|
- Denis | - Konec sam. české | - |
Hus a Luther. - Reforma německá v Čechách. - Matěj poustevník a první žáci Lutherovi. Cahera. - Taktika protestantů českých. - Převrat roku 1524. - Přeměna utraquismu. Starověrci a pokrokáři. Chování Ferdinandovo, Mystopol. Jednota: pokroky její. První styky s Lutherem. Lukáš. - Protestanté němečtí a Čechové. - Spolek Šmalkaldský. Jednota měst a konfederace Pražská. - Bitva u Mühlberka. - Chování panstva; zkáza privilegií městských.
Pokrok moci královské v Čechách za první doby vlády Ferdinandovy byl zvlášť usnadněn spojením jednotlivých států v rukou téhož panovníka. Nastala tudíž chvíle, kdy protivníci královi hledali spojenců zahraničních. V skutku čas již minul, kdy kacířští Čechové byli v klatbě Evropy.- "Tak veliká nenávist Němců k Čechům a k Moravanům bývala", píše kronikář Bartoš,360.1 "že jim těžko bývalo o samém jménu jich slyšeti. A toho dovodili plijíce, rotíce a do nejhlubšího pekla je odsuzujíce; jednak kletby papežské na ně vydávali, jednak války a jiné zlé věci obmyšlovali. Bůh pak všemohoucí ... ráčil učeného mnicha řeholy sv. Augustina, Martina Luthera, v nenadále vzbuditi, takže v těch okolních krajinách německých národ ten, od dávných časů Čechům a Moravanům zlostný a nepříznivý, k přijímání těla a krve Kristovy pod obojím způsobem přivedl i s pomoci boží obrátil, a skrze to okolní Němce s Čechy a Moravany z daru božího v přízeň a v milost uvedl beze všech nesnází."
Změna, kterou hlásá kronikář sotva několik let po roztržce Lutherově s Římem, znenáhla vyznačovala a pronikavě měnila postavení Čech: všickni, kdož odtrhli se od církve, sblížili se, ohroženi jsouce týmž nepřítelem. Dogmatická jednota lutheranů s utraquisty zajisté nebyla nikdy úplná, a tajně trvající záští kmenové obyčejně překáželo upřímné shodě Němců se Slovany; ale Čechové aspoň věděli, že v Říši mínění veřejné jim jest nakloněno. Od té doby rozkolníci čeští jali se počítati s novými živly cizími, pokoušejíce se využitkovati nesnází, které protestanství skoro všudy působilo Habsburkům, kdežto lutherani nebo nepřátelé domu rakouského obvykli si spoléhati na jejich diversi. Dějiny reformace české přestávají tudíž od té doby býti čistě místními; zápas králů s protestanty českými jest již jen episodou války evropské, která roznítila se mezi stolici papežskou a novým učením, mezi universalní monarchií Karla V. a Bourbony.
Německo bylo dávno již zmítáno duchem odbojným proti panství papežskému, a slova Husova nalezla tu ozvěnu. Když reformator skrze Franky a Švábsko ubíral se do Kostnice, byl překvapen přízní, se kterou potkal se na cestě své, a zpráva o odsouzení jeho vzbudila v některých krajinách bolestné pohnutí. Později kazání táborská velmi dobře se srovnávala s ideami demokratickými a socialními, jaké tehdáž rozšířeny byly v jižním Německu, i nemohla minouti nepozorovaně: radikalové čeští po dlouhý čas doufají, že strhnou s sebou ostatní svět, a "listy kacířů" tu a tam budí vření, kterým častěji znepokojují se představitelé kurie.361.2 Obce valdenské, tehdáž velice četné v krajinách s Čechy sousedících, připravily půdu pro kacířství, a po delší dobu v jednotlivých krajinách Říše stopujeme jakýsi - více méně pozměněný proud husitský. Nesmí se však nadsazovati důležitost událostí zajímavých, ale osamělých; reformace česká celkem zůstala čistě národní, a odvěké záští, rozdělující Slovany od Němců, pokroku učení husitského kladlo překážku nepřekonatelnou. Nejen tisíce křižákův uposlechlo vyzvání papežů proti odbojníkům, ale i tehdejší literatura německá svědčí o velmi prudkém fanatismu; satiry, kazání, poesie prostonárodní právě tak jako traktaty theologů zahrnují Čechy potupou a posměchem; nejčastěji opakuje se úsměšek, že třeba upéci hus českou. Pleny rot táborských a neštěstím vojsk německých přiostřilo se záští, ba i ti, kdo v Německu dotírali na zlořády církevní, pečlivě hleděli věc svou odděliti od věci husitů.
Kacířství české, ačkoli mělo jistý počet stoupenců v Říši, na rozvoj ducha protikatolického tu působilo tedy vlivem jen velice podřízeným. Nezdá se ani, že učení Husovo mělo vážnější vliv na Luthera. Protestantští dějepisci chtějíce nové víře zjednati jakousi legitimitu, pečlivě snesli všecka fakta, ze kterých dal by se stanoviti úzký styk obou velikých nepřátel Říma. Připomenuto od nich, že Ondřej Proles, generalní vikář řádu sv. Augustina, zemřelý roku 1503, v Husovi neviděl kacíře, a že Grevenstein, jeden z mistrův university Vittenberské, zjavně káral nález koncilia Kostnického; Luther sám brzo po svém vstoupení do kláštera dostal náhodou do ruky sbírku kazání Husových a po přečtení jich tázal se úzkostlivě, proč muž takový byl odsouzen. Celkem všecky tyto nepatrné podrobnosti neznamenají mnoho; není jisto, zda Luther znal mínění Prolesovo, a kázaní Husova pocházela zajisté z první doby jeho života i neobsahovala asi ničeho, co by znepokojovalo pravověří nejúzkostlivější; však buď jak buď, z nich zajisté mnich německý nečerpal první ideu učení svého.
Příliš zneužito bylo slova "předchůdcové reformy": na velikém omylu jest každý, kdo přímé předky Lutherovy vidí v osobách, jež nějak ocitly se ve sporu s Římem; - ale omyl tento není nedávný. Vždyť velmi záhy rozšířila se legenda o proroctví Husově. Mučenník Kostnický předpověděl prý příští Lutherovo: spalte hus, pravil, za sto let uslyšíte zpěv labutě a jemu se nevyhnete.362.1
V noci přede dnem, kdy Luther vyvěsil články své o odpustcích, vypravuje jiná pověst, Fridrich Moudrý, kurfiřt saský, ve snu viděl mnicha, an píše na dveřích kostelních; péro jeho bylo tak dlouhé, že až do Říma sahajíc tiary papežovy se dotýkalo, i dotklo se jí takou silou, že zviklaná s hlavy papeži padala ... Bylo to jedno z per husi spálené v Kostnici. Obrazy představují Luthera, jak zapaluje pochodeň svou na hranici Husově. - Všecky tyto předpovědi povstaly ovšem po konečné roztržce Lutherově s Římem, kdežto v skutečnosti za prvních let, ne stoupenci reformatorovi, ale protivníci hleděli věc jeho sloučiti s věcí kacíře oekumenickým konciliem odsouzeného. Nejnebezpečnější protivník, s nímž měřil se za té doby, Jan Eck, nejdůtklivěji vytýká právě podobnost jistých výroků Lutherových s učením zavrženým od otců Kostnických: ve spise svém "Obelisci" nazývá mnicha vittenberského "Čechem" a v proslulém hádání lipském roku 1519 ironicky blahopřeje Čechům, že získali takového obhájce.
Toto obviňování zbudilo nejprve velikou nevoli a odpor v Lutherovi: Nikdy se mi, odpovídal, nelíbil a nezalíbí rozkol jakýkoli; Čechové, i kdyby učení jich pravé bylo, chybili tím, že se samovolně odtrhli od společenství církve. Když odpoledne téhož dne v hádání pokračováno, Luther nepřestávaje tupiti kacířství, uznal však, že mezi články Husem zastávanými některé skutečně srovnávají se s pravdou křesťanskou a evangelickou, a že církev nemá práva je zavrhovati.363.1 Po těchto slovech pohnutí veliké zmocnilo se shromáždění, a Eck radoval se z vítězství: vzpoura jest prý odhalena, i doufal, že od té chvíle všeliké nebezpečenství je zažehnáno; všickni, kdo svedeni byli učením Lutherovým, s hrůzou odvrátí se od něho, jakmile v něm poznají žáka Husova. - O něco později obhájci moci papežské tvrdí ještě, že arcikacíř v Čechách byl zrozen nebo vychován a že chystá se uchýliti sem.
Zatím Luther dosti dlouho byl na rozpacích, jak postaviti se vůči utraquistům. Následkem velikého pohnutí, způsobeného událostí lipskou, poněkud zevrubněji studoval učení a život mučenníka Kostnického; hluboce jej dojaly vroucnost a síla víry jeho, důstojnost života jeho, smělost, se kterou vzdoroval zuřivému konciliu i hranici. "Já", psal o něco později Spalatinovi, "v nedojípí posavád všemu i učil i věřil jsem, čemu Hus, v též nedojípce učíval i Jan Staupitz; zkrátka my, ani sami nevědouce, všickni jsme husity: konečně i Pavel a Augustin do slova jsou husité." V důležitém traktatu svém "O babylonském zajetí církve" rozhodně se staví na stranu Čechů: "Dlužno-li jedny nebo druhé nazvati kacíři a bezbožnými rozkolníky, nejsou jimi ani Řekové ani Čechové, nýbrž vy, Římané;" - a v odpovědi své Eckovi praví: "V Lipště bohužel nečetl jsem ještě Jana Husa, jinak bych byl hájil nejen některých článků v Kostnici odsouzených, ale všech, jak to činím nyní, když přečetl jsem spis Husův tak vznešený, tak ušlechtilý, tak křesťanský, jemuž podobného nebylo napsáno během čtyř století." Roku 1521 přirovnává Husa k svatému Janu.
Ale vedlé těchto prohlášení jiná svědčí ještě o jistém váhání. Káraje chování papeže, že porušil glejt daný Husovi, lituje, že Čechové nesnesli toho bezpráví s křesťanskou trpělivostí. "Nechci hájiti bludu Husova", psal, "ačkoli můj rozum v něm neshledal nic bludného... Nechci ani, jako Čechové, ctíti v něm světce nebo mučenníka." Dvojí byla příčina této nejistoty: předně, za první doby, kdy Luther ještě neodhodlal se k zřejmé roztržce, nechtěl se státi terčem svých protivníků; ale přede vším - a studium spisů Husových potvrzuje jej víc a více v jeho mínění - neúplná a nedůsledná theologie utraquistů nevyhovovala nijakž jeho vědění a logice; podivoval se jejich odvaze, ale nepochopoval, že odhodlali se k rozkolu pro otázky podružné a čistě formalní: "Hus", říkával v pozdějších letech života svého, "na vinici Páně něco hloží vymýtil, káraje papeže pro zlořády církevní a pro jeho vlastní mravy; já však mistr Martin Luther, dal jsem se do celého učení od papeže hlásaného a je vyvrátil ..." Dotkl se tajné rány utraquismu; náboženství se nepřekoná, leda založením nového náboženství, a to právě nebylo přáním ani úmyslem husitství. Přese všecky pokusy o sblížení protestanté němečtí neshodli se nikdy s evangelíky českými a zvláště s Jednotou bratrskou, která v této příčině bezprostředněji představovala tradici husitskou: bratři jsouce méně učení, méně důslední a také méně smělí, zůstali spíše žáky Kristovými nežli žáky Lutherovými; přijali v zásadě učení o ospravedlnění z víry, ale jako dříve, tak i později důležitější jim byl mravní život nežli dokonala víra.
Těchto rozdílů nepostřehlo množství: mínění se rozšířilo, že Luther jest jaksi vykonavatel závěti Husovy. Zlořády církve od dávna byly příčinou, že utvořila se strana, která neohlížejíc se nijak k dogmatu, domáhala se osvobození Německa ode jha římského a záboru statků duchovenských; v přečetných hanopisech kněžím hlásána válka. V této chvíli předními náčelníky této strany radikalní byli Oldřich Hutten a rytíř Sickingen: jak neměl na mysli jich tanouti příklad daný voji táborskými? Hutten v jednom z oněch dialogů, jež prudce otřásly míněním veřejným, neostýchal se vynášeti Žižku, stavě jej za vzor rytířům německým. Protivníci Luthera k odsouzení jeho opírali se o koncilium Kostnické: jest prý pokračovatelem Wiclifa a Husa, jenž od Sorbony prohlášen byl za kacíře. Na sněmě ve Vormsu rozhodnutí císařovo způsobeno bylo odporem Luthera, jenž nechtěl upustiti od oněch článků svých, jež zamítnuty byly církví obecnou.365.1 Ostatně nový podnět zavdal k žalobám, - prohlásiv se pro obnovu přijímání pod obojí způsobou.
Čechové s velmi čilou pozorností sledovali události, které děly se v jich nejbližším sousedství. Hádání lipskému byl přítomen jakýsi Jakub, varhaník pražský. Zda pouhou náhodou ? Luther mluvil s ním a vyjádřil mu přání své, že lépe chce poznati Husa. Sotva že Jakub vrátil se do Čech, učinil zprávu o řeči jeho, a hned poslány do Vittenberka spisy a listy nadšené, v nichž mnich vyzýván, aby statečně pokračoval v díle počatém.
Po těchto stycích čistě osobních brzo následují styky úřední. Již roku 1520 v slavném listě svém k šlechtě německé Luther naléhá na potřebu, aby vedle národní církve německé zřízena byla národní církev česká, a ukazuje, jak bylo by lze obnoviti mír náboženský uspokojením utraquistů. Ještě tehdáž připouštěl možnost shody s Římem, ale záhy poznal omyl svůj.
Roku 1522 stavům českým posílá list, v němž vyjadřuje svůj obdiv pro Husa a svou náklonnost k Čechům; následujícího roku v listě k Pražanům rozvíjí dokonce plán organisační: Proč Čechové neustále doprošují se svěcení kněží svých u těch, kteří Husa upálili, Čechy vždycky za kacíře vyhlašovali, i krále Jiřího a celý rod jeho prokleli? Tu právě je pramen všech zlořádů; Čechy zaplaveny jsou špatnými kněžími, kteří šíří lehký mrav a bludné učení: nepraví-li přísloví, že kdo z Němců na šibenici a na kolo se dostal, v Čechách by vždy dobře byl knězem? Jediným prostředkem k nápravě těchto zmatků jest svrhnouti úplně jho papežovo: každá obec nechť zvolí si sama kněze, a ti nechť zvolí sobě své představené.365.2
Kdo zná žalostný úpadek utraquismu, nedostatek jeho učení a slabost jeho organisace, duševní obmezenost jeho náčelníků, jich pošetilou neustupnost, kterou pokládali za pevnost, jejich kolísání, které nazývali moudrostí a politikou, zajisté nebude překvapen slabým odporem, s jakým potkávalo se v Čechách protestantství v postupu svém. Tento stín církve zmizel, jakmile stanul vůči opravdové reformě, jež byla dosti odvážná, aby přiznala cíl vytčený, dosti pronikavá a obsáhlá, aby útočištěm byla pravému obrození mravnímu a duševnímu. Nikdo však nedej se klamati slovy: utraquism trvá až do bitvy Bělohorské, ale zůstává jen jméno, za nímž se kryjí a tají nauky a potřeby nové; kališníci přestali býti žáky Husovými, stavše se žáky Lutherovými; konsistoř, představující staré tradice, rychle pozbývá posledních zbytků vážnosti své, a nařízení její nejsou více než prázdnou protestací proti revoluci již dokonané. Celkem nepřekvapuje nás, že utraquism úřední byl zachvácen, ale s podivením jest, že vzepřel se a na chvíli zastavil hnutí, jež pudilo rozkolníky k Vittenberku; ale to vysvětlíme si spíše nenadálou podporou, poskytnutou jemu od katolíků nežli vnitřní silou jeho.
Z počátku zdálo se, že ničím nebude zastaven postup učení lutheranského; reformace v prvních letech svých jala se dobývati světa s nevyrovnatelnou mladistvou bujarostí; vůči takovému nadšení a takové důvěře katolická církev ustupovala na všech stranách. Kde hroutí se pevné řády, jak obstojí toto zřízení vratké, jehož kališnici nikdy nedovedli dobře opatřiti? Vedle kvílivého žadonění ubohých kněží jejich jakým kovovým zvukem ozývá se hlásnice reformatora saského?
Dříve ještě než poznány byly myšlenky Lutherovy, v Čechách patrny byly účinky boje počatého jím proti autoritě římské: myslí zmocnilo se hnutí neobyčejné, nejasné co do cíle svého. Záští proti stolici papežské, na něž po dlouhý čas zapomínáno v těžších starostech, znovu vznítilo se a propukalo v četných rytinách a hanopisech. Překládány a rozšiřovány v hojném počtu satiry, jaké po celé čtvrt století zaplavovaly svět, "Pravda" Marsilia Ficina, různé traktaty Piky z Mirandoly proti neřestem duchovenstva římského, spis Erasma Rotterdamského o rytíři křesťanském, rozmluva apoštola Petra se sv. otcem Juliem II., který marně pokoušel se o přístup do nebe.
Většina těchto traktatů pochází z doby před Lutherem, a v této polemice nesnadno jest nalézti stopu předsudku dogmatického; mnohem spíše vznětí staré pobožnosti, vzbuzení odvěkých nadějí a přání opravy obecné. Čechy pronásledovány byly někdy záštím a válkou, ale nyní Německo samo přicházelo k nim a přidržovalo se díla jejich: konečně čas měl nastati, kdy zákon Kristův bude v pravdě založen na zemi. Ale nebylo-li k tomu třeba napraviti nejdříve nedostatky, jimiž strádala církev pod obojí, neboť kdo obraceti chtěl svět, musil nevyhnutelně obrátiti se sám. Protiva mezi zbožností kýženou a mezi chováním věřících a kněží zarmucovala vždy duše šlechetné; novým nadšením touha po obnově stávala se mocnější a neřesti ohavnější. Zda národ český nebyl apoštolem božím, a když Pán volal jej ke žni, byl by nehoden účastniti se práce? - Tyto nejasné tužby, toto vření vtěleny byly v jednom z oněch mystiků, jichž úkolem, zdá se, jest hýbati myslemi a připravovati je pro nové idee. Podobně jako Hus, i Luther měl své předchůdce v Čechách; nejčilejším byl Matěj poustevník.
Byl řemesla kožešnického, rodem od Žatce: "z puzení ducha Eliášova" utekl se na poušť i žil na horách několik let, odávaje se všecek mrtvení těla a modlitbám. Roku 1519 puzen jsa vnitřním svědomím, "počal kázati slovo boží upřímně podle zákona božího hyzdě hříchy a všeliké nešlechetnosti a zvelebuje ctnostný, mravný a svatý život lidem". V měsíci srpnu s několika žáky přišel do Prahy a jal se kázati.367.1 Brzo shluk byl tak veliký a nadšení tak vroucí, že kněžstvo pražské bylo znepokojeno; podařilo se mu přiměti purkmistra a pány k zákazu těchto kazání; ale tímto domnělým pronásledováním rozohněna jen horlivost Matějova a jeho věrných. Protože nebylo dovoleno shromažďovati se v bytech soukromých, bratr Matěj kázal všudy, na ulicích, po březích, po haldách, po hospodách, nepřestávaje šířiti čisté slovo boží, i obklopen byl lidem nadšeným, brzo pozorlivým, brzo bouřlivým. "Někdy" říkával, "v Sodomě, v Gomoře, v Seboim, v Adamě, v Ninive, ježto se za živa do pekla zpropadaly, nečte se, ani slyšáno jest, aby tak hanební a mrzcí hříchové se páchali, jako nyní v těchto dnech posledních, ve dnech antikristových, v časích nebezpečných, kdežto nad počet písku mořského, nad číslo prachu zemského rozmnožili jsou se hříchové a nepravosti ... Hlad tělesný byl, a duchovní ustavičně jest: ne hlad chleba, ani žízeň vody, ale hlad slova božího. A snad díš: kterak by to bylo, ano plno kněžstva, kazatelův, učitelův a kněh nesčíslný počet i laikové mají? Všecko nic platno není, mnoho poslouchati, mnoho čítati, mnoho kázati, mnoho vůli páně znáti: nebudeme-li toho všeho v skutku plniti a zachovávati, což se káže, co se poslouchá, co se čte, co se mluví, vždycky duše bude hlad trpěti a žízeň ..." Kněží zajisté jest dosti; ale oč snaží se? Zdaž o čest a chválu pána boha všemohoucího ? Či o spasení duše své a bližních svých ? - Nikoliv, ale o čest a chválu toho světa, o život rozkošný a mrzký. "Takoví všickni jsou svatokupci a svatoprodavači, kacíři a falešní proroci... Skrze takové správce pyšné, lakomé, smilné, nečisté, ožralé, svatokupce a jinými hříchy pokažené kněžstvo všecko zlé a nešlechetné, všickni hříchové a nepravosti vzešli a vznikli jsou v obci křesťanské i všickni bludové a svodové ... Všecko se to děje v těchto časích na kvasích nešlechetného lidu panského a zemanského, když o polovice a o plné žerou a pijí, a jako do sudu do sebe lijí a potom pesky zase vracují, takže všecky stoly i kouty budou plny vývratkův mrzkých a ohavných ... Také milují měkké léhání, dlouhé a rozkošné spaní, v měkkém a dlouhém rouše chození, často a lahodně v mytedlnách se mytí. A z toho ze všeho hotovi a kvapni takoví bývají k smilstvu i cizoložstvu a ke všeliké nečistotě ... Proč v zemi této takové roztržky a nejednoty mezi stavy všemi třemi jsou? ... A to všecko pýcha, hrdost a žádost cti a chvály světa tohoto v nich působí a jedná, aby se hryzli, kousali, žrali, až i zkaženi budou jedni od druhých ... bědať jim na věky bude! a zvláště, kteří chudinu svou násilně loupí, drou, šacují, jich mozoly a statky žerou, roboty bezprávné, berně časté vzkládají, úroky nespravedlivé berou, sirotkům mnohým statky berou ... a to všecko na svou pýchu zlořečenou nakládají, na syny a dcery své mnohotvářnou a nesmírnou a luciperovu pýchu strojí a připravují, z chudých některý potřebný oděv snímají a na se zbytečný a nepotřebným strojí; někdy prostý pokrm a rovný nápoj chudým odjímají, a sami nad potřebu žerou a pijí rozkošné a drahé věci ... . A proto prosím všech stavů a každého pohlaví vůbec, povýšených i nižších; bohatých i chudých, duchovních i světských, nábožných i kajících: ó, obraťte se ku pánu bohu svému v celém srdci vašem, v postu a v pláči a v kvílení a ostávejme hříchův a nepravostí a čiňme pravé ovoce pokání svatého! nebo čas veliký a hodina již ze snu vstáti ... 369.1
Abychom dobře pochopili, jak Matěj poustevník působil na mysli, třeba připomenouti, že Praha byla tehdáž obcí demokratickou, a že moc byla v rukou veliké obce: nikde nemohlo býti ani půdy příznivější pro taková kázaní, v nichž mystické nadšení splétalo se s požadavky socialními, a z nichž ozývala jako ozvěna bouří táborských; zda měl nastati opět čas, jako na počátku války husitské, kdy mnich Jan Želivský zřídil jistý despotism demagogický a puritanský? Matěj nepůsobil jenom v hlavním městě, chodil kázat i do okolních míst, ale vracel se vždy, a kněžím podobojím nepodařilo se umlčeti jej; pohrdal jejich rozkazy, a oni báli se užiti prostředků krajních, které by snad byly zbudily bouři. Mor, jenž roku 1520 v Čechách zuřil, ještě rozmnožil oblibu jeho v lidu; jen v Praze zachvátil mnoho tisíc obětí a asi třicet kněží; v něm mnozí viděli vyplnění proroctví poustevníkových a pojati jsouce hrůzou, hleděli se sblížiti s Bohem; Matěj poustevník dokázal opravdovou oddanost a nedbaje nebezpečenství nemocným přinášel svou útěchu a modlitbu; láska jeho byla nevyčerpatelná, žil pouze z almužen a co dostal, rozdával vězňům a chudým. V některých kusech blížil se k učení lutheranskému, o reformatoru německém mluvil s úctou nebo láskou, ale nebyl theologem; spíše jsa nadšen nežli vzdělán, ve svém učení splétal myšlenky dosti nesouvislé; co do svátosti oltářní chýlil se, jak se zdá, mnohem více ku bratřím nežli k Lutherovi. Později vešel ve styky dosti důvěrné s Jednotou, konečně s Janem Dubčanským z Habrovan založil novou sektu Habrovanských neboli bratří Lileckých (mons Liliorum); osudy její byly dosti pohnuté, ale přežila jen na krátko bratra Matěje. Habrovanští popírali skutečnou přítomnost těla a krve Kristovy v svátosti oltářní a zavrhovali stav kněžský: "žádný kněz nikdy není kromě jediného Krista", kázával již Matěj poustevník v Praze.369.2 Vůbec, jak povšechným směrem svých kázaní tak povahou ducha svého, bratr Matěj přede vším byl pokračovatel Táborských i náležel spíše staré škole nežli nové: připravil cesty reformě lutheranské, ale v skutku neuvedl ji do Čech.
Za plného mravního úpadu strany utraquistické někteří kněží nepřestali představovati směr poněkud smělejší. Tak roku 1513 farář pražský Jan Miruš neboli Miroš, vydal dva traktaty o přijímání dítek a o poslušenství papežském, kde v několika podstatných kusech odchyloval se od učení katolického i kališnického. Byl již skoro stařec, ale věk neseslabil horlivosti jeho. Několik farářů pražských, znepokojených vlivem Matějovým, přidružilo se k němu; zdaž uspokojení spravedlivých potřeb lidu nebylo nejlepším prostředkem, aby zastaveno bylo toto vření ? Václav Rožďalovský, probošt kolleje Karlovy, Jan Poduška, farář kostela týnského, tvořili s Mirošem jádro oposice pokrokové, k níž brzo přidali se někteří jiní kněží. Roku 1519 vešli ve styky s Lutherem a v listech svých blahopřáli mu k zmužilosti jeho, vybízejíce jej, aby pokračoval v požehnaném díle svém. "Čím kdysi v Čechách Hus byl, tím ty, Martine, jsi v Sasku", psali mu, "bdi a bojuj jménem Páně!" Od té doby nová víra počala se kázati v některých kostelích pražských. Universita Vittenberská velmi záhy přivábila jistý počet studujících českých, šťastných, že zbaveni byli konečně ostrakismu, jenž až posud zdržoval je od velikých středisk naukových v cizině: vraceli se do vlasti nadšeni jsouce učením mistrovým i stali se přirozenými prostředníky mezi Čechy a Saskem.
Mezi nimi Burian Sobek z Kornic, potomek vladycké rodiny prvotně slezské, jejíž jedna větev okolo polovice XV. století v Čechách se usadila, získal si přízeň mistra Luthera, přeložil několik spisů jeho370.1 a až do smrti své pracoval o spojení kacířství českého s německým. Jsa velice rázný, obdařen vzácnými vlastnostmi duševními, v přesvědčení svém velmi upřímný, vytkl přesný směr tužbám pokrokovým, dosud dosti kolísavým, a skutečně celou stranu nespokojenců českých připojil ke hnutí německému.370.2 Čechy byly již v plném vření: kostely ozývaly se klatbami a vzájemnými žalobami: jako duchovenstvo i věřící dělili se na dva tábory, na satiry odpovídáno hanopisy, a v ulicích zaznívaly písně, které čím byly prudší, tím zdály se duchaplnější; z hádek docházelo někdy k půtkám, a v městě vládl onen ruch a hluk, jaký bývá vždy před velikými převraty.
Konsistoř se bránila: roku 1519 zavrhla několik článků víry, hájených Mirošem a přáteli jeho, ale postavení její bylo obojetné, moc slabá a odvaha malá; cítila, jak půda se jí chvěje pod nohami, a obojí zdálo se jí stejně nebezpečno, i nečinnost, jež podporovala postup nepřátel jejích, i zakročování, jež hrozilo rozpoutati bouři. Pokrokáři měli již drahně přívržencův i mimo Prahu, také několik pánů přistoupilo k nim. Administrator Matěj Korambus představující utraquism pravověrný ve vší obmezenosti jeho, musil ustoupiti povolnějšímu Václavu Šišmánkovi, a pomocníci, přidaní mu od stavů, skoro všickni zvoleni byli z duchovenstva více méně Lutherovi nakloněného (1520).
Nenáhlý a neustálý postup reformatorů českých občas býval přerušen příchodem některých dobrodruhů cizích, kteří neznajíce situace, pokoušeli se popoháněti věci a ukvapeností svou budili nepokoj. Nejslavnější ze všech těchto bouřlivých apoštolů byl Tomáš Münzer, potomní prorok novokřtěnců. Kázal nejprve v Žatci; neskrotnou výmluvností svou obrátiv pozornost na sebe, povolán byl od některých šlechticů do hlavního města. Kudy kráčel, všudy téměř zůstavoval stopu fanatismu: kázaními jeho lid roznícen jsa vrhal se na kláštery, pustošil kostely, ničil obrazy a třískal sochy. Výstřednostmi takovými odstrašeni hned bázlivci a kolísavci.
Škoda však byla napravena listy Lutherovými, jež brzo potom došly. Přinesl je mladý muž vzdělaný a velmi bystrý, jenž na chvíli stanul v čele protestantské strany české. Havel Cahera, původem jsa z města Žatce, jež reformaci české dalo tolik mučenníkův a apoštolův a jež bývalo vždy tvrzí radikalismu, byl syn chudých rodičů: otec jeho byl řezník. Skončiv stndia svá na universitě pražské, byl vysvěcen na kněžství a povolán na důležitou faru litoměřickou. Byl muž zištný, bez přesvědčení a mravnosti, jeden z protivníků jeho - a s kým by byl neutkal se ve svém životě nepokojném! - přirovnává jej duchem ku Klodiovi a mravem ku Katilinovi, a děkan fakulty filosofické napsal o něm, že "péry a peřím tohoto kohouta (Gallus-Havel371.1) byly úklady a úskoky." Páchal pravá lotrovství: roku 1526 zlatník Šimon z Tišňova žaloval jej před rektorem universitním pro zadržování stříbrných číší, kterých nechtěl zaplatiti; Cahera ačkoliv odsouzen byl, nedbal rozsudku, odnesl knihu rektorovu, odsudek v ní zamazal a po dvě léta vzdoroval universitě a zákonu.372.1
Cahera cítě velmi dobře, odkud vítr věje, v lutheranismu shlédl příležitost k vykořisťování; v Litoměřicích již za několik měsíců rozsel různice a záští; konečně osadníci jeho spojili se proti němu a potupně vyhnali ho z města; utekl se do Vittenberka i pobyl tam více než čtvrt léta. Jakožto dobrý řečník, lichotník a odporučenec Burianův získal si přízeň Lutherovu takovou měrou, že tento na radu jeho psal pověstný list ku Pražanům, v němžto chválil jej velice. Cahera těchto styků svých užil tak obratně, že přese všechno mládí své a nevalnou pověst, po smrti Šišmánkově zvolen byl za administratora a faráře týnského od stavů, kteří chtěli poněkud vytknouti politiku svou (1523). Zdálo se, že rychlé povýšení chce si zasloužiti horlivostí svou; v kázaních svých s neobyčejnou prudkostí útočil na tradici katolickou a vykládal nové učení; nepřátelé jeho vinili jej, že pomýšlí na rozkol, jímž mínil dojíti toho při stavích, aby zvolili jej za arcibiskupa Pražského; měl dosti ctižádosti, aby pojal takový plán a dost obratnosti, aby ho byl provedl, kdyby štěstí nebylo odvrátilo se od něho.
Velmi rádi představujeme si na mnoze, jakoby protestantism hned v prvních letech tvořil církev naprosto samostatnou a od církve katolické úplně oddělenou. V skutečnosti třeba bylo velmi dlouhého času, aby množství těch, kteří vítali Luthera, uvědomili si důležitost revoluce podniknuté, a aby uznali, že vystoupili ze staré společnosti věřících. Studujeme-li tehdejší události ve většině zemí, které potom stávají se protestantskými, poznáváme, že v obecném mínění reformace není rozkolem, nýbrž přeměnou staré organisace církevní: úřední náčelníci nedostáli svým povinnostem, nechtíce nebo nemohouce odstraniti zlořádů, proti nimž od dávna horlilo svědomí křesťanské; jiní postarají se o to. Kněžstvo porušeno byvši bohatstvím svým, zapomnělo slov Spasitelových: správy chopí se laikové. Ale nikdo nepřipouští potřeby revoluce k dosažení těchto změn podružných a jaksi soukromých: po dlouhá léta pracuje se o smír a doufá se v narovnání. Pokrok protestantismu částečně byl způsoben těmito nadějemi optimistickými; mnozí byli by ustoupili před vzpourou i chtěli jen důtklivě vyzvati stolici papežskou. Za tohoto prvního údobí otázky dogmatické nestavěly se v popředí: učení nabývá vší síly své a určitosti teprvé, když udrželo se pokolení od pokolení, bylo posvěceno časem a stalo se předsudkem. V XVI. století každé město mělo jiné učení, množstvím odstínův a výkladů tvořil se nepřetržitý řetěz mezi Římem a Vittenberkem; z toho vyplynulo přesvědčení, že i na poli vědeckém byla možna shoda.
Zajímavý příklad tohoto dlouhého trvání ideí umírněných a smiřlivých, jimiž pouze vysvětliti lze zvláštní dějiny prvotního protestantství, vidíme v tom, co děje se v jedné ze zemí koruny české, v Slezsku. Reformace pronikla sem velmi záhy a uchvátila velmi rychle velikou většinu obyvatelův; ale více než čtvrt století uplynulo, než uvědomili si význam a dosah volby své. Rozkol děje se znenáhla, velmi zvolna a velice opatrně; nejen protestanté po dlouhý čas tvrdí, že neoddělují se od církve, ale ani kněží, ač znepokojeni jsou ovšem ustanoveními ohrožujícími statky jejich neb aspoň obmezujícími moc jejich, s rozkolníky nezacházejí jako s odbojníky a nevylučují jich ze společnosti věřících; téměř až do roku 1550, když již většina far byla osazena od kněží ženatých, biskup Vratislavský dle jména zůstává stále náčelníkem všeho duchovenstva domácího.373.1
V Čechách události rozvíjely se za podobných okolností; učení Lutherovo, jež ostatně nepředstavilo se hned od počátku docela jasně, poznáváno bylo jen znenáhla, a jestliže šlechta a města blížily se ku protestantismu, hlavním důvodem toho nebylo zajisté ospravedlnění z víry. Zápas počal mezi dvojím smýšlením a dvojím směrem, a nikoli mezi dvojím vyznáním, nebo spíše rozdíly letor a povah, jež skrytě trvají ve všech společnostech a ve všech vyznáních, a jež tolikrát ukázaly se ve straně husitské, nalezly nové živly a jako nové záminky v Lutherově vyznání víry. Jedni, bázlivější, oddáni jsouce tradici, zachovávali věrnost starým řádům a posvátným obřadům; druzí, smělejší a důslednější, radostně přijali nauky německé. V obratu tom viděli přede vším prostředek, kterým by vyšli z lichého postavení a vyhnuli se poslušenství, které třeba trvalo jen dle jména, nicméně bylo stálou příčinou nesnází a pohoršení; na nejvýše lze říci, že poměrně mírný a konservativní ráz reformace německé podporoval rozšíření její tím, že uspokojoval svědomí. Ostatně protivníci i stoupenci Lutherovi stejně tvrdili, že jsou věrnými žáky Husovými, a celkem měli pravdu. Není pochyby, že Hus, jak jeví se nám ve spisech svých, zajisté byl by s rozhorlením zavrhl důsledky, jež více méně nezvratně čerpány byly ze slov jeho; ale prohlášením práva svědomí v skutku otevřel cestu všem revindikacím, a oprava mravní, o niž usiloval, byla nemožná, dokud neodložila se bázlivost, ve které tápalo se po století.
Pokrokáři měli nejen prospěch mravní, ale i patrný prospěch hmotný, jestliže se vydávali za pravé dědice husitův. Až do vítězství reakce katolické, ačkoli veliká většina národa opravdu obrátila se ku protestantství, v Čechách nemluví se o lutheranech, než jen o utraquistech; jméno zachovává se, i když upuštěno bylo od věci. Děje se tak proto, že reformovaní nechtějí připraviti se o prospěchy, jaké pojišťuje vždy držení stoleté. Stará církev národní při vší nedokonalosti svého zřízení tvořila přece pohodlný podklad a sílu, kterou zůstaviti protivníkům bylo nemoudré. Boj, kterýž o tuto věc počal v Čechách, není nepodoben zápasu, který strhl se mezi protestanty ve Francii, mezi orthodoxy a liberaly; obojí stejně prohlašujíce se za staré kalvinisty, jejichž dogmata zachovávají oni a ducha tito, hledí zachovati si výhody zřízení zděděného a stvrzení veřejného. Utraquism ve státě nabyl postavení zákonného, kompaktata tvořila nerozdílnou část privilegií zemských, kdežto jinak zákon zakazoval a trestal novoty a kacířství. Proto lutherani všemožně usilovali zmocniti se konsistoře, osazujíce ji lidmi přejícími učení vittenberskému, a úchvaty své hleděli zakrýti privilegiemi udělenými utraquismu. Nepřátelé reformace velmi záhy prohlédli tuto taktiku a odpověděli podobným tahem: panovníci, aby mohli se opříti pokroku nauk radikalních, stali se ochránci víry národní a vší mocí podporovali staré kacířství, proti němuž tak dlouho byli bojovali.
Tato politika protestantům českým byla jaksi uložena situací, ale vyplývaly z ní těžké nesnáze. Reformace německá celkem nezpůsobila bezprostředně valné zlepšení mravův a povznesení duchů. Kde původ má tato poměrná jalovost mravní ? - Zajisté příčiny její byly různé a hojné: povaha samého náčelníka, srdcem a duchem nejznamenitějšího mezi původci hnutí za této doby, ale - a snad právě proto - obsáhlejší, méně vyžadující, lidštější; myšlenky jím hlásané a ona svoboda křesťanská, která těsným výkladem měnila se v jakousi odevzdanost do hříchu; příliš veliký úkol panstva a převaha hmotných prospěchův; obecné poměry Německa nakaženého příliš dlouhým bezvládím. Buď jak buď, protestantism lutheranský nedal příliš mocného popudu k dobru: málo zbudil hrdin a méně ještě světců: s toho hlediska vyniká nad něj kalvinism i husitism.
Nad hořejším Labem lutheranism nezlepšuje se šířením svým. Nejen nejpověstnější věrozvěstové jeho, Cahera a Mystopol, jsou jen dobrodruhové bez přesvědčení a bez ceny mravní, nýbrž i církev od nich zakládaná, vždy strádá tímto pochybným původem. Čeští lutherani vždy jeví více ctižádosti než vroucnosti, více nesnášelivosti než odhodlanosti. Náčelníci jejich dychtí více po hodnostech nežli po mučennictví. Historik neodvažuje se voliti mezi nimi a katolíky, tak podobný cíl sledují a podobnými zbraněmi zápasí; pokud trvá boj, třeba jaksi přemáhati se, bychom nezapomínali, že Lutherani celkem jsou přece bojovníky - třeba nehodnými - za svobodu a pokrok; sympathie dostane se jim teprve v době zkoušky.
Okolí a čas působily zajisté nepřekonatelně na protestanty české: v malicherných hádkách ochablo nadšení náboženské a poklesly mysli, novou mízou nebyl ještě zmlazen tento příliš vysílený organism. I cáry staré církve národní, kterými přiodívati se pokládali za nutné, přispěly ještě k jich mravnímu úpadu. Přinuceni jsouce stále přetvářeti se, utíkali se k dvojakosti a dvojsmyslnosti, v této bídné politice utráceli část své důstojnosti a statečnosti. Neodvážili se nikdy vyznati víru svou, nebo správněji řečeno, neměli nikdy přesného a úplného vyznání víry. Neštěstím jistých situací bývá, že mysli nízké v nich si libují a duše šlechetné jimi se kazí. Protestanté čeští byli příliš vypočítaví, málo nadšení, příliš úskoční a obmyslní. Na sektu náboženskou upomínali jen nesnášelivosti svou; se všech druhých hledisk byli jen stranou politickou.
Z počátku zdálo se, že přejí jim události. Dle pověsti velmi pochybné Ludvík Jagielovec nebyl prý protivník reformace; však buď jak buď, muži, kterým za převratu roku 1523 svěřil správu Prahy, Hlavsa, Sobek a j., byli celkem nakloněni novým ideám a povzbuzováni od nejvyššího purkrabí Jana z Vartenberka. Na sjezdu stavů podobojích (1524) přijaty byly velmi vážné změny: mše, zachovaná na památku umučení Kristova, jest zjednodušena a sloužena bude českým jazykem; nepožaduje se vystavování svátosti a zakazují se mše nájemné a pověrné, zavržena jest tradice jakožto pravidlo víry, spisy Husovy a druhých mistrů mají závaznou moc toliko, srovnávají-li se s písmem. Cahera žádal, aby kněžím dovoleno bylo ženiti se, ale návrh jeho byl, ne-li odmítnut, aspoň odročen.376.1 - Spoléháno na dobrou vůli administratorův, aby znenáhla dokonali přeměnu, ale krok vykonaný byl rozhodný: jestliže by žádná příhoda nepřekvapila, veta bylo po utraquismu.
Tyto přeměny týkaly se hlavně zevnějších výkonů náboženských a obřadů bohoslužebných. Veliké pohnutí bylo v Praze. Lid lpěl tu na zevnějšku: "Jeho pověra a modlářství," píše vrstevník té doby,376.2 "jsou pošetilejší ještě a nenapravitelnější než u Římanů." Odporem, který nebývá neobyčejný, lid pražský s úplnou nevázaností duševní a s naprostou kolísavostí učení spojoval vášnivou oddanost ku posvátným formám. Vášně náboženské byly rozhořčovány hádkami a odchylkami posledních let. Národní cit lidu byl dotknut uváděním náboženství německého a v nových obřadech spatřována urážka památky Husovy. Uražená ctižádost vykořistila toto smýšlení.
Noví konšelé strany pokročilé, králem jmenovaní, hned od počátku nebyli jaksi oblíbeni. Starý administrator Korambus, kterýž ustoupiti musil stoupencům Lutherovým, byl jedním z původců sloučení všech tří měst Pražských v jednu obec; v trojici jsou tři osoby, vykládal, a jediný Bůh, Bůh nestvořil tři světy, ale jediný, proč bychom nenásledovali úmyslů Prozřetelnosti ? - Těchto upomínek bylo obratně užito od stoupenců Paškových.
Vůči těmto úskokům pokrokáři škodili si jak svou svárlivostí tak svou bázlivostí; proto za voleb nových protivníci jejich odňali jim přední úřady. Vítězové jmenovali výbor, jemuž uložen byl výklad dvaceti článků přijatých na posledním sjezdu strany podobojí: obnoveny byly dávné obřady, processí, vystavování svátosti, pozdvihování hostie. Cahera zpozoroval ihned obrat větru i obrátil podle něho svůj plášť: "Ve svých skutcích i slovech hleděl jen zalíbiti se lidu." Na výčitky přátel svých, na žaloby Lutherovy odpovídal, že navštívil mnicha toliko proto, aby prohlédna ho, mohl jej lépe potírati. Aby záruku dal novým spojencům svým, povolal zpět Koramba a vypověděnce, vypudil z města kazatele, kteří nepřestávali šířiti učení protestantské, lísal se ku katolíkům, navštěvoval kanovníky a stal se jedním z nejhorlivějších prostředkovatelů shody s Římem.377.1 Nezměnil cíle svého, i dále dychtil po arcibiskupství Pražském, ale nyní doufal, že obdrží je od papeže.
Pokrokáři však zachovávali ještě důležitá místa, a starověrci necítili se dosti pevnými. Dne 8. srpna 1524. vystřehli purkmistra Brikcího z Licka, že lid sbírá se zbrojně na Malé Straně. Brikcí z Licka svolal radu, aby chopila se potřebných prostředkův, ale zprávy rychtářů městských neoznamovaly žádného nepořádku, a konšelé upokojení hned se rozešli.
Náčelníci strany konservativní nedostavili se do schůze; roztrousili pověst, že poplach purkmistrův byl toliko záminkou, a pravým cílem shromáždění že bylo způsobiti převrat v obci a pobiti ty, kteří nechtěli upustiti od náboženství otců svých. Lid popuzený od náhončích Paškových běžel na radnici; v čele nejzuřivějších Ziga Vaníčkovic, spoluvinník Paškův, přepadl síň radní, přednesl velmi prudkou žalobu proti stoupencům Lutherovým a vzal u vězení přední členy strany protestantské. Ani prostřednictví Karla Minsterberského, ba ani zakročení královo neuchránilo jich od vyhnanství. Matěj poustevník napsal Caherovi list velmi důtklivý a přísný; byl vržen do vězení, z něhož teprve po jednoroční vazbě vyšel, aby byl z města vypověděn.377.2
Všeliké novoty byly přísně zakázány a pravá hrůza skličovala město. O sto let později katolíci mohli jen v platnost uváděti nálezy, o kterých tovaryši Paškovi usnesli se proti pokrokářům. - Obyvatelé pražští musili před úřady přiznati se k víře kališnické; kdo nechtěl, byl vypověděn. Pro příště každý, komu nebude lze dokázati, že kněz potvrzený konsistoří řádně požehnal sňatek rodičů jeho, bude pokládán za nemanželského a nebude připuštěn do žádného cechu. Kdo by po druhé přijal křest, bude v obličeji poznamenán žhavým železem a z města vyhnán;377.3 trest smrti ustanoven těm, kdo by rozšiřovali cizí učení.
Tato usnesení jsou ještě tím ohavnější, že nelze jich omluviti fanatismem. "Vůči těmto věrným žákům Kristovým, píše Jiří Písecký, byl každý dobrým křesťanem, jestliže klopil peníze, jakmile nechtěl platiti, kacířství bylo patrno. K nahnání strachu zuřili i proti chudým, vyháněli je potupně z města, znamenali je železem rozžhaveným, posílali je na hranici."378.1 V skutku událo se několik poprav.
Cahera po několik let vzdoroval opovržení všech čestných lidí i hněvu královu; konečně roku 1529 přikázáno mu, aby v jednom dni opustil město a v šesti dnech Čechy. Ferdinand svou náklonností náboženskou blížil se sice velmi straně Paškově, ale přede vším šlo mu o to, aby utišil mysli a zbavil se smělých pobuřovatelů. Žalostný konec tolika krásných snů! Cahera vypuzen byv z Míšně, kde kníže Jiří nechtěl ho přijmouti, vyobcován z Norimberka, bez přátel, beze cti usadil se v Ansbachu, oženil se a umřel jako hospodský.
Ačkoli představitelé starého utraquismu nevynikali mravní hodností a ač panství jejich netrvalo dlouho, přece toto intermezzo bylo velice osudné. Pokrokáři majíce v moci Prahu a vládnouce většinou v konsistoři, lehce byli by strhli massu národa, a přeměnou nebyl by zbuzen ani boj ani pohoršení. Ale nyní naopak Praha vymkla se jim na dlouhý čas: příliš živé byly tu tradice; ostatně králové drželi ji na úzdě; od té doby jsouc rozdělena kolísala a ku protestantství přistupovala toliko s ohradami a výhradami. Její neutralitou nebo bázlivostí byla velice oslabována horlivost a smělost novotářů, kdežto nepřátelství konsistoře hnalo je do postavení lichého a stavělo je jaksi mimo zákon. Postup reformace nebyl zastaven, ale revoluce dála se nahodile, bez programu, bez plánu a na místě, aby oživena byla církev národní, přibylo ještě zmatku a bezvládí.
Však nová víra šířila se dosti rychle. Ku propagandě učení lutheranského vše přispívalo, smýšlení vznešené i ohledy malicherné, nejbídnější a nejšlechetnější vášně. Při nedostatku kněží - jenž byl chronickým neduhem utraquismu - vysvěcení docházeli všickni kandidati, nechť přišli odkudkoli, školmistři, staří úředníci, dobrodruzi; mravnost jejich byla malá, a nevědomost veliká.378.2 Většině těchto nahodilých kněží latina byla na překážku; na místo ní rádi zaváděli češtinu nebo němčinu. Jejich theologické vzdělání bylo tak skrovné, že přijali často nová dogmata, netušíce ani, že odchylují se od katolictví; mnozí bez zlého úmyslu pouze a prostě kázali slova Lutherova. - Mnoho obcí bývalo u velikých nesnázích, když šlo o znovuosazení fary jejich; na jejich zoufalé volání konsistoř nedávala odpovědi; jen stěží podařilo se opatřiti místa nejdůležitější; přijímali rádi mnichy zběhlé, kteří přicházeli z Němec, nevědouce co počíti se svou svobodou a šťastni bývali, že nalezli skývu chleba. Jaké byly mravy tohoto kněžstva podloudného a sobě samému zůstaveného? Každý uhodne. - Doufalo se, že zrušením coelibatu potlačena bude hlavní příčina pohoršení, a mnohý měšťan pomýšlel při tom na své dcery dospělé. - Při hranicích prospívaly propagandě časté styky s Německem, společný jazyk a kmen. Některá města, která husitství odporovala nejprudčeji, nyní první volala kazatele lutheranské. - Ostatně působila výmluvnost Lutherova, všeobecný proud a kouzlo řeči. Tu a tam, hlavně v massách lidu oživovalo se utlumené nadšení náboženské; staré formule, zanedbávané od utraquistů, budily naděje v hloubi srdcí tak dlouho živené: svoboda slova božího, návrat církve Kristovy, evangelium, více nebylo potřebí k rozohnění duší prostých a něžných.
Působením příčin tak hojných a různých požár velice se vzmáhá, roste víc a víc. Protestantism bez odporu zachvacuje město po městě, Český Brod, kde již roku 1518 staré obřady jsou zničeny; Litoměřice, kde vzchází sémě zaseté Caherou; Trutnov, kam r. 1524 nový farář přivádí manželku svou; Žitava, kde mistr Vavřinec Heidenreich káže čisté slovo boží; potom, o něco později, velmi rychle Budějovice, Tachov, Kolín a j.379.1 Za odboje protestantů českých roku 1547 pouze pět měst neúčastnilo se vzpoury: Plzeň, Budějovice, Most, Ústí a Cheb; i většina těchto měst byla již velmi silně zasažena kacířstvím a některá brzo přecházejí ku protestantství; 379.2 o udržení katolictví nebo kališnictví pečují pouze králové.
Na venkově hnutí děje se stejně rychle a obecně, nanejvýš méně bezděčně a méně upřímně; působí tu více vypočítavost, věřící přistupují méně dobrovolně. Šlechta užívá příležitosti, aby své moci úplněji podrobila kněze, neb aby uchvátila zbytky statků duchovních, kteréž unikly dosud jejich lakotě; nedostatek řádných kandidatů jest jim záminkou, a znamenité kněze nalézají v mniších zběhlých nebo vypuzených z klášterů, kteří přicházejí zděšeni, zmateni, ochotni vykonávati všeliké dané rozkazy. U několika málo šlechticův obrat děje se z pohnutek čistších, z upřímné zbožnosti, z odporu k vyznání formalistickému a prázdnému, z prozíravého vlastenectví; ale všickni, buď důvod jejich rozhodnutí jaký buď, neobávají se překročiti práva svá, nutí-li poddané ke změně víry.
