|
- Čelakovský | - Slov. nár. písně | - |
Dva modříny podlé sebe rostly,
mezi nima štíhlovrchá jedle;
nebylyť to zelené modříny,
ni uprostřed štíhlovrchá jedle,
ale byli dva porodní bratří,
jeden Pavel, druhý Radul jménem,
a Jelice sestra mezi nima.
Bratří sestru velmi milovali,
všeliké jí dary donášeli,
konečně i nože okované,
okované stříbrem, pozlacené.
Viděci to mladá Pavlovice,
záviděla své nevěstě dary,
choť dozývá k sobě Radulovu:
"Deveřině, milá posestryně!
neznáš bejlí pro nenávist žádné,
bychom sestru zošklivily bratru?"
Radulova choť jí odpovídá:
"Oj proboha, moje deveřině!
neznám bejlí pro nenávist žádné,
a bychť znala, nepověděla bych;
i mne bratrové jsou milovali,
milujíce dary donášeli."
To jak slyší mladá Pavlovice,
mezi koně na palouk odejde,
na palouce vraný kůň probodne,
jde a mluví k manželovi svému:
"Žel ti, Pavle, žes miloval sestru,
nahoru jí dary donášeje,
zabodla ti vrance na palouce."
Pavel sestry Jelice se táže:
"Tak-liž tomu, sestro? Bůh tě naprav!"
I zaklíná se bratrovi sestra:
"Ne já, bratře, na svůj tobě život,
na svůj život přísahám i na tvůj!"
Uvěřiltě bratr slovům jejím.
Což kdy vidí mladá Pavlovice,
noční dobou v zahradu se vkrade,
skrytě skolí sokola sivého,
jde a mluví k manželovi svému:
"Žel ti, Pavle, žes miloval sestru,
nahoru jí dary donášeje,
skolila ti sokola sivého."
Pavel sestry Jelice se táže:
"Tak-liž tomu, sestro? Bůh tě naprav!"
I zaklíná bratrovi se sestra:
"Ne já, bratře, na svůj tobě život,
na svůj život přísahám i na tvůj!"
Uvěřiltě bratr slovům jejím.
Což kdy vidí mladá Pavlovice,
odstraní se večer po večeři,
kradmo vezme nože nevěstiny,
a zabije dítě na kolébce.
A jak ráno jitro zasvitnulo,
pádem běží k manželovi svému,
hořem kvílíc s lícem pomračeným:
"Žel ti, Pavle, žes miloval sestru,
nahoru jí dary donášeje,
zabila ti dítě na kolébce.
Avšak jestli nedůvěříš ve mne,
jdi a vyňmi sám jí z pasu nože."
Vskočí Pavel hořem rozlícený,
pádem běží do ložnice horní,
ve snu ještě sestra na koberci,
pod hlavou jí nože pozlacené;
Pavel chopiv zlacených se nožů,
vytrhne je ze stříbrných nožen,
hle, tu nože krví omočeny!
To kdy spatří Pavel domovládce,
trhne sestru za rameno bílé:
"Sestro moje, ať tě Bůh ubije!
An zabila koně mi na louce,
a sokola v zelené zahradě,
proč jsi i mé dítě zahubila?"
Sestra bratru svatě se zaklíná:
"Ne já, bratře, na svůj tobě život,
na svůj život přísahám i na tvůj!
Přísahám-li mým věřiti nechceš,
nuž, vyveď mne na široké pole,
zpřipínej mne koňům za ocasy,
roztrhni mne na vše čtyry strany."
Neuvěřil bratr sestře více,
ale pojav za bílou ji ruku,
ven vyvedl na široké pole,
a přivázav koňům za ocasy,
po širokém rozvláčel ji poli.
Kudy krve krůpěje z ní padly,
tudy vonné vyrostalo kvítí,
a kde sama ubožička padla,
tu se kostel sám sebou vystavěl.
Málo času zatím uplynulo,
stihne nemoc mladou Pavlovici,
prostonala devět plných roků;
skrze kosti prorostá jí tráva,
ve trávě se líté hady loží,
oči pijí, ve trávě se kryjí.
Naříká si mladá Pavlovice,
naříkajíc mluví k manželovi:
"Oj poslyš mne, manželi můj Pavle,
k nevěstinu kostelu mne doveď,
zdali by mne kostel neoprostil."
Vyplňuje Pavel žádost její.
k nevěstinu kostelu ji vede;
leč kdy byli blízko u kostela,
hlas se takto z kostela ozývá:
"Nevkročuj sem, mladá Pavlovice!
ani kostel tebe neoprostí."
To jak slyší mladá Pavlovice,
pozaprosí Pavla, muže svého:
"Oj proboha, manželi můj milý!
víc mne nevoď do bílého dvoru,
ty mne přivaž koňům za ocasy,
ty mne vyvlec na široké pole,
ať mne živou rozvláčejí koně."
Uposlechna manželku svou Pavel,
přiváže ji koňům za ocasy,
vyvleče ji na široké pole,
kudy krve krůpěje z ní padly,
tudy rostou kopřivy a trní,
a kde sama závistnice padla,
jezero se náhle provalilo,
po jezeru vraný koník plove,
a kolébka za ním pozlacená.
Na kolébce sivý sokol sedí,
ve kolébce ono pacholátko,
pod hrdélkem matčina mu ruka,
v ruce lesknou tetiny se nože.
Vstala jsem ráno na vodu,
našla jsem zlaté jablíčko,
podám je otci k dělení;
otec je křivě rozdělí:
ponechal větší sobě díl.
Vstala jsem ráno na vodu,
našla jsem zlaté jablíčko,
podám je matce k dělení;
matka je křivě rozdělí:
ponechá větší sobě díl.
Vstala jsem ráno na vodu,
našla jsem zlaté jablíčko,
podám je bratru k dělení;
bratr je křivě rozdělí:
ponechal větší sobě díl.
Vstala jsem ráno na vodu,
našla jsem zlaté jablíčko,
podám je sestře k dělení;
sestra je křivě rozdělí:
nechala větší sobě díl.
Vstala jsem ráno na vodu,
naŠla jsem zlaté jablíčko,
podám je hochu k dělení;
milý je věrně rozdělí:
ponechal menší sobě díl.
Sen mne trápí, sen mne moří,
usnouti nemohu,
myslíc, za koho mne vdáti
hodlá moje máti.
Vdej se, dcero, za kozaře,
dobře tobě bude.
Nechci, matko, za kozaře,
nebude mi dobře:
kozař po skalách popásá,
snadno vaz si zlomí.
Sen mne trápí, sen mne moří,
usnouti nemohu,
myslíc, za koho mne vdáti
hodlá moje máti.
Vdej se, dcero, za ovčáka,
dobře tobě bude.
Nechci, matko, za ovčáka,
nebude mi dobře;
ovčák chodí hustým lesem,
vlci by jej snědli.
Sen mne trápí, sen mne morí,
usnouti nemohu,
myslíc, za koho mne vdáti
hodlá moje máti
Vdej se, dcero, vdej za kupce,
dobře tobě bude.
Nechci, matko má, za kupce,
nebude mi dobře;
kupec po světě se toulá,
domů nepřichází.
Sen mne trápí, sen mne moří,
usnouti nemohu,
myslíc, za koho mne vdáti
hodlá moje máti.
Vdej se, dcero, za krejčího,
dobře tobě bude.
Nechci, matko, za krejčího,
nebude mi dobře;
krejčí šije tenkou jehlou,
hladové má děti.
Sen mne trápí, sen mne moří,
usnouti nemohu.
myslíc, za koho mne vdáti
hodlá moje máti.
Vdej se, dcero, za oráče,
dobře tobě bude.
Chci, matinko, za oráče,
vím, že dobře bude;
má sic oráč černé ruce,
ale chléb běloučký.
Dívčina se hádala se sluncem:
"Skvělé slunce, pěknější jsem tebe,
nejen tebe, brž i tvého bratra,
tvého bratra, světlého měsíce,
i tvé sestry, hvězdy večernice,
jenž po jasném nebi se prochází,
jako pastýř bílé ovce vodě."
Skvělé slunce Bohu žalovalo:
"Co mám, Bože, s děvčetem počíti?"
A Bůh slunci ticho odpovídá:
"Skvělé slunce, moje dítě drahé!
buď veselo, nebuď tobě hněvno;
snadnoť hrdost dívčí pokoříme,
rozplameň se, ožehni jí líce,
já však těžký připravím jí osud,
těžký osud, švarné v domu švagry,
zlou švegruši a horšího testě:
nad koho se nyní vynášela,
tomu ráda potom si potouží."
Dokavád jsem u matičky byla,
matička mně často radívala:
Nepí, dítě červeného vína.
nenos, dcero, zeleného věnce,
a nelíbej cizého mládence.
Já pak tomu lépe rozuměla:
vínem moje červenalo líčko,
pod věnečkem plesalo srdéčko,
a cizí hoch dary hojné dával.
Dvě sestřičky bratra nemajíce,
z bělounkého hedvábí jej svily,
z bělounkého, také z červeného.
Vzrůst mu daly z pušpanu štíhlého,
černé oči z dvou drahých kamenů,
za obočí morské pijavice,
místo zubů perliček dva řady;
pak mu v usta med a cukr kladly:
" Jez, bratříčku, potom hovoř s námi !"
Vysoko se sokol vznáší,
přece vyšší městská brána,
jejíž vrátná Andělije:
sluncem hlavu ovázala,
měsícem se opásala,
hvězdami se ozdobila.
Ach má vodičko studená!
I ty růžičko červená!
čemus ty ráno vykvetla?
Nemám tě komu trhati:
trhala bych tě matince,
ach, moje matka pod zemí;
trhala bych tě sestřince,
sestra se moje provdala;
trhala bych tě bratrovi,
bratra mi vojna odňala;
trhala bych tě milému,
niilý ode mne daleko,
za třetí horou zelenou,
za třetí vodou studenou.
Má družičko, milého sestřičko!
pozdrav bratra a polib ho za mne;
zeptej se ho, proč se hněvá na mne:
a konečně což je pak mi po něm,
jenť je dosti vrchů nekosených,
i paniců mladých nelíbaných.
Zlato snadno zlatníka vynajde,
také pro mne souzený se najde.
Dvé milých se velmi milovalo,
na vodě se jedné umývalo,
o jeden se ručník utíralo.
První léto nikdo o nich nezví,
druhé léto již se každý dozví,
dozví o nich otec se i matka.
Matka v lásce milým zabraňuje,
drahé sobě srdce odlučuje.
Milý milé vzkazuje po hvězdě:
"Umři, drahá, večír na neděli,
já, tvůj milý, v neděli za jitra."
Umluveno, v skutek uvedeno:
milá umře večír na neděli,
milý umře v neděli za jitra.
Vedle sebe v hrob je položili,
ruku v ruku pod zemí vložili,
a do rukou zelená jablíčka;
málo času bylo uplynulo,
hle, nad milým zelený strom roste,
a nad milou červená růžička;
ovíjí se růže kolem stromu
jak hedvábí okolo kytičky.
Po celou noc sokol zpívá
na Milanovu okénku:
"Nedli a vzhůru, Milane!
Vdává se ti tvá milenka,
dozývá tebe na svatbu;
jíti-li nechceš na svatbu,
požehnání jí odešli."
"Ať se nevěrná, ať se vdá!
Jíti já nechci na svatbu,
to jí žehnání posílám:
pacholete ať nerodí,
jak mnoho chleba požije,
tolik ať žluči počije:
jak mnoho vody vypije,
tolik ať slzí prolije!"
Oh dívčino, červená růžičko!
nesázená, nepřesazovaná,
aniž chladnou vodou zalívaná,
netrhaná, ani ovoněná,
nelíbaná, neomilovaná!
Smím-liž tebe, drahá, políbiti?
"Líbej, milý, kolikrát ti mílo;
má zahrádka nablízko tvé louky,
půjdu, půjdu květiny zalívat,
ty na louku přijď koně přepínat,
pak mne líbej, kolikrát ti líbo.
Jenom, milý, v líce mne netiskni,
aby matka neznala na tváři."
Kolem dvora, Omerova dvora,
zelená nad Sarajevem hora,
na té hoře palouk zelená se,
na palouku kolo rozehráno,
hrajíc v kolu Damlanova milá
celé kolo hlavou převyšuje,
celé kolo krásou zaslepuje.
Počne mluvit k ní z kola Nikola:
"Pokryj líce, milá Damlanova,
dnes ti musí Damlan pohynouti,
pro tvé bílé líce polehnouti."
Jedvali řeč Nikola vypustí,
zahřmí rána z lesa zeleného,
prostřeleno srdce Damlanovo.
Damlan padá, milá naň dopadá:
Můj Damlane, moje jasné slunce!
pěkne jsi mi bylo svítívalo,
ach, že kvapně za horu zacházíš!
Drahá moje, ty štěpná růžičko!
pěkně jsi ty pro mne rozkvetala,
ach, a darmo; nezdobím se tebou.
Zaspala dívka dřínku na kořínku,
spící sokol budí: Prosni se, dívčino!
slunce se zjasnilo, tvář ti opálilo.
Povstala dívčina, slunce nesvítilo,
přišlo potěšení, dívku políbilo
v červené tvářičky a v ňádra bělounká.
Hadž-Alíči, žalostná ti matka!
An se ženíš, proč se neoženíš?
Tvůj se otec s trojí byl zasnoubil,
ty jen s jednou, a k tomu se vdovou.
U vdovice líce olíbané,
u dívčice jakby líbanlivé;
vdovino ti roucho obnošené,
a dívčino jakby k oblečení.
Temná noci, plná jsi ty mraku!
Srdce moje, plno jsi ty hoře!
Žel mne hněte, pustý jsi mi, světe!
Matky nemám, bych si potoužila,
sestry nemám, bych si postesknula,
jeden milý - ten odtud daleko.
Než on dojde, půle noci projde,
než mne vzbudí, zapějí kohouti,
než políbí, zasvitá svitání:
"Svitá, svitá, pospěš, milý, domů!"
Dívka sobě louku upravila,
prostřed louky dýně nasázela,
mezi dýně kvítí všelijaké;
každé jitro k kvítí dohlížela,
jednoho dne na ně zapomněla.
I přiloudil Mujo se na louku,
všecko kvítí potrhal děvčátku.
Švarné děvče Muju takto klelo:
"Bůh tě ulož na léta na lůžko,
bych ti mohla k lůžku donášeti:
cukr s moře a fíky z Mostaře,
a jehňátka první najařátka,
zeleniny před kukem kukačky,
raní třešně v medu uvařené:
Choré robě! oslaď usta sobě."
Hop, cup cup cup, rozmilá!
co jsi mi to pravila?
Že můj milý stonavý,
bych mu nesla pro zdraví:
z komárka dvě žebírka,
a z raka dvě stehýnka;
k tomu mušku, z mušky dušku,
a pálenky koflíček,
by se napil Jeníček.
Mládenec jde doubravou,
a panenka zahradou,
milý hází šípkami,
a panenka trnkami;
nechtí, věřte, bojovat,
ale chtí se milovat.
Matko milá, ožeň mne mladého,
dokavád mi nezfousatí brada,
nezfousatí brada a podnosky;
potom budou děvČice říkávat,
ukazujíc před matkami na mne:
Ejhle, matko, ze křoví nedvěda,
ejhle, matko, z kapusty zajíce.
Ach ty sade, z kořen buď vyvrácen!
i ty, dvorče, plamenem zachvácen!
Dostiť se mi v tobě nastejskalo,
anto chodím samotna po dvorci,
anto spávám samotna na lůžku;
z pravé-li se na levou obrátím,
nikdo z pravé, nikdo z levé strany;
kolem sebe koberec otáčím,
a v koberec zármutek zavíjím.
Nechci déle opuštěna býti,
koupím sobě sokola a koně,
pěkně sobě vypravím koníčka,
odtud přímo k Carohradu půjdu,
sloužit caru devět roků budu,
až vysloužím devět sobě panství,
v Sarajevu bašovati budu.
Pak podivný ustanovím zákon:
za groš hocha a za dukát děvče,
a vdovice za lulku tabáku;
jsouť vdoviny hrnčené střepiny.
Ty hněvivko, nehněvej se na mne,
jestli já sic rozhněvám se na tě,
celá Bosna více nás nesmíří,
ani Bosna, ni Hercegovina.
Dohromady pily tři ženušky vínko,
(slaďoučké vínko, medové vínko,
ale sladší hodina,
která vínko rodila !)*)
prvnítě propila tenkou plenu s hlavy,
druhátě propila zlatý prsten s ruky,
třetítě propila muže hospodáře.
Co plenu propila, takto promluvila:
Mám já mladou sestru, pěkně tká a přede,
ta mi utká plenu i tenčí i lepší.
Prsten co propila, takto promluvila:
Mám mladého bratra, dobrého zlatníka,
ukujeť mi prsten i větší i lepší.
Muže co propila, takto promluvila:
Dokud hlavy na mně, muž se snadno najde.
*) Takto se po každem řádku pnzpěvuje.
Ranily si dívky
přes horu na vodu,
na stráži nechaly
dívčinu Margitu.
Vzvolala Margita:
"Utíkejte, družky!
něco v lese hučí,
něco v lese zvučí;
po hučení zdá se
kralevič to Marko,
po zvučení zdá se
Miloš Obiličův."
I promluví Marko:
"Děkuj Bohu, děvče,
že jsem ochuravěl,
sic vodu večerní
tvá by matka pila,
večír nanošenou,
střepem přiklopenou,
prachem posypanou.
A moje by matka
ranní vodu pila,
ráno nanošenou,
štítem přiklopenou,
kvítím posypanou,
smílem a bazalkou."
Modlíme se v nebi k Bohu,
oj dodo, oj dodo le !*)
aby seslal tichou vláhu,
by porosil naše pole,
a pšeničku ozimničku,
i dvoulistou kukuřičku.
Dodola se k Bohu modlí,
oj dodo, oj dodo le!
aby seslal rosnou vláhu,
aby zmokli oráčové,
oráčové, kopáčové,
a po domech dělníkové.
My běžíme po vesnici,
oj dodo, oj dodo le!
a oblaky po obloze.
My běžíme, oblak běží,
oblaky nás předhonily,
obilíčko porosily.
zpět na obsah 
Další: Zpěv dalmatský