|
- Denis | - Konec sam. české | - |
Habsburkové. - První styky se zemí českou. - Maximilian I. a sňatky rakouské. - Strany v Čechách roku 1526; volba Ferdinanda I. -- Jeho povaha i politika: král a sněmy; sjezdy krajské a města; pád Paškův a Lvův. - Prohlášení dědičnosti trůnu. - Vojsko a finance; komora královská. - První pokus o ústřední správu rakouskou.
Tři skupiny, slovanská, maďarská a německá, jichž spojením povstal stát rakouský, v hlavních rysech dějin svých vyvíjejí se téměř stejně a za středověku podléhaly několikrát podobným vlivům; avšak až do XVI. století každá trvala zcela samostatně. Již jazykem a kmenem velmi se různíce v době, kdy přijaly společného pána urazily dlouhou a pohnutou dráhu, která zbudila a zocelila jejich vědomí národní.
Následky, jež pro osudy Rakouska měl způsob jeho utvoření, jsou známy již od dávna; Montesquieu vedle mnoha jiných pozoroval, že obáváno se vždy, "aby jednotlivé části říše na vzájem se nepotíraly", a výklad tohoto předmětu stal se od té doby téměř všeobecným. Nedávno znamenitý historik Albert Sorel svou obvyklou jasností a rázností ujal se této these: - velikou příčinou slabosti Rakouska prý jest, že není jediným národem a že neví, jak jím se státi; národ a stát musí tvořiti se zároveň, jak událo se ve Francii nebo státu třeba utvořiti národ, jak stalo se v Prusku; ale Habsburkům nedostává se chvíle, aby následovali příkladu Kapetovců nebo Hohenzollerů. Vládnou nad národy přiliš četnými a mimo to národové tito byli již příliš vyspělí, když vzdali se své neodvislosti.
S tohoto hlediska jest v skutku veliký rozdíl mezi Francií a Rakouskem: toto utvořilo se "assimilací", ona "agglomerací"; zde veliká království, jež poddávají se dobrovolně a chráněna jsouce staletími svobody a slávy minulé, nechtějí zaniknouti v nové říši, než zachovati samosprávu svou; tam země celkem málo rozsáhlé a málo lidnaté, jež upadají pod panství Kapetovců po dlouhé době nejistoty a bezvládí, v níž vyčerpal se jejich duch vzdorný a jejich svébytnosti. A jak velmi správně poznamenává Sorel, tyto první existenční podmínky Rakouska určují téměř všecku vnitřní a vnější politiku jeho: obtíže, s jakými Rakousko ovládá národy hotové vždy k odpadnutí, jakmile popustí svazky, vížící je vespolek, jeho lhostejnost administrativní, jeho málomoc offensivní, protože zájmy a náklonnosti jeho poddaných se různí - a jeho zvláštní síla životní, poněvadž moc jeho jest rozptýlena ve všech částech jeho území, takže žádná rána nezasáhne mu k srdci. Náležíť jaksi do druhu nezmarů, kteří těžce se pohybují, ale tím tužšího jsou života, takže lze je řezati na kousky a přece ne usmrtiti.
Toto pojetí Rakouska je klassické: tak právě pojímala je stará diplomacie francouzská, a našim státníkům velice běželo o to, aby dobře je poznali, tak že jednohlasné mínění jejich zdá se téměř přesným. Ostatně v dějinách idee tradicionalní bývají vůbec správné, a bylo by velmi odvážno popírati theorii, která má tolik obhájců a která potvrzena jest pozorováním současných událostí. Však lze snad připomenouti, že příliš přesným vyznačováním pravdy, vydáváme se v nebezpečenství, že ji překroutíme.
Habsburkové v téže době, kdy dostali korunu svatoštěpánskou a svatováclavskou, stali se náčelníky svaté říše římskoněmecké; jedna větev rodu jejich vládla ve Španělích a v oněch zemích nad Šeldou, Masou a Rýnem dolejším, jichž odníti nedovedl Ludvík dědici Karla Smělého. Takto zdálo se, že zamýšlejí uskutečniti sen o všeobecné monarchii, kterým zanášeli se všickni císařové. Svoboda Evropy byla obhájena proti nim od Francie, která se všech stran byla sevřena državami jejich, a zápas Habsburků s Kapetovci zůstal největším skutkem v politických dějinách nové doby. Hluboký byl dojem jeho; zcela přirozeně vyniká tu kouzlo antithese: proti sobě staveni oba státové, jeden, který povstal úsilím zdlouhavým a neustálým, jehož jednota určena byla podmínkami zeměpisnými a jehož energie životní je tím silnější, že velikost jeho jest jen výsledkem přirozeného vývoje; druhý, který povstal nahodilými událostmi, ze žádného jiného důvodu podstatného než šťastnou ctižádostí jedné rodiny, kteráž podporována byla všemi příhodami. - Protiva je zřejmá, ba nápadná, ale připouští některé odstíny. Nelze proto pochybovati o vlastenectví rakouském, třeba často popíraném a zastíraném snahami jednotlivých národností, a taktéž není úplně správno, tvrdí-li se, že utvoření státu rakouského bylo čistě nahodilé a nepředvídané.
Dunaj dokonav první část toku svého a opustiv planinu bavorskou, protéká krajinu krabatou, již na severu svírají hory české a na jihu výběžky Alp norických. Úval vídeňský, daleko nejdůležitější v této krajině, otvírá se s jedné strany do nížiny uherské, s druhé do pole moravského; dále na jih přítoky dunajské, Dráva a Sáva, s nížinou uherskou spojují Štyrsko, Korutany, Krajinu, ano i Tyrolsko, hornaté to země, velmi záhy sloučené s Hořejšími a Dolejšími Rakousy. I hory moravské, nevysoké a nenáhlého svahu, tvoří mezi Moravou a Čechy hranici spíše zeměpisnou než skutečnou, a země česká, ačkoli přináleží poříčí labskému, svým útvarem všeobecným obrací se spíše k Dunaji než k moři severnímu. Tato přitažlivost byla ještě zvýšena vyhubením kmenů slovanských v severním Německu a těsnými styky, které zavládly mezi Slovany moravskými a českými. Podmínkami zeměpisnými zajisté nebyla zde tak přesně uložena jednota, jako v některých jiných zemích, ale nelze pochybovati, že jimi připraveno a později zachováno sblížení různých národů, kteříž osudy své spojili pod žezlem Habsburků.
Za nové doby národové dovedli zachovati svou samostatnost jen tehdy, když byli dosti lidnatí, aby mohli odporovati svým sousedům, nebo byli-li chráněni zcela výminečným postavením. Čechové právě tak jako Maďaři nebyli ani dosti kryti přírodou, ani dosti silni nebo dosti draví, aby mohli vzdorovati vpádům, nebo jich si nevšímati. Ustavičně ohrožováni jsouce Německem, záhy pocítili potřebu spolků cizích: samy potřeby samostatnosti národní znenáhla a nepřímo přizpůsobily mysli ku přijetí cizích králů, - což v zápětí musilo míti spojení jednotlivých států pod týmž vládcem. Jednotlivé dynastie přály těmto temným myšlenkám o konfederaci, protože nebyly schopny zajistiti svým poddaným pořádek uvnitř a bezpečnost na venek. Neustálé úspěchy Moslemův učinily posléze nevyhnutelným soustředění všech sil křesťanských ve východní Evropě.
Bylo by velikým omylem předpokládati, že tyto úvahy obecné způsobily hlasování volitelů Ferdinanda I. ; poznáme pravý opak, a na důkaz toho postačí připomenouti toliko, že Čechové radili arciknížeti, aby neucházel se o korunu uherskou: obrana této země přivodila by prý útraty na zbytečnou obtíž království Českého. Ostatně volbou jeho nepomýšleli nikterak vzdáti se nejmenší částky svých svobod. Ale právě jako všecken odpor jejich nepřekazil, aby vykonaný čin nenesl svého ovoce, a jako nepodařilo se jim zachovati samosprávu svou, jest na jevě, že bezděky podlehli nátlaku povšechné situace. Volba Ferdinanda I. nebyla by se udála, kdyby nebyla bývala v souvislosti událostí, a jednota nebyla by potrvala, kdyby nebyla se shodovala s podmínkami historickými a geografickými. Lidé byli nesvědomými nástroji sily vyšší.
Velmi záhy četné pokusy dály se o utvoření velikého státu v území nad středním Dunajem. Netřeba ani zacházeti ku první říši moravské, která v IX. století za Rostislava a Svatopluka vedle Moravy obsahovala Čechy a Pannonii; v XIII. století Přemysl II. získal Rakousy, Štyrsko, Korutany a Krajinu, a po vítězství roku 1278 Rudolf Habsburský, zakladatel moci rodu svého, odkázal dědicům svým plán výbojný, jehož od té doby oni nikdy nezapomenuli. Již v první chvíli myslili, že blízci jsou cíle. Syn Rudolfův, Albrecht, neopatrnější a ukvapenější než otec jeho, na čas opanoval Uhry (sic) a Čechy (1306). Podnik byl předčasný; moc Habsburků v zánovních zemích jejich byla ještě vrátká; knížata říšští, znepokojeni jsouce pokroky nové dynastie, z řevnivosti neprojevili žádné ochoty ku podpoře Albrechta, jenž krátce potom zahynul vraždou (1308), a po více než jedno století bylo možno nadíti se, že uskuteční-li se veliká říše Rudolfem předvídaná, stane se to bez přičinění jeho nástupců, ba proti nim.
Zatím co Čechům a Uhrům za Luxenburkův a Andegavců dostalo se velmi stkvělého období dějinného, Habsburkové, zapletše se v těžké války, ustupovali v pozadí. Koruna císařská unikla jim; svými statky dědičnými vydáni byli stálým sporům s kantony švýcarskými, a hroznými porážkami oslabena sláva jejich, i když nezasažena vážně síla jejich. Rudolf I. a Rudolf IV. (nejznamenitější vládce rodu toho v XIV. století) zakázali dělení statků rodinných, ale sobecká řevnivost a směry doby tehdejší byly silnější než řády a prospěch rodu: bratří Rudolfa IV. rozdělili se o své země, a zdálo se, že jednotlivé větve Albrechtova, Fridrichova a Arnoštova jako většina dynastií německých zahubí ctižádost svou v drobných půtkách. Jelikož zákon Rudolfův nebyl výslovně zrušen, vladaři domu zachovali si jisté právo zakročovati ve věcech příbuzných svých; tyto upomínky na dřívější jednotu nejen neoslabily škodlivých následků drobení, ale byly jen novou příčinou sporů. Jinak neustálými hádkami knížat poškozována i jejich moc vnitřní. Z počátku Habsburkové jakožto držitelé velikých statků byli vládci, kteří vzbuzovali úctu a poslušnost, a jejich moc vykonávána toliko pomocí jich tajné rady. Ku konci XIV. století zdroje jejich, vyčerpané válkami velice těžkými, nestačily více na vydaje, rozmnožené vydržováním jednotlivých dvorů; tudíž byli přinuceni obraceti se k svým poddaným, a jako vždy finanční odvislost jejich brzo měla v zápětí závislost politickou. Nepořádky a oslabení blahobytu hmotného vyžadovaly a zároveň ospravedlňovaly zakročování stavů; sněmy staly se rozsudími panovníkův, a dříve než vévodové rakouští mohli pomýšleti na rozšíření hranic svých, musili jaksi znovu podrobiti vlastní země své; ano nemohli zde ani spoléhati na záští stavů, jež ve většině druhých zemí prospívalo pokroku moci panovnické: stav městský se stejnou láskou hájil svobod veřejných jako stav prelatský a šlechtický, vedle nichž zasedal na sněmích.
Tyto příčiny úpadu byly částečně nahrazeny dlouhým trváním dynastie, jež mezi panovníky a poddanými utvořilo svazky nerozlučitelné, geografickou polohou země, kterou vládli, její jednotou národopisnou a podporou mravní, kterou Habsburkové nalézali v říši Německé, jíž Rakousko bylo přední stráží na jihovýchodu. Německo ani ve chvíli největšího oslabení svého, totiž v první části XV. století nevzdalo se naděje, že rozšíří hranice své na východ, aniž nástupcové Rudolfovi uprostřed zlých starostí, jimiž zdáli se zabaveni, zapomínali, že moc rodu jejich počala pádem Přemysla II. a Slovanův. Očekávajíce, že naskytne se jim příležitost obnoviti záměry Albrechta I., znenáhla rozšiřovali državy své a připravovali se k úloze, budoucností jim vyhrazené; štěstí na konec vyslyší tyto vytrvalé a vroucí žádosti. Tři panovníci za necelé století povznesli Rakousko a učinili z něho velikou říši. První, třeba nejméně známý, Albrecht V., jakožto císař Albrecht II., byl snad nejznamenitější. "Muž činu spíše než slova", praví Sylvius, "hodný, třeba byl Němec", píše letopisec český, "udatný a dobrotivý", obnovil zase pořádek v bezprostředních zemích svých, pojal za manželku dceru Sigmundovu a po smrti tchána svého zvolen byl za krále římského (1438); od té doby koruna císařská nepřetržitě náležela Habsburkům až do konce starého císařství německého (1806). Albrecht jakožto uznaný král Český a Uherský dovedl takto na chvíli utvořiti, ne-li skutkem, aspoň dle jména velikou říši slovansko-uhersko-rakouskou. Měl veliké záměry chtěje těsněji připoutati království, jež náhodou byl získal, a pomýšleje na založení skutečného státu: všecky tyto záměry zmařeny byly morem, jemuž podlehl u věku 42 let (1439).
Říše, již teprve tušil a předvídal, nepřežila ho. Syn jeho Ladislav Pohrobek byl králem jen dle jména; po smrti jeho v Čechách zvolen byl na trůn Jiří z Poděbrad, v Uhrách Matiáš Korvín, a vše bylo třeba znova počínati. Fridrich III., nástupce Albrechta III., který po více než půl století řídil osudy Německa a Rakouska, vládl za doby velmi pohnuté, a štěstí po dlouhý čas mu nepřálo. Jsa učený, nábožný bez fanatismu, mravů příkladných a náklonností prostých, byl spíše divákem než původcem událostí, které vyznačují dlouhý život jeho. S velikou liknavostí a nerozhodností spojoval živý cit pro práva svá a plnou důvěru v budoucnost rodu svého. Ponechal volný běh událostem, péči o nápravu nezdarů svých zůstavoval času a neopatrnosti svých odpůrců, povoloval často, neustupoval nikdy, nehněval se na události a neměl záští proti lidem. Myslil, že vše má svůj čas, a že člověk nezmůže mnoho proti osudu; neměl žádné sebelásky, čímž aspoň chráněn byl od nenapravitelné svéhlavosti, nebo, lépe řečeno, byl příliš hrd, aby nepatrnými nehodami se cítil dotknutým. I když vyhnán byv ze zemí svých, bloudil a bídu třel, zachoval si víru pevnou, a proto v něm ctěna budoucí velikost rodu jeho. Za smutnou přítomnost útěchu nalézal v tom, že všudy, na knihách svých, na svém nádobí stolním, na svých prstenech diamantových, na svém kameni náhrobním vrýval pět písmen prorockých AEIOU (Austriae est imperium orbis universi), s nimiž tehdáž potkáváme se poprvé. Nechybělo mu důmyslu, ale užíval ho mimo státní věci.325.1 Konečně omrzel samo neštěstí. Syn jeho Maximilian zasnoubil se s Marií Burgundskou; on sám přežil druhé členy rodu svého, a jednotlivé země rakouské znova byly spojeny. Rakousy vlastní, Korutany, Krajina, Štyrsko, Terst, markrabství Furlanské a Istrijské, Tyrolsko, Vorarlberg, statky Švábské a Elsaské tvořily veliký, skoro nepřetržený polokruh, který svíral celé hořejší Německo; v celé Říši nebylo jediné dynastie, jež by na příště mohla se měřiti s Habsburky. Ale ctižádost jejich neobracela se přede vším na stranu západní; německé državy jejich byly jim základem podniků proti Maďarům a Slovanům.
Za nástupce jeho dokázalo se, jak důležity byly nabyté výsledky. Od doby císaře Maximiliana I. dějiny Rakouska počínají se splétati s obecnými dějinami Evropy: nebylo vážných událostí, aby se jich neúčastnilo, ani válek, aby v nich nezakročovalo. Maxmilian byl nejpopularnější z Habsburků, a tato popularita - ačkoli záleží hlavně na jistých vlastnostech podružných, jakými byly jeho postava, jeho činy lovecké, jeho statečnost obzvláštní, jeho laskavost a štědrost - byla zcela oprávněna. Po svém otci zdědil toliko jistý smysl praktický, jehož zásluhou vyvázl bez pohromy z nejhorších dobrodružství, a radostnou i nezlomnou důvěru v budoucnost; po matce své Eleonoře Portugalské měl živou obrazotvornost a prudké, ale prchavé vášně. Ferdinand Aragonský říkal o něm, že pomyslil-li na věc, myslil, že již jest hotova. Zkrátka ukázalo se, že plody jeho obrazotvornosti byly překonány skutečností, a že sňatkem syna svého s Johannou Aragonskou připravil onu ohromnou říši Karla V., kteráž tak dlouho ohrožovala svobodu Evropy.
Ale říše západní nepostačovala Maximilianovi; jako mnoho vrstevníků jeho, jako Karel VIII., i on miloval romány rytířské a doufal prováděti je. Výprava křižová proti Turkům a znovudobytí Cařihradu dojímaly jeho mysl, a tím přiveden byl opět k tradicím předků svých. Nebylo-li nejlepším prostředkem k zastavení a odražení Osmanů sáhnouti směle na Čechy a Uhry ? Císař věděl zajisté, že panství na této straně dobyté bude pevnější, trvalejší a opravdu užitečnější; tudíž v rozmanitém životě svém neustál nikdy sledovati pozorně události pražské a pešťské.
Postavení obou těchto království bylo tak zmatené, že oprávněny byly všeliké naděje. I když syn narodil se Vladislavovi, panovníci okolní dále pokládali trůn svatého Štěpána a svatého Václava za uprázdněný; dědictví Jagielovců zdálo se jim kynouti.
Těmito snahami ctižádostivými znepokojeni byli v Čechách i v Uhrách všichni, kdo poněkud ještě starali se o neodvislost národní, ale zápasy stavovské a řevnivosti osobní zabíraly vždy více pozornost většiny politikův, a Maximilian ve lhostejnosti všech a v trestuhodné dohodě s některými nalezl vzácné pomocníky. Smlouva Prešpurská (1491) ustanovovala, že nebude-li Vladislav míti mužských potomků, koruna uherská připadne Maximilianovi nebo dědicům jeho; byla přijata od stavů (1492) a potvrzena různými úmluvami pozdějšími, proti nimž sněm nečinil žádných námitek. Nároky Habsburků na korunu uherskou byly tudíž dle práva ustanoveny velmi určitě, ale straně národní podařilo se, způsobiti nález stavů, že všickni cizí mocnáři mají býti vyloučeni z nástupnictví na trůně; nemínilať všímati si pergamenův, a od dávna Jan Zápolský toužil po koruně.
V Čechách situace byla ještě nejasnější. Různými listinami v XIV. století Habsburkům přiznáno právo možného následnictví na trůně, ale tyto úmluvy, a zvláště smlouva dědičná z roku 1364. mezi Rudolfem Rakouským a Karlem IV. učiněná, byly úplně zrušeny roku 1462, když císař Fridrich III. v odměnu za pomoc jemu od Poděbrada poskytnutou, vrátil tomuto všecky zápisy, jimiž mohla býti ohrožena neodvislost česká. Maximilian snaže se úsilovně, aby Habsburkům zjednal nové nároky, zasnoubil vnuka svého s dcerou Vladislavovou Annou. Již roku 1506 smlouvou v Novém Městě za Vídní zjednanou zaslíbena ruka Annina Ferdinandovi, tehdáž tříletému. Tato smlouva zůstala asi tajna, i vyskytli se četní nápadníci, vévodové bavorští a Jan Zápolský. Sňatek Annin stal se otázkou politiky evropské; poselstvo francouzské přibylo do Prahy, nejspíš aby zmařilo požadavky Habsburků.326.1
Nebezpečnějším odporem hrozil král Polský Sigmund, který pro sebe žádostiv byl koruny uherské nebo chtěl aspoň zameziti, aby nebyla připojena k Rakousku; sblíživ se s maďarskou stranou národní roku 1512 pojal za manželku sestru Jana Zápolského Barboru. Maximilian popudil proti němu řád německých rytířův a Rusy, ale křižovníci němečtí dávno přestali býti nebezpečnými a Rusové dokonce byli poraženi roku 1514. Téže doby vítězství Zápolského nad bouří sedlákův uherských zvýšilo vliv jeho, a na několika sjezdech stoličních mluvilo se veřejně o povýšení jeho na trůn. Za těchto nebezpečných okolností podařilo se Maximilianovi podplatiti dva nejvážnější rádce Sigmundovy Tomického a Šidloveckého; tento přiznal se sám, že obdržel od císaře více než 80.000 zlatých. Po smrti Barbory Sigmund následoval poslušně rad ministrů svých a sblížil se s Maximilianem; tento užil toho ku přemožení posledního odporu při králi Vladislavovi, jenž ačkoli jinak získán byl lichotnými návrhy Habsburkův, až dosud zdržován byl velmi vroucí náklonností, již choval k bratru svému, králi Polskému.
Cuspinian, vyslanec Maximilianův, rozvíjel velikou činnost; usneseno, aby v Prešpurku konal se sjezd císaře s králi Českým a Polským; Maximilian, jak obyčejně zadržán byv nesnázemi finančními, nedostavil se, ale jeho nepřítomností nebylo zmařeno zjednání smlouvy, kterou císař zavazoval se, že nebude pomáhati Rusům a řádu německých rytiřů, za to syn Vladislavův zasnouben byl s Marií Rakouskou a Anna s Ferdinandem; tato smlouva pozměněna byla úmluvou Vídeňskou (20. května 1515), ačkoli nové články neproměnily hlavního smyslu jejího. Sňatek Annin slaven byl per procurationem roku 1516 a uskutečněn roku 1521.
Vytrvalost Maximilianova byla odměněna. Jakou situaci však zjednával sňatek tento vnuku jeho, jestliže by osiřela koruna svatováclavská? Podával zajisté Ferdinandovi příznivé vyhlídky, ale zdaž zakládal mu tím též opravdové právo? Zlatá bulla Karla IV. (1356) ustanovovala, že v nedostatku mužského potomstva koruna připadne dcerám, ale toto ustanovení upadlo zatím v zapomenutí, a Jagielovci, kteří došli trůnu toliko porušením tohoto zákona, nebyli oprávněni dovolávati se výhody jeho. Nebylo ani shody o smyslu, jak slušelo jej vykládati. Proto stavové čeští užívajíce obyčejů práva soukromého při právu veřejném tvrdili, že dcery provdané a vybyté tím již odříkají se všech pozdějších nárokův, a Vladislav uznal tento výklad: když od sněmu obdržel slib, že dcera jeho uznána bude za dědičku pro případ, kdyby bratr její umřel bez dětí, zavazoval se za to, že nevdá ji bez rady a vědomí stavů. Sňatek Anny s Ferdinandem, jestliže by nebyl schválen od sněmu, nemohl tudíž míti jiného právního účinku, než že jím ztracena byla všecka její práva ku koruně.
Zda sněm český přijal a schválil smlouvy prešpurskou a vídeňskou? Otázka tato byla předmětem mnohého zkoumání a ještě dnes není úplně osvětlena tak, abychom měli výslovný a přímý důkaz o svolení stavů; Rezek aspoň dokázal, že tito věděli o jednáních prešpurských a vídeňských, že zástupcové jejich nebyli z nich vyloučeni a že nebylo učiněno od nich žádné námitky proti sňatku dědičky koruny s vnukem Maximilianovým. Za těchto okolností zdá se, že již nelze hrubě pochybovati o právech Anny k dědictví po Vladislavovi, a právo sněmu přestávalo již jen na "přijetí" manžela královnina. Na nejvýše strana oligarchická hleděla jaksi zachovati si prostředek právní tím, že neschválila sňatek slavným způsobem.
Po smrti Maximilianově (1519) pozornost Habsburků po nějaký čas zaměstnána byla věcmi německými, italskými a francouzskými. Obavy, dlouhý čas zdravím Ludvíkovým zbuzované, pomalu zmizely; oba bratří, Karel a Ferdinand, nemohli se jaksi shodnouti o rozdělení dědictví svého, a Ferdinand, jenž byl miláčkem svého děda se strany matčiny Ferdinanda Aragonského, a jenž na chvíli byl v podezření, že nároky činí na Španělsko ano i na korunu císařskou, nemohl mnoho starati se o snahy rakouské, pokud nevěděl, zda Rakousko samo mu připadne. Nepokoje vzniklé v Dolejších Rakousích ukázaly brzo Karlu V., že v nebezpečenství vydává štěstí rodu svého, jestliže pod bezprostřední mocí svou zatvrzele zachovávati bude všecky državy sjednocené od předků svých; byl také příliš zaměstnán, aby pozorně sledoval otázky východní: smlouvou vormskou (1521), potvrzenou a doplněnou smlouvou brusselskou (1522) odevzdal Ferdinandovi Hořejší a Dolejší Rakousy, Štyrsko, Korutany, Krajinu, Istrii, Tyrolsko, Vorarlberg a statky Švábské i Elsaské - celkem všecky německé državy Maximilianovy. Habsburkové španělští a Habsburkové rakouští, ačkoli po dlouhý čas těsně spojení, od té doby tvořili přece dvě různé větve, a kdežto první hájili prospěchů moci své na západě a na jihu, druzí obraceli zřetel svůj po přednosti k Evropě střední a východní.
Však za let následujících Ferdinand i dále méně zaměstnával se královstvím Českým a Uherským než Německem, které spravoval jménem bratra svého, a Italií, o niž František I. zápasil s Karlem V. Bez velikých obtíží podařilo se mu obnoviti moc svou v zemích bezprostředních, a krutě potrestal úchvatné snahy stavův, ale úspěchy těmi nespokojila se dobrodružná mysl jeho. Později zkušeností zmírněna horlivost jeho a vnuknut mu opravdovější smysl pro skutečnou politiku, ale byl pravým vnukem Maximiliana I. a bratrem Karla V.; jeho fantasie libovala si ve velikých plánech a v záludných záměrech. Hleděl přiměti bratra svého, aby postoupil mu korunu císařskou, zvláště náruživě sledoval události v Italii a žádal za udělení léna milánského:329.1 Ani vpád Solimanův do Uher a dobytí Petrovaradínu nepohnuly ho, aby úplně vzdal se svých záměrův: odjel ne do Vídně, ale do Inšpruku, a když v prvních dnech záříjových dostal zprávu o porážce Moháčské a zoufalé listy od sestry své, která žádala za pomoc, neposlal Freundsberka v čele značného vojska na hranice uherské, ale do Lombardie.329.2 Teprve když nové listy oznámily mu smrt Ludvíkovu, pomýšlel ihned, aby provedl práva svá k dědictví jeho, i odebral se do Lince, odkud mohl lépe sledovati události. Větší část Uher byla již opanována od Turků; nejmenší odklad mohl připraviti ho o to, co zbývalo ještě z království Jagielovců.
Ferdinand poslal do Čech jednatele chytrého a věcí českých znalého Jana Mrakše z Noskova. Dal mu toliko všeobecné instrukce chtěje změniti svůj plán polní podle toho, jak vyvinou se události; byl dosti špatně zpraven o stavu otázky, hodlalť opírati svá práva o smlouvu z roku 1364 a nijak nepochyboval o platnosti svých nároků. Nechtěl ucházeti se o volbu, ale jen zjednati uznání moci své. Jednatelé jeho zpozorovali záhy, že přijetí jeho od stavů nepůjde bez vážných obtíží a že nepochybně přinuceni budou k mnohým ústupkům, aby nezmařili vše.
Ačkoli panování Vladislavovo a Ludvíkovo bylo takové, že mohlo odstrašiti nejsmělejší ctižádost, a ač málo závidění hodným zdál se úkol vládnouti národu, jenž od dávna zapomněl na poslušnost, bylo přece hojně kandidátů na trůn český. Kurfiřt saský se dávnými králi českými; král polský Sigmund dovolával se citu slovanského, tehdáž tak silného, a tradicí, které ze spolku polského činily jeden z hlavních článků programu národního; jednatelé francouzští zkoumali půdu a v Praze hledali odvetu za nezdar Vormský. Po několika nedělích většina uchazečů poznala, že nemá skoro žádné čáky k úspěchu, a když ihned neupustili od svých nadějí osobních, chtěli především oslabiti porážku svou zamezením volby Ferdinandovy. Následkem bitvy u Pavie část Evropy spojila se proti Karlovi V.; jak stávalo se tak často v XVI. a XVII. století, nepřátelé Habsburků hledali spojenců proti nim v Čechách i v Uhrách. Podporovali, ač velmi liknavě, kandidaturu vévodů bavorských Ludvíka a Viléma.
synem svým a kurfiřt braniborský ukazovali na své příbuzenství s Svědomí vlastenecké, kteréž u Čechů probudilo se na okamžik zprávou o porážce Moháčské, připustíme-li opravdovost jeho, nesvíralo je dlouho, a jednotlivé strany zatím pospíšily si užíti příležitosti, aby upevnily postavení své a protivníky své přinutily vydati se jim konečně na milost. Jak těžkým neduhem strádala země, dokazuje tato krise rozhodná, která na místo aby zbudila vlastenectví, rozpoutala chtíče a záští.
K starým roztržkám otázka o dědictví Rosenberské připojila novou příčinu rozkolu a rozdělila šlechtu na dva tábory. V měsíci říjnu 1523 zemřel přívrženec pana Lva z Rožmitála Petr z Rosenberka. Dům Rosenberský byl nejslavnější a nejmocnější v Čechách; náčelníci jeho, držíce skoro celou jižní část království, byli "prvními popravci po králi" a požívali přednosti přede všemi nejvyššími úředníky a soudci zemskými; dle řádu uznaného zákonem již od věku Karla IV. statky rodu toho neměly býti nikdy děleny, ale pospolu byly spravovány od vladaře domu Rosenberského. Proti tradicím rodu svého Petr, který neměl syna, a jehož styky s většinou dědiců jeho byly zvláště chladné, rozdělil mezi různé osoby část zboží svého, i panu Lvovi odkázal důležitá panství. Bratrovci Petrovi odpor učinili proti závěti, která zkázou byla rodu jejich, a žádali krále, aby byla zrušena; pan Lev zase hleděl obdržeti od nejvyššího soudu zemského příznivý rozsudek. Nejprve stav panský, později celé království účastnilo se tohoto sporu. Proti panu Lvovi vyslovili se všickni, kdo popuzeni byli lakotou jeho nebo znepokojeni záměry jeho, bratří a utraquisté pokročilí, kteří rozhořčeni byvše nesnášelivostí jeho, úzkostlivě sledovali vyjednávání počaté s Římem i přívrženci moci královské, kteří nadáli se odvety za převrat, jímž tak rychle zmařen účinek usnesení z roku 1523. Naopak přála jemu většina stavu rytířského a skoro všecka města zvyklá jíti za příkladem Prahy, kde vládl bez odporu spojenec jeho Pašek z Vratu. Bezvládí půlstoleté způsobilo, že nebylo již ani stran v Čechách, rozumíme-li slovem tím jednotu všech, kdo by spojiti se měli společnými prospěchy nebo podobnými zásadami; byly to již jen bídné strany rozvratné, a z nahodilých okolností povstávaly nejdivnější jednoty. Bylo docela patrno, že pan Lev, který vládl velikou většinou ve dvou kuriích, a který v samém stavu panském měl velmi četné a mocné přátele, bude rozhodovati o volbě, potud aspoň, že nikdo proti vůli jeho nebude přijat za krále. Pomýšlel na to, aby svrchované moci, kterou vykonával, bylo dáno potvrzení zákonné, a zajisté na mysli mu tanula upomínka na Jiřího z Poděbrad. V Čechách dosti bylo mužů, které zarmucovala myšlenka, povýšiti na trůn Němce; není-li království dosti bohaté; aby nemusilo dožebrávati se podpory z ciziny? Na neštěstí mínění přiliš rozcházela se v této straně národní; proti panu Lvovi stavěn Karel z Minsterberka a Vojtěch z Pernšteina; páni žárliví nebyli by nikdy uznávali svrchovanou moc jednoho z druhů svých, a jakkoli bohat byl pan Lev, přece nemohl zakoupiti si všecky hlasy. Bylo by snad jemu podařilo se nabýti většiny na sněmu, ale volba tato byla by stranu Rosenberskou roznítila k odboji; proto za snazší a jistější pokládali ustanoviti krále, než jím se státi.
Vévodové bavorští byli přirozenými protivníky Habsburků: ucházeli se již u Vladislava o ruku dcery jeho; sklamáni byvše v těchto nadějích svých, nepozbývali mysli, vždyť v Čechách měli četné přátele, na jichž oddanost právem doufali spoléhati, protože ji štědře odměňovali. Jejich naděje v úspěch vzrostly zvláště předsudky, s nimiž potkávala se kandidatura arciknížete Ferdinanda.
Tento polovičný Němec a polovičný Španěl odpuzoval svým rodem, svými spojenci a svou povahou; vychován jsa v ideách přísné nábožnosti a velice neoblíben u lutheranů v Říši, zda by šetřil náboženských svobod utraquistův a přijal změny, kteréž obmýšleli nejsmělejší z nich? Jakožto pán četných a vzdálených držav prospěchy království obětoval by svým osobním snahám ctižádostivým; Praha přestala by býti hlavním městem a Čechy sklesly by za provincii. Pokládán byl za muže rázného, na svou moc žárlivého, ba skoro ukrutného; zvláštní to strážce práv sněmu a výsad stavů, tento panovník, který tak krutě potlačil pokusy o odpor v Rakousích! Všecky tyto příčiny nepřátelství stručně obsaženy byly v jediné stížnosti: Ferdinand nedomáhal se svobodné volby stavů, ale chtěl, aby od nich potvrzeno bylo jeho právo dědičné.
Vypravil do Prahy v novém poselství pány Jiřího z Puchheimu, Ludvíka z Polheimu, Hanuše ze Stahrenberku a Mikuláše Robmhapta, a ačkoli tito postupovali jen velmi opatrně a tiše, jejich instrukce rozhlásily se a odvrátily od arciknížete všecky osoby nerozhodné. Zda stavům může naskytnouti se kdy lepší příležitost, aby nade vši pochybnost zabezpečili právo své k volbě krále ? Bylo by pošetilostí bývalo jí propásti. A jak vzdáti se tak vzácného privilegia! Doba volební sotva počala, a již se všech stran slibův a darů jen se sypalo. Pan Lev z Rožmitála, jenž stejně s druhými pány stržen byl proudem, ochotně přijímal tyto výhody; přinucen byv vzdáti se svých nadějí osobních, přidal se ke kandidatu, jehož postavení bylo nejskrovnější, a který po volbě by byl nejméně nebezpečný.
Chybou vévod bavorských Viléma a Ludvíka bylo, že úspěch měli za jistý; věc byla dobře připravena, dobře zahájena, ale v poslední chvíli nejednali ani dosti rychle, ani dosti rázně. Ano nedovedli ani dorozuměti se o jménu toho, kdo by z nich sněmu navržen býti měl k volbě, a ponechávali jemu rozhodnutí; bezejmenná kandidatura nikdy nezbudila mnoho nadšení! Hned z počátku vypravili do Čech jednatele, kteří nalezli velmi čilého prostředníka v kupci pražském původu bavorského Michalu Kargovi a důvtipného a spolehlivého vůdce v Břetislavu Švihovském, jenž byl pravým náčelníkem strany bavorské; vyvíjeli velikou horlivost, neskrblili sliby, ale neměli dosti váhy: úřední poselství přišlo příliš pozdě, sotva několik dní před hlasováním. Poslové Ferdinandovi vystupovali s větší skvělostí zevnější; zpraveni byvše velice dobře od pána z Rosenberka a od pána Adama z Hradce, s největší obratností utvrzovali váhavé, získávali rozkolníky, dovedli znenáhla rozšířiti mínění, že nejlépe jest jednati se soupeřem nejmocnějším, a že Habsburkové spíše nežli Vitelsbachové jsou s to, aby se odměnili za služby prokázané.
Pohnutí v Praze bylo veliké a mysli velmi rozechvěné; sněm zahájen byl dne 8. října 1526. Poslové Ferdinandovi na pokyn svých rádců českých, nečekajíce ani na rozkazy panovníka svého, odvážili se smělého rozhodnutí, nemluvili víc o právech arciknížete a nepopírali volebního práva stavů. Bylo to štěstí jejich, nebot sněm prvním snesením svým prohlásil, že trůn jest uprázdněn, a že král zvolen bude svobodnou vůlí zástupců království; potom uloženo zvláštní komisí, aby vypracovala pacta conventa pro nového krále.
A byly velice tuhé tyto články. Otázka náboženská neměla předního místa u vyjednávání; stavové přestali jen na žádosti, aby svobody církve národní byly zachovávány; ostatně většina jich nepřála lutheranům a znovu prosila krále, aby přísně zakázal sňatky kněží a rouhání proti matce boží a svatým. Naproti tomu horlivě starali se o zákonné potvrzení všech svých nedávných úchvatů politických: panovník ujme se moci, až když přísahou potvrdí zřízení zemské; sídliti bude v království, a bude-li potřeba toho, aby jinam odjel, odevzdá moc správcům od sněmu ustanoveným; úřady veřejné budou udíleny toliko Čechům přirozeným, a ve věcech českých panovník nemá užívati jiných rad nežli Čechův a obyvatelů zemí ku království Českému příslušejících; nejvyšší úředníci mohou býti sesazeni jen se svolením rady zemské; žádný poddaný královský nebude poháněn před soud cizí; král nesmí žádati, aby za života jeho volen byl a korunován nástupce jeho. Ostatně páni nechtěli požadavky své předložiti schválení krále, jehož si zvolí, než svou mocí svrchovanou rozkázali ve dsky zemské vepsati sneseni sněmovní, a dali jim takto platnost zákona.
Poslové čekanců nesmlouvali o ničem, přijímali vše i závodili v ochotě. Vyslanci bavorští konečně slíbili, že zaplatí dluhy korunní a že na útraty bavorské vydržovati budou vojsko k obraně země české, jestliže by byla ohrožena. Poslové rakouští byvše předstihnuti tvářili se velice skromnými: takové oběti nejsou slušné, nemínili prý, že o korunu se bude tržiti a že volba vykoná se dražbou.333.1 Vyslanci bavorští byli plni důvěry: panovníka jejich státi to bude 300.000 zlatých, ale úspěch je jistý.
V skutečnosti pozbývali půdy; - druzí protivníci Ferdinandovi přiliš dlouho oddávali se svým illusím; ani ve chvíli rozhodné nepodporovali upřímně kandidaturu vévody bavorského: zvláště Francouzi, zdá se, podpírali ji s malou horlivostí.333.2 Jich váhání prospělo poslům rakouským. Ti přestávajíce na vyjednávání soukromém, velmi záhy vystihli, že většina pánů mnohem přístupnější jest slíbeným několika tisícům zlatých nežli všem úvahám obecným. Mrakeš nejdříve získal pana Vojtěcha z Pernšteina, potom jednal přímo s panem Rožmitálem a jmenem Ferdinandovým slíbil, že zachován bude při všech úřadech a právech svých; arcikníže nevezme v nenávist těch, kdož až posud protivili se volbě jeho, ano zaplatí panu Lvovi 50.000 zlatých, které tento prý půjčil Vladislavovi. Věc ujednána velice tajně a chytře. Pan Lev, který stěží by byl ospravedlnil odpadnutí své, a jehož snad nebyli by následovali všickni přátelé, vymohl, aby volba svěřena byla výboru, jemuž uloženo rozhodnouti mezi kandidaturami přijatými od sněmu, mezi kandidaturou vévod bavorských a Ferdinandovou. Dne 24. října 1526 ke všeobecnému překvapení Ferdinand prohlášen byl jednohlasně za zvoleného krále Českého.
Bylo mu tehdáž 23 let. Mládí své prožil ve Španělích pod vedením vychovatelů kněžských, kteří vštípili mu vroucí a opravdovou zbožnost: tyto vlastnosti líbily se Ferdinandu Aragonskému. Ferdinand užil učení výtečných učitelů svých; tehdáž vychvalován byl na škodu bratra svého, jehož duch byl méně čilý a vyvinutí opozděnější, a Karel V. proto těžce potlačoval záští své k němu a dosti dlouho zachoval tajnou nedůvěru k ctižádostivým snahám, jež mu byly připisovány. Jinak byl málo sličný: spíše malý, velmi hubený, bledý, s dlouhým krkem poněkud ku předu schýleným, s velikým zahnutým nosem, s vystupujícím dolejším rtem, jímž vyznačovali se Habsburkové; jenom bystré a jasné oči oživovaly obličej jeho, jiskřily životem a duchem; naučil se všemu, co chtěl, mluvil francouzsky, anglicky, španělsky, italsky, latinsky, dolnoněmecky a hornoněmecky. Neunavný jsa v práci od jitra časného, čilosti někdy až nepokojné, dobrý jezdec, obratný myslivec, stejně pečoval jak o zábavy tak o státní věci. Z počátku v politice byl spíše prudký než vytrvalý a spíše roznětlivý než rozvážlivý; osud, víže jej těsně k záměrům bratra jeho, lákal jej ku kombinacím obrovským, takže liboval si v rozsáhlých koncepcích. Pokládán byl za "velmi ctižádostivého a slávychtivého", dychtil po hrdinství a slavných skutcích. Zkušeností pozdější zmoudřel; brzo bylo pozorováno, že prudkost jeho schopna jest umírnění a soustavy; i při bouřlivosti své dovedl dlouhá léta sledovati týž cíl. Někteří historikové obvinili ho ze slabosti a vrtkavosti, a s pravdou jest, že spoléhal rád na ministry své, a že nedovedl vždy uložiti jim vůli svou; někdy odvažoval se rozhodnutí, jež pokládal za nevyhnutelná: když události daly mu za pravdu, spokojil se úsměvem. Ale pochyboval víc o prostředcích než o cíli; nezdar nepřekonal vůli jeho; jestliže vyhýbal se větru, nikdy s očí neztrácel břeh, kde mínil přistáti. Historie, poněkud oslněná slávou Karla V. ráda zapomíná na něho, však on nechtěl zmizeti takto v aureole císařské; jak se zdá miloval svého bratra a neúčastnil se žádného úkladu proti němu, ale sloužil mu věrně.335.1 Však z nerozvážné lásky neobětoval prospěchů svých: upouštěl rád od lesku, slávy, pocty, ale žárlivě hájil svých držav. V skutečnosti starší z obou bratří nebyl větším: co zanechal Karel V.? - Jméno a upomínku. Pravým duchem tvůrčím není on, ale Ferdinand, který založil říši rakouskou. Jestliže náhodě děkoval za bohatá dědictví, pouze vůlí svou zbudoval z nich veliký stát. Bez hluku, úsilím pomalým a neustálým, pozorností bdělou povznesl ve všech královstvích, jichž nabyl, moc královskou, těžce otřesenou, a spojil je dosti pevně, aby jednota jejich na příště odpírala všelikým odbojům.
Právě zde, uvnitř držav svých, v každodenním zápase se sněmy, jeví se světle a zřejmě výtečné vlastnosti jeho; zde není víc onoho váhání a oné slabosti, již někdy pozorujeme v jeho politice zahraniční. Připomíná střídavě Maximiliana i Fridricha III., však u něho horlivost jeho děda mírněna jest neustupností rodu jeho. Velice byl vlídný na venek, štědrý svým přátelstvím i svými poklady, věděl, že jest okrádán, ale raději stavěl se, jakoby toho nepozoroval, nechtělť aspoň, aby oslabena byla úcta povinná důstojnosti královské; nikdy nezapomínal bezpráví a přísně byli trestáni ti, kdož popírali práva jeho. Mluvíval rád, ale neprozradil se, osoby, s nimiž se dával do řeči, zaplavoval proudem svých výkladů, ale hovornost jeho neprozradila více než mlčení Karla V. Nehody neodstrašovaly ho, ale vzácnější měl zásluhu, že vítězstvím nedal se opojiti. Chceme-li vytknouti hlavní vlastnost jeho, a ne nejvíce nápadnou; zdá se opravdu, že to jest rozvážlivost vzatá v nejlepším slova smyslu, ona plná sebevláda, která státníkovi ponechává volné použití sil svých za všech okolností, - dovoluje vykořistiti co možno nejlépe situaci, protože není nikdy nepředvídaná. Fridrich III. očekával a tušil velikost domu rakouského, Maximilian ji připravil a Ferdinand založil na základech nezničitelných. Rod Habsburský měl smělejší vůdce a stkvělejší politiky, ale nezrodil snad většího panovníka: žádný nezpůsobil více pro budoucnost dynastie a nepřispěl více k upevnění vážnosti rodu svého.
Až do poslední chvíle volba zůstávala pochybnou, a veliká byla radost poslů arciknížete; však podmínky, které sněm kladl zvolení jeho, poněkud kalily spokojenost Ferdinandovu. Okamžik byl rozhodný; budoucnost vlády jeho závisela na postavení, jaké zaujme již v prvních dnech; prohlédnuv situaci se zvláštní jasností čelil nebezpečenství pevně a opatrně.336.1
Hlasováním ze dne 24. října nebylo odstraněno všecko nebezpečenství: volba nebyla ještě vším; dokud král nebyl korunován a nepřijal přísahu věrnosti od svých poddaných, volba sněmu mohla býti odvolána. Strana bavorská, ohromená z počátku rozhodnutím, které sklamalo všeliké očekávání její, neupustila od podniku svého; přívrženci její byli rozhořčeni pro zradu páně Lvovu, a Lev sám nevěděl, nebyl-li podveden; nový obrat nebyl by poděsil svědomí jeho. Celková situace politická byla vévodům bavorským přizniva: spoléhali na Francii, na papeže Klimenta VII., nesmiřitelného odpůrce Habsburků, na Uhry a náčelníka jejich Jana Zápolského, kterého sněm bělehradský právě zvolil za krále (v listopadu roku 1526).
Ale Ferdinand byl nebezpečný protivník, rychlý a chytrý, činný a přemítavý; jemu neunikla žádná chyba nepřátel jeho. Stavové čeští, vždy výluční a málo ochotní děliti se o kořist kýženou, nepovolali na sněm volební zástupce Slezska, Lužice a Moravy. Třeba slova zlaté bully dopouštěla dvojsmyslného výkladu, Čechové, kdyby jen trochu byli rozumně a jasně uvažovali, byli by poznali všecka nebezpečí podobného rozhodnutí; uznávajíce země přivtělené toliko za léna, ne za pravé údy koruny, vrhali je v náruč nepřítele svého. Vlastenecká osvědčení Moravy špatně zakrývají hněv, jaký - ostatně velmi oprávněně - vzbudilo podobné chování, a jednota koruny byla tím vážně poškozena.
Ferdinand využitkoval těchto hněvů a záští; Moravané uznali Annu za pravou a přirozenou dědičku a Ferdinanda za pána svého. Lužice a Slezy byly arciknížeti vždy jisty; zde zvláště vášně národní lehce zvítězily nad rozpaky náboženskými, a kníže německý přijat byl radostně. Toto odtržení, zvláště Moravy, bylo však pro Čechy ránou neočekávanou a nebezpečnou; postavení jejich vůči Ferdinandovi bylo sice pevné, protože na své straně měli zákon aneb aspoň tak mínili a věřili; však odpadnutí zemí, kteréž Annu prohlašovaly za dědičku Vladislavovu, dotýkalo se jich, uvádějíc v pochybnost právo volební, jež si byli osvojili;337.1 Čechové, poženou-li odpor jejich do krajnosti, tento na příště může se státi odbojem, a část poddaných koruně příslušících půjde proti nim za Ferdinandem.
Král usnadnil jim ústup, slíbil vymoci na dvoru papežském, aby utraquistům schváleno bylo přijímání pod obojí způsobou, nenaléhal, aby prohlášeno bylo dědičné právo Annino ke koruně, ano uznal, že zvolen byl svobodnou vůlí stavů. Když ostatní žádosti sněmu byly mu předloženy, choval se zdrželivě, osvědčoval sice svůj pevný úmysl, že zachovávati bude svobody zemské, ale některé články jemu navrhované zdají prý se mu novotami, jiné jsou nebezpečné nebo neprovedné; není spravedlivé, takto mu je vnucovati a nedovoliti mu pronésti své mínění; smluví prý se o nich v Praze. Poslové sněmu vraceli se velice rozmrzelí: ze všech těchto neurčitých slibů a ohrad nekynulo jim nic dobrého.
Co vadilo Ferdinandovi? Vědělť, že stavové jsouce na příště příliš vázáni a osamoceni, neuchopí se zbraně. Přibyv do Prahy s manželkou svou na počátku roku 1527 ohlásil určitěji námitky své. Stavové chtějí, aby ve věcech českých užíval rad jen domácích: však jsou otázky, ve kterých účast mají různé země, jimž vládne, a bude s prospěchem, aby v okolí svém měl muže všeobecné situace znalé. - Král nemá odnímati úřad nejvyšším hodnostářům, ale neznamená-liž to osvoboditi je od zákonův a puditi je k tyranství? A jestliže zneužijí úřadů svých k záhubám a útiskům země, jakou zbraň bude míti proti nim? - Proč zakazovati králi, aby korunovati nedal syna za života svého? Svoboda sněmu nijak se tím nezmenší.
Stavové křičeli, hašteřili se a posléze poddali se nevrle. Takto v prvním utkání král zvítězil úplně.338.1 Od počátku jasně vytkl si dráhu, kterou se chtěl ubírati: v rukou jeho královská autorita nevezme ujmy, on nedopustí, aby změněna byla v moc volební a jen dle jména, ale vynasnaží se, aby vrácena jí byla síla, jíž pozbyla za vlády slabých Jagielovcův, a zároveň pracovati bude o těsnější sblížení různých zemí, jež osud mu obětoval, a o podrobení jich společné správě.
Nelze neuznati, že dílo, které vytkl si Ferdinand, se srovnávalo se všeobecnými snahami toho století: všudy řády feudalní mizejí a ustrojují se moderní organismy politické. Ostatně dílo to bylo nevyhnutelné vůči pokrokům invase turecké. Kdyby vykonáno bylo pomocí stavův a provedeno tak, aby svobody politické a samostatnost národní nebyly tím poškozeny, bylo by bývalo šťastné a plodné. Stavové nedovedli ani odhodlati se k osudné přeměně ani vzepříti se jí s potřebnou rázností. Nepodařilo se jim ani zameziti ji, a odpor jejich učinil ji jen prudčí a plnější. Výsledek první srážky jich s Habsburky nevěštil nic dobrého: kdy však naskytnou se jim okolnosti tak přiznivé? Dobré naučení čerpal z toho Ferdinand: posledními událostmi přesvědčen byl, že netřeba poháněti věc, ale užívati pevnosti a mírnosti, aby stavy přiměl k mnohým ústupkům: všecko panování jeho bylo jen pokračováním a prováděním téže politiky umírněné i houževnaté, a výsledky, jichž tím domohl se, převýšily všeliké očekávání.
Ku pravému ocenění veliké zásluhy Ferdinandovy nestačí ani připomínati si stav země české v době, kdy zvolen byl za krále, a hluboký úpad moci královské; dlužno pomýšleti na zahraniční obtíže, s nimiž potýkal se po všecken život svůj. Studujeme-li podrobně vládu jeho, mnohdy nakloněni jsme viniti ho z nedůslednosti a lehkomyslnosti: v skutku tato nedůslednost nejčastěji jest mu uložena okolnostmi, a v jeho lehkomyslnosti tají se mnoho souvislosti, a houževnatosti.
Zatím bylo mu zápasiti o Uhry s Janem Zápolským, který ku podpoře nároků svých utekl se k Turkům a uznal vrchní panství Solimanovo: po všecken život svůj, nemaje jiné pomoci než skrovné příspěvky svolované občas od říšských sněmů německých, musil odpírati útokům Moslemů, kteří došli tehdáž vrcholu moci své. Roku 1529 Vídeň byla u velikém nebezpečenství, a až do roku 1562 země rakouské byly skoro každoročně vydány nájezdu: Maďaři, pro jichž neodvislost bojoval, báli se svého ochrance a nenáviděli ho více než nevěřících; aby získal aspoň některý odklad, musil nejen odříci se dvou třetin Uher, ale též odváděti sultanovi velmi těžký poplatek. Věci německé působily mu rovněž mnoho práce. Roku 1531 byl zvolen za krále římského; ale katolíci neposlouchali téměř rozkazů jeho, a lutherani, jichž počet neustále vzrůstal, odpírali zřejmě jeho rozhodnutím. Reformace pronikala do jeho zemí dědičných a vedle všech dávných živlů nepořádku stala se novým a hrozivým kvasem pobuřování.
Trudná byla první léta. Ferdinand byl neustále na cestách, jezdil ze země do země, domáhaje se pomoci, o kterou s ním smlouváno a která, došla-li pozdě, byla bez užitku. V Čechách zvláště nesnáze byly nesmírné: nebyloť pravidelných důchodů; z velikých statků korunních sotva některé dílce unikly náhodou lakotným pánům, dluhy ohromné a věřitelé doléhaví; nebylo ani peněz ani úvěru ani správy. Většina důchodů byla zastavena, ostatek ztrácel se cestou a obohacoval jen nejvyšší úředníky. Bohaté báně Kutnohorské, po dlouhou dobu poklad králů českých, zvláštní skytají příklad mrhání a nepořádku finančního: nájemci bohatli, falešné mince veřejně raženy, výnos převýšen byl nákladem, a králi nedostávalo se ničeho.340.1
Panovníkem stal se jen dle jména: roku 1526 zavázal se, že nejvyšším úředníkům neodejme úřadů jejich. Takto panování Vladislavovo a Ludvíkovo v skutku dále trvalo; stavové nijak nevšímali si rozkazů panovníkových: zda král nebyl jejich stvůrou? Lev z Rožmitála, nejvyšší purkrabí, později prozatimní správce, byl mocnější než kdy jindy. Prohlédl Ferdinanda a obával se ho; měl se na pozoru a vyhledával spojenství, jež v možném sporu by mu usnadnilo vzdorovati hněvu královu. V Praze spojenec jeho Pašek z Vratu nedbal rozkazů královských. Strana bavorská smířila se s panem Lvem a znovu počala ho opatřovati penězi: v neustálých stycích trval se všemi protivníky Ferdinandovými, s protestanty německými, s Uhry. Roku 1528 veřejně najímáno vojsko v Čechách pro Jana Zápolského; pověst roznášela se v Říší, že strojí se k bouři, a král zamezil ji toliko mírností a chladnokrevností.
Nikdy nebylo většího nepořádku: páni svářili se spolu, stav rytířský s panským, šlechta s městy. Jednoty soukromé množily se: každý stav ohrožený v obraně svých výsad spoléhal jen na sebe, měl své sjezdy, své náčelníky, své vojáky. Celá země byla ve zbrani. Lupičů se hemžilo, cesty znepokojovány od nich. Sněmy, velmi časté, nevedly k ničemu: jediného roku (1531) sněmováno bylo šestkrát nepočítaje v to sjezd měst. Shromáždění tato, králi nepřátelská a bouřlivá, málo četná, lhostejná k blahu veřejnému, udržovala hnutí, často rozcházela se nerozhodnuvše o ničem neb usnesení jejich zůstávala neplodná.
Avšak znenáhla a přece dosti rychle, bez hlučných prostředků, prostým účinem pevného rozhodnutí a jasného rozumu situace se proměňuje. Moc královská vybavuje se z těsných pout, kterými měla býti spoutána, odstraňuje své nejnebezpečnější protivníky, získává ochotu mužů dobré vůle a znovu chápe se správy zemské. Ačkoli posledním článkem vývoje, který v této době počíná, bylo vítězství absolutismu, a ač Ferdinand již té chvíle velmi obratně potlačil ona zřízení, která časem mohla státi se základem svobod veřejných, není skoro možno v zápase mezi králem a stavy zahájeném spatřovati boj despotismu a svobody: mluvil-li kdo v této věci někdy o Anglii a Stuartech, zajisté sveden byl zdánlivou formou, neboť ničím, aspoň té doby, není ospravedlněno toto přirovnání; v skutečnosti běží toliko o poznání, zda zemi české dostane se správy či bude-li na dále potáceti se v bezvládí. Celkem Ferdinand šetří práv nabytých a privilegií dávných, hledí toliko, aby smlouvy nebyly vykládány v neprospěch jeho, a aby šlechta nesahala ještě na moc královskou. Proti stavům chrání zřízení zemské, ovšem ne v té podobě, jak nedávnými úchvaty bylo založeno, ale jak z pravých listin vyplývá. Jeho umírněností konservativní, jeho starostí o zákonný pořádek vysvětlují se úspěchy jeho.341.1
Stavové odpírali, reptali, ale nedostalo se jim záminek potřebných ke vzpouře. Zřízení zemské nebylo porušeno, aspoň ne znění jeho. Ostatně země nebyla by jich následovala. Ferdinand moc svou ospravedlnil službami svými a ochranou veřejného pořádku, moci královské vrátil přirozenou úlohu její. Jako všickni panovníci, kteří rozuměli povinnosti vladařské, i on měl smysl pro spravedlnost. Za prvního, poněkud delšího pobytu svého v Čechách, za zimy z roku 1529 na 1530 s horlivostí neúnavnou osobně předsedal schůzím nejvyššího soudu zemského: neuměje česky dával si spisy překládati slovo za slovem. Po každé, když vrátil se, jevil tutéž píli; rád nazýval se "náčelníkem a vrchem práva, nejvyšším soudcem pokoje". Chtěl, aby soudcové se neohlíželi ani na rod ani na bohatství, a šlechta přísnými příklady byla poučena, že nikdo nestojí mimo zákon. Od té doby nebylo více příčiny podstatné k soukromým půtkám: za jakou záminkou vcházeti ve zvláštní jednoty, když každý nalézal pomoc a podporu v spravedlnosti královské ? Jedním z prvních nálezů, kterých domáhal se na sněmu, byla zápověď všelikých postranních zápisův a jednot. Válka soukromá byla až dosud posledním prostředkem; komu nelíbilo se usnesení stavů, nepodrobil se jemu; nepozorovaně dospívalo se k liberum veto: Ferdinand prohlásil za základní zásadu všeho zřízení společenského povinnost, "když větší díl, na čemž by se snesli a dva stavové se srovnali, menší počet a třetí stav také tomu místo aby dávali."342.1
Těmito opatřeními utišilo se hnutí. Po několika letech vlády své s oprávněnou pýchou tvrdil, že "nikdy země česká nebyla bezpečnější a cesty jistější."342.2 S bezpečností obnovil se obchod, blahobyt zkvétal: vzácná to záruka veřejného pořádku. Právě jako předtím bezvládí hubíc zemi, budilo neustálé živly bouřlivé, zámožností obyvatelstvo vábeno bylo k udržení pokoje. Ferdinand byl by rád postupoval dále na této dráze opravy: povahy jsa laskavé těžce nesl postavení sedláků robotou utištěných, a cítil zároveň, jak vykonávání autority královské znesnadněno jest a obmezeno mocí pánů nad jejich poddanými. Ve svých zemích rakouských zlepšil osud sedláků; rovněž v Čechách pokoušel se odstraniti aspoň nejhorší zlořády poddanství. Na jeho ponuknutí sněm roku 1531 usnesl se, aby lidem poddaným, kteří chtějí věnovati se studiím, nebylo překáženo od jich vrchností. Nemohl-li úplně změniti stav věcí, jakýž ustanoven byl slavnými zákony, aspoň hleděl působiti jako prostředník mezi pány a robotníky jich, přijímal stížnosti sedlákův a chránil jich: tu a tam sedláci hýbali se jako na počátku nové doby, ostré protestace pánů svědčily o jejich nepokoji.
Ferdinand byl politik velmi moudrý, ale nebyl veliký duch; nepředstihovalť ideí doby své. Chtěl zmírniti poddanství a ulehčiti je, ale nikoli potlačiti. Ostatně k dosažení toho bylo by třeba bývalo revoluce, a v něm nebylo nic revolucionářského. Zákony feudalní nebyly mu proti mysli, dosti mu bylo, že dovedl jich použiti, an byl mistrem v umění přeměňovati ústavu šetřením jí.
Sněmy poskytovaly činnosti panovníkově výtečné půdy. Sobectví šlechty a sočení stran příčinou bylo, že lehko nalézal tu vždy spojence. Hned od první chvíle postavil se proti všemohoucnosti jejich: zákon má vycházeti z předchozího dorozumění krále se stavy, a křiklavým úchvatem jest, chtějí-li stavové ve dsky vkládati usnesení, která by nebyla potvrzena od krále. Nepopíraje jim právo iniciativy, dbal, jak vyžadovaly toho tradice, aby dříve rokováno bylo o návrzích králových. To skoro postačilo vyhnouti se bez těžkosti všelikým stížnostem. Když sněm povolil peníze, kterých žádal, prohlašoval zasedání za uzavřené; jestliže opposice byla silná, důvěrníci jeho protahovali rokování až do chvíle, kdy pokleslá a vyčerpaná rozptylovala se a ustupovala z pole. Nejneústupnější neodolávali některým výstrahám nebo nabídce nějakého výnosného úřadu. V době, kdy spojení bylo nesnadné, a kdy noviny šířily se pomalu, když půl století válek občanských a zkázy politické připravilo duchy ke všelikým proměnám, tento nátlak brzo lichotivý, brzo rázný měl nejlepší výsledky. "Čechové," psal neznámý skladatel v době volební roku 1526, "zvolili Ferdinanda; není to král jako Vladislav, kterému řekli: jsi naším náčelníkem, poslouchej nás!" Předpověď uskutečnila se, panovník rozšířil svou právomoc, přitužil pouta manství,343.1 šlechta naříkala, že hůře se s ní zachází než s poddanými jejími, těmto prý ona neupírá práva shromažďovati se, a král nechce jí dovoliti, aby svolávala sněm bez jeho schválení.
Tato otázka o svobodném shromaždování stavů družila se s druhou ještě vážnější, totiž s otázkou sjezdů krajských. Žádný úspěch Ferdinandův neměl důležitějších následků nežli úspěch jeho v této věci, žádný nesvědčí lépe o jeho obratnosti a opatrnosti; kdežto slabý odpor stavů proti němu jeví malou bystrozrakost jejich.
Hlavní chybou ústavy české byla její povaha čistě oligarchická. Vše, co v užší styky přivádělo zemi a sněmy a směřovalo k rozšíření základu vlády stavovské, umenšovalo možnost reakce královské; výsady stavů byly by se staly nedotknutelnými, kdyby byly sloučeny se svobodami národa, a panovník nebyl by tak lehce vzdoroval většině, kdyby byla představovala více než sebe samu. Již za posledních let Vladislavových pozorovali jsme počátek obratu, který, kdyby nebyl náhle zaražen, velmi šťastně byl by změnil řády zemské.
Jak jsme vyložili, tehdáž bezvládím vyvinul se v skutku život místní a sjezdy krajské přejaly některou moc, již ztrácel panovník. Silou okolností ujaly se částečně správy veřejné buď přímo nebo představiteli svými. Zároveň staly se velmi čilými středisky politickými: prohlašována tu nejen usnesení sněmů, ale rokováno též o nich, připravován tu program příštích zasedání, a znenáhla zaváděn způsob, že na sněmy vypravováni byli poslové, kteří vydržováni jsouce na útraty sjezdu, pravidelně bývali přítomni rokování zastupujíce kraj. Již několikrát, když šlo o rozhodnutí důležitá, vyzývány byly kraje, aby zvolily zástupce, a sněm nepokládal se za ustavený, dokud všecky kraje království nezvolily svých zástupců.
Ačkoli nepochybně zůstávalo ještě při pouhém zkoušení, z nesouvislých a nejistých pokusů, které v první čtvrti XVI. století neustále se dály, snadno lze poznati velmi opravdovou snahu o zřízení opravdové vlády representativní. Kdyby v těchto pokusech bylo se pokračovalo a tyto snahy se zdařily, i sněmy obecné byly by brzo staly se stálejšími, vytrvalejšími, houževnatějšími, moudřejšími a pevnějšími, protože prodchnuty by byly blahem veřejným a byly by v pravdě zákonným organem země. Ferdinand vystihl nebezpečenství, které tu hrozilo moci jeho. Již roku 1528 zakázal svolávati sjezdy krajské bez svolení královského: několikrát stavové protestovali, ale král nepovolil všelikému naléhání: "nové a nebývalé věci prý to jsou, kteréž užitku nenesou, jedině působí obmeškání a ztracení času". On sám svolával je toliko výminečně a velmi zřídka. Stížnosti stavův opakovaly se, a svobodné svolávání sjezdů krajských nepřestávalo býti jedním z podstatných článků programu jejich; nepodporovali však požadavků svých v této věci s nezlomnou rázností, jaké by třeba bývalo k vítězství nad předsudky Ferdinandovými, a která by oprávněna byla vážností otázky. Nepochopili, že na rozřešení nastávajícím závisí všecka budoucnost země; ano někteří páni, znepokojeni jsouce vlivem, jaký vládou representativní rychle byl by dostal se poslům sjezdů krajských, snad s uspokojením jistým patřili na změnu, která vyšší šlechtě vracela nepopěrnou přednost v obecné správě věcí státních. Jak obyčejně i tehdáž obmezenému duchu sobeckému obětovali budoucnost. V ústavě Jagielovců, jakkoli byla nedostatečná, tajil se přece zárodek života: Ferdinand odkryl jej a zničil. Napříště v Čechách možný byl již jen despotism nebo bezvládí oligarchické: po celé XVI. století země kolísá mezi těmito dvěma nebezpečenstvími, až do chvíle konečné katastrofy.
Zbývala města, která taktéž představovala živel demokratický, nebezpečná ještě i po všech bojích, v nichž vyčerpala své bohatství a síly, i po všech porážkách, které přestála. O ně zlomila se někdy moc Sigmundova a nedávno moc Jagielovců; v této chvíli právě Pašek z Vratu vzdoroval králi. - I zde Ferdinandovi pomohly chyby odpůrců jeho.
Utrpení, k němuž Čechy odsouzeny byly vítězstvím absolutismu, jest takové, že cítíme bezděky náklonnost ku každému, kdo bojoval proti moci královské a zvláště ku Paškovi z Vratu; v životě tohoto tribuna, který povznesl se z ničeho, a smělostí a nadáním svým stal se představitelem svobod obecných, a který bez jiné zbraně než pouhým slovem svým zdržoval panovníka, jest něco čarovného, čím vysvětluje se obdiv některých historiků. Na neštěstí nestranné zkoumání událostí dokazuje, že tribun zasloužil svůj pád, a že chyby nebo zločiny jeho usnadnily a ospravedlnily vítězství moci panovnické. Svoboda trvá jen potud, pokud založena jest na spravedlnosti, a spravedlnost v Praze nevládla za Paška; jakožto vítěz nadužíval moci své nesvědomitě a nelítostně. - Připustíme-li toliko částečně žaloby, kterými nepřátelé zkalili památku jeho, nechtějíce za dokázané pokládati zádavy, ze kterých jest obviňován, pravdou přece zůstává, že z města vyháněl všecky, kdo mu byli podezřelí, a že nechtěl dopustiti jim návratu. Jeho moc v městě podobala se spíše moci tyrana v dávných republikách řeckých, nežli moci purkmistrovské. Opravdová hrůza skličovala Prahu: víc a více protivníků vypuzováno, víc a více jmění zabavováno, některé osoby obviněné z kacířství, jichž hlavní vinou bylo toliko, že nelíbily se straně vládnoucí, byly upáleny. V téže době Pašek vzdoroval rozkazům královským a s panem Lvem představoval spíše bezvládí nežli svobodu. Opuštěn od svých šlechtických spojenců, byl vypuzen z rady městské a marně ucházel se o dovolení, aby skrytě skončiti mohl život svůj v městě, kde tak dlouho vládl, i zemřel u vyhnanství brzo po svém pádu (1533).345.1
Ferdinand v týž čas, co potlačil sjezdy krajské, nařídil také, aby veliké obce na příště svolávány byly jen s jeho povolením (1528);346.1 svolení své dal jen v případech docela určitých.346.2 - Konšelé podrobeni jsouce takto neustálému dozoru lidu, podkomořím upomínáni na úctu dlužnou moci královské, proti králi odvažovali se oposice jen bázlivé a plaché: heroická doba českého stavu městského minula, města jsou nyní ve vleku druhých stavův, a ve váhajících a ustrašených náčelnících jejich stěží poznáváme nástupce oněch hrdých tribunů, kteří vzdorovali šlechtě, a jichž měšťané často více si vážili než samého krále. Ferdinand konečně zlomil moc Prahy opětným odtržením Starého města od Nového; všeliký pokus o jednotu měl budoucně trestán býti ztrátou statku a hrdla.
Po Paškovi došlo na pana Lva. Ferdinand znal pikle jeho s vévody bavorskými; jakmile cítil se dosti pevným na trůně, přijal jeho odstoupení (v únoru 1530): od té doby tento muž, který skoro po celé čtvrtstoletí ovládal celé dějiny české, upadá v zapomenutí. Svržení páně Lvovo, neboť není možno viděti něco jiného v tomto přijatém odstoupení, bylo spravedlivé a nepochybně uvítáno velmi radostně od četných nepřátel, které doháníval k nejhoršímu: neméně těžkou ranou zasáhlo také řady oligarchické; nejvyšší úředníci, kteří za doby Jagielovců skutečně přestali býti služebníky královskými, aby se stali představiteli sněmů, na příště byli poučeni, že mají pána a že postavení jejich na něm závisí: celkem nezapomínali toho a báli se vzbuditi hněv jeho. Podobně na venkově hejtmané krajští, jichž jmenování znenáhla chtěly uchvátiti sjezdy krajské, na příště ustanovováni byli vždy od krále, a jestliže proto nepřestali býti ani úředníky zemskými a zachovali si též důvěru šlechty, neměli již aspoň téže neodvislosti.346.3
Sněmů užívalo se již toliko k zapsání vůle královské: "již k tomu přivedeni jsou," píše pamětník doby té Sixt z Ottersdorfu, "aby je dva nebo tři zavírali, a to ještě tak, že je král s radou svou německou a vlaskou rozváží, zformuje a, což by nelibého bylo, zpřetrhuje ... Takovým neřádem k tomu jest přišlo, že od mnoha let a hned téměř za králování jeho (Ferdinanda I.) žádného sněmu po všech dskách se nenajde, aby který o obecné dobro držán a zavřín měl býti, než toliko o berně, šacuňky a jiné pomoci královské". - K jaké povolnosti tím přivedeni byli stavové, dokazuje sněm z roku 1545.
Ferdinand v zápise ode dne 13. prosince 1526 docela výslovně uznal, že korunu obdržel pouze svobodnou volbou stavů.347.1 Ale znenáhla hleděl oslabiti smysl svého prohlášení. Když Čechové žádali, aby úředně přijal výklad, jaký dávali zlaté bulle, a právo k nástupnictví na trůně určil toliko pro dcery neprovdané, vytáčel se: nesluší prý králi Českému, aby měnil rozhodnutí císařské. Kořistil z postavení Moravy a z jisté nejasnosti mluvy právnické tak, že brzo nazýval se voleným, brzo přijatým králem, mnohdy v téže listině, aby tím způsobil jistý zmatek. - Dne 21. června 1541 hrozný požár vypukl v Praze a zničil největší část Malé strany a hrad královský: dsky zemské (veřejný a soukromý archiv český) ztráveny byly plameny. Sněm pokusil se napraviti zkázu a pokud možná obnoviti staré zápisy. Ferdinand příležitost pokládaje za vhodnou žádal, aby stavové změnili usnesení, kterým byl svobodně zvolen a aby uznali dědičné právo manželky jeho. V skutku změna byla nepatrná - ale dotýkala se stavů v jednom ze stálých požadavků jich, aby říše přeměněna byla v království volební, a nad to jakou cenu měly zápisy, když takto nejslavnější privilegia byla uváděna v pochybnost. Sněm byl již velice nevrlý: daně byly těžké, vášně náboženské velmi rozpoutané. Avšak stavové neodvážili se přece zamítnouti návrh královský.
Ferdinand netajil si, že nebude vždy možno spoléhati na podobné náhody. Po dobách úpadku mohou následovati doby vzpoury: v této věci neměl žádných illusí, ale myslil, že vždy je snazší udržeti moc, nežli jí dobývati, a předvídaje boj, připravoval se, aby svedl jej za příznivých okolností. Známkou pravých státníků jest, že samy překážky slouží jim, aby došli cílů svých. Nebezpečenství turecké a potřeba, bdíti nad velmi složitými a často velmi různými zájmy jednotlivých zemí, zdály se podporovati oligarchii českou proti němu: král však i v těchto obtížích dovedl najíti sílu a oporu.
Stavové čeští marně vzdalovali se víc a více politiky zahraničné, těžká situace ukládala jim jisté oběti finanční. Byli by rádi zůstavili Uhry osudu jejich, ale hranice koruny byly již ohrožovány vpádem mohamedánským. Král nesvolával jich ani jedenkrát, aby nežádal pomoci jejich: naříkali, vzpírali se proti břemenům, jež doléhala opravdu tíž a tíž, a unaveni jsouce zápasem, poddávali se. Vojsko, kteréž opatřovaly Čechy, bylo prostřední, něco dobrých jezdců, výborní vojíni zákopní, ale pěchotě nedostávalo se kázně;348.1 Čechové nebyli sice neudatni, ale neměli cviku válečného a dobrého zřízení vojenského; tvořili hrozné roty kořistníků, ale jejich pluky na rychlo sehnané nedovedly odolávati útoku tureckému. Hotovost veřejná sbírala se špatně: nebylo jednotného řádu: jedni dávali muže, druzí se vykupovali, stavové vyhrazovali si jakousi moc nad vojskem,. žádajíce, aby král jmenoval vůdce jen s jejich radou.348.2 S tímto vojskem feudalním nemohli býti zastaveni Osmané. Proto také Ferdinand mnohem raději vyžadoval peněz k vydržování žoldnéřů. Dvojí kynula mu výhoda: vojsko, které takto postavil, bylo jen jeho, poslouchalo jen jeho rozkazů; pokud toliko žold mu byl vyplácen, táhlo, kam bylo posláno, a bojovalo, s kým mu uloženo. Nebyly to voje uherské ani české, ale vojsko rakouské: proti možným odbojům tito žoldnéři bez náboženství a bez vlasti byli trpným nástrojem vůle panovníkovy. Velmi případně bylo řečeno, že Rakousko bylo spíše diplomacií nežli státem; bylo již tehdáž a jest ještě přede vším armádou.
A vydržování této armády způsobilo zároveň utvoření řádných financí. Před Ferdinandem vydaje veřejné celkem se kryly příjmy ze statků korunních nebo ročními platy, které král ukládal svým bezprostředním poddaným, židům, městům atd. ; jen v některých případech zvláštních sněm povoloval mimořádnou pomoc. Co bývalo dosud výminkou, na příště stalo se pravidlem. Zajisté ne v zásadě. Právo stavů, povolovati daň a tudíž i zamítnouti, nebylo bráno v pochybnost; sněmy opatrně žádají vždy po králi prohlášení, kterým se potvrzují svobody jejich v této věci: svolení jejich nemá tvořiti praecedens, budoucnost jest zabezpečena. Ale skutek nicméně trvá: při berních mimořádné jest jen jméno; obnovovány jsouce každého roku, znenáhla vcházejí v obyčej; zamítnutí jich stává se krokem nesnadným a známkou odboje. S tohoto hlediska dílo Ferdinandovo v Praze není jaksi nepodobno dílu Karla VII. ve Francii: s pravidelným vojskem a stálou berní - aspoň v skutku - Čechy přestávají býti královstvím feudalním a vymykají se z tradicí středověkých.
Daně byly velmi těžké: zprávy, které máme o hospodářském stavu země, dokazují, že stálé nářky sněmů byly velmi oprávněné, a přece výlohy nebyly ještě kryty. Poslové benátští tvrdí, že Ferdinand by byl jedním z nejmocnějších panovníků na světě, kdyby nechybělo mu peněz: na neštěstí důchody jeho nejsou ani dosti značné ani dosti pravidelné.349.1 Sněmy povolovaly vždy summy téměř stejné, ale nechtěly zavazovati se na dlouhou dobu; smlouvalo se takto: z toho povstávaly odklady a nejistota. Správa finanční byla velmi špatná; král, z málomoci nebo ze slabosti, přehlížel věc: kdož účastnili se správy peněz státních, rychle se obohacovali. Z toho vzcházely neustálé schodky: velmi často plat služebníkům královým, žold vojákům nebýval vyplácen. Aby získána byla náhrada za skoupost sněmu neb aby opatřeny byly nenadálé vydaje, utíkáno se ku půjčkám: takto vzniká nový stav věřitelů králových, kteříž osobně byli účastni, aby moc královská nebyla popírána, a aby neodpíráno jí požadovaných příspěvků peněžitých. Tito věřitelé, kteří nebývali vždy dobrovolní, nebyli zajisté četni, ale v době, kdy práva politická příslušela jen vyvolencům, velice záleželo na této podpoře: zvláště města, která často musila svolovati ku půjčkám nebo poskytovati králi svého rukujemství, takto nerozlučně spojovala se s mocnářstvím, a tyto ohledy peněžní konejšily poněkud jejich horlivost opposiční.
Přeměna finanční, znenáhla se vykonávající byla konečně záminkou a příležitostí k zřízení správy, která závisela toliko na králi a ponenáhlu rozšířila vliv svůj na velmi četné obory. Stavové podrželi právo nejen povolovati, ale i vybírati berně, a Ferdinand neupíral jim ho celkem. Protože však děly se často zlořády a průtahy, rozličnými prostředky pokusil se dostati pod svůj větší dozor rozepisování berní, a vybírání jejich dosti často bývalo svěřováno hejtmanům krajským, od něho jmenovaným, nebo zvláštním berníkům od něho ustanoveným. Toto zakročování stalo se téměř pravidlem,350.1 když stavové na vychování dvoru královského povolili posudné: v letech 1546-1564 tuto daň vybírají královští výběrčí, kteří závisí na komoře královské a nejsou ani vždy Češi.350.2 Sněmy vzpírali se této novotě, jež protivila se zajisté zřízení zemskému, a někdy podařilo se jim dosáhnouti jmenování výběrčích krajských, ale králové nevzdali se již svých nárokův, a lehce bylo předvídati, že stavové nezvítězí a to tím spíše, proto že obyčejné berně korunovační a berně k sňatkům dětí jeho bývaly vybírány od výběrčích královských.
S berněmi král nakládal celkem svobodně: z některých nálezů sněmovních vysvítá sice jakýs úmysl vyhraditi si nejvyšší dozor, ale stavové nedosáhli, aniž snažili se dosti rázně o rozvržení pomocí peněžitých, králi svolovaných. Nad to Ferdinand sotva na trůn dosedl, opět ujal se volně důchodů korunních, na něž stavové sáhli za vlády Vladislavovy. Ježto dřívější "úředníci královští" proměnili se v "úředníky zemské", a král nemohl více spoléhati na jich plnou oddanost a na jich naprostou poslušnost, zřídil správu docela novou, která závisela toliko na něm a spojujíc osud svůj s osudem panovníkovým, vším úsilím hleděla rozšířiti právomoc autority královské.
Žádný úřad pro budoucnost země neměl působení účinnějšího nad komoru účetní neboli královskou; byla zřízena již roku 1527, totiž hned po zvolení Ferdinandově: nejvyšší rada komory, jemuž po roce 1547 dostalo se názvu presidenta, a čtyři radové vedli správu financí královských, majíce moc velice rozsáhlou; členové komory byli velice pečlivě vybíráni z mužů, kteří vyznamenali se oddaností svou ku králi, a oni nesklamali nadějí panovníkových: Jan z Vartenberku, nejvyšší rada, Šebestian z Veitmile, Jindřich Hložek ze Žampachu, Wolfhart Planknar z Kynšperku a Kryštof Genndorfer proklestili cestu svým nástupcům a vychovali školu; vůči stavům představovali theorie absolutistické, nepracovali s menší horlivostí než legisté ve Francii, aby na místo řádů svobodných a oligarchických postavili správu královskou. V nové organisaci nepatrné místo zaujal mistr komory.
Komora královská byla několikrát přeměňována, ale účelem každé změny bylo; aby rozšířeno a upevněno bylo její působení: rozkazům jejím podléhalo četné úřednictvo, ona podrobila si úředníky finanční, kteří z počátku zachovali aspoň částečně svou nezávislost, a rozšířila na všecky země korunní právomoc svou, jež z prvu přestávala na samém království. Ježto úkolem jejím bylo bdíti nad dobrou správou a nad zlepšením důchodů královských, nebylo otázky, ve které neosobovala si práva zakročovati; připravovala návrhy, předkládané potom sněmu, dohlížela nad správou zvolených výběrčích, bděla nad udržováním hradů královských, jakož i nad ražením mincí, snažila se o obnovu statků korunních, starala se o pozdvižení hornictví; pod záminkou, že hájí prospěchů fiskalních, domáhala se jakéhos dozoru nad soudy, porovnávala spory a rozsuzovala pře stran osedlých na statcích královských. Své zástupce měla v soudech nejvyšších, hleděla při nich zjednati platnost právním theoriím římským a její zástupcové našli úslužné pomocníky v osobách, které získány byly chytrou štědrostí panovníka nebo které doufaly, že od něho Čechy přivedeny budou do lůna církve římské.351.1 Podkomoří, obratně jsouce vybíráni, dostávali směr od komory a moci královské se podávali vším vlivem svým na správu obecní: zvláště Jiří z Gerštorfu (1540-1558) byl poslušný vykonavatel všech rozkazů dvoru královského a stavové ztratili v skutku výhodu přeměny, kterou úřad podkomorský učiněn byl úřadem zemským.
Pomyslíme-li, jaká byla moc královská při nastoupení Ferdinandově, žasneme opravdu nad pokroky v několika letech vykonanými. Král užívaje zvláště chytře nedbalosti a slabosti stavů, zřídil vojsko, finance a správu; nejvyšší úředníci, kteří někdy na sebe strhovali svrchovanou moc a urážlivě pohrdali všelikým zakročováním panovníkovým, byli odstraněni nebo získáni; moc královská vykonávána. v oborech nejrůznějších a úředníky svými král prováděl vůli svou v zemích nejvzdálenějších. A tato přeměna, jež byla pravou revolucí, provedena byla tak umírněně a opatrně, že nezbudila ani vzpoury ani odboje, na nejvýše některé reptání. Sněm sotva odvážil se několika námitek o právomoci soudní, kterouž osobovala si komora královská neb o osobách do ní zvolených. Ferdinand nejprve odpověděl ironicky narážkami na finanční úspěchy předešlé vlády; potom když stavové nalehali, dal jim tvrdou odpověď odmítavou: "Což se užitků našich v témž království dotýče, zdá se nám za neslušné, aby nám kdo v tom jakou míru ukládati měl, jak bychom je spravovati a říditi měli". Stavové nezmohli se na odpověď a až do roku 1547 v pramenech nenalézáme žádné stopy, že by na sněmích další odpor býval činěn.
Jedna věc zvláště budila reptání: mnozí z členů komory byli cizinci, což odporovalo, ne-li slovům zřízení zemského, zajisté duchu jejímu. Nejen stížnostem sněmu v této věcí nebylo vyhověno, ale při každém novém zřízení komory vyniká zřejmý úmysl králův vymýtiti z ní živel národní. Již roku 1530 někteří noví radové neumějí česky, a od té doby němčina jest jazykem správy finanční. Děje se tak proto, že dle záměru Ferdinandova komora česká jest toliko orgánem úřadu ústředního, komory vídeňské, jíž měly příslušeti všecky otázky finanční, a jež komorám zemským určovala směr společný. V téže době, co Ferdinand pracoval o povznesení moci panovnické v různých státech svých, snažil se připoutati je těsněji na vzájem, hledě jednotu osobní přeměniti v unii realnou a chtěje z tohoto nahodilého a nejistého skupení samosprávných království vytvořiti organism politický. Právě pro tuto snahu více než pro náhodu, kteráž učinila ho nástupcem Ludvíka Jagielovce, Ferdinandovi sluší název zakladatele mocnářství rakouského, a až do Marie Terezie žádný následník jeho neměl tak jasného vědomí o cíli vytknutém.
Výsledky zajisté budou ještě dlouho pochybné a prostřední. V XVI. století sotva vzniká idea státu: jeho práva a právomoc špatně json vyznačeny; privilegia měst, vrchnostenská moc pánů v užších mezích obsahují moc panovnickou; zdá se, že naprostá svrchovanost, které domáhala se šlechta na statcích svých, budila jaksi ve Ferdinandovi nepřátelství proti sněmům, a přání, aby zlomeno bylo spojenství těchto suverénů: nenávidí jich méně ještě pro dohled, jejž osobují si ve všech věcech státních, než proto, že nedopouštějí mu proniknouti až v samou massu lidu. Ale v této věci nároky jeho protiví se ideám všeobecně přijatým, a všecko úsilí jeho, aby obsáhl přímo poddané bez prostřednictví vrchností, zůstává bez výsledku; moc šlechty nad poddanými potrvá ještě déle než vliv sněmů. Také dosti dlouho po Ferdinandovi Čechy dále tvoří království úplně samosprávné, aspoň v zásadě: sněmy nejen zachovávají právo svolovati daně a tím vliv rozhodný na všecky otázky všeobecné politiky, ale i soudy jsou svrchované, od jejich nálezů není odvolání, a žádný obyvatel nemůže býti poháněn před soud cizí; v zemi samé nejvyšší úředníci pravidelně vykonávají moc svou, a ve všecm věcech důležitých rozhodné slovo přísluší stavům. Samostatnost Čech je tak bezpečně opatřena, že na mnoze přetrvá i válku třicetiletou; skutečně zmizí teprve v druhé polovici XVIII. století.
Důležito je tedy vystříhati se všelikého přehánění, způsobeného často předsudky naší doby, ale i při těchto ohradách jest zcela jisto, že dobou Ferdinanda I. počíná obrat, který dovrší se za Josefa II. a promění pak Čechy v pouhou provincii mocnářství rakouského. Tlak okolností pomáhá tu panovníkům: stálé spojení se státy sousedními ukládalo každému členu společnosti jakési zříkání se, téměř nevyhnutelně přivodilo utvoření úřadův ústředních, jež samým trváním svým, i když byly povahy prostě poradné, a ačkoli moc jejich nebyla úředně uznána, působily opět na zvláštní zřízení zemská a ohrožovaly samosprávu jednotlivých království.
Do jisté míry směry centralisující, jichž nástrojem se stal král se svými úředníky, prospěly Čechám: utlumilyť v skutku ducha rozdrobení a rozdělení, který tak nešťastně rozpoutal svazky pojící země vedlejší s korunou. Král, ačkoli neměl příliš vroucí náklonnosti k Čechům, nicméně celkem podporoval je proti Slezanům a Moravanům: právomoc kanceláře české byla rozšířena na všecky země korunní; česká komora dvorská vykonávala dozor nad financemi Lužice, Slez a Moravy; v jistých případech sporných obyvatelé zemí přivtělených poháněni byli před soudy pražské; roku 1548 Ferdinand zřídil nejvyšší soud appelační, aby v poslední instanci rozsuzoval věci, ve kterých odvoláváno se od soudů městských, a hleděl mezi jednotlivými zeměmi zříditi jistou jednotu právní.
Tato opatření, přijatá s velikým odporem v zemích vedlejších, zvláště německých, ve Slezsku a Lužici, znova zostřila staré záští: přispěla jen k upevnění moci královské tím, že znesnadňovala více všeobecné odboje, kdežto zároveň byla počátkem velikých proměn. Těsnější podrobení Slezanův a Moravanů Čechům v očích Habsburků bylo toliko prvním krokem; konečným cílem bylo splynutí různých zemí jejich v jedinou říši a zavedení jednotné správy.
Ferdinand podnikal tu dílo, předvídané a zkoušené od Maximiliana. Nestálá a nepokojná činnost císaře Maximiliana I. nesmí v skutku býti nám závadou viděti v něm pravého zakladatele politické organisace rakouské. - Za Fridricha III. řády feudalní byly ještě všemocné; nejen autorita panovníkova byla velmi slabá a skoro všecka moc v rukou stavův, ale i jednotlivé země užívaly nezávislosti téměř úplné, a jediným svazkem je poutajícím byla osoba panovníkova. Za nástupce jeho učiněn byl vážný pokus o změnu tohoto stavu věcí.
Francie došedši jednoty mnohem dříve než sousední říše, byla učitelkou ostatní Evropě. Správa královská, jak zřízena byla od Kapetovců, šla světem před trojbarevným praporem, a zajímavo by bylo ukázati, jak století od století vláda feudalní znenáhla půdy pozbývá vůči theoriím moderním, jichž ve Francii použito poprve a nejdokonaleji, až do doby, kdy za vlivu revoluce dovršuje se proměna počatá od nástupců Hugona Kapeta. Když rod Valois získal země flamské, přenesl sem soustavu správy francouzské, a právě na svých statcích flanderských Maximilian, dědic vévod burgundských, poznal řády, o jichž zavedení pokusil se v Rakousích. Rada králova a jednotlivé odbory, politický, finanční a soudní, jež oddělily se od ní, byly králům francouzským nástrojem v zápase jejich proti řádům feudalním: Habsburkové měli také svou radu královskou, která sloužila podobným záměrům a vůči tradicím šlechtickým a separatistickým představovala ideu státu moderního a připravovala jednotu správy i státu.
Maximilian jen jaksi z hruba vyznačil program; Ferdinand provedl jej v podstatných rysech. Rada dvorská byla nejvyšším dvorem soudním a velikou radou státní zároveň. Král zamýšlel z počátku rozšířiti její právomoc na království České a Uherské: ale úchvat byl by příliš náhlý, a odpor vzbuzený podnikem tak převratným mohl snadno zvrhnouti se v odboj. Jestliže činnost rady byla nepřímá, působila tím pronikavěji: "Nechceme", praví Ferdinand ve své instrukci z roku 1537, "aby byl nějaký rozdíl mezi členy rady podle vlasti jejich, neboť nejsou to zástupci země, ale naši rádci a naši služebníci."354.1 - Nic neprotivilo se víc ideám šlechty tehdejší a nic nemohlo přispěti více k splynutí různých částí mocnářství v jediný celek, nežli toto soustředění moci v sboru, jenž ustanovován jsa od krále a závise jen na něm, byl povýšen nade všecky prospěchy a nade všecky upomínky partikularistické i pečoval jen o velikost domu vládnoucího.
Hlavní rozdíl mezi správní soustavou středověkou a moderní záleží snad v tom, že logické roztřídění věcí postaveno bylo na místo rozvržení geografického. Kdežto na počátku tíž úředníci vykonávají všecku moc na území dost obmezeném, spojení velikých území pod společnou správou způsobuje velmi záhy rozdělení práce a její specialisování. Za Ferdinanda vedle rady dvorské, která jest velikou radou státní, a jejíž působení týká se zvláště správy a soudnictví, tři jiné rady zřízeny jsou pro politiku zahraniční, pro válku a pro finance.355.1 Tajná rada jest nejvyšším sborem pomocným a jako důvěrným panovníku: do ní on povolává muže, kterým plně důvěřuje; tu rokuje se o otázkách nejvážnějších a činí rozhodná usnesení. Nejvyšší kancléř český býval obyčejně členem tajné rady; to již postačí ku poznání, jak situace se proměnila: kdežto dříve politika království, řízena jsouc úředníky toliko na sněmu závislými, byla úplně samosprávná, nyní, aspoň v skutku, vedena jest radou cizí, v níž představitel její má toliko skrovný vliv: ostatně zda na příště kancléř český starati se bude jen o zvláštní prospěchy království? - Zůstává arci na dále úředníkem zemským, ale tlakem okolností stává se z něho "služebník a důvěrník" panovníkův.
Komora dvorská ve Vídni byla pravým říšským ministerstvem financí: účetní komory Pražská a Peštská byly podřízeny její správě a přijímaly její instrukce: Ferdinand založil již v zásadě pospolnost zemí svých, prohlásiv, že musí se podporovati na vzájem; s nemenší pevností hleděl dokázati, že má právo jediné správě svěřiti hájení a zastoupení prospěchů svých, "neboť vše jest věcí jediného pána", a protože rada dvorská nepřestávala na zamezování zlořádův a na přehlížení účtův, ale všemi prostředky působila také k rozmnožení důchodů komorních, úkol její zabíral věci nejrůznější. Konečně v posledních letech vlády své roku 1556 Ferdinand dovršil dílo své zřízením rady vojenské, jejíž právomoc dostatečně vyznačuje již jméno její.
Ještě jedenkrát připomeňme si, že jsme v XVI. a nikoli v XIX. století; bylo by nesmyslné mluviti již o centralisaci: nesluší zapomínati, že Čechy mají své sněmy, své úřady, své soudy, své zákony, ale nelze pomíjeti, že stala se veliká změna: Ferdinand aspoň hrubými rysy vyznačil vládu, která není již unií osobní, nýbrž blíží se k zřízení federativnímu: - samostatnost království není ohrožena, ale jisté věci, politika zahraniční, vojsko a finance královské vymykají se jednotlivým sněmům; tajná rada, vojenská rada a dvorská komora jsou prvním pokusem společných ministerstev, kdežto rada zemská a kancelář dvorská, jichž činnost na počátku mnohem více obmezována byla řády národními, bude znenáhla, bez násilí a neustálým tlakem zmenšovati rozdíly správní a právní, které tvoří ještě propast mezi jednotlivými zeměmi pod panstvím Habsburků.
Těmto ministerstvům společným, možná-li již tehdáž užíti toho slova, měl odpovídati společný sněm. Poněvadž vůbec Ferdinandovi nedařilo se docházeti usnesení sněmů, jakých si přál, leda když osobně byl přítomen jich rokování, musil neustále jezditi ze země do země, aby získal svolení jich. Úloha byla těžká: král pokusil se, aby v jistých případech jednotlivé sněmy svolovaly ku přenesení moci své na plnomocníky, kteří by rokovali společně; doufal, že na těchto společných sněmích, seslabí se žárlivost a řevnivost, a že z tohoto sblížení zrodí se vlastenectví rakouské, jímž usnadní se oběti a zúrodní práce. V této věci narazil na odpor nepřekonatelný: bylo to veliké neštěstí! Oligarchie česká při svém obyčejně nedostatečném důvtipu politickém nedovedla chopiti se prostředku, kterým by nepřekročitelná hradba postavila se proti despotické monarchii. Tyto sněmy generalní byly by zaručovaly jak svobody politické tak samostatnost národní; Uhři, Němci a Slované, sblíživše se týmž duchem a svými osudy jsouce nerozlučně spojeni, byli by zajisté zapomněli na své záští a byli by se sjednotili, aby panovníku přinášeli jen oběti, jakých nutně vyžadoval stát; rozvoj jednoty rakouské byl by se smířil se zachováním samosprávy království. K tomu bylo pouze dlužno připustiti jisté minimum ústupkův, a potřebí jistého ducha obětavého: Čechové odsuzovali se ztratiti vše, poněvadž nechtěli vzdáti se něčeho.
První pokus o zřízení společného sněmu rakouského učiněn byl roku 1530. Odpor v Čechách byl velmi podrážděný; sněm za vlivu ještě pana Lva z Rožmitálu namítal žádosti za peněžité příspěvky; budou-li hranice království ohroženy, stavové prý dovedou jich ubrániti; jinak nepošlou Uhrům pomoci, leda jestliže obdrží nepopěrný důkaz, že papež, císař, Francie a jiní panovníci křesťanští vypraví též vojska do pole. Také když Ferdinand žádal sněm, aby vypravil plnomocníky do Lince smluvit se s posly druhých zemí o prostředcích k zabezpečení obrany proti Turkům, většina prostě odepřela; tím by prý ublíženo bylo svobodám zemským; jestliže druhé sněmy chtějí vypraviti posly do Budějovic, stavové ochotně vyslyší návrhy jejich, ale sněm vyhrazuje si poslední slovo. "Zajisté pokud tato cháska vládne", psala Ferdinandovi sestra jeho Marie, "není možná, aby věcem Vašim dobře se dařilo."357.1
Ferdinand učinil nový pokus roku 1537. Uhři a Rakušané podporovali jej; Slezané a Moravané rovněž přáli záměrům jeho; Čechové však návrh jeho rozhodně zamítli. Roku následujícího král důtklivěji obnovil žádost svou, jeho působením zakročili vyslancové benátský, papežský a poslové druhých zemí: úspěch nebyl lepší; zvláště stav rytířský byl nepovolný. Avšak pokroky Turků stavové přinuceni byli k některým ústupkům. Když Soliman opanoval celé Uhry mezi Tisou a Dunajem a posádka turecká obsadila Budín, velké pohnutí nastalo v Evropě: Čechové více méně upřímně podali se myšlénce společného rokování se zástupci druhých zemí; nechtěli toliko vypraviti poslů svých do Lince, k čemu zajisté byli oprávněni; král uložil druhým poslům, aby dostavili se nejprve do Kutné Hory, potom do Prahy (1541); ačkoli vyskytly se všeliké nesnáze, událostmi jasně osvědčil se prospěch těchto všeobecných sněmů, ale pokus nebyl obnoven. Několikrát o otázce té jednáno: Čechové nechtěli nikdy ubíratí se do Vídně nebo do Lince; zástupci druhých zemí rovněž tvrdošijně zamítali jíti do Prahy; král, unaven jsa a nedoufaje ve vítězství nad touto vzájemnou zlou vůlí, konečně se rozmrzel. Jestliže uskuteční se jednota mocnářství, stane se tak bez stavův a proti vůli jich.
Tímto nezdarem částečným vysvětlují se nesnáze, s nimiž zápasiti bylo Ferdinandovi, a spravedlivě lze oceniti vzácné vlastnosti, jež jediné umožnily mu provádění a šťastné dokončení nejdůležitějších oprav jeho. Nesuďme však příliš přísně o stavích českých: ačkoli nesmiřlivost jejich byla osudna, odpor jejich vysvětluje se zcela přirozeně; oběti, jakých žádalo se po nich, byly takové, že vlastenectví poněkud nedůtklivé odhodlává se k nim jen se zármutkem, a odříkání, jehož by třeba bylo, ochlazovalo smýšlení nejlepší a předsudky nejzakořenělejší. Stavové měli temnou předtuchu, že cesta, na kterou jsou puzeni, přivádí je do polovičného otroctví; na neštěstí, jako vždy, tak i nyní prozíravost jejich nebyla dosti jasná ani rozhodnutí jich dosti mužné. Následky situací jistých bývají nevyhnutelné: od chvíle, kdy Ferdinand přijat byl za krále, marna byla snaha udržeti Čechy v plném osamocení, a jediným prostředkem, aby samospráva jejich nezanikla, bylo přiznání, že na příště musí býti obmezena.
Ostatně obavy stavů, kteří hleděli toliko v budoucnost vzdálenou, celkem necítila massa obyvatelstva. Ve šlechtě stará strana vlastenecká, ačkoli počala se chovati opatrně, a ač král překonával poněkud naděje její, celkem byla vděčna panovníkovi, že povýšil moc svou a vytrhl zemi z bezvládí. Ferdinand při všech svých vlastnostech vynikajících nebyl nikdy oblíben v lidu, ačkoliv usiloval o to: byl příliš zabrán do prací mnohých, potřeboval a vyžadoval velmi mnoho peněz na ony věčné války uherské, jež vedeny byly bez slávy a bez užitku; zůstával stále cizincem, znajícím sotva několik slov českých. Ale jestliže nebyl milován, zásluhy jeho o obnovení pořádku, o obranu plné spravedlnosti a o skutečný blahobyt země uznávány vděčně. Znenáhla pevné svazky utužovaly se mezi poddanými a panovníkem; cizí dynastie zapouštěla kořeny. Té chvíle bylo možná s důvěrou hleděti budoucnosti vstříc. Nejhroznější následky vlády Jagielovců byly napraveny: proč by Čechy nevyvíjely se pokojně v říši dosti mocné ku potlačení rozbrojův občanských a ke skrocení choutek a dosti uzákoněné, aby svobody veřejné chráněny byly od zvůle panovníků? Zachovávajíce svou řeč, své zákony, své tradice, proč v jednotě se zeměmi sousedními nenabyly by záruky bezpečnosti a moci? Zda po tolikerém utrpení a zmatku nemohly právem doufati v pokojnější budoucnost?
Čeho by bylo třeba k tomu? Nejprve, aby královská moc nepokoušela se zneužíti svého vítězství, a když podařilo se jí zameziti přechvaty stavů, aby šetřila zákonných práv jejich; dále aby sněm vzdal se opravdu některých požadavků svých a spokojil se úlohou umírněnosti a dozoru; jinými slovy, bylo třeba, aby stav zřejmé nebo tajné války, ve kterém až posud proti sobě stáli přední činitelé moci, ustoupil vzájemné dobré vůli. Na neštěstí sen takový byl neprovedný; nejen proto, že prospěchy neodzbrojují, a že jest nevyhnutelno, aby boj počatý skončil se toliko úplným zničením jednoho ze zápasníkův, ale hlavně proto, že tomuto upokojení bylo by třeba bývalo důvěry, které nebylo na žádné straně.
Bylo velikým neštěstím země české v této rozhodné době dějin jejích, že nemohla milovati králů svých, poněvadž nebyla milována od nich. Je-li dynastie národní a vzrostla-li spolu se zemí, panovník i poddaní jsou navzájem pevně spojeni, a přese všeliká nedorozumění, společná oddanost k vlasti poutá je svazky nerozlučnými. Jestliže vyšli z téže půdy, odkojeni byli týmiž myšlenkami, jestliže jdou za týmž cílem, oživeni jsou týmiž vášněmi, bojují s týmiž nepřáteli, vědomí společného osudu postačí obyčejně, aby spory se zmírnily, a smír byl upřímnější. Ale jakými zpomínkami oslabovaly se tyto protivy mezi Čechy a jejich pány nahodilými? Ferdinand nerozuměl jejich řeči, byl jiné víry; nejslavnější hrdinové jejich v očích jeho byli jen buřiči neb lupiči. Vláda jeho byla spravedlivá a zákony jeho užitečné, ale snaze jeho nešlo o štěstí vlasti, než toliko o prostředky, jak by na venek sesílil svůj vliv osobní. Čechové byli jen nástrojem jeho slávy; věděli to i nepokojili se proto. Král opět popuzen touto chladností, kterou pokládal za nespravedlivost, podrážděn nedůvěrou, na kterou narážel, obklopil se cizinci, a takto mezi ním a poddanými jeho rozšiřovala se propast nepřeklenutelná. Krutým důsledkem situace bylo, že oddanost k vlasti zdála se jakousi zradou vůči panovníku, a tento moc svou nepokládal za zabezpečnou, pokud národ nebyl úplně pokořen.
Proto, kde byl by nalézti měl pomocníky nejoddanější v massách lidu, jimž záleželo na zachování pořádku veřejného, a jež - jako stalo se na příklad ve Francii - mohly býti spojenci královými proti šlechtě, právě tu narážel na jistý odpor nepřekonatelný. Opposice vycházela spíš od stavu rytířského a městského než od panstva: rytíři a měšťané méně jsouce přístupni, nepodléhajíce pokušení soukromému, majíce myšlenky prostější, vzdělání obmezenější a živější pud konservativní, s rostoucím podrážděním sledovali rozvoj systemu politického, jehož všecka tíha spadala na ně, a jenž urážel všecky nejhlubší a nejvroucnější city, a jehož potřeba od nich nebyla pojímána. Ferdinand znal toto smýšlení. Kdykoli stál nejen před několika oligarchy, nýbrž před národem samým, cítil onen tajný odpor, a nespokojenost přirozeně byla zvýšena prostředky, jimiž založil moc svou na škodu stavu městského a drobné šlechty, jako zákarem sjezdů krajských a velkých obcí. S této strany spíše nežli od stavu panského bylo mu báti se odboje.
Zjevná roztržka nebyla by však jistě povstala, kdyby k otázkám politickým nebyly se přidružily otázky dogmatické. Podle theorií za té doby vládnoucích Ferdinand nemohl se pokládati za pravého krále, pokud svou víru neuložil svým poddaným. Čechové, když víra jejich byla ohrožena a když útok učiněn na svobody náboženské tak draze od nich vykoupené, pokusili se o svržení zla, které znenáhla na ně doléhalo. Oddanost k učení utraquistickému nebo protestantskému byla zvláště vroucí v nižších stavích: nový důvod, aby tito postavili se v čelo opposice. Ve chvíli krise rozhodné roku 1547 hnutí skutečně vyšlo ze sekt radikalních a národních, a vyšší šlechta připojila se k nim jen dosti bázlivě i opustila je opět velmi rychle. Moc královská, uživši tajného rozporu, jímž oslaben byl odboj, lehce jej přemohla, a po svém vítězství potlačila v církvi a v státu živly demokratické, o jejichž podporu nemohla nebo nechtěla se ucházeti. Stav panský pomstě králově vydal bratry české a města, ale s nimi zmizely sláva a síla národa.
zpět na obsah 
Další: PORÁŽKA MĚST