|
- Čelakovský | - Slov. nár. písně | - |
Ranní ještě nezaskvěla zoře,
ni jitřenka pokázala líce,
aj, tu vlaštovice zazpívala,
Radoslavu králi přizpěvujíc:
Vzhůru, králi, vzhůru, Radoslave!
zleť ležeti, denici zaspati;
odpadla ti Lika i Karbava,
rovný Kotar do vody Cetiny.
Jakmile král hlasu porozuměl,
tudíž syna Čáslava přizývá:
Vstaniž rychle, rozmilý můj synu,
ať svoláme vojsko na vše strany;
padlať na nás Lika i Karbava,
znamenité Horvátské království,
i veškeren Kotar do Cetiny,
Bůh pomozi, aby dobře bylo.
Porozuměv otcovým syn slovům,
silné vojsko odevšad svolává,
rychlé jezdce a mladou pěchotu,
dalmatinské vybrané vojíny.
Blahoradil jemu moudrý otec:
Čáslave, můj synu nejmilejší,
pojmi s sebou polovinu vojska,
a před vojskem táhni na Horváty.
Bůh-li tobě přispěje a štěstí,
pokořiti bana Selimíra,
nepleň, nepal vesnice a města,
aniž jaté Latincům prodávej;
podmaň sobě Karbavu a Liku,
vlast tvé matky, její slavné věno;
já pokořím Kotar do Cetiny,
nepleně a nehubě krajiny.
Na rozchod se obě vojska hnula,
zpívajíce u veselém ryku;
hlučně táhnou královští vojíni,
víno pijí, na koních se točí.
Jedno vojsko táhne na Kotarské,
vedeno jsouc králem Radoslavem,
druhé vojsko ku mezem horvátský
mladý Čáslav oddán mu za vůdce.
Málo času bylo uplynulo,
porazí syn bana Selimíra
se vším vojskem jeho mnohočetný:
Vesnice a bílá města pálí,
malé, velké seče, proboduje,
lid zajímá, po vojsku jej dělí,
nepamětliv rady otce svého.
Kotarští se sami pokořili,
Radoslavu králi poklonili;
ale běda! zlý osud jej stíhá,
od něho se vojsko odrazilo,
an jim bránil pleniti Kotarské,
kostely a oltáře vybíjet,
an jim nedal zajaté prodávat,
aniž prznit mladé Kotarkyně.
Ale na tom nebylo jim dosti,
Radoslava koruny zbavivše
na hlavu ji vznesli Čáslavovu. -
Oj nevěro, nikdy tě nebylo!
Korunu syn pochytiv otcovskou
vyvolavce rozpouští po vojště,
hlásající od jitra do mraka,
a od mraka až do dne bílého:
Kdo uchvátí starce otce mého,
buď uchvátí, buď přinese hlavu,
královsky jej volím oslaviti,
na divanu k sobě posaditi.
Což když otrok Milutín byl slyšel,
pojav k sobě dvanáct bojovníků,
s nimi táhne v roviny kotarské,
hotov stíti Radoslavu hlavu.
Aj, tu slyšet posestřini Vílu
s vysokých hor mluviti ku králi:
Zleť seděti, králi Radoslave!
Ejhle na tě dvanáct bojovníků,
v čele jejich otrok Milutínec,
hledající zahubit tě, starče;
v zlouť jsi dobu zplodil syna svého,
který baží po tvé rusé hlavě.
Jedva-li král hlasu porozuměl,
k moři spěchá rovinou kotarskou;
v náruč svěřiv sinému se moři
šťastně skálu studenou dostihnul.
Ach! můj Bože, divu velikého!
Aby bylo komu poslechnouti,
kterak syna stareček proklínal
vprostřed moře na studené skále:
Čáslave můj, drahé dítě moje!
co jsem Boha o tě se nažádal,
nežli Bůh je daroval mi tebe,
za to nyní chceš zahubit otce?
Vzdal ode mne, vzdal se, synu milý!
Siné moře nechť pohltí tebe,
jakož mne tu pohltiti hrozí,
na skalině uprostřed siných vln.
Pomrač nad tebou se nebes slunce,
nad hlavou tvou otevři se nebe,
pouštíc blesky na zabití tebe.
Zem vyvrhni z lůna tvoje kosti,
nezůstaniž po tobě potomka,
štěstí opusť na věky zbraň tvoji,
choti tvá se zaviň v černé roucho,
a tvůj tebe brzo ožel otec;
Dalmácie nezplozuj ti více
žluté víno, ni bílou pšenici;
neb syn otce zahubiti prahne,
svého otce krále Radoslava.
