|
- Čelakovský | - Slov. nár. písně | - |
(Pověst)
Počíná se báseň
s hnědákem, sivákem
a s věštím plavákem,
ke cti a ke slávě
oteckému synu,
statnému vítězi,
chrabrému oděnci,
mladoni dobrému,
knížeti ruskému;
jenž všeliké síly
seče a poráží,
a Babou Jahou
trhá, posmykuje;
osmrdu Kaštěje
na přívazce drží,
a hada skalního
nohou poslapává,
i děvici krásnou,
odňav hrozným očím,
vyrvav pevným zámkům,
za třidevět moří,
po třicáté zemi
na bělou Rus unáší.
A vyjde-li mládec
na šíré pole,
zahvizdne, zahoukne
hvizdem bohatyrským,
křikem mládeneckým:
Hoj! kdežes, můj koni!
hnědáku, siváku.
ty věští plaváku!
Ty stav se přede mnou
jako list před trávou.
Na hvizd bohatyrský,
na křik mládenecký
odněkud tu vzal se
kůň ze siva hnědý,
i ze siva plavý.
Kudy kůň běží,
země zadrnčí,
a kudy kůň letí,
les všecken šumí.
Na poletu koni
z ust plamen soptí;
z černých mu chřípí
živé jiskry srší,
a z uší dým hustě
jako trubami se valí.
Ne dnem, ne hodinou,
brž jediným mžikem
před vítězem stane.
Udatný náš mládec
pohladí siváka,
na hřbet mu položí
sedélko čerkaské,
poponu bucharskou,
na hrdlo uzdečku
z hedbáví bílého,
z hedbáví perského.
Přezky v uzdečce
ze skvělého zlata,
zlata arabského;
v přezkách ozubečky
z modravé ocele,
ocele zámorské:
hedbav se neporve.
ocel se nepohne,
a skvělého zlata
rez se nedotekne.
U dobrého mládce
štít na hrudi,
na pravé ruce prsten;
pod ramenem palice
ze stříbra kutá,
a pod levým meč
perlami vykládán;
bohatyrská mu lebka -
na lebce sokol;
a na plecech toul
s kalenými střelami.
V boji to mládec
i bitec i střelec,
meče se nebojí,
ni střely, ni kopí.
Vyšvihne na hnědáka
smělým se poletem;
i bodá on koně
po příkrých po bedrách
jak po tvrdých horách.
Vzpíná se kůň, skáče
výš temného lesu
k hustým oblakům;
on kopce i hory
mezi nohami pouští,
pole i doubravy
ocasem ustýlá;
béží i letí
po zemích, po mořích,
po dalekých krajích.
A jaký dobrý kůň,
takový i mládec.
Nelze vidět, slyšet,
ni perem vypsati,
co nám báseň praví.
Protekalo teplé moře,
slétali se ptáci stádami,
sadili se ptáci řadami,
i tázali se malého ptáčka,
malého ptáčka, modráčka:
Hoj, an jsi ty malý ptáček,
maličký ptáček, modráček!
Pověz ty nám upřímnou pravdu,
vypravuj nám pověsti morské,
kdo u vás na moři vyššími?
kdo u vás na moři nižšími?
I vypravuje malý ptáček,
maličký ptáček, modráček:
Což jste vy hloupí, vy ruští ptáci!
Všecko ptactvo na moři vyšším,
všecko ptactvo na moři nižším.
Orel je na moři vévoda,
křepelka na moři písařem,
kohout na moři hospodským,
jeřáb na moři vodařem -
to - to dlouhaté nohy,
to - to francouzské šaty,
chodí jakby po ovesném zrnku.
Čížek na moři malířem,
křivonůsek na moři krejčím,
sova u nás na moři hraběnka,
to - to vysoké obočí,
to - to veselé pohledy,
to - to překrásná chůze,
to - to žluté botičky.
S nožky na nožku přestupuje.
vysoké obočí vyhrnuje.
Husi na moři bojaré,
kachny na moři dvořané,
roháči na moři sedláci,
vrabci na moři pacholci,
všude vrabčátko cos urývá,
a bito vrabčátko nebývá.
Labutě na moři kněžny,
strakopoud na moři trubačem,
havran na moři opatem,
živ on nejvíce za mlatem.
Luňáci na moři mniši,
kavky jeptišky, nunvičky,
vlaštovice mladice,
jiřičky krásné děvičky,
vrána spanilá růže,
v zimě vrána po cestách,
v letě vrána po půdách.
Čejka na moři kuchařem,
datel na moři tesařem,
ve všecky stromy dlabe,
chce nám chrám vystaviti.
Sokol na moři loupežník,
na každého ptáka doráží,
a prsy mu proráží.
