|
- Vrchlický | - Mod. básníci angl. | - |
Obětoval celé své knížecí jmění zájmům republiky a svobody podporuje hmotně všecky podniky válečné jak ve Španělsku, v Italii a Řecku. Od r. 1818. usadil se na své ville ve Florencii, kde žil pouze literatuře a zemřel u vysokém stáří.
Hlavní díla: "Gebir", epos, jež sám do latiny přeložil, drama "Hrabě Julian", několik cyklů lyriky a proslavené prosou psané "Vybásněné hovory mezi spisovateli a státníky."
Duch aristokratický, podivínský ale hluboký a svérázný, jehož vliv a sláva rostou časy.
Zde, Jaro kde se vrhá jedním skokem
ve silnou Léta náruč, v které zmírá,
kde proudí z rána, na večer i v noci
dech vánku, lýru ždaje, by s ním hrála,
jemnější vzdechy, nevědoucí samy;
nač čekají, kde dýši u zdi staré
pod stromem oranžovým, jehož vyšší
by květy mohly ukázati nižším,
jak luzně dole Fiesole leží;
co o pár kroků dál já zamyšlený
jsem naslouchaje dumal, svými šepty,
svým kýváním, svým pučením a vzrůstem
co as mi říci chtějí, od zahrady
sem hezká dívka šla a lesklé plody
v klín sbírala. Já slyšel šustit větve,
však mnil jsem: koza to, neb skot neb mezek,
a chtěl to zahnat, nebo sladké vůně
dum sladších rychlými jsou prostředníky,
kolébkou, kojnou matné paměti,
jež nejlepší, co má, vždy bez nich ztrácí.
Mně nosí zvěsti mládí, písně lásky
a vždycky bylo přání mé i vůle,
by volně žily květy, volně mřely,
až jejich duch povolá jejich duše
do sester středu na jich rodném místě.
Já růží netrhám, na horské stráni
fialky hlavinky můj dech se dotkne,
však neublížím jí a svatý kalich
lilie čisté nedotknutý, jistý
v mé dlani dlí, neztratí prášek zlata.
V tom světlo zřel jsem, kterak třpytné listy
víc zjasnilo, zřel slíčnou páž i líčko,
jež plálo oka žehem, jež kol páslo,
zřel šedý střevíček, v něm nohu malou,
výš vzpjatou, ne však dost pro ždanou haluz.
Já sklonil snět jí a natrhal květů,
jichž doba tu, je poranily včely
a s těžším křídlem ptáci proklestili
si cestu k nim, pak lup svůj sešlapali,
z nich drobily se mnohé nerozkvetlé
již chrastily, na stonka škeble měly,
jak volný květu list je tvoří, pevné
a lesklé, bílé jak sníh, jak sníh bílý,
jejž nevidělo oko ani slunce.
Leč každý, ode mne jejž v šat svůj vzala,
byl krásnější než první, ona vděčně
to tvrdila, chtíc uznat snahu moji.
- Ten nejkrásnější najdeš ty! já pravil.
- Ne, tento květ jest spanilý a luzný,
zas ona děla mně jej podávajíc.
Měl jsem se zadívat naň, či jej vzíti?
Já nevěděl, ni ona, však jej vzíti
být mohlo nejsladším zde rozluštěním.
Já neodvážil dotknouti se květu,
jak ona sama byl tak svěží, plný,
z nich nejzralejší; dech ji mohl zlomit,
ji, jež tak čistě kvetla nedotknuta,
zpět vzala květ, však nenalezla pasu,
by přitknouti jej mohla na svá ňadra,
dost nerada jej k druhým položila.
V DEN SVÝCH 75TÝCH NAROZENIN.
Já s nikým nepřel se, mně nikdo za boj nestál;
já umění měl rád a hned pak Přírodu,
na ohni života, já ruce hřál si. Přestal
teď plát a klesám již - jsem hotov k odchodu.
Dí kněží s básníky, že život snem;
já krásnějšího bych si nepřál věru,
než ležet v bezu chladném, vonném šeru
neb šumné vrby řeky nad břehem,
jenž pln je nauk, vážka těkavá
bez trudů jak já kde se toulává.
Dík, moucho královská, jež nachu žeh
máš na přilbě a sítě na křídlech,
za rozmar, jímž lhostejně opouštíš
lilijí vodních zlatem tkanou číš,
že navrací se vždy tvůj ke mně let,
by zrak tvůj, co jsem tady napsal, čet.
Věř, čtenářů mých víc je mnohem,
jichž zrak než tvůj spjat tvrdším rohem,
a duše těch by pro všecky měla žít,
tvá skanout v řeku -- mrtva být?
Královská moucho, Bůh to odpusť všem,
kdo takovým jsou hrdí nesmyslem!
S BOHEM ITALII.
Tě opustit mám, krásná Italie!
z tvých teras vysokých se nemám víc
v hloub nebes pohroužiti závratnou
zřít zlatý měsíc mezi mnou a tesy,
ni tmavé cypřišů tvých vrcholky
se rýsující stříbrem mlečné dráhy.
S Fiesole Valdame pro mne teď
má býti snem, a drahý Affrico
má šumět mi jen jak v zpěv básníka!
Já domníval se (kdo se nedomnívá?)
že stářím zmdlen, leč prostý bolesti
v tvém vzduchu, plném jemných vánků tvých,
dny svého žití skončím poklidně
a kosti složím v stíny mimosy.
Ach Naděj! Naděj! Málo bude těch
kdo míň než já tě milovali, málo
těch, jichž skráň víc jsi jala závratí!
Tys slíbila to a vše bylo dobře.
Neb rádi často o torn přemýšlíme,
kde budem spát, kde stane každý tep,
kdy srdce opuštěné bez touhy,
jak nebraly by smrt, ni víko rakve
vyhlídku v budoucnost, jak slunce zář
by mohla rozklad činit drahým nám.
Svůj všemocný vděk na ně klade tak
Přírody úsměv, veda nás v náš hrob.
Kdo do Athen chce se mnou? Kdo má rád
zpěv sborový a ověnčené dívky?
V člun rychle vstupte, plachty napněte!
Všem, kteří jdete se mnou, slibuji,
jen pokud se mnou chcete setrvat,
že nenaliji zředlého vám vína
ze špatné vinice a sprosté révy
leč toho, z Aegejských jež ostrovů
se užívalo v svátcích k libacím,
a z týchž je budete pít pohárův,
na nichž se neskví selský hrubý rod,
leč těch, jež s bohy žili, obcovali.
Před námi moře usmívá se. Jaká
tam bílá plachta? Koho stíhá? Plují
jak sokolů dvé. Rychle, stíhneme je.
Jak, jsou to hrozby, jež slyšíme od nich?
Má silnější nad slabším zvítěziti
pln hněvu, že ji brání? Hippie!
Jsi ty to? On to byl, on Hippias.
On sestru našel, kterou z přístavu
mu Kekropova unes Thrasymed
Zda proti její vůli? Děvčete
se ptejte. Nevím, co bych na to řek.
"Ó bratře Hippie, ó zda-li láska
neb soucit kdy tvým srdcem pohnul kdys,
teď zadrž! Ušetř ctného bohatýra,
miláčka ušetř, mého Thrasymeda,
jenž pouze pláštěm svým svou kryje hlavu
i mou před ranou tvojí! Vztekem chroptiv
křik Hippias nedbaje sestry svojí
na Thrasymeda: "Zda ses neodvážil,
když v největší náš svátek stoupala
ku Parthenonu, celým před městem
na panenskou tvář vtisknout polibek
jí, nejcudnější?"
- Bozi vědí to,
ví Artemis to a ví Afrodita,
já odvážil se toho a chci zase
se odvážiti! Nevěsto má, vzhůru!
vstaň, nech mne opět píti čistý lesk
tvé bílé skráně! -
Nad ním tasen meč
a dvakrát políbil ji. Jakýs bůh
v tom zadržel tu rámě Hippiovo,
víc nevřela tak hrdá jeho krev,
tak hněvně víc se nevlnila v hrudi.
Na její bílé rámě vložil ruku
a pravil: "Dítě, se mnou musíš zpátky,
má otec Pisistratus, po dvakrát
byv uražen, zas odpouštět? Ty sama
tu mělas klásti sobě otázku,
než poprv udeřila plachta tvoje
o stožár lodi."
"Tys mi život vzal
tím slovem, skloň meč," jinoch odvětil.
Žár v jeho oku plál, leč zda-li hněvem
zda láskou, vztekem blýsknul, bozi pouze
to mohli vědět. Zpátky v Piraeos,
se navrátili a loď jejich hnala
tlum nepatrných vln kol přístavu.
Jim provaz vržen s hůry, Hippias
jej rychle chopil, s boku dívčiny
paž klesnout nechal její milenec
a studem zarděl se, že tváří v tvář
jí moh se dotknout před drsnými lidmi.
Něm pryč ji odved, rovněž Hippias
spél mlčky dál, až Pisistrata dům,
jejího otce, stihli pomalu.
Je kníže zřel v své jasné přísnosti,
jej neviděli, nebo ku zemi
své zraky oba v studu upírali.
"Jsou pirati to, které zajal jsi,
můj synu?" děl: "Můj otče, horší jsou
než pirati, již s povolností tvojí
a proti svatým řádům hřešili
již po dvakrát." -
"Svou konals povinnost,"
děl Pisistratos s chmurnou velebou.
"Nic nemohlo, ty prchlý mladíku,
tě odtrhnouti od mé krásné dcery
od Eunöe?" -
Nic nemohlo to, pane,
a nemůže. Jen jednou umřít mohu,
a jednou milovat. Eunöe, s bohem!
"Ne, vidět má, co můžeš trpět pro ni!"
"Ach, otče, uzavři mě v jizbu mou,
v mé bědné matky hrob ať mrtvou již
či živou, nechtěj to jen, abych zřela,
co snést můž pro mne. Tíž tu ocením,
již moh' by snésti i vše muka pro mne!
"Ne, se mnou pojď a neotálej víc,
ty loupežníku srdcí panenských,
před bohyní i lidem dokázal jsi
své vášně rozpoutané šílenství
a vzdálen domova, mých pokladův,
chtěls do chudoby a chtěls do vyhnanství
mé dítě odvést? Zdrcen, jak to slyšel,
křik Thrasymed: "Svůj zločin vidím teď,
jejž neznal jsem dřív, dcera Pisistrata
pro chudobu nebyla zrozena,
ni pro vyhnanství - ale též ne pro mne!"
Do pláče bylo mu a ještě více
se slzy tlačily v zrak těm, kdo tady.
Však nepohnut svou cestou dál šel kníže
řka: "Lid, ba všichni, kdo tvůj zločin zřeli,
ti uzří zítra moji spravedlnost,
jak Pisistrat svou dceru miluje,
jak cení bohů zákon nejvyšší." -
On děl. A druhého dne byli svoji.
Další: