|
- Tomek | - Děje české | - |
Když majestátem císaře Rudolfa splněny byly všecky žádosti stavů protestantských, záleželo jen na jejich dobré vůli a pilnosti, aby se straně jejich dostalo dobrého církevního řádu, jehož pro vzdělání náboženství v zemi tak velice bylo zapotřebí. Ale stavové neprokázali opravdové péče o to. Hned sice stalo se jisté srovnání mezi evangelickými a bratřími, kterým obojí podnikli obnovenou konsistoř, tak že býval při ní ustanoven administrator z duchovních strany evangelické, senior z bratří a druzí členové z obojího vyznání. Ale konsistoř nedostala více moci než jako předtím; ani nedosáhla větší vážnosti, aby byla skutečně mohla napraviti posavadní spustlost v celém řádu strany evangelické; ano i řádové jednoty bratrské od té doby, co došla plné svobody, počali se spíše kaziti než lepšiti; a chýlením se učení bratrského přitom vždy značněji ku Kalvinství, od Lutheranů nenáviděnému, rozmnožily se ještě popudy záští mezi náboženskými stranami. V prvním zápalu předsevzali stavové pod obojí také opravu akademie čili učení Pražského. Měloť býti obnoveno zase ve všech čtyrech fakultách, i staly se v tom na spěch některé začátky; ale zanikly brzy, když příliš po krátce přešla stavy horlivost ku peněžitým obětem k tomu potřebným; a učení přišlo jen ve větší zmatek, když se mezitím starými řády hnulo a nové se neutvrdily.
Snažení stavů obrátilo se více k věcem politickým, a to nejinak, nežli že hleděli dle příležitosti, která se k tomu naskytla z různic v domě panovničím, jak nejvíce možná zemdliti moc královskou, nemajíce přitom nicméně žádných určitých účelů ke zvelebení dobrého zemského. Hned před korunováním krále Matiáše předložili jemu stavové patero žádostí směřujících ke stálému ohrožení panovníka: 1. aby měli stavové právo držeti sjezdy i bez svolání od krále; 2. aby směli sbírati vojsko ze společného usnešení, kdykoliv by uznali zapotřebí ke své obraně; 3. aby král stvrdil spolek jejich se stavy slezskými, zavřený roku 1609 k hájení společného jich náboženství; 4. aby podobný spolek směli zavříti se všemi druhými zeměmi koruny české i ostatního panství císařova; 5. aby byly obnoveny smlouvy přátelské mezi čechy a kurfirsty nyní protestantskými, saským, falckým a brandenburským, zavřené někdy od krále Jiřího, v takovém spůsobu, aby stavové mohli se dovolávati pomoci knížat těchto cizích ve sporech s králem svým. Matiáš svolil na ten čas jen ke třetímu z těchto kusů, o spolku se Slezáky; ostatní odloženy jsou k dalšímu jednání; s kterýmž aby se nekvapilo příliš úsilně, musil císař hlavy odporu stavovského obmýšleti úřady a jinými milostmi.
Aby nemohla moc panovnická vzíti nové sesílení ze spojení celého někdejšího panství císaře Rudolfa v rukou Matiášových, hleděli náčelníci stavů českých stálého dorozumění s předními osobami mezi stavy druhých zemí císařských, zvláště v Uhřích a v Rakousích, kteří byli naplněni týmž duchem odporu. Někteří pak z nich měli, jak dílem již i od začátku bouří za času císaře Rudolfa, dopisování důvěrné s knížaty jednoty evangelické, nejvíc prostředkem Kristiana Anhaltského, který již předtím neustále hledal příležitosti k nějakému vmíchání se do záležitostí zemí rakouských, též i s jinými mocnostmi několika, které po smrti krále francouzského Jindřicha IV dle někdejšího záměru jeho bez přestání vyhledávaly spůsobu, jak učiniti začátek ke všeobecné válce proti rodu Habsburskému, z níž by utrhly pro sebe zisk nějaký. Benátčané, Karel Emmanuel vévoda savojský a Hollanďané, válčící již od více desítiletí se Španěly o nezávislost, byli tehdáž předními, kterým záleželo na válce takové.
Vláda císaře Matiáše, který byl prvé bratra svého stihal z neschopnosti, byla v těchto okolnostech ve mnohém ohledu chatrnější než panování předchůdce jeho, jak ve vnitřních tak tím samým i v zahraničných záležitostech. Mír s Turky, o který se byl ondy zasazoval proti vůli Rudolfa, ukázal se i jemu brzy škodlivým; i byl by se rád pokusil obnovením války o zjednání sobě lepších poměrů. Stavové všechněch zemí zdráhali se však poskytnouti jemu potřebných k tomu pomocí peněžitých, aby neměl císař žádné větší vojenské moci k ruce své. Přitom užívali výmluvy, že v potřebě této společné nelze jedné zemi bez druhých ustanoviti se na ničem jistém, a projevovali přání, aby císař svolal všecky ke společnému sjezdu. Skutečně mínili sjezdu takového užiti ke zřízení stálého spolku mezi stavy všech zemí proti mocnáři ve smyslu čtvrtého kusu žádostí přednesených králi Matiášovi před korunováním na království české. Dvůr císařský svolil konečně k obecnému sjezdu mocnářství rakouského v Linci v měsíci Srpnu roku 1614, tak že stavové všech zemí, nejen podílu Matiášova, nýbrž i arciknížete Ferdinanda štyrského, vypravili k němu své výbory. Vláda předešla protivné zámysly stavů určitým vytknutím, že se nesmělo na sjezdě společném o ničem jiném jednati než o válce turecké; ale za to stavové všechněch zemí také odepřeli pomoci k válce; stavové čeští nedali výborům svým ani plnomocenství, aby směli jednati v jich jméně o předložení císařském, než toliko vyslyšeti je. Když takto účel sjezdu celého mocnářství byl zmařen, císař položil sněm všeobecný čili generalný všem zemím koruny české do Prahy (1615) k jednání o též záležitosti, a dopustil za to stavům jednati na něm také o navrženém obranném spolku mezi stavy českými a druhých zemí. Ani zde však neobdržel ničeho; naproti tomu pak nezdařil se také spolek stavů pro nesvornost mezi nimi; neboť Moravané a Slezáci kladli za výminku svolení Čechů k rozličným novotám ve státoprávních poměrech mezi zeměmi, jakož částmi jednoho většího celku, ku kterým stavové čeští přistoupiti nechtěli. Na sněmě českém při témž čase držaném usnesli se stavové toliko o zákony k ochraně jazyka českého jakožto jediné oprávněného v zemi, proti pokrokům němčiny a jiných jazyků, dopuštěným přílišnou shovívavostí za času posledně minulého.
Sotva že císař pro nedostatek prostředků k válce konečně zavřel mír nový s Turky (1615), zdvihli válku Benátčané proti Ferdinandovi štyrskému, co správci vojenské hranice charvátské proti Turkům, svěřené jemu od císaře, pod příčinou mořských loupeží provozovaných z vojenského přístavu v Seni. Arcikníže, zanechán od císaře bez ochrany, dožádal se pomoci od Španělska; naproti tomu sesílili se Benátčané spolkem s Karlem Emmanuelem savojským; z čehož již se těšili nepřátelé domu rakouského, jakožto ze začátku větších spletků dle přání jejich. Po třech létech skončila se i tato válka se škodou mírem uzavřeným v Madridě prostřednictvím španělským (1617).
