|
- Vojnovič | - Smrt matky Jugovičů | - |
(Na tomtéž čardaku v noci. Všechny hvězdy se prosypaly nad černou zemí v tichu tonoucí z níž chvílemi jen vyvstává hluboký vroucí vzdech.)
Andělija
(unavená, jako květ bílá usnula pod dohořelou pochodní. Sen její se stopil nekonečným dechem letní noci. Najednou přes tmavé zdi přelejí se nedohledné roje letících světlušek. - Nebe potemnělo a hvězdy nahoře pohasly, jako by všechny na hrad popadaly).
Světlušky.
Volala nás,
vzývala nás
a kam zašla?
kde je?
kde je? -
Jeden roj.
My jsme hvězdy,
my jsme jiskry,
slzy drobné,
tuchy,
duše!
Druhý roj.
Co plamének
to je oko,
vyhaslé již -
mrtvé -
prázdné! ...
Všechny.
Volala nás, vzývala nás a kam zašla? kde je? kde je?
Andělija (Ze spánku).
Oj, Damjane! ...
Světlušky.
Cosi pláče! ...
Rozhrňme tu,
odestřeme
tmavé
kouty! -
(Prška světlušek se šíří a plazí po černých zdech).
Jeden roj.
Ubohé zdi,
pyšné. hrdé!
Co vás čeká -
běda! -
dneska! ...
Druhý roj.
I ta vrata,
i ty věže! -
Oj, břečtane,
vzrůstej,
vzrůstej! ...
Všechny.
Kdo tu spí a
neví ještě,
že již polem
žatva
prošla! ...
Andělija.
Oj, Damjane! ...
Světlušky.
(jako by uzřely Anděliji, zasršely tisícerými jiskrami).
To ten plamen,
to ten ret je,
co nás mámí,
táhne,
volá!...
(Mžikem popadaly a pokryly Anděliji třpytícím se rosným závojem, tak že bílé tělo její stopeno leží v živé stříbrčné pěně. - Ozval se kdesi cvrček z posečené trávy, a světlušky jako by odpovídajíce, zakvílely):
Spi jen, snové
naposledy
mučily tě!
Nemáš, co bys
hlídala již -
ostražitě!
pole už je
pokoseno -
nezdrží tě!
Laskavec jen
rudě zkvetl -
zemři dítě!
Hlas nočního větru.
(dlouze a vlekle).
Půlnoc! ... půlnoc! - húúú! -
Světlušky
(se zdvihly a zavířily jako bílé mlhy nad řekou)
Vítr volá,
půlnoc blízko! -
Prchněm dále -
dále -
dále! ...
Andělija (ze spánku).
Ach, mé hvězdy!
Světlušky.
(ještě jednou zakroužily nad Andělijí).
Spi jen, sni jen
naposledy,
naposledy!
naposledy!
(Přelévají se, rozplývají a mizejí).
Andělija
(Procitla a němě, ztrnule se dívá na stříbrný let proudícího, světélkujícího prachu. Vzchopila se, vstala a zrakem úžasu bloudí, kam se jen oko dopne)
Hvězdy! ... hvězdy - hvězdy!
pokryjte mne, posypte mne,
v měkkou náruč
přiviňte mne!
(Rozběhla se za posledními paprsky odletujícího prachu).
Stůjte! ...
Povězte mně osamělé,
jste-li slzy rozloučení,
nebo rosou v rozednění?
(Stanula ve tmě a maně pohlédla vzhůru, kde na nebi zas plno hvězd).
Vy jste to, vy věčná světla,
která s výšin nedohledných
provázíte chladným okem
smích i slzy pokolení!
Pohnul vámi hlas můj vroucí,
že jste blahem zaplakaly?
(Uzří dohořelou pochodeň)
Ty, pochodni, nevěrnice! -
vábíš
hvězdy - místo chotě -
(Nakročila k pochodni, ale stanula a zatřásla se).
Zvučí cos! Ach, ne, ne! ... to je
temný dusot v tichu nočním!
A já sama, Bože! Jak je
těžký, chmurný!
Tajemství té dnešní noci
doléhá již k těmto vratům!
(Rozběhla se ve strachu po schodech.)
Bojím se pohledět,
bojím se poznat! ...
Ach hle, ... tu je! ...
(Vrata se v dolní věži pomalu otvírají. Přicházejí dva poslové a kdosi neznámý zahalen černým pláštěm. Andělija přikrčila se ke dveřím vrchní věže.)
Neznámý.
Kde pochodeň?
První a druhý posel.
Bděla s ní tu.
Neznámý.
A teď tma již ....
První posel.
Mám ji volat?
Druhý posel.
Mám ji hledat?
Andělija (pro sebe).
Nekdo šeptá! . . stráž to asi? ...
Neznámý.
Oba na kůň před svítáním!
První posel.
Nač hrad budit?
Druhý posel.
A nač prchat?
Andělija (pro sebe).
Znova rozžehnu a vyzvím, s kým se kula umluvila ...
(odejde).
Neznámý.
Poslouchat, ne ptát se máte! -
Jděte! - Až se vypravíte
polnicí se noční hlaste!
(Poslové odcházejí.)
Neznámý
(ostal sám. Za chvili si dodal mysli a bral se k pokojům).
A teď vzhůru na Golgatu!
(ochabuje).
Pustá smrti! - tu jsem! mávni! -
(Padá dole na schodech a zaběduje. - Ticho. - Vstav dívá se okem ztrnulým na zem).
I boj
i krev
i rozpoltěné údy,
i havrani, co klovou
mrtvé oči,
i všechna hrůza,
která mne tu chvátí,
ah! čím to všecko
proti těmto mukám! ...
(stane hrůzou užaslý).
Strašné ty slovo,
kéž se mnou zajdeš
nevyřčeno,
mrtvo.
tam, kam spějí mrtví! ...
(pomlčka).
Či nerozhlásí ihned samo slunce,
jak vzplane, to zkrvavělé tajemství?
(rozhlíží se).
Óh bědné zdi, můj dome ...
kamení staré, rtům vy odpusťte,
že teď jen smrt vám nesou!
(klesá na zemi a líbá ji. Vstav, uzří proud světla v horní věži).
Srdce mé, ztichni,
soudný den se blíží.
Andělija
(ukázala se ve vrchních dveřích, držíc vysoko svítilnu a zrakem pronikala tmu).
Není jich tu!
ani temnost
přede mnou již prchnout nechce!
Neznámý (sotva vzdychne).
Ó, mé srdce ...
Andělija
(Vstavila světlo nahoru na zeď a poslouchá).
Cosi dechlo,
ozvalo se! ...
Ha, tu cosi stojí,
čeká ... číhá ...!
(s hrůzou uvidí skrčený černý stín).
Běda! člověk! ... přízrak!
duch to?! ...
(bleda a tvrda).
Jsi-li živý,
povstaň! - promluv! -
Jsi-li jen stín hlubin,
vyzývám tě.
zaklínám tě
při Trojice znaku svatém,
ostav mne,
nemuč mne!
příliš smutna,
zlomena jsem!
Neznámý (vstal).
Živ jsem.
Andělija.
Promluv!
Neznámý.
Na ženu-li?
Andělija.
Nejsem ženou, když jen hlídám
pusté věže prahy pusté!
Neznámý (pro sebe).
Sílo, kde jsi? ...
Andělija.
A kdo ty jsi, že se kryješ
černým pláštěm, když nám tma již
tužby všecky smutkem halí?
(schází a blíží se k němu).
Proč se díváš němě, krutě
k bledé ženě, která ptá se?
Koho hledáš?
Koho čekáš?
Neznámý (couvá ke vratům).
Nic to ... nic to ... nic to! ...
Andělija (přiskočila k němu).
Zadrž!
Hlas ti měkne jak bys plakal!
Nešťasten jsi i ty?
Bědný? - raněn?
Oh! jen promluv, ať mne
poslední ta trocha síly
samým strachem neopustí,
proto že jak hrob jsi němý.
Aspoň nade mnou se slituj
pro ty oči vyplakané,
jež se ptají smutných nocí
mlh a hvězd a květů, křídel,
by mi řekly,
zda můj drahý
ještě někdy tato ústa
poceluje ...
Neznámý
(Rozpřáhl náručí, objal Anděliji a dlouho tiskl ústa svá na její).
Ještě jednou!
Andělija (vykřikla).
Oj, Damjane!
(ovinula se mu o krk jako břečtan o olivu, ale v tom okamžiku, jako by si něčeho vzpomněla, zašeptá strachem).
Běda - ozvěnu svou budím!
Damjan (tiše).
Kdo že bdí tu?
Matčin hlas (v tom slyšeti s výše).
Andělijo!
Damjan i Andělija (jedněmi ústy)
Matka! ... běda! ...
Matčin hlas.
Koho voláš, dřív než měsíc
posledním již srpem začne
s horských temen hvězdy kosit?
Damjan (pro sebe).
Matčin hlase!
Andělija
(obrátila se po hlase, blaženě).
Zdálo se mi, matko,
že mi na klín hvězdy padly
jako s větví příval květný
o vzkříšení jarním
(objavši Damjana).
Nech mne ještě ze sna mluvit.
Damjan (temně).
Ty však nevíš! ...
Andělija
(oko v oku, ústa při ústech, tiše, vásnivě).
Vím já, vím já,
tato noc že sladká,
a to rty tvé,
a to prsa,
a to šíje,
a to ruce,
touha má a moje tužby,
a že to vše nyní slove:
nebe, štěstí, život, pravda!
Damjan.
Proč mi bodeš líté rány
zlatou jehlou, ukrutnice?
Andělija (odhaluje plášť).
Rozhal oblak, ať je vidím!
Damjan.
Marným lék je - hluboké jsou!
Andělija.
Na ruku mně cosi kráplo!
Je to s očí?
nebo s nebe?
(zářivý roj světlušek zavíří nad jejich hlavami).
Damjan (uzřel je v úžasu).
Pohleď - světlušky tu pláčí!
Andělija
(všecka se k němu přivinula a z hluboka, podivně mu šepce).
Noc již hvězdy sype na nás
pro ty slzy vyplakané,
za tu lásku, za tu slávu! ...
Damjan
(neslyší jejích omamujících slov; vymkl se jí z náručí a hroznýma očima doprovází tajemný let světlušek).
Bledá světla umořených bratří,
neplačte,
neklňte mi tolik! -
Pro ně jsem tu,
pro ty živé oči,
které potmě ještě neprohlédly!
Andělija (se zachvěla).
Ach, ty šílíš! ...
Damjan
(kyne roji světlušek, jenž se do výše vznesl a mizí).
Věčný klid vám, otče ... druzi! ...
Andělija (jako ve snu).
"Kde kdo spí a
neví ještě,
že již polem
žatva
prošla!
Což to nebyl sen jen?! ...
(zhrozila se).
Damjan
(probral se jako z hlubokého spánku; prudce, odvážně).
A teď umřít, nebo pravdu zjevit!
Andělija
(nehybně zrakem jej pronikajíc).
A co díš matce, až tu před ni vstoupíš?
Damjan (temně).
Syn jediný ti, matko, ze všech zůstal ...
Andělija (dušeně vykřikla)
Oh ...!
Damjan
(vztáhl ruce a vyskočiv na několik schodů, ukazuje měsíc, jenž zrovna vyplul a oblil jej světlem).
Měsíc vyšel na bol náš se dívat!
Andělija
(ve svrchovaném strachu přiskočí k němu).
Půlnoc právě! - Běda! -
usmrtíš ji! ...
Damjan.
Smrt je sladší, poznáme-li pravdu!
Andělija.
Pozdě! - Ejhle, matka jde již
naposledy ještě zbádat,
co jí půlnoc utajila ...
Damjan (sestupuje zmaten).
Ne, ne - Bože! - ne, ne!
Andělija.
Skryj se, než jí cestu povím,
která na smrt -
která k tobě vede!
Damjan.
Matko!
Andělija.
Mlč! a sejdi dolů!
Až pak zoufalý hlas matčin
zaúpí tu k nebi,
potom přistup!
A teď utec! - Prchni!
(Damjan unikne dveřmi v levo).
Andělija (vezme svítilnu)
A ty zhasni -
(zhasí ji).
Dokonáno!
(Osaměla, beze slova. Přikročí ke schodům a opřela se o stěnu).
Matka
(sestupuje s hora, v ruce má pozlacený štít a na něm starodávný kalich. Kráčí pomalu a modlí se).
"Smiluj se nade mnou, Bože,
smiluj se nade mnou!
v Tebe jenom doufá duše má,
a pod stín křídel Tvých
se utíkám, než pominou
soužení mnohá!" ...
Andělija (nehybně, temně).
Smiluj se nade mnou!
Matka (se shora hledíc na Anděliji).
Jsi ještě ve snách, Damjanova ženo?
Andělija (temně).
Sen uprchl již, Jugovičů matko!
Matka (sestupuje a modlí se dál).
"Slyš modlitby mé hlas,
když k Tobě úpím,
když zdvihám ruce svoje
k pravici Tvé!"
(Sešla až dolů a stanula u Andělije).
Ještě se modlíš, Damjanova ženo?
Andělija (sklopila oči).
Již nemodlím se, Jugovičů matko!
Matka
(položí štít na zemi i kalich a stojí nachýlena a do myšlenek zabrána).
Také já jednou
jsem se nemodlila,
neb ještě bouře
hněvu velikého
zmítala duší,
lámajíc jí větve.
Těžká však ruka
pravdy svalila se
na bědný peň můj ...
listí mé roznesla!
(Vzpřímí se).
To se teď modlí Jugovičů matka
a vzývá půlnoc, jaké bude ráno.
Andělija
(trhla sebou a těsně u matky).
Ne tak, matko - ustaň!
a slyš mne!
Nač spoléháš se,
proč se tu trápíš?
proč se ptáš mrtvých?
kdy živých ještě čekáš?
Pohlédni až na dno tvrdého srdce,
kde dávno tušíš,
co se nyní děje! ...
Matka
(chmurna, neklidna, jako pro sebe);
A k čemu tedy poslů zprávy šťastné
že Murat padl,
Turek na útěku? ...
Andělija.
A k čemu ty se tady nocí ploužíš
a hvězd se tážeš?
Matka.
Mlč, má dcero, mlčiž!
Andělija (víc a více doráží).
A víš li proč? -
proto že víry nemáš!
Ne - ne - netaj mi!
ty jí nemáš, nemáš, nemáš,
jako ani já,
která ve snách tápu!
Matka (usvědčena, nemile).
A sen ti praví? ....
Andělija (zmámena vzpomínkami).
Rty mi ještě hoří
a duše vadne,
na chvíli kdy pomním,
on kdy přistoupil! ...
Matka (zrakem ji probodávajíc).
Koho's viděla? ... rci
Ty's prve vzkřikla -
a teď se třeseš?! ...
Promluv! - a zakřič ...
při matčině mléku! ...
Andělija (ulekána).
Kde? - a co jsem řekla?
Sen to ze mne mluví,
neposlouchej, matko -
bledý posel ujel!
Matka
(oběma rukama chytila Anděliji za ramena a líce v líce, dušeně, hrozně).
- Ty víš!
Andělija
(naklonila se a klesla jí k nohám).
Kdo to praví? ...
Nevím ... nic já nevím!
Proč mne rdousíš?
Slituj se, ó, matko!
Matka (odstrčivši Anděliju).
Žij a - sni a - mlč si! ...
ale síly šetři,
komu ještě třeba!
Ah! - vždyť
spíše bych těmato
rukama já mohla
vzhůru k nebi pozdvihnouti zemi
jak Salome hlavu Křtitelovu,
než bych snesla
tato těžká muka
nevýslovných tuch,
po pravdě když úpím! ...
Hle, vidíš - sama -
že mi srdce puká
a podlé stáří
krutou že mne činí!
Andělija
(nahnula se a pohlédla do kalicha).
Hle, tu cosi blýsklo!
a drobné hlasy
jako z hlubin pějí -
ah, - pohleď na div! ...
Matka.
Nadešla již chvíle,
že i věci mrtvé
osud ohlašují! -
Mojí teď rukou
nebeské moci
odhalí taje,
jež sen otravují.
Andělija (pro sebe).
Já sama muk těch
vinna jsem, ó, Bože!
Matka (vztáhla ruce nad kalich).
Sejdětež s nebe
všechny paprsky slunce,
hvězd,
blesků
i noční luny!
A ty, země,
vydej vše, co leze,
uštkne, létá, kvete,
chví se, pláče, zpívá,
číhá i vraždí!
A vy tmy, vzkřiste
vše, co v hrobě leží,
trouchniví a hyne,
a mění se
a klíčí
Andělija (pro sebe).
Ó hrozná kletbo
splnění jsi došla!
Matka (jako napřed).
I ty satane,
vychrli z pekel jed
nástrahy,
hříchu
i vesmíru zloby
v jedinou krůpěj
pekelné své žluči,
ať vše, co jsem světla
i spasení
i blaha
v číši tuto se svou kletbou
vmetla,
co s olejem smísila
krví skropila,
slzami svlažila -
v jediný ráz
jako pravda pro křivdu,
do nebe vřískne,
zapiští
a zaplane!
(Z kalichu vytryskne živá červeň.)
Andělija (opět klesá na zem),
Smiluj se, Bože!
Matka (užaslá hledí na plamen).
Znamení, hle,
svaté hle, tajemství!
V krev se moje slova
proměnila!
Andělija (za nesmírné bolesti).
Oj, kde jsi, Damjane,
oj, kde jsi?
Neslyšíš nářků,
pro něž nebe pláče?! ...
Matka.
(zdvihla kalich, z něhož se přijímalo, a světlo v něm je červenější a červenější).
Toť oběť naší krve mučennické,
na oltáři hněvu spravedlivého
ó, Bože!
Ty suď,
a rozsuď:
vstane-li rod náš ještě k nové slávě,
anebo tento Getsemanský kalich
vypije do dna pro spasení svoje!
(Slyšeti z hluboka hlas trouby).
Andělija. (udivena)
Znamení - polnice! ...
Matka
(zadívá se nadpozemským pohledem na kalich, v němž červeň zhasíná).
Oj, zvuku slávy,
dní ďávno zašlých
za hlasu tvého prolévám já nyní
života mízu,
z krvavých polí
znamení jedno,
aspoň mi projev,
kdo památku dnes Dušanovu světí!
(Vylévá kalich na štít, jenž zní smutně jako zvon, a veliký plamen vzplane a ozáří celou kulu. V téže chvíli vyšel. nahoře na čardaku jako příšera bledý, raněný a schoulený Damjan Jugovič. Měsíc na něho svítí.)
Andělija
(zavřískne hrůzou a všechna se třesouc, krčí se k matce).
Pohleď! - pohleď!
Matka
(se obrátila a zůstala jako do země vražena beze slova, bez dechu - jedva že zašeptala).
Damjan! ... Damjan! ...
Damjan.
(dlouhým, dalekým, hrobovým hlasem).
Zaplač, smutná Jugovičů matko, -
zahynulo na Kosovu carstvo!
Matka s Andělijí
(jedním výkřikem).
Kriste Bože!
Damjan.
Celé dva dni Turci utíkali ...
strachy, že byl sultán jejich zabit,
a když třetí svitalo již ráno,
zase rychle pozdvihlo se vojsko,
které vidouc, že tam jiné ještě
od Epiru na pomoc mu spěchá,
a že není pronásledováno,
- pro nesváry tolikerých pánů -
pro chvástání z okamžité slávy -
vojsko náhle obrátilo čelo
a jak vichor již nás obklopilo!
Matka a Andělija.
Ach!
Damjan.
"Za kříž čestný!" - ze všech hrdel vzúpí
srbské vojsko náhle probuzené.
"Allah pomsti sultána Murata!"
křičí Turci jako hladní vlci!
Země duní, nebe zatmělo se,
všude blesky rozjiskřených kopí,
všude lkání poraněných junů,
a když krev již zatopila pole,
že i slunce v krvi utonulo,
zahynul tu i car srbský Lazar,
zahynulo všechno jeho vojsko!
Matka
(vztáhla ruce a ztrnule).
Zahynul i starý Jug můj Bogdan
a všech devět jeho Jugovičů?
Damjan.
Všichni, matko, leží na Kosovu! ...
Matka
(se zachvěla - ale hned se vzchopila a stojí tvrda, beze slova, zavřených víček).
Andělija
(přiskočí k ní a vroucně ji objala).
Matko, matko! ... pohleď na mne,
tu jsem!
Matka
(otevřela oči a mírně, temně).
Nebuď mne, má snacho Andělijo,
milých čítám zahynulé hlavy!
(Obrátí se k Damjanovi a upřela naň pohled černý, dlouhý a hluboký jako věěnost).
Mluv dál, duchu! ... odhal mi své taje,
poslouchá tě Jugovičů matka.
Damjan.
Všichni padli vybraní junáci
bojujíce věrně kolem cara,
car-Lazara, gospodara svého!
Také Jug tvůj krev tam svoji prolil,
podle něho osm Jugovičů -
bratr bratra opustiti nechtěl,
dokud mečem ruka jeho vládla!
Matka (popojde o krok)
A devátý? ...
Damjan
(seběhl se shora a padá před matkou jako raněný sokol).
V prach tu padá - nohy celuje ti!
Matka
(vykřikne a ustupuje jako před pekelným strašidlem).
Ostav mne! - ó, běda! - odstup, odstup
černý duchu, vlkodlaku noční! -
zaklínám tě jménem božím
Otce, Syna i svatého Ducha!
Damjan (na kolenou).
Třikrát budiž svato, nejvýš svato!
(Líbá zem.)
Matka
(znova hrůzou vykřikla)
A ty žiješ? ...
Andělija.
Slitování, matko!
Damjan.
Já jsem onen, jejžto slovo Páně
z hrobu zdvihlo, neb ni hrob ho nechce!
Andělija (k matce).
Odpusť, nehleď na něho tak, matko!
Matka (blíží se k Damjanovi).
Líce, oči, čelo, poznávám je,
i hlas tenký dětinného zvuku!
Ty jsi Damjan! ty's ... uprchlík noční?!
Damjan (vstávaje).
Byl jsem Damjan - teď jsem posel smrti.
Andělija.
Spasit přišel bezbranných a smutných.
Matka.
Jeho spasením byl jenom útěk.
Andělija.
Útěk spásou, ochrání-li robství!
Damjan.
Čekáš matko, až nám kletý Turek svede ženy, děti pomrzačí?
Matka.
Óh! ...
Damjan.
Matko, ženo, slyšte jediného,
jenž by símě mstitelů radš spasil,
nežli slavně na Kosovu ležel!
Andělija.
Vyslechni ho!
Damjan.
Ještě čas je!
Co dnes Turků sláva odpočívá,
a plen dělí, mrtvé pochovává,
cesty máme ještě otevřeny!
Probuď hrad ...! a honem! kaž a volej!
Ale nepovídej matko, bědným, že jsou
černých kukavic jen zbylé hejno,
nýbrž ohlas: - Damjan zprávu nese,
na Studenicu že vojsko táhne!"
Vyháněj je, matko, lži a hroz jim,
dokud se mnou všichni neutekou,
dokud nestihneme rychlým letem
přes úvaly, kopce, řeky, lesy
do pohoří země Hercegovy -
tam již svoji uvidíme spásu: -
slavné moře - u pat Dubrovníku! ...
Andělija
Oj, přesladký, přehořký ty smutku,
který tlučeš na práh domu mého,
z něhož děcko ve slávě sem přišlo!
Matka
(pohroužena do vzpomínek).
Proč se nyní v rozpadnutí všeho
jako přelud na egyptské poušti
přede mnou tu zdvíháš, Dubrovníku,
v záři slunce palem háji krášlen,
proč tvé zvony chrámů čarokrásných
slávu slaví pod klenbami modra
hlasem požehnané, dávné chvíle,
kdy ti Dušan v boky skalné vetkl
silný meč olivou ověnčený
rodu ke cti - světu na znamení!
Damjan
(těsně u ní, spěšně, nadšeně).
Tam, jen tam nás vedou všecky cesty,
tam jen bratři, tam jen víra naše,
tam svoboda, která ducha vzpruží
k velké době svrchované pomsty!
Andělija (ještě nadšeněji).
Nalezneš tam i hrob matky mojí,
která ti mne mladou zaslíbila.
Pro vzpomínky oné svaté chvíle
skloň již hlavu, matko Jugovičů,
dětem na hruď, které ti tu zbyly,
u vytržení snu Dušanova.
Matka
(pro sebe jako odněkud z hlubin).
Jugu starý - to tvůj hlas tu nezní!
Damjan (ještě chvatněji).
Malá četa s praporem sem jede,
by nám cestu proklestila k moři.
Matka.
S praporem?! ... a čí je?
Damjan.
Jugovičů!
Matka (sotva vydechne).
Tys odnesl jej?!
Andělija.
Spasil nám jej!
Damjan.
Z ruky do ruky mých mrtvých bratří
poletoval jako žití plamen.
Já jej nyní držím, - zachráněn je!
Andělija (pokojněji).
Tajná síla, svatost vyvolených,
poklad bájný, jiskra Promethea,
semenem zas bude nové slávy!
Matka (užaslá).
Tys odnesl jej ...
Damjan.
Z Boškovy jsem ruky
vzal ten květ i hrd i bolem zdrcen!
Teď je můj! ...
Matka (rozhorlena).
Ne! - tvým není - dokud živ tu stojíš!
slávě krada to, co slávy bylo!
Ne - tvým není - dokud s hrobů trháš
kvítí mrtvých, jež jen věčnost bere.
Ne - tvým není - dokud matku slyšíš
hlasem spravedlivých tebe soudit!
Damjan s Andělijí.
Matko!
Matka.
Co si myslíš, uprchlý ty chlapče
devětkráte útroba že matky
živou krví zavlažila símě,
čestné símě čestného ti otce,
devětkráte darovavši carstvu
devět štítů, devět silných mečů,
devět hlav a devět mužných srdcí,
za noci bych s hanbou nyní kryla
v krvi pošlapaný, pokálený
carský šarlat obětiště svého?
Andělija.
Noci soudná, pohlť nás tu všecky!
(Ticho. Matka vyjde na čardak.)
Damjan
(tvrd a bled hledí za matkou).
Syn tvůj ptá se, Jugovičů matko
umlkne-li jednou hrozná kletba
pomsty lačných, starých pokolení?
Matka (se obrátila).
Až tam na poli, kde mrtví leží
vražedníci Dušanova carstva,
poslední jim prapor smyje hříchy!
Andělija.
Vždyť jej znova na smrt odsuzuješ!
Damjan.
Nechceš, matko, dřív než jitro svitne,
zachrániti hlouček slabých sirot?
Matka.
Chci!
Damjan.
Devatero snach-li spasit nechceš,
dcvatero snach - vdov opuštěných?
Matka.
Chci!
Damjan.
Chceš li pomstít jméno Jugovičů?
Matka.
Chci!
Damjan
(kleknuv dole na stupni).
Znáš li ty mne, Jugovičů matko?
Matka
(kynula rukou, jako by žehnajíc).
Ty jsi Damjan a já tvoje matka.
Damjan (zaražen).
Tedy s Bohem, živote můj mladý,
nadějí už zanech ve dni šťastné!
S Bohem, dome, oněmělý ráji,
s Bohem matko, hlase pravdy smutné!
Prapor zdvíhám třikrát na znamení:
Tobě, Bože, bys mne neopustil,
tobě rode, bys mi nezahynul
tobě ženo, bys mi neklnula!
Andělija.
Proklet budiž,
kdo mi tebe vyrval!
Matka.
Blažen buď, kdo
pro čest umřít uměl!
Andělija (zoufale).
Bídná cti, i prapory i slávo,
hluchá jste vy, ukrutná jen božstva,
lidského nám rodu kati zhoubní,
pro vás oltář vždycky pln je krve! -
Nestačí již ani kupy mrtvol
pro vás na Kosovu povražděných,
že jste lačny i mých hořkých slzí?! ...
Matka.
Blaze těm, kdo za pravdu tu pláčí,
neboť jejich království je boží.
Damjan.
Slyším slova věčné přípovědi -
Rozlučte se - Bůh vás opět spojí!
Andělija
(jako bez sebe, zoufalá, ukazuje prstem na matku).
Ejhle - toto královna je smrti,
mečem cherubovým trhá, seče
života nit - ze všech jediného,
aby opila se rájem nebe! ...
Matka
(zakryla si líce rukama, klekla a zahloubila se do modlitby. Měsíc na ni svítí)
Damjan (objav Anděliju).
Obejmi mne, ženo, dřív než umru,
bílých rukou věncem všeho sladším!
Andělija (v zoufalém omámení).
Tato prsa - to tvé bílé stany,
tyto ruce - to tvé prapory jsou!
Těch jen braň a chraň - ty celuj,
vždyť jen živých Bůh je, a ne mrtvých!
Damjan
(vyprošťuje se jí z náručí).
Mlč, má ženo, pro spasení věčné!
Andělija (svrchovaně šílená).
Ne, ty nepustíš mne, ne, ne, nesmíš!
Držím si tě pevně připiatého
bílých rukou nad vše sladším věncem!
Braň se - bodej - třeba hlavu utni,
nedám však ni Bohu jedinému
naší lásky ohnivé a mladé!
Damjan
(temně, oči v očích).
Miluješ mne jenom proto, ženo?
Andělija (se zachvěla).
Oj, Damjane! ...
Damjan.
Dovedeš i zemřít
pro tu lásku?
Andělija
(všecka utonulá v jeho zraku. Tiše).
Neuzří tě nikdy
na světě již oči moje?
Damjan.
Nikdy! -
(Okamžik hrozného ticha.)
Andělija. (tajemně).
Dej mi dýku! ...
Damjan
(dobývá dýku ze zápasí a podává ji Anděliji).
Tu ji máš - a nyní
jeden polibek - tak dlouhý - věčný ...!
Andělija.
Jako moře!
Damjan a Andělija
stiskli, sevřeli se, spojili se v jediný jasný ohnivý sloup života. Ústa na ústech, ana zatím dýka hledá si cestu k srdci Andělijinu).
Damjan (potichu).
Bodá, duše?
Andělija (umírajícím hlasem).
Ne tak jako láska!
(Tiše vykřikla jako klaná holubice a pomalu paclá na zemi.)
Matka
(zaslechla výkřik a probrala se z modlitby).
Kdo to vzúpěl? ...
(Uzřevši Anděliji na zemi.)
Andělijo! snacho!
(Přiběhne k ní.)
Co jsi učinil - ach - ukrutníče! ...
Damjan
(polekán a drže v objetí umírající ženu).
Nyní má je - celá - celá má je!
(Na dalekém východě zatřpytila se jako slza - hvězda jitřenka.)
Matka
(uzřevši hvězdu, rozevřela náruč a pozdravuje Anděliji bolestnou vzpomínkou poslední chvíle).
Před svítáním, ejhle, záříš
tentýž plamen - naděj věčná,
oj, dennice - slunná svíce!
Andělija (posledním dechem).
Hvězdy! ... hvězdy! ... hvězdy...
(Umírá.)
Damjan (zoufale).
Ještě neumírej, počkej, duše
jedním dechem odletíme spolu! ...
(Jako zběsilý padne na ni).
Běda! - mrtva! ...
Matka
(Vzpřímena a velikým hlasem).
Oj, Damjane! -
Damjan
(vstává s mrtvoly, jako z mrtvých).
Kdo mne volá? -
Matka.
Andělija!
Damjan
(všecek zdrcen, podívá se na mrtvou lásku).
Jdu již!
(Sehne se a políbí mrtvou.)
Zítra tento polibek mi vrátíš!
(Vstává a zahalí se pláštěm. Hledí na matku.)
Pod věží tu, kde se břečtan vine,
skryjte moje zahynulé blaho,
ať mi věčně líbá zeleň listí
poslední hrob zemřelého štěstí!
(Pospíšiv ke vratům.)
A teď rychle - abych dohonil ji!
Matka
(třesoucím se hlasem; všechen život její tkví teď ve vyděšených očích).
Ani staré neobejmeš matky?
Damjan.
(sklání koleno před ní, ale jako by jej cosi od toho zdržovalo).
Na Kosovo, matko, já tě volám,
tam ti předám prapor Jugovičů!
Matka
(se vzpamatovala, chmurna jak osud).
Uchraň prapor - na Kosovo přijdu!
(Damjan unikl vraty jakož i poslední noční stín. Svítá.)
Matka
(stojí sloupem. Jen v plameuných očích a v líci jako mramorovém chvěje se odraz nadlidského boje. Rukama stiskla si čelo a zahleděla se na mrtvou Anděliji).
Měla jenom jeden sladký život
a jak jab'ko milému jej dala
(Zachvěla se.)
A já?
(Jako raněná zvěř potácí se po mrtvé věži.)
Synu! ... děti! ... Jug-u starý! ...
Kde jste? ... kde jste? . .. Zabili mi všecky ...
(Lomíc rukama k nebi.)
Slyšíš, zoro! slyšíte nebesa! ...
Skláli všechen rod můj ... všechen ...
matčin! . .
(Jako by slyšela daleké volání).
Na Kosovo! to vy praporové!
to ty, pýcho, i ty mrtvý rode,
voláte mne, tamto na shledanou!
Jdu! - královně smrti purpur dejte,
neb ji osud bude korunovat! -
(Slyšeti hluk zdola.)
Slyším hlasy - Bože! - to jsou ony!
Hlasy (zdola blíž a blíže).
Matko! ... matko! ...
Matka (nad mrtvou snachou).
Jak jsi šťastna, bledá smrtelnice!
(Vrata dole ve věži se otvírají.)
Hlasy (vykřikují prudčeji a zoufaleji).
Ouvé! matko! ... co je? ... proč nás budíš?
Matka.
Všechna bouře do zdí těchto vráží!
(Matka nahnula se nad mrtvou hlavu snašinu. Se všech stran přibíhají snachy a děti plačíce a naříkajíce. Ještě jeden výkřik ze všech hrdel a opona rychle padá.)
zpět na obsah 
Další: Na Kosovu