|
- Denis | - Konec sam. české | - |
Konec panování Ferdinandova. - Politika náboženská. - Pronásledování bratří; zajetí Augustovo. - Jednota bratrská mimo království; pokrok její v Čechách zastaven. - Utraquisté; nový pokus o smír s Římem. - Pokrok reformace a obrácení Čechů k protestantismu. - Ferdinand a koncilium Tridentské. - Papež schvaluje přijímání pod obojí způsobou. Úpadek vlastního husitismu. - První probuzení katolicismu. Arcibiskup Antonín Prus z Mohelnice. Jesuité v Praze. - Smrt Ferdinandova (1564); veliké úspěchy vlády jeho.
Když dne r 8. září 1547 Ferdinand po mši vycházel z chrámu sv. Víta, zástupcové kapituly katolické a konsistoře kališnické představili se mu, prosíce, aby chránil věrných poddaných svých proti nátiskům pikartů, kteří příčinou jsou všeho neštěstí země; v čele utraquistů byl Mystopol. Bez svědomí, bez ideí, bez studu, lehce dávaje se sváděti a zastrašovati, a stoje hluboko pod Caherou, jehož úskokův a veliké ctižádosti neměl, Mystopol jest jednou z oněch bídných povah nestálých a mravně nízkých, jaké rodí se v dobách bouřemi zmítaných a v církvích nekázní a odchylkami porušených. Býval lutheranem, stal se jím opět; zatím měl strach, hotov jsa ke všem obratům, aby zažehnal bouři předvídanou. A s jakou radostí byl by svedl bouři tu na bratry! Nenáviděl jich; toto záští bylo snad jedinou jeho vášní opravdovou.
Ferdinand nevážil si ho valně, ale rád užíval služeb jeho. Nebylo třeba povzbuzovati jej proti bratřím. V době volení jeho tito dali mu sice přednost před vévodou bavorským,415.1 ale zda Ferdinand zpomínal na to ? A ostatně toto již velmi dávné hlasování, odporučujíc přízni jeho několik osob, nebylo ochranou celé straně.
Jaké byly stížnosti Ferdinandovy protí bratřím? - Velmi různé: jejich řády demokratické; jejich učení,415.2 kterého neznal dobře, ale které mnohem více nežli víra lutheranská uráželo víru jeho; jejich nesmířlivost, která nemožným činila všeliké dohodnutí s Římem. Nedávno právě Jednota odboji poskytla nejsmělejších řečníkův a nejčetnějších vojákův, i nyní ještě cítil k ní tajný odpor. - Nebylo to čirou náhodou. Docela naopak lutheranům, kteří přestávali na svém vyznání víry a znevažovali si nebo podezírali vše, co nebylo jejich církví vlastní, bratří právě tak jako kalvinisté hleděli zachovati mezinárodní ráz reformace. Časté styky jejich se zeměmi cizími, cesty kazatelů jejich, náklonnost jejich hledati poučení svého v cizině, znepokojovaly krále jako znamení zrady. Vůči bratřím cítil nedůvěru podobnou, jakou Ludvík XIV. choval vůči spoluvěrcům Hollanďanů. Zda mýlil se příliš ? - Zda bratří během celého XVI. století netvořili svazek jednoty nespokojenců českých s protestanty zahraničními ?
Přede vším nebylo mu obávati se, že stíháním jich znepokojí massu národa, která pohlížela na ně vždy s jistou nepřízní. - Při trestání jich nebylo třeba porušovati svobod zemských. Závazky Ferdinandovy vzhledem k svobodě náboženské týkaly se toliko utraquistů. Dne 8. října 1547 obnovil mandat Vladislavův, kterým bratří postaveni byli mimo zákon, a dne 20. ledna 1548 druhé nařízení vydané v Augšpurku přikazovalo přísné jeho provedení: schůze bratří dokonce jsou zakázány, kněží jejich budou zjímáni, sbory jejich odevzdány farářům katolickým nebo kališnickým. Komissarům královským uloženo dohlížeti, aby nové rozkazy všudy byly vykonány.416.1 Před odjezdem svým Ferdinand vládu svěřil milému synu svému arciknížeti Ferdinandovi. Svou horlivostí zbožnou a svým poslušenstvím moci papežské arcivévoda zdá se v tomto pokolení politikův ohlašovati blízké příští směrův a ideí zcela různých: v rukou jeho prospěchy katolické nevezmou ujmy, a otci jeho nebylo obávati se od něho ani nedbalosti ani slabosti.
Kněží podobojí vrhli se ihned s divokou a vášnivou radostí na kořist jim vydanou. "Takové pak věci", praví jeden ze svědků pronásledování, Jan Černý,416.2 "činili nejnestyději ti popi kališní, jsouce sic v obcování velmi nectní a nestydatí lotři, cizí ženy sobě nestydatě chovajíce; k tomu ožralci hanební a lháři bezední. Ti přední a nejpilnější služebníci a milostníci královští a napravovatelé příkazů byli i s jinými sobě podobnými, vše z té kališné strany. Žádný jistě, ani sami hejtmané královští ani kněží římští pod jednou tak zle, tak tyransky, takovými haněními a zlostmi, lžemi, trápením rozličným, hrůzami a strachy, zlořečenstvím a takovými věcmi netrápili jsou lidu bratrského jako to nestydaté kněžstvo kališné, všeho božího i lidského řádu a studu zbavené a prázdné; a tak se byli vztekli a v zlosti i v pýše proti bratřím pozdvihli, že s nimi všudy na všecky strany dosti činiti bylo. A skrze ně největší žaloby a sočení vždycky šla k králi, k arciknížeti a k radám královským na bratří." Žaloba tím těžší, že Černý není krásořečník: pouze výkřik rozhorlení a trpkosti zvítězil tu nad jeho obyčejnou mírností a klidností.416.3 Mystopol pro bratry, kteří by chtěli přistoupiti k církvi utraquistické, složil formuli k odpřísáhnutí, v níž nakupil výrazů nejpotupnějších; mstil se za hanopisy Augustovy. Sestavil seznamy osob podezřelých, aby nikdo nemohl se vyhnouti; své podřízené povzbuzoval všemi prostředky.
Jak bohužel děje se vždy za takových krisí, jichž nejžalostnějším následkem bývá podněcování nízkých a podlých vášní, nejprudší záští a nejnehodnější chtíče kryly se pod pláštěm víry. Udavačství bylo přijímáno bez vyšetřování; kdokoli byl udán za pikarta, prolpadl statek svůj, byl uvězněn a vydán hroznému mučení. Někteří úředníci ukrutností hleděli zavděčiti se králi; dějiny se zaslouženou potupou zaznamenávají jméno jednoho z těchto katanů, Sebestiana Šejnocha, kr. hejtmana litomyšlského. Při pohřbu jednoho člena Jednoty podle obyčeje zpívány písně: šestnácte hospodářů bylo vzato za rukojmě, potom obesláni do Prahy a vzazeni do Bílé věže; dáni byli do vězení nezdravého, kde stékaly všecky nečistoty hradu; vzduch byl tak zkažen, že za hrdinu pokládán katolický administrator arcibiskupství, který je tam navštívil. Půl léta snášeli krutá muka svá s podivuhodnou odhodlaností; konečně šest jich, utrpením vysílených, odpřisáhlo téměř bez vědomí; druzí, ne snad statečnější, ale silnější, vytrvali, až milec králův, Dr. Erhard, zjednal jim posléze dovolení, aby mohli vystěhovati se z království.417.1
Ve všech sborech zavládlo zpuštění a hrůza, služby boží byly staveny, kněží na útěku, honěni z místa na místo. Přese všecko napomínání jejich a přese všecken příklad jejich odstupováno od Jednoty víc a víc: z nejnovějších proselytů všickni neměli pevné víry prvních věřících; příkladem zbabělosti častěji předcházela šlechta. Nejen páni utraquističtí na statcích svých vykonávali rozkazy královské, ale i dávní ochránci Jednoty opouštěli ji, nechtíce přijímati kněží vypuzených, zavírajíce chrámy a zakazujíce sbory. Janu z Pernšteina rychlým pokořením se Ferdinandovi podařilo se zachrániti veliké statky své; bylo to útěchou a nadějí pro bratry, jichž počet vždycky býval četný v těchto stranách kolem Pardubic a Kunvaldu, kolébky církve jejich; ale jak mohli spoléhati na Pernšteina - nestálého, postrašeného a s peněžitými nesnázemi zápasícího. Pro zisk jistý zaprodal ty, kteří doufali veň, a vydal je pronásledovatelům jejich. Konfiskacemi dostalo se králi Litomyšle, nejstaršího a nejšťastnějšího střediska Jednoty, Turnova, Brandýsa, Bydžova a Chlumce.417.2 Rány vedeny byly rukou stejně jistou jako proti stavu městskému. Jednota zasažena byla v samém srdci moci své: sídlo biskupův a obyčejné shromáždiště synodů jejích bylo v rukou kněží utraquistických; nejslavnější sbory její, hora Karmel a hora Olivetská byly pozavírány.418.1
Král chtěl, tuším, do poslední stopy vyhladiti sektu nenáviděnou. Nedůvěřoval přestupům, hromadné popravy protivily se mu a nebyly by se ani srovnávaly s jemnějším mravem obecným. V měsíci březnu 1548 nařídil bratřím Litomyšlským, Bydžovským, Chlumeckým, Turnovským a Brandýským nad Labem, aby v šesti nedělích opustili království. Obyvatelé Litomyšlští žádali za odklad: nebyl jim povolen. Na tisíc vystěhovalců vydalo se na cestu do vyhnanství, první to oběti onoho žalostného stěhování, jež tak často se opakuje během XVI. a XVII. století. Co tu hoře a zármutku! Svazky přátelské a rodinné rozervány, dům otcovský opuštěn, jmění těžce nastřádané ztraceno, nebezpečenství po cestách a nad to nade vše neuhasitelná touha po vlasti! A kam se odebrati? Která země přijme ochotně tyto hosty podezřelé? - A přece ve vší úzkosti této vyhnanci neztratili srdce. Vedeni jsouce kněžími svými myslili, že před sebou vidí oblak Páně, kterým lid veden byl na poušti. "Byli jsme neseni na křídlech orlice", pravil jeden z nich.418.2 Suď kdo jak suď o Jednotě, o mezerách učení jejího, o plachém myšlení jejím, buď vliv její na osudy země české jaký buď, tito vyhnanci trpěli za věc nejšlechetnější, jaká kdy jímala lidstvo, za svobodu svědomí, a právě v největším zármutku stkvěly se opravdu vznešené ctnosti jejich a dary, kterých Pán hojně uštědřil jim. Bratřím byla vždy milá bolest, tato svrchovaná zkouška osob i stran. Augusta klamal se, chtěje z nich učiniti bojovníky; úloha jejich byla vznešenější: býti mučenníky víry, církví zvítězilou.
Dosti velký počet kněží byl uvězněn; ale buď že král málo dbal malé kořisti této, buď že rozkazy jeho nebyly vždy vykonány s velkou horlivostí, mnozí nedostatečně jsouce ostříháni unikli nebo byli propuštěni na svobodu. Za to velmi čile pátráno po Augustovi.
Biskup bránil se vždy nebezpečné zásluze, že byl jedním z předních pobuřovatelů roku 1547: jest prý hloupá myšlenka uvalovati naň vinu za chování bratří; není náčelníkem jejich, nýbrž prostým biskupem; nejen nevyzýval ku vzpouře, ale od prvního okamžiku prý předpovídal žalostný konec odboje i hleděl zdržeti přátele své. - Jakou váhu mají tato osvědčení ? Soud o tom je dosti nesnadný. Nikdo rád nepřizná se k vině své, a jestliže prameny v jistých kusech potvrzují svědectví Augustovo, v jiných obrana jeho zdá se dosti málo přesvědčivou. Zajisté protivníci jeho poněkud zveličovali činnost jeho, líčíce ho jako nějakého papeže; ale svým nadáním, svou rázností a smělostí politiky své vykonával moc mnohem větší, než byla autorita prostého biskupa. Jasně ukázalo se to později: jako vězeň, vzav později úhonu odpadlictvím svým a neopatrností svou, v době, kdy nový duch pronikl Jednotu, on sám na úzdě drží úzkou radu a působí na ni jakýmsi postrachem. Mezi pány v odboji nejvíce zapletenými mnozí byli důvěrnými přáteli jeho, a stejně těžko lze připustiti; že by byl neznal záměrů jejich nebo že by oni nebyli dbali jeho výstrah. Jednota nařídila slavný půst a modlení za vítězství stavů: možná-li pomysliti, že stalo se to bez vědomí Augustova nebo bez svolení jeho? Cesty jeho do Vittenberka, návštěva jeho u vévody Fridricha v Lehnici roku 1546 měly zajisté za hlavní cíl svůj otázky náboženské, ale zda náboženství nesplétalo se s pádem Ferdinandovým ?
Vzhledem k veliké nejasnosti skutků nejistota zajisté prospívala obžalovanému, ale pravdě podobným činila i podezření královo. V biskupovi Ferdinand chtěl spíše trestati zrádce nežli kacíře. Utraquisté rozněcovali hněv jeho, vzrůstající ještě velmi důstojným chováním Augustovým, které čestně vynikalo naproti všeobecné zbabělosti. Biskup zachoval chladnokrevnost svou za všeobecného rozvratu, odvažoval se psáti králi listy prosebné, aby k bratřím nechoval se s nespravedlivostí tak krutou; nevzdálil se z okolí litomyšlského, útulku poskytoval vypověděným, povzbuzoval mysli, posílal peníze vězňům. Chráněn jsa nezměnnou oddaností, vzdoroval nepřátelům svým. Hejtman Šejnoch proti němu užil hanebné lsti. Vypravoval jednomu z bratří, že trápen je svědomím a že potřebuje poučení; zda by nechtěl Augusta se shledati a mluviti s nim? Zaručoval se mu věrou svou. Po některém váhání biskup, sveden jsa dobrodružnou myslí svou a chtěje nepochybně všeho odvážiti se ku prospěchu bratří, přivolil k schůzce se Šejnochem v lese. Několik náhončí vrhlo se na něho; zároveň jat jeden ze žáků jeho Jakub Bílek. Oba vězňové odvezeni byli do Prahy. Vazba Bílkova trvala třinácte, Augustova šestnácte let.420.1
První čas byl hrozný. Několikrát na nich důkladně zkoušeno umění katanské: Augustovi kyčle natřeny smolou, zapáleny a kleštěmi pak trhány kusy masa hořícího; věšeli ho na hák s hlavou dolů a s tělem obtíženým kameny. Nepřestali, až když strach byl, aby neskonal. Rány, zůstavené bez léčení, zjitřily se, šíříce hrozný zápach. Nejvyšší úředníci, sám arcikníže, strnuli, jati jsouce hanbou a lítostí. Král postavil si hlavu, posílal nelítostné rozkazy, chtěje na biskupovi vynutiti vyznání zrady jeho, jména spoluvinníků jeho; běželo mu o to, aby jasně viděl a do rukou svých dostal všecky nitky onoho spiknutí - jež snad nikdy nebylo ani podniknuto, ale přestávalo na neurčitých nadějích, na rozmluvách. Mlčení Augustovo bylo největším vzdorem, jímž král doháněn byl k nejhoršímu. Úředníkům svým zůstavil volbu mezi trojím mučením: buď vězně zbaviti dočista spánku, nebo položiti ho na lavici s hlavou dolů na jeden nebo dva dni a občas dáti mu na pupek velikého, pod skořápkou ořechovou zavřeného brouka - chrobáka, nebo po několik dní dávati mu potravu přepepřenou bez nápoje.
Tyto návrhy necitelné nebyly provedeny; než došel list králův, oba vězňové převezeni byli na hrad Křivoklát. Po mnoho let chováni byli v nejhroznějším vězení, každý ve sklepě zvlášť: neměli návštěv, ani východu, ba ani světla. Teprve po dvou letech podařilo se přátelům jejich dodati několik listů biskupovi, a od té doby, přes některé příhody nemilé, styky jeho s bratřími na venku nebyly nikdy již přerušeny na dlouho. Ostatně hněv králův časem, nestišil-li se, aspoň ochabl; odmítal sice stále žádosti za propuštění, ale nestaral se již hrubě o něho. Znenáhla lehkých úlev dostalo se nebohým vězňům. Když roku 1560 arcikníže Ferdinand přivedl na Křivoklát manželku svou sličnou Filipinu Velserovu, dceru proslulého peněžníka augšpurského, mladá kněžna slitovala se nad utrpením vězňův, a několik paprsků naděje zasvitlo zrakům jejich. Svobodu, kterou tušili takto, vykoupili však hroznými boji a mukami mravními, horšími snad, než bylo mučení let předešlých.
Jak muž, dosti již letný, slabého zdraví, mohl obstáti v těchto tak dlouho trvajících zkouškách? - Mysl naši překvapuje, že jimi nebyla pozměněna ani síla jeho myšlení, ani vznět jeho nadějí. Vyšel z vězení tak, jak do něho vstoupil, a důvěra jeho nebyla tím oslabena, ani zmužilost jeho otřesena.