Svoboda svědomí vyšla ze zápasů, které následovaly po reformaci, ale není přímým důsledkem protestantismu. Poddaný musí následovati vrchnosti své: cujus regio, ejus et religio; zásady té užíváno s touže přísností a s týmž klidem duševním jak od lutheranů tak od katolíků. Tři rodové panští odňali katolictví celé severní Čechy.
Snadno lze domysliti se, že nedálo se to vždy bez těžkosti. Sedláci, jsouce přinucováni takto k opouštění víry své, nepodávají se vždy ochotně, nechtějí do kostela a chodí do okolních osad obcovat svým obvyklým obřadům; někdy shromažďují se na polích a v lesích, aby se k bohu modlili dle svého způsobu.380.1 Z toho soudilo se, že vítězství reformace bylo spíše domnělé nežli skutečné, a že zachovaly se důležité menšiny katolické, které reakci XVII. století přijaly jako vysvobození. - V poměrech tak všeobecných patrno je přehánění. Objasňuje-li chování šlechty způsobem drsným následky poddanství a dokazuje-li, jak bědnou představu měli tehdáž o svobodě a důstojnosti lidské, nesmíme přece obraz líčíti barvami příliš temnými. Prameny nevypravují ani o popravách, ani o houfném vypovídání, ani o nějakém stíhání, a urážkou pravdy bylo by přirovnávati zavádění protestantství ku vítězství katolíků po roce 1620. Svědomí nové doby stalo se citlivější, a právem uráží se řádem, který hrstce šlechticů přiznával právo masse lidu ukládati vyznání své, ale i tyranství má své stupně, a v XVI. století nemůže se mluviti o tyranství - na nejvýš o nátlaku mravním. Příklad měst jasně vyznačuje směr ovládající duchy; v zavedení nového vyznání jak měšťané tak sedláci viděli vůbec naději pokroku hmotného a mravního; bez velikého nadšení, ale bez odporu přijali proměnu jim ukládanou. - Jestliže však protestantism na duchy nepůsobil dosti pronikavě, příčina toho snad záleží v tom, že věřící byli toliko svědky revoluce; a jestliže proti vojákům Ferdinanda II. nebyli uchváceni hrdinstvím bratrstev Žižkových, stalo se tak proto, že uvykli si na jiné skládati péči o správu osudu svého a duší svých.
Spravedlivo jest také připomenouti, že reformace, zaražená ve svém rozvoji pronásledováním a válkami občanskými, byla potlačena dříve, než vydala své ovoce nejchutnější. V jejím životě tak krátkém a tak bouřlivém vliv, jakým působí na věřící, čím hlouběji vniká do srdcí, jeví se tím blahodárněji: v trojí veliké krisi, již přetrvala roku 1547, 1575 a 1618 bojovníci, kteří povstávají na obranu její, celkem zůstávají nedostateční, ale počet mučenníků jejích vzrůstá a mravní cena přívrženců jejích se zvyšuje, a ce jsou tři staletí pro náboženství a národ! Není pochyby, že protestantism český, kdyby osud byl popřál jemu delšího trvání, byl by sprostil se svého kalu, a historie, jež často ráda bývá přísná vůči němu, zajisté byla by nespravedlivou, kdyby stále nepřipomínala, že utonul v bouři dříve, než úrodné zárodky svobody a osobní důstojnosti, v něm obsažené, mohly dospěti k úplnému rozvoji svému.
Zatím vniknutí učení lutheranského nepřispělo zajisté k zlepšení hmotného a mravního stavu země. Nikdy nebylo zmatku většího. Osazováním velikého počtu far kněžími ženatými nebo cizími oslabena byla ještě víc autorita konsistoře. Nebylo žádné hierarchie, žádného řádu společného. Rozvrat rozmnožován i způsobem, jak prováděla se revoluce, postupně a pomalu; obce neobracely se najednou ku protestantismu, ale znenáhla opouštěly ten neb onen obřad, měnily jisté formule; změny dějí se tak nenápadně, že často nelze říci, kdy osada přestává býti utraquistickou a stává se evangelickou. Ves ode vsi různily se vyznání a víra. Kněží, přišlí ze všech konců světa, přidávali se k stranám nejrůznějším. Po žácích Lutherových přišli žáci Zwingliho, potom Kalvínovi, nehledě ku představitelům všelikých sekt, jimiž jen se hemžilo.382.1 Vyslanec benátský okolo polovice XVI. století počítá, že v Německu jest sedmdesáte sekt protestantských; ze všeho toho pochází prý takový zmatek, že většina obyvatelů prošla pěti nebo šesti vyznáními, a mnozí nevědouce, čeho se chopiti ani čemu věřiti, konečně nevěřili zhola ničemu. Tato nevázanost náboženská zhubila v nich úctu k zákonům a panovníkům.382.2 - Zmotanější ještě chaos byl v Čechách.
Pokrokáři, aby vytrhli se z nesnesitelného postavení, sotva že se zbavili Cahery, pokusili se opět sáhnouti na konsistoř. Na obranu svou staří utraquisté sblížili se s katolíky, ale všechno jejich úsilí bylo by marno bývalo, kdyby v králi nebyli nalezli nenadálého ochrance.
Ferdinand byl vroucí katolík. Giacomo Soranzo vypravuje, že denně přítomen býval dvěma mšem, zpovídal se a přijímal desetkrát za rok, chodil v processí každý pátek.382.3 Ze Španěl přinesl si víru poněkud bojovnou; ale zkušeností zmírnila se horlivost jeho. Nebyl nijak fanatikem. Ostatně za té doby není ani panovníků fanatických: Velmi rádi přenášíváme idee přítomnosti do minulosti, na příklad domýšlíme-li se, že reformace od počátku svého zbudila zuřivý hněv a nesmířitelné záští. Nikoliv; ani protestanté ani katolíci nevěřili v roztržku nenapravitelnou, ale nejochotněji vyhledávali nějaký modus vivendi. - Není-li to chvíle, kdy sami kardinalové rádi chtěli připustiti ospravedlnění z víry? -- Několika ústupky podružnými, potlačením nejpohoršlivějších zlořádů bylo by přinavráceno hojně rozkolníků; mnoho duchovních, důstojenstvím, vzděláním a ctností vynikajících, žádalo, aby papež některými obětmi zachránil jednotu křesťanství. Roztržka úplná nastala teprve po konciliu Tridentském, kde církev vlivem jesuitův odmítla všelikou změnu, laikům odepřela právo vměšovati se do správy její, přesně stanovila dogma a jasně vytkla rozdíly, jimiž vzdáleni jsou od ní nespokojenci. V této době také čelí odboji, chápe se opět vedení duchů, přívržence své ponouká k posvátné zuřivosti a k svaté válce ozbrojuje některé panovníky evropské.
U panovníků první polovice XVI. století není žádné stopy onoho nadšení křižáckého a oné chladné krutosti, kterou vyznačují se někteří nástupci jejich. I ti, kteří nezrazují papežství, dlouho váhají, vyjednávají, a přesvědčení náboženské není vždy rozhodnou příčinou jejich nestálé věrnosti. - Prostředky násilné protiví se jim. V Augšpurku markrabí Jiří Krňovský praví ku Karlu V., že raději hlavu svou položí na popravišti, než odřekne se slova božího: žádných hlav, milé kníže, řekl mu laskavě císař, žádných hlav.383.1
Snad více ještě nežli Karlu V. také bratru jeho Ferdinandovi protivil se zcela všeliký boj na život a na smrt; vyznání předložené Melanchtonem na sněmě Augšpurském nepůsobilo naň nepříznivě. Úzkostlivé pravověří nedotýkalo se ho, a horlivost, s jakou Pašek a Cahera vynasnažovali se o smír utraquistů s kurií, nezjednala jim ochrany jeho. Nepopíratelné držení moci skoro vždy přivádí u věřících jistou lhostejnost dogmatickou a jakýsi skepticism: pouze nebezpečím a bojem způsobena znenáhla nesnášelivost a vášeň, a bylo k tomu třeba dosti dlouhého času. Filip II. bude spíše katolík než král, Ferdinand I. byl přede vším král. Jenom že politikou a prospěchem moci své puzen byl vždy více na stranu Říma.
Z prvu náklonností svou, povinností a vypočítavostí byl spojencem bratra svého. V Němcích císař neustále narážel na odpor protestantův;. ať šlo o Francouze neb Turky; evangelíci - jestliže nespojovali se s nepřáteli - aspoň odpírali mu pomoc. Shoda Habsburků s kurií nebyla vždy upřímná, ale Ferdinand nemohl pomýšleti na roztržku; potřebovalť příliš její podpory mravní a jejích příspěvků peněžitých. V zemi, kde jednota panovníka s duchovenstvem nikdy nebyla opravdu porušena, všeliké oslabení moci duchovní zasahovalo panovníka. Reformace učinila pokrok nejrychlejší v Uhřích a v Rakousích; kdo byli jejími nejráznějšími představiteli? Náčelníci opposice, páni, kteří v ní viděli hlavně prostředek k rozmožení svého bohatství a svého vlivu. Moc královská neměla zajisté žádného prospěchu, jestliže statky duchovní uchvátila šlechta, nebo jestliže moc vykonávaná nad poddan:ími jejími vzrostla ještě autoritou, kterouž osobovala si nad kněžstvem.
Je tudíž zcela přirozeno, že Ferdinand hleděl vzepříti se revoluci. která děla se před očima jeho. V Čechách směr jeho jednání jasně byl vyznačen: v náboženství užije postupu, který jemu tak dobře vydařil se v politice; šetřiti bude smluv, vykládaje je ve svůj prospěch, a zapoví všeliké podezřelé novoty. Postavil se na půdu kompaktat, kryl se zřízením zemským, tvářil se jako ochránce zákona a náboženství národního proti těm, kdož utraquism zachovávali toliko na oko. Postup to velmi obratný: nejen pokrokáři od té doby jevili se jako buřiči, ale král přidružoval k sobě všecky bázlivé, umírněné a přírůstkem důležitým rozmnožoval hrstku katolíků, kteří sami o sobě nemohli podstoupiti boj.
Na sněmě r. 1537 vytkl velmi jasně stanovisko, které hodlal zaujmouti: mnoho prý jest nepořádků ve věcech náboženství; mnozí vydávají se za utraquisty a v skutku nejsou ani utraquisty ani katolíky, - i žádal, aby stavové zachovávali kompaktata, jakož i on sám zavázal se zjednati jim platnost. Většina sněmu přijala toto prohlášení s význačnou chladností.384.1 Co nám do kompaktat? namítali někteří páni; jimi nechceme se říditi, ale slovem Páně. Návrh, jaký stavové předložili králi o uspořádání církve české, nejen nepřipravoval smír s Římem, ale byl by zůstavil volnou cestu šíření se protestantství. Ferdinand byl velmi nespokojen, ale těžká a nešťastná válka počala opět se Solimanem, a zatím co zaměstnán byl událostmi uherskými, lutherani rázně prováděli úmysly své.
Po několik let stavové lutheranští osazovali konsistoř kněžími, kteří přáli novotám. Roku 1541 zvolili za administratora faráře od sv. Mikuláše Jana Mystopola, v jehož ráznost měli plnou důvěru. Byl to nový Cahera: nerozvážlivý a zbabělý, nepokojný a nestálý, nemaje ani pravého přesvědčení, ani skutečného nadání, svou věc poškodil přílišnou horlivostí, porušil ji nesnášelivostí a zradil ji ve chvíli nebezpečenství. Zatím byl nástrojem velmi poddajným, vždy ochoten jsa chopiti se iniciativy v opatřeních, jakých přáli si stavové. Roku 1543 Mystopol shromáždil kněžstvo pod obojí a předložil mu několik otázek: Je-li mše obětí? Sluší-li vzývati svaté? Docházíme-li spasení vírou čili skutky? - Starý obřad národní v duchovenstvu měl ještě velký počet stoupenců; strana konservativní byla vedena ráznými náčelníky, opatem kláštera emauského Janem Nožičkou, děkanem kouřimským Bartoškem a přede vším farářem svatohavelským Pavlem Bydžovským, jenž po několik let pronásledoval udavačstvím svým kacíře a pro přílišnou horlivost svou byl i úřadu svého zbaven385.1; spoléhali na podporu krále, velmi nespokojeného tímto shromážděním duchovenstva, jež mu nebylo ani ohlášeno. Zbylou vážností k minulosti a také drsným jaksi způsobem otázek byla zaražena většina. Prohlásila sice, že mše není obětí, ale o druhých obou kusech, ačkoli lutheranů zjevně bylo mnohem více, rozpakovala se rozhodnoutí. Mystopol na pomoc si povolal laiky. Shromáždění vyhnulo se otázkám dogmatickým, ale usneslo se o potlačení obřadů původu lidského - mše, processí, vystavování svátosti oltářní, modliteb za mrtvé, vzývání svatých a j.
Král nálezům synodu odepřel schválení. Když mu byly předloženy, odpověděl na ně toliko zasláním opisu kompaktat. - Mystopol rozhodl se, že nebude konati processí obvyklé o svátku Husově. Zda král přikáže obřad, církví zavržený? a jestliže nezakročí, hradba je stečena. Ferdinand prohlédl léčku: málo staral se o koncilium Kostnické, víc o své vlastní právo; Mystopol, přinucen byv vésti průvod, hněvu svému ulevil v prudkém kázaní: byl obeslán před krále spolu s jedním stoupencem svým, Václavem Mitmánkem. Ten byl také ducha nepokojného, prošel mnoho zemí a změnil mnoho vyznání. Z Jednoty přešel ku protestantismu oblíbiv si, jak vypravuje jeden z protivníků jeho, "více prý svobodu těla pode jménem a zástěrkou svobody křesťanské". Po mnohých cestách vrátil se do Prahy, stal se utraquistou a byl jmenován členem konsistoře (1540). Měl dosti smělosti i vzdělání a v příhodné chvíli užíval dřívější víry své: bratr mluvil z něho, a nikoli lutheran, když řekl Ferdinandovi, že úkolem panovníků jest, aby chránili svých poddaných proti nepřátelům zahraničným, a nikoliv aby spravovali víru jejich, že "jsou od Boha ustanoveni k řízení věci světských a nikoli duchovních". Král poslouchal bez námitek: věděl, kdy na něho dojde. Páni, kteří poháněli Mystopola, poznali brzo, že hra stává se nebezpečnou, i vzdálili se z města; rada pražská byla obnovena a členové podezřelí z náklonnosti k administratorovi odstraněni. Mystopol nijak nebažil po mučennictví: byv opuštěn od stavů, poddal se a slíbil, že bez nového k tomu svolení nebude více kázati; Mitmánek byl vypověděn. Ferdinand povzbuzen byv lehkým úspěchem svým, rozkázal, aby nebyli trpěni kněží ženatí. Starověrný utraquism jásal, a v kostelích jeho faráři chválou zahrnovali panovníka spravedlivého a moudrého, kterého Bůh zbudil na vyhlazení bludu.
Brzo však bylo na jevě, že jestli protestanté nejsou ani dosti silní, ani dosti smělí k vykonání svých ctižádostivých záměrů, není přece nijak snadno odníti jim půdu získanou. Šlechta na statcích svých nedbala zhola rozkazů králových; v Praze veřejné mínění velmi bylo pobouřeno; válka v Uhřích stále trvala, tak že doba nebyla vhodnou k popuzení odboje. Jestliže někteří muži v okolí Ferdinandově z přesvědčení nebo z vypočítavosti jevili velkou horlivost, jiní obávali sě počátku nové doby válek občanských. Když dvě strany náboženské dlouho trvají vedle sebe, strana mírných, skeptikův a bázlivců velmi rychle dospívá k myšlence o snášelivosti. I mezi katolíky oprávněné hlasy odporučovaly snášelivost. Ferdinand zastaviv se, dovolil Mystopolovi znovu kázati a osvědčoval úctu svou náboženským svobodám zemským.
Obě strany celkem zachovávaly své postavení. V těchto prvních půtkách zkoušely své síly: ani jedni ani druzí nepouštěli se daleko, protože znali neustupnost protivníků svých, a sázka byla příliš veliká, aby slepě odvážili se boje. Pokrokáři na příště věděli, jak postupovati; k dosažení svých cílů spoléhají již jen na násilí; straně katolíkův a starých kališníků pomáhati budou všecky síly, jimiž vládne obnovená moc královská. Nezdarem svým stavové spíše byli rozhořčeni nežli postrašeni: k četným příčinám nespokojenosti s králem přistoupila ještě jiná, palčivější. Nebylo možno žádného narovnání mezi králem, jenž uznával toliko opravy, schválené od stolice papežské, a mezi stavy, kteří především pomýšleli na plné odtržení své od Říma. Konflikt nebezpečný a žalostný, protože v zápětí měl osudnou roztržku národa s panovníkem, a protože tento musil se státi pouhým nástrojem menšiny. Představme si, že by Jindřich IV. tvrdošijně ukládal protestantism Francii! Za takovýchto okolností král nebo národ musil podlehnouti; jen jedno rozřešení bylo možné, bud změna dynastie nebo vyhubení kacířů, to jest národa.
Lutherani, jakkoliv oprávněné byly požadavky jejich, nebyli příliš bojovni. Vedl je stav panský, jemuž zatím nebylo se obávati velkých změn, a jenž dosti vlažné jsa víry, prohlédal nebezpečí všelikého dobrodružství. Hlasovati, usnášeti se a voliti proti přání Ferdinandovu, osazovati fary kněžími ženatými: budiž; předchozími událostmi byli k tomu oprávněni, a nebezpečenství nehrozilo veliké. Ale nemínili pustiti se do zjevného boje s králem, spoléhali na čas a náhodu, obávali se neopatrnosti, jejíž následky mohly býti nedohledné. Města, pokládajíce se za nepřemožitelná, ráda by byla postupovala rychleji; ostatně za oněch bojů nejmenovaných odpovědnost rozděluje se a neděsí již nikoho: ale stav městský zdržován byl konšely jmenovanými od krále, kteříž opírali se o závažné menšiny katolické neb utraquistické. Pokud události zahraničné nepřivábí pokrokáře, odboj celkem zůstává pravdě nepodobný.
Ani potom, když protestanté byli povzbuzeni zprávami zahraničnými, o podniknutí boje nesnažili se co nejhorlivěji lutherani, ale druhá strana rozkolníků českých, bratří čeští. - Jednota přijímá tehdáž skutečné vedení boje proti reakci a podstupuje úkol mnohem větší, než k jakému oprávněna byla poměrně malým počtem svých věřících.
Jednota - a to vysvětluje se počátky jejího rozvoje a jejím cílem vytčeným - neměla úplného a soustavného učení theologického. Veliká to příčina slabosti. V těchto základních otázkách přesnost a hloubka jsou potřebnými podmínkami vší propagandy; věřící neradi svěřují spasení své kněžím, kteří nezdají se jim pravdy jistými. Příčina to také nestálosti a proměnlivosti: o některých kusech; často velmi důležitých, víra bratří kolísá, mnohdy mění se úplně každým pokolením; často zvolení nového biskupa znamená skoro přijetí jiného vyznání víry. Proto Jednota zvláště lehce podléhá cizímu vlivu; za Augusty kolem polovice XVI. století bratří málem by byli úplně splynuli s lutherány, a jestliže Blahoslavovi podařilo se zachrániti skutečně nezávislost církve bratrské, tato s hlediska dogmatického stále zůstává ve vleku druhých sekt protestantských.
Však klamná by byla domněnka, že bratří od počátku vyznávají idee lutheranské, jež částečně přijímají později. V skutečnosti hluboké rozdíly byly mezi nimi a mnichem vittenberským: nejzjevnější z nich, zachovávání sedmi svátostí, coelibát kněží, druhý křest neofytům ukládaný, nebyly nejvážnější. Ospravedlnění z víry dle učení Lukášova bylo v skutečnosti mnohem bližší tradici katolické nežli učení Lutherovu; o sv. večeři Páně br. Lukáš srovnával se s protestanty švýcarskými a francouzskými, nikoli s německými. Za těmito odchylkami dogmatickými skrývala se jakási podstatná nesrovnalost: přese všecky ústupky přirozená nedůvěra bude vždy oddělovati bratry od lutheranův, i ve chvíli, kdy bojují vedle sebe, nemohou přemoci bezděčné nechuti. Náčelníci Jednoty nejasně jsou si svědomí, že představují něco jiného než lutheranství; jdou za jiným cílem, vyhledávají jiného požehnání.
Ale zároveň mají ducha bádavého a duši ušlechtilou, bez žárlivosti a sebelásky; nikdy netvrdili, že sami o sobě tvoří církev, že jim jediným svěřena jest pravda. Sympathicky sledují vše, co děje se venku, hledí vjíti ve styky s těmi, kteříž oživeni jsou touž dobrou vůlí, sní o zřízení jednoty křesťanské v jakémsi dobrovolném splynutí duší.
Charakteristický rys dějin jejich - a dojemný: tito chudí a velmi nevědomí lidé ušlechtilostí srdce a povahou vyrovnávají se humanistům, povznášejíce se nad předsudky a záští stran nebo národů. Později tato prostornost myšlení, obyčejům lutheranů velmi odporující, vzdaluje Jednotu od nich a sbližuje ji s kalvinisty. Ale této chvíle pudila je k Lutherovi. - Jádro věřících, k dogmatu vždy dosti lhostejné, neprohlédalo jasně důležitost kusů sporných a s pohnutou pozorností sledovalo úsílí těchto nových dělníků Páně. Někteří poněkud neopatrně vešli v styky s Lutherem, odebrali se do Vittenberka přinesli i knihy odtud. Ale illuse netrvaly dlouho. Příklad Německa v těchto letech vření byl málo vzdělavatelný; mladíci, vracející se ze Sas, často nedovedli se mírniti, mluvili o Jednotě "jako o zvrhlé sektě mnišské, jejíž kázeň protiví se evangeliu", staré řády chtěli nahraditi svobodou křesťanskou. Nicméně strana nečetná sic, ale činná zůstávala nakloněna těsné jednotě s protestanty; podřízeností bratří co do spekulace theologické usnadňována byla cizí propaganda, a taková byla tehdáž síla popudu a výboje vznikající reformace, že Jednota byla by asi bývala stržena proudem neb aspoň oslabena rozkolem, kdyby Lukáš svou autoritou uznanou a svou vytrvalostí nezlomnou nebyl se postavil proti hnutí.
Vyslán byv do Italie za příčinou studia valdenských obcí náboženských, Lukáš vrátil se odtud poněkud sklamán (1498); jim spíše by bylo připojiti se k nám, napsal v polemickém spise svém proti Janu Vodňanskému. Po vítězství svém nad Menší stránkou obnovil Jednotu, dal jí učení, v přečetných traktatech ustavil zásady víry388.1 její, takže až do zániku svého žila duchem jeho. Pokládaje pokrok její za své dílo, právem honosil se jím. Zda roztržení a zkáze zůstaví tuto církev, již Bůh zjevně provázel požehnáním svým? Zdaž opustí půdu pevnou, na niž Jednotu postavil, aby se přidružil k pochybným úspěchům revoluce, která neměla ještě ani ústrojí ani programu hotového ? Rozhodl se rychle: bez hněvu, bez prudkosti se vší možnou šetrností, aby nepopudil Luthera,389.1 velmi jasně vyznačil dogmatické rozdíly bratří vůči Němcům, zaujal postavení nikoli v předu voje protestantského, nýbrž mimo něj a pro Jednotu dožadoval se úplné samostatnosti. Zároveň co ve spisech četných i rozmanitých hájil dogmat starých, vystupoval činně, svolávaje kněží, vybízeje k zachování posvátných řádův, odstraňuje osoby podezřelé, konejše netrpělivé. Až do smrti své (1528) pevnou rukou řídil stádce sobě svěřené.
Hnutí bratrem Lukášem stěží zdržované propuklo opět novou silou po smrti jeho; bratří znenáhla blížili se k reformaci a ve většině důležitých článkův opustili své zvláštní vyznání; ale úsilí Lukášovo nebylo neplodné. První doba minula, doba nerozvážlivého nadšení a obětí, které by byly vedly k zříkání a podobaly se k samovraždě. Jednota, i když za Augusty stane se téměř úplně lutheranskou, nicméně bděle a žárlivě zachovává své obyčeje, své obřady, svůj život vlastní; spojí se s protestantismem, ale nesplyne s ním. Možná-li radovati se z toho ? Prosté a pouhé přestoupení bratří k reformaci bylo by zjednodušilo otázku náboženskou, usnadnilo její řešení, rozkolníkům českým zajisté pojistilo pomoc protestantů německých a potlačilo příčiny roztržek, jichž využitkovali katolíci. Ale nebylo-li naopak třeba, aby sekta, chráněna jsouc samou menšinou, uprostřed všeobecné zkázy mravní zachovala idae oddanosti a obětavosti ? Zda z církve lutheranské byli by vzešli Budovec a Žerotín, Blahoslav a Komenský ? A onen nepomíjitelný pomník jazyka českého, bible Kralická, kým jiným byl by zbudován ? Naproti lutheranům úkolem bratří bylo představovati směr volnější i vážnější, víru vřelejší i obsažnější. Buď soud náš o tom jaký buď, - nechť hledíce spíše k výsledku událostí, litujeme neustupnosti bratří, nebo jati jsouce podílem jich v slavném dědictví národa, chválíme jejich vytrvalost, - jedna věc jest nepochybná, totiž mocný vliv br. Lukáše na události. Byltě muž mocný v slovu i skutku, praví jeden z nejslavnějších nástupců jeho (Blahoslav), věrný, pilný, učený a nedadoucí se přemoci, jakého sic nikdy nebylo v Jednotě. V této společnosti svatých zdá se nám skutečně jako výminkou: nemáť ani prostoty duše a vřelosti srdce Chelčického nebo Řehoře, ani něhy a kouzla Blahoslavova; jeho život neprošel příhodami tragickými, které dramaticky přerušují život Augustův, ale bratr Lukáš s vlastnostmi vůdce spojuje důslednost a pevnost cílů theologa. Po dvakrát zachránil Jednotu, když vytrhl ji z vlivu Menší stránky, jejíž úzkostlivostí byla by odsouzena bývala k věčné prostřednosti, a když bránil ji, aby neodpadla k lutheranismu.390.1
Nástupce Lukášův Martin Škoda (1528-1532) neměl ani jeho nadání ani jeho vážnosti. Proto strana lutheranská zmahala se opět mezi bratřími. Celou řadu mladých mužů, prudkých a vzdělaných, skličoval téměř rozjímavý život prvních věřících. Horečka proselitismu zbudila se v nich při pohledu na zázračné úspěchy reformace. Světa bylo lze dobýti: zda ponechá se to jiným, snad méně hodným? Zda bratří vydáni zůstanou stále pronásledování dekretů královských? Šlechta, která až posud chránila Jednotu, třeba k ní se nepřipojila, povzbuzena jsouc příkladem knížat německých, veřejně vyznávala víru svou; do Jednoty vnesla nového ducha, méně pokorného, spíše bojovného, i podporovala stranu, která chtěla sblížiti se s Lutherem. Obnoveny tudíž úřední styky s náčelníkem reformace německé, jež za posledních let byly přerušeny.
V pokročilé straně této vynikal od té doby muž, kterému po půl století dostalo se vedení Jednoty, Jan Augusta. Na synodě brandýské r. 1532 jakožto prostý kněz stal se tlumočníkem všech, kdo přáli smělejšímu jednání a novému směru; úzká rada velikou většinou skládala se z přátel a pomocníků Lukášových: Augusta prohlásil, že třeba jí vlíti krev mladší, a s přímostí, která pohoršila mnohé věřící, navrhl kandidaturu svou a přátel svých. Většina vyslovila se pro něho; hlavní náčelníci strany mladší Benedikt Bavorynský a Jan Roh byli zvoleni za členy užší rady; nový biskup Augusta vzal sídlo své v Litomyšli, jež té doby stala se hlavním sídlem Jednoty, i postavil se v čelo hnutí.
Podivný to nástupce Chelčického! Byl pln vroucích a smělých myšlenek; sami protivníci jeho chovají k němu bezděčnou úctu a tajnou sympathii, ale jeho prudkostí, nekázní a svéhlavostí často znepokojovány a vyrušovány byly ovečky jeho, První biskupové bratrští jsou světci, Lukáš je theolog, Augusta náčelník strany. Blahoslav, jenž neměl ho rád - bylť mezi nimi krom upomínky na trudné boje veliký rozdíl v povaze - líčí jej výrokem znamenitým: "byl ducha Themistokleova", nic nemůže lépe vysloviti onen soubor vlastností stkvělých a nebezpečných, jimiž bratří vedením jeho měli na chvíli státi se nejpřednějšími představiteli kacířství českého a býti vydáni tak krutým zkouškám.
Máme dvě podobizny jeho, dosti si podobné: obličej bledý, čelo vysoké, ústa jemná, oči jiskrné; celá tvář tato dýše rozumem a rázností. Vzdělal se sám, pracně a těžce zjednal si vědění své a víru svou; jakožto syn kloboučníkův nejprve chtěl pokračovati v řemesle svého otce; byl vychován v utraquismu, ale cítě se povolán k osudu jinému, neměl na dlouho stání v tomto plachém a zvrhlém učení. Toužil po velikých věcech a liboval si v situacích nesnadných, protože žádná nepřekonávala smělost jeho aniž mařila důvěru jeho, rychlý v obratech, živé obrazotvornosti, spíš odvážlivý nežli vytrvalý, váben byl k novotám. Činnost jeho často bývala bouřlivá, a mnohdy přání svá pokládal za skutečnost. Rád jiné rozněcoval svým nadšením, a často podařilo se mu to. Žádná práce neodstrašila horlivost jeho, žádné utrpení nepřemohlo jeho přesvědčení, duch jeho byl dosti vysoký pro všecka nebezpečenství a pro všecku ctižádost. Bylo v něm něco dobrodružného a něco apoštolského; každý, kdo přiblížil se k němu, podléhal kouzlu jeho, v líčení vrstevníků jeho, přátel i nepřátel, jméno Augustovo vyslovuje se s jakýms údivem. Ač nízkého byl rodu, přece nejslavnějším pánům vnukal úctu téměř bázlivou; nemaje dosti na správě svědomí jich, chtěl býti vůdcem politiky jejich a provedl záměr svůj. Nekonal nikdy pravidelných studií: nicméně byl znamenitý spisovatel, zvláště proslulý polemista, dychtivý boje, rychlý k ráně, neohrožený a neúnavný. Ve spisech i činech svých ovládán jest nadšením, a proto výmluvnost jeho je veliká. Zvolil si Luthera za vzor, a Blahoslav, jenž slyšel oba, poznamenává, že nikdy nebylo kazatelů sobě podobnějších a kázaní úchvatnějších. Hořelo prý všecko i slova, i výřečnost i posunky, vše sdružovalo se k zvýšení účinu: posluchačstva bylo unášeno proudem této řeči. Blahoslav, jehož vkus byl jemnější,392.1 a jenž přednost dával vlastnostem prostším, svědčí s jakousi lítostí o pohnutí způsobeném těmito kázaními, bohatými a překypujícími, ale nemohl se mu sám ubrániti.
Augusta připomíná na Luthera nejen jako řečník: Na neštěstí síly jeho neodpovídaly ani velikosti záměrů jeho ani povaze ducha jeho. Užijeme-li jeho slov, byl orlem zalétlým mezi holuby. Přese všecky přeměny přestálé Jednota od počátku vyznačovala se rázem nevyhladitelným: bylať houfcem křesťanů bázlivých, pokojných, jichž přání vztahovalo se k životu tichému, rozjímavému, a jak paradoxní byl záměr, učiniti církev bojovnou z oné sekty, jejímž učením bylo báti se věku a vědy! Z toho pochází skrytá opposice vojínů proti vůdci, kterou seslabuje se boj a porážka činí se nevyhnutelnou; biskup nejpodivnější, jakého kdy měla Jednota, a od něhož uvržena byla v nejhorší neštěstí. A přece takové je kouzlo marnosti světské i pro srdce nejvíce od světa odloučená, že bratří dlouho zachovali jakousi tajnou lásku k muži, který způsobil jim nejhroznější pronásledování; a jehož vítězství bylo by zkázou bývalo církvi jejich.392.2
Augusta znal jasně cíl svůj. Chtěl vybaviti Jednotu ze stavu poddanosti a ponížení politického, v němž neustále živořila, a jenž dle mínění jeho neodpovídal již skutečným silám jejím, a chtěl dáti jí vedení všeho náboženského hnutí českého. Spoléhal při tom na podporu theologů cizích, a chtěl získati ji ústupky dogmatickými; bratří tudíž přidruží k sobě všecky Čechy nespokojené utraquismem a posílíce se jak svými spolky zahraničnými tak přistoupením většiny národa přinutí krále, aby uznal svobodu slova božího. Plán nebyl pouhým přeludem. Budovec a Žerotín ujali se ho opět, ale pozměnili jej a nepojali - zvláště vzhledem k Jednotě - tak odvážných snah; ve své původní formě a za skutečných okolností byl neobyčejně nebezpečný a odvážný.
Byl podniknut poněkud spěšně a hlučně. Úzká rada Jednoty užívajíc při Lukáši jeho vlastních zásad, prohlásila, že spisy jeho nejsou závazné, leč pokud shodují se s evangeliem, jediným to pravidlem víry. Potom nedbaje tradice, Augusta s přáteli svými změnil starou konfessi tak, že přizpůsobena jest ponenáhlu ku konfessi Augšpurské: obyčej křtíti po druhé neofyty, na který již od doby delší zapomínáno, byl výslovně zanechán; coelibat kněží byl zachován, ale ne již jako pravidlo od biskupův uložené, nýbrž jako zkouška od služebníků božích dobrovolně přijatá; o svátostech, o ospravedlnění z víry, o přijímání, učení bratří bylo tak pronikavě změněno, že Luther nerozpakoval se nijak schváliti jejich vyznání víry.393.1
Roku 1533 za úvod jejich konfesse napsal předmluvu velmi pochvalnou; dlouhé jednání, jež předcházelo tento spis, a jehož účastnili se nejslavnější theologové němečtí, Melanchton, Justus Jonas, Bugenhagen a j., dodávalo mu rázu úředního. "Po mnohých rozmluvách," píše Luther, "shledal jsem, že bratří vyznávají naši víru slovy poněkud rozdílnými." - Okolo téže doby Augusta vypravil posly ku předním představitelům západního protestantismu, kteří přinesli od nich nejvřelejší povzbuzení: Capito, Bucer, Kalvín v listech svých blahopřáli jim k věrnosti jejich v slově Kristově. Od té doby styky bratří s kalvinisty stávají se vždy důvěrnějšími.
Bratří náhle vycházeli z osamocení, v němž až posud udržovala je pohrdavá lhostejnost veřejného mínění, nabývali vážnosti ve světě: knížata Jiří braniborský, Fridrich saský čtli jejich katechismy a schvalovali je; Luther uznal je jaksi za své spolupracovníky: "Buďte vy apoštolé čeští", pravil Augustovi, "já s mými budeme apoštolé němečtí. Dělejte vy dílo Kristovo, jak se vám příčiny podávají tam, a my dělati budeme, jak se nám podávají zde."
Augusta, posílen jsa souhlasem s ciziny docházejícím, rozvíjel neobyčejnou činnost. Potíral Habrovanské, aby bratry zbavil všelikého podezření ze shody s přemrštěnými sektami, a prudce dotíral na kněžstvo utraquistické: obrat potřebný snad, protože šlo o to, dokázati všemu světu, že v Čechách Jednota sama hodna jest provésti šťastně dílo Kristovo - ale též velmi neopatrný. Jeho podnětem bratří upouštěli od obvyklé zdrželivosti své; zdáli se vyzývati pronásledování, vzdorujíce zřejmě nařízením, jimiž postaveni byli mimo zákon, a jež nebyla zrušena, i když se jich neužívalo; velmi čilou propagandou svou získali hojně přívrženců: poprvé otevřeli sbor v Praze (1544);394.1 roku 1540 v Mladé Boleslavi shromáždil se veliký sjezd pánův a rytířů bratrských. Augusta světil tu jahny a kněží s úmyslnou okázalostí a za text kázaní svého vyvolil významné místo písma svatého, kde mluví se o ustanovení Matějově na místo Jidášovo.
Hnutím bratří nebyli znepokojeni jenom utraquisté. Nepřátelé jejich tvrdili, že ve schůzkách jejich mluví se o sesazení Ferdinandově: zajisté pouhé pomluvy! Kdo by však mohl popříti, že páni, kteří podporovali Augustu a kteří popuzováni byli přechvaty královými, časem neklonili se k myšlence, s věcí boží mstíti i své vlastní škody ? Chování rozkolníků změnilo se úplně: dříve poddávali se utiskování, nyní pozvedali hlavy, stěžujíce si do bezpráví a žádajíce ochrany zákonné. Roku 1535 podali Ferdinandovi vyznání víry: bylo podepsáno od dvanácti pánův a třiceti tří rytířů; událostmi německými král římský byl poučen o pravém významu těchto konfessí takto na hrotu meče podávaných. Přinášel ji pan Kunrat Krajíř z Krajku, nejhorlivější pomocník Augustův, pravý světský náčelník Jednoty. Rozmluva byla bouřlivá: "Rádi bychom věděli, co vás vedlo k přijetí této víry; ďábel vás svedl." - "Nikoli ďábel, milostivý králi, ale spasitel náš Ježíš Kristus písmem svatým." Ferdinand, zachvácen byv náhlým výbuchem hněvu, zkřikl: "Do čeho se pletete? Nejste ani papež, ani císař, ani král, věřte si, co chcete, co nám po tom? Jděte si třeba do pekla, o to mně nejde. Ale nedovolíme, abyste na dále se scházeli a tropili všeliké neplechy své; toho nedopustíme, bychom při tom měli ztratiti korunu svou. A již dosti řeči této!"395.1 - Však o něco později král jal se smýšleti méně nepřátelsky; ani vůči bratřím okamžik nezdál se mu příhodným, aby se pustil daleko; ale neprominul jim toho připomínaje si, že ku potrestání jich může toliko obnoviti dekret svatojakubský.
Věděl jistě, že od většiny sněmu podporován bude proti Jednotě: té chvíle právě povzbuzován byl od ní proti bratřím a zahrnován udavačstvím jejím. Neustálá tajná zášť utraquistů proti Jednotě byla roznícena útoky Augustovými. Běda! Kněžím jejich přezdíval lakomců, opilců, zlosynů, svatokupců: dovedou mu již ústa zacpati! Jak žalostného divadla poskytují tyto roztržky, jež nyní nejsou ospravedlněny žádným podstatným rozdílem dogmatickým! Zda v skutečnosti Mystopol právě tak jako Augusta nesnaží se o těsné spojení s lutherany? Obě strany oddalovaly se od sebe starými vzpomínkami, hněvy zbylými po dávných sporech, slepým duchem výlučnosti, všední řevnivostí dvou církví, svářících se o duše; a tato bědná soutěž zhoršována byla podněty vedlejšími, záštím osobním, zištností nebo marnivostí, které dráždily šlechtu nebo kněžstvo obou stran. Maličkosti, které v srdcích zůstavovaly nezapomenutelnou nevraživost! Když v poslední chvíli zřejmou a nalehavou potřebou shoda zjednala se mezi oběma velikými stranami v Čechách, jest nejistá, neupřímná a rozptýlí se po první porážce a nebyla by snad přežila vítězství.
Stádce Augustovo počalo se plašiti: všecken tento lomoz, tyto polemiky hlučné, toto záští, které viděli zmáhati se kolem sebe, nemátlo pouze statečnost, ale znepokojovalo i svědomí. Bratří stenali, že zapleteni byli do nebezpečenství, k jakému se nehodili. Žádná sekta nikdy neměla menší náklonnosti a nadání ku propagandě. Komenský, jenž církev tolik miloval a jenž znal ji tak dobře, podotýká při této věci: "Naši tedy ani vůdci ani stoupenci bouření býti nechtěli, soudíce, že jest více radno přičiňovati se k tomu, aby byli dobrými nežli učenými, a selštějším tím názvem (jak dí Seneka) spokojujíce se, aby dbali spíše na mír, svornost a zachování řádu nežli na stíhání jiných".396.1 "Ačkoli zajisté kořen víry pevný v sobě majíce, nepřemoženi byli, avšak patrné jest, že darů božích více měli nežli jich jiným ukázati a o ně se sděliti mohli. Odkudž i ta choulostivost šla, že ani v těch obcech, kdež byli a patrony měli, celých církví se neujímali, druhému kněžstvu toho nechávajíce, sami pak na těch jen posluchačích, kteří se k nim dobrovolně od oněch obraceli, přestávajíce.396.2
Jednota naše; praví jiný ze spisovatelů jejích,396.3 jest mladých kuřenců zpívání, Luther pak a jiní učitelé jsou staří kohouti. - Tato zdrželivost, tento strach zodpovědnosti - vycházející, ne ze zbabělé málomyslnosti, ale z pocitu nehodnosti jejich před Bohem - tato prostota duše děsící se hluku světa, mají cosi dojemného a v pravdě křesťanského. "Nepovstali od časův apoštolských lidé, jejichž by církev blížeji přistupovala k učení a obyčejům apoštolským jako bratří čeští". Třeba není dosti potvrzený tento výrok, který Komenský připisuje Lutherovi, vysvítá z něho velmi přesná představa skutečnosti: jako tovaryši Kristovi též bratří, jsouce srdce přímého a ducha prostého, hrozí se a děsí svatého Pavla, jenž povstal mezi nimi. Přese všecky různosti dogmatické zůstává tu jediný rys povahy: Lukáš a Augusta opustili učení Chelčického a mluví o něm s jakýmsi povržením; nicméně Chelčický je pravým otcem Jednoty, od něhož přijala své rysy význačné, morek kostí svých. Ku poznání církve nestačí věděti, čemu učí: všeliké myšlénky mění se dle duchů; jimž se vštěpují. Jednota bratrská, počata byvši ve dnech únavy a hrůzy, jaké následovaly po bouři husitské, zachovala nevyhladitelný ráz původu svého a nedůtklivost téměř nervosní, zplodila sice hrdiny ale pravým povoláním jejím zůstává mučennictví. Typ, v němž se vtěluje, není ani Budovec ani Žerotín, nýbrž Komenský: čilý, přístupen jsa všemu pokroku, oddán všemu nadšení, podléhá všem vlivům, ale není jimi dotčen: od první chvíle, dí Zoubek, je tak vymezen, tak vyznačen, že přeměny jeho mění toliko formu, ale nikoli podstatu jeho bytosti duševní. Totéž platí o jeho církvi, jež nikdy nepozbyla milosti křtu svého.
Protestace, z počátku osamělé, se množily. Na synodu Boleslavském roku 1546 strana protilutheranská byla u většině. Nápadným odpadáním oslabována strana Augustova: Jan Roh s pláčem prosil Boha za odpuštění, že zapomenul na zjevení pravdy jeho v Jednotě. Biskup sám byl znepokojen ve svém svědomí; doufal, že přijme-li Jednota od Luthera víru přesnější, Němci opět přejmou její kázeň církevní; - Luther omlouval se, dovolávaje se potřeby boje: především prý dlužno zvítěziti nad kurií. Nová schůzka ve Vittenberce byla chladna při vší laskavosti zevnější; poslední slovo Augustovo znělo jako vyhrůžka: jestliže reformatoři všecku pozornost svou věnují vývoji vědeckému a zanedbají život praktický, vyplyne z toho veliké zlo. Kéž by Bůh dal, praví Komenský, aby byl falešným prorokem. Skutečně za málo let formalism theologický utlumil ducha zbuzeného od Luthera a naděje roznícené obrozením náboženství byly poškozeny nekázní a nedostatkem organisace. Zároveň nepřátelství Mystopolovo a utraquistů rozhořčovalo Augustu. Té chvíle byl málomyslný. Ostatně jak bojovati proti obecnému proudu! Změniv náhle chování své, velikou chválou vynášel bratra Lukáše, velebil jeho kázaní a spisy, hájil potřebu coelibatu kněžského. Pokud přesvědčení účastno bylo v tomto náhlém obratu ? Konec života biskupova ukazuje aspoň, že na dlouho neupustil od svých záměrů: pro Jednotu přál si raději méně samosprávy, ale více vlivu.
Ve chvíli, kdy v Jednotě dál se tento obrat protilutheranský, kvapně rozvíjely se události politické; pozdní byla lítost bratří; ostatně ani všickni ji necítili. Noví členové ze stavu panského a rytířského nemínili odložiti zbraň: schůzky s knížaty cizími konaly se dále, a jestliže na nich neděly se přípravy, aspoň rokováno o možných případech, ksteré celý svět předvídal. Boj mezi katolictvím a protestantstvím, tak často odročený, hrozil právě. Zda Čechové, utraquisté nebo bratří, ve zbabělé neutralitě budou svědky zápasu, jehož výsledek jich se dotýkal tak blízko?
Před bouří všecky strany sbíraly síly své. Veliké ticho zavládlo. Vítězoslavný Soliman přinucen byv některý díl vojska svého obrátiti proti Peršanům, ponechal Ferdinandovi část Uher a učinil s ním příměří (1545), jež brzo přeměněno bylo v mír (1547). Smlouvou v Crespi zjednanou s Františkem I. umožněno bylo císaři volně užiti sil svých: Karel V. stárnul i nemohl déle odkládati úlohu, kteréž posud se vyhýbal, pokořiti odbojníky. Pokud protestanté nejsou přemoženi, všecken úspěch jeho vydán jest náhodě. Porážkou jejich Habsburkové zmocní se světa.
Od dávna lutheráni předvídali útok a připravovali se k obraně. Když Karel V. zval je, aby zástupce své poslali na koncilium, které právě scházelo se v Tridentě (1545), bylo všem zjevno, že nastala chvíle rozhodná. Vyjednávání protahovalo se, ale žádná z obou stran upřímně nepřála si míru: ke skončení příprav svých chtěli nabýti času. Konečně dne 20. července 1546 císař dal do říšské kletby kurfiřta saského Jana Fridricha a lantkrabí heského Filipa a zatím co biskupové italští a španělští ubírali se do Tridentu, žoldnéři italští a španělští táhli přes Alpy na vybojování Německa.
Válečnou výpravu Karla V. předcházela diplomatická výprava velmi dobře vedená. Ve chvíli nebezpečenství protestanté se rozdělili: někteří knížata jejich, postrašení nebo získaní, prohlásili se neutralními nebo přestoupili dokonce na stranu císařovu - mezi nimi Moric saský, jemuž Karel V. v odměnu za odpadnutí jeho slíbil kurfiřství Jana Fridricha. Nepřátelé Karlovi v cizině hledali pomoci, které se jim nedostávalo v Němcích. Již Ferdinand sbíral vojsko na pomoc bratru svému: nejlepším prostředkem k zadržení této diverse bylo zbuditi mu nesnáze ve vlastních zemích jeho.
Kacíři čeští zvykli pokládati se za nerozlučné společníky protestantů německých a vůči nebezpečenství Sasů nezůstávali lhostejni. Také kurfiřt neopominul ničeho, aby získal si mínění veřejné; veliký počet hanopisů rozšířených tehdáž v království, byl vytištěn hlavně v Sasích, ba i v táboře Jana Fridricha.399.1 Jedna strana hýbala se v jeho prospěch: vhodná byla příležitost, kdy stavové čeští mohli dobýti svobody náboženské a pomstíti se Ferdinandovi za úchvaty jeho; zda neuchopí se jí? Zda nečinnost nebyla rozhodnutím nejnebezpečnějším ? Jestliže katolíci zvítězí v Německu, jaký osud hrozí Čechám ?
Obecné mínění zajisté bylo Ferdinandovi velice nepříznivé, ale zda nespokojenost vypukne až ve vzpouru? O tom možná bylo pochybovati. V každém případě bylo patrno, že všickni stavové a všecky strany náboženské nepřilnou k opposici s touž oddaností a s týmž nadšením. Stav panský byl dosti málo bojovný: přechvaty královy zajisté byly mu velice nepříjemné a vzpomínal ještě na revers vynucený, jímž moc královská prohlášena za dědičnou, ale v něm bylo drahně katolíkův a nejvyšších úředníků, základní práva jeho nebyla ohrožena, aspoň ne bezprostředně, i nechtěl vrhnouti se v odvážnou válku občanskou, aby zamezil nebezpečenství vzdálené a pochybné. - Stav rytířský, rychlejší k rozhodnutím smělým a velmi nespokojený, částečně byl zdržován odvěkým spojením svým s panstvem a ochromen potlačením sjezdů krajských, jímž znesnadněno bylo všeliké spolčování. Naopak města, kteráž od mnoha let byla v tajném, ale neustálém boji proti představitelům moci královské, s nadšením přijala záminku naskytující se k svržení ohavného jha.399.2 Ovšem jde tu jen o obecné roztřídění, neboť okolnostmi, povahou, zvláště náboženskými poměry pozměňována v tom neb onom smyslu rozhodnutí jednotlivá. Jádro starých utraquistů podporovalo krále: jejich snaha přestávala na zachování kompaktat, a přesvědčeni jsouce vším právem, že Ferdinand nemíní zakázati kalich, v papežencích viděli pomocníky a nikoli nepřátele. Pokročilí utraquisté, rozechvění ještě polemikou svou s Jednotou, nevěděli, jak se rozhodnouti, kolísajíce mezi sympathiemi svými k Vittenberku a mezi strachem možných následků revoluce, jejímž potlačením byli by vydáni katolíkům, kdežto vítězství její bylo by snad prospělo jen bratřím. Mezi těmito konečně šlechta jdouc za popudem Augustovým a mnohdy jej převyšujíc, vroucně vyzývala k boji za volnost a víru; vzmach způsobený nemohl již býti zastaven, ale jádro věřících počalo shlížeti propast, na jejíž kraj byli dovedeni, i šli za vůdci svými jen s nedůvěrou a zármutkem.400.1
Celkem postavení protivníků Ferdinandových bylo nepříznivé; nemohli neopatrně opustiti protestanty německé, ale neměli žádného důvodu určitého pro odpadnutí své; odboj jejich byl svévolný. S královskou mocí dali se v process tendenční. Neběží o to, zda byli k tomu oprávněni, ale že přinuceni byli chopiti se offensivy, tím odvrátili od sebe velikou část národa. Od první chvíle bylo na jevě, že Čechové, zděšení uprostřed těchto zápletek vnitřních a zevnějších, nedovedou ani odhodlati se k nečinnosti ani nebudou bojovati statečně.400.2
Jan Fridrich saský a Filip heský psali stavům shromážděným v Praze v měsíci červenci 1546, objasňujíce příčiny války a žádajíce za pomoc jejich. Bylo již příliš pozdě: většina šlechty získaná od Ferdinanda svolila ke všem návrhům jeho: pod záminkou pravdě velice nepodobnou, že Turci hrozí vpádem, král dosáhl nejprve svolení všeobecné hotovosti zemské v království, potom nejpodivnějším výkladem smluv, jež za Jiřího z Poděbrad zavřeny byly mezi Čechy a domem saským, přiměl vyšší stavy k obnovení smlouvy o spolek s Moricem saským.
Vítězství spíše zdánlivé nežli skutečné. Stav rytířský schválil smlouvu toliko po velikém zdráhání a města odepřela docela své svolení. Stav panský pokročil dále: města nemají prý práva účastniti se jednání o takových otázkách mezinárodních! Nikdy ruka Ferdinandova nebyla obratnější v obcházení zřízení zemského, ve spravování země menšinou; vynikal v tomto vyšším umění kejklířském. Však nastává vždy okamžik, kdy mizí fikce.
Kadaň byla ustanovena za místo k soustředění hotovosti zemské. Jenom že tato se nescházela. Král posílal napomenutí za napomenutím. Konečně nejbázlivější poddali se: zvolna shromáždilo se něco houfů nespokojených a špatně ozbrojených. Vůdcové velmi zpupní doptávali se: Kde je nepřítel? Odkud hrozí vpád? V krajích, kde bratří hojně byli osedlí, opposice byla smělejší: kraj Boleslavský, jeden z hlavních středisk jejich, odepřel vypraviti svůj lid. Hůře bylo ještě, když král vojsku dal rozkaz k pochodu. Vojáci byli přemluveni od emissarů protestantských: Ferdinand neohrožuje Saska, nýbrž Čechy; zda Čechové vlastníma rukama zahubí svobody vlasti své? Některé voje nechtěly opustiti Kadaň; jiné odpíraly překročiti hranici. Vzhledem k této obecné neochotě král konečně rozpustil toto vojsko neužitečné (ku konci roku 1546).
Moric z počátku dobyl největší části Sas, ale když Jan Fridrich vrátil se z jižního Německa, Moric větší silou těžce jsa svírán, dovolával se pomoci. Ferdinand žádal Pražanů za vojsko. - Veliká byla nesnáz konšelů. Báli se hněvu králova, ale co na plat ? Nikdo nechtěl táhnouti proti kurfiřtu, který "s poddanými svými pod obojí způsobou přijímá a tudíž s Čechy v náboženství nemálo se srovnává a toho učení obhajuje". Kdyby rozkázali výpravu, nikdo by jich neposlechl. "Ti, kteří na ouřadě konšelském jsou, nic před jinými sousedy nepředčí, než samým toliko ouřadem, a podle toho, že jim možno není, sobě rovným rozkazovati, aby kdo na vojnu táhl; neboť prý by jim i každý odpověděti mohl, že nepotáhne, ano odměnně na ně to podati, aby ten, kdož tak rozkazuje, sám tak učinil a na vojnu táhl."401.1 Fikce, Ferdinandem uměle udržovaná, mizela: lid městský nechtěl déle poslouchati vůle úředníků, kteří nebyli představiteli jeho.
Král odhodlal se ku krajnímu opatření: Dne 12. ledna 1547 znovu nařídil hotovost zemskou; kdo nedostaví se v den ustanovený (24. ledna) do Litoměřic, čest, hrdlo i statek ztratí a z země vyhnán bude. Tentokrát škraboška padla: zřízení zemské bylo porušeno; král stavěl se mimo zákon. Hotovost zemskou mohl svoliti toliko sněm vyjímaje případ domácího nebezpečenství nebo hrozícího vpádu, a tehdáž nebylo patrně takového nebezpečí. Důvody, jimiž král pokoušel se odůvodniti rozkaz svůj, nedostatek času, nalehavá potřeba, neměly žádné váhy. V skutečnosti chtěl obejíti se bez stavů, protože hlasování jejich bylo aspoň velmi nejisté.
Zda mohl se klamati příliš o síle, kterou zjedná mu tato hotovost zemská ? Někteří historikové v rozkazu ode dne 12. ledna viděli toliko úmyslnou vyzývavost. Událostmi předešlého roku přesvědčil se Ferdinand, že odboj bude nerozhodný a bázlivý; jakmile se ho nebál, mohl si ho jen přáti, poněvadž poskytoval mu příležitost ke změně zřízení zemského. Stěží lze připustiti takovou domněnku dost ohavnou, a povaha Ferdinandova nedopouští úkladů tak spletitých. Jest ovšem jisto, že chování jeho na počátku odboje bylo podivné; ponechal mu volný vývin, ano svou liknavostí téměř jej rozněcoval. Ale zda tato nečinnost nevysvětlí se starostmi jeho o věci německé? Jestliže prameny neposkytují žádného světla, spravedlnost nejpřísnější velí, vystříhati se domněnek hanobících.
Dosti veliký počet krajů vypravil svůj lid do Litoměřic, ale tu opakovaly se výjevy posledního podzimku; vůdcové nechtěli táhnouti bez rozkazu sněmu a žádali, aby hned byl svolán. Ani omluvami ani sliby Ferdinandovými nebyli uspokojeni. Král, maje dosti sporu, znova dovolil vrátiti se všem, kdo nechtěli táhnouti s ním. Někteří dobrovolníci katoličtí a utraquističtí připojili se k pravidelnému vojsku jeho, jež záleželo z několika tisíc žoldnéřů najatých za peníze půjčené mu od jednotlivých pánů; vtrhl do Míšně. Zatím běželo o kurfiřta; později teprve potrestá ty, kdo mu nechtěli přispěti pomocí svou.
V zemi vření vzmáhalo se víc a více. Pověsti kolovaly nejpříšernější; žoldnéři táhnoucí královstvím, vyhrůžkami svými šířili nepokoj: po kacířích a buřičích německých dojde prý na Čechy, v krátkém čase v krvi českého národa se pobrodí, za darmo budou míti v Čechách jeho domy, ženy a dcery.402.1
Na tyto hrozby měšťané odpověděli skutky. "Kdybychom pak bez obecného sněmovního snesení tomuto mandatu své povolení dali a podle něho se zachovali," namítali na napomenutí Ferdinandovo, "již svobody netoliko naše, ale i všeho toho království by klesly, a sněmové obecní starobylí zahynouti by musili, a my všickni obyvatelé toho království ze všech tří stavů horší bychom byli než sedláci, kterýchžto jich pán mimo vyměřenou věc k ničemuž nepotahuje a potahovati nemůže a nemá spravedlivě."403.1 Ferdinand pokoušel se zbuditi odvěké záští proti Německu: "A předešle," hlásal ve svých provoláních, "když do království jací vpádové od Němců se dáli a nejmenší ves neb městečko zebrali, tu jsou předkové vaši hned vzhůru byli a všickni toho bránili; neb o Češích to slyšáno, že se jich všickni co čertův báli. Ale vás se již žádný nebojí; nebo vy co baby bojíte se těch, jichžto není se co báti; a majíce vy přední býti, zůstanete-li doma, jaká vaše poctivost bude, když byste předkem pána svého a potom jiné v tom opustili, toho zdravě u sebe považte!" Tyto deklamace vyzněly na prázdno; příliš bylo na jevě, že nemají žádného základu skutečného; se strany Jana Fridricha zajisté nehrozilo nebezpečenství.
Lid pražský, jenž nedůvěřoval mnoho ráznosti konšelů svých, správu obce vzal do rukou svých: na příště o důležitých otázkách nebude rokováno jen v radě městské, nýbrž velikým zvonem svolá se veliká obec, a nic nerozhodne se bez vůle její. Smělejším ještě porušením rozkazů královských bylo, že obce Starého a Nového města pražského shromáždily se a uvažujíce, že roztržení obou měst bylo hlavní příčinou jejich slabosti a zkázy svobod jejich, vešly v těsnou jednotu (10. února 1547) i slíbily si pomoc ve všech případech. Ostatní města byla vyzvána, aby na obranu ohrožených privilegií svých připojila se ku Praze. Vyzvání toho bylo uposlechnuto. Z královských měst jen pět, Budějovice, Plzeň, Ústí, Most a Cheb odmítly přistoupiti k jednotě.
Pražané prohlašovali sice, že jednota nečelí proti králi, ale tyto prázdné formule poslušenství špatně zakrývaly úmysly jejich. V skutečnosti revoluce byla zahájena. Ferdinand nepřeháněl, když o něco později vytýkal stavům, že se chovali, "jakoby království české bez krále bylo a jim k spravování a k vladařství náleželo." Osoby, které chtěly mírniti hnutí, brzo byly zatlačeny. Hanopisy byly vždy prudší; shromáždění bouřlivější; řečníci smělejší. Bouře posílila se příchodem pánů, kteří vracejíce se od Litoměřic byli ještě velice rozníceni částečným úspěchem svým nad králem. Nejhorlivější z nich byli bratří; v první řadě Vilém Křinecký z Ronova, jehož výmluvnost rozehřávala všecka srdce; kdyby země česká byla měla mnoho synů takto oddaných a takto statečných, král nebyl by tak lehce potlačil odboj.404.1 Pan Křinecký přiměl šlechtu v hlavním městě přítomnou, že přidala se ku Pražanům ( 16. února), a sněm byl svolán, aby hnutí dal schválení úřední.
Ferdinand zapověděl shromáždění sněmu; ale poněvadž štěstí přálo kurfiřtu saskému, stavové nedbali zákazu toho, a sněm zahájen dne 19. března. Náčelníci strany nespokojené připravili celou řadu žádostí, které měly býti předloženy stavům a které tvoří téměř program strany národní. - Utraquistům dáno bude na vůli, aby spojili se a ustrojili církev svou. Rozepře nebudou více předkládány soudu dvorskému a komornímu, ale řádnému soudu zemskému dostanou se pře, ve kterých účasten jest král nebo komora jeho; od nálezu jeho nebude odvolání a žádný obyvatel království, jakéhož by koli stavu nebo povolání byl, nebude poháněn před cizí soud; nikdo nebude stíhán leda dle pořadu práva. Postranní jednoty stavovské nebudou příště zakázány. Za života králova nesmí býti korunován syn jeho; výsady a přednosti jednotlivých stavů budou obnoveny a zachovávány; berníci odpovědni budou sněmu; komora královská bude složena výhradně z Čechů. Král zvolí členy nejvyššího soudu dle návrhu sjezdů krajských a nejvyšší úředníky dle seznamu čtyř osob předloženého od stavů. Veliké obce a sjezdy krajské konati se budou svobodně. - Zvláště důležité jsou články, týkající se svolávání a moci sněmů: Kdykoli král svolá sněm zemský, nechť oznámí napřed předměty, které chce mu předložiti, aby stavové po krajích mohli poraditi se a zvoliti posly své; zasedání nepotrvá déle než dvě neděle; jednání tajná a soukromá budou zakázána, a všecky věci vyřídí se veřejně; stavové budou míti právo iniciativy, a o návrzích jejich bude hned jednáno; hlasování většiny nemůže býti zrušeno odporem některých nejvyšších úředníků, a jestliže tito zamítnou nález stavů vložiti ve dsky zemské, dožádáni budou za to úředníci menší, a zápis nabude hned moci zákonné; objeví-li se potřeba sněmu, a král by nechtěl ho svolati, hejtmanové krajští spolu s Pražany ustanoví den jeho zahájení.404.2
Takto po každé, když moc královská je v tísni, obnovují se tatáž přání. Žádosti stavů roku 1547 v žádném kuse podstatném neliší se od kapitulace, kterouž uloží Rudolfovi II., a čeho domáhali se celkem na Ferdinandovi, zda nebyli by obdrželi od Jagielovců ? Ale nikdy snad program nepřátel moci královské nebyl jasnější, praktičtější a obsažnější zároveň. Moc královská byla zničena a moc nejvyšší dostala se opět sněmu; tento nejen scházel se svobodně a užíval iniciativy a nejvyššího schvalování zákonův, ale i osoboval si svrchovaný vliv na jmenování úředníkův a mohutně zasahoval do moci výkonné. Stavové konečně pochopili pravou příčinu nedávných nezdarů svých: na místo starých bouřlivých a nestálých shromáždění postavili pravý sněm, složený ze zástupců sjezdů krajských, který prostřednictvím jejich zůstával ve styku se zemí. Na chvíli stavové vybavili se z malicherných předsudků svých, soukromé snahy své obětovali nejvyššímu prospěchu vlasti: duch svobody vanul, idee demokratické objevovaly se znova. Již tím vyzrazuje se převážný viiv stavu městského a Jednoty bratrské.
Ale co jest do programů bez mužů! Snadněji bylo protestovati proti zákonům Ferdinandovým, nežli setřásti pamět posledních dvaceti let: mnozí již plně zvykli porobě. V jednotě tří stavů vznikly neshody. Jan z Pernšteina, vůdce pokročilých utraquistů, cítil se překonaným: "ani král bez obce", pravil, "ani obec bez krále dobře státi nemůže." Mnozí cítili tytéž pochybnosti. Neuvážili posledních důsledků svého jednání: znepokojovalo je, že k obraně svých práv přinuceni jsou chopiti se zbraně. Neodvažujíce se voliti mezi svou přísahou věrnosti ku králi a mezi svými sympathiemi náboženskými, vyčkávali událostí. Nejprozíravější ze šlechty ptali se, komu prospějí změny zavedené ve zřízení zemském, hanbili se jaksi, že jsou ve vleku stavu městského. Utraquisté nedůvěřovali bratřím. Mezi osmi osobami od stavů zřízenými čtyři příslušely Jednotě; nebudilo-li to pohoršení? I z bratří mnohý divil se úkolu podniknutému: zda příslušelo jim tasiti meč? Zda nejsou již žáky Toho, který vyslovil se, že království jeho není s tohoto světa?
Stavové svolili veřejnou hotovost zemskou: vůdcem byl Kašpar Pluh z Rabšteina, jenž byl dosti zkušený a zmužilý, ale neměl dosti vážnosti, aby od stavů dosáhl rozhodných rozkazů, ani dost iniciativy, aby je sám nahradil. Vojsko scházelo se zdlouhavě, bez nadšení: vůdcové bázliví a vojáci nedostateční. Výmluvnými manifesty nebyla zastřena skutečná slabost. Ohromná většina šlechty postavila se proti Ferdinandovi: 1738 pánův a rytířů přiložilo pečeti své k zápisu jednoty, ale zdálo se, jakoby tímto úsilím vyčerpala se síla jejich. Ze zemí vedlejších nepřicházelo žádné pomoci: těžký to trest za sobeckou politiku stavů českých; Moravané, spokojeni jsouce nerušenou svobodou náboženskou, ani se nehnuli; Slezané byli v jedné ze svých častých krisí zoufalých proti Slovanům; horlivost jejich pro reformaci jevila se toliko zdlouhavostí, s jakou vojska svá posílali Ferdinandovi. Jediná města lužická poslala některé posily Janu Fridrichovi.
Jestliže by protestanté byli projevili poněkud odvahy, král byl u velikém nebezpečenství. Zakročení Pluhovo s vojskem jakkoli nedostatečným bylo by způsobilo nedozírné následky. Kurfiřt žádal ho za součinnost. Karel V. postoupil až ke Chbu; Ferdinand a Moric vytáhli proti němu. Společný útok Čechů se Sasy byl vážnou zárukou úspěchu. Pluh nechtěl postoupiti bez písemného rozkazu direktorův, a tito, jati jsouce pozdní úzkostlivostí, neodvážili se ho dáti. Král bez překážky a bez vážného znepokojení spojil se s bratrem svým. - Osud odboje byl rozhodnut. O měsíc později (24. dubna 1547) kurfiřt saský u Mühlberka byl na hlavu poražen a zajat. Nejen že nedošel žádné pomoci od Čechův, ale příliš dlouho zůstaviv část vojska svého při hranici české, kde zdržel se vyjednáváním se stavy, byl odtržen od této části vojska svého a přinucen svésti boj se silami menšími.
Zpráva o pohromě Mühlberské jako rána hromová otřásla sněmem, který právě sešel se (18 dubna). Nejsmělejší ze stavů, kteří příliš se zapletli, aby doufati mohli v milost, snažně usilovali o povzbuzení myslí, dosáhli některých rázných usnesení. Liché to demonstrace, jež neoklamaly nikoho. Stavové, pokud byli pohromadě, posilováni jsouce výmluvností jejich, tvářili se hrdinsky; jakmile osaměli, ve strachu chápali se opět vytáček svých. Smutné zprávy kupily se: Jan Fridrich vzdal se kurfiřství ve prospěch Morice, ale ani po zřeknutí svém nebyl propuštěn na svobodu. Filip heský překvapen byv přesilou, vzdal se na milost a nemilost. Německo bylo pokořeno od císaře, reformace přemožena, katolicism vítězem: Karel V. zamýšlel obrátiti se s vojskem svým proti Čechům: jaké čáky úspěchu kynuly Čechům v nastávajícím boji? Ferdinand již vstupoval do království v čele vojska císařského a přicházel do Litoměřic. Sem svolával stavy moravské a slezské, kteří sešli se hned hojně, těšíce se z neštěstí, hrozícího neobratným sousedům jejich. Čím tito vzeprou se Ferdinandovi? - Vojskem Pluhovým ? - Nebylo ho více; vojáci rozptýlili se nečekajíce ani na rozkazy sněmu.
Ferdinand velmi bystře prohlédaje skutečnost, nebyl opojen úspěchem svým. Věděl, že štěstí sedá odvážlivcům, ale odvracuje se rychle od lidí neopatrných. Stkvělé bylo vítězství jím dobyté, i hodlal využitkovati ho, ale nemínil poškoditi je požadavky přílišnými. Čechové, neopatrní, rozdělení a bázliví, zasluhovali přísného trestu; ale nesměli býti doháněni k nejhoršímu, aby zoufalost jejich nestala se nebezpečnou.
Tím spíše, že v Německu, překvapeném spíše nežli skroceném, vše vřelo: tu budoucnost vítězům skrývala smutné překvapení, a král, menším jsa optimiston než bratr jeho, předvídal je. Ostatně nesmíme mysliti, že již za této doby idee neobmezené moci panovnické byly obecně rozšířeny; system jen zvolna nabývá konečného výrazu svého; panovníci XVI. století jsou toliko předchůdci, nikoli zakladateli monarchie z milosti boží. Dovedou obmeziti svobody veřejné, ale nikoliv potlačiti. Sám Filip II. neusiluje o zkázu starých obyčejů: tím méně Ferdinand. Nebylť ukrutníkem i byl by se děsil války vyhlazovací, z níž Čechy byly by vyšly zhubené a spustošené: - takých výstředností odváží se pouze fanatik jako Ferdinand II. a války na vyhlazení bylo by potřebí bývalo, aby kalich odňat byl utraquistům nebo privilegia šlechtě.
Ostatně, proč by tak činil? Dlouhou zkušeností král přesvědčil se, že sněmy dobře řízené spíše jsou nepříjemností než překážkou, a utraquisté některými ústupky skromnými zajisté budou pohnuti ku podrobení se Římu. Nejmoudřejší bylo postupovati opatrně a přísnosti užíti jen naproti těm, s nimiž všeliká shoda zdála se nemožna. Kdo stavěl se mu neustále v cestu ? Města a bratří. Ferdinand nenáviděl jich nejen pro minulý odpor jejich, pro vynikající účastenství jejich v odboji, ale i proto, že v nich tušil živel omlazovací pro národ. Idee demokratické, jimi představované, děsily ho jako neznámé nebezpečenství mnohem více, než opposice oligarchická. Právě na stav městský a na jednotu bratrskou dopadl hněv jeho.
Ferdinand l. rozkázal pánům a rytířům, aby dostavili se do jeho táboru litoměřického, i slíbil odpuštění všem, kdož uposlechnou vyzvání jeho a dokáží, že účastnili se odboje toliko ze strachu nebo svedení. Skoro všickni uposlechli, závodíce oddaností, aby zakryli chyby své, slíbili vystoupiti z jednoty a pomáhati králi proti všem, kdož by setrvali v odboji. Král, tak dobrotivý naproti šlechticům, že na milost přijal i jednoho z nejpřednějších řečníků opposice pokrokové, Jana z Pernšteina, naopak projevil smýšlení velmi nepřátelské naproti městům. Zástupci jejich nebyli obesláni do Litoměřic. Poselstvo Pražanů nebylo přijato. Psali králi list velmi prosebný: on odpověděl jim jen pošinutím vojska svého, jež osadilo výšiny nad městem a části položené na levém břehu Vltavy. Lid pražský vysilujícími změnami přecházel z podráždění v malomyslnost. Lid obecný chtěl se brániti; v okolních krajích obyvatelstvo, v zoufalství přiváděné pleny vojska španělského a italského, chápalo se zbraně, chtíc na pomoc jíti posvátnému městu husitství. Neopatrnost mohla vésti k velikému neštěstí. Zdálo se, že Ferdinand hledá záminku, aby vytrestal hlavní město: já, řekl poslům pražským, ani lid můj nijakého nepřátelství nezačneme, ale jestliže vy začnete, tím hůře pro vás, konec to vezme zlý. -- A jakého úspěchu bylo lze očekávati od povstání pozdního! Strana mírnější přiměla obec, že podrobila se králi bez podmínky (v červenci 1547).
Ferdinand I. byl nelítostný. Pražané musili zrnšiti zápis jednoty a vydati všecky spisy k němu se vztahující, odevzdati své zbraně a vojenské zásoby, postoupiti králi statků obecních a všech důchodů městských; zavázali se platiti stálou daň z piva a sladu, tak zvané posudné, předložili všecka privilegia, která měli od dřívějších králů, ku přehlédnutí a potvrzení. Až do roku 1547 Praha tvořila jakousi republiku, v níž moc královská byla velice obmezená: novými listinami odňata jí většina výsad dávných. - Dříve král sám byl-li přítomen v zemi, sázel konšely městské, ač i tehdáž byl vázán návrhy konšelův odstupujících, a mohl ustanoviti jen utraquisty; na příště rada králova dosazuje zcela volně radu městskou. Veliké obce byly zakázány bez zvláštního svolení královského. Nejdůležitější věci vnitřní správy byly podřízeny právomoci úřadův obecních a vyhrazeny králi. Úředník královský "hejtman městský" spravoval vyšší policii, v radě městské nejvyšší místo držel a bděl, aby neusnášela se o ničem, co by protivilo se vůli panovníkově. "Rychtář královský" při soudě zastupoval prospěchy panovníkovy: Až posud od většiny soudů městských odvoláváno se k soudu Starého města pražského; moc jeho přenesena byla na nový soud apelační na hradě Pražském, jemuž příslušely všecky soudy městské v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a v Lužici. Stav městský konečně utrpěl škodu na svém jmění zákazem nabývati statků svobodných a potlačením cechů.408.1
Na příště Praha, zbavena jsouc velikých statků svých, zničena těžkými břemeny, připravena o nejpotřebnější důchody, přestala býti metropolí království, střediskem měšťanstva českého, duchem a vzorem druhých měst. Později tento odsudek těžký byl ovšem v některých kusech zmírněn; některé statky navráceny Praze, - Ferdinand usiloval, ne o zkázu její, ale o pokoření; ale rány své vedl dost obratně, aby nebylo možno plné obnovení. Praha nikdy nepozbyla vší důležitosti, jakou zabezpečovaly jí obyvatelstvo její, bohatství a upomínky historie její; - ale dni slávy a moci její minuly na vždy: hlavní město království českého účastní se revolucí, ale nevede jich více. Rmoutí se nebo těší z událostí, někdy zaplétá se do nich, ale neřídí jich. Trpká byla bolest těch, kdo v jediný den nešťastný viděli takto řítiti se dílo tolika pokolení: "Poněvadž těchto časův sme se dočkali," píše Sixt z Ottersdorfu, "jichžto sú se předkové naši skrze zvláštní zjevení boží strašili a hrozili, mluvíce to: by i pán buoh všemohúcí jich životem prodliti ráčil, že by v tom světě déle býti nechtěli a nežádali; a slýchali sme v mor tento předešlý od dítek malých a nevinných, že sau k rodičuom svým, když jich plakali, mluvívaly: 'Pláčete na nás; však po malých letech pro těžkosti, kteréž na vás přijdou, sami byste raději zemříti nežli živi býti chtěli, když by vám to jediné možné bylo'. Což oni nám vnuknutím božským předpovídali, a mnozí v naději boží svatí lidé psaní činíce oznamovali: již my těchto dnův i časuov očima našima sme viděli a spatřili, s velikým však naším zarmaucením a bolestí."409.1 Neštěstí, které stihlo Prahu, dotklo se zároveň celého království. Od té doby ono krvácí po stranách jako z rány stále otevřené, kteráž ochromuje všecko úsilí a znenáhla oslabuje organism socialní. Tři staletí uplynou, než národu českému podaří se dobýti opět svého hlavního města, a tím dnem teprve počíná nový život jeho.
S druhými městy nebylo jednáno laskavěji. Byla trestána těžkými pokutami, musila vydati zbraně své, postoupiti králi statkův a důchodů, platiti posudné z piva a sladu. Konšelé městští byli sázeni od podkomořího a zodpovědni jemu.409.2 Ostatně moc podkomořího přešla v skutečnosti na komoru královskou, jež měla své zástupce v městech, rychtáře a správce, kteříž osobili si nejvyšší správu věcí politických nebo soudních. Ve přech měšťanův odvoláváno se k nejvyššímu soudu apelačnímu, kterýž úzce závisel na králi. "Od toho času, " píše dějepisec XVII. století, Pešina z Čechorodu, "města, jsouce zboží a svobod svých zbavena, hlav svých tak vysoce pozdvihnouti nemohla a nemohou, takže pád ten roku 1547 slušně na městský stav potažen býti může a nazván stavu městského pád." Čelakovský, jeden z učenců, kteří nejvíce přispěli k objasnění dějin stavu městského v Čechách, dospívá k podobnému úsudku: "Po čem v době Vladislavově šlechta nejvíce práhla, co by za největší vítězství byla považovala, to on (Ferdinand I.) učinil konečně skutkem. Osekal všechny svobody městské ... a vůbec obmezil samosprávu obecní i soudní na tak skrovnou míru, že ani Ferdinandovi II. nezbývalo mnoho dále ji obmezovati ... Theorie Rendlova, že města jsou komorou královskou, nemohla vůbec dokonaleji v skutek uvedena býti, než jak se za Ferdinanda bylo stalo."410.1
Za Maximiliana II. a Rudolfa II. městům nastala doba poněkud příznivější. Dvůr, jakmile se jich méně bál, byl jim také méně nepřátelský; podporoval jejich pokrok hmotný. Postavení jejich bylo ještě mnohem lepší nežli postavení měst panských, a města poddaná ráda přinášela nejtěžší oběti, aby došla názvu města královského. Ale stav městský zůstával v plné závislosti na panovníku a nenabyl již ani svého bohatství ani své samosprávy ani svého vlivu. Králové nesráželi se více s oním třetím stavem, který až posud byl nejčilejším a nejnebezpečnějším živlem opposičním, a na sněmích mohli celkem spoléhati na hlas zástupců jeho. Ferdinand nedbaje žádostí vyšších stavů, městům vrátil skutečně hlas jejich na sněmích; ale stav městský nevykonával již práva svého; byl trpěn "ze zvláštní milosti královy" s podmínkou, že ve všem spravovati se bude vůlí jeho.410.2 A v skutku když mínění veřejné nejvíce protivilo se opatřením navrhovaným, jak mohli vystoupiti proti nim poslové stavu městského volení od krále a závislí na něm? Tudíž budoucně na sněmě ze tří hlasů jeden byl úplně získán od krále. Dále, kdežto až posud účastenstvím měst do jisté míry mínění veřejné jevilo zájem pro zachování práv sněmu, na příště lid k zápasům, jež dály se mezi stavy, choval se lhostejně, a tyto byly jen bojem mezi králem a hrstkou oligarchův. A co zmohla šlechta, takto víc a víc osamocovaná ? - S tohoto hlediska zkázou svobod městských připravena jest zkáza svobod zemských; revoluce roku 1618 jest pokračování a konec odboje roku 1547. "Takto," píše Sixt z Ottersdorfu, "našimi hříchy způsobeno, že zrádné a podvodné pletichy zhubily všecky síly království. Hle, kam naši zavedeni byli nesvorností a záhubnou vrtkavostí!"
Šlechta nepodnikla ničeho, aby zmírnila osud stavu městského. V skutečnosti radovala se z neštěstí jeho. Král vykonával program její. Komora královská, dluhy obtížená, zajisté rozprodá většinu zabavených statků: dostanou je lacino; pěknou to kořistí takový trh, kterým obohatí se na útraty pyšných soupeřů! - Kde vezme král rady apelační a hejtmany královské? Ze stavu panského nebo rytířského. Výborná to příležitost k opatření mladých lidí. Kdo v poslední instanci souditi bude pře měšťanů? - Šlechta. Kdo bdíti bude nad správou obecní ? - Šlechta. Když šlechtic prodávati bude statek svůj, měšťanům nebude lze koupiti jej, a šlechta zbaví se nepříjemné soutěže. Oč vyšší stavové marně pokoušeli se po dvacet let válečných, toho dostávalo se jim darem od krále po špatně pojatém a špatně vedeném pokuse o vzpouru.
Tato radost byla poněkud zkalena událostmi následujícími. Ferdinand slíbil odpuštění, ale slib možná vždy nějak vyložiti. Jestliže král nepřál houfným popravám, domníval se přece, že několik trestů hrdelných bude užitečnou výstrahou. V městech vládla hrůza. Kancléř pražský Sixt z Ottersdorfu vržen byl do nezdravého vězení a jen stěží unikl smrti na prosby pánů moravských; drahně nejvážnějších měšťanů bylo zjímáno, mnozí mrskáni metlami nebo trestáni velikými pokutami. "Byl toho času veliký pláč a velmi veliké naříkání; neb na někoho více uloženo bylo, než jest on statku měl, a když nemožnost svou předkládal a všecek svůj statek králi dáti a jeho postoupiti chtěl, nechtěli dotčení vykonavatelé vůle královy toho od něho přijíti, ale tomu každému takovému hned na věž bílou do vězení jíti veleli. A tak veliké soužení lidé na ten čas míti museli, že mnozí, rozvažujíce to, co jsou jim předkové jich za dlouhé časy s prací a s velikým úsilím nachovali, a oni tolikéž dítkám svým po své smrti toho pozůstaviti mínili, majíce to všecko jako čertu v ofěře dáti a sebe i své děti ochuditi, zasteskše sobě, mřeli a hrdla svá za to dáti musili".
Však ani šlechta neunikla docela pomstě králově. Někteří z největších vinníků, Pluh, Křinecký a j. dali se na útěk; byli odsouzeni na smrt a statky jejich zabaveny. Dvacet šest jiných, kteří dali se králi na milost, zůstali doživotnými vězni královými na zámcích svých, zbaveni byli větší části jmění svého; zpupné statky své musili přijmouti v manství od krále. Připočteme-li k těmto konfiskacím pokuty, kterými zastižena byla města, poznáme ohromný převrat hmotný, jaký v zápětí měl odboj roku 1547. Seznam statků, připadlých králi, stále vzrůstá. Obsáhlý přehled konfiskací sestavil již Tieftrunk, ale Rezek přidává více než čtyři sta jiných, které roku 1547 nebyly zapsány do desk zemských a summu stržených peněz z prodeje statků zabavených páčí na více než dvanácte milionů zlatých.412.1 Také s tohoto hlediska události roku 1547 jsou předzvěstí ohromných ztrát, jež následovati budou po bitvě na Bílé hoře.
Až do této doby finanční situace panovníkova byla velmi nesnadna; ohromné dluhy Jagielovců působily mu nesnáze nepřekonatelné. Při všech berních velmi těžkých412.2 a přese všecko úsilí komory, neustálé války s Turky pohlcovaly všecky důchody, a dluhů komorních přibývalo spíše, než ubývalo. Tento stav věcí konfiskacemi změnil se velmi šťastně pro Habsburky. S hlediska obchodního věc byla velmi dobře opatřena. Hlavní zásluhu o to měl tajemník královský Florian Griespek z Griespachu, jeden z nejčilejších nástrojů moci královské; horlivost jeho za této příležitosti zvyšována byla hněvem, mstil se, že od povstalců byl vzat do vězení. Za náhradu některé statky byly vráceny, ale nejhorší, kterých nikdo nechtěl koupiti; "vzali zrno, vrátili slámu" poznamenává vrstevník doby té. Jiné byly rozprodány, ale znenáhla, tak že cena jejich neklesla; veliká panství byla rozdrobena, aby nalezla kupce. Za Maximiliana II. a Rudolfa II. prodáváno ještě jmění zabavené roku 1547. Zajisté ani potom propast schodku nebyla vyrovnána a nesnáze finanční trvaly dále, ale byly méně trapné, a král vládl důchody mnohem většími nežli všickni předchůdci jeho.
Za obecného pohnutí a postrachu sešel se sněm svolaný od Ferdinanda, aby vyslyšel stížnosti stavů. Před samým zahájením jeho čtyři osoby byly popraveny na náměstí Hradčanském (22. srpna 1547.)413.1 Proto sněmu dostalo se názvu sněmu krvavého. Mezi obětmi byl dvorský rychtář královský Jakub Fikar z Vratu. Milosti králově odporučoval se vším: stářím svým (bylo mu 70 let), obecnou vážností svou, službami králi prokázanými, pravověřím svým, neúčastnil se odboje, leda aby utišil mysli, Pražanům radil ku vzdání se; za krise nebyl v městě, a to bylo právě proviněním, za něž pykal smrtí svou. "Jsa jakožto hofrychtéř královský", biřic provolával na popravišti, "přísežným úředníkem a maje zvláštní přísahu, podle té jest tak se nezachoval a králi o tom, co se v Praze dálo, nic neoznamoval, ano v nejpilnější čas pryč z Prahy odjel."413.2 Úředníkům byla dána výstraha, náčelník jejich spoléhal nejen na poslušenství jejich, ale i na bdělost jejich a oddanost; všeliké kolísání bylo odpadlictvím a všeliká nedbalost zločinem.
Stavové, takto varovaní, bez rokování přijali všecky předlohy královské. Všecky kusy sporné byly rozhodnuty ve prospěch moci panovnické: jednoty branné a všeliké zápisy postranní jsou zakázány pod ztrátou hrdla; právomoc soudů královských rozšířena; dědičnost koruny v rodě Habsburků znova prohlášena; ustanoveno, že jmenování nejvyšších úředníků a členův nejvyššího soudu náleží králi samému s radou úředníků zemských a rad; sněmy obecné a sjezdy krajské budou se konati toliko, když král je svolá. Všecky úchvaty, připravované po dvacet let obezřelou a vytrvalou politikou, byly takto slavně přijaty od sněmu; stavové uznali svou porážku a pokořili se před šťastným protivníkem svým. Moc královská byla posílena. Nic na příště nebude překážeti Ferdinandovi, aby nepodporoval císaře, píše vyslanec benátský roku 1548, "poněvadž docela pokořil království české."
Zbývala však ještě otázka náboženská. Pokud autorita papežova nebyla uznána v Čechách, moc králova zdála se ohrožena a pochybna. Ferdinand zvítěziv nad opposicí politickou měl ruce volné naproti kacířství. Zda kacířství české starší jsouc než německé bude tím houževnatější? - V této věci král narazil na netušené nesnáze, a úspěch jeho nebyl tak úplný jako v politice - přede vším ne tak patrný: však právě Ferdinandovi I. přísluší zásluha, že zahájil opravdový boj proti reformaci české, zreorganisoval síly katolické v zemi a možným učinil příští úspěch církve římské.
Další: