|
- Adámek | - Salomena | - Copyright | - |
Táž síň v letohrádku Zoana da Ponte i vše v ní jak na konci dějství druhého. Kytice na okně. Bambitka pohozena. Světla.
Zoan Maria da Ponte u stolu, na němž stuha Hroznatova. Martuccia.
Zoan:
V tuž dobu předevčírem dlela´s dole.
Kdo zavolal tě sem, bys provázet
šla ženu Peissrovu?
Martuccia:
Signora sama.
Zoan:
Co spolu mluvily?
Martuccia:
Když vstoupila jsem,
již byla dáma v odchod schystána.
Zoan:
Jak rozloučily se, zda důvěrně?
Martuccia:
Ta dáma cestou samý žert a smích.
Zoan:
To důkazem, že dobře pochodila. Co dál?
Martuccia:
V půl cestě k bráně strahovské pět jezdců potkaly jsme rozjařených.
Zoan:
Což cestou zpívali?
Martuccia:
To sice ne, však hned, jak poznali mou dámu, div že na koně jí k sobě nevzali.
Zoan:
Ta žena byla jejich jednatelem. A co jsi zaslechla?
Martuccia:
Zvlášť jeden hlas se zdál mi povědom.
Zoan:
Snad Spatiův?
Martuccia:
To nevím; jistě však byl s těmi zde,
již překvapili vás svou návštěvou.
Zoan:
Což v tvář jsi neviděla?
Martuccia:
Byla tma, že sotva na krok viděli jsme v před.
Zoan:
A o čem jednali?
Martuccia:
Vše schystáno prý.
Zoan:
Takž, schystáno.
Martuccia:
Že pole zcela volné.
Zoan:
Že zcela volné. Mněli, že jsem pryč.
Martuccia:
Pak ptal se, přijala-li kytici.
Zoan:
A ona?
Martuccia:
Kytice prý na smluveném je místě v důkaz -
Zoan:
Dost!
(Vzchopiv se prudce jde k oknu, na němž kytice; an ji rve na kusy, vypadne z ní medaillon, jejž prohlíží.)
Toť Lobkovic!
Jsem zmaten.
(Klesaje v křeslo):
Oh, led na mé spánky sem!
Martuccia (polekána):
Signoru zavolám.
Zoan:
Ne, ještě ne.
Chci víno.
Martuccia (v rozpacích):
Led jste prve jmenoval.
Zoan:
Chci víno! Kolikrát to říci mám?
Martuccia (sejme s buffetu konvici s vínem i pohár, jež postaví na stůl před Zoana).
Zoan (po malé přestávce):
Signora v sadech; v její ložnici
teď vstoupíš hned vše bystře zhlídajíc;
znáť žena líp lsti ženy vodící.
A pravím ti, že nepřehlédneš nic,
co nezvyklého tam. Vše spatřit musím;
však bys mne zbýt se chtěla soustem kusým
mníc přede mnou co skrýt, sám půjdu pak
a spoluvinným strestám též tvůj zrak.
Již jdi!
Martuccia (odejde v levo). Výjev 2.
Zoan (zahleděv se na medaillon):
Takž na mně prvním zkoušeli,
co mozek dohodil jim školometa;
tak v cizí dům se vkrádá chlubná sketa.
Snad včera slavili čin zbabělý,
a já ji sám ved´ pod krov toho kletý,
jenž drze rval mé blaženosti květy.
Pryč, družné vzpomínky, pryč! Musím dál;
mé srdce stiš se, soud jsem předsevzal.
Martuccia vrací se z leva s pouzdrem, jež Hroznata svěřil Salomeně. Zoan.
Martuccia (podávajíc pouzdro Zoanovi):
Víc nenalezla jsem, než pouzdro to.
Říc´ neumím, co by v něm mohlo být.
Zoan:
Kde bylo skryto?
Martuccia:
V lože poduškách.
Zoan:
By byla blíž mu také ve svých snech.
Jít můžeš. - Ah, nač bych byl zapomněl:
jak s vojínem je dnes?
Martuccia:
Vstal osvěžen
i mluví zcela jasně - napjatě
vše vyslýchaje, co se dělo s ním;
však vrtí hlavou, jak by nevěřil.
Byl také venku již i v zahradě,
a po signoru ptal se nejednou.
Zoan:
Ať přijde hned!
Martuccia (odchází v pravo).
Zoan.
Zoan (nad pouzdrem):
Co skromná schránka ta
v svém nitru chová tajných pokladů?
(Rozvíraje pouzdro):
Ha, listy! Jaká žeň to bohatá?
Snad jeho psaní, svědci na zradu;
či její důvěrné v tom zápisky,
v nichž na mé kruté žehrá útisky?
Snad vylíčení sladkých najdu chvil,
jež prchavé zde pérem chyceny,
by častým pročítáním občerstvil
se v lačné paměti mžik blažený.
(Stanuv nad větším spisem, jejž na stůl rozložil):
Ne, jakás vážná listina, kýs plán -
jen jména měst a vesnic, silnicí;
však podle poznámek v té směsici
je odboj - buřiči to zosnován.
Ký děsný nález! - v rukou ženy mé,
ač ví-li, co ta schránka přechovává.
Mně výstrahy sic dány nepřímé,
že otec její zapeklitá hlava
a tajně k víře pikartův se hlásí,
ač jinak v službě královské že žije.
Já nedbal nic; vzhled její čárné krásy
mne unášel v luh božské Florencie,
tak ve všem zdála se mi dcerou její.
Ó že k ní zpět vždy myšlénky mé spějí!
Vojín z pravé strany. Zoan.
Vojín:
Signore, vy jste dovolil -
Zoan:
Jen blíž!
Vojín:
Vy nuzný život můj jste zachoval
tím rychlým povoláním lékaře.
Chci vděčným být.
Zoan:
Nic o tom.
Vojín:
Však můj druh -
Zoan:
Ty´s dobře mířil, zůstal na místě.
Vojín:
I vy v tu lichou bájku věříte?
Zoan:
Vždyť jsem byl přítomen, když skonával.
Vojín:
Však nebyl já to, jenž ho usmrtil.
Zoan:
Kdož jiný?
Vojín:
Stavovský důstojník.
Zoan:
Co pravíš?
Vojín:
My jsme napadli ho dřív;
druh můj ho poznal, že prý psancem jest,
jejž soudu dodat naše povinnost.
Zoan:
Přec Beppo pravdu měl, že byli tři;
leč kam se poděl? Vůkol rovina,
již přehlédnout lze celou.
Vojín:
Zapomněl jste
váš vlastní sad.
Zoan:
Tu domněnku jsem slyšel
hned tehdy již a smíchem odmítl.
Vojín:
A přece tomu tak.
Zoan:
Kde důkazy?
Vojín:
List ořechu, jenž v parkán větví lne,
je sedřen po místech, kde mladík ten
se spouštěl dolů s chvatem překotným.
Tamž v písku skokem jeho vtlačeny
jsou stopy doposud bot jízdeckých.
Zoan:
Toť podivno. Signora v chvíli tu
přec byla v sadě též - nic nevidouc.
Vojín (ukvapeně):
Již podrobil jste ji snad výslechu?
Zoan:
Zda podrobil jsem -? Drzá řeč; však mluv!
Vojín:
Čím doufám vývody své podepřít,
(Vytahuje zpod kabátce utržený cíp šerpy Hroznatovy):
zde - uváz´ v suku kousek stuhy té,
jíž psanec záhadný byl opásán.
Zoan (srovnávaje útržek se stuhou na stole):
Toť barva táž. Již není pochyby;
cíp urvaný zde zcela přiléhá. -
Kde být moh´ skryt? Sad byl též prohledán;
jak v komnatu se dostal, k balkonu?
Signoře ovšem známo všecko to,
co bez její by nešlo pomoci.
Vše bude zapírat; však Beppo byl
v den osudný mnou na stráž postaven.
(Do pravých dveří):
Slyš, Beppo, Beppo! - Zřím již souvislosť.
Že on jí svěřil tyto listiny,
to jeho důvěry k ní důkazem;
že ona prsten s rubínem mu dala,
v tom doklad, že též její vášeň zralá.
Výjev 6.
Beppo z pravé strany. Předešlí.
Beppo:
Signore, volal jste.
Zoan:
Sem, Beppo, přistup!
Já na stráž v sad tě ondy postavil;
nic nepozoroval jsi?
Beppo:
Věru nic.
Zoan:
Jsem zvědav, jaké vysvětlení dáš,
že klíč, jejž u dílny jsem stáhl sám
a odcházeje dal signoře v ruku,
než vrátil jsem se, zas byl v zámku již.
Beppo:
To nejspíš, že jsem jej tam zapomněl.
Zoan:
Ty´s tedy v dílně byl. A cos tam hledal?
Beppo:
Já vlastně ne, signora -
Zoan:
Ona tedy
tam byla. Proč?
Beppo:
Signora nebyla -
Zoan:
Tvůj jazyk zmaten, měj se na pozoru!
Chci vědět určitě, kdo v dílně byl.
Beppo:
Já vlastně nevím; neznámť cizince,
jenž dovnitř - omylem snad zabloudil.
Zoan:
To jsem chtěl slyšet; tam byl tedy skryt.
Beppo:
Což mohu já -
Zoan:
To stačí. Zde byl též?
Beppo:
Zde? - Ano.
Zoan:
Dlouho-li?
Beppo:
Než přišel jste?
Zoan (v sebe pohřížen):
Můj náhlý příchod ukládal mu chvat,
(Na stuhu):
a s balkonu mu pomoh´ tento šat;
však by mu dala s ruky drahý skvost,
by smluvili se o svůj k plesu chod
a o čem více, času měli dost.
Můj návrh v ples jít - přišel jí as vhod.
(Hlasitěji):
Přec jedna zbývá záhada, kam znik´,
když s pavlánu se spustil; vždyť v té chvíli
již jezdci na loutny své zazvonili;
já dolů pospíchal, v ten bitky ryk
se přidal obránce můj neznámý,
pak obešel jsem všemi stranami - -
Však nač je třeba důkazů zde víc,
kdy šerpa, prsten mluví za tisíc;
vše to-li jistoty dost nechová,
že zbůjcem tím jest ten pán z Doupova!
Vojín:
Signore, nevím, zda se nemýlíte;
však jméno, kteréž druh můj vyslovil,
když postřeh´ tahy tváře psancovy,
to jinak znělo, tuším - Hroznata.
Zoan:
Což neměla by konce řada těch,
jimž domu mého česť je na posměch?
Již druhý, třetí! Pravíš Hroznata.
Jak hvězda po nebi když přeletí,
to jméno blýsklo se mou pamětí,
jež vzpírá se mi k službě proklatá.
Já slyšel je - ne, zřel jsem, zřel je dnes, -
v té listině tam řeč je o něm kdes.
(Přemítá v listinách):
Ha, zde; zde zcela zřejmě slova ta:
"vše sjednat plnou moc má Hroznata."
(K Beppovi a vojínu):
Vy oba jste jej viděli; je mlád?
Beppo:
Mlád? - ano.
Vojín:
Plný svěžesti a síly;
(Na svoji ránu):
já pocítil, jak umí šermovat.
Zoan:
Ký šat?
Vojín:
Kroj vojska stavovského měl,
a šaršoun s košem zdobným po boku.
Zoan:
Jak v tváři?
Vojín:
Lehounce jen osmahlý,
vlas hustý, kadeře až na ramena,
vous na bradě i kníry sčechrány.
Zoan:
Ten obraz v známou srůstá podobu.
Beppo:
Vždyť jsem vás slyšel rozmlouvati s ním.
Zoan:
Mně? Kdy a kde?
Beppo:
Nu, téhož večera
jste po schodech sám uváděl jej sem.
Zoan:
Ten mladík, jenž mi přispěl k pomoci?
Beppo:
Je týž, jenž před vámi dřív odtud prch´;
já myslil, že z té šrůtky nekřesťanské
se vracíte s ním jako s přítelem.
Zoan:
Kde jsem měl oči? Jasně vzpomínám,
když se mnou vstoupil, že byl bez šerpy;
to dobře svědčí. Jméno zatajil;
mělť příčiny, jež pochopuji teď.
A já jej přítelem svým objímal
a zval, by zůstal zde a přišel opět.
(Zamyslí se):
Což nesvěřil se, že v týž přijde čas?
Řek´ pozejtří - toť dnes!
(V děsném úmyslu):
Ó schystám kvas!
(K vojínu):
Ty půjdeš k panu Volfu z Vřesovic,
jenž hejtmanem teď hradu pražského,
a zprávu tu, již mnou má o půtce,
tím, co jsi zde mi právě pověděl,
tam doplníš. Pak vyřiď žádosť mou,
by zítra bezpečně mne navštívil,
i ještě líp, by pana hofmistra
též nejvyššího pozval jménem mým,
že vzácné zvěře stopu jistou mám;
že nemůže být lovu na škodu,
když v ozbrojeném přijde průvodu.
Vojín (odchází prostředkem).
Zoan, Beppo.
Zoan (potají):
Zde zdržen musí býti Hroznata,
než se svou druží hejtman přichvátá.
(K Beppovi):
Ty dolů jdi signoru požádat,
by přišla sem, že venku již je chlad;
však dobře slyš - nic víc, ni slovo míň!
Pak sám se v dolní odebéřeš síň;
když nezavolám já, ať na zápraží
sem vstoupit z vás se nikdo neodváží.
(Kyne, by odešel.)
Beppo (odejde v pravo).
Zoan.
Zoan:
Což kletbou muže krásnou ženu mít?
By manžel její věrnosti byl jist,
snad měl by v něžné líci krásy list
dřív nehtem v ohyzdnosti úděl zrýt?
A krása přec jen k ženy patří zjevu;
však příroda, jež krásou daříc děvu
ji za vnadidlo vilných nástrah šatí,
též pancéř vítězný jí měla dáti
i síly, vzdoru, svaté cudnosti,
jenž vášní svůdných skřítka nehostí.
Jsouť ženy sličné, o nichž blouzní svět,
k nimž hanby šíp se darmo pouští v let.
I já mněl poklad takový svým zvát,
žil v domněnce, že skryt je zrakům všech;
a zatím její pověsť na pochvat
zde v popěvcích, tam v hejsků rapírech,
a vše to zřejmě s její pochvalou;
vždyť milencům se vděčí prsteny.
Až potud! Rukou pevnou, uznalou
dnes ještě budou účty skončeny.
Salomena z pravé strany. Zoan.
Zoan:
Zda jste se prve v dílně nezlekala?
Salomena:
Z kých příčin?
Zoan:
Zapomněl jsem vám to říci.
Má mysl s bouří vzteklou zápolící
jak v přístav klidu ku práci mne hnala,
i vstoup´ jsem v dílnu. Uchopiv se dláta
jsem stanul před královny sochou maní;
tu, když jsem zahleděl se v tvář té paní,
jak uštkla by mne zmije jedovatá.
Já prvně zpozoroval v němém žasu,
že spodobnit chtě tahy zesnulé
jsem vaše vnes´ tam čelo, oko, řasu.
Z těch tvarů podloudných jak ztrnule
by v hruď mou zapjal se škleb Medusy:
takž v náhlém hněvu nad nezdarem díla
tu sochu roztříštil jsem na kusy.
Salomena:
Což vinen mramor, hmota jeho bílá?
Jste prudkým.
Zoan:
Pravda. Stihnout vinníky,
již spojenci v tom bludu byli klatém,
bych srdce, dlaň, vzruch mysli všeliký
i vlastní lebku rozklát musil dlátem.
(Jde k oknu, jež pootevře. Po chvilce):
Dnes večerem jde mlha sychravá,
jež útlým hlasům pěvců nepřává.
Co myslíte, zda nás kdy navštíví
zas poskytnout nám koncert hanlivý?
Salomena:
Já nezvala je, zbránit nemohu.
Zoan:
Však přijala jste přízně zálohu -
(Na rozmetané květy po zemi):
zde kytku, z jejíž uvolněných stuh
kdos portrétem vám splácí milý dluh.
Salomena:
Nic nevím o tom.
Zoan (ukazuje medaillon):
Znáte tento skvost?
Salomena (prohlíží jej):
Pan z Lobkovic; a co s ním býti má?
Zoan (k sobě):
Jak očima jej měří klidnýma;
ten záletník jí k srdci nepřirosť.
(Nahlas):
Přec on to, jenž vám schystal poctu onu
zde pod okny svůj stroje karneval.
Víc bambitku vzít nechci k tomu honu,
bych podruhé svou poklonu mu vzdal;
spíš kaloun šašků najmu, maškary
sem koňmo s bičíky a pleskači,
by dali se v ty panské kytary,
jichž hudba počestný sluch mrzačí.
Však bude jinde třeba zbraně mojí;
mé mysli vzpoura dřív se neukojí,
až prsten váš, jejž ruka cizí nosí,
vám navrácen se krví její zrosí.
Mně jinak neznámým pán z Doupova,
však že jste s ním též o česť moji hrála, -
Salomena (chce odmítnout).
Zoan (nepřipouštěje ji k slovu naráží na prsten s rubínem):
ta obroučka to hlásá kovová! -
tím sudba nastává mu nenadálá.
Své hanby svědka nestrpí má krev,
by moh´ ji urážet kdy jeho zjev.
Salomena:
Duch váš, jenž nyní zuří v slepém hněvu,
mní vraždy cestou jít si pro úlevu,
ač novým výčitkám se dává v plen;
neb vězte, Doupovec je nevinen.
Zoan:
Kdo vinen tedy? Někdo jiný, vy?
Salomena:
Vždy hledáte jen příkré protivy.
Zoan (k sobě):
Ten chlad, jenž z její vane obrany,
v té chvíli nezdá se být vylhaný.
(Nahlas):
Přec v jedné věci jsem vám zavázán,
že přízeň rozdávajíc do všech stran
jste ušetřila prsten svatební;
to sladkou potěchou přec pro mne zní.
Salomena:
Že zlíbil jste si v řečech jízlivých
tam v plesu před zvanými diváky,
ten z vaší krve vysvětlit lze pych,
jež miluje vtip krutý, dvojaký.
Zde zapomínáte, že svědků není,
již úšklebky snad vaše chválou cení.
Či mám již litovat, že svolila
jsem k naléhavým otce domluvám,
bych po všem, co se stalo, zbloudilá
jak ovce vrátila se ještě k vám?
Já zapřela svůj uražený cit,
vy aspoň ctěte vnucený ten klid.
Zoan:
Mně promiňte; jeť člověk tvor jen chabý,
jejž cizí věc v kruh dojmů svých hned zvábí.
Já včera bral se kolem popraviští,
snad z nich ta běsná nálada se prýští.
Dnes jejich sukna krví potřísněna.
Salomena (s nápadným účastenstvím):
Co pravíte?
Zoan (potají):
Ha, jaká náhlá změna?
(Nahlas):
Dnes počala již přísná exekuce;
tři, čtyři, tuším, odpraveni hned,
kýs mladík mezi nimi naposled.
Salomena (k sobě):
Má duše v nejistoty zhyne muce.
Zoan (s líčenou lhostejností):
Byl litován, prý v noci teprv jat
a k ránu již mu lůžko schystal kat.
Já slyšel také jména, - kdož to zná? -
mně všecka naskrze jsou protivna;
však jméno mladíka -
(Jako by vzpomínal):
ah, Hroznata.
Salomena (s výkřikem - přenáhleně):
Ó věčné nebe, kde tvá odplata!
Zoan (uchopiv její ruku):
Zde tedy vězí šíp. Již mám tě, mám!
Salomena:
Mé pusťte ruce, ke všemu se znám.
Zoan:
Co vyslechnu?
Salomena:
Zda lze to ztajit dél?
Ten, jenž mé srdce za živa již měl,
ať v předčasného hrobu zátiší
mé první vyznání teď uslyší;
neb mně z dnů sebezapření a hoře
tou jeho láskou vzešla nová zoře.
Zoan:
Kam unáší vás vášeň rouhavá,
jež samoděk se k činu přiznává?
Salomena:
Nás bázeň projímá, kdy hřešíme,
mně vyznáním se volní v duši mé.
Zoan:
Což netušíte, ký trest v zápětí,
kdy vinu přiznání též pečetí?
Salomena:
Co ostatní jsou tresty všecky, muka,
kdy nad jeho mi smrtí srdce puká.
Zoan:
Mám právo dát vám vpálit znamení,
jež zhlédnouc tvář se cudná zrumění.
V tom chválím této země drsný mrav,
jenž v železnou klec staví hříšnici,
by zhalena jen v potupy své hav
trest měla veřejnými biřici.
Salomena:
Sám vlastní choť vlék´ byste ku pranýři.
Zoan:
To ještě vinu celou neusmíří.
Vy nejen zradila jste manžela,
však přechovávajíc též rebella
jste sama také velezrádkyní,
(Na listiny po stole):
jak zřejmě spis ten zde vás obviní.
Salomena:
Co jest to?
Zoan (ukazuje pouzdro):
Spíš snad schránku poznáte.
Salomena:
Ó běda!
(Pokoušejíc se vyrvati mu listiny.)
Sem!
Zoan (zabraňuje):
Vše marno, stište se!
Salomena:
Co služba špehýřská vám vynese?
Zoan:
O věru svědectví v tom bohaté.
Vám známo, že jsem v službách královských,
v tom smýšlení že neznám žert ni smích
a tak jste znectila můj vlastní krov.
Salomena:
Vy nectí zvát jste ovšem pohotov,
co hrdě já vždy vzývám za svaté,
žeť nezištnou tu lásku neznáte
jež zemi rodné všecka posvěcena
ni umírajíc pro ni - nezastená.
Zoan:
Kdo vás těm řečem učil jedovatým?
Salomena:
Ta láska jeho odkazem je svatým.
Zoan:
Vždy on! Pak odkázal vám sudbu také,
jíž buřičství se tresce krátkozraké.
Meč, provaz, řetěz, kolo, mučírna
jsou na růženci světské justicie
jen zrnka, jimiž s duše hříšné smyje
se dočasně zde vina nesmírná.
Salomena:
Nuž jděte, udejte vše, také mne;
vzmach síly pociťuji tajemné,
již nezděsí víc teskný smrti zvon.
Já umru ráda pro tuž věc jak on.
Zoan:
O díky za to včasné vyznání!
Vám svatým cti, ni cnosti rozhraní,
vám vše i smrť s ním zdá se drahocennou,
vše ceníte jen lásky k němu měnou,
trest hanby, pouta, čekan - vše vám ničím;
však v rukou mých je dosud, čím vás zničím.
(S okázalým klidem - významně):
Nuž vězte, není mrtev Hroznata.
Salomena:
Co to má být? Zda dřív jste lhal či teď?
Zoan:
Vy nepostřehla jste má tenata.
Já zkoušel vás, a dojmů nových spleť
vás přemohla; již vyznala jste víc,
než chtěl jsem zvědět, léčku netušíc.
Salomena:
To důstojné vám svědčí řemeslo,
dřív tajemství mé zlákat úskočně,
by krutosť pak své slavit mohla žně;
však byť mně přiznání smrť vyneslo,
nic není ztraceno, onť na živu!
Zoan:
Jen těšte se: on zdráv a přijde sem.
Salomena:
Zas nástraha v tom zjista pletivu.
Zoan:
Což neřek´, dnes že přijde s večerem?
Salomena (potají):
To pravda, též tak tvrdil Doupovec.
Zoan:
Proč neplesáte?
Salomena:
Hroznou tuším věc.
Zoan:
Vy jste mi vytýkala úskoky,
teď poskytnu vám rozhled široký.
Již víte, co jsem o prstenu řek´,
jímž v sňatku den jsem prst váš ozdobil;
teď jedna nadešla z těch krutých chvil,
by osvědčil se jeho prostředek.
Ten, k němuž vaše srdce hříchem jato,
sem vstoupí pro schystanou žití sklizeň.
(Uchopiv pohár se stolu):
Vy poslední mu prokážete přízeň:
jed z prstenu v té číše trysknouc zlato
mu sama podáte; snad z vašich dlaní
proň sladší bude trpké umírání.
Salomena:
O rozumím vám, bídný katane!
Z mých rukou smrť má mít zde přede mnou,
bych zřela v zraky jeho strhané,
jak marně o pomoc se ke mně pnou;
však vězte, z číše jemu přichystané
čásť jedu přes mé rety dříve skane.
Zoan:
Ta předsevzetí s cílem svým se minou,
neb dřív se před ním objevíte jinou.
On všecko zví, jak mne jste podváděla,
že klamala jste jej též v lstivé hře.
Salomena:
Toť lež!
Zoan:
Mám pro to svědectví zde skvělá;
až spatří je, vám víry odepře.
Salomena:
Toť nemožno.
Zoan:
Ten portrét Lobkovice.
Salomena:
Sám Lobkovic ho vyvést musí z bludu.
Zoan:
Zde skončí Hroznata všech zbaven trudů,
a mluvit? - nebude již s nikým více.
Než zhoubnou číš rtům podá sálavým,
dřív nevěrou jej vaší otrávím;
on s kletbou pro frejířku na ústech
svůj slední vypustit zde musí dech.
Salomena:
O ďáble, zda ta všecka trýzeň těla,
již zval jste krutým zvykem této země,
by před smyšlénkou vaší nezněměla,
z níž samo peklo pozvedá své témě?
A vše to smyslit chladně, před časem!
Zoan:
Jsem jist tím neodvratným zápasem.
Salomena:
Takž zhynout má, jenž zachránil vám žití.
Zoan:
Mstu v tom, co zavinil, zde smrť jen sytí.
Salomena:
Kde slibů vašich, přátelství je sled?
Zoan:
Ne já, on slib svůj zrušil předem hned.
Salomena:
Tak odvděčit se chcete příteli?
Zoan:
Já přítelem víc nejsem rebelli.
Nic neklamte se marnou nadějí,
že služební vám v pomoc přispějí;
ni ozvěnou se nezachvěje stěna,
vše opatření přísně učiněna.
Jak vůdce však, než bitva počne krutá,
vše ještě zkoušet slední zve mne lhůta.
(Odejde prostředkem.)
Salomena.
Salomena:
Vše vědět, před sebou zřít cestu k smrti
i kolesa, jež zubem svým jej zdrtí;
zde být a musit čekat bez obrany,
až počne satanem soud uchystaný -
a nezšílet! - Jak dát mu výstrahu,
by nešel sem a prchal od prahu?
Vše ostraženo, okno jenom zbývá;
jím známku dát noc brání nevraživá.
Můj bože, dolů bych jím skočit chtěla
a Hroznata snad vychladlého těla
se zděsiv krok svůj odtud obrátí;
však do mi za to ručí? Křikem svým
spíš v náruč záhuby jej přivábím.
Ó zřím již v smrtelné jej závrati;
v ten pohár - -
(Zarazí se - s upjatým zrakem na pohár jako před náhlou myšlénkou):
věčné nebe, jaký svit? -
mám z prstenu mok zhoubný vycedit,
by vypil jej. Což kdybych zoufalá
Zoanu samu jed ten schystala?
(Zaslechnuvši kroky):
Snad jde již. Rychle!
(Kvapně sňavši prsten svatební nakape z něho jedu do poháru.)
Pomoc jiná není,
Zoan mi sám dal děsné naučení.
Zoan prostředkem. Salomena.
Zoan (zavíraje za sebou na klíč dvéře nejprve v pozadí, pak v pravé straně):
Vám choutky zahnat v útěk obranný -
zde klíč dost skytne zatím ochrany.
Vše, jak má být: dům dole dokořán,
by hosta přijal hned; kůň v třmeny dán
již řehtem jezdce svého k spěchu volá,
(S ironickým přídechem):
jen vy se zdáte uchystána zpola.
Ten dnešní šat vám věru nesluší;
vlas z vazby strun vám splývá přes uši,
což není v domě mém dost zrcadel?
Salomena:
Kdož úsměškům by vašim čelit směl?
Zoan:
Ha!
(Zachvěje se):
Jak by kostlivec byl na mne sáh´.
Dnes chladno; jak jsem překročil prv práh,
mne zima chytla. Doušek spraví vše.
(Chápe se poháru.)
Salomena (zpozorovavši to):
Ah!
(Ztajujíc výkřik zdvihne šat k ústům.)
Zoan (postaviv pohár, aniž by se napil, prudce se ohlédne):
Co to? Snad již host náš nekluše?
Vy chcete znamení mu dáti šatem.
(Spěchá k oknu v pozadí):
To snadno spouští záclony té zmatem´;
však ne. By nezřel zdola tady světlo,
to snad by kroky jeho jinam spletlo;
však jaké obavy, jsem s vámi zde,
a zbránit dovedu, co napříč jde.
(Vrátí se opět ke stolu a usedne):
Vám poskytnouti nutné rovnováhy
chci zjevit změněné své předsevzetí;
my zítra odtud odjedeme záhy
již rychle vyváznout z té rmutné spleti.
Co tkne se mrtvého pak Hroznaty,
(Na listinu na stole):
ten dokument mu přitknu na šaty.
Pan z Vřesovic, mnou vyzván, přijde k nám;
co s buřičem, ať zítra uzná sám.
(Pije.)
Vše dopodrobna předem určeno je,
teď klidně začátek lze vyčkat boje.
(Dopíjí.)
To víno hřeje, avšak při sám bůh,
jak z koflíku bych žluče cítil puch.
(Lehce vzkřiknuv v zděšení se stupňujícím):
Co cizího to vběhlo do mých žil?
Ta bolesť! - Dřív jsem také víno pil
a cítil jsem se volným. - Co to teď
mou svírá hruď? - Tak Spaventino mřel,
když odvar blínu v útrobách mu vřel,
mnou dán mu - pro vaši též krásu kletou.
Tuž smrť snad mít - ty myšlénky mne hnětou.
Zde doušky poslední - - sem na zpověď!
Salomena:
Co chcete?
Zoan:
Prsten -
Salomena:
Sám jste rozkázal -
Zoan:
Oh, oh! - Vše chápu - sžíravý ten pal, -
jsem učněm vedle vás jen chatrným, -
mám vlastním jedem mřít, toť patrným; -
vy nad mým hrobem - v jeho náručí - -
ta pouhá myšlénka mne umučí!
Však ne, sil cítím ještě dostatek
své smrti navrátit vám úplatek.
Já zemru, vy však se mnou musíte!
Ó že ni kapky není v číši té,
má bambitka tam dosud nenabita -
mně vzpomínku jen hříchů vašich skytá.
Má dýka, rapíry tam v ložnici -
(Zoufale):
jen krátkou lhůtu, smrti kvapící!
(Potácí se do komnaty v levo.)
Salomena. Hned opět Zoan.
Salomena:
Kde jsem se octla? - v dravce doupěti,
jenž ostří drápy před svou obětí.
Zoan (objeví se na prahu s rapírem v pravici - levou rukou se zachycuje dveří):
Mne síla, běda, opouští. - Já bloud -
co hledám zbraň, - moh´ jsem vám - hrdlo spnout!
(Za scenou se ozvou kroky, brzo na to lomcování dveřmi v pozadí.)
Salomena:
Ha! spěšné kroky. Pomoc, pomoc! sem!
(Spěchá ke dveřím v pozadí.)
Zoan (rozběhnuv se za Salomenou uprostřed komnaty zavrávorá; u výbuchu smrtelného zápasu):
Buď prokleta, - klet on, - i kleta zem!
(Sklesne mrtev.)
Dvéře v pozadí se rozlétly, a jimi spěšně vkročí Hroznata. Předešlí.
Salomena (s výkřikem klesá k nohám Hroznatovým).
Hroznata (zachytí Salomenu ve svoji náruč).
(Opona rychle spadne.)
zpět na obsah 
Další: Dějství páté.