|
- Vrchlický | - Mod. básníci angl. | - |
Když přijdou ovce domů a krávy jsou již v stáji,
když v spánku v celém světě si lidé oddychají,
mně srdce těžká bolest se vylévá v siz toku;
můj starý netuší to, spí pevně po mém boku.
Mne rád měl mladý Jakub, chtěl nevěstou mne zváti,
však pouze korunu moh za věno mi dáti,
boj koruny vzplál s librou, na moře Jakub šel,
"Tvým oboje, věř, bude!" mi na rozchodu děl.
A sotva na moři byl, rok právě dokonává,
můj otec zlomil ruku, nám ukradena kráva,
a matka nemocná, pryč Jakub ve vln shluku,
tu přišel starý Robin a žádal o mou ruku.
Příst nemohla víc matka, měl otec klidu třeba,
já dřela dnem i nocí a nevydřela chleba,
tu věděl Robin rady, zrak slzou zamlžený:
"Jim k vůli dej mi ruku, buď chotí mojí, Jenny!"
Ne! - pravilo mně srdce, to dál šlo za Jakobem,
žel, bouřné větry duly a moře jeho hrobem
a s lodí zhynul Jakub a nebe spásy nedá,
nač ještě žít bych měla? Ó běda mi, ó běda!
A otec stále mluvil a matka němá stále,
jak mi zřela v oko, hruď pukala mi v žale,
tu ruku mou mu dali, mé srdce bylo v moři
mužem mým se Robin stal, běda! k mému hoři.
Tak prchl čtvrtý týden, co ženou mu jsem byla,
u dveří na patníku jsem zamyšlená snila,
duch Jakubův stál u mne - moh věru on to býti,
než promluvil, řka: Drahá, pojď za choť chci tě vzíti!
To jsme si povídali, ó shledání, ó žel!
polibek mu dala a řekla, by zas šel;
chtěla mrtva býti, však byla v smrt jen bledá,
mladá, plna síly, jsem štkala jen, ó běda!
Teď chodím jak duch kolem, nemyslím na předení,
hřích, myslit na Jakuba, s ním zabývat se v snění,
chci hodnou ženou býti, se starat o vše jemně,
vždyť starý Robin Gray se chová vlídně ke mně.
Ó dlouhá byla zima, v žeh slza moje plála,
zoufalství to bylo, co klidem já jsem zvala,
že blednu? Nezřela jsem víc do zrcádka ani,
že bylo od Jakuba - ó hořké vzpomínání!
Můj otec zasmušil se, zlá nemoc matku kruší,
nejvíc o Robina mi sahalo to k duši,
nechť neřekl ni slova, však tvář ta neoklame,
haluz byl, o kterou se divý příboj láme.
On uleh do postele a nejed, nepil již,
jen vzdychal ob čas "Její tím umenším já tíž!"
A v oko díval se mi, mne pokladem svým zval,
a jakby konec všeho, sousedy zavolal.
Děl: "Velká moje vina, však pravdu zřím v tu dobu,
a lítost proto brzy mi dopomůže k hrobu,
jen když to dobře skončí, smrt osvobodí hned,
to mladé, věrné srdce ze svazku, jenž pln běd.
Já ucházel se o ni, vždy přišel zas a znova,
rád viděn od rodičů, ne! byla její slova,
o lásce Jakubově jsem nevěděl, dím vám,
bych přinutil ji, běda! já krávu ukrad sám!
Což já se o to staral, jen tys mi udělala
a mezi námi, snil jsem, jen tato kráva stála.
"Ta dokavad nás živí, tvá bývala to slova,
já nebudu, věř, nikdy, ach, žena Robinova!"
Však nemoc byla v domě, ni chleba večer, ráno,
mně podala tu ruku, nechť srdce rozedráno,
já chorobné zřel srdce - ó proč jsem ruku vzal?
ach, taká vina sije i v dobrou půdu žal.
To netrvalo dlouho, mně brzy vzešlo světlo,
když nevrátil se Jakub a hoře Jenny zhnětlo
a začala mi blednout, však věrná vždy a ryzí
a já to všecko viděl - jak dobře vše to zmizí!
"Zda není tady Jakub?" - A Jakub zde byl v skutku.
"Tož milujte se hodně, co mohu, pravil v smutku,
vám dám, ty mladý muži, vem dvůr a dům a stáje,
jež neměla mou býti, ta nyní žena tvá je!"
My slíbali mu ruku již chladnou v sledním snění,
děl Jakub: "Před Bohem že našel odpuštění,
dí jeho tichý úsměv, kterak odolati,
kde ziskem, věnem všeho lze tebe Jenny zváti?"
My truchlili pak dlouho, pláč smáčel naše líce,
však jasná slza v oku, já neznala se více,
srdce lehké bylo jak v nebi ptáka let,
bol všecken za mnou, snem jen vše bída zašlých let.
Tak nesvítilo slunce v dnech nejkrásnějšich ani.
Jakuba jsem ženou ... Co říci? Jaké přání?
U krbu starouškové, u prsu hoch se směje
a Jakub rád mne má, jak jen si srdce přeje!
Další: