|
- Denis | - Konec sam. české | - |
Volba Vladislava Polského (1471); nový král. - Konec války s Matiášem; smlouva Olomoucká (1479). - - Obecný ráz dějin českých v XVI. století; otázky náboženské, ústavní a mezinárodní; základní příčiny úpadu Čech. Úkol moci královské. - Pokus o obnovu katolictví: znovuzřízení strany utraquistické; sněm podobojích 1478; biskup Sankturienský; bouře Pražská (1483). - Náboženský smír Kutnohorský a konec doby husitské.
Přese všecko nebezpečné položení a oslabení Čech dosti bylo uchazečův o dědictví Poděbradovo: Matiáš Korvin, Fridrich Rakouský, vévoda Albrecht Saský a j. Bez rokování utraquisté vyloučili císaře, jenž, jak zdá se, sám nepojímal do opravdy kandidatury své, a krále Uherského, jehož nároky zdály se jim urážkou. Několik hlasů získáno pro vévodu Albrechta Saského; ostatní velikou většinou připadly Vladislavovi, synu krále Polského Kazimíra. Synové Jiřího nepokusili se zachovati korunu v rodě svém, a sněm myslil, že nejlepším prostředkem dokázati vděčnost velikému náčelníku husitskému jest, nadchne-li se duchem jeho a uskuteční záměr, jenž byl jako jeho závětí politickou.120.1
Matkou svou Alžbětou Vladislav spřízněn byl s rodem Luxemburským, ale práva, jež rodem mu přináležela, na rozhodnutí stavů neměla žádného vlivu. Uměl česky a byl dosti mlád - nebyloť mu plných patnácte let - aby se mohlo doufati, že Čechy stanou se skutečnou druhou vlastí jeho. Tělesné spojenství s Polskem bylo od půl století jedním z hlavních článků národního programu. Pouhá vyhlídka na jednotu obou velikých států západoslovanských vzbudila jisté pohnutí v Německu. Roku 1467 sněm Norimberský protestoval proti povolání Kazimíra na trůn český, jenž mu tenkráte nabízen byl od papeže; roku 1471 sněm Řezenský u velikém počtu sebraný prohlašoval, že "nestrpí za krále Českého ani Uhra ani Poláka; nebot král Český je přední světský kurfiřt říšský a tudíž smí jím býti toliko Němec". Tento nepokoj postačil by, abychom poznali city, jimiž projati byli Čechové: od Vladislava očekávali konečného vítězství revoluce; od něho požadovali zároveň, aby zachovával jejich privilegia náboženská a aby zabezpečil "slávu jazyka slovanského".
Veliké poselstvo vypravilo se do Krakova, aby nabídlo korunu mladému králevici. Podmínky od sněmu uložené byly dosti tuhé. Vladislav přijal vše, slíbil pod svou ochranu stejnou a spravedlivou vzíti obě strany, hájiti kompaktat a přičiniti se o jmenování arcibiskupa utraquistického v Praze; zavazoval se, že potvrdí privilegia a výsady jednotlivých stavů, neodcizí žádného statku korunního, neudělí žádného úřadu cizincům a vynasnaží se, aby odvolána byla kletba, kterou stižen byl Poděbrad.121.1 Vydal se tudíž na cestu se stkvělým průvodem, učinil přísahu na zřízení zemské, byl slavně přijat od stavův a korunován v Praze (v srpnu 1471). Při vjezdu jeho do města mistři vysokého učení podali mu skvostnou bibli, napomínajíce ho ku pilnému čtení jejímu, aby naučil se z ní spravovati sebe i lid svůj dle zákona božího.
Nové panování počínalo za okolností dosti příznivých. Známe naděje, jež pojal Poděbrad za posledních měsíců svého života: tyto naděje nebyly zcela klamné a dobrá čáka smrtí Jiříkovou spíše vzrostla nežli ochabla. Páni katoličtí, kteří přidrželi se Matiáše, hledali v něm především ochránce proti panovníku, jenž s přílišným štěstím a dovedností pracoval u povznesení moci královské; dlouhým zápasem utuchla jejich horlivost bojovná, odstoupením jejich protivníka utišen nepokoj jejich a když zabezpečeny byly prospěchy jejich, popřáli sluchu úzkostlivosti svého vlastenectví. Katolictví Vladislavovo uspokojovalo jejich rozpaky náboženské a obratu jejich dávalo čestnou záminku.
Ze zemí přivtělených Morava, kde husité byli u většině a kde národní cit slovanský byl velmi mocný, žádala již jen zaujmouti opět místo své v koruně. Ve Slezsku smýšlení bylo méně smiřlivé. Němci, vraženi jsouce mezi Čechy a Poláky, cítili všecku vážnost nebezpečenství hrozícího jim zvolením Jagielovce na trůn český, ale předešlé boje vyčerpaly sílu jejich, a vláda Matiášova svými požadavky finančními a svou libovůlí valně rozptýlila illuse jejich. I v zemích uherských stačila příležitost, aby ve zřejmou vzpouru propukl odpor zdržovaný potud pověrečnou skoro hrůzou, jakou budil panovník. Jací spojenci nabízeli se kurii ku podpoře Matiáše nebo k nahrazení jeho? - Knížata němečtí hrubě nemínili vyvolávati odvetu Čechů; Fridrich nedůvěřoval ctižádostivému a nepokojnému sousedu svému, obávaje se jeho vítězství. - Sám dvůr římský nabažil se tohoto věčného zápasu. Pavel II. právě zemřel a nástupce jeho Sixt IV. (1471-1484) nebyl již zdržován dávným záštím a čestnou citlivostí, jež odsuzovaly jeho předchůdce k politice nelítostné. V okolí jeho bylo zajisté dosti fanatických prelátův, a on sám nevzdal se hned tradicí Pia II. a Pavla II.: dal do klatby Kazimíra a Vladislava i biskupy kteří ho pomazali; ale to byla již jen poslední ozvěna vzdalující se bouře; věci italské mnohem více zabavovaly Sixta nežli prospěchy křesťanství, myslilť méně na církev než na své příbuzné, a na příště stolice papežská potlačení kacířství věnovala hněv již vysílený a pozornost jen občasnou.
Takto svítala ze všeho naděje, že vlasteneckým odřeknutím Jiříkovým vyznačen bude počátek nové a slavné doby v dějinách slovanských. Osudy světa byly by se změnily, kdyby jednota českopolská byla utvrdila se vítězstvím. Bohužel v této rozhodné krisi štěstěny nedostalo se mužův, a jejich nezkušeností ztracena jediná příležitost k zajištění samostatnosti Slovanů západních proti všelikému přepadu. Jiří neměl nástupce sobě rovného a dynastií Jagielovců počíná úpad Čech.
Nemůžeme popříti, že přese všechy dobré vyhlídky situace zůstávala velmi nesnadnou; vítězství by bylo mělo podivuhodné výsledky, ale předpokládalo u panovníka, ne-li výtečného ducha, aspoň mnoho činnosti a oddanosti a nějaké nadání. Nejtěžší nesnáze nastávaly, ne již zvenčí, nýbrž uvnitř. Válka překvapila zemi českou dříve, než zálohy její byly úpluě obnoveny a v plné práci reorganisační; odrazila sice všecky útoky, ale utrpěla krutých ran. Nejen blahobyt hmotný byl zničen, ale všecky pružiny moci byly uvolněny; statky korunní skoro všecky zastaveny, a král neměl více než důchody z bání kutnohorských, které již upadaly; osobní snahy ctižádostivé byly rozpoutány a zištné chtíče potlačovaly vlastenectví. Úpad mravní způsobený napjetím zájmů byl tím nebezpečnější, že nebyl vyvážen nadšením prvních dní. Vznět revoluční ochabl, vyčerpán byv příliš dlouhým úsilím anebo zmírněn obezřelostí Poděbradovou. Jakási zemdlenost, jíž tehdáž podlehl cit náboženský, neušetřila ani husitův ani katolíků. Stará hádání neustále opakovaná nebudila více nadšení, ba ani zvědavosti. Církev opravná byla již jen církví úřední, k níž poutala se úcta spojená s lhostejností a poslušnost plná vlažnosti. Více než kdy jindy národ potřeboval náčelníka, který by mu dal pevnou správu a uložil oběti ještě potřebné. Nebezpečnou náhodou události daly mu za vůdce cizince a děcko.
Vladislav dobře byv vychován, byl laskavý a spravedlivý; za pokojných dob byl by na trůně pevně utvrzeném řádně vyplňoval své povinnosti vladařské; byl by výborným panovníkem ústavním, milujicím a podporujícím umění, málo náchylným k dobrodružstvím, ani strannickým ani neustupným. Nedovedl odporovati žádné žádosti ani radě; dobře, velmi dobře, odpovídal každému, kdo s ním mluvil, až konečně nazván králem Dobře. Duch jeho byl prostřední, ale chyběla mu spíše vůle, nežli rozum: "zobal jako holub vše, co mu předhazováno", byl přístupen vlivům nejvíce si odporujícím, neschopen i rozhodnouti něco sám od sebe i zachovati rozhodnutí, jež mu bylo našeptáno. Jeho slabost často zvrhovala se v obojakost a kazila jeho záměry nejupřímnější: "vystříhaje se jedné nespravedlivosti, aby totiž nikomu neublížil, z bázlivosti padá do jiné, an bezpráví jiným činěné nezastavuje."123.1 Nebyl bojácný, ale hrůza boje vedla u něho k týmž výsledkům jako zbabělost: "Jest obyčejem Jeho Milosti", píše vrstevník jeden, "že přidržuje se strany, která zdá se mu nejsilnější." Nebyl líný, ale činnost jeho byla neplodná, proto že byla bázlivá a nestálá. Jeho otec Kazimír, neprojevil ani mnoho rozhodnosti ani velké podnikavosti: tyto chyby zveličené zdědil syn jeho. V každodenní modlitbě své Vladislav prosil boha, aby mu dopřál klidu a míru: ale poněvadž vážnost prokazuje se jen udatným, slabost jeho vzbudila odboj a jeho panování bylo jedním z nejbouřlivějších ve vší historii české.
Jeho bázlivost přirozená byla ještě zvyšována citem, že není ve shodě se svým národem; nemilovalť nikdy Čech a byl vždy cizincem mezi svými poddanými. Neodpouštěl jim zatvrzelosti v kacířství jejich. Příliš málo jsa vznětliv, aby vážně podnikal a zvlášť aby na dlouho udržoval zřejmý boj s utraquismem, po několika nešťastných pokusech o reakci spokojil se nevrlým záštím. Ostatně lhostejným zůstávaje ke svým vlastním věcem jako k věcem zemským, jako svědek nečinný díval se na pád moci své. Jakožto pán dvou velikých království často musil oběd svůj bráti na dluh, a jeho hofmistr byl přinucen občas dožadovati se na kancléři uherském vína pro tabuli královskou.123.2 Zdálo se, že křivdy nedostihují ho, i nesnažil se zastaviti revoluci, kteráž uchvacovala znenáhla poslední výsady moci královské.124.1 Na neštěstí král netrpěl tím sám, a vyhlazení předního činitele ústavního mělo v zápětí nesnesné bezvládí, zlehčení povah a zkázu politického vlivu Čech.
Nad takovým protivníkem Matiáš rychle nabyl opět převahy. Používaje váhavosti Kazimírovy, v zárodku potlačil vzpouru uherskou. Roku 1474. veliká výprava českopolská, jež za dobrého vedení byla by přivodila výsledky rozhodné, skončila ponižujícím jen nezdarem. Velmi četnému vojsku slovanskému nedostávalo se spojitosti a kázně; Kazimír byl vůdce méně než prostřední. Smlouva Vratislavská ukončila výpravu a zastavila nepřátelství: podmínky jasně ohlašovaly již neštastný výsledek, jaký válka bude asi míti pro Čechy. Ale ještě vše bylo lze napraviti; doufaloť se, že Vladislav s věkem nabude větší zmužilosti a podnikavosti, štěstí neodvrátilo se ještě úplně od Čechů: páni čeští, kteří podporovali Matiáše, co den snášeli jho jeho s větší trpkostí a zlostí; jednotlivé výpravy za hranice dokazovaly, jak snadno mohlo by zjednáno býti podrobení odbojných zemí vysílených a vládou maďarskou velmi málo spokojených. Na neštěstí Vladislav byl prašpatný vládce, bez moci a vždy bez peněz. Kletby církevní znepokojovaly jeho zbožnost a péče o válku znavovaly jeho netečnost. Přijal předběžnou smlouvu Brněnskou (1478), jež následujícího roku (1479) potvrzena byla a zostřena mírem Olomouckým.
Smlouva Olomoucká znamená konec zřejmého zápasu počatého od stolice papežské proti revoluci husitské. V této válce nebylo vítězů, ježto obě strany vyšly z ní vysílené ranami skoro smrtelnými. Úsilí papežův o potlačení vzpoury bylo marné, a Čechové přese všecky útoky uhájili svou samostatnost náboženskou, ale za jakou cenu! Nejenom Matiáš na čas svého života zachoval si titul krále Českého, ale dostal i Moravu, Slezy a obě Lužice; smlouva obsahovala sice článek o výkupu, ale podmínky jeho byly tak těžké, že zdály se toliko prázdnou útěchou pro sebelásku přemožených. Čechy ztrácely všecky své vedlejší země: z veliké od Karla IV. založené říše zůstávalo již jen jméno. Náhoda, kterou po několika letech Vladislav učiněn byl nástupcem Matiášovým, nevyhladila hrozných účinků míru r.1479. Svazky, které poutaly mezi sebou jednotlivé údy koruny, byvše příliš dlouho uvolněny, neutužily se více; království nenabylo zase svého vlivu mezinárodního, a slabosť jeho dráždila všeliké snahy ctižádostivé. Odtud počíná se zdlouhavá práce výbojná, kterou tato slavná říše přemění se v prostou zemi rakouskou. Osud chtěl, aby panovník, jenž za několik let tak těžce poškodil dílo Poděbradovo, zachoval korunu skoro po půl století, a to v době, kdy šlo o otázky nejchoulostivější a nejspletitější.
Trojí kladl se problem: náboženský, ústavní a národní, a na rozřešení jeho záviselo nejen blaho, ale i život Čech.
Církev trpěla kacířství, ale neuznávala ho i nevzdávala se svých záměrů odvetných; zatím nepřemohla-li Čechů, osamotila je. Odbojem svým odděleni jsouce od ostatního světa, obklopeni neproniknutelnou ohradou záští a nedůvěry, Čechové teprve velmi pozdě a velmi neúplně účastnili se velikého hnutí renaissančního. Odkázáni jsouce na v své hranice, mohli spoléhati jenom na své vlastní prostředky: naleznou-li v husitství živel dostatečný pro pokrok a činnost rozumnou a mravní? Nebylo dosti, aby nové učení trvalo, bylo třeba, aby se rozvíjelo; co bylo na tom, že utraquism vzdoroval útokům kurie, jestliže nepodařilo se mu zorganisovati se ? Prvním skutkem revolucí a první povinností jejich jest bořiti, ale když všecko zničily, poznávají, že dílo jejich jest připraveno, nikoliv dovršeno. Za středověku společnost zakládala se na společné víře a na poslušenství stolice papežské; když hierarchie byla vyvrácena a jednota katolická zlomena, šlo o to, aby na místo starých dogmat a staletých tradicí nastoupily zásady a řády nové. Úkol byl tak těžký, že všady vyžadoval věkův a proudů krve: Čechy, vybavivše se nejprve, první poznali nesnáze a nebezpečí svobody. V zemi, o kterou dělila se
vyznání řevnivá, především bylo třeba zaříditi řád snášelivosti, vytvořiti stát laický, kde řevnivé sekty pokojně by žily pod stejnou ochranou zákonův a kde záští splynula by ve společné oddanosti k vlasti. Bylo-li to možno té chvíle? Kde s nezdarem se potkal Poděbrad, komu mohlo se podařiti? A mír veřejný nebyl by neustále ohrožován náhlými záchvaty ?
Dále bylo třeba, aby církvi národní dostalo se ústrojí i dosti pružného, kterým by dopřáno jí bylo všelikého pokroku, i dosti pevného, aby chráněna byla od rozdrobení a rozkladu. Husitství, jakmile přestalo býti stranou opposiční, aby stalo se stranou vládnoucí, bylo zase povinno podati lidu vyznání víry a v čelo jeho postaviti kněžstvo spořádané a vážné. Trvalať doba inkubační příliš dlouho: kdyby zůstalo ve své nesouvislosti a nevytrhlo se ze ztrnulosti, jejíž následky byly již patrny, málomoc jeho jevila by se odpadlictvím, nepokojem mravním, skepticismem, zkázou kněží tvořením nových sekt, zmatky náboženskými, a živíc naděje moci papežské, povzbuzovalo by ji k novým podnikům. Národ zmaten odpory učení bázlivého a špatně utvrzeného, zmítán strachem reakce násilné, konečně z reformy neznal by více než zmatky, z pokroku než nepokoj. Vydán všemu pokušení, zbaven všeho nadšení, nemaje ani správy ani učení ani naděje, než jen choutky, pachtění po pokoji a nerozumnou lásku k novotám, podlehl by odrazu okolních hnutí, nepocítiv dobrodiní jejich, a stal by se jakýmsi revolučním vrakem daným na pospas všem náhodám.
Otázka ústavní byla neméně důležitá a neméně choulostivá. Čechy, obydlené od kmene slovanského, k Evropě západní připoutány jsou svou polohou zeměpisnou a svými osudy dějinnými; od několika staletí prvotní řady patriarchalní a demokratické byly podryty příchodem cizích osadníků, nápodobou zvyků německých a výsadami poněkud neopatrně duchovenstvu a městům propůjčenými. Odpor vzbuzený v nižších třídách uvedením řádů feudálních byl jednou z vedlejších příčin revoluce husitské a nemálo přispěl k rychlému rozšíření a ku prudkosti odboje. I po porážce Lipanské radikalní náuky zachovávaly drahně přívrženců, poněvadž nejen obracely se ku věčným pudům, ale i buzeny byly upomínkami vždy svěžími. Města, ačkoliv často oddělila se od Táborův, a ač Praha bojovala proti nim, celkem přála ideám vyrovnávacím; na neštěstí byla rozjitřena vnitřními spory, zhubena válkou a té chvíle oslabena vypuzením rodin patricijských a náhlým zabráním moci od třídy, které bylo teprv učiti se politice. Vůči straně pokročilé, váhající a svými výstřednostmi pověstné, šlechta, jež obohatila se zabráním statků duchovenských, a jejíž přechvaty usnadněny byly prozatímností moci pravidelné, doufala úchvaty své proměniti v řádný majetek a dovršiti vítězství své na úkor moci královské a národa. Za shonu takového narovnání šetřící všech nároků zákonných bylo by jediné zemi popřálo klidu a míru, jichž potřebovala pro nápravu ztrát svých. Nikdo nepopíral pánům převážného vlivu, ku kterému oprávněni byli svým majetkem ohromným, svou znalostí státnickou a svým vzděláním vyšším; ale nejvyšší správa nestačila jim, i pokládali za urážku svých výsad všecka práva, jež zachovaly si druhé třídy. Zda sedláci nebyli přec oprávněni dovolávati se, ne-li nějaké činnosti politické, aspoň svobody občanské a spravedlnosti řádné i nestranné, a zda města, jež právem pyšnila se účastenstvím svým v událostech posledních, činila přílišné požadavky, když domáhala se, aby šetřeno bylo privilegií hospodářských a samosprávy obecní, podmínek to jejich blahobytu, a aby nebyla úplně odstrčena od vlády ?
Kdyby nepodařilo se nalézti půdu pro shodu mezi nároky sobě odporujícími, kdyby předsudky a pýcha umlčely hlas rozumu a vlastenectví, vyhlídka na zmatky a války občanské otvírala by se zemí odsouzené ke kolísání mezi anarchií a despotismem až do té chvíle, kdy nesvědomití a nezřízení odbojníci dobrodružnými podniky uvedli by ji v nebezpečenství, jež skončilo by zoufalstvím jejím a otroctvím.
A nešlo pouze o svobodu politickou, ale i o samostatnost národní. Země česká podporována svým štastným útvarem zeměpisným velmi záhy dospěla k jednotě territorialní. Svou pokročilostí nad okolními zeměmi odrazila bez velkých nesnází útoky císařů německých, ačkoli početně byla mnohem menší. Nepatrná šlechetnost nebo fiskalní potřeby panovníkův otevřely hranice její, ale cizí immigrace vážně nedotkla se široké massy lidu, aniž oslabila její sílu obrannou. Přese všecky pokroky měštanstva německého a přes náruživé opičení se jedné části šlechty, stále zůstávala tu mohutná skupina několika millionů Slovanů, kteří svým jazykem a svými zvyky zachovali velmi živý cit pro svou národnost; dosti bylo jediného otřesu, aby prolomena byla velmi tenká kůra němectví, kterouž oklamáni byli někteří stranničtí nebo špatně zpravení pozorovatelé.
Čechové opírajíce se o Moravu, kdež obýval národ téže krve, se své strany dali se na výboj a zřídili na čas panství slovanské ma březích hořejšího Labe. I po ztrátě Branibor přístup k nim kryt byl obojí Lužicí a Slezskem, jež zabezpečovaly jejich spojení s Polskem. Ačkoli germanisace v obou těchto zemích pokročila, převaha kmene německého nebyla tu ani dosti stará ani dost obecně uznaná, aby reakce nebyla nemožná, a zuřivá opposice města Vratislavě proti Jiříkovi dosti jasně ukazovala živý nepokoj způsobený úspěchem Slovanů. Zatím císařové zanedbávali svých nároků po svrchovanosti a jejich nadvláda v Praze hrubě nebyla lépe založena ani lépe uznána nežli svrchovanost, kterouž osobovali si nad královstvím Arelatským nebo nad Švýcary. Poslední události prokázaly ohromné prostředky, za něž Čechy povinny byly svým tradicím národním, bohaté půdě své, statečným obyvatelům svým, a jakmile v čele svém měly panovníka rázného a obratného, nabyly opět ve střední a východní Evropě vlivu nepopěrného a občas jakési hegemonie.
Smlouva Olomoucká připojením Moravy, Slez a Lužic k Uhrám náhle proměnila situaci. Zda mohly postačiti sobě samým Čechy takto zmenšené a svých zemí vedlejších zbavené? Taková otázka nevyhnutelně musila se učiniti dříve nebo později. Po Evropě feudalní následovala Evropa monarchická, po rozdrobení jednota; malé státy sdružovaly se nebo mizely; království Anglické, Francouzské a Španělské ustavovalo se; v samém Německu za obecného ještě bezvládí počala se rozeznávati místa, kolem nichž vyvinou se nové organismy. Při hranici Moravy a Čech vzmáhaly se Rakousy; ačkoli ještě málo pevné a málo nebezpečné za vlády Fridricha III., těšily se přece nadějí velikých výbojů, jejich pak poloha, stejnost jejich obyvatelstva a veliké styky jejich panovníků ospravedlňovaly jejich ctižádost.
Za všeobecného ruchu sbližovacího a soustřeďovacího mohly-li Čechy přestati na svém osamocení ? Zda skoro samy v Evropě mohly se protiviti tomuto zákonu, který státy podružné pudil ke spojení a zjednocení ?
Přímé a bezprostřední nebezpečenství činilo potřebu mužných rozhodnutí patrnější. Vpád muhamedánský na chvíli zastavený hrdinstvím Jana Hunyada a vítězstvími Matiáše Korvina záhy postupoval opět ku předu. Turci nad své protivníky vynikajíce fanatismem, kázní a zřízením vojenským i politickým, vedeni náčelníky, kteří tehdá skoro všickni hodni byli vojínů svých, a z nichž někteří vynikali jako vůdcové nebo státníci prvního řádu, v Uhrách sráželi se s národem, jenž zralý byl toliko ku porážce, bojovný, ale nekázaný, ochuzený a vnitřními spory rozervaný. A Uhry byly poslední hradbou, která proti vpádům osmanským chránila Čech i Rakous! - Jak by nebyla namanula se myšlenka všem, kdož ohroženi byli týmž nebezpečenstvím, spojiti síly své? Ze států podunajských128.1 každý, pokud byl odkázán na vlastní síly své, byl příliš sláb, aby vydržel na dlouho zápas, i bylo na jevě, že Německo zabavené svými spory staletými poskytne jim pomoci toliko opozdilé a nedostatečné. Zda mohli spáchati tutéž chybu, jako národové na poloostrově Balkánském? Tito, nepochopivše dosti brzo společných prospěchů svých, podlehli jeden po druhém beze slávy a téměř bez obrany.129.1 - Až posud zmařily se všecky pokusy o sblížení Maďarů, Rakušanův a Čechů pod jedním panstvím; nechuť národů byla mocnější nežli potřeby politické a každé takové úsilí neplodné v zápětí mělo nové záští. Ale okamžik blížil se, kdy tlak událostí bude mocnější nežli odpor partikularistů. Jednota byla potřebna; ba nevyhnutelna. Jakým způsobem toliko zjedná se a za jakých podmínek? Výbojem? Zda jedna ze tří skupin, maďarská, německá nebo slovanská, podrobí si obě druhé za many a poddané ? A v tomto případě komu dostane se vítězství ? Kdo druhým uloží své zákony, své tradice a svůj jazyk, neponechávaje jim jiného práva, než aby společné dílo opatřovaly mužstvem a penězi, a za oběti své aby neměli ani užitku ani cti? - Či spíše splynutí bude svobodně zjednáno a dobrovolně přijato a vyskytne se system konfederační, který sloučením prospěchův a šetřením práv pojistí moc a bezpečnost všech a nesáhne na samostatnost žádné.
Tyto rozličné otázky náboženské, ústavní a politické v různých formách naskytovaly se všem národům evropským: dějiny nového věku jsou jen vypravováním o jich úsilí, aby rozřešeny byly a přizpůsobeny k novým podmínkám, kteréž utvořeny byly zmizením společnosti středověké. Založiti svobodu náboženskou, aby nebyla porušena jednota mravní, nahraditi řády feudalní tak, aby přihlédalo se jak ku právům jednotlivce tak i ku potřebám státním, pojistiti a uhájiti samostatnost národní bylo dílo neobyčejně pracné a dosud není hotovo. Který národ odvážil by se chlubiti, že vyšel z doby tápání ? Na nejvýš Anglie, které prospěly zvláštní podmínky zeměpisné. Většina národů, obětí jsouce své neopatrnosti neb událostí, zanedbali některý cíl problemu a takto ublížili těžce budoucnosti své. Někteří docela minuli se s účelem a za chybu svou pykali staletým utrpením a potlačením. - Nikde, leda v Polsku, nezdar nebyl tak zjevný a následky nezdaru toho tak nešťastné jako v Čechách. Sny o samostatnosti náboženské vedou k vítězství církve a k vládě jesuitů, bouře politické připravují vítězství neobmezené monarchie. Čechy vcházejí do velikého mocnářství, však nikoli jako království samosprávné a samostatné, než jako země dobytá; málem byly by ztratily i jazyk svůj a upomínku na národní existenci svou. Bitva na Bílé hoře (8. listopadu 1620) odsoudí je na pospasy nelítostné reakci po několik staletí a vydá je bezbranné cizímu útisku. Ale tato bitva sama jest jenom posledním článkem dlouhého úpadu a nevyhnutelným následkem dřívějších událostí. Stopadesáte let předchozích vyplněno je toliko stálým nezdarem a žalostnou agonií. Průběhem půldruha století prudkost stran a zpozdilost slepých předsudků, liknavost národa a nezkušenost náčelníků činí rozhodnutí nevyhnutelným; s rychlostí větší a větší spěje se ke katastrofě. Chvílemi arciť obzor jeví se méně zachmuřen, zdá se; že několika znamenitým mužům podaří se zažehnati bouři, a jak by jinak bylo u národa, který zachoval si tak neobyčejnou sílu životní? Ale toto vyjasnění trvá na krátko. Ukrutný osud nejlepší úmysly stíhá neplodností nebo lépe, oddanost a osvícenost několika vůdců nevyváží omylů a zločinů jejich krajanův; oni nezdrží ani osudné chvíle, kdy národ, unaven a utrmácen, padne skoro bez boje a bez jiného hrdinství leda mučennictví.
Příčiny tohoto pádu jsou četné a dosti jasně vysvitnou později. Dvě však řádu obecnějšího působí po celou dobu tuto. Nejprve zamotaná spletitost otázek, které byly dány zároveň a nikoli po sobě. Při takové zauzlenosti problemů náboženských, mravních, ústavních, politických, diplomatických, zmatených a zmotaných, potýkajících se navzájem, duchové projati byli jakousi zděšenou málomyslností: žádné rozřešení nejevilo se zjevně žádoucím, aniž domáháno se ho jednomyslně. Z libůstek osobních nevzešel žádný proud povšechný. Někteří páni, zvláště na Moravě, kde spor byl poněkud méně prudký, tušili ku konci cíl, jehož bylo by třeba dojíti: ale nejen že bylo již velice pozdě, aby zakročením jejich citelně proměnil se výsledek tehda skoro jistý, ale i hlas jejich nenalezl žádné ozvěny. Podivno věru, že v této zemi, stranami tak zmítané, nikdy nevytvořilo se opravdových stran ve vyšším slova smyslu, s náčelníky, jichž by posloucháno, s ideami určitými a se směry stálými. Nic podobného tomu, co na příklad děje se ve Francii: zde ve velikých krisích historických za Františka I., Jindřicha IV. a Ludvíka XIV. důležitá strana povýší se nad pomíjející ohledy a nadchnouc se stálými tradicemi vlasti, navrhuje program umírněný a srozumitelný, kterým hned zjednocuje se opět ohromná většina národa. Nejjasnější příklad těchto triumfů veřejného mínění a těchto důtklivých projevů svědomí národního jest vítězství strany politiků za doby Jindřicha IV., ale vedle něho co jiných bylo by snadno uvésti. V Čechách z nárazů jednotlivých libůstek nikdy nevytvořilo se veřejné mínění způsobilé k podmanění každého přesvědčení a ku přemožení každého odporu.
Nuže, a to bylo druhou příčinou neštěstí Čech; z této nejasnosti a nejistoty musilo vyplývati a skutečně vyplynulo podráždění osobních snah ctižádostivých. V této věci spatřován důkaz nenapravitelné pokaženosti mravní a dědičného osudu, kterým prý Slované odsouzení jsou k vnitřním rozbrojům: pouhá zpozdilost! Za všech dob sobecké pudy byly předním činitelem v dějinách, a řevnivost mezi stavy nenáleží zvlášt jednomu kmenu. Apoštolům lze sníti o společnosti cele se vzdávajicí a odříkající, a v této právě době církev bratří českých uskutečňuje tento vzor dokonalosti evangelické: ale jest na jevě, že národ všecken nemůže povznésti se k tomuto idealu asketickému. Sluší-liť toho litovati? Potlačením vášní zda nepotlačil by se zároveň ruch, pokrok a život? Ctnosti křesťanské neodpovídají vždy ctnostem občanským, a není zcela jisto, zda kázání bratří do jisté míry nepřispěla k rozšíření politické lhostejnosti a k odvrácení nejušlechtilejších synů vlasti od jich povinností společenských. - Ale prospěchy soukromé, aspoň v pravidelné společnosti, jsou podřízeny prospěchům obecným, a sobectví jimi podmíněné zdržováno jest souborem zásad obecně přijatých a veřejné mínění choutkám ukládá poměrnou umírněnost. Občané v právech sousedů svých poznávají záruku svých vlastních výsad, a úchvaty jejich mírněny jsou duchem nerozlučné vzájemnosti. Zákon mravní působí toliko tehdáž, když jest úplně jasný, a nikdo nehledí konati svou povinnost, když těžko jest věděti, v čem záleží. Jakmile prospěch obecný jest pochybný, prospěchy osobní stávají se dotěrnějšími, a nepoznává-li se, čeho vyžaduje dobro vlasti, každý myslí již jen na sebe, na své výsady, na své jmění, až do chvíle, kdy útoku chtíčů podléhá stát, drtě troskami svými ty, kdož doufali obohatiti se jeho obráním.
To právě stalo se v Čechách. Zmatek programův a nejasnost idejí v zápětí měly zlehčení povah, výlučnou péči o prospěchy hmotné, zápasy prudké i malicherné, oslabení citu národního. Proto nesnáze zakouší každý, kdo chce hrubými rysy vyznačiti historii, jež zdá se již toliko divou směsí nejpotupnějších vášní. Vnitřní otázky ústavní ovšem vystupují v popředí, protože bezprostředněji dotýkají se jednotlivců. Jeden z mužů, kteří nejpečlivěji a nejlépe prostudovali a pochopili minulost Čech, řekl ne bez jistého zveličení, že v XVI. století není více boje náboženského nebo národního: běží pouze o poznání, zda šlechta dovede založiti panství své. - Slova pozbývají svého smyslu, zásady své platnosti; otázky životní posunuty jsou do pozadí nebo zapomenuty docela; za hlučnými deklamacemi skrývají se bídné výpočty všedních pletichářů; za takového shonu lid, bezvládím znuzený, k vůdcům svým nemá již ani úcty ani důvěry, do věcí veřejných vplétá se toliko některými vzpourami, k nimž přináší jak nezkušenou prchlivost tak i málomyslnost hotovou ku všelikému narovnání; nejčastěji, zachvácen jsa všeobecnou nákazou, v rozkošech hmotných hledá útěchy a zapomenutí.
Události byly by se nejspíše vyvinuly zcela jinak, kdyby králové byli pochopili povinnosti, které jim vyplývaly z jejich úřadu. Karel IV. a později Poděbrad ukázali, jakou moc má říše, když panovník povznáší se nad stranami, a s jistou osvíceností a rázností spojuje upřímnou oddanost k dobru obecnému. Všem nástupcům Poděbradovým nechybělo ráznosti neb osvícenosti, ba ani dobré vůle jim vždy nenedostávalo se: ale oni nikdy nepochopili přirozené úlohy své jakožto prostředníkův a rozsudí; také nedovedli zříditi kolem sebe velikou stranu národní. Oni necítili ani pudův ani potřeb národa, jenž osudy své vložil do jejich rukou. Veliké bylo neštěstí, že nemilovali země české. Slabí ponechávali ji záchvatům jejím, schopní a silní užili proti ní zbraní, kterých jim svěřila. - S tohoto hlediska zápasy náboženské byly zvlášť osudné. Panovníci jakožto katolíci nepřestali snažiti se o podrobení kacířův, a propast nepřeklenutelná rozevřela se mezi mocí královskou a lidem: protože stejně byly ohroženy úchvaty panskými, zdálo se, že spolek mezi nimi musí se utvořiti sám od sebe; nesnášelivost oné a nedůvěra tohoto učinily jej nemožným na velikou škodu všech a na veliký prospěch bezvládí. Nepřátelství králů přispělo zároveň ku překažení organisace církve utraquistické; podpora, které poskytovali katolíkům, udržovala jejich nenávist, živíc naděje jejich, a zmařila zavedení konečného řádu smíšelivosti; zápasy ústavní zostřovaly se, poněvadž neustále splétaly se s vášněmi náboženskými. Takto veliká část zodpovědnosti za utrpení země české padá na panovníky její. Řada počínala se špatně. Vladislav ve správě království jevil se právě tak neschopným, jakým byl v obraně jeho. Přísahal, že zabezpečí slávu Boha všemohoucího a pokroky víry křesťanské, ale způsob, jak rozuměl přísaze své, skoro bezprostředně přiváděl ho ve spor s těmi, jimž ji vykonal.
Jakožto katolík z přesvědčení Vladislav pokládal zároveň za dobrou politiku, aby ústupky odzbrojil přísnost stolice papežské; hledělť získati Sixta IV., zahrnuje ho zřejmými projevy dobré vůle své, a přiměti jej takto, aby uznal volbu jeho.
Dějiny strany utraquistické záleží toliko z řady mdlob a krisí mravních, k nimž odsouzena byla svým nedostatkem logiky a svými odpory. Protože zachovávala potřebu svěcení kanonického, trpěla chronickým nedostatkem kněží, a přílišná prostřednost jejího kněžstva, nahodile sbíraného, byla tím nepříjemnější, čím správa církevní byla nejistější a méně vážená. Po dlouhý čas zlo bylo částečně napraveno jakousi diktaturou mravní, kterou provozoval Rokycana za života svého. Po smrti jeho v čelo konsistoře, která představovala nejvyšší autoritu náboženskou strany podobojí, byl postaven Václav Koranda, jeden z nejváženějších mistrů na universitě: Koranda velmi činně účastnil se posledních událostí. Od roku 1460 pevnost přesvědčení jeho byla tak známa, že zvolení jeho za děkana university vzbudilo trpké stížnosti katolíků; známe úlohu jeho ve velikém poselství vypraveném od Poděbrada r. 1462 do Říma. Poctivý jsa a neohrožený, spisovatel plodný, polemista učený a neunavný, však neměl vyšších vlastností, jimiž ukládá se poslušnost a mate opposice. Spisy tohoto pravověrce v kacířství a theologa zkušeného, ale mělkého a nepůvodního, skoro stejně dělí se na traktaty proti katolíkům a na pojednání proti sektám pokročilejším, zvláště proti bratřím Chelčickým, jimž byl nejurputnějším nepřítelem.
Bylo-li však možná udržeti se věčně v této rovnováze nejisté, stejně vzdálené od poslušenství jakož i od odboje ? Mnozí horšili se pro tyto přílišné vytáčky a přesvědčeni jsouce o potřebě zřízení řádu pravidelného a vidouce ostatně, že všeliké opatrné jednání činí dvůr římský jen nepovolnějším, navrhovali, aby, nehledě ke schválení kurie, zvolen byl biskup národní. Touto netrpělivostí velice oprávněnou pohoršeno bylo mnoho duchů bázlivých, kteří rovněž děsili se pokroku nauk radikalních; úsilovně volali po smíru s církví římskou, napřed přijímajíce všeliké ústupky, jimiž by byl usnadněn.
Tato situace skoro občasně se opakující velice připomínala, jak patrno, situaci, jež způsobila zjednání kompaktat; jako r. 1436 tak i nyní katolíci hleděli z ní těžiti. Tehdáž úmysly jejich byly zmařeny zakročením Rokycany, Ptáčka a Poděbrada, kteří znovu spojili a povznesli stranu opravnou: nyní byli jisti spojenstvím královým a Koranda neměl ani rozhodnosti ani moci svého předchůdce. Ostatně vášně náboženské značně pozbyly již prudkosti své: lhostejníci zajisté neodporovali by příliš vážně reakci, a jejich souhlasem, více méně dobrovolným, vrácena by byla většina katolíkům a oprávněno jejich podniknutí.
Za posledního sporu přívrženci moci papežské proti všelikému pronásledování chráněni byli zmírněním mravův a přízní královou jak přirozenou tak i vypočítavou. Takto, ač kurie podlehla, neutrpěli skutečných škod.134.1 Jakmile mír byl obnoven, počet jejich, sesílený již příchodem Poláků, kteří byli v průvodě Vladislavově, vzrostl dosti rychle: obnovením stykův obchodních přivedeni do měst cizinci, zvláště Němci; obecnou únavou nebo touhou získati přízeň královu způsobeny některé přestupy: sami synové Poděbradovi upustili od kalicha, prosíce církev za odpuštění. Po vší zemi jevilo se pravé obrození katolictví, Kláštery opuštěné a pobořené byly opravovány a osazovány, a několik nových založení svědčilo o probuzení nábožnosti. Páni katoličtí, přísně užívajíce svého práva podacího nad farami, vyháněli z kostelů na svých statcích kněze schismatické. Papež svolil ke zdvižení interdiktu, jenž tížil Prahu ode mnoha let, ale s podmínkou, že kazatelé budou míti právo potírati kacířství, a s kazatelen ozývaly se řeči zuřivé: pravověrní kazatelé, rozhořčení útrapami vyhnanství, ovečkám svým odcizení dlouhou nepřítomností, a nespokojení úpadem hmotným, do něhož dostali se zabavením statků duchovních, dotírali na kališníky, viníce je, že křtí ve jmenu lucipera a s krví kalichu zacházejí jako s kalem. Ode dávných let opět poprve obřady církve katolické volně a slavně konaly se po ulicích. Již rovnost nepostačovala více katolíkům. V Praze o hodu božího těla setkaly se processí obou stran, a málem by byla vypukla bouře když kněz utraquistický spoličkován byl od pána katolického před lidem rozhořčeným. Kališníkům ukládány řády zapomenuté, a když nechtěli poslechnouti, roty zfanatisované přepadaly a pustošily chrámy, týraly faráře utraquistické a na místa jejich dosazovaly kněze katolické. V Boleslavi, na panství Jana z Cimburka, jednoho nejvážnějších pánů v království a jednoho z nejosvědčenějších přívržencův opravy, kněz husitský, jenž chtěl sloužiti mši, byl potupen a odehnán od oltáře svým druhem katolickým.
Na sněmě pánové katoličtí tváříce se, jakoby popírali platnost kompaktat, nechtěli zjednati trvalého míru s husity, svolujíce jen ku příměří několikaletému. Doufaliť, že z nenáhla přivedou stavy ku přijetí svých záměrů restauračních. Od počátku vyšší šlechta odpírala kacířství více, než druhé třídy, a někteří nejslavnější rodové nezlomnou věrnost zachovali církvi; z těch, kdo prohlásili se pro opravu, mnozí podali se spíše výpočtům politickým, nežli důtklivému přesvědčení.
Takto odpadlictví u nich byla hojná a rychlá. Roku 1448 pánové z Hradce, z Kolovrat, z Hasenburka a j. vrátili se ku katolictví, přinášejíce straně papežské všecken vliv, který měli svým bohatstvím, duchem a podáním. Jakož spojenci Matiášovi neobjevili se na sněmích zemských, pokud válka trvala: ale, jakmile mír byl zjednán, Rosenberkové, Šternberkové, Švamberkové, Gutšteinové, Hradečtí, Hasenburkové a j. zaujímali hned místa ve svém stavu, v němž snad nabýti měli většiny. Tento případ možný velice znepokojoval utraquisty, kteří nepopěrnou převahou svou v druhých stavích, v rytířském a městském, zabezpečeni byli jen neúplně, protože v skutku stav panský měl převážný hlas mezi stavy, a že zakročením královským mohla býti ochromena působnost měst.
Strannictví Vladislavovo bylo vždy patrnější. Zapomnělť úplně, že na trůn povolán byl od nepřátel Říma: ba jeho horlivost náboženská drahný čas vítězila nad obvyklou liknavostí jeho tak, že ve službách dvoru římského jevil pevnost a vytrvalost, jichž by se do něho nikdo nenadál. Kdežto kazatelé katoličtí volně oddávali se vášnivým útokům, různověrci byli odbýváni velmi zkrátka. Z Kutné Hory byl vyhnán kněz kališnický, a bouře, jež strhla se následkem tohoto vypovězení, byla krutě potrestána. V týž asi čas chování Jana biskupa Varadínského, vyslance Matiášova, a krajanů jeho vyvolalo v Praze bouři: král dal uvězniti kališníky, jež měl v podezření, že roznítili vášně.135.1. Když jisté pohnutí jevilo se v městě, Vladislav chtěl postrašiti utraquisty novými kroky přísnými. Obeslav před sebe několik nejoblíbenějších kněží, vytýkal jim, že kázali proti pravdě, a že ohrožují pořádek; když po několik hodin vydáni byli posměchu a urážkám dvořanů, zavezeni jsou na hrad Karlštein a uvrženi do žaláře těsného, nečistého, temného a dusného; zde drženi byli několik měsícův a někteří snad i mučeni. Mezi nimi byl jeden z kněží, zvlášť od lidu ctěný, Michal, farář u sv. Jiljí; pocházeje ze šlechtického rodu polského, do Čech přiveden byl svým přesvědčením náboženským a ode třiceti let žil v Praze, kde požíval úcty a lásky všeobecné. Bez úzkosti a bez bázně povzbuzoval druhy své slovy svými a příkladem a když zemřel, ihned pověst rozšířila se, že strážní nechali ho umříti hlady. Lid ctil jej jakožto nového mučedlníka vedle Husa a Jeronyma Pražského. Takové-li vděčnosti zasluhovali utraquisté ? Takovou-li odměnu vzal Michal za horlivost, kterou snažil se postaviti korunu na hlavu Vladislavovu? Hněv králův nebyl ani touto smrtí zlomen: odepřelť sněmu podobojích propustiti druhy Michalovy136.1 na svobodu a svolil k tomu nerad a neúplně na zakročení teprve cizího biskupa.
Oblíbenost Vladislavova u lidu, chováním jeho za války velice poškozená, těmito příhodami vzala za své. Na sněmích ozývaly se trpké stížnosti, nejmírnější pozbývali trpělivosti a nejvytrvalejší přívrženci odvraceli se od krále. Tu i tam v městech propukaly bonře, a města, kdež utraquisté byli ve většině, hleděla se sblížiti na obranu ohroženého kalicha. Tohoto hnutí bouřlivého nelekali se katolíci: viděliť v něm toliko poslední záchvaty agonie. Jaké obrany byla schopna strana nemající ani vůdce ani pevného ústroji? Utraquisté, poznavše příčiny své slabosti; vůči hrozícímu nebezpečenství odhodlali se všemožně zbaviti se této rozptýlenosti, jež vydávala je za obět všelikému překvapení.
Roku 1478 páni kališní žádali Vladislava, aby jim dovolil svolati obecný sněm stavů podobojích: král neodvážil se odepříti. Tehdáž poznalo se, jak hluboce kacířství zakořeněno jest ještě v zemi: se všech stran království sešlo se takové množství osob světských a duchovních, že Vladislav prý podivil se řka, že nikdy neshromáždil sněmu podobného, když šlo o nejvážnější otázky politické. Žádná síň universitní nestačila takovému návalu, i sněmováno ve dvoře pod širým nebem. Mistři a kněží vyložili, proč sněm svolán, připomenuli sliby stále obnovované a stále porušované, kompaktata popíraná, jmenování arcibiskupa věčně odkládané, svěcení čekancům utraquistickým odpírané a fary opuštěné; naproti přísahám Vladislavovým vytkli, jak katolíci štědře jsou povzbuzováni, chrámy podobojích zneuctívány, obhájci pravdy vrháni do vězení a mučeni. Žaloba ozývala se za žalobou a každá bolestně dotýkala se srdce přítomných, budíc hněv ještě nevyhaslý. Za všeobecného pohnutí kdosi zanotoval píseň zakázanou "Věrní křesťané", jež byla jako zpěvem zjednocení utraquistů. Těmito zvuky, na tolik dní slavných a krvavých upomínajícími, rozněcují se mysli: někteří propukají v pláč, jiní chtějí se chopiti zbraně; rokování obracelo se ve výtržnost a hrozilo nebezpečenství, že sněm skončí bouří. Páni, kteří ručili za pořádek, obnovili pokoj a způsobili, že zvláštnímu výboru uloženo uvažovati o opatřeních potřebných. Ale všickni přítomní dříve, než rozjeli se, přísahali, že v obraně zákona božího chtí obětovati hrdla svá a statky, i dostavili se před krále, aby mu podali své stížnosti. Vladislavovi tu skytal se zajisté pohled na pravé Čechy, kacířské a odbojné, který mu tajen byl od dvořanů jeho, a tušil snad nebezpečenství díla, jež tak lehkomyslně podnikl o obnovu víry katolické v Čechách.
Sněm utraquistický před rozchodem svým znovu zřídil konsistoř. Složena jest ze dvanácti členů volených od stavův, a v čele jejím zůstaven Koranda. Úkolem jejím jest představovati tradici, potírati sekty a k čistému učení utraquistickému přinavraceti ty, kdož uchýlili se od něho: pod její nejvyšší autoritou děkanové dohlížeti budou nad prostými kněžími a v kněžstvu zachovávati kázeň a jednotu. Vedle konsistoře výbor šesti pánů světských, zvolených také od stavů utraquistických, zabezpečí vážnost jejích nálezův a dohlížeti bude, aby zákony a výsady na ochranu kališníků byly řádně zachovávány.
Veliký krok byl právě učiněn: na příště katolíci nestáli více naproti osobám neb osadám, jichž síla vzdorná ochromena byla osamocením, nýbrž naproti straně pevně ustrojené, jejíž osudy chráněny od správců řádně ustanovených. Nicméně účinky sněmu z roku 1478 nebyly bezprostřední, ježto i za let následujících katolíci a král pokračovali ve své čilé propagandě. Reklamací konsistoře a protestaci správců s úspěchem bylo by vyslyšáno toliko, kdyby se opíraly o mocnou sílu hmotnou: - kde bylo vojsko kališníků ? Trapný nedostatek kněží rozmáhal se neustále: papež obnovil zákaz světiti kněží utraquistické, far uprázdněných přibývalo víc a víc, i zdálo se, že za dosti krátký čas nevyhnutelně dostanou se nazpět straně protivící se opravě. Naděje katolíků zmařeny byly příhodou nenadálou a skoro romantickou.
V měsíci srpnu 1482 náhle roznesla se pověst, že do Písku přibyl biskup, pravý biskup, opatřený vší moci biskupskou, jenž ochotně světí čekance utraquistické. Tábor a různá jiná města zvala jej, a s velikou slávou přijat byl v Hradci Králové. - Kdokoli zná stav duchovenstva za této doby, nijak nepřekvapí se, že různí potřební a lehkomyslní biskupové bez velikých nesnází přijímali mladíky české, žádající jich za posvěcení kanonické: nanejvýš spokojovali se některými, pouze formálními ústupky, jimiž by se uchránili od pronásledování soudu papežského. Zcela přirozeně vysvětlí se tato ochota užitkem, který z ní plynul, bylať to nová forma simonie tehdáž obecné; není však nemožno, že někdy spolupůsobily pohnutky ušlechtilejší: snad někteří prelátové, přízniví opravě církevní, jinak nedosti dobře zpraveni, želeli jaksi neoblomnosti kurie a cítili soustrast s nešťastným národem, odsouzeným ku věčné záhubě. -- Tehdá žil v Mirandole biskup Santorinský Augustin Lucian; několikráte mladíci z Čech přišlí žádali ho za posvěceni: neodmítl jich a ve své ochotě setrval, i když za posledních let druzí prelatové italští nejpřísnějšími zákazy odvráceni byli od podobných skutků; stižen za to zprvu přísnými důtkami, pak rozličnými tresty kázeňskými, konečně odebral se do Čech.138.1
Jaké byly pravé příčiny rozhodnutí Lucianova? Prameny naše jsou příliš neúplné, abychom mohli je vypátrati. Nezdá se, že měl povahu mučenníka ani podstatu velikého ctižádostivce. Událostmi následujícími jeví se nám mužem prostředním a nerozhodným, málomocným, klesajícím pod nesnázemi, jichž netušil. Však, byť neopatrně, povolil pokušení nepokojné fantasie nebo vnuknutí duše něžné a zbožnosti upřímné; nechť byl dobrodruh nebo muž duchem apoštolským nadchnutý, příchod preláta opatřeného nevyhladitelnou mocí biskupskou byl štastnou událostí pro utraquisty. Katolíci, nanejvýš překvapeni, dali se do obviňování; Vladislav hleděl postrašiti Luciana,139.1 a dvůr římský kapitule pražské zaslal rozkaz, aby byl jat (v červenci 1482). To nebylo tak lehko. Radost utraquistů rovnala se rozhořčenosti protivníků jejich. V Lucianovi viděli jakéhos posla božího a v příchodu jeho zázračný projev vůle boží: v městech, kde se objevil, přijat byl s nadšením pověrčivým. Náčelníci strany podobojí pokládali okamžik za příhodný k dokonání díla svého z r. 1478. Od této doby některá města sbližovala se, jednáno bylo o zřízení jednoty, ale bez úspěchu; vyjednávání bylo opět zahájeno a čile v něm pokračováno. Popud vyšel ze dvou měst, která vždy vyznamenávala se zápalem válečným a oddaností svou k novým naukám, ze Žatce a z Hradce Králové. Malou poměrně lidnatostí svou, snad také jakousi neobezřelostí a známou náklonností k sektám radikálním města tato do pozadí zatlačena byla v druhém období válek husitských: ve chvíli nebezpečenství zaujala opět své místo. Dne 15. června 1482 Žatec vešel v jednotu s okolními městy, dva dni potom příkladu jeho následoval Hradec Králové, a obě města zvala pány a rytíře, aby k nim se připojili. Členové jednoty zavazovali se chrániti biskupa Santorinského a hájiti svých privilegií náboženských proti všelikému útoku; někteří nejmocnější páni a nejvyšší úředníci zemští přistoupili k jednotě. Než chopili se prostředků krajních, ještě jednou nabídli katolíkům mír, žádajíce, aby vzdali se politiky vyzývavé, která vydávala je nejhorší odvetě. Katolíci tvářili se nanejvýš překvapenými: jak lze podezírati je ze zlých úmyslů? Čeho žádají? - svornosti, jednoty. Když naléháno na ně, aby dali zjevný důkaz své dobré vůle přistoupením ke kompaktatům, vyhnuli se: poddanými prý jsou stolice papežské, ve všech věcech víry zakázáno jest jim předcházeti nebo pomíjeti jejich nařízení. Utraquistům zjevny byly úmysly jejich: představitelé církve římské nevzdávali se žádného
nároku svého; další jednání bylo by bývalo vinno a nebezpečno. Za několik let Vladislav neobezřelým nadšením spíše nežli přesvědčením poškodil takto neobratně výsledky vlády Poděbradovy jak uvnitř tak na venek: utlumené záští bylo znovu rozníceno; obě strany stály ve zbrani, hotovy jsouce pustiti se do sebe; moc královská zničena stranami rozhořčenými, z nichž žádná neměla úplné důvěry v panovníka, a jejichž náčelníci přeli se o nejvyšší správu věcí veřejných. Síly, jichž král nedovedl užiti k zachování celistvosti území, měly vyčerpati se novými rozbroji vnitřními.
Jako r. 1448 osud války byl rozhodnut náhlým překvapením již dříve, než počala. Přehnáno je jaksi tvrzení, že té chvíle Praha ještě jednou zachránila husitství: přese všecky pokroky a naděje reakce, utraquism nebyl ještě tak seslaben, aby spása jeho závisela na jednom městě; pravda jest potud, že revoluce, která straně kališnické vrátila stolici království, pojistila jí převahu tak zjevnou, že katolíci hned upustili od plánů svých, pomýšlejíce již jen, jak by za podmínek co možná nejlepších vyšli ze zápasu špatně zahájeného.
Města královská v Čechách počátky svými sahají do druhé polovice XIII. století, do doby posledních Přemyslovců; jich první obyvatelé vesměs byli Němci, které králové povolali na statky své, aby rozmnožili důchody své a získali spojence proti šlechtě. Od té doby města užívají samosprávy dosti rozsáhlé, závisící pouze na králi, aniž mohou býti odcizena nebo zastavena, co ve středověku význačným je znamením svobody. - Karel IV. chránil jich, přál rozvoji jejich, potvrdil nebo rozšířil svobody jejich, zaslouživ si jména nového jich zakladatele. Ale jeho šlechetnost byla vždy prozíravá, i neobětoval nejvyšších prospěchů koruny a země promíjivé popularnosti. Zda tato města, vzešlá z vůle královské, v nichž panovníci měli vůbec ochotné spojence, nemohla se někdy nabažiti poslušnosti své? Byvše podporou, nemohla-li zahroziti nebezpečenstvím? Zalíbivše si v samostatnosti, nemohla-li upírati králům posledních skrovných práv, jež si vyhradili? - Užívaje důvěry k osobě své a vlivu, jímž vždy působí jasný rozum a pevná vůle, výměnou za svobody jim uštědřené Karel bez násilných skutků přiměl města, aby vzdala se výsad takových, jimiž by oslabena byla jednota království nebo zákonná autorita moci královské. Přeměnil obce samosprávné v poslušná města, opatřená v pravdě nejširšími immunitami.
Pořádek věcí, zavedený Karlem IV. jako všecky řády spravedlivé a rozumné, záležel na rovnováze stavů a moci, a jako téměř vždy, i tato dosti nejistá rovnováha byla udržována především bdělostí a moudrostí jediného člověka. Po smrti Karla IV. různé snahy, jím mírněné, povstaly s požadavky doléhavými a výlučnými, a řevniví stavové myslili již jen, jak by získali podíl co možná nejbohatší z pozůstalosti abdikací koruny osiřelé. Města nestarala se více než šlechta o obecné potřeby vlády a o společné prospěchy království. Nejprvé zdálo se, že revoluce náboženská, jež v stejný čas spadla s velmi živou reakcí proti živlu cizímu, uvede asi v nebezpečenství vliv jejich; v skutečnosti dotkla se toliko jejich vrstev vládnoucích, patriciatu, vznešeného občanstva německého, jež ve svých výsadách od některé doby ohroženo bylo obyvatelstvem českým. Ježto ve většině měst staré rody vyslovily se proti opravě, byly vypuzeny za prvních let války, a jmění jejich zabaveno; panství dostalo se obecnému lidu slovanskému a utraquistickému, a města střemhlav vrhla se ve hnutí.141.1
Svou starobylostí, svým bohatstvím, svým obyvatelstvem i svými rozsáhlými privilegiemi Praha bez odporu vynikala nad ostatní města česká. Od XIII. století listiny mluví o blahobytu jejím s jakousi vznešeností, a prameny čím dále tím více svědčí o neustálém rozvoji a o rychlém pokroku jejím: Praha jest "první úd těla národního, čest a blaho království, stkvělá královna, zdroj, odkud právo šíří se do druhých měst".141.2 Založení a lesk university, pověst kázání betlemských, pobyt Husův a nejznamenitějších pomocníků jeho ještě více rozmnožily její slávu. Za mezivládí po smrti Václavově, ana šlechta byla podezřelá, rozdvojená a málomyslná, Praha především byla ustanovena k tomu, aby chopila se vedení strany národní. Dostálať své úloze: první výprava křižová dvakrát poražena byla před hradbami jejími; a od té doby počala vykonávati pravou nadvládu nad ostatní zemí.
Znenáhla druhá města královská uznala jakési vrchní panství její, a obecní její zřízení, rozšířené na veliký počet měst a krajů přetvořováno na zřízení zemské. Její voje rozhodovaly o vítězství, její zástupci na sněmích o většině, a nebylo marnou chloubou, jestliže Pražané první zapisovali se na veřejných listinách před pány a zemany. Chvíli nezdálo se nemožným, že Praha bude v čele opravdové, demokratické reorganisace státní, a že vláda feudalní v Čechách ustoupí zřízení, více shodujícímu se jak s tradicemi národními tak se směry společností moderních. Kdyby přáním svým nepřestala na pouhém pojištění samosprávy své, ale podala se citu vzájemnosti národní, spojením věci své s věcí svobod zemských a rozšířením svých privilegií po ostatní zemi mohla připraviti radikální převrat, jehož účinky byly právě tak důležité a snad šťastnější než následky obnovy náboženské.142.1
Tyto naděje se neuskutečnily. Bylť ještě plný středověk; náčelníci lidu pražského právě jako vůdcové měst flanderských nebo spolku švábského, právě jako Štěpán Marcel nevybavili se z ideí své doby: odvaha a násilí snášejí se s jakousi bázlivostí duševní. Zůstaliť otroky svých upomínek a neměli celkem jiného cíle než rozšířiti svá zvláštní privilegia a postaviti moc svou na místo šlechty. Strana demokratická, oslabená svými nedůslednostmi, postoupila brzo správu věcí státních straně mírnější, a vítězství starého řádu vyznačeno bylo spolkem Prahy s pány a spečetěno společným vítězstvím nad Tábory.
Přese všecken obrat tento Praha, ač chybou svou ztratila jedinou příležitost uchrániti od všelikého útoku politické a náboženské svobody zemské, z války vyšla slavně a čestně. Statků jí přibylo, výsad jejích rozmnoženo. Nejen že měla plnou moc nad soudnictvím, policií a správou obecní, ale Sigmund přiznal jí jakousi nadvládu nad ostatními městy královskými. Ve zdech jejích měla se díti volba králův, a panovník před vjezdem svým do města byl povinen přísahati, že šetřiti bude jejích privilegií. Její soud rozhodoval v poslední instanci o nálezech četných soudů městských, a velmi řídké byly případy, ve kterých bylo lze od jeho rozsudkův odvolávati se soudu královskému. Na sněmích a v poselstvech kancléř její přestavoval celý stav městský a mluvil v jeho jménu. Z měšťanů jejich volen býval podkomoří, pravý to ministr věcí městských a duchovních, zasedající v radě královské, v níž zastupoval stav městský dle pánův a zemanů.143.1 Zásluhou těchto podkomoří a zvláště Václava Valečovského z Kněžmosta (1452-1467) a Samuele z Hrádku a z Valečova (1477-1485) Praha opět nabyla dosti rychle blahobytu hmotného a dovedla připoutati k sobě všecka menší města.
Převážná většina obyvatelstva pražského byla oddána utraquismu: když z rozličných známek počalo se jeviti jakési kolísání Jiříkovo, Praha protestovala hlasně proti všeliké obnově katolictví, a na sklonku vlády jeho víra její nelekala se ani oddanosti ani obětí. Zvolení Vladislavovo přijala s radostí hlučnou, vidouc v něm záruku blízkého a plného vítězství opravy: nesmírné bylo rozhořčení, když král obrátil se proti těm, od nichž byl zvolen, a bylo tím větší, že katolíci, chápající se znovu politiky Sigmundovy, chtěli přinutiti kališníky, aby vlastní rukou pracovali o zkáze husitství.
Středověku nechybělo svobody, ale pokojné držení této svobody. Protože právo veřejné bylo jen svodem privilegií různých a často i odporujících, žádné postavení nebylo pojištěno, ani žádná vymoženost konečná; nepřetržitý zápas byl velmi příznivý rozvoji ctností občanských a vzácnějšími činil svobody vždy popírané, ale působil stav neustálé kolísavosti; za takových řádů zvolna se vytvářejících a za posloupného úsilí všecky strany nalézaly zbraň potřebnou k vykonání svých záměrů. Praha měla již příležitost poznati, že privilegia její nechrání ji ode všeliké nehody.
Před válkami husitskými svobody obecní prospívaly toliko některým bohatým rodinám měšťanským, od nichž v úplné skoro závislosti udržováno bylo ostatní obyvatelstvo. V době revoluční většina česká vytrhla se z panství této cizí oligarchie, která všecky úřady držela: svými právy dědičnými a utlačovala nebo, lépe, potlačovala ostatní obyvatelstvo. Nebyla to pouhá změna osob. Konšelé pozbyli své všemohoucnosti a byli již jen odpovědnými zástupci obce; jejich moc přesně byla vymezena: ve věcech správních přihlíželi a dohlíželi starší a všeliké věci důležité musily předkládány býti veliké obci. V Praze znovu ukázalo se, co stalo se v republikách starověkých: úd přenášeje moc svou, neodříkal se jí, ale vykonával ji přímo sám.
Naprostá rovnost jest ideal stále sledovaný a stále prchající. Sotva zmizela stará oligarchie, již vzcházela nová. Všecky staré rody nebyly vypuzeny a nevzdaly se ani svých upomínek ani svých nadějí. Někteří povýšenci obohatili se za zmatků; jiní volbám lidu odporučovali se svou výmluvností, nadáním nebo prudkostí. Nespokojivše se na dlouho náčelnictvím strany, znenáhla hleděli povýšiti se nad své spoluobčany a na újmu velkých obcí rozmnožiti moc, které nabyli jejich zvolením.
Když Praha poddala se Sigmundovi, musila uznati jistá práva jeho, aspoň v zásadě. Král vzdal se skoro vší působnosti na soudnictví a správu obecní; zachoval povšechný dozor a podržel jmenování konšelů. Taková byla tradice, a nikdo neznepokojoval se tímto vkročováním královským, vždyť tolikerými obmezeno bylo ohradami a výhradami: král právo své vykonával, jen když byl přítomen v zemi; konšelé byli voleni dle seznamu, sestaveného od konšelů odstupujících, bráni výhradně z utraquistův a obnovováni rok co rok. Jejich právo moc byla přesně vyznačena, a v každém případě dozor starších a velkých obcí zamezil by každou choutku úchvatnou. Ale co zmohou opatření proti tlaku okolností? Sigmund, neklamaje se nijak o náklonnosti Pražanů, hleděl na uzdě udržeti jejich nevůli tím, že ustanovil jim úřady městské, jimiž byl si jist, a rozšířil právomoc svých zástupců na úkor moci demokratické. Katolíci a ctižádostivci podporovali jej, závazky přijaté byly zvráceny, a v l. 1438-1448 hlavní město husitství pod purkmistrem katolickým stalo se bezděčným a trnoucím spoluvinníkem reakce až do doby, kdy osvobozeno bylo od Poděbrada.
Vladislav, ujav se opět politiky krále Sigmunda, přejal tak chyby jeho, a nástrojem byli mu taktéž muži, kteří doufali moc svou založiti na zkáze svobod obecných. Aby předešlo se všeliké oprávněné pohnutce ke stížnostem, konšelové byli vybíráni z utraquistův, ale z takových, kteří hotovi byli k odpadnutí; jejich chování ochromovalo všecko snažení husitů v městě, odsuzujíc je k úloze nečinných svědkův událostí, pokud by se nestali obětmi jejich.
Podobně bylo v Kutné Hoře, v druhém městě království. Rychlý rozvoj Kutné Hory, ležící uprostřed pánve rudné, ode dávna nejbohatší v Čechách, způsoben byl bohatými ložisky stříbra, v nichž těžilo se před samými branami jejími, a jež za posledních století byla nejhojnějším pramenem důchodů komory královské. Za válek husitských měšťanstvo německé nelítostně a nemilosrdně potíralo tu husity a jeho ukrutnosti nemálo přispěly, že válka záhy vzala ráz násilný a ukrutný. Město, od husitů opětovně dobyté a ztracené, konečně zůstalo v rukou jejich; po vypuzení starých měšťanů stalo se jednou z tvrzí kacířstva až do doby, kdy král odpadlíky zvolil do správy obecní na velikou nevoli omámené a bezbranné většiny.
Jakmile menšina jme se ukládat svou moc, nevyhnutelně musí utíkati se ke krokům libovolným a k opatřením týravým. Tím spíše, že tento nevděčný úkol vládnouti proti většině protiví se duchům ušlechtilým, a že dlužno přijímati služby přívrženců podezřelých, kteří překročují záhy nařízení svých pánů. Prvními nezákonnými skutky vinníci často proti své vůli bývají posloupně sváděni až k výstředním násilnostem. Je to zákon zla, jenž osvědčuje se ve všech dobách bouřlivých, a jemuž neunikl ani Vladislav s rádci svými. Konšelé, jmenovaní od krále v Kutné Hoře a v Praze, těžkým tyranstvím brzo dolehli na města jim vydaná; při jejich zvolení žádáno po nich více rozhodnosti nežli úzkostlivosti nebo poctivosti: hleděli plnou náhradu vzíti za záští, které vzbuzovali, a za odvetu, které se strachovali. Zajisté nemožno uznati beze sporu všecky žaloby, jež proti nim vznášeli později vítězní odbojníci, ale skutky, na jich úřadu lpícími; dosti vysvětluje se rozhořčenost jejich spoluobčanů.145.1 Jeden ze sluhů jejich, jenž nebyl svědomí citlivého, přiznal se, že kdyby "takovú nepravost páni jinde činili, kázali by je zvěšeti". Kupčili se spravedlností, brali oběma rukama, vypovídali ve prospěch těch, kdož ukázali se nejštědřejšími. Chtěl-li kdo býti prohlášen plnoletým, musil platiti. Peněz bylo třeba, aby platnosť závěti byla uznána. Když odebrali se do domu, aby vyslechli poslední vůli umírajícího, zabavili kde co bylo, pobrali klenoty měnili odkazy a pohledávky obraceli ve svůj prospěch. Panství udavačství a hrůzy zabraňovalo všelikému odporu. "Saused s sausedem nesměli volně mluviti; a chtěl li jest kto s druhým na rynku mluviti, ohlédal se jako vlk, zdali by tu třetí byl, aby jich nevyzradil. Pak nad to více konšelé tíž měli své šibaly a zrádce; ti po víních a po šenkovních domích chodíce počínali sami nayprv leccos mluviti proti konšeluom a přimísilli by se kto k tomu a pověděl co takového, ježtoby nebylo libo konšeluom, i zrazovali je, a oni je sázeli, a druhé i mučili, a tak své šibalstvo konali "145.2.
Úřadům městským nebylo se báti trestů, protože zřejmě podporovaly reakci katolickou. Se svolením jich fanatičtí kazatelé, neznajíce nijak smýšlení obyvatelstva, podnikli zuřivý útok proti kacířství. Nejhorlivějšími hlasateli této výpravy křižové byli Bosáci, od Vladislava, jak se zdá, z Němec povolaní, kteří záští náboženské spojovali s vášněmi národními: oni vyzývali čas odvety, kterou by říše pomstěna byla za své pokoření. Valentin Vlk a mistr Puška, úplně zapomínajíce na naučení sv. Augustina, jenž dí, že "klame-li se lid, třeba jednati mírně a nikoli násilně," prosluli přílišnou horlivostí svou mezi těmito zuřivci. Ve spodních vrstvách každého velikého města hemží se obyvatelstva hladového a surového, číhajícího na všeliké zmatky. Řeči mnichů, hlásané této nevědomé a nepokojné chátře, připravovaly ji k nejohavnějším rozhodnutím. Již kněží utraquističtí byli tupeni a chrámy jejich zneuctívány. Všecka tato luza povzbuzována byla spoluvinností konšelů, kteří se k husitům chovali se vší přísností. Běda každému z nich, koho přešla trpělivost vůči této vyzývavosti: každé slovo prudší, každé porušení rozkazů trestáno s největší přísností.
Zda konšelé obmýšleli rozsáhlejší a záhubnější záměry? Temné pověsti se šířily, mluvilo se o velikém spiknutí, od pánů katolických a od úřadů městských připravovaném: všichni utraquisté budou prý pobiti nebo z města vyhnáni; již den byl ustanoven, spiklenec jeden přinesl svolení královské, spoluvinníkům dána zpráva i svěřeno heslo;146.1 administrator katolický Hanuš z Kolovrat, v těžké nemoci své prozradil spiknutí, trápen byv příliš hrozným tajemstvím, jež bránilo mu umříti. Co podstatného bylo v těchto smyšlenkách lidových a v těchto pověstech, bezpochyby od nepřátel konšelů pověřovaných? Jakéhokoliv opovržení hodni jsou muži, tehdáž Prahou vládnoucí, není přece na jevě, že by byli zamýšleli všeobecnou řež, ba připustíme-li též, že kališníci, tvořící velikou většinu obyvatelstva, byli by ochotně nechali se i zardousiti od několika set zuřivcův, ani král, ani rada jeho, jejíž někteří nejmocnější členové byli známi svou oddaností k utraquismu, nebyli by svolili k podobnému vraždění.
S větší pravděpodobností lze předpokládati, že vůdcové měli v úmyslu vzbouřiti lid, aby tím potřeli své protivníky nejnebezpečnější.
Jakmile obyvatelstvo zbaveno bude vůdců svých a postrašeno, pány jsou situace, a podrobení Prahy způsobí podmanění království. I v těchto užších rozměrech lze ještě pochybovati o spiknutí,147.1 není-li jiného důkazu než přiznání vynucená mučením nebo výpovědí svědků podezřelých, že hleděli své vlastní násilnosti omluviti nebezpečenstvím, jež jim hrozilo. Katoličtí konšelé pražští, jako vůbec všichni původci reakce za této doby, nelekali se zločinův osamělých, ale jejich záměry byly bázlivé, protože ducha byly obmezeného. Buď jak buď; ještě jednou byli varováni. Město jitřilo se tajným vřením. Nejvnitřnější city většiny, nejušlechtilejší vášně její a nejoprávněnější citlivost byly uraženy zároveň. Rozhořčovaloť ji chování poslů pražských na sněmích: jejich vinou vymkla se Praze nejvyšší správa, již vykonávali u věcech veřejných: kdežto její zástupci věrně poslouchali rozkazů dvoru, druhá města, Žatec, Louny, stavěla se v čelo strany národní; onomu biskupu vlašskému, jenž vzdoruje kletbám papežským, přišel na pomoc Čechům, a jejž u vítězoslávě přijaly Tábor a Hradec Králové, zavřeny byly brány města Husova; v jednotách na obranu kalicha zřízených Praha nesměla zapsati jméno své. Pýcha městská, víra i prospěch vše sdružovalo se, aby připraven byl výbuch. Není pochyby, že náčelníci jednot utraquistických dávno byli v dohodě s městem. Události nepřekvapily je náhle: byliť připraveni na všeliké příhody, vůdcové ustanoveni a úlohy rozděleny. Podivná jest nevole, kterou za této příležitosti líčí někteří dějepisci: utraquisté byli v zákonité obraně. Utiskováni jsouce zpupnou menšinou, měli povinnost, aby nesnášeli déle nezákonného jha, jež je tížilo: v jistých případech resignace je zradou.
Praha skládala se ze tří měst zcela různých, ze Starého města na pravém břehu Vltavy, z Nového města, založeného od Karla IV. a prostírajícího se vedle tohoto, a z Menšího města na úpatí vrchu na němž trůní královské Hradčany na levém břehu řeky: každé město mělo své zřízení, svá privilegia a též svůj ráz i své obyvatelstvo dosti rozmanité. - Bouře vypukla všude najednou. Dne 24. září 1483 v osm hodin ráno velikým zvonem chrámu Týnského naproti radnici Staroměstské dáno znamení na poplach: ze všech čtvrtí sběhl se lid ozbrojený. Konšelé, konající právě schůzi, uleknuti poslali jednoho ze sebe na náměstí, aby vyzvěděl, co se děje: byl ubit. Purkmistr sešed, chtěl zavříti vrata: lid zabránil mu v tom, vrhl se za ním do radnice křiče: zabij, zabij! Konšelé podobojí vzdálili se bez úhony, druzí byli uvězněni; purkmistr vyhozen oknem a jeden z jeho přátel raněn. Množství lidu vzrůstalo stále; někteří Němci pokusili se vyprostiti konšely, ale bylo již pozdě: několik jich zjímáno, druzí se rozprchli.
Krvavější byla bouře na Novém městě, kde strana demokratická byla četnější a obyvatelstvo bouřlivější. Sedm konšelů bylo zabito na radnici a jejich mrtvoly vyházeny oknem: jiní dva zabili se při pokuse o útěk. Vzbouřený lid zuřil zvláště proti primasovi Páralovi, jednomu z nejlakotnějších; krutě pykal za své vyděračství. Povstalci rozptýlili se po všech ulicích: kdežto jedni plenili čtvrt židovskou, odnášejíce látky a klenoty, drancujíce domy tak, že nezůstalo hřebíku ve zdi, druzí vrhli se na kláštery. Několik duchovních bylo umučeno a usmrceno: lid spil se vražděním; ženy zuřily vztekleji a divěji nežli muži. Dominikáni utekli řeži jen tím, že se skryli, byli by zahynuli hlady, kdyby někteří katolíci s nebezpečenstvím vlastního života nebyli je opatřovali potravou. Bosáci byli vypuzeni: až ku branám města provázel je průvod divný, pokřikuje po nich posměšně a prose boha, aby nepřiváděl jich zpět z Němec.
