|
- Tomek | - Děje české | - |
V království české a v ostatní otcovské panství, jakož i v císařství německé nastoupil Ferdinand III prvorozený syn Ferdinanda II, při smrti otcově devětadvadcetiletý. Byl to panovník ducha jasného, vůle samostatné, pečlivý o dobré svých národů; neměl také odporné mysli proti národu českému jako otec jeho popuzený povstáním; mluvil česky, a častěji než otec přebýval v Praze ; zajímalo mysli, když v kostele sv. Víta, kdykoli se zpívala píseň staročeská k svatému Vácslavu, zpíval spolu tak hlasitě, že bylo rozeznati hlas jeho od jiných. Panovníku tak výtečnému nebylo však dáno polehčiti svým zemím; nébo válka roznícená za Ferdinanda II trvala ještě i za jeho panování 12 let, a to s většími ještě záhubami než předtím, pod kterými více než všecky jiné země panství rakouského utrpělo království české.
V Unoru roku 1639 švedský vojevůdce Banner podruhé otevřel sobě cestu do Čech po přemožení vojsk císařských v severním Německu. Vtrhnuv do země z Míšně, a osadiv Děčín, Oustí a Litoměřice, oznámil nejprvé, že míní v ochranu vzíti obyvatele protestantské, kterých také něco s ním se navrátilo do vlasti ; pročež zakázal vojsku svému škoditi protestantům, ale dal nemilosrdně hubiti vše, co náleželo katolíkům, to jest již skoro všemu obyvatelstvu v zemi. Přitáhnuv až ku Praze, střílel několik dní na město, ač bez účinku; potom obrátil se do východní polovice země, dobyl, zloupil a vypálil města Nimburk. Poděbrady, Hradec, Horu, Čáslav a všecku krajinu daleko široko. Opět položil se před Prahu na Bíléhoře, a strojil se oblehnouti město ; však zanechal toho, znamenaje odhodlanost obyvatelů k srdnaté obraně, ale obrátil se nyní do krajů poledních, až do Budějovicka a Prachenska; odtud do Plzenska, do Žatecka a zase do středu země. Vojsko jeho, kterého bylo 24.000 mužů, páchalo všude zhovadilé ukrutnosti. Zvláště chytáni jsou a zabíjeni kněží katoličtí, kostely hanobeny, obrazy kaženy. Vše, co se dalo odnésti, nakládali nepřátelé na vozy a na lodě, a vyváželi nejvíce po Labi ze země; co se odnésti nedalo, ničili a rušili. Několik tisíc vesnic a městeček i měst vydrancovali a vypálili; úrody na polích zkazili; lidé bezbranní utíkali před nevázanou zběří do lesů a do hor, kdež na mnoze hladem a zimou pomírali. Tak řádili Švedové celý rok; neb obrany proti nim nebylo než od malých zástupů císařského vojska, kteří se větším dílem zavírali v pevnějších městech a jen sem tam sváděli nerozhodné šarvátky. Teprv přes zimu sebralo se nové císařské vojsko z Rakous a z Uher vedením bratra císařova, arciknížete Leopolda Viléma, a osadilo jižní části země; z jara pak roku 1640 udeřilo na Švedy nejprv u Kolína, potom pak s těží přinutilo Bannera k odtažení do Míšně.
V tomto čase veliké trýzně císař Ferdinand III opravil obnovené zřízení zemské přídavkem čili deklaratoriem vydaným dne 1 Unora 1640, kterým se dopouštělo stavům jednati na sněmích i mimo proposicí královskou o potřeby zemské, pokud by nezasahovalo do výhradných práv králových.
V roce potom zemřel Banner (1641). Nový však velitel švedský Torstenson zaměřil válkou ještě úsilněji proti zemím císařským, a tudy předně proti zemím koruny české. Již roku 1642 usadil se ve Slezsku dobytím a osazením nejpevnějších měst, potom i v Moravě, kdež se zmocnil Olomouce. Roku 1643 vtrhnul do Čech. Císařský velitel Gallas chtěl jej zastaviti, položiv se v pevném táboře u Hradce nad Labem. Torstenson, aby jej odtud vylákal, dal se ve strašlivé hubení země od hranic slezských až k Litoměřicům, a opět odtud až ke Chrudimi; když pak tím neprospěl, odebral se do Moravy, a hubil tuto zemi i Rakousy až k Vídni. Pro válku, která vypukla roku 1644 mezi Švedy a Danskem, musil na rychlo odtáhnouti až do zemí krále danského, jenž se s císařem spojil; ale posádky jeho zůstaly ve Slezsku i v Olomouci. Gallas táhl za ním Danům na pomoc; ale tažení toto skončilo se ouplným vítězstvím Švedů a zničením vojska Gallasova, tak že se ku konci roku toliko s 2000 muži navrátil do Čech. V obecném zastrašení z toho pospíšil císař Ferdinand do Prahy, dal sbírati v zimě nové vojsko, a řídil sám všecko k obraně království. Ale již v měsíci Unoru roku 1645 Torstenson vtrhnul do země přes hranice míšenské, a porazil nové vojsko císařské u Jankova blíž Tábora (6 Břez.). Potom táhl do Moravy, oblehl Brno, a ve spolku s Jiřím Rákócem, .knížetem sedmihradským, pokusil se o Vídeň. Předsevzetí toto nezdařilo se; též Brno se obhájilo; ale Slezsko zůstávalo vždy v moci Švedů, a nátiskem jich přinucen jest konečně zase kurfirst saský upustiti od spolku s císařem.
Pro dnu v nohou musil Torstenson brzy potom složiti velitelství, kteréž nastoupil po něm Gustav Wrangel. Když se v roce potomním válka točila mimo hranice zemí císařských, přijel císař Ferdinand do Prahy se 141etým synem svým Ferdinandem IV, a dal jej tudíž slavně korunovati na království (1646, 5 Srp.). Zrovna toho času spojili se však Švedové á Francouzi v poli, a udeřili s celou mocí na Maximiliana vévodu bavorského. Nemoha odolati přesile jejich, musil konečně zavříti smlouvu, kterou tak jako prvé kurfirst saský odstoupil od spolku s císařem (1647 v Lednu). Tím bylo opět království české otevřeno většímu nebezpečenství. Nejprvé oblehl Wrangel Cheb. Císař Ferdinand postavil se sám v čelo vojska, a pospíšil k vybavení města. Švedové dobyli ho však útokem při samém jeho příchodu. Tu ustoupil císař k Plzni, a Wrangel táhl za ním. Ani jedna ani druhá strana neodvážila se však útoku; a když v tom vévoda bavorský zrušil smlouvu se Švedy a Francouzi a vypravil pomoc císaři, musil se Wrangel dáti na zpátečné tažení, vloživ do Cheba svou posádku.
Hned v roce potom obnovili Švedové a Francouzi společný útok na Bavory, a přemohše vévodu podruhé, udeřili vedením Wrangla na horní Rakousy; zároveň pak druhý velitel švedský Königsmark vtrhnul přes Cheb do Čech, a zmocnil se Falknova, Klatov a některých jiných míst v západní části země. V tom objevil mu Arnošt Otowalský, důstojník propuštěný ze služby císařské, příležitost k dobytí Prahy mezerou ve zdech městských za Hradčany, která povstala za příčinou opravování zdi. Königsmark pospíšil dnem i nocí ku Praze; nespozorován nočního času zmocnil se vchodu přes zeď i brány Strahovské, a opanoval tudy Hradčany a Malou stranu, kterouž po dva dni nechal loupiti vojskem svým (1648, 26 Čvce.). Na Starém a Novém městě zdvihlo se však měšťanstvo, študenti, všecky třídy obyvatelstva vedlé slabé posádky vojenské k srdnaté obraně. Königsmark, nemaje dostatečných sil k dobytí města, vypravil zatím oddělení vojska svého jinam po zemi; kteréž dobylo pevného Tábora, a zjezdilo jižní, potom zase půlnoční krajiny země, hubíc vše mečem í ohněm. Po dvou měsících přibylo nové vojsko švedské ku Praze, vedené Karlem Gustavem falckrabím Rýnským (4 Října), i začalo se teprv řádné obležení města. Ale i nyní bránili se Pražané udatně ještě čtyry neděle. Tu přišla zpráva (3 List.) o šťastném zavření míru mezi císařem a Švedy, Francouzi a všemi ostatními protivníky na sjezdě započatém již před šesti léty v Münsteru a Osnabruku ve Westfalích. Švedové odtáhli tedy z Čech, a válka začatá vzbouřením českým roku 1618 skončila se po 30letém trvání.
Císař Ferdinand III žil po skončení této války ještě 9 let, pečuje všelikým spůsobem o zhojení ran jí spůsobených; ale rány tyto byly tak těžké, že nebylo od nich rychlé pomoci. Jeho samého potkal ještě zármutek, že syn jeho Ferdinand IV, král český korunovaný, zemřel za jeho života v 21. roce věku (1654, 9 Čvce.). Císař dal nyní roku 1656 korunovati druhého syna svého Leopolda. Tehdáž zavdalo násilné opanování Polska králem švedským Karlem X příčinu k nové válce se Švedy pro zabránění nebezpečenství hrozícího odtud i panství rakouskému. Právě pak po vyhlášení války zemřel císař Ferdinand III, teprv ve 49 roce svého věku (1657, 2 Dubna).
Další: