|
- Winter | - Zlatá doba měst | - |
V prvních dobách života městského, kdy královský rychtář byl v obci první osobou, konšelé nestavěli radních domů, scházeli se kdekoli v bytě některého konšela. Radní dům jest v 14. století ještě vzácností. Na Starém Městě pražském konšelé koupili sobě kdys po roce 1338 k svým schůzím hotový dům v rynku, r. 1381 vystrojili si ho po goticku skvěle, jakož o tom svědčí překrásná kaple v arkýři dosavad zachovaném. Když dlením doby rathouz nestačil rostoucím pracím konšelským, které ovšem zase souvisely s rostoucím obyvatelstvem, konšelé přikupovali k rathouzu domy sousední a upravovali k potřebám úřadu městského. Když pak posléze konšelé rychty skoupili a dědičné rychtáře zrušili - tedy v 15. věku - postavili si pak rathouz již všude. Zpočátku ještě skrovný, ale v době pozdní gotiky, kdy se rathouzy opravovaly a také nově stavěly, vznikají v městech přednějších radnice již znamenité. V ty doby i pražský dům radní obdržel svůj rázovitý portál a okno vedle vrat. což je po tu chvíli tomu domu k nemalé okrase. V téže době též táborská radnice ozdobena třemi hrotitými štíty, vkusně pruty vyplněnými: stejné tak i novoměstská v Praze, kteréžto štíty, v potomních časech stržené, nedávno dle obrázků věrně jsou obnoveny.
A zase doba renesanční připravila rathouzům opravy, doplňky, ba i novostavby. Tak vznikla r. 1539 nová radnice litoměřická s renesančními štíty, když shořela stará, ale vznikla na základech starých. I podsíně a kus zdi staré musil posloužiti. Tehda přestavěna podobně i mostecká. Žateckým, jejichž město bylo na onen čas ryze české, český mistr Všetečka pořídil radní dům nový. Podobně jinde. Nade všecky nejnádhernější dům radní postaven od Vlacha Jana de Statia r. 1554 v Plzni. Je to rázovitý od hlavy do paty celistvý renesanční palác. Vlaským vkusem i komíny vystrojeny podobou tulipánových kalichů. Volutové štíty ve výkrojcích po stranách ozdobeny kamennými vázami a korouhvičkami plechovými, což dojímá něžně.
Na čelních zdech městských rathouzů bývalo zdobou malování, sgrafita, nápisy, erby městské a řemeslnické znaky. Nápisy nejčastěji dotýkají se významu města, úloh konšelských, jmenovitě činnosti soudní, napomínajíce k spravedlnosti. Na staropražské radnici bylo latině psáno, že to místo nenávidí nešlechetnosti, miluje pokoj, trestá zločiny, šetří práv a ctí počestné lidi, což po humanisticku takto rozstrkané vyjádřeno: Hic locus odit, amat, punit, conservat, honorat: nequitium, pacem, crimina, iura, probos. Rozumí se samo, že tento nápis nebyl na domě jediný. V Nymburce i to na domě radním psáno, že konšelé nemají bráti darů. Podobně i na radnici prachatické psáno: ..Kdož pro dary křivě soudí chudého, vytrhnu tě z soudu i lidu mého." Ale i přes tuto biblickou výstrahu připouští jiný nápis na téže radnici satirickou štipkou, že nikterak není stejno, souzen-li člověk mocný a člověk chuďas. Pravíť:
Právo pavučině se přirovnává,
již brouk prorazí, muška v ní zůstává.
Týmž smyslem nesly se i figury i scény na zdi rathouzní malované nebo rýsované. Byly to alegorie spravedlnosti, víry, moudrosti, lásky. Často malován soud Šalamounův.
Většina radních domů měla věž, v době gotické se střechou stanovou nebo hrotitou, v 16. věku s bání zvonovité formy renesanční. Z r. 1557 pochází baňatá věž v Klatovech na rathouze; v téže době obdržela v Mladé Boleslavi věž dvě báně nad sebou. Později sázeny na ty věže báně podoby cibulovité a hruškovité, jakož svrchu při věžích domovitých již zmíněno. Někde rathouz spokojil se také jen vížkou zprostřed zdi rathouzní na střeše vystupující. Na hrotě věžní báně byla makovice s hrotem, někdy některé znamení hvězdářské, lvíček český. V době Rudolfově ochotně vstavovali na hroty orla císařského. Takového o dvou hlavách měla věž staroměstská, až r. 1617 orel spadl, urazil si křídlo a nohu.
Prostý vzor rathouzu města venkovského jest na obrázku (81). Byl to radní dům v Hradci Jindřichově. Už ho zbořili. Tak, jak se tu vidí na obrázku, byl upraven v 17. věku. Původně zajisté byl zdoben malbami a sgrafity. Z maleb něco mu zůstalo. Z radní síně vedou schody na pavlač, z níž se obci hlásily věci úřední. Odtudž vedly dolů schody vně na zdi upravené. Sloup při zdi vedle vrat byl pranýř.
Již v 15. věku dostaly se strojové hodiny na rathouzy, dřív tam bývaly pouze slunečné. Vzácnější orloj rázu astronomického býval umístěn dole, aby mohl býti dobře spatřován. Takový orloj jako zázrakem zachovali si Pražané po tu dobu pod rathouzní věží staroměstskou. Orloj ten jest asi z. r. 1480. Pořídil ho mistr Hanuš. Je to pověstný orloj "slepého mládence". Ciferník těch hodin, velmi obšírný kruh, zdoben byl malbami, cifry jsou na něm po staročesku od hodiny jedné po dvacátou čtvrtou, kteráž padla se západem slunce, a poněvadž západ slunce se za celý rok proměňuje v čase svém, patrno. že měl správce orloje již tím práci daleko nepohodlnější, nežli má dnes s našimi hodinami, které jsou "německé", počítající jen do dvanácti. Na staročeském orloji staroměstském byly a jsou dosud zobrazeny pohyby těles nebeských; Země naše stojí dle tehdejších názorů uprostřed, takže se kolem té malé slečinky všecek ostatní svět musil otáčeti.
Podobné orloje astronomské měli v Slaném, v Hradci Jindřichově a snad těž jinde, ale dávno je zahodili do starého železa, když měnili staročeské hodiny v německé. Však i staropražskému šlo nejednou o život. Bylo vůbec k jeho řízení potřebí mechanika v astronomii vzdělaného. Když ho v některou dobu nebylo, nebo když neobratný správce někde v složitém ústrojí některé kolečko nebo páku pošinul, orloj se zastavil někdy na léta a pokryl se pavučinami, prachem a hynul, až mu zase ke zdraví pomohl některý hodinář. A byl ten orloj "slepého mládence" věru podivná práce umělá. Přišel hodinář r. 1537 z Norimberka, kde hodinářství kvetlo; byl to odborný orlojník - a pražskému orloji nerozuměl, což poctivě vyznal. R. 1551 konšelé najali pražského hodináře Hanuše, k němuž měli důvěru, ale ten podržel klíče od orloje jen s večera do rána. Ráno je vrátil, tvrdě, že by se z orloje toho zbláznil. Po kolik let (od 1552 až 1572) ho spravoval geniální Jan Táborský, písař kancionálů, všeuměl, který v mladosti poslouchal na české universí přednášky o astronomii. Po jeho smrti orloj hynul zase.