Hněv lidu je nelítostný a divoký: luza je všude táž: běda zemi, jejíž osudy rozhoduje, a stranám, které rozpoutávají její vztek! Však kdo byli tu vinníky, ne-li konšelové, jejichž zpupná politika a zločiny dohnaly utraquisty k nejhoršímu, nezůstavujíce jim jiné volby, než odpadlictví nebo odboj ? Kdokoli staví se nad zákon, ztrácí všeliké právo na ochranu jeho: katolíci, vládnouce proti většině, dali podnět ku povstání: jejich neštěstí a zločiny jich nepřátel padají jen na hlavy jejich.
Náčelníci utraquističtí byli by stěží udrželi první výbuchy zuřícího lidu; nepochybně také bylo jim vděk, že hrůzou zastrašen byl všeliký pokus o odpor: ale jejich vítězství bylo by záhy poškozeno, kdyby výtržnosti se byly protáhly. Rychlost a přesnost opatření, jež následovaly, dokazují, že plán byl napřed umluven. Obecní starší chopili se hned správy města; zatím co silné stráže procházely se ulicemi, bráníce všelikému novému pokusu loupežnému, Pražané vyzvali hejtmana hradu pražského ke vzdání jeho: obsadili hrad o několik dní později.
Přísnou odvetou uspokojeno bylo veřejné mínění a husité na dlouho zabezpečeni proti všeliké reakci. Uvězněno bylo asi 250 Němců: v prvním zmatku byli velmi špatně krmeni chlebem a vodou, tak nedostatečně, že někteří prý zemřeli hladem: kdo svolili ku přijímání pod obojí způsobou, byli propuštěni na svobodu; druzí vyhnáni z města a statky jejich zabaveny. Uvěznění konšelové byli mučeni; přiznavše se ke všemu, čeho žádáno, byli odsouzeni na smrt; deset jich popraveno. Jejich těla nechána celou noc na veřejném náměstí "jako kdyby to byli psi", na zejtří hozena na vůz a pohřbena ve společném hrobu.149.1
Zástupcové města na spěch psali Vladislavovi, aby osvětlili a ospravedlnili své chování, slibujíce mu, že uhradí škodu bouří způsobenou: ale zároveň dožadovali se pomoci nejmocnějších pánů, povolali biskupa Augustina Luciana do svého města i vešli ve styky s jednotami utraquistickými.
Bouře roku 1483 měla následky neméně důležité nežli smělý útok Poděbradův r. 1448; jako tenkrát i nyní katolíci byli zděšeni nenadálým odporem: za několik hodin přišli o ovoce všech svých dlouhých a umělých pletich. Opětně stáli proti celému národu, jenž na obranu své víry hotov byl k nejkrajnějším obětem. Překvapení nezdařilo se: jestliže by setrvali na svých záměrech, třeba bylo odhodlati se k otevřené válce; posledními pokusy svými nebyli k tomu hrubě povzbuzováni. - Kdo by jim byl pomáhal? Němci nepřáli si nikterak obnoviti nepřátelství: na zprávu o bouři pražské opravdový strach panický padl na země okolní; již viděly v duchu opět hrozné voje táborské. - Však těžko bylo bez boje odříci se nadějí tak dlouho a draze chovaných. Všickni hned neodhodlali se k tomu. Vladislav, rozhořčen urážkou moci své, sbíral vojsko a žádal pomoci Polska, Bavor, ba i Matiáše. Sixt IV. pochvaluje ho, posílal do Němec bullu za bullou. Marně plýtváno výmluvností! Každý panovník měl své snahy a své nepřátele; Vladislav nedostal z ciziny ani muže, ani groše.
Jeho vojsko bylo dosti četné, ale jakého vůdce mělo a jaké bylo samo! Většina vojáků jeho schvalovala chování Pražanův; opravdová výprava proti odbojnému městu byla by způsobila obecné povstání. Král brzo přesvědčil se o tom. Chtěl vstoupiti do Hor Kuten, kdež obával se bouře: měšťané zavřeli před ním brány své. Povolil, neodváživ se obléhati město. Po dlouhém vyjednávání svolil k odpuštění Pražanům, potvrdil privilegia jejich, dovolil biskupu Santorinskému svobodné vykonávání úřadu jeho, slíbil, že bez svolení obce nepovolá zpět mnichův, a že voliti bude konšely jak obyčejně dle seznamu sestaveného obvyklým řádem. Utraquisté opět zavázali se, že židům a mnichům vrátí věci uloupené, a že dají náhradu vypovězencům.150.1
Pozdní ústupky bývají škodlivé a pokořující. Král vrátiv se do Prahy, byl několikrát předmětem nepřátelských projevů; ba ani životem svým nebyl bezpečen. Opustil starý zámek královský a vzdálil se poněkud od města na výšiny, vévodící Menšímu městu; stavitel Beneš Lounský vystavěl mu tu nádherný palác. Odchod tento byl abdikací, a až do nastoupení Ferdinanda I. Praha užívá samostatnosti téměř úplné.
Odpadnutím královým katolíci čeští pozbyli poslední své naděje v úspěch: ve skutečnosti nepřáli si roztržky, a jejich snaha ctižádostivá domáhala se nových prospěchů. Posledními událostmi kněžím jejich vnuknuty byly zdravé úvahy: kanovníci museli znovu ukrýti se a utéci; administrator arcibiskupství Hanuš z Kolovrat zemřel strachy. Na jeho místo dosazen politik velmi mírný. Pavel Štěpán Pouček z Talmberka, věrně slouživ Poděbradovi až do posledního dechu jeho, ani po smrti jeho nechtěl uznati chráněnce papežova Matiáše Korvina a velmi zmužile vyslovil se pro Vladislava. Zbožnost jeho nevylučovala opatrnosti; miloval svou vlast a mír, znal dobře krajany své, a věci veřejné, jichž účastnil se ode dávné doby, naháněly mu strach z dobrodružství a hrůzu z dobrodruhů. Soudil, že nejlepším prostředkem, jímž by kacíři přivedeni byli ku poslušenství, není doháněti je k nejhoršímu. Zkušeností byl o tom poučen, a po osmdesátiletém nezdaru shledával, že marné jest pokoušeti se znovu o prostředky násilné. Laikové snadno byli přístupni těmto důvodům. Neméně vřele přáli si utraquisté, aby navrátil se řád a mír: spory stavů směřovaly ku potlačení vášní náboženských, a šlechta obojí víry počala se obávati, aby roztržky její nepřispěly k oslabení moci její na veliký prospěch měst. Za takového obecného smýšlení nebylo nesnadno zjednati mír. Byl učiněn v Kutné Hoře r. 1485.
Právě přede dvěma lety Luther se narodil. Evropa byla na prahu nových válek konfessijních; ve chvíli, kdy počínala doba záchvatů náboženských, strany v Čechách tlakem okolností přinuceny byly ku prohlášení řádu snášelivosti a svobody svědomí. Dle smlouvy Kutnohorské utraquisté a katolíci užívají týchž práv a svobod: obě strany zůstávají v držení far jim příslušných, ale všem obyvatelům království jest na vůli vyznávati víru dle vůle své. Kazatelé zdrží se všelikého hanění a kaceřování; kompaktata uznána jsou za zákon zemský, a bude-li se zdáti kališníkům vypraviti poselstvo k papeži o potvrzení jich, žádosti jejich budou podporovány od krále a katolíků. Mír zjednán byl na jedenatřicet let, ale r. 1512 prohlášen za věčný.151.1
Této smlouvě vytýkány byly mezery a nejasnosti: právo poddaného lidu selského nebylo, ani dosti přesně vysloveno ani dosti pevně zaručeno. Jako dřív ani potom někteří páni neodolali pokušení zabezpečiti spásu poddaných svých přikázáním jim vlastní víry své; města nepřestávala odpírati práva občanského těm; kdo nepřiznávali se k víře většiny. Nicméně mír Kutnohorský znamenal ohromný pokrok a jest k opravdové cti a zásluze mužům, kteří jej připravili a provedli, ačkoli jinak celkem nepřijímali, ani nepozorovali pravých následků jeho. Události stkvěle potvrdily politiku Poděbradovu: na troskách theokracie zřizoval se stát moderní, zákon nestrannou ochranu svou rozšiřoval nad kacíři jako nad pravověrci. Po hrozných zkouškách země česká tlakem okolností spíše nežli svědomou vůlí lidí uznávala skutečně nepříslušnost moci ve věcech náboženských. V Čechách, o dvě nebo tři století dříve než v jiných zemích, zápasy náboženské svými vlastními výstřednostmi vyčerpaly fanatism; strany odhodlaly se ke snášelivosti, když nepovedlo se jedné vyhubiti druhou. Oprava nedostihla cíle svého, aby potlačila zlořády církevní; překročila jej potlačením církve samé, pokud byla mocí světskou a svrchovanou. Málo událostí v dějinách má hlubší význam a znamená pokrok tak opravdový, málo které zároveň jsou tak poučné a tak ponižující pro pýchu lidskou a tak mnohoslibné pro budoucnost lidstva jak ona smluva nejasně složená, jež únavou uložena byla oběma stranám. Odtržení jedné části národa od Říma způsobilo nové potřeby, a z těchto potřeb vyplynulo nové zřízení politické. Pozoruhodný příklad o přítažlivosti organů ke středu: z málomoci řevnivých sekt vznikal jeden z nejušlechtilejších citů svědomí novodobého, úcta ke druhému, snášelivost.
Smlouvy celkem bylo dosti svědomitě šetřeno. Vladislav poučen byv posledními událostmi, upustil od svých ctižádostivých plánů o obnovu katolictví; jeho liknavostí získáni byli poslední přívrženci kurie. Obě strany zachovaly své postavení, a zdálo se, že vzdávají se všeliké snahy výbojné. Papežové zapomněli na Čechy: po více než půlstoletém neplodném úsilí nezabývali se více kacířstvím českým; doba válek husitských byla skončena.
Příměří prodloužilo se až do chvíle, kdy pokroky reformace německé vzbudily opět ráznost církve, a kdy tato ohrožena jsouc již nejen ve věci vedlejší a vzdálené, ale ve vší moci své, ba v samé jsoucnosti své, sebrala síly své k poslednímu úsilí o znovuzřízení své autority. Dílo opuštěné Vladislavem přejal opět Ferdinand, jenž projevil však vlastnosti zcela jiné, vytrvalost, sílu a opatrnost.
zpět na obsah 
Další: BOJE ÚSTAVNÍ V ČECHÁCH ZA VLÁDY JAGIELOVCŮV