|
- Čelakovský | - Slov. nár. písně | - |
Srdci drahá, kolem jdoucí toho stánku,
kde nevolník černorouchý hořekuje,
mládenec kde proti vůli oholen byl,
ty mně pověz, krásné děvče, čistou pravdu.
Právem-li mne lidé starcem nazývají?
nebo sami již dokonce oslepnuli?
Poď a sejmi, roztomilá, se mne kuklu,
svleč i černé, můj zlatoušku, se mne roucho,
k mým prsoum ty svou bělounkou přilož ruku,
poslyš, pociť, jak sebou mé srdce hází,
plamenná jak celé tělo krev probíhá.
Setři s lící mých kvetoucích hořké slzy,
rozhlaď sama líce moje jasným okem,
potom pověz, podoben-li já staříku? -
Slitování měj nad smutným mým osudem.
Neprosím tuto mým hříchům odpustění,
ale ty jen bys mne, drahá, milovala.
(Pověst staroruská)
V starém sídlu, v Kyjevě velebném
u vlídného kněze Vladimíra
bylo stolování, slavné hody
třem na poctu mladým pobratřencům,
světo-ruským, statným bohatýrům:
a prvnímu v poctu pobratřenci,
bohatýru statnému ruskému,
jenže Potok Ivanovič slove;
a druhému v poctu pobratřenci,
Dobryňovi mládci Nikitiči;
i třetímu v poctu pobratřenci,
Alešovi mládci Popoviči.
Promluví tu Vladimír kněz vlídný:
"Hoj, an jseš ty Potok Ivanovič!
Učiniž mi velemilou službu,
dojeď ty mně k moři ke sinému,
tam na jeho zátoky na teplé,
labutí mi a husí nastřílej,
tož i malých přeletavých kačic,
k mému stolu, stolu knížecímu;
chciť se láskou za to odsloužiti."
A Michajlo Potok Ivanovič,
nepijeť on ni piva, ni vína,
leč k Bohu se pomodliv vychází.
Ruče vsedne na koně dobrého,
jedva viděn ven ze vrat vyjíždí,
v šírém poli prach za ním ve sloupech.
Kdy přicválal k moři ke sinému,
příkré břehy osuly se ptactvem,
nastřílel on husí i labutí,
tož i malých přeletavých kačic.
A kdy hodlal vraceti se k sídlu,
aj, tu bílou stihne labuť okem,
na labuti peří zlato ryzí,
i hlava se její leskne v zlatě,
leskne v zlatě i v drobných perličkách.
Rychle Potok svůj tuhý luk snímá,
z toulu střelu kalenou vynímá,
luk svůj tuhý pojav do levice,
a kalenou střelu do pravice,
na hedbávnou tětivu ji klade.
Pak za ucho luk tuhý potáhnul,
i kalenou střelu sedmi čtvrtí -
ocelové péra zaskřipěly,
i na luku rohy zazvučely;
již již bylo střelu vypustiti, -
promluví tu k němu labuť bílá,
Avdoťuška Lichovidijevna:
"Hoj, an jsi ty Potok Ivanovič!
Nestřílejže na mne labuť bílou,
přijde čas, kde tobě se odsloužím."
Na břeh labuť příkrý vychodila,
v děvici se krásnou proměnila.
A Michajlo Potok Ivanovič,
vetknuv ostré kopí v syrou zemi,
a za ostré kopí kůň uvázav,
ujal dívku za bělounké ruce,
i celoval v medová ji ústa.
Avdoťuška Lichovidijevna
tu žalostně k němu promluvila:
"A byť by chtěl mne za choť pojíti,
věz, že komu dříve z nás umříti,
druhu za ním živu jíti ve hrob."
Bez meškání Potok Ivanovič,
vyšvihnuv se na dobrého koně,
v tato slova s děvicí se loučí:
"Poslyš medle, Avdoťuško milá!
Kdy se v sídlo kyjevské vrátíme,
a kdy zvony zavzní na nešpory,
buď hotova, buď mi připravena
ku příchodu do slavného chrámu,
tam přijmeme zasnoubení svoje."
Potok koněm zatočiv ujíždí
ku Kyjevu od moře siného.
Avdoťuška Lichovidijevna
letí bílou labutí ve Kyjev
k otci svému i k milé matičce.
A nikde se Potok Ivanovič
neomeškal, ani koněm postál,
přec Avdoťa Lichovidijevna
dříve něho v domovu se octla,
a pod oknem mřežovaným sedíc,
na milého jezdce se usmívá.
I diví se Potok Ivanovič,
i diví se jeda po ulici:
"Nikde nestál, ni jsem se omeškal,
aj, a dříve v domovu se octla! -"
Když ke dvoru přijel knížecímu,
tudíž vrátní zvěstují stolníkům,
a stolníci knězi Vladimíru
o příjezdu Potoka Michajla.
Kníže velí k pavlači mu jeti -
ihned Potok s koně na zem skáče,
koně váže u pavlače krásné,
ubírá se v světlé večeřadlo,
k obrazu se Spasitele modlí,
ukloní se knížeti i kněžně
a klaní se na vše čtyry strany.
"Zdráv buď, vlídný kníže Vladimíre!
Jak jsi velel, tak jsem službu konal,
nastřílel jsem labutí i husí,
tož i malých přeletavých kačic,
sám pak sobě namluvil nevěstu,
sličnou děvu Lichovidijevnu.
O nešporech dnes mně v chrámu býti,
a s nevěstou zasnoubení vzíti.
Náš ty kníže, vlídný Vladimíre!
učinil jsi dnes z milosti velké
třem na poctu hody pobratřencům,
ó, by nyní mně jednomu ráčil,
Potokovi mně Ivanoviči
k svatbě dáti hlučné stolování!"
A již v chrámě v zvony udeřili,
a již Potok na nešpor odchází;
i Avdoťa Lichovidijevna
ustrojená, sličně ozdobená
do chrámu se na nešpor ubírá.
A kdy nešpor byli odslyšeli,
jde Michajlo Potok Ivanovič,
pokloniv se všem popům ve chrámě,
s Avdoťuškou vstoupit v zasnoubení.
Popové se sňátku radujíce,
pode věncem oba zasnoubili,
a takýto slib od obou vzali:
Komu dříve z manželů umříti,
druhu za ním živu ve hrob jíti.
I vychází Potok Ivanovič
z Páně chrámu se svou mladou chotí,
s Avdoťuškou Lichovidijevnou;
na široký na dvůr ji uvádí
k laskavému knězi Vladiniíru,
vstupuje s ní v světlé večeřadlo;
kníže vesel, kníže byl radosten,
velí hostím za stoly sednouti,
i Potoku s chotí přisednouti.
Kuchařové jídla přinášeli,
jídla z cukru a nápoje medné;
pili, jedli, hosté si hovili,
před knížetem sebe veličili.
Již k večeru den se svečeřívá,
krásné slunce za hory zachází,
a Michajlo Potok Ivanovič
do komnaty na spaní odchází;
v komnatu jej panstvo provodivši
rozjelo se í pěšky rozešlo.
S mladou ženou, s pěknou Avdoťuškou,
dlouho žíti Potoku nedáno,
bylo žíti - roku půldruhého.
Avdoťa se těžce roznemohla,
večír stůně, o půlnoci slabne,
a za jitra se světem se loučí,
slib žádajíc od manžele svého,
od Potoka od Ivanoviče.
Kdy za jitra zvoněno na jitřní,
Potok zprávu smutnou popům dává
0 skonání své mladé manželky.
Přikazují popové mu sborní
ihned tělo na saních přivézti,
a ve kobkách chrámu postaviti.
Počali jsou mohylu kopati
po hlubině na dvaceti sáhů,
po šiřině na dvaceti sáhů;
scházeli se popi se žákovstvem,
i s církevním se vším duchovenstvem,
Avdotíno tělo pohřebali.
Aj, tu Potok ve zbroji i s koněm
v tuž mohylu hlubokou se pustil.
Dubovým je stropem pohradili,
na strop písek žlutý nasypali,
nad mohylou kříže postavili,
toliko jsou místa ponechali
pro provazec ke zvonu vedoucí.
A Michajlo Potok Ivanovič
stál v mohyle na koni mohutném
od poledne až do půle noci;
tu pak hrůzy bohatýra jaly,
oheň znítiv rozžehuje svíčku,
a když chvíle polunoční přišla,
plazů divých naň se množství řítí,
řítí naň se posléz saň ohromná
ohném soptíc, tělo ožehuje.
Leč Michajlo Potok Ivanovič
prostý bázně meč ostrý dobývá,
ostrým mečem lítou saň protekne,
setne hlavu, a hlavou tu počne
Avdotíno tělo potírati.
Ajta divu, divu velikého!
Nebožka se z mrtvých probuzuje.
Tu se Potok uchopí provazce -
slyše zvoník na zvon udeřiti,
spěší ku mohyle Avdotíně,
provazcem se k zvonu potrhává,
pravověrný lid se k chrámu sbíhá,
všickni na to v podivení patří.
A Michajlo Potok Ivanovič
řve v mohyle hlasem velehrozným;
mohylu tu rychle rozrývali,
v jámu dlouhé spustili žebříky,
z mohyly jsou Potoka vytáhli
s dobrým koněm i s chotí oživlou.
Pověst došla kněze Vladimíra,
i k popům se zprávy ty donesly,
svatou vodou sňatek obnovili;
veleno jim po starému žíti,
a když Potok tak živa zestárnul,
a zestárnuv s světa se odebral,
podlé slibu popové dávného
kázali s ním ženu pochovati,
v syré zemi živou zakopati.
Obou jména věčně tím se slaví,
takť se stalo, věk tak dávný praví.
(Z ruských Starobylých skladáni)
Dokud časové líbí mládci hovívali,
dokud se roznášela jeho čest a chvála:
sám Bůh mu laskav býval, hosudar milostiv,
otec, matka jinocha chovali jsou v lásce,
rod nemohl se na něm dosti vynadívat,
sousedé, pokrevní jej ctili, darovali,
druhové, tovaryši k němu přijížděli,
na radách se radíce, moudře rokujíce
spolně o službě carské, o službě vojenské.
Jahůdka s cukrového stromku odkanula,
s kadeřové jabloně větev odpadnula -
dobrý se mládec otce, syn se matky spustil,
ach, nečasy veliké nastaly jsou mládci:
Bůh hněv na něj položil, car mu nemilostiv,
otec, matka jinocha nechovají v lásce,
a rodina naň více nechce pohlédnouti,
sousedé, pokrevní jej nectí, nedarují,
druhové, tovaryši jej nenavštěvují,
na radách se radíce, moudře rokujíce
spolně o službě carské, o službě vojenské;
nyní ho velké hoře a žalost osedla.
Ze žalosti té mládec, z hoře velikého,
odešel dobrý mládec on do své konírny,
vybral si tu dobrého koně, vystálého,
položil na kůň uzdu, sedélko čerkasské,
a vskočiv na dobrého koně, vystálého,
odjížděl dobrý mládec v cizí, dálné kraje.
A když byl přijel mládec k řece Smorodině,
jarý se mládec řeky takto dotazuje:
,,Pověz mi, bystrá řeko, kde tu konské brody,
kde můstky kalinové, přívozy bezpečné?"
Ozve mu bystrá řeka člověčím se hlasem,
člověčím takto hlasem, usty krásné dívky:
"Povím já bystrá řeka tobě, mládku dobrý,
kde brod, kde kalinové můstky, i kde přívoz;
leč z brodu mi konského plat po dobrém koni,
z přívozu plat mělkého po sedlu čerkasském,
z můstku kalinového po udatném mládci,
i tebe nešťastného takto já propustím."
Přejeltě statný mládec Smorodinu řeku,
a když ujel za řekou as na druhou míli,
on sprostým rozumem svým takto se vychloubá:
"Pravilo se o bystré řece Smorodině,
že nelze jí projíti pěšci ani jezdci,
však bystrá řeka louže dešťové špatnější."
A za ujíždějícím vychloubavým mládcem
v zápětí volá bystrá řeka Smorodina,
člověčím volá hlasem, usty krásné dívky:
"Nešťastný! ty zapomněl za řekou jsi bystrou
dva soudruhy srdečné, dva ocelné nože,
v cizích krajinách dálných zbraně dobré třeba."
I obrátil se mládec k řece Smorodině,
nelze mu navrátiti za řeku se bystrou;
nepoznal dobrý mládec víc brodu konského,
neviděl více mládec přívozu jistého,
aniž kalinového více můstku našel.
Pustil se na bezedné mládec na hlubiny,
kůň prvním krokem stoupil - po břicho zatonul,
kůň druhým krokem stoupil - po sedlo čerkasské,
a třetím krokem stoupil - hřívy neviděti.
I zvolá v slova tato mládenec hynoucí:
"Ty matko, bystrá řeko, řeko Smorodino!
čemuže ty mne topíš, mládce nešťastného?"
Promluví bystrá řeka člověčím jazykem,
člověčím to jazykem, usty krásné dívky:
"Neblahý ty mládenče! netopím já tebe,
leč topí tebe chlouba vlastní, tvoje zhouba."
Utonul mládec v Moskvě řece Smorodině,
vyploval jeho dobrý kůň na příkré břehy,
přicválal koník dobrý k mateři a k otci,
na oblouku u sedla napsaná cedulka:
Utonul mládec v Moskvě řece Smorodině.
zpět na obsah 
Další: Zpěv maloruský