Nahoře na věžích rathouzních visel cimbál často ven z vikýře: na cimbále hlásný vybíjel hodiny. Býval tu kdes také zvonec, který volal konšely i obec do shromáždění.
Uvnitř v domech radních mimo veliký mázhauz, kde se obec scházela, byla hlavní světnice ta, ve které městská rada zasedala. Tato síň radních pánů bývala co možná nejpěkněji vystrojena, stěny její začasté byly malovanými lištami obkládány, na jejichž římsách někde i sochy postaveny. Na zdi radní síně malovány obrazy a nápisy zbožné a mravoučné. Nebyl-li král Šalamoun, moudře soudící, na zdi rathouzní vně, tož zajisté namalovali si ho do síně. Ke konci l6.věku již také věšeli hustěji obrazy v rámech na zeď. Lavice či lávy konšelské stávaly po třech stranách stola, jakož patrno na obraze, kdež na třech lávách zasedá dvanácte konšelu třebenických. Obrázek jest z r. 1571. Konšelé však zasedali také beze stolu v půlkruhu, jako svědčí obrázek představující konšely pražské v r. 1536. V tom případě postaven stůl stranou.
Na stole konšelé mívali kříž, na němž se přísahalo, a přesýpací hodiny na měření času a poznání, o kolik kdo přisel do rady pozdě. Přesýpací hodiny zříti jest na obou obrázcích (82 a 84) a kdo chce jejich formu lépe ohledati, viz obrázek další (85). Tu jsou hodiny ze 16. věku, v Turnově chované.
Pulpit čili stůl písařů postaven býval proti konšelům, za nimiž ve dnech soudních stávaly strany a jejich přátelé s advokáty. Rozumí se, že písařové sedali zády k obci, tváří ke konšelům. Před radní síní na radnici staroměstské stála katedra, z které hospodář rathouzní (domovník) volal na strany, jsou-li přítomny, aby vešly do světnice k přelíčení. Kdo "nestál", když voláno, propadl se svou pří.
Nekonaly se v síni radního domu jen věci vážného práva. Konšelé dosti často, než pustili se v ouřední jednání, osladili si práci pitím; i to dovolovali, aby svatební veselí měšťanských dcer oslavilo a odtancovalo se na radní síni nebo na mázhauze jejím. V novoměstské radnici v Praze studenti provozovali r. 1534 také divadelní kus. Byl to Plautův Miles gloriosus. Jestliže hráli na mázhauze, to zajisté světnice radní byla shromaždištěm veselých mladistvých herců.
Mimo hlavní síň každý rathouz míval v sobě kancelář písařskou, v Praze i několik kanceláři: také určeny zvláštní komory na zbroj a zbraně, byla sklepem' s truhlami na majestáty a privilegia. Bývaly ty komory leckde vlhky; neboť dosti často konšelé platí od vyčištění zrzavých zbraní a v určitý čas roční konšelé sami vyndávají z truhel privilegia pergamenová a vysušují je.
Často na radním domě sloužila některá místnost za lehké "měšťanské" vězení; na staroměstské radnici bylo toto poctivější vězení v patře za mřeží; vězňové stávali u mříže a hovořívali se známými, kteří se brali na rathouzy za svými potřebami. Při zemi a pod zemí byly žaláře těžké, které mívaly svá jména směšná, Kaše, Špinka aj.
Konšelů bylo obyčejně dvanácte. V Praze na Starém a na Novém Městě i v Hoře bylo konšelů po osmnácti. V menších městech poddaných (například na Hradčanech) i jen šest. Každý z dvanácti jeden měsíc úřadoval a stal se na ten čas purkmistrem. Bývalo tedy za rok dvanáct purkmistrů. Který byl prvý, slul primas. V Kutné Hoře, kdež bylo konšelů osmnácte, sluli ti, kteří po sobě přicházeli v purkmistři, zvláštní německou zkomoleninou šepmistry (ze Schöpfenmeister), latině praetores. Purkmistr byl předsedou v schůzích, u něho se děly žaloby, on uváděl v skutek. o čem se usnesli konšelé. Na řetěze drahém nosíval městskou pečeť. V staré době při ztrátě pečeti šlo mu o hrdlo; v dobách mladších byla z toho jen mrzutost, a to pochopitelná, neboť se ztracenou pečetí, dostala-li se clo rukou nepovolaných, mohly se díti rozmanité podvody.
Primas měl na péči hlavně hospodářskou stránku města.
Pražští konšelé mívali odedávna tu přednost, že je z měšťanstva vybíral a dosazoval do konšelstva sám král nebo nejvyšší úředníci zemští, krále zastupující. Kutnohorské dosazoval čili "sázel" králův mincmistr, v Hoře bytující; v ostatních městech královských volbu konšelu prováděl podkomoří králův nebo také jen hofrychtéř. Konšely měst poddanských sázela vrchnost sama neb také jen svým některým úředníkem zámeckým. Den sázení konšelského město oslavovalo. Žáci zpívali "na nové konšely", trubači na věži a potom i pod okny rathouzu troubili na pana podkomořího a na nově posazené konšely; učitelé robili verše latinské k oslavě; farář konal slavnou bohoslužebnost a všecka obec sešla se k valné schůzi na radní dům.
Odstupující konšelé měli právo navrhovati konšely nové, ale také mohli navrhnouti sebe. A ten, kdo je sázel, mohl se návrhů držeti, ale nemusil. Tím právě lze vysvětliti, kterak mohla se některá města na severu Čech již v 16. století na zevnějšek zněmčiti, neboť podkomoří Prekl, ať čeští konšelé navrhli sebe nebo jiné Čechy, úmyslně dosazoval přistěhovalce německé za konšely a ti již dovedli zjednati svému národu přednost.
Na konec slavnosti byl hodokvas nových konšelů s podkomořím nebo s jiným pánem, který sázel. Tomu bylo potom také ještě za sázení nemalou sumu zaplatiti jakožto "poctu". Stříbrští například platí od půlky 16. věku podkomořímu ročně po 66 kopách míšeňských grošů. To by dnes vydalo skoro tolik jako 2000 korun. A tíž Stříbrští za hodokvas při obnově úřadu vydávali ročně 40-50 kop. což by vydalo nad 1000 korun.
Co činil podkomoří Prekl (Pröckl) na severu v Čechách, touž měrou toho jinde se neopovážil, a proto pravidelně odstupující konšelé působili u volbu nových, a tak se vyvinula v městech jakás aristokracie patriciů proti chudým sousedům, kteří se do konšelstva nikdy nedostali. Zvláště zámožní soukeníci, kteří obchodovali s cizími sukny, kupci, bohatí řezníci, sladovníci opanovali radu, v mnohých městech byla rada městská všecko strýc, švagr, kmotr, což nebývalo městskému hospodářství ani spravedlnosti k duhu, neboť vždy se vyskytl některý, jenž se snažil spíš o svůj prospěch nežli o zdar celku. V městech i za zlaté doby pro takové sobce nejedna zdvižena bouře zlá.
Konšelé nesloužili obci zadarmo. Mívali příjem z pokut od viníků vybíraných; brávali poplatky za úřední služby, jmenovitě za vpisování do knihy; tento důchod byl zvláště znamenitý, když kdo dům prodával. Konšelé chodívali na kšafty a na odhady pozůstalostní, z čehož, také byl jim důchod. Ba v Nymburce konšelé posílali za sebe i manželky, aby pošacovaly peřiny v pozůstalostech, tedy i paničky konšelské vydělávaly z ouřadu. V starší době leckde konšelé na útraty obce oblékali se. Za jistý příjem konšelský klásti jest také ono časté hodování na rathouze. V Lounech konšelé mívali každou sobotu večeři po starobylém způsobě.
Kromě pravidelných hodokvasů při každém zasednutí do rady a do soudu, při dosednutí purkmistrově, tedy dvanáctkráte za rok, o jarmarky, při slavnostech chrámových konšelé kdejakou případnost ujali ochotně k tomu, aby na útraty obce jedli a pili. Píjeli, když hosté přišli přespolní a vzácnější, když sedláci šosovní přinášeli úrok (roční plat), kdykoli rybník se měl loviti, když přivezena sůl k obecnímu prodeji, když konšelé šli na obecní les honit, když se někteří z nich na úřední cestu strojili nebo z jízdy úřední se vraceli, když se konal úřední počet z příjmů a vydání, ba pili i při tom, když služebníci vysušovali zvlhlá privilegia. V městě Boleslavi Mladé utraceno úředními hodokvasy za rok 1593 úhrnem 197 kop grošů míšeňských a ještě některý drobný groš nad to. Ty kopy by dnes při koupi některých věcí vydaly 2700-2800 korun.
V tom počtě jsou poučny "svačiny" při soudě, neboť dovídáme se, nač páni měli chuť a co jedli. Jedli vepřové, konfekty (sladké zavařené ovoce), vejce, máslo, perník, koření, paštiky, koroptve, ptáky, kapouny, kapry, štiky, koláče a klobásy. V malých městech poddanských arci bylo všecko úřední hodování na skrovné míře. jednak nebylo dosti peněz, a pak byl strach z vrchnosti, která sedíc při městě, viděla svými úředníky a donašeči měšťanům do kapes i do žaludků.
Těch hodokvasů na útraty obce, dnes tou velikou měrou, jako bývalo, již nemožných, nevyčítejme. Je to lidská slabost. Většina lidí odjakživa, když byla příležitost, ráda si zakvasila a podnes u mnohých radostná ochota k činu souvisí s radostí, kterouž předtím zažil jejich žaludek. Zvláště když host přišel, od prvních dob lidských vítán byl jídlem. Vždyt už i patriarcha Abraham uctil anděla hodokvasem. A což měklo nepřátelství při hodokvase! Kdo ví, když před třemi tisíci lety Priamos přišel si k Achillovi pro mrtvolu Hektorovu. byl-li by ji dostal, kdyby oba protivníci předtím nebyli se najedli jehněčího masa a napili rudého vína. A své milé mlsné předky městské povinni jsme také omluviti z toho přesvědčení, že doba byla až příliš srdečná a sousedská. Však to poznati i po tom zvyku, že například o vánocích na útraty obecní v Praze obdržely po vánočce všecky osoby k rathouzu náležité od primasa až po tu "zadní zběř" (jakž o tom zápis zní), "bez níž město býti nemůže", po kata a pohodného. Tu srdečnost doby ještě více znáti v tom. že takové vánočky z rathouzu posílány i rektoru vysoké školy, všem farářům a nejvyšším pánům na Hrad pražský. Dnes by se zajisté například pan arcibiskup urazil, kdyby se do jeho paláce staroměstský servus přistrkal s vánočkou. Tak se časy mění. Něžné bylo, že i vězňům vánočky dávány. R. 1612 rozdáno tím způsobem z rathouzu na Starém Městě 326 vánoček čili húscí.
Nejsme však s důchodem konšelským ještě u konce. Konšel, když na něho měsíc připadl, aby purkmistroval, brával za to plat. Ten důchod byl v královských městech ke konci století od 4 do 15 kop. Kop patnáct dáváno purkmistrům pražským. Počítáme-li tehdejší kopu tím, co za ni koupiti bylo lze tehda a dnes, tedy asi o K) až 15 korunách, vydal by plat 15 kop našich 150 až 225 korun. K platu svému purkmistr někde míval ještě důchod z piva, jehož si směl navařiti a prodati víc nežli jiní sousedé; dávali mu také bečku soli a ryby. V Praze náležela paní purkmistrové od starodávna z každého rybího trhu ze všech prodaných lososů "střevíčka čili droby". Ovšem nutno oznámiti, že purkmistr, měl-li jako v Praze - poněkud lepší plat, byl povinen držeti a živiti purkmisterské služebníky čili servusy.
Konšelé měli se scházeti k úřednímu jednání v témdni několikráte krom o žních, o vinobraní a o svátcích. V den schůze, když purkmistr do světnice radní vešel, ihned obrátil přesýpací hodiny, aby písek pršel; který z konšelů se nedostavil dřív, nežli se prosypala nebo vypršela určitá část písku, platil pokutu jako zmeškalý. Pokutou byl obyčejně groš český (nebo dva míšeňské), ale nezřídka i více grošů si ukládali. Jindřichohradečtí snesli se r. 1604 o patnácti groších pokuty s dodatkem veselým, co by se koli takových pokut sešlo, po obnovení rady aby to všickni ze spolka propili.
Šlo-li v schůzi o nějaké usnesení, hlasovalo se. Čemu dnes říkáme hlasovati, staří zvali "vydávati přímluvy", neboť každý musil promluviti či k věci přimluviti, a byť nepověděl víc než: "Já přimlouvám rovně tak jako soused Bárta." V některých městech začínaly se přímluvy od primasa a starších konšelů jakožto nejzkušenějších, jinde zase naopak začínalo se od nejmladších, v čemž jest zajisté víc svobody. Větší počet přímluv přemáhal počet menší. Tedy princip majority platil a vyjádřen byl zásadou, že menší strana má větší straně povoliti. Vyskytovali se v schůzích zvláště při vydávání přímluv také prázdní mluvkové, jako jsou dotud v každé společnosti někteří, kteří mají veliký dar jazyka, proti nim naopak bývali za starodávna i dnes lidé, kteří promluviti neuměli. Vskakovati v řeč bylo zapověděno.
O čem se v radě projednávalo, to mělo zůstávati tajemstvím; vyzraditi tajemství rady trestalo se až i hrdlem. Obecenstvo ke konšelům bylo povinno chovati se slušně, ano uctivě. Říkati se jim mělo Vaše Milosti, pane purkmistře. Se zbraní nesměl nikdo před konšely předstupovati. Za urážku konšela, zvláště když purkmistroval, byly tresty větší a tužší než za urážku jiných sousedů. V Němcích za starší doby měli dokonce ten obhroublý trest, že člověk, který radního urazil, musil na pranýři sám se v ústa bíti po několik nedělských dní, když lidé chodili do kostela. Toť se ví, že úst sám sobě nerozbil, ale ostuda a snížení člověka to bylo nemilosrdné.
Znalcem práva a tudíž hlavním pomocníkem konšelů v radě byl radní písař (protonotarius, přední radní písař), jemuž říkali v Praze kancléř. V kterém městě bývalo práce víc, tu najímán písař druhý, třetí. Na Starém Městě pražském bylo jich v 16. věku do třiceti! Dle rozmanitých prací a úloh na radnici byly časem pořizovány rozmanité knihy, do nichž vpisováno, co se náleželo, kdežto v první době lecco poznamenáváno jen na škartice, a když konečně koupena drahá kniha, psalo se do ní všecko. Radnímu písaři přednímu náleželo zapisovati soudní svědky; jejich svědectví čili svědomí bral k svému péru a věrně, jak mluveno, zapisoval do "knihy svědomí". Při soudním řízení měl pak knihu svědomí na svém pultě nebo na stole, aby z ní svědectví četl; vedle položil sobě manuální knihu, do níž zapisoval, co se v soudě jednalo. Je to zaměstnání písařské dobře znáti na obrázku (84), kdež jsou na to písaři dva. Na tom obrázku béře přední písař nějaké psaní od posla: toť béře zajisté písemné svědectví některého pána nebo rytíře.
Písařové nižší (ingrossátoři) opisovali z manuálníku všecka jednání na čisto. V starších knihách psali krasopisně, že radost se podívat, začátečná písmena zdobili perokresbami, ba i malováním. Přednímu písaři příslušelo zapisovati smlouvy; chodívaje s konšely psával také poslední vůle, což vše pak čistě přepisováno do knih smluvních (libri contractuum) a do knih kšaftovních (libri testamentorum). V menších městech musil zapisovati berně, důchody a vydání městská. V starších knihách psáno všecko latinsky. To byla úřední řeč písemná. Němčina se objevuje řídko. Čeština řidčeji. Když pak němčina husitskými převraty zmizí z knih, zápasí čeština s latinou, ale jazyk domácí přirozený zvítězí teprve v 16. věku dokonale. Nejdéle udržela se latina v knihách městských počtů (libri rationum), při čemž někdy člověk se nemůže než zasmáti, neboť u nás a všude jinde (v Polště i v Němcích) písaři sobě obvykli, čeho neuměli říci latinsky, to napsali míchaninou latiny s jazykem svým přirozeným. Například v kouřimské knize čteš v jedné položce oučetní tuto směs: "A vectura nádob his, qui laborant na splavu." Nebo v stříbrské knize r. 1522: "Muratoribus za kopu provazů." Podobné čteš v polských oučtech královských r. 1544: "A labore petlicz" nebo: ,,Pro l lotto (za lot) serici, pro 17 petlicz ad hasukam."
Měniti něco v knize městské, což bylo jednou zapsáno jakožto věc správná a pověřená, nesměl písař žádným způsobem, na ten čin byl trest hrdla. Ale zato také ztrátou hrdla hrozilo se tomu, kdo nařekl písaře a knihy z falšování, a nedokázal.
V 14. věku písař přední míval v Praze 40 kop českých roční služby a oblek. Za českou kopu v 14. věku mohls koupit některých živobytných věcí tolik, co bys jich dnes pořídil za 100 korun. Rovnal by se tedy onen plat 40 kop dnešním snad 4000 korunám. Konec 16. věku mel přední písař pražský ročně nad 50 českých kop; tenkrát již tolik nekoupil za ně; tenkrát měla kopa sotva polovičku bývalé kupní síly. Arci písař mel k platu tomuto stálému ještě hojné příměnky čili důchody případné. Obecenstvo bylo povinno mu platiti za každé hnutí pera dle sazby. Venkovský písař míval důchod hubenější. Lze průměrně říci, že brával ročně 12 kop, což v 16. století vydalo by asi našich 700 korun. K tomu ovšem byly mu také příměnky.
Samospráva městská po všech směrech byla v rukou a na radách konšelů. Ale ti zvláště v starší době bez valné schůze všeho měšťanstva nic důležitějšího nebrali před se. Obec chtívala o všem věděti a rozhodovati. Od dob krále Ferdinanda I. (zvláště od r. 1547), který valným schůzím sousedů městských nepřál, pokládaje hromady takové za příležitost k bouřce, byla obec málokdy na radní dům volána. Stalo se zvyklostí, že obec již po obnově rady dávala konšelům plnou moc jednati obecné dobré všelikého času. Aby nebyly valné schůze časty, o to pečoval již královský rychtář (po r. 1549), dohližitel nade vším městem.
Přesto však bývaly i řídké ty hromady, z nutnosti svrchované volané, velmi často bouřlivy, zvláště šlo-li o to, aby sousedé něco platili. V Nymburce o valné hromadě měšťanstva r. 1565, když jednáno o berni, jeden volal: "Chcem věděti, co kdo platí, nebo někdo má na tisíce statku - jako pan rychtář císařský, a nevím, co platí!" Toho zvědavého muže konšelé udali v Praze za buřiče - patrně návodem císařského rychtáře. V Litoměřicích smělejší řečníky konšelé druhý den po valné schůzi volávali na radní dům a tu je zavírali. R. 1515 jim jeden takto nenadále potrestaný - soused Průša - řeže výčitkou: "Kdybych neměl v obci mluviti, mohl bych dobře doma býti." Je patrno, že někdy a někteří konšelé, ačkoli při potazu ve valné schůzi každý měl a směl pověděti svoje mínění, pokládali mínění sobě protivné za vzpouru, za bouři.
Nelze říci, že vždy a všude za zlaté doby měst platila svoboda mínění. Bdělý rychtář královský a úzkostliví konšelé nečekávali na valnou schůzi, aby se tu dověděli věcí nemilých: mívali své donašeče a udavače, a těmi zvěděvše o náladě bouřlivé, předcházeli bouři rychlým zatýkáním a vypovídáním nepokojných měšťanů dávno dřív, nežli zavolali obec. Jest tou příčinou význačná příhoda na Táboře r. 1562. Tam konšelé vypověděli jednoho mlynáře z města a druhého odsoudili k smrti, prý "poněvadž jiných v této obci pozdvíhati bouřlivě mínili". Ale oba mlynáři se odvolali do Prahy k vyššímu soudu na Hradě pražském a ten změnil krutý ortel ve vazbu čtyřnedělní, neboť oba mlynáři dopustili se jen "některého nenáležitého mluvení v hospodě".
Konšelé mívali na péči hlavně tři obšírné odbory v městské samosprávě. Nejprve správu policejní, pak správu finanční a posléze soud. V první příčině vydávali řády o veřejné bezpečnosti, mravnosti, čistotě, chudinství, o trzích, o ochraně spotřebitelů kupujících, ledy zakazovali nositi zbraň, určovali dobu, do které se smí nočně sedati v hospodě, hrozili pokutami těm, kteří by v neděli a ve svátek provinili se prací hmotnou, obmezovali a zapovídali hry kostek a kartu, dávali honiti tuláky a tulačky a vůbec lehké lidi, pečovali o městský špitál, hlídali a tříbili žebráky, zatýkali podezřelé cizince, pořádali honby na zloděje a loupežníky po okolí, kázali čistiti město a začasté velikou starost a práci mívali s mory, dosti často zuřícími, snažili se svými nařízeními předcházeti požáry, uspořádali hasičstvo dle čtvrtí městských, dávali hlídati trhy a trhovce, aby nešidili, stanovili sazby k trhům, aby obecenstvo bylo drahot chráněno, přičemž mívali všude největší a stálé nesnáze s pekaři a řezníky, jimž bývaly sazby nemily a snad někdy i právem nemily, neboť trh se měnil, a sazby zůstávaly vždy na delší čas stejny. Ve všech policejních těch úlohách byl konšelům k ruce městský rychtář s písařem "rychtářským" a pacholky neb pochopy, také škaryanty, habarty, biřici, tehdejší policejní stráží. K městskému rychtářství pro nepříjemnou i nebezpečnou práci býval obyčejně volen statný soused některý, kterýž silák nebál se zatýkati zoufalé zločince. Znak jeho pravomoci byl palcát neboli žíla, také slul ten palcát rukou (a měl její podobu), slul regimentem a také jen "právem rychtářským". Na noční službu rychtář chodil ozbrojen jako rytíř. Když ho úřad omrzel, nevyčkav roku, vrátil konšelům žílu, jestli se konšelům nelíbil v úřadě, vzali mu ji sami. Rychtáři příslušelo také souditi o malé dluhy a nevalné přestupky i o rvačky, které neskončily se krvavě. Od rychtáře bylo lze odvolati se ke konšelům.
Rychtář i písař jeho měl právo zatýkati. Zatčeného pacholci rychtářští vázali na řemen a vedli za sebou na řemeně. Šlechtice však zatknouti nesměl jeden ani druhý, a zatknul-li přec - byť z nepovědomosti -, měl z toho těžkost, poněvadž urození hned vysoce žalovali, kteraká se jim stala na cti a na erbu urážka. A což bylo hůře, raněn-li šlechtic při zatýkání, což velmi snadno se přiházelo tím, že bujný pán urozený hned tasil kordisko a oháněl se a tu nezbylo rychtáři nežli brániti se a při tom již mohla některá ranka o šlechtice zavaditi krvavě. R. 1602 musil proto staroměstský rychtář - ač se zbraní jen bránil - na Hrad do vazby, jeden z jeho pochopů rozkazem císaře Rudolfa byl z města vyhnán a druhý vymrskán. Že městský rychtář nesměl do šlechtického domu ani přes práh, to vysvítá již samo. Utekl-li mu zločinec do takového domu, nastalo vždy dlouhé jednání o to, jak by právo takového člověka dosáhlo. Naproti tomu však, kdo z neurozených se rychtářskému právu vzepřel nebo dokonce rychtáře a písaře ranil, v starší době ztratil hrdlo bez milosti, v 16. věku usekli mu ruku. Ale již také ne každému. Měšťan nebo jeho rozpustilý synek pro tu vinu nebyl na zdraví trestán, tu se obyčejně nějaká přímluva o milost nalezla, takže vina spravena penězi, arci ne malými.
Nebezpečno bylo rychtáři zatýkati rozpustilé Vlachy a jiné cizince, kterých seběhlo se do Prahy v době Rudolfově drahně. Některý ten člověk z jižních krajin vedl si u nás, když se mu krev rozpálila, jako pošetilý. R. 1603 kterýs den běhal jeden Francouz v Kaprově ulici, vybízeje všecky sousedy, aby se potýkali s ním. A když se nikdo k souboji neměl, bodal zuřivcc kolem sebe a před sebe. až probodl člověka, Po tom činu zbaběle utíkal, ale Židé za ním. Házeli po něm. co kdo popadl, až ho přirazili ke zdi a tu ho rychtář ne bez namáhání svázal. R. 1592 dobývali se Vlaši od papežské pošty na kterýs pražský dům, kam se jim utekl nějaký jejich sok. Vlezli do okna, dveře vyrazili, sesekali, jeden rozťal veliký rendlík se zelím, od něhož ovšem kuchařka záhy utekla, a když nikoho v domě nenalezli, vytloukli kdeco a šli. Co s takovou divou chasou rychtář? Zvláště měl-li některý ze zuřivců u sebe zákeřnou zbraň střelnou, panditku, "tajnou ručničku". kterou k nám uvedli Vlaši.
Asi dosti nepříjemná práce byla rychtáři, že musil prohlížeti hospody po večerním vyzvonění a vyháněti pijany, kteří se nechtěli od pivních konvic hnouti. Na noční takové sedání byly pokuty peněžité až i po dvou kopách grošů; někdy konšelé přidali i ten trest, že provinilec nesmí do hospody choditi třeba rok. V Kadani r. 1559 odsoudili jednoho takového nehybného pitele, aby do hospody nechodil, vsedl tedy u večer na osla a dojel si tam. Za tento vtip pak poseděl v šatlavě dosti dlouho.
Při noční službě ncjčastěji se přiházelo, že rychtář lidi tuze bil svým palcátem nebo žilou, zvláště lidi sprostější, ačkoli r. 1568 i nezvedenému synkovi rakovnického primátora Rubina rychtářským palcátem v noci vyraženy tři zuby. I život bitím rychtářským nemírným byl ohrožen druhdy. R. 1576 v Praze rychtář Taubman přepadl nějakou veselou společnost, která se ihned po domě rozprchla - pod krov, do sklepů, do peci, do komor, na dvůr i přes zeď. Než pacholci rychtářští provinilce rozběhlé shledali a pobrali, hospodář Tříska byl tak bit žilou rychtářskou, že sedmého dne potom sešel ze světa.
Za práci rychtář měl stálý plat nevalný, ale vedlejších příjmů drahně. Přes tu chvíli lidé volali ho k něčemu na pomoc. I na to, aby nájemníka činži neplatícího vyházel z domu. Zadarmo arci neudělal nic. I kopu brával za to, že zatkl "nebezpečného člověka". Druhou prací konšelů bylo dbáti důchodů obecních. K těm náležel roční výtěžek z gruntů obci náležitých, plat z krámů, mýto, tržné, obyčejně i zisk z prodeje soli, zisk z pivovaru a z mlýna obecního a z jiných závodů obecních, z rybníků, z lesů městských. Často i vesnice s lidmi náležely městu a vesňané byli povinni k obci platit a robotovati. Ke každému většímu důchodu byli od konšelů voleni ročně nejméně po dvou sousedech, kteří příjem a vydání zapisovali a z toho počet činili. Aby obec nebrala škody v hospodářství svém, na to všude bývali ročně voleni jakožto vrchní dohližitelé finanční obecní starší, jichž bývalo obyčejně dvanáct. Bez jejich vědomosti konšelé většího vydání učiniti neměli.
Výroční počty konány obyčejně tak, že primas pozval starší, za prvních dob městských přicházela i všecka obce; přišli konšelé a po bouři r. 1547 přisedl i císařský rychtář a ti všickni "zasedli na počet". I předstupovali ti, kdož který důchod spravovali, se svými zápisy a vyčítali, co přijali, co vydali. Když takový jednotlivý počet vykonán bez ourazu, propuštěn jest měšťan se soudruhem svým s díkem a s pochvalou, že se v tom počtě zachovali spravedlivě, jakož na dobré náleží. Na konec i konšelé sami z počtu všeho jsou s poděkováním propuštěni.
Stávalo se arci též, že starší obecní nebo císařský rychtář činili "vejstavky", to jest vytýkali v počtech chyby; buď jim byl příjem malý, nebo outraty veliké. I to přiházelo se, že nejeden soused, jenž ten onen počet spravoval, zůstal nakonec přebytek dlužen. V městě Rakovníce r. 1543 při valném počtě pojednou někdo ukradl rejstra s berními počty. Viněn byl z toho vzatku sám primas Rubín a byly z toho dlouhé soudy v Praze, aniž se cos spravilo. Zloděj neusvědčen, a registra zmizela navždy.
Z neupřímných počtů zvláště v 15. věku zdvíhány bouře. Z krvavých byla r. 1483 bouře pražská. Obec vyčítala konšelům, že dělají mistrné počty, když utratí kopu, že napíší do register pět nebo deset. Rozzlobení lidé vběhli do radního domu staroměstského, probodli purkmistra a v trůkách odnesli ho pod pranéř na rynk. I na Novém Městě v touž dobu zabit písař, konšelé smetáni z oken a purkmistr sťat, vše pro neupřímnost v počtech a vykořisťování obce. V 16. století také msty pro nehospodářstvo již se nedaly. Křiků dost, ale již ne zabíjení.
Třetí úlohou konšelů bylo souditi. Soudili věci sporné mezi stranami, soudili věci trestné. Prvotně po založení měst konšelé soudili dle práv a zvyků, které přinesl podnikatel z Němec. Takž uvedeny do měst českého severu, do Litoměřic, do Loun aj., zvyky práva saského. V Praze na Starém Městě a též jinde platilo zpočátku právo jihoněmecké (norimberské). Pokračujíce životem, domácími vlivy a případy i českým právem zemským a zajisté i pomocí práva římského konšelé pražští vyvinovali proběhem časů právo své, právo pražské, jímž se pak řídila v Čechách většina měst. Města "horní" (báňská, například Kutná Hora) brávala radu u práva v Jihlavě. Když slovutný Pavel Koldín r. 1579 sestavil a vytiskl práva městská, po velikých odporech, jež děly se na sněmě proti právu saskému jakožto cizinskému, pohynuly i na severu českém právní zvyky saské a konšelé, soudíce, nahlédali do Koldínovy knihy.
Hlavní rozdíl mezi způsobem obojích práv byl ten, že na soudě při právě pražském užíváno krátké formy protokolu, lidé mluvili a písař jejich výroky psal. Mluvili mu k péru. Ale při soudech, jež držely se způsobů saských, všecko dělo se "na spisích". Tedy žaloba podána na spise; odpověď na žalobu učiněna také na spise. Odpověď na tu odpověď bylo zase dáti spisem a tak dělo se čtyřikrát, šestkrát za sebou, než došlo vlastně k soudu. A ty spisy bývaly takřka nekonečny, psal-li je přítel právní čili advokát mnohomluvný a výdělku dychtivý. V knize města Touškova ke konci 16. věku jest popsáno prostou soudní pří, kterou byl by písař dle práva pražského vyplnil sotva tři listy, čtyřicet listů veliké knihy, a pře není ještě skončena. Již zapsáno v knize, že jedna strana je pro ten soud na mizině.
U jiných soudů se mluvilo velmi mnoho zbytečně; advokát chtíval všude vydělati, ale písař nebyl povinen "holých" řečí zapisovati. Zřetelně a poučně zapsal r. 1564 na Mělníce písař městský do knihy soudní kritiku: "Ta rozepře v dlouhých a příliš nepotřebných řečech jest vznikla a sem do těchto knih pro dlouhost a zbytečnost není zapsána, než toliko ortel." Pak se divme, že sněm český a kdekdo rozumný byl pro to, aby v soudech plátno bylo jediné právo, a to nikoli saské. To zašlo.
Soudy za onoho času nejen městské, ale i zemský soud měly do sebe tu chybu, že byly samá lapačka. Kdo vinil druhého ze dvou věcí najednou, propadl; kdo pojmenoval v žalobě věc kuse, například vinil-li někoho ze sta kop a nedoložil jakých kop, propadl, neboť ihned protivná strana bránila se, že neví, jakých kop, zda hřebíků, štětek či ořechů. R. 1571 sami konšelé staroměstští propadli ve vyšším soudě pro takovou malichernost. Napsali: Purkmistr a rada Starého Města viní purkmistra a radu Menšího Města. Měli prý správně napsati: Purkmistr a konšelé i všecka obec viní atd. Bylo-li v žalobě před křestním jménem položeno příjmení, žalobce propadl, a byť jeho pře byla nejspravedlivější. Napsal-li zkráceně Zich místo Zikmund, Lexa místo Alexander, propadl.
Důkazy se vedly svědky. Svědkové od každé strany vedení a od ní placení svá svědectví říkali, jakož svrchu dotčeno, písaři a ten je psal v knihu. Svědectví jediné osoby neneslo platnosti. Jeden svědek, žádný svědek. Málo platilo svědectví ženské. Pravíť dokonce jurista Koldín ve svém Právě městském, že pro vratkost mysli nemá žena svědčiti, v čemž ho soudové ani ženy neposlechli. Též bylo pravidlem, že jeden svědek očitý jest jistější nežli deset "ušitých" (to jest takových, kteří jen o věci slyšeli).
Při přelíčení svědkově z knihy čteni. Protivná strana je vyvracela, a když byla v úzkých, vyžádala sobě odklad k opatření nových důkazů. Těmi odklady táhly se pře i na léta a lidem prázdnily měšce. Konečné "ve jménu božím" konšelé učinili výpověď (rozsudek).
V starší době rozsudkem nejhorší úraz mohl se straně přihoditi, když jí konšelé uložili, aby svou věc stvrdila přísahou. Bylatě totiž obvykla přísaha s kléskou, to jest přísahající říkal slovo za slovem, jakž mu písař četl, a zmýlil-li se jen maloučko, vynechal-li slova "a", řekl-li místo "všickni" "všecky", bylo to kléska, pokles, ztráta pře a druhá strana vyhrála. Také bylo kléskou, sáhl-li přisahající na kříž jináče, nežli měl, neb odtrhnul-li ruku dřív z kříže, než mu kázali. Tento nesmyslný způsob právní města saského práva držela déle nežli jiná.
Kdo nebyl spokojen s rozsudkem konšelů, směl odvolati se k vyššímu právu. Z měst v prvních našich dobách odvolání dělo se do ciziny. To Václav IV. r. 1381 zakázal. Odvolávali se tedy z měst některých do Litoměřic jakožto do střediska saského práva a z jiných měst do Prahy; z Kutné Hory bylo právní odvolání ke konšelům jihlavským až do r. 1467.
Odvolání bývalo dosti draho. Tím se znemožňovalo chudším lidem. Po bouři Ferdinand I. zřídil r. 1548 soud odvolací pro všecka města v Čechách na Hradě pražském, ale ani soud ten lacině nesoudil.
V trestním a v hrdelním soudě konšelé vedli sobě podstatně stejnou cestou jako v soudě, kdež stály proti sobě sporné strany. Přijali žalobu, zapisovali a čísti dávali svědky a nakonec vyřekli ortel. Bez žaloby nebylo trestního soudu ani trestání. Tím se liší soud staré doby od trestních soudů našich. Dnes když dopustí se někdo zločinu, jest tu státní zástupce, jenž jménem státu, jménem uražené společnosti žaluje, i když soukromého žalobníka není. Státního žalobníka za oněch časů nebylo. Konšelé nesoudili, ani když o zločinu věděli a provinilce znali: obyčejně čekávali, přijde-li někdo z poškozených žalovat, neboť kdo žaloval, musil za obžalovaného zatčení, za stravu ve vězení i za provedení trestu platiti ze svého měšce, a takové útrapy konšelé neradi na sebe brali. Výjimkou byly jen ty případy trestné, při kterých šlo o pokutu královskou. Tu konšelé nebo královský rychtář neopomíjeli žalovati. Polapen-li zločinec při "horkém" skutku, tu ovšem konšelé, nemohouce zavírati očí, také soudili, ale byl-li polapený zločinec člověk sprostný, tulák, soudívali stručně a mrzívalo je, že musili nakonec sami platiti kata; byl-li to člověk selský, poddaný, a hlásil-li se po svém zatčení k své vrchnosti, nastalo zdržování soudu; dopisovalo se tam sem a zhusta se přiházelo, že vrchnost svého člověka vyrvala z rukou městského práva. Byl-li zatčenec člověk domácí, a dokonce i zámožný, provedeno přelíčení zdlouhavou pomocí advokátovou se všemi odklady a průtahy, a některý viník cestou křivolakou vyvázl i z hrdelní pře s hrdlem zdravým a celým.
Nebezpečné i nesprávné pravidlo v tehdejším trestním právě bylo to, že kdo jednou zlý. vždycky zlý. Užívajíce toho pravidla, konšelé byli přesvědčeni, že člověk, který něco zlého vykonal, nemůže se polepšiti. Tato zásada stála mnohého podezřelého chuďasa život. Když nebylo světlých důkazů o vině, soud pomáhal si mučením obviněného; při vraždě nebo zabití, kde nebylo svědků, konšelé ještě v 16. století někde, byť řídko, oživovali starodávný ,,soud boží": domnělý vrah přiveden k mrtvole s rozkazem, aby dva prsty vložil na ránu zabitého člověka. Ukázala-li se krůpěj krve při doteku (což je při některé ráně snadně možno), pokládán domnělý vrah za usvědčeného a propadl trestu; nevyronila-li se krůpěj, puštěn jakožto nevinný. Takové svědectví mrtvoly v staré Praze ještě r. 1600 vykonali; tenkráte krev vytryskla, ale obviněnému neuškodila, neboť ve vyšším soudě nalezli se lidé moudří, kterým takový důkaz nebyl za nic.
Jsou-li takové bláhové případy vzácné, naproti tomu mučiti obviněné, aby se přiznali, bývalo pravidlem, jernuž říkali "právo útrpné". Mělo nahrazovati svědky. Právo útrpné byl ošklivý, klamavý, nelidský zvyk právní, vyšlý z Itálie a rozšířený po vší Evropě. Podezřelý člověk měl se přiznati sám, ale řekl-li, že se "přizná bez mučení", mučili ho přec, aby zvěděli, setrvá-li při svém přiznání, nebo poví-li ještě víc na sebe a na jiné. Městské právo ukládalo konšelům, aby dali mučiti jen člověka, na kterého jest domnění čili "půtahy", to jest odůvodněné podezření. To však byla věc velmi ošidná: jedněm konšelům stačilo velmi málo za "půtah", a ti byli rychlí a velmi snadní mučiti člověka; druhým nestačila hned kdejaká podezřelost a ti byli s útrpným právem váhaví; byli lidštější.
Mladík do sedmnácti let, děvče do patnácti let nesmělo dostati se katu na mučidla. Mučení prvního stupně dělo se železnými palečnicemi, v nichž přitahováním šroubů palce tištěny. Horší bylo "útrpné tažení za sucha". Člověku zavázány ruce nazad, provaz od rukou veden přes kladku (skřipec) a na tom skřipci člověk vytažen do výše, což nemohlo se díti jináče než vyvrácením rukou z kloubů. Třetí, nejhorší muka bývala, když kat lojovou svěcí rozžatou pálil boky nešťastného mučence. Útrpné tázání městský rychtář řídil a krevní písař psal vyznání mučeného člověka do knihy černé neboli smolné, jejíž desky bývaly počerněny.
Jest jisto, že zmučenci, aby ukrátili sobě trápení, pověděli na sebe všecko a pověděli i víc nad to; lhali na sebe, nuceni jsouce k otázkám určitým odpovídat. Když se ptali například mučeného tuláka, ví-li také něco o vraždě neb o kladeném ohni v Senomatech, byť jakživ v Senomatech nebyl, když kat přiložil svíčku, tulák o ohni i o vraždě věděl, sám při tom pomáhal, a když páni chtěli věděti, kdo ještě byli při tom, jmenoval jména nejrozmanitějších tuláků a žebráků po světě se potloukajících.
Ale vyskytují se v smolných knihách muži, ba ještě spíše ženy, které na mukách nejhroznějších nevyznaly nic. Takové statečné ubožce kat byl povinen zhojiti, a když zapsali se na radním domě, že se nebudou pro útrpné právo nad městem mstíti, propuštěni jsou.
Po vykonaném několikerém mučení nebo po provedeném líčení se svědky konšelé vyřekli ortel, ale šlo-li v trestním právě o hrdlo, pražská apelace musila ortel stvrditi neb napraviti.
Tresty v orteli vyřčené - celkem souzeno - bývaly kruty. Arci že nejen tak u nás. Byly jinde (například v Uhrách) tresty ještě surovější. Právo chtívalo se trestem dokonale odemstíti a od příštích zločinů odstrašiti. Za nejmírnější a čestnější trest hrdla pokládána odprava mečem; hanebnější bylo pověšení, kterýmžto trestem stínána někdy i nevalná krádež. Nejeden člověk pro kus železa ukradeného uvisnul na šibenici. Hroznější smrtí - upálením - trestáni obyčejně žháři a čarodějníci; nutno však oznámiti, že u nás v zlaté době měst bláhových žen, z čár podezřelých, nikde smrtí netrestali tak zhusta, jako v Němcích se dělo a jinde. Vždyť právě u nás dřív než u jiných národů r. 1588 kněz Štelcar dokazoval v knize, že čarodějnice nic nedovedou. Vražda dítěte trestána zahrabáním vrahyně zaživa. Byly však i smrtelné tresty, skládané všelijak s přehroznou až i lidožroutskou fantazií. Který zmučenec na sebe vyznal hromadu vražd, tomu ztížena smrt tak, že hrozno čísti. To byla smrt násobná; kat čtvrtil tělo, kosti nohou vozovým kolem přeráženy a nakonec tělo do kola vpleteno a vyzdviženo. Udrželo se dodnes úsloví: Jdi na kolo! Kdo užívá těch slov, neví, co hrůzy a surovosti lidské se v nich tají.
Jest jisto, že ani hrdelné tresty tehdejší neodstrašovaly. Vypravuje očitý svědek (r.1613): "Nedávno se trefilo, když odpravovali tři zloděje a lidé tlačili se, že jednomu několik kop z kapsy a druhé ženě peníze s taškou uřezali, nic na to nedbajíce, že pro takové zlodějství před jejich očima kat se s nimi natahoval."
Jest pro dobu význačno, že i hrdelný trest nejednou byl sleven ve vyhnanství neb i dokonce odpuštěn, když na radní dům paní měštky přišly prosit za odsouzence. Viděti v tom srdečnost našich lidí, která jest protiváhou k nesrdečnosti a krutosti, s kterou ukládáno útrpné právo. Ale se spravedlivostí potýká se ten právní zvyk, že z rozmanitých trestů provinilec mohl se vykoupiti penězi. To zaráží, zvláště když i o zabití člověka bylo možno smluviti se se žalobci. Když surový člověk zabil ve rvačce muže, manželku zabitého obyčejně přemluvili, aby spokojila se několika kopami na odškodněnou. Jen to někdy i při smlouvě "o hlavu" neb o zabití ukládalo se viníkovi, aby učinil veřejné pokání; obyčejně mu poručili, aby po několik nedělských dní, když lidé chodili do kostela, stál před vraty s mečem v rukou a někdy i v košili. Tím mínili všickni, že zákonu božímu stalo se zadosti.
Na jiná všeliká přestoupení trestná bývalo ukládáno vězení. Vězení v radním domě bývala dvojího rázu, lehčí a těžší. Těžší bylo v sklepě pod zemí. Do některého takového "kabátu" býval vězeň spouštěn po provaze děrou v stropě. Vězení lehká, měšťanská, někde slula také "přední šatlavou" i vězením poctivým, čímž se míní, že neztrácí cti, kdo v něm poseděl. V některých městech poctivé vězení nebylo v radním domě; posloužila i brána městská nějakou místností, kdež sousedům bylo poseděti. Sedali zde pro menší viny.
Nejobyčejnější obyvatelé šatlav lehkých byli dlužníci. Neplatiti dluhu pokládáno vůbec všude za provinění, arci rázu spíš jen morálního: dlužník dluže se slíbil platiti, a teď nestojí v slově, není muž slova, prohřešil se. Ať tedy sedí a šatlavou se na něm vynutí, aby platil, več se uvázal slibem. Dnes trestají jen dlužníka podvodného, staří trestali každého, koho jim věřitel do vazby poslal. Někdy vězení měšťanské bylo naplněno lidmi chudými, kteří tu polehávali po lavicích i po zemi a naříkali, že dluhu zde nevysedí. Přicházely do vazby dlužnické i ženy s malými dětmi, kterýchž doma nemohly zanechati. R. 1553 vypravuje v soudě žena hospodáře rathouzního na Starém Městě, že byla pohnuta, vidouc, kterak chudá dlužnice i s dítětem v kolíbce stěhuje se do šatlavy. Ale naopak někdy zase, když za dlužníkem přišli veselí přátelé, neboť navštěvovati vězně jest jeden ze skutků milosrdenství, rozhlaholila se v šatlavě veselost, neboť přátelé přinášeli víno a pivo. V staroměstské šatlavě hospodář si upravil tak živou hospodu, že r. 1598 musili konšelé kárati. Vyčetli mu s pohrůžkou, kterak velikých neřádů se v tom výsadním domě dopouští, piva nahoru sobě táhnouti dává a tam šenkuje; kuchyni že sobě zarazil, vězňům hody strojil, a majíce oni v střídmosti na ty cesty pomysliti, jak by sobě z vězení pomoci mohli (totiž zaplacením dluhu), jeho příčinou ne jako vězňové, ale jako páni sobě tam počínají.
zpět na obsah 
Další: V kostele