|
- Adámek | - Salomena | - Copyright | - |
Hodovní síň paláce Lobkovicova v Praze. V levo široký, vyzdobený vchod z předsíně. V zadní části seřaděny ve způsobě podkovy dlouhé stoly s nadbytkem všeho k hodům přistrojené. Tamže v pravo vstup k místnostem tanečním. V pravém popředí souměrně proti vchodu z venku jiné veliké, však zavřené dvéře se skvostným sloupovým portálem. Více mnohoramenných, kovových lustrů práce nákladné visí se stropu v plném osvětlení. Vše skvěle dekorováno festony, záclonami, gobeliny a koberci.
Kolem stolu v pozadí Lobkovic, Collinus, Doupovec s šerpou barvy podobné jako Hroznatova, Ledron, Ferrabosco, Stella, Spatio, Křička, Tertius, Trost, Peisser s páskou přes tvář a jiní hosté s četnými dámami. Všude panuje stále čilý ruch. Pážata a sluhové přinášejí a odnášejí různá jídla a nápoje. Z tanečních místností později občas hudba zaznívá.
Křička:
Náš mistr mluví.
Stella:
Ticho tam!
Mnozí:
Ať žije!
Collinus (s pohárem v ruce):
Všech věcí základem je harmonie.
Co z ní kdy vymkne se, jen plodí zmatky,
svár, záhuba jsou dítky jedné matky;
leč jak se po bouři pne nebem duha,
tak smírem končí mnohá váda tuhá,
a protož dnes chci slavit soky dva,
jež k shodě vedla půtka zuřivá.
Mnou zvědět nechtějte, co zhnětlo je,
že výhost dali zdobám pokoje;
leč, kterak zápasili spolu oba,
náš čacký Lobkovic a Lagno skvělý,
to zvědět měla by též příští doba.
Jich kordy v lesku cností potemněly.
Mět postup souboje zde líčit znova,
by dovedla jen lyra Homerova,
jenž o zápolech zpíval Achilla.
Zde Nike soudná míry pozbyla,
by dle ní přiřkla cenu vítězovi;
neb vadu zhlédnout marně oko loví.
Tak odpůrci si ve všem důstojní
česť jeden druhého jen rozhojní.
Z nich jeden poraněn; krev teplá teče,
a velkomyslnosť, jež obou meče
sem vedla k počestnému turnaji,
hned podává se v prospěch soupeře.
Ten - opírá se soka důvěře,
a zbraně v novou seč se zdvihají.
Jich udatnosť se nikdy neunaví,
až znova v krev se noří čepel dravý.
Teď raněn druhý zas a jak dřív prvý
i on se svému protivníku vzdává.
Tak z koupele té obou v druha krvi
jak obmyta zas obou česť a sláva.
Jsouť oba zmoženi i - vítězi.
Hle, Nike s olympského zámezí
ten vínek hrdinovi přichystaný
již spravedlivě dělí na dvě strany.
Dřív půlí zdobí Lobkovici zbraň,
pak druhou Ferraboscu věnčí skráň.
Tím údělem vše mraky s čela sžene
a mír se vrací v mysli rozvaděné.
Ta dnešní slavnosť smíru na počest,
já k téhož oslavě chci pohár vznést:
všech věcí koncem buď vždy harmonie,
kdo se mnou souhlasí, ať se mnou pije.
Spatio:
Zdar Collinu!
Křička:
Ať zhyne sváru zmije!
Mnozí:
Ať vládne smír!
Jiní:
Ať žije harmonie!
(Všeobecně se připíjí. Fanfára.)
Ferrabosco:
Že v prsou mých jen přátelství zas dýše,
v ten důkaz nechť já smím se chopit číše.
Tak šlechetného v půtce protivníka,
jenž odpůrce i v hněvu k úctě zvyká,
jak Lobkovice - vždy bych míti chtěl.
Ať žije rytířský náš hostitel!
(Připíjí se zase. Fanfára.)
Lobkovic:
Zde, Lagno, ruka má. Chci připít všem,
již poctili nás k dnešním slavnostem
svou vzácnou návštěvou.
