|
- Tomek | - Děje české | - |
Král Albrecht nepozůstavil žádného mužského dědice, než dvě dcery toliko; ovdovělá však po něm královna Alžběta, dcera císaře Sigmunda, byla těhotná, a porodila-li ještě syna, měl ten dle práva nastoupiti v království českém, jakož i v uherském a u vévodství rakouském; kdyby pak syna nebylo, příslušelo právo k nástupnictví ještě dvěma mladším liniím domu rakouského, a tudy předně Fridrichovi V, vévodovi štyrskému, jejž kurfirstové zvolili za krále Římského po smrti Albrechtově. Ale stavové čeští, jakž byli tehdy v různici mezi sebou, nesnadili se také o to, zdali by právo to mělo býti uznáno. Strana Ptačkova, která se byla králi Albrechtovi protivila, nechtěla ani nyní šetřiti práva jeho potomka nebo příbuzných. Strana druhá, Oldřichova a Menhartova, od velké části národu nenáviděná, protože se byla pokoušela o zvrácení práv těžce vydobytých, nyní pozbyla předešlé moci, nemajíc se kde opírati o cizí pomoc, když vdova královská Alžběta měla brzy činiti s mnohým protivenstvím, strýc pak nebožtíka manžela jejího, Fridrich štyrský, nic se neujímal jejích věcí.
První bylo při těchto okolnostech, že se obě strany daly v jednání spolu, a na sněmě držaném v Praze již na začátku roku 1440 usnesli se o tak zvaný list mírný (29 Ledna), kterým strana Oldřichova a Menhartova proti všemu nadání ochotně svolila ke všem žádostem strany Ptačkovy, zejména zavázala se držeti kompaktata i zápis císaře Sigmunda a státi o stvrzení Rokycany za arcibiskupa. Vedlé toho uzavřeno, voliti na příštím sněmě nového krále; čímž tedy strana Ptačkova odřekla se svého prvé zvoleného, Kazimíra. Pokud by nebylo krále v zemi, zastavena jest moc nejvyšších úředníků a soudců zemských, a zůstaveno toliko jednotlivým krajům, aby sobě opatřili bezpečnost zřízením landfridů čili mírů zemských. Každý kraj zvolil sobě heitmana, který s přidanými sobě raddami ze stavů pečoval o hubení loupežníků a jiných zhoubců zemských, rovnal rozepře mezi stavy cestou přátelskou a bránil násilnému domáhání se práva jednoho na druhém. Na tomto zařízení zakládal se všechen řád ve krajích i za potomních časů; nebo předešlé soudy a jiné královské úřady krajské čili župní, zanikše během veliké války následkem odcizení statků korunních, jako někdy za času krále Jana, již nikdy více se neobnovily. Krajů počítalo se tehdáž 13 v zemi české, totiž Kouřimský, Boleslavský, Hradecký, Chrudimský, Čáslavský, Vltavský, Bechyňský, Prachenský, Plzenský, Podbrdský, Řipský, Litoměřický a Žatecký. V některých z těchto krajů měla převahu strana páně Ptačkova, tak že z ní byli voleni heitmanové jejich, v jiných zase strana druhá. Z oněch byli čtyři krajové ve východních stranách, totiž Kouřimský, Čáslavský, Chrudimský a Hradecký, kteří vstoupili spolu ve zvláštní jednotu ke vzájemné pomoci, a zvolili si Hynka Ptačka za svého nejvyššího heitmana. Praha nacházela se v moci pana Menharta z Hradce, který jakožto za posledního času nejvyšší purkrabí Pražský vládl hradem, ve městě pak podporoval stranu sobě zcela oddanou, ačkoli od většího dílu měštanstva nenáviděnou, z níž Pešík z Kunwalda byl purkmistrem Starého, Pavel Dětřichovic Nového města Pražského, a to stále proti všemu posavadnímu obyčeji, dle něhož konšelé střídali se v purkmistrství každé čtyry neděle.
