|
- Denis | - Konec sam. české | - |
Poslední léta Vladislavova. Bezvládí. - Vítězství oligarchie. Lev z Rožmitála. - Šlechta a města. Bartoloměj z Minsterberka. Jan Hlavsa a Pašek z Vratu. - Mravní a duševní stav země. Humanism. Zkáza university; úpad literatury. Právníci: Ctibor z Cimburka a Všehrd. - Jazyk český; nebezpečenství ohrožující samostanost národní; ochabnutí vlastenecké, poklesnutí politické, - Ludvík Jagielovec (1516). Převrat státní roku 1523 a reakce roku 1524. - Bitva u Moháče a smrt Ludvíkova roku 1526.- Konec dynastie Jagielovců; nešťastné působení jejich a nebezpečenství situace.
Poslední léta vlády Vladislava Jagielovce a desítileté panování Ludvíka Jagielovce náleží zajisté k nejžalostnějším dobám, jimiž dějiny české tolik oplývají. Touto dobou jaksi osvětlují se chyby spáchané a vysvětlují jejich nešťastné a osudné následky. Zápasy stavů zvrhují se ve spory osobni; již neběží ani o poznání, zda oligarchie založí vládu svou nad ostatním obyvatelstvem, ale zda ten či onen pán beztrestně bude pokračovati ve svých loupežích; po náčelnících stran následují dobrodruzi; snahy ctižádostivé stávají se tím prudší, čím méně jsou vznešené. Svými výstřednostmi a svým sobectvím šlechta podkopává důvěru ve vládu stavův a předem omlouvá všecky převraty státní, jichž předvídati ani překaziti nedovede. Země kolísajíc nepokojně mezi mocí královskou, jež může se odvážiti všeho a nedovede uhájit si ničeho, a mezi vrtkavou mocí feudalnou, stejně zpupnou jako málomyslnou, nezná již svobody, než nepořádek, nezná autority, než libovůli právě tak, jako nemá samostatnosti náboženské, než rozvrat mravní, nemá osvobození od Říma, než zkaženost a porobu kněžstva. V městech bezprostřední vláda vede k bouřlivé diktatuře některých tribunů. Cit národní přestává na platonických projevech, mysli poklesají a srdce se zarmucují; lhostejnost nebo pessimism zmocňují se duší, a srdce nejšlechetnější dávají výhost světu, nemajíce jiné naděje než v život věčný.
Od zvolení svého na trůn Uherský Vladislav do Prahy zavítal jen na krátko; když vrátil se znovu roku 1509, všickni, kdo neviděli ho delší dobu, překvapeni byli, jak se změnil. Bylť zádumčivý, zamyšlený a "spíše sklíčený nežli vážný", jako by klesal pod tíží dvou korun, Štěstěnou mu uštědřených. Kamkoliv se obrátil, v Uhrách i v Čechách, spatřoval jen zříceniny. "Kromě pahrbků, hájův a dědin kde jsem narozen a vychován", píše Bohuslav z Lobkovic, "co by mne těšilo ve vlasti, nenalezám. Loupeže se den ke dni rozmáhají; různice nesčíslné vypukují; stavové na se vrčí a nepopustí-li páni něco od práva svého, města chopí se zbraně ... Nejvyšší úředníci naši, ku poroučení hotovi, k upokojení rozepří domácích liknaví jsou, a co nejhoršího, jednak zastaralé záští proti sobě chovajíce jen potud se snášejí, pokud jejich osobní užitek žádá, jednak rozkošem a lakotě oddáni, svými dosti častými schůzkami a sjezdy žádné pomoci obecenstvu nezjednávají."271.1 List z roku 1507 jest ještě melancholičtější, a upomínky klassické, jež derou se z péra humanisty, nejsou s to, aby v pochybnost uvedly pravdivost obrazu dosvědčeného tolika prameny současnými. Nám také hrozí rozbroje obecné a následky jejich zpousta, zkáza a vyhubení, neb cokoli mocné vyvracuje říše, útokem se na nás přivalilo ... K víře nepodobná mezi všemi stavy panuje nesvornost. Časté míváme sněmy a neustanovujeme přece ničeho, co by vlasti prospívalo ... Mír a svornost nám v ústech stále zní, a nerušíme-li jich v každém okamžení, alespoň nevelmi o ně dbáme ... Duchovní, již by život svůj měli ustanoviti za spasení duší, stulují ústa, bojíce se více těch, kdo život vezdejší odníti mohou, než Boha, ač do záhuby věčné uvrhuje, a rozpalují se mnohem více na osobitele statků svých, než na původy bludův a pověr. Tito by však ještě omluvy zasluhovali, jelikož u nás nejsou u vážnosti. Světští pak lidé, v zahálce a rozkošech tlíce, jsou buď spokojeni stavem nynějším, aneb, se po zboží a hodnostech tak dychtivě shánějí, že opovrhujíce všemi k Bohu a lidstvu povinnostmi, ničehož takového k srdci sobě nepřipouštějí. Král sám, jehožto bohabojnost oslavují a zvelebují všickni národové křesťanští, buď věkem chladnější učiněn k takovému podniknutí, aneb omrzelý mravů našich, takový život vede v Uhřích, jako by mrtvice jej byla zasáhla. Z čehož snadno Tobě poznati, jaktě mi k mysli, mezi takovým lidem živoucímu. Druhdy, když pod Ottony, Jindřichy a Fridrichy Germanie kvetla, a moci ode všad přibývalo, Čechy platily za nejznamenitější částku říše vaší: nyní, když země vaše klesají, my spolu klesáme a hyneme, za Assyrskými, Medy, Peršany, Macedonskými a Římany nový potomstvu podávajíce důkaz, jak pomíjejí říše lidské; ačkoli že osud náš o to je horší, že netoliko zboží a statky, ale i duše naše v největším vězí nebezpečenství."272.1 Předtuchy, jež básníku vnuknuty byly nenávistí jeho ku kacířství, byly příliš pravdivé, šlo opravdu o život a ducha země české.
Žalostný zmar tolika radostných nadějí! hle, kam vedlo toto spojenství českopolské, předmět tolika snův o štěstí a slávě. - Dějiny vyhledávají a připomínají polehčující okolnosti, jimiž zmenšuje se zodpovědnost králova, vzpomínají bědného života jeho, ale ani lítost ani shovívavost neuchrání památky jeho od přísného odsouzení. "Nebožtík král", psal mladému králi Ludvíku pán, jenž s hlubokým citem pro práva šlechty spojoval vyšší důmysl politický, upřímné srdce a pravou oddanost k vlasti, "pro svou dobrotu mnoho zlého sobě činil v tomto království."272.2 Potomstvo nemůže Vladislava zprostiti tohoto odsudku.
Od té doby od něho neočekáváno již ničeho a na příště zrakv obracely se toliko k jeho synu mladičkému. Bylť budoucností a nadějí: "toho bych VMti nepřál," psal mu pan Vilém z Pernšteina, "abyste sebou jinak v svém království neměli vládnouti a tím pánem býti a mocně (křivdy lidem nečiníce) královati a rozkazovati, aby to lidé znali, že pána mají!"273.1 - Ale jaký to úkol, zříditi znova moc v zemi tak dávno sobě samé odkázané a k podniknutí jeho - dítě!
Roku 1502 Vladislav u věku 46 let pojal za manželku Annu z Candale, po matce své vnučku Marie Orleanské, sestry Ludvíka XII.273.2 V dějinách Čech a Polska dosti hojně je příkladů takových svazků s královským rodem francouzským, ve kterých možná by bylo spatřovati téměř instinktivní sbližování kmenů slovanského a romanského, stejně ohrožených od kmene germanského. - Volba Vladislava byla šťastna: Anna nebyla sice velikou kráskou, ale jsouc rozumná a rázná, na svého manžela měla viiv prospěšný, bohužel žila příliš krátce, aby byla působila vážně na věci státní. Svému manželu povila nejprve dceru Annu, která později zasnoubena byla Ferdinandu Rakouskému, následujícího pak roku syna Ludvíka (1506). Všecko úsilí Vladislavovo směřovalo na příště k tomu, aby tomuto dítěti zabezpečil nástupnictví ve svých korunách. Živě byl znepokojen o korunu Uherskou, kde velmi četná strana národní kupila se kolem Jana Zápolského, chtějíc na trůn povýšeti magnata maďarského. V Čechách, ačkoli zřízením zemským v zásadě byla prohlášena dědičnost koruny, Vladislav byl poután závazky učiněnými v době dosednutí na trůn; tehdáž slíbil stavům, že za svého života nedá korunovati syna svého. Však šlechta, jejíž ctižádost nebyla dosti prohlídavá, svolila k narovnání: a nesetrvávajíc ani na zásadě volby, spokojila se spíše vyhlídkami, jež jí kynuly z nezletilosti; než aby pečovala o utvrzení svých práv; Ludvík uznán byl za krále s podmínkou, že potvrdí všecka její privilegia. Mladičký králevic korunován byl roku 1509: za obřadu dítě dalo se do pláče, co zdálo se nedobrým znamením; slavnosti vůbec měly ráz nejisté situace, bylyť nuzné a smutné.
Po tomto velikém úsilí Vladislav upadl opět ve svou malátnost, a moc královská nenabyla větší vážnosti, když dva králové byli na místě jednoho. Od doby, co král obyčejně sídlil v Uhřích, úřad jeho v Čechách záležel již jen v tom, že ustanovoval jistý počet pánů, v jichž prospěch vzdával se moci své; ani ve volbě své nebyl svoboden a velmi často schvaloval jen osoby od sněmu zvolené. Roku 1508 na sněmě Svatojakubském žádal správců zemských, aby ručili za ohromné dluhy, jež na korunu uvaleny byly lakotnými dvořany a obecným mrháním, a za to vydal jim správu všech důchodů svých. Nyní konečně abdikace byla úplná. Věřitelé královi tvořili jakýsi syndikat, jenž vykořisťoval zemi nestydatě a nesmírně; až do nastoupení Ferdinanda I. království vydáno jest rotě výdělkářů, kteří znásilňujíce všecky zákony, nedbají potřeb nebo přání národa, jejichž násilí a útisky urážejí zájmy veřejné, dráždí svědomí a vzbuzují odpor, jímž dovršuje se bezvládí.
Muž, jehož jméno sloučeno je s touto dobou vykořisťování, jest pan Lev z Rožmitála. Zdeněk Lev z Rožmitála byl bratrovec královny Johanny, manželky Jiřího z Poděbrad; jeho otec, jsa povahy velice živé, hrál úlohu dosti znamenitou za posledních událostí a založil moc rodu svého. Na počátku Zdeněk přidržoval se strany umírněné a pana Viléma z Pernšteina, ale buď že to byla jen chytrost politická, skrývající ctižádost svou a hledící přede vším zjednati si spojenců, buď že stržen byl událostmi a podlehl nákaze mravní, která za této doby pohltila tolik obětí, záhy pomýšlel již jen, jak by využitkoval úpadu moci královské k nasycení svých choutek po vládě a kořisti. Dostalo se mu chvály, že celkem šetřil forem zákonných, a obdivu pro jakousi snahu o znovuzřízení pořádku veřejného: - kterýž uchvatitel, dobude-li úspěchu prostředky nejhoršími, nesnaží se potom. aby pokořením stran upevnil jmění své? A není-li odbojníkem a nade všecky nejhorším muž, jehož pokrytectví převrací samého ducha zákona doslovným šetřením nařízení ? Jakým právem chtěl potom dožadovati se od druhých poslušenství zákona a jaké důvěry zasluhovaly jeho nálezy, když nikdy nebyl veden spravedlností než svým prospěchem osobním ? - Nemaje vysokého vzdělání, ale toliko podružné vlastnosti spiklence, nevynikal ani velikými záměry ani povznešeným smýšlením ani širokým a jasným rozhledem duševním, jimiž jediné vyznačují se praví vůdcové národa. Jeho skromnou zásluhou bylo, že od první chvíle porozuměl prospěchům liquidace, kterou Vladislav chtěl uvaliti na pány. V době, kdy svolil státi se rukojmím královým, jmění jeho bylo prostřední; za několik let, i při všech ohromných summách, jež vydával na opatření svého přepychu nebo na rozmnožení svých přívržencův, úroky báječnými, jež bral, a jež rozmnoženy byly ještě všelikými užitky nedovolenými, stal se jedním z nejbohatších pánů v Čechách. A tento král, jejž okrádal nestydatě, byl mu vděčen za zdánlivou šlechetnost jeho! Vladislav popuzen jsa opatrností pana Viléma z Pernšteina a nejpoctivějších šlechticů, podal se plně vlivu pana Lva až do chvíle, kdy tento zabrav skoro všecky statky královské a opíraje se o legie důvěrníkův a stranníkův, ovládaje správu, již vyplnil svými stvůrami, byl dosti silen, aby na úzdě držel všecken národ a vzdoroval samé moci královské.275.1 Povzbuzeny jsouce příkladem s hůry, všecky vášně sobecké rozpoutaly se; protože práva nebylo více, ohrožené prospěchy spoléhaly toliko na sílu. Lev z Rožmitála podněcoval všecky úchvaty šlechty proti stavu městskému: města vešla v jednoty a chopila se zbraně. Tyranství Zdeňkovo opíralo se o katolíky: utraquisté, jejichž privilegia byla popírána, sestoupili se k obraně. Ze šlechty všickni, jichž pýchu on urazil neb žádosti odmítl, povstali proti tyranství, jež jeden z druhů jejich chtěl jim uložiti; pýchou uraženou byla vzbuzena v nich úzkostlivost vlastenecká, tak že připojili se k těm poctivcům, kteříž upřímně děsili se následků této pro Čechy žalostné správy. Prudkost stran byla zdvojnásobena a zmatkem prospěchův osobních a zápasů stagvovských utvořena situace téměř nerozřešitelná.
Ku konci doby Jagielovců zdá se, že společnost opravdu upadá opět v barbarství; není již ani stran: žádná skupina nemá programu skutečného ani pevných povah, neustálé jsou převraty politického smýšlení, věčné změny, a v této nepřetržité řadě smluv, válek, jednot, roztržek, v této nespořádané směsi idee vlastenectví a povinnosti každým dnem víc a víc ustupují prvotnímu pudu boje o život. "Čechy", píše tehdáž spisovatel polský, jenž nám zanechal zajímavé paměti o této době, "jsou plny odbojův a zmatků, stavové stojí jedni proti druhým, všudy jednoty a strany: jedni hájí moci soudů, druzí nechtí poslouchati zákonův a nálezů, jiní konečně raději loupí než by podčinili se spravedlnosti: takto země česká plna jest úkladův a všecka ozývá se lomozem zbraní".
Však ku konci vlády Vladislavovy spojili se různí nepřátelé páně Lvovi. Stav městský nalezl právě, čeho až posud jemu se nedostávalo, vůdce schopného k ustrojení jeho sil a k utvoření pravé strany politické z toho, co tak dlouho bylo toliko vratkou massou hněvu a záští. Bartoloměj z Minsterberka, vnuk Jiříka z Poděbrad, náhodou vržený do táboru stavu městského, záhy jevil pravé vlastnosti vladařské. Nejsa svědomí příliš úzkostlivého, obklopen podezřelými dobrodruhy, na místě veliké důstojnosti mravní měl rozum osvícený a jasný; poznal, že síla páně Zdeňkova záleží toliko v nedostatku svornosti jeho nepřátel, a že neodolá koalici prospěchů, jež urazil. Vynikaje výmluvností, živostí demagoga a obratností dvořenína, okouzlil Pražany, vzbudil žárlivost stavu rytířského, který s nedůvěrou jakousi sledoval politické a náboženské záměry Rožmitálovy, a shromáždil kolem sebe četné pány, kteří znepokojeni byli snahami náčelníka panstva.
Bartoloměj z Misterberka nezmohl nic bez podpory krále; snažil se poučiti ho o pravých zájmech jeho, ukazoval na velikou úlohu, jaká jest mu vyhrazena, a na sílu, jakou moc panovnická nalezne ve spojení se živly umírněnými a pokojnými. Vladislav byl již přemluven; snadno bylo přivábiti ho, ale těžko přiměti jej k trvalému, účinnému spolupůsobení. Dříve než se to podařilo, Bartoloměj utonul převážeje se přes Dunaj (1515). Od velikých záměrů jeho bylo upuštěno; zakročení jeho však nebylo docela bez užitku, a od té doby panu Lvovi a straně jeho v panstvu bylo počítati s opposicí pevnější a smělejší.
Následujícího roku (1516) zemřel Vladislav prve, než odhodlal se k činu. Nerozhodnost svou projevil i v poslední vůli své. Za poručníka synu svému ustanovil bratrance Bartolomějova Karla z Minsterberka, rovněž vnuka Poděbradova. - Karel toužil po nástupnictví Bartolomějově, ale na neštěstí neměl ani smělosti ani prozíravosti a k stavu městskému poután byl smlouvou o spolek a podpory peněžité. - Ale Vladislav, jak obyčejně v skutcích svých si odporoval, dal mu za spoluvladaře na dobu nezletilosti Ludvíkovy Břetislava Švihovského z Risenberka, horlivého katolíka a oligarchu, a samého nejvyššího purkrabího Zdeňka Lva z Rožmitála, hlavního původce zmatku, neusmiřitelného protivníka stavu městského, a potupníka moci královské. Právě tak jako mezi stranami vnitřními Vladislav neodvážil se zvoliti jeden ze spolku cizích, svěřiv vrchní poručenstvi a poručiv syna svého Sigmundovi Polskému spolu s Maximilianem Rakouským.
Jako by na schvál hleděl způsobiti zmatek nad zmatek. Byloť nejen skoro jisto, že král Polský i císař vynasnaží se v svůj prospěch využitkovati moci jim svěřené, ale jejich žárlivostí byla ochromována jejich činnost: různé strany politické nebo náboženské úsilovně závodily získati je pro svou věc, přijímajíce jejich rozhodnutí, když byla přízniva, a nedbajíce jich, když se jim nelíbila. Maximilian i Sigmund byli příliš zaměstnáni, aby mnoho se zabývali zemí českou; bezvládí líbilo se jim, můžeť vydati jim jednou korunu, po níž stejně dychtili; Lev přál katolíkům, a proto neměli žádného důvodu vážného, aby mařili jeho záměry: spokojujíce se platonickým uznáním práv svých, zakročovali toliko za řídkých příležitostí, a v skutečnosti všecken vliv náležel panu Zdeňkovi.
Pan Lev kupil prohlášení vlastenecká dost obratně, aby mnoho lidí poctivých získal slovy svým, a řevnivostí císaře a krále Sigmunda cítě se bezpečným, rozdmychoval nepořádek k rozmnožení svého bohatství. Marně několik pánů prozíravějších, prohledajíce pletichy jeho, naléhali na potřebu úplné proměny politické: "Milí pánové", psal starý pan Vilém z Pernšteina, "račte mysliti na toto království: nebudeme-li ve svornosti všickni tři stavové, a práva nebudou-li míti svého průchodu, všecka jednání nemohou státi na základu stálém ani na bezpečném, krále majíce vedle let nebudem ho míti, a zřízení v zemi žádné nebude dostatečné, ani na hejtmanech ve krajích co zavazovat bude bezpečno. Jest boží dopuštění: od pohanův ani od křesťanův z milosti boží nejsme kaženi v tomto království: máme-li sami sebou je kaziti a při tom i krále pána svého mladého o ně připraviti ? Jaká naše hanba i také po našich smrtech jaké bude o nás připomínání v jiných královstvích a zemích!"277.1 - Většina poslouchala domluvy starcovy krčíc rameny. Nejpoctivější vyslechli je zarmouceni; co znamenala slova? Jaké důvěry zasluhoval konečně Pernštein? Nebyl-li sám nakažen všemi předsudky stavu svého a nepodporoval-li větší část požadavků panských proti městům?
Sjezdy však poslouchaly mnohdy hlasů varovných, a většina jich často prohlašovala se proti panu Lvovi; ale tak pevně byla založena moc jeho, že vzdorovala všem útokům. Když sněmy byly mu nepřátelské, prodlužoval rokování, unavoval trpělivost protivníků svých, až opanoval pole. Nepodařilo-li se mu překaziti usnesení protivné, nevšímal si ho prostě. Teprve po několika letech stavové obdrželi od správců seznam dluhů královských. Roku 1517 konečně odstraněno bylo regentství a správa svěřena nejvyšším úředníkům: skromná výhoda, Lev nevládl již jako poručník, ale jako nejvyšší purkrabí. Dále trvalo nehospodářství. Rožmitál na svou stranu získal Pana Petra z Rosenberka, jenž svým ohromným bohatstvím, jmenem, slávou rodu svého ve šlechtě požíval velikého vlivu; maje více než kdy jindy moc svou zabezpečenou, nevázaně oddával se všem vrtochům svého sobectví a svévole.
Stav městský, nemoha se dočkati kýžené podpory od moci královské, chápal se zoufalých prostředků. Od bouře roku 1483 Praha uprostřed království tvořila malou republiku demokratickou. Vladislav nejen zavázal se sázeti konšely dle seznamu čekanců jemu od obce navržených, ale ve chvíli, kdy vlivem Bartoloměje z Minsterberka se sblížil se stavem městským, propůjčil Pražanům samým právo voliti si konšely své. Podivným způsobem obnovována moc královská. Vladislav nerozuměje nijak potřebám vlády, chtěl napraviti zlo, způsobené přílišnými ústupky jeho šlechtě, jinými ústupky, jež nebyly méně nebezpečné; pokus o restauraci zahájen byl novou abdikací.278.1
Konšelé jakožto přímí představitelé města shodujíce se v ideách svých se spoluobčany, vešli od té doby v trvalé styky s nimi. Ve chvíli, kdy šlo o samu jsoucnost obce, kdy všecka snesení vésti mohla k vyhlášení války, bylo přirozeno, že každého měsťana dotazováno se o rozhodnutí, jehož bude mu snad hájiti zbraní. Od té doby moc z veliké části byla vykonávána od velikých obcí, jež ovládány byly od vůdců, jichž zásluhy i nedostatky odpovídaly choutkám i duchu obecného lidu; tribunové tržiště ani prudkosti ani nadánim ani vlivem nestáli v ničem za řečníky sněmovnimi. Z těchto náčelníků demokracie městské zvláště dva svou ohnivostí a obratností povznesli se na přední místo, a jejich jest zásluhou, že straně, kteráž odporovala rotě vykořisťující a vyssávající zemi, dala smělost a jednotu, jichž nedostávalo se jí dosud.
"Oba", praví písař Bartoš, jenž o těchto událostech zůstavil nám paměti vzácné jak listinami vloženými tak pozoruhodné uměním užitým, "netoliko v Praze, ale i ve všem stavu městskému jako dvě světla vzešli, jsouce od Boha obdařeni osvíceným rozumem a výmluvností nad jiné lidi.279.1
Tito dva muži, kteři na chvíli měřili se s mocí pánů nejnebezpečnějších, a jejichž řevnivost naplnila Prahu hrůzou, byli Jan Hlavsa z Liboslavě a Jan Pašek z Vratu.
Jan Hlavsa narodil se ve Stříbře z rodičů poctivých, ale chudých. Každému, kdo byl snaživý a poněkud nadaný, nejjistější prostředek dosáhnouti vyššího postavení kynul vstoupením na universitu a početím dráhy učitelské; mládí Hlavsovo bylo těžké a trudné: dokončiv studia svá, býval kantorem po školách, to jest učitelem pomocným, až učinil ono štěstí, tehdáž tak časté, že bývalo asi předvídáno v úmyslech těch, kdož věnovali se učitelství. Nezřídka mladí mužové, došedše grada na vysokém učení, dostávali se k správě škol i vloudili se do srdce některé vdovy starší, ale bohaté; jejich duch osvícenější, jejich mrav uhlazenější, naděje dosáhnouti takto vyššího postavení společenského a zvláště jejich mládí zdály se dostatečně nahrazovati jejich chudobu. Takto učitelé, obohativše se takovými sňatky, ocitli se ve stavu městském a touto cestou, poněkud podivnou, která však tehda nikoho neurážela, zmlazována byla oligarchie městská. Staří měšťané po některém reptání proti vetřelcům a jejich nemilé soutěži promíjeli jim to, užívajice rádi jejich schopností a volíce je často na úřady obecní. Hlavsa zbaviv se sňatkem svého nejistého postavení, zastával takto důležité úřady a volen byv na konšelství v Praze (1502) brzo první místo v něm držel. Nabyv vzdělání velmi rozsáhlého, byl, pokud souditi lze ze zpráv dosti chudých o něm, ducha vznešeného a mysli osvícené: někteří z učitelů jeho na universitě byli vychováni ve škole humanistův italských a jejich čtení byla mu velice užitečna: nauky nebyly mu cizí; usilovalť o vydání krásné bible v jazyku českém, velikým nákladem zjednal smlouvu s tiskařem Benátským, poslal dva korrektory do Italie, aby řídili práce; bible vydaná roku 1506 jest jedním z klenotů písemnictví českého. Štědrostí svou povzbuzoval učence a studia. Byl ducha dosti prohlédavého, že poznal nedostatky utraquismu, dosti smělého, že přál si opravy jeho, a v Čechách byl jedním z prvních stoupencův učení lutheranského. V politice, jsa vřele oddán svobodám obecným a rozhodný nepřítel šlechty, zavrhoval bezvládí, pracoval o úzké spojení stavu městského s mocí královskou a potřebám vlády ochotně obětoval některé články programu demokratického. Pro jeho oddanost nepochybnou k svobodě náboženské, pro jeho výmluvnost, bohatství, odvahu svěřovány mu úkoly vážné, jimž on plně vyhovoval; měl četné přátele, kteří zůstali mu oddáni až do konce jeho života. Ale právě tyto příliš povznešené vlastnosti jeho vzdalovaly jej od lidu, jenž po náčelníku svém žádal řeči hlučnější, méně úzkostlivosti a více smělosti; lidu zamlouval se lépe Pašek z Vratu, a tento, ačkoli dlouho byl stoupencem Hlavsovým, snažil se o zatlačení jeho. Jako mezi stavy tak i v městech otázky všeobecné záhy se splétaly se spory osobními a uprostřed záští a řevnivosti ustoupily do pozadí vyšší a trvalé prospěchy, tak že na ochranu svého postavení šlechta i představitel stavu městského Lev z Rožmitála a Pašek z Vratu vešli konečně ve spolek pohoršlivý.
Pašek pocházel z rodiny velice nuzné: matka jeho bývala hokyně, a jako dítě prý žebrával po ulicich. Snad zkouškami za těchto prvních let třeba vysvětlovati jeho úspěchy; vyrostl mezi lidem, dovedl k němu mluviti jeho řečí, jeho duch utužil se bojem a utrpením, ale velmi často citlivost, ne-li poctivost, porušuje se v těchto krutých zápasech s bídou. Jisté zámožnosti a velké pověsti nabyl si řečňováním při soudech zemských. Jakožto mistr vysokého učení a "nejvyšší písař radní" pokládán byl za výborného řečníka a za vynikajícího obhájce;
v skutku sami protivníci jeho svědčí o jeho výmluvnosti a bystrém duchu. Byl prudký a vášnivý, povahy násilné a někdy surové: tím zrovna líbil se lidu právě tak jako svou výmluvností a čilostí; ostatně při drsnosti své zachoval si onu chytrost a obratnost, jimiž dobývají se srdce a udržují strany. Opíraje se o řezníka Vaníčkovice, zůstal po několik let pánem hlavního města, pohrdaje hrozbami správců zemských a vzdoruje rozkazům královým. Služby jeho po dlouhý čas ospravedlněny byly oblíbeností jeho v lidu; hlavně jeho zásluhou v samé Praze zdržováni byli zrádcové nebo zbabělci, kteří by jinak byli šlechtě obětovali prospěchy stavu městského; zvítěziv nad řevnivostí, jež rozdělujíc Staré a Nové město oslabovala je, pod touže správou spojil obě města v jedinou obec. Jist jsa oddaností veliké obce, opíraje se o radu, v níž měl toliko pomocníky nebo důvěrníky své, provedl to, čeho neodvážili se králové, a proti šlechtě postavil nepřekročitelnou ohradu; potomstvu sluší nezapomínati toho. Zatím odpor stavu městského neměl jiného vysledku, než že rozmnožen byl zmatek; ale města příliš důtklivě potřebovala pořádku i bezpečnosti a musila se brzo vzdáti oněch požadavků svých, jimiž poškozována byla jednota národní, a Pašek ochranou jich zachoval pro budoucnost vzácné prostředky a moci královské silné spojence pro dobu, až by uvědomila si poněkud povinnosti své.
Ovšem ve chvíli, kdy král chtěl ujmouti se věcí veřejných, Pašek byl jedním z předních protivníků, jež mu třeba bylo odstraniti. Takový následek nevyhnutelný vyplýval ze zmatku ideí a z pokroku nauk feudalních; protivníci šlechty přijímají program její, právě tak, jak ona, necítí svých povinností k vlasti a v prospěch řádu veřejného nechtí obětovati ani části své samostatnosti. Jestliže v zápase měst se šlechtou historie kloní se na stranu stavu městského, neděje se to proto, čím on jest a co chce, ale proto, že samými svými podmínkami životními byl by brzo přinucen změniti chování své. - Jen bylo by mu třeba bývalo jiných náčelníků než Paška. Ten mimo vůli neměl nic opravdu velikého, což stačí jen pro agitatora; ale nebyl ani ušlechtilé mysli ani povznešeného ducha, jichž potřebuje reformator. Chtěl dobro, ale splétal je se svým vlastním panováním; touže po nejvyšší moci, nepohrdal bezvládím, jen když připadl mu přední úkol; neznaje žádné potřeby mravní, užíval utraquismu, aby upevnil panství své nad lidem, ale nelnul k němu přes příliš svědomitě a neváhal odříci se ho, jakmile zpozoroval jakousi výhodu ve sblížení se s Římem: zkrátka nedostačoval úloze své a dílu, jež konal.
Zatím znovuzřízení strany stavu městského za vlivu Hlavsova a Paškova i pokrok opposice proti správě páně Lvově byly stejně příčinami bezvládí. Nebylo žádné vlády: strany jsou ozbrojené, soukromé jednoty válčí proti sobě; hrad Pražský s děly obrácenými proti městu mají v rukou spoluvinníci Rožmitálovi; pouhé oznámení o bouři městské budí nepokoj a hrůzu ve vší zemi; cesty znepokojují lupiči; sněmy neužitečné matou se pohoršlivými výjevy; daně buď nescházejí se neb obohacují toliko nejvyšší úředníky; sjezdy krajskými nahrazována moc ústřední. Nahoře meč v rukou zlodějů, na dole sedláci úpějicí pod tíhou všeobecné bídy.
Jak by podobné podmínky politické nebyly zhoubný vliv měly na mravní a duševní stav země? Dlouhým a vítězným bojem s církví katolickou zbuzena byla u Čechů, jak již připomenuli jsme za vlády Poděbradovy, vedle živého citu pýchy národní jakási divoká plachost; v době, kdy moc dvoru římského, třeba cit náboženský valně byl oslaben, ještě byla nepopěrna, Čechové kacířstvím svým postaveni byli jaksi mimo zákon; na tento ostracism odpovídali pyšnou zdrženlivostí, vyhýbajíce se cizím universitám, kde by byli potkali se jen s nedůvěrou neb urážkami. Ani pokrokem reformace německé styky Čech s ostatní Evropou nebyly hned obnoveny, a stalo se tak až v druhé polovici XVI. století zásluhou hlavně Jednoty bratrské, že účastnily se opět čileji všeobecného ruchu vzdělanosti. Tím vysvětlíme si, proč tak pomalu pociťovaly účinky renaissance a proč po dlouhou dobu tak malý užitek z ní čerpaly.
Zatím humanism uveden byl do Čech okolo polovice XV. století jedním z nejstkvělejších, ne-li nejznamenitějších představitelů nových ideí, Eneášem Sylviem; on založil v Čechách školu a měl tu pravé žáky v Janu z Rabšteina, Václavu z Buchova a ve výborném mathematiku Janu Šindelovi282.1 Dopisoval si dále s nimi, a ani roztržka jeho s Poděbradem nepotlačila zcela těchto svazků. Naopak přední humanisté, jsouce méně snášeliví nežli papež, se špatně tajeným opovržením odvraceli se od těchto sektářů, kteříž opovrhujíce titěrnostmi literarními, se zálibou zabírali se zastaralým vzděláváním theologie. Opovržením jich jen ještě víc oddalováni byli Čechové, jichž náboženskému vznětu pěstování starověkých nauk páchlo jaksi pohanstvím. Ochrana Eneáše Sylvia neoslabila zajisté předsudků jejich, i zachovávali vrozený odpor proti všemu, co přicházelo z Italie a v bližším nebo vzdálenějším styku bylo s mocí papežskou. Takto po dobu dosti dlouhou humanisté čeští vycházeli skoro jen z katolíků, kteří nebyli zdržováni týmiž ohledy; a kteří vyloučeni byvše více nebo méně přímo z vysokého učení Pražského, musili dokončovati studia svá v cizině.
Z Německa a z Italie přinášeli si zálibu k starým jazykům, znalost latiny a nadšení pro vědy; mnohým nechybělo ani vědomostí ani nadání: jeden z nich, Bohuslav Hasišteinský z Lobkovic získal velkou pověst a zaujal čestné místo ve společnosti humanistů.283.1 Bohuslav z Lobkovic svými přednostmi i svými nedostatky představuje dosti přesně snahy školy italské v Čechách za této doby. Nejlepší a nejupřímnější byla náruživá záliba jeho pro věci duševní; s tohoto hlediska zasluhuje býti přirovnán k nejproslulejším žákům renaissance: "Dosléchám," píše příteli svému Adelmannovi, "že jsi z náchylnosti k uměním do Gallie odešel: i chválím vysoce úmysl tvůj; nemůžemeť zajisté těch málo dob nám zde na světě popřáných lépe užíti. Neb jestli se kupci z pouhé naděje zisku do nejzazších končin země ubírají, a dobrovolně-li všecky nesnáze a nebezpečenství podnikají: proč bychom my se mnedle odstrašiti dávali od pohledávání pokladů nade všecky pozemské nejskvostnějších?"283.2 Příkladem svým předcházeje prošel Egypt, Menší Asii, Peloponnés, Sicilii, pronikl až do Karthaginy pátraje všude po rukopisech. Dům jeho byl malou akademií, knihovna jeho byla tak bohatá, že žádná z německých nemohla se s ní měřiti; po všem světě měl jednatele, jimž uloženo opatřovati mu knihy, a tisíc dukátů zaplatil za rukopis Platonův; před smrtí svou odkázal znamenitou sumu peněz na udržování svých sbírek.
Ušlechtilé zabývky šlechetného člověka; ale záliba pro vědy nevylučuje vždy některou prostřednost duševní. Bohuslav byl diletant střídmé ceny a nic více. Jeho odloučenost od světa byla téměř úzkostliva; v ničem se nepotkal se zdarem, protože snahy jeho byly příliš mnohé. Po několika letech při dvoře Vladislavově ztrávených, když nedocházel kýženého úřadu, rozmrzen vrátil se na statky své. Honose se svým pravověřím, uveřejnil různé traktáty proti kališníkům a proti bratřím, jichž ostatně ani neznal; věrnost jeho dvoru římskému špatně byla odměněna: byl zvolen za biskupa Olomuckého, ale papež Alexander VI. dal přednost jednomu ze svých milcův italských. Ani Musy nepřály mu více než politika nebo církev: někteří kritikové chválí jeho satiru na mravy Čechů;284.1 je to spleť všední a matná, aniž stálé reminiscence její vyznačeny jsou některými rysy pozorování vzatého ze života. Jeho epigramy mají větší cenu, jsouť kratší. Miloval zemi českou a želel úpadu jejího, ale jeho abstraktní a literarní vlastenectví nemělo síly a ráznosti: "vydávám se zcela snadno za Němce", píše "a jsem tím hrd"; prostoduchostí svou pobuřuje svého přítele, od něhož dostává se mu důtky. Pracoval velmi horlivě o povznesení katolictví v Čechách a rozhněval se s jedním ze starých přátel svých s Viktorinem ze Všehrd pro satiru na Alexandra VI., jež jemu byla připisována, ale byla to u něho věc spíše slušnosti nežli přesvědčivosti; nicméně vánek snášelivosti, kterýž oživuje díla starověká, nezměnil sic, ale zmírnil aspoň víru jeho: "V svobodné zemi, svobodní musí býti jazykové" píše panu Petru z Rosenberka, ustanovenému od Vladislava za správce království Českého. Jak srovnati tuto svobodu s poslušností dvoru římského ? Jeho prostá duše nečinila si nikdy této otázky a nepozorovala nikdy odporu. V skutečnosti byl spíše latinista nežli humanista a ze starověku znal spíše literu nežli ducha; jakožto pracovitý a skromný žák Ciceronianů měl sice přátele, ale neměl vlivu; sám stěžuje si do posměšků, jimiž zahrnováni jsou lidé "kteří mluví jako z kněh" a "mudrují po latinsku".
Často staletí uplynula dříve, než renaissance nesla své ovoce chutné a než duch národů moderních, školou starověkosti povznesený a očištěný závoditi mohl s veledíly Římanův a Řekův; Čechy, zachváceny byvše strašnou bouří, z řady národů zmizely příliš rychle, aby dokázaly, co zmohou; ale při vší dobré vůli své Bohuslav a přátelé jeho byli prostředními počátečníky, a humanism z části vinou jejich byl jen zábavou několika umělkůstkářův a nestal se vysokou školou vychování a pokroku obecného.
Za této doby lhostejnost, málem řekl bys odpor k těmto studiím marným a podezřelým je takový, že většina překladů děl starověkých zachována jest jen v rukopisech. Mezi prvními tištěnými knihami českými zaznamenati lze ze skutečně starověkých jen bajky Aesopovy. Ani později žádná knihtiskárna neopatřuje důležitějšího vydání klassiků v původním znění nebo v překladu. Když Sigmund Hrubý z Jelení chce věnovati se studiím řeckým, opouští Čechy a usadí se v Basileji, kde sdruží se s proslulým tiskařem Frobeniem. Učenci hořekují trpce nad nevzdělaností svých krajanů: ale zatím sebe samy měli by viniti z nezdaru svého; jejich věda z větší části jest titěrná a povrchní, skoro nikdo z nich neumí řecky, jejich překlady spisovatelů hellenských jsou pořízeny z překladů latinských; jejich vkus jest všední; ze spisovatelů latinských nejvíce váží si těch, kteří jsou nejméně původní, Seneky a přede vším autorů středověkých, Petrarky, Vally, Pontana atd. Ideami nenadchnou se, bavíť je toliko rhetorika a elegance školská, latinismy přeplňují své spisy české nebo tváříce se, jako by opovrhovali jazykem českým, píší jen latině. Výstřednosti málo nebezpečné a málo trvalé: z tohoto dlouhého zaměstknávání se starověkostí prosa česká zachová si obšírnost a souměr period a jistou vznešenou mnohomluvnost, jimiž označuje se zlatý věk literatury české; ale zatím záliba pro starověkost nemá jiného výsledku než že někteří velmi nadaní spisovatelé jalovými hříčkami slovesnými vyčerpávají a oslabují život duševní.
Za této doby, pravé představitele renaissance, jichž činnost byla by plodnou a vliv šťastným, nesluší hledati mezi učenci z povolání, ale mezi státníky a politiky. Vladislav předcházel příkladem; rád volal k sobě spisovatele, i byl milovník umění; v okolí jeho páni a rytíři, často dosti málo vzdělaní, chápali užitečnost studií a přáli jim. Bohatství a moc, dědí-li se pokolení od pokolení, zjemňují ducha a vzbuzují cit pro krásu: když synové určeni jsou k slavnému povolání, jak by nehledělo se, aby připraveni byli k svým úkolům a k svému štěstí? A jaké lepší školy nad školu starých spisovatelů? Ctibor z Cimburka, neznající jazyka latinského, dal si přeložiti spis Platonův o státu; Vilém z Pernšteina synu svému dal za vychovatele proslulého latiníka Jana Češku, který na rozkaz jeho překládal do češtiny vyňatky z filosofův a moralistův starověkých. Tento dosti volný překlad, psaný mluvou jadrnou a ráznou, získal velikou pověst, došel trojího vydání a stal se jakousi příručnou knihou sloužící k vvchování několika pokolení; vyňatky voleny byly s velikou důmyslností, a mládež měla v nich mnohem chutnější stravu než jaké by jí byla poskytla kuchyně scholastická.
Někteří chtějíce hlouběji proniknouti ve známost starověku, zakládali sbírky a velikým nákladem shromažďovali knihy. Z rodů, které proslavily se zálibou svou pro vědy, žádný nezískal si větších zásluh o Čechy nežli rod pánů z Boskovic; Ladislav z Boskovic na zámku svém v Moravské Třebové založil knihovnu a důležité sbírky; oba bratří jeho Beneš a Dobeš dali přeložiti do češtiny dějiny Čech od Eneáše Sylvia; i ženy z rodu tohoto byly zachváceny touto horečkou osvětnou a Marta z Boskovic pobouřila katolíky, uveřejnivši v době pronásledování Jednoty roku 1507 svou Obranu bratří českých, plnou učenosti a důvtipu.
Snadno bylo by možná uvésti více jmen, i vysvětIíme si, jak jeden z mužů, kteří nejlépe poznali minulost českou, při pohledu na hnutí toto zachvácen byv jakýmsi nadšením, prohlásil, že v žádném věku království České nemělo tolik mužův učených a vzdělaných studiem starověku. - Není pochyby, že vlivem vzdělanosti antické idee lidskosti, šlechetnosti a dobrotivosti získaly tenkráte dosti hojných stoupenců. Čím bylo některým pánům učení Jednoty bratrské, druhým staly se vědy starověké. Ideal spravedlnosti a laskavosti, jejž odporučují dětem svým ve svých naučeních, nalezli u spisovatelů řeckých; od nich naučili se snášelivosti, úctě k důstojnosti lidské, šlechetnosti srdce a povznešenosti mysli.286.1
Pokušení jest veliké, z těchto jednotlivých a dosti četných případů vyvoditi povšechný úsudek, a vlastenectví spisovatelů slovanských tomu neodolalo vždy. A přece, pozorujeme-li, ne již některé osamocené případy, ale celý národ, jaký pokrok můžeme vytknouti ? Zda mravy jsou jemnější? city ušlechtilejší? neb aspoň, jelikož pokrok mravnosti veřejné neodpovídá vždy rozvoji osvěty; jsou-li myšlénky smělejší, vzdělání svobodnější a rozšířenější? - Běda! není možná žádné illuse, žádné pochybnosti: páni jakožto ochranci věd nemají více vlivu na celkové smýšlení veřejné nežli humanisté katoličtí. Jsme v plném středověku, staré methody převládají, dávné idee neustále se omílají, opotřebované formule se opakují. Za vlády Poděbradovy, při vší prostřednosti spisů, bylo aspoň jakési vření myšlenek, bylo lze doufati v úsvit: od té doby únavou, nepořádky a osamocením myšlení české klesá samo sebou a ovládá jen všednost a nízkost.
Skoro všecka činnost duševní i na dále přestává na bojích scholastických, ale nástupci reformatorů nepochopují více smyslu problemů přetřásaných. Rokování zmenšuje se jak předměty, jichž se týče, tak hodnotou lidí, kteří je vedou: díla polemická jsou již jen rozvláčným opakováním starých traktatů, ale bez zápalu a přesvědčení, jimiž poutala ještě tato stará díla. Strany sbírají staré obžaloby, činí sobě tytéž výčitky. Jací to nástupcové Rokycanovi, Jakoubka ze Stříbra a Pavla z Žatce, kteří zůstávají tehdáž světly utraquismu, a jichž pověst a dlouhá autorita smutně objasňují nedostatek strany! I menšiny, u nichž z potřeby životní udržuje se obyčejně více neodvislosti a čilosti, usínají, zachváceny jsouce všeobecnou strnulostí. Katolíci k obnovení moci své spoléhají jen na šťastný výsledek pletich nebo převratu státního, administratoři arcibiskupství Pražského nemají jiné starosti, než jak by zachovali klidné držení skrovných statků, jež nepropadly konfiskacím. Náčelníci církve smířili se s jejich porážkou: k upokojení svědomí svého Alexandr VI. roku 1599 posílá na Moravu velkého inquisitora německého Henrika Institoris: ten však nepřináší v úřad svůj ani horlivost ani přesvědčení, nezná situace, nestuduje učení nepřátel svých. Jeho plané a nicotné knihy nejsou s to, aby někoho přivedly k přestupu, tím méně, aby zabránily odpadání; po dvou nebo třech letech polemiky neslavné upouští od práce, o jejímž výsledku se neklamal, a opouští Moravu. Biskupové v okolí Vladislavově "častěji o pozemských než o nebeských pokladech mluvívají, krásotinek častěji než jména svatých z úst vypouštějí"; nejlepší jsou ti, kteří v pěstování věd pohanských zapomínajíce na úkol svého povolání, "s Plautem a Vergiliem se více než s evangelisty obírají, bedlivěji se doptávají po spisech Epikurových než po papežských zákonech".287.1 Uplyne téměř století než katolíci vážně obnoví boj proti kacířství, a bude dlužno, aby církev otřesena byla reformací, a aby v jesuitech nalezla nové obhajce. Též u bratří, ač produkce jejich jest čilejší a svědomí náboženské živější, patrný jest úpad. Která jména u nich zasluhují býti vyznačena za té doby vedle Chelčického nebo vedle spisovatelů pozdějších jako vedle Augusty, Blahoslava a Komenského, kteří jazyk český povznesou na tak vysoký stupeň dokonalosti? Lukáš je zajisté spisovatel plodný a učený a theolog mocný, ale řeč spisů jeho nejčastěji bývá neurčitá a temná a nesvědčí o vážném nadání spisovatelském. Ačkoliv učenci vnikli již do Jednoty a přeměnili ji, bratří nicméně vycházejí ještě a budou z větší části vždy vycházeti z lidu, ze sedlákův a robotníků; po dlouhou dobu zachovávají jakýsi neurčitý strach vyššího vzdělání duševního; úsilí skoro staleté a příklad reformatorů cizích zmírní tuto plachost, ale nikdy nezničí jí úplně. Zůstanou sektou "prostých srdcem", vždy vyhýbati se budou nejvyšším a nejtěžším otázkám, neporozumějí nikdy, že učení nemůže dosíci trvalého úspěchu, jestliže nečelí velikým problemům osudu lidského.
Ostatně nedostatkem tím za této doby trpí Čechy celé: zvláštní to neshoda, že v zemi, kde hádky náboženské trvaly neustále, nedospělo se k vyššímu zkoumání. Výstřelky scholastiky odvracejí od filosofie, pozornost ztrácí se v podružných podrobnostech, tvůrčí síla rozptyluje se v plodech nepatrných; je tu jen vnější ráz filosofie. Na universitě Pražské není již ani pravidelných přednášek theologických.
Co zachovalo si toto proslulé učeliště z minulé slávy své, a co se stalo se záměrem Karla IV. ? Doufal zříditi tu veliké ohnisko osvěty, jež by ozařovalo jak Německo tak země slovanské, a bylo místem, kde by stýkala se vzdělanost západní s východní: na chvíli tyto tužby se uskutečnily; z nejvzdálenějších zemí přicházeli žáci, tisíce studujících tísnilo se v lavicích universitních, a vysoké učení Pražské závodilo s universitou Oxfordskou a Pařížskou. A nyní? - Jeho žalostný úpadek téměř představuje duševní pokleslost země české. Jediná fakulta artistická žije ještě, neboli, lépe řečeno, ona jediná nebyla potlačena. Jakási renaissance, jež ukazovala se za doby Poděbradovy, nezachovala se dlouho; od smrti Řehoře Pražského, který zavedl nová studia na vysoké učení, brány tohoto starostlivě uzavírají se vlivům humanistickým, a dále užívá se s chloubou starých method. Několik málo žáků dřímajících asi při desíti prostředních professorech; učitelé a žáci závodí v nedbalosti; po největší část roku není zkoušek; většina professorů jsou starci, kteří nekonají svých čtení; představují pravověří utraquistické v podobě nejnuznější a nejobmezenější, úzkostlivé a svéhlavé, nejisté a podezíravé. Jsou velmi chudí, protože většina důchodů jejich byla zabavena, dávají se v žaloby, svými nářky zahrnují sněmy, kteréž odpovídají sliby, na něž však vždy se zapomíná; správa a obrana jich skrovných příjmů zabírá všecku horlivost jejich; zastaralá pravidla, jimiž jsou vázáni, a žárlivost kollegů jejich překáží úsilí těch, kteříž odváží se rušiti tento hluboký spánek.289.1 Proto lidé nadaní, kteří zabloudili do této nekropole, Pašek z Vratu, Kornel ze Všehrd, později Brikcí z Licka, rychle ji opouštějí, aby v jiných úřadech lépe upotřebili schopností svých.
V zemi neustále zmítané válkou občanskou, spoutané těsnými dogmaty náboženství formalistického a nepokojného, kde studia nemají ani bezpečnosti ani střediska řídícího, kde síly tvůrčí ostatně jsou oslabeny převahou hádek náboženských a odpadlictvím dosti hojného počtu spisovatelů, jichž největší ctižádostí jest napodobiti ciceronskou uhlazenost humanistův italských, chybí všeliké podmínky potřebné ku pokroku vědeckému nebo literarnímu a skutečně v dosti velikém počtu spisů z tohoto století nám zachovaných většina vyznačuje se jen všedními myšlenkami a nízkou formou; nejlepší mimo některé řídké výminky nevynikají nad slušnou prostřednost.
Častější a snadnější cesty mohly vzbuzovati zvěduchtivost: skutečně v knihovnách chová se dosti hojně rukopisů vztahujících se k botanice a lékařství; hvězdářství, jež bylo vždy velice oblíbeno na universitě Pražské, zachovalo si ještě několik znamenitých představitelův: od zavedení knihtiskařství každý professor vydával pranostiku. Tyto pranostiky neb almanachy byly oblíbeným čtením lidu; obsah jich byl dosti různý, a často nalézáme v nich dobré zprávy historické. Zajímavý byl také pokus Mikuláše Klaudiana, který roku 1518 vydal první mapu Čech. Zároveň přeloženy byly do češtiny některé z předních vědeckých prací cizích. - Plodnost spíše zdánlivá nežli skutečná. Ve většině těchto knih marně hledáme přesného pozorování nebo duchaplných hypothes; nejčastěji jsou to jen kompilace bezcenné; díla lékařská jsou sbírky směšných předpisů lékařských, a obliba spisův astronomických vysvětluje se spoustou pověry a pokrokem astrologie.
Krásná literatura jest ještě bídnější. Dávná poesie národní, která vycházela přímo z duše a čerpala z hlubokých zdrojů nadšení národního, jest vysílena a opovržena;290.1 na místo její nastoupila díla školská, jednotvárné a chladné nápodoby ciziny. Hynek z Poděbrad, nejznámější básník této doby, z německého písemnictví přejímá látku svého "Snu májového"; několik roztomilých veršův a některé malebné podrobnosti velmi nedostatečně zakrývají nedbalost formy, všednost a nesprávnost slohu, prázdnost a nudu líčení, abstrakce a allegorie a obzvláště délku jeho. Žvatlavost, tato zlá stránka literatur v úpadu, je také velikým nedostatkem většiny spisů za této doby. Díla prodlužují se do nekonečna, za verši následují opět verše nevkusné a prázdné, aniž jediná určitá podrobnost, jediný rys básnický upoutá matnou pozornost... Nákazou zachváceni jsou duchové nejráznější a nejpevnější, jakmile odváží se tvorby umělecké. V "Hádání Pravdy a Lži" od Ctibora Tovačovského z Cimburka rozmluva jde za rozmluvou se zoufanlivou všedností a osoby beztvárné a neskutečné zaplavují nás množstvím výkladů zmatených a ztuhlých: literatura didaktická a scholastická nemá snad památky odpornější, a bezděky namítá se otázka, jak všechny tyto tlachy machy mohly vyjíti z téhož péra, jež psalo biskupu Olomouckému list tak prostý a přesností svou tak rázný.290.2 Poesie lyrická není ani osobitější ani méně unavující. Staré mysterium zmizelo a nové drama ještě se nezrodilo, i jediný pokus toho druhu, jejž lze uvésti, je překlad z jazyka německého. Historie nemá jména, které by mohlo, i jen z daleka, býti přirovnáno ke jménu polského Dlugoše neb uherského Thúrócze; za předešlé doby Pavel Židek, ač práce jeho jest malé ceny, aspoň podnikl dílo všeobecné: po něm již jen letopisci smutně vypočítávají rok za rokem smělé kousky, půtky, zázraky a mory. Knihy nejrozšířenější jsou stále staré romány, jež každým novým spracováním prodlužují se a jsou nudnější a tesknější, román o Alexandru Velikém, kronika trojanská, Belial, život Adamův. Seznam rozmnožuje se legendami nově dle vzoru německého složenými, a v této literatuře chatrné mizejí víc a víc upomínky národní.291.1
Doba Jagielovců neměla by skutečně ani jediného spisovatele, ani jediného díla bez velikých prací právnických, které vším právem zůstávají chloubou této doby. Ve chvíli, kdy nový stav politický a společenský zřizoval se na zříceninách řádů prvotních, každý ve starých zvycích hledal záruku pro své výsady nebo záminku pro své úchvaty; duchové sbystření spory politickými poroznměli lépe smyslu jejich a vroucí vlastenectví vnukalo jakousi úctu pro tyto svědky moudrosti předků: tím vysvětlíme si onu velikou práci u vydávání pramenův a výkladů, která trvá po celé XVI. století a vzbuzuje po dnes obdiv potomstva. Zřízením zemským krále Vladislava II.291.2 zahajují se veliké svody zákonů; vyložili jsme, jaký duch oživoval jeho původce i osudné toho následky; chybí mu ovšem jasnost, důslednost a přesnost, jakých obyčejně požadujeme od zákonníku; jesti to první pokus, velmi neúplný a dosti nejasný, jehož složení neovládá žádná myšlénka filosofická; ale v tomto úsilí tají se zajímavá snaha, z nálezů soudních a ze starých nařízení stanoviti některé všeobecné formule řádu soudního a práva.
Hlavní skladatel zřízení zemského byl prý Rendl z Olšavy, jehož obojetnou úlohu jsme poznali. Dva druzí právníci, vyrovnávajíce se mu zkušeností, vynikají nad něho hlavně poctivostí snahy a šlechetností mysli, Ctibor Tovačovský z Cimburka a zvláště Viktorin Kornel ze Všehrd, jeden z největších duchův a nejlepších srdcí, jaké kdy zrodily Čechy.
Ctibor byl jedním z nejslavnějších představitelův oligarchie moravské: šlechtic v nejlepším slova smyslu, mající nejvřelejší cit pro práva šlechty, svědomitý v povinnostech svých, nepřítel bezvládí právě tak jako přívrženec přísného pořadu stavů, vlivem svým zachovává mír na Moravě a zřizuje na přesných a pevných základech vládu panských rodů. Jestliže osudy markrabství v XVI. století jsou mnohem méně bouřlivé nežli v Čechách samých, zásluha toho náleží částečně panu Ctiborovi z Cimburka, jeho radám a tradicím, jež založil. Kniha Tovačovská, již napsal na žádost druhých pánů, jest pravou knihou pamětí právnických: máme tu obraz společenského života na Moravě, vykreslený mužem, který jej znal výtečně, a který líčí jen to, co byl na své oči spatřil. Proto také při jednotvárnosti některých podrobností, při nesnázích jazyka ještě docela neustáleného, při několika pokléscích slohových a při některých rysech poněkud silně přehnaných, jest pravým osvěžením a okouzlením, když po zmatené všednosti literátů z povolání potkáme se s tímto mužem činu, který mluví toliko o tom, co zná, a jehož sloh prostý a pevný, zdobený příslovími a obraty lidovými proudí z opravdového smýšlení národního.
Ctibor je šlechtic, Všehrd naopak znepokojuje se a zarmucuje z úchvatů šlechty. O něm řeklo se, že jest demokrat, ale tím přesnost obětuje se oblíbené antithesi: neupíráť šlechticům ani privilegií jejich ani převážného vlivu .na věci veřejné; ale jeho vlastenectví vzdělané leká se zavedení zákonů cizích a feudalních, kterými všude se nahrazují staré obyčeje slovanské, a má rozum příliš bystrý, aby nepozoroval nebezpečí vlády, založené na ponížení moci královské a na utiskování veliké massy lidu. Není ani fanatikem ani hrdinou, vždyť na pouhou výhrůžku umírňuje opposici svou proti oligarchii, ale mužem počestným, neschopným porušovati prameny, aby získal přízeň vítězů nebo zradil to, co pokládá za pravdu. Nezastával nikdy jako Ctibor nejvyšších úřadův, ale ve svém úřadě podřízeném užíval také starých pramenův, a nikdo nad něho neznal jich lépe. Nad Ctibora vyniká Všehrd svým vzděláním vyšším a hlubokým poznáním spisovatelů starověkých. Bohuslav Hasišteinský z Lobkovic, se kterým zápasil o prvé místo mezi humanisty českými, pomstil se mu epigramy a vytýkal mu chybnou quantitu jeho; jestliže skutečně Všehrd méně lehce skládá verše latinské, jest opravdověji prodchnut duchem renaissance, a od právníků římských přejal něco jejich vznešeného, zdravého a hlubokého rozumu. Jenom že u něho studium starobylosti osvíceno jest a prohřáto vlastenectvím: nikdo neporozuměl lépe obyčejům českým, protože nikdo v srdci svém nechoval vřelejší lásku k svému národu a jazyku. - "Bych sto jazykóv měl a tolikéž ust, železný hlas a měděné peřie, nemohl bych ani vymluviti ani vypsati, jaké jsú chvály hodni Čechové staří, zemi českou spravujíce, kteříž jsú tak spravedlivá, tak dostatečná a tak potřebná sobě i dědicóm svým práva vymyslili."293.1 - Neustává ve chvále jejich moudrosti, jež jest nad rozum lidský, a jejich díla, jež nazývá vnuknutím ducha svatého. Na některých místech knihy jeho vyznívá chlouba časů hrdinských a vítězství zázračných, jimiž Čechy povzneseny byly na takový stupeň slávy. "Země česká", praví k Vladislavovi, jenž tak neobratně mrhal toto bohaté dědictví moci a slávy, "od založenie svého až do tohoto času jak položeniem okolnie země převyšuje, tak mužností lidí z ní pošlých, kdyby mužnosti té proti nepřátelóm svým, ne sami proti sobě užívali, i spravedlností práv, kdyby je v své pevnosti nepohnutě držeti chtěli, daleko a velmi přesahá." Kolikrát mužnost svou dokázali? Země křesťanské i pohanské zakusily to daleko široko, i ženy české proslavily se statečností svou; kdykoliv Němci odvážili se vpadnouti do země, byli s hanbou vyhnáni; nejen kronikáři čeští velebí jejich hrdinství, ale i nepřátelé a cizinci, a jaká jest větší sláva nežli chvála z úst přemoženého ? Je-li třeba uváděti jiných svědectví: téměř všecka knížectví okolní i království některá nebyla-li v manství a službu uvedena ? Ačkoli skrze některé krále české z manství propuštěna jsou, však rozumem a mužností i zkušeným uměním ve válkách a zvláštní šťastností, kterou jsou Čechové veliké krále, mocné a velké země přemáhati přivykli, zase k manství prvnímu přivedena býti mohou. Dlužno tedy vystříhati se chyby někdy spáchané a přidržeti se zákonů nedopouštějících Němcům a jiným cizincům v zemi české se saditi, kořeniti a rozmáhati: zdaž tito nepředcházejí nás příkladem ? Cizinci, Němci "totéž Čechóm v svých zemích činie a žádného Čecha nikdež žádným obyčejem trpěti nechtie a z přirozenie anebo raději z úmysla Čechóm nepřejí aniž přieti chtie".293.2 Dále třeba jest také, aby všickni měli tutéž péči o blaho veřejné, malicherným snahám neobětovali velikost vlasti své, nerušili zákonův odkázaných jim od předků jich a aby vzpomínali si, že nejpřednější a nejvyšší povinností jejich jest přispívati k dobru obecnému. "Toto však před očima vždycky úředníci mieti mají, aby pamatovali, že nejsú páni, než všie obce a všech lidí služebníci; neb za to od lidí k živnosti své penieze a úplatky berú, a to jest jich, jakož často slýchají, pluh".293.3
Jaké ušlechtilé hnutí vyznívá z tohoto vyzvání k povinnosti a oddanosti! Chloubou země české jest, že zplodila nepřetržitou řadu velikých spisovatelů, kteříž od času Dalimila až do doby Palackého a Riegra štěpují takto lásku k vlasti, kult tradicí, aniž nehody oslabují důvěru jejich aneb odpadlictví zmenšuje víru jejich. Všehrd zasluhuje jedno z nejpřednějších míst mezi těmito vyvolenci. Ne, přese všecky chyby spáchané, přese všecka soužení doby přítomné všecka naděje nebyla ztracena, protože Čechy měly jestě syny tak šlechetné; krev ušlechtilá, jež učinila je vítězi v tolika bojích, nepozbyla nachu svého, proudíc v srdcích dítek jejich; bylo by ještě možno bývalo vytrhnouti národ z mdloby a nesváru jeho; ale čas kvapil, zla přibývalo a nákaza se šířila: kniha Všehrdova zůstane nepomíjitelným pomníkem starého práva českého; však ne knihy, ale lidé předělávají národ, a země česká nenalezla jich.
Všehrd sám jat jest temnými předtuchami. Rozdíl mezi ním a Ctiborem jest nápadný a smutně poučný. Tento psal na Moravě okolo roku 1485, onen v Čechách o 20 let později; následky přeměny ústavní jsou již zřejmé; takto jasný klid a smavá vznešenost velmože moravského ustoupily nepokoji a zádumčivé úzkostlivosti. Všehrd cítí, že boj, jejž udržuje, již jest ztracen aneb aspoň velmi nejistý: zákony, zvyky slovanské všudy pozbývají půdy; předvádí žalostné následky tohoto rozmáhání se obyčejů cizích; v horlivém vlastenectví jeho jeví se úzkostlivá péče; upřímnou láskou svou zpraven jest o nebezpečenství budoucnosti. Takového stupně exaltace dosahují city jen ve chvílích krise.
Hned po rozhodném vítězství šlechty roku 1501 napsal takto dithyramb snad nejupřímnější a prostotou svou nejpohnutlivější, jaký kdy vyplynul z péra českého. Podával veřejnosti překlad knihy sv. Jana Zlatoústého O napravení padlého; zamýšlel tím, jak sám vyznává, duše opět přivésti k Bohu; ale jiný důvod ještě přiměl ho k této práci: chtěl přičiniti se, "aby se jazyk náš český i tudy šířil, šlechtil a rozmáhal. Neb nenie tak úzký ani tak nehladký, jakož se některým zdá. Hojnost a bohatstvie jeho z toho muož poznáno býti, že což koli řecky, což koli latině móž povědieno býti, to též i česky. A nenie těch knih žádných řeckých ani latinských (leč bych se já, milostí jazyka svého pojat jsa, mýlil), aby v český obráceny býti nemohly. Co se pak hladkosti jeho dotýče, neviem, by tak výmluvně, tak ozdobně, tak lahodně všecko jazykem českým povědieno býti nemohlo jako řeckým nebo latinským. Bychom se toliko snažili a jedni mimo druhé chvátali, abychom jej vyzdvihali: tudiež by jazyk český hojný, mnohý, vytřený a sebe světlejší vidien býti mohl i pulérovanější. Němci, jichž jazyk tak drsnatý, tak dreptavý a tak nerozumný jest, že jeden s druhým mluvě, Němec s Němcem, sobě častokrát nerozumievají, avšak jej našemu na potupu šířie a trú, takže i latinská slova veň vtrušují, aby vždy jazyk jich byl dostatečnější a hojnější, a čehož doma nemají u súseduov, ač dobře dalekých, vypójčují. A již téměř všecky knihy pohanské i křesťanské z latinských, jeden jazyk druhým vykládajíc, německé jsú učinili, kdež my snad ještě žádných nemámy. A tak skrze tu pilnost, vykládánie a snažnost, skrze takovú milost, kterúž k jazyku svému mají, stalo se jest, že což v Čechách a v jiných národiech učení toliko čtú, tomu v Němcích i laici napořád svým jazykem čtúc rozumějí. A divie se mnozí, jak říšská města, v nichž s věčšie strany Němci jsú, jak německé země v pokoji, v bohatství, bez búřek, bez zločinstva, lúpežuov, morduov, bez zemí i měst zkaženie, v spravedlnostech městských v řádu tak mnoho let trvají a den ode dne v zboží, v slávě, v pověsti a vzácnosti, v múdrosti, umění rozličném i výmluvnosti zřetedlně se rozšiřují." - Proč by země česká neměla téhož štěstí ? Proč nečerpá také z nevysychajících pramenů krásy a moudrosti antické? "Nechť jiní knihy nové latině píšíc skládají, a římský jazyk, vody do moře přilévajíc, šířie, ač i těch velmi málo u nás jest: já knihy a sepsánie starých a právě dobrých lidí v českú řeč překládaje, chudého chci raději obohatiti, nežli se k bohatému špatnými dárky a jemu nevděčnými lísaje, pohrdán a potupen býti." Zda staří Římané nečinili podobně? Zdaž opustili jazyk latinský za řecký? Jaký příklad dávají nám Vlaši? Ježíš tím jazykem mluvil, kterémuž Israel rozuměl, a ne jiným: "Ačkoli také bych mohl latině snad, tak jako jiní mně rovní psáti; ale věda, že jsem Čech, chci se latině učiti, ale česky i psáti i mluviti."295.1
A Všehrd není osamocen. Jeho vlastenectví zbudilo následovníky, jeho předmluva ku překladu sv. Jana Zlatoústého jest jakýsi manifest, jejž spisovatelé pozdější opakují, vysvětlují a rozvinují. K pobídnutí Ladislava z Vartenberka Matěj z Mýta Vysokého překládá "Světlo apatekářův", "aby jazyk náš český i tudy se šířil, šlechtil a vzmáhal, neb není tak úzký ani tak ne hladký, jakž se některým zdá."296.1 Podobná myšlénka téže doby podporuje v nevděčné práci překladatelské Mikuláše Konáče z Hodíštkova, Oldřicha Velenského z Mnichova, Jana Češku, Řehoře Hrubého z Jelení296.2 a ještě mnoho jiných. Za tímtéž účelem Václav Písecký, jeden z nejznamenitějších humanistů toho věku, bohužel smrtí záhy literatuře vyrvaný, překládá řeč Isokratovu k Demonikovi. "To jsem pak učinil," praví v svém pěkném přípise Řehoři Hrubému, "abych zkusil, zdali český jazyk tak hojný jest, aby bez žebroty buďto německého šverkánie, buďto latinského proměšovánie sám od sebe tauž věc vymluviti mohl, kterauž by i Řekové vypsali. Seznamenal jsem pak, že netoliko latinské pomoci nepotřebuje, ale poněkud ji vyvýšiti muože: tak někde jest náchylnější k lahodnosti řecké a k lepotě, nežli latinský, že při mnohých v mluvení ozdobách, při lepém slov skládání, když jazyk latinský řeckého aneb prostě nemuože, aneb s těžkostí velmi nesnadně následuje: tu jazyk český, co by byl mu v rodu dosti blízký tauž lahodau a jednostajní téměř krátkostí všecko vysvětliti muože. Ačkoli znám, co jest již jazyk latinský v ozdobě, a co český, ani mne tajno nenie, že tenta pilností lidskau již jest ušlechtilejší nežli náš český; ale mluvím o přirozenie a zpuosobu obojieho jazyka, tak o tom drže, že kdyby též pilnosti při okrašlování jazyka prvnější Čechové byli užívali, jazyk český, co se tkne světlosti, řecké lahody, lepoty, nad to i ozdoby i slov skládánie, byl by nad latinský v tom mnohem šťastnější i hojnější."
Tolikeré vlastenectví bylo odměněno; z této dlouhé práce a vytrvalého úsilí vzešel jazyk XVI. století, ohebný, zvučný, rázu tak ušlechtilého, že za renaissance naší doby, spisovatelé, kteří bojovali proti barbarství XVIII. století a Čechám vytvořili literaturu a řeč spisovnou, vzdělali se ve škole spisovatelů této doby; slohem i srdcem svým json žáky Všehrda a jeho následovníků. - První podmínkou rozkvětu veliké doby literarní jest, aby forma dostoupila jistého stupně dokonalosti, ale to jest pouhou podmínkou; ve chvíli kdy země česká byla potlačena, sotva dostalo se jí nástroje, času k použití jeho nebylo jí dopřáno.
Nikdo nemohl ještě tušiti, kolik dní života jest určitě sečteno národu českému. Předtuchy Všehrdovy nezakládaly se na ničem, a péče, již měl o obhajování a obohacování jazyka českého při nejmenším zdála se přehnanou: nikdy samostatnost národní nezdála se méně ohroženou, a vítězství národnosti slovanské nebylo bezpečnější.
Od zlaté bully (1356) země česká, kde vrchní panství císařské dle práva bylo vždy pochybné a v skutku jen dle jména, tvořila království úplně svrchované. Karel IV. v její prospěch rozhodl všecky otázky sporné; král vykonává a dává vykonávati spravedlnost ze své jediné a plné moci; obyvatelé nesmí býti poháněni před žádný cizí soud; každé odvolání k soudům říšským je plným právem neplatné a kdo odvolává se, samým skutkem potrestán jest ztrátou pře své. Nálezy sněmův a nařízení císařská nesmí se vykonávati v Čechách; císař nikdy nesvolává tu sněmu, nemá tu žádných statků, nemá práva vstupovati v jejich území; král uděluje všeckna léna, rozdává obroky kněžské; investitura, kterou přijímá, nevztahuje se ke koruně, ale ke kurfiřství a císař ani nepřesuzuje ani nepotvrzuje volby panovníka. Spor, jenž trval po několik století, tedy konečně rozhodnut; Čechy byly úplně samosprávné a samostatné; císařové němečtí zmírnivše znenáhla své nároky upustili i od každé myšlénky odvetné.
Skličovalo je velmi mnoho jiných starostí, aby jestě chtěli se zaměstnávati s těmito Slovany, kteří byli obyčejně neštěstím předchůdců jejich, a velmi skromná ctižádost jejich nyní nesnažila se více rozšířiti vliv svůj na druhou stranu hor, ale hleděla brániti se proti vměšování se králů českých do politiky německé. Když Maximilian zřídil soud říšský (1492) a kraje (1512), neučinil ani zmínky o Čechách: neplatilyť daní, neopatřovaly vojska, nemluvily stejnou řečí; jakým právem by byly připojeny k říši? Jediným ještě svazkem mezi oběma zeměmi, zcela osobním a občasným, bylo právo krále českého účastniti se volby císařů; několikrát již panovníci a knížata hleděli zrušiti je; Čechové odpírali, což nebylo právě šťastnou myšlenkou: viděliť v privilegii svém právo čestné, příležitost nabýti zisku a prostředek rozšiřovati vliv svůj do ciziny, a ostatně přednost ta byla bez odplaty, právo, ze kterého nevyplývala žádná povinnost; udrželi sobě toto nepřirozené postavení, dále domáhajíce se privilegia dávati náčelníky říši, jejíž moci nepodlehali více. Rostoucí rozvrat v Němcích, zmatky politické a náboženské, oslabení moci ústřední příliš těžce zasáhly síly Germanie, takže na dlouho nebylo se obávati pokusu odvetného s této strany; říše se smířila s odtržením Čech jako s odloučením Švýcar nebo Polska, ba zdálo se, že ani necítí velmi silného hněvu z porážky své; řevnivost kmenová zachovávala prudkost svou jen v krajích, kde Slované neustále se stýkali s Němci, na příklad ve Slezsku, kdežto ostatní Německo nemělo ani účasti ba ani zájmu v zápase, jenž dále trval při hranicích jeho.
Bojem politickým, vedeným proti císařům, Čechové nikdy nebyli příliš vážně znepokojováni; obavy jejich byly buzeny a národnost jejich opravdu ohrožována klidným a stálým vnikáním tisíců cizinců, kteříž usazovali se v městech, zalidňovali venkov, tisknouce před sebou starší obyvatelstvo. Zatím nebezpečenství bylo zažehnáno; od válek husitských, třeba nenávist ciziny neměla již povahy tak prudké, kmen a jazyk český neustále nabýval půdy; jakousi zrychlenou silou domácí národnost každým dnem znovu dobývala po částech území, jež jí bylo oderváno. Od posledních revolucí šlechta, jež dříve ovládána byla zvláštní zálibou napodobovati cizinu, zapomínala jazyk německý; Ferdinand I. a Maximilian II. budou se učiti češtině, aby se smluvili s nejvyššími úředníky svými. Roku 1510 ze třiceti pánů českých poslaných do Žitavy ani jeden neumí německy. Za zvláštní zjev pokládají na sněmě Zdislava Berku z Dubé, kterýž umí německy, a proto volí ho, aby oznámil Ferdinandu Rakouskému zvolení jeho.298.1
Pokroky jazyka českého překvapují ještě více, pohledneme-li, ne na šlechtu, ale na stav městský. Až do XV. století města byla ještě zcela německá, ne více již obyvatelstvem, ale správou: za vlády Jagielovců živel slovanský vítězí skoro ve všech městech.298.2 Roku 1516 purkmistr Budišinský oslovuje konšely pražské německy, a v městě tomto, které před stoletím pokládalo se za hlavní město Říše, jediný konšel mu rozumí; písař radní odpovídá mu latinsky.299.1 Nejen všecka města, která přidržela se utraquismu, na příště jsou obcemi českými, ale hnutím jsou taktéž stržena města, která zůstala věrna katolictví. V Plzni, o jejíž hradby zlomila se moc vojů táborských, konšelé ve slavném zasedání, kterému přítomny jsou všecky přísežné osoby, usnášejí se, aby "Němci, kteří nic česky neumějí, žádný zde za souseda přijímán, ani za člověka v kteréžkoli vsi městské, ani aby domu nenajímal v městě, dokud by se česky mluviti nenaučil, leč by se takový člověk dobrý nahodil, kterýž by se pánům napřed a obci líbil a hoditi mohl, avšak aby takový bez vědomí pánů starších obecních přijat nebyl".299.2 Němci jsou ohrožováni i se strany, kde nadáli se přízně a podpory: administrátor arcibiskupství Pražského nařizuje, aby kázalo se lidu jen českým jazykem; lépe prý jest, aby cizinci "učili se česky, nežli by tak znamenité české město zněmčiti se mělo."
V krajinách poněmčených od staletí, kde dnes potkáváme se jen se slabými menšinami slovanskými, Čechové nabývají převahy: Bílina, Litoměřice - počeštily se opět. V Ústí nad Labem rada městská roku 1443 jest ještě docela německá; a všecky listiny kromě listu, jímž Poděbrad roku 1459 městu potvrzuje privilegia, jsou německé nebo latinské. - Od roku 1459 všecky úřední listiny jsou české; to trvá až do roku 1628 a obyvatelstvo zapomíná německý jazyk s úžasnou rychlostí.299.3 - Obec Kutnohorská ustanovuje roku 1476, že konšelé, vzdávající se úřadu svého, za nástupce své nemají navrhovati cizince neb osoby protivné kalichu; nález tím pozoruhodnější, že Kutná Hora vždy pokládána za středisko vlivu německému nejvíce vysazené, a že po přijetí kompaktat Sigmund s velikým úsilím povolával sem Němce. V kraji pod Krušnými horami Teplice zůstává českou až do konce XVI. století. Města, která dnes jsou úplně na území německém, a kdež uslyšíme jen náhodou slovo české, tenkráte byla úplně slovanská nebo vážně zasažena immigrací: tyto pokroky jsou patrny zvláště na severu a na severozápadu, kde dnes jest pevnost Němců v Čechách. Cheb sám, Cheb, který přece není ani konečně připojen k Čechám, ale zachovává svou samosprávu a své řády zvláštní, a jenž polohou a stálými styky spojen je s Říší, ode dávna nepřátelsky zaujatý proti kacířům, zabírá důležitou menšinu českou a jest aspoň městem smíšeným: podobně Chomoutov a Karlovy Vary, kde příliv cizinců nestačí vyvážiti obecný tlak, Mašťov, západně od Žatce, jest obydlen od kacířů, kteří mluví toliko česky, a mezi nimiž ztrácejí se někteří cizinci. Krajina kolem Přimdy, Tachova, Plané, Teplé, Bochova a Kadaně není ještě zabrána od osadníků německých; na jihu čára, obě národnosti rozdělující, jest mnohem vzdálenější od Prahy nežli dnes: Krumlov a Nové Hrady jsou české a výběžky Šumavy osazeny budou od Bavorův a Rakušanů teprve mnohem později.300.1
Cizinci neodvažují se bez rozpaků do země, kde mínění veřejné jest jim přímo nepřátelské; sem vydávají se jen v průvodu tlumočníka.300.2 Jakmile překročili hranice, zdá se jim, že přišli do jiného světa. Správce archivu městského v Zhořelci vždy staví Čechy proti Německu. "Když vrátil jsem se do Němec po pobytu svém v Čechách," vykládá, "mé obyčeje, můj oděv, mé dlouhé bledé vlasy, které choval jsem jako Čechové, a které splývaly mně po šíji a téměř po pás, dávaly mně vzezření barbara a skoro pohana."
Čechové nespokojujíce se skutečným držením, zákony hleděli utvrditi si vítězství svá, aby uchránili jich ode všelikého přepadení. Jazyk český na příště jest jedinou řečí úřední. Již r. 1480 sněm moravský nařizuje, aby listiny vložené ve dsky zemské psány byly jazykem českým. Roku 1494 sjezd kraje Hradeckého žádá, aby totéž nařízení ustanoveno bylo v Čechách pro zamezení zmatkův a omylův. Návrh, oznámený ostatním sjezdům krajským, přijat je s nadšením a učiněn zákonem na sněmě roku 1495.301.1 Při soudech připuštěna jest jediná řeč česká, výminky není ani pro cizince.301.2 R. 1505 hrabata Šlikové, rozhodní nepřátelé národnosti slovanské, odvažují se odporu i chtějí užívati němčiny v jednom z četných sporů svých, ale dána jim odpověď, že nemůže se jednati o žádné při, není-li zavedena jazykem českým. V rokování sněmovním, v jednáních diplomatických, ve stycích se zeměmi přivtělenými užívá se toliko jazyka českého; privilegia městům udělovaná jsou skládána česky, i když většina obyvatel jest německá. Roku 1516 poslové obce Vratislavské a Šestiměstí lužického žádají, aby přeložen jim byl list český; tomu páni protiví se rozhodně: není to obyčejem, odpovídají na všecky stížnosti. Jejich poněkud nesnášelivá nedůtklivost svádí je někdy k nebezpečným neobratnostem; když roku 1547 žádají pomoci Slezanů proti Ferdinandovi I., ač znají jejich city nepřátelské Slovanům, píší jim česky, čímž zajisté nezískali si sympathií Vratislavských.
Jazykem českým král činí přísahu, česky musí předkládati návrhy své stavům. Jen domácím osobám dostává se obroků kněžských. Protože sněm vyhradil si právo udělovati indigenat, země česká jest bezpečna, že nebude zaplavena cizinci. "Netoliko v žádný úřad zemský, od najvyššího až do najnižšieho úřadu, žádný cizozemec nemá vsazen a přijat býti podle práva, ale také cizozemci nikdež v zemi nemají trpieni býti; než jakož jest za svaté paměti kniežat, za osvieceného a svatého Spytihněva, za Břetislava otce jeho, a za osvieceného a svatého Soběslava bylo, i za jiných kniežat a králóv potomních cizozemci mají ven z země hnáni býti, jakož kroniky české všecky ukazují a svědčie; neb každý král český, jakož jest Kojata prvniemu králi Českému Vratislavovi ode všie země pověděl, že "máš od svých Čechóv a zemanóv čest, od Němcóv a od jiných cizozemcóv nemáš jedno lest". Neb se žádný cizozemec pro dobré zemské do Čech neobrací než pro užitek svój vlastní, kteréhož když dosáhne, o zemské dobré obecnie málo myslí!"301.3
Tento souhrn opatření doplňuje se zákony, jimiž řídi se převod majetku: král nemůže odciziti žádný ze statků svých bez svolení sněmu; všelikému obyvateli zapovědíno jest, aby cizincům žádných zboží, zámků, tvrzí, měst neprodával bez zvláštního povolení stavů i cizinec, který by nechtěl šetřiti zákona, prostě a přímo propadne jmění, a zboží jeho spadne na krále; schválení sněmu udělí se jen tenkráte, když kupec přisáhne, že nemá jiného pána dědičného než krále Českého a slíbí ve všech povinnostech srovnati se s obyvateli v zemi české.
Dějepisci němečtí s rozhořčením protestují proti těmto nařízením, křičí o pronásledování a barbarství. "Jestliže dějiny," volá pohnutlivě Schlesinger, "vyžadovaly smíru za ukrutnosti, které na březích Labe a v Německu severním provázely odnárodnění Slovanů, Němci v Čechách za XV. století, krvácejíce z tisícerých ran, hojně to zaplatili."302.1 Takové deklamace zajisté nehnou námi příliš: šťastní Poláci poznaňští, ať nemluvíme o jiných, kdyby nebyli nikdy poznali jiného tyranství! Zákonodárství české vzhledem k cizincům zajisté odporuje liberalním naukám, které rozšířeny byly revolucí francouzskou, a kteréž ostatně jsou dnes tak smutně zamítány; ale nevyznačuje se nijak rázem ukrutným a nesnášenlivým. Předně těchto zákonů uživá se toliko při osobách, jež nepocházejí z Čech, a nečelí nikterak proti Němcům, poddaným koruně české; ostatně odpovídaly ideám všeobecně rozšířeným a konečně byly tehdejší správou skoro uloženy. Nařízení překážející cizincům nabývati majetku, týkala se v skutku jen svobodných statků zemských, jichž držení vůbec opravňovalo k zasedání ve sněmu: nikdo nekřičí o pronásledování, protože ústavy moderní neudělují práva hlasovacího. cizincům nezdomácnělým; když několik set rodů drželo všecku moc, nekázala-liž opatrnost, míti se na pozoru před vtržením živlu cizího ? Že Čechové nenenáviděli ani nepronásledovali Němců, zřejmé důvody máme v mluvě mužů, kteří nejrázněji schvalovali zákonodárství posavádní, na příklad Všehrda, ale chtěli zůstati pány v zemi své, a jich opatření zdála se dosti dobře vypočtena, aby věky poddanství a úpadu, jakých zažila země česká, byly na vždy zažehnány.
Zatím Slované nejen nabývali znenáhla půdy, kterou byli dříve ztratili v království, ale pokrok jejich byl patrný i v ostatních zemích korunních. Století XV. je dobou oslabení a úpadku Německa; z příčin mnohonásobných ztrácí na čas sílu svou k odporu a k rozšiřování se a ustupuje na všech stranách: po veliké době výbojů XIII. a XIV. století následovala doba ochromení a porážek. Na severu moc řádu německého, jeho stráže na východ posunuté, zlomena jest od Polska sesíleného jednotou svou s Litvou. Druhá hradba kmene německého na jihovýchodě, Slezsko, jest rovněž zasaženo. Vratislav zajisté otřásla štěstím Poděbradovým a překazila utvoření veliké říše české; ale jaké odměny dostalo se jí za to? Dlužno jí bylo podrobiti se tyranství uherskému, za správce uznati Štěpána Zápolského, který neuměl německy, a jho Matyaše Korvina tížilo ji tak krutě, že ještě velmi ráda přijala Vladislava za krále a znovu spojila osudy své s královstvím slovanským nad Labem. Město, ochablé a vysílené dlouhým a jalovým úsilím svým, na dlouho bude neschopno obnoviti opravdově boj. - A přece nikdy chvíle nebyla tak vážná: na všech stranách jazyk český nabývá půdy; hořejší Slezsko skoro úplně jest již Německu zťraceno; ve středním Slezsku hrabství Kladské se počešťuje s úchvatnou rychlostí; i v dolejším Slezsku a zvláště v knížectví Hlohovském dlouholeté panství pánů původu slovanského podporuje pokrok národnosti české.303.1
Na Moravě menší města, kteráž aspoň z velké části byla německá, všecka se počeštila; déle odporovaly Brno, Jihlava, Znojmo, ale osamocením svým byly odsouzeny podati se dříve nebo později; šlechta moravská v skutku užívá tétéž politiky jako sněmy české, ale s větší ještě rázností a vytrvalostí. Již i poslední tvrze kmene německého jsou částečně ztečeny od nepřítele: v Brně Čechů přibývá nepoměrně rychle, a koncem XV. století čeština zavádí se při soudě konšelském v Jihlavě. Za hranicemi koruny v severních Uhřích obývají Slováci, větev odtržená od kmene českého; od dávna ztratili všelikou pamět původu svého a jsouce chudi, nevědomi, ztraceni uprostřed kmenů pokročilejších a četnějších, zdáli se odsouzeni k brzkému zániku. Průchod vojů husitských, dlouhé panování hejtmana Jiskry z Brandýsa, jehož houfy záležely hlavně z Čechů, a osadníci od něho přivolaní, probudili u těchto horalů vědomí národní; od té doby nastávají mezi Čechy uherskými a Čechy z království styky, které šířením se bratří českých a příchodem emigrantů po bitvě Bělohorské utužují se ještě, a které udržují se až po dnes; všecko pronásledování Maďarů nezničí díla kacířů českých.303.2 Jaký pokrok vykonán, jaká dráha uražena od doby, kdy "národnost česká byla jako psancem v skutečné vlasti své". Odkud tedy nepokoj a smutné předtuchy ? Nebyly-li k smíchu tyto obavy, které skutečnost tak skvěle vyvracovala? Vždyť bezvládí nepotrvá na věky, boje náboženské stiší se, strnulost duševní, výsledek to příliš násilného přepětí ustoupí plodné činnosti; za všech dob duchové mrzoutští věští katastrofu. Jediná věc jest důležitá, samostatnost vlasti: když řeč mateřská hlaholí svobodně, když všickni synové otčiny hotovi jsou povstati proti nájezdníkům, kdeže vězí nebezpečenství? A v které době jazyk český byl u větší vážnosti, nebo kdož osmělil by se obviňovati tehdejší pány české, že nemilovali svobodu a vlast ?
Potomstvo, právem přísné ku představitelům politiky nešťastné, jaká tehdáž vládla v Čechách, nesnižuje jich: ano, šlechta česká milovala vlast svou, chtěla ji míti volnou, velikou a váženou. Na neštěstí v historii právě tak jako v mravouce nestačí dobré úmysly. - Rovněž vlasteneckou byla, jak dokázala později, ona šlechta polská, která připravila porobení a rozdělení říše. Vlastenectví jest plodné toliko, když slouží mu povahy přísné a duše čisté; bez toho rozplývá se v bezvýznamných deklamacích nebo v bezcenných osvědčeních. Jestiť méně nesnadno býti hrdinou - i méně užitečno než učiti se snahy své podrobovati obecnému dobru, a vášeň nejšlechetnější chabne málomocně, není-li podporována a vedena vůlí stálou a silnou. Ano možná-li, aby láska k vlasti nepodlehla některé nákaze, když duše všecka vypráhlá jest lakotou a sobectvím, a zda páni čeští byli jisti, že osvědčí ihned, ne zajisté odvahu, ale ducha obětavého, jakého vyžadují veliké krise a největší nebezpečenství? Bezvládí je jed smrtelný, který hubí ústrojí nejzdravější. Je-li právě této chvíle zcela jisto, že většina opatření učiněných k zajištění vítězství jazyka českého byla vnuknuta péčí o blaho veřejné. Nepomýšlela-li šlechta zvláště vzdalováním cizinců oslabiti moc královskou a odstraniti nebezpečnou soutěž? Po celé století štěstí přálo Slovanům, ale nebylo-li možno předvídati reakci? Pokroky národnosti české za této doby byly více dílem náhody nežli politiky jasně prohlédavé: účinky revoluční horečky, která na počátku XV. století roznítila národ, pociťují se dále, i když horečka tato ochabla, ale nepotrvají stále: hněv, jejž budí ještě Německo, umírní se tou měrou, kterou pamět dávného utlačování bude mizeti; bylť již udržován skoro jen různými názory náboženskými. Však reformace náboženská již počala; oběma zemím kynulo sblížení společnou jich opposicí proti moci papežské. S druhé strany slabost říše německé nepotrvá na věky; na západě povstaly mocné státy; proud immigrace povalí se na východ. Mocný vpád počne znovu: co jemu postaví se vstříc? - Zákony? prohlášení? - Brzo pozná se pak, že národnost, kterou představuje již jen několik set rodů, jest vydána všeliké náhodě.
Čas byl ještě příhodný, však s podmínkou, aby co nejrychleji použilo se okolností, a k tomu bylo třeba více než několika nařízení, jádra věci nedosahujících, totiž politiky širší, vyšší, vytrvalejší a pevnější. Budoucnost kmene českého bude plně zajištěna toliko, až tento dobude svých hranic přirozených a získá území prostírající se podél pohraničních hor, jež nešťastná politika posledních Přemyslovců vydala cizincům. - V XV. století bylo by nejlépe bývalo pokusiti se o nápravu chyby Otakarů, a nikdy úspěch nebyl by býval bezpečnější; však o to nebylo ani pokusu učiněno. Trestuhodnou nedbalostí svých odpůrců Němci zachovali si důležité državy a jako předmostí, odkud brzo počali útok; všecky pokroky dosažené měly takto cenu jen okamžitou a domnělou. I v této době již vsákání německé znovu počíná na různých místech, západně od Labe - pod Krušnými horami, kam odkrytí nových pánví rudných vábí cizí horníky a kde tito chráněni jsou od jednotlivých pánů. Příklad hrabat Šliků, kteří na této straně odtrhují se od království a zůstávají poddanými saskými od r. 1471 až 1505, byl by měl vzbuditi pozornost Čechů: ti však odvracejí raději zraky své; odporem každodenním brzo unavuje se netrpělivost jejich; když náhodou pán český koupí statek v těchto končinách, brzo znechutí si obtíže, s nimiž se potkává, za každou cenu prodává opět jmění své, aby nežil mezi Němci a ponechává jim pole volné!
Páni čeští jsou příliš vznětliví, příliš zaujati hlukem a hádkami, příliš žádostiví odbojův a peněz, aby zalibovali si v pracích únavných, v zdlouhavých a utajených zápasech. Náruživě milují pletky zákulisní, rokování sněmů, pachtění se po úřadech a moci: v takové hře povaha bázliví a duše poklesá. Již i svědomí se otupuje; ze všech šlechticů těchto, kteří chvějí se při slovech: národ, Slované nebo Čechové, kolik jich váhá domáhati se proti soupeřům svým zakročení cizinců? Sněm r. 1497 musí zapovídati Čechům, aby nedávali se jakkoli do služeb panovníka sousedního, ale zvyk již příliš se zakořenil v životě; zákony nezvítězí nad ním. Všickni mocnáři, kteří chtí utvořiti si stranu v zemi, nacházejí sluch a dlaň nastavenou. Jedni, páni z Rosenberka, z Hradce, z Pernšteina jsou ve službách císařových; druzí, páni ze Šternberka, z Riesenburka, z Kolovrat berou platy od vévody Albrechta IV. Bavorského, posílají dítky své na vychování ke dvoru jeho, zasnubují se s Němkyněmi; nejsamostatnější jsou ti, kdo berou oběma rukama a podvádějí celý svět. Všecka taková srozumění trestuhodná omlouvají páni sofismaty a lživými ohradami; však jak lze zastaviti se na tomto srázu ? Po smrti Ludvíkově některé hlasy ozývají se, aby zvolen byl kandidát národní. - Bude-li dosti bohat, aby uplatil své voliče? Ostatně jak možná uznati panství druha sobě rovného? Tyto dvě úvahy odnímají všecku čáku panu Lvovi z Rožmitála. Hra je tak živá, tržení tak zuřivé, chtíče tak rozpálené, že se ani nepozoruje, jak vyslanci cizí na sněmu mluví německy: je to jako první fanfára nepřátelského vpádu.306.1
Za tohoto střídání se sněmů kde nalézti lze tradici, důslednost a chladnokrevnost, bez nichž všeliká politika jest nemožná? Kdo asi z těchto nuzných zemánků rozumí poměrné důležitosti otázek a tuší možné následky hlasování? Kandidatura Karla Španělského na trůn císařský rozhořčuje stavy - proč? Pomýšlejí snad požadovati nazpět pro svého krále trůn Luxenburků? Kandidatura Ludvíkova nebyla ani navržena, nikdo nebyl by ji vážně pojímal. Chtějí-li páni, podporujíce kandidaturu Františka I. zabrániti utvoření nebezpečné říše při bezprostředních hranicích svých? - Nikoliv, jim běží toliko o to, aby zvěděli, komu přísluší právo zastupovati krále ještě nezletilého: zda poručníku, Sigmundovi Polskému, čili nejvyšším úředníkům zemským, kteréž ustanoví panovník, a kteří takto budou moci tržiti o své hlasy.306.2
Po nejdelší dobu panování svého Maximilian pracuje o zasnoubení dítek svých s dědici Vladislavovými a připravuje takto nastolení dynastie německé: zda Čechy poddají se tomu ? Zda nenastala chvíle připomenouti si napomenutí státníků, kteří tak často vystříhali Čechův od záměrů sousedů jejich? Zda Sigmund Polský, podporován jsa národní stranou maďarskou a vůdcem jejím Janem Zápolským, jehož sestru pojal za manželku, a vítězem jsa nad Rusy, nemohl by utvořiti velikou říši západoslovanskou, nebezpečnou Turkům a nepřemožitelnou Německu ? Jaké bylo nejlepší řešení a tradicím nejpříhodnější ? - Dnes bylo by marno příti se o to; ale že páni čeští nepostřehli ani vážnosti otázky, proto zasluhuje odsouzení jejich krátkozrakost, podkupnost a lehkomyslnost, s jakou zadali na staletí osud země.
Ujali se moci, a nevykonávají ji; za slepého vedení jejich Čechy vybočují z pravé dráhy, vydány jsouce rozmarům lidí a náhodě událostí. Toto království, jehož poloha zeměpisná je výtečná, jehož lidnatost naproti sousedním státům je značná, jehož obyvatelstvo je kmen válečný, ozářený báječnou slávou hrdinných vojů táborských, vinou vůdců svých mizí z událostí světových. Nemáť ani vojska ani politiky ani naděje. Podléhá skutkům hotovým, smlouvy zjednávají se bez spolupůsobení jeho, i ty, na nichž závisí budoucnost jeho. - Nestačí národu, aby chránil hranic svých, třeba mu bdíti také nad událostmi, jež dějí se kolem něho; každým oslabením moci jeho na venek ohrožuje se samostatnost jeho; avšak v jistých chvílích lhostejnost a zříkání se jsou zvláště nebezpečny, a tato chvíle nastala pro Čechy.
Od zvolení Vladislavova na trůn uherský Čechy nikdy nenabyly již svého postavení zvláštního. Náhoda, drobné výpočty a bídné pletichy vedly k utvoření velkého státu, který měl se doplniti spojením se zeměmi rakouskými; ale tato říše nahodilá, žila a vyvinovala by se k štěstí a bezpečnosti národů, na příště pod týmž panovníkem spojených, jen kdyby založena byla na rozumných podmínkách existenčních; vnadidlem byla jednota osobní, již pouze přijímali tehdáž Čechové, a jež by byla každému státu ponechala život úplně samostatný; ani panovníci nemohli se odhodlati k tomu, ani všeobecné okolnosti nedopouštěly toho. Čechové byli pokojni, protože smlouvy vyhrazovaly jim plnou samosprávu; ale co jsou zákony proti nevyhnutelným situacím ? Zda již za vlády Vladislavovy věci státní v poslední instanci nerozhodují se při dvoru Peštském? Zda všecka opatrná opatření zabrání, aby rádcové cizí nepůsobili na krále a jím na Čechy? V skutku Praha pozbyla své přednosti jako hlavní město. Také Chorvátsko a Slavonie byly jednou královstvím samostatným, nyní jsou jen zemí poddanou Uhrám; tentýž osud hrozí Čechům, a mužové nejprozíravější děsí se toho.
Spolkem dvou států nevyhnutelně přivádí se některá společnost výkonův a zájmů; popíráním skutečnost nepotlačuje se. Nepřijmeme-li změny potřebné, vydáváme se v nebezpečenství, že vykonají se proti nám. K zachování samosprávy království zbýval jediný prostředek: přijmouti některé následky situací uložené; jedinou zárukou proti poddanství byla určitá a upřímná shoda, která dbajíc o obecné potřeby nového státu, byla by opravdu společnými a nerozdílnými učinila všecky národy nové říše. Úkol to choulostivý a složitý; za našich dnů ještě neunavně se usiluje o upravení vzájemných práv a povinností národů, ze kterých skládá se říše rakousko-uherská; tentokráte, kdy spojení bylo sotva přijato, kdy existenční podmínky státu byly jen docela neurčitě předvídány, co překážek bylo přemáhati, a co polehčujících okolností pro ty, kdo při tom se potkali s nezdarem!
Ale v skutečnosti se nepotkali s nezdarem, protože ani nepokusili se o to. Ostatně není jisto, že obtíže byly tenkráte větší neb aspoň tak velké, jako dnes, kdy staletým potlačováním způsobeno zarputilé záští. Kdož osmělil by se tvrditi, že Poděbrad by byl nezavedl vládu, kterou by všichni byli přijmouti mohli pro spravedlnost její, a jestliže Žerotín o století později marně se o to snaží, padá-li tu všecka vina na okolnosti a ne také na lidi ? Ostatně co na tom: jakkoli trudné jsou jisté problemy, jakmile jednou jsou položeny, třeba je rozřešiti: takto život bývá neúprosný jak pro jednotlivce tak pro národy; běda těm, kdo nejsou sami dosti bystrozrací, aby postřehli nutné rozhodnutí, nebo nejsou dost odvážni, aby se jim podrobili. Jedinou podmínkou úspěchu byl by jakýs duch zříkání se a smíru, a tento duch, který právě jest výsledkem řádů svobodných vyplývajících z kompromissů a z úcty ku právům druhého, naprosto příčil se zásadám nesnášelivosti, vládnoucím tehdáž v oligarchii české.
V soustátí rakouském vliv jednotlivých skupin měl se srovnávati s jejich mocí a silou životní: také s tohoto hlediska následky šlechtovlády byly zlé. Země strádala; zákony utiskující a ohrožující stav městský ochromovaly neb aspoň zdržovaly pokrok hospodářský; nedostatkem bezpečnosti, monopoly, mnohonásobnými cly ztěžován obchod a průmysl; od veřejných prací upuštěno, silnic neudržováno; daně záhubné, protože špatně rozvržené, nedopouštěly utvoření se kapitálu, peněz ubývalo; nařízení z roku 1485 zapovídá přijímati mimo úrok zákonný 10% ještě dary a jiné úsluhy; ale zákony proti lichvě nikdy nesnížily úroku, a občasné pronásledování židů, kteří v rukou svých soustřeďovali všecken obchod peněžní, omlouvaly a zvyšovaly požadavky jejich. Zmatek, překážeje pravidelné práci a usnadňuje nedovolený zisk, kazil mravy: vyšší stavové hýřením a vynášením bezuzdného přepychu mrhali špatně nabyté důchody; měšťanstvo pozbývalo chuti ku práci a spořivosti, a v lidu šířilo se opilství.
Království drobilo se: od nerozhodného Vladislava nedosaženo ani, aby Slezy, Morava a Lužice úředně a určitě přivtěleny byly opět ku koruně, a Uhři na dále hájili příslušenství jejich k říši maďarské. Nároky samy sebou málo nebezpečné: ale v každé této zemi utvořila se strana separatistická, síly odstředivé nabývaly znepokojující převahy, nebezpečnější v Slezsku a v Lužici, kde většina náležela Němcům. Čechové neučinili ničeho, aby pospolným citem národním spojili různé části koruny, aby sjednotili je pod jednou správou: zpupné nároky jejich, výlučné právo, jímž osobovali si volení panovníka, vzbudily trpké obžaloby; jednajíce se Slezany a s Lužičany jako s poddanými a ne jako se sobě rovnými, doháněli je k odpadnutí: Sněmy generální, zřízené od Karla IV., na nichž poslové jednotlivých sněmů rokovati měli o otázkách všech zemí se týkajících, byly by se mohly státi výtečným prostředkem sjednocovacím; Čechové však báli se, aby nesahaly na privilegia jejich, proto svolávány zřídka a popírána oprávněnost jejich. Jak jiná byla by situace bývala, kdyby ve chvíli vstupu svého do jednoty rakousko-uherské Čechy byly zemí bohatou a kvetoucí, obklopenou Slezskem, Lužicí a Moravou jakožto kruhem spojenců!
Přese všecky chyby spáchané země česká zaujímala přece čelné postavení. Byloť bohatství její ještě velmi značné, obyvatelstvo velmi četné. Její upomínky slavné byly jí na prospěch, a které město mohlo by závoditi s onou proslulou Prahou, zářící slávou Karla IV., Žižky a Poděbrada.
Příležitost naskytovala se vhodná, ale nebylo jí ani použito. "Čechové," psal skladatel přídavku k Dalimilově kronice okolo roku 1493. "měli by se pilně varovati a ve vší snažnosti vystříhati, aby v správu cizího jazyka a zvláště německého neupadli; nebo jakož kroniky české svědčí, ten jazyk jest nejlítější ku poražení jazyka českého a slovanského. Se vší pilností vždy o to pracuje a rozličnými obyčeji a lstmi vždycky usiluje, kterak by ty jazyky shladiti mohl ... Nikdy pokolení německé z přirození svého nemůže býti věrno jazyku českému! Nebo pánům českým Libuše řekla jest: Bude-li Němec nad vámi vlásti, nebude jazyk váš dlouho trvati309.1 ... Jako jed v krmi vlit jsa, jedoucímu nemůže býti bez úrazu, ale neb smrt neb bláznivost neb jinou nemoc člověku uvede, též moc německá, v slovanský neb český jazyk uvedena, neb zkažení toho jazyka neb umenšení neb jinou vadu konečně přinese; jakožto vlk v stádu, myš v domu nic jiného než vadu a poškození učiní, taktéž Němec v panování českém. Měli by tehdá Čechové, nemohou-li z svého jazyka pána míti, na jiný slovanský jazyk nebo na jiný kterýkoli pod nebem křesťanský pomysliti, ač by bohatý nebyl, jej sobě za pána vzíti, aneb jich jazyk a jich svobody pod králem každého jazyka, kromě německého, lépe stanou."310.1 - Věštba měla se uskutečniti. Stavové čeští neopatrností svou bezděky bránu otevřeli vpádu cizímu; obětovali nejdříve blahobyt a moc království svého, potom i samostatnost jeho. Opomenutím svým bezpečnost země zradili a vydali úkoji choutek svých. Slova jich byla stkvělá, provolání jich pyšná; v skutečnosti jediným přáním jich bylo svobodně kořistiti z moci.
Spravedlivý a ukrutný obrat věcí: řády, jichž domáháním se šlechta česká byla hypnotisována, nebyly ani pevně založeny; bylyť vydány v nebezpečenství převratu státního. Zpozorováno to již za vlády Ludvíka Jagielovce. Šťastná země česká, kdyby páni událostmi byli přivedeni k správnějšímu posuzování skutečnosti a kdyby poučeni jsouce křehkostí práv, na nichž tolik si zakládali, byli se vrátili k politice méně výlučné a moudřejší.
Kolem roku 1520 zmatek rozmohl se tolik, že mnoho lidí nevědělo již ani ku které straně se hlásiti: ve šlechtě tyranství páně Lvovo popudlivé a pokrytecké rozhořčovalo mnoho dávných stoupenců jeho; v Praze tajná řevnivost podkopávala jednotu obou měst a chování Paška z Vratu odcizovalo mu každého, kdo poněkud pečoval o jednotu národní a nevěřil, že jediný pokrok možný záleží v zavedení obecného bezvládí na místo bezvládí feudalního. Rozbroje náboženské, na chvíli utišené, znovu se přiostřily od chvíle, co první apoštolé lutheranští přibyli do Čech. Za všeobecného zmatku oči všech trpících obráceny byly ku králi: od něho očekávala se spása, k němu vznášely se prosby vždy úpěnlivější a nářek národa. Král, ač zbaven byl všech privilegií svých, opuštěn znenáhla ode všech přívrženců svých, zapleten v situaci téměř nerozřešitelnou, obklopen rádci podezřelými, špatně smýšlejícími nebo nevědomými, nicméně zdál se jako spasitelem, jenž vyžene prodavače z chrámu. Ke straně královské a vlastenecké přidávali se všickni, kdož úzkostlivě stopovali události připravující se na východě. Soliman právě dosedl na trůn; známa byla jeho ctižádost a tušilo se jeho nadání: mohamedáni shírali své síly k rozhodnému útoku; jak křesťanstvo odolá tomuto nárazu? Maďaři zbuzovali tolikéž nenávisti a hněvu jako Němci, ale byli poslední hradbou Čech: vyčká-li se, až požár zachvátí dům, aby zastaveno bylo další šíření ohně ? Uhři osamocení byli ztraceni a jakými silami vládla česká země sama, pokud byla rozervána na strany? Jediný příchod králův může ji usmířiti a přivésti ku potřebné spolučinnosti.
Dlouho Maďaři nechtěli svoliti k odjezdu Ludvíkovu. Situace v Uhrách byla ještě horší nežli v Čechách, záští zuřivější, vlastenectví nestálejší, magnati věznili téměř krále obávajíce se, aby nevyprostil se z moci jejich. Po několikaletém vyjednávání Ludvík odhodlal se konečně odebrati se do Čech; potřebovalť peněz a vojska, jichž nemohl dostati jinak než osobním zakročením (1522).
Král a národ byli příliš dlouho odloučeni od sebe: první setkání bylo co nejchladnější; přílišné naděje ochlazeny byly skutečností. Král zdál se sice nad věk svůj starší, vysoký, statný, otužený cvikem tělesným: však bylo mu teprve šestnáct let. Životopisci chválí jeho ducha, mírnou povahu a spravedlivost; za rozličných příležitostí projevil mysl odvážnou; jeho konec předčasný, jeho mládí opuštěné a nešťastné budí soucit; neprovedl velikého díla, vždyť zahynul u věku dvaceti let. Snažil se o dobro, po své matce zdědil jakousi ráznost, péči o důstojenství královské a jakési přirozené nadání vladařské; ale jeho vychování bylo špatně vedeno, v okolí svém měl vždy rádce jen nevěrné nebo nedostatečné; zvláště sestřenec jeho markrabí Jiří Braniborský působil naň vlivem záhubným. Manželka jeho Marie, sestra Karla V. a Ferdinanda I., byla žena důmyslná a statečná; hrdá Španělka, o něco starší než manžel její, po Maximilianovi zdědila pevnost a pražnost, i urážela se podřízeností dvoru královského, však byla také příliš mladá a nezkušená. Uprostřed neustálých pletich naučili se záhy přetvářce, domýšlejíce se, že nahradí moudrost; jejich největší záměry měly ještě něco dětského; politika byla jim toliko zábavou; podávajíce se radovánkám, užívali v Praze nové svobody své, netážíce se, zda rozpustilostí jejich neurážejí se asketické požadavky žáků Husových nebo vynášením cizich zvyků nepohoršuje se národ. Pro neobratnost jejich podařilo se panu Lvovi nabýti znovu obliby v lidu.
Ludvíkovi přísluší aspoň zásluha, že poznal, jakou vážnost má posud moc královská. V měsíci lednu 1523 svolal sněm zemský a osobními listy zval k němu stav panský a rytířský; sešel se v počtu hojném: tentokrát bylo to zákonné zastupitelstvo zemské a nikoli, jako za posledních let, schůzka přívrženců páně Lvových. Poznalo se hned, jakou moc mají nařízení a ohrady nakupené od šlechty. Sněm jednohlasně vrátil králi část zámků jeho a většinu jeho důchodů, zrušil nová zřízení odporující svrchovanosti královské, panovníkovi přiznal právo k rozřešení otázek jednotlivé stavy rozdělujících, jednal o napravování práv a ustanovil výbor k revisi zřízení zemského. Král přál si propuštění starých úředníků a na místo jejich dosadil náčelníky strany královské.312.1
Vůle dítěte postačila, aby vyvráceno bylo lehké dílo oligarchie. Zřízení zemské, jak založeno bylo úchvaty šlechty, bylo záminkou k bezvládí, ale nikoli zárukou svobody. Práva sněmů byla jak výstřední tak lichá; zdržovala správu všeliké vlády pravidelné, ale byla jen velmi slabou hradbou proti přepadům samovlády. Za všech krisí podobných massa národa buď tajně přeje útokům směřujícím proti hrstce privilegovaných nebo jest aspoň lhostejna. Šlechta nebude vážněji odporovati Ferdinandovi I. nebo Ferdinandovi II. nežli Ludvíkovi, jen že pak nepůjde již jen o privilegia její, a moc královská vítězství svého zneužije ku podrobení země nejtužšímu despotismu.
Ludvík neměl záměrů tak velikých; nepopíral sněmu práv jeho. Ostatně k čemu? Sněm projevoval vzornou ochotu, povoloval daně žádané, usnášel se o zákonech sobě nejméně milých. Lev a přívrženci jeho obesláni byvše před soud zemský, cele obnovený, aby se tu zodpovídali, pokořili se a prosili Sigmunda Polského, aby zakročil v jejich prospěch. "Věc králova", psal jeden z rádců jeho, "pokročila více za deset dní nežli dříve za deset měsíců". Jeho přívrženci oddávali se plnému nadšení vítěznému a radostně pozdravovali jitřenku nové doby, kdy moc královská zabezpečujíc nedotknutelnost všech práv zákonných přivede zemi na dráhu pokoje a blahobytu. Na neštěstí převraty státní trvají na krátko. Ludvíkovi, jenž ` schopen byl rázného činu, naprosto nedostávalo se pevné mírnosti a vytrvalé opatrnosti, jež pouze byly by vítězství učinily plodným a trvalým. Uhři usilovali o návrat jeho, a tak hrozivé bylo nebezpečenství turecké, že další nepřítomnost byla by již bývala nerozvážností. Král správu království svěřil Karlu z Minsterberka, Janu z Vartenberka a Vojtěchu z Pernšteina, mužům počestným, ale prostředním, nesmělým, váhavým, kteří daleko nevyrovnávali se panu Lvovi. Po první chvíli strachu přemožení pozvedali hlav; tak výhodny byly úřady ztracené, že nepustili jich bez lítosti. Lev byl velmi obratný; jeho přátelé osobní a jeho důvěrníci velmi četní ač ne dostateční ke zjednání většiny; vyhledal program, heslo, jímž by skryl své snahy ctižádostivé. Příliš nadužito bylo slov svobody, nikdo opravdu nebál se tyranství: ale v zemi tolika bouřemi zmítané stranám nikdy nechybělo záminek: Rožmitál, opustiv půdu politickou sobě nepříznivou, chopil se vášní náboženských.
Poněvadž velice horlivě hájil vždy prospěchů katolických, bylo zcela přirozeno, že nástupci jeho vybráni byli z utraquistů, z nichž někteří pokročilejší více méně veřejně přáli ideám lutheranským; proto vyhlášeni byli za protivníky víry národní, a žalováno na veliké spiknutí proti husitství. Úřad hofrichteřský nad městy královskými byl odňat Paškovi z Vratu a dán Hlavsovi: jako pan Lev ani Pašek nemohl se smířiti s porážkou svou. Mstivost sdružila oba tyto muže, jichž řevnivost tak dlouho naplňovala zemi českou nepokojem a hrůzou. Hlavsa a noví konšelé klonili se k učení lutheranskému: novoty jejich nelíbily se části obyvatelstva spíše pověrčivé nežli zbožné. Při nových volbách podlehli, a Pašek znovu zvolen za primasa městského. Používaje nezkušenosti novotářů, hleděl moc svou upevniti a utvrditi. Převrat takto podobal se velice násilnému skutku z roku 1483, ale tentokrát pokrokáři stali se obětí bouře. Nepřátelé Paškovi byli vyhnáni z města, a přísná nařízení vydána proti všem, kdo by oddělili se od utraquismu.313.1
Od té doby Pašek objevoval se u veřejnosti toliko v průvodu stráže a po pět let vládl nad Prahou v pravdě tyransky - pochmurný, neúprosný, lhostejný jak k rozkazům krále, tak ku prosbám pronásledovaných. V těsný spolek vešel s panem Lvem z Rožmitála, oba shromáždili kolem sebe katolíky a pravověrné utraquisty, kteří protivili se všelikým novotám a přáli si sblížiti se s Římem, jestliže by schválil toliko přijímání pod obojí způsobou. V prohlášeních svých, velmi obratně složených, zakrývali pravé úmysly své. Správce zemský Karel z Minsterberka, věčně kolísavý, co den odporoval si v rozhodnutích svých. Prozíravější Ludvík byl by rád potrestal smělce, kteří porušili jeho rozkazy a "myslí jen na záhubu moci jeho a na zničení jeho". Ale hněv jeho byl málomocný; Sigmund Polský radil mu, aby šetřil Lva; král potřeboval podpory Klimenta VII., věděl, že v Římě vylíčen jest jakožto ochrance lutheranův, i obával se, novou zbraň dáti protivníkům svým do rukou. Odročil pomstu svou a jedním z oněch náhlých obratů, jakými oplývala vláda Vladislavova, svolil ku porážce svých přátel, vrátiv panu Lvovi úřad nejvyššího purkrabí (1524). Žalostný nezdar podniku tak šťastně počatého! Královská moc se smiřovala se svým úpadem: Ludvík pozbyv důvěry, až do konce svého života pykal za slabost svou.
Brzo dostavila se lítost, a přece přílíš pozdě. Když král chtěl napraviti chybu svou, rozkazů jeho nebylo poslechnuto. Lev a Pašek, přesvědčivše se o síle své, bez trestu nadužili svého vítězství; jednota utvořila se proti nim. Znovu dva tábory stály proti sobě, hotovy jsouce udeřiti na sebe.
Zatím došly zprávy, že Turci dali se již na útok od několika let připravovaný. V čele hrozného vojska Soliman překročil hranici uherskou. Ani vůči tomuto nebezpečenství nepřestaly spory. Jenom voje strany královské přirazily k vojsku; Lev a Pašek, jichž mstivost udusila všeliký cit pro povinnost a věrnost, hromadili nesnáz za nesnází; když konečně vypravili svá vojska, vedli si tak rychle, že pomoc došla, když již bylo po všem. Však Uhři nebyli jim lepším příkladem! V boji u Moháče Ludvík proti 300.000 Turků mohl postaviti toliko 26.000 mužů špatně ozbrojených a špatně vycvičených. Dáti se do boje za takových okolností bylo šílenstvím nebo zoufalstvím. Král dal se do boje. Vítězství nebylo dlouho na váhách; v půl druhé hodině dne 29. srpna 1526 podlehlo království Uherské, o něž tolikráte rozbíjely se hordy osmanské; téměř dvou staletí bylo třeba k odnětí jim výboje jejich. Mladý král, chtěje spasiti se útěkem, utopil se v močálech zátoky Dunajské.
"Není slýcháno," smutně naříká současný letopisec, "aby takový král tak potupně sešel se světa" ... Taková-li věrnost byla mu slíbena? - Sám pan Lev, jenž z velké části vinen byl katastrofou, na chvíli pocítil snad výčitky svědomí: "Toť máte, k čemu přicházíme s těmi sektami rozličných bludův. Pán Bůh náš pro hříchy naše ráčí na nás zármutky a těžkosti dopouštěti, neb z viny se vymluviti nemůžeme". Kdož ví? Snad byl to jen jeden z oněch projevů okázalých, jimiž udržoval přívržence své.
Smrt Ludvíkova byla počátkem hrozné krise pro Čechy. V plném rozvratu království stálo vůči problemu nejnebezpečnějšímu: trůn osiřel; komu svěří země osudy své? Na jejím rozhodnutí bude snad na věky záviseti štěstí její. Přijme-li za krále - jak i učinila - manžela sestry Ludvíkovy Ferdinanda Rakouského, skutkem, ne-li právem, přestane tvořiti stát osamocený a samostatný, a osudy její na příště budou nerozlučně spojeny s osudy států sousedních.
Této chvíle končí se středověké dějiny království Českého; nová doba počíná za vážných a smutných okolností. Národ podléhal trestu, jaký velmi často zdá se býti údělem národů, kteří předstihli svou dobu, odtrhli se od tradice a lidstvu otevřeli dráhy nové. Revoluce husitská, počatá s nadějemi nejradostnějšími, zdála se zůstavovati po sobě toliko únavu, ssutiny a zoufalství. Národ, jenž v pravou chvíli stál v čele ruchu evropského, zaplatí slávu tu skoro vždy dlouhým utrpením. Jako Německo po reformaci, jako Francie po roce 1789 tak i Čechy vnitřními zmatky a úpadem moci své pykaly za slávu dobytou a za služby prokázané.
Jagielovci byli nástroji a spoluvinníky tohoto krutého osudu. Za půl století dovedli na kraj propasti zemi sobě svěřenou. Královská moc byla oslabena a potupena, lid poroben, města ochuzena a ohrožena, veřejný život zkažen, zřízení zemské porušeno, hospodářský pokrok zastaven, jednota národní poškozena: to byla smutná bilance právě minulých padesáti let. Dílo opravné, o němž tak šťastně pracoval Poděbrad, bylo zničeno. Z otázek daných žádná nebyla rozřešena, z nesnází žádná odstraněna.
Od těch časů země česká dožila se dob krvavějších a bolestnějších, ale žádná snad nebyla osudnější. A původ a příčinu všeho neštěstí jejího dlužno hledati právě v této době.
Nic zajisté nebylo ještě nenapravitelně ztraceno, ale na příště každá chyba mohla se státi osudnou. A situace byla tak zapletena, že chyby byly téměř nevyhnutelné. K spáse země české bylo by třeba bývalo mužů srdcem i rozumem vynikajících, kdežto ona měla toliko vůdce stran, vyrostlé v rozbrojích vnitřních a porušené jimi.
Další: