|
- Tomek | - Děje české | - |
Již za času uvěznění Husova projevily se v Čechách některé následky učení jeho o svatém písmě jakožto nejvyšším rozsudí ve věcech víry, jichž on netušil, a zé kterých místo opravy zkaženého stavu církve povstaly větší zmatky a převraty v zemi. Ku konci roku 1414 vystoupil jeden z předních mistrů v učení Pražském, Jakoubek ze Stříbra, s učením, že má svátost oltářní přijímána býti pod obojí spůsobou protože by tak ustanoveno bylo písmem svatým; a hned začalo se tím spůsobem podávání svátosti v několika kostelích Pražských. Týmž pak časem začali někteří kněží ve městečku Oustí nad Lužnicí a v okolí tom, kdež byl Hus kázal první čas po svém odchodu z Prahy, přemítati o rozličných jiných řádech kostelních, zdali by se zakládaly na písmě svatém, a zavrhovati vše, co se jim zdálo nesrovnávati se s písmem. Koncilium Kostnické, když se mu dostala vědomost o novotě oné při svátosti oltářní, vyslovilo se proti ní ještě za živobytí Husa, a prohlásilo ji za kacířskou, jakožto odpornou zvyku schválenému starodávným podáním církve (1415); ale následovníci Jakoubkovi proto od ní neodstoupili.
Zpráva o upálení Husa v Kostnici spůsobila velké rozjitření v Čechách, které se obrátilo v násilí proti kněžím strany jemu protivné. Skoro všichni faráři Pražští byli ve vzbouření lidu vyhnáni z far, a dosazeni k nim kněží dle smyslu strany Husovy; též páni mnozí vypověděli kněží Husovi protivné z kostelů, kdež měli podací. Přitom staly se místy také hrubší výtržnosti, a jmenovitě biskupu Litomyšlskému, jakožto hlavnímu žalobci proti Husovi, rozebrány jsou statky jeho od okolních šlechticů. Koncilium psalo do Čech o příčinách odsouzení Husa, a vyslalo téhož biskupa Litomyšlského jakožto legata do Čech, a však on ani veřejně ukázati se nesměl; neb i král Vácslav a královna Žofie těžce nesli odsouzení Husa, které při nejmenším bylo sáhnutím na právo krále českého, poněvadž jen jemu náležela světská moc nad ním, nikoli králi Římskému.
V málo nedělích potom sešel se sněm společný pánů a zemanů z Čech i z Moravy v Praze, i usnesl se o list ku koncilii důtklivý se stížností na odsouzení Husa. jakožto nespravedlivé a pošlé ze záští proti národu českému a všemu slovanskému. Čtyry sta dva a padesát pánů a zemanů přivěsilo k listu tomuto své pečeti. Hned pak potom většina panstva i rytířstva vstoupila v jednotu, kterou se zavázali hájiti, jak pravili, svobodu kázání slova božího na statcích svých a nepřijímati žádných rozkazů od koncilia, než spravovati se domácími biskupy a budoucím papežem, pokudby se rozkazy jejich srovnávaly s písmem svatým, přitom pak ve věcech víry bráti naučení od mistrů učení Pražského. Menší část panstva a rytířstva, mezi nimi však někteří mužové z nejpřednéjších rodů v zemi, učinili naproti tomu jednotu, kterou se zavázali ve všem zachovati poslušnost obecné církvi a koncilii.
Na zprávu o těchto věcech dalo se koncilium v přísnost velikou. Nejen na Jakoubka Stříbrského, jakožto vynálezce přijímání pod obojí, a jiné jeho přátely z kněžstva, nýbrž i na všech 452 pánů a rytířů, kteří se přidali k důtklivému listu ku koncilii, vydány jsou obsílky, .aby se dostavili k soudu v Kostnici (1416). Brzy potom dalo koncilium upáliti také mistra Jeronyma, který se byl ještě za života Husova v přílišné smělosti odvážil do Kostnice a na útěku odtamtud byl zajat a dopraven k soudu. Koncilium prohlásilo také universitu Pražskou za zbavenu všech práv až do budoucího jiného opatření; též projevilo nespokojenost svou arcibiskupu Pražskému Konradovi a Vácslavovi biskupu Olomouckému, že se dost úsilně nesnažili o potlačení novot a vzdorů proti církvi.; když pak Vácslav biskup Olomoucký zemřel, koncilium nedalo místa zvolení kanovníka Vyšehradského Alše k biskupství tomuto, nýbrž proti přání krále Vácslava jmenovalo samo Jana Železného biskupem Olomouckým se zvláštním dopřáním, aby přitom podržel i biskupství Litomyšlské. I proti králi Vácslavovi a královně Žofii chtělo koncilium nastoupiti na tresty církevní jakožto proti nadržovatelům kacířství; což na ten čas zabránil ještě král Sigmund, chtěje se přičiniti, aby Vácslava přivedl k jinému chování.