Sluka na moři krajským poslem,
kukačka vadivá křiklounka;
volavka na moři koláčnice,
čečetka překupnice;
straka fintivá strojna, -
bez koláče nesadí se,
bez milého neloží se,
bez sladkého medu nevstává;
pěšky do kostela nechodívá,
vždy jen v bohatých kočárech,
vždy jen na kolesničce,
vždy jen s koníky vranými
a v zlatém vozíku;
u ní služebníci mladí,
všickni mladí, neženatí.
Ubohý malý ptáček,
malý ptáček modráček
sena kositi neumí,
stádo pásti nemá síly;
hladem já jen umírám.
Strouhal ostružky dobrý mládenec,
sbírala ostružky dívčina krásná;
sebravši ostružky na oheň kladla,
a hada pekla, jed z něho dělala,
chtíc bratra svého otráviti.
Potkala bratra uprostřed dvora,
nalívala šálek, nežli požádal,
podávala šálek bratru milému.
"Pí že ty, sestro, připí mi dříve."
Již nalívajíc jsem, bratře, pila,
a na tvoje jsem zdraví připila.
Kanula kapka koni na hřívu,
dobrému koni hříva zahořela,
mládec na koni roznemohl se.
I skočil mládec s dobrého koně,
vyňal on z pošvy šavlici ostrou,
srubil se sestry hlavu bujnou:
"Nejsi ty sestra, sestra mi rodná,
ale jsi hadu pod kládou rovna."
I nabral bratr z hranice dříví,
narovnal dreva uprostřed dvora,
a její bílé tělo upálil,
až do samého popele spálil;
prach z ní rozmetal po šírém poli,
všechněm zakázal plakati, želeti.
Jak ona nad ním zle učinila,
takové sama odplaty došla
pro svou nenávist, pro svou ukrutnost.
U večír jsem, matinko, málo pozdřímnula,
i zdálo se mi ve snu o přehrozné hoře,
na té hoře v plamenu bílý kámen ležel,
na kamenu vyrostal keř, rokyta hustá,
a na keři seděl pták, mladý plavý orel,
ve drápech orel držel havrana černého.
Promluví k dceři matka: Dítě moje milé!
já tobě sen vyložím hnedle, dítě moje!
Přehrozná hora ve snu, ta kamenná Moskva,
bílý hořící kámen, to náš Kreml zámek,
a keř, rokyta hustá, to kremelský dvorec,
plavý orel, to otec náš, bohabojný car,
a černý havran krále znamená švedského.
I zvítězí náš mocnář nade zemí švedskou,
zvítězí nade Švedy a krále jich zajme.
Povýše to bylo města Caricina,
i poníže bylo města Saratova,
proteká tu, polehá tu máť Kamyšenka řeka,
za sebou ona vede kolmé krásné břehy,
kolmé krásné břehy i zelené luhy,
ona ustím vpadá v matičku Volhu řeku.
A po té po bystřině, Kamyšence řece,
plynou tu, vyplynují dva čluny ozbrojené,
hezky jsou člunové byli ozdobeni,
kopími a praporci jakby lesem porostli;
na člunech sedí veslaři, statní jonákové,
stateční jonákové, donští kozákové,
a s nimi též Hrebenští i ze Zaporože:
na nich čepice sobolové, svrch aksamítové,
k tomu šedivé kaftanky, kumáčem podšité,
astrachanské pásy na nich jsou polohedbávné,
prouhovaté košilky se zlatými límci,
zelený safián botky s křivými kramflíčky,
a harasové s rousením dokola punčošky.
Oni vesly veslujíce, písně prozpěvují,
oni velebí a chválí bohumilého cara,
bohumilého cara, panovníka Petra.
Ach ty pole moje, pole šíré,
i ty oudolí moje široké!
Ty vším, pole, jsi ukrášeno,
i travičkou i jeteličkou,
i kvítečkami, modráčkami.
Však jedním tys, pole, znectěno:
uprostřed tebe pole šírého
zhusta vyrostá keř rokytový,
na keři sedí orel mladý,
v drápech černého drží havrana;
i točí z něho krev na vlhkou zem.
A pode keřem, pod rokytovým,
leží ubit dobrý mládenec,
zbit, poraněn i celý zboden.
Ne vlastovičky, ani jiřičky
kolem teplého vinou se hnízda,
vine se k synu rodná matička:
ona pláče, jak řeka plyne,
sestra pláče, jak potok teče,
mladá žena pláče, jak rosa pade:
krásné slunéčko vzejde, rosu vysuší.
Ach vy hory, vy příkré hory,
ničeho vy jste neporodily:
ani travičky, ni jeteličky,
ani kvítečků, jasných modráčků.
Vy jste jenom porodily, příkré hory,
bílý kámen hořící, převeliký;
na kameni roste rokyta hustá,
pode křovíčkem leží ubit dobrý mládec,
rozmetav svoje ruce bílé,
zamotav svoje kadeře černé;
ze žeber jeho prorostla tráva,
oči mu jasné zasypal písek.
Ne to vlastovka, ani jiřička
kolem teplého vine se hnízda,
vine se jeho rodná matička:
Ach, což jsem tobě neříkávala,
nevoď se, synu, s holotami,
s těmi holotami, ochlastami;
nechoď, můj synu, do hospody carské,
nepívej, synu, zelené víno,
přijdeš ty o svou o hlavu bujnou.
Hoj po moři, po moři, moři po siném,
zdruninaj, po moři siném,
plaví se Sokol-korábec plných třicet let,
zdruninaj, plných třicet let,*)
nikdý na kotvici Sokol-korábec nestavil se,
nikde ku kolmému břehu nepřirážel,
žlutého písečku ni okem nevídal.
Koráb byl zpředu ustrojen na způsob saně,
a zezadu vystavěn na způsob zvěře.
I napadli na Sokol-korábec loupežníci,
chtíce Sokol-korábec zloupit, rozbíti.
Po korábu se prochází slavný Aleš Popov,
i promluví i zvolá on zvučným hlasem:
Hotujte se, dítky moje, smělí plavci!
Vy se chopte Šavlí, chopte ostrých kopí,
aj, napadli na nás zlí loupežníci,
chtějí náš korábec zloupit, rozbíti.
Mžikem plavci vyskočili s šavlemi, kopími,
loupežníky bili, bodali, rozprášili,
a samého atamana uchvátili,
přikovavše ruce, nohy v město vezli.
Na ulici to déšť, to sníh,
to déšť, to sníh, to vánice,
to vánice, metelice:
chumelí se, v oči šlehá,
mne mladou test k sobě volá.
K vůli testi, k vůli otci
ani se s místa nepohnu,
nepohnu a nepošinu.
Na ulici to déšť, to sníh,
to déšť, to sníh, to vánice,
to vánice, metelice:
chumelí se, v oči Šlehá,
svekruše mne k sobě volá.
K vůli svekrušce, matičce
ani se s místa nepohnu,
nepohnu a nepošinu.
Na ulici to déšť, to sníh,
to déšť, to sníh, to vánice,
to vánice, metelice:
chumelí se, v oči šlehá,
mne milý choť k sobě volá.
K choti milému, drahému
spěchám, spěchám okamžením,
okamžením, bez prodleníčka.
Ty nešťastný dobrý mládenče,
ty vší potěchy hlavo zbavená!
Již při porodu tobě souzeno
tvoje mladé dny v hoři tráviti.
Na kolébce tys matky rodné,
v malých letech otce byl zbaven;
v slzách prošel věk tvůj krásný,
a ve vzdychání mladá léta.
Ty oznobo, ty oznobičko!
ty přívabo mládenecká,
otecká dcero, krásná děvičko!
Tvoje to oči sokolové,
tvoje obočí sobolové,
vrkoče rusé ozdoba tvá,
přiloudily jinocha k tobě,
přivábily nešťastlivého.
On ve krásotě tvé panenské,
on ve mladosti tvé i rozumě
doufal získati otce, matku;
na ustech tvých on se těšíval
zámutek, hoře rozplašiti:
i v očích tvojích důvěřil se
potopiti klopoty svoje.
Ach, jahůdka jako kalinka
nebývá po věky malinka,
rovně nebýti ubohému
věčně u štěstí a v radosti:
dívčina krásná ta skonala...
Oh ty neštěstí, ty nehodo zlá!
Do čeho že jsi ty uvedla
mladičkého sirotečka,
nešťastného, nebohého?
V ničem mu více zdaru není,
aniž blaha na jasném světě,
již jeho blaho se ukrývá
ve čtyrech deskách v syré zemi.
Což letošní zimu
nepohoda byla,
nepohoda byla,
metelice metla,
všecky stezky zanesla,
ach, nevím cestičky,
kudy k milé jíti.
Já po starých po znamínkách
kolem humna půjdu,
potom se ulicí
dám šerou kačicí,
a po blátě černém
přejdu křepeličkou,
pode vrátky projdu
bělounkou lasičkou,
já na široký dvůr
vejdu hranostajem,
na pavláčku vyletím
jasným sokolíkem,
ve vysokou komůrku
vstoupím dobrým mládcem.
Kdy vycházelo krásné slunéčko,
a kdy zacházel jasný měsíček,
nelítal sokol pode oblohou,
po břehu chodil švarný mládenec,
nespěchal sobě, zvolna pocházel,
do zeleného sadu pohlížel,
v zármutku k sobě promluvil:
Všickni ptáčkové již se prosnuli,
družek s družkou již se viděli,
a křídélkami naobjímali;
jenom jediná má holubička,
labuť bělounká, krásná děvička,
ona přívaba mládenecká,
tvrdě spí nyní ve své komůrce,
snad ani nesní o miláčku svém,
snad ona o mně ani nemyslí.
Srdce moje se rozpučuje,
an se s rozmiíou nepotěšuje.
Děvče vychází z komůrky,
bílé má líce zaplakané,
jasné oči má zakalené,
bílé jí ruce k zemi sklesnuly.
Střela srdce neporanila,
zmije srdce neuštknula...
Krásná dívka promluvila:
Ty měj se dobře, můj miláčku!
na věky dobře, dobrý mládenče!
Večír jsou mne zasnoubili,
zjitra přijedou svatebčané,
povezou mne do chrámu Páně;
jinému oddám já ruku svou,
a věrna mu budu do své smrti.
Ach ty sade, ty můj sádečku,
zelený sade, můj vinohrade!
Čemu ty, sade, raně rozkvítáš,
a rozkvetnuv, čemu usycháš,
čemu listím zemi postýláš?
Tvéhotě času ještě nepřišlo,
tebe já sama, sádku, sadila,
tebe já sama jsem zalívala,
a pro nikoho pro jiného,
jen pro mého hocha milého.
V tobě-liž to, můj sádečku,
slavíček ještě písně zpívá?
Ach, i on již ven vyletuje,
a tebe pustý ostavuje.
Ach, ty milý můj, ty miláčku,
srdce, radost, i můj živote!
Nebude-liž tobě nemílo,
neprotivno-li tvému srdci,
co já se tebe budu tázati:
Čemu ty v náš dům nepřicházíš
čemu mne více nenavštěvuješ?
Čili otec tvůj zakazuje,
čili matinka zabraňuje,
čili já nejsem po tvé mysli?
Miluješ-li... přicházívej,
nemiluješ-li... odřekni se.
Večír jsem mladá, mladičká
dlouho do noci seděla,
do samého do rozednění,
všecky loučky jsem spálila,
všecky družky jsem uspala,
stále tě, milý, očekávala.
Ach, po síni, síni, po sínci,
po nové síni po mřežované,
chodila tu, pocházela
dušenka, krásná panenka,
ona budila, probouzela
statného dobrého mládce:
Vstaň, probuď se, mládenče milý!
Odvázal se tvůj dobrý kůň
ode sloupu od dubového,
ode kruhu od stříbrného,
i od kroužku pozlaceného.
On se dobyl do sadu mého,
do sadu mého utěšeného;
rozdupal v sadu všecku travičku,
všecku travičku i jeteličku,
rozdupal kvítky, modré kvítky,
se vší kalinou, se vší malinou,
i s jahůdkami i s borůvkami.
Probudiv se mládenec dobrý,
promluvil ku krásné dívce:
Neplač, neplač, dívčino krásná!
slzami nekal jasných očí;
až mně můj Bůh jenom pomůže,
až mne jenom car podaruje,
spolu jiný sad založíme,
kalinu, malinu nasázíme,
i jahůdky, černé borůvky,
i travičku, jeteličku,
i všeliké kvítí, modré kvítí.
(Svatební)
Což Nastinčina matinka
nedobrá byla, nelaskavá,
Vasilevnina matička
nedobrá, nepřívětivá.
Posílala svou dcerušku
v pusté bory na jahody:
Vybírej sobě, mé dítě!
z jahod jahůdku,
z kalin kalinku,
z malin malinku,
a z borůvek borůvku.
Což Nastinčina matinka
i dobrá byla i laskavá,
Vasilevnina matička
i dobrá i přívětivá.
Posílala svou dcerušku
do pokoje hledět na pány:
Vybírej sobě, mé dítě!
z knížat knížátko,
z hrabat hrabátko,
z vojenských vojenského,
z ouředníků ouředního,
z dvořenínů dvořenína,
neb ze stavu kupeckého.
Jde po vůli její dceruška,
rychlé nožky poklesují,
bílé ruce opadují,
jasné oči se zakalily,
horké slzy se vyronily:
Vybrala jsem si, matinko,
jen ze stavu kupeckého.
(A tu se přiloží jméno ženichovo.)
Pověz, děvčátko, u nás co bez ohně hoří?
Co bez ohně hoří, co bez křídel letí?
Bez křídel co letí, a co bez noh běží?
"Bez ohně u nás hoří krásné slunéčko,
bez křídel u nás letí mrakové černí,
a bez noh u nás běží máť bystrá řeka."
zpět na obsah 
Další: Zpěv maloruský