Česká čítanka - Denis- Konec sam. české -

HLAVA DRUHÁ

BOJE ÚSTAVNÍ V ČECHÁCH ZA VLÁDY JAGIELOVCŮV

Utišení sporů náboženských a převaha otázek politických. - I. Vítězství šlechty a zřízení řádův oligarchických. - Oslabení moci královské: pacta conventa, volba králů, všemocnost sněmův. - Zřízení zemské z roku 1500. - II. Páni a rytíři. Šlechta a měšťané; smlouva Svatováclavská; úpad měst.- III. Utiskování sedláků; poroba; postavení poddaných; jejich výsady a jejich útrapy - Nebezpečí situace způsobené vítězstvím šlechty.

Smlouvou Kutnohorskou (1485) nebyl obnoven pokoj v Čechách, proměněna pouze povaha a předmět bojů vnitřních. Po bouřích náboženských následují spory politické, dávné skupiny ustupují novému roztřídění stran; neběží víc o utraquisty a katolíky, ale o šlechtu, měšťany a poddané; nerokuje se víc o kalichu a o rozdávání svátosti oltářní dítkám, ale o právech sněmu, o složení a právomoci rad, o stycích jednotlivých stavův a o poměrech sedláka k jich pánům.

Jako bychom byli přeneseni do jiné země, tak úplná jest změna: právníci nastupují na místo theologů, výmluvnost opouští chrámy a utíká se do sněmu. Jakási nechuť k hádkám náboženským zmocnila se všech. Odkladu, jehož stolice papežská ponechává utraquismu, neužívá se; církev národní nebudí účasti od chvíle, co nehrozí jí nebezpečenství. Přílišnými útrapami vydobyto svobody, nedostává se již odvahy použíti jí. Otázky vzbuzené schismatem zůstávají nerozhodnuty; čas od času ozvou se některé bázlivé protestace: duchovenstvo husitské zůstává bez vedení, fary jsou uprázdněné, věřící nepodajní; nebude-li pokus učiněn o odstranění takovéto anarchie mravní? - Universita jest v úpadu, bez žáků; jak vrácen jí bude dávný rozkvět ? - Hnutí humanistické znenáhla proniká do všech zemí okolních; nebylo-li by radno převzíti z něho jisté ideje, kterými by obnoveno bylo náboženství národní a dána jemu větší moc a vliv? ?- Mínění veřejné lhostejně se odvrací: děj je skončen; kdo zabývá se ještě věroukou, správou církevní, pokrokem mravním! Některá prohlášení neurčitá, několik hesel, a každý jde dále za jinými prospěchy.

Tato lhostejnost, srovnávající se velice s povahou ducha lidského, jež, hledíme-li k podstatě věci, jest jen poslední výraz a jako karikatura theorií Jiříka z Poděbrad o neutralnosti státu ve věcech víry, skrývala velké nebezpečenství: brzo to zpozorováno. Zlo však nebylo by nenapravitelné, kdyby bylo zdařilo se rozřešiti otázku ústavní, jež na příště zabírala všecku pozornost. Na neštěstí zápasy politické byly spíše prudké než plodné a vedly jen k jistému zmatku, v němž všecka moc byla popírána a všecko právo ohroženo. Pro příští rozvoj dějin českých jest to doba rozhodná, obsahujíc v zárodku všecky chyby a pohromy následujících století. I. Z událostí vyplývají zvláště dva veliké skutky: poroba lidu a vyhlazení moci královské; vinou Vladislavovou bylo, že nedovedl chrániti massy národa proti úchvatům šlechty, a že nezachoval vážnost moci ústřední; rozšíření řádů feudálních, odnímajíc všecken vliv těm, kdo nenáleželi stavu privilegovanému, vydalo několika stům lidí osudy země, zhubilo ducha národního, překazilo zavedení řády trvalého - protože základy moci byly příliš úzké - a uvedlo v nebezpečenství samu jsoucnost vlasti.

S druhé strany moc královská závislostí svou odsouzena byla ke dráze revoluční, protože nebylo možno, aby nadále spokojila se postavením, jaké jí bylo vykázáno; nepotřebna jsouc, stala se právě tím nebezpečnou a svými obraty výbojnými ohrožovala vždy oligarchii, od níž byla zničena. Liknavostí a neprozíravostí Vladislavovou království bylo takto odsouzeno k celé řadě násilných krisí; zápas stavův a právomocí stal se neduhem endemickým, strany neznaly jiného postupování vlády než smělé útoky, a vskutku situace jednou daná nepřipouštěla hrubě druhých.

Omluvou Vladislava jest toliko, že přijal korunu za okolností velmi těžkých. "Když Tys vlády se ujal," praví Bohuslav Hasišteinský z Lobkovic, "vše bylo u nás viklavé a nejisté; dověrného a bezpečného nic. Vně hrozila Tobě válka, doma úklady; mnozí opouštěli Tebe, nebyla-li služba jejich každodenními dary uplacena."154.1 Jednota Zelenohorská neobnovila katolictví, ale za to jí bylo útěchou, že provedla druhou část programu svého, na níž jí neméně záleželo. Poděbrad náhle byl zaražen v úsilí svém o povznesení moci panovnické z podřízenosti, do níž dostala se revolucí husitskou: nejen válka s Matiášem zaujala všecku jeho pozornost a odbojem jednotníků panství jeho odňata část koruny, ale nejobyčejnější opatrnost mu velela, aby upustil od záměrů, jimiž byl by si odcizil šlechtu dosud věrnou. Aby opatřil potřeby obrany, musil opět zastaviti nebo prodati všecky statky, jež byl nově získal koruně, a byl by musil později zavaditi své vlastní jmění. Jeho dlouholeté služby a svazky, jež utvrdil mezi panovníkem a národem, dlouhé nepřátelství, jež vyžadovalo přísnější kázně, za života jeho zakrývaly nevyhnutelné následky této situace. Ale od té doby vážnost trůnu závisela jen na muži, jenž na něm seděl. Nástupce Poděbradův obdržel toliko autoritu úchvaty podrytou; dříve než by mohl vykonávati moc, byl by musil si jí dobýti.

Zda bude s to ? Ano bude-li míti vůli takou ? Šlechta nedoufala v to, a toto přesvědčení neméně než předsudky náboženské a národní rozhodlo o jejím hlasování. Jakého náčelníka podajnějšího a méně nebezpečného mohli si přáti, než toto dítě patnáctileté, takto bez přípravy a bez podpory vržené do země, již neznalo, a kde nakupeno bylo překážek nepřekročitelných? - Péče o politiku zahraničnou na dlouho vzdálí ho od starostí o správu zemskou; vděčnost a obava, aby nepobouřil svých přívržencův odvrátí ho od přechvatů, jež tak proplatily se předchůdci jeho. Vychování jeho bylo již zárukou: vyrostl v Polsku mezi úchvaty nepokojné šlechty a ve vzpomínkách netanula mu jiná forma vládní, než bezvládí oligarchické.

Aby zamezeno bylo všeliké překvapení, šlechta zavázala jej tuhými podmínkami. Články smlouvy z r. 1471, vzor to všech kapitulací, jež králům ukládány byly až do r. 1621, povšechným způsobem potvrzovaly práva, privilegia a obyčeje zemské, ustanovujíce, že žádná změna ústavní ani žádná novota správní, jakkoli důležitá, nesmí býti zavedena, než se svolením sněmu: jinými slovy, panovník nemůže nabýti nových práv než se svolením těch, jichž samostatnost byla by jimi obmezena, a bez jichž schválení měly by povahu revoluční a tudíž vždy nejistou. V době, kdy ve všech skoro státech západních neobmezená monarchie zvedala se na troskách feudalních, v Čechách panovník byl odsouzen oddati se nečinnosti, nechtěl-li stavěti se nad zákon a odvážiti se jaksi odboje proti smlouvě, jež základem byla všech práv jeho.

Kapitulace byly pravou smlouvou bilaterální. Trojí přísahou král zavazuje se zachovávati tato pacta conventa, jednou, když přechází hranice království, druhou před vstupem svým do Prahy a třetí před svým korunováním: potom teprve přijímá slib věrnosti od svých poddaných. Časté byly úchylky od těchto přílišných opatření,155.2 ale nedostatkem té neb oné formality nijak nemění se povaha svazku, vížícího krále s many jeho, a přísaha, kterou činí na zřízení zemské, moci jeho jest podmínkou předchozí a potřebnou. Popis slavností korunovačních, jaký nám podává kniha Tovačovská,155.3 v této věci nezůstavuje žádné pochybnosti. - Když panovník poprvé přibude do Brna nebo do Olomouce, nejvyšší hejtman jménem země prohlašuje se ochotným uznati moc jeho, ale nejdříve markrabí musí odevzdati mu list pod svým majestátem, jímž potvrzuje svobody a práva obvyklá. Kancléř čte jej přede všemi, i hledá se, jestli vedle starých listův a v táž slova vyjádřen. Po skončeném obřadu markrabí přísahá na zřízení zemské,156.1 stavové pak slibují mu věrnost a poslušnost a potom teprve král koná první svůj vladařský skutek.

Podobně v Čechách přes rozdíly pouze formální toliko svobodná volba víže poddané s panovníkem, a jejich obapolným stykům, závazky vzájemnými ustanoveným, není takto zhola nic společného se závazky, jaké poddaní mají ke svým pánům: "Páni," praví Všehrd, "sobě lidi platné, i služebníky a pacholky za své peníze kupují a mají nad lidmi též jako i nad svými služebníky plnú i života moc i smrti, jakož práva ukazují. Ale země sobě krále sama volí a jej dobrovolně podniká, od něho žádnými penězi kúpena nejsúcí; než dobrovolně jenom poddána; král každý zemi přísahu činí."156.2

Jestliže král ruší sliby své, poddaní nejsou více vázáni poslušenstvím. Prameny i skutky stejně jasně dokazují, že Čechové dobře znali poslední důsledky volebních kapitulací. Když na Moravě šlechta zavazuje se obětovati statky své a hrdla na pokoření všech, kdo by ohrožovali práva její, nevylučuje z nich ani krále, a tento bez váhání potvrzuje její nález (1516)156.3. Roku 1511 některými ustanoveními krále Vladislava v pochybnost byla uváděna celistvost koruny; správcové čeští se zvláštní určitostí připomínají mu obapolnost povinností vížící panovníka s poddanými jeho: "Vaše Milost může dobře znáti, který pán a král křesťanský chce, aby jeho poddaní k němu poddanost zachovali, že jest předkem povinen podle své přísahy také k nim se zachovati ... Nejsmeť žádnému člověku smrtelnému zavázáni, bychme měli opustiti práva tohoto království, a nepovstali, i s proléváním krve své, proti lidem, kteří chtějí ujmě a škodě jeho."157.1 Výstraha zdála se vážnou Vladislavovi a než by vzdoroval nespokojeným Čechům, raději nepřijal od Slezanů slibu věrnosti, jehož domáhal se pro syna svého.

V XV. a XVI. století připravuje se takto a uskutečňuje v části východní Evropy přeměna zcela opáčná nežli v západní Evropě, jež spěje ke zřízení monarchii neobmezených. Okolnosti podobné, jaké za středověku překazily v Německu založení říše dědičné, vedou v Čechách, v Uhrách a v Polsku k výsledkům totožným: vinou událostí a lidí nevytváří se tu mezi panovníky a národy ono těsné spojení vyplývající z vědomí stejných prospěchův a ona nerozlučná vzájemnost vytvořená pracemi společnými a zkouškami spolu podniknutými. První panovníci, kteříž od doby národní dynastie Přemyslovců velmi zvolna a působením času spíše, než službami svými a prozíravostí politiky své, dovedli v národu vzbuditi cit dynastický, jsou Habsburkové.157.2 Za okolností takových zásada dědičnosti neměla již významu, a protože ve zřejmém odporu byla s převládajícími názory politickými, usilováno o přeměnu moci královské v doživotní předsednictví. To by bylo bývalo poslední slovo revoluce feudalní a nejjistější prostředek zabrániti všelikým obratům štěstí.

Mimo vnitřní logiku, jež pudí strany, aby do posledních důsledků dovedly theorie své, úvahy rázu méně obecného učinily z volby králů jeden z předních článků programu oligarchického. Každá volba byla vskutku výtečnou událostí - pro volitele. Kandidátů bylo vždy dosti, a na zatlačení svých spoluuchazečů nešetřili ani přízně ani peněz. Lakota, takovým lehkým ziskem jednou vzbuzená, potlačila snadno obavu a úzkostlivost, jež měl vyvolati řád, který za základ kladl nejistotu a porušenost, znemravňoval národ a bránu otvíral vlivu cizímu.

V této věci páni čeští nedovedli dosáhnouti zákonného uznání přání svých. Kdežto v Polsku sněmy ústavně osvojily si právo svobodně nakládati s trůnem, v Čechách stavové volili krále toliko náhodou a jako úchvatem, ale doufali, že odstraní překážky naskytující se, a několikrát by se jim to bylo málem podařilo. Zdálo se na příklad, že cíle došli, když Vladislav, chtěje zabezpečiti trůn synu svému, uznal právo sněmu k volbě krále (21. března 1509). O něco později, aby dosáhl slibu, že koruna, kdyby Ludvík zemřel bez potomků, dostane se dceři jeho Anně, zavázal se, že provdá ji jen se svolením stavů: jest na jevě, že v tomto případě schválení sněmu bylo vlastně volbou krále-manžela. Nároky šlechty shodovaly se tolik s logikou situace a s pravdou skutkův, i byly tak staré, že průběhem celého prvního století vlády Habsburků přese všecko úsilí králův a patrné pokroky moci ústřední, sněmy nikdy neupustily výslovně od svých požadavků.

Hlavní příčina poměrného nezdaru šlechty v této věci byla jistá nerozhodnost, podivně slučující se s nejsmělejší odvážlivostí, a účinky její velmi jsou patrny průběhem celé této doby dějinné. Tato nerozhodnost sama jest jistým stálým rysem povahy české, a utvrzena tu byla zvláštními podmínkami boje počatého proti moci královské.

Aristokracie nebývá méně ctižádostivá ani bázlivější než demokracie; méně liší se od sebe cílem vytčeným než postupováním užívaným; kdežto demokracie, vycházejíc obyčejně od zásad obecných, dovolává se pravdy nepodmíněné a ráda zavádí bezohledný pořádek, aristokracie, opírajíc se o tradice a o historii, jest tudíž šetrna k událostem předchozím; překrucuje je, aby dosáhla z nich, čeho si přeje, ale překrucujíc je, váží si jich; i ve svých odbojích nemůže upustiti od své konservativnosti, a revindikace její, nejsou-li založeny na historii, ve vlastních očích jejích pozbývají své síly. Jako v Uhrách tak i v Čechách povstání vždy propuká toliko pro porušení ústavy.

Ona střídavá úzkostlivost loyalní, splétající se s nejostřejšími snahami ctižádostivými a ona bázlivost, nezdržující se přechvatů, ale neodvažující se hnáti je do krajnosti, nebyly k velkému štěstí zemi: překáželyť, že nemohla určitě a konečně upevniti se vláda, kteráž buď jakouž buď, byla by přece lepší nežli stálý zápas právomocí. Co zvláště týkalo se volebnosti trůnu, nebylo pochyby, že v dobách před válkou husitskou syn pravidelně korunu dědil po otci, a zlatá bulla Karla IV. r. 1348, vyhrazujíc jinak svrchovanost národu, zachovala a přesně vyslovila obyčej dědičnosti. Stavové, jimž překážely tyto upomínky, neodvažovali se revolučně prohlásit právo své, ale nepochybovali, že ve chvíli únavy nebo slabosti panovníka vymohou odřeknutí se jeho.

Nic však nebylo způsobilejšího k oslabení moci královské nad nejistotu, jež vznášela se takto nad povahou a původem její autority, a šlechta kořistila z toho, hledíc ji přivésti toliko na stín bez těla a bez života.

V době příchodu Vladislavova do Čech, ač šlechta zmohla se, a okolnosti dále přály velmožům, věc králova nebyla ztracena. Města, byvše přechmaty šlechty velice popuzena, byla hotova vejíti opět s panovníkem ve spolek, na čas přerušený; ačkoli posledními událostmi zasažena byla jejich zámožnost, vládla ještě velmi značnými prostředky: i když odkázána byla na vlastní síly své, přece po dlouhá leta držela na uzdě aristokracii; ve spojení s nimi královská moc lehce byla by zdržela pokroky protivníků svých a zachránila si, čeho třeba bylo pro upevnění řádu veřejného. Nemluvě ani o sedlácích, jichž neproměnná oddanost byla by zabezpečena, kdyby jen chráněni byli od poroby, i mezi šlechtou samou král nalezl by dosti spojenců: všickni nekořistili stejně z bezvládí, mnozí za nestálá a pochybná dobrodiní jeho raději by byli měli mír a bezpečnost; někteří byli ducha dosti vznešeného, aby hrozili se výstředností, jejichž závěrkem a koncem nevyhnutelným byla by zkáza země a reakce despotická.

Jak děje se často, většinu poctivou a umírněnou potlačila menšina, jejíž choutky byly prudké a nátlak neustálý, ale výsledek byl by býval zcela jiný, kdyby Vladislav byl dovedl většinu zříditi a vésti.

Na neštěstí neporozuměl ani v nejmenším v úloze své a okolnostmi pozornost jeho brzo odvrácena od věcí českých. Po smrti Matiášově roku 1490 Uhři nabídli mu korunu: neočekávaná odveta pro Čechy! Země přivtělené mohly znovu býti připojeny ke koruně a skutečně stalo se tak, přes některé protestace Uhrů, jež stíženy byly kolísavým a odporujícím si panovníkem. - Smlouva Olomoucká byla vyhlazena, ačkoli, jak uvidíme později, všecky zlé následky její s ní nezanikly: Ale s jiných hledisk spojení Uher a Čech pod žezlem Vladislavovým bylo osudno této zemi.

Položení Uher vyžadovalo nutně přítomnosti královy: hnutí bylo tu ještě hlubší nežli v Čechách, zápasy stavův urputnější, mravy politické horší; na straně jižní Turci neustále ohrožovali hranici. Vladislav, jemuž nikdy se nelíbilo v Praze, potom usídlil se v Pešti a do Čech zavítal již jen zřídka a na krátko: staralť se málo o blaho tohoto kacířského národa; nezajímal se o svůj vlastní prospěch a štěstí ještě, když nezkušeností svou nebyl zaváděn, aby vystupoval proti těm, kdo zaň bojovali.

Královská moc abdikovala; pánům nebylo ani třeba dobývati jí, zaujali jen místo uprázdněné. Hojně bylo mezi nimi mužů výtečných. Nikdy snad šlechta česká nehonosila se tolika vynikajícími politiky: z drsné školy válek občanských vyšlo pokolení silně otužené. Se zkušeností ve věcech státních a se zálibou ke vládě spojovala samostatného ducha a pevnou povahu, jež tvoří se v době nejistých situací, kdy třeba spoléhati jen na sebe; pevným vedením krále, hodného své koruny, byla by dala zemi slavné služebníky. Nejsouc však vedena ani zdržována, stala se zemi nebezpečím a pohromou. Vzpomeňme si, co dálo se ve Francii kolem téže doby: jak znamenité pomocníky Ludvík XII, nalezl ve šlechtě poslušné, a přece ne otrocké! Jaká byla by však bývala budoucnost království, kdyby smělí vůdcové výprav italských byli necháni bez pána, bez cíle, vydáni popudům lakoty a ctižádosti a téměř odsouzeni, v bezbožných bojích vyčerpávati svou horečnou činnost a bouřlivou chrabrost? - V Čechách za nepřítomnosti královy každý vůdce myslil již jen, jak by rozšířil svůj vliv, strany tvořily se a potíraly; osobní prospěchy převyšovaly všecky druhé úvahy; za zuřivého toho shonu. po moci, nehledíc již ku povinnostem, jež tato ukládá, ale ku hmotným prospěchům, jež slibuje, nejšlechetnější povahy znenáhla klesaly, prostřední zhoršily se a špatné zlotřily. Nejhorším snad účinkem zkázy moci panovnické byl mravní úpadek šlechty, která k ní nejvíce přispěla.

Hádky ve šlechtě propukly teprve, když společný nepřítel, král, byl jaksi odzbrojen. Útok proti moci královské veden byl se stejnou silou jako přesností a obratností.

V zemích, kde stát vyvinul se za vlivu římského a církevního, od počátku jeví se nám jak feudalním, tak nad feudalnost povýšeným. Král je první pán v zemi a tímto právem má many, nad nimiž vykonává moc obmezenou, jakou přiznávají mu obyčeje té doby; ale zároveň připravuje a přivádí jiný pořádek socialní; jeho práva panovnická nejsou vyčerpána jeho svrchovanou mocí; jest něčím vyšším než první ve šlechtě, jest náčelníkem státu.

V Čechách moc královská takto pojatá představována byla velmi slavně od Karla Lucemburského, ale nepřečkala válek husitských. Moc vykonávaná Poděbradem a Jagielovci byla skoro výlučně feudalní. Od té doby autorita panovnická právě tak, jako moc šlechty nad poddanými pohybuje se v dosti úzkých mezích, jež ustanoveny byly zřízením zemským.

Však i v této nové době moc královská, zcela feudalní, zachovává dvojí ráz a vykonává se za okolností a nároků rozličných. Král není jen náčelník pánů, on sám jest pán; spolu s many má i on poddané a tito poddaní - to jest nejen sedláci korunní, ale vůbec všickni, kdo nejsou pojati do řádu feudalního - nemají ochrany nijaké v smlouvách zavazujících krále vůči sněmu: zakročování stavů v tomto oboru protiví se úplně tradicím a panujícím ideám právním. Tato dvojitost jasně vyslovena jest oddělením správy královské, jejíž členové závisí výlučně na králi, od správy zemské, nad kterou sněmy vykonávají velmi rozsáhlé právo dozorčí.

V praxi však některé nesnáze vyplývaly z těchto rozdílů: není pochyby, že vliv panovníkův nad many je tím větší, čím rozsáhlejší jest moc jeho nad vlastními poddanými. - Šlechta pochopila velmi důvtipně, že nejlepším prostředkem, kterým by uchránila výsady od útoků krále, jest zasáhnouti moc jeho v samém zdroji jejím zmenšením statků jeho a osobních důchodův a zabráněním mu, aby nemohl s nimi volně nakládati. Zbaven takto vší samostatnosti měl upadati víc a více pod panství sněmu nebo, lépe, šlechty na něm rozhodující. Od té doby bylo jí snadno uchvátiti výlučné právo zákonodárné, pak sáhnouti na soudnictví a na finance a konečně osobovati si moc výkonnou. Král byl již toliko málo váženým předsedou oligarchické republiky. "Jeho moc", dí velmi správně historik doby Žerotínovy, "byla konečně menší nežli moc dože Benátského."161.1

Za necelých deset let po zvolení Vladislavově za krále Uherského, úpadek moci královské byl tak úplný, že zdálo se, jako by upouštěla ode vší naděje v odvetu, když potvrzením zřízení zemského roku 1500 schvalovala téměř vítězství oligarchie. V této době skoro všecky statky korunní jsou odcizeny, a šlechta vymohla na králi, že vzdal se práva k odúmrtem.162.1 Panovník nemá ani stálých a řádných důchodův, ani moci veřejné, ani správy. Nemá jiných příjmů než berně svolované od sněmu, a protože daň nebyla ještě obvyklá, stavové ji svolují toliko občas, za jistých okolností a s nejpřesnějšimi výhradami; komise sněmovní ji rozvrhují a vybírají. Záhy berně neplynou ani do komory královské. Ve svých nesnázích panovník žádal předních pánů za zálohy a půjčky: věřitelé koruny zneuživše toho, přinutili Vladislava, že úplně jim vydal do rukou komoru královskou, to jest, správu financí.162.2 Král ocitl se ve stavu liquidace soudní. Správa dluhu veřejného, financí královských a soukromého jmění nejvyšších úředníků korunních splétá se; zmatek jest nad zmatek a zpronevěřování nestoudná. Berněmi obohacují se jen výdělkáři, i nestačí ani na zaplacení propadlých úroků. Královská moc slabostí svou schází tak, že nemůže dostáti svým závazkům a ztrácí všecku oblíbenost u lidu, vyžadujíc od země těžkých a marných obětí.

V době, kdy všude stálá vojska nastoupila na místo hotovostí feudalních, král český nemá jiných vojů, nežli všeobecnou hotovost zemskou, kterou smí naříditi toliko se svolením sněmu nebo když země jest napadena. Skutkem, ne-li právem, správa politiky zahraničné dostává se stavům, kteří sami rozhodují o vojsku a penězích. Ve většině druhých zemí zřizuje se správa státní, jež znenáhla nejvyššímu dozoru svému podrobuje osobní prospěchy a zvětšuje moc svou rozmnožováním služeb svých: v Čechách ještě ani nepočíná se tvořiti; hejtmanové krajští, kteří sami po krajích představují činnost panovnickou, nejsou úřadem stálým: pokud se jich užívá, jsou často voleni od šlechty a vždy z ní vybíráni; někdy úřady jejich jsou dědičné: uhodneme, pokud král může spoléhati na jejich poslušnost a oddanost.

Správa ústřední skoro úplně vymyká se z rukou panovníkových. Rada královská jest již toliko výborem sněmu; zřízením zemským ustanoveno jest rozdělení předních úřadů mezi jednotlivé stavy, to jest král musí rádce své vybírati výlučně z přirozených protivníků svých. Přesný pořad byl zaveden mezi nejvyššími úředníky, a kdo neprošel nižší stupně, nemůže se povznésti k vyššímu úřadu. Nejvyšší úředníci ustanovováni jsou k návrhu sněmu nebo rady, a stavové upírají králi právo sesazovati je. Jako ukazuje i jméno jich, jsou představiteli země, a nikoli služebníky krále, přísahají na zřízení zemské: úkolem jejich jest bdíti nad činností panovníkovou i omezovati ji a nikoliv prováděti.

Vedle této správy zemské správa královská zvlášť ustanovená k řízení statků bezprostředně korunních, byla by mohla, jako na příklad ve Francii, rozšířiti práva svá a státi se nástrojem, jímž by moc panovnická v zemi byla znovuzřízena: sněmy však rozšiřují znenáhla nad ní dozor svůj a moc, proměňujíce hodnostáře korunní v úředníky zemské; podléhajíť týmž povinnostem a jmenování jejich závisí částečně na stavích.163.1 Převzetí moci jest tak úplné, že když trůn královský za Ferdinanda I. nabyl opět jakési samostatnosti, stará se předně o vytvoření zcela nové správy.

Jako moc výkonná i moc soudní přísluší sněmu. Nejvyšší soud skládá se z určitého počtu pánův a rytířů, jeho členové jsou nesesaditelní a vybírají se jakousi svobodnou kooptací, nebo volí se k návrhu rady zemské. Právo vykládati zákony ve všech případech nepředvídaných přísluší jemu měrou největší; nálezy jeho jsou svrchované a rozsudky jeho stávají se jedním z předních zdrojů soukromého práva. Král nesmí poháněti nikoho před jiný soud, a právo jeho k udílení milosti je téměř odstraněno. Nejvyšší soud se svými povinnostmi soudními spojuje nejvyšší právomoc politickou i vykonává povšechný dohled nad činností panovníkovou. Představuje stálý výbor sněmu; zasvěcen jsa do nejtajnějších podrobností státních, zamezuje všeliký pokus odporu a ve svém středu sdružuje nejmocnější členy šlechty, snahám jejím dává ráz jednotného vedení a nepřetržité vůle, jimiž působí neodolatelně.

Sněmy scházejí se často, jich bdělost jest tak čilá, že kdyby i členům nejvyššího soudu a nejvyšším úředníkům osobním prospěchem jejich nebyla zakázána všeliká shoda s korunou, každé odpadnutí bylo by nemožné. Každý krok důležitý vykonává se toliko se schválením stavů, každý zákon dochází platnosti toliko přijetím jejich. Nálezy neplatí, pokud nejsou zapsány do desk zemských, jež otvírají se jen u přítomnosti poslův od sněmu zvolených. Ano šlechta s obejitím schválení královského chce sama dávati zákony; žádáť, aby nálezy sněmu byly zapisovány do desk zemských beze všeho stvrzení královského; v Čechách jsouc však méně šťastna nežli na Moravě, v této věci nedovede vůli svou uložiti panovníkovi nebo raději netrvá na tom urputně: nač? Nemá-li dosti prostředků, kterými by vynutila svolení královské? Nepodařilo se ji ani, aby obdržela právo svolávati sněm bez povolení královského; ale v skutku zákaz panovníkův nepřekáží jí hrubě a trpělivě vyčkává příležitost, aby zákonem dala si potvrditi poslední požadavky své.

Nesluší dále zapomínati, že pánové svrchovanými jsou vladaři na svých statcích, že nikdo nemá práva zakročovati mezi nimi a jejich poddanými,164.1 že nařízení královská pozbývají platnosti na statcích jejich. Ale protože kolem první čtvrtí XVI. století, totiž v době, kdy královská moc ujala se opět jedné části statků svých, majetek šlechty jest alespoň desetkrát rozsáhlejší nežli jmění královské, moc panovnická ve větší části země trvá jen dle jména, ježto vykonává se toliko prostřednictvím šlechty. Zákonodárství, soudnictví, finance i vojsko vymkly se jí téměř cele; ani církev, ani škola, ani prospěchy hmotné, ba ani správa sama nezávisí na ní; jeví se již jen jako neužitečný zbytek věku minulého. Vladislavovo zřízení zemské nezmiňuje se ani o jméně králově. Proč zastavila se šlechta na této vábné cestě a proč neodstranila královskou moc vůbec, když ji byla zničila?165.1 Lépe by tak věru bývalo pro Čechy. Známe republiky aristokratické, jež velice prosluly v dějinách světových, a oligarchie česká za této doby měla zajisté všecky živly k dobré vládě potřebné.

Většině nedostávalo se rozhodnosti a důslednosti: jako ve věci náboženské strachovala se posledního slova, a její nedostatečná smělost zavalila budoucnost hrozným nebezpečenstvím. Duch šlechty byl obmezenější nežli její zmužilost, a naprosto chyběla jí prozíravost politická. Nedovedlať ani přiznati panovníku nejmenší míru práv, bez níž moc jeho nemohla obstáti, ani zavésti jinou vládu. Ostatně kdyby byli zrušili moc královskou, dlužni by byli pokořiti se autoritě několika mužů ze stavu svého, ale pýcha jejich nikdy nepoddala se k tomu. Starajíce se mnohem více o svou samostatnost nežli o zabézpečení osudů vlasti své, nesnažili se na zříceninách starého systemu zavésti řád nový, který by šetřením všech práv zasluhoval důvěry národa, ale ku prospěchu svému hodlali kořistiti ze slabosti panovníkovy. Bezvládí bylo jejich nejvyšším cílem, i libovali si ve zmatku, za kterého mohli ukájeti své zášti a svou lakotu.

Zmrhali čas svůj hádajíce se o kořist a nepozorovali, že nepřítel hrozí obratem výbojným. Taková byla jich nedbalost, že spokojeni jsouce držením moci, nepomýšleli na uzákonění její: o většině kusů pochybných nechali průchod všelikým sporům, a jejich netečností lehce v pokušení uvedeni byli ctižádostiví králové.

Sněmy, kterými stavové vykonávali moc svou, byly příhodny ku všelikému překvapení, protože složení jejich bylo nestálé a vrátké. Všickni páni a rytíři měli na nich místo a hlas, ale obtížným cestováním, častým sněmováním, nákladným delším pobytem v Praze vysvětluje se, proč počet sněmovníků nebýval obyčejně nad dvě nebo tři sta a často mnohem menší: za těchto okolností králi neho náčelníkům stran nic nebylo snadnějšího než přemístiti většinu přivoláním do sněmu hrstky svých přivrženců, nehledíc k tomu, že tato hlučná shromáždění dala se všelijak porušiti a snadno unésti. Nejen sněmy po sobě následující často byly oživeny duchem nejvíce si odporujícím, ale v témže zasedání osoby měnily se neustále; velmi málo členův účastnilo se rokování od počátku až do konce a za stálého odjíždění a přijíždění úmysly a snahy měnily se každým dnem. Moc sněmů byla by bývala neodolatelná, ale neměly ani vůle ani vytrvalosti. Podobalyť se mnohem více sněmům polským než parlamentům moderním.

Nedostatky podobného systemu byly na jevě: z veliké části mohly býti napraveny rozvojem sjezdů krajských, kteréž za této doby, více silou okolností než dle plánu napřed promyšleného, scházely se častěji a rozšiřovaly svou právomoc. Za prozatímního stavu přejímaly některé povinnosti zanedbávané od moci královské a pokoušely se o znovuzřízení správy. V téže době rozšířil se obyčej, že na sněmy vypravováni byli od nich poslové, a stavové nepokládali se vždy za způsobilé jednati o otázkách důležitých, pokud všecky kraje nevypravily svých zástupců. Posledním článkem tohoto rozvoje bylo by bývalo nahrazení sněmu feudalního moderním způsobem parlamentarním. Dům Obecných v Anglii vzešel z podobné přeměny. Sjezdy krajské byly by také měly nejšťastnější vliv na pokrok života veřejného a jako sjezdy stolic uherských byly by se staly pevným základem ústavy a jako tvrzí samostatnosti.

Králové jevili celkem dosti nepřízně k těmto sjezdům a to proto, že pohyblivost sněmů, podporující všeliké překvapení, ponechávala jim aspoň naději v povznesení moci jejich. Ale šlechta, která vynutila tolik ústupků na Vladislavovi, lehce byla by přemohla odpor jeho v této věci; na neštěstí nepozorovala dosti jasně potřebu toho a nedovedla největším úsilím uchrániti ode všelikého popírání právo své ke svolání sjezdů.166.1

Řád representativní byl by vyžadoval od ní, aby částečně upustila od svých práv a na čas odevzdala je do rukou volených poslanců svých, ale její neprozíravá pýcha raději než bezpečnosti měla rozervanost a nebezpečenství neobmezené svobody. Nad to byli by musili na těchto sjezdech krajských dopřáti účastenství měšťanům, a sobectví jejich chtělo zachovati si výlučné užívání moci králi odňaté. Spokojujíce se skutečným držením, nepomýšleli na malou pevnost ústavy, která vyhlášením bezvládí budila všeliké snahy ctižádostivé a vyvolávala převraty státní.

Vyhlídka na reakci panovnickou byla však tím jistější, že šlechta moci královské ponechala příležitost k zakročování a vlivu jejímu hrozné prostředky. Moc konečně překoná se teprve, je-li za ni náhrada, a vláda oligarchická měla by pevné základy toliko, kdyby ji byly ospravedlňovaly služby její a porozumění novým potřebám národa.

Šlechta libovala si v řádech starých, ježto ideál její nevynikal nad středověk; nepochopilať požadavků společností moderních, a její bezstarostnost ponechávala moci panovnické péči o zabezpečení žádoucího pořádku a blahobytu v zemi, z čehož vyplývá vždy právo ovládati ji. - Za několik let Ferdinand I. odejme šlechtě skoro všecken prospěch vymožeností za Vladislava získaných. Ona bude brániti se, ale spíš otřesy a odboji než úsilím zdlouhavým a trvalým; takto ukáže se posléze, že od ní nebyl založen řád svobody, ale způsoben konflikt, a ježto bude takto neschopna mírnit své nároky právě tak jako pevně založiti svou moc, reakcemi a revolucemi, povede národ ku katastrofě r. 1618.167.1 II. V dlouhém boji svém s králi šlechta nebyla opravdu podporována od masy národa a nijak nepřičinila se, aby zasloužila si této pomoci. Aristokracie na dlouho zachovala moc svou pouze tam, kde vláda její nebyla docela výlučná a nesnášelivá, a kde aspoň do jisté míry připoutala ostatní obyvatelstvo ke svým úspěchům. Páni čeští pomýšleli však jen, jak by co možná nejvíc obmezili počet těch, s nimiž jim bylo sdíleti se o prospěch moci. Tvořili stav vždy uzavřenější, méně přístupný, a týmž úsilím, kterým výsady své rozšiřovali na ujmu moci královské, olupovali druhé třídy o jich svobody.

Tvrdilo se, že v Čechách nebylo šlechty před válkami husitskými: takové tvrzení jest upřílišené, ale není pochyby, že živoucí posud demokratické tradice slovanské poměrně velmi značně oslabovaly rozdíl stavů. Králové dle vůle své volívali si rádce, radívali se se šlechtou: každému, kdo měl statek svobodný a ve dskách zemských zapsaný, příslušel hlas na sněmu; jmění samo a nikoliv urozenost bylo základem privilegia, a rody, jež pozbyly statků svých, neměly místa na sněmích. Všickni obyvatelé náleželi týmž soudům, podléhali týmž zákonům, všecka šlechta na sněmu zasedala v jedné kurii a práva její byla stejná. Tituly neměly ani významu přesného ani hodnoty určité. Konečně značný počet drobných svobodníků závisel toliko na králi a zůstával stále památkou po řádech rovnosti.

Války husitské velice změnily společenský řád a uspíšily revoluci ode dávna jistými známkami ohlašovanou, jež však bez této krise ještě dlouho byla by snad zadržena bývala tuhým odporem lidu. Poskytly úředního schválení změnám již vykonaným a vytvořily pravou šlechtu vyznačujicí se svými právy dědičnými, svým mnohonásobným a přísným rozrůzněním, svými zákony osobními, svými soudy.168.1

Stav drobných svobodníků mizí: mnozí zahynuli ve válce, větší počet jich byl na mizinu přiveden; občanské různice přály přechvatům bohatých sousedů jejich: nemajíce ochrany, musili prodávati statky své a dávati se pod ochranu mocných pánů. - Někdy, praví Všehrd, než nové formy právní byly zavedeny, země byla dobře osedlá zemany; tehdáž "nebylo ještě skupování zeman ani siedel zemanských bořenie a tvrzí i zámkóv zemanských kaženie a s zemí srovnávánie, ani rybníky zemanóv i vsí a dědin najlepších i luk vytopovánie". Počet zemanů byl téměř nesčíslný; ale potom ohněm, morem nebo válkou sídla tato byla rozbořena neb opuštěna.168.2 Z tohoto téměř nesčetného množství zachovává se sotva několik set a stále jich ubývá: znuzeni břemeny příliš těžkými a vší silou na ně doléhajícími, nebo znaveni bojem nerovným dávají se v poddanství, aby dosáhli pokoje. Trvání těchto dědinníků na příště má důležitost jen historickou, a po zkáze tohoto stavu středního, stojí proti sobě toliko šlechta a lid obecný.

Význačným znakem šlechty jest převládající dědičnost: první péčí nové aristokracie bylo chrániti se proti vetřelcům. Žádný sedlák nemůže býti povýšen do stavu vladyckého dříve, než byl osvobozen od pána svého. Právo choditi na sněm a tudíž zaujímati místo mezi stavy privilegovanými podmíněno bylo držením statku svobodného, ve dskách zemských zapsaného; šlechta sama vyhrazuje si právo vkládati trhy své do knih zemských; po dvacet let marny zůstávají protestace měšťanů, a když šlechta konečně povolí, novými zárukami chrání se od všelikého přechvatu. Na příště nikdo není přijat do stavu panského nebo rytířského než svobodným hlasováním starších členů kurie; podmínek žádá se vždy přísnějších, počtu hlasujících vždy většího, vyšetřování zevrubnějšího a delšího.

Etiketa se ustaluje, tituly, až posud dosti kolísavé, nabývají přesného významu, a přísně jest trestán, kdož by odvážil se neprávem jich užívati. Pořad důstojenství zavádí se a dlouho neurčité rozrůznění mezi pány a rytíři nabývá úředního potvrzení rozdělením šlechty na dva sbory. Z obou stavů šlechtických každý má svá zvláštní práva a svá čestná privilegia; zavádění nových titulů přísně jest zakázáno, poněvadž váha starých snadno byla by tim zlehčena. Páni a rytíři dělí se na starožitné a nové rody a mladší šlechta zabírá místo mezi starší teprve po třetím pokolení. Tradice nedovolují ještě, aby schudlý šlechtic zachoval hlas svůj na sněmu, ale chudoba nezbavuje ho šlechtictví, takže dále zůstává povznesen nad ostatním obyvatelstvem: Jazyk sám mění se: na místo názvu statečného rytíře, jenž upomínal na osobní udatenství, nastupuje urozený vladyka. Soud maršálka českého rovná všecky pře týkající se držení řádu šlechtického a zamítá každého, jehož právo časem není prokázáno. V rodině úplnější podrobení ženy, výsady poskytnuté bratřím na újmu sester169.1 vyznačují pokrok řádů feudalních a zánik obyčejů prvotních, ve kterých zákonem byla rovnost naprostá.170.1 Šlechta chce sama tvořiti národ legalní a skutečně celá historie Čech za XVI, století obsahuje toliko dějiny jejích snah ctižádostivých, soupeřství, bojů proti těm, kdo vzpírají se vládě její, a konečného pádu jejího. Páni ve stavích vyšších rozhodující byli pravými vůdci strany této: nehojní sice počtem - nebyloť jich více než dvě stě padesát rodů - ale vládnouce ohromným jměním, doufali, že zabezpečí si jednou převážný vliv výlučným držením nejvyšších úřadův a nejvyššího soudu. Stav rytířský protestoval hlasně: stáloť tu několik tisíc zemanů170.2 na mnoze nuzných, nepokojných, na práva svá velice žárlivých: ohroženi jsouce od pánů, tvářili se, jakoby se chtěli sblížiti se stavem městským; z podobného spojení drobné šlechty s městy vznikla v Anglii sněmovna dolejší, a jednota stavu městského s rytířským byla by bývala prospěšnou protiváhou rozpínavosti stavu panského i dosti přesně by byla představovala průměrnou míru veřejného mínění. Páni ulekli se této koalice a získali opět vladyky, rozdělivše se s nimi o správu a soudnictví.

To bylo neštěstím. Stav rytířský dal zemi české několik nejstatečnějších hejtmanů, několik nejosvícenějších politiků, několik nejšlechetnějších vlastenců: však celkem působnost jeho nebyla šťastna; jako v Polsku i zde padá naň velká část zodpovědnosti za neštěstí veřejné. Vzdělání zemanů nebylo dosti jasné, aby rozeznali vyšší prospěchy vlasti, jmění jejich bylo příliš prostřední, aby byli opravdu neodvislí. Nepokojní jsouce a nejistí, hotovi k odboji a sklonní k málomyslnosti, necitelní k poddaným svým, smělí a plaší vůči králi, byli přední překážkou, že nemohla se vytvoříti správa

pravidelná, a spolu se stavem panským měli něco obmezeného sobectví a nevázanosti prudké a dětinné.

Od té chvíle nastalo plné rozdělení mezi šlechtou a ostatním obyvatelstvem. Šlechta, vystupujíc samostatně a výlučně, mínila, že svoboda její není plná, pokud okolí svého neporobila docela. Útok učiněn nejprve na města. Katolíci, ve stavu panském velmi četní, nezapomenuli na bouři r. 1483 a s radostí chopili se zajisté příležitosti, aby vymstili se na měšťanech za oddanost jejich k utraquismu; ale toto záští náboženské mělo úkol jen podružný: snahami politickými dostatečně vysvětlí se úloha šlechty, v níž utraquisté s nemenší urputností i s nemenší horlivostí dychtili po kořisti. Věc podivuhodnější, stav panský strhl s sebou i krále, popudiv jej proti jeho přirozeným spojencům. Městům nedostávalo se poslušnosti a chování jejich pokornosti: Vladislav sám pokořil rád města královská, nepozoruje, že sám sobě ubližuje. Po dlouhých letech, na sklonku života těžká zkušenost a námitky některých rádců lépe poučených otevřely mu oči, ale jeho pozdní a neúplná lítost nenapravila chybu jeho nemoudrého a zbabělého odpadlictví.

První věc, které dotýkal se spor, bylo právo stavu městského míti zástupce své na sněmu. Na obranu názoru svého šlechta v zemanu Rendlovi z Olšavy nalezla šťastně theoretika velmi důmyslného, který s ostrou logikou spojoval hluboké vědění a s přesvědčením upřímným třeba nestálým velikou obratnost. Vynikaje velikou výmluvností a znalostí v otázkách právnických, byl jedním z hlavních skladatelů zřízení zemského z roku 1500. Způsobil si hněv nesmiřitelný: samo jméno jeho stalo se přezdívkou: rendlovati značilo tolik, co falšovati prameny.

Historie nepotvrdila všech žalob těchto: vůči neúplným pramenům a náhlým i četným obratům Rendlovým pozastavuje se rozpačitě, nepojímá ho dosti dobře, aby se odvážila odsouditi jej. Velice jsa ctižádostiv, avšak zachovávaje v srdci opravdovou péči o velikost vlasti své, nadán nejlepšími vlastnostmi ducha, zrádce všech stran, i v obratech svých dovedl zachovati si svou vlastní cenu a jistou důstojnost, tak že zdá se, jako by byl především obětí časů pohnutých, ve kterých žil, a kterými odsouzen byl, aby v pletíchách podezřelých vyčerpával prostředky znamenitého nadání. O jedné věci nezůstává aspoň pochybnosti, o znamenité činnosti, jakou rozvinul: po více než dvacet let jméno jeho lpělo na všech rtech; jen Machiaveli, praví Palacký, okolo téže doby byl předmětem sporů tak živých.172.1

Názor Albrechta Rendla a šlechty velmi logicky vyplýval z právních ideí tehdáž obecně rozšířených. Města, soudili, založena byvše od krále panskou mocí jeho a na statcích jeho, nemají žádného nároku zákonného ke vměšování se do věcí veřejných; snášelivost uvedla je na sněm, a pro zmatky zachovala se tu; ale držením neodůvodňuje se zákonnost jejich zakročování. Na vůli je stavu městskému scházeti se, aby s králem porokoval o zvláštních zájmech svých: ale vůči druhým stavům může toliko krále míti za tlumočníka a zastupitele. Styky jeho s panovníkem podobají se poměru poddaných k vrchnostem, a přítomnost jeho na sněmích je tak nezákonná, jako by byla přítomnost poslů z měst nebo vsí panských.

Šlechta zahájila výpravu téhož roku, kdy král smířil se s katolíky (1479) a nedbajíc rozhořčených protestací stavu městského, přešla od theorie ke skutkům. Neoznamovala víc usnesení kurií svých třetímu stavu i tvrdila, že shoda stavu panského a rytířského s králem stačí ke zjednání zákonu. Ve Vladislavově zřízení zemském nejen domáhala se práva, pouhou mocí svou měniti obyčeje a zákony jí se týkající, ale stavu městskému nepředložila ani článkův o městech jednajících. Města pevně trvala na svém právu: jsouce stavem svobodným podrobí se toliko nálezům, jež schváleny budou hlasy jejich zástupců. Stejně byla překvapena i rozhořčena, když zvěděla, že král jménem jejich přijal zřízení zemské. Připojoval se takto k theorii Rendlově, připouštěl splynutí měst s poddaným lidem selským, nepozoruje, že ponížení jim způsobené zastihuje i jeho, a že tím poklesá za prostého pána. Marny byly všecky žádosti, a několikráte král šlechtě samé přiznal právo zasedati na sněmu.173.1

Stavu městskému hrozilo nebezpečenství, že nejen pozbude všeho vlivu politického, ale že dostane se, aspoň nepřímo, pod panství protivníků svých. Právě toho času šlechta uchvacovala v skutku všecky úřady královské i hleděla získati všecku moc správní, finanční a soudní, kterou král měl nad stavem městským. Nejprve sáhla na úřad královského podkomoří, prohlásivši, že jest nejvyšším důstojníkem a tudíž že musí býti volen ze šlechty a podroben týmž povinnostem jako druzí úředníci zemští a s nimi sněmu býti zodpovědný. Privilegia měst byla tak výslovná a právo jejich tak nepopěrné, že Vladislav učinil některé námitky; váhalť ve prospěch šlechty vzdáti se nejvyššího řízení správy městské. Nemeškal však připojiti, že dbáti bude přání vyšších stavův, a roku následujícího (1486) na úřad podkomořský dosadil zemana. Toto rozhodnutí bylo schváleno nařízením sněmovním z roku 1497 i 1500, a až do XIX. století úřad podkomořský zastáván byl od šlechty; protože jmenování konšelů městakých celkem záviselo na něm, nejvyšší správa věcí městských vymykala se stavu městskému i přecházela do rukou šlechty.

Až do Vladislava důchody královské a tudíž i roční platy z měst nesplétaly se s obecnými berněmi od sněmu povolovanými, a správa jich byla svěřena komoře královské, jež závisela toliko na králi. Stavové nejprve osobili si právo dozoru nad těmito důchody, potom vyhradili si přímou správu jejich. Roku 1508 zvolili správce nebo hejtmany, jichž moc neustále vzrůstala, až brzo stali se všeobecnými řediteli financí královských: přijímali přísahy ode všech úředníků komorních, vybírali peníze, platili dluhy, dosazovali a sesazovali úředníky; takto až do nastoupení Habsburků sněmy, vlastně šlechta volně nakládala se všemi důchody království.

Roku 1513 Vladislav v nalehavé nesnázi peněžité žádal podkomořího Buriana Trčku z Lípy za vydání sumy přijaté od měst. Trčka odmítl, připomínaje nařízení stavů, dle kterého všichni úředníci finanční zavázáni byli odevzdávati peníze vybrané do rukou správcův. Ačkoli král důtklivě prosil, Burian nepovolil. Vladislav ho sesadil, ale Burian protestoval proti tomuto nezákonnému svržení, šlechta podporovala jej, a po několika letech spor skončil se vítězstvím podkomořího. - "Již jsme toho prvé dobře zkusili," psal smutně král v listu soukromém, "jakú škodu, lehkost i posměch z toho jsme měli, že jsme sami svými věcmi nevládli."174.1 Svým neštěstím král aspoň byl vinen sám: ale co hněvu nakupilo se v srdcích měšťanů, kteří musili peníze své vydávati protivníkům svým, nechati se od nich olupovati, aniž obětmi svými prospěli nějak zemi!

Jiný podnik byl jim ještě více proti mysli. Kromě několika dosti řídkých případů stav městský příslušel toliko soudům městským; bylo to jedno z nejstarších a nejvzácnějších privilegií jeho.174.2 Sněmy chtěly přinutiti jej, aby dostavoval se před soud zemský po každé, když šlechtic zapleten byl u věc. Starý letopisec, od něhož nám zůstaveno několik zpráv o této době pohnuté a málo známé, smělost šlechty osvětluje příkladem. Zemánek, vypravuje, přijda do města v kraji potká se s měštěnínem a tu ze žertu nebo z kratochvíle dá mu poliček. Jestliže ten mu dal zase, a nebyl-li by tu kdo, dívaje se jim, útočník pohání ho před nejvyšší soud Pražský.174.3 Sluší připomenouti, že měšťané sami jsou povinni osobně státi k soudu. Před soudem podrobeni jsou ponižujícím formalitám: kdežto šlechtic podržuje meč a přísahu činí stoje, měšťanům jest poklekati. Soudcové skoro vždy jsou přáteli nebo příbuznými strany protivné a byť i chtěli býti nestrannými, zcela jinak oceňují čest a důstojnost šlechtice než obecného člověka. V nejpříznivějších případech vleče se pře, hromadí se výlohy a jak strádá statek opuštěný a rodina bez vůdce! Jaký zisk pro šlechtice, jenž by chtěl dosáhnouti půjčky od některého bohatého měšťana nebo poshovy od některého věřitele! Hrozba soudem oblomí i nejnepovolnějšího. "O milá města," volá letopisec, "nač jest vám již přišlo! - Veliká hanba i také potupa králům, ježto s velkou prací a úsilím o to se starali, kterak by toto království v svém řádu, správě a spravedlnosti státi mohlo, se všemi svými stavy, aby každý v svém povolání mohl spravedlnosti užíti. Pak aby Rendlova práva a nálezové důstojnější býti měli nežli těch králův a císařů ? ... Nebyla by žádná škoda, aby odvážily se na ten rendlík asi čtyry vozy suchých dřev a ty všecky nálezy i s ním spálily, aby se žádný o takovou věc nikdy více nepokoušel. Ale že J. M. pán náš král Vladislav více miluje stav panský a rytířský nežli města, ježto páni vždycky spíše vezmou J. M. než dadí."175.1

Tentokráte však města vzepřevše se, nechtěla uznati rozhodnutí královské a zavázala se vyobcovati všecky obyvatele své, kteří by podrobili se půhonu nezákonnému. Na výhrůžky odpověděla ozbrojením se a na násilí popravami. Šlechta v žádném případě nechtěla uznati právomoc soudů městských i tvrdila, že pouze nejvyšší soud jest oprávněn vyšetřovati žaloby vznesené proti některému členu jejímu: několikráte měšťané jali vinníky a předvedše je před soud městský, hned popravili. Přátelé popravených mstili se pustošením okolí městského, tu i tam strhly se půtky; ale za hradbami svými měšťané vzdorovali svým nepřátelům, a protože věc tentokráte týkala se příliš úzce jejich nejsvětějších prospěchů, raději volili odboj nežli nečestné podrobení se.

Šlechta věci přišla na kloub: protože stav městský nechtěl připustiti právomoc soudů jejich, hleděla pojistiti si převážný vliv na soudní správu městskou. Vyhýbajíc se všeliké myšlence na úchvat, vracela se jenom ke tradicím: nebyl-li na počátku rychtář městský jmenován od krále ? Ovšem práva královského rychtáře ode dávna přešla již na konšely volené z měšťanstva; jestliže měšťané na počátku přijali moc úředníka královského, bylo nespravedlivo, i dle ideí tehdejších časů, aby ukládala se jim moc soudce ustanovovaného od šlechty. Proč ne, odpovídala tato, svolí-li jen Je tomu král? Král předal šlechtě moc svou, stavu městskému nezbývalo než pokořiti se. - Podkomoří chtěl vymáhati na konšelích, aby mu činili přísahy věrnosti, a aby poslouchali jeho naučení ve věcech soudních. Ale stav městský měl se na pozoru, a šlechta vůči zoufalému odporu, jaký se připravoval, raději odročila své záměry.

Za to odemstila se na poli hospodářském. Bohatství měst bylo základem moci jejich: na mizinu připravená nebyla více nebezpečná; země byla sice takto ochuzována, ale šlechta nezabývala se takovými úvahami. Obchodní výsady měst a jejich výhradní práva byly zaručeny listinami královskými. - Propadly, tvrdili vyšší stavové: nejsou-liť sami pány svrchovanými na statcích svých; jakým právem panovníci byli by obmezili svobody jejich? - Dle práva mílového města měla výlučnou výsadu prodávati pivo v jistém obvodu zdí

městských: byl to jeden z hlavních zdrojů jejich důchodů. Zápověď královská, tvrdili páni. netýká se jich, než jenom poddaných jejich; a na všech stranách zakládali pivovary a vinopalny, otvírali krčmy, nutíce sedláky, aby tu potřeby své brali. Zároveň rozmnožili trhy. zřídili nová mýta i bránili poddaným svým dovážeti plodiny své do měst okolních. Obchod byl téměř úplně zastaven, kupci vydáni všelikým nástrahám. Nové krčmy bývaly často brlohy zlodějů, kteří docházeli ochrany a přízně šlechty. Mnohdy města, jimž z velké části náleželo právo popravy v okolí jich, podnikala výpravu proti těmto rušitelům pořádku veřejného: ihned zvedalo se množství žalob. Nezřídka některý ze zločinců jatých dovolával se šlechtického původu svého: i mohl býti souzen toliko v Praze; na cestě přátelé jeho obořovali se na průvod; když s nejtěžšími obětmi přiveden byl před soud, býval osvobozen. Vinníci zpraveni byvše o příchodu hotovosti zemské, vždy nalézali útulek na hradech okolních: jestliže by tam byli pronásledováni, všecka šlechta hotova byla povstati proti obhájcům zákona.

Obě strany stály nepřemoženě proti sobě; každý den, každý okamžik stavu městskému přinášel nové stížnosti. I doma, v městech, setkával se s nepřáteli svými, kteří majíce tu domy, nechtěli podrobiti se řádům obecným, odpírali právomoci městské, dovolávali se nesnesných primilegií a sami chtěli vykonávati úřady, jimiž na oko pohrdali. A to trvalo třicet let! Po třicet let boj byl nepřetržitý a v srdcích obou stran zůstavil nevyhladitelné upomínky! Po třicet let nebylo správy žádné, všecka práva popírána, všecky sněmy nezákonné. Lepší byly ještě dávné války náboženské: tenkráte zmatek nebyl větší ani bída hroznější, a vznešenost věci a hrdinné poměry zápasu udržovaly aspoň zmužilost a povznášely mysli k obětem potřebným. Nyní bojováno náhodou, ve tmách, bez programu, téměř bez myšlenky: všudy hluk zbraní beze vší velikosti války; lomoz, oblehání, území zpustošená, drobný obraz předešlých bouří; člověk řekl by, že jsou to bezděčné pohyby mrtvoly, kterých neřidí více žádná vůle.

Šlechta poznala konečně, že podaří se jí snad zničiti města, ale nikoli podrobiti. Zakoušelať sama škod, jež působila stavu městskému. Ačkoli hospodářský rozvoj země ještě nepokročil dosti, vzájemnost, poutající všecky členy jednoho národa, hněvu jejímu stavěla osobní prospěch za nejmocnější hráz: potřebovala měst pro odbyt plodin svých; přepych rozmáhal se: jak mohlo jí se dostati ovoce a koření jižního, suken flanderských, hedvábí a sametu italského ? Pánům utraquistickým namítala se také otázka, není-li jaksi neopatrno a zároveň bezbožno, v městech královských bořiti nejpevuější tvrz náboženství národního. Umírnění kárali nesmiřitelnost druhů svých, opatrnější a moudřejší předvídali nebezpečenství politiky sobecké a rozvratné. Obrácení nápadné událo se ve stavech vyšších: Rendl, poděšen snad výsledky theorií svých, činil pokání a přešel ke straně stavu městského. Někteří nejvyšší úředníci vystříhali Vladislava od neopatrnosti jeho, a novými úspěchy ochladla přízeň jeho k šlechtě. Ostatně byl on vždy vrtkavý a podával se tomu, kdo s ním naposledy mluvil. "Mám s králem J. Mtí. dosti činiti", psal té doby pan Šternberk, jehož šlechta vyslala k němu, aby získala ho znovu, "nebo což dnes zjednám při J. Mti, hned oni přijdouc všecko to zruší a J. M., také hned k tomu svolí; a já opět přijda, zase J. M. navedu, a oni také opět to zkazí".177.1 Třeba bylo opět a opět počínati. Vůči tomuto dvoru zadluženému stav městsky měl však důvody neodolatelné: otevřel-li měšce své, obdržel za to aspoň některé sliby a občasnou podporu.

Věci protahovaly se, strany obě stály pevně na požadavcích svých; země byla rozdělena na dvě jednoty, jež hotovy byly dáti se do sebe. Teprve po nekonečném vyjednávání (1517) zjednána byla smlouva Svatováclavská.

Města svolila k důležitým ústupkům: v skutku vzdala se výhradního práva vařiti pivo, uznala, že všecky pře týkající se statků svobodných přísluší soudu zemskému, nenaléhala, aby úřad podkomořský byl odevzdán měšťanu, co znamenalo jistou vládu šlechty nad městy177.2 Za to došla zadostučinění v několika jiných kusech. Za posledních let města byla postavena mimo zákon: na příště zaujímala opět místo své ve společnosti. Vypovídati jim válku bylo zakázáno pod trestem vyobcování z království; kdokoli by odpověděl městu některému, bude poháněn jako nepřítel veřejný; obdrží-li glejt od krále neb od zemského soudu, smí dostati jídla a pití, ale kdo by spojili se s ním, propadnou čest, a statky jejich budou zabaveny. Tyto výminky, jež zdály by se čistě slohového rázu, vyznačovaly tehdáž velmi vážný pokrok; neboť nepředstavíme si již ani stav politický, ve kterém jedna třída národa zřízením zemským vydána jest útokům

druhých: ale v jakém zmatku ocitla se země, kde jich bylo potřebí! Svoboda trhů po městech byla znova zaručena a opatření překážející obchodu odstraněna. Právomoc soudů městských pro všecky otázky týkající se statků městských byla jasně uznána178.1 a celkem připuštěna znovu zásada, aby vyšší stavové a stav městský poháněni byli toliko před soudy svého stavu. Měšťané předvolaní ke svědectví před nejvyšší soud, nemusili dostavovati se osobně leda v případech nejvážnějších; přísahu činili stojíce jako šlechtici. Vyšší stavové vskutku uznali finanční a administrativní samosprávu měst a přestali vylučovati je ze sněmu.178.2

Přese všecku neúplnost smlouvy a jakkoli těžké byly ústupky stavu městskému vnucené, královská města v Čechách unikla osudu, jaký stihl města polská a uherská. Vliv jejich na sněmích byl arci dosti slabý, však zaujala aspoň určité místo mezi stavy svobodnými, závisela toliko na králi, a privilegia jejich byla zaručena zřízením zemským. Vyšší stavové odpovídali králi, když stěžoval si, že netázali se ho ve věci tak důležité, že na mysli měli vzrůst obecného i králova dobrého. Řeč jejich byla pravdivější, než sami myslili: byloť zemi ke štěstí vše, co překáželo vitězství ducha vylučovacího, a co ke správě věcí státních připoutávalo větší část národa: poměrná porážka šlechty prospivala jí, a shoda se stavem městským byla by bývala počátkem pokojné a plodné doby, kdyby byla upřímně uznána a věrně zachovávána.

Na neštěstí mír sotva zjednaný byl hned rušen od šlechty. Na sněmích následujících nářky měst stále ozývají se jako jednotvárný a smutný refrain. "Nevíme již komu věřiti," volají zoufanlivě, "ano páni zastávají a fedrují ty lotry a škůdce, ... někteří zemané činí nám veliké škody a veliká bezpráví; přepadají nás, osekávají a vraždí nás i berou naše zboží, nemůžeme dovolati se spravedlnosti ani ochrany proti nim. Bůh jest vysoko, král dítě a daleko, správcové zemští vždy přehlídají a odkládají, tak že není práva ni spravedlnosti v zemi; a ti, co by měli tomu brániti, ještě zlodějům pomáhají."179.1

Všady propukaly opět spory: nebylo pokojného koutku v království. Nejmocnější nepřítel stavu městského pan Lev z Rožmitálu v soukromých listech svých sám uznával zlo, co však nebránilo mu, aby na stížnosti měst dával pyšnou a suchou odpověď odmítavou, Neuplynula ani tři léta, co slavně vyměněny přísahy smírčí, a již dvě vojska stojí proti sobě: stav městský oblehá hrady svých nepřátel, a šlechta chystá se potrestati smělost jeho. Nad zkázu hmotnou ze zmatků těchto vyplývající, horší jest úpad mravní, záští na příště již nevyhladitelné, nedůvěra nezhojitelná, jež zůstavena jest sliby porušenými, skepticism, kultus síly, obyčej smělých útoků, jež provázejí vždy málomoc zákona.

Zakročením královým zastavena byla tehdáž válka, a od té doby záští neroznítilo se již tolik, ale doutnalo pod popelem. Když za Ferdinanda I. královská moc poněkud nabyla opět vážnosti, šlechta na místo, aby se spojila se městy na podporu jich, schvalovala všecky tresty uložené jim od krále a opustivši stav městský, když jej byla v nebezpečenství uvedla, ráda byla neštěstí jeho a kořistila z něho. Nikdy nebylo trvalého a upřímného spojenství mezi šlechtou a městy, a to bylo zajisté jednou z hlavních příčin, že zkázu vzaly svobody zemské.

I města sama podlehla nákaze ideí za té doby vládnoucích. Správa jejich znenáhla pozbyla rázu demokratického, jaký měla za doby husitské: ochuzena finančním úpadkem země, příliš těžkými berněmi; hospodářskou revolucí, která v XVI. století změnila tak pronikavě obyčeje obchodní, dotčena úpadem mravním, jenž znenáhla zasahoval všecken národ, čím dále tím více uchvacována byla názory oligarchickými a zaujala hodné místo vedle šlechty feudalní, jejíhož nepokoje ani řevnivosti více nevzbuzovala. Zradou ideí demokratických pozbyla síly své, poněvadž ztratila svou podstatu. III.

Městům byla by kynula spása, kdyby těsně byla se spojila se stavem selským: k tomu vybízely je nedávné upomínky, a chvíli zdálo se, že svévole šlechty způsobí takové rozhodnutí. Roku 1487 zástupcům jejich nebylo předloženo pověstné nařízení sněmovní, jímž ku poddanství odsouzeno obyvatelstvo venkovské, a jehož platnost města po nějaký čas nechtěla uznati. Jednou ze stížností šlechty proti stavu městskému bylo, že útočiště poskytuje sběhlým poddaným. - Roku 1514 divá bouře selská vypukla v Uhrách, kde postavení poddaných bylo zvláště hrozné: Kuruci, křižáci, v počtu více než šedesáti tisíc pustošili hrady, šíříce postrach po všem království. Bvla chvíle, kdy obáváno se, aby vzpoura nerozšířila se až do Čech: o hnutí svědčily předcházející obavy, sedláci se neskrývali se svými sympathiemi ke kurucům povstalým "pro křivdy a bezpráví, kteráž jim činili" (t. páni, zemané a biskupové). "Též i v Čechách přijde na ně," praví starý letopisec, "pro jich velikou nepravost."180.1

Za tohoto pohnutí výzev ku povstání mohl rozpoutati bouři v zemi. Roku 1516 města ohlásila, že chtí navrátiti se ku pořádku věcí, jaký byl za Karla IV., a nedbajíce nových nařízení, že hájiti budou sedláků, kteří k nim se utekou. Moc šlechty byla ještě příliš nová a sporná: občas propukaly částečné odboje. V okolí Křivoklátu a jižně od Kolína branné houfy sbíraly se a rychle zmáhaly; loupežníci zemi pustošící, jimiž namnoze byli jen sběhlí sedláci, shlukovali se ode všad, takže povstalců brzo bylo několik set; ráznost a rychlost, s jakou šlechta konala opatření, svědčí s dostatek, o živém znepokojení jejím.180.2 Ačkoli povstalci nedovedli nikdež odporovati mnohem silnějším vojskům proti nim vyslaným, upomínka na tuto výpravu byla zajisté jedním z předních důvodů, jež přiměly šlechtu učiniti stavu městskému některé ústupky a vjíti s ním ve smlouvu Svatováclavskou. Když šlechta obnovovala nepřátelství, města znovu chopila se taktiky tak dobře osvědčené; pilně oddělujíce věc pánův od věci jich poddaných, prohlásila, že neválčí se sedláky, a vojsku svému rozkázala jich šetřiti.

Na venkově vojenská kázeň hotovosti městské setkala se s nejlepším výsledkem: všady lid dožadoval se ochrany měst; množství sedláků přidávajících se k vojsku jejich bylo tak veliké, že stávali se překážkou. Kdybychom přijali všecky, kdo se nám nabízejí proti šlechtě, píší, tato za krátko neměla by žádných poddaných. Ještě mohlo býti podniknuto dílo osvobozovací, o něž někdy pokoušeli se Táboři: trochu smělosti a mohla počíti hrozná válka socialní, v níž vláda oligarchie byla by snad bývala utonula na veliké štěstí země.

Ale jestliže města chtěla opravdu užíti stavu selského proti šlechtě, nezamýšlela hrubě ujmouti se věci jeho. Koketovala sice s demokracií selskou, ale byla by se zhrozila skutečného spojení s ní. Jako za válek husitských stav městský nepochopil ani vážnosti prospěchů, o něž šlo, ani důležitosti okamžiku. Bylť sám příliš zabrán do vlády feudalní, aby rozhodně pracoval k jejímu pádu, necítil s lidem a snažil se toliko, zjednati si jakkoli skrovné místo vedle šlechty. Zda města neměla též poddaných, jež by třeba bylo osvoboditi ? Mohou-li vzdáti se svých výsad a svých výhradních práv obchodních a průmyslových ? Zda ze hnutí netěžili by podruzi městští a nepokusili se o nabytí vlivu v obcí? - Míniliť oligarchové městští, že zpozdilá je zlost, pracuje-li vlastní zkázou o záhubu protivníků svých; stavu selskému poskytli vždy jen podpory pochybné a občasné, tak že tento odkázán byv pouze na síly své, musil konečně šíji svou skloniti pode jho.

Velice je nesnadno, v kterékoli době středověku vytknouti všeobecný stav některé třídy ve společnosti. Protože postavení osob a věcí spravováno není zákony všeobecně uznanými, než jen privilegiemi, jež různí se ves ode vsi, ano dům od domu a mění se neustále, obraz líčený jest vždy toliko abstrakcí a má cenu jen přibližnou. Nesnáze vzrůstají tím více, že studia předchozí nejsou ještě úplná, a že prameny byly z veliké části zničeny a zachovaných nevelký počet tiskem vydán.181.1 Neznáme ani přesně, jaké bylo obyvatelstvo Čech v XVI. století; jak vyložiti tudíž osud každé skupiny tohoto obyvatelstva? Za takých okolnosti nelze se diviti, že velice rozcházejí se dějepisci, kteří zabývali se těmito otázkami. Kdežto jedni líčí obraz do černa, druzí malují situaci barvami téměř idyllickými: oni porobu pokládají za velmi těžkou, tito ani jí neznají, a obojí na podporu svých thesí přinášejí přesná fakta, svědectví současná, prameny hodnověrné.

Pravdu zajisté hledati dlužno mezi těmito oběma protivami. Za středověku vítězství šlechty v Čechách nebylo nikdy tak úplné jako v Polsku a v Uhřích, a postavení lidu poddaného nebylo tu nikdy tak kruté. Také nelze popírati, že pravá doba utrpení sedlákům českým nastala teprve po bitvě na Bílé hoře; za doby Jagielovců, osud jejich byl nepoměrně lepší nežli v XVII. a XVIII. století; za této doby útrapy jejich stávají se nesnesnými, a přirovnáváním k tehdejší hrozné bídě jejich zdá se lehkou mírná poddanost, k níž dříve byli odsouzeni - V XVI. století stav selský skutečně do jisté míry jest chráněn zvyky a zákony; roboty nepříliš těžké nejsou zcela libovolné; sedláci těší se z jisté samosprávy, a soudy vesnické, třebas jmenovány jsou od vrchností, zachovávají jistou samostatnost. Zkrátka poddaní nejsou němou tváří, nýbrž lidmi, jichž důstojnost lidská se ctí;182.1 šlechta často chová se k nim mírně i laskavě, a nezřídka mezi pány a lidem jejich vytvořuje se poměr dosti srdečný.

Ačkoli nezlehčujeme nijak váhu těchto fakt bezpečných, přece nesmíme z nich vyvozovati úsudky příliš optimistické. - Není na příklad pochyby, že celé XVI. století zmítáno jest málo nám známými pokusy o vzpouru selskou a úklady agrarními, jež nevedou sice nikdy k bouři všeobecné, ale svědčí přec o tajné nespokojenosti a o veliké nouzi. Nad to zámožnosti obecné od té doby nepřibývá vůbec nebo na nejvýše zdlouhavě: více než sto let po válkách husitských nejsou ještě napraveny hojné škody od nich způsobené. Toto zaražení hospodářského rozvoje země, tím význačnější, že za této doby Čechy přímo neúčastnily se žádné války, neznamená zajisté, že zlepšil se osud nejčetnější třídy obyvatelstva.182.2 Konečně největší netečnost a lhostejnost, jakou sedláci projevují za všech těžkých krisí politických, svědčí o jich úplné skleslosti. Přese všecka tudíž svědectví osamělá lze asi tvrditi, že vývoj, který vykonává se od doby válek husitských, mění postavení lidu selského na veliký neprospěch jeho; poroba není vždy stejná a přede vším nedostoupila maxima síly své; ale svoboda jest již jen výminkou a na příště nikde není ani úplná ani opravdu zaručená.

Původně sedláci čeští měli nejen osobní svobodu, ale i nepopěrné právo vlastnické; veliká většina národu, zemané, svobodníci a j. záviseli toliko na zákonu, podrobeni jsouce jen králi; půdu drží týmž právem, jako páni nejvyšší. V době, kdy z různých příčin změnilo se staré zřízení, náčelníci rodův a úředníci královští uchvátili ohromné statky; později dary králů dostalo se hojných nadání kostelům, klášterům nebo některým milcům jejich. Tyto statky neměly ceny, dokud nebyly vzdělány; k zalidnění jich všemi prostředky vábeni byli osadníci cizí i domácí. Za tím účelem propůjčena jim v dědičný majetek půda, kterou vyklučili, a měli i právo prodati ji. Ale obyčejně právo to bylo obmezeno jistými podmínkami a vykonáváno toliko v případech určitých; nad to byli povinni k jistým robotám nebo platům ročním, a co bylo důležitějšího, vymykli se právomoci úřadův a soudů řádných, uznajíce nejvyšší autoritu pána, jenž obyčejně moc svou svěřoval dědičným rychtářům.183.1 Tato nová správa statků, jež jest jenom odrůdou držby emfyteutické, šířila se víc a víc a za XIV. století v největší části země nastoupila na místo starých řádů národních. Bývala nazývána právem německým ne proto, že přišla z Němec, kde hrubě nebyla obvyklá, ale proto, že noví osadníci, při kterých nejdřív jí užíváno, bývali Němci.

Naproti prvotnímu zřízení slovanskému právo emfyteutické zajisté nebylo pokrokem183.2 třebas i připustíme, což jest pochybno, že sedláku prospělo, dostal-li v dědičné vlastnictví pole, jež držel někdy ve spolku se všemi druhými členy obce, přece nebezpečenství hrozilo mu oslabením zákonů hlásajících rovnost všech obyvatelův a zavedením privilegií, jež vytrhujíce část obyvatelstva z moci

řádův obecních, připravovaly tvoření se stavův a zavádění vlády feudalní. Výhodou však nového systemu bylo, že všem, kdož obdrželi právo německé, pojištěny byly vzácné záruky a řádné nároky. Osadníci emfyteutičtí zachovávali svou plnou osobní svobodu i nebyli připoutáni ke hroudě; za ochranu, již přiznávali pánu, byli osvobozeni od velmi těžkých robot veřejných. Těmito výhodami přivábeno bylo mnoho sedláků, tím více, že půda jim nabízená byla nejlepší v království.

Sedláci čeští, kteří nedomohli se nebo nedostali práva emfyteutického, nicméně zachovali si plné vlastnictví svých statků: v této věci zákony a listiny nedopouštějí žádné pochybnosti.184.1 Však odpor mezi starými a novými řády byl příliš nápadný, aby na dlouho zachovaly se vedle sebe; theorie feudalní, všeobecnými snahami tehdejší doby podporované, rychle nabývaly půdy, tak že brzo byla ohrožena svoboda oněch sedláků, jež nebyla chráněna žádnou listinou psanou. Od konce XIII. století děje se na Moravě pokusy o zavedení poddanství, a listina z roku 1381 dokazuje, že té doby potvrzeno bylo již zákonem.

V Čechách pokrok cizích zásad byl mnohem zdlouhavější; na počátku XV. století zřízení zemské chnánilo ještě obyvatelstva selského proti úchvatům, uznávajíc jeho svobodu osobní a zaručujíc jeho majetek. - Však na příště nastávají mu jisté nesnáze; šlechta hledí všemožně nabyti nad svými poddanými věťších práv a často potkává se s úspěchem: žaloby sedláků jsou vždy četnější a trpčí, postavení drobných dědinníků těžší. Po dlouhý čas potlačeni nalézali pomoc a ochranu v moci královské, ale této opory byli zbaveni, když za Václava IV. slabý, málomocný panovník nedovedl chrániti ani sám sebe. Abdikace moci ústřední prospívala úchvatům šlechty; páni zakládali rozsáhlá panství, poddaným svým jali se upírati právo nakládati volně se statky svými, rozmnožili roboty a rozličnými podmínkami stížili vystěhování. Sedláci měli zákon na své straně, ale zákon byl málomocný; život byl skoupější než listiny. Podráždění vzbuzené tímto týráním a těmito přechvaty připravilo mysli k odboji, a z obyvatelstva selského vyšli nejstatečnější a nejnadšenější bojovníci sektářům, kteří hlásali svobodu v církvi, i ve světě. Krásný program! brzo zapomenuto ho jako všech programů. Voje táborské nešetřily vždy prostých sedláků více než pánů, a válka, která měla potlačiti nerovnost a nespravedlnost, naopak uspíšila vítězství strany aristokratické. Přispěla na příklad k soustředění velmi rozsáhlého území národního v rukou několika pánů: sedláci jakž takž odolávali různým choutkám zemánků; proti bohatému a mocnému pánu, jehož snahy ctižádostivé sdíleny byly ode vší šlechty, boj byl nerovnější a nerovnější. Dříve ves, městečko skoro vždy náležívaly několika držitelům, kteří nepřejíce si bděli nad sebou; když poddaní stáli vůči jedinému protivníku, zašla nejlepší záruka jejich svobody. Za posledních let statky často přecházely do jiných rukou; z toho vyplynula jakási nejistota v právech majetkových: dávní páni, vychováni jsouce na panství, jakožto dědicové starých tradicí byli by za bezbožnost pokládali potlačiti immunity obyčejem posvěcené, i když nebyly stanoveny písemnými smlouvami; nové vrchnosti nebyly tak úzkostlivé, a přechvaty jejich usnadněny byly tím, že zkázu vzal veliký počet listin. Často obyvatelstvo samo, skoro úplně změněné, nezachovalo již dosti jasné upomínky na práva svá. Více než kdy jindy bylo by třeba bývalo zakročení moci ústřední. Bylo by nespravedlivo zveličovati nedbalost panovníků; vždyť skoro ve všech postupech pozemkův od králův udělovaných obsažena jest výminka, že sedláci nebudou obtěžováni novými a nespravedlivými platy. Ale tyto ohrady neměly praktického účinku, svědčíce spíše o dobrých záměrech králů; jejichž láska platonická byla marna naproti tlaku zájmů.

Nejen že sedláci bez obrany vydáni byli všelikému týrání, ale bezvládím byli nuceni, aby sami pracovali ke své vlastní porobě. Nebylo policie; po dvacet let soudy byly zastaveny, dsky zemské zavřeny, zákony málomocny. Ku komu se obrátiti? - K sousednímu pánu. Selský lid zvykl si viděti v něm zdroj všeho práva a vší moci. Od rozsudků jeho nebylo odvolání. Spletení majetku s mocí, co jest samou podstatou vlády feudalní, jako všudy, tak i v Čechách bylo způsobeno pádem řádné vlády.

Když pořádek poněkud byl obnoven, vývoj provedl se již v životě; okolnosti poskytly pánům potřebných záminek, aby zjednali mu potvrzení zákonem.

Země byla znepokojována dobrodruhy; sestárnuvše v táboře vojenském a neznajíce jiné živnosti než řemeslo válečné, toulali se po venkově, šíříce postrach, ježto schopni byli každého zločinu. Vydány přísné rozkazy, které by přivedly je ku práci a připoutaly ku půdě. Nařízení, jímž za Jiřího z Poděbrad186.1 obmezena byla svoboda stěhování, a pozdější ještě usnesení z roku 1479 mají zjevný ráz předních opatření policejních a bezpečnostních. Však lid byl znepokojen těmito ustanoveními: přál si sice pokoje a míru, ale tušil nastávajicí účinek této přísnosti proti loupežníkům. Postavil se na stranu lupičů proti obhajcům pořádku; zákon z roku 1475 trestá sedláky, kteří přezdí chrtů katových lidem honícím poběhlíky, nebo řeknou-li, že na kata honí.186.2

Obavy lidu selského jen příliš rychle potvrzeny byly skutečností, a nařízení, která původně čelila proti houfům psanců, brzo byla rozšířena na massu národa. Dosti hojně bylo půdy neosazené, aby sedláci, kdyby opustili statek svůj, mohli nalézti jiný; takto šlechtě hrozilo veliké nebezpečenství, že spustnou její statky, jestliže nezmírní svých požadavků: jak vyplniti mezery? - Immigrace cizí přestala skoro úplně, a nikdo nevolal již Němců, kteří sami nebyli toho žádostivi; ostatně noví osadníci byli by činili své podmínky: pohodlnější bylo zachovati staré osadníky, a rozličnými zákony o to bylo postaráno. Za této doby zavedena byla do práva českého zásada, že každý člověk musí míti pána, není-li jím sám: z toho vyplývá, že poddaný pozbývá osobní svobody, a že nemůže stěhovati se, neobdržel-li svolení k tomu. Nařízeními z roku 1472, 1478 a 1479186.3 počalo se zaváděti poddanství; zákon ode dne 14. března 1487 je doplňuje a stanoví konečně nový pořádek společenský.186.4 Usnesení z roku 1495, 1497 a 1498 potvrdily jen a stížily předpisy nařízení z roku 1487, celkem vyvádějíc toliko jeho důsledky, a právě na tomto zákoně založeno bylo postavení sedláků českých až do revolučního roku 1848.186.5

Za tato čtyři století více než tři čtvrtiny obyvatelstva českého obráceny jsou v poddanství: sedláci, sluhové, nádenníci, pastýři, rybáři nesmí opustiti svých pánů, neobdrží-li od nich listu výhostného; kdokoli přijme některého z těchto poddaných, nepřesvědčiv se, že řádně jest propuštěn, podléhá pokutě; kdo zhotoví nepravý list výhostný, propadne hrdlo i statek.

Nařízení týkajicí se stěhování stávají se vždy přesnějšími a přímějšími. - V případech pochybných nepředpokládá se již svoboda, nýbrž poddanství. Ku konci XVI. století každý, kdo vydává se za svobodného, musí opatřiti si listinu úřední, kterou stvrzuje se jeho osvobození.187.1 - Obyčejem přiznáváno dělníkům polním právo, v jistých dobách ročních dávati se do služby bez svolení pánů svých; tato občasná svoboda jest čím dále tím řidší i kratší.187.2 S poddanými, kteří postiženi jsou bez řádného propuštění, nakládá se jako s povaleči.187.3

Poddanství nepřestává ani smrtí: žena ovdovělá na pozemku panském nesmí se vdáti na jiný statek bez vůle pána.187.4 Poddaný musí vyžádati si svolení pána svého, chce-li stěhovati se do města, učiti se řemeslu, provozovati živnost. Rozkazu královského bude třeba, aby uznáno bylo sedlákům právo vstupovati do stavu duchovního bez předchozího povolení vrchnosti.187.5

Následky poddanství konečně vyrovnávají se skoro krutostem otroctví v pravém slova toho smyslu. -- "Kdo by," čteme ve zřízení zemském z r. 1549, "kázal člověku svému prodati a on jemu člověkem hodným osadil: má jej propustiti, a naň se více táhnouti nemá, ani z něho poháněti, aby jeho člověk byl. A měl-li by ten člověk jaké děti; tehdy ti děti obojího pohlaví, kteříž by let devíti nedošli a neměli, a při otci svém bytně byli, ti mají i s otcem svým po takovém vyprodání a gruntu osazení svobodni od toho pána býti. Než kteříž by již tehdáž v devíti letech byli, tolikéž i ti, kteříž by léta majíce, se pod pánem svým zvosazovali, ti při svém pánu za dědičné lidi předse zuostati májí. A pakli by pán z těch dětí, které od jich otce dříve nežli by těch devíti let došli, k jakéžkoli své potřebě pobral, aneb je na služby a řemesla rozdal, neb jinam k vychování dal: ti tolikéž té svobody podlé otce jich vyprodání užíti nemají, než při pánu dědičně zuostati mají."188.1 - Co zbylo od té doby z práv nejpřirozenějších a zda upřílišeno je tvrzení, že sedlák již jest jenom prostým nástrojem jmění vrchnosti ?

Ostatně tyto požadavky výstřední byly toliko nevyhnutelným následkem zákona z roku 1487: v utlačování pokračuje se již bez přetržky. Aristokracie přivedením lidu selského v postavení porobců spáchala zločin, jímž uraženy byly lidskost a národ. Nic neplatí omluva, že tato přeměna připravovala se od staletí: všecka naděje v nápravu ještě nezmizela a návrat ke tradicím svobodným byl možný, pokud rozhodnutím slavnostním úchvaty šlechty nebyly schváleny zákonně. Zákon z roku 1487 potlačoval i tuto naději; trhnutím péra převážná většina obyvatelův odloučena jest od národa. Za celé této doby smutné žádné opatření tou měrou nezasluhuje pokárání od historie; žádné nemělo účinků nešťastnějších. Jak mohli poddaní tito v srdcích svých zachovati nějaký cit lásky k vlasti, která jich neznala, a ke šlechtě, která je potlačovala? Páni, kteři zahynuli po bitvě Bělohorské uvažovali asi, za jaký zločin pykají: - Za zločin svůj, za zločin předků svých, za tento zákon nespravedlivý a bezbožný.

Však připomeňme hned, že předpisy zákona skutečně byly velice zmírněny v praxi. V XIV. století život byl přísnější než zákony; opak dál se nyní. Tradice staleté nevyhladí se za chvíli: staré listiny nebyly vždy porušovány; sedláci dosti často obdrželi i nové, jimiž pojišťována jim jistá bezpečnost; mnozí užívali poměrné neodvislosti. Přesnějším a úplnějším bádáním bude snad možná jednou poznati, že tehdáž mezi nimi byly rozličné třídy, jež nebyly podrobeny týmž závazkům, a z nichž aspoň některé zachovávaly dosti veliké svobody.

Takto ze zavedení poddanství nevyplývalo, jak často se myslilo, právo pánu, aby libovolně mohl nakládati s půdou sedláků svých. V době, kdy pořídku bylo svobodných dělníků, jaký prospěch byl by mu kynul z přímého vzrůstu jmění jeho, a jak by byl nahradil osadníky vypuzené? Na nejvýš učiněn byl někdy pokus rozšířiti případy odúmrtí, a ani tu není viděti snahu všeobecnou. V skutku správa jmění zůstala patrně tím, čím bývala dřív, a sedlák pravidelně odvádějící platy si byl skoro jist, že zachová svůj statek a bez vážné nesnáze odevzdá jej dětem svým.

Sedláci zachovali také jistou samosprávu: soudy ovšem jsou celkem osazovány od pána,189.1 jenž přímo zakročuje v jistých případech, vydává nařízení, hledí, aby se jich zachovávalo, a vykonává nejvyšší dozor. Ale při všem tyto hromady selské, jež se svou pravomocí soudní spojují některé úkoly správní, zachovávají jakýsi stálý obyčej, odporují novým potřebám a přáním i požadavkům vsí dodávají váhy, jaké by neměly hlasy osamocené. Zásluhou jejich jest, že břemena jsou téměř ustálená a obyčejně dosti mírná. - Toť byly záruky vážné i dostatečným jsou příkladem, aby vynikl rozdíl mezi postavením nevolníků polských a uherských a sedláků českých za této doby; tím vysvětluje se také zámožnost, již nabývají mnozí z nich, a o níž svědectví nalezáme v inventářích. Nechybí než svoboda stěhování, jež potlačena byvši zákonem, nebyla obnovena určitými smlouvami soukromými.

A přece poddanství od té doby zůstává zákonem obecným a všeliké drobné prostředky palliativní nemohou vyléčiti jeho účinků zhoubných. Spáchána byla veliká nespravedlnost, které šlechta nehodlá napraviti, a které sedláci nemohou odpustiti,189.2 a která v zárodku maří záměry nejšlechetnější. Poddaní jsou mimo zákon a přece podléhají mu. Privilegia svá mají jen svobodnou šlechetností svých pánů a jestliže tito zruší je nebo poruší, kdo zakročí, aby přikázal jim plniti je? Páni chytří šetří svých lidí, nábožní zacházejí s nimi mírně a laskavě: ale buď pohnutka, jíž řídí se pán, jakákoli, náboženství, lidskost nebo výpočet, nikdy nepokládají se za závázané než vůči sobě samým; jejich poddaní nejsou jim na rovní, nenáleží téže třídě, nejsou částí národa právního a nesmí dovolávati se žádného práva.

Takové smýšlení zcela zřejmě jeví se ve všech pramenech právě tak jasně v listinách nejpříznivějších jako v osvědčeních nejpyšnějších. "Nyní žádný," píše Veleslavín, "není u větší potupě a menší vážnosti, jako nebozí sedláci, poněvadž je mnozí ne za lidi, ale za služebníky a chlapy aneb raději hovada věčné práci podrobená mají a drží, a nejedni více sobě váží chrta nežli sedláka."190.1 Veleslavín není deklamator, a moralisté, právníci, letopisci jednohlasně oznamují opovržení, v jakém ocitli se sedláci. - Bůh stvořil šlechtu, píše Ctibor z Cimburka, aby spravovala a hájila království, stav kněžský, aby druhé stavy uváděl k známosti o Bohu a ku poctě jeho, stav robotníkův, aby vzdělávali půdu. Tento v podruží jest pánů, kteří po vůli ho upotřebiti mohou; správa náleží šlechtě a sedláci jí musí činiti poplatky. Nezasluhovali by žíti na zemi, kdyby poslušností svou nezasloužili toho, aby trpěni byli na světě".190.2 Ctibor nebyl pán krutý; stejně s ním smýšleli též vrstevníci jeho. Čtěme pozorně zřízení, jejíchž mírnost a laskavost se chválí, v každé řádce jejich shledáme pýchu člena vyšší kasty, který soustrastně ráčí shlednouti na parie.

Jedno z těchto zřízení selských, jež historikové rádi uvádějí na důkaz, že postavení sedláků za této doby nebylo zlé, vydal pan Smil Osovský z Doubravice. Smil byl duch vynikající a duše ušlechtilá: proniknut jsa upřímnou horlivostí o dobro veřejné, zamýšlel zlepšiti osud svých poddaných. Může vzat býti za, vzor osvíceného velmože, a zřízení jeho svědčí o nejušlechtilejších úmyslech. Ale je-li toto ke cti pánu, odsuzuje celou instituci: jaká samostatnost zůstává poddaným? Jaká část svobodné působnosti a tudiž důstojnosti? Laskavá a titěrná ochrana jistých pánů jest neméně urážlivá a nebyla asi méně těžká než opovržení a týrání ostatních.

Konšelé a rychtářové vesničtí, píše Smil, nechť pamatují na Pána Boha všemohoucího a nedopouštějí zjevných neřádů. Poslouchati budou správce a cokoli poručí a rozkáže, v tom se zachovají, přidrží nepilných hospodářů k tomu, aby grunty opravovali, a kteříž by nepolepšili se, o tom úředníku oznámí. Nedopustí posvícení, přástek, her, tanců a jiné nešlechetnosti, dohlídati budou k šenkýřům, jak piva lidem dávají, aby za jich peníze míru spravedlivou jim dávali. Když čas sv. Jiří nebo sv. Václava přijde, vyberou úroky nebo platy a na zámek odvedou; kolikkoli dní po svatých již jmenovaných opozdí se,, tolik dní věží trestáni budou. Též podle poručení na lov lidi vypraví a nedopustí vysílati malých, kteří by tomu zadost učiniti nemohli; také dohlednou, aby jeden každý při gruntu svém sošky h velikým i malým tenatům měl. Na robotu s nimi se postaví a k tomu, aby pilně a dobře dělali, rozkážíc přidrží, neb nevždy úředníci panští při tom býti mohou. Nedovolí v dědinách svých žádných handlů; po chlívích nebo do stodoly s třískami nebo loučí choditi nedopustí. Všeliké neposlušenství a všeliká nedbalost stíhá se dvojnásob těžším trestem nežli by pokutován byl prostý sedlák, a pán vyhrazuje si právo stížiti ještě trest. - Zdá se, že za těchto okolností úřady obecní nebyly asi nijak závidění hodné.

Vy pak poddaní, dále zní zřízení, svěťte samým Pánem Bohem přikázaný den, totiž svatou neděli, chodťe do kostela k náboženství i s svými dětmi a čeládkami a tak na sobě ukazujte, že jste křesťané, v ten den pod trestáním vystříhejte se všelikých toulek po polích a po lesích. Poslušni buďte úředníka a jiných služebníků mých, ano i konšelův a rychtářů svých, plňte rozkázání jejich bez průtahů, nepomlouvejte jich a nepřesuzujte po krčmách postranních aneb jinde, ani o nich nic zlého jim na posměch a potupu nemluvte. - Následuje dlouhá řada zápovědí: zákaz sekati dříví v lese bez svolení panského : vinník trestán bude na hrdle i na statku svém.

Zákaz zachovati psy, kdo je pro stráž míti chce, aby je ve dne uvázal a v noci pouštěl: také pastevci, berouce je s sebou na pole, aby svázané měli: tanec trestán jest vězením; zákaz choditi do krčem se zbrojí; kdokoli prodá grunt svůj bez vůle pána neb odcizí nebo zastaví své rolí, koně a náčiní, trestán bude věží dvě neděle, a ten, kdož na to půjčuje, přijde o své peníze; zákaz šenkýřům, aby žádných piv nebrali kromě panského; zákaz přijímati podruhy do dědin leč s povolením úředníka; zákaz přechovávati ve vsi krejčí nebo jiné řemeslníky a dávati jim co dělati, neb od toho jsou města, městečka a řemeslníci v nich, aby sedláci k nim se utíkali o potřeby své, a tak jedni od druhých živi byli; zákaz prodávati obilí, husy, kuřata a rozličné plodiny hospodářské jinam než do sousedního města nebo městečka panského; kdokoli chce mluviti s úředníkem, může odebrati se na zámek, ale ne v jiný den než v pondělí; přísné tresty proti cizoložství, neřádnému louzení, prostopášnosti atd. atd.192.1

Projděme všecky prameny této doby, ze všech vynikne týž dojem: poddaný není pánem ani svých činů, ani své řeči, ani své víry; musí přijmouti vyrnání svého pána, kněží, jež tento ustanovuje, a obřady. jež předpisuje. Jestliže pán šetří svých lidí, činí tak jen z úcty k sobě samému.: Nakládej pěkně s poddanými lidmi a nečiň jim křivdy", radí Jan z Lobkovic a z Hasišteina synu svému, "ať tě rádi chválí, než by tě před jinými hyzdili a tudy tě jim ostydili, že někdo maje úmysl se za tě stěhovati, to slyše, obávaje se i nechal by."

Prospěch panský je jediné pravidlo rozhodné, jež zatlačuje všecky druhy úvahy. Vlastnické právo sedlákovo pomíjí, jakmile šlechtici se to zdá prospěšným: jestliže robotník řádně nevzdělává půdu svou, nejprve jest napomenut, potom trestán vězením, a nenapraví-li se, musí prodati grunt. Povolení ku vystěhování se dostává se mu teprve, když nalezne někoho, kdo přejme všecka břemena a příjemný jest pánu. Dopouštěno-li, aby závětí odkázal statek svůj, děje se to s podmínkou, že pán neztratí při tom ničeho, a že žádný odkaz nebude učiněn nikomu, kdo by nebydlil na panství jeho.193.1 Umře-li poddaný, vdovu jeho, chtějž ona nebo nechtěj, na spěch provdávají: běžíť o to, aby země nezůstala úhorem, a aby platy nevzaly újmy. Jeho děti berou se do služby na zámek, kde zůstávají několik let, a poměrné svobody nabývají teprve, když dospěly, aby ujaly se hospodářství na dílci svém a odváděly platy o svatém Havle a o svatém Jiří.193.2

Čím dále postupujeme, tím silnější zdá se nám předsudek aristokratický, v opovržení větším shledáváme sedláky a jich postavení horší. Ku konci XV. století některé formule pamatovaly ještě na původní rovnost: právníci zaznamenávají je pro zajímavost, ale již nechápou vždy smyslu jejich. - O vkládání věn ve dsky zemské; praví Všehrd na místě zajímavém: "ačkoli žádný z pánóv ani z vladyk nikdež se po dskách pánem nepíše aniž se vedle práva zemského má psáti než toliko jménem křestným pravým, a chce-li k tomu i přijmiem, kromě krále pána našeho a všie země: však manželky všech pánóv vladyk a jiných chudých lidí, kterýmž se koli dskami věna kladú, samy mimo jiné lidi všecky té zvláštnosti užívají, že paními se ve dskách zřetedlně a zejmena píší. A jakú jest to příčinú přišlo, aby všecky manželky beze všeho rozdielu té zvláštnosti užívaly, domýšleti se raděje jednomu každému dám, než o tom co sám vypisovati budu; kteréžto zvláštnosti ve dskách všecky manželky všech mužóv beze všie výminky napořád a jednostajně užívají. Aniž manželky pánóv zemských toho co před manželkami vládyk, měščan, dědinníkóv nebo sedlákóv mají; než každého pána manželka ne dvakrát než jednú toliko paní ve dsky se píše, jako manželka vládyky, měščenína nebo sedláka".193.3 Jiné místo jest ještě zajímavější: Když člověk urozený ženu chudého řádu pojme (jakož se to často přiházie) buď městskú nebo sedlskú, by pak kmetičnú svú pojal (jako Vratislav král český (Sic!), kterýžto byl sedlku - ale ne škaredú - přijal - a z sedlky ji královnú českú učinil), té každý móže její muž věno dskami klásti beze všeho povolenie královského i panského; neb jest již řádu svého povýšila skrze muže, a řád sedlský v řád vladycký nebo panský proměnila".193.4 - Odloučení stavů není tudíž ještě úplné. - O necelých sto let později, když oznamuje se jedenáctiletému Petru Vokovi z Rosenberka, že jeden z poddaných jeho bude mu dán za učitele, hošík proto teskliv býti a plakati počal, jakoby nějaká hanba mu tudy učiněna býti měla; upokojen jest jen stěží od matky své.194.1

Právě za tohoto století nepřeklenutelná propast rozevřela se mezi šlechtou a poddaným lidem. Ve všech zákonech jeví se nerovnost stavů. Zletilost věku ustanovena jest na šestnáct a patnácte let pro stav panský, na sedmnáct a šestnácte pro stav rytířský, na osmnáct a sedmnácte pro stav selský. Život sedlákův necení se tolik jako život pána; odklad hlavy za pána nemůže býti menší než "pět set grošů dobrých pražských, pět set liber vosku a padesáte postavuov sukna lanttuchu a pět set kněží ke mšem ..."; desetkrát méně, je-li obětí zeman, a toliko pět hřiven, pět liber vosku, pět mší, postav sukna ... jde-li o sedláka.194.2 Však brzo nedopouští se více smluvení o hlavu a zákonem nepřipouští se již odklad její za šlechtice: jestliže soud městský vyřkne pokutu peněžitou jakožto trest za vraždu, tento trest postačí jen tehdy, je-li obětí nešlechtic.194.3 -- Násilná rána, políček daný druhem druhu trestá se lehkou pokutou; robotník, jenž uhodil pána, ztrácí ruku nebo může býti trestán i na hrdle. Jestliže by pán, zeman nebo měšťan z ručnice směřil aneb stiskl k osobě stavů svobodných, by pak nezapálil a nevystřelil, propadá pokuty jedno sto kop: pakli člověk obecný a selský tak byl ohrožen, pokuta obnáší padesát kop; jestliže by kdo z lidí obecných a selských směřil ku které osobě ze stavů vyšších, ten každý hrdlo ztrácí.194.4 - Povaleči jsou pobíráni a pokutováni; nemohou-li platiti; zůstávají rok ve službě toho, kdo je jal, i nedostávají žádné mzdy; jestliže by po roce pohrůžky činili pánu neb lidem jeho, tolikéž i škody, mají na hrdle trestáni býti.194.5 Naprosto zakázáno je sedlákům nositi ručnice.194.6 Ničeho nesmí činiti bez povolení a prostřednictví pána.194.7 Nesmí státi k soudu. Dopustí-li se zločinu, pán jejich odpovídá za to; bezpráví, kterého se dopustí, podléhá zákonu toliko proto, že nepřímo dotýká se vlastníka.195.1 Kdokoli svévolně a bez příčiny uvězní poddaného sousedního pána, podléhá pokutě, ale třetina pokuty této připadá pánu; i samy podrobnosti tohoto zákona, jehož úmysl lidumilný jest na jevě, ukazují, s jakou krutou lehkostí šlechta může vězniti nebo týrati sedláky, aby v nich napadala nenáviděného souseda. Na příklad, jestliže by kdo člověka u vazbě drže, nepostavil ho na žádost hejtmana krajského a uškodil by mu na zdraví, má tomu člověku dáti padesát kop náhrady. Pán béře část náhrady, jež přisouzena jest rodině zavražděného robotníka jeho; pakli by u sebe tu summu zdržoval, rodina zemřelého může sobě vzíti za pána koho chce; ale je-li to vždy možná, a je-li chráněna vždy nařízeními proti hněvu a pronásledování dřívejšího pána ?195.2

Není svobody než když práva každého chráněna jsou zákonem a kde moc ode všech stran vážená zakročuje na obranu slabého a na odstranění násilí: takové ochrany právě nedostává se sedlákům. Ne že by zákon jim ji odjímal úplně: i tehdy nadsazeno jest poněkud tvrzení, že pán pouze tím, že je držitelem, bez dozoru vykonává právo vyššího i nižšího soudnictví. Až do XVII. století nalézáme takto příklady pří zdvižených od sedláků proti pánům jich; zřízení zemské z roku 1564 připouští, že jsou oprávněni prokazovati své právo vlastnické: jestliže by lidé poddaní držíce jaké grunty neměli žádných jistot na ně, není předpisu na prospěch jejich proti pánu; jestli dostatečně však prokáží, že tyto grunty dostali s volí pána buď pod plat buď jakýmkoli jiným právem, ti toho užíti mají.197.1 Jakmile královská moc nabude opět nějakého vlivu, ujímá se zase své úlohy přirozené a hledí poddaných chrániti od útisků. Ferdinand I. káže hejtmanům krajským, aby zakročovali ve prospěch těch, kdo týráni jsou od pánů svých; přesně ustanovuje právo komory královské,197.2 aby rozhodovala o všech přech jí předložených a v skutku hojný počet jest odvolání i ku králi a často bývají příznivě vyřizována.

Na Moravě stížnosti sedláků rozsuzoval hejtman zemský s radou několika přísedících; přibyloť jich tolik, čteme v nálezu sněmovním z roku 1611, že dva dni jim věnované nestačí na vyřízení jich. Důkaz zajisté nepochybný, že postavení poddaných nebylo nejlepší, ale důkaz také nepopěrný, že doufali dosáhnouti spravedlnosti proti pánům svým.

Slabé záruky při všem! Před kým postaví se tito utištění? Před šlechtici, vychovanými v týchž ideách jako vlastní páni jejich. Hejtmani krajští, jichž úkolem jest obrana jich, jsou taktéž šlechtici, plni všelikých předsudkův aristokratických; jakými zlořády vyruší se ze své netečnosti! A jestliže soud náhodou rozhodne ve prospěch žalujícího, jakou mocí bude podporován jeho nález? "Bylo by to těžké, aby pán poddaných svých trestati neměl", ozval se Zděnek Zručský z Chřenovic (1544); všichni přátelé jeho smýšlejí podobně a zakročování moci jakékoli na statcích svých bouří se jako pro bezpráví a tyranství.197.3

Také hledí poddaným svým odníti toto jakkoliv zdánlivé odvolávání se k cizímu soudu. Podařilo se jim to lehce: srovnání obou textů díla Všehrdova ukazuje nám vítězství theorií feudalních za vlády Vladislavovy. - "Při póhoniech však," píše právník tento v sepsání z r. 1499, "jest otázka, a nevelmi k odpovědi snadná, móž-li člověk pána svého pohnati, když se jemu od něho křivda děje a zvlášť znamenitá, jakož si to nynie lidem dosti a zhusta přiházie? ... K té otázce odpoviedajte jiní, ktož tomu lépe rozumějí, já toliko co se jest při tom dálo, napíše, dalšie odpovědi k tomu jiným nechám. Mnozí páni pohnáni byvše od lidí chudých, odpoviedati jim nechtiece, za své lidi jsú je pokládali a tím se súdu obrániti chtěli, ale to jest jim platno býti nemohlo, než musili jsú jim, ač jsú je koli za lidi své kladli, na súdu odpoviedati."198.1 - O deset let později, v sepsání z roku 1508, odpověď zní docela jinak; "Mnohým a téměř všem se zdá, že (člověk nebo služebník pána svého pohnati) nemóž; neb aby se který pán s svým člověkem měl súditi, zdá se to nepodobné. Některým pak se nazpátek zdá, že móž člověk pána svého pohnati: poněvadž krále a pána svého dědičného páni a jiní obyvatelé země pohnati mohú, proč by člověk nebo služebník pána svého pohnati nemohl a téhož práva proti svému pánu neužil, kteréhož pán jeho proti pánu svému, králi, požívá?" K této otázce, pokračuje Všehrd, není těžká odpověď, vykládá, jaký rozdíl jest mezi poměrem pánů ke králi a poddaných ku pánům198.2 a dodává: "Než aby člověk, nebo pacholek, nebo služebník měl svého pána poháněti, všem se neslušné i nepodobné zdá a naprosto nespravedlivé.198.3 -- Od té doby zákony - stávají se čím dále tim určitější: nepřipouštějí se více žaloby sedláka poddaného proti pánu jeho; stížnost jeho nemůže býti přijata ani tehdy, když propuštěn byl z poddanství jeho. Odvolání, ač nepřestávají docela, dějí se jen nepravidelně, nepřímo a předem již jsou marna pro odpor, který vzbuzují u šlechty. Tato rozšiřuje své soudnictví vrchnostenské, ve svých rukou soustřeďujíc víc a více výkony soudnictví veřejného:198.4 mezi sebou a lidem svým uznávají již jen jednoho soudce, své svědomí.199.1 V žádném případě nebylo dostatečné jistoty; ve mnohých páchány nejhorší zlořády. Privilegia měla cenu toliko poměrnou; páni, jestliže nerozhodli se potlačiti je, vysvětlovali je a vykládali dle svého. Že by byli jimi vázáni, nepřipadlo nikomu na mysl. "Měli-li by v městečku aneb v které vesnici nač jaké výsady aneb obdarování na jakých listech od předkův téhož pána, nechť by to ukázali: a žádali-li by při tom zachováni býti, nemá se jim toho rušiti, neb raději k tomu přičiniti, aby se jim to od toho pána potvrdilo. A tak ti i jiní lidé budou mít lepší chuť, aby se pod týmž pánem osazovali a živností hleděli, nežli jinde, kdež toho není."199.2 - Plný prospěch pánů shodoval se zde zajisté se žádostmi poddaných, ale všickni nepozorujíce toho vedli si dle vůle své.

Z některých událostí můžeme si představiti, jaké výstřednosti byly možny. Ve vsi jedné199.3 zemře sedlák: vdova zdědí pole jeho, pravidelně odvádí platy; nicméně pán, buď že znepokojil se o svůj příjem, buď že nabyl vhodné příležitosti k zaokrouhlení svého statku, vyžene ji z domu jejího, vezme jí dvůr i dědiny oseté, obilí sklizené i "chmelnici dobře rozdělanou": soud rozhodne, aby vráceny jí byly věci pobrané, ale vdově poručeno, aby do hromnic se vyprodala (1548). Jinde199.4 umře poddaný university, zanechav vdovu a něco peněz, jež v potu tváři "vyrobotovali za čtyřicet let"; mistr Sigmund z Helfenberku odebeře se tam ihned, - aby nerozptýlilo se co po nebožtíku zbylo, co kde bylo pobéře, a odveze svým kollegům pražským: byliť velmi chudobní, tak se vymlouvali. Vdova vzpouzí se; jest uvržena u vězení, "až snad žalostí se světa skrze to sešla". Měšťané pražští žalují na universitu žádajíce navrácení jmění pobraného, kteréž vdova jim odkázala; Sigmund dokáže, že běží o kmetičnu a poplatnici mistrův učení Pražského a "kmetičny bez vůle pánů svých ani kšaftovati ani se vdávati nemohou": soud dal mu za právo.200.1

Kdo odváží se tvrditi, že takových příhod bylo pořídku? Ne že by slušelo vyváděti z toho úsudky příliš temné, ale třeba vzpomenouti si na ně právě tak, jako na zločiny agrarní, na časté požáry, na pokusy o vzpouru, abychom učinili si správné ponětí o postavení sedláků, snad ještě méně nešťastných, třebas vydáni byli všem vrtochům pánů podivínských a všem náhodám osudu.

I dobré úmysly pánů jejich bývaly jim nebezpečné! Koupí nebo dědictvím statek dostával se střídavě katolíkům, kališníkům, bratřím českým; šťastní robotníci, jestliže páni nestarali se příliš o spasení jejich; šťastni rovněž, jestliže nebyli příliš choulostivými obhájci ctnosti. Jejich spravedlnost stručná často upomínala na spravedlnost tureckých pašat; šlechtic200.2 na příklad potkav se s poddanou, jež nepoctivě se chovala a dítě zplodila, než manžela měla, vytrhl tesák, bil ji tak velmi, až se v síni válela a musili ji odnésti. Z toho bití v nemoc upadla a dlouho "dostatečně" zdráva nebyla.

Takých puritanů bývalo pořídku, ale za to více těch, kdo potřebovali peněz. Všehrd kárá několikrát útisky šlechty "Již o spravedlnosti," v doslovu obrací se ku pánům z Postupic, "kterúž jste ke všem s svobodú zachovávati přivykli, i k svým lidem, beze všech bezprávných a znovu vymyšlených robot, zádav, nátiskóv a nových obtěžování, i bez jiných obchodóv městských a kupeckých vedení o té spravedlnosti a miernosti V. Msti. lépe jest mlčeti nežli co málo pověděti, Málo se od lidí cizích i domácích slyší, aby na V. Mst. žalovali pro zádavy bezprávné anebo nátisky vymyšlené. Poněvadž i viny spravedlivě propadené milostivě všem všecky odpúštíte, ne z škod lidí a poddaných svých sobě užitky přivodicie."200.3 - Ctnosti pánů z Postupic zasluhovaly vskutku pochvaly, ale nebudily hrubě následovatelů. "Tato se zádava děje druhdy", praví Všehrd na mistě proslulém, "že prodávajíce jedni druhým vsi, robot ze jména ve dsky nekladú, a zvláště když jich od starodávna na lidech nenie . . .; avšak proto ti, kdož kúpie, robot žádných nekúpivše, ani jich ve dskách majíce, na lidech robot žádají, a lidé chudí těžké a bezprávné roboty dělati a robotovati jim musie, proti všie i božské i lidské, křesťanské i světské spravedlnosti, ježto takového bezpravie ani Turci ani jiní pohané nečinie. Z kteréhožto bezpravie prve v zemi neslýchaného mnoho zlého přicházie, tak že lidé takového obtieženie nového a nemilostivého snášeti nemohúce, někdy z gruntóv svých, statky své opustiece, utiekají a utekúce v zlodějstvie, v mordy, v žhářstvie a v jiná zločinstva se dávají, a země tudy pustne, a drahota skrze to a hlad v zemi přicházie, zlodějstva a mordové se rozmáhají. Jiní tímž obtieženiem přinuceni jsúce, proti svým pánóm se zdvíhají a hory vojensky osazují, dvory, dědiny, statky, ženy i děti své opustiece. Jakož se nedávno na Moravě stalo, že Zábřežští pro obtieženie a roboty nezvyklé a nepovinné proti pánu svému jsú se pozdvihli ... - A nynie v Čechách, jakož se slyší v kraji Prachenském při svaté Margretě lidé zápisní nebo královští některých vesnic, robot nezvyklých prvé a obtiežení znovu vymyšlených snést nemohúce, všickni jsú se zdvihli, vrch vojensky osadili, a co z toho vyjde a k jakému to konci bude přivedeno, kto věděti móž ?"201.1

Proti vzpouře šlechta chrání se ustanovením nejpřísnějšich trestů. Na hrdle trestán jest, kdo povstane a pobouří lid.201.2 - Ostatně tyto bouře selské samy o sobě nejsou příliš nebezpečné. Jako spravedlnost i moc výkonná jest v rukou oligarchie: takto změny, kteréž dějí se od dob Všehrdových, zajisté nejsou ve prospěch robotníků.

Když šlechtě postačí nařízení, aby rozmnožila důchody své, třeba jest hrdinství, aby odolala pokušení. - Možná-li to vždy? Výdejů neustále přibývá, peníze pozbývají ceny své, sněmy častější vyžadují delšího vzdálení; pobyt v Praze je nákladný; třeba žíti dle stavu svého; obyčeje přepychu se šíří, oděvy sametové a hedvábné jsou velmi drahé, hostiny vybranější a hojnější; kde nalézti důchody? Zvyk a zákon zakazují šlechticům zabývati se obchodem nebo průmyslem i obracejí se tudíž ke svým poddaným.

Obyvatelé měst panských musí svolovati k půjčkám více méně dobrovolným nebo poskytovati rukojemství svého k lehčímu dlužení se na jiném místě; ob čas připomíná se jim, že sluší přinášeti dary z dobré vůle. Vůči nim šlechta však zachovává ještě jistou míru, jsouť privilegia jejich starší a přesnější, a měšťané v odporu svém pevnější, smělejší a opravdovější. Břímě spadá na sedláky. Proti robotníkům každý prostředek jest dobrý.

Šlechta uvaluje na ně všecku tíhu břemen veřejných, vybírá více než země žádá,202.1 rozmnožuje nařízení, aby rozmnožila výnos pokut, vymáhá placení poplatků dávno zapomenutých, ukládá roboty nebo platy nové. Aby za laciný peníz pojistila si dělníky, ustanovuje maximum mzdy, a kdo platí nad sazbu, podléhá pokutě.202.2 Tato zřízení z velké části vysvětlují se ovšem vědeckými theoriemi tehdáž obecně uznanými,202.3 ale postavení stavu selského není tím méně stíženo.

Robotníci podléhají bídným poměrům žalostné správy hospodářské, jež venkoncem záleží na privilegiích a monopolech: doháněni kupovati v městě předměty potřebné, prodávati plodiny své toliko na trzích, jež pán ustanoví, píti pivo, jež on uvaří a jehož cenu ustanoví,202.4 mlíti obilí v jeho mlýně, vytrhováni ze svých prací honbami a robotami,202.5 přinuceni snášeti škody, jež zvěř činí na jejich polích, živoří v polovičné bídě; zřízení zdají se míti účelem zabrániti sedlákům, aby nepovznesli se ku příliš veliké zámožnosti: příliš bohati byli by méně poslušni.202.5

Šlechta až příliš dobře dostihuje cíle, jejž si vytkla. Postačí pohlednouti do register soudu dvorského, praví Čelakovský, abychom přesvědčili se, že povšechná situace jest velmi málo příznivá.

Bez pomoci, bez naděje sedláci pozbývají i důvěry v budoucnost i chuti ku práci a k šetrnosti, a myslí jejich zmocňuje se melancholická malátnost.

"Všelikú práci s slušností spojenú," připomíná Všehrd,203.1 "pro užitek a odplatu lidé podstupují .... Všickni žádámy užitku a k němu taženi bývámy, aniž jinak činiti žádným obyčejem móžmy; neb kto jest, ježto by se užitečného varoval ? Anebo raděje kto jest, ježto by po užitečném najpilněje nestál? Bychmy jedné dobře znáti uměli, co jest užitečné!" - Vážná a hluboká slova, jimž šlechta nerozuměla; oslepena jsouc touhou po zisku, svému bezprostřednímu prospěchu obětovala budoucnost a moc království: Za nové doby zkoušení šlechta hleděla vzbuditi ono nadšení, jež zemi českou učinilo nepřemožitelnou za doby Sigmundovy; ale poddaný lid selský, nemaje vlasti, nepovstal na obranu svých potlačovatelů. Na neštěstí vinníci sami nebyli potrestáni. Toto království, psal smutně Všehrd, o něž rozbilo se všecko úsilí nepřátel, proti němuž nezvítězil ani meč ani oheň, zkaženo bude nespravedlností.203.2

Potlačení stavu selského bylo posledním slovem vítězství oligarchie a závěrem revoluce za vlády Vladislavovy vykonané. V těchto letech zmatených a pohnutých udála se pronikavá změna, a s tohoto hlediska vláda prvního Jagielovce v dějinách českých jest jednou z nejdůležitějších, ale též nejnešťastnějších. Co zbývalo na příště ze starých Čech, z království Karla IV. nebo z demokracie táborské? Královská moc byla málomocna a pokořena, města oslabena, sedlák ujařmen. Jediná šlechta neklesla, ale za vítězství své podstupovala již trest, jsouc porušena úchvaty svými, rozervána na strany, oddána všemu pokušení lakoty a pýchy. Vzhledem ke zmatku hmotnému a k rozvratu mravnímu, všickni, jichžto duch nepozbyl ještě předvídavosti, a kdož v srdci svém zachovali něco šlechetnosti a oddanosti k vlasti, jati byli temnou předtuchou, že budoucnost má ještě minouti.

Ačkoli spáchány byly chyby nenapravitelné a byť všecko bylo ohroženo, ani tehdáž nebylo nic naprosto ztraceno. Známe vlády oligarchické, jež přes to, že založeny byly na útisku nižších tříd, přece na dlouho zabezpečily vlasti své pořádek uvnitř a vážnost na venek. Ostatně města, zachovavše hlas svůj na sněmu, představovala do jisté míry živel demokratický a mohla pokoušeti se, aby zmírněno bylo postavení lidu selského. Moc s krále přešla na národ, a jakkoli počtem obmezený byl tento národ právní, zásady svobody jsou tak plodné a působení na mysli lidské tak blahodárné, že bylo možné ještě doufati ve zřízení vlády řádné a opravné. Projevovalyť se některé šťastné známky: známost věci státních a zodpovědnost za ně znova zdály se působiti příznivě na mravní stav některých pánů: mnozí již děsili se bezvládí, hněvali se na mrhání a tvořili jaksi jádro strany národní, která by uložila všem úctu k vyšším prospěchům vlasti; zdálo se, že sjezdy krajské, dávajíce se na sněmích zastupovati posly volenými rozmnoží asi moc stavův upevněním a zmírněním politiky jejich. Zda šlechta nezištností, ne-li aspoň prozíravostí, bude poučena, že nenakloní národ k vládě své, než když zásady své nepožene do krajnosti a když na uchránění svých vlastních privilegií ode všeliké reakce postará se na předním místě, aby šetřila těch, které ještě zachovaly si druhé třídy. Pochopí-li, že vláda uzákoňuje se toliko službami prokazovanými? Pozná-li aspoň, jaké jsou pravé základy a záruky svobod zemských, a kterých řádů třeba jí přede vším hájiti a rozvíjeti ? Štěstí své měla ve svých rukou.

Nicméně upomínkami na nedávnou minulost oprávněny byly nejvážnější obavy, jež událostmi jen příliš byly ospravedlněny. Neobezřelí páni bez boje opustili nejdůležitější postavení svá a nesnášelivostí svou obětovali všecky spojence své; takto nastala brzo chvíle, kdy vůči královské moci, opřené o hrozné síly zevnější, zůstala toliko hrstka pánů nedobré pověsti, a kdy zemské zřízení téměř bezbranné vydáno bylo smělému útoku. V bojích, jimiž vyplněna jest vláda Ludvíka Jagielovice a prvních Habsburků, vítězství střídavě dostává se moci královské a oligarchii; ale buď zdánlivý výsledek jejich jaký buď, každá episoda nevyhnutelnějšími činí zkázu ústavy a úpad samostatnosti národní.

zpět na obsah - Další: BRATŘÍ ČEŠTÍ