Mezitím, co takto stařec kvílí,
slzami své polévaje líce,
zvětřený se korábec ukázal,
v něm Šlechetní byli Latiníci.
Klna prosí Radoslav jich stařec
nebem, zemí, sluncem i měsícem,
aby do své přijali jej lodi,
a dovezli ku břehům latinským.
Latiníci jsouce laskavého
srdce a Boha se bojecího,
přijavše jej do korábce svého,
vypustili na břehy latinské.
Přišed stařec do Říma bílého,
mladou za choť pojal si Římanku,
která jemu syna porodila,
podle jména mlada Petrimíra;
a když syn byl dospěl u svém věku,
oženil se [s] šlechetnou Římankou,
krásného jenž syna porodila,
Pavlimíra krále slovanského.
Co se bělá na zelené hoře?
Jsou-li sněhy, čili jsou labutě?
Sněhové by s hory osáknuli,
labutí by hejno uletělo:
nejsou sněhy, aniž jsou labutě,
ale stan iest vůdce Asan-agy.
V něm on leží lítou ubit ranou;
navštivit ho přijde máť i sestra,
a jen jeho stydlivá choť váhá.
Když bolesti rány ulevily,
vzkázati své věrné velí choti:
"Nečekej mne víc u bílém dvoře,
ani v dvoře, aniže v mém rodě."
Ta když paní slova uslyšela,
celá hořem proniknuta stála.
Vznikne dupot koňský kolem dvora, -
na věž běží Asan-aginíce,
chtěci oknem vrhnouti se dolů.
Za ní spěší dve milounké dcery:
"Vrať se, matko milá!" volajíce,
"nepřijíždíť otec Asan-aga,
nébrž ujec Pintorovič Beže."
Vrátivši se Asan-aginice,
bratra za krk upějíc objímá:
"Hle, můj bratře! jakou snáším hanu;
mne odhání od patera dítek!"
Beže mlčí, nemluví ni slova;
ale sáhna do hedvábné kapsy
sestře lístek svobody podává,
za kterým jí volno k staré matce
zas se vrátit a v novo se vdáti.
Ten jak paní lístek uviděla,
dva své syny v čelo políbila,
a dvě dcerky v růžové tvářičky,
jen s synáčkem na kolébce malým
rozloučit se nikoli nemohla;
ale bratr za ruku ji pojma
odtrhnul ji násilím od něho;
a na koně posadiv ji k sobe,
zpět do svého s ní ujíždí dvoru.
Dobrá kněžna, ze slavného domu,
nedlouho tu v svém pobyvši rodu,
nedlouho - neminul ani týden,
za manželku jižtě požádána
od mocného imoského kády.
S pláčem ale paní k bratru vece:
"Pro všecko tě, milý bratře, prosím,
provdati mne nechtěj za nikoho;
zchvátila by srdce moje žalost,
kdybych svých kdy uviděla dítek."
Beže ale nedbav na prošení,
přislíbil ji kády imoskému.
Prosí tedy opět bratra svého,
aby aspoň bílý poslal lístek
imoskému kády v slova tato:
"Pozdravuje tebe tvá nevěsta,
tímto listem žádajíc od tebe,
aby poslal po vyslaných svatech
pro nevěstu dlouhé pokryvadlo,
aby neviděla své sirotky
jdoucí kolem dvoru Asanova."
Ten jakmile lístek kády zočil,
rychle k sobě svaty povolává,
svaty svolav, jede pro nevěstu.
V zdraví došli svatové k nevěstě,
a ve zdraví s ní se vracovali.
Když však byli u dvoru agova,
zahlídly ji dvě dcerušky z okna,
i dva synáčkové k ní hned běží,
takto k milé matce promluvíce:
"Navrať se k nám, naše matko milá,
poď, matinko, s námi posvačiti."
Řeč tu slyšíc Asan-aginice,
poprosila svata nejstaršího:
"Zastav koně, bratře, starý svate!
bych své dítky mohla darovati."
Když u dvora koně zastavili,
svým sirotkům pěkné dary dala:
oboum synům obuv pozlacenou,
každé dcerce hezké dlouhé šaty,
nemluvňátku ale na kolíbce
odeslala batlici hedbávnou.
Na to hledě jarý Asan-aga,
na svoje dva syny takto zvolá:
"Poďte ke mně, moji sirotkové,
když nad vámi smilovat se nechce
vaše matka srdce kamenného!"
To jak slyší Asan-agimce,
bledou tváří sebou na zem vrže,
z bolných ňader duši vypustila
vidouc dítky k otci ubíhati.
zpět na obsah 
Další: Zpěv volharský