Dne 22 Unora roku 1440 královna Alžběta porodila syna, jemuž dáno jméno Ladislav. Neohlížejíce se však na to, páni uherští ve větším počtu zvolili sobě krále jiného, a to Vladislava krále polského, který hned s mocí vojenskou vtrhnuv do Uher, opanoval Budín a skoro celé království. V těch okolnostech i stavové čeští přistoupili k volení nového krále, ač po některém odkladu pro rozepři, která byla o to, komu by náleželo právo k volení, zdali toliko stavům českým čili také zemí přivtělených, a zdali jen starším dvěma stavům panskému a zemanskému čili též novějšímu městskému, který nyní, při rozmnožené moci své a po obdrženém vítězství živlu domácího nad cizím ve městech, o rovné právo se zasazoval ve společných záležitostech celé země. Konečně přistoupili stavové čeští samotni k volbě, bez moravských, slezských a lužických, prostředkem voličů, kterých ustanoveno 18 z pánů, 14 z rytířstva a 14 z měst, mimo Jana z Rokycan, jakožto zvoleného arcibiskupa. Voliči tito usnesli se o zvolení Albrechta vévody bavorského. Slavné poselství, v jehož čele byl Oldřich z Rosenberka, jakožto nejmocnější pán v zemi, odebralo se k němu do města jeho Kauby, a podávalo jemu království.
Ale při celém tomto jednání nebylo žádné upřímné jednosvornosti mezi stranami českými, než ukazována jest toliko na oko. Oldřich z Rosenberka nemínil skutečně dopomáhati posazení jiného panovníka na trůn český než Ladislava syna Albrechtova, a choval o to tajné dorozumění s královnou Alžbětou i králem Fridrichem, kteříž úsilně doléhali na Albrechta bavorského, aby nesáhal do práva rakouského domu. Tedy Albrecht k radě podtají vyžádané od Oldřicha samého, který by byl dle uložení sněmu českého měl jej míti ku přijetí ko runy, odepřel se toho pod výmluvami, a poslové čeští navrátili se z Kauby s nepořízením. Nastalo nyní jednání s Alžbětou a Fridrichem, od kterých stavové čeští žádali, aby přestali jim brániti v opatření se králem svobodnou volbou (1441). Což když marné bylo, a zatím druhé korunní země, nejvzdorněji Slezsko, vyslovovaly se, že nemínily přijmouti jiného krále než Ladislava; královna pak Alžběta toho času lépe spravila věci své v Uhřích proti Vladislavovi polskému: usnesli se konečně i stavové čeští na sněmě v Praze na začátku roku 1442, aby vyjednáváno bylo s královnou i s králem Fridrichem o výminky, pod kterými by měl Ladislav přijat býti za krále.
Toto vyjednávání protahovalo se však nejvíce všelijakými ouskoky Oldřicha Rosenberského, který v různicích mezi Alžbětou a Fridrichem o spůsob poručnictví nad mladým Ladislavem hověl králi Fridrichovi a mařil proto sněmy české za tou příčinou držané svým nepřicházením na ně, aby se nestalo žádné opatření Fridrichovi nemilé. Tu prvé než se co dokonalo, zemřela královna Alžběta teprv ve 33. roce věku (1442, 19 Prosince). Stavové uzavřeli nyní jednati s Fridrichem, aby buď sám přijal království české, buď aby se s Ladislavem přistěhoval do Prahy a ujal se tu správy zemské s týmiž závazky jako prvé císař Sigmund a král Albrecht (1443). Král Fridrich však ani nechtěl sám království přijmouti proti právu Ladislavovu, ani nechtěl sobě činiti nepohodlí staráním se o věci české; a po delších odkladech podával Čechům toliko stvrzení prozatímné vlády, jakou by si zřídili sami, a ochotnost svou, kdyby se v důležitějších věcech chtěli utíkati k němu o radu. To odpověděl k radě Oldřicha Rosenberského, jemuž se při velké moci jeho hodilo nemíti na ten čas žádného pána nad sebou; ale strana Ptačkova na tom přestati nemohla, poněvadž bez náležitého správce země splnění nejpilnějších přání jejích ve věcech náboženství nebylo možné, a zřízení domácí vlády pouhým přátelským dorozuměním mezi stranami nedalo se snadno docíliti v tehdejších okolnostech.