Sotva že vazba jeho byla poněkud zmírněna, hned dal se znovu do práce. Skládal písně duchovní, jinak dosti střídmé; bylť jen slabým básníkem: nedostatky, jež nepozorovaně se ztrácejí v kázaních jeho, urážejí více ve verších jeho; zvláště chybí mu nadšení a vzlet; duch jeho, přímý a poněkud suchý, nepřipouští nic neurčitého ani vznešeného; písně jeho zarážejí nás suchou dogmatikou svou; jsou to veršovaná naučení, při nichž necítíme vzmachu duše povznášející se k Bohu, ale úmysl theologa, bojícího se uchýliti od posvátného dogmatu. Při skládání jich jde mu skutečně o účel praktický: chce mezi bratřími rozšířiti víru svou, připraviti je k oné těsnější jednotě s lutherany, jíž nikdy nevzdal se úplně, chce znenáhla rozptýliti předsudky, pro které na synodu roku 1546 musil náhle odročiti dílo své.
Za tím účelem dokonával Sumovník již před uvězněním svým počatý. Tajemství styků jeho s venkovem bylo prozrazeno, vězení jeho prohledáno a všecky rukopisy zabaveny. Ani tato nová nehoda neotřásla jím, a jakmile mohl, opět ujal se díla svého. Zamýšlel v bohoslužbě na místo čtení evangelia a epištoly zavésti čtení kapitol tohoto Sumovníku, v nichž měly vyloženy a vysvětleny býti hlavní články víry. Naděje záludné! Nehledíme-li ke všelikým námitkám vedlejším, jak bratří mohli svoliti, aby naučení Spasitelova byla nahrazena poučením člověka jakkoli znamenitého? Jak by sedláci a podruzi u výkladu theologickém nalezli chleb duchovní, po němž lačněli? Sumovník předložený synodu byl chladně přijat: Augusta byl tím překvapen a poněkud pozloben. Útrapami a dlouhou samotou roztrpčena byla jeho povaha, od přírody pánovitá a prudká. Zda záruky oddanosti jím podané nezasluhovaly přece úcty a jakési vděčnosti ?
Ze svého vězení dovedl dále říditi Jednotu, nedopouštěje, aby moc jeho byla popírána nebo zmenšována, ba nechtěl ani, aby voleni byli noví biskupové. Marně úzká rada snažila se přesvědčiti jej o nebezpečenstvích chováním jeho hrozících: druhové Augustovi pomřeli, styky s ním byly nesnadné a udavačstvím ohrožené. A co by stalo se, kdyby náhle zemřel? - Zda přetrhnou se tradice zachovávané od prvních let církve ? Či bude potřebí, jako za doby Řehořovy, utíkati se k posvěcení nepravidelnému, jež by se zdálo podezřelým? - Augusta nedbal žádných výstrah; mysl jeho zalíbila si onu úlohu náčelníka, který z hloubi vězení svého udílí rozkazy, a jeho snaha předvídavá zachovávala si prostředky, kterými by uskutečnila záměry své. Úzká rada Jednoty proti nejhlubšímu přesvědčení svému couvala z lásky, z úcty k oddanému mučenníku, také z neurčité obavy výstředních rozhodnutí, jichž schopným jej pokládala. Znenáhla však tato tvrdošijnost budila trpké poznámky, poslušnost stávala se nevolnější. Léta míjela a čas prováděl nepřetržité dílo přeměny; mladší lidé s větší nevolí snášeli toto jho představeného, jehož neznali; jako někdy Augusta, i oni dožadovali se práva svého k životu a ku práci. Takto připravovala se roztržka, která v této chvíli nevyhnutelně staví proti sobě vypověděnce a jádro jejich strany. Dějiny nemají divadla žalostnějšího nad onen spor, v němž soupeři zdají se stejnými vinníky, jedni neústupní a sobečtí, druzí zapomněnliví a nevděční. V skutečnosti není vinníkův, ale obě strany jsou obětí jednoho z obecných zákonů lidstvem vládnoucích, boje za život. Je to zákon přirozený právě tak, jako všeliký konec je smutný: lépe bylo by pro Augustu a pro jeho slávu bývalo, kdyby byl u vězení umřel, ozdoben jsa aureolou mučennickou. Za to poslední léta tato, ve kterých Jednotě působil nepokoj a někdy pohoršení, ostrým světlem vyznačují jeho povahu - s vynikajícími vlastnostmi náčelníka strany, ale s prostředními ctnostmi křesťana.
V jedné věci aspoň se neklamal: neporušenou zachovával důvěru svou v budoucnost Jednoty. První útok byl prudký: udává se, ač není docela přesných důkazů, že pozbyla poloviny přívrženců svých. Ale brzo zásvit oživil opět naději.
Ferdinand zamýšlel rozšířiti správu Čech také na Moravu. Moravané ve stycích svých s ním byli mnohem statečnější a opatrnější nežli Čechové: privilegia jejich byla určitější: moc sněmu lépe opatřena. Husitství, snad proto, že přišlo odjinud, zmírnilo se tu, nechtíc vládnouti, ale dosti majíc na snášelivosti, které neodpíralo druhým vyznáním. V Německu Morava pokládána byla za zemi, kde svoboda svědomí na světě jest nejúplnější: nejrůznější sekty žily tu pokojně vedle sebe; všickni vypověděnci utíkali se sem, jisti jsouce před pronásledováním; katolíci nepřekáželi tomu řádu, ani biskup Olomoucký nehoršil se tím. Ačkoli moc soustředěna byla v rukou několika rodin panských, mírem náboženským celá země zavázána byla k obraně svobod obecních, a místy i sedláci vděčni byli pánům za ochranu poskytovanou proti fanatikům. Zavládlo veliké utišení. Šlechta, jsouc méně četná než v Čechách, byla svornější, více dbala o prospěchy obecné, lépe řídila věci veřejné sobě svěřené. Za vlády Ferdinandovy odloučením svým od Čechů uchránila se úchvatů královských: méně jsouc ohrožena, nepomýšlela na vzpouru a neposkytla žádné záminky k reakci.
Král však myslil, že potrestáním Čechů je zastrašena. Na sněmě v Brně roku 1550 stěžoval si na pokroky kacířů: slíbil prý zachovávati kompaktata, plní závazek svůj, ale co společného s utraquisty mají všickni tito žáci Lutherovi, Zvingliho nebo Kalvínovi, tito Turci, ti novokřtěnci, ti různověrci všelikého původu a všelikého rázu, jichž jen hemží se v zemi ? Žádal, aby věci uvedeny byly ve stav, v jakém byly r. 1526; dovede prý potrestati všeliké odbojníky. - Nejvyšší hejtman moravský pan Václav z Ludanic odpověděl mu jménem stavů; nepopřel změn vytčených od Ferdinanda, ale chválil je: Hospodinu zlíbilo se rozptýliti blud a nevědomost; prosil krále, aby neprotivil se vůli boží a nepřekážel svobodnému vykonávání víry jejich. "My všickni" pokračoval, "neupustíme ani za mák od svého přesvědčení, a já sám spíše bych hlavu nasadil, než bych od své víry upustil. Morava spíše ohněm a popelem sejde, nežli by v této věci strpěla násilí." Srovnáváte-li se sa mnou? ptal se stavů. - Shromáždění hlučně souhlasilo. Ferdinand přikázal všem, kdož ho chtějí poslechnouti, aby přešli na jeho stranu; toliko sedm osob se zdvihlo. Tehdy Ludanic vyňal ze záňadří přísahu učiněnou od markraběte a četl ji za obecného pohnutí. Král rozhněván vzdálil se: z paláce svého viděl, jak stavové uctivě provázejí hejtmana, aby poděkovali mu za statečnost jeho. Před rozchodem svým Moravané přijali jakési prohlášení práv svých, počínající těmito pyšnými slovy: Markrabství Moravské je zemí svobodnou.423.1
"Ejhle," řekl Ferdinand, vida je mimo kráčeti, "nepodobají-li se stádu vepřů, z nichž jestliže jednoho podráždíš, všechy popudíš, nebo roji včel, z nichž jestliže jedné ublížíš, všecky na tebe žahadly a bodci se shrnou. Hejtman má průvod větší než-li já, což svědectvím jest největšího úkladu a spiknutí proti mně."424.1 - Tato duchapřítomnost zajisté ukrotila jej. - Nemínil roznítiti vzpouru, ale ponechal událostem volný průběh. Však za cenu dosti velikou: nařízení proti Jednotě z veliké části pozbývala platnosti své, jakmile nebyla prováděna v celé koruně. Mnozí páni měli statky své na Moravě i v Čechách; zda tu mohli velmi krutě pronásledovati obřady, které trpěli onde ? Kněží pronásledovaní uchylovali se lehce za hranice a ze svého úkrytu ovečkám svým posílali traktáty své a kázaní. Rozkazy královské pozbývaly konečně oné povahy přísné a obecné, kterou pouze zbuzovaly poslušnost.
Mysl bratří povznášela se také zprávami, docházejícími z ciziny. Vyhnanství nejen neuškodilo Jednotě, ale prospělo propagandě její; vyhnanci na cestě své zůstavovali jako stopu světla; nové sbory povstaly v Prusích a zvláště v Polsku. Velmoži, jmenovitě bohatí páni z Ostroroga, přijali je na statcích svých, chráníce jejich počátků; konečně někteří sami přestoupili. V těchto krajinách, spracovaných tajně od kazatelů lutheranských nebo kalvínských, zmítaných temnou potřebou obrození náboženského, tito vystěhovalci, mluvící jazykem polštině tak blízkým, byli nejlepšími apoštoly; čistota jejich mravů, důstojnost jejich života, jejich zříkání a skromné hrdinství, jejich oddanost k evangeliu dotkla se mnoha srdcí. Sigmund II. August nebyl panovníkem ani příliš váženým, ani katolíkem příliš horlivým; jeho nařízení, jichž špatně posloucháno a rychle zapomínáno, hrubě nepřekážela propagandě bratří; na chvíli zdálo se, že v Jednotě soustředí se všecka přání opravná a že kolem ní sdruží se všecky živly opposiční.- Tyto naděje trvaly však na krátce: hádky dogmatické zastavily brzo pokrok protestantismu v Polsku; ostatně říše tato příliš těsně byla spojena s církví římskou, příliš byla jí zavázána, aby mohla odděliti se od katolicismu; opravný ruch byl tu jen horečným výbuchem i nepronikl organismu socialního. Zatím okamžité úspěchy tyto, zvětšené ještě pověstí, byly přijaty s nadšením od bratří českých. Co zmohou útrapy v srdcích, která jista jsou ochrany nebeské? Ferdinand v očích jejich byl toliko bezděčným vykonavatelem vůle boží; jeho přísnost sloužila pokroku pravdy: - kdo byl by ještě chtěl opustiti církev tak zřejmě požehnanou ?
Páni a rytíři čeští, jakmile se poněkud zpamatovali ze strachu, způsobeného bitvou Mühlberskou, již jen velmi vlažně vykonávali rozkazy královy. Mínění veřejné, třeba nechovalo velkých sympathií ku bratřím, přece nepřálo Ferdinandovi. Mystopol s přáteli svými pozbyl úplně důvěry; horlivost jejich byla podezřelá. Jest obecnou frasí, že násilí nezmůže ničeho proti ideám - a to je zpozdilost; však potřebí jest jistých podmínek, aby násilí mohlo působiti plně. Když Ludvík XIV. odvolal edikt Nantský, moc jeho byla nepopěrná, opíral se o velmi silnou organisaci církevní, o vzdělané a horlivé duchovenstvo, o fanatické obyvatelstvo; v Čechách reakce katolická za této doby mimo vůli královu neopírala se o nic. Jestliže velmi málo osob ochotno bylo umříti pro víru svou, po řídku bylo také těch, kteří chtěli se bíti za ni; kněží, závisíce příliš na patronech, jsouce malého vzdělání a dosti nejasného přesvědčení, upouštěli záhy od bedlivosti, která působila jim tisíce nesnází. Nevymáhali víc, aby bratří obcovali obřadům katolickým nebo kališnickým, nevšímali si již tajných sborů jejich. O něco později tu i tam některé chrámy byly znovu otevřeny; uprchlí kazatelé vraceli se; bázliví upokojili se opět a kajíce se ze svého odpadlictví žádali za opětné přijetí.
Na štěstí Jednota v této době měla řadu výtečných pastýřů, kteří k oslavě by byli každé církvi, Matěje Červenku, Jana Černého, Jiřího Izraele, jmenujeme-li jen nejznámější, a mezi nimi zcela mladého ještě Jana Blahoslava, jemuž však souzeno bylo vyniknouti nade všecky; jest to jeden z duchů nejosvícenějších a z duší nejšlechetnějších, jaké zrodila země česká v XVI. století. Nad něho nikdo neměl větší účasti o znovuzřízení církve otřesené; jako Řehoř, Lukáš a Augusta i on měl zříditi ji dle své představy a vyznačiti rázem svým; byl poslední z velikých biskupů Jednoty svobodné. Srovnáme-li s duchovenstvem utraquistickým tyto muže, jejich život, díla, nadání, ctnosti, nepodivíme se ani, že bratří nechtěli se vzdáti zvláštní organisace své a ztratiti se v bahně církve úřední. Žádný z kněží těchto nemá duševní převahy nebo vznětlivé výmluvnosti Augustovy; sám Blahoslav, jenž nad něj v tolika stránkách vyniká, a přede vším hlouběji prodchnut jest duchem Jednoty a proniknut tradicemi jejími, s hlediska čistě lidského nemůže nijak jemu se rovnati. Ale nejsouce tak smělí a hluční, byli tím opatrnější, moudřejší a mírnější; Bůh poskytl jim darů, zvláště v této době nápravy nejpotřebnějších; zmužilosti neúnavné, víry neskalené, trpělivosti neohrožené, znalosti lidí, lahody neodolatelné. Jim jen příslušela všecka zásluha, že rány zasazené zacelily se tak rychle.
Jejich vedením synody počaly se opět scházeti; zkáza byla veliká, dílo obnovy těžké, a nad to neprotivil se jim toliko Ferdinand, ale i vlastní náčelník jejich Augusta. Roku 1553 po dlouhých a marných prosbách, nemajíce naděje, že přemluví jej, pokročili dále, a synod přerovský bez svolení jeho vyvolil "k přední starosti" Jana Černého a Matěje Červenku; následujícího roku nový sbor otevřen byl v Mladé Boleslavi.
Ferdinand hleděl ovšem překážeti tomuto vzkříšení tak rychlému. Novými rozkazy obnoveny staré a pronásledování počalo znovu. Oheň to slámy, který více září než-li pálí!
V skutečnosti král pozbyl již dřívější důvěry; nyní konečně cítil, že potřebí bude zdlouhavého úsilí a dlouhého zápasu, aby se církev římská někdy ujala opět správy v Čechách; stáří počalo ochromovati činnost jeho; schvácen tolika pracemi, nespokojen smýšlením syna svého, znepokojen záměry Karla V., jenž chtěl Filipovi zachovati korunu císařskou, blížil se ku protestantům německým a obezřelá víra jeho ráda ponechávala jiným povinnost zahájiti nelítostný boj proti kacířství: byloť zjevem význačným, že dekret, obsahující staré rozkazy proti bratřím, nečelil ani proti Mladé Boleslavi, ani proti panu Arnoštu Krajíři z Krajku, důvěrníku a podpůrci biskupů jejich a největšímu ochránci Jednoty.426.1
Když synod sešel se v Slezanech na Moravě (1557) k oslavení jubilea Jednoty, budocnost její zdála se příznivou. Přese všecky bouře Bůh požehnal semeni zasetému od Chelčického. Jestliže v Čechách přísné zákony stále zachovávány ještě v platnosti a jestliže Augusta chován byl ještě u vězení, církev moravská prospívala, a zprávy z Polska a z východních Prus naplňovaly srdce vděčností a hrdostí. Šlechta česká, moravská a polská u velkém počtu přítomna byla ve shromáždění, s ní více než sto kněží - mezi nimi pastýři nejhodnější Černý, Červenka, Blahoslav. Důležité nálezy byly učiněny: té chvíle skutečně dokonáno bylo dílo obnovy, jehož potřebu způsobilo utrpení roku 1548; na synodách následujících rozvíjeny byly zásady stanovené ve Slezanech.427.1
Dva noví biskupové byli zvoleni Jiří Izrael a Jan Blahoslav. Izrael, apoštol Polska, dostal pod zvláštní správu svou sbory polské a pruské. Tlakem okolností sbory moravské byly znenáhla svěřovány zvláštní péči jednoho biskupa, a třeba věc nebyla nikdy rozhodnuta výslovným ustanovením, Jednota bratrská rozdělila se na tři kraje polský, moravský a český; takto kázeň byla lépe pojištěna, dozor rychlejší, kdežto všeobecně uznaná moc synodův úzké rady bránila všeliké roztržce a udržovala plnou jednotu víry a obřadův. - Nebezpečenství, jimž Jednota vydána byla nerozvážnou poněkud horlivostí Augustovou, odboj jeho, snad také vliv kalvinistů přiměly bratry ku přeměně zřízení svého: tehdáž ono nabývá skutečně rázu demokratického, jenž byl ostatně důsledkem zásad jejich. Správa církve přísluší čtyřem biskupům a nikoliv jednomu z nich,427.2 a oni nemohou učiniti žádného rozhodnutí důležitého bez porady s radou; rada, zvolená od synodu, představuje shromáždění věřících a stává se nejen nejvyšší autoritou, ale i mocí výkonnou, ohniskem života a práce.427.3
