|
- Winter | - Zlatá doba měst | - |
Města při svém založení stala se shromaždištěm, sídlem řemesel a živností. Ve zdech městských v bývalém podhradí slovanském zůstali svobodní řemeslníci slovanští a fundátor města přivedl z ciziny do nového města řemeslníky německé. Zámožnější koupili si tu domy, stali se měšťany. Chudší dali se pod ochranu městskou, ale všichni pospolu tvořili svobodné řemeslo městské. Řemeslník obdržel právo k samostatné práci a k trhu již samým přijetím svým do městské společnosti; město mělo pravomoc živnosti a o tu se opíral řemeslník, netrpě, aby na míli cesty kolem města někdo jal se provozovati jeho řemeslo.
Nebylo by správno mysliti, že zánovní města byla řemeslem a živností přeplněna. Zpočátku zajisté byli tu řemeslníci jen nezbytní a v skrovném poctě. Teprv vzrostem obyvatelstva a kultury se vše množilo a šířilo. To jisto, že vznikem měst vznikla i řemesla nová.
Z těch nejprve soukeníci: že z vlny robili látky naši lidé již před zřízením měst, to jisto; ale do nových měst vešli soukeníci s pokročilou dovedností, ačkoli česká vlna nevyrovnala se vlně cizozemské, a proto za všecken čas potom cizí sukna do Čech vožena. Ti, co sukna (zvláště cizí) prodávali, sluli sukna kroječi. Kteří řemeslníci sukna rozkrájená sešívali na oděv, byli krejčí. Také ti vznikali městy. Předtím v slovanských osadách, pokud šatu nerobily ženské, sešívali šaty, zvláště z kozí, sešívači čili ševci. Těm v nových městech zůstalo sešívati obuv, k níž si kůže vydělávali po dlouhou dobu sami.
Nové řemeslo v městech byli řezníci, ale podle nich ještě za dlouhou dobu měšťan si nedal vzít právo chovati dobytčata a zabíjet je sám. Časem ovšem řezníci obsáhli právo na práci řeznickou sami a stali se předním řemeslem v každé obci, ani ne tak pro řemeslo, jako pro bohatství svých mistrů a jejich množství. V Praze na Starém a Novém Městě za Karla IV. bylo na 200 řeznických krámů. V městech venkovských počítá se tou dobou po 30-40 krámech! V 15. století v Praze počítá se na 18 domů jeden řezník. Když zakládána později města panská, vždy snažilo se zánovní město nejprve míti řezníka. Je v tom asi také nemírná obliba masité stravy tehdejších měšťanů.
Řemeslo pekařské nebylo v městech docela nové, ale městy se rozšířilo. Před založenám měst a dlouho potom hospodyně pekly si chleba samy; proto pekařské řemeslo rozšiřovalo se jen zvolna.
Nově vzniklo a rozšířilo se v městech řemeslo sladovnické a pivovarnické, ale teprv časem. Dlouho totiž si měšťané dělali slady a vařili pivo ve svých domech sami; ovšem bylo to vaření skrovné na malé pánvi. Ale časem některý soused začal větší měrou vařiti, pořídil si větší pánev, také konšelé zřídili leckde větší podnik várečný a tak vzrostem a zlepšením produkce vzniklo odborné řemeslo. Sladovníci a sládkové buď najímali od sousedů, buď od samostatných majitelů sladovny a pivovary. Sousedé pak docházeli se svými slady a vary k nim, nikdy nevzdávajíce se práva sami vařiti; odtud až podnes slují "právovárečníky". Vzrostem obyvatelstva arciže měšťané obmezovali počet právovárečníků a jen určité domy, kterýchž majitel sladoval a vařil po pořádku, po třídě, podržely právo vařiti.
S pivovarnictvím vyvinulo se řemeslo bečvářské a vznikla živnost šenkéřů a krčmářů.
Mlynářské řemeslo zůstávalo odvislým; když město získalo mlýn k obci, mlynář po dlouhé časy byl pouhým nájemcem mlýna nebo dokonce jen městským zřízencem. Bylo zařízení mlýna jednak nákladná věc, jednak nepustily vrchnosti snadno z rukou mlýnů svých starodávných, v městě stojících. Teprve v 15. a 16. věku mlynářů přibylo a osamostatňovali se. V Praze počítá se v konec 16. věku mlýnů a malých mlýnců na lodích úhrnem 21, kol moučných 76. Při venkovských městech bývalo u každého města po 4-5 mlýnech průměrně.
Ze starých slovanských řemesel ocitají se v nových městech kožišníci, provazníci, hrnčíři a konvář neb cínař, z něhož brzo vyvinul se zvonař. Přibyl též kovář, který nerobil jen podkov; zhotovoval v první době všecko, co se ze železa kovalo, jako mříže, části zámků, závěsy na dveře i zbraně.
S kovářem vešel do města starodávný tesař, který pomáhal při stavbě nových měst nejen na krovech, ale i uvnitř, hotově prosté ještě nářadí.
Umění malířské, plastické, stavitelské i zlatnické bývalo u nás před založením měst, ale podnikali je klášterní bratří hlavně pro ozdobu chrámu. V nových městech objevují se světští malíři, zedníci a kameníci i zlatníci.
Záhy přivtěleni k městu lazebníci, kteří nebyli právě nové řemeslo; staří naši předkové mívali lázně před zřízením měst.
Poslední řemeslo, jež do měst se dostalo ze staré doby, byli tkalci plátna; dlouho provozováno to řemeslo v horách a od žen. Z některých těchto uvedených řemesel základních dřív nebo později odštěpovala se řemeslná odvětví nová, a to takovou někdy měrou, že to drobení jest klásti za význačné znamení doby. Arci v prvních dobách městských byla některá štěpení nutná, poněvadž se práce zušlechťovala, zjemňovala, ale časem tříštilo se řemeslo až zbytečně, a nejen u nás. V cizině někdy badatelé neumějí těch jmen ani vysvětliti. K některým přihlédnouce poznáme ihned, která zaměstnání řemeslná se odštěpila, aby pak žila samostatně a byla východiskem k jiným novým řemeslům, a poznáme také, která odštěpná zaměstnání nemohla se nadlouze udržet a byla možná jen v Praze, kde byl pro množství lidí silný odbyt.
Od soukeníků oddělili se postřihači, kteří sukno těžkými nůžkami nakonec upravujíce postřihovali, dalším štěpením vznikali kloboučníci, rukavičníci, kteří šili rukavice z vlny, čepičáři, biretníci, kteří učeným lidem robili hedvábné a sametové birety. Od kloboučníků oddělili se v 16. století (v Praze as od r. 1523) k samostatnosti šmukýři a pernaři, kteří zdobili klobouky mužské i ženské hedvábnými i zlatými "šmuky" a peřím; jim příbuzní byli ohanečníci, kteří ženskému pohlaví strojili z peří oháňky (fochry). Poslední ze soukeníků vznikli punčocháři, kteří robili punčochy pletené, kdežto dosavad byly sešívané (vyskytují se první v Praze r. 1570).
Od základního řemesla krejčovského odloučili se k speciální práci hacníci čili krejčí kalhot, pláštníci, kabátníci, kytléři (šili kytle), župičáři (župice), ornátníci, měšečníci, váčkáři, toboláři. Krejčí sami mezi sebou dělili se, že jedni oprávněni šíti nové šaty, druzí šaty jen spravovali. Sluli vetešníci.
Od ševců oddrobili se koželuzi, ačkoli na venkově ještě vždy v nouzi švec vydělával si kůže na obuv sám. Dále sedláři, řemenáři, uzdaři, pasíři, knihaři čili knihvazači, kteří vázali knihy v dřevěné desky kozí potahované. Také ševci sami mezi sebou časem velice přísné rozdělili se v noviníky (novilníky, nováky, novětníky) a vetešníky; jedni dělali novou obuv, druzí záplatovali starou. Od koželuhů zase časem odděleni pergameníci a jircháři, kteří vydělávali kůže tříslem solním na bělo, kdežto koželuh ji robil rostlinným tříslem na červeno. Vznikli i samostatní barvíři kože, z nichž nové odštěpení byli zámišníci, kteří barvili na žluto.
Velmi široké příbuzenstvo rozvinulo se z kovářů; byli to mečíři, nožíři, platnéři, helméři, brníři, kteří hotovili drátěné brně, osirožníci, kteří robili jezdcům ostrohy, kosaři, nožíkáři (nůžky), šípán, jehlan, hřebičníci, zámečníci, z kterých v době Karla IV. >!-- kytle - volná sukně z hrubé látky. : župice - spodní sukně nebo kabát. --> vyšli orlojníci čili hodináři hodin velkých, v době husitské ručnikáři nebo puškaři, aniž zámečník přestal míti právo robit ručnice i hodiny nadále. Na počátku 16. věku odštěpili se od hodinářů velkých hodin hodináři "malí", kteří dělali hodiny malé, umožněné teprve francouzským vynálezem péra hodinového r. 1480. Z kovářů vyšli ti, co kovali a robili nádoby a lucerny z plechu, tedy flašnýři (ars flaškariorum). Těch bylo v 15. století v Praze tolik, že po nich zvána ulice flašnéřskou (dnes Spálená). Od flašnéřů oddrobili se klempíři, kteří pracovali plechem bílým, a od těch zase struhadlníci. Z toho širokého příbuzenstva brníři od poloviny 15. století hynou, neboť zbroj složená z kroužků a pletiva železného zanikala.
Prvotní obrabitel dřeva, tesař, proběhem časů vídal kolem sebe stejně rozvětvené příbuzenstvo jako kováři. Asi nejdřív vznikl stolař čili truhlář. Slabším jejich odvětvím byli postelníci, neckaři, stoličníci, kolebečníci: vzácným byl stolař, který uměle dělal varhany, tedy varhaník. K samostatnému živobytí dospěli šindeláři a koláři neb koloději, lukaři a kušaři, jenže ti v 16. století hynou, poněvadž zbraň střelná zatlačila luky a kuše; viz luk (arcus) a kuši (ballista) na obrázku (23, 24); jiné odštěpení od truhlářů byli lištaři, kteří první vykládali pokoje a stropy, řezbáři, kteří jsou umělci v plastice, štítaři, soustružníci, od nichž oddrobili se kolovrátníci, kteří robili paním a pannám kolovraty, lůžkaři, kteří dělali lůžka čili pažby k puškám, a také houslaři, ačkoliv i truhláři dělávali po venkově housle a loutny.
Z kovolitců, konvářů a zvonařů záhy v městech vznikli kotláři, kteří lili i tepali měď a mosaz (sloučenina mědi s zinkem). Již v 15. věku bývají jmenováni německým zvukem rodšmídy. Dělali všecko z mědi a mosazi, nač si vzpomeneš, i kotle, mísy, pánve, svícny, stříkačky, váhy, čepy, přezky, hmoždíře, svícny i hudební trouby.
Zbytečné drobení pozorovati jest u pekařů. Odtrhují se od nich mazanečníci, koláčníci, oplatečníci, kobližníci; v první době vyskytuje se také pekař boží, jenž pékal hostie do chrámu. Těm, co směli péci jen chleby velké, hrubé, říkali pecnáři; ti byli v obchodě velmi obmezeni. Nové řemeslo pekařské vzniklo počátkem 14. věku - byli to pernikáři (pernicatores) neb caletníci (calta), kteří mouku zadělávali medem. V Praze zvána prý po nich ulice Caletnou, ač pekaři také pekli calty, ovšem bez medu.
Od pernikářů vyloupli se na počátku 16. století cukráři a brzo i konfektáři, kteří medem, z ovoce, cukrem a moukou strojili konfekty; těch nebylo nikdy mnoho a překáželi jim apatykáři, kteří robili konfekty také. Cukráři strojili hlavně cukrem všelijaká koření a ovoce, dělali tatrmánky z cukru čili maňásky cukrové.
Že se oddělili od hrnčířů kamnáři, je dosti přirazeno. Zbytečným drobením práce však vznikli měďaři a rendlikáři.
Z řemesla tkadlecího vznikají tkaničkáři, šnoraři, stuhaři, šlojířnice čili roušnice, barchantníci, kteří snovali len s bavlnou, kolem r. 1600 vznikli mezuláníci, kteří tkali pevné hrubé plátno, tkané po vlásku (mezzolana).
Bylo také přirozeno, že dosti záhy od lazebníků, kteří v lázni lidem sloužili nejen koupelí teplou a parní a přitom pivem a vínem, ale také stříhali vlasy a brady a hojili rány na těle, v 15. století oddělili se bradýři, a z těch bradýřů, jimž říkáme obyčejně "barbíři", nejeden sloužil již jen jako ranhojič, chirurg.
Podle řemeslníků, kteří se odštěpovali od staršího kmene a leckdy zajisté jen k živobytí nedlouhému, vznikala v městech řemesla zbrusu nová. Volala je v život potřeba nebo kulturní pokrok i přepych. Z těch řemesel nových jsou dlaždiči. Objevují se u nás poprvé v ranní době lucemburských králů v 14. věku, když města začala se dlážditi. Bylo však dlaždičů vždy málo, neboť města s dlažbou nepospíchala.
Nové městské řemeslo byli svíčníci a mydláři. Vznikli větší kulturou. Dosti dlouho robily svíčky lojové a mýdlo hospodyně samy. Pomáhal i řezník. V 15. věku však hned na začátku doby husitské jsou tu samostatní mydláři a o něco později svíčníci. Jenže ti nelili do forem jen svíce z loje, ale hotovili též svíce z vosku. Asi před polou století 15. po ukončení války husitské hlásí se k životu nové řemeslo, které je do té chvíle některým slabochům zkázou. Ti řemeslníci zahříváním a ochlazováním lihových par z piva nebo vína dělali kořalku, sluli vinopalníci, vínapaliči i pivopaliči a jejich výrobek slul žžené víno, pálené víno.
Umělecké řemeslo krumplířů převzalo v městech práci klášterních panen, které odedávna vyšívaly obrazy a zdoby zlatem a stříbrem, perlemi na rozmanitých látkách, hlavně ovšem kostelní. Objevují se v době Karla IV. a pak nemizejí a vyšívají též kostýmy, koltry (koberce) do panských a měšťanských bytů, závodíce s malíři barvami a kresbou, ovšem ne vždy šťastně.
Sklářství drželo se hor českých, ale r. 1443 jest skelná huť i v Praze. V tom patrný pokrok kulturní. Skla přibývalo a zapuzovalo kožené mázdry v oknech.
Nové řemeslo, které pomohlo a pomáhá kultuře nade všecka jiná řemesla - knihotisk -, vzniklo v Němcích v polou století 15. a u nás toto "černé umění" r. 1468 se prohlásilo první knihou v Plzni. A dosti brzo potom - r. 1499 - čteme ponejprv o papírné ve mlýně na Zbraslavi. Tedy opět nové řemeslo z kulturní potřeby.
Proti němu arci skoro bezcenné jest nové řemeslo paštyťařů nebo paštikářů, které vzniklo z přepychu doby Rudolfovy. Ti pekli paštiky, do těsta sekané maso, ale robili i dorty a jiné kusy z koření a cukru; byli to v první době Francouzi a Vlaši. Rozbíhali se po šlechtických zámcích.
Důležitější jest z téže doby Rudolfovy nové řemeslo kominické. Do té doby čistila komíny domácí čeleď, jak dovedla. Komináři čili mestkomíné, kteří vytírali komíny, vyskytují se v Praze od r. 1560 na Hradě, ale teprve r. 1598 obdržel Vlach Marian jakožto kominický podnikatel od císaře výsadu na Hradě a na Malé Straně a jeho nástupce pak měl právo kominické po Čechách, čímž bylo to řemeslo velmi obmezeno.
Prací a děl těchto uvedených řemeslníků a jiných pro obmezenost místa neuvádím, pokud sloužily všedním potřebám; zmizely dávno ze světa, neboť doslouživše, zahynuly. My jen víme o jejich jakosti některou zprávu. Takž například všeobecně se vychvalují česká sukna, která uměli nejlépe dělat v Broumově, Pardubicích, Táboře, Mýtě, Žatci, Litomyšli, v Plzni, v Bělé a leckde jinde. Odtamtud je vyváželi do obchodu. Česká sukna jdou jmenovitě často do Polska. Ale před koncem 16. věku soukenictví naše klesá rostoucím dovozem suken cizích, jemnějších a pestřeji barvených. Našim českým parádníkům bylo české sukno už nevzhledné. Nynější soukenictví je fabričné, staré bývalo rukodělné a udrželo se až k letům 1830-1850.
Víme dále, že výborné pivo vařívali naši sládkové, a to z pšenice bílé, z ječmene tmavé čili staré a hořké. Znamenitou pověst i přespolní odbyt mělo pivo rakovnické, turnovské, žatecké aj.
K řemeslu náleželo v oněch dobách umění, jež slově vysokým. Je to stavitelství, malířství, sochařství. Malíři teprv privilejem císaře Rudolfa 1595 obdrželi jméno umělců. Pracím jmenovaných umění obdivujeme se do té chvíle, neboť přes všecku zlobu času a lidí dosti se zachovalo. V předešlých kusech této knihy položena o vysokém umění nejedna zmínka.
Též z prací uměleckého průmyslu po muzeích dosti na obdiv i poučenou je zachováno. Některých uměleckých prací řemeslných všimneme si. Zlatníci robili přerozmanité kusy mužského a ženského přepychu, prsteny s kamením i bez něho, zdoby na hlavy, na ruce, náramky, zdoby k uším, pásy se zvonci a s jablky, do nichž se dávalo pižmo; na hrdlo paní robili křížky, srdéčka, zápony, řetězy, vybíjeli zlatem a stříbrem krunýře, uzdy aj., robili stříbrné lžíce a nádoby picí, koflíky, číše nejrozmanitějších forem, obkládali křišťálové číše zlatem a stříbrem, v době Rudolfově i pštrosí vejce zlatem vroubili a v číše proměňovali.
Na obrázku jsou podány rozmanité číše, jež hotovil zlatník v době renesanční.
Číše ty jsou shromážděny na Hluboké. Za všimnutí stojí číše Panna. Ta drží nad hlavou malý koflíček, jejž při poctě vypila paní, pak se obrátila číše tak, že přišla hlava panny dolů i s koflíkem dámským a do sukně, kteráž není nic jiného než kalich, nalilo se víno, jež vypil pán.
Nejznamenitější práce své zlatníci strojili kostelu, kalichy, monstrance (viz obrázky č. 102-105), kaditelnice, vše slohem vládnoucím a buď z vlastní fantazie, nebo dle předloh tištěných, po světě rozšiřovaných. Byl tehdejší zlatník všeuměl, on tepal, lil, dělal k ozdobám email a maloval, byl plastikem, neboť robil sošky, byl klenotníkem, kterýž rozuměl kamení a věděl, kam který a ke kterému se hodí. Pozlacovat stříbro směl, pozlatiti však měď nikoli, to kladeno za těžký zločin. Bylo-li potřebí ozdobu vyrýsovat do kovu drahého, zlatník vyrýsoval, proto také nejednou zlatník ryl pečeti jako rytec. Pečetidel zachovalo se mnoho, města i kdejaké řemeslo chtěla osvědčovat své právo pečetí, a ty pečeti při vší spletitosti ornamentu byly skladby jednotné, zřetelné. Viz pečeť turnovského města (obrázek 136).
Z děl kovářských a zámečnických uměleckou cenu mají železné mříže, jež v kostele ohrazovaly hrobky, oltáře, v domech zastavovaly okna, zdobily schody, obstupovaly kašny.
Bývá to často div, že z látky tak nepoddajné, jako je železo, dovedli ti lidé vyrobiti tak bohaté a sličné tvary, berouce si vzor ze slohů stavebních, z gotických kružeb, růží, plaménků a v době renesanční nutíce železné pruty v přebujnou dekoraci rozvinutých a zase propletených linií. Mříže gotické a renesanční bývají v stejné ploše; mříže barokní, vystupujíce dosti zhusta z plochy, vypínají se obloukem ven, jak to na obrázku (81) radnice hradecké. Pěknou mříž renesanční viz na obrázku (137). Jest z Hradce Králové.
Umělecké kusy prováděl kovář také na závěsech dveří, na plechu, jímž dveře někdy pobíjeny. Co to do nich vytepal všelijakých figur, písmen, erbíků, což znamenitě byly komponovány ty klepáky na vratech, což sličně vytepal zámečník v plechové krytiny a štíty zámků! S vkusem robil kovář vývěsní štíty a znaky řemeslné.
Jen vizte na obrázku (140) znak kovářů samých. Na kytce visí podkova a na ní v obou koncích zavěsili malé podkůvky.
Mistrnou práci pořídil kovář nebo zámečník na veliké kleci v Jindřichově Hradci (viz obrázek č. 73); skoro každé pole má jinou dekoraci. Velikou dovednost měl také zhotovitel mříže, která obstupuje hrobku královskou u sv. Víta (viz obrázek č. 118). Co tu pražský mistr Schmidhammer (1575) ukázal rozmanitosti v kresbě! Každá část mříže jinačí a všecko provedeno z hrubého i těžkého materiálu, jako by to byly elastické drátky!
Přitom zajímavo, že objednatel neplatil za vtip a formu umělci, nýbrž hotová mříž zvážila se a zaplaceno od centu neb od libry, konec 16. století cent po 18 kopách, což dnes vydá asi 220 až 240 korun. Zlatníkovi placeno od lotu hotové práce.
Z prací mečířových dosti po muzeích zachováno kusů, jmenovitě parádní meče dvojručí. Nové formy v 15. století jsou kordy a kratší korduláče a také šablice, která k nám přišla asi z Polska a tam zas přišla z východu, bývala u nás již v 15. století oblíbena. Sudlice starodávné dělány v době husitské s ušima čili s postranními háky, také na ně přidávána sekyra, čímž vzniká v 16. století halapartna i v českém vojště oblíbená.
Brníři pletli brně z ocelového drátu, ale koncem 15. věku nošeny spíš obojky z plátů a pletivo brnířů odkládáno. Vůbec do konce 15. věku celý člověk vojenský obalil se pláty, což dřív tou plnou měrou nebývalo. Na prsou měl krunýř, který platnéři nýtovali z jednotlivých kusů, nebo přední plech; záda kryl zadní plech, ke krunýři přibyl "šorc" z plátů na řemenech zavěšených a stehna kryjících, ruce kryty železnou rukavicí, lokty kryty "myškami", na nohou byly železné holyně, slovem celý muž byl ze železa. V 15. věku bylo to odění gotické, vše spělo do špice, v 16. se všecko zaokrouhlovalo.
Cínaři neboli konváři měli v Čechách cínu dost, tím podporována snaha naplňovati dům i kostel nádobami cínovými. Není to kov docela příhodný pro uměleckou práci, neboť měkký kov ten podává plastické ozdoby měkce, bez ostrých rysů, jako by z těsta byly. Nicméně cínař se o pěknou práci snažil a lidé v domech mívali na centy cínového nádobí, ozdobeného vypouklými nebo vyrývanými zdobami. Křtitelnici kostelní a konvici viz na obrázku (116 a 141); plastická ozdoba je na víku a uchu. Na plášti jsou zdoby vyrývané.
Prací zvonařských z 15. a ještě více ze 16. století zachovalo se tolik, že nutno položiti ta století za dobu nejlepší zvonařské produkce naších předků. Do té chvíle známe již nad 70 zvonů z jediné huti pražského zvonaře Brikcího (1550-1599) a jeho huť nebyla jediná v Praze. Také pilně zaměstnány byly dobropověstné dílny zvonařské v Hoře, Boleslavi Mladé a v Králové Hradci, aniž to byly dílny v Čechách osamělé. Zvonař lil zvony ze zvonoviny, složené ze čtyř dílů mědi a jednoho dílu cínu. Ještě dlouho v 15. století bývalo na zvonech ozdobných nápisů a povydaných obrazů málo. Byla tu jen hezká forma zvonu, na čepci nahoře bývá úzký proužek s nápisy. Časem jali se zvonaři zdobiti hořejší pás listy dle formy jetelovými a rovněž tak dolejší obrubu zvonu. Na plášť dostaly se ke konci doby gotické povydané obrazy kříže a světců i obraz mistra Husí; v 16. století nápisy se dloužily a podle prvotních latinských objevují se od poloviny 15. století české, v nápisích bývají texty biblické, modlitby, zprávy o tom, kdo dal zvon líti. Renesance přinesla na zvony okrouhlé písmo a zdoby akantových listů i lecco jiného z dekorace renesanční. Zvonaři lili též pušky a roury k vodovodům městským.
Hrnčířské práce české měly dobrou pověst a zaslouženou, jakž viděti z kachlíků naplněných figurami a nádob ladných tvarů, pěkné polívaných sklovinou (glazurou) z leštěnce olovnatého, do té chvíle zachovaných. Na vývoz svého zboží hrnčířského vzmohli se mimo jiné Českobrodští, Kutnohorští a Berounští, kteří koncem století 16. uměli dělati i vkusné přepychové nádobí malované (majoliky).
V uměleckém průmyslu pracovali i naši truhláři. Snad každý čipernější truhlář byl řezbářem zároveň, a tak vzniklo jejich prací vkusné nářadí měšťanských a panských bytů, truhly, jarmary, stoly, jež jsou chloubou muzeí. Truhly a jarmary zhotovovány slohovým způsobem jako v architektuře. V době gotické po goticku užíváno kružeb, fial; v době renesanční a barokové obliboval truhlář na svých výrobcích zdobné oblouky, sloupy, jakž ukazuje obrázek truhly na Zelené Hoře, a ozdobené vkusným prokládáním dřev světlejších a jinobarvých, čímž vznikaly obrázky, jakž viděti na truhle na Hrubé Skále. Obě jsou z hrany 16. a 17. věku - slohem již barokní.
Stoly také nejčastěji prokládány dřevy jinými (dílo to "intarzie" slove). Při postelích, které bývaly obyčejně daleko obšírnější nežli dnes, truhlář bohatěji strojil 4 sloupy, na nichž byla nebesa, neboť nebesa bývala obyčej tehdejší.
Bylo by lze najíti ještě u jiných řemeslníků práce, které jevily umělecký vkus, vždyť snad každý se snažil i věci k nejvšednější potřebě určené zhotoviti oku vděčně.
V první době městského života rychtář a konšelé hlídali a řídili řemeslníky sami, vydávajíce jim nařízení stran práce a trhu. Ale již ke konci 13. věku začali se řemeslníci stejných nebo příbuzných řemesel družiti v spolky rázu náboženského a humanitního, v bratrstva, která náležela k některému oltáři a jehož členové měli pojištěnu podporu a pohřeb. Ta bratrstva dosti brzo přibrala k svým úkolům povinnost hájiti zájmů řemesla samého, i vyvinul se z bratrstva cech, který strhl na sebe a své členy oprávněnost k práci, k nákupu surovin a k prodeji hotových výrobků. Tedy kdo nebyl v cechu, nesměl nic toho podnikat, a podnikl-li přec, trestali ho a nadali mu neřádných čili nepořádných "stolířů" (v pozdější době "fušerů"), snad že pracoval pokoutně při cizím stole.
Spolku dáno jméno cech z německého Zeichen, neboť Němci v městech v oné době vládli na radnici, naši později říkávali cechu též pospolnost, pořádek, latině societas; řezníci přerovští si říkali "universitas". Statuta cechovní v prvních dobách dávali konšelé a řídko král, v 16. století obyčejně král, řídko konšelé. V poddaných městech vrchnosti stvrzovaly statuta.
Nejstarší povědomá u nás statuta čili zřízení cechu jsou v Praze z r. 1318. Byl to cech krejčí; druzí, kteří si vyžádali stvrzení statut, byli zlatníci z r. 1324; první statuta z venkovských měst jsou pekařská z Netolic a potom již vzniká cech za cechem všude. V 16. století již skoro všecko řemeslnictvo cechovné se vázalo. Jen knihtiskaři, apatykáři a švadlinky neměli cechovního zřízení a sluli tudíž řemeslem svobodným, to jest neorganizovaným řemeslem, podléhajícícm ve všem všudy konšelům, což arci není žádnou předností, neboť cechovníci se spravovali sami a ta samospráva byla jejich chloubou. Ránu utrpěla dotčená samospráva cechovní, když po bouři stavovské r. 1547 Ferdinand cechům na čas odňal hlavní kusy samosprávy; potom vracel zase, ale uvázal si je k větší poslušnosti.
Na čele cechů byli cechmistři čili starší, obyčejně dva, ti chovali cechovní pokladnici, která měla uctivé jméno "matka pokladnice". Konšelé pak propustili jim pravomoc soudní nad členy spolkovými, ovšem jen ve věcech řemesla. Cechmistrům (magistři cecharum) přiznán dohled nad dobrotou práce mistrů, ale byli konšelům také za zlou práci členstva odpovědni, neboť konšelům šlo o to, aby obecenstvo nebylo šizeno. Cechmistři předsedali valným hromadám, v nichž se mistři usnášeli o věcech řemesla. V nich se konal i soud. Pokud v schůzi byla otevřena matka pokladnice, musil každý chovati se slušně.
Přístup do cechu zpočátku byl těm, kdož srovnali se u víře s husity a stali se měšťany, dosti snadný, platilo se skrovné vstupné; když však počet mistrů brzo vzrostl, zvětšen peníz vstupný, ale jen střídmě, a již r. 1357, aby nedostal se do cechu nedouk pro hanbu řemesla, ukládá se kandidátu, aby ukázal mistrovský kus, ukládá se tedy zkouška. Bylo tak arci všude jinde v cizině.
Řemesla dbala cti, proto musil kandidát přinésti list o poctivém rodě svém. Od počátku platila zásada slušná, aby řemeslo živilo všechny mistry stejně, aneb aspoň aby každému pojistilo výnos práce. V cechovním řízení od prvopočátku platí zásada, že syn mistrův, když vstupuje do cechu, má po otci půl práva nebo celé. To jest: jiný kandidát musil vyplnit všechny podmínky přístupu, a syn mistrův plnil jich jen polovici. Tedy, bylo-li v 15. století v městě venkovském do některého cechu složiti průměrem 30 grošů míšeňských přístupného a 2 libry vosku a ukládala-li zkouška mistrovská kandidátu, aby zhotovil výrobky svého řemesla čtverý, syn mistrův platil při "půl právě" pouze 15 grošů, l libru vosku a vykonal jen dvojí kus, při "plném" právu neplatil nic a nedělal nic, což proti jiným kandidátům bývala křivda a pro řemeslo samo nemohl v tom býti užitek, dostal-li se do cechu synek, který neuměl nic nebo málo. Že i dcera mistrova měla v cechu výhody, jež přenášela na ženicha, byl-li z řemesla, toť již důsledek práva synova, a že vdova po mistrovi směla provozovati řemeslo, toť spravedlivo, ale všecka ta rodinná nadprodukce vedla k sobecké dědičnosti cechovní, a ta jest nespravedlivá, neboť zabraňuje cestu jiným, kdo nejsou syny, kdo nepřiženili se k dceři nebo k vdově mistrovské, V tom bývali řezníci nejlakotnější.
Proběhem času však všechny ostatní svrchupsané zásady cechovní měly v sobě zárodek k škodnému zhoršení, vzbuzený sobeckou snahou mistrů. Aby překazili vstup většímu počtu do cechu, ukládali vstupný plat až nemírně vysoký. Bylo-li průměrně v 15. století 30 grošů až 1 kopa přístupu - v 16. zvětšen plat až do 16-30 kop. Kolik chudých tovaryšů mohlo s takový plat býti? A nadto ukládali mistři nově příchozímu mistru, aby strojil svačinu čím dál tím hojnější. Zkouška mistrovství, prvotně jen neurčitě naznačená, proběhem času se určuje, zmnožuje se ve víc kusů a ztěžuje.
Švec v 15. století býval povinen čtverým kusem - měl urobiti za mistrovský kus škorně příčné, škorně telecí, střevíce a punčoch kožený veliký, v 16. století někde mu ukládali jich už 9. Nožíři chtívali (r. 1525), aby kandidát zhotovil dokonce 77 nožů a nožíků. - Nejde tu naspoled ani o práci velikou tak jako o veliký náklad na takové kusy. Že také listy o cti rozmnoženy, aby totiž kandidát dokázal, že jest řádně oddán v manželství, že jest osobně svoboden a ne člověk poddaný, to by nebylo ani ztížení, ale horší je, že cech přemršťoval pojem cti; kdo zabil psa, kdo se dotekl umrlého zvířete třeba vzteklého, kdo se dotekl prstem šibenice, ztratil čest a buď ho v cech nepřijali, nebo byl-li v něm, vypudili ho.
Dobrá sociální snaha, aby všickni mistři v cechu měli pojištěný výdělek a byli sobě rovni, vedla k tomu, že obmezováni jednotlivci v činnosti čilejší, pokrokoví, udušena soutěž v práci jako v prodeji, vůbec obmezena práce na malovýrobu; určeno, kolik kusů výroby smí mistr udělat a na trh vynést. V městech zlaté doby kapitalistická velkovýroba nemá místa. Z té příčiny určen byl počet, kolik tovaryšů a učňů smí mistr míti; některá řemesla suroviny (zejména kůže) kupovala společně a rozdělovala mezi mistry ze snahy, aby nekoupil si druh nad druha víc. Ale přesto nerovnost byla už v staré době; byl-li mistr statkem požehnán, měl-li dům, grunty, snáz koupil sobě, čeho potřeboval do řemesla, kdežto mistr chudý, nemaje leckdy zač koupiti, buď "světil" (tj. nepracoval), nebo pracoval z přineseného od lidí materiálu. "Zlaté dno" řemesla již v 16. věku plně neplatí, již nelze říci, že řemeslo živí každého mistra spolehlivě, a hospodářská rovnost lidí ani v prostých poměrech není možná.
Tovaryši, tehdejší dělnický stav, vandrem přicházeli do měst a vstupovali do díla k mistrům. Tovaryš musil míti list, dokazující, že je vyučen, a některý nástroj svého řemesla. Bez listu a nástroje pokládán za tuláka. Když pak v 16. století měli tovaryši své spolky a snad všude svoje tovaryšské hospody, vešel příchozí tovaryš do hospody a poptal se, který mistr na tu chvíli by potřeboval tovaryše. Hospodský nebo hospodská mluvili ke každému tovaryši "pane synu", začež tovaryši musili říkati hospodskému "pane otče" a jeho ženě "paní matko". Vida, že má pan syn filce a listy, hospodský poslal pro starší tovaryše a ti po obřadném přivítání, jež kořeněno řemeslnými hesly a příslovími, a po připití dovedli vandrovního příchozího k mistru, jemuž příchozí musil vinšovati štěstí a se poctivě poručiti. Pak se smluvili o čas služby a mzdu. Tovaryš byl přijat tím do rodiny. Toť nejsrdečnější stránka tehdejšího řemesla, tím liší se nejvíc od dnešních poměrů, kde dělníci jsou podnikateli cizí a on jim; onoho času sedal mistr u oběda a večeře se svými tovaryši za jedním stolem a pracoval s nimi v téže dílně. Poučuje o tom řemeslném přátelství obrázek. Tu mistr mečíř Vávra v Brodě Německém dal se r. 1557 vyobraziti se svými tovaryši při práci. Přitom stojí za všimnutí frňousy ohromné, které má tovaryš pod nosem.
Aby se zjednal tovaryš na celý rok, toť případ pravzácný. Obyčejno bylo zjednávati se jen na několik neděl s týdenní výpovědí; před svátky a jarmarky však byla nutná výpověď třínedělní. Utekl-li bez výpovědi, cech psal za ním, a byl tudíž psancem, kterého nikde, kam psáno, nepřijali. Odcházel-li po dobrém, zas ho tovaryši provodili z města. Ale začasté zpivše se tropili přitom neplechu rvačkami. R. 1570 mečířští tovaryši při takovém provázení škopky před domy převraceli a toho, kterého provázeli, zsekali a hned bezmála půl hlavy mu uťali.
Týdenní mzda tovaryšská byla v 15. věku při stravě průměrně po 6-8 groších míšeňských. Za to koupils tehda 28 pinet piva nebo 9-11 liber masa, což bys dnes pořídil za 9-12 korun, a to pivo bys dnes koupil za 10 korun. Měl tedy tehda groš větší cenu než naše koruna. Ty mzdy zůstávaly leckde i na sto let stejný, třebaže peníze kupní silou klesaly vždy více. Přesto však někde mistr nucen přidati k týdenní mzdě, takže koncem 16. století průměrně lze počítati 15 grošů míšeňských za mzdu obyčejně beze stravy. Ale kolik za to koupil? Silou kupní se to rovná 5-6 korunám, to tedy skutečně o polovic méně než v 15. věku! Za mzdu, kterou nelze pokládat za valnou, tovaryš byl povinen pracovat v létě od východu slunce do západu - 17 hodin, v zimě 14 hodin. Zimní práci při světle začínali v říjnu a pro lepší náladu tovaryšům mistrová v ten večer dala pečeni při svíčkách - svíčkovou, kteréžto jméno zůstalo nejlepšímu kusu dobytčího masa po tu chvíli, ač si na tovaryše už při tom nikdo nevzpomíná. Trochu úlevy měli tovaryši v mnohých tehdejších svátcích; krom toho velmi záhy obvykli si nic nedělat v pondělí odpoledne. U nás to byl "sváteční" čili "dobrý" pondělek, v Němcích mu říkali modré pondělí - a mistři všude se naň hněvali. Lenochům hrozil trest peněžitý, vězení i bití od mistra, byl-li >!-- * pinta - stará míra na tekutiny nebo sypké hmoty, máz, necelý litr a půl. --> mistr rukama silnější. Podle tehdejšího řádu bíti tovaryše směl.
Tovaryši již na počátku 15. věku jeví nespokojenost se mzdami, ta nespokojenost roste časem, když čím dál víc poznávali, že se jim překáží, aby stali se mistry, tedy že navždy jsou odsouzeni sloužiti. Poměr srdečný mezi mistry a dělníkem se kalí. Roste počet ženatých tovaryšů, kterým se dávalo jméno "kárníků", poněvadž vandrovali s ženami, vozíce s sebou na káře chudičké svršky a děti své. Začíná se tu jakýsi stav řemeslných proletářů, které mistři neradi přijímali do díla. Zároveň roste počet nepořádných dělníků, fušařů, kteří pokoutně, jmenovitě na vsech, pracují a tím mistrům velikou újmu činí. Ti byli také proletáři své doby.
Tovaryši, kteří u mistrů pracovali, sdružovali se ještě za válek husitských (od r. 1432) ve spolky, "menší pořádky", pro zprostředkování práce a péči o nemocné. K schůzi vyvolili si určitou hospodu. Mistři jen s nedůvěrou povolovali ty hospody. A skutečně tovaryši ve spolcích nejednou smlouvali se o svépomoc proti mistrům. Vznikaly tovaryšské stávky a vzpoury. Stávka provedena obyčejně tak, že tovaryši vyvstali od mistra a nedopustili žádnému jinému, aby za ně vstoupil do díla. První stávku, ještě před zřízením spolků, podnikli provazníci pražští r. 1410. Tenkrát a také potom nazvali mistři stávku "šibalstvem" a nepočestným svazkem. R. 1451 se srotili všichni kožešničtí tovaryši na Novém Městě, aby vymohli svátečné pondělí na svých mistrech. Mistři žalovali, konšelé trestali, ale zase a zase, tu a tam i v městech venkovských, propukaly nové stávky.
Od dob silnější vlády Ferdinanda I. byly stávky řidší. Bylo mnoho hlídání, jež dusilo zárodky "tovaryšského puntování". Vůdcům šlo o hrdlo aneb aspoň o trest zmrzačení, jako se stalo r. 1601 v Praze. Po bouřce pekařských tovaryšů byly těm, kteří první přísahali, že budou při sobě státi, prsty katem uťaty. Hromadné "vyvstání z díla" bylo ještě nejspíš možno na venkově, jak to podnikli tovaryši všech řemesel v Landškrouně r. 1584. Náhle vyšli houfem z města, aniž kdo dovedl zabránit. Tedy secese, jako plebejové v Římě.
Na nejnižším stupínku v cechovním sdružení byli učedníci. Za učedníky přijímáni chlapci obyčejně vzrostlejší, ale také i jen pětiletí. Mistr nesměl učedníka přijmouti soukromě. Byl povinen tak učiniti před cechmistry všelijakými obřady a řečmi a po složení sazby v penězích a vosku. Jak dlouho se učiti, to nebývalo v řemeslech stejné určeno, což přirozeno, neboť není každá práce stejně nesnadná. Ale to nejde dobře na rozum a uráží cit spravedlnosti, že ani v témž řemesle nebylo stejno; který otec mohl mistru zaplatiti (až 30 korun), toho syn vyučil se o polovici času dřív, ba učil se i jediný jen rok, chudý chlapec učil se a sloužil až i osm let.
Poslední léta, když už něco uměl, prací nahrazuje mistrovi, že ho živí a šatí. Že neuteče před vyplněním těch let, za to musil někdo ručiti nejméně 2 kopami. Mistra i mistrovou musil poslouchati "beze všeho odbreptování". Co se doma zběhne, o tom neměl vynášet. Mistr měl k učňovi otcovské právo, směl ho trestati bitím, nejvýš do dvaceti ran.
Nebylo pochybno, že množství a snad většina mistrů vychovávala chlapce k řemeslu velmi otcovsky. Ale o hladu a nerozumném bití je zpráv také dosti; netloukl jen mistr, mistrová, syn, bil i tovaryš. Rodiče učedníkovi přicházeli na soudy městské, viníce mistra z ran smrtelných, chlapci udělaných. Nedivno, že učedníci od hrubých mistrů utíkali. Útěk byl nebezpečný svým následkem, neboť už jím ztratil řemeslnickou čest. Rozumí se při nestejnosti lidí, že také některý chlapec nestál za nic a dobré slovo žádné se ho nechopilo.
Když se učedník doučil, mistr oznámil v cechu, že poctivě svůj čas uložený vystál, že mu dává za vyučenou, což zapsáno v knihy. Přitom byli všickni mistři v cechu tázáni, vědí-li co zlého o tom vyučenci. Potom cechmistr k němu promluvil řeč napomínací, jak se má chovati, stana se tovaryšem. Nesmí býti pyšným, má uctivě klobouk smekati neobávaje se, že mu vrabci vyletí, má býti u mistra v jídle nevybíravý, nesmí ho pomlouvat, co není jeho, má nechat ležeti. Když slíbil vše, otázáni tovaryši, zdali ho mezi sebe přijímají.
Potom obdržel tovaryšské jméno, které mohl změniti s příjmením otcovským, chtěl-li. R. 1567 měl zvonař Brikcí tovaryše Marka, jemuž dali tovaryšské jméno Neřád. U sládků se vyskytuje často jméno Točpivo, Hřejpivo. Od mistra svého obdržel novotný tovaryš některý groš, ale musil dáti mistru svačinu. Potom ho vzali tovaryši do své hospody a tu z něho snímali hrubé mravy učednické stejně tak, jako studenti v univerzitě dělali beánu. Začínali obyčejně políčkem. Dal ho starší tovaryš slovy "To ode mne vytrp, udeří-li tě jiní, braň se!" Potom ho bili, hoblovali a nečistou vodou křtili. Někde, například v Kutné Hoře, mladíky do obecní kašny namáčeli. Nakonec ho napomenuli, aby se pokládal za vyšší stav a neměl nic s učedníkem, svěřili mu hesla, pozdravy, přípovědi, kterých musí užívat na vandru, aby byl přátelsky přijat ve svém řemesle. List za vyučenou mohl si zaplatiti a vzíti hned nebo po čase.
zpět na obsah 
Další: Mrav a zvyk