|
- Adámek | - Salomena | - Copyright | - |
Nádherně zařízená síň v prvním patře letohrádku Zoana da Ponte v duchu architektury zevnější. V levém popředí vlašský krb s mramorovou garniturou; jeho římsoví, nešené karyatidami, okrášleno figurálními reliefy. V téže straně dvéře, zastřené těžkým čalounem, ke komnatám vnitřním. V zadní stěně veliké podvojné okno, k němuž několik stupňů. Taktéž v pozadí, více k pravé straně, vstup zvenčí. V pravo bohatě vyřezávaný buffet, na němž nádoby fayencové, zdobné poháry kovové, křišťálové láhve i sklenice a jiné příbory. Rovněž v pravo dvéře k jiným částem letohradu. Strop kassettovaný. Na stěnách obrazy po způsobu školy benátské, zrcadla ve skvostných rámcích, po různu girandoly. Skříň, stůl, lenošky, křesla z temného dřeva tvarem, vykládáním i povlakem v plném souladu s ostatní úpravou síně. Na stolku vása s kyticí. Celek, nikterak přeplněn, ve všem prozrazuje vkus umělce.
V křeslech Salomena a choť Peisserova s kyticí v ruce.
Peisserová:
Ó věřte, rozplývám se celá v blahu,
když zřím dnů vašich lesklou k štěstí dráhu;
vždyť znala jsem vás jako malé děcko,
a kdo vás zná, ten dal by pro vás všecko.
V tom chyba, že vás málo lidí zná;
neb o jejich jste lásku zkrácena.
Salomena:
Dík za tu přízeň nezaslouženou.
Peisserová:
Řeč pouhá - citů slabou ozvěnou;
jen poshovte, až vše vám vypovím.
Salomena:
Tu splácet důvěru já nemám čím.
Peisserová:
Vždyť o tom po Praze jde jedna zvěsť,
že pro vás bijí se, ach, jaká česť! -
a jmenují se první kavalíři,
již k slávě vaší v cizí krvi hýří.
V tom nejvíc zásluh má pan z Lobkovic.
On přikázal, bych neříkala nic;
však víte, s vámi vše bych rozdělila -
své srdce, blaho, jak jste mně vždy milá.
Ó ten pan z Lobkovic -
Salomena:
Mně neznám zcela.
Peisserová:
A to je novinka zas pro mne skvělá;
vy neznáte ho, a on láskou šílí!
Vždyť požádal mne zrovna k tomu cíli -
Salomena:
Již nevím, zda vás déle slyšet smím.
Peisserová:
Snad dobře vyjádřit se neumím;
však hleďte, svěřil mně ten bouquet pestrý,
by v sličném zjevu svém si hledal sestry,
a při tom stále vás jen jmenoval.
Salomena:
Nic o něm víc.
Peisserová:
Tak zrovna si to přál,
by dárce kytky zůstal zatajen,
(Význačně):
a děl: "Ty květy - prostý obal jen,
jenž v lůně svém, co zamlčeno, skrývá."
Salomena:
Nic dál!
Peisserová:
To vlastní jeho slova nyvá.
Ó přijměte ten dárek něžný, vřelý -
Salomena:
Má česť zde v odpověď jen mlčet velí.
Peisserová:
Zde nikdo, choť váš hned se nevrací,
kdy v královském se octne paláci.
Salomena:
Tím nešlechetnější ta pohana,
když myslíte, že jsem zde bezbranna.
(Vyšedši prudce do pravých dveří volá za scenou):
Martuccio!
Peisserová:
Nyní rychle jednat jest.
Salomena (za scenou):
Martuccio!
Peisserová:
Zde jen pomoci můž´ lest.
(Kvapně se ohlížejíc spatří vásu s kytkou na stolku.)
Tam kytka též, ji za svou vyměním,
ať ta mu v okně je teď znamením.
(Vezme kytku z vásy a nastrčivši svou kytici do ní postaví vásu tuto na okno, ihned pak s vyňatou kytkou v ruce ustoupí rychle na své místo zpět.)
Vše navlečeno tak, jak smlouva zněla,
mně nyní musí připadnout mzda celá.
Salomena vrací se s Martucií. Peisserová.
Peisserová:
Ó jaká laskavosť a jaká snaha
mým přáním předejít, signoro drahá.
Já nevím, čím se odvděčím vám věru,
že dovolíte v nastalém tom šeru,
by směla mne Martuccia provázet.
Salomena:
Jen jdi, až kam se líbit bude paní.
Peisserová:
Jsem vaše celá na sto tisíc let.
(S mnohými úklonami odchází provázena Martucií prostředkem.)
Salomena
Salomena:
Má mysl v pospasy dnes danou laní,
již směrem nevolným štvou ohaři,
než vydá poslední ston prchavý.
(Vyhlédnuvši za Peisserovou a Martuccií.)
Již vyšly z domu. Není obavy,
z té strany dílo mé se nezmaří.
(Do pravých dveří.)
Slyš, Beppo, světlo! - Dole na stráži
on postaven; to pouze překáží.
Než s rozsvícením bude hotov tady,
já dílnu otevru. Ať ze zahrady
pak prchá Hroznata svým cílům vstříc.
Beppo z pravé strany. Salomena.
Beppo:
Signoro, v tom si nevím rady víc.
Mám rozkaz nehnouti se od vrat zdola,
však povel váš zas nahoru mne volá;
a co se týče světel rozžehání,
nu, od toho Martuccia přec je paní.
Tak jednám proti vlastní povinnosti,
bych za Martuccii trmácel své kosti;
toť by mne musila být drahou duší.
Salomena (k sobě):
Když jít mám teď, jak srdce v ňadrech buší.
(Odejde v pravo.)
Beppo.
Beppo (zaměstnán upravováním světel nepozoruje odchodu Salomeny.)
Nač šetřit jí vždy? Abych neuhod´,
zas přede s kocourem kdes o závod.
Ji plísnit? Vymlouvá se na žaltář,
ač louská pana z Březové jen snář.
Zub kelný, když prý v snách se zabělí -
to zbohatnutí přátel, veselí.
A to se zdálo jí, jež zubů nemá,
a v přátelství je s kočkama jen dvěma.
Salomena vrací se nepozorována. Beppo.
Salomena (k sobě):
Mně nelze. Jaká v duši změna?
Čas nutká však, - jsem celá rozechvěna.
Beppo:
Tak; světlo všady a teď, Jobši, dolů.
Salomena:
Ne, zůstaň; máme něco ještě spolu.
Beppo:
A to je jiná.
Salomena:
Smím ti důvěřit?
Beppo:
Vždyť víte, stokrát jsem byl pro vás bit.
Salomena:
Čas není v žerty.
Beppo:
Díky za ten žert,
jímž zčerná hřbet, jak by jej zoral čert.
Salomena:
Ty´s prve venku zřel ty zápasy.
Beppo:
Já na pračku jen vyhlíd´ s terassy.
Salomena:
Dva byli vojíni.
Beppo:
Já dím, že tři.
Salomena:
A po pravdě bys vyhrál tuto při.
Beppo:
Jak, vy též víte? Že jsem hluch a slep, -
tři vidět místo dvou - ký prý to klep!
Teď vás mám svědkem, ať spor se mnou zkusí.
Salomena:
Však to vše utajeno zůstat musí.
Beppo:
Vždyť třetí prchl.
Salomena:
V dílně ukryt posud.
Beppo:
S tím sdíleti bych nechtěl příští osud.
Salomena:
Ty´s býval otci mému věrným sluhou.
Beppo:
On s vámi mne sem uved´ v službu druhou.
Salomena:
Ten vězeň otce mého přítelem.
Beppo:
Co pravíte? A jak se dostal sem?
Salomena:
To lhostejno. Zde klíč. Tvou bude péčí
hned pustit ho, by unik´ z nebezpečí.
Ó spěš, mžik každý zdrojem záhuby.
Beppo:
Hm, spěchat, jazyk držet za zuby,
to od jakživa nebylo mou silou.
Salomena:
Ty´s vykonal mi mnohou službu milou,
i tuto podnikneš.
Beppo:
Vy znáte mne.
Když vy co chcete, neřeknu já - ne.
(Odchází s klíčem v pravo.)
Salomena.
Salomena:
Tak bude lépe. O to neběží,
čí rukou vrácena mu svoboda,
když odtud vyvázne jen bez pohromy.
V tom Beppovi lze zcela důvěřovat,
a cestou dál noc v plášť ho temný schrání.
Takž zmizí, jak se zjevil - z nenadání.
Beppo z pravé strany. Salomena.
Beppo:
To pro mne není, řekl jsem to hned.
On žádá důtklivě, bych k vám ho ved´.
Salomena:
Ne, ne!
Beppo:
Že musí dík vám vzdáti, praví.
Salomena:
Ať nezapomíná své vlastní hlavy
a prchá, dokud čas.
Beppo:
Již v schodoví
krok jeho slyšet, sám ať dopoví.
(Odejde prostředkem.)
Hroznata z pravé strany. Salomena.
Hroznata:
Nic nenamítej. Cítím výčitku,
již marně tají líc tvá vzrušená;
však neposuzuj krok můj všedním zrakem,
vždyť, možná, vidíme se naposled.
Salomena:
Co pravíš?
Hroznata:
Doba vážná, bouřlivá
co den svých nových žádá obětí;
kdo vlnám jejím svěřil loďku svou,
být musí připraven v hru nejistou. -
Já tonul jednou a již bezvědom
jsem cítil smrti náruč mrazivou;
leč v tom jak v předposlední okamžik
můj život celý v duši mé se kmit´.
A poprvé jsem cítil cenu všeho,
co měl jsem na vždycky již opustit,
vše zřel jsem přeletem jak v obrazech:
tak dělo se mi zas dnes v dílny zdech.
Jak na rozhraní mezi životem
a smrtí - v nejistotě trvalé,
zda neohlásí se přec ještě kat,
má duše rozchvěla se v zpomínkách.
Salomena (ač se zraky odvrácenými naslouchá v rostoucím účastenství).
Hroznata (po malé přestávce):
Já mněl tě zřít jak tehdy poprvé.
Zvon v dílně otce tvého ulitý
měl svěcen být; ty´s jeho družicí
jej věnčila, než na věž zdvihán byl.
Jak stála jsi v tom prostém půvabu
způl dívka již a zpola děcko ještě,
šat utkaný jak z jabloňových květů,
dvě poupata jen zdobou ve vlasech -
tvůj celý zjev ovíval jara dech.
Co v netknutý jsem zřel tvých líček pel,
již obraz tvůj v mém srdci na vždy tkvěl. -
V tom prasklo lano, zvon se řítil dolů,
ty´s leknutím jen vzkřikla klesajíc;
já zachytil tě, odváděl pak domů.
Z té doby byl jsem u vás častým hostem.
Ty´s, možno, nevšimla si toho víc
ni příčinu těch návštěv netušíc.
Tvůj život v pohádku byl zakuklen,
v níž mládí šťastné upřádá svůj sen:
vše vůkol kvete v omladlé vždy kráse,
vše vůní dýše, zpívá, usmívá se.
Salomena:
Ó co kdo zažil v této doby máji,
to zdá se v zpomínce jak cizí bájí.
Hroznata:
Já cti tvé mládí. Za hřích jsem si klad´
svým slovem rušit myšlének tvých lad,
já chvěl se o každý tvůj venku krok.
V tom blahu - neblahu mi prchl rok,
jenž zde mi určen. Světa neznalý
měl jsem jít v cizinu. Již nutkaly
dny poslední se s tebou rozloučit.
Když vstoup´ jsem v jizby vaší šerý svit,
ty´s vyšívala, otec nebyl doma.
"Pryč musím," řek´ jsem rozchvělýma rtoma
a políbil tě v bílé, hladké čelo,
stisk´ ruku, - to vše vyjádřit ti mělo.
Víc říci mněl jsem svatokrádeží.
Tak v oku s tajenou slz přítěží,
vnitř sklíčen odcházel jsem z nejista,
co návrat budoucí mně uchystá.
Tři léta tomu, co jsem bral se v dál,
bych věd a zkušeností nastřádal.
Kde dlel jsem a co zažil různých změn,
já zůstal v srdci svém již ustálen;
však jaký obrat stal se zatím tady:
ty´s k oltáři šla s jiným bez závady!
Salomena:
Proč připomínáš právě dnes to ráno?
Já byla děckem; všecko uchystáno
mně jako v hračku. Šatů, skvostů lesk
měl přehlušit můj budící se stesk.
Mně děno, že sám jeho milosť král
si toho sňatku z plna srdce přál;
Zoan byl předním jeho miláčkem:
tak nevěsty mi vpleten diadém.
Sbor hostí přišel s přáním. V omámení
já zřela jen, že vyhnutí víc není.
Než postihla má duše význam všeho,
kněz odevzdal mne navždy v náruč jeho.
Hroznata:
A já si zoufal v lichých domněnkách,
že srdce tvé mně jiným odcizeno
v ten sňatek spěchá z lásky - samochtíc.
Ty tedy nemiluješ svého chotě?
Salomena:
To neřekla jsem. Jsme zde opět sami -
Hroznata:
Jak tehdy, - rozumím. Ký rozdíl však -!
(Přemáhaje své pohnutí - po chvilce klidněji):
Já mněl, že v zoufalství svém zahynu.
Bych shlušil bolu svého záchvaty,
spor povděčně jsem vítal veliký,
v němž zem se octla s vlastním vládcem svým.
Král ku pomoci bratru císaři
se zaslíbiv táh´ právě do Němec,
by kurfirst Hanuš Fridrich s lantkrabím
v acht říšský daný, s hesským Filipem,
byl potrestán vším války důrazem,
a protož zemi brannou povinnosť
dřív uložil. Však z toho mandátu
se stavům vyšším, městům vidělo,
že k porušení zemských zřízení
je namířen, i přispět odepřeli.
Jen ochotných vždy trabantů houf sporý
šel za hranice s královskými sbory.
Salomena:
Můj choť měl tehdy řeči bouřlivé,
jak chtěl by za meč směnit dláto své.
Hroznata:
Zde zatím uzavřena jednota
všech stavů při snešením přátelským
i v artikule přesné vloženo,
co těžkostí a tužeb nejnutnějších
jest domáhat se při králi, by příště
zem z různých zmatků škody nebrala
ni v právech svých, ni svobodách. V ten rozum
sbor volen osob zvláště zřízených
i vyzdvižena zemská hotovosť,
by sbírala se ihned k Bečovu,
jíž polním hejtmanem Pfluk z Rabštejna,
i náměstkem Vlk Adam z Kvítkova
jsou dosazeni. Pod ty korouhve
též já spěl v zdar jich světit paže své.
Salomena:
Ó nyní smysl mnohých temných řečí
z úst otcových se zcela vyjasnívá.
To tedy tušil velké nebezpečí,
jež budoucnosť prý blízká dosud skrývá.
Hroznata:
Žel, tušil pravdu. V našem jednání
král proti sobě vyhléd´ nepřátelství,
i u Mühlberka bitvou vítěznou,
v níž potřen kurfirst na hlavu i jat,
svou skončiv výpravu již rozkázal,
by naše zbrojná moc se rozešla
i všecka odvolána snešení.
By uspíšil zdar pacifikací,
hned milostí se všechněm zaslíbil,
kdož v Litoměřice se dostaví
vznést platné jednání svých omluvy
či na milosť se vzdát i nemilosť.
Z řad našich mnozí k vítězi teď táhli;
však my, již s mečem v ruce doufali
líp věci veřejné až dosud sloužit
nic nevěříce plitkým námluvám,
jsme prohlášeni prostě rebelly.
Salomena:
Ty též!
Hroznata:
V soud hnána města s konšely
i purkmistry, a starší, primasové,
stav vyšší, vše, co odbojným kde slove.
Věž Černá, Mihulka víc nestačí;
neb profós královský vždy přivláčí
zas vězně nové. Každý sklepa kout
již pod palácem zvučí chřestem pout.
Salomena:
To není možno!
Hroznata:
Biřic nelení.
Kdo vyznat nechtějí, jsou mučeni.
Již na Hradčanech stojí popraviště,
a nikdo netuší, kdo má být příště
to věšen, čtvrcen, v kolo pleten snad.
Jak s požitkem by krutosti rost´ hlad,
již nelze dopatřit se konce běd.
Salomena:
Zda nemusím se zahanbena chvět,
že vše to nevím žijíc v klidu dál,
jak slunný mír by v celou zem se smál?
Můj choť - však co mu celá tato zem,
v níž jest a zůstane vždy cizincem;
leč já - kéž přispět mohu ze všech sil.
Hroznata:
Ty že bys chtěla? Já se nezmýlil.
Mou důvěru máš zcela; nuže, věz,
jeť možno běhům děsným určit mez.
Nač král svou reputací hlavně staví,
jsou vojska cizí, Sasíci to plaví,
jež kníže Moric v pohotovu měl;
to ostatní brak z Vlach a ze Španěl.
Však my též nejsme zcela bezbranní;
s vojsk šiky stojí dosud v ústranní
Pfluk statný, polní hejtman nejvyšší,
jenž v pravé chvíli k Praze přispíší.
Již lid se zdvihá krajem šíř a šíř,
já nebál bych se jít to na končíř.
Salomena:
Toť válka v zemi!
Hroznata:
O boj zatím nejde.
Sněm na hrad svolán ke dnům nejbližším
i třeba stavům těm, již věrnými
až podnes k našim stojí snešením,
znát vlastní síly své i vytrvat.
A právě s tím jsem vyslán úkolem
jim zjevit vše a s nimi projednat;
neb máme zvěsť, že kníže Moric v spěch
své vojsko žádá zpět sám v nesnázi
se octnuv bouří lidu vlastního.
Tím s rukou našich spadnou provazy,
my po své straně právo majíce
i řád i stavů valnou posilu,
tak zároveň v lid branný opřeni,
co smluv a svobod toho království
jest nutno stvrdit, na sněm vložíme.
Král nucen přáním našim vyhoví
a vzejde jásot z míru obnovy.
Salomena:
Však účasť má mi ještě nevysvítá.
Hroznata:
Zde v pouzdru zvláštní proposice všita,
již Pfluk v té věci napsal pro stavy.
Jim doručit ji osud vrtkavý
by mně snad nedopřál; jsemť poznán již.
Bych jat byl, v cizí šla by pospasy.
Ty zatím v rukou svých ji přichraniž,
než posel bezpečný se přihlásí.
Salomena (přijme pouzdro):
Jak poznám jej, by došel víry mojí?
Hroznata:
Sám nevím, na koho ta volba padne,
i třeba smluvit heslo, zvláštnosť v kroji;
neb lépe předmět na svědectví řádné,
jímž každý omyl vyloučen i lest, -
skvost nějaký, jejž lze ti pohřešit.
Salomena:
Můj prsten s rubínem -
Hroznata:
Nuž, jeho třpyt
ať poslu k tobě průkazem.
Salomena (odevzdá prsten s rubínem Hroznatovi):
Zde jest.
Beppo spěšně prostředkem. Předešlí.
Beppo:
Signor se vrací; však mne neošálí,
ač cestou nezvyklou jde. Znám krok jeho z dáli.
(Odejde v pravo.)
Hroznata:
Smím vyčkat zde?
Salomena:
To tvá i moje zhouba.
Hroznata:
Nuž, jdu.
(Chce odejít prostředkem.)
Salomena:
Tam nelze, by tě nespatřil.
Hroznata:
Jak vyhnout se?
Salomena (s pokynem do levých dveří):
Tam z druhé komnaty
jdou dvéře na pavlán.
Hroznata:
Tvou obětí
má mysl v další boj se posvětí.
(Odkvapí v levo.)
Zoan v pozadí. Salomena.
Zoan (ještě za scenou):
Martuccio! Beppo, Beppo! Kde je kdo?
Salomena (rychle skrývá pouzdro).
Zoan (vstupuje):
Kdos přijít, volně vstoupit moh´ až sem,
vždyť nikoho se nelze dovolat.
Salomena:
Sám Beppu rozkázal jste býti v sadech.
Zoan (odkládaje meč a bambitku na stůl):
A kde Martuccia?
Salomena:
V brzce vrátí se.
Zoan:
Martuccia pryč? Kde jest? Kdo poslal ji, a proč?
Salomena:
Choť vyprovází Peisserovu.
Zoan:
V mé nepřítomnosti zde návštěvy?
Ta žena protivna mi. Co tu chtěla?
Salomena:
Klep udat všední jako jindy vždy.
Zoan:
To nerad slyším. Ženy takové
jsou hříchu námluvčí, jenž ústy jich
svá klade osidla v slov lákavých
šperk lstně je navléknuv. Jim naslouchat
jest čisté mysli zkázu jistou brát.
Salomena:
Mně vítanou zde nikdy nebyla.
Zoan:
Proč tedy dvornosť k ní tak nápadná,
že průvod posýláte domů s ní?
Salomena:
To úsluha jen byla obvyklá.
Zoan:
Však zůstala jste tady samotna.
Salomena:
Mně nejvolněj´ tak s myšlénkami mými.
Zoan:
To právě nechci. V myšlénkách co dřímá,
se mému oku vymyká. Chtěl bych
je poznat. Bludné cesty jejich, žel,
mi nelze stopovat.
Salomena:
To v uvadlém
stál byste sadě sadů, jenž beze vnad.
Zoan:
I sny jsou skutečnosti zrcadlem.
Salomena:
Což člověk snů svých velitelem snad?
Zoan:
Nic v snu se nezjeví, co mysl vaši
dřív nepoutalo v různý okamžik.
Salomena:
Již také sny mé z poklidu vás plaší?
Zoan:
Kéž střežit, zvládat mohu jejich šik.
Salomena:
Jste důsledným si ve své nedůvěře.
Zoan:
Ta původ svůj jen z velké lásky béře.
Že vyzvídám vše, každé vaše hnutí
že myšlénky mně porůzné hned vnutí;
že vykládám si každou vrásku čela: -
chci, byste ve všem byla mojí celá.
Vše bohatství, jímž zaneslo mne štěstí,
vám k nohám složil jsem. Dny vaše kvésti
vždy měly přání všechněch vyplněním;
s mou rukou dal jsem vše, co nejvýš cením.
Hle, život můj - mně v umění dřív zkvět´,
jež vámi doznalo svůj nový vznět;
tak vládkyní jste srdci, rovněž ruce,
já vaším otrokem v té sladké muce.
Salomena:
Spíš rcete tyranem.
Zoan:
Ne, vládcem jen
chci být v své říši blaha samoten;
však vy jste chladna, mnohdy mraziva,
ni úsměv nikdy ret váš nezhřívá;
zrak váš jak v tesknosti vždy zášeru.
Salomena:
Jste jihu syn, já dcera severu.
Zoan:
To neříkejte. V každém země pásu
svou mladé srdce v lásce hledá spásu.
Jste mláda doposud; váš ke mně chlad
mně právě děsívá, že jiný snad
by moh´ se těšit z vaší vřelé přízně.
Ta pouhá možnosť pro mne mořem trýzně!
V tom neznám viny méň neb viny víc,
co slove nevěrou. Zde rub i líc
vždy zradou na všem blahu páchanou.
Trest smrti jedinou zde obranou.
Ten význam má váš prsten svatební,
jas žití v něm i návěsť pohřební.
Dva démanty se lesknou křišťálem
jak štěstí čiré v světě nestálém;
však pod jich zářnou hranou schystán jed,
by zesinal jím věrolomný ret.
Salomena:
Proč díte teď, co dřív jste zatajil?
Zoan:
To byl hned z předu mého daru cíl.
Když stihnete se v nevěře, dost jedu
ta jedna schránka pro vás má v svém středu;
co druhý démant šťávy v sobě chová,
dost - navždy zamknout ústa milencova.
Salomena:
A to vše přemítal jste ve své hlavě,
když navlékal jste mi ten prsten hravě
a něžností se líčil neskonalou?
Zoan:
Vždyť znala jste mne, jiným nebudu.
Proč děsíte se? Jsou vždy cti své dbalou
jste sama paní svého osudu.
(Vzav ji za ruku):
Kde prsten však, v němž rděl se rubín z temna?
Salomena (zaražena - ihned se vzpamatuje):
Vždy nenosím jej.
Zoan:
Památka to jemná
a odkaz družky, tuším, zesnulé.
Ký byla vzor, jste děla minule.
Vzor míti na očích, to vždycky k chvále;
já přeji si, ten prsten noste stále.
Výjev 12.
Beppo z pravé strany. Předešlí.
Beppo:
Signore -
Zoan:
Co je?
Beppo:
Zvláštní podívaná.
Zoan:
Nuž?
Beppo:
Od Hradčan se blíží kavalkada - pět rejtarů.
Zoan:
Co s nimi?
Beppo:
Míří sem.
Zoan:
To sesílené jsou snad obhlídky,
jež zbezpečují města okolí.
(K Salomeně):
Jak před chvílí děl hejtman hradu sám,
jsou známky prý, že venkov zdvihá se,
i buřič nejeden až v hrad si troufá.
K nám zbloudiv - s špatnou by se potázal.
(K Beppovi):
V té hlídce nevidím věc záhadnou.
Salomena (k sobě):
Ó běda, Hroznatu-li napadnou!
Zoan:
Jdi dolů; hleď jen, kam se obrací.
Beppo:
Ti se mně nenesou jak vojáci.
(Vrtě hlavou odchází prostředkem.)
Salomena, Zoan.
Zoan (přistoupiv k oknu):
A v skutku, jedou těsně kolem nás.
Ha, zastavují zrovna pod okny;
což platí nám přec tato návštěva?
Snad možno vám zde podat vysvětlení.
Proč blednete?
Salomena:
Mně známo pranic není.
Zoan:
Již sřadili se v těsný polokruh,
jak v útoku když přilne k druhu druh;
teď k boku pod pláště jak pro zbraně
by sáhly. - Kde co k naší ochraně?
(An spěchá pro bambitku na stole, ozvou se za scenou v pozadí zdola kytary a loutny.)
Však ne - to není mečů zvučný chřest,
to v struny udeřila jenom pěst.
Zvuk loutny, mandoliny -
(Za scenou se ozve zpěv.)
Z niv dálných v dávný čas
zřel Ikarova moře jas
tlum lodí ověnčených plouti,
jež k břehům Knidu spěly poutí
ctít poklad v stínech jilmů skrytý -
div krásy v chrámu Afrodity.
Báj stará vámi ožila,
signoro spanilá.
Háj svatý bohyně
i její lepá svatyně -
vše zpustlo před mnohými věky;
leč krása vašimi zas vděky
zde svoje obrození slaví.
Sem poutníků teď půjdou davy,
by vás jich píseň slavila,
signoro spanilá.
Zoan (s průběhem zpěvu):
Serenada! -
Přec bdím? Zlá předtucha se ve mne vkrádá!
Co díte vy, as komu zpěv ten zvučí?
Vždy dámám jen, jež v jaře let svých pučí;
však jmenujte ji, kde je zde ta dáma?
Vy v celém domě jedinou jste sama.
Salomena:
Nic nechápu, mne netýká se věc.
Zoan (k refrainu zastaveníčka):
Signoro spanilá! ó slyšte přec.
Zde nelze mýliti se v domě snad,
vždyť o samotě náš zde letohrad;
však stal se omyl přec, vše chápu nyní.
Martuccii pryč jste hnala s přítelkyní,
já měl se ještě zdržet na paláci,
vy volně zažila jste adorací.
Salomena:
Jste překotným zas v domněnek svých bludu.
Zoan:
Ti netušili as, že doma budu.
Chci vyčkat, co se dále díti má,
ač hněv již bouřný prsa projímá.
(Opět vyhlížeje):
Hle, nyní další přijde divadlo.
Co tomu chlapisku to napadlo,
že vstoupil na hřbet koně? Hlavou kývá
jak na pozdrav a drze sem se dívá.
Co značí poklona ta škádlivá?
(Na kytku, již Peisserová postavila v okno):
Snad mní v té kytce zřít rys vaší hlavy.
Ta vása v okně jindy nebývá;
tak milenci svá znamení si staví.
Vy víte vše; nuž vyznejte, kdož on?
Salomena:
Mne netrapte.
Zoan:
Sladký seladon
to svými zpěvy sluch váš cudný mate,
že zapomínáte své sliby svaté?
Salomena:
Já přísahám, z těch neznám nikoho.
Zoan:
Věc velká přísaha, však nemnoho
ta váží z úst, jež klam již nakazí.
Chci jiné, závažnější důkazy.
(Vede Salomenu k oknu):
Sem pojďte, střelte do nich na zdařbůh.
Byť padl ten či onen dobrodruh,
vám lhostejni jsou, jste si jista tím.
Nuž, střelte! Důvěrou vám odplatím.
Salomena:
Skon ptáčete mne k smrti poleká,
a utratit mám život člověka,
jejž neznám, jenž mi nikdy neskřivdil?
Zoan:
Česť vaše tedy dobra za paskvil!
Vy krátce nechcete. V tom důkaz též,
že, co jste dříve řekla, samá lež;
však vaše potupa i mne se tkne,
vám lhostejna-li jest, ať znají mne!
Jít s nimi v potýčku - jsou na koni,
zvuk podkovy jen v posměch zazvoní,
a zmizí všickni v temnu z mojich tenat;
však musím jednoho z nich poznamenat.
Vy tedy nechcete, nuž střelím já!
(Pootevřev okno - vystřelí.)
Salomena (s výkřikem zachytí jeho ruku k výstřelu napřaženou):
Co činíte?
Zoan:
Proč strhla jste mi ránu?
Kůň pouze trefen - v pravou klesá stranu;
však jezdce pod sebe v svém pádu strh´.
Než vydere se opět na povrch,
tím společnosť se zdrží nechtějíc
a já mám čas, bych pohleděl mu v líc.
Salomena:
Jen rozvažte, jich pět - vy sám tam jdete.
Zoan:
Vše v sázku dám ty lotry poznat kleté.
(Uchopiv meč, jejž prve na stůl položil, odkvapí pozadím.)
Salomena.
Salomena (přistoupí rychle k oknu):
Jak na povel již seskočili na zem,
by druha svého vyprostili rázem.
Zoan vpad´ mezi druž teď překvapenou,
dva tasí proti němu;
(Slyšeti šerm.)
na ramenou
dva jiní druha svého zdvihají.
Zoan však není sám, - kdo z potají
se přidal k jeho straně, - kde se vzal?
Teď cizinci jsou spěšně k ořům svým, -
již vyhoupli se do sedel a v cval
se dávají i s jezdcem zdviženým,
jejž před sebe z nich jeden posadil.
Výjev 15.
Zoan se vrací přiváděje Hroznatu, kterýž je bez šerpy. Salomena.
Zoan (v hovoru s Hroznatou hned zvenčí):
Ti zbůjci nejsou odtud na sto mil,
bych nevypátral je i jejich vůdce.
Snad jinak líp to šlo. Já jednal prudce. -
Signoro, byl jsem v náhlém nebezpečí;
(Na Hroznatu):
že vyváz´ živ jsem, děkuji zde meči,
jenž zachyt´ v hruď mou namířenou ránu.
Týž meč pak mstil též vaši dnešní hanu,
jsme oba zavázáni v stálý dík;
však prchnout chtěl mi v týž hned okamžik
náš nový přítel, - ani neznám jméno -
Hroznata:
To dovolte, by bylo zatajeno;
mám důvod vážný.
Zoan:
Nač ty prosby skromné?
I bez jména jste pravý šlechtic pro mne.
(Naslouchaje):
Co to? - Či zjitřený mne klame sluch?
Hroznata:
Nic neslyšel jsem.
Salomena:
Nehnul se ni stvol.
Zoan:
Jeť třeba ještě obhlédnout se kol,
zda v půtce některý ten dobrodruh
přec nezanechal stopy na bojišti.
Z nich jednomu as krev se z tváře prýští,
toť kordu mého řízné znamení;
kůň padlý dole zůstal v řemení,
i jiných známek snad se skytne změt.
Dám sluhou s kaháncem se provázet.
(Odejde prostředkem.)
Salomena, Hroznata.
Salomena:
Nic nechápu, co se dnes děje tady.
Můj choť, jenž ze všech stran se leká zrady,
tě přítelem zve pod svůj vlastní krov.
Hroznata:
Já vstoupil sem jen málo říc´ ti slov.
(Rychle - hlasem přitlumeným - s pokynem v levo):
Prv odkvapiv zde za tu záclonu
jsem po šerpě se spustil s balkónu,
již napřed upevnil jsem se na mříži.
Vše hbitě šlo, však dole s potíží
jsem setkal se - tu šerpu strhnout zas.
Vše namáhání marno. Zatím hlas
se ozval kopyt z dáli; nechtě spatřen být -
jsem nečinně vstoup´ nazpět v stínu klid,
zkad průběh vypudil mne šarvátky.
Vše další víš, tam šerpa na pospas
vlá dosud vzduchem. Nejvyšší je čas
ji odpnout, než choť přijde nazpátky.
Již pospěš.
Salomena:
Jdu, však pozdě-li, nám běda!
(Odejde v levo.)
Hroznata. Hned opět Salomena.
Ó jaká v srdce mé zde tíha sedá,
kam ducha náhlý běh ten unáší?
V boj jiný potřeba mně síly vší.
Salomena (vrátivši se):
Vše zmařeno. Zoan tam zrovna dlí
a zdola pozoruje zábradlí,
kde visí šerpa. Pouhé podezření
teď stvrzeno - krev jeho varem zpění.
Však zůstaň klidným, jak by mezi náma
vše bylo cizo; chci vše strpět sama.
Zoan prostředkem. Předešlí.
Zoan (vstoupiv ubírá se v sebe pohřížen zpříma do levých dveřích, z nichž po malé přestávce se vrací s šerpou Hroznatovou v ruce):
Hle stuhu, jíž kryt bývá pantaléř,
juž měla v balkón zakleslou ta sběř.
Salomena (k sobě):
Dík nebi, nemá tuchy doposud.
Zoan:
Toť nahoře z nich musil kdos být již,
by spevnil ji. Ta odvaha! Či blud
mne jímá nový?
(Rychlým obratem k Hroznatovi):
Vy jste zřel snad spíš,
co venku dělo se, než vystoup´ já!
Hroznata:
Mou výstřel vzbudil teprv pozornost.
Já zrychlil krok a ohledů všech prost,
jak viděl jsem vás křížit s dvěma zbraně,
hned pospíchal jsem přispět slabší straně.
Zoan:
Dík ještě jednou za tu službu vaši;
však zůstaňte. Dnes nejistota straší
tam ze všech stran.
Hroznata:
Já nebezpečí zvyk´,
(Na svůj meč):
mámť druha, jemuž hudbou bitvy ryk.
Zoan:
Vší službou pohrdáte patrně
chtě v nevděku mne nechat poskvrně.
Snad možno vám sem opět zavítati,
ať aspoň lhůta oplaty se zkrátí.
(K Salomeně):
Vy proste též, můj hlas ho nedojímá,
ať oba nezdáme se nevděčnýma.
Salomena:
Řeč může-li zde prospět slabé ženy,
kde šlechetnosť se sama vzdává ceny?
Hroznata:
Zdát hrdým se - vždy duše má se štítí.
Mám slib váš mlčení, nuž vězte teda:
až podruhé zplá večernice bledá,
zas touto cestou jest mi nazpět jíti.
Nechť sluha váš zde osedlá mi oře,
tím zavděčíte se mi.
Zoan:
Bude čekat v dvoře.
To díků mých buď částkou malou zatím,
než, jak si vřele žádám, vše vám splatím.
Hroznata:
Již musím.
(Uklání se k odchodu.)
Zoan:
Přítel, dlužník váš až v smrt.
Hroznata:
Ač smím-li, na tu přízeň být chci hrd.
(Odchází prostředkem provázen Zoanem.)
Salomena (v popředí k sobě):
Ó v jaké dnešní den se řítí zmatky,
v klid bývalý z nich není cesty zpátky.
Zoan (ve dveřích - za Hroznatou):
Nuž, s bohem, - na shledanou pozítří!
Zoan, Salomena.
Zoan (vrátiv se):
Ať mysl má dnes víc se nejitří.
Jsem v sporu sám, bych ved´ při s vámi nyní,
ač okolnosti mnohé vás již viní;
však záhy musím rozptýlit ten klam,
zda vaši věrnosť, česť svou dosud mám.
(Opona spadne.)
zpět na obsah 
Další: Dějství třetí.