Císař Matiáš, vstoupiv teprv ve 55. roce věku svého (1611) ve stav manželský, neměl životních dědiců; pročež nástupnictví po něm připadalo na dva bratří jeho, kteří ještě byli na živě, Maximiliana a Albrechta. I oni obadva byli bez potomstva, a protož nakloněni postoupiti práva svého nejbližšímu dědici po sobě, arciknížeti Ferdinandovi štyrskému. Ferdinand, chtěje ujíti možným těžkostem po smrti Matiáše, dožadoval se jeho, aby jej dle obyčeje předešlých panovníků ještě za živobytí svého dal korunovati v Čechách i v Uhřích. Déle překážel tomu biskup Vídeňský Khlesl, tehdy již kardinal a první tajný radda Matiášův, kterým se císař cele spravoval; až konečně roku 1617 větší nemoc, ve kterou císař upadl, pohnula ho ke spěchu v té věci. Tedy učinil dle obyčeje žádost ke stavům českým, aby Ferdinanda přijali za budoucího krále; což také stalo se, ač ne bez některých těžkostí od části stavů, kterým Ferdinand byl nelibý jakožto rozhodný protivník novotných náboženství. Hned po korunování Ferdinandovu zakusili náčelníci strany vládě protivné, že dvůr císařský počal méně šetřiti posavadních ohledů na ně, jakož zvláště popuzen jest Jindřich z Thurna, když mu brzy potom císař odňal úřad purkrabství Karlšteinského a odevzdal úřad vyšší, ale méně požitečný, nejvyššího sudí dvorského. Za to strojili se ku pomstě roznícením nových nepokojů v zemi, kterými měla konečně vrchní moc odňata býti králi a přenesena býti na stavy.
Měl-li lid býti potažen do takového předsevzetí, musily se předstírati stížnosti náboženské. K tomu hodily se rozepře dvou pomezních německých měst, Broumova a Hrobu, s vrchnostmi jich, opatem totiž Břevnovským a arcibiskupem Pražským, kteréž byly dávnějšího původu, ale zvláště se roznítily, když hned po vydání majestátu císaře Rudolfa protestantští obyvatelé měst těchto vystavili sobě kostely dle svého řádu, čehož vrchnosti katolické trpěti nechtěly, aniž povinny byly dopouštěti, poněvadž majestát dovoloval toho jen městům královským. Nedůvodně namítalo se proti tomu se strany protestantské, že prý statky duchovenstva rovněž jsou královské, jakožto ve zvláštním poměru ku komoře královské stojící. Když se hned tehdáž opat a arcibiskup obrátili se stížnostmi k císařskému dvoru, měšťané pak k defensorům (1610), tito, netušíce spravedlnosti měst, učinili pouhou přímluvu za ně, které dvůr místa nedal. Po více let odporovali měšťané rozkazu císařskému, aby kostely zavřeli. Konečně brzy po korunování Ferdinandovu kázal císař některé z předních návodců trestati vězením, a z rozkazu jeho dal opat Břevnovský kostel ve Broumově zavříti, arcibiskup pak Jan Lohelius dal Hrobský kostel rozbořiti (1618).
Z toho vzali sobě příčinu defensorové ke svolání sjezdu stavů protestantských v Praze v kolleji Karlově; kdež vedeny jsou pobuřlivé řeči, zavření kostelů v Broumově a ve Hrobě prohlášeno za porušení majestátu císaře Rudolfa a zaslána žádost důtklivá k císaři, jenž před nedávnem byl s dvorem svým odjel do Vídně, aby kostely měšťanům byly navráceny. K tomu. odpověděl císař záporně, a zakazoval stavům sjezd jejich, jakožto zřízením zemským nedovolený. Když odpověd tato přišla do Prahy, jali se návodci odboje popuzovati stavy a obyvatele města k nenávisti proti nejvyšším úředníkům zemským, na ten čas místodržícím královským, přičítajíce jejich radám uzavření císařovo. Nazejtří po oznámení listu královského, dne 23 Května 1618, zdvihli se stavové z návodu jejich všichni ze shromáždění svého v kolleji Karlově, a mnohým branným lidem obklopeni odebrali se na hrad Pražský, činili prudké domluvy čtyřem místodržícím právě přítomným, a konečně, jak bylo uloženo v tajných radách vůdců, úchopili dva z nich, Jaroslava z Martinic, nového purkrabí Karlšteinského, a Viléma Slavatu, praesidenta komory královské, a shodili je s oken kanceláře s výšky veliké do příkopu hradského; za nimi také písaře Filipa Fabricia. Náhoda zachránila všecky tři od smrtelného úrazu. Stavové ještě téhož dne zřídili prozatímnou vládu 30 direktorů, jali se potom sbírati vojsko, jehož velitelem jmenován Jindřich hrabě z Thurna, vypravili posly k druhým zemím, vyzývajíce je, aby se s nimi spojili, též ku knížatům protestantským v Němcích o pomoc; vydali rozkaz, jímž Jesuity, arcibiskupa a opata Břevnovského vypověděli ze země, a hrozili brannou mocí všem, kdožby se vládě direktorů a nařízením těmto protivili.