Přísné nálezy koncilia neměly však jiného účinku, nežli že arcibiskup Konrad jakožto kancléř učení Pražského nedopustil povyšování na mistrovství v universitě a dal znova vyhlásiti interdikt v Praze, který však mimo kostel sv. Víta skoro nikde nebyl zachováván; také neuděloval svěcení knéžského a stvrzení k benefíciím leč těm, kteří se osvědčili proti kacířství Wiklefovu a proti rozdávání svátosti pod obojí. Ale mistři učení Pražského, nedbajíce na zákazy koncilia, pokračovali ve věcech školských dle své možnosti, a jakožto prozatímní rozsudí ve věcech víry, přijatí od panstva, vydali veřejné prohlášení, kterým pokládali přijímání pod obojí za nevyhnutedlné k spasení (1417); též prohlásili Husa za svatého mučenníka pro víru Kristovu, pročež potom den 6 Července slaven jest jakožto zasvěcený jeho památce. Panstvo a rytířstvo pokračovalo mezitím ve vypovídání kněžstva, které nechtělo rozdávati pod obojí spůsobou, a dosazovalo faráře bez ohledu na stvrzení od arcibiskupa. Spůsobením pana Čeňka z Wartenberka, tehdáž nejvyššího purkrabí Pražského, vytrhnul se světicí biskup Herman, generalný vikář arcibiskupství Pražského, na některý čas z poslušenství, a vysvětil velký počet kněží na hradě Lipnici páně Čeňkově, kteří se neodřekli rozdávání pod obojí.
Ale zatím šířila se také strana novotářů výstřednějších, vzavší začátek v Oustí nad Lužnicí, kteří mnohem dále zašli v uchýlení se od učení a řádů církve obecné než Jakoubek a druzí mistři učení Pražského. Jim bylo zásadou, že nic nemá od křesťanů držáno býti, coby nebylo zřejmě položeno v písmě svatém, a na tom základě jali se přesuzovati všecko učení a všecky obyčeje církve. Tu pak počali zavrhovati mši svatou a rozličné svátosti, téměř všechny krom křestu a večeře páně; zavrhovali modlitby k svatým a za duše zemřelých, učení o očistci, posty a řehole mnišské, rozličná svěcení a více jiných řádů kostelních. Sbor mistrů Pražských záhy se prohlásil proti takovému učení, a napomínal věřících, aby se jeho vystříhali (1417, 1418); kladl pak meze výkladům písma svatého v té míře, že není všecko učení křesťanské obsaženo v písmě svatém, nýbrž také v podání církve, kterého jen tehdy že následovati se nemá, kdežby písmu svatému bylo zřejmě na odpor.
Koncilium Kostnické zjednalo mezitím jednotu hlavy církve s lepším účinkem než prvé koncilium Pisanské. I ono uzavřelo voliti papeže nového; ale prvé odstranilo skutečně všecky tři papeže posavadní, k čemuž užilo výdatné podpory od krále Sigmunda. Papež Jan XXIII, který nejprv osobně přijel do Kostnice, ale potom strojil se koncilium rozpustiti, byl ještě před upáleníin Husa zajat, a soud zřízen nad ním pro jeho nepravosti (1415). Řehoř XII, zbaven naděje ve vítězství, odstoupil brzy potom dobrovolně (1415); od Benedikta XIII odstoupili jediní jeho poslušní králové španělští smluvou s králem Sigmundem zavřenou v Narbonně (1415), i prohlásilo jej tudy koncilium za ssazena (1417). Ale s menším prospěchem pracovalo se mezitím o žádoucí opravě církve. Čím déle koncilium trvalo, tím více zmáhala se v něm strana opravě protivná. Ukazováním na to, več se prý převrhlo snažení o opravu v Čechách, hleděla snažení toto samo přivésti v podezření kacířství. Nejhorlivější zastavatelé opravy žádali, aby se potřebné nálezy k tomu učinily ještě před zvolením nového papeže, aby mu náleželo dle nich se zachovati; ale druhá strana zvítězila, a zvolen konečně dřív papež, Martin V (1417), který se však k dílu opravy měl vlažně, a prvé než se co značného stalo, rozpustil koncilium (1418), s usnešením, aby svoláno bylo opět po pěti létech ve vlaském městě Pavii.
Nový papež Martin schválil ještě z Kostnice všeliké posavadní nálezy koncilia proti Čechům. Měloť se se všemi vyznavači učení zavržených od koncilia naložiti dle stávajících zákonů proti kacířům; měli kněží vypovědění neb vypuzení z far zase k nim býti navráceni a vůbec vše uvedeno býti v předešlý stav; král Vácslav měl se zavázati přísahou k šetření práv církve Římské ve své říši beze vší odchylky. Král Sigmund sliboval k tomu jej přiměti; v nejvyšší potřebě mínil papež zdvihnouti proti Čechům válku křížovou a přinutiti je ku poslušnosti.
Tak octnul se národ český v postavení osudném a nikdy nebývalém od času obrácení jeho k víře křesťanské. Mezi dvě moci dělila se v Čechách jako ve všech zemích křesťanských správa veřejných záležitostí a péče o obecné dobré, moc světskou vycházející z národu samého, a moc duchovní, společnou celé církvi stojící v poslušenství papeže Římského. Národ český byl dobrovolně přijal víru křesťanskou, a dobrovolně podnikl poslušenství církve i odevzdal představeným jejím péči o duchovní blaho své. Směl-li zase odstoupiti od toho poslušenství a zbaviti se dobrodiní přicházejících jemu ze spojení s církví obecnou, jestliže jich dosti neuznával; neboť směl-li poslušenství tomuto klásti výminky a pokoušeti se o zachování sobě dobrodiní oněch na jiném poněkud základě právním než posavad: to byla vlastně otázka, o kterou se jednalo v tu chvíli. Nebo zjevné bylo, že nejsou to již jednotlivé osoby, ježto se vzpíraly posavadnímu pořádku přijatému v zemi ve věcech církevních, nýbrž země sama většinou svých obyvatelů a předních hlav jevila se v odporu s ostatní církví. Zákony, dle kterých se kacíři pálili, nebyly zákony církevní, nýbrž světské; nesměla-li zákonodárná moc národu, která je přijala, zrušiti je zase, když se nesrovnávaly se smýšlením národu? Papež Martin V nechtěl uznati žádného práva takového. Moc papežská byla dle ponětí jeho jako jeho předchůdců za minulých století svrchovaná nade všemi králi a národy; a kdož se jí nepodrobil bez výminek, měl k tomu přinucen býti zbraní ostatního křesťanstva.
V nejkluzčejším postavení nacházel se král Vácslav. Buďto se musil podrobiti vůli papežově a postaviti se v odpor se svým národem, nebo se musil v čele národu vynasnažiti o slušné vyrovnání sporu, a nepodařilo-li se, podniknouti válku s okolními národy, pokud by se papeži povedlo shlučiti je proti Čechům. Náklonností svou lnul ke straně, která byla vypověděla poslušnost koncilii Kostnickému; téhož smýšlení byl skoro celý dvůr jeho, jmenovité královna Žofie. Protož neměly ani nálezy papeže Martina V ještě delší čas žádného účinku v Čechách. Ale když král Sigmund po skončení koncilia Kostnického začal dotírati na Vácslava a s pohrůžkami představovati jemu zlé následky, kterým by se vydal dalším odporováním: zviklal se král; neb se obávati musil, aby bratr, který již jednou byl jej zbavil panství v Čechách, nevystoupil proti němu opět v čele nových nepřátel. Tedy uposlechl konečně žádosti jeho, a dal se v potlačování novot náboženských, předně rozkazem, aby faráři z Prahy a odjinud vyhnaní byli navráceni zase k farám svým (1419).
To se stalo ve mnohých místech, kam mohl král zasáhnouti mocí svou bezpostředně; a duchovenstvo tím osmělené vystupovalo proti zastavatelům přijímání pod obojí spůsobou a jiných novot klatbami a jinými tresty církevními. Také však brzy vznikly z toho nové nepokoje. V Praze musil král brzy poněkud povoliti; vykázalť přijímajícím pod obojí aspoň tři kostely zase, aby v nich konali služby boží dle svého obyčeje. Ale na venku přestal lid choditi do kostelů, kde se rozdávalo pod jednou, a začal se shromažďovati ke hlučným službám božím na horách, jimž přezdíváno jmény biblickými, jakož Oreb, Tábor a jinak. Tu posluhovali jim knéží z kostelů vypovědění svátostí pod obojí spůsobou, a navodili je tím spíše k setrvání v nových míněních o víře a společnosti církevní. Dle téhož příkladu počali milovníci přijímání pod obojí spůsobou v Praze, když jim kostely tři nestačily, konati hlučné processí po ulicích. Kněz Jan, mnich řádu Praemonstratského ze Želiva, nyní kazatel u matky boží Sněžné na Novém městě Pražském, byl hlavním pořadatelem těchto processí; a Mikuláš z Husi, zeman někdy ve službě dvorské u krále Vácslava, zdá se že byl první mezi světskými vůdci, kteří jimi zamýšleli prospěti k většímu uvědomění síly strany své.
Když jednoho dne Mikuláš z Husi v čele velikých zástupů předstoupil před krále Vácslava na ulici blíž kostela sv. Appollinaříše a předložil jemu prosbu o odevzdání většího počtu kostelů přijímajícím pod obojí spůsobou, vypověděl jej král z Prahy, uleknuv se toho shluku, a osadil brzy potom raddu Novoměstskou jinými konšely, kteříž se jali přetrhovati ony processí a ve všelikém ohledu přísněji jednati proti následovníkům Husovým. Tu se odebral Mikuláš z Husi do kraje Bechyňského, a dal se v jiné brojení prostředkem shluků na horách. Jeho nastrojením ve spolku s kněžími, kterých sídlem bývalo Oustí, až odtamtud byli vypověděni z rozkazu krále Vácslava, položeno velké shromáždění na hoře čili rovině vysoké nedaleko Bechyně nazvané Tábor ke dni 22 července, ku kterému sešlo se až 42.000 lidí z blízkých i také vzdálených měst, městeček a vesnic, také až z Moravy. Od rána do večera stráven byl čas kázáním, zpovídáním, podáváním svátosti a jinými pobožnostmi, hlavně pak utvrzováním se ve stálosti při hájení pravdy křesťanské. Shromáždění toto vzkázalo králi Vácslavovi zřejmě, že všichni tu přítomní hotovi jsou smrt podstoupiti pro pravdu přijímání svátosti pod obojí spůsobou. Jednalo se však také tajně mezi náčelníky velikého shonu o prostředky ku provedení zámyslů jejich násilím. Proneslo se z toho, že mínili po některém čase učiniti útok na krále Vácslava na Novém hrádku jeho u Kunratic, míli od Prahy, kdež toho času obyčejně přebýval; i proslýchalo se, že má býti volen nový král a nový arcibiskup k obraně zákona božího. Král Vácslav počal se báti, že chce Mikuláš z Husi býti králem českým na jeho místě.
Tu v málo dnech vypukla bouřka z nenadání v Praze samé. Kněz Jan Želivský vedl dne 30 Července opět velkou processí ze svého kostela ku kostelu sv. Štěpána na Novém městé, a když před ním zavřen byl, vedral se do něho mocí. Odtud obrátila se processí k Novoměstské radnici, žádajíc na konšelích nových nenáviděných, aby propustili vězně zajaté pro náboženské potržky. Což když odepřeno, a v tom od kohosi z oken hoděno kamenem po knězi Janovi, jenž nesl svátost; dali se lidé v útok na radnici. Jan z Trocnova řečený Žižka, jednooký, zeman rovněž ve službě králově, jak se zdá tehdáž na Vyšehradě, vedl lid při tomto předsevzetí. Brzy vypáčeny jsou dvéře; shluky lidu vrazily do radnice, vybili jizby, chopili koho dostihli, a shodili s oken Niklaska podrychtáří, Jana Podvinského purkmistra, dva konšely a pět jiných sousedů i se sluhou rychtářovým; kteříž od rozkaceného množství stojících dole před radnicí chytáni jsou na oštěpy a dobíjeni; jeden také konšel zabit v mučírně na radnici.
Když došla zpráva o tomto skutku krále Vácslava na hrádku Kunratickém, chopil se ho hněv tou měrou, že raněn jest lehkou mrtvicí. Hrozil pomstou, ano vypleněním všeho kacířstva; když pak Novoměstští hned po krvavém tom příbéhu se přihotovili k brannému odporu, dal se na oko smluviti s nimi, ale odkládal trest až do příchodu bratra svého Sigmunda, jejž nyní snažně zval do Čech. Prvé však než se dočkal splnění svého přání, zemřel po druhém uhodění mrtvice dne 16 Srpna 1419.
zpět na obsah 
Další: Vládařství královny Žofie a Čeňka z Wartenberka.