(Hlučný přípitek provázený opět fanfárou.)
Ať hudba zní,
zvouc plesu ctitele v rej taneční;
(S pokynem v pravo):
kdo přítelem je zpěvu, různých her,
měj v síních těch zde volně na výběr.
(Z pravé strany v pozadí zazní taneční hudba. Čásť hostí opouští síň a ubírá se v pravo do místností tanečních, jiná čásť volně přechází. Collinus, Spatio s některými jinými hostmi zůstanou u stolů.)
V popředí Lobkovic a Ledron, později Collinus. Spatio a jiní v pozadí.
Lobkovic:
Jak vyspal jsi se po té galopadě?
Ledron:
Jak jindy; trochu pračky - nevídáno;
však štěstí, že vše zaplatil jen kůň,
že Spatio vyváz´ s nohou odřenou
a Peisser s pouhým v tváři škrtnutím.
Lobkovic:
Já neměl tuchy, že Zoan je doma;
mé zprávy zněly: pozdě vrátí se.
Je štěstí, že z těch uměn mušketýrů
zná v šermu, střelbě přesnou držet míru
jen Lagno. Mět Zoan tak jistou ruku,
již na znak Spatio ležel by v svém tuku.
Ledron:
Ten vzteklivec, hned střílet k vůli zpěvu!
Lobkovic:
Já též ho pozval sem i se signorou.
Ledron:
Však nepřijde.
Lobkovic:
V to chtěl bych přísahat;
v mém pozvání je jiná skryta past -
jej pozlobit a zvědy jeho zmást.
(Na Collina, zvedajícího se od tabule):
Náš panegyrista!
Ledron:
As mnoho čet´.
Lobkovic:
Však život zdá se mu být cizí svět;
co o něm ví, to slyšel od jiných -
jich ozvěnou jsa pouhou v rýmech svých.
Ledron:
I to se líbí.
Lobkovic (ke Collinu, jenž se přiblížil):
Nuž, jak s hrou je naší?
Collinus:
V ten oul má peruť ze všech květů snáší
již med a pel. Jsem hotov téměř zpola;
já pro ni, věřte, sotva mohu spát.
Lobkovic:
Že jest již hotova, bych slyšel rád;
ta hra v dnech nejbližších nás opět svolá.
Spatio (dosud u stolu - polohlasně prozpěvuje):
Liška se k slepici líše,
lezouc k ní po břiše tiše;
důvěrně slepici šepce - -
Lobkovic:
Ah, Spatio zpívá již?
Collinus:
V svém živlu dnes;
kdy teče mělničina, hned v něm běs.
Výjev 3.
Z předsíně sluha. Předešlí.
Sluha (k Lobkovicovi):
Dva noví hosté.
Lobkovic:
V dobu zpozděnou.
(S omluvou k Ledronu a Collinu):
Jim vstříc jít úřad velí hostitele.
(Pokročiv ke dveřím v levo zarazí se):
Což zázraky se dějí? - Salomena!
(U vytržení s pokynem v pravou stranu):
Ať slavnostní fanfára zaznívá
a zmlkne hudba k tanci vábivá.
Ledron (k Lobkovicovi potají):
Tvým jednáním Zoan vše brzy zvětří;
když sebe ne, ji aspoň před ním šetři.
(Odchází s Collinem v síň taneční.)
Zoan se Salomenou z předsíně. Lobkovic v popředí, Spatio a jiní v pozadí.
Zoan:
Jdem´ pozdě, podle toho nesmíte
chuť naši posuzovat k návštěvě.
Lobkovic:
Čím víc v ten příchod chudla naděje,
tím vzácnější teď překvapení všem,
kdy vstoupil přec host marně čekaný.
Jste vítán v každý čas.
Zoan:
Dluh splácím jen.
Lobkovic:
Však činíte mne svým zas dlužníkem
dluh malý velkou platě obětí.
Vždyť známo, nejste zábav přítelem
signora pak -
Salomena:
Já plesům odvykla,
i přála bych si moci v mumraji
v ruch zábavy se dívat z potají,
by nezřena má líce zasmušilá
žert, úsměv jiných na rtech nezmrazila.
Zoan:
Co libo vám, vše čiňte podle chuti.
Vás mladé srdce do tance-li nutí,
já zábavu snad vyhledám si jinou;
vy nesmíte se nudit mojí vinou.
Salomena:
Vždyť zcela neznámou jsem v této síni.
(Hudba taneční se opět ozve.)
Lobkovic:
To moji liknavosť jen těžce viní,
že nespěchá vám předvést hosty své,
jež v nový tanec právě hudba zve.
Zoan:
Jen jděte, tanec může též být ctným.
Lobkovic:
Mně dovolte být vaším průvodčím.
(Odvádí Salomenu v síň taneční.)
Zoan v popředí, Spatio a jiní v pozadí.
Zoan:
Když nyní vzdaluje se ode mne
v ten labyrint lsti, poklon, zrady,
až za ní zamknou se ty dvorné řady,
v mých prsou hnutí roste tajemné,
jak bych měl za ní volat: "Neprchej!"
a za ní spěchat v smyslný ten rej,
"vždyť s tebou prchá blaho, štěstí mé;
ó vrať se, vrať, snad nebe smíříme!"
a přec - vždyť pobádám ji k tomu sám.
Již bych byl nejradš zhalil do oblaků,
sám v plen ji vedu dotěrnému zraku;
jenž mněl ji cizím slovem porušenu,
teď v chlípnou náruč tance sám ji ženu. -
Jen plesej, laškuj, bav se do syta,
tvůj každý posuněk i hled i krok
mně nový pokyn k stopě poskytá.
Jsi muškou lesklou na mé udici,
již vnadidlem v ten pestrý vrhám tok;
co vzácného se chová v zdejším břehu,
sem svedl dnes vír plesu šumící,
já rybářem teď tebe mušku střehu!
Snad krokem tím jen rozmnožím svou trýzeň,
však po jistotě taková má žízeň,
že pravdu plným douškem pil bych hned
i věda, že mou smrť mít bude v sled.
(Odchází v síň taneční.)
Spatio (dosud u stolu - polozpěvem):
Láska jiného nic není,
nežli lidské poblouzení:
mozek svírá,
v měšci - díra,
v srdci - pelech štíra!
Zoan (zaraziv se napjatě byl poslouchal):
Ač neklame-li sluch a příroda
hlas týž v dvě hrdla dělit nemůže,
ten zpěvák včera s nimi byl.
Spatio (zatím povstal a s pohárem v ruce vrávorá do popředí).
Zoan (spatří ho v tváři):
Ah, Spatio! -
a podnapil; toť vhod, bych zvěděl vše.
(Jde mu vstříc):
Mou poklonu. Já dosud netušil,
hlas váš je hoden hrdla Sireny.
Spatio:
To máte jako v cestě s kameny:
kdo nevyzná se, odkopne ten kámen,
leč klenotník z hran jeho zbrousí plamen.
Jak Šimon Firbas pěju, z Husince,
tak důrazně a zas tak sladince;
však nerad ulovil bych stejnou sudbu,
neb dosud pod zámkem je pro svou hudbu.
Zoan:
Hlas chválit musím, také píseň onu.
Spatio:
Ty rostou bujně zde jak na záhonu,
já přiučil se jim; jdou do sluchu.
Tož - zapěji vám ještě "pastruchu".
(Popojde rozkročit se opět ku zpěvu.)
Zoan:
Můj zatím dík, však co to? - Kulháte.
Spatio:
To z včerejší mám jízdy klikaté.
Zoan:
Ha! - Kam jste jel tak prudce zraniv nohu?
Spatio:
A kdybych chtěl, to sotva říci mohu.
Zoan:
Vy šašky tropíte.
Spatio:
Jsem šaškem věru.
Jen slyšte. Bylo včera k podvečeru,
my při víně, - ať slzu vyroním! -
mně zdálo se, že hýřím v Ryvole,
když dáno heslo: "Vzhůru, ke koním!"
Co platno, láteření, nevole;
mne chytli, na tvář dali čabraku,
až se mi ztemnilo hned ve zraku,
jen pro ústa že otvor nechali.
Zoan:
Toť pokus přepadnutí troufalý.
Spatio:
Nic takového. Ti mne znají líp,
co nevidím, že neprozradím také.
V tom, jak by koně mého kdosi štíp´,
kůň vzepjal se k té pouti křivolaké.
Zoan:
A kudy jeli jste?
Spatio:
Nic nevím, nic;
jen bardouny když k loutnám zafrnčely
jak z nebeského oulu zvučné včely,
to, že jsem zazpíval si z plných plic:
(Zpívaje):
Báj stará vámi ožila,
signoro -
Zoan:
Dost, dost!
Spatio:
Toť začátek jen libodechý;
co přijít mělo, jiné byly měchy.
Zoan:
To stačí. Vím vše, pochyby zde není.
Spatio:
Pak možno vám snad dát mi vysvětlení.
Já vyjel sám, - to chovám v paměti;
tam - výstřel v zpěv náš bylo slyšeti.
Já s koně spad´, - tu noha bolavá,
však nazpět? - seděli jsme v sedle dva.
Zoan:
A kdo vás najal, kdo byl vůdcem vaším?
Spatio:
Ty otázky jen z vašich úst že snáším;
jsem nějaký snad vrah neb rybaltník?
Zoan:
Já nevím, jaký u vás bývá zvyk.
Spatio:
Mně stačí slovo Peissra: "Příteli,
což zapějem´ si v pátek, v pondělí!"
kde, komu? - jeho starosť, v jaký čas,
jen když se řádně ocení můj hlas.
(Prozpěvuje):
Kde se žena muže nebojí,
tam zle hospodářství obstojí.
V sklep navštívit jdu podčepného mistra,
tam teprv, libo-li, pít začnem zbystra.
(Odcházeje pokračuje v písni):
Spíše bude moře bez vody,
na jabloni budou jahody,
než by žena schytralá
lži a lsti by nechala.
(Zajde v předsíň.)
Zoan v popředí. Předešlí v pozadí.
Zoan:
Ten nebýt zpit a neznat hlouposť jeho,
já mněl bych, že mu v žert je z žalu mého;
že dobře věda, co mou zmítá hrudí,
svou písní, řečí drze hněv můj budí.
Též Peisser s nimi byl, zde další nit,
bych strůjce všeho moh´ se dopídit.
(Odchází v pozadí.)
Z taneční síně Salomena, Lobkovic a Doupovec. Předešlí.
Lobkovic:
Že nelze úsměv zvábit na váš ret,
jsem nešťasten. Bych moh´ se dovědět,
čím pouto s mysli trudné můž´ být sňato,
půl svého života bych dal hned za to.
Salomena:
Nuž, služby ukládat-li v mé zde moci -
Lobkovic:
Vše k vašim rozkazům.
Salomena:
Já těšila se,
že s otcem svede mne ples dnešní noci.
Lobkovic:
Až dosud nepřišel, ač pozván zase.
Salomena:
Že já jsem zde, to dát mu poselství
vás pouze žádám.
Lobkovic:
Spěchám; vše hned zví.
Já přál si službu, by to život stálo;
vy hanbíte mne žádajíc tak málo.
(Odkvapí v levo.)
Salomena, Doupovec v popředí. Předešlí v pozadí.
Doupovec:
Z té chvíle, co jsem zaslech´ vaše jméno,
jen hledám záminku se sblížit vám.
Dík okamžiku, jenž se naskyt´ nyní,
že beze svědků mohu mluvit s vámi.
Salomena:
Můj úžas budíte.
Doupovec (dokládaje se prstenem, jejž Salomena svěřila Hroznatovi):
Nechť prsten mluví.
Salomena (lehce vykřikne - kvapně):
Kdo vám jej svěřil, kdo?
Doupovec:
Sám Hroznata.
Nic nechvěje se; tajemství to věrně
v hruď moji zavřeno.
Salomena:
Leč vy zde v plesu -?
Doupovec:
Byv pozván odepřít jsem nemohl,
bych podezření v nevčas nevzbudil.
Můj otec těžce k lůžku připoutaný
též povolán jak buřič před kommissí,
jež rozsuzuje nad městy i pány.
Já omluvil ho. Meč, jenž nad ním visí,
tím povolením lhůty k soudu nové
však neodstraněn. Nejbližší snad dnové
v tom rozhodnou. Nám pamětlivým cíle
jest přemáhat se do té vážné chvíle.
Salomena:
A Hroznata?
Doupovec:
Dnes tajnou schůzi měl;
jen vyčká zítřku - otevření sněmu,
by večer hned se vrátil k vojsku svému
a s Pflukem zosnoval pak odboj celý.
Salomena (více k sobě):
Takž zítra!
(Nahlas):
Ah, zřím chotě svého tam,
jak bádavě zrak upírá sem k nám
v mrak zahaluje čelo vrásčité.
Již nazpět musíme.
Doupovec:
Jak velíte.
(Vracejí se v síň taneční.)
Lobkovic s četnými sluhy z předsíně.
Lobkovic (kyne ku dveřím pravého popředí):
Vše upraví se v přilehlém zde sále,
jak šlo by vítat jeho milosť krále.
Ať zevšad září nádhera a pych
jak o slavnostech našich největších,
ať baldachýn se rozpne nachový,
jenž tají v záhybech svých trůnoví,
a cesta k němu v sterých světel znětu
nechť posypána deštěm svěžích květů.
Již k práci, pokynů mých harcovníci;
vděk přelétne-li úsměvem jí líci,
a získám přízeň její kýženou,
k vám skrbit nebudu též odměnou.
(Odchází portálem pravého popředí, sluhové za ním.)
Z taneční síně Stella, Ledron, Křička, Trost, Tertius a jiní, vesměs rozjařeni
Trost (chvástavě):
Jsem odnož normberského Albrechta,
jenž králi Ferdinandu vzácnou práci
byl o pevnostech přiřkl v dedikací ...
Křička (k Stellovi - míře na Trosta):
Cos lehtá mne si podat lancknechta.
(K ostatním - nahlas):
Kdo, páni, v nejtěžší teď omyl padá?
Co dí můj Trost?
Trost (mrzutě):
Nu, kdo?
Ledron (k Stellovi):
Nač naráží?
Křička (přistoupiv k Trostovi - hlasitě jemu do ucha):
Kdo v našich dnech si - oslů neváží.
(Všichni se smějí Trostovi, jenž uskočil.)
Stella:
A proč?
Křička:
Žeť na ně došla též teď řada.
Co "Osel" kutnohorský zaplaven -
své odpřel vydat stříbra bohatství,
jde naše stará mince - dobrá ven
a kočičí se vrací místo - lví!
Stella:
To řízný doklad.
Trost:
Vždy je kousavý.
Křička:
Však jiný důvod víc vás pobaví.
Schřad´ Arnold "od tří oslů" zimnicí,
však musil poklady zde nechat svoje;
teď o "tři osly" prudké vedou boje,
být chtějí všickni - "oslův" dědici.
(Opět smích.)
Stella:
To z lekcí mistrových.
Tertius:
Máť za ušima,
však vedle satira v něm galán dřímá.
Z pravé strany vystoupí nepozorován Zoan v rozmluvě s Peisserem. Později sluhové s vínem. Předešlí.
Tertius (nevyrušen):
On rozluštil, jak možno beze kroku
se zblížit neznámému donně své,
by zbožňovatele přec měla v oku
i obraz touhy jeho palčivé.
Trost:
To zhola nemožno.
Stella:
Jsem žádostiv.
Křička:
A kterak navrhl ten provést div?
Tertius:
Svůj kontfekt dá zvěčnit seladon
jen malý, by se vešel do kytice,
a pošle ji. Tak z něžných květů clon
madonně své pak usmívá se v líce.
Stella:
Dost vtipný nápad, hoden básníka.
Tertius:
Ať před galánem choť pak zamyká.
(Sluhové s vínem.)
Stella:
Ah, víno, sem!
Křička:
Mně též!
Trost:
Tam na stůl s tím!
Tertius (chopiv se poháru - připíjí):
Tím douškem choťův parůžky já ctím.
(Odcházejí v pozadí ke stolům a zasedají k vínu.)
Zoan (jenž bedlivě naslouchal, postoupí s Peisserem v popředí - k sobě):
Jen šálit manžela! Vzkaz po kytici, -
běh falše květem stlán!
(Pokračuje v hovoru s Peisserem - hlasitě):
Co jsem chtěl říci?
jste utržil si teprv ode včíra,
ne za dne, večer vám ji nadělil;
neb s půldne, vím to, byl jste zdráv a čil.
Peisser:
Nic neujde vám.
Zoan:
Vším se odměním,
jen neklamte mne lichým zapřením.
Nuž, koho slavila ta serenada?
Peisser:
To povědět by byla zřejmá zrada.
Zoan:
Kdo tedy pořádal vše, vás tam ved´?
Muž jistě krásný -
Peisser:
Jiskrný má hled.
Zoan:
Je šlechticem?
Peisser:
I celý jeho rod.
Zoan:
Zde přítomen?
Peisser:
Nu, ano, když vám vhod.
Zoan:
On vojínem též - vojska mívá kroj, i dnes -?
Peisser:
Mých odpovědí sčerpán zdroj.
Nic více; v avanturách galantnosti
v čas pravý mlčet - kardinální cností.
(Ustoupí s úklonou.)
Zoan (vyhlížeje v pravo):
Vím dost jej poznat dle těch běžných známek;
neb sám mi ulehčuje pátrání.
Hle, jak jsou slepě v sebe zabráni
již nekladouce citům svojím zámek.
Co jí as nyní pološeptem sdílí,
že čelo své tak vděčně k němu chýlí?
Má bezděky pěsť po dýce již hmatá -
Jen chvilku, trpělivosti má svatá!
(Odchází v pravo.)
Peisser v popředí. Předešlí v pozadí.
Peisser (za Zoanem):
Tím, co mnou zvěděl, nevystačí zhola;
co šlechticů tam v tanci měří kola
i mladých vojínů, to všem se hodí.
Mne táhne víc, kde Bacchus vojevodí.
(Jda v pozadí k ostatním):
Zda, přátelé, tam máte místa trochu?
Trost:
Zde hnízdo přípitkem lze dobyt, kmochu.
Peisser (přistoupiv ke stolu):
Mně lhostejno je, jaká má je klec,
jen když je v žlábku čerstvý semenec
a hojné zřídlo pití.
Ať žije, kdo své ptactvo nejlíp sytí!
(Smích a připíjení.)
Z předsíně Jaroš. Předešlí
Jaroš (stane v popředí a rozhlíží se):
Kde jsem se octl k přání dcery své?
Zem celá v nejistoty mukách úpí,
zda z šlojířů již noci nejbližší
se neprobouzí jitro krvavé -
jí k srdci sáhnout rukou popravčí;
v kraj zalehly teď vzlyk a tíseň, děs,
vše jako v přítmí, hlasy tlumeny,
jen střádaných slz trysknou prameny,
a zde - vše bujný smích a hlučný ples.
Ze síně taneční Salomena s Doupovcem. Předešlí.
Salomena (spatřivši Jaroše - k Doupovcovi):
Můj otec! S vaším, pane, prominutím.
Doupovec (ukloniv se zůstane stranou).
Jaroš:
Jen s odporem svou chůzi v síň tu nutím;
však žádosť tvá i zpráva netušená,
že sám tvůj choť v ples ten tě provází,
ty výjimky mou zmohly nesnázi,
bych zvěděl přec, co tato náhlá změna.
Salomena:
Jen tušit mohu s trapným úžasem,
proč rozhodl se vést mne znáhla sem.
Ta jeho bezstarostnosť zdánliva,
s níž zábavy mne přeje volnosť plnou,
neb v každý krok můj oko zarývá
a škube rty, jež, zdá se, že mi klnou.
Jaroš:
Co vše to značí? Nepoznávám tebe.
Ký příznak na vašem to blahu střebe,
že sami k sobě plni nedůvěry
se vrháte v muk tajných pochvat sterý?
Salomena:
On libuje si v stálém podezření.
Jaroš:
Když muž tak činí, bez příčin to není.
Salomena:
Bych žalovala já, jsou příčiny.
Jaroš:
Co pravíš?
Salomena:
Avšak v těch jsem bez viny.
Jaroš:
Nic nechápu.
Salomena:
Zveš jeho srdce ryzím,
mníš lásky zřít vždy nové důvody,
v svých řečech, pravíš, pln je lahody;
a přece vše jen dýše nebem cizím.
Jaroš:
Co slyším?
Salomena:
Odsuď rod svůj a mé mládí.
Věk jeho k náklonnostem jinak zírá;
krev, myšlénky i mrav ho jinam svádí,
kde shody není, mizí také víra.
Jaroš:
Že úvahy v tu jasnosť uzrály,
v tom důkaz, že již déle bloudíš v scestí.
Čas nejvyšší tě stříc´. Duch nestálý
tak hrobařem se stává svého štěstí.
Salomena:
Že spatřím otce zde, ta naděje
sem vstoupit sílila mé kročeje,
a ty se dotýkáš mne slovem tvrdým.
Jaroš:
Já býval vždycky na svou dceru hrdým
i nevěřím v té chvíli též, že´s vinnou;
bys kdy si viny byla vědoma,
znát nechci víc dceř svoji nedětinnou,
jdi, kam chceš. Muž však k tobě právo má,
ty z všeho zodpovědna´s vždycky jemu,
jenž česť svou, statek, žití spoutal k tvému.
Zoan z pravého pozadí jde přímo k Doupovci, s nímž se dá v hovor. Předešlí.
Jaroš (bez přestávky):
A jsi-li nevinna, jak sama díš,
pak třeba muži shověti tím spíš.
Čas bezúhonnosť v světle čistším zjeví
a v blahu novém, dražším zmlknou hněvy.
(Rozmlouvá se Salomenou dále.)
Zoan (postoupiv s Doupovcem v druhou stranu popředí prohlíží jeho šerpu s patrným podezřením):
Kdes viděl jsem též takou stuhu zevní;
již nevím. -
Doupovec:
Při vojsku se nosí zvykle.
Zoan:
Ha, výhodny jsou strojit různé pikle.
Dost silny, když se na pavláně spevní,
by po nich ten, kdo vloupal se, moh´ sjet;
však přísámbůh též k tomu stvořeny,
by lupič cti z jich uzlů nemoh´ zpět,
až pověšen mnou dojde odměny.
Doupovec (naslouchaje s úžasem):
Jsem v rozpacích.
Zoan:
Těm snadno výhost dát;
když uvázne nám šerpa na zábradlí,
sem druhou, - nejsme na hlavu tak padlí! -
nic nikdo neví, týž zas máme šat - -
(Zočiv Salomenin prsten s rubínem na ruce Doupovcově, jíž se opírá o rukojeť):
Snad mýlím se? Váš prsten žas můj budí;
čím víc naň patřím, tím víc zdá se mi,
jak démoni by z něho ryli rudí
v mé srdce zžhavenými kleštěmi.
Ten prsten, pane -?
Doupovec:
Dán mi přítelem.
Zoan:
Chci jméno.
Doupovec:
S kým se ptáte zřetelem?
Zoan:
To jméno - ah, vím, že je neřeknete.
Ten přítel - váš snad bratr, z krve též,
i v mysli váš, tyž tahy nosí kleté,
vám ve všem podoben jak lži je lež.
Vy krátce přítelem tím jste si sám.
Doupovec:
Ký rozum v tom?
Zoan (na Salomenu):
Ta dáma řekne víc.
Smím prosit na chvilku, signoro, k nám.
(K Salomeně a Doupovcovi):
Vy znáte se?
Doupovec:
Mne uved´ Lobkovic.
Salomena:
Dnes poprvé zřím pana z Doupova.
Zoan:
To věřit - trvá známosť přes hodinu
a již v tak důvěrném se octla stínu,
že důkaz nosí ruka milcova!
Jaroš:
Co vše to znamená?
Zoan (k Salomeně - na prsten na ruce Doupovcově):
Ten prsten znáte?
Salomena (zaražena).
Zoan:
Vy mlčíte! - vám nelze zapírat!
Jaroš:
Mluv pro všecko, co ti kdy bylo svaté.
Salomena (určitě):
Je můj!
Zoan (v omráčení):
Zem pode mnou se řítí v chvat.
Z hloubi pravého popředí zazní fanfára, k níž se hned pojí hudba slavnostního rázu pochodového. Vzruch mezi hostmi vzadu u stolů. Společnosť ze síní tanečních znenáhla se shromažďuje sem. Dvéře pravého popředí, dosud zavřené, se otevrou, mocný proud světla jimi pronikne v síň. Vystoupí dvě řady pážat, dám i kavalírův, rozdělující se k oběma stranám veřejí. Přední pážata sypou z košíků květiny po kobercích až před Salomenu, ostatní se světloškami. Za nimi vstoupí Lobkovic. Předešlí.
Lobkovic (před Salomenou):
Vám Charitky své věno celé daly,
jímž zvládá svět dlaň jejich čarovná.
Hle, v ústret vám zem v květ se vonný halí,
svých zvuků sladký soulad hudba skytá;
trůn, žezlo, vše svou velitelku vítá:
(S pokynem do pravého portálu):
již vstupte plesů těch dnes - královna!
Zoan (k Salomeně):
Vy váháte? Líc ruměncem je žhava,
v němž studu červánek zňat naposled;
neb, co v zem ještě klopíte svůj hled,
ta clona nevinnosti průsvitavá
již hustne v šarlat vášní nezdolných,
v jichž říze vítězem se pyšní hřích.
(Vzmáhající se úžas mezi přítomnými):
Co pro vás žebrácký je cnosti žold;
zde o krásu jde jen, té schystán hold.
(Na hudbu z prava zaznívající):
Již slyšte strun a trub a bubnů ryk,
jímž ctitelů vás vítá vděčný šik.
Má víra v ženy věrnosť? - lesklý dým;
nuž pojďte, ať se vám též pokořím!
Salomena (v rostoucím záchvatu):
Tak nenávisť jen bezměrná se skájí
sem zlákavši mne slovy lichotnými,
jak had, když zhlíd´ svou oběť zraky lstnými,
dřív sykotem a chřestem uspává ji.
I v hostiteli máte pomocníka,
že povinností svých se k hostem zříká,
a sám, jenž uvítal mne pod svou střechu,
teď s vámi tupit smí mne v jednom dechu
tím zvaním k triumfu mne jízlivým.
Mou úctu k vám jste zmrhal docela,
vy mne - já odříkám se manžela!
(Vzpamatovavši se rozhlédne se kolem):
Však, bože, kde to jsem, že palčivým
již proudům světel splav se odmyká?
Což není potupa dost veliká,
dav svědků její roste v příboj stálý,
v němž česť má rvána k novým příkořím.
Dech ouží se mi - ah, můj zrak se kalí, -
pryč, pryč z těch míst, sic studem uhořím!
(Odbíhá v levo.)
Jaroš:
Má víra v štěstí lidské skonává.
(Odchází za Salomenou.)
Předešlí bez Salomeny a Jaroše.
Lobkovic:
Co se zde stalo? Výtka bolavá
i na mne sřinula se s jejích rtů.
(Tasí meč):
Ten meč se dřív v svou pochvu nenavrátí,
než po krvavém v hrudi vinné křtu.
K mé odvetě - zbraň v ruce - musí státi,
kdo směl ji stupit, zlehčit slova má.
Zoan (s velikým důrazem):
V té při jsem soudcem jediným - jen já!
(Hudba doznívá.)
(Opona spadne.)
zpět na obsah 
Další: Dějství čtvrté.