Při tak dlouhém trvání bezvládí v zemi zmáhaly se mezitím zmatky všelikého druhu, k jichž stavování na tak dlouho nestačily pouhé míry zemské zřízené po krajích. Země byla brzy plna válek mezi jednotlivými pány neb jinými stavy, kteří při zastavení řádných soudů jali se rozhodovati mečem své právní rozepře, a přitom vyskytli se také jiní zhoubci zemští, kteří obecného nepořádku užívali k zlodějstvím a loupežem. Války tyto soukromé byly tím nebezpečnější, když často překračovaly i meze zemské za příčinou rozepří také s obyvateli zemí sousedních, jakož s Bavory, Sasy, Lužičany, Slezáky, Rakušany, kterým tudy dávána příčina ke vpádům do země. Bujný válečný duch, vzbuzený dlouhým trváním předešlé války o náboženství, byl mezitím příčinou, že mnozí bojovníci čeští toho času, kterým se vojna stala oblíbeným zaměstnáním, opouštěli zemi svou a bojovali za peníze ve službách cizích, aniž toho kdo bránil, jen když nebojovali proti vlasti své. Tehdáž nad jiné proslul Jan Jiskra z Brandýsa, který co velitel žoldnéřů českých, najatý královnou Alžbětou, opanoval velkou část Uher k rukoum mladého krále Ladislava proti straně polské; rovněž Jan Vítovec, který sloužil pomocníku Alžbětinu Oldřichovi hraběti Celskému v Charvátech a jinde. Proti nim stál v Uhřích v čele jiných bojovníků českých Jan Čapek ze Sán, někdy vůdce Táborů, ve službě Vladislava polského, a tím spůsobem sloužili v létech potomních jiní zástupové žoldnéřů českých pod pověstnými vůdci v Němcích, v Polsku, v Prusích a jiných zemích okolních, kdekoli vyskytla se jaká válka.
Vedlé zlého stavu věcí zemských trpěla zatím strana přijímajících pod obojí velké nedostatky ve věcech svého náboženství. Již některý čas před smrtí krále Albrechta (1439) byl zemřel v Praze biskup Konstanský Filibert, který svědomitě dle kompaktat byl aspoň světil duchovenstvo strany pod obojí jak pod jednou. Toho se zpěčovali biskupové Olomoučtí i Litomyšlští, kteří byli k tomu výslovně zavázáni kompaktaty, a tím více biskupové jiných zemí okolních, tak že straně pod obojí hrozil vždy více nedostatek řádného kněžstva.
Osazení arcibiskupství Pražského, kterým by svízeli tomuto učiněn byl konec, a dokonání kompaktat Basilejských, k čemuž oběmu zavázaly se strany listem mírným býti sobě pomocny, mělo nové překážky z dalšího běhu různic mezi konciliem Basilejským a papežem Eugeniem, pro které nevědělo se na ten čas, u koho bylo by lépe ucházeti se o to. Již v posledním roce života císaře Sigmunda (1437) byl papež Eugenius nařídil přeložení koncilia z Basilee do Ferrary, a odtamtud později do Florentie (1439); v čemž jen část koncilia jeho uposlechla, druhá dala se v odpor, a zůstala v Basilei, vynášejíc moc obecných sborů církve nad papežskou. Přišlo konečně až k tomu, že koncilium Basilejské papeže Eugenia IV ssadilo a v krátce po smrti krále Albrechta zvolilo jiného papeže, Felixa V (1439). Při takovémto novém rozdvojení církve knížata němečtí větším dílem nastoupili na zachovávání neutralnosti mezi oběma papeži a konciliem, a příkladu toho následovala také v Čechách kapitula Pražská co hlava strany pod jednou i všecka strana pod obojí. V takových okolnostech jmenoval Felix V Čechům arcibiskupa, Mikuláše Jindřichova od Řebříků z Prahy, člověka, o němž nikdo téměř nevěděl (1440), pročež také země nedbala toho jmenování. Domnělý arcibiskup zdržoval se větším dílem v Rakousích a někdy v klášteře Vyšebrodském při samém pomezí; pokusil se sic o svolání synody duchovenstva českého v Třeboni pod ochranou pana Oldřicha Rosenberského (1441); ale jen malý hlouček kněží pod jednou a vlažných pod obojí dostavil se, bez všelikého účinku.
Téhož roku jak biskup Filibert byl také zemřel mistr Krištan, administrator duchovenstva strany pod obojí, jmenovaný císařem Sigmundem. Duchovenstvo Pražské zvolilo sobě tehdáž hned (1439) za nejvyšší správce mistry Jana Příbrama a Prokopa z Plzně, kteří však nacházeli málo poslušenství jinde v zemi. Jednota čtyr krajů strany Ptačkovy na sjezdě svém v Čáslavi roku 1441 prohlásila mistra Jana z Rokycan, jakožto již voleného arcibiskupa, za nejvyššího úředníka v duchovním právě ve svých krajinách; a příkladu toho následovala brzy větší část země. Na synodě svolané Rokycanou v krátce potom v Hoře Kutné, které přítomno bylo 300 kněží, vydány jsou nálezy směřující jak k jednotě ve víře tak i k dobré kázni duchovní, a nastoupeno zároveň také na nové kroky k zamezení učení Táborského, které se posud příkře stavělo proti řádům kostelním vzácným ostatnímu národu.
Příležitost k tomu poskytla záhubná válka v zemi spůsobená toho času přívržencem strany Táborské Janem Koldou ze Žampacha, jenž zmocniv se hradu Náchoda v čas povstání posledního proti císaři Sigmundovi (1437), odtud provozoval škody proti rozličným sousedům, jak ve kraji Hradeckém tak i ve Slezsku. Konečně zdvihl proti němu válku netoliko mír kraje Hradeckého ve spolku s knížaty slezskými, nýbrž i celá jednota čtyr krajů strany Ptačkovy, ano i Pražané vypravili jim pomocné voje. Naproti tomu ujala se i celá jednota Táborská svého společníka; čehož zase užil i Oldřich Rosenberský k útoku na Tábory, co od dávna nenáviděné sousedy. Válka tato skončila se po šestinedělních záhubách narovnáním, kterým Kolda zůstaven jest v držení Náchoda až do budoucího krále (1441), ale na Tábořích žádáno, aby se dle předéšlých dotud nesplněných umluv srovnali konečně s ostatní zemí ve víře. Za příčinou jednání o to s nimi dorozuměli se spolu kněží strany Rokycanovy a Příbramovy návodem pana Ptačka na společném sjezdě na Mělníce (1442), tak že od obojích tehdáž vypraveno poselství ku kardinalu Julianovi, někdejšímu řediteli koncilia Basilejského, který v poslání od papeže Eugenia IV meškal v Uhřích a prostředkoval mezi královnou Alžbětou a Vladislavem polským, aby jím vymohli stvrzení Rokycany za arcibiskupa. Táboři, vpadše opět v nesnáze válkou pošlou ze soukromých příčin mezi nimi a Oldřichem Rosenberskýin i některými jeho stoupenci (1443), musili konečně státi k veřejnému hádání o víru v Hoře Kutné, a podati se na výrok sněmu o tom v Praze (1444). Výrokem tím dáno jest za pravdu učení Rokycanovu a Příbramovu, učení pak Táborské jest zavrženo; i ač nenastoupilo se proti Táborům na žádné prostředky násilné, předce od té chvíle jedno město po druhém opouštělo jejich stranu, tak že po několika létech bylo jediné město Tábor, ve kterém ještě se konaly služby boží dle řádů Táborských.
Když vyjednávání mezi Čechy a králem Fridrichem o přijetí Ladislava za krále vždy ještě zůstávalo daleko od svého cíle, a již vznikla proto veliká kyseíost mezi stranami stavovskými v Čechách, zemřel roku 1444 (27 Srpna) pan Ptaček; na jehož místo čtyři krajové jeho jednoty zvolili sobě za nejvyššího heitmana pana Jiřího z Poděbrad a z Kunštata, syna někdy Viktorina z Poděbrad, vůdce Pražanů a vítěze v bitvě před Vyšehradem nad králem Sigmundem roku 1420. Pán tento, té chvíle teprv 24letý, již v tom věku vynikal nad jiné zvláštním důmyslem státnickým i válečnickým, a chopil se řízení věcí strany své s rovnou obratností jak rázností.
Strana Rosenberská podvolila se hned na prvním sněmě po smrti Ptačkově, který po některých nevolích sveden byl ve Brodě českém, k novému jednání o stvrzení Rokycany a kompaktat, tak že v tom dána plná moc Jiřímu Poděbradskému spolu s panem Zbynkem Zajícem z Hasenburka ze strany pod jednou, jakož i o vydání Ladislava do země, tak aby králi Fridrichovi byla k tomu položena určitá lhůta. Poněvadž toho času zahynul kardinal Julian i s králem Vladislavem polským v nešťastné bitvě u Varny proti Turkům (1444, 10 Listopadu), Jiří Poděbradský vypravil poselstvo jisté přímo ku papeži Eugeniovi do Říma, které však nepřineslo žádoucí odpovědi (1445). Když pak mezitím Oldřich z Rosenberka a stoupenci jeho opět užívali výmluv, pro které se z umluv Brodských o krále Ladislava začali vytrhovati, podtají pak pracovali u dvora papežského o to, aby zvolený arcibiskup nebyl potvrzen; jal se Jiří Poděbradský hroziti jim zbraní, aby na nich vymohl zdržení slova daného. To hnulo Oldřichem Rosenberským, i držán na spěch nový sněm ve městě Pelhřimově (1446), kdež povšechně umluveno, vypraviti poselství slavné od celé země ku papeži, králi pak Fridrichovi položiti lhůtu do roka, aby krále Ladislava vydal do Čech, sice žeby se země jiným spůsobem musila opatřiti; přitom pak také zůstáno na tom, aby vedlé krále nedospělého zřízena byla vláda se správcem zemským z prostředka stavů.
Širší usnešení o tyto věci stalo se nedlouho potom na valném sněmě v Praze, kdež přítomni byli také poslové z Moravy, ze Slezska a z Lužice; toliko o zvolení správce zemského nemohly se strany dohodnouti, zvláště pro nedůvěru stavu městského, který se bál ujmy na svých svobodách, když by práva královská nad městy měla býti vykonávána někým jiným než králem samým.
Toho času byl papež Eugenius krále Fridricha nejvíce peněžitými dary přiměl k tomu, že se konečně odchýlil od posavadní neutralnosti mezi papeži, a na sněmě říšském ve Frankfurtě obdržel na knížatech a stavích říšských, že se prohlásili zřejmě pro Eugenia a navrátili se k jeho poslušenštví; čímž koncilium Basilejské pozbylo již vší váhy své. V těch okolriostech přišlo slavné poselstvo české do Říma na začátku roku 1447 se žádostí o stvrzení Rokycany a kompaktat, podepsanou tenkrát ode všech pánů a jiných osob strany pod obojí; ale i tenkrát pan Oldřich z Rosenberka podtají radil papeži, aby nesvoloval k tomu, oč veřejně vedlé jiných žádal. Dvůr pak papežský, když zvítězil nade všemi odpory koncilia Basilejského, žádajícího opravy církve, doufal již také Čechy přiměti zase k navrácení se ku poslušnosti bez výminek, a nemínil tedy znáti se ku platnosti kompaktat. Papež Eugenius, který před léty věci vyjednané mezi Čechy a konciliem byl jistým spůsobem schvaloval, zemřel právě, když poslové čeští meškali v Římě. Nástupce jeho, Mikuláš V, propustil posly s malou nadějí, odkázav jich toliko k legatovi, kardinalu Janovi z Karvajal, kterého mínil poslati do Čech, aby se ohlédl ve stavu věcí tamějších.
Ještě méně zdaru mělo potom nové jednání s králem Fridrichem. Stavové čeští, oznámivše jemu prvé dostatečně svůj úmysl, sešli se v Jindřichově Hradci u pana Menharta z Hradce, aby se odtud všickni pospolu odebrali k němu do Vídně, k čemuž byl jim položil čas dosti prodloužený. Když pak zvěděl, že se již shromaždují, vzkázal jim, jakoby byl prvé úmyslu jejich nerozuměl, že chtěli li by jednati o vydání krále Ladislava, marná by byla jejich jízda, poněvadž by jim v tom z příčin důležitých nemohl býti po vůli. I jemu, jako papeži, byl Oldřich z Rosenberka rádcem, jak by se v tom měl zachovati. Takovým spůsobem jednání uraženi, stavové se rozjeli a jízdy zanechali. Ale strana pana Jiřího z Podébrad zača-la se hned potom zbrojiti, chtíc opatřiti své věci jiným spůsobem. Účel zbrojení zakrýván jest příčinou vzatou z rozepří některých soukromých i také s vévodou Fridrichem saským, jenž tehdy zjednav sobě některé válečníky české do vojenské služby, nezdržel jim náležitě mzdné smlouvy s nimi zavřené. Také pak čekáno ještě, jak by se zachoval k žádostem českým papežský legat, který měl přijíti do země.
Kardinal Karvajal přijel do Prahy dne 1 Května r. 1448, a s velikou slávou byv přijat; pomeškal více než tři neděle. Sněm za tou příčinou do Prahy svolaný předložil mu dávné žádosti strany pod obojí. Ale kardinal po dlouhých vytáčkách dal stavům znáti, že arcibiskupství nebude osazeno, pokud by nebyly navráceny statky arcibiskupské, ježto se nacházely vesměs v cizích rukou; o Rokycanovi nečinil žádné jisté naděje; o kompaktatech pak pravil, že nemá moci k jich stvrzení; přitom neopomíjel zlehčovati obyčej přijímání pod obojí spůsobou při všelijakých příležitostech, až z toho konečně vznikl hněv lidu; z čehož legat obávaje se nebezpečenství pro život svůj, ve zmatku odjel z Prahy a ze země.
Po takovémto sklamání nadéjí přijímajících pod obojí nemeškal déle Jiří Poděbradský s rozhodnutím sporů domácích mocí zbraně. Na sjezdě strany jeho v Hoře uzavřelo se sebrati pole, vždy pod záminkou rozepře s knížetem saským a jeho pomocníky, které měl také v Čechách. Skutečný však úmysl byl, zmocniti se Prahy, vybaviti ji z moci strany protivné a nabyt tím takového postavení v zemi, aby konečně mohla býti zřízena pořádná správa zemská ze skutečné většiny národu. Jiří Poděbradský dovedl přitom zachovati tvář, jakoby vždy ještě ochoten byl vyjednávati, tou měrou, že Oldřich z Rosenberka, chtěje ošáliti jeho dalšími odtahy, přijal na sebe nové poselství od země ku králi Fridrichovi do Rakous. Za jeho nepřítomnosti v zemi sebralo se vojsko jednoty Poděbradské ku konci měsícé Srpna v krajině u Kutnéhory. Odtud hnul Jiří Podébradský k Běchovicům, půl druhé míle od Prahy, a 1 Září odpověděl Pražanům a jich pomocníkům, to jest těm, kteří Prahou vládli, zjevně. V noci dne 3 Září před svítáním učinil útok na Vyšehrad a na zdi Novoměstské u Karlova. Protivníci jeho byli tak špatně připraveni, že nenalezl téměř žádného odporu. Dostav se Vyšehradem a otvorem přes Botíč do Nového města, obklopen jest lidem jásajícím, který jej přijal jako žádoucího osvoboditele, a veden tak až na radnici Staroměstskou. Pešík z Kunwalda a Pavel Dětřichovic, purkmistři, kteří pod ochranou Menharta z Hradce po deset let provozovali násilné panství, utekli ve zmatku z města; Menhart sám upadl v zajetí, a odveden jest u vazbu na Poděbrady. Jiří Poděbradský osadil především raddy městské tak, jak se hodilo vétšině měšťanstva, sám pak usadil se stále v Praze, a řídil odtud záležitosti strany své. Pod ochranou jeho navrátil se také mistr Jan Rokycana k faře Týnské, a po brzké smrti mistra Jana Příbrama (1448, 20 Prosince), s kterým byl již předtím smířen, přijat jest jednosvorně za prozatímného správce duchovenstva veškeré strany pod obojí.
zpět na obsah 
Další: Jednota Strakonická. Jiří Poděbradský správcem zemským.