|
- Adámek | - Salomena | - Copyright | - |
Předsíň v letohrádku Zoana da Ponte. Povšechná úprava působí ladnou jednoduchostí. Podélné obrazy nástěnné tvoří jednotný vlys. Vavříny, citronníky, limonie, myrty, tulipány a j. keře i květiny malebně rozestavěny. Mezi nimi porůzna sošky. Sedadla upravena při stěnách i mimo ně. V levo a v pozadí dvéře ku komnatám vnitřním. V pravo vstup ze schodiště. Koberce.
Z pola otevřenými dveřmi schodiště vstoupí Lobkovic. Brzy za ním Ledron, Collinus, Ferrabosco, Stella, Spatio, Křička, Peisser, Trost a Tertius. Lobkovic a Ferrabosco v různobarevných reverendách, Křička jako herolt, Peisser v masce žida, Spatio s loutnou, ostatní v pestrých krojích šašků i v jiných maškarách, vesměs se závitky úloh v rukou.
Lobkovic:
Zde také nikdo, dům jak po vymření
neb v pohádce. Zpět nepůjdem´, jen dál.
My rozešli se v posled rozjitřeni;
vše vysvětlit a vyrovnat zde dnes,
co zmatků mezi nás můj večer vnes´,
neb naší hrou v žert zvrátit jsem si přál.
Ledron (stranou):
A opět spatřit ji - to nedodal.
Ferrabosco:
Tím jen mě vížete k své šlépěji.
Má účasť v hře mne spoluvinným činí,
i chtěl bych svědkem být již raději,
jak dílo smíru se vám zdaří nyní.
Collinus:
Dnes není mi tu volno při zábavě,
k níž opět zval jste nás tak naléhavě.
Trost:
My měli zůstat raděj´ v sadě dole.
Stella:
Jsme zde již, dobrá; dál však ani krokem.
Lobkovic:
To strach snad při vás mým se stává sokem?
Již vidím, octli jsme se s nudou v kole,
ji zahnat - auktoru snad bude vhod,
by každý úlohy své zvláštní chod
s ním prošel zatím, než se dostaví
náš spoluherec dnes tak liknavý.
Křička:
Já čet´ již úlohu, však počátek
hned připomíná mi hru zvířátek.
(Deklamuje z úlohy):
"Ať rohy zazvučí! Jsem pýcha!
Chlad vějíř z pávích ok v líc dmýchá!
Ta zásluha je plitka, licha,
jež chodí ulicemi zticha!"
Toť zní jak starou notou: "krá-krá-krá,
tak vrána krákorá!"
Collinus (vždy více podrážděn):
Vám lhostejno, že v slova chlubivá
se právě pýcha nejradš odívá.
Tertius:
Má úloha je skrovna, pravá nuda
co do myšlének i co do déli.
Collinus:
Vy myslíte, že skrovnosť její chudá
se přičte také představiteli.
Peisser:
Já s harfou sňatou s babylonských vrb
mám zaměnit svůj dromedáří hrb,
a místo vážkou zvonit podvodu
teď v strunách drnkat k žalmů průvodu.
To, mistře, bude třeba překovat.
Collinus:
Vám krátce víc než obsah platí šat´;
v tom nejlíp vyhověl by kytléř Plíhal,
by na úlohy podle herců stříhal.
Stella (probíraje se úlohou):
Hm, pravé patientiae examen.
Kde rozum v tom? Ne, to se nenaučím;
a páté přes deváté, spíš se zmučím.
S mých beder sejmout musíte ten kámen.
Trost (dorážeje z druhé strany na Collina):
Mne obavou jen jedno místo plní,
v němž mluviti mám proti vrchnostem;
to slyšet budou páni nesčíslní,
já uváznu v jich hněvu naprostém.
Collinus (velmi rozhorleně):
Vám ješitnosť všem hlavy v různo točí,
však účel celku ztrácí se vám s očí.
Z vás každý chce-li být zde kritikus,
již zastavit těch výtek další val -
as nejlíp, abych úlohy zpět vzal,
a někdo z panstva napsal lepší kus.
Lobkovic:
Jen ne tak zhurta, mistře pohněvaný;
zda pro hru celou získal jste již pány?
Collinus:
Jen zbývá povinnosti advokát.
Lobkovic:
Zoan!
Ledron:
Jsem zvědav, jakou zvolil masku?
Stella:
Že originelní, dám hlavu v sázku.
Ledron:
Kde vězí však?
Trost:
Já myslím, že šel spat.
Tertius:
To věru musí býti blahé sny,
že zaspat může den tak rozkošný.
Lobkovic:
Snů pásmo přervat měl bych na sto chutí.
Ledron:
Jak jen ho zbudit?
Peisser:
Zpěvu na peruti
ať příchod náš se duchu jeho zjeví.
Spatio:
Co zpívat rychle jen?
Lobkovic:
Ah, romanci,
jak rozmarný signor spal při tanci.
Spatio:
Jen v pravou chvíli vpadněte v mé zpěvy.
(Počne zpívat nejprve polohlasem, znenáhla silněji provázeje zpěv svůj na loutně. Všichni se kol něho seřaďují v půlkruh proti dveřím v levo.)
Signore, kam jste rozum dal,
že hovíte si teď tak líně?
Váš děd se koupal v rudém víně,
pan otec her všech býval král,
a paní matka zpěvů tchyně;
však vás ni hra, ni zpěv,
ni mok nezvábí rév,
jen hovíte si v spánku klíně.
Signore, kam jste rozum dal?
(Všichni plným hlasem vpadnou postupujíce ke dveřím v levo.)
Signore, kam jste rozum -
Prostřed refrainu rozevrou se dvéře v levo a vystoupí z nich Salomena v šatech smutečních. Zpěv zjevením jejím přerván. Všichni zaraženi ustupují. Předešlí.
Salomena:
Co žádají si páni -
(Vzhlédnuvši - s úžasem):
V maškaře?
Lobkovic:
Signoro, promiňte; my přišli k hře,
jež se Zoanem dřív již umluvena
dnes v maskách poprvé zde být má čtena.
Salomena:
Zoan - je mrtev.
(Všeobecné uděšení. Výkřiky rychle za sebou.)
Lobkovic:
Co jste pravila?
Ferrabosco:
Toť nemožno!
Spatio:
Kdy zemřel?
Stella:
Kde že je?
Salomena:
Vás od něho jen dělí veřeje.
(Pokynuvši v levo klesá do křesla, v něž zakrývá svou tvář. Všichni odcházejí v naznačenou komnatu vyjímaje Collina.)
Salomena, Collinus.
Collinus (učiniv několik kroků také ke dveřím v levo - stane před nimi; téměř polodechem - před sebe):
Chtěl triumf krásy slavit hry mé črt,
v jíž vůz též vpřažen povinnosti bohatýr.
On mrtev! - Skutečnosť hru rozdouvá nám
v chmýr,
a kořisť odnáší všech vítěz - smrt!
Pah! - v sinou líci zřít mým není zvykem,
tím fantasie jen se zakalí;
smrť druha sic mé hrdlo zouží vzlykem,
však nejradš oželím jej - z podálí.
(Ustoupí stranou).
Lobkovic, Ledron, Stella, Spatio, Křička, Peisser, Trost a Tertius v patrném pohnutí se vracejí. Předešlí.
Lobkovic:
Signoro, smrti v tvář já mnohokrát
zřel sám; však dnes, jak v hruď mou též by sáhla
tím vzhledem zákeřnicky ruka náhlá.
(Na svoji maškaru):
Ty plané cetky chtěl bych s těla rvát! -
Vy sama zde -, což otec váš -?
Salomena:
Skon kvapný -
Lobkovic:
Mně dovolte, bych jemu nes´ tu zvěst;
ten úkol trudný za svůj beru trest.
Vám uspořit pak šatů dojem trapný,
v něž k mumraji jsme oděli své boky,
i nerušit váš smutek přehluboký
nám káže šetrnosť již nutkavá;
však soustrasť naše s vámi zůstává.
(Odcházejí v pravo.)
Salomena.
Salomena:
Ta dnešní noc tak dlouhá, zádumčiva
jak věčnosť, jež z ní prstem vážným kývá.
Já mněla, s dnem že v mysli též se rozední;
již slunko stoupá v kruh svůj polední,
a v duši mé se stále více stmívá.
Ferrabosco krokem vážným z leva. Salomena.
Ferrabosco:
Signoro, mně Zoan byl krajanem
i přítelem; to nechť mne omluví,
že delším je teď mé s ním loučení.
Jak on zde zmírá náhle v cizině,
takž ondy Václav Hladič Písecký,
váš krajan, zemřel náhle v Benátkách.
Spor dosud, z jaké skonal příčiny.
Mor tehdy zuřil v městě Markově,
i praví jedni: zhynul nákazou;
však jiní tvrdí, že byl - otráven.
Signoro, mor - teď v Praze nezuří,
ta padá při Zoanu pochybnost.
Salomena:
Co chcete tím?
Ferrabosco:
Můj otec lékař byl,
vím zevrubně, co jedu účinkem.
Salomena:
Vy byste tvrdit chtěl?
Ferrabosco (odmítnuv posuňkem):
Zoana znal jsem
až v nejtajnější duše hlubiny:
v těch samovražda půdy neměla.
Salomena:
Kdož mluví o tom?
Ferrabosco:
Nikdo doposud,
však vám to říc´ mám za svou povinnosť.
Co v paměť vaši též bych vštípil rád,
jest zvláštní zvyklosť v rodném kraji mém.
Když někdo skoná smrtí násilnou,
tož rukou cizí, soud ji uchopí;
však bez důkazu není ortele
a mnohý vinník puštěn vědomý.
Kde právo tak se stává bezmocným,
tam pokrevným pak vzrůstá závazek,
by mstili zvražděného památku.
Vrah je-li muž, boj se mu opoví,
rod celý řadou s ním pak zápolí,
až padne znamení s ním Kainovo.
Když vrahem žena, také ona zví,
že není vyváznutí od smrti.
Dá se jí lhůta, v které zemřít musí;
však nezemře-li sama v čase tom,
den příští zhyne rukou bezpečnou.
Kde není pokrevných ni příbuzných,
tam krajan, druh je mstitelem. Zoan,
vám známo, druhem mým i krajanem.
(Ukloniv se odměřeně - odchází v pravo.)
Salomena.
Salomena:
To nebyl člověk s chladným okem tím,
jenž řečí břitkou dorážel v můj sluch;
ó běda, běda, že mu rozumím!
Mé smysly polekané zmátl bůh,
jenž vraždu tresce, že jsem stopy její,
jež dosud v líci mrtvého tam tkvějí,
skrýt nespěchala prve před zrakem
zde těch; leč, co mi svět a jeho soud!
On zachráněn být moh´ jen zázrakem,
má mysl vymknula se z ženských pout
a vykonala čin ten strašlivý,
jenž v zpomínce se jí teď protiví.
Však, je-li v světě dosud jaký vděk,
v tom nadějí mých slední paprslek,
že on - mnou vyrván spárům zhoubychtivým -
mně soudcem spásy bude milostivým.
Z pravé strany Hroznata. Salomena.
Hroznata:
Signoro -
Salomena:
On!
Hroznata:
Jdu, - musím - nevolán.
Klid, mysli vaší nejvýš potřebný,
svou nechtě přítomností zaplašit
jsem v loktech stařeny vás zanechal,
by ošetřila z mdloby procitlou.
I byl bych neopustil úkryt svůj
ni teď; však zaslechl jsem v domě ruch,
jenž připomíná také mně, že dél
zde dlít ni příhodno, ni bezpečno.
Salomena:
V té chvíli chceš -?
Hroznata:
Vždyť víte, v noci hned
jsem na cestu se další dáti měl.
Salomena:
A proč ten děsný kvap?
Hroznata:
Vše bohužel
je téměř ztraceno v čas nejbližší.
Salomena:
Je tedy pravda?
Hroznata:
V pevnosť proměněn
hrad královský, v nějž svolán tento sněm;
vše vystrojeno jako ve válce,
a prostřed kartanův a halaparten
byl soudem krvavým sněm zahájen.
Pan Pětipeský, Bernart z Barchova
a Jakub z Vratu, Václav z Jelení
své hlavy kladli na popravčí špalek,
by jejich kouřící se krve vzhled
byl mluvčím důrazným všem sněmovníkům,
jimž v dojmech těch hned návrh předložen
z všech zápisův a svazků přátelských
se propustit, je zrušit, zavrhnout.
Salomena:
A co se stane?
Hroznata:
Podle návrhu.
Co bylo vrtkavých, strach dokonal
své dílo při nich; odboj nemožným
v tu dobu. Zbývá ony zachránit,
již vyhnuli se pasti nalíčené,
takž Pfluka, Šlika - všecky varovat,
by šetřili své síly drahocenné,
až nadejde snad lepší k dílu zvrat.
Salomena (chvatně):
Já půjdu též, a s tebou - hned!
Hroznata:
Signoro -
Salomena:
Pryč s dvorným slovem tím i s chladným vy,
jež hyzdí tvoje rty - dnes poprvé.
Hroznata:
Nuž, Salomeno -
Salomena:
Hlas tvůj mrazivým.
Hroznata:
Krov smutku, pod nímž choť tvůj mrtev, ctím.
Salomena:
On nikdy neměl pravé lásky ke mně.
Hroznata:
Ó přej, by lehkou byla mu teď země.
Salomena:
K té za živa byl v nepřátelství krutém.
Hroznata:
Sám podlehl tknut smrti břitkým prutem.
Salomena:
Jí klnul ještě ret již sinavý.
Hroznata:
I vrahům svým hrob klidný upraví.
Salomena:
On srdci mému, duši byl vždy cizí.
Hroznata:
Tím poslední ať výčitku zde sklízí.
Salomena:
Byl ničitelem mládí, blaha mého.
Hroznata:
Ó zanech již té kruté obžaloby.
Salomena:
Což povolán jsi obhájcem být jeho?
Hroznata:
Zášť lidská nemá pronikat až v hroby.
Salomena:
Pak nejlíp modlit se i za své katy.
Hroznata:
Tak neznám tě; jsi příliš rozčilena.
Salomena:
Jen srdce bije prudčeji; jsem žena,
jež okov jeho rozlomivši spjatý
vzruch bouřný zvládat v něm teď nepostačí.
Co skryto dřív, vše k projevu se tlačí,
však ty, již vidím, želíš chvíle té,
z níž prvně lásky tvé mi kynul svit.
Hroznata:
Ó ne, to vyznání mne nehněte.
Salomena:
Proč tedy odmítáš mne s sebou vzít?
Hroznata:
Což smím tě vázat slepě na otěž
své sudby, dosud katem stíhané?
Salomena:
Ať srdce mé s tvým bíti přestane,
když souzeno ti zemřít popravou;
však štěstí-li se zastkví nad hlavou,
pak dopřej mi, ať s tebou plesám též.
Hroznata:
Teď mluvit o štěstí zdá se mi hříchem,
kdy smutek ukládá se v zemi celé
a krutosť s neštěstím zde v družstvu lichém
zlé stíny v budoucnosti běh nám stele.
Salomena:
Mně truchlit s tebou bude útěchou.
Hroznata:
Kým právem směl bych přijmout oběť tvou?
Salomena:
Kým právem? Ruka moje troufalá
se před činem svým těžkým neptala,
zda právem tebe zachrániti smím;
a ty mne odpuzuješ slovem tím?
Hroznata:
Ty snášet výčitky - to přespříliš! -
Zdaž ty, kdy se mnou pryč se uchýlíš,
tím nevzbudíš zde v podezření děsné,
že útěk tvůj snad v souvislosti těsné
s tou náhlou smrtí tvého manžela?
Salomena:
Ó ustaň! - Kam jsem, bídná, dospěla!
Hroznata:
Žel, nechápeš mne. Žití nad obzorem
vždy´s byla dívčích půvabů mně vzorem,
tak prosta, cudna, obraz ve všem svatý;
vím, že´s jím doposud. Nuž buď jím dál,
bych před tím obrazem jak prvně stál,
až smutku clony s něho budou sňaty;
bych v svatyni pak vstoupiv zářící
svou bez poskvrny spatřil světici.
Salomena:
Ó kterak trpím; síly pozbývám -
Hroznata:
Co je ti?
Salomena:
Slyším opět kročeje.
Hroznata:
Já sluhu zavolám.
Salomena:
Již lépe je;
však sebe šetři, zachraň!
(Pokynouc v pozadí):
Ustup tam!
Hroznata (odejde prostředkem).
Salomena.
Salomena:
Jak bludná hříšnice v noc nehostinnou
kraj propasti se octne netušíc,
až zjeví se jí v světle blýskavic,
a ona vyděšena zavrávorá:
tak jeho slovem jak by záblesk shora
pad´ v duši mou, jež obestřena vinou.
Lobkovic přikvapí z pravé strany. Salomena.
Lobkovic:
Mnou zpraven pospíchá sem otec váš.
Salomena (k sobě):
Zrak jeho přísný zda lze bude snést?
Lobkovic:
Já průvodu jej svěřil Ferrabosca,
jejž potkali jsme.
Salomena (taktéž):
Ten mu zjeví vše.
Lobkovic:
Však jiné předchází je poselství -
Volf z Vřesovic a Berka z Dubé.
Salomena:
Co chtějí zde?
Lobkovic:
Vás na to připravit
jsem předstih´ je. Věsť divná rozlétla se, -
buď beze cti, kdo první prones´ ji! -
že choť váš skonal smrtí násilnou.
Salomena:
Ah!
Lobkovic:
Vím, že odmítnete důstojně,
co na vás jest; však, odpusťte, jste dáma
a, možno, zastání vám bude třeba.
Já neptám se, zda vinna jste či nic,
mně stačí, že vám hrozí příkoří;
chci slyšet od vás pouze, zda-li smím,
a svojí ctí se za vás zaručím.
Salomena:
Což zavržena jsem?
Lobkovic:
Snad zatknuta
a před soud vedena, - to zmařit chci.
Svou chotí budoucí vás prohlásím,
ač vy-li k tomu dříve svolíte;
pak bude mojí věcí z podezření
choť vlastní zhájit v sporu veřejném.
Již jdou. Co lze, vše pro vás já bych skyt´,
bych jednal, třeba vám jen povelit.
Z pravé strany Berka z Dubé, Volf z Vřesovic, lékař a stráže. Předešlí.
Berka:
Signoro, v nezvyklém tom způsobu
váš choť si žádal naší návštěvy.
On mrtev; tím se zprávy nemění,
jež posel jeho nám byl ohlásil.
Jsouť věci státní důležitosti
zde ukryty. Co o tom známo vám?
Salomena:
Nic nevím.
Berka:
Takž je nutno prohledat
dům celý.
Salomena:
K tomu nikdy nesvolím.
Berka:
Svou čiňte službu, pane hejtmane!
Volf:
Signoro, marným odpor veškerý;
vše obsazeno - nejen dvéře zde -
i venku trabanty a harcéři.
To vše se děje jménem královským.
Salomena:
Jsem nyní paní toho domu já.
Volf:
Nuž prohlídku dám provést násilím.
(Kyne strážím, jež nejdříve jdou ke dveřím v pozadí.)
V tom z týchž dveří předstoupí Hroznata. Předešlí.
Hroznata:
Zde máte mne - vám práci uspořit,
signoře trapné výslechy.
Salomena (jež chtěla zastoupit strážím cestu, octla se poblíž Hroznaty):
Ah!
Berka (velmi rychle za sebou):
Pan z Vrtby.
Salomena (potají Hroznatovi):
Co počínáš?
Hroznata (taktéž Salomeně):
Já slyšel vše.
Salomena:
Ó běda!
Lobkovic:
On zde.
Volf:
Ten tedy míněn vzácný lov.
Berka:
Váš erb již zlomen v půli, pane z Vrtby.
Hroznata:
Vím, v kontumací byl jsem odsouzen.
Berka:
Jste ortelován k přísným následkům.
Hroznata:
Mně lhostejno, jak budu k smrti sveden.
Berka:
Byl návrh, byste dopsal Pflukovi;
on na list váš-li v soud se postaví,
má pro vás milosť vzejít z toho zvláštní.
Hroznata:
Já z jeho zhouby měl bych milosť mít?
Ne, pane z Lipého; čist je můj štít
i zůstane, byť nyní zdupán katem.
Já v svazku přátelství chci skonat svatém;
můj návrat k Pfluku zmařen smrtí mojí:
sem nejít! - proň ta výstraha v tom stojí.
Berka:
Pak na vždycky vás čeká, - jste tak mlád, -
sklep nejhlubší, jejž chová Křivoklát.
Hroznata:
Jsem připraven.
Berka (obrátiv se k Salomeně):
Nás jiné poslání
sem ještě vede. Manžel váš, signoro,
té noci skonal.
Salomena:
Ano.
Berka:
V chvíli té
jste byla u něho vy sama?
Salomena:
Ano.
Berka:
A před tím?
Salomena:
Také já jen.
Berka:
Nikdo tedy
sem neměl přístupu, ni nebyl zde
v čas onen mimo vás.
Salomena:
Ne.
Berka:
Souhlasí
to zcela s tím, co vaši služební
nám zjistili. A kterak skonal?
Salomena:
Náhle.
Berka:
Snad jsou též příčiny se domnívat,
že vlastní rukou na svůj život sáh´.
Salomena:
Těch neznám.
Berka:
Máte podezření jiné?
Salomena:
Já? - nemám.
Berka:
Za vše tedy ručíte
vy sama.
Salomena:
Ano.
Berka:
Tak to slyším rád;
neb záhada tím hrůzy pozbude
jsouc vaším doložena svědectvím.
Kde leží zesnulý?
Salomena:
V té síni vedle.
Berka:
Všem řečem zlověstným dát závoru,
jež z lichých domněnek svou sílu berou,
já pro vše s sebou vzal též lékaře,
by prohlíd´ mrtvolu.
Salomena (tlumíc uleknutí):
Oh!
Berka (k lékaři):
Jděte, prosím.
Lékař (odchází v levo).
Salomena (potají):
Jsem ztracena!
(Přestávka hlubokého ticha, než se lékař navrátí.)
Berka (k vracejícímu se lékaři):
Nuž?
Lékař:
Zemřel otráven.
Lobkovic:
Ha!
Berka:
Co díte?
Hroznata (k sobě):
Travička?
Lékař (k Berkovi):
Jed patrným.
Berka:
Signoro, okolnosti nutí mne
tím náhlým obratem, než se vše dá
blíž vyšetřit a zjistit, zatknout vás;
neb vaše řeč se nesrovnává s tím,
co lékař právě nám byl vysvědčil.
Lobkovic (k Salomeně polotajně):
Signoro, skyňte, stojím v slovu svém.
Salomena (k Hroznatovi):
Ty promluv -
Lobkovic (k sobě):
Zamítnut!
Hroznata (přistoupiv těsně k Salomeně):
Jsi bez viny?
Salomena:
Kdož mohl by to říci o sobě.
Hroznata (naléhavěji):
Rci: sám se otrávil.
(Po malé přestávce - hrobovým hlasem):
Ty mlčíš.
Salomena:
Běda,
pryč odvrací se v slzách líc tvá smědá;
teď cítím celou tíhou svoji vinu,
když nad mou hlavou ty též lámeš třtinu.
Co zbývá? Souzena jsem nyní již;
mám čekat, až mne k smrti zvlekou jiní?
Mžik další - života jen množí tíž,
(Na prsten svatební):
ty schránko zbylá, buď mou přítelkyní!
(Přitiskne prsten s jedem ke rtům):
Zoane, pomstěn jsi!
(Upustivši prsten z ruky potácí se.)
Lobkovic:
Signoro -
Berka:
Co to?
Salomena:
Týmž jedem zmírám z téhož prstenu,
jímž choť můj mřel, s nímž bral mne za ženu.
Hroznata:
Ó co jsi učinila? Pomozte!
Salomena:
Nic o pomoci; slovo s tebou jen.
Můj brzy skončen bude žití sen,
chci posledního mít tě zpovědníka:
já svaté věci chráníc bojovníka
smrť dala tomu, jenž ji schystal sám;
svědč nebe, v činu mém-li jiný hřích,
i z toho se ti nyní vyznávám,
že z ňader vyšel láskou znícených.
Hroznata:
A já moh´ pochybovat!
Salomena:
Odpuštěno -
být může-li mně kdy - -
Hroznata (přiklekaje k Salomeně):
Vše, Salomeno.
Salomena:
Dík, Hroznato!
(Zemře.)
Hroznata:
O běda, umírá!
Z pravé strany Jaroš a Ferrabosco. Předešlí.
Jaroš (k Ferraboscovi):
Což vedle útrap otčiny strasť naše?
Již pusťte mne, chci nést své rány sám.
(K ostatním):
Co dí má dcera k smrti manžela?
Kde je? Proč vstříc mi nejde?
Berka:
Obrňte
své srdce otcovské.
Jaroš (spatřiv Salomenu):
O, dítě mé!
(Klesá schvácen bolem.)
Ferrabosco (temně před sebe):
Smrť bezděčná msty rámě předstihla.
Jaroš (probíraje se k vědomí):
Váš sňatek - dnů mých pozdních blaho, zdoba,
a teď - mne kvapem opouštíte oba.
Proč mne tak tresceš - bez loučení v svět
jdouc jiný? - Tvrdým k tobě byl můj ret.
A snad šla´s nesmířena, v trpkosti -
kdo starou leb mou z muk těch vyprostí?
Hroznata (pohřížen v pohledu na Salomenu):
Hle, úsměv zdobí líc´. Tak mře jen žena,
jíž vina nad soud lidský povznešena.
(Opona volně padá.)
Z 35 dramat, jež pro Národní divadlo o ceny vypsané konkurovaly, uznala pětičlenná porota (sestávající z pp. A.J. Vrťátka, jakožto předsedy, Fr. Kolára, Dra M. Krajníka, Lad. Stroupežnického a Jar. Vrchlického) ve své třetí, dne 13.srpna 1883 odbývané schůzi tragedii "Salomena" s heslem: "Vox mea - vox vitae" jednohlasně za dílo nejzdařilejší, kteréž ona jediné ku provozování na jevišti Národního divadla kvůli dosažení ceny odporučila.
Tragedie tato provozována poprvé o druhém slavnostním představení při otevření téhož divadla dne 19.listopadu 1883 jakožto první činoherní představení i první novinka vůbec.
zpět na obsah 
Další: Komentář (L.B.)