|
- Čelakovský | - Slov. nár. písně | - |
Zpívala bych, ale nesmím sama,
hocha mého zabolela hlava.
Slyšel by mne, těžké by mu bylo,
pak by řekl: Málo o mne dbalá!
A já dbalá, duši bych zaň dala,
kudy chodím, na srdci ho nosím
jako matka malé nemluvňátko.
Co ty kouře nad Trávníkem městem?
Zdali hoří, nebo mor ho moří?
Či ho Jahňa očima zažehla?
Aniž hoří, ani mor ho moří,
však ho Jahňa očima zažehla:
dva jsou krámy nové vyhořely,
nové krámy i hospoda nová,
i stolice, kde sudí soudívá.
Oj děvčino, Smederevko!
ohledni se ke mně dolů,
abych viděl líce tvoje.
Ó mládenče, červenej se!
Šel-li jsi kdy v krám kupecký?
viděl-li jsi list papíru?
Takové ti líce moje.
Šel-li jsi kdy do hospody?
červené-lis víno viděl?
Takové jsou tváře moje.
šel-li jsi kdy dolů v pole?
viděl-li jsi trnky zralé?
Takové jsou oči moje.
Šel-li jsi kdy krajem moře?
viděl-li jsi pijavice?
Takové obočí moje.
Umřel Konda matčin jedináček,
líto matce Kondu zakopati,
zakopati dvoru opodále;
odnesla jej v zelenou zahrádku,
zakopala v žlutém pomerančí,
každé jitro k němu docházela:
Syne Kondo, zem-li tobě těžka,
těžky-li jsou desky javorové?
Odpovídá ze země jí Konda:
Ach, není mi, matko, země těžka,
nejsou těžky desky javorové,
ale těžké jsou mi děvčat kletby:
sám Bůh slyší, zavzdychne-li která,
zem se třese, zakleje-li která,
Bohu líto, zapláče-li která.
Ubožička, bych byla vodička!
Chtěla bych se, chtěla temeniti
blízko Sávy, blízko řeky chladné,
kudy plovou lodě s obilíčkem,
viděla bych mého rozmilého,
kvete-li mu na veslu růžička,
nevadne-li v ruce mu hvozdička,
již jsem smutná v sobotu trhala,
a v neděli rozmilému dala.
Bože milý, divu velikého!
Porodila matka devět děvčat,
a desátý plod nosíc pod srdcem,
Boha prosí, aby dal chlapečka.
Když se bylo času naplnilo,
rodí matka i desáté děvče,
a když ku křtu měli dítě nesti,
kmoch se staré matky dotazuje,
jakým jménem má se dítě zváti?
Stará matka zlostně odpovídá:
Zvi se Jahňa, nechť ji Víla vezme!
Jahňa rostla štíhlá a vysoká,
líce její červené a bílé;
a kdy Jahňa na provdání byla,
ve vědercích vodu nosívala,
po zelné hoře chodívala.
Zvolá jednou skalní na ni Víla:
Oj, poslouchej, lepotvárná Jahňo!
Odhoď vědro do zelené trávy,
pospěš za mnou u horu zelenou;
bylať nám jsi matkou darována,
ještě ležíc kmotrovi na rukou.
To zaslechnouc Jahňa poslednice,
hodí vědro do zelené trávy,
jde za Vílou u horu zelenou,
za ní chvátá ostařelá matka:
Vrať se domů, Jahňo poslednice!
Odpoví jí Jahňa poslednice:
Vrať se ty, ty boží odpadlice,
ana jsi mne sama Vílám dala,
mne maličkou kmotrových na rukou
Ach můj Mijo, kdes byl této noci?
Blaze, matko, kde jsem byl, mi bylo:
uviděl jsem dívčinu překrásnou,
ohlédla se, usmála se na mne,
zdálo mi se, že by pošla za mne.
Zaprosil bych, však jí matka nedá,
unes' bych ji, tuhá stráž ji hlídá.
Blízko domu mandlový strom roste,
vyšvihnu se na strom mezi větve,
kvílet budu jako zezhulička,
tesknit budu jako vlašťovička,
vzdychat budu jako mladá vdova,
plakat budu jak za milým děvče,
dokavad se matka neobměkčí,
a mně krásnou dceru nedaruje.
Ach ty vdovičko, má holubičko!
neroň slzičky, nekal očičky;
poď raděj se mnou, poď do mé vlasti,
pěkné se perly v mé vlasti rodí,
matka je sbírá, do klínu vkládá,
do klínu vkládá, nevěstě chystá,
až jí nevěsta do domu přijde,
by jí na hrdlo perly navlékla.
Jovo koval u mostu koníčka,
viděla ho milá z okénečka,
vidouci ho růží posypala,
posypavši ticho promluvila:
Ó můj drahý! opásej se pevně.
ať ti růže skrz pás nepropadne,
jinému tvá milá nepřipadne!
Dnes v noci jsem sen podivný méla,
hnědý kůň tvůj sám polem pobíhal,
kalpák tvůj se válel na bojišti,
střely se ti cestou rozsypaly.
Jovo milé tiše odpovídá:
Miluj, miluj, drahá duše moje!
Cos počala ty mne milovati,
všecko štěstí všude mne potkává
jak na cestách, tak i u kupectví.
Mandlový vyrostá stromek štíhlý, vysoký,
pod ním spává Mehmed-aga s mladou Fatimou,
černá zem a rosná tráva jejich peřina,
přikryvadlo jasné nebe a hvězdy skvělé,
podhlavnice bílé ruce sobě vespolek.
Ach, což jsem se zaříkala,
zaříkala, zpřísahala,
že mladého si nevezmu;
xa přec Bůh mi dal mužíčka
mladičkého, sprostičkého.
Já mužíčka vypravila,
za kozami odpravila;
když se večír svečeřilo,
vsecky kozy domů přišly,
niiůj drahý se nenavrátil.
Vezmu kužel i vřetýnko,
jdu ubohá muže hledat;
a když přijdu na ouhorec -
kozy mi ho zahrabaly,
nožičkami zatlapaly.
Vyhrabu můj poklad drahý,
zastrčím ho do zástěry,
odnesu ho v dvorec bílý;
položím ho na ohniŠtě,
prysk oharek, ožehnul ho,
achich, běda! ožehnul ho.
Položím ho pod polici,
kvočna mi ho oklovala,
achich, běda! oklovala.
Položím ho na polici,
kočka mi ho poškrabala,
achich, běda! poškrabala.
Položím ho na ulici,
přilít luňák, odnesl ho,
achich běda,! odnesl ho;
och nešťastný, zlý luňáku,
neodnášej muže mého!
Hoj, dva svatové, dva námluvníci!
kam vy spěcháte, čeho hledáte?
"My dva spěcháme, dívku hledáme."
U nás je dívka nezasnoubená.
"My k vám přijdeme dívku zasnoubit."
Vy k nám přijdete, my ji nedáme.
"Ba věru dáte, rádi ji vdáte."
Až sám tesť přijde, sukni přinese.
,,Sám tesť k vám prijde, sukni přinese."
Až ženich přijde, prsten přinese.
"Sám ženich přijde, prsten přinese."
Až družba přijde, věnec přinese.
"I družba přijde, venec přinese."
(Na prstenu)
Rozvaž, ženichu, rozvažuj,
po tvé-li mysli nevěsta;
pakli ti není po mysli,
vsedni na koně, ujížděj,
ať není pozdě želeti:
Oh blude, cos mne omámil
ve dvoru ještě tchynině.
Rozvaž, nevěsto, rozvažuj,
ten-li po srdci tvém ženich;
pakli ti není po srdci,
shoď s hlavy věnec, ubíhej,
ať není pozdě želeti:
Oh blude, cos mne omámil
ve dvoru ještě matčině.
Ach sousedko, naše společnice!
společnice, naše nevěrnice!
Zdali jsi nám včera nepřisáhla,
že se nikdý nevdáš za cizince,
že cizinskou ruku nepolíbíš,
že na ruku nedáš cizí prsten?
Ty pak nyní půjdeš za cizince,
ty, sousedko, cizí ruku líbáš,
ty na ruku cizí prsten dáváš.
Milan kuje na Bosně koníka,
nekuje ho, čím se koně kují,
ale kuje olovem a stříbrem,
on ho kuje, a kůň vyhazuje.
Milan koni potichu domlouvá:
Postůj, koni, postůj, můj koníčku!
Jestli, koni, s dobrou přijedeme,
blahost bude pro tebe i pro mne:
uplete ti jesle javorové,
a do jeslí nahází ti kvítí,
za den jísti, za dva skákat budeš.
Pakli, koni, se zlou přijedeme,
hoře bude pro tebe i pro mne:
uplete ti jesle jalovcové,
nahází ti hořké čemeřice,
za den jísti, za dva stonat budeš.
Chystejte mi se, Pomoravané,
Pomoravané, Podunajané,
pro nevěstu sličnou pannu.
Vzhůru, kume, vzhůru, starý svate!
Vás dozývá ženichova matka,
byste záhy přivedli nevěstu,
která nosí v záňadří slunéčko,
a v rukávech skvělou měsíčinu.
\
Zlaté kusy na hrad dorážely,
a svatové k dívce přicházeli.
Ovšem dívka svatů se nadála,
přes celý den bazaličku sela,
předvídajíc svůj osud manželský:
"S manželem-li blahý život bude,
s večera mi bazalička sejde,
do půlnoci propletat se bude,
s jitrem sama v kytky se uvije."
S manželem jí blahý stav nastává;
aj, s večera bazalička sešla,
do půlnoci propletávala se,
a na jitru v kytice se vila.
Dostal každý svat kytku bazalky,
sám pak ženich spanilou nevěstu.
Družbovi se kytky nedostalo, -
promluvila spanilá nevěsta:
Nehněvej se, rozmilý můj družbo!
pro tebeť já hodlám lepší kytku,
lepší kytku, moji společnici.
Mlč a neplač, ty milá nevěsto !
Dosti tvoje napláče se matka,
dost napláče, dosti se natouží,
vidouc družky tvoje vodu nosit,
mezi nimi hezká Růže není,
Růže není, ani vody v domě.
Hoj orlové, orlové!
let-li váš byl vysoký?
Let-li váš byl vysoký,
hled-li váš byl široký?
Svaty-li jste viděli?
Vedou-liž vám nevěstu?
Zdahž štíhlá, vysoká?
Zdaliž bílá, červená?
Chvěje-li se nový věnec na nevěstě?
Červený-li praporec se krouží nad Kumem?
Zdráv-li koník jabkovitý pod ženichem?
Pade rána, jezdec k nám přijíždí,
pade druhá, jest to jezdec druhý,
pade třetí, vojvoda se blíží.
Vojvodo náš, kam jsi poděl svaty? -
Zpozdili se po moři jedouce.
Vojvodo náš, kdo byl převozníkem?
Převozníkem jim nevěsta byla;
všecky svaty na věnci převezla,
ženicha na prutu rozmaríny.
Ohlédni se, lepá Květo, matka tě volá.
Nemohu se ohlédnouti, ani ozvati;
v dům svěstin mne sivý koník tryskem unáší.
Ohlédni se, lepá Květo, otec tě volá.
Nemohu se ohlédnouti, ani ozvati;
v dům tesťův mne sivý koník tryskem unáší.
Ohlédni se, lepá Květo, bratr tě volá.
Nemohu se ohlédnouti, ani ozvati;
k devržům mne sivý koník tryskem unáší.
Ohlédni se, lepá Květo, sestra tě volá.
Nemohu se ohlédnouti, ani ozvati;
k zelvicem mne sivý koník tryskem unáší.
Pojížděli jsou dva pobratřenci
po Miroči, po tom krásném hvozdu;
jeden z jezdců králevič je Marko,
druhý jezdec vojevoda Miloš;
kopí v rukou oběma bojovná,
oba jedou na bujarých koních,
vespolek si jak dva pobratřenci
bílé líce z lásky líbajíce.
Nato Marko na Šarci zadřímá,
a pak mluví k svému pobratřenci:
"Ach můj brachu, vojvodo MiloŠi!
těžký sen mi oči obkličuje,
zpívej, bratře, obvesel mi srdce!"
Vojvoda mu Miloš odpovídá:
,,Milý bratře, králeviči Marko!
rád bych z lásky tobě pozpěvoval,
ale večer mnoho pil jsem vína
na pohorí s Vílou Ravijoilou;
tu mně Víla byla zahrozila,
jestliže mne zpívati zaslechne,
že na místě chce mne ustřeliti
i do hrdla, i do srdce živa."
Ale vece králevič mu Marko:
"Zpívej, bratře, ty neboj se Víly,
dokud stává králeviče Marka,
dokud pod ním Šarec vidavitý,
a v rukou mu Šestiperec zlatý."
Počne tedy Miloš popěvati,
krásnou písní Marka veseliti
nejpěknější z našich starodávných,
o jakémsi králi, jak sidlíval
v Macedonsku druhdy veleslavném,
a jaké si záduší stavíval.
Marko sobě libuje u písni,
leč se kloní na oblouk u sedla;
Marko dřímá, Miloš pozpěvuje.
Zaslechši ho Víla Ravijojla,
Milošovi z lesa odzpěvuje -
Miloš zpívá, Víla se ozývá.
"Pěkné hrdlo Milošovo carské,
pěknější je než u samé Víly."
Rozhněvá se Víla Ravijojla,
i odskočí do Miroče hvozdu,
napne luk - a naň dvě bílé střely,
jednou raní Miloše u hrdlo,
druhou raní u srdce junácké.
Zvolá Miloš: "Ochich matko moje!
Běda, Marko, Bohem pobratřenče!
Ach, mne, bratře, ustřelila Víla;
zda jsem neděl tobě, že neradno
pozpěvovat po Miroči hvozcdu!"
Tu se Marko ze spaní vytrhna
skočí rychle s koně píhaného,
dobře Šarci popruhu utáhne,
Šarce koně objímá i líbá:
"Nuže, Šare, pravé křídlo moje!
dostihni mi Vílu Ravijojlu,
čistým tě chci stříbrem podkovati,
čistým stříbrem, také ryzím zlatem;
do kolen tě hedvábím pokryji,
a od kolen střapce do kopyta;
mezi hřívu vepletu ti zlato,
ozdobím tě perlami drobnými.
Pakliže mi nedostihneš Víly,
obě ti chci oči vyloupati,
Íšecky čtyry nohy podlomiti,
tak v bídě zde tě ostaviti;
otloukej se od jedle do jedle
jako Marko já bez pobratřence."
I vyskočí Šarci na ramena,
cválem pádí po Miroči hvozdu.
Víla vrchem hvozdu uletuje,
Šarec středem hvozdu poskakuje.
Nikde sluchu ni zraku o Víle;
až konečně Šarec Vílu zhlédna
se tří kopí do vysoka skáče,
a se čtyry kopí na podálí,
brzo Šarec dostihoval Vílu.
Vidouci se Víla u nesnázi
prchá bídná k nebi pod oblaky;
tu zatočí Marko buzikánem,
obuch letí, kam ho Marko měří,
bílou Vílu do plecí udeří
ta se valí na zemici černou;
on ji počne bíti buzikanem,
nalevo ji zprava přehazuje,
šestiperem zlatým udeřuje.
"Čemus, Vílo, ať tě Bůh ubije!
ustřelila pobratřence mého?
Zjednej býlí onomu junáku,
hlavu sice nepozvedneš více."
Počne Bohem bratrovat ho Víla:
"Bohem bratře, králevici Marku;
v nebi Bohem, a křtitelem Janem!
Nech mne živu do hvozdu pojíti,
ať nasbírám po Miroči bejlí,
a zahojím rány na junáku."
I jsa Marko pro Boha milostiv,
a na srdci hrdinském žalostiv,
živou Vílu do hvozdu propustí.
Bejlí sbírá po Miroči Víla,
bejlí sbírá, často se ozývá:
"Hned ti přijdu, Bohem pobratřenče!
Nahledavši po Miroči bejlí,
rány Víla junákovi léčí:
pěkné hrdlo Milošovo carské,
a pěknější, než kdy jindy bylo;
zdrávo srdce v Miloši junácké,
ba zdravější, než kdy jindy bylo.
Zmizí Víla u Miroči hvozdu,
Marko jede se svým pobratřencem.
Projížděli kraje na Poříčí,
a Timok jsou vodu přebrodili
u Břehova, dědiny veliké,
pak setkli do krajů Vidinských.
Ale Vílám vypravuje Víla:
"Ó poslyšte, milé družky moje!
nestřílejte po horách junáka,
dokud pověst králeviče Marka,
dokud pod ním Šarec vidovitý,
a v rukou mu šestiperec zlatý;
co jsem smutná já jdnes vytrpěla,
že jsem sotva život uchovala."
Víno pije Musa Albanezský
v Carohradě v bílé krčmě sedě;
a když vínem osvítil se Musa,
opilý tu počne hovořiti:
"Devět brzo roků odplynulo,
v Stambolu co cara obsluhuji,
a nedal mi koně, ani zbraně,
oděv nový, ani obnošený.
Ale, jako pevná u mne víra,
k přímoří se vzdálím rovným krokem,
kolem moře přívozy zastoupím,
i silnice k moři sahající;
věž vystavím přímoří nablízku,
v věž narážím hřeby křivolaké,
zvěsím caru kněze i poutníky."
V opilství co Turek koli mluvil,
vystřízlivěv skutkem vykonával:
k přímoří se rovnému oddálil,
přívozy a silnice zastoupil,
kudy vezli carovy poklady,
na rok celý, málo tři sta břemen;
ty zadržel sobě Musa všecky.
Věž vystaviv blízko na přímoří,
kolem věže hřeby křivolaké
věšel caru kněze i poutníky.
Přemnohých se car žalob doslechna,
Čupriliče naň vezíra vyslal,
a s vezírem tři tisíce vojska.
Jedva ale k přímoří přitáhli,
všech rozprášil Musa po přímoří;
Čuprihče vezíra uchvátiv,
zavázal mu ruce nazad v tejlo,
a nohy mu zespod koně svázav,
zas jej caru v Carohrad odeslal.
Car svolávat káíže bojovníky,
přislibuje poklady nesmírné,
kdo by zhubil loupežníka Musu.
Ale kdo se naň odhodlal koli,
do Stambolu víc se nenavratil.
Radí posléz Čupriličův chodža.
radí caru želem stíženému:
"Velký pane, care nad Stambolem
ó, by bylo králeviče Marka,
věř, zhubil by loupežníka Musu."
Car nevolně popříč naň pohlédnul,
an na víčko slzy mu nastouply:
"Jdi mi s očí, chodžo Čupriličův!
proč vzpomínáš králeviče Marka?
Zpráchnivělyť, ach, i kosti jeho!
Ouplně tři léta uplynuly,
co jsem sám jej vrhnul do žaláře,
do žaláře pevně zamknutého."
Odpoví mu Čupriličův chodža:
"Hospodine, care milostivý!
čím jonáku odměnil bys tomu.
jenž by přivedl na živu ti Marka?"
Dí v odpověď car mu velemocný:
"Odměnil bych na Bosně vezírstvem,
bez proměny na celých let devět,
ni haléře nebeíra poplatné."
I vskočí na lehké nohy chodža,
otevírá od žaláře vrata,
ven vyvádí králeviče Marka,
před slavného cara jej uvádí.
Vlasy visí do černé mu země,
půli stele, půli se pokrývá,
nehty jeho - orati by mohl
Zhubila jej vlžina ode zdí,
že počerněl jako šedý kamen.
Mluví car ku králeviči Marku:
"Marku milý, tys-li to na živu?
"Jsem, můj care, a u velké bídě.
Car mu na to řadem vypravuje,
co již zlého natropil mu Musa;
pak se táže králeviče Marka:
"Důveříš-li v sebe, Marku milý!
odebrav se na přímoří rovné
zahubiti loupežníka Musu?
Odměním ti, jak jen koli ráčíš."
Odpovídá králevič mu Marko:
"Bopomozi! care hospodine!
zhubila mne vlžina ode zdí,
že nemohu na oči prohlédnout,
jakž mně s Musou souboj nastoupiti?
Dřív mne usaď někam ho hospody,
počastuj mne pálenkou a vínem,
dej do vůle tučné skopoviny,
a bílého chleba pšeničného,
bych pohověl několik dní sobě,
pak oznámím, souboj-li nastoupím."
Car tři mladé zjednal lazebníky,
jeden myje, druhý Marka břije,
a třetí mu nehty odřezuje;
uhostí ho do hospody nové,
velí dáti, co se jemu líbí.
Sedí Marko tři plné měsíce,
a když trochu život ponapravil,
car se táže králeviče Marka:
"Již-li, Marku, důvěřuješ v sebe,
hroznáť bída k mým doráží uším
žalujíc na proklatého Musu."
Marek na to k slavnému dí caru
"Dej přinesti kus suchého dřínu
z podlahy, kde devět let se sušil,
ať se zkusím, stačuje-li síly."
Podají mu kus vyschlého dřínu,
zmačkne Marko dřevo v pravé ruce,
rozpukne se ve dvé, pukW ve tré,
ale voda necedí se žádná.
"Bopomozi! care, není času."
I promine ještě měsíc celý,
a když Marko, zotaviv se málo
cítil sebe k souboji statečna,
zas požádal kus suchého dřínu.
Když dřín Marko v pravé ruce zmačnul,
praskne dřevo na dvé, praskne na tré,
a dvě kapky vody vyskočily.
Promluví tu k svému Marko caru:
"Přišla chvíle souboj nastoupiti."
Pak odejde k Nováku kováři:
"Kuj mi šavli, Nováku kováři,
jakous nikdý posaváde nekul."
Třicet podá kováři dukátů,
a odejde v hospodu zas novou.
Pije víno tři dny, pije čtyry,
pak se staví zase u Nováka:
"Ukuta-liž šavle má, kováři?"
Když vynesl šavli nově kutou,
jej se Marko Králevič otáže:
"Je-liž dobrá, milý můj Nováku?"
Novák Marku směle odpovídá:
"Zde ti šavle, zde ti kovadlina,
sám si okus, šavlice-li dobrá."
Máchnul šavlí pravou Marko rukou,
a udeřiv ní na kovadlinu,
kovadlinu na půle rozštípil.
Ptá se dále kováře Nováka:
"Zdař tě Bůh, můj kováři Nováku!
Koval-liž jsi někdy lepší této?"
Věrně jemu kovář odpovídá:
"Ovšem lepší ukoval jsem šavli,
lepší šavli lepšímu jonáku;
když odcházel Musa na přímoří,
takpvou jsem ukoval mu šavli,
udeříš-li ní na kovadlinu,
ani tříšťka zdravá nezůstane."
Tu rozlítiv králevič se Marko
v hněvu vece k Nováku kováři:
"Vztáhni ruku, Nováku kováři,
vztáhni ruku, ať ti šavli platím."
Ošálence had potajmo uštknul,
vztáhne pravou ošálenec ruku.
Švihna šavlí králevič tu Marko
odťal jemu ruku po rameno.
"Zde plat tobě, kováři Nováku,
by nekoval horší, ani lepší,
tuto vezmi sto kusů dukátů,
těmi živ se za života svého."
Darovav mu sto kusů dukátů,
vsedne rychle na bujného Šarce,
jede přímo k rovnému přímoří,
kolem jezdě ptá se po Musovi.
Přiraní si Marko v jitro jedno,
an z klisury pode Kačaníkem
nalit Musa loupežník vyjíždí,
na vraníku nohy křížem maje,
buzikánem hází do oblaků,
zas ho chytá rukama bělýma.
Přiblíživ se jeden ke druhému,
Marko vece k loupežníku Muse:
"Bloude Muso! ukloň mi se z dráhy,
buď se ukloň, buďto se mi pokloň!"
Odpoví mu Musa Albanezský:
"Projdi, Marko, neponoukej k svádě,
nebo sestup se mnou víno píti;
věř, že tobě ještě se nevyhnu,
ačkoliv tě rodila královna
na salaši na měkkém koberci,
v čisté hedbáví tě zavíjela,
a kalounem zlatým povíjela,
odchovavši medem tě a cukrem.
Mne však bědná rodila Arnautka
mezi stádem na železu chladném,
do černé mne kouně zavíjela,
ostružinou drsnou povíjela,
odchovavši kaší mne ovesnou;
však při tom mne často zaklínala,
bych se z cesty nikomu nevyhnul."
Uslyše to ze Přílipu Marko,
zaměří svým bojovníckým kopím
do prostředu uší Šarce svého,
v prsy bloudu Musovi jonácké.
Zachytí je Musa na palici,
a vytrhna kopí za se mrští.
Pak napřáhne své bojovné kopí,
zmířiv ránu na králevce Marka;
zchytí kopí Marko na palici,
přerazí je na tři poloviny.
Tu kované šavle vytasivše
lítým během ženou proti sobě.
Máchne šavlí po Musovi Marko,
zchytí ránu na palici Musa,
přerazí ji ve tři poloviny.
Pak zašvihne rozjařen svou šavlí,
ránu veda po králevci Marku,
ale Marko palicí nad čelo -
i odrazí šavli mu od jilce.
Šestiperné palcáty dobyvše,
oba na se křepce udeřují;
na palcátech pera odrazivše,
v zelenou je odhazují trávu.
Na ručesť se s dobrých koní vrhou,
popadnou se za jonácké kosti;
stíhají se po zelené trávě,
napadá tu jonák na jonáka,
sprostý Musa na králevce Marka,
darmo snaha povaliti Marka.
Darmo snaha Musu povaliti,
zápasili v letním dnu do půldne,
Musa bílou pěnou opěněný,
králevič i bílou i červenou.
"Ustaň!" volá loupežník tu Musa:
"Vrhni stoje mnou neb vrhnu tebou!
I jme se ho Marko porážeti,
avšak nelze sklonit Musu k zemi,
Marka Musa loupežník uchopiv,
udeří ním do zelené trávy,
a na prsy mu klekne jonácké.
Vzúpí hlasem králevič tu hrozným:
"Kdes v dni dnešním, posestřině Vílo!
kde jsi nyní, bodejž tě nestalo!
Ty mně křivě jsi se zapřisáhla,
kdy se v těsnu se životem octnu,
že mne vyrveš z hubitelských rukou."
Aj, tu Víla z oblaků se jeví:
"Jakto, bratře, králeviči Marku!
zda jsem smutná výstrahu nedala,
by v neděli svádu nepočínal?
Hanbať dvěma naproti jednomu,
proti tobě kde hadi potajmo."
Hledí Musa k lesu a k oblaku,
hlas ten odkud, hádaje, pochází.
V tom vydobyv skrytě Marko nože,
rozkůle ním Musu loupežníka
od slabin až do bílého hrdla.
Umíraje Musa tiskne Marka,
že se jedva vydobyl zpod něho;
a kdy Marko mrtvého prohlíží,
hle! tu v těle tři jonácké srdce,
trojí žebra, jedny za druhými.
Jedno mu se srdce umořilo,
a druhé jako by rozskočilo,
a na třetím lítý had mu dřímá;
an ze spaní had se probuzoval,
již po ladech mrtvý Musa skáče.
Promluví tu k Markovi had takto:
"Děkuj Bohu, králeviči Marku!
včas že nebyl probuzen jsem ze sna,
kdybyť Musy na životě stálo,
víc než tři sta běd by tě napadlo."
To kdy Marko králevič byl spatřil,
slzy lícech po bělých proléval:
"Oh! běda mně, pro Boha milého!
an jsem zhubil lepšího nad sebe."
Usekna pak loupežníku hlavu,
a metnuv ji Šarcovi v pícovník
do bílého Stambolu pospíchá.
Hodí hlavu před slavného cara,
car uleknut povskočí na nohy,
i dí Marko králevič zasmáv se:
"Nebojiž se, care hospodine!
jakž by chtěl jej živa dočekati,
jenž od mrtvé hlavy odskakuješ?"
Car mu vydá tři břemena zlata,
s nimiž Marko do Přílipu odjel; -
Musa pohřben jest na Kačaníku. -
Krásnějšího, co svět světem stojí,
nikdy ještě kvítku nevykvětlo,
jako vykvet za našich tu časů,
uprostředu rovin Nevesínských
v dvoru velkém Luboviče Bega;
jako děva Chajkuna vykvetla,
milá sestra Luboviče Bega.
Krásna tě, krásnější být nemůže:
zrostu štíhlého i vysokého,
v tváři sněžné a růžové barvy,
jak by v jarním času dopoledne
proti slunci tichému vyrostla.
Její oči - dva drahé kameny,
její obočí - pijavky mořské,
a pavůčí - křídla vlašťovičí;
rusé vlasy - střepení hedvábné,
usta - nádobka jak plná cukru,
zuby bílé - dvě perel pořadí,
její ruce - labutí peruti,
bílá ňádra - dva holubi siví;
krása ta se její rozhlásila
po vší Bosně i Hercegovině.
O ni mnozí prosí ženichové,
mezi všemi dva znamenitější:
jeden věkem sešlý Mustaf-aga
z krajiny nablízko Novohradu,
a z Udbině mladý Zuko, druhý;
oba jedním večerem se sešli
na námluvy ku krásné děvici.
Stařec tisíc dukátů podává,
a krom toho zlatou medenici.
Ovinutý had na medenici,
na hlavě mu svítí drahý kámen,
při kterém se může večeřeti
o půl noci jako o poledne.
Zuko podal dvanácte dukátů;
víceť nevynáší statek jeho
kromě šavle a statného broně,
kterýmiž se živí po krajině
jako sokol křídly po oblacích.
Bratr k sestře jal se promluviti:
"Ó Chajkuno, rozmilá mi sestro!
tebe matka hned jak porodila,
pro manželství již ustanovila.
Nyní mnohý o tě žádá ženich,
mezi všemi jsou nejvznešenější
přibravší se do dvoru našeho:
jmenovitě starý Mustaf-aga
z Novohradské krajiny bohaté.
Medem, cukrem chce krmiti tebe,
aksamitem šatit a hedvábím;
nesmírnéť jsou statky Mustaf-agy.
Jménem Zuko z Udbině jest druhý:
nemá ale pod nebem ničeho
kromě šavle a statného broně.
Vyvol sobě tedy, milá sestro!
pak opověz, za koho chceš jíti."
Sestra bratru skromně odpovídá:
"Po tvé budiž vůli, rodný bratře!
zaň já půjdu, za koho mne provdáš:
raděj bych však mladého jonáka,
třeba neměl pod nebem ničehož,
nežli starce, byť i v zlatě seděl:
neoblažíť stříbro ani zlato,
oblaží jen, co je komu mílo."
V tom však bratr sestru neposlechna
připoví ji proti vůli její
Mustafovi, starci z Novohradu.
Na svůj dvůr se Mustafa odebrav,
tudíž svaty k průvodu svolává,
pozve také Zuka Udbiňského
k nešení před svaty praporečku.
I odejdou svati vystrojení
kupně pro nevěstu velekrásnou.
Přibravše se k dvoru nevěstinu
tři celé dny v domě proseděli.
A teprva čtvrtého dne slíčnou
odváděli provdanou děvici.
Od dvoru když málo poodešli,
rovným polem právě putujíce,
slíčná k svému družbovi nevěsta
skrytě v ucho takto promluvila:
"Družbo milý, prstene můj zlatý!
kterýž jest mi snouben za ženicha?"
Družba tiše odpoví nevěstě:
"Dívko milá, Chajkuno nevěsto!
ohlédni se z pravé v levou stranu,
tamo zočíš slarce šlechetného,
jenžto sedí jako velký sudí
na nizoučkém červeném sedadlu;
bílá brada prsy mu pokrývá.
Mustaf-agatě to s tělem, duší,
kterýž tobě snouben za ženicha."
Tu nevěsta nazpět okem mrští,
a jej zhlédnouc zavzdychla srdečně;
pak se družby dále dotazuje:
"Kdož jest onen mládenec na broni,
ve svých rukou praporec nesoucí?
černé maje vousy zakroucené?"
Družba takto v odpověď jí vece:
"Onen mladík Udbiňský jest Zuko,
kterýž žádal za tebe u bratra,
žádaje však tebe neobdržel."
To nevěsta slyšíc na zem padne;
všickni svatové ji pozdvihují,
naposled i starý Mustaf-aga,
ale žádný zdvihnout ji nemůže -
až pak Zuko Udbiňský přistoupiv,
a praporec vraziv v zemi černou,
svou pravici děvici podává.
Aj, tu ona sama se pozdvihši,
se Zukem se vzchopí na běloně.
Mžikem Zuko zatočiv koníkem
letí přese všecky rovné pole
jako hvězda po zjasněném nebi:
což když viděl starý Mustaf-aga,
i zařičel hlasem velehrozným:
"Co hlídáte, ozdobní svatové!
an mi lotr unáší mé děvče,
co hlídáte, jemu nebráníce?"
Hlasitě tu svatové zvolali:
"Nechť si nese krahujec křepelku,
nechť unáší, nechť bude i jeho:
ty však odjeď do bílého dvora,
takovéť pro tebe není děvče."
zpět na obsah 
Další: Zpěv chorvátský