Bratří jevili vždy velikou horlivost o zachování kázně, jež byla jejich slávou a silou, ale upouštěli ode všeho, co až posud bylo poněkud těsného v ctnosti jejich; pokrok v péči jejich o duše ukládal jim nové povinnosti, jež přijímali sice ne bez jistého nepokoje, ale bez slabosti. Po dlouhý čas nedůvěřovali doktorům, odsuzovali nebo zavrhovali vyšší studia; vliv kalvinistů znenáhla změnil idee jejich o této věci. Posílali mladíky své na cizí university, osvojovali si methody humanistické; všickni nepokládali již za bezbožnost zaměstnávati se věcmi duševními pro ně samy i mimo použití jich k dogmatu.428.1 Kněží jejich byli vždy polemisty velice plodnými; stanou se spisovateli slavnými. V XVI. století, jež nazývá se zlatým věkem literatury české - a po jisté stránce oprávněn jest název tento - čistotou a ušlechtilostí slohu, bohatým rozvitím a plností period nic nevyrovná se spisům Blahoslavovým. Přilnutím bratří k tradicím jich budí se v nich náklonnost k historii, a zakládají znamenitý archiv, jenž na vždy pojistí jim vděčnost potomstva. - Úctu k minulosti snaží se spojiti s duchem pokroku, upouštějí od řádů svých, jež zdají se jim skutečnou překážkou obecným snahám protestantismu; ale jestliže svolují k dobrovolným obětem, odmítají všeliké vtírání, jímž by ohrožena byla jich svéráznost. - Lutherani trpce vytýkali jim coelibat kněží jejich: dávno již vzdali se všeliké přísnosti v této věci; některá pohoršení přiměla je, že postoupili ještě poněkud dále. Roku 1570 dávajíce ještě s apoštolem přednost coelibatu, úředně dopouštějí kněžím svým právo ženiti se.428.2 Ostatně duchovenstvo jejich vůbec zasluhuje podivu; prozřetelná kázeň chrání ho od duševních i tělesných pokušení: nikdo nesmí uveřejňovati písně nebo traktaty dříve, než předložil je úzké radě; biskupové vzdělávají mladíky, dohlížejí k nim, vedou je, a když po dlouhém učení uznáni jsou hodnými, aby zřízeni byli na úřad kněžský, táž bdělá horlivost je opatruje, povzbuzuje a podporuje ve zkoušce. Pronásledování, vymýtivši některé živly pochybné, povýšilo mravní úroveň pastýřů, roznítilo zbožnost věřících a důvěrněji sblížilo duchovní s lidem světským. V době mravní prostřednosti oni právě byli spravedlivými, jichž ctnostmi vykupují se viny druhých.
Pokus krále Ferdinanda I. vedl k výsledku zcela opačnému, než jakého se nadál; Jednota ze zkoušky vycházela sjednocenější, plná důvěry, života a činnosti. Jediným skutečným účinkem krise - jinak dosti lhostejným - bylo, že přemístilo se středisko moci její, a že ubylo důležitosti kraji českému ve prospěch kraje moravského. Nebylo na dále možná nechati archiv v Litomyšli nebo v Mladé Boleslavi; Přerov, Prostějov a zvláště Ivančice, stálé to sídlo Blahoslavovo, staly se novými středisky bratří, místy, kdež obyčejně scházely se synody; někteří přední rodové moravští, zvláště Žerotínové, na příště mocí svou sloužili Jednotě, ujímajíce se úkolu ochranného, jaký někdy vykonávali Krajířové z Krajku a Kostkové z Postupic.
Pronásledování mělo však jiný, žalostnější následek: způsobilo Čechám ztráty citelné. Ne že by počet vystěhovalců byl veliký, ale v těchto krisích škodu nelze přesně měřiti počtem vypuzených: za oběť padá elita národa, ti, kteří nechtí svědomí své obětovati prospěchu svému, a mravní prostředky národa českého za této doby byly příliš slabé, aby jimi mohlo se plýtvati; za jistých okolností slabosti tělesné nejmenší krvácení je nebezpečno. - A těm, kdo raději zvolili odpadlictví nežli vyhnanství, zda bylo na veliký prospěch, že vytrhnuvše se z mravní kázně Jednoty, stali se pokrytci nebo skeptiky?
Když Ferdinand vydal rozkazy ku pronásledování bratří, zkáza Jednoty byla jemu toliko srážkou přední stráže, předehrou vážného boje, jejž později hodlal svésti proti všem rozkolníkům, zvláště proti pokrokářům, kteří pod rouškou utraquismu netajili se s ideami lutheranskými. Přinavrátí je k staré víře, spoutá je pevně kompaktaty; kurie svému šťastnému obránci neodmítne konečně několik podružných ústupků, kterými usnadní se smír husitů s církví a umožní mu skončiti onu nepříjemnou již vzpouru. Jedním z prvních opatření králových po vítězství roku 1547 bylo, že potlačil svobodu tiskovou: měšťan pražský Bartoloměj Netolický dostal výhradní právo tisknouti knihy, a žádný spis nesměl vyjíti z tiskárny jeho bez připuštění administratorova.429.1 Po dvou letech podobné privilegium obdržel Jan Kantor, měšťan staroměstský, ale konsistoř dále vykonávala nejvyšší dozor nade vším, co se tisklo. Kněhkupec udaný, že rozšiřoval knihy zapověděné, byl skrze všecka tři města Pražská vymrskán; při této příležitosti prohledány byly sklady knih; u koho zabaveny byly knihy podezřelé, každý byl přísně potrestán.
Administratoři podobojí sami domáhali se přísných opatření králových proti sektářům cizích kacířství; Ferdinand nechtěl, aby dobrá vůle jejich ochladla časem. Podmínky, interimem Augšpurským uložené protestantům německým od Karla V., zdály se mu býti výtečným základem ke smíru. Právě povoloval ve svých zemích rakouských přijímání pod obojí způsobou a manželství kněží; roku 1549 předložil konsistoři pražské dvanácte článkův o transsubstanciaci, o mši, o svatých, o postech, o modlitbách za mrtvé a j. Jimi zavrženy jsou všecky novoty, jež znenáhla vloudily se do země, a s největší přesností prohlášeno učení katolické: svátek Husův měl býti potlačen, přijímání pod obojí způsobou zachováno, ale uloženo kněžím poučovati lid, že každá z obou podstat obsahuje tělo a krev Páně. - Konsistoř svolovala ke všem ústupkům; ze slabých námitek jejích proti některým kusům vysvítá jen její prostřednost ducha i srdce; žádalať, aby slovo transsubstantiatio nahrazeno bylo slovem transmutatio, aby nebylo zakázáno podávání svátosti dětem, poněvadž je to věc velmi důležitá a pak zvyklo se tomu. Spíše z prohnanosti nežli z přesvědčení tito pastýři svatokupečtí, svým postavením znepokojení, hleděli s podlou schytralostí zakrýti své odpadlictví hájením některých obyčejů, k nimž zvláště přilnula srdce lidu. V skutečnosti nemohli se klamati se ani dost málo o záměrech králových: pod záminkou výkladu přiváděli kompaktata v niveč; oddělovali se nejen od Luthera, ale i od velikých mistrů husitských; ustupovali za úmluvy Jihlavské. Ostatně námitky své přednášeli jen s největší mírností, nenaléhali, obávajíce se nemilosti královy; k novým ústupkům přinuceni byli pouhým slovem, že smír s Římem možný jest jen za tuto cenu; na nejvýše zmužilost jejich zmohla se k návrhu, aby rozhodnutí bylo ponecháno stavům. Zvláštní to správci svědomí a podivní náčelníci církve! A pak se divili, že šlechta a města nedbala jejich rozkazův. Učinili se ještě směšnějšími, když tvářili se nadšenými pro dílo, jež jim bylo ukládáno, prohlašujíce, že chtějí zemříti pro víru svou.430.1 Tolik nebylo po nich žádáno. Radost Ferdinandova nebyla zkalena ani odporem university, která zamítla vyznání víry jí předložené, protože profesoři většinou byli lutherani. Ale jakou cenu mělo mínění university? Všecky pokusy o obnovu její skončily s nezdarem, a vysoké učení pražské nemělo více vlivu nežli žáků. Běželo již jen o to, aby sjezd stavů podobojích svolil ku přijetí nálezů konsistoře, a král ani s této strany nepředvídal vážných nesnází.
Od času nezdařeného odboje stavové, jak zdálo se, vzali naučení z porážky své. Tak na počátku roku 1549 na žádost Ferdinandovu přijali za krále syna jeho Maximiliana a uložená jemu pacta conventa vyznačovala se mírností svou naproti podmínkám roku 1526 žádaným. Mezi jinými povolili v kuse hlavním: Maximilian, pokud možná, bydleti má v Čechách aneb aspoň, nedovolují-li mu toho vážné příčiny, na blízku království; - Vídeň nebyla daleko: v skutku stavové vzdávali se práva, aby Praha byla hlavním městem říše. Obavy vlastenců uskutečňovaly se: království Českému dostalo se osudu Chorvatska; svolením k takové abdikaci, v skutku stávalo se provincií státu rakouského. Zda tito stavové, kteříž obětovali nejstarší a nejvzácnější práva království, mohli odvážiti se odporu proti pánu svému pro některé definice theologické?
Mystopol předložil vyznání víry přijaté od konsistoře a hájil ho s horlivostí neofyty (v prosinci 1549).431.1 Výmluvností svou příliš nedojal posluchačů. Na veliké pohoršení královo sněm jevil málo ochoty: učení lutheranské proniklo mysli hlouběji, než kdo tušil. Zvláště o večeři Páně stavové rozhodně odmítali přijmouti formuli římskou. Mystopol rozhorlen upíral laikům právo vykládati evangelium: a ostatně na čem zakládají se námitky jejich? Zda nejsou vázáni sliby svými? Článek jim předložený neodporuje kompaktatům. - Ale jako před desíti lety rokování jen rozhořčováno tímto připomínáním starých smluv, jichž nikdo si nepřál. - "Kde evangelium zmiňuje se o kompaktatech," zvolal starý Krištof z Vřesovic, "držme se bible a nedbejme těchto nálezků lidských." - Schůze byla skončena za největšího pohnutí.
Z hněvu, snad aby zavděčil se králi, Mystopol odvážil se poněkud přílišné horlivosti. Pokusil se vyvolati v městě jisté hnutí proti stavům: vedeni jsouce pikarty zrazují prý utraquism. Toto udavačství podskočné působilo skutečně na část obyvatelstva, ale popudilo hlavně vyšší stavy. Většina s jistým nepokojem pohlížela na smělost Vřesovcovu; neprozřetelností Mystopolovou puzeni byli k nejhoršímu. V nové schůzi administrator přednesl pravou obžalobu proti těm, kdo nechtí přijmouti dvanácte článků: všudy šíří se sekty nebezpečné, kostely pustnou, fary opouštějí se: odkud kyne spása, ne-li ze smíření s papežem? Jak jinak pomůže se nedostatku kněží než jmenováním arcibiskupa, který by světil kněžstvo podobojí? Oprava jest nutná, a těžká zodpovědnost stihne ty, kdo způsobí zmar její. - Taková smělost a drzost vzbudila všeobecnou nevoli. - "Vy jste se vzdálil od nás," zvolal podkomoří Jiřík z Gerštorfu; "ano, proměny a opravy jest potřebí, ale vy musíte změniti se a znovu přistoupiti k nám." Zjev to závažný, že úředník královský postavil se takto proti administratorovi a králi. - Všickni kněží nepřijali rádi nové vyznání víry, mnozí ustoupili jen nátlaku, jaký na ně činil Mystopol; nenadálý odpor sněmu rozvázal jim jazyk. Kněz Václav, děkan Kutnohorský, dobře známý pokrokovým smýšlením svým, první vystoupil; chopiv se vřele slov podkomořího: "ano, dí, opravy nám je potřebí, a já sám rád to uznávám. Nechť následují mne všickni, kdo se srovnávají se mnou." - Asi dvacet kněží opustilo administratora, prohlásivše se pro opposici. Rána selhala; Ferdinand rychle odročil shromáždění. Mystopol záhy se zpamatoval a aby došel prominutí protestantů za své odpadlictví - obratem, který nebyl poslední, - jal se kázati proti bludům a pověrám papežství.
Ferdinand nepovolil tak rychle. Překvapení nezdařilo se mu, ale doufal dosíci náhrady znenáhla. Kompaktata byla zákonem zemským: šetřil jich, ačkoli se mu nelíbila; proč by nepřiměl stavů, aby jako on poslouchali zřízení zemského ? Nač se raditi se sněmem ? Páni, každý o sobě, budou méně srdnatí nežli ve shromáždění. Členové kapituly katolické žádali ho za ochranu proti neposlušným kněžím a jich ochrancům. Po různu mandaty jednotlivými připomennto některým pánům, že na statcích svých nesmějí trpěti kněží ženatých nebo takových, kteří nebyli řádně posvěceni. Když byla půda takto připravena, obecným rozkazem nařízeno, aby z království vypuzeni byli všickni faráři, kteří nebyli vysvěceni dle řádů římských. Přese dvě stě farářů bylo zapuzeno od chrámů svých; komise, složená z administratora katolického a kališnického, byla zřízena v Plzni pod předsednictvím arciknížete Ferdinanda, a páni, kteří neuposlechli rozkazu královského, byli obesláni před ni. Měli dostaviti se s kněžími podezřelými; tito podrobeni byli přísné zkoušce, a uznána-li vina jejich, vydáni administratorovi a potrestáni.433.1
Tato opatření nepůsobila tak účinně, jak král očekával. Částečně byla ochromena vždy více postupujícím rozvratem strany utraquistické. Ani v době, kdy horlivě podporována byla od krále, rozklad její nebyl zastaven; kněží ustanovení od konsistoře neměli žádné moci; nemajíce dozoru a vydáni jsouce pokušení, upadali v bludy předchůdců svých; často administrator neměl kandidátů na místa kněží vypuzených; fary zůstávaly uprázdněny. Ve vsech, které rozkazy Ferdinandovými byly zbaveny pastýřů svých, potulní kazatelé, školmistři, někdy řemeslníci předčítali evangelium, kázali slovo boží a množství věřících tlačilo se kolem nich, kdežto řádní kněží zůstávali opuštěni a nečinni. Obsílky komise plzeňské nejčastěji se nepotkávaly se žádným účinkem; obvinění žádali za odklady, kupili výmluvy; nikdo nepojímal vážně rozhodnutí královských, bylať zrnem, jemuž bylo teprve klíčiti.
Lutherani čeští neodpírali tak tuze jako bratří: víra jejich byla nejistá, tradice jejich vratké, zvláště duchovenstvo jejich příliš pestré, a v něm nebylo oné víry čisté a onoho ducha zříkání, jenž sílí se zkouškami. Ačkoli přehnané jest poněkud tvrzení o zjevném pokroku katolicismu,433.2 není však pochyby, že prostředky Ferdinandovy byly by konečně vedly ku vzácným výsledkům, ale jen tenkrát, kdyby vykonávány byly s tuhou vytrvalostí. A právě v této chvíli nové nesnáze jinam obracely pozornost královu.
Na straně východní staly se důležité události. Po smrti Jana Zápolského (1540) přívrženci jeho za krále prohlásili syna jeho Jana Sigmunda proti smlouvě učiněné dříve mezi oběma soupeři o trůn uherský, dle níž království mělo dostati se tomu, kdo přežije druhého. Ferdinand chtěl právo své uhájiti zbraní, ale Soliman zakročil a zabral největší část Uher, kdežto Jan Sigmund zachoval Sibiňsko pod vrchním panstvím sultánovým. V skutečnosti moc náležela matce Jana Sigmunda Alžbětě a jednomu z nejstarších a nejobratnějších rádců Zápolského, Jiřímu Martinuzzimu. Jakožto znamenitý politik a bystrozraký státník Martinuzzi zamýšlel obnoviti jednotu koruny Uherské, roztrženou od smrti Ludvíka Jagielovce. Již ve službách Zápolského sledoval tento cíl, ale co svedl s Janem Sigmundem ? Ostatně nepřál mnoho matce mladého knížete, a byl nenáviděn od ní. Oddán jsa více vlasti nežli dynastii, od několika let počal tajné jednání s Ferdinandem, které roku 1551 vedlo k smlouvě, kterou Jan Sigmund za jistou náhradu vydal Sibiňsko Habsburkům. Alžběta, nemohouc odpírati nepřátelům svým domácím i zahraničným, poddala se moci, a Martinuzzi jménem Ferdinandovým ujal se správy země. Tím válka byla vyhlášena Solimanovi. Nepřátelství počalo hned, a skoro bez přetržky pokračováno v něm až do míru r. 1562. Pomocí Turkův Alžběta obnovila moc svou v Sibiňsku a vládla tu až do smrti své.
Jest na jevě, že Ferdinand nemohl neužiti příležitosti jemu se naskytující, ale pro události uherské neměl kdy, aby pokračoval ve svém zápase se stranou pokrokovou v Čechách. Dříve než mohl obraceti protestanty, musil zahnati Turky, a nebylo na čase urážeti stavy české, když požadoval od nich pomocí vojenských a peněžitých.
V téže době události německé braly dosti neočekávaný obrat. Nesnáze vzešly se strany, odkud jich nejméně předvídáno. Jednou z příčin bouře náboženské a rychlého postupu jejího byla nezkušenost dvoru římského, kterýž od konce XV. století skoro úplně zapomněl na vůdčí úlohu svou v církvi katolické, zabíraje se do zápletek italských a obecné prospěchy křesťanství obětuje šíření světské moci své. Zvláště Lev X. a Kliment VII. byli spíše drobnými knížaty feudalními nežli papeží a mnohem více starali se o zachování rovnováhy na polouostrově apeninském než o získání nebo podrobení kacířů. Pavel III., velice znepokojený úspěchy Karla V., o porážce knížat říšských zvěděl s velmi malým nadšením, a všemu světu známo bylo jednání jeho s dvorem francouzským, jehož politiku protirakouskou schvaloval a povzbuzoval. Jindřich II. v boji proti císaři přirozeně hledal podpory u protestantů. Pavel III. věděl to a nepřekážel tomu. Mnohem více jsa popuzen vměšovánim se Habsburků do otázek náboženských nežli vděčen za horlivost jejich proti protestantům, nejen nechtěl svoliti k ústupkům, jež zdály se potřebnými vítězi Mühlberskému, ale z holého vzdoru proti císaři přeložil koncilium Tridentské do Bologne. Před hněvem Karlovým papež, opuštěný od spojencův očekávaných, sice nesetrval dlouho v tomto chování nesmiřitelném, ale účinek mravní se dostavil a nebyl vyhlazen ani nastoupením Julia III., nepřátelského Francii a úslužnějšího Habsburkům. Mezi císařem a papežem protiva zásad byla taková, že ani nejlepší vůle vzájemná nemohla ji potlačiti. V jednotlivých dobách protestanté v papežích nalezli takto spojence nepřímé sic, ale velmi užitečné. A jakou moc měla opatření vydaná ve věcech víry, nebyla-li schválena od vlastních strážců pravověří.
Interim, velice chladně přijato od katolíků, protestanty přímo pobouřilo. Pohroma Mühlberská z počátku způsobila pravé zděšení jejich, ale s rozvahou vrátila se jim zmužilost. Na sněmě Augšpurském roku 1550, když Karel V. obnovil rozkazy své a důrazněji žádal, aby byly provedeny, hněv jejich došel tak prudkého výrazu, že od té doby pozorovatelé prozíraví nepochybovali o potřebě nové výpravy ku podrobení jejich. Úspěch její byl velmi nejistý. Protestanté sic utrpěli těžkých ztrát, ale nespoléhajíce již na pomoc očekávanou z ciziny, pro hrozící nebezpečenství potlačili staré roztržky: kurfiřt braniborský a druzí knížata, zvláště Moric saský, se spojili se svými spoluvěrci, kteří rádi odpustili jim odpadlictví jejich. Když válka vypukla roku 1552, celé protestantské Německo uposlechlo vyzvání Moricova; císař málem byl by zajat býval v Inšpruku, a koncilium Tridentské se rozešlo.
Protestanté čeští, poučeni jsouce poslední výpravou, odolali pokušení zakročiti, a když kurfiřt braniborský Albrecht z Kulmbachu vnikl do Čech a jal se obléhati Cheb, stavové podobojí bez rokování povolili Ferdinandovi vojsko, jehož žádal proti útočníkům. Však pokud bylo možná spoléhati na oddanost jejich, kdyby nepřítel dále postoupil? Nebylo radno dlouhé zkoušce vydávati tuto věrnost tak nedávnou. Habsburkové raději soustředili všecky síly své proti Francii, kterou protestanté opustili, jakmile vydobyla jim znovu svobody. Smlouva Pasovská, jejíž obecná ustanovení potvrzena byla mírem Augšpurským roku 1555, ponechala protestantům všecko území zabrané a povolila vyznávati víru lutheranskou na statcích jejich.435.1
Mír Augšpurský byl až do roku 1618 základem veřejného práva německého. Jestliže podmínky jeho, poněkud neurčité, nezabezpečovaly úplně svobodu svědomí, přece potvrzen jím konečný nezdar pokusů, jimiž hledělo se až posud brániti roztržce jednoty křesťanské. Největší část Říše vytrhovala se z moci papežské, a panovník jenž prospěchy svými i přesvědčením svým ustanoven byl za ochrance katolictví, uznával svou malomoc a vzdával se záměrů svých o obnovu jednoty. V boji mnicha Vittenberského s panovníkem, v jehož říši slunce nezapadalo, zvítězil mnich: vítězství dostalo se duchu nad silou, slovu nad mečem. Obě strany jasně byly si vědomy významu událostí. Tento nezdar poslední mařil všecky úspěchy vlády až posud tak stkvělé a šťastné; všecky záměry o panství světovém se rozprchly jako dým; tento stát evropský, jenž nebyl než světským představitelem jednoty katolické, neměl podstaty, jakmile křesťanstvo se drobilo. Zajisté jednou z předních zásluh Lutherových o vzdělanost jest, že rozptýlil všecky fantastické vidiny, jež činili si dědicové titulu Karla Velikého, kdežto roztržením Německa na dva nesmiřitelné tábory, na dlouhý čas zbavil svět slovanský a románský nebezpečenství invase německé. Karel V. byl příliš stár, aby počal nový život, příliš hrd, aby vlastní rukou podepsal porážku svou; zbýval mu jediný prostředek, vzdal se trůnu. Čím byly mu koruny jeho, jakmile nedovolovaly mu, aby všem ukládati mohl bezvýminečné zákony své? Měsíc po míru Augšpurském postoupil nejstaršímu synu svému Filipovi vládu nad Nizozemskem a o něco později Ameriku, državy italské a Španělsko. - Potřeba naděje vrozena jest srdci lidskému: doufal snad, že nástupce jeho získá úspěch tam, kdež on potkal se s nezdarem; kdo ví, zda ve svém synu netušil onu víru nezlomnou a ono tuhé přesvědčení, jichž jemu se nedostávalo? Také rád byl by mu odevzdal korunu císařskou. Ferdinand, král římský od více než dvaceti let, nemínil nijak vzdáti se jí, s čímž také se srovnávali kurfiřtové.436.1 Po dvouletém jednání Karel V. podlehl, a Ferdinand prohlášen byl za císaře ve Frankfurtu roku 1558.
Ferdinand byl ducha pružnějšího než starší bratr jeho a mysli méně ohnivé; sklamání netížilo ho tolik, i nepomýšlel na vzdání. Ale měl rozum příliš bystrý, aby nepozoroval ihned následků, jež úspěch protestantismu v Německu způsobí v bezprostředním panství jeho. Již po některou dobu podezříván byl v Madridě z moderantismu a obviňován, že nepřeje si upřímně porážky knížat odbojných, a zajisté on nemínil nikterak vítězství katolicismu obětovati práva svá i svého syna. Říše zdála se mu hodnou některých ústupků. Takto již od doby této, ačkoli chování jeho nezdá se mnoho změněno, bedlivý pozorovatel z jistých známek dohadovati se může proměny, jaká stala se v duchu jeho. Náhle nemění sice postup politiky své, ale odročuje záměry své a provádí je potom mnohem mírněji a zdlouhavěji. Stále usiluje o obnovu náboženské jednoty v Čechách, ale nemá již illusí zbuzených šťastným úspěchem svým roku 1547. Poznal, že postupováním příliš rychlým způsobil by odboj, jenž za okolností tehdejších byl by velmi nebezpečný a stál by vždy mnoho krve; smělý podnik zdá se mu příliš těžkým pro stará bedra jeho. Zbožnost jeho, vždy velmi vroucí, není však nijak pochmurná; za dlouhého pobytu jeho v Německu znenáhla oslábl fanatism vštípený mu od učitelů španělských; nesnázemi, jež mu činili papežové, byl jaksi popuzen. Zda právě této chvíle tiara nenáležela Pavlu IV., urputnému nepříteli novotářův, ale urputnějšímu ještě protivníku Habsburků, kterýž nechce ani uznati jeho titule císařského? Jestliže ani věkem zjevně nebyly oslabeny čilé schopnosti jeho, alespoň zmírněna bojechtivost jeho; vůle jeho jest kolísavější, důvěra v rádce jeho plnější, jeho dobrotivost přirozená mění se v citlivost stařeckou, jež nesnesla by krutého provádění rozkazů. Na příště přeje si přede vším vyhnouti se velikým podnikům státním a v poměrném pokoji ukončiti vládu velmi pohnutou a činnou. Zachovává posice dobyté, ale z offensivy přechází k defensivě, spokojuje se tím, že protivníkům svým brání zaujmouti silné postavení. Udržuje-li takto v platnosti dekrety proti bratřím a snaží-li se zastaviti hnutí lutheranské, i tu zápas vede jaksi slabě.
Za to v zimním táboře, jejž zaujal, znovu zřizuje vojska svá, připravuje síly, se kterými nástupci jeho přejdou k útoku. Jestliže vítězství v skutku bylo sporné a nejisté, věděl, že příčinou toho jest mnohem více slabost útoku, než tuhost obrany. Což učinila k usnadnění úkolu jeho ona církev katolická, jíž chtěl navrátiti národ? Třeba přede vším opraviti pluky její a vrátiti jí důvěru ve vlastní síly, ducha obětavosti a víry. Až budova bude obnovena, potom teprve moc světská zakročí s prospěchem, aby uvedla do ní národ, možná-li přesvědčením a třeba-li, násilím. Oba bratří, Karel a Ferdinand, velice sobě se podobali a velice od sebe se různili; jasně bylo to viděti v této poslední době života jejich. Oba poznávají, že štěstí jím nepřeje víc, a jako hráči opatrní upouštějí od hry; od té doby mírnost, kterou zachovává Ferdinand, jest jakousi abdikací; ale méně jsa vznětliv než bratr jeho i méně dychtiv stkvělých effektů, připravuje aspoň svému nástupci vystoupení na jeviště. Se zdánlivou lhostejností dívá se na probuzení kacířství: však nikdo nechť tím se neklame, vždyť právě v této době opatření velice obratně založená zabezpečují vzkříšení katolicismu; na příklad uvedení jesuitů do království samo o sobě hojnou jest náhradou za okamžité pokroky lutheranův.
Úspěchy protestantů německých, mírem Pasovským a Augšpurským získané, vrátily všecku důvěru pokrokářům českým, a od r. 1555 stavové osazovali konsistoř tak, že většina její záležela z osvědčených lutheranů; v téže době Jednota bratrská počala se reorganisovati. Na všech místech kacířství pozvedalo hlavy; propaganda, na chvíli zastavená, opět se šířila směleji než kdy jindy. V městech, kde protestantism byl již zaveden, získává většinu obyvatelů, proniká do rad městských, úřadně ujímá se správy města, kostely znenáhla odnímají se bohoslužbě katolické, mše jest proměněna nebo potlačena, a nikdo nešetří již rozkazů konsistoře utraquistické. Úřady městské užívají všech prostředků, aby zbavily se kněží, kteří jsou jim podezřelí; po vší zemi proti úřednímu kněžstvu vede se drobná válka, jejíž episody nesmírně jsou rozmanité, ale jejíž výsledek je tentýž.
Vizme příklad! - V Chabeřovicích, městečku, které náleželo Litoměřicům, věřící k reformaci přistouplí viděli velice neradi, že kněz katolický přicházel každou třetí neděli sloužit mši do jejich osady. Obyvatelé vymyslili si prostředek velmi důmyslný. Po každé, když farář přibyl, vystrojili mu slavnost a pozvali ho na hostinu; marně hleděl uniknouti tolika poctám, vlekli jej téměř na kvas; potom udali ho u konsistoře, že čas svůj tráví v hodování a chováním svým jest na pohoršení. Ubožák byl obeslán do Prahy, kde výtky sypaly se na hlavu jeho; již nevrátil se. Konšelé Chabeřovičtí pak byly zarmouceni, duše jejich prahly po slovu božím; žádali správce duchovního u svých pánů litoměřických; musili pak spokojiti se tím, jenž jim byl poslán, a pak obohatil obec třinácti dětmi.438.1 - Obyčejně nebylo ani třeba tolik důvtipu: kněží snadno podávali se mírnému tlaku, ženili se rádi a ve svých obřadech zaváděli změny, jakých přály si ovečky jejich.
Ještě patrnější byla změna v městech, kde katolictví odpíralo déle. Chování Plzně, Budějovic, Mostu, Ústí a Chba roku 1547 dokazuje, že až do té doby vzdorovaly kacířství; v dvaceti letech mění se vše. Roku 1561 protestantský kazatel ujimá se hlavního chrámu chebského; roku 1562 v Ústí jest tolik kacířův a evangelických duchovních, že podkomoří pokládá za potřebné zakročiti ovšem marně; po několika letech město přeruší všecko spojení s konsistoří a přejde úředně k reformaci.439.1 Celkem jen dvě města zůstávají katolickými: Plzeň a Budějovice, ale i jejich odpadnutí jest jen otázkou času, protože ztrácejí se v zemi úplně protestantské. Nepřítel vnikl již do pevnosti. V Plzni nezachovávají se více svátky zasvěcené a obyvatelé farářům svým chtějí předpisovati jisté novoty v bohoslužbě, ve mši a víře. V Budějovicích protestanté pohřbívají se na hřbitově katolickém; když knězi, kterýž obřad vykonal, dostalo se pokárání, vymlouvá se tím, že mu od protestantů výhrůžky byly činěny, takže se obávati musil všeobecného zbouření, kdyby žádosti jejich nebyl vyhověl.439.2 Horlivostí nového arcibiskupa Pražského zlo nestaví se více nežli rozkazy královskými. Nezachovává se více nařízení o tisku, a všudy rozšiřují se knihy kacířské. Roku 1562 Havel Gelastus, horlivý kněz utraquistický, chce jaksi pozbuditi panovníka a zbystřiti jeho bdělost utuchlou; ve shodě s některými přáteli svými obesílá před soud královský asi třicet kněží, mezi nimi držitele nejdůležitějších far v Praze i v předních městech. Kacířství je všudy, praví ve své obžalobě, na universitě, kde všickni téměř professoři učí naukám lutheranským, v konsistoři, která zrazuje věc, obraně její svěřenou, v radách městských, na sněmě, mezi nejvyššími úředníky. Obžalovaní nepopírají celkem věcí vytýkaných, a Ferdinand neodvažuje se odsouditi je, odročuje rozhodnutí své a sotva uchrání Gelasta od násilí.440.1
A města, v nichž takto šířilo se zjevně kacířství, stála pod bezprostřední dohlídkou rychtářů královských a ještě nezpamatovala se z hrůzy roku 1547. Z toho, co dálo se tu, snadno uhodneme, čeho dopouštěli se vyšší stavové. Nelze vyličovati nekonečné podrobnosti jednotlivých případů, ale z akt konsistoře a z missivních knih arcibiskupských vysvítá, že za 20 let od r. 1555 do r. 1575 Čechy skutečně obrátily se ku protestantství: tehdáž dokonala se úplně proměna počatá v l. 1525-1545 a přerušená po 10 let.
Vyšší stavové jsou ještě méně úzkostliví než měšťané: neštítí se žádných prostředků k vypuzení farářů jim nemilých, ani urážek, ani hrozeb, konfiskací, ba ani násilí. - Farář Rokycanský stěžuje si, že měšťané chtěli jej donutiti, aby dal všemi zvony zvoniti a aby sloužil mši ve výroční den Jana Husa, "patrona království Českého"; několikrát byl prý v nebezpečenství života. Obyčejně věci nedály se tak tragicky: šlechta spokojuje se zabráním důchodů církevních, zabavuje statky farářovy, pozbuzuje sedláky, aby neplatili desátků, ba rozděluje někdy mezi ně majetek církevní. Faráři protestují, píší administratorovi katolickému nebo kališnickému, domáhají se zakročení svých náčelníků; tito neodmítají ho, obracejí se k pánům, nebo podávají králi stížnosti, jichž stále přibývá. Nic naplat. Co zmůže sama dobrá vůle panovníkova? Z úředníků, jimž odevzdává se věc, mnozí schvalují činy obžalované, jsouce více méně účastni změny, kterou mají potrestati. Hejtmané krajští, kteří především působiti mohli účinně, jsou zdržováni zřeteli ústavními; jde jim víc o práva šlechty než o prospěchy náboženské, a příliš jsou zaujati předsudky svého stavu, aby popírali šlechtickým přátelům svým práva zvykem jim přiznávaná. Nejhorší, co potkati může pány obžalované, jest, že zavede se proti nim soudní vyšetřování. Co na tom? Mají hojně výmluv nebo vytáček, nedostavují se k soudu, docházejí odročení: skoro vždy věc se odloží, to jest pohřbