Česká čítanka - Winter- Zlatá doba měst -

Škola

Škola stávala u kostela, často na hřbitově, kterýž byl v samém městě také u kostela. To bylo ještě z doby, kdy školy náležely k církvi. Dům školní býval z lepších, ba jmenován i klenotem města. Ale ne vždy a všude vypadal jako klenot. Dlouho byly malé, skrovné i jen dřevěné. Po bouři husitské mnohé školy zgruntu nově stavěny a proti bývalým malým zvětšeny, mnohé opravovány. Poněvadž proběhem století 15. školní stavení zase zvetšela a sešla, někdy také oheň pomohl, v 16. století nastala zase doba nových školních staveb a oprav. Tu vznikaly renesanční stavby školní se štíty, stavby na zdech malováním a rejsováním zdobené. R. 1550 obdržela chrudimská škola dokonce dvě patra a dva štíty. Kutnohorská škola všecka od kamene a vůkol štíty okrášlená vznikla v r. 1596 na místě děravé dřevěné; pěkný kus plastické práce na ní jest portál mramorový. Na obrázku č. 2 jest tu školu viděti pod kostelem. Ale kreslíř přemrštil co do počtu renesančních štítů, které školu korunují, nakreslil jich tam hromadu, kdežto dnes stojí na škole jen dva a víc se jich tam nevejde. Ta škola byla z největších (je v ní 30 oken). Stála 1475 kop, což by dnes vydalo asi za 22 000 korun. Dnes slouží za děkanství.

Proti dnešnímu stavu jsou největší školy 16. věku malé. K největším náleželo gymnázium před kostelem Týnským (viz obrázek 122), a což je to proti dnešním školním budovám poměrně malý domek o jediném patře se šesti okny do rynku! Obrázek (123) představuje bývalou školu v Písku z r. 1565. To celé stavení po délce s osmi okny a celá zeď byla kvádry porýsována; vedle toho průčelí, které mělo čtyři okna, bylo všecko až na vrchol renesančního štítu figurami porýsováno; byly tu zobrazeny alegorické osoby Fides, Justitia, Spes a Víra s kalichem a mečem, Goliáš a David, žena s dítětem, tabule s latinskou abecedou, bitva. Škola ta zbořena.

Uvnitř nebývalo místností mnoho. Obyčejně veliká světnice školní, druhá menší; jedna nebo dvě světničky, ba i jen komory jako byt učiteli, a jizba, v níž bydlili žáci. V hlavní síni, která slula auditoř, lektoř i muzeum, stávala při zdi katedra jako kazatelnice, s příhradami, v nichž učitelé měli knihy. V chudší škole místo katedry byl jen stoleček. Podle katedry visely obyčejně dvě tabule černé, jedna ku psaní, druhá k notám, ke zpěvu. Ostatek síně naplněn lavicemi nízkými a bez lenochů. Nynějším škamnám se nepodobaly. Psáti se na nich nemohlo, leč psal-li žák na kolenou svých. Proto býval ve škole dlouhý stůl, kolem něhož žáci na lavicích i na stoličkách sedali. Někde také několik menších stolů se stoličkami vyplnilo světnici. Na těch stolech žáci sobě lekce psali. Nezbední studenti nožíky řezávali často do tabulí a lavic svoje fantazie.

Sousedského rázu dodávala auditoři kamna, v nichž zasazen byl hrnec - kakabus slul - na ohřívání vody a vaření polívky. Kol kamen byla lavice jako v selských chalupách; i tu žáci sedali, když bylo učení. Ta kamna rozpustilým žákům také často překážela, leckdy vyrazili kachlík a musili pak ucpávati. Na zdi auditore visela někde skrovná mapa a někde při zdi stály malé varhánky pro učení zpěvu.

V 16. století už všude ve školách měli v oknech skla. Předtím bývaly mázdry. Ale skla byla tak cenná, že měšťané, uvádějíce do školy učitele, vždy mu zvlášť odevzdávali skla. Tehdejší okno, složené z malých koleček, olovem spojených, bývalo studentům příliš křehké - když vylomili kolečka, musili je zvláště v zimě hadry ucpávat, na což asi pěkný pohled nebyl.

Našemu názoru o školním domě nejvíc odporuje nářadí a nádobí k hospodářství žákovskému ve škole náležité; na chodbě před auditorem byly pohotově mísy, talíře, škopy, putny, vany, hrnce, truhly na chléb, na hrách a kroupy a na jiné vařivo, konve na mytí hlav a noh. Záchodek čili "zadní pokoj" ve škole samé jak tak upravený za onoho času byl vzácnou věcí - žáci obyčejně běhávali za hřbitov na hnůj k žumpě.

Školství tehdejší bylo jináče zřízeno nežli dnešní. Dnes kdo poznal ráz a způsob jedné školy obecné, jednoho gymnázia, jedné reálky, zná vlastně způsob všech škol obecných, všech gymnázií, všech reálek, neboť ty školy jsou všude stejně zřízeny a řídí se stejnými řády a zákony. Tak nebývalo za starodávna. Škola při kostele ani v témž městě nebývala nic stálého; dočasný ráz škol i závisel na tom, jaké učitele univerzita pražská do školy podala, kterak byli učitelé s výživou spokojeni a jací žáci kdy přišli. Takž byla táž škola jednou nižší, jindy vyšší; a když se nepodařilo získati některý rok do té školy učitele schopného, nebylo školy žádné do té doby, nežli ji zase vzkřísili.

Městské školství tehdejší lze děliti zhruba ve tři stupně. Nejnižší byla škola "dětinská", "malá", "česká", elementární; tu děti se učily číst a psát. Někde byla spojena se stupněm vyšším, se školou latinskou, ale jinde vykonával její úlohu pokoutní učitel nebo v bytech učitel domácí, soukromý, a u dívek nejčastěji ta žena, která je učila šíti. U takové švadlí učily se i čísti a psáti, což bylo tehdejších dívek všecko vzdělání.

Škola latinská, pokud se v ní učilo gramatice, byla stupněm druhým a na tom přestával největší počet městských škol (schola minor). Nejvyššího stupně byla škola, v níž učeno logice, rétorice a začátkům filozofie, tedy tomu, co plnou měrou náleželo univerzitě. Taková škola vlastně slula gymnázium a lyceum. Tu také nerozdělovala městských škol od univerzity pevná čára; vždyť v Praze v dobách, kdy byl nedostatek univerzitních studentů, zváni bývali žáci nejvyššího stupně ze všech jiných škol, aby chodili i na univerzitu do přednášek.

Proti univerzitě, která chovala všecku učenost, latinská škola městská slula partikulární, poněvadž poskytovala té učenosti jen část (partem).

Ty tři stupně byly rozděleny v třídy (classes), ale ani těch nebylo všude stejně: jedna škola přestávala v gramatice dosti nízko, druhá šla výše a měla tudíž tříd víc. Nejobyčejnější forma latinské školy městské jsou tři třídy, řídko čtyři. Kde byly všecky tři stupně pospolu, tu v gymnáziu bývalo pět i šest tříd. Taková vskutku vyšší gymnázia bývala stáleji v Žatci, Hradci Králové, Litoměřicích, v Lounech, v Kutné Hoře. Třídy se počítaly od nejvyšší. Ta byla všude prima, tak jako dosud v Němcích počítají. Primáné byli tedy nejvyšší, nejstarší studenti ve škole. Učitelů obyčejně nebývalo ani tolik, kolik tříd. Na školu trojtřídní najímáni učitelé dva. V Lounech bývalo učitelů pět na šest tříd. Když bylo učitelů méně než tříd, vždy spoléháno, že některý ze vzrostlých studentů bude v nejnižší třídě pomáhat v učení.

