|
- Winter | - Zlatá doba měst | - |
Na rynku nebo nedaleko odtud stála nejznamenitější stavba městská - kostel.
Kde klášterníci usadili se, tu bývalo kostelů víc. Před založením měst ve slovanských osadách stavěny chrámy slohem románským, okrouhlé stavby i podlouhlé baziliky s apsidami. Se zakládáním měst skoro zároveň vznikaly u nás kostely slohu nového, gotického, původem francouzského. Zdi gotického kostela proti nízkým, těžkým a silným zdem románským velmi ztenčeny a hnány do výšky; jim pomáhaly opěrací pilíře, aby unesly vysoký krov. Opěrací pilíře zvenčí postavené činí každý gotický chrám tak malebným. Ty pilíře jsou jako chrámová kostra, v nich vězí konstrukce gotická, jejich pomocí možno bylo postaviti chrámy nebývalé výšky. Při takové konstrukci bylo možno zaměniti malá a nízká okna románská okny vysokými, velikými.
Gotická okna končí se hrotitým obloukem a bývají v hořejší části zdobena kružbami. Krásnou kružbu viz na obrázku. Jest to kamenická práce jihočeského mistra; zdobí chrám sv. Jana v Hradci Jindřichově, postavený v 14. století. Rozvinutější jsou kružby na mladších stavbách v 15. století, z nichž jednu z chrámu ve Vysokém Mýtě (viz obrázek 89). Jest podivuhodná fantazie, s jakou kameníci se snažili vytvořiti každé okno téhož kostela o kružbě jinačí.
Uvnitř kostela klenba se nese na žebrech kamenných, opřených o sloupy a pilíře.
První kostely rané gotiky jsou sestrojeny ještě dosti prostě, nesměle, nepnou se do výše valné, jakož viděti na chrámě sv. Anežky v Praze (z r. 1230 ). Ale již za vlády Přemysla II. vyskytuje se gotika ryzí. V konec 13. věku cistercienští mnichové začali stavěti vlivem francouzského stavitelství nad jiné znamenitý chrám v Sedlci o pěti loděch, mohutný, vysoký, který dnes bohužel nemá své původní skvělé podoby. V téže době vznikly chrámy v Nymburce a v Hradci Králové tím zajímavé, že jejich zdi postaveny z cihel neomítaných, což u nás v Čechách nezvyklo. Za Karla IV. stavěno mnoho gotikou i velmi nádhernou, vkusně zdobenou fiálami, křížovými kytkami, bohatými kružbami a všelikou dekorací kamenické práce umělecké. Románská malá stavba chrámu Spytihněvova na Hradě pražském musila ustoupiti veliké, nádherné katedrále sv. Víta, kterou stavěti začal r. 1344 Matěj z Arrasu, francouzský mistr; v stavbě pak pokračoval Petr Parléř, původu nejistého, ale po francouzsku vyškolený mladý muž. Od něho jest hořejší část stavby, ona řada přípor o dvojím oblouce, pořízená stejně tak jako ve Francii na kostele v Narbonne a chrám našich králů tak znamenitě zdobící, že i dnes umělce uvádí v nadšení.
Pod vlivem stavitelské huti na Hradě pražském zajisté i naši domácí mistři stavěli. Tak vznikly začátky chrámu Týnského na Starém Městě v Praze (asi r. 1360); r. 1400 hotov bohatý jeho portál postranní. Parléř, který v Praze zdomácněl docela, stavěl též v Kolíně na kostele; od něho postaveny jsou ony opěráky s fiálami a oblouky, svatovítským podobné. Za těch dob také začátek vzal (asi r. 1388) slavný chrám sv. Barbory v Hoře. Stavěno též jinde, zvláště v jižních Cechách, stavěno mnoho s chutí patrnou. Vojny křižácké proti Čechům stavební činnost přervaly na léta.
Když se slavné války husitské skončily neslavnou bitvou u Lipan (1434), kde "bratr rubal bratra", Čech Čecha, nastal v zemi klid. V tom klidu bylo možno, ba nutno kostely nedostavěné dostavovati, a co ve vojně pobořeno, napravovati. Jen tu zanechávána zřícenina bez pomoci, k níž se klášterníci, od husitů vyhnaní, nevrátili. Tou příčinou jest nejpovědomější chrám Panny Marie Sněžné v Praze, který skoro dvě stě let zůstával beze střechy a slul vůbec "kostelem ssutým". Jináče již od r. 1435, kdy postaven chrám ve Vodňanech, stavitelský ruch všude po Čechách se rozvíjí s takovým výsledkem, že Vlach Sylvius (pozdější papež Pius II.), očitý svědek, mohl napsati, že žádného království ve vší Evropě není, v kterémž aby tak mnoho, tak slavných, tak krásných, nákladných a ozdobných chrámů bylo jako v Čechách; a ti chrámové jsou náramně vysoce stavěni a prostranní jsou ku podivu. Kdybychom i uznali, že zdvořilý Vlach chválu přemršťoval, byla by našim předkům i skrovnější část té chvály s pochlubou.
Rozvoj kostelního stavitelství dosáhl vrcholu za Jiřího krále a za Vladislava, kdy vznikla a vybujněla gotika pozdní, vynikající * Petr Parléř, národností Němec, pocházel z města Schwabisch-Gmünd. Do Čech přišel na pozvání Karla IV. roku 1356, aby vystřídal v roce 1353 zemřelého architekta Matyáše z Arrasu. Po Parléřově smrti (1399) pokračovali ve stavbě Svatovítského dómu jeho synové. liniemi divočejšími, hojnější dekorací a smělejší skladbou stavebních částí. Na dokončení chrámu sv. Víta v Praze nestačila pokladnice krále Vladislava, ale znamenité okrasy dostalo se mu královskou oratoří (viz obrázek č. 32), kterou zbudoval vybujnělou gotikou mistr Beneš, začež mu král dal erb z Pístova. Z téže y Benešovy (asi do r.1510) jsou sličné helmice týnských věží v Praze, helmice tak zvláštní, že jim není nikde rovných. Čtyři oží dvou týnských věží jsou zdobena jehlanovitými věžicemi, spojenými "krancem" pozdní gotiky. Nad obrubu zdvíhá se vysoký jehlan, jejž uprostřed zdobí zase čtyři věžice. Celek jest elegantně štíhlý (viz obrázek). Slavný Beneš z Pistova dokončil mimo jiné i v Kutné Hoře chrám sv. Barbory. Předchůdce jeho, Rejsek, sklenul r. 1489 vysoký kůr toho kostela a Beneš klenul lodi a postavil trojdílnou střechu. Podobnou a podivnou trojdílnou střechu vstavil také na chrám v Lounech, jenž po ohni roku 1517 byl opravován a dostavován. A tak budováno a opravováno ještě drahně kostelů na rozličných místech. Bylatě doba krále Vladislava poslední, v níž se stavělo tak hojně, že v dalších letech 16. století již vzniklo nových chrámů pramálo. A jest podivno, že co kostelního až do konce zlaté doby městské stavěno neb opravováno, všecko drželo se gotiky. I hřbitovní kostely, které na konci doby stavěny velmi zhusta vlaskými mistry zadnějšího řádu, pořizovány všude ještě po goticku. Vlach se do gotiky nutil a je patrno, že našim předkům v té době, kdy renesance při stavbách světských opanovala pole úplně, gotika byla slohem náboženského rázu.
Ale to pravda, že na gotickou stavbu i starých kostelů doptávaly se občas formy renesanční, tu dvéře se vší ozdobou vlaskou, tu štít na střechu upravený "českou renesancí". Takž například, když r. 1559 vysoký krov starobylého kostela na Táboře shořel, postavili krov nový, nižší a obstavili ho renesančními vysokými štíty, sestavenými z polokruhů a zátočin (volut). Také na prastarý gotický chrám v Plzni u střechy postaveny štíty renesanční. Kterak se nese renesanční štít v průčelí kostela, toho příklad podává velvarský chrám hřbitovní (viz obrázek 92). Ten štít vypíná se na podstavci o čtyřech patrech, dělených římsami, a je zdoben pyramidami, ale jináče jest prostý a prázdný a na kostele jako přilepený.
Renesance dostala se i do kostela a na kostel sv. Víta na Hradě pražském. V kostele postavena renesanční kruchta k ohromným varhanům a na věž dána r. 1564 dvojí renesanční helmice mědi krytá, kteráž, byvši později poněkud barokně proměněna, kryje věž dosavad.
Zvláštní myšlenku vlaští stavitelé v Praze pojali tu, že na dvou svých stavbách, dotud stojících, snažili se nějak důkladněji nežli dosavad oba slohy, renesanční a gotický, smísiti spolu v celé stavbě, a ne aby jeden sloh byl druhého přílepkem. Z tohoto podivného úmyslu vznikl chrámek sv. Rocha na Strahově (1612) a veliký kostel u sv. Salvátora na Starém Městě (1614). Obě stavby mají opěrací pilíře po goticku i hrotitá vysoká okna, ale ostatek všecko renesančního jest rázu.
První, kteří si postavili chrám skoro naveskrz renesančně všecek, byli čeští bratří v Brandýse a v Boleslavi Mladé. Brandýský jest přestavěn, chrám či "sbor" boleslavský stojí a jest po těžkých osudech upraven teď v muzeum (viz obrázek 93). Uvnitř stavby jest veliká síň s postranními kruchtami renesančně sklenutá. Na stěnách byly malby a nápisy, na průčelí zdobou byla sgrafita. Jiných okras renesančních sbor bratrský neměl a nechtěl. Jináče vlaským slohem jezuité vystavěli v Praze chrám. Ti byli druzí, kteří k stavbě chrámové užili renesančního způsobu. Mezi lety 1578-1659 postavili si totiž kostel sv. Salvátora u pražského mostu. Užili vzoru římského a přitom projevili snahu po nádherných dojmech. Vlaská kaple, oválná stavbička v sousedství jezuitského kostela sv. Salvátora, postavena r. 1600. Víc kostelních staveb renesančních není.
Než vejdeme dovnitř chrámu, nutno napřed dorozuměti se o tehdejších společnostech církevních a zvláště o jejich zásadách stran bohoslužebnosti, neboť dle toho vnitřek chrámu se nese. Čechové u veliké většině pokládali upálení oblíbeného a statečného tečného mistra Jana z Husince za nespravedlivé násilí, za urážku a zmazání českého národa a zástupcové národa oznámili koncilu v Kostnici, že budou uznávati autoritu papežovu, jen pokud shoduje se s biblí. Toť byl začátek strany husitské, kališné, strany podobojí čili utrakvistů. Jiní však - menšina - odtrhli se od Říma naprosto. Ti byli táboři. Přijímání krve Páně z kalicha bylo oběma stranám hlavním znakem, ač ani tu nevěřili obojí stejně. Táboří však různili se od kališných po mnohých stránkách pronikavěji. Nedrželi o svátostech mimo křest, ale křtili vodou kteroukoli. Neměli mše, neklekali, neuctívali svatých. Byli bez oltáře, beze světel, bez varhan, bez umělých zpěvů; bohoslužebnost konal kněz bez obřadného roucha pouze v šatě "chodícím" u prostého stolu. Říkal Otčenáš, podával nakrájený chléb a víno v kalichu, ale také v jiných všedních nádobách. Při bohoslužebnosti kněz kázal a lid zpíval po česku. Táboří učili o sociální rovnosti lidí, latinským školám nepřáli, o učenost a latinu nestáli, ale české školy zřizovali. Většinou táboři byli v jižních Čechách; v jiných končinách českých ještě třináct měst se počítá, v nichž byla jejich sídla.
Když poraženo vojsko táborské u Lipan (1434), český sněm deset let potom (1444) odsoudil učení táborské a r. 1452 učinil konec straně táborské král Jiří. Ale již skoro v týž čas, co radikálná strana husitská se ničí, vzniká nová jednota náboženská, čeští bratří. Z r. 1457 jest první osada jejich povědomá v Kunvaldě. Též bratří odtrhli se od římské církve katolické naprosto a přijali většinu zásad táborských; pramenem víry byla jim jen biblí; ze svátostí drželi jen křest; podávali podobojí, chléb a víno, zamítali oltáře, mši; svatých ani jejich obrazů a soch neuznávali, držíce se jen biblického Desatera na tabuli psaného; nebylo-li chrámů, sloužili leckde v domech i v přírodě. Při bohoslužbě kněz kázal a modlil se, lid zpíval a u štola přijímal chléb a víno bez svěc a ceremonií jako u táborů. Od táborů se však bratří lišili hlavně tím, že byli proti všemu násilí; meč neměl tasen býti ani na obranu víry; křesťanská láska a mravnost byla jim předním heslem a úlohou. Zpočátku byli proti učenosti jako táboři, ale časem se v tom proměnili, neboť bylo hájiti se spisy proti spisům, a to mohli s úspěchem podnikati jen lidé vystrojení tehdejší vzdělaností literní. Pronásledováni byli od počátku tvrdě a krutě.
Valná většina národa byli husité, kteří se od církve katolické neodtrhli a od ní se děliti nechtěli ani tenkrát, když je zamítala, Měli na počátku všeliké reformní úmysly, ale naposled zbylo ze všeho jen to za rozdíl od církve římské, že přijímali podobojí, že svátost oltářní podávali dětem nemluvňatům, že při mši četli epištolu a evangelium po česku a že ctili mistra Jana za mučedníka božího. Že nebývalou měrou uváděli český zpěv do kostela, to byla zásluha všech husitských stran, v čemž je katolíci brzo následovali. Jináče utrakvisté či podobojí drželi všecky obřady jako katolíci a kněze své chtěli míti svěcené od biskupa oprávněného. Koncil v Basileji po ukončení vojen, v kterých Čechové slavně vítězili, přijal Čechy podobojí přijímající za pravé syny církve. Přijal je na základě povědomých čtyř článků (kompaktát), jimž bohužel každá strana rozuměla jináče. A v tom bylo Čechů neštěstí a příčina všech pozdějších náboženských zmatků. Králové čeští na ony články přísahali, že Čechy při nich neporušeně zachovají, a tudíž byla strana podobojí v Čechách jako zákonem uznána.
Naproti tomu nebyla v zemi uznána nová, čtvrtá strana náboženská, kteráž se přidržela zásad Lutherových, z Němec k nám |od r. 1519 stále donášených. Přijímali protestantské zásady Čechové podobojí tím ochotněji, čím nepřátelštěji se k nim chovali zástupcové církve římské. Luther kázal, aby kalich byl podáván všem věřícím; kalich tedy spojil Čechy s novou věrou nejdřív a nejpevněji. Také nebyla neznámou a cizí ani nemilou Čechům luterská zásada, že bohoslužba všecka se má konati jazykem mateřským. Protestantství německé sic zavrhlo mši, ceremonie, varhany, monstrance, ornáty, oltáře, ale těchto radikálních změn čeští protestanté, když se odtrhli od církve římské, která, dokud byli husity podobojí, je odstrkovala od sebe, nemohli plně přijmouti, neboť nejsouce jakožto protestanté v zemi uznáváni, nuceni jsou schovávati se za stranu podobojí k obapolné škodě své. Čeští protestanté pod pláštěm utrakvistů nuceni jsou na zevnějšek činiti ústupky, omlouvajíce se u sebe tím, že na ceremoniích spasení nezáleží. Aby se tedy uchránil pronásledování, kněz jejich nejeden sloužil v ornátě, nebo vzal aspoň komži na sebe; jednotlivé částky mše držel i s pozdravováním slovy "Pán s vámi" (Dominus vobiscum); svátostné žehnání chleba a vína před příjímáním byl by protestantský kněz rád říkal jako bratrský a kdysi táborský kněz obrácen jsa tváří k lidu (obrátka); některý sic tak činil a byl pro "obrátku" trestán, ale zase nejeden činil ústupek ten, že obracel se jen půl tělem, a jiný neobrátil se zhola. Kázání mělo své hlavní místo i při bohoslužebnosti protestantské. Také zpčv český hlaholil, ale čeští protestanté stejně jako utrakvisté smířili se s latinou v kostele nátlakem měšťanů, kteří aspoň poněkud zavadili o latinskou školu. U nás luterští knězi i podobojí trpěli v kostele i hudbu instrumentů, kterou bratří ze sboru vymítali, poněvadž Kristus pištce a hudce z chrámu vyhnal.
Nejméně zakrývali se protestanté vyznání Kalvínova, kterých u nás koncem 16. věku přibylo drahně. Ti - pokud bylo možno - snažili se míti chrám tak prázdný jako bratří. Teprve když r. 1609 stavové podobojí získali od krále Rudolfa majestát na svobodu náboženství, zbavovali se protestanté luterští a ovšem tím chutěji též kalvínští všeho, co upomínalo na bohoslužbu katolickou a utrakvistů, kteří do té doby již skoro vesměs stali se protestanty.
Strana podjednou neboli katolíci po vypuknutí bouří husitských, a když většina národa od nich odpadla, měli za všecken potomní čas mocný počet přívrženců v Plzni, v Budějovicích a širokém okolku těch měst. Také na severu Čech bylo dosti katolíků, ale jinde, zvláště v Praze, patrně hynuli. Teprve prací krále Ferdinanda I., který povolal r. 1556 jezuity do Prahy a r. 1562 obnovil zašlé arcibiskupství pražské, katolictví v Praze a potom též jinde v zemi se vzpamatovalo, ožilo a rozšířilo se. Arciže jezuité svými urozenými vychovanci, kteří se dostali k nejvyšším úřadům v zemi a do rady královy, vzbudili boj mezi náboženskými stranami na život a na smrt, A smrt zastihla po bitvě na Bílé hoře všecka nekatolická vyznání, kterážto hrozná česká tragédie jest světu známa.
Bohoslužebnosti katolické držely se starodávných symbolických a obřadných způsobů i jazyka latinského. Hlavní úkon ovšem byla mše svatá, při níž katolický kněz po vzoru kališného kněze konečně i ten ústupek lidu činil, že po přečtení latinské epištoly a evangelia přečetl ty kusy i po česku. Stejně tak dostalo se i české zpívání valem do katolických chrámů. Knězi viděli radostný účinek přirozeného jazyka při bohoslužebnostech a nemohli se mu rozumně brániti.
Možno po těchto stručných výkladech vstoupiti dovnitř chrámu, o něž se věřící šestero náboženstev v Čechách dělili.
V chrámě bojovných táborů i bratří a kalvínů bývalo po našem smysle prázdno. Věcí k bohoslužbě nebylo mnoho potřebí. Stačil, jakož svrchu dotčeno, stůl, u něhož přijímala obec klečíc nebo sedíc. Stůl byl vždy ubrusem kryt. Nádoby byly zvláště u bratří zprvu schválně sprostné, dřevěné a nanejvýše cínové. Jedna nádoba pro obec byla veliká. Později knězi mívali kalichy z kovů dražších. O monstrancích na vystavení svátostního těla Kristova nemůže býti při těch jmenovaných církvích řeči, jen mírnější z táborů - zvláště knězi Žižkovi - nosívali monstranci dřevěnou hvězdné formy a na tyči upevněnou. Jináče v chrámě nedovoleny ozdoby nijaké, aby neodváděly mysl od pobožnosti, i májové stromky, které hoši donesli k ozdobě, kněz bratrský kázal kdysi z chrámu ihned vynésti.
Ve sboře bratrském i v chrámě karvínském - a řekněme hned v kterémkoli jiném - stávali a sedali muži zvlášť a ženy též tak. Kde kalvíni ujali chrám husitský nebo katolický, tu byly oltáře dosavadní zrušeny a na mensu oltářní vstavena obyčejně tabule, na níž napsáno Desatero, někde Otčenáš, jinde Věřím. Nebylo-li v bratrském nebo v karvínském kostele kazatelnice, kněz stával u stolu kázaje. Před stolem postaveny pulpity se žaltáři nebo kancionály, z nichž muži zpívali. České bratry zpívající z kancionálu i z menších knih zpěvných viz na obrázku (97). Obrázek jest vyňat z bratrských "Písní duchovních", r. 1576 tištěných. Onen muž v těžké šubě může býti kněz. Noha pulpitu na obrázku jest bohatě renesanční; pulpit jest kryt také nějakou šatkou bohatě krumplovanou; tu tedy přec něco parádnějšího i v prostém sboře bratrském.
V chrámě vyznavačů podobojí (kališníků), k nimž dle českých poměrů zvláštních počítáme i luterské protestanty, a v chrámech katolíků bylo celkové vystrojení všude stejné, neboť kališní utrakvisté, jakž svrchu řečeno, nechtěli se od římské církve rázně odděliti a luterané se pod pláštěm jejich skrývali; nemohli tedy kostel po svém smyslu proměňovati. První, co vpadne v oko v takových chrámech, jest oltář hlavní v kůru neboli v kněžišti; mimo ten bývají po stranách v lodích oltáře poboční.
Oltáře byly pořizovány jakožto díla umělecká. Až téměř do poloviny 16. století byly to gotické archy dřevěné či skládací oltáře, na nichž stávaly ve vyřezávané architektuře sochy a sošky na podstavcích a pod baldachýnky, nebo místo soch byly do architektury gotických fiál a oblouků a pilířků vpraveny tabulové obrazy. Byl větší hlavní obraz uprostřed archy a užší obrazy po stranách čili na křídlech archy, kteráž křídla bylo lze zavírati. Pro ten případ byly obrazy i vzadu na křídlech, aby i zavřená archa pěkně se podobala. Vzor prosté archy, ale velmi sličné, viz na obrázku (98). Je to archa na Smečně. Obrazy jsou v rámech pozdní gotiky a architektury téměř není.
Byly archy veliké i nádherné. Archa u sv. Jakuba v Kutné Hoře stála r. 1515 350 kop českých, což může se rovnati dnešním 20 000 - 30 000 korun. Ačkoli v 16. století renesance neuchytila se chrámů našich po stránce stavební valnou měrou, uvnitř však přetvořila ve svůj způsob nejeden bohoslužebný kus. Tak i oltář. Do gotických kostelů dostaly se oltáře renesanční, jež nakonec vystřídány oltáři barokními, z nichž jeden - ze Srbice na Domažlicku - z počátku 17. věku uveden jest na obrázku. Že to umělecká práce truhlářská barokní, to prozrazují kroucené sloupy neklidné, jichž přísná renesance neznala. Starodávnou formu zavírací archy velmi snadno postihneš i na tom obrázku, třebaže po stranách stojí tu sochy místo úzkých tabulových obrazů.
Na oltářích renesančních a barokních stavební formy vždy vynikají. Bývají to sloupy, které nesou na svých hlavicích trámoví a římsy stejně jako na stavbách kamenných. A jsou ty oltářní stavby čím dále tím vyšší a větší, takže již v 17. věku některý oltář svou velikou stavbou co do šíře a výšky vyplňuje všecken prostor kněžského kůru.
Tabulové obrazy oltářní bývají namnoze dobrým důkazem o zdatnosti českého malířství. Zachovalo se několik tabulových obrazů gotického malování; ukazují sic tu a tam na předlohy cizí, které bloudily světem, ale v zevrubnostech a v barvě bývá český malíř vždy svůj. Z doby renesance, z r. 1558, uveden jest příklad renesanční tabule na obrázku (101). Obraz visí v chrámě Černého Kostelce u Brodu Českého. Je tu pozoruhodné, kterak dovedně český malíř skupil na úzkou plochu šest osob, totiž pět apoštolů a Krista, který jednomu myje nohu v míse. Tváře apoštolů jsou výrazné, Kristův šat je podán v pěkných záhybech. Jenom nahá noha, kterou Kristus myje, poněkud jest nemotorná. Za všimnutí stojí krajinka, kterou zříti oknem otevřeným; i při drobnosti té krajiny jest patrno, že malíř výborně kreslil do hloubky.
Z nádob kostelních nejvýznačnější a nejznamenitější byla monstrance na vystavování těla Páně. Monstrance vznikly v církvi katolické k procesí Božího těla o svátek r. 1264 založený. V době, o níž se tu píše, sic nejeden chrám katolický a podobojí měl monstranci jen prostou, mosaznou nebo měděnou, ale většina kostelů snažila se míti monstranci drahocennou a co možná velikou. Někde si pořídili tak ohromnou, že ji o slavnosti brali na nosítka, neboť kněz by ji byl neunesl. Kutnohorská monstrance byla z 121 hřiven stříbra urobena a široká jako muž s rozpřaženýma rukama a vysoká tak, že muž rukou vzhůru napjatou stěží dosáhl jejího vrcholu. Kutnohorští ovšem si takový přepych mohli připustiti, pokud doly stříbra dávaly hojně. Prostičkou typickou formu gotické monstrance (bronzové) z Tožice viděti na obrázku. Křišťálovou neb skleněnou nádobku na hostii objímá gotický rámec, jenž se na obou stranách rozšiřuje fiálami, pilířky, oblouky v křídla architektonického rázu. Je to jako malý oltář gotický, na noze se rozevírající. Na bohatších monstrancích bývají také sošky pod lomenými kružbami a baldachýnky jako na oltářích. Renesanční a zvláště barokní monstrance dokola zdobené paprsky špičatými jsou dosavad v kostelech obyčejny a známy.
Kalichů ke mši měl každý chrám několik. V chrámě kališných ovšem bylo o ten kalich víc, z něhož podáváno víno lidu. Byl to kalich z povětších, měl na okraji řápek, proto mu také říkali "řepice". Byla k němu i lžička, kterou se víno nebo krev Páně nabírala a podávala. I kalichy byly zhotoveny z mědi, z cínu, z bronzu, ale většina byla ze stříbra pozlaceného a skoro vždy to byly kusy uměleckého zlatnictví jako mostrance. Jenže zlatník, shrnul-li při monstranci většinu svého umění na hořejší část, u kalicha zdobil spíš podstavec neboli nohu. Kterakou podobu měl kalich gotický, to ukazuje obrázek (103). Dole na noze lalokaté jest ozdobné gotické mřežoví, ořech nebo jablko, knoflík je hranatý, číše je holá. Jeden z prvních kalichů renesančních jest na obrázku. Je v Drahobudicích u Kolína; laločná noha ozdobena perlovcem renesančním a číši od kořene do třetiny zdobí sličný dekor téhož slohu. Kalichy 16. století byly zdobeny perlami, emailovými obrázky, erby dárců, šmelcovanými slovy. Kalichy barokní jsou ještě hustěji a výše zdobeny, jakž sloh přinášel.
Kalichu podobny byly ciboře, v nichž ukrývány hostie. Místo nich také sloužívaly truhličky, pušky (pixides) pěkně upravené. Monstrance, pušky a křižmáře, v nichž chovány posvěcené oleje, měly svou skrýš vedle oltáře ve zdi pod ozdobným uzavřením; někde bylo takové sanktuarium obzvláštní kamenný, plastický kus, samostatně při zdi stojící.
Z ostatních nádob kostelních jsou konvičky čili koflíky na vodu a víno a nádoby k umývání rukou knězových, kaditelnice aj. Všeho chápal se umělecký zlatník nebo stříbrník a při chudším chrámu také jen cínař nebo konvář, aby ty věci svým uměním nějak ozdobil.
Na oltáři stávaly svícny, na nichž při bohoslužbě zapalovány voskové svíce. Lojovky zapovídány, poněvadž lůj je z hovada, vosk od čisté včeličky. V starší době stačily svícny dva, ale v 16. století jich přibylo všude. Největší počet švec a svícnů na oltáři měli jezuité. Svícny byly nejvíce cínové, ale i mosazné, dřevěné a železné. Podobu gotických svícnů z Nebužel a ze Všerub, kterých se málo naší době dochovalo, viz na obrázcích. Všerubský svícen jest podoben podstavci kalicha; má laločnou patu i gotický knoflík uprostřed. Svícen renesanční v Pelhřimově jest vznosnější, než byly gotické, a umělecky působí hlavně svou sličnou a měkkou linií v obryse. Na obrázku jest proveden ze Stanětic svícen barokní, jehož podstavec ozdobou přeplněný je barokně vykrojen a renesanční tyč olepena dekorací.
Z bohoslužebních rouch nutno ještě zmíniti se o kasuli čili ornáte kněžském. Nejstarší ornát podobal se střihem svým zvonu obšírné sukně ženské. Kteraké byl podoby takový starý zvonový ornát ještě koncem 15. věku, to zříti na obrázku (109). Kříž vyšitý na zádech ornátu jest ještě úzký. Aby se divák netrudil výkladem, co na obrázku znamená mládenec bosý, nutno mimochodem vysvětliti, že je to sv. František, který byv pohnut zbožností, svléká ze sebe šat švihácký, ba i obuv, a chce býti klášterníkem, bosákem. Zahazuje pás a provazem se chce opásati. Jeť zakladatelem františkánského řádu.
Nutno podotknouti, že kasule v 15. věku již mívaly na zádech kříže široké, i vyšívanými figurami a obrázky zdobené.
Nynější forma ornátu, jenž na zádech se zaokrouhlil a popředu převzal obrys basy, bezpochyby vznikla v době renesanční; vyšívání bralo na se tenkrát také formu plastickou, ornát stal se tvrdým. Vzal-li kde kněz protestantský ornát ze strachu, nechtíval na něm míti vzadu kříž; ten prý náleží knězi podjednou, ne knězi podobojí. Ornáty byly šity z hedvábů drahých, ale vyskytovaly se i soukenné, kožené, ba i z plátna barevného. Knězi oblékali pod ornát albu z plátna, pasem spjatou, katoličtí přibírali ještě jiné kusy šatu bohoslužebného, symbolického, jako dnes činí. Kněz protestantský v Čechách, pokud směl, nejraději vystupoval v komži čili v rochetě plátěné.
U samého kněžiště, ale již v lodi kostelní po všecken čas, obzvláště v 16. století, stával na stupni pulpit a na něm veliký latinský kancionál, z něhož při bohoslužbě zpívali literáti kůru latinského nebo kůru českého zpěvy chorální při varhanách. České kancionály jsou teprve v 16. století. Skupení literátů viděti na obrázku (110), vyňatém z kancionálu litomyšlského, malovaného Matoušem Ornysem v letech 1561-1563. Na obrázku vadí pravdě jen to, že pět z osmi literátů mají čepice a klobouky na hlavách a že kancionál nemohl býti k oltáři otevřený, nýbrž naopak; malíř měl pulpit i knihu obrátit k oltáři zády; takhle by pěvci do kancionálu neviděli.
Druhý obraz pod pěvci jest povědomé Svatoplukovo lámání prutů. Je v barvách pěkné, i skupení osob je živé. Kresba předních tří osob není k druhým přiměřená.
Dosti četný sbor literátů u pěti partesů shromážděných viz na dalším obrázku (111). Jsou to literáti v Prachaticích r. 1604. Literáti latinští byli vybraná společnost městská, latinskými školami prošlá, byli honorací a předním spolkem v městě. Členem literátů prachatických byl i pan Vilém z Rožmberka. Literáti latinští provozovali také zpěvy figurálně, jakž patrno na obrázku literátů prachatických, kdež 33 osoby u pěti pultů svědčí o pěti hlasech zpěvných a tudíž o zpěvu umělém.
Někdy pomáhaly literátům některé hudební nástroje, nejspíš basa, ale i cink pískací, i viola. Instrumenta hudební větší měrou zaváděli k bohoslužbě jezuité. V Praze byl při každém farním chrámě český sbor a skoro všude též latinský. Při mši se oba kůry zpěvem střídaly. Stávali a zpívali také na kruchtách dvou, z nichž nižší byla česká, vyšší latinská.
Kancionály jsou podnes chloubou českého umění. Objednávaly je obce, skládala se na ně jednotlivá řemesla i jednotliví sousedé. Práce jest v nich písařská a malířská. Písaři krásným písmem a notami se mohli chlubiti a naši malíři svými iniciálami, zlatem pokládanými, obrazy svěže skládanými a okrajky listů květinových, vše živými, skvostnými barvami malovanými. Je to drobná, mistrovská práce umělecká; neomylné znamení české vzdělanosti, neboť ty kancionály jsou naše, rázovitě české.
Na poznanou, jakou formu měly skvostné listy kancionálu, viz obrázky (112, 113). Jsou tu podány dva listy z pergamenového latinského kancionálu mladoboleslavského, jejž v konci 15. věku (asi r. 1500) maloval Janíček Zmilelý z Písku. Černé noty na obou listech jsou po tehdejším zvyku psány na 4 liniích červených. V iniciálce jedné (R) vymalováno Kristovo vzkříšení, dole jest Kristus s Marií. Na druhém listě v iniciále nějaký biskup. Figury přirozené, s řasami šatu měkkými a přirozenými. Po straně prvého listu jsou upraveny rozviliny; listy a květy bodlákové s motýly. Na druhém listě je orámování na všechny čtyři strany, na dvou lehounké, elegantní linie s listy kadeřavými, na dvou stranách hustá spleť rozvilin, hustší nežli na listu prvém. V rozvilinách měkkých lístečků kadeřavých a větvic jsou namalovány figury rozmanité, všeliké i pitvorné. Barvy jsou také u jiných prací českých svěží.
Na přirovnanou k českým pracím jest přiložen obrázek (114), představující vkusný, krásný list kancionálu francouzského, asi z hrany století 15. Na první mžik je to jiné než naše.
Ještě několika věcí nutno sobě všimnouti v chrámích. Především kazatelnice. Bývala opřena o pilíř po levé straně kostela.
Krásné kazatelnice všech forem a slohů zachovaly se nám po tu chvíli. Jsou to díla řezbářská i díla uměleckých kameníků. Kazatelnice na Náměti v Kutné Hoře jest šestiúhelná, z opuky tesaná, reliéfy na ní (obrazy povydané) jsou jako z kovu ostré. Reliéfy se nejčastěji zobrazovali na kazatelnicích čtyři evangelisté.
Za všimnutí stojí též křtitelnice. Bývaly kamenné, většinou však cínové. Jsou to díla uměleckého cínaře, podoby obyčejně zvonové, na nichž zdoby jsou rejsovány nebo i reliéfem povydány. Z nejznamenitějších jest křtitelnice ve Vysokém Mýtě (z r. 1499) litá kutnohorským Ondřejem Ptáčkem a okrášlena 12 světci v gotických obloucích. Týž Ptáček ulil i do Kolína křtitelnici, kterou se tamější chrám smí chlubiti po tu chvíli. Na obrázku jest pro poučení podána křtitelnice v Nové Páce z r. 1545. Je renesančního rázu. Stojí jako jiné křtitelnice na třech nohách, ale zde nohy se začínají ženskými hlavami, kdežto u jiných křtitelnic obyčejně jsou vousáči.
Nelze nevšimnouti si v kostele náhrobních tabulí, které byly položeny na zemi i stávaly při zdi. Na těch kamenných tabulích kameník vytesal nápis a někdy jen erb toho, jenž (za peníze) pochován v kostelní půdě, ale jindy častěji vytesal jeho figuru. Ty kamenické práce často jsou neumělé, postavy na nich nepřirozené, stlačené, ale někde jsou to znamenité práce sochařské. Takovou jednu viz na obrázku (117). Tu v renesanční arkádě stojí paní Anna Mandalena Vencelíková z Malovic (zemř. 1615), u nohou majíc erb a symbol smrti. Ta tabule jest v Kamenici nad Lipou.
Byla-li osoba nebožcova vzácná, postavili v době starší do kostela sarkofág kamenný. To časem přestalo. Z renesanční doby za nejznamenitější sarkofág v Čechách položiti jest ten, jejž zhotovil Nizozemec Alexander Collin z Malina králům českým (viz obrázek 118). Je to opravdu královský sarkofág, nádherná práce sochařská z bílého mramoru, postavená v kostele sv. Víta v Praze r. 1589. Na víku toho sarkofágu leží socha Ferdinanda I., Anny, choti jeho, Maximiliána II. Po straně jsou poprsí Karla IV., jeho čtyř manželek, Václava IV., Ladislava Pohrobka a Jiřího z Poděbrad. Ozdobami jsou kartuše, pletence a děti. Královský sarkofág obstoupen jest velmi umělou mřeží, kterou dělal Němec, dvorní zámečník.
Místo sarkofágu v 16. století urození spíš sobě pořizovali do kostela epitafia, náhrobníky, jako malé oltáříky; bohatší měšťané však menším nákladem dávali si epitafia do kostela malovati. Byly to náhrobní obrazy tabulové, na nichž obyčejně malován kříž nebo vzkříšení Páně a pod tím klečící osoba, která umřela, nebo i celá rodina až do nejmenších dětí, čímž dostával obraz význam votivní. Takové obrazy mají ráz a cenu větších podobizen, kdežto jináče dlouho do 16. století byly samostatné podobizny měšťanské velmi vzácny.
Obrázek představuje všecku rodinu řezníka Střížky ve Stříbře z r. 1585, 13 osob; řezník s chlapci na jedné straně klečí, žena s děvčaty na druhé. Mužští jsou v pláštích černých, od nichž světle se odráží bílé okruží u krku. Takové okruží mají také dvě z dívek. Paní jsou zahaleny zavitím, jež sahá asi po bradu. Na mužské straně je karakteristika tváří znamenitě podána, každá tvář jiný ráz. Ženské tváře hladké se malíři tou měrou nepodařily.
Konečně nutná zmínka o varhanách. Skromné jsou v kostelích již ve 13. století jistě. Pevné vymyslili teprve v 15.věku. Nebyly ani v 16. věku veliky. Na obrázku prachatických literátů napočítal jsem na varhanách jen 19 cínových píšťal. Největší v Čechách byly u Sv. Víta. Dokončeny r. 1567 měly 40 rejstříků a na měchy jejich vydalo se 300 koží.
Nejvíce lidí scházelo se k nedělské bohoslužbě na hrubou mši. Nejedni, zvláště mladí lidé, stávali v hovorech před kostelem leckdy tak dlouho, až je rychtář žilou do kostela vehnal. V kostele sedali muži a ženy zvlášť. Městská rada a starší obecní usedli do presbytáře, kdež mívali v některém městě lavice řemeslně řezané, erby a sochami zdobené. Nepokládali konšelé za nic neslušného, než bohoslužebnost se začala, že někteří postáli
v hloučku a bavili se. Lomnický, básníř a mravokárce, tepe i obecenstvo, že se v kostele vítají, jazykem melou, až bolí uši, táží se vespolek, kdo jak spal, povídají si noviny.
Jináče však věříme, že byla v tehdejší době zbožnost větší a obecnější nežli dnes. Obzvlášť uctivě se měli ku přijímání těla a krve Páně. Když první kněz přijal, poklekla na stupně oltářní obec, ženy podle sebe, muži též pospolu. Farář podával chléb po jedné straně, kaplan v rochetě podával z kalicha na straně druhé, jak to na obrázku kancionálu mladoboleslavského.
Méně lidí bývalo na nešpoře, který se konával odpoledne v neděli i o všední dny. V neděli býval při tom katechismus mládeži vykládán. I při nešporu bývalo kázání. Vůbec kázalo se za oněch dob víc než dnes.
O svátcích bývala bohoslužba hojnější a ceremonií víc, jmenovitě o Veliké noci. O Květnou neděli svěceny ratolesti a jehnědy, zpívány pašije. Král Ferdinand r. 1528 zavedl u nás románský zvyk mytí nohou chudým starcům. V ten čas strojen boží hrob v kostele, k němuž konáno kolem kostela třikrát procesí s monstrancí. Ta konečně vložena do hrobu jako tělo Kristovo za zpěvu literátů a žáků. Kněz protestantský, i když procesí musil vykonávati, kladl raději kalich do božího hrobu než monstranci, z čehož ovšem bývala nevole mezi lidmi. Jezuité zavedli u nás boží hrob bohatý, fantasticky vystrojený malbou, světly, sochami, figurami živými. Také o Velký pátek v procesí nosili kříže, trnové koruny na hlavě a bičovali se navzájem veřejně. O Bílou sobotu i utrakvisty pálen Jidáš; vlastně na hraničce pod kostelem spalovány zbytky svěcených olejů. V ten den trčela z kazatelnice tyč, na níž byla přivázána koudel, té říkali Jidášova brada. Kněz ukazuje na tu koudel jal se zpívati: "Pohleďte, jak sláva tohoto světa pomine." O jitřní na neděli slaveno vzkříšení; kostel byl celou noc otevřen.
Při procesí v tu noc nikdy naši otcové nezapomněli prositi Boha za hojnost obilí. Ráno pak svěcena vejce, plece, sýry, koláče, beránky, jeřábky. Jeřábka někde konšelé jídali veřejně na rynku. Veliký svátek katolický byl den Božího těla. To bylo slavné procesí v ulicích; kde byl strach z protestantů, konáno procesí jen okolo kostela. Slavnost byla samý květ a věnec, družičky i cechy řemeslné se zúčastňovaly průvodu, začasté i trubači. Procesí konali za mnoho let i husité podobojí, ale vzrostem protestantismu zůstávalo to procesí Božího těla jen katolíkům a řemesla městská i rady někde dávaly k němu nutiti i tresty.
K zvláštní pobožnosti vedl tehdejší lidi zvon, když jím zvoněno klekání. Skutečně klekali na ulici, v dílnách, doma, kdekoli zvon zaslechli. Klekání se zvonilo třikrát denně k poctě boží mateře; husité zvonívali prý jen ráno a večer. Ale pouliční klekání k poctě P. Marie přestávalo časem. Zato vzniklo nové klekání pouliční, přísně nařízené r. 1566 rozkazem krále Maximiliána. Jakmile zazněl v pátek zvon z kostelní věže, každý musil kleknouti, ať byl kdekoliv, a modliti se, aby Bůh chránil křesťanů Turka krvežíznivého.
Ke kostelu náležel farní dům s farářem. Na faře byl kříž znamením. Stavení to bylo lepší, ač ne všude a ne v každý čas. Když stavení zpustlo, konšelé neradi opravovali.
O výchovu ku kněžskému stavu musila každá církev u nás starati se sama, což byla těžká věc. U nás v univerzitě nebylo teologie.
I u katolíků až do příchodu jezuitů, kteří výchovu knězi katolických vzali do rukou, musil kandidát kněžství přestati na tom, čemu ho naučila latinská škola městská, a praxi získal pak u faráře. Svěcení došel snadno, když měl na cestu k biskupovi. Od r. 1561 měli katolíci arcibiskupa svého v Praze, jenž kněze světil. Kandidátům husitským čili podobojí a protestantským musila stačiti univerzita česká, která neměla teologie.
Stran svěcení měl kandidát podobojí svízel zlou, musil za hranice, často až do Itálie, do Benátek, a tam biskup za peníze posvětil, jen když kandidát zřekl se kalicha. Byl to tedy pokoutní způsob svěcení a morální škoda a posměch stran protivných. Protestantští kandidáti chodívali pro své stvrzení na kněžství do Němec, co možná blízko, nejčastěji do Wittenberka, a dosahovali ho dosti snadno; ale poněvadž protestantská církev u nás až do r. 1609 zákonem neuznána, dosti často se stávalo, že také jejich knězi nebyli uznáváni za kněze, zvláště byli-li ženati. Jest v těch poměrech a v jejich rozmanitých následcích nejhorší stránka zlaté doby městské.
Platy kněžské byly nestejné, ale nikdy ne valné. V konec 15. století 40-60 kop českých ročně (což našich asi 2000-3000 K) a k tomu hrách, máslo, trochu obilí, palivo, leckde mléko, pivo. Někde měl louku, les, chmelnici, pole. Ale na to musil živiti kaplana a dva tři učitele ze školy. Plzeňský arciděkan měl r. 1561 250 kop českých (nad 5000 našich K), k tomu 60 kbelců obilí, 20 věrtel piva a jiné drobotiny; konšelé mu koupili také 3 krávy, ale za to byl povinen živit čtyři kaplany, školního rektora, kostelníka, zvoníka a čeleď! Přední fary týnské farář měl počátkem 17. století 200 kop míšeňských (naše 2000-3000 K) a nějakou pomoc do kuchyně. Je vidět, že ty platy drží se po 200 let na stejné výši co do kupní síly.
Něco kněz vykoledoval, chodě dům od domu sám nebo s kostelníky, žáky a učiteli. Některý nemnohý groš (2-8) bral od pohřbů, křtu a oddavek, ale tu konšelé bděli, aby lidí "nešacoval". V Bělé v polovině 16. století neměl od vesničanů víc brát, než od pohřbu 2 groše a od křtu nejvýš slepici, od veselky koláč nebo nejvýš jen slepici.
zpět na obsah 
Další: Škola