|
- Dačický | - Paměti | - |
Příze dotčený lid vojenský u Pasova, města germanského, v říši ležící, jichž hejtmanem byl jakýsi Francouz, řečený Lorenc de Ramé, vždy záplaty žádaje a vyhledávaje, hnuvše jse odtad přitáhl, an žádný nehájil a neodporoval, do království Českého, a dostavše jse do měst Budějovic, Tábora, Krumlova, Tejna nad Vltavou, Berouna, tu a okolo svou vůli provozovali; potom dali jse upřímo ku Praze, jsou do Menšího Města pražského puštěni; nebo v tom s některými tu v Praze osazenými cizozemci, sobě příznivými, jměli srozumění. O čemž zvěděvše staroměstští a novoměstští Pražané, dali na zvony šturmovati. I běželi zběř pražská přes most do Menšího Města pražského a tu jse s těmi pasovskými potejkali, takže tu jich z obojí strany něco zbito. Nebo ti osazení na Malé Straně cizozemci, českému národu nepřízniví a škodliví, na ně z domuov, zvláště Saského tak řečeného, u samé brány ležícího, ohnivými nástroji a kamením metali, házeli i stříleli, jakž jse byli k tomu přihotovili, takže tu nic platného proti těm pasovským škůdcuom a drancířuom vojenským dovedeno býti nemohlo. Vtom díl těch zhoubcuov vetřel jse přes most do Starého a Nového Měst pražských, ale jsou od obecního lidu pražského zbiti a pomláceni. Praveno bylo, že tíž Pasovští nějaké čarované, s nějakými charaktery pověrečnými psané cedulky požírali, což že moc jmělo, aby jse jich zbraně a střílení nechytalo, avšak proti pověrkuom pivovarnickým a sochoruom nic jim neprospělo. Jat jest tu také N., řečený Brentl, jeden z hejtmanuov téhož lidu pasovského, a vězením opatřen. I domnění bylo, že by tejž lid vojenský pasovský na zhoubu evanjelitského religionu jse přidržejících a zastávajících nastrojen byl. Hned pak poté obecní lid a zběř pražská, rozhorlivše jse a zrotivše, udeřili na kláštery a je vybíjeli, zvláště klášter Matky Boží v Novém Městě pražském, v němž všeckny mnichy zbili a klášter vydrancovali; židé u velikém strachu byli, téhož jse obávajíce; bratří ordinis Jesuitarum, složivše od kláštera svého klíče, za milost prosili, kteréž dostali. Mniši v klášteře sv. Jakuba v Starém Městě pražském na napomenutí a žádost některých předních lidí téhož učinili. Jeho Milost císařská Rudolfus, zůstávaje na hradě pražském, z toho zarmoucen byl, a hrad pražským lidem vojenským osazen. Veliká vřava a nesnáz byla a straeh po království Českém, a na zlé rady naříkáno, a nevidělo jse, komu věřiti, kdo dále a s kejm bude a co jse má činiti. Mezitím pod jménem pánuov ouřadníkuov a soudcuov zemských mandátové a napomenutí jsou rozepsáni a rozesláni, aby všickni jse vší mocí svou pro obhájení vlasti a Jeho Milosti císaře a krále a pána svého, koruny, privilegií a svobod zemských vojensky táhli ku Praze. Mnozí pak, aby Jeho Milost císařská živ byl, pochybovali. Naproti tomu Jeho Milost císařská skrze mandáty své poroučeti ráčil, aby jse nesjížděli, že toho potřeba není. Nicméně předce jse mnozí do Prahy vojensky sjeli; císař poroučel všechněm pokoj zachovati, žádaje, aby ten lid český vojenský s lidem tím pasovským vše k ruce Jeho Milosti císařské spolčen a verbován byl, čemuž jest od stavuov evanjelitských odepřeno; nebo rozhlašováno bylo, že by jse to vše proti evanjelitským, na záhubu jich a zrušení jim majestátu, od Jeho Milosti císařské na religion jim daného, smejšlelo a snovalo od nenávistníkuov a protivníkuov téhož religionu evanjelitského.
Pan Jaroslav Smiřický, pán jsa v mladých letech (jemuž také ten lid pasovský v domě jeho v Menším Městě pražském mnoho poškodili a pobrali), umřel.
Mezitím někteří pasovští loupežníci, nabravše a naloupivšn hojně, počali s tím preč s vozy bohatě naládovanými jse vykrádati a odjížděti. To zkoumavše někteří Čechové, pustili jse s některými svými a dali jse za nimi, a dohonivše jse jich v městečku Velvařích a jich, an ještě spali, jse zmocnivše, je zjímali, a odňavše jim to loupežné bohatství, do Prahy zase dopravili. Z kterýžto zjímaných mistrné obmysly nepřátelské jsou vyzvěděny; nebo i jeden z oficíruov toho vojenského lidu pasovského, jménem Hanibal, byv tak jat a examinován, vyznal takto: Na jminulém sněmu říšském, na kterýž arcikníže Ferdinand od Jeho Milosti císařské vyslán byl, měli někteří hlavní artikulové předsevzati a váženi býti, mezi jinými i král římský oznámen a předložen. Ale poněvadž strana odporná zle s tím spokojena byla a tomu srozumívajíc, že ten hlavní o náboženství punkt na stranu odložen jest, nechtěli jsou takovému sněmu, jakž náleželo, přítomni býti, a tak nic nevyřídivše, museli jse rozejíti etc. Avšak nejmělo ihned na náboženství saženo býti, ale kdyby jse bylo jim v jich předsevzetí poštěstilo, budoueně o nětco většího mělo jse pokusiti, kdyby jse byl lidu pasovského proces podařil. Otázán: Kdo jest pak měl králem římským býti? Odpověděl: Žádná jiná osoba nejměla za krále římského přijata býti nežli arcikníže Ferdinand; nebo on s králem hispanským a s Říšany katolickými dobré srozumění jměl; a kdyby on koruny říšské dosáhl, Leopolt králem českým a uherským býti jměl etc., a když by se Čechové vpádu do země nenadáli, že lid pasovský bude jse moci hlavního města Prahy zmocniti; a tou příčinou jse ten vpád stal. Otázán: Co pak dáleji předsevzato býti jmělo? Odpověděl: Kostelové a školy měly katolickým v moc uvedeny býti, však to vše poznenáhlu, ne ouprkem před se bráno a konáno, než po časích, když bychme jse juž zmocnili, vše na štýrskou formu. Otázán: Také-li by byli privilegia odňata? Odpověděl: O tom že povědomosti nemá, neb o té věci ještě rada dokonale zavřína nebyla. Ale kdyby jse jednoho dosáhlo, za ním druhé jíti by muselo, ale však stavové jinými privilegiemi na katolickou formu obdařeni. Otázán: Zdali kníže brunšvické o tom jakou vědomost jměl? Odpověděl: Na to že velebnou svátost chce přijíti, že o tom nic nevěděl; nebo jemu mnoho věřeno nebylo, a také že on do Prahy za svou vlastní potřebou přijel etc. Otázán: Jak jsou pak on Hanibal a Hegenmillar k tomu přišli a radili proti království Českému? Odpověděl: My jsme jse nadáli, že jse toho přežádoucího cíle dosáhne a my při našich principálech zvejšeni budeme. Otázán: Také-li oni Hanibal a Hegenmillar k vyzvání Tenagle jse přiznávají ? Na to odpověděl, že vše pravda jest a tomu odpírati nemohou, ale že naději jmají k stavuom, že jse k nim milostí nakloní, a za to prosí etc., aby na ně to, co na Tenagle, nedokračovalo. Actum 2. maji 1611. Nebo ten N. Tenagl předtím zmučen byl.
Ostatek potom toho lidu pasovského (nimiž Menší Město pražské těžce souženo bylo) vida, že jse proti němu nemálo lidu vojenského z krajuov českých shromáždilo, dal jse odtud preč. O čemž zvěděv lid český, v Praze shromážděný, nemeškali jse dáti za nimi, pěchota napřed, rejtarstvo po nich. Jízda, nic nedostihše, zase jse vrátili. Pěchota, na ty pasovské nedaleko u Příbramě trefivší neodolá, a zůstávaje v nebezpečenství, také spátkem (strativše z svých některé) ucouvnouti musela; Pasovští pak do města Budějovic jse dostavše, tam jse zavřeli.
Arcikníže Matyáš, pan bratr Jeho Milosti císařské Rudolfa; juž král uherský, zvěděv o tom, co jse v Čechách děje, nemeškal jse opěty vojensky osobně do království Českého vypraviti, a přijev do Prahy, jest od stavuov českých přivítán a do Starého Města pražského forýrován. Jeho Milost císař Rudolf vždy na hradě pražském s radami svými zůstával.
Po mnohých pak těch různicích a nevolech příze poznamenaných Jeho Milost císařská Rudolfus, pán juž věkem sešlý a na zdraví nedostatečný, jest k tomu přiveden a svoliti ráčil, aby arcikníže Matyáš, pan bratr jeho, králem českým učiněn a k témuž království korunován byl. Což jse stalo a vykonalo v pondělí svatodušní 23. dne měsíce máje léta 1611. A tejž král Matyáš jest za krále českého na katedře v soudné světnici na hradě pražském vyhlášen a poté slavně korunou království Českého korunován. Po korunování v též soudné velké světnici slavně s radami svými jest hodovati ráčil. A tak Jeho Milost císařská ráčil jest témuž panu bratru svému království České postoupiti s ohražením takovým, že Jeho Milost císařská poctivě chován a opatrován býti má. Při tom král Matyáš stavuom království Českého jich svobod, privilegií a majestátů potvrditi jest ráčil. Při tom také korunování krále Matyáše Jeho Milosti metána jest mince zlatá a stříbrná, na níž znamení vyraženo, že čáp hada žere, a při tom text: Spasení jse z nepřátel bere. Tato proměna jse mnohým nelíbila a mnohým mnohé praktiky chybily a zmejleny jsou. Avšak nenávist a obmysly předce zůstávaly.
Pan Racek Vchynský ze Vchynic a pan Václav, strejc jeho, přijati jsou do stavu panského v království Českém a aby jse psali ze Vchynic a z Tetova.
Jeho Milost arcikníže Matyáš, juž král český, obnoviti ráčil pány ouředníky zemské. Pan Adam z Šternberka zůstal nejvyšším purkrabím pražským, pan Zdeněk z Lobkovic nejvyšším kancléřem; pan Adam mladší z Valdštejna, byv nejvyšším sudím, učiněn jest nejvyšším hofmistrem a nejvyšším sudím učiněn pan Jan Vilém z Talmberka; pan Jan Sazima z Ouští nejvyšším komorníkem; pan Vilém Slavata sudím dvorským; purkrabím karlštejnským pan Hendrich Mates hrabě z Turnu.
Panství chlumecké a panství kolínské darována jsou od Jeho Milosti krále Matyáše panu Václavovi Vchynskému ze Vchynic a z Tetova, nad čímž někteří z stavůov stížnost nesli.
Kristian, kníže saské, churfiršt říše, pán věku svého prostředních let, umřel jest, jakž rozprávněno od přílišného jse přepíjení. Sic finis bibendi et vivendi.
Též umřel na Smiřicích pan Martin hrabě z Turnu, vypivše jedním truňkem mnoho páleného; a v městě Brodě Německém jest pohřben.
Král Matyáš Jeho Milost ostatek lidu vojenského, kterýž jse v království Českém zdržoval, obdaňkovati a rozpustiti ráčil a potom do Slezska, do hlavního města Vratislavě jse vypravil a tam také za pána jich jakožto král český přijat jest.
Pan Petr Vok Volf z Rožmberka, letitý pán a vdovec, umřel jest na Třeboni, sídle svém, nižádných dětí nepozůstavivše. A tak ten slavný rod mužského pohlaví po meči a štítem jich přestal. Nemaje a nežádaje tejž pán žádných ouřaduov zemských a zůstávaje religionu evanjelitského náboženství, tak život svuoj na tom světě pokojně dokonal a v Vyšším Brodě, tak řečeném sídle, jest pohřben.
Matyáš, český a uherský etc. král, pořídiv v Slezsku věci náležité, odtad do Rakous do města Vídně jse vypravil, a tam vstoupiv v manželství se pannou Annou arcikněžnou, dcerou dobré paměti arciknížete Ferdinanda z Tyrolu, strejce svého, svatební veselí, jsa věku svého přes 50 let, vykonal.
Po příze poznamenaných v království Českém od tří let zběhlých nesnázích, nesvornostech a nepokoji etc. císař Rudolf, toho jména Druhý, český a uherský etc. král, obklíčen jsa mnohými starostmi a zůstávaje na hradě pražském, roznemohl jse a nedlouho stonaje, život svuoj na tomto světě dokonal a umřel v pátek den památky sv. Fabiána a Šebestiána, jsa stáří věku bezmála 60, vždyckny neženatý zůstávaje. Brzo pak po jeho smrti pan bratr jeho král Matyáš do království Českého jse i se paní manželkou svou vypravil.
Podle slavné paměti téhož křesťanského císaře Rudolfa etc. majestátem religionu evanjelitského náboženství osvobození evanjelitští Germanové v království Českém obejvající, jenž jse augšpurské konfessí přidržejí, dali k provozování náboženství svého stavěti kostel nákladný v jedné straně hlavního rynku staroměstského.
Po smrti císaře Rudolfa tejné, mistrné věci najevo vycházely a jeden z životních služebníkuov, komorník téhož císaře, řečený Kašpar Rucký, nízkého urození, vězením jest arestován a v tom vězení oběšený mrtvý jest nalezen, o němž praveno bylo, že by tejných, skrytých pokladuov císařských povědom byl.
Jeho Milost král Matyáš vyjel z Čech do Rakous a do Uher; nebo Uhři jeho pro potřeby své žádostivi byli. A před týmž odjezdem svým ráčil jest v království Českém své místodržící zvoliti a naříditi osoby tyto: pana Adama z Šternberka, nejvyššího purkrabí, pana Adama mladšího z Valdštejna, nejvyššího hofmistra, pana Jana Sezimu z Ouští, nejvyššího komorníka, pana Jiřího z Talmberka, nejvyššího sudího, pana Viléma Slavatu, sudího dvorského, pana Matesa Hendricha z Turnu, purkrabí karlštejnského, pana Jaroslava z Martinic, z stavu panského; pana Jana Klenovského z Janovic, nejvyššího písaře, pana Purkharta Točníka z Křimic, podkomořího království Českého, pana Ctibora Žďárského, hejtmana Menšího Města pražského, pana Diviše Černína z Chudenic, z stavu rytířského, vše rady Jeho Milosti královské.
Potomně toho roku ráčil jse zase do království Českého s královnou manželkou svou navrátiti, hotovíce jse do města říšského Frankfurtu Mejnu k volení císaře nového dle povinnosti churfirštův germanských, jakž jse tam brzo i s královnou vypraviti neobmeškal; a císařem křesťanským od churfirštuov říšských germanských jest zvolen a vyhlášen. A po korunování sebe na císařství do Čech jse navrátil.
Maximilian, arcikníže rakouské, přijel do království Českého na hrad pražský k Jeho Milosti císařské Matyášovi, panu bratru svému.
V outerej druhého dne měsíce října pohřeb v hradě pražském učiněn tělu slavné paměti císaře Rudolfa, českého, uherského krále, v přítomnosti císaře Matyáše a arciknížete Maximiliana, pánuov bratří jeho. A po ceremoniích pohřebních v kostele hlavním tu na hradě pražském při hrobích císařských a královských předkův jeho jest položen.
Potom brzo téhož roku císař Matyáš, český, uherský král, opěty z království Českého do Rakous se paní manželkou svou se vším svým dvorstvem a komonstvem jse odebral a odjel.
Umřel v Praze Sigismundus Batory, někdejší kníže Sedmihradské země, jenž byl od císaře tureckého k císaři křesťanskému přistoupil, a vzdav zemi Sedmihradskou císaři křesťanskému, v Čechách jest osazen a do smrti (avšak ne příliš dobrovolně) zůstával. V klášteře sv. Jakuba v Starém Městě pražském jest pohřben.
Fridrich Rucký, bratr Kašpara Ruckého (jenž oběšený nalezen) zůstávaje v Praze, vězením arestován, protože naň potah byl, kterak by některé drahé věci po císaři Rudolfovi zůstalé a skryté za sebou jměl a zatajoval. A jsa k právu outrpnému podán, když do Starého Města pražského rathauzu veden byl, do studnice sebou vrhl, však zase vytažen jest a tím větší potah a podezření na sebe uvedl, a naň nastoupeno.
Henricus Julius, kníže brunšvické, kterýž drahný čas v Praze zůstával, nastoupil těžce právem na Purkharta Perlingera a na N., manželku jeho, pro nějaké nařklivé a nepoctivé řeči o témž knížeti a N. hrabince Šlikovně mluvené. A k tomu přivedeno, že tejž Perlinger a manželka jeho nápravu a odprošení právní, v ústa jse bijíce na rathauze pražském staroměstském, činiti a těžké vězení podniknouti a trpěti museli. Ergo: Audi, vide, face, si vis esse in pace.
Potom téhož roku jmenovaný kníže brunšvické tu v Praze na Hradčanech v domě svém, jejž slavně stavěti dal, umřel a do vlasti své ku pohřebu dovezen.
Lorenc de Ramé, Francouz, jenž byl arciknížete Leopolda nařízeným hejtmanem lidu na onen čas vojenského, pasovského, jsa obžalován, že některé vojenské osoby, jenž pod správou jeho zůstávaly, nevinně stínati dal, a jsa před arciknížete Leopolda citován a jmaje jse toho spraviti, spurně arciknížeti mluvil a trucoval, jsa zrození lehkého. I jsa za vinného uznán, jest jat a sťat, a tak záplatu svou vzal; nebo ne krigsmanské, ale loupežné skutky provozoval.
Caesar král Matyáš, zůstávaje v Rakousích, dal rozepsati sněm stavuom království Českého do města Českých Budějovic ku pondělku po památce Obrácení sv. Pavla na víru křesťanskou, že osobně přítomen býti neráčí, příčina toho, že v Praze promírali, jest položena. Na kterémžto sněmě mimo berně nic jiného spůsobeno není; což jse mnohým nelíbilo. A Jan Krocín z Prahy, jsa Jeho Milosti císařské rychtářem Starého Města pražského, jeda k témuž sněmu, na cestě umřel.
Nesnáz a nevole vznikla v Germanii říši o stavení pevnosti nové Wilhejmu při řece Rejnu, aby tu pas Španěluom, do říše vskakujícím, zastaven byl, čehož strana odporná bránili a tomu dovoliti nechtěli. A tak jedni stavěli, druzí bořili, sobě odporujíce.
Město říšské v Germanii, řečené Ach, Aquisgranum, jsa dáno do achtu císařského pro fedrování a přechovávání stavuov nydrlandských, králi hispanskému protivných, čehož když přestati nechtěli, jsou vojensky obleženi, a nemaje retuňku, jse poddali a svoliti museli.
Někteří jiní z obojí strany jedni od druhých k druhým přistupovali.
O masopustě pan Adam mladší z Valdštejna, jsa nejvyšším hofmistrem království Českého a jedním místodržícím v témž království a jsa vdovcem, pojal k manželství N. pannu šlechtičnu z Žerotína v markrabství Moravském.
Při soudu zemském v království Českém, jenž jse držal o suchých dnech postních na hradě pražském, jeden z rytířstva, Petr Ježovský z Lub, ortelován a odsouzen jest hrdla, vyveden a sťat proto, že manželku svou, rozenou Nypšičku, zoumysla beze všeho jejího provinění zamordoval. Vymlouval jse, že ho ďábel posedl, ale nebylo mu platno.
Císař Matyáš, český, uherský král, přijel zase do království Českého na hrad pražský z Rakous s královnou Annou, císařovnou, manželkou svou.
V pondělí 6. dne měsíce července město Klatovy vyhořalo kromě asi pěti domů všeckno ohněm domácím.
Sněm český obecní, jenerální, od stavuov dávno žádostivý po nejedněch toho odkladích, začínal jse na hradě pražském a konati jse prodlévalo, očekávaje na legáty přespolní.
A tehdáž zabit jest v Praze Adolf mladý Vchynský od N. Sekerky, svadivše a pobídše jse k bitvě na Špitálsko.
Při konci měsíce července Melichar Gloselius, biskup vídeňský, kterýž mnohé škodné věci předsebral a všudy jse, jsa nízkého splození, plichtil, přivelebil jse také do Prahy k sněmu českému.
Ačkoliv příměří s Turkem učiněno, však pod tím Turci nepřestávali v Sedmihradské zemi a Uherské škoditi, jimž ten ctný rytíř pan Sejfrid Kolniš statečně odpíral, pročež Turek zrušením příměří hrozil. Avšak to zase jest ve Vídni, městě rakouském, v přítomnosti legáta tureckého k tomu vypraveného spokojeno a porovnáno a nadepsaný pan Kolnič arestován a vrchnosti své v nemilost vešel. Potom měsíce srpna ten turecký legát přijel z Rakous do Prahy k dokonalému s Jeho Milostí císařem Matyášem utvrzení příměří nadepsaného.
Vše v Praze; N. pan Tetaur, zkušený krigsman, zabit jest vlastní zbraní jeho rapírem od N. Ellbognera, pacholete páně Zdeňkova z Lobkovic, nejvyššího kancléře, kteréžto pachole tejž pan Tetaur z něčeho trestal a bíti chtěl.
Když pan Václav Vchynský toho vždy následoval a vyhledával, aby jemu panství chlumecké a kolínské (jež sobě od císaře Matyáše darované jměl) dckami zemskými utvrzeno bylo, a stavové k tomu povoliti jse spečovali, i dal jse do nějakých potupných řečí s pohrůžkami, kterýmiž na sebe víceji popudil. Nebo stavové, vznešše to na Jeho Milost císařskou, za opatření právní proti němu žádali, některá přečinění jeho mu zpomínajíce a obnovujíce, až k tomu přivedeno, že jesti do arestu vzat a na rathauz Starého Města pražského a odtaď do domu Hulianova v témž městě dán, a varta mu nařízena a nadepsaná panství jemu jsou odňata; nebo i chlumečtí obyvatelé těžce jej při Jeho Milosti císařské obžalovali. K obvinění jeho pak právnímu osoby z stavuov a prokurátorové jsou nařízeni.
Sněm český jenerální, obecní, jest na hradě pražském v přítomnosti Jeho Milosti císařské, českého a uherského krále Matyáše dokonán a zavřín v sobotu po památce sv. Jeronyma, na kterémž po svolení berní velikých svolili jse páni stavové dáti tomu Melicharovi Glöselovi, biskupu vídeňskému, sumy peněžité dvadceti tisíc kop míš.; a to za nic, jen že prej o příměří s Turkem učiněné starost a péči jměl. Tak jse chlubil a šacoval, jako by to bez něho dovedeno býti nemohlo.
Na témž sněmu jest také nařízeno o zvelebení národu českého a jak by cizozemci do království Českého přijímáni a osazováni býti jměli, též o zvelebení řeči české. Ale to žádné platnosti neneslo: nebo věc juž jest zastaralá, obmeškaná, nezhojiteldná a nenapraviteldná skrze vlastní nedbalost a nesvornost českou. Nebo mnozí Čechové sami proti avým cizi fedrovali a sebe zlehčovali etc.
Předešle a za pohanstva
byla Česká země pustá,
zůstávaje tak od dávna
lidského rozumu prázna.
Když pak z osudu božského
od národu slovanského
skrze Čecha osazena,
ve všem dobrém rozmnožena,
tu hned národové jiní,
závistiví, nepřízniví,
oč prve nikdy nestáli,
nestarali, nevzdělali,
zosobit usilovali
a do Čech jse valně drali,
chtíce to Čechům vydříti,
z cizí práce rozkoš jmíti
a svou vůli provoditi,
o vše všudy připraviti.
A usilují posavad,
aby jen každý v Čechách vlád.
Čechové se jen dívají
a nic na vlast svou nedbají,
mnozí i napomáhají,
tak k záhubě pospíchají.
Jmějž jse dobře, milý Čechu,
nelez dále do posměchu;
každý do tvé vlasti běží,
nezůstáváš jen v loupeži;
nec valet libertas plus
a snad Čechům periodus.
Ochraňujž sám Pán Buoh tebe
a pomoz z země do nebe.
Poselství turecké v ten celý sněm v Praze zůstávalo, čekaje na vypravení s nimi poselství císařského.
Turecký legát, jenž až posavad v Praze zůstával, a pan Heřman Černín jest také od císaře Matyáše Jeho Milosti v legátství do Turek vypraven.
Nesnáz také a nevole vznikla Karla Emanuele knížete sofojského proti Filipovi, králi hispanskému, jsouce přátelé krevní, pro nějaké právo a spravedlivost, již jse sofojský jmíti pravil a na témž králi hispanském jmíti chtěl, čemuž král místa nedával.
zpět na obsah 
Další: [1616-1620]