Ale pozorlivý čtoucí řekne: "Jak to, že se mluví o třech, pěti ba i o šesti třídách - a svrchu bylo řečeno, že v domě školním byly obyčejně jen dvě světnice k vyučování? Jak to možno?" Tu zase musí čtoucí pustit z mysli dnešní školu, v níž každé třídě jest určena světnice. Tenkráte seděly dvě i tři třídy ve světnici jedné společně - a to buď zároveň pracovalo se žáky učitelů víc, nebo jeden učitel trmácel se s třídami několika pospolu. Vedli si ti učitelé přitom arci tak, že když jedna třída četla, druhá třída počítala, třetí něco psala. Jináče to nejde. Co mohly obě třídy slyšet společně, povídalo se jim oběma společně, při opakování pak žádal učitel od dospělejší třídy víc, od nižší méně, aby mohl se zabývati oběma najednou.

Jináče také nebývalo v třídách našich protestantských a husitských škol, zejména ve vyšších, žáků tolik jako dnes. Přední gymnázium pražské, u svatého Jindřicha, mělo r. 1585 jenom 5 primánů (nejvyšší třída), 14 sekundánů, 30 terciánů, kteří ve škole bydlili. Tedy úhrnem 49 studentů - k nim ovšem do školy přicházeli ještě hoši z měšťanských domů. A těch nemohlo býti mnoho. V školství tehdejším v školských řádech při vší jejich nestejnosti pronikal úmysl vésti studenty k zbožnosti. Ve škole na ráno, jak se žáci probudili a umyli, znělo nařízené modlení a zpěv. Denně dvakrát byla bohoslužba v kostele, při které žáci povinni byli zpívati a posluhovati; kostelní zpívání vřaděno mezi předměty učebné. Pěstována "muzika" teoreticky i prakticky, cvičeny chorály i zpěv vícehlasý. Na to byl zvláštní učitel, jenž slul kantor, a pomocník jeho sukcentor. Bylo to dědictví nejstarších dob; škola musila sloužit kostelu.

Písně zbožné, žalmy zpívány i mezi hodinou, zpěvem začínalo se vyučování denní a končívalo se. Kněz sic do školy nechodil učit jako dnes, katechismus vykládal v neděli v kostele, kamž žáci byli povinni jíti; v době protestantské (16. století) však dostal se latinský katechismus do škol našich po vzoru německém (bratři měli ho ve školách od prvopočátku). I na něm se malí chlapci učívali slabikovati a na vyšším stupni žáci se mu učili nazpaměť. V sobotu učitel psal na tabuli evangelium latině s výkladem.

Hlavním předmětem všech škol od jejich počátků byla latina. Latina byla řeč církve, diplomacie, až do 16. věku řeč úředních knih, tedy skoro jako řeč živá, ký div, že jí věnována péče největší. Arci v 15. století byla to latina, jak jí psali církevní otcové, jak jí mluvil středověk, v 16. století však, v době humanistické, byla to latina klasická, v níž vévodil Cicero a Vergil. Ciceronova latina pokládána za nejčistší, z básníků Vergil byl vzorem všech formálních krás. Ovšem ani potom latinská bible nezanedbávána, čtena ve škole jako klasikové; vždyť i náš Komenský byl přesvědčen, že náhradou za spisy klasické jest bible a že lze na ní naučiti se latině.

Sotvaže se žák v první třídě naučil poněkud čísti, již nastoupila latina, ba latinský Otčenáš svou službu konal již při slabikování; děti slabikovaly "Pater noster", třebaže mu nerozuměly. Když žák odešel od slabikáře a uměl poněkud psáti, přistoupila k němu latina aspoň slovíčky. V první třídě učitel diktoval žákům ze své skarty nebo z knížky a tak dlouho ústně opakoval, až uměli zpaměti latinské slovíčko i český jeho význam. Žáci psali v deníky neboli diaria. Ty deníky jich pak neopustily až do konce studia, neboť v každé následující třídě nařízeny byly deníky, do nichž psáno, a látka v nich rozhojňována. Rozumí se, že psali si jména, namnoze věcí nepoznávajíce. Učilo se slovům bez věcí, bez obrázků, bez názoru, což naše škola zakazuje. V prvé třídě již také diktována kratičká přísloví latinská a mravná naučení. Na to brávána sbírka Katonova (Cato z 3. století před Kr.), vytištěná pod titulem Moralissimus Cato r. 1518. Z těch slovíček i z naučených průpovídek zkoušel v určitou hodinu žák žáka, což slulo certace, concertace, disputace. Takové vzájemné zkoušení žáků pak opakuje se ve všech třídách, měníc se ovšem dle látky, čím výš, tím nesnadnější. V žácích budilo to ctižádost, ale zajisté také závist a hněvy.

V téže 1. třídě učilo se poznávati cifry a jejich sečítání. V třídě druhé cvikem a zvykem mělo naučeno býti latinskému sklánění a časování. Pravidlo diktováno však latinsky a z gramatiky dle obecného zvyku veršované. Verše byly pro usnadnění paměti, ale Komenský se velmi zlobil, že pravidla mluvnická, beztoho dosti zatmělá, podávají se verši ještě zatmělejšími. V té třídě diktována ze slovníku zase latinská jména věcí; žáci plní si těmi slovci diaria, také přísloví přibývá, čte se Cicero, ale jen proto, aby z něho vybírány byly příklady z mluvnice a fráze k mluvení. Přitom se ovšem překládalo na česko. V té způsobe musil Cicero a jiní klasikové sloužiti i ve vyšších třídách. Že se Cicero předkládá malým žáčkům, na to se Komenský také hněval; prý Cicero jedná o věcech státních, čemuž útlí chlapci nerozumějí; toť prý tak, jako by do nemluvněte místo mléka cpal zelí a slanečky. V té třídě ukládány kratičké úlohy. Bylo několik řádek přeložiti na latinu. Úlohy opravoval učitel ve škole, jemu pomáhali čipernější žáci; oprava konána s každým žákem zvlášť, což byla věc velmi zdlouhavá.

Z počtů dostala se do druhé třídy multiplikace a cvičena skoro pořád násobilka, které žáci říkali "jednou jedna", nebo také "mensa Pythagorica", stoleček pythagorejský. Jméno stoleček vzali snad z formy, kterou psána násobilka. Ta byla například při násobení pěti takováto:
5-25
6-30Když obrázek obrátíš, je to
57-35stolek, na němž leží pětka.
8-40
9-45

V třetí třídě dokončena gramatika latinská probráním nesklonných částic - příklady hledány i v básních Vergiliových; přitom bylo všímati si prozódie, začátků skladby jazyka latinského. Jména věcí a celé fráze diktovány jako v třídách předešlých, pravopisné cvičení v latině nařizováno denně. Úlohy již ukládány samostatnější, zejména překlady. Žák už měl uměti tolik frází a průpovědí, že mohl v latině již něco skládati sám. V té třídě již naprosto nesměl žák ve škole ani se spolužákem mluvit mateřským jazykem, na to byl trest všude, nejen u nás. Žák byl nucen mluviti latině, ať ji drmolil, jak drmolil. V počtářství dostala se na řadu regula de tri. Trojtřídných škol s programem uvedeným bývalo v Čechách i v Německu nejvíc. Kde měli třídu čtvrtou, v té ukládali všecku gramatiku. Tu musí prý žák znáti jak své prsty. Aby žák osvojil si sloh a rozmnožil slova i obraty řeči, čteni klasikové, tu ti, jinde jiní, obyčejně Cicero a Vergil, věrní přátelé školy. Stačil-li učitel, měl v té třídě začíti i od řečtiny. Nejprv naučit čísti a pak ihned diktovati mluvnici. Z počtářství dostala se do školy "čísla zlámaná" (zlomky), postrach studentů, ale to také bylo již nejvyšší počtářství na gymnáziu, a nejen u nás, než i ve Francii a jinde!

Do třídy čtvrté někde dostal se i dějepis jakožto nový předmět, ale nebylo v něm nic soustavného, obyčejně čteno něco z Historického kalendáře.

V poslední, nejvyšší třídě, v páté, latina pěstována jako v předešlé, opisovány fráze, k čemuž posluhovaly knihy schválně na to dělané (Elegantiae), z nichž učitel vybíral a diktoval žákům do diárií. V té třídě přistoupila k cvičení i deklamace samostatných latinských skládání - i veršovaných. Dějepis doporučován obšírnější, ale především domácí. Výborně dí Kodicill ve svém řádě: "Žáci by měli znáti knihy o historiích domácích, ve vlasti zběhlých, bez jich povědomosti čísti historie jiných národů což jiného jest, než venku moudřeti a doma slepnouti?"

Z nových předmětů v nejvyšší třídě jest především logika, učení zákonům správného myšlení, a rétorika, kteráž byla vlastně učením o slohu. Učilo se v ní o ozdobné řeči, o tropech, figurách, o ladném uspořádání každé řeči a o jejím přednesu.

Do nejvyšší třídy vkládány také nějaké začátky měřictví pod jménem "astronomie" nebo "de sphaera", vykládáno o tom, co je koule, osa její, střed, kruh, východ, západ, rozdíl dne a noci, zatmění Slunce a Měsíce. To bylo vše. Přitom žáci učili se kalendáři; na prstech uměli počítati svátky stálé a pohyblivé. Měli na to verše, označující, kdy který svátek, a těm učili se nazpaměť. Byla-li škola menší, učili se kalendáři v třídě poslední, ať byla škola kterákoli.

Při vyučování žáci většinou nemívali knih; bylytě knihy, i když je tiskli, drahé. Gramatika, Vergil, Ovid aj. byly po 12 až 18 groších, což činí skoro 4-6 našich korun, kdybychom groš v druhé půli 16. století počítali jen za 30-40 haléřů. Kolikpak studentů mohlo se tak drahými knihami hojně opatřiti? Proto se ve školách mnoho proti dnešku diktovalo do deníků. Chyba byla, že i tu chudý žák musil šetřit papírem, neboť byl drahý - jeden arch byl po l penízi, což vydá v našich penězích 3-4 haléře. Při takové drahotě se papírem neplýtvá a zdá se, že bylo dost žáků bez diárií, beze vší pomoci.

Učení své snažila se městská škola žáku vštěpiti každodenním vyučováním ráno a po obědě po třech hodinách; jen ve středu a v sobotu slevovali někde po hodině odpoledne, nebo dali dokonce prázdno, což slulo pokoj, quies. Vyučovací hodiny se řídily hodinami přesýpacími, někde zazvonilo se po každé hodině. Dopolední učení začínávalo v létě již po naší páté nebo kolem šesté hodiny ranní. Oběd býval v 10 hodin, tedy poobědní vyučování mohlo začít už ve 12 hodin v poledne. V sobotu se opakovalo, co za týden učeno.

Učitelé pomáhali si při učení a výchově tresty. Z trestů žákovských nejobyčejnější bylo po vší Evropě ve všech školách "signum". Byla to tabulka, na níž lecco na posměch bylo malováno nebo psáno. Ta tabulka pověšena žákovi provinilému na prsa. Někde to byla hlava oslí, na zdi namalovaná, a pod tu hlavu viník musil se postaviti nebo sednouti ("seděl pod oslem") jako na pranýř. Někde signum byl věnec ze slámy, jenž vstaven viníkovi na hlavu. Signum dáváno těm, kteří přišli pozdě do školy, kteří se provinili nezdvořilostí, nepozorností při učení, byli v nedbalosti přistiženi, kteří napovídali, kteří mluvili česky, majíce hovořiti latině. Když bylo v týž den vyučovací popadeno provinilců víc, odevzdával signum druh druhu, jak po sobě šli, a ten, u koho uvízlo naposled, vytrpěl trest; buď byl povinen něco opisovat, odsouzen seděti na zemi, měl-li peníze, musil něco zaplatit nebo - a to nejčastěji - vyplácelo se signum bitím.

Jiný trest bylo pozavírání, karcer; tím stíháni žáci dospělejší. Kteří zhola neprospívali a byli jen na pohoršení, mohli trestem vyloučeni býti ze školy - poena excommunicationis -, ale toho trestu užito málokdy.

Bití čili šilink nebo pardus byl oblíbený školní prostředek všude. I na školách jezuitů, kteří bývali co do trestů velmi opatrní, u českých bratří, kteří byli něžní, náleželo bití k prostředkům vychovávacím. Hůl byla znakem učitele v starověku stejně jako ve středověku, učitel zobrazován vůbec s holí nebo s metlou v ruce, biti byli žáci i od soukromých pedagogů na hradech a zámcích. Na nejstarším vyobrazení legendy o sv. Václavu stojí učitel nad sv. Václavem, svým žáčkem, s pořádnou metlou; i děti císařské ještě v 16. století byly bity od preceptorů. Viz učitele na obrázku (126) z r. 1619; děti tu stojí jako po modlitbě, mají odříkávat něco z bible otci svému, a učitel tu s holí! Tehdejší tvrdší plémě sneslo tvrdou kázeň. Ani náš velký reformátor školy Komenský nebyl proti metle, jenom chtěl, aby bití bylo pro nemravnost, závist, pýchu, nadutost, a ne pro neumění ve škole. Ovšem už v těch dobách byli mužové, kteří tvrdili, že učitel, který bije rád, měl by od školy býti odehnán. Toť se rozumí, že naopak zase byli rodiče, kteří pro nejmenší ranku běhali do školy a učiteli nadávali. Byli a jsou dosavad rodičové často velmi nedůtkliví.

O výsledcích ve škole během roku (od října do půl července) měli se přesvědčovati dva i více vzdělaných měšťanů, volených za inspektory od konšelů, a v konec roku školního (v srpnu) zkouška veřejná, slavnostní, k níž scházela se městská honorace, též poněkud poskytovala důkaz toho, čemu se žáci naučili. Od půl července do Bartoloměje bylo prázdno, dies caniculares, vakace. O svátcích bývalo prázdno i po 10 dnech.

Školu vedli učitelé, jimž společným jménem říkali oficiálové, oficíři. Byla-li škola trojtřídní - a těch bylo nejvíce -, musili jí stačiti oficiálové tři, z nichž prvý byl té školy správcem, a poněvadž obec městská snažila se k správcovství své školy získati z pražské univerzity některého bakaláře, říkávali správci školnímu obyčejně "bakalář", ať jím byl, ať nebyl.

Univerzita vysílala učitele ke školám, začež obec musila něco platiti; univerzita pozdvihovala studenty na bakaláře. V starých dobách musil student, než mu dali titul a hodnost bakaláře, trvati v univerzitě za kolik semestrů a poslouchati určité přednášky. Aby se studentům živobytí v Praze usnadnilo, byli přijímáni do nadačních domů (do kolejí), kde žili společně a byli z nadání stravováni. V 15. a 16. století zchudnutím posluhovala již jen jediná kolej ze šesti bývalých, a ta mohla živiti studentů jen málo. Proto potloukal se student dospělý raději po městských školách jako žák nejvyšší třídy nebo jako podučitel, a chtěje dosíci titule bakalářského, přibyl do Prahy jen na půl roku přednášek. Profesoři to viděli neradi, ale v nouzi nebylo pomoci, jen když zaplatil taxy; udělili hodnost, ale ovšem po zkouškách.

Univerzita naše měla v 15. a 16. věku jen jedinou fakultu, řekněme filozofickou (říkali jí fakulta svobodných umění, artes). Když Karel IV. založil univerzitu, byly v ní fakulty čtyři, z nich teologická, právnická a medická byly vyššími korporacemi, fakulta artistická nižší, a to tak, že byla průchodiskem k fakultám vyšším. Naproti tomu Ferdinand I. privilegiem r. 1562 jezuitům pražským dovolil, aby směli udíleti grady ve filozofii i v teologii. Měla tedy jezuitská univerzita o fakultu víc. Tedy učitelé české univerzity mohli dosíci bakalářství jen filozofického. Jméno té hodnosti bráno bacca laurea od zrna vavřínového.

Zkoušeli čtyři profesorové. Zkoušeli z latiny, začali od pravopisu, z logiky ptali se po pojmech a závěrech, z Aristotelovy Fyziky tázán kandidát o soustavě světa, jehož středem pokládána Země, o živlech, o živočišstvu. Také podnikl zkoušku ze slohu čili, jak říkali, z rétoriky. Po r. 1609, když nabyli protestanté svobody náboženské, vstaveny do zkoušky bakalářské i otázky z katechismu.

Po zkoušce byla všech kandidátů společná slavná promoce v sále starobylého Karolina a tu vyhlášeni za bakaláře; obdrželi mimo jiné kusy právo nositi bakalářský biret (placatý) a i sukni čili kápi nebo filozofickou reverendu, to jest obšírný, dlouhý svrchník, v starší době s kapuci malou, v 16. století jen s límcem širokým. Barva bakalářské reverendy sic nebyla určena, ale bývala obyčejně černá. Bakaláři 16. věku ovšem se v životě společenském reverendám vyhýbali, vždyť to byli mladíci 18-20letí, kteří se raději fintili, než aby se halili do šatu skoro duchovenského.

Takový nějaký bakalář, proti němuž jest dnešní maturant hotový a všestranný učenec, byl tedy správcem městského gymnázia. Jemu poddán na trojtřídní škole "kolega", to jest učitel druhý, a zmíněný již "kantor", který měl pomocníka v "sukcentorovi". Kantora si obyčejně vybírali a najímali konšelé bez univerzity. Kantoři bývali i starší lidé a směli se ženiti, kdežto školní oficiálové ostatní všickni musili býti neženatí. I kantor, který o univerzitu obyčejně ani nezavadil, strojil se v šat bakalářovu podobný, jak viděti na obrázku z kancionálu klatovského. Kantorem arci nemohl býti člověk zhola nevzdělaný, a proto nedivno, že při školním vyučování mu ukládána povinnost učiti v 1. třídě, a stačil-li, i v třídě vyšší.

Při gymnáziu pětitřídním, tedy škole nejvyšší, měšťané chtívali, aby školu spravoval ne bakalář, ale mistr. Mistrovství bylo v univerzitě hodnost nejvyšší. Toť jako dnes doktorát. Za rok, za dva po zkoušce bakalářské přicházeli kandidáti ke zkoušce misterské. Bylí povinni předtím poslouchati určité přednášky a znáti knihy, z nichž se zkoušelo, ale to bývalo možno zpravidla jen těm, kteří jakožto bakaláři byli představeni kdes na škole pražské. Ti nejspíš mohli odběhnouti od své školy do přednášky v univerzí. Zkouška k misterství byla přísnější. Zkoušeno z veškeré logiky, z Aristotela zase dávány otázky o soustavě světa a o rozličných zjevech přírodních (fyzika), o látce a formě, o prostoru, pohybech, čase (metafyzika), o povinnostech a ctnostech (etika). Až sem zvala se zkouška "tentamen". Odtud byl "examen". Dotýkal se psychologie (de anima), dotazováno o ústavních formách (politika); jen povrchně dávány otázky nakonec z muziky (což náleží k matematice). Po dobytí svobody náboženské (r. 1609) měl kandidát zkoumán býti i z náboženství. Potom vykonal veřejnou přednášku o tématě sobě uloženém a byl slavně vyhlášen za mistra s právem nositi biret hedvábný (v staré době i kožešinou lemovaný) a sukni čili talár. Ten byl o slavnostech červený, v staré době dosti úzký a klerikálný; od rukávů visela křídla, u krku míval mistr kožešinný kolář nebo límec, i hranostajový, jak zříti na obrázku. Ještě mistr Hus se tak strojil o slavnosti po starodávnu, z čehož pak se styděl za tu parádu a naříkal: "Pohříchu také jsem měl ty sukně s křidlami i kápě s běliznami, neb tak sú zahradili to mistrství, že nelze k němu přijíti, nebude-li těch přístrojóv míti." V 16. století již birýt i sukně misterská měla jinou, novou módu. Birýt byl placatý, široký, o úzké střeše. Sukně byla řasnatá velmi a rukávů širokých i límce širokého, jakž viděti na obrázku, jenž zpodobuje mistra Marka Bydžovského z Florentina, který náležel univerzitě jako profesor do r. 1604, uče historii a vykládaje Aristotela i Cicerona. Skládal i souvěkou historii ze všelikých novin, letáků a výtahů z r. 1525-96.

Rozumí se, že k takovému gymnáziu pětitřídnému, jež spravoval mistr, bylo potřebí učitelů víc. Vyskytují se tito pomocníci pod všelijakými jmény; kterým říkali kolegové, ti byli z univerzity, arci jen absolvovaní studenti, ač první z nich mohl býti i bakalář. Pak byli v řadě řečení již kantor s sukcentorem a v nejdolejší třídě učitel "pátý", "infimus", "preceptor" čili "kustos, kumpán, lokát", to býti mohl také z univerzity student, ale začasté to byl z téže školy nejstarší žák 5. třídy.

Nade všemi měl dohled mistr jakožto ředitel; on schvaloval učení každé třídy a pokrok cvičení pozoroval; nařizoval hodiny oficiálům a určoval, čemu mají učiti. Správce školy byl povinen faráře ptáti se po nedělních služebnostech, aby nařídil zpěvy; někde měl i dohled nad zvoněním.

Stravu míval správce i některý kolega na faře, byt měli ve škole. S jídlem na faře nebývali vždy spokojeni a byly z toho nevole, zvláště když špatné a nemastné jídlo kaženo bylo ještě hněvy z rozdílů náboženských, když byl farář podobojí, učitelé protestanti nebo naopak. Tu býval mezi farou a školou stálý svár až do rozloučení jedné nebo druhé strany. Bytem ve škole míní se obyčejně komůrka. Ve školách pramalých (například v Hradišti nad Jizerou, v Kostelci nad Labem) neměli ani té a bakalář musil spáti v učebné síni spolu se žáky.

Oficiálové měli plat, ale nebyl snad ani ve dvou městech stejný, a to tím, že někde přidávali k platu větší neb menší deputát (plat a plodiny od sedláků, výtěžek z louky atd.). Býval ten plat v době krále Rudolfa mezi 20-24 kopami grošů (dnes 400- 480 K) se stravou farní, 40-60 kopami beze stravy na faře. Dnes 800-1000 K. K učitelským důchodům pravidelným náležely školní platy přerozmanité, "případné", "příměnky", které žáci v určité časy pod rozmanitými tituly přinášeli. Nejprve byl to plat "pretium", "pretiales", který žáci přinášeli každého čtvrt roku. Byl dle měst nestejný, ale vždy jen o málo groších. Z toho bral správce dvě třetiny, o ostatní dělili se druzí. Když žák vstupoval do školy, platil "introitales", o jarmarku nosili žáci učiteli "jarmarkales", o Hromnicích "hromničkales", o Dušičkách "dušičkales", o Řehoři "gregorales", o Bílou sobotu "paškales", o Velký pátek "ovací" na vejce, o masopustu "masopustales", na křídu přinášeli "kretales", od obřezávání per brkových brali učitelé "pennales", na světlo v zimě žáci platili "kandelales". Na skla nosili "vitrales". Kantor a sukcentor co týden vybírali "sobotales"; kantor nebo ten, jenž učil v 1. třídě, bral od učení na slabikáři "čtenales".

A byly ještě jiné platy, ne všudy stejné, některé z nich jsou i nevysvětlitelné. Ale je patrno, že učitelé užili kdejaké příležitosti, aby získali některý nemnohý grošík. K těm poplatkům připojiti jest "koledu", ono žebrání, které podnikali učitelé dům od domu ročně v době od Všech svatých do Tří králů. Je to žebrota, za kterou by se dnes i nejnižší zřízenci úřední styděli, ale za onoho času lidé jí byli zvyklí a nikdo se tím neurážel. Jenom že učiteli byla to práce obtížná a že přitom s žáky promařili množství času. Také výtěžek nebýval podle námahy; sousedé platili koledy i jen po 2 penězích, ba i jen po 1 "malém", jakých do groše šlo 7! Celkem ovšem sešla se přece hromádka grošů, v Jaroměři r. 1596 oznamuje správce školy, že ze sedmi koled mu přichází 12-14 kop.

Některý peníz připadl učitelům, když poslali na radní dům malovaných několik kalendářů čili "minucí" s přáním nového roku všem. Párali se tím kolik neděl, sami kolorovali figury, rám i desky těch kalendářních knížek, žáci pomáhali v tom malování, při čemž zanedbávali školní učení. Za minucí dostávali učitelé průměrně l i 2 kopy, což koncem 16. století vydá v našich penězích asi 14-20 K. Některý důchod měli školní oficiálové z pohřbů. Platívalo se jim průměrně po 4-6 groších do poloviny 16. století; potom víc, půl kopy i kopu. Za zpívání o slavnostech také připadl učiteli nejeden groš.

Důchod svůj učitelé rozmnožovali si všude tím, že nechávali žáků ze zámožných rodin měšťanských po škole a opakovali s nimi učení, což slulo "privát". Takoví žáci sluli "privátníci". Privát udržel se až do nové doby. Teď právem zapověděn. Kdybychom všecek důchod peněžitý i případný (beze stravy) úhrnem a ovšem jen přibližně spočítali na penězích, měl v 16. století správce při hojné škole asi kolem 80 kop (což vydá v síle kupní dnes 1600 korun). Druzí oficiálové po stupních dolů značně méně. Že správce školy chudé měl daleko pod průměr 80 kop, toť světle patrno.

Však také většina tehdejších učitelů s platy a důchody byla nespokojena; vždy a v každém městě učitelé činili pokusy o zvýšení svých příjmů. Nuzně jim postačovaly jen tou okolností, že učitelé vesměs, od mistra ředitele počínajíc až do kantora, byli mladí a neženatí lidé, kteří pokládali svůj stav za dočasný, přechodný. Jen kantor obyčejně nepospíchal ze školy, ten se směl ženiti, žena pomáhala pak v živnosti a kantor mohl při škole zestárnouti.

Ostatní učitelé však snažili se pryč. Mistři a bakaláři stávali se v městě předními písaři, a přiževnivše se k domu, stávali se měšťany, kteří svým vzděláním dosti brzo dostávali se do městských rad a na přední místo v obci. Některý mistr došel profesury v univerzitě; ale poněvadž ani tam do r. 1609 nesměli se ženiti, musili trvati v společném bytě a při společném stole jako klášterníci. Mimo to - majíce z vesnic k univerzitní koleji náležitých důchody čím dál menší, tudíž existenci hubenou, odtud utíkali brzo, když který svatbou získal dům a měšťanství, jakž známo o Veleslavínovi, jenž byv profesorem v univerzitě, přiženil se k tiskárně Melantrichově, která ho učinila slavným.

Dosti často dávali se učitelé na kněžství; pobyvše nějaký čas na faře v cvičení, stali se kaplany za krátký čas, jen když sehnali peníz na svěcení. Někdy i obec mladíkovi půjčila na cestu za kněžstvím.

Některý učitel, zvlášť v Praze, otevřel samostatnou pokoutní školu, která byla vždy městským učitelům nemilá. Do pokoutních škol menší šlechtici dávali své děti raději než do městské. R. 1545 Jan Jeníšek z Újezda dal dva synky do učení k Jiříku bakaláři od Tří studnic v Praze a platil mu za učení, stravu a byt 9 kop míšeňských čtvrtročně (toť asi našich 300 korun). Děti vyšší šlechty a měšťanů měly preceptory doma.

Stran žákovstva vypozoroval čtoucí z dosavadního líčení zajisté již sám některý rozdíl. Nutno představiti nynějším studentům žáky starých gymnázií městských zevrubněji. Hoši velcí, prostřední i malí - pětiletí - stávali se žáky, když je přijal školní správce. Ten pozkoušel žáka, až zvěděl, do které třídy ho dáti, vzal od něho plat vstupný, introltales; dal sobě slíbiti přísahou, že bude poslušný ve všem dobrém, věrně že zachová zákony školské a pilně bude pěstovati svobodné umění.

Jen jeden druh žáků podobá se nynějším v tom, že z domu rodičů nebo pěstounů chodil do školy. To byli "domestici", děti městské nebo cizí žáci bydlící v městě na stravě. Jiný druh žáků byli "expendenté", kteří bytovali ve škole na útraty svých přespolních rodičů. Platili "expensí". Rodiče posílali také o svátcích učiteli dary, máslo, vejce, ptáky, zvěřinu "na přilepšenou expense". Když šel správce bakalář od školy, expendenté šli s ním; čím víc jich přivedl, tím víc pochluby a slávy.

Které žáky z těch dvou druhů správce dovedl pohnouti k tomu, aby s ním sjeli do Prahy a tu k univerzitě se dali připsati, ti měli právo na jméno "studenta". Všichni ostatní sluli jen "scholarové", "žáci" i "školníci". To připsání v soupis univerzity konáno ročně a slavnostně.

Ta slavnost slula "beanie". K ní se sjížděli žáci v srpnu z celých Čech. Vykládalo se - nejen u nás, než všude v Evropě od starodávna -, že žák, má-li se státi studentem, musí složit selské hrubé mravy, než je složí, že jest bean "animal nesciens vitam studiosorum". Ty hrubé mravy jest složiti ze sebe zkouškou trpělivosti. Tu zkoušku všude konali studenti způsobem velmi neomaleným, byť za dohledu profesorů univerzitních. Bean byl drbán jako dřevo, nasadili mu rohy, které hned potom uráželi z hlavy, dřevěným mečem usekávali mu dlouhé uši, které mu předtím nastrčili, přitom ho napomínali, aby studoval a nezůstal oslem, vytahovali mu dřevěnými kleštěmi kančí zub dřív do úst vpravený, položili ho na lavici a hoblovali, myli mu zašpiněnou tvář, přitom vtipy dělali všelijaké. Také na dřevěného kozla posazen beán. Ta neomalenost byla dědictví starodávných univerzit a je význačno, že i Luther, když se ho tázali, mají-li se beánie zrušit, vzkázal, aby se jen mládež učila trpělivosti, v živobytí že každý pak zakusí beánií víc, a horších; až bude kdo ze studentů později v ouřadě, což tu přijde naň lidí, aby mu rohy navěsili a otloukali! Každý student zapsaný obdržel o beánii vysvědčení. Teď mohl si dát student jiné jméno. Tak vznikala latinská jména i řecká: ze Zoubka stal se Dentulinus, z Fouska Crinitus, z Červenky Erythraeus dle módy humanistů. Plat byl za tu depozici 6-10 grošů českých.

Třetí druh žáků byl ubohý. Byli to žebráčkové, "mendikanti", "mendíci", "mendlíčkové". Ti měli ve škole byt, ale ostatní skoro všecko, stravu, šaty a střevíce, musíli sobě po domech vyžebrati. Když se správce škol stěhoval ze školy do školy, mendíci šli s ním a za ním, ale ovšem vybírali přece nejraději tu školu, kde bylo mendíkům podpor víc a kde měšťané měli pověst lidí nelakomých. A to ovšem ti školní tuláci dobře věděli. A když se mendíci omýlili stran podpor a srdečnosti měšťanů, utíkali v polou semestru pryč do světa a vandrovali po školách. Některý mendík byl věru spíš tulák než student. Potulná žebrota mu byla živností, škola ničím. Některý mendík se vydařil až i na lotříka. Pro takovou chasu nebylo ve škole nic bezpečno. V Slavkově ještě 1607 musily knihy chudých, mendíkům přístupné, býti na řetízku ukovány, aby jich některý poberta neodnesl. Ale takových nekalých žáků bývalo přece jen pořídku, víc bylo slušných.

Žebrání nebylo v 16. věku hanbou. Mendíkové byli povinni čistiti, mésti školu (školometi), i kostel, v kostele darmo zpívati, štípali dříví a jeden z nich topil. To byl "kaleš, kalefaktor". Tomu možnější žáci nosili za štípání plat "sekyrales" a za topení "kalefakturu". Jeden jim býval vystaven za pátera čili vůdce a hlídače i učitele, měl pilně hledět, aby nebyli odrbaní a neměli špíny na těle ani vší. Ke školám dobrodinci odkazovali často dary, peníze na stravu; to byla mendíků z těch odkazů občasných podpora za kostelní zpívání. Konšelé posílali do školy někde chléb, pivo, maso, hrách a jiné věci, šatstvo, obuv, drva jakožto expenzi neboli na výživu, obyčejně však posílali týdně několik grošů jakožto expenzi peněžitou, aby žákovstvo při škole se drželo a služeb božích se neumenšovalo. Býval ten příspěvek prvotně o málu groších, ale žáci, vyhýbajíce se takové škole málo nadané, vynutili vzrost expenze. Z nejznamenitějších expenzi byla v Králové Hradci 40 grošů míšeňských týdně, v Nymburce však jen 8 grošů týdně.

Tu expenzi žáci rozmnožili si žebráním dvakrát třikrát v týdnu. Sotvaže ráno odzpívali v kostele, ihned vydávali se do města, ba i do vsí, aby si vyprosili příspěvky k stolu, na papír a jiné potřeby. S sebou měli košíky na vaření, pikslu na peníze. To žebrání slulo "rekordací". V Praze sběhali všechny krámy. Zanedbali tím učení.

Málokde si žáci vařili sami ve škole. Někdy jim, jmenovitě večer, uvařila hrobnice, bydlící pod školou, na hřbitově. Jinač byl snad všude zvyk, že sousedé po řadě, jak seděli v domech, žákům do školy vařili. Žebrácký páter v určitý den přišel do měšťanského domu upomenout. Mendíci, měli-li zásobu vařiva, donesli do domu v košících. Jináče ovšem donesli jen peníze, které vyžebrali nebo z radnice obdrželi na expenzi. Sousedé jen oběd doplňovali a, co bylo potřebí, omastili.

A žáci pak si s hrnci a okříny oběd odnesli do školy, kdež nižší učitelé jídali s nimi. Asi hodně často a do omrzení mívali školní žáci hrách. Bylo-li málo masa, losovali o porci!

A jak už tak lidé odjakživa jsou jedni dobrého srdce a štědří, druzí lakotní, tak jedni vařili studentům rádi, ochotně, jiní se všelijak z povinnosti vytáčeli nebo ji konali nedostatečně. Nebyl Koubek, měšťan lounský (1577), jediný měšťan venkovský, nebyl Němec Ermpach jediný měšťan pražský (1590), který vyhnal žáky, když přišli pro oběd. Proti takovému Koubkovi v témž městě Lounech r. 1592 připomíná se koláčnice Dorota s pochvalou, že od ní žáci mnoho koláčů mastných snědli. Tedy matka žákovská, zajisté v Čechách také ne jediná. Jináče je význačno, že v městech, například v Litoměřicích, konšelé r. 1550 hrozili trestem 10 grošů českých, kdyby soused, když na něho dojde řada, nevařil žákům. Také v Praze r. 1600 stanovena pokuta 10 grošů míšeňských. Některý měšťan, když naň došlo, dal raději několik grošů žákům místo vaření - ale to bývalo se škodou tou, že starší žáci peníze propíjeli a malí měli ten den hlad. Kutnohorští r. 1559 učinili pokus, aby se místo sousedského vaření vařilo žákům na faře. Ale tu vařeno tak špatně, že pokusu zanecháno. Stal se r. 1576 druhý pokus s obecnou kuchyní. Ale poznali konšelé, že masa od žáků přineseného bylo tak namále, že sotva kousku jediného žákům se dostávalo. Musili tedy sousedé vařiti zase sami. Bylo s vařením soužení na obě strany.

A jako měli učitelé své koledy, takž i žáci drželi se od vánoc do Tří králů toho slavnostnějšího žebrání, jež slově koleda. Chodívali se zpěvem, a aby vydělali víc, rozdělovali se na několik tlup, větší žáci o sobě, menší též o sobě. To bylo arci velmi nepříjemno měšťanům, kteří neradi dávali jednomu sboru studentů, natož dvěma. Aby se zavděčili, zpívali žáci po koledě i satirické popěvky pro obveselení obecenstva, strojíce se v maškary, přičemž zvláště kalefaktor, kaleš dělával ze sebe kašpárka směšného, sotvaže byli na dveře domu napsali kříže a pokouřili kadidlem ("chodili s kališem"). Obyčejně byli mendíci s maškarou brzo hotovi. Oblékli přes kabát košili, tu opásali zlaceným nebo barevným papírem, a byla maškara.

Obecná byla koleda o sv. Mikuláši. Ta předcházela koledu vánoční. Bývala v Praze nejšumnější, řídili ji učitelé sami a také užitek z ní brali bezpochyby sami.

Vybírali jednoho z žáků za biskupa a žáky domácí z bohatých domů oděli za rytíře. Biskup jel ve voze, rytíři v pozlacených a postříbřených šatech jeli na koních; rodiče sami si vystrojovali své děti za takové rytíře. Mendíci při té jízdě biskupské a rytířské, ustrojení za čerty, anděly, blázny, pohany, Turky a za medvědy, tvořili průvod, někteří provozovali hudbu při tom. Na některém místě otevřeném postál průvod, biskup žehnal, mendíci s kalefaktorem zpívali nejprve zbožně, pak tropili švandy a žáčkové zatím sbírali po domech. Potom rytíři druh po druhu vedeni domů - a rodiče za tu rytířskou čest musili platiti koledu.

O masopustě byla zase koleda s maškarním průvodem, "kassatum", žáci dostávali po domech pivo množstvím, které jim dobře nesvědčilo. O sv. Řehoři (12. března) opět koleda s maškarami. Žáci chodili po domech lákat malé chlapce do školy. Některého přilákali dárkem, od rodičů napřed podstrčeným, jiného honili po domě marně. Bylo výročně jistě kolik příležitostí ke koledám žebravým a k průvodům. Bez nich nevykonal se ani jarní ani letní výlet žáků. Žáci chodívali i po žních do okolních vsí žebrat chleba a vaření ("villatum"). A nepřestávali žáci na svém městě a okolních všech. Chodívalitě za koledou i do jiných měst, tak až do Stříbra chodili koledovat žáci z Klatov a do Mělníka žáci z Litoměřic.

Lze posouditi, jak kusé bylo vyučování v době koled. A na žáky což to při tom číhalo ourazů. Bývali od všelikých sprosťáků týráni. Když r. 1584 vraceli se kouřimští žáci z vesnic, kde vyžebrali 3 chleby, přepadl je šafář v Třebovli, sebral jim pecny, házel po nich sekyrou a nadal jim partyk. Chápeme, že r. 1600 v Praze snažil se ouřad koledy obmezit aspoň tak, aby žáci nechodili do cizích far, neboť obtěžují lidi a mezi sebou se o koledu perou. Ale univerzita se bránila. Mistr Marek Bydžovský psal do radnice, že co předkové ustanovili, to se teď boří, a poněvadž se dobrodiní umenšují, budou se i školy umenšovat; když mládež nebude, nebudou studiózi, nebudou rektorové škol, ba ani knězi a tak chrámy Páně hynouti budou. Tu zajisté mistr, jehož energickou tvář viz na obrázku, silně přesolil a přepjal.

Ale učitelé škol psali, že je strach, kdyby koledy se opustily, že by žákovstvo se rozplašilo ze škol. Tenkrát snad přece něco obmezeno, neboť Krocín primas drsně vzkázal do univerzity, že žáky postižené na koledě v cizí osadě dá zavřít do šatlavy.

Dobrý výdělek žáci mívali z pohřbů a ze zpívání při veselých případnostech. Jenže tu býval úraz disciplíně ten, že při smutných i veselých případnostech dostávali hojně píti. Tvrdé ustanovení měli konšelé v Slavkově (Schlaggenwald), že i v moru musí učitel zůstati v městě a choditi s žáky na pohřby. Asi nebyli slavkovští Němci jediní, kteří tak chtěli, jeť známo, že v morech leckde mřeli žáci valem. Toť věru krušný výdělek pohřební. A často byla svízel, jestliže se žáček rozstonal! Kde měl ležet, zvláště kde všichni žáci spávali v školní síni?

Byl-li to expendent zámožných rodičů, rektor škol dal ho do soukromého bytu po čas nemoci. Ale což mendík, za něhož nikdo neplatil? Někdy se nad ním smilovala hrobnice, v jejíž jizbě ulehl. Nemocného studenta byli spolužáci povinni v nemoci obsluhovati. Byl-li chud, léky platili konšelé.

Přes všecky vylíčené okolnosti, které nemohly disciplíně školní jíti k duhu, patrno přec, že žáci tehdejších městských škol latinských byli vedeni k ušlechtilým mravům. Pravidla slušného chování bývala ve škole čítána a do žáků vpravována. Bylo předepsáno, kterak se chovat ve škole, při jídle, mimo školu. Žáci sobě rovní říkali si "pane tovaryši", učitele oslovovali "vaše milosti", z čehož povstalo "vašnosti". Za vyučování toulati se (mimo koledy a funusy) nesměli, učitel přesvědčoval se, když žák nepřišel do školy, nelíčí-li nemoc strojenou, "pestem scholasticam". V párech chodili ze školy, kteří bydlili v městě, a učitelé měli za nimi hleděti, aby se nervali tabulkami a penály. Starší osoby byli všichni žáci povinni pozdraviti smeknutím.

Čistota těla doporučována. Někdy dal dobrodinec žákům chudým na lázeň, ale obyčejné si ohřáli vodu v školním kakabusu občas sami, pradlena propůjčila vanu a žáci myli se. Koupati se v řece někde v městě nedovoleno naprosto, jinde toho neviděli učitelé rádi, a to tudy, že je koupání to nebezpečné pro hloubky zrádné a také pro zlé duchy. Žáci arci neposlechli; také bylo nesnadno poslechnouti, když jim zakazovali klouzati se v zimě. Hry všude pojaty v školní řád; nařízeno, aby aspoň jednou týdně hráli v míč, v koule čili "ráže". Podnikány vycházky do lesa s bubny, píšťalami.

Učitelé volívali z lepších žáků "úředníky", kteří jim při kázni žákovské pomáhali. Dávali jim rozmanitá jména latinská dle úloh na ně vložených. "Nomenklátor" choval soupis žáků a na rozkaz učitelův četl jména a znamenal, kdo schází; "klaviger" nebo "ekonom", klíčník, zavíral a otvíral dům školní. Knihonoš, "librophorus", obstarával knihy v kostele, "korycaei", špehouni, chytali provinění žáků proti mravnosti a spolu také udávali žáky, kteří nemluvili latinsky, než po česku. A byli ještě podobní "úředníci" dle míst a měst rozliční. Ty úřady byly pro buzení ctižádosti v mladých lidech, ale sváděly k žalování, udavačstvu a nemohou se schvalovati. Udavačství je vždy věc hanebná.

Zdá se však, že škody při výchově ze žákovského hlídání a žalování nebyly veliké, neboť třeba tehdejší vůdčí pedagogové zřejmě neoznamovali, že škola má vychovávati charaktery, oni tu povinnost cítili, a poznávajíce škody, snažili se je, pokud uměli, napravovati. Tak všechny své úředníky studentské za krátký čas sesazovali, aby nezpyšněli, a volili nové. Není pozorovati, že by školy utrakvistů a protestantů českých byly ústavy ustrnulé, smutné, ve školách bylo vždy veselosti dost a mladistvého volného života víc než v školách jiných věr. Ba nutno žalovat, že přes vše hlídání nekázeň leckde strašila a také vždy byl nadbytek žákovských nezbedností. Kolik všude bývalo žalob, že ze školy házejí kamení, že seprali toho onoho řemeslníka, tovaryše, když šel mimo školu, že ze školy vybíhali i na jiné lidi a posmívali se jim, což jim lidé rádi zase opláceli. Nejeden tovaryš krvavě posekal žáky. Mendíci dosti často viněni, že někomu vlezli na hrušky, že střásli ovoce; byla-li zima, brali sousedům dříví. To jsou skoro jen mlsnoty, rozpustilosti, a ne vzatky. V mendících školy vychovaly samostatné lidi, kteří si umívali pomoci v protivenstvích života.

Školy jezuitské, v 16. století u nás zřizované (v Praze gymnázium r. 1556, v Krumlově r. 1588, v Chomutově r. 1591, v Hradci Jindřichově r. 1594), nebyly na jiných základech než školy protestantské. Ale jezuité znali všechny řády cizích škol a vybrali sobě vždy způsob nejlepší, nejosvědčenější a byli ve škole neobyčejně pilni. Jim na školách mnoho záleželo, neboť oni školstvím vedli zápas s protivníky náboženskými. Všude, zvláště v Praze, měli brzo množství žactva katolického, ale víc jinověrců, jež namnoze přilákali tím, že učili zadarmo. Mnozí rodiče husitští a protestantští poslali synka k jezuitům také proto, že tam byla tužší kázeň. R. 1583 počítají jezuité v pražském svém gymnáziu do čtyř set žáků.

Jezuité nechovali mendíků, kteří stále žebrali; oni stejně jako čeští bratří ve svých školách chovali žáky (pokud kteří nechodili do školy z domů měšťanských a panských) v konviktech. Bohaté, urozené, kteří platili, chovali zvláště, chudé živili, šatili, knihami opatřovali v konviktě chudých (domus pauperum) a počtem jen tolik, na kolik stačily jezuitům prostředky, sbírané od příznivců. Žádný žák jezuitů, ani nejchudší, tedy nežebral; také nesháněli jezuitští žáci po městě stravy, obědy jim uvařil kuchař jezuitský doma.

Jezuité o školu dětinskou nestáli. Zakládali nejraději gymnázia o 5 třídách, z nichž tři nižší sluly gramatické, čtvrtá poezie a pátá rétorika. V těch třídách učili od r. 1586 všude dle stejného řádu; před tím rokem připouštěli tytéž neustálené způsoby učení, jako měly školy protestantské. I ta nesnáz byla u jezuitů, že v jedné síni sedaly třídy dvě. Snaha jezuitského učení nesla se hlavně k latině, řečtina měla místo podřízené a jiné předměty mimo rétoriku a katechismus neměly v jezuitských školách vůbec místa. Způsob učení byl stejný jako u protestantů; rozdělení hodin bylo pravidelné tak, že den co den mimo sobotu učilo se dopoledne 2 1/2 hodiny a po obědě zase tak. V první hodině opakovali, odříkávali žáci, v druhé hodině byla nová lekce a v poslední půlhodině disputace, certace žáků, a tak i odpoledne. Úlohy opravoval učitel ve škole s každým žákem jako u protestantů. V sobotu dopoledne opakována látka celého týdne a učeno katechismu. Jedno půldne bylo prázdno.

Zkoušející učitel byl povinen psáti známky v katalog, do něhož každý člen řádu mohl nahlédnouti. Známkami byly číslice, kterých užívají školy ještě dnes, od 1-6. Jednotka byla výtečně. Předchozí denní zkoušky prováděli "dekurionové", ze žáků volení měsíčně; ti vyslýchali, co uloženo, sbírali úlohy, dávali zprávy učiteli. Nad nimi byl vrchní dekurio, který zkoušel dekuriony a sám odříkával úlohu svou učiteli. Dekurionové byli povinni tajně udávati své spolužáky, dopustil-li se který nějaké viny, kromě toho měl každý žák ještě svého soka nařízeného, s kterým se navzájem stále stíhali, opravovali a napomínali. Úhrnem bývalo ve školách jezuitských tajných dohledačů žáků nad žáky víc než ve školách jiných, ba vrchní dekurio byl povinen i řediteli (prefektovi) dávati o škole zprávy, čímž bezpochyby ředitel i o učitelích se dovídal.

Na povzbuzenou pilnosti jezuité si vymyslili zvláštní prostředek. Shrnovali osvědčené žáky ve spolky, jimž dali jméno akademie. V jedné akademii byli vybraní žáci tříd gramatických, v druhé byli humanisté. Akademie měly své úřady studentské, svou knihovnu, zvláštní schůze nedělské, kde závodili disputací o naučených věcech, nebo vykládali si nesnadná místa z klasiků. Akademie konaly i slavnostní schůze s přizváním hostí. Pojmenuje-li dnes někdo veřejnou slavnost neb koncert akademií, toť vypůjčil si jméno od jezuitů a jejich žákovských akademií. Jináče byly u jezuitů obecné zkoušky a certace veřejné; při nich třída zápasila s třídou. Ke všemu zváni rodiče a obecenstvo.

Také šumnými divadly latinskými jezuité sháněli své škole čest a slávu i reklamu. Žáci venkovských škol protestantských spíš hrávali kusy českým jazykem, aby se obci zavděčili. Jenže v Praze divadlo spíš pořizovali jezuitští studenti univerzitní a s nimi tu divadlem zápasila univerzita Karlova, strojíc divadla ze svých studentů, z mistrů a bakalářů pražských škol a ovšem z dospělejších žáků pražských gymnázií. Ale co do šumnosti a nádhery divadelní protestantská představení studentská nemohla se vyrovnati divadlům jezuitským, k nimž přičiňovali velcí páni i dvůr císařský svou pomocí.

Při výchově na jezuitských školách zaváděny vycházky a hry jako na protestantských. Ale zajímavo, že mezi hrami nacházejí se šachy a dáma; urození vedeni k šermu, k tanci, k jízdě na kůslech čili bruslích, ač i klouzání v starých řádech jezuitských zakazováno. Že bití i u jezuitů bylo pedagogickým prostředkem, to již řečeno; při bití měli žáka trestaného pevně držeti spolužáci, jako se dělo na protestantských školách. R. 1560 zvolili si jezuité v Praze nějakého krejčího, aby byl korektorem a biřicem, který vyplácí metlou. Ale rodiče jezuitských žáků zdvihli se proti tomu; prý to hanba, aby děti jejich měly bity býti od "sprostšího" člověka, prý ať je mrská magister. Tedy je mrskal zase magister. Školy českých bratří bývaly při sborech; jedny byly jako nějaké semináře pro vychování mládenců ke kněžství; tu se učili číst, psát, Písmo vykládati, zpívat a kázat. K latinské učenosti v prvních dobách nehleděno, zbožnost a mravnost byla nad učenost. Přitom nezanedbávány ruční práce, neboť příští kněz měl živiti se prací rukou svých. Mimo takové semináře měli bratří školy dětské, obecné, české, takové, jako měli táboři, zárodek škol národních. I nízké školy dívčí bývaly při sbořích, k nimž navržena žena, aby děvčata učila číst, psát, šít a pomáhala v katechismu.

V bratrských školách docházela naše krásná řeč česká největší vážnosti a pěstování. K vyššímu školství - k latině - bratří konečně z nutnosti dostali se též, ale bratří křesťané nepřilnuli tuze k latinským pohanům. Něco z latiny dostalo se po r. 1528 do hlavní bratrské školy mladoboleslavské, která do r. 1542 byla už hotovým gymnáziem. Když ustalo pronásledování bratří, vzbuzené bouří stavů r. 1547, vedením znamenitého Blahoslava rozšířen humanismus (latinské vzdělání) mezi mládeží bratrskou a upraveno několik gymnázií s latinou a s trochou řečtiny. V Čechách obnoveno boleslavské; na Moravě (kde nebylo r. 1547 bouře a tedy ani pronásledování) vyzdviženo později gymnázium v Ivančicích, pak i v Meziříčí a Přerově. Zřízení těch latinských škol nebylo v podstatě jinačí než na gymnáziích protestantských. To bylo u bratří škodou, že byli pořád na nejistotách; jak udeřilo pronásledování (a to bylo časté), hned bylo načas veta po škole a zápas s utrakvisty a protestanty pořád je dusil. Po vydání majestátu na svobodu náboženskou založeno r. 1610 přízní Petra Voka z Rožmberka gymnázium podobojí i pro bratry v Soběslavi, které však smrtí zakladatelovou nedošlo daleko od začátků svých a živořilo. Také v Praze založili bratří partikulární školu při Betlémské kapli (1612). Osm let po tom byla bitva na Bílé hoře; zahynula protestantská univerzita česká a všechny protestantské i bratrské školy. Zato školy jezuitů rozmnoženy. Bývalá městská gymnázia latinská snížena na školy nízké, vedl je kantor, zmizeli bakaláři a mistrové.

zpět na obsah - Další: Řemeslo