Vzpoura takového spůsobu nemohla býti potřena jinak než mocí zbraně. Tomu však odporoval v radách císaře Matiáše milostník jeho kardinal Khlesl, jenž se obával, žeby pozbyl svého vplyvu, když by přišlo k válce, protože řízení věcí vojenských musilo nejpodobněji svěřeno býti králi Ferdinandovi, jakožto budoucímu nástupci v panství. Dle jeho rady císař Matiáš dal prvé toliko mírně vyjednávati s povstalými stavy. Tím poskytlo se jim času k pohodlnějšímu zbrojení, a hned objevily se následky vzbouření českého také v jiných zemích. Sněm uherský, s kterým se ještě jednalo o přijetí Ferdinanda za budoucího krále, stál tím neústupněji na výminkách velmi obtížných, bez kterých nechtěl toho učiniti. Stavové hornorakouští a moravští zbraňovali dvoru císařskému hned napřed, aby se v jejich zemích nedálo žádné sbírání vojska proti Čechům. Slezáci a Lužičané dali se ve spisování žádostí, kterých splnění doufali obdržeti v těchto nesnázích dvoru. V Čechách samých zdvihli stavové válku proti straně katolické, pokudž nechtěla se podrobiti vládě direktorů. Thurn oblehl předně Budějovice.
Tomu nechtíce se déle dívati král Ferdinand a arcikníže Maximilian, bratr Matiášův, dali konečně kardinala Khlesla zajmouti nenadále ve Vídni a odvésti v tajnosti na hrad Ambras v Tyrolu. Císař, nemocí sklíčený, když takto násilně zbaven byl svého důvěrníka, uposlechl rady protivníků jeho, a odevzdal řízení vojenství proti povstalcům českým Ferdinandovi, kterýž nyní bez dalšího meškání vypravil vojsko 10.000 mužů do Čech vedením Jindřicha Dampierra. Thurn byl tím přinucen upustiti od Budějovic, však porazil Dampierra ve dvou půtkách, u Čáslavě a u Lomnice, kterými vůdce císařský přinucen jest k odtažení do Rakous. Zde obdrželo vojsko brzy nové posily, dílem pomocí Španěl, a vypraveno podruhé vedením Karla Buquoie, vojevůdce na slovo vzatého ve válce nízozemské ve službách španělských.
Vzbouření české vzbudilo však mezitím již dychtivost zahraničných nepřátel domu Habsburského. Spatřovaliť v něm opět jako prvé ve válce Benátské začátek všeobecného útoku na moc Rakous a Španěl, i mínili k tomu cíli přispěti svou pomocí. Náčelníci vzbouřených stavů musili se již nyní zavázati, že Čechy nepodniknou víckrát již panství rakouského; za to dostalo se jim od Karla Emmanuele savojského a od knížat jednoty evangelické pomocné vojsko najaté společným jich nákladem a vedené Arnoštem hrabětem z Mansfelda. Mansfeld, přitáhnuv do Čech zmocnil se hned pevné Plzně, která odpírala stavům. Přibytí této cizí pomoci osmělilo stavy slezské a lužické, tak že zavřeli spolek čili konfoederací se stavy českými. I Buquoi, který zatím vytáhl proti Thurnovi, poražen jest od něho v setkání u Lomnice, a přinucen na zimu s vojskem svým zavříti se v Budějovicích.
Když zima uložila zbraním stání, jali se kurfirst saský Jan Jiří a král polský Sigmund III co prostředníci jednati o smíření mezi císařem a stavy českými; k čemuž položen sjezd ve Chbě. Ale stavové podvolili se tomuto vyjednávání jen pro jméno; plnomocníci jejich měli nařízení žádati na císaři svolení k odloženým čtyřem kusům žádostí českých, o kterých se jednalo od přijetí Matiáše na království. Avšak prvé než přišel čas ustanovený ke sjezdu tomuto, zemřel císař Matiáš, dne 20 Března 1619.
zpět na obsah 
Další: Císař Ferdinand II. Vzdorokrál Fridrich falcký. Bitva na Bílé hoře.