II.

Každá bylinka, každý kamenék, každý
prášek před očima našima jest viditelným
znamením neviditelné přítomné boží moci,
kteráž jej sebou v bytu drží.
Amos Komenský

Hluboká noc rozprostřela se nad hlavním městem českým. Temně, strašlivě to vypadalo v učírně starého mistra Matyáše. Bylatě to vysoká gotická komnata. Temnými, nahoře špičatě se klenoucími okny křížily se nyní v kámen dlabané kliholáčky a arabesky; v středu vysokého stropu, kdežto se dvanácte oblouků v podobě ozdobné růže scházelo, visela na železném řetěze lampa, běloskvoucí lebku umrlčí představujíc, z jejíhož temena slabě kmitající plamýnek vynikal. Kolem ouzkých, nahoře do špičky končících se železných dveří byly tlusté folianty nahromaděny; mezi okny a podál ostatních stěn stály tmavé, nerosty naplněné sklěněné skříně. Nejdivněji vypadal prostředek tohoto kabinetu. Stály tu na veliké, v oválu se spojující postávce nesčíslné, ba i na střevíc dlouhé figury z tuhého papíru, jako kostky, jehlance, hranoly, čtvrtáčky, a jiné podoby, které z oněch tisícerým způsobem složeny a spojeny, divný pohled poskytovaly. Ve středu tohoto oválu strměl vysoko na obrovské katedře mistr Matyáš.

Vysokou postavu starcovu halil dlouhý černý talár se širokými, visucími rukávy. Hlava jeho čněla co duch bledě, mrtvě vzhůru a dotýkala se temenem spodního dílu nad ní visící lampy, takže se v husté, obkličující tmě podobalo, jako by dvě umrlčí hlavy v převrácené poloze v povětří se snášely, z nichžto ve svrchní plamenný pablesk k nebi plápolal, ze spodní pak dlouhý sněhobílý vous, co bledý ohon komety, k zemi ukazoval. Mimo kruh figurový seděl na stolici s vysokým, pozlaceným opěradlem Bedřich, mladý skolár učeného Sinapia.

"A takž jsem, moji velectění posluchači, první díl svého důležitého předmětu, který o jednoduchých tvarech hlatí jedná, jich spojitost, jich rozmanité odvozování a posléze vyvinování spojek jejich dnes ukončil. Zbývající čas hodiny dnešní použijeme k tomu, abychom zběžně přehledli ještě jednou cestu uráženou."

Tak pravil zdlouhavým, věkem sesláblým, ale srozumitelným hlasem podivný stařec, načež si krůpěje potu, jež mu nepochybně dlouhotrvalý přednes byl vyloudil, s čela utíral.

"Nechte toho již dnes ! zvolal jinoch, se stolice se zdvíhaje. "Již jste se příliš unavil, šetřte prsou a zdraví svého !"

"Tedy si již i ty, Bedřichu, mé přednášení si znechutil? Ach, dobře nahlížím, že brzo již pouze k hluchým stěnám budu muset mluviti !" pravil stařec tichým tklivým hlasem.

"Toho nedopouštěj Bůh, milý mistře !" odpověděl prudce jinoch. "Již jsem tři půlletí vás poslouchal, a jakž sám pravíte, dosti hluboko v důmyslnou theorii vaši pronikl, avšak přece v každé hodině novými, překvapujícími ideami ducha mého obohacujete, takže hotov jsem, až na konec vašeho života věrným, byť i jediným posluchačem vaším býti."

"Chceš, mé srdce ?" zvolal kmet s lesknoucím se zrakem ; "ano tím poznávám svého milého, šlechetného žáka ! Avšak hodina utíká," pravil na to, a postavu i hlas přednášejícího professora na se vzav, pokračoval dále : "Pročež použijme, důstojní posluchači, několik oněch zrnek, kteréž nám sutky (sypací hodiny) ještě poskytují. Obraťte ještě jednou pozornost svou na hlatipisné základní tvary! Z šestistěnu (z kostky) dají se rozmanitým položením ploch okolo jeho povrchnosti osmistěn, rozliční druhové dvanáctistěnu, a pak se 24 a 48 souměrnými plochami obmezené tvary odvoditi. Obsah všech těchto ze šestistěnu odvozených hlaťových tvarů nazvali jsme soustavou šestistěnnou; a tato soustava jest ta jediná, která mnohoosé tvary poskytuje. Z druhého základního tvaru, čtvrtáčku, dají se dle rozličných poměrů - a to z každého čtvrtáčku určitých výměrů jiné - přibírající a ubírající řady čtvrtáčků odvoditi, jejichžto povrch, jestliže se osa neskončeně prodlužuje, pravidelný, šestibočný hranol jest; je-li však osa neskončeně malá, tedy celá figura v pouhou plochu se sráží, představujíc pravidelný šestihran. Obsah všech čtvrtáčkových řad i s povrchem jejich jmenovali jsme soustavou čtvrtáčkovou. Taktéž jsme nazvali řady, odplozené ze stejnohranného čtyrstěnného jehlance, soustavou jehlaneční, a tak dále, až jsme konečně pomocí základních tvarů sedm od sebe zcela rozdílných soustav hlaťových vyvinuli, v nichžto celý obsah možných soustavných tvarů hlaťových se zahrnuje. - Jeliž pravda, milý Bedřichu, ty posloucháš? nejsi unaven?" vytrhl se sám s tichým ouzkostlivým hlasem stařec.

"Celá má pozornost upjata jest na řeč vaši - jen pokračujte, drahý mistře!" ozval se jediný celé kolleje hlas.

"Nerostectvo tedy, velectěné auditorium, poskytuje nám mimo tyto jednoduché ještě i takové tvary, jenžto sice plochami rozdílného druhu obmezeny jsou, které ale povždy a bezvýjimečně do jedné řady, jedné a tétéž hlaťové soustavy náležejí, a vesměs z jednoho jediného tvaru odplozené a povstalé mysliti se mohou. Jakou to rozmanitost a spolu jakou pravidelnost tvarů všech soustav dohromady - jaká to nesmírná, bezkonečnou rozmanitostí svou ducha matoucí řada možných podob přírody, jaké bezedné zřídlo nových tvarů, jaká neskonalá směsice posud netušených stvůr překvapuje tu ducha zkoumatelova! - A přece lze tomtéž duchu, u vědomí vznešeného původu svého, potopiti se ve směsici tuto, a jeho zraku ustupuje matoucí temno - a zhůru vstupuje jasný, rozumný pořádek, aby se zjevil oumysl věčného mistra, jejž do tvorů všemohoucnosti své položil! Ano, hlať se na tebe dívá svým leskem příjemným, strakatou barvitostí svou, pravidelnými hranami, plochami a špicemi, a zdá se tázati tebe: Znáš-li mne, můžeš-li udati řád, rod a druh, k němuž náležím? Umíš-li mne postaviti do řady sester mých? - Ale největší počet lidí nepochopuje otázku tu - s otevřenýma očima jde slepě okolo význačných známek bytností těchto a nazývá pustou náhodou pravidelné spojování zákona."

Slova starcova nabývala nyní plnějšího zvuku; zimničná červenost přeletěla mu tváří, an pokračoval: "Hrou rozmarnou slepých sil nazývají nepřehlednou barvitost, lesk, tíž, strakatou kouzelnou hru v paprsku světla. Ne, Hospodin není tvůrcem slepé náhody - on jest tvořivým základem svrchovaného, nejdůmyslnějšího pořádku, tvořitelem ohromného stroje, jehož kola harmonicky do sebe sahají, od padající krůpěje v báni krapalné až k bojujícímu velikánu vlny mořské, od padajícího listu na podzim až tam k hvězdám, neunaveně obor světa osvěcujícím!"

Tu skončil stařec přednášení své, neboť hodina v sutkách byla již došla.

Právě když se na konci přednášení svému auditorium hluboko uklonil, zazněl zvenku hlasitý posměch.

Bedřich vyskočil a s nevolí hbitě po oknu se obrátil, odkudž hrubé zvuky tyto přicházely. Obličej s červeným vousem hleděl chechtavě kolečkovanými okny dovnitř, ale prudké pohnutí Bedřichovo zpozorovav, rychle zmizel.

"Toho musím potrestati!" zkřikl jinoch v náruživém pohnutí, ke dveřím spěchaje.

"Nech zlosyna utéci!" volal mistr Matyáš, se své katedry sestoupiv.

"I mne urazil - já musím za ním!" volal roznícený jinoch, meč z pošvy vytrhna.

"Nyní za tmavé noci?" ptal se stařec, rozhořčeného mladíka zdržuje.

"Pusťte mne, musí mi zadost učiniti!" soptil Bedřich, dvéře prudce otevřev.

"Temno noční jen zločincům je vhod - právo se denního světla neštítí!" pravil stařec vážným hlasem.

Tu se zastavil jinoch, jako by jej vyšší moc byla zadržela. Oko jeho planulo, prsa se mocně zdvíhala, až posléze po krátkém, ale mužném boji vnitřním dvéře opět uzavřel a meč do pošvy schoval.

"Staň se! poslechnu!" pravil Bedřich, ruku starci podávaje, který ji se vřelou soucitností na srdce tiskl, při čemž obličej starcův násilným trháním proti tklivým, do oka mu vstupujícím slzám bojoval.

"Mluvme o něčem jiném!" pravil za chvíli stařec a počal komnatu přecházeti, při čemž zponenáhla hloub se zamýšlel, čerstvěji kráčel a pak, jakž v obyčeji měl, brzy k předu brzy nazad postupuje, s pozdviženou holí figury v povětří popisoval.

"Milý mistře!" pravil Bedřich, starce zlehka za ruku uchopiv, "zase přicházíte do své podivné roztržitosti?"

Stařec hleděl na něj několik okamžení vyjeveným okem, na to tvář rukou přejel a zvolal, jako by ze sna těžkého procitl: "A tak! - Chtěl jsem se tě na něco zeptati, milý chlapče! Znáš-li pak rozkaz, jejž císař vydal, aby se původ a sloh nerosteckých tvarů osvětlil?" A na otázku jinochovu ani nečekaje, otevřel mistr Matyáš skříni ve zdi, a svinutý papír vyndav, jinochu jej podával s těmito slovy: "Nuže, ať i ty štěstí zkusíš a rozhodnutí císařské úlohy podáš!"

"Jak?" vzkřikl Bedřich, "totě můj vlastní spis, v němžto jsem vaším návodem theorii o hlatích, kterou jste vy, mistře, tak velebně ustvořil, vyvinouti se snažil?"

"Tak jest - uznal jsem práci za podařenou, a pročež jsem spis ke zvláštnímu oučelu schoval. Hleď toto dílo svému druhému otci, ctihodnému Sinapiu - by však pravého spisovatele se nedověděl - na oči přivésti. - Blížíť se čas, můj Bedřichu, kdy já co učitel a ty co mé věrné auditorium ovoce přičinění našeho kliditi budeme."

"Veliký Bože!" vzkřikl jinoch, jako by utěšenou myšlénkou překvapen. "Bylo by možná - jaký krásný paprsek naděje proniká náhle temnotu mého života! Vy pravíte o odměně i mého vynasnažení? - Slyšte, drahý mistře, po čem srdce mé co po největší odplatě nyje, slyšte vyznání mé: nevýslovnou milostí miluji Eližbětu, jediné dítě bohatého, mocného Sinapia!"

"Tu jsi sobě za odměnu tohoto spisu zvolil?" tázal se kvapně mistr Matyáš.

Tvář jinochova se zarděla - sepjaté ruce naproti starci držel, zimničně pohybující se rtové nebyli s to, dáti odpověď.

"Učiň, mé dítě, co jsem ti poručil, a čekej směle oučinku!" pravil stařec mírněji, a Bedřich pln blažené naděje komnatu opustil.

"Jinou cenu než lásku tvou, ubohé dítě, velí mi osud zvoliti si za odměnu, za odhalení vědy mé!" povzdychl mistr Matyáš, když byl jinoch ze dveří.

Nedaleko malostranské mostní věže, po pravé ruce, když na Staré město jdeme, otvírá se zábradlí mostní, kudy se po kamenných schodech na ostrov staveními zdobený přichází. Za časů Rudolfových nebyly ještě schody ty; dřevěný most spojoval tehdáž s odlehlým bezlidným pláckem Malťanským ostrov tento, na kterém se toliko několik zpustlých domků chudší třídy nacházelo.

Na tomto ostrově, nedaleko cesty, těsně na pokrají ramene vltavského strměl prastarý, napolo spadlý dům, v němžto mistr Matyáš přebýval. Přibývající měsíc právě mezi sitkými mračny ploul, an Bedřich práh domu tohoto překročiv, k hrubě vystavěnému mostu dřevěnému se blížil. Tu zastavil náruživý jinoch kroky své a podepřev se o zábradlí, temné zraky na krásnou scénu v lesku měsíčném upíral, kouzelněji před ním se vyvíjejícím, čím výše koule měsíce v čisté bezmračné krajiny noční oblohy vstupovala.

V šedé dálce splýval v oslepujícím světle měsíčném ouzký zrcadelný průliv se širokou stříbrnovlnnou hladinou Vltavy, mezi stinnými břehy tím více se dlouže, čím blíže jeho vlny k mostu přicházely. Místy klonily smutnící vrby do řeky svíží větve, a vysoké topoly metaly co hrozící velikánové po hladině stíny své. Časem když tichý větřík spánlivými větvemi projel, upadl list do vody, s nímžto světlo měsíčné a proud lehké vlnky pohrávaly.

"Kterak prudce, mocně naděje prsa má pozdvihla!" vzdychal jinoch; "avšak brzy opět zmizí, jak ono kolo v proudu kolem listu uvadlého tam povstalé. Vždyť jsem chudý, bezejmenný nalezenec - a co takový nemámť doufati čestného místa mezi člověky, žádného štěstí, žádné lásky!"

V zádumčivé pohřížil se Bedřich přemýšlení, takže temného stínu nepozoroval, který se nějakou chvíli kolem něho pohyboval. Tím ouzkostlivěji však pozoroval mistr Matyáš, jenžto z okna v komnatě své drahný čas na zamyšleného jinocha byl hleděl, podezřelé přecházení této temné postavy, která se právě blíže k milenému jeho žáku přikradla. Nyní viděl, ana široký plášť rozhodila a okamžikem zaleskla se v záři měsíčné obnažená ocel; ničeho netuše, ležel Bedřich posavade na zábradlí.

Matyáš vykřikl - neboť v tu samu dobu zajela dýka vrahova do prsou jinochových. Avšak jen povrchu musila jej ocel zastihnouti, neboť rychle se otočil Bedřich a mohutnými rameny protivníka objal. Nohy starcovy hrůzou sklesly, leknutí udusilo mu řeč; aby nepadl, gotické řezby okna se zachytil; vidělť, kterak zápasící v němém vzteku blíž a blíže na sebe se tiskli - pořád blíže na pokraji mostu se vlekouce - kterak každý se namáhal, druhého na nízké zábradlí vrhnouti; - nyní viděl, že Bedřichův nepřítel výhody nabyl a jinoch již s půltělem přes zábradlí se nahýbal. Tu sebral veškeré síly Matyáš, spěl ven klesavým krokem temnou síní ke vratům - avšak nežli jich dostihl, zaslechl náramný pád a na to duté hučení vln.

Ve smrtelné ouzkosti potácel se stařec na ulici, ale kolem bylo mrtvé ticho; dřevěný můstek byl prázden, hluboko pak pod ním točila se okolo černého víru široká kola, na nichžto pablesky měsíčné frašně poskakovaly.

"Bedřichu! Bedřichu!" volal stařec usedavým hlasem, dolů do vln hleděl, naslouchal - žádný se neozýval, a jícen vírový se zponenáhla v temný bod proměnil, kolem něhož vlnící se kola dál a dále se šířila. "Bedřichu, dítě mé!" bědoval v ouzkosti smrtelné stařec.

Ve průlivu poslední matné kolo proudu splynulo, a i černý bod v jasné zářící hladině zmizel. Tu pronikla teprva pomateného starce první myšlenka, spěti ku pomoci. Klesajícím krokem spěchal po břehu, a navzdor trapnému trhání žil víc a více namáhal kroky své, ano hlasité klepání mlýna, temné hučení mlýnských kol cíl bolestné pouti mu zvěstovalo.

Několik okamžení na to seděl Matyáš v kocábce, kterou dva silní krajánci do průlivu zatáčeli. Na odkrytém, holém temenu starcově stkvělo se světlo měsíčné, a bledý jeho obličej s kadeřavým sněžným vousem, světle od černého taláru se odrážejícím, dodával mu strašnou podobu.

Sepjaté ruce starcovy spočívaly na klíně, a vyjevené oko hledělo nepohnutě na odlehlý bod, k němužto se loďka co střela blížila.

"Tam pokraj břehu cosi černého plove," zvolal přední z veslujících. S hrůzou vztyčila se dlouhá postava starcova. "Teď to neuvidíte, pane; tam ve stínu pod topolem se to ztratilo, hned to ale vytáhnem."

Několikráte se pohnula vesla, a kocábka projela skrze temný stín; veslující vztáhl ruku nad hladinu, a brzy na to hodil cosi kulatého, zmočeného k nohám starcovým. Bylatě to Bedřichova točenice.

S leknutím poznal stařec čapku miláčkovu. "Spějte! pomozte! zde zahynul! Dvojnásobně, desetkráte chci vám dáti, co jsem slíbil!" volal Matyáš, mokrý samet křečovitě tiskna.

Letem vlaštovky loďka vlny projela. Tu se zakryl měsíc do černého mraku a husté temno se kolkolem rozložilo.

Plavci byli u cíle, vesla odpočívala. I zdálo se naslouchajícím, jako by jemné sténání, temné žblunkání vody slyšeli, i podobalo se také, jako by nad tmavou hladinou něco černého se pozdvihovalo, od čehož to strašné chroptání pocházeti se zdálo.

Matyáš klečel v loďce, pevně za bok její se drže, an přední z veslařů do vody se pohroužil a ke žblunkajícímu tmavému předmětu ploval. Tu pravil druhý na loďce pozůstalý veslař, s loďkou ke břehu zatáčeje: "Jak se zdá, podařilo se do vody spadlému nahoru se ztyčiti, a tak se mu nic zlého přihoditi nemohlo; jsemť já malé postavy a stačím přece v těchto místech při nynější vodě s krkem nad vodou; spadlému zdá se mi, že voda zrovna po ústa sahá, podle bublin žblunkajících."

První veslař se vynořil, tmavé člověčí tělo na ramenou. Měsíc opět z mračen pronikl - kolotavé oči starcovy bloudily na zmokřilé postavě vysvobozeného, jenž právě zrzavou hlavu pozdvihl.

"Veliký Bože!" volal Matyáš, "on to není - to není můj Bedřich!" Divě se šklebila na starce zrzavá nestvůra vytáhlého, jenžto se na břehu vzchopil a brzo v temném stínu domů zmizel.

"Potopte se ještě jednou, hledejte na dně průlivu - pospěšte, pro boha! - jde tu o drahý, mladý život člověka!"

Oba dva plavci znovu se potopili.

"Ó mé dítě, můj miláčku drahý! ty srdce mé! ach mé věrné auditorium!" naříkal stařec, sepjaté ruce zoufanlivě k nebesům spínaje.

Plavci se z vody pozdvihli - marné bylo jejich vynasnažení, tělo Bedřichovo nebylo nikde nalézti.

zpět na obsah Další: III.