|
- Vrchlický | - Mod. básníci angl. | - |
Bohatý bankéř londýnský, v jehož domě se doby své shromaždovala
elita předních duchů anglických, velký mecenáš a didaktický
básník rázu klassického tvořící přechod k romantikům. Napsal
"Radosti paměti", "Lidský život", "Columbus", "Jaquelina" a nejlepší
své dílo cestopisnou báseň "Italie".
Sám, bez stínů zde stojíš dnes,
tvůj svatý kolem nezní šum,
a nedávno sám, celý les,
zněl s vrcholů tvých, orla ples
a dole vlčí tlum!
Sem v brnění rek mnohý leh,
co vichr jeho chochol rval,
a bouří když sem zapad vzdech,
tam z věže pusté, lek se, v spěch
skráň křížem znamenal.
Pak s pluhem, jasný nastal čas,
tu s věnci dívky, s hudbou ves,
co travou pěšin táhlo as,
kde pastýř dívce v máje kvas
vrcholky smrčků nes!
Jsi otcem lesních hlubin, vstaly
bezčetné hrdě ve tvém šeru,
ve žaludech tvých které spaly,
a pak se v úhly světa hnaly
ve ducha novou sferu!
Sem v noci starý Druid spěl,
k těm patřil mocným ku snětem,
zde čaroval, zde v dumách bděl
a příšerně v noc hymny pěl
ku lidským obětem.
Jen suché témě, holá sněť,
teď v noční nebe čníš,
kol bledý měsíc svítí teď,
na mrtvolu, jež klestě změť,
propadla zmaru již.
(Italie.)
Co naposledy jsme se viděli,
on zažil mnoho. Pět jen krátkých roků
své dílo dokonalo. Husté kštice
již sšedly mu, nic z lorda nezbývalo,
jenž z Sestu v Abyd plul. Však jeho hlas
zněl sladce posud, myšlénka jak blesk
mu z očí tryskala slov nečekajíc.
Tak seděli jsme dlouho do noci
a hovořili - šťastná hodina,
jež svedla nás! - a ráno s červánkem
jsme slézali hřbet drsných Apennin.
Zřím jasně posud, kterak zlaté slunce
svým svitem šlehlo do hlubokých strží
u cesty naší a jak cestou v horách
skrz fiky divoké a vlašské duby
se jeho pestrý průvod zatáčel,
z nich Battista byl první, v Benátkách
na stříbrem tkané mořské hladině
mu sloužil tak, až veslo odhodil,
by za ním do světa šel, jenž tak dlouho
nes čestný odznak gondolira v domě
benátských nobili, muž spolehlivý.
Pak ty, ne více v síle mládí, krásy,
ty věrný černochu, až v slední chvíli
jenž dveře jeho hlídal's, a jenž teď
řveš bolestí skrz Missolunghi pusté
jak bloudíš ulice.
Opustil právě
to město slávy mořském na pobřeží,
kde z posvátného hrobu Dantova,
jak dokazuje mnohý jeho verš,
ssál nadšení, kde v luny sousvětlí
jel piniemi s úzdou spuštěnou
až oku ztratil se - zde vídal často
- neb co nevidí oko básníka? -
rytíře ducha, pekelných psů hon
a kořist, rozsápání, bujné kvasy
v děs zvrácené. Tu látku miloval,
však jiné pozděj přišly na řadu,
věž mnohá se skal štítu sražena,
kdys chlouba, pýcha rytířského věku
se vyhoupla a zmizela, býk mnohý
v jhu nebo bez jha, v krasší zatím dny
co vzpjal se jeho duch. Vše zapomněno,
ples, minulost bez mraků, přítomnost
i budoucnost tu před ním.
Nyní spí,
v sluch stejně zní mu hana jako chvála,
jest hluchý v smrti. Ano, Byrone,
tys odešel jak hvězda s nebe sletí
a zapadá a přec i v pádu svém
vše oslňuje matouc. Srdce tvé
však bylo ctné a velké, ctné v své zhrdě,
však z nízkých věeí, nebylo v něm nic
co podlé, otrocké. Když obraznost
bezpráví snášeného tebe hnětla,
tě nutíc k skutkům, jichž pak litoval's,
kdož neví - jistě málokdo jak já -
jak vděčný srdcem byls, jak vnímavý!
Ne v žití šťasten, šťastný teď jsi v smrti!
Tys došel cíle, umřel's v zemi té,
již roznítil se v mládí kdys tvůj duch,
pad's v Helladě a za jak slavnou věc!
Z těch, kteří tenkrát jeli vedle tebe
si nepomyslil žádný, že tak brzy,
tak v smutku budem sedět u tebe,
že národ v smutku svoje slavnosti
na tryznu změní ve hřímání děl,
když jitro osvětlilo, smrtelného
co zbylo po tobě, přes moře, zem,
když rány zněly v počtu tvojich let,
tvých bolestí i plesů!
Odešel Jsi!
Jej nechte spát, jej netkněte se víc
ve hrobě jeho! Neb kdo a nás všech tady
jak on pokoušen v prvních letech mládí,
kdy nezkažený hor syn krajem těkal,
kdo jako on duch plamenný, číš jemuž
k rtům přitlačila rozkoš mnohem dřív,
než bradu jeho pokryl první vous,
kdo z nás všech mohl o sobě by říci,
že nebyl by tak zbloudil - a snad víc?
Další: