|
- Tomek | - Děje české | - |
Mezitím hlavní vojenská moc Čechů byla zaneprázdněna obležením Plzně již do šestého měsíce, ale vždy beze všeho prospěchu; ano předsevzetí to nezdařilé zvrhlo se konečně jen ke škodě bratrstvu Táborskému. Bojovníci Táborští, zvyklí od tolika let projíždění cizích zemí a kořistování, stojíce tuto tak dlouhý čas na jednom místě, měli co činiti, aby si v zemi domácí a zvláště v okolí tom vyhubeném zjednali špíže a píce se svou potřebu; za kterouž projíždějíce zemi daleko široko obrátili proti sobě naříkání sedlského lidu pro nátisky jemu činěné. Při nedostatečném zaneprázdnění hynula i kázeň ve vojště. Když v měsíci Září jeden z heitmanů, Jan Pardus z Horky, výše zmíněný, vtrhnuv do Bavor pro zjednání špíže, utrpěl tam porážku a ztrátu velikou; strhla se proti němu, když se do ležení nayrátil, bouře ve vojsku, kterou když ukrotiti chtěl nejvyšší velitel, Prokop Holý, sám těžce uražen jest a krvavě zraněn od výtržných; pro kteroužto věc opustil vojsko a odebral se do Prahy pod záminkou léčení.
Různice této chopili se páni strany pod obojí brzy co příležitosti nové ku podvrácení moci bratrstev Táborských. Nejprvé v dorozumění s Prokopem samým, ještě za přebývání poslů Basilejských v Praze, spůsobili usnešení sněmu (1 Prosince 1433), kterým zřízena jest prozatímná vláda v zemi. Aleš z Risenburka, pán starého rodu, ale málo zámožný, jmenován správcem zemským, a přidána jemu radda 12 osob ze stavů. Správce tento byl však toliko nastrčeným nástrojem pánů mocnějších, jejichž pravé zámysly ještě se tajily, v jichžto čele stál Menhart z Hradce. Tento ještě před odjezdem poslů Basilejských dal se od nich podtají přijmouti do jednoty církve, ohlásiv se býti spokojena s kompaktaty ve spůsobě od koncilia podávané; což učinili také mistři učení Pražského strany Příbramovy a později také Přibík z Klenového, jenž zajel v té příčině za posly do Cheba. Páni tito a potom někteří jiní přijali brzy peníze od koncilia Basilejského ku pomoci Plzenským a za služby, které chtěli vůbec prokázati koncilii v Čechách.
Hned po velkém útěku Němců od Domažlic roku 1431 byl se mezitím král Sigmund odebral do Italie, a meškal tam skoro dvě léta za příčinou všelijakých záležitostí, ve kterých se mu skoro vesměs nevedlo po vůli. Toliko dosáhl konečně korunování na císařství v Římě papežem Eugeniem IV (1433, 31 Května), kterého také jakž takž na některou chvíli srovnal s konciliem. V měsíci Říjnu 1433 navrátil se konečně nejprv do Basilee; a znamenav změny ve stavu Čech, snažil se i sám také užiti jich ke svému prospěchu. Pan Oldřich z Rosenberka, nejmocnější z pánů katolických v zemi, byl v tom předním jeho nástrojem. Sigmund zaplatil mu služby jeho již napřed postoupením starých korunních hradů Zvíkova a Hluboké, též zboží kláštera Milevského a Týna nad Vltavou ze statků arcibiskupství Pražského. Jím za podobné milosti nachylováni jsou přední pánové strany pod obojí k strané Sigmundově, aby se přičinili o navrácení jeho v království.
Když tyto a jiné přípravy dospěly, odvážilo se panstvo kroku rozhodného. V měsíci Dubnu roku 1434 zřídila se jednota se schválením správce zemského Alše, jemu ku pomoci, k obnovení míru a řádu v zemi; jejímiž původy předními byli pan Menhart z Hradce, pan Hynce Ptaček z Pirkšteina, Aleš Holický ze Šternberka, Jindřich syn někdy páně Čeňkův z Wartenberka, Diviš Bořek z Miletínka seděním na Hoře Kunětické, Vilém Kostka z Postupic, Jan Smiřický. K jednotě této přistoupili také Pražané Staroměstští. Veřejným vyhlášením vyzýváni jsou všichni stavové v zemi, aby též učinili; kdož by se protivil, měl k tomu připraven býti mocí; což míněno hlavně proti vojskům bratrským jakožto rušitelům míru a škůdcům zemským. Ku provedení tohoto zámyslu jednoty sbíráno vojsko v ležení u Kačiny blíž Kutnéhory, v němž podávány jsou služby těm, kteří by z Táborského vojska chtěli vystoupiti.
Nevyhnutedlný následek tohoto vyhlášení byla válka mezi panstvem a bratřími. Vojsko panské přitáhlo nejprvé dne 6 Května od Kačiny ku Praze, a pomocí Staroměstských dobylo Nového města, které k jednotě přistoupiti odepřelo. V noci předtím Přibík z Klenového, leže s Tábory před Plzní, dle slibu daného poslům Basilejským vpravil velkou zásobu obilí do města obleženého, čímž stalo se spůsobilé k další obraně. Následkem toho vojsko Táborské, když ho došla zpráva o dobytí Nového města Pražského, zanechalo dalšího obléhání, a vytáhlo do pole proti pánům vedením Prokopa Holého, jenž se mu postavil znovu v čelo. Prokop, sebrav všecku vojenskou moc Táborů, přitáhl nejprvé k Praze, kdež položiv se u Kunratic, pleněním okolí vyzýval pány k svedení bitvy. Páni pod obojí sesílili se však spojením se stranou pod jednou. Z poledních stran přirazil k vojsku jejich v Praze lid Oldřicha Rosenberského, od západu celý landfrid Plzenský vedením Jana ze Šwamberka. Tu Prokop Holý ustoupil před nimi od Prahy ku Kolínu; tam však sesílil se vojskem Sirotků z východních krajů, a obrátil se znovu proti pánům, kteříž nyní táhli za ním. Tu přišlo k bitvě dne 30 Května 1434 u Lipan v krajině mezi Brodem a Kouřimí. Nejvyšším velitelem vojska panského byl Diviš Bořek z Miletínka. Zdařilou lstí válečnou dobyl svrchovaného vítězství. Když vozový šik Táborů první udeřil na vojsko panské, dali se přední po krátkém boji v utíkání, jakoby uvedeni byli ve zmatek. "Běží nepřátelé, běží," volali Táboři radostným pokřikem, a nejprvé na vozích je stihali se střelbou z děl a z pušek, potom, když se přiblížili, vyskočili z vozů, a dali se v útok prudký. V tom padla jim v bok lehká jízda, nejvíce páně Oldřichova z Rosenberka, odtrhla je od vozů, a vskočila do nich otvorem. Tu chvíli celé vojsko panské stanulo na zdánlivém útěku, a Táboři, stištěni jsouce vozy nepřítele i svými vlastními, uvedeni jsou ve zmatek největší. Velké vraždění nastalo, ve kterém padla nejlepší část jejich vojska, 13.000 mužů; mezi nimi v nejlítější seči také Prokop Veliký, Prokůpek a jiní heitmanové nejudatnější. Jen 700 upadlo v zajetí, kterých veliká část upálena jest ve stodolách z rozkazu páně Menhartova. S malým zástupem jezdců utekl se pan Jan Čapek ze Sán na Kolín, kdež potom darmo jest obléhán.
Moc bratrstva Táborského a Sirotčího byla touto bitvou zlomena, a stavům zemským nepřekáželo odtud nic, aby zemi uvedli zase ve starý řád, pokud se hodil jejich prospěchům. Již o sv. Janě Křtiteli, asi tři neděle po bitvě u Lipan, sešli se na sněm do Prahy spolu se stavy moravskými, kteří nedávno předtím znovu se byli přiznali ku poslušenství zetě císařova, Albrechta rakouského, a mezi sebou se zavázali podobnou jednotou jako panstvo české k zachování míru zemského. Na tomto sněmě skoro všecka města královská, ježto dotud větším dílem stála v bratrstvu Sirotčím, přiznala se k jednotě stavovské, tak že v odporu setrvali něco déle toliko Kolín, Tábor, Písek, Žatec a Mladá Boleslav. K zavedení bezpečnosti a řádu v zemi uzavřel sněm zřízení heitmanů po krajích podobně jak někdy zamýšlel král Sigmund zřízením lantfridů, však tak, že každý kraj sám zvolil sobé heitmana z prostředka stavů. Mezi stranou pod obojí a pod jednou umluveno na ten čas příměří na jeden rok; konečně pak uzavřeno jednati s císařem Sigmundem o přijetí jeho za krále, k čemuž umluven s ním sjezd v Řezně, a ustanoveno poselství k němu v rovném počtu osob ze stavů panského, rytířského a městského. Brzy potom držán v Praze také sbor kněžský, na kterém učení strany pod obojí, položené v 19 článcích ve smyslu Jana Rokycany, došlo schválení také od velké části kněží Sirotčích.
Sjezd Řezenský sešel se ve druhé polovici měsíce Srpna toho roku. K vyzvání od císaře Sigmunda dali se k němu nalézti také poslové koncilia Basilejského, doufajíce nalézti při Češích již větší povolnost ku přijetí kompaktat než roku předešlého. Poslové však čeští měli nařízení, jednati toliko s císařem a žádati na něm, když by měl přijat býti v království, aby sám vymohl na koncilii svolení ku přijímání pod obojí spůsobou v celých Čechách a na Moravě nerozdílně. Čehož když císař na sebe přijmouti nechtěl, nýbrž toliko pomoci a prostřednictví svého podával k dalšímu jednání s konciliem, uzavřeno vznésti vše znovu na sněm český, který držán potom o svatém Havle v Praze.
Na tomto sněmě stavové pod obojí poněkud uskrovnili žádosti své, když mezitím nabyli přesvědčení, že se strana pod jednou v zemi nechtěla dáti nakloniti po dobrém, aby od svého spůsobu přijímání upustila. Uzavřeno tedy popsati všecky farní a jiné kostely v zemi, ve kterých se do té chvíle rozdávala svátost pod obojí nebo pod jednou spůsobou, a žádati na koncilii, aby svolilo k rozdělení kostelů dle toho stavu věcí na všechny budoucí časy, tak aby se v jedněch kostelích výhradně rozdávalo pod obojí, v druhých výhradně pod jednou spůsobou; dále pak aby volení arcibiskupa a biskupů zůstaveno bylo dle někdejšího řádu v zemi sněmu a kněžstvu a jmenování králi českému, aby beneficia církevní v Čechách a na Moravě nebyla udělována od cizozemců, i aby nikdo ze zemí těchto nebyl potahován k soudům duchovním zahraničným. Tím mělo jednak arcibiskupství Pražské býti pojištěno straně pod obojí jakožto velké většině v zemi, jednak měla býti spůsobena přítrž někdejším přechvatům dvoru papežského. Žádosti tyto oznámeny jsou předběžně koncilii, aby o nich mohlo býti jednáno na novém sjezdě s posly jeho i s císařem Sigmundem v Brně.
Na témž sněmě stalo se úplné dorozumění mezi Pražany a Sirotky ve vécech náboženství, tak že kněží Sirotčí zcela k řádům strany Rokycanovy se přidali; ano i kněží Táborští podali se ve věcech víry, jediné vyjmouc svátost oltářní, na výrok mistra Petra Engliše, který dotud v míněních svých stál jako uprostřed mezi nimi a Pražany. K straně Táborské znaly se toho času ještě města Tábor, Písek, Prachatice, Vodňany, Hradec Králové, Dvůr, Jaroměř, Čáslav, Nimburk, Boleslav Mladá, Žatec, Louny, Litoměřice a Slaný. Předními vůdci jejich byli kněz Bedřich ze Strážnice a pan Jan Roháč z Dubé. Přes umluvu onu přišlo mezi nimi a stranou pod obojí i pod jednou k částečným bojům opětným. V měsíci Unoru 1435 vypálili Táboři Oldřichovi z Rosenberka město jeho Soběslav, on pak jim brzy potom oblehl Lomnici blíž Třeboně, která však vzdala se teprv po 9 měsících. Páni pod obojí vedením Hynce Ptačka z Pirkšteina dobyli na Tábořích hradu Ostromeče blíž vtoku Sázavy do Vltavy umluvou po dvouměsíčním obléhání; podobně pak vedením Bořka z Miletínka oblehše Kolín, připravili obhájce jeho Bedřicha Strážnického toliko k umluvě. Na Moravě dobyl lid vévody rakouského Evančic. Smluvou pak mezi stavy českými a slezskými postoupena jsou od Čechů téhož času Slezákům města Němčí a Otmochov, a podobně císaři Sigmundovi město jeho Trnava v Uhřích.
Sjezd Brněnský sešel se teprv na začátku měsíce Července roku 1435. Poslové Basilejští však přišli k němu s takovým nařízením od koncilia, že neměli vcházeti v žádné další vyjednávání, pokud by Čechové nestvrdili kompaktat v té spůsobě, jak byly namluveny dne 30 Listopadu roku 1433. Jen tolik podávali mimo to, že měl arcibiskup Pražský. jakož i podbiskupi jeho, Olomoucký a Litomyšlský, zavázáni býti rozdávati též pod obojí spůsobou žádajícím toho a světiti na kněžství žáky strany pod obojí beze všech překážek. Osazení arcibiskupství uprázdněného po Konradovi z Vechty pozůstavovalo koncilium na ten čas sobě. Když poslové čeští o takovém úmyslu koncilia slyšeli, chtěli hned všeliké jednání přetrhnouti a z Brna odjeti. Z toho však zdržel je císař Sigmund, s kterým se byli mezitím skoro o všechny jiné výminky přijetí jeho dorozuměli. Vydalť Čechům zápis, kterým sám od své osoby svolil ke všem žádostem jejich ve věcech náboženství, jak o přijímání rozdílném dle popisu kostelů tak o volení arcibiskupa, osazování beneficií i zamítnutí cizích soudů duchovních, tak že zavázal se společně s Čechy pilně o to státi, aby arcibiskup od sněmu a duchovenstva zvolený byl stvrzen od papeže a všecky ostatní svobody schváleny, na každý pak spůsob nepřekážeti Čechům a Moravanům ve skutečném užívání svobod těchto, buďtež potvrzeny neb nebuďtež (1435, 6 Července). Tím se upokojivše, jednali poslové čeští s Basilejskými opět dále o některé změny v. předešlém znění kompaktat, poslové však, zvěděvše o zápise císaře Sigmunda, vzali si záminku z neshody o některé věci vedlejší, pro kterou jednání další odloženo jest opět ke sjezdu jinému.
Sněm, jenž se sešel ku konci měsíce Září v Praze, uzavřel podvoliti se kompaktatům, rovněž v naději, že pomocí císaře dle zápisu jeho dosáhne se všeho ostatního, čeho ještě bylo potřeba, a přikročil hned k volení arcibiskupa a dvou biskupů prostředkem 16 voličů k tomu ustanovených, dílem ze stavů dílem z duchovenstva. Tito zvolili jednosvorně mistra Jana z Rokycan za arcibiskupa, jehožto jméno mělo však od nich ještě zachováno býti v tajnosti, pokud by k tomu nepřistoupilo také svolení císařovo. Opět jeli poslové království českého k novému sjezdu s císařem a s posly Basilejskými do Bělehradu královského v Uhřích. Tam však poslové Basilejští z uložení koncilia nechtěli vejíti v žádné jednání, pokud by císař zápisu Čechům daného neodvolal zase. Z toho se Sigmund nejprv velice rozhněval; ale potom dorozuměl se s posly, tak že tajně, bez vědomí Čechů, a oustně toliko zavázal se slibem, že se nebude vkládati do věcí náležejících k víře a církvi; čímž rozumělo se, že nebude zápisu svého držeti, pokud by se koncilii vidělo býti proti právům církve (1436, 8 Ledna). Po takovémto zdánlivém odstranění této překážky ustanoveno položení sněmu království českého do Jihlavy, kdež se smlouvy dokonaly, ač tak, že žádali poslové čeští od Basilejských, aby se k tomu času opatřili plnou mocí od koncilia k stvrzení arcibiskupa zvoleného. Jméno Rokycany oznámeno potom zřejmě koncilii dle uzavření sněmu, který se hned brzy potom sešel v Praze.
Ani však ke sjezdu Jihlavskému, kterýž se začal v měsíci Červnu roku 1436, poslové Basilejští nepřinesli stvrzení takového. Koncilium mínilo arcibiskupství Pražské prozatím spravovati biskupem Filibertem Konstanským, až by prý nabylo lepší známosti osob k tomu důstojenství se hodících. Opět rozhořčili se z toho stavové Čeští velice, ale dali se zase upokojiti slovem císaře Sigmunda i také zetě jeho vévody Albrechta, kteříž slibovali jim o stvrzení Rokycany se zasaditi. Takž konečně přiznali se Čechové slavně ku kompaktatům dne 5 Července 1436; poslové Basilejští vyhlásili naproti tomu zrušení klateb proti Čechům a uznání jich za věrné syny církve: i ohlášen tudíž hned obecný mír mezi Čechy a všemi druhými národy. Potom vydal císař Sigmund stavům českým majestát čili list na stvrzení svobod zemských a nové umluvy s nimi zavřené (20 Července). Aleš z Risenburka složil tudíž v Jihlavě své prozatímné vládařství, a stavové přiznali se k Sigmundovi co ku králi svému. Dne 23 Srpna vjel slavně do Prahy, a uvázal se v království.
Další: