|
- Adámek | - Salomena | - Copyright | - |
Sady při letohrádku Zoana da Ponte poblíž hradu pražského. Pozadím se táhne vysoká zeď, jež namnoze prokmitá skupinami bujných křovin a košatých stromů. As uprostřed této zdi na mírné terasse gloriett, zpola ven z ohrady, zpola do vnitř sadů vystupující. Před ním květinová pole v rozmanitých tvarech. V levo vyniká loggia letohrádku s balustradou, jejíž pilastry zdobeny jsou soškami mythologickými. V pravém popředí vchod do dílny, tvořící zvláštní budovu rázu prostšího. Více vzad přiléhá k ní podélnou stranou prostranné loubí, obrostlé divokým vínem, jímž však výhled do sadů nikterak není zamezen. V něm stůl a několik židlic. Vše v renaissančním slohu, jehož vzorem současně budovaný letohrad královny Anny při zahradě královské, zvaný Belvedere.
Bohuslav z Lobkovic a Ledron vstupují loggií. Beppo na jejích stupních.
Beppo:
Mně Jobeš říkali, signor teď - Beppo;
vše jedno mi, já poslouchat zvyk´ slepo.
Lobkovic:
Nač takých vytáček?
Beppo:
Signorův zákaz -
Lobkovic:
Že doma, přisvědčil´s.
Beppo:
Ač neměl jsem.
Lobkovic:
Jdi ohlásit nás.
Beppo:
Prosím zůstaňte!
Lobkovic:
Snad venku, v předsíni - já, Lobkovic!
Být sluhou mým, dal bych ti vymrskat,
že nevíš, jaký k hostem šetřit mrav.
Beppo:
Jít - budu zjista od signora bit;
a nejít? - zas mám zde svůj výprask mít.
Jít - nejít, vždycky bit; zle, buď jak buď:
tak v světě sluhou být všem přejde chuť.
Lobkovic:
Signor že v práci? Veď k signoře nás.
Beppo:
To žádáte, bych sám svůj zlomil vaz.
Lobkovic (k Ledronu):
Věsť nelhala.
(K Beppovi):
Kde její komnaty?
Beppo:
Nic nevím, nic, a pomoci-li není,
signoru chci vás raděj ohlásit.
(Na odchodu):
Vím, plísněn budu, ale braň se, brachu.
(Na Lobkovice a Ledrona):
Těm? - Saracén sám nenahnal by strachu.
(Odchází v dílnu.)
Lobkovic, Ledron.
Ledron:
Hrát umíš mistrně. Kdo tušil by
v té vážné skrabošce, již nalíčil
jsi službou královskou, že diblice
lstných popudů a spletek milostných
své růžky sotva ztají a svůj smích.
Lobkovic:
Mým živlem boj. Kdy zněmly muškety
a šalmaj míru vzduchem šveholí, -
Mars v sladké touze plál vždy k Venuši! -
ať z jeho vinic, na čas opuštěných,
v žold její spěchá jarý válečník.
Chci spatřit ji, ten leposkoucí zjev,
jenž k hymnám ladí mysli divákův;
že dosud ztajen být moh´ zraku mému,
jak odpor každý - k výboji mne dráždí.
Ač nevyjde-li sama, vylákat
ji musím z úkrytu - té chvíle - zde -
ať vtipem, hádkou, šalbou, dvořením
neb zpěvem, buď si oklikou či zpříma,
a nutno-li, ať bambitka má hřímá.
Z dílny vystoupí Zoan Maria da Ponte a Beppo.
Předešlí.
Beppo (k Zoanovi):
Nechť na druhé též ucho zhluchnu hned,
když vinen jsem.
Lobkovic (jde vstříc Zoanu - zpola žertovně):
Nic naplat, přepaden jste,
signore, dle všech války regulí:
teď markys z Marignanu školou naší.
Lesť s odvahou se spikly proti vám
čas nezvyklý i podnět důrazný
si zvolivše.
(Na Beppa, jenž v rozpacích):
Stráž vaše překvapena
se dala v útěk od bran, kterýmiž
jak předvoj vítěze my vstupujem
v kruh vaší tvrze, jejíž panenskou
prsť dosud zbujná pata vojáka
prý nezdeptala. Odpor nemožným.
V logii se objeví Collinus, Ferrabosco, Stella, Spatio, Peisser, Trost, Tertius, Levý a Křička. Později Martuccia. Předešlí.
Lobkovic (na vstupující):
Proud hlavní vojska, hle, již dorazil
též na místo. Jen rychle, vzdejte se.
Zoan (vítaje všechny nutí se do žertu):
Jsem v skutku překvapen. Ač bezbranný -
již zajat na milosť a nemilosť
tak značnou přesilou - přec právo mám
snad zvědět jménem čím a z jakých příčin
v čas pokoje muž mírumilovný
jak já v šanc vydán války zákonům?
Lobkovic:
Že vítati má hosty nezvané,
to jste chtěl říci. Nechci krutostí
vám splácet; vítěz má být milosrdným.
Nuž, v trpký nápoj dnešní porážky
tu krůpěj těchy: farandoly polnic,
jež k potajnému vřískly útoku,
erb nesou královský: "Rex Ferdinandus!"
jest heslo, jemuž pevnosť podlehla.
Zoan:
Jsem odzbrojen; zvuk jména toho stačí,
bych sklonil šíj´. Však dosud nechápu -
Lobkovic:
Proč útok na vás právě namířen?
Kdy tajné výpravy zdar pojištěn,
lze cíl též odhalit. Jeť známo všem,
že tyto dni se v Praze dohrává,
co na mühlberských polích vzalo vznik.
Tam poražena říšská knížata,
jež odboj zdvihla proti majestátu;
zde velezrádní jejich spojenci -
žel, musím vyznat, moji krajané -
svou vinu trpce mají odpykat.
Takž jeho milosť královská co den
teď zasedajíc k soudu nad rebelly
tou stálou pří a ortelováním
tak vzpuzena, že trudnou zamlklosť
jen s hněvem příkrým směňuje a budí -
co do zdraví - všech věrných vážné stesky.
Let mysli v jiné strany obrátit,
v tom pomoc jediná. Hry nějaké,
jimž jeho milosť dávným přítelem,
jsem rozhodl se schystat potají.
Kdo překvapí, tenť baví dvojnásob.
Že na vás hned, signore, připad´ jsem,
mi, bohdá, nezazlíte.
Zoan:
Příhanou
by bylo, kdybyste byl jinak soudil.
Lobkovic:
Já nemýlil se. S předu souhlasem
jist vaším všecky ty, jež zříte zde,
jsem pozval k vám, by radou, pomocí
v tom přispěli.
Stella:
V dům cizí hosty zvát,
by domu pán nic napřed nezvěděl,
ten vtip se podařil.
Ferrabosco:
Čin odvážný -
nic o tom nesdělit též pozvaným
a možné hostitele nevrlostí,
již nezavinili, je vystavit.
Lobkovic:
Ten útok odrazím signora maje
již po své straně. Jiná obava
mou tísní hruď: zda také u paní,
jíž k srdci přirostlo to zátiší,
tak snadno doprosím se odpuštění,
že jeho klid náš vstup dnes v tábor mění.
Zoan:
Ti starosť má.
Lobkovic:
Až vstoupí mezi nás,
mně slovo přejte!
Zoan:
Nemá tušení -
Lobkovic:
Nechť tedy sám jak vinník hlavní smím
k ní uveden - své přednést omluvy.
Zoan:
Je chora dnes - i sotva bude zde,
by vyšla ven neb kohos přijala.
Ji zastoupit mně dopřát musíte.
Hoj, Beppo! Kde Martuccia? Pospěšte!
(Z letohradu Martuccia):
Víc křesel, víno, rychle!
(K hostem):
Starobni
jsou oba, nezkušeni v obsluze
tak četné společnosti; shovte jim.
Tam do stínu snad, libo-li vám, páni!
(Provází je do loubí, když Beppo a Martuccia upravují stůl.)
Lobkovic (k Ledronu):
Dva první pokusy již zmařeny.
Ledron:
Však voják necouvá, byť raněný.
Lobkovic:
Dej pozor, zda se v okně neobjeví,
až pokál o zem zazvoní, tvář děví.
(Odcházejí za ostatními do loubí.)
Zoan (u stolu):
Vděk mějte s dobrou vůlí, ochotou,
s níž vše se poskytá. Jste vítáni.
Lobkovic:
Dík za vše. Než však v úradu se dáme,
číš dovolte mně povznést k poctě té,
jež nezřena přec tady vévodí
jak s oblaků své říši bohyně.
Ať žije choť zde tvůrce Tuscula,
jež v stínech svých nás vítá hostinně.
(Všichni popíjejí.)
Číš praskla jako blaha nadbytkem,
že šťáva v ní, signoře k oslavě
teď chýlená, se směla zapěnit.
Tím posvěcena jedním úkolem
ať přípitkům víc neskrývá svůj lem.
(Odmrští pohár.)
Zoan (s číší v ruce):
Nuž, k zdaru věci, jež sem vedla vás!
(Znova se připojí.)
Lobkovic (k Ledronu potají):
Nic nespatřil jsi?
Ledron (k Lobkovicovi taktéž):
Nehnul se ni vás.
Lobkovic (k ostatním):
V mých žilách sice krev táž koluje,
co v předka mého Bohuslav kdys,
jejž laur poety skrášlil nesmrtný;
však mně druž drsná Martova je blíž.
S ní den a noc se bít a pít mně líp
jde k duhu, než plést verše v samotách.
A protož dovolte, by s vojákem,
jenž půdu potřebnou jsem vydobyl,
své místo směnil mistr sedmera - ne,
všech umění; ab Insulis Alanus
to druhý, doctor universalis,
náš skromný Kouřiman.
Trost:
Žák Melanchtonův!
Stella:
Mus chovanec!
Křička:
Homerův vykladač!
Collinus:
Jen žádnou ovaci, jež nesnáz budí,
že dík vzdát příslušný jsme slovy chudí.
Čím prospět mohu, jest jen porada,
vám, vzácní, soud i volba připadá.
Spatio:
Oč jde? Zda o průvod s děv tisíci,
či tance při pochodni jiskřící?
Ledron:
Snad byl by zápas vítán s burdýři?
Trost:
Neb mysterium.
Lobkovic:
Nálada jen svěží
z té kratochvíle ať se rozvíří.
Collinus:
Pak nejblíž světského cos volit leží.
Tertius:
Tož "Formiona".
Spatio:
Raděj "Susannu".
Collinus:
Ta získala hold taký dvořanů,
že studenti ji směli na hradě
též opakovat jeho milosti.
Já pro svůj díl se kořím královské
v tom libosti.
Stella:
Jen nic, co hráno již.
Ctěn špatně byl by host náš nejjasnější
zrak jeho vábit tím, co jiným zvšednělo.
Křička:
A myslím vůbec žádnou historii,
jíž děj zná každý předem z paměti:
kdy vstoupí Ruth, že přijde také Boos
a kněžské amen, dlouhý epilog.
Stella:
Tak zkrátka, něco z brusu s plným jádrem.
Křička:
Mám na mysli tu slavnou disputací,
již jste měl "o slávě".
Collinus:
Nuž, ta-li fládrem, -
chci, carissimi, svěřiti se zcela,
že hlavou jde mi komedia smělá -
kýs řízný turnaj všechněch proti všem.
Cnosť s neřestí, lež s pravdou kříží zbraň;
moc, sláva, zlato, pych i záští saň -
vše zastoupeno vždy svým řečníkem;
čím dme a pne se světa firmament,
má volné slovo v tom i argument.
Stella:
Jen žádné nadpozemské figury,
z nichž hučí to jak z prázdné lastury.
Ledron:
Toť zápasníků hlučná bude četa.
Collinus:
"Spor mudrců a bláznů toho světa,"
v tom názvu rozmarné hry obsah celý.
V dva tábory se obhájcové dělí:
zde šašci s barevnými okuláry
své pletou biče, vtipu brousí spáry;
tam v reverendách filosofů tlum,
jenž nakvap z pergamenů sbírá um.
Šest mudrců zde a šest bláznů tam
jde v dišput pro vezdejší klam a mam.
Křička:
Tvůj vavřín vadne, Mikši Konáči!
Lobkovic:
Ten náčrtek nám zatím postačí.
Collinus:
Však z věci té mne dosud matou mžitky,
jak přivést ku konci ten rozpor břitký.
I prosím, sjednoťte se na doktoru,
jenž palmu odnésti má z toho sporu.
Spatio:
Ať Bacchovi ji urvou panoši;
sem révu, mák v guirlandy rozkoši!
Peisser:
Jak běží svět: defensor ušatý
všech argumenty zváží - dukáty.
Ferrabosco:
Já chválím šlechetnosť, vše jiné pýr;
mrav s myslí ryzí - vítěz: kavalír!
Křička:
Já žezlo přisoudil bych umění,
jež pustý svět v ráj luzný promění.
Ledron:
Můj rek tvář nosí zprahlou, zjizvenou
ryk války slavě s dějův obměnou.
Zoan:
V tom světa Bábeli jen řídký host,
v němž síla s všeho, - svatá povinnost!
Collinus:
Vše, spectabiles, pěkné na mou čest,
však hra by musila mít konců - šest.
Levý (povstává).
Stella:
Ah, ještě Levý.
Levý:
Novic nesmělý -
Křička:
Jen zpříma!
Stella:
Zde nás věk přec nedělí.
Levý:
Ten zápol zřím, jak v bouře roste jek,
v němž zmírá jásot jedněch, druhých vztek,
druh - nedruh marným bojem znaveni,
v tom vstoupí - krása v prostém odění.
Vše stane, váda zmlká zvědava,
kých vývodů teď přijde záplava;
leč krása - nemluví. Již zjevem svým
ves odboj rozptyluje v dám;
řeč bezmocna, div jímá člověka, -
kýms blahem vše se chví - a pokleká.
Stella:
V mou náruč!
Tertius:
Výborně!
Křička:
Já ustoupím!
Ostatní:
My všichni!
Collinus:
Triumf krásy - nade vším.
Nu, dobře, páni, jak se líbí vám,
však jednu obtíž při tom znamenám.
Trost:
Přec výtka nějaká.
Spatio:
Vždy najde chlup.
Collinus:
To všecko dosud beznohý je trup.
Ty řeči, verše básník odměří,
však nevím, kdo a kde jsou aktéři?
Lobkovic:
My sami.
Spatio:
Hoj, toť kousek veselý.
Tertius:
Jsem dychtiv, co mně mistr přidělí.
Lobkovic:
Sám každý vyvolí si masku svoji.
Křička:
Já pýchy heroltem chci být v tom boji.
Stella:
Jen tabulky ne na krk s nápisy,
že Saul neb Samson jde to z kulisy.
Lobkovic:
A žádné Musy s věnci z břečtanu
a majoránu.
Collinus:
Kam se dostanu?
Spatio:
Já rohy navlíknu jak Faunův druh.
Peisser:
Já žida černý klok a žlutý kruh.
Mých řečí verše, mistře, ať jen zvoní.
Lobkovic:
To víte, duch ten ve zlatě se sloní.
Spatio:
Můj Aristarch vám všecko, mistře, sleví,
však v úloze vždy míti musím zpěvy.
Trost:
Já tvář svou nakuklím jak mudrák sova.
Collinus:
Jen prosím, dopřejte mně také slova.
Z vás každý nad svou maškarkou jen jásá;
věc hlavní, kterak vystoupit má krása?
Spatio:
Ta ovšem ženského je pohlaví.
Collinus (uštěpačně):
Nu, děvčata hrá student Šilhavý.
Křička:
Ať Tertius dá v oběť svoje chmýří.
Stella:
Hle, Levý sám již panenkou se pýří.
Peisser:
A což, my dáme jí též advokáta.
Collinus:
To bude hlava dole, vzhůru pata.
Levý:
By zasáhla v hru krása účinně,
jen dáma vstoupit smí jak bohyně;
vše jiné zastoupení vyloučeno.
Trost:
Ta mládež smělá! Kam by přišly mravy?
Stella:
Já dím, že náhled Levého je zdravý.
Lobkovic (jat náhlou myšlénkou - potají):
To vhod.
(Nahlas):
Hra bude ctná.
Collinus:
Leč dámy jméno,
v níž s vnadou žádanou se smělosť druží,
by v hře té na lešení stoupla s muži?
Kde je? Kdo zná ji?
Lobkovic (k sobě):
Nelze otálet.
(Kvapně nahlas):
Já mním, k té volbě všech se chvěje ret
i těch, jimž známa pouze podle zvěsti;
neb korunu všech půvabů prý pěstí
v své choti hostitel náš v těchto zdech.
Teď na něm jest, by schválil volbu všech.
Zoan (z prudka):
To nikdy!
Ferrabosco (stranou):
Z duše mé ta odpověď.
Lobkovic (k Zoanu):
Tak čestný úkol v také příčině -
Peisser (taktéž):
Vděk jeho milosti -
Křička (rychle za sebou):
Choť slavená!
Stella:
Nás chlouba všech!
Tertius:
Dvůr jásá!
Zoan (s důrazem):
Nikdy, nikdy!
Beppo z loggie. Později Berka z Dubé s Jarošem. Předešlí.
Beppo:
Zas noví hosté hlásí se: signorův
pan tchán a nejvyšší pan hofmistr.
Mám vpustit je?
Zoan:
Co stojíš, bloude, jdi!
Jak poprvé by zřel tu člověka.
Beppo (odejde v letohrádek):
Lobkovic (k Ledronu):
I z léčky hry se mi již vyvleká.
Z loggie Berka z Dubé s Jarošem.
Berka:
My krokem přitlumeným, nesměle
dech přímo tajíce se blížíme
jak nepovolanci v týn svatyně -
tož s obavou mír její nerušit.
My tušili zde kněze umění,
an vzývá nadšeně své bohy sám,
a hle!
Collinus:
I Skopas rád měl taký krám.
Berka:
Aj mistr, nejbližší náš laureát.
Collinus (ukláněje se):
Fortuny šlehům vděčný kolleát.
Berka:
Též della Stella, hvězda Belvederu,
sok v slávě Sansovinův a Bramantův.
Stella:
Česť, štěstí v zemi také působit,
jež Rejska s Benešem zve syny svými.
Berka (s úklonou ostatním, kteříž ji opětují):
A Lobkovic, Ledron i Ferrabosco -
věd, umění to symposion svorné
s Bellony odkojenci.
Collinus:
Družstvo vzorné.
Berka:
Již znáte mne, vždy přítel, ctitel váš.
Collinus:
Než vstoupil jste, jen scházel Mecenáš;
teď společnost je celá.
Zoan:
Náhoda
vše pouhá.
Jaroš:
Řídká v pravdě výminka
zde tolik hostí spatřit pospolu.
Lobkovic:
Jen malá porada, čím vybavit
z chmur teskných mysl jeho milosti.
Berka:
Věc vážnější, než mněl jsem na pohled,
vás bavila; s kým asi výsledkem?
Lobkovic:
Hru zvláštní chceme sami vystrojit,
již sepsat na mistra zde vloženo.
Collinus:
V ten účel sladké pro mne břemeno.
Berka:
Dle auditoria však veliká
se zodpovědnosť hrou tou podniká.
Ať neosedlá duch vás Aretina,
jenž rád sonetty, hry své čerpá z vína.
Collinus:
Ne; zde materia i stylus cudně
jen z nejčistší smí váženy být studně.
(K Berkovi a Jarošovi):
I byste laskavosť mít ráčili,
můj rozum vyslech´ by rád zpozdilý,
co soudem vaším. V koloběhu světa
zda zmůže pravda víc či podlosť kletá,
zda cnosť či zloba; ať se zkrátka ptám,
co nejvýš klást pán ráčíš každý sám?
Berka:
Měl mluvit v duchu jeho milosti:
co v čele víry pečeť zřejmě nemá,
jest marnosť; víra věčný zdar jen skytá,
vše ostatní hra pouze okamžitá.
Collinus:
Ba pravda, na víru jsme zapomněli.
Jaroš:
Však vírou ještě člověk není celý.
Já stavím nejvýš lásku k rodné zemi,
z té prýští vše: cnosť, síla zdroji všemi.
Levý (ke Křičkovi):
V tom srdce celé!
Collinus:
Vše to řádně scením
a potlesk stržíme svým provozením.
Berka:
V tom shoda s naší cesty účelem -
vstříc zálibě jít jeho majestátu.
Kdys ráčil mezi řečí prohodit,
by smutkem zahalená komnata,
v níž zbožněná choť život skončila,
v kůr při náhrobku Karla císaře
teď pochovaná, v kapli změnila
se domácí. To podotknutí pouhé
nám rozkazem. Jak změna dít se má.
(Na Zoana):
vám s Jarošem se shodnout připadá.
Jaroš:
Co v silách mých, já slíbil vykonat,
by památka té velké vladařky
se dochovala v časy nejzazší;
neb lid svůj v srdci vždycky nosila.
I ještě vzdechy lože smrtelného
se přimlouvala k choti královskému,
by lidu tomu nebyl otčímem,
vždy znova ždajíc jeho slyšet slib,
že přejímá díl její lásky k němu,
jak bála by se, jejím úmrtím
že ztrativ máť svou ztrácí národ vše.
Zoan:
Ten úkol nečekanou pro mne ctí;
i vítám příznivé v tom návěstí,
že právě ku konci se práce chýlí,
jež význačně se k témuž hodí cíli.
Mním sochu její v Pánu milosti.
Berka:
O přejte nám hned obdivit to dílo.
Zoan (k ostatním):
Ač páni odpustí-li,
(k Berkovi):
jak je milo.
(Odvádí Berku s Jarošem do dílny.)
Předešlí bez Zoana, Berky a Jaroše.
Collinus:
Juž dobře pacient náš opatřen,
my světské zábavy mu skytnem´ křen,
(za Berkou a Jarošem):
ti - péči mají o nebeskou stravu;
oč přijít může - pouze o svou hlavu.
Dva lékaři jdou - každý cestou jinou;
pak zbude hádanka, čí trpěl vinou. -
Však ještě nedošli jsme na konec;
pták dosud lítá, pro nějž máme klec.
Signor vše rázně odmít´; není sporu,
že počítat již nelze na signoru.
Ferrabosco:
To mohl napřed vědět každý věru -
Zoan a choť dát zrakům na ofěru!
Tertius:
Že pouze modelem ji chtěl kdys míti,
to stálo Spaventina živobytí.
Levý:
Pak sám svůj největší je nepřítel;
neb vše, co z dláta jeho zdobí vlysy,
ať nymfy, amoretti, její rysy
má zřejmě, aniž by sám tuchy měl.
Lobkovic:
Takž příroda se na něm sama mstí,
jíž každá zvrácenosť je neřestí.
Přec krása stvořena je pro všecky;
ji skrývat potají vždy sobecky.
Já ženu takou mít, ať z její tváří
jak slunko v den kol vnada její září;
ať spíjí se jí, kdo chce, vzdychá, šílí;
ať opěvá ji; v souboj pro ni pílí.
Ferrabosco:
V tom každý manžel pánem svého domu;
kdo činí jinak, má své právo k tomu,
a to-li ona spokojeně snáší,
v to plést se nemůž´ být přec věcí naší.
Lobkovic:
Toť důtkou na mne mířeno zas novou.
Vás vesměs kavalíra vzorem zovou,
i doufám v přímou vaši odpověď.
Co znamenal hled povržlivý teď,
co dřívější hned vaše ke mně slova?
Ferrabosco:
Bych pověděl vám všecko zkrátka, znova,
mně nelíbil se hned váš prve vstup.
My nezvaní sem přišli jako v lup;
jen tušit, že Zoan nic o tom neví,
já první odepřel bych přijít zrovna.
Lobkovic:
Což jméno mé vám záruka je skrovná?
Již cti mé urážkou zní vaše hněvy.
Stella:
Kam řeč ta běží?
Křička:
Jaká proměna?
Lobkovic:
Snad nejsem chlapcem? Vím, co znamená ten němý pošklebek.
Stella:
Jen mírněte se.
Lobkovic (chápe se rukojeti svého meče):
Ven šaršoun! Ruká má se studem třese,
že planých slov směl předstihnout ji roj.
Ferrabosco:
Jsem odhodlán čas každý v taký boj,
však odpírám by sporu toho štír
směl poskvrnit zdí hostinných tu mír.
Kde libo jinde, jsem vždy ochoten.
Lobkovic (potají):
Zas selhalo; dnes nešťastný mám den.
Ferrabosco (domluviv se se Stellou):
Já Stellu pošlu určit místo s vámi.
Lobkovic:
Ledrona já, ať sjednají to sami.
(Postoupiv k popředí - k Ledronu; ostatní se skupí kol Ferrabosca rozmlouvajíce.)
Vstup náhlý, lesť i různé poklony -
vše marno za ty vniknout záclony,
jež poklad tají závistně v svém stínu.
Já krve k mozku návalem dnes zhynu.
Ta půtka žádoucí hned zmařena,
můj vtip mne opouští i štěstěna.
Třesk číší vylákat ji nepostačí,
(Pozdvihuje bambitku k výstřelu.)
nuž, budu střílet tam v to hejno ptačí.
Ledron:
Ó zadrž!
(V levo za scenou hluk.)
Stella:
Co to? Jaký hluk a křik?
Ferrabosco:
Šerm důrazný -
Z letohradu vběhne Beppo vyděšen. Později Salomena, pak Zoan s Berkou a Jarošem. Za scenou vojín. Předešlí. Vše kvapně.
Beppo:
Ven hledět nemám zvyk, -
však zle je, zle. - Tam jeden proti dvěma,
a zdá se, že již ani zbraně nemá.
Vojín (za scenou v levo):
Ó pomoc, pomoc!
Na stupních loggie objeví se Salomena.
Lobkovic (spatřiv Salomenu):
Ona - tedy přec!
Z dílny vystoupí prudce Zoan, za ním Berka a Jaroš.
Zoan:
Ký zmatek? Břinkot braní - jaká věc
to způsobila vše? Pán z Lobkovic
v své pěsti bambitku -?
Beppo (ukazuje v levou stranu):
Tam smrti v líc -
Zoan (postřehnuv Salomenu):
Co zřím? Choť moje zde též, možno-li?
Hněv s úžasem v mé hrudi zápolí.
(K Salomeně):
Nač prodléváte? Prosím, jděte zpět,
jste chora, škodlivo vám vycházet.
Kdo odvážil se vyvolati vás?
Beppo:
Tam bitka v blízku -
Vojín (za scenou v levo):
Běda, běda!
Beppo:
Zas!
Ferrabosco:
Oh, toho smrť již v loktech konejší.
Berka:
Snad přispět lze, nuž spěšme!
(Odcházejí skrze loggii; zůstane pouze Zoan se Salomenou po jedné, Lobkovic s Ledronem po straně druhé v popředí.)
Salomena, Zoan, Lobkovic a Ledron.
Lobkovic (nespouštěje očí se Salomeny - k Ledronu):
Krásnější
jsem ženy neviděl. Jeť lhář, můj sen,
zde skutečnosti zjevem překonán.
Ledron:
Teď rychle pryč, svých smyslů nejsi pán.
Lobkovic:
Já jdu; však to ti slavně přísahám,
že ještě dnes se vrátím v její chrám.
(Odchází s Ledronem.)
Salomena, Zoan.
Zoan:
Jsem všecek rozjitřen, - vy poklidně
zde stojíte - nic nepřekvapena
těch drzích zraků šípy, sama terč
jich ochotný. Přec mluvte.
Salomena:
Nemám slov
se hájit proti takým nařknutím,
jež jsou mi cizí jak ta vaše řeč.
Zoan:
Tu pevnosť oka přál bych vaší ctnosti.
(Na odchodu k sobě):
Kdy srdce mé se věčných pochyb zhostí?
(Odejde za předešlými.)
Salomena.
Salomena:
Čím jsem zde, čím jsem byla, doposud,
že se mnou takto se již mluvit smí?
Co věřit jsem se podnes bránila,
co snášejíc jsem hleděla vždy stajit,
ten úžas v tvářích hostí bezděčných
jak pravdy zrcadlem to potvrdil,
že vším zde spíše jsem, jen chotí ne,
jež aspoň z úcty zvyklé těší se.
Což velitelkou domu, ani svou -
ni času svého paní, hledu, slova!
Již o mír duše mé los metají
v mém nitru svůdní rádci potají:
jsi otrokyní zde, jak v službě cizí;
v tvé moci jest, kdy okovy ty zmizí!
V pravém pozadí vedle gloriettu objeví se Hroznata, an vyšvihnuv se na zeď zahradní kvapně s ní slézá. Salomena.
Salomena (spozorovavši Hroznatu):
Však co to? Přes parkán se spouští kdos
a chvatným krokem míří sem. Pryč, pryč!
(Chce odejít.)
Hroznata (spěchaje v popředí za Salomenou):
Ó nezanikej, hvězdo spásy mé!
Salomena (zastavivši se):
Můj bože, hlas to známý -
(Obrátí se k Hroznatovi.)
Hroznata (spatřiv ji v tváři):
Salomeno!
Salomena:
Co se to děje?
Hroznata:
Biřic spěchá blíž, -
vše jindy, - tolik jen - jsem rebellem -
a poznán; smečka drábů v patách mých -
dva střás´ jsem s krku sám, však četnější
houf jiných - podle hlasů soudím jen -
zkad vyřítil se, nevím - odtud snad -
se žene za mnou -
(Naznačuje směr svého útěku pozadím z levé strany v pravou.)
kol těch strmých zdí,
jež přelezl jsem jimi neviděn.
Teď ke gloriettu se přiblíží,
jenž výstupkem svým zrakům jich mne skryl;
mou stopu pohřeší, snad vstoupí sem.
Můj život mnohokrát byl v nebezpečí,
ni chvíle té bych o něj nežebral;
však službu důležitou ještě mám,
té zachraniž mne, než ji vykonám.
Salomena:
Co počít?
(Rychle rozhodnuta - na dílnu):
V dílně jen lze skrýt se nyní.
Hroznata:
Mou k tobě vděčnosť nic ať nezastíní.
(Odkvapí v dílnu.)
Salomena.
Salomena:
Stín předlét´; za ním vzrůstá náhlý mrak,
v němž zkázoplodné skryty plameny.
Co sbělo se, můj sotva postih´ zrak,
však v prsou záchvat cítím zmocněný.
Zde Hroznata, v mé mysli pohřben již,
jak oživlý teď posel z bližších dnů -
štván k smrti - nalézá mnou spásy skrýš.
(Zaslechnuvši příchozí):
Můj choť! - Jak z bouře nástrah vyváznu?
Z loggie Zoan, Ledron a Peisser v rozmluvě. Salomena.
Zoan:
Nic nenamítám proti návrhu;
sad možno prohledat, však pochybuji.
Ledron:
Jen s vaším dovolením.
Zoan:
Zúplna.
(Ledron odchází s Peisserem do sadů pravým pozadím.)
Zoan, Salomena.
Zoan:
V tom zvláštní záhada. Tam v poli dva:
z nich jeden protknut kordem skonal již,
a druhý těžce zraněn ve mdlobách.
Snad že se zhádali, jsouť vojáci;
však Beppo dí, že viděl třetího,
an brání se těm dvěma. Týž však zmizel,
jak by se nad ním slehla zem. Kdos děl:
"Spíš skočil v zahradu." Já usmál se.
Vše pod mým stavěno zde dozorem,
zeď vysoká - pah!
Ledron s Peisserem se vrací. Předešlí.
Zoan:
Co jsem, páni, řek´?
Ledron:
Jsem žádostiv, jak vše se vysvětlí,
v těch sadech nikdo skryt.
Zoan:
Věc bude ta,
že Beppo, z povolání vojín dřív
a od přírody chvastal, na vojáku
se zhlédl Plautově, jenž z paměti
mu nejde, co v něm viděl v radní síni
Nového města bakaláře hrát.
Takž zvykle povídá a vidí víc,
než se skutečností se srovnává.
Zde místo dvou zřel tři. Nám zbývá však
vzít raněného, jenž je dosud živ,
a v domě mém co nejlíp ošetřit,
než lékař pomocí svou přispěje.
Pak věrně panu Volfu z Vřesovic,
jak vše se dálo, půjdem´ oznámit.
(Ledron a Peisser s úklonou odcházejí loggií.)
Zoan, Salomena.
Zoan:
Já prve překvapil se snad, ký div?
Ať se mne dotkne, kdo chce kdekoliv,
mé nitro v jedinou jen strunu vyzní,
tož láskou k vám, mým blahem i mou trýzní.
Teď buďte s bohem!
(Spozoruje klíč u dveří dílny.)
Ah, jsem roztržit
svůj opomenuv poklad lépe skrýt.
Dnes obzvlášť nutno.
(Jde k dveřím dílny.)
Salomena (potají):
Běda, vstoupí-li.
Zoan (vytáhnuv klíč vrátí se k Salomeně, kteréž jej podává):
Zde klíč! Jsem zpět, než noc se nachýlí.
Dům střežit bude Beppo, vy pak - sebe.
Být klamán - chraniž mne i vás též nebe!
(Odvádí v letohrad Salomenu, jež odcházejíc bezděky upne ještě jednou zrak svůj s patrnou úzkostí na dvéře dílny.)
(Opona spadne.)
zpět na obsah 
Další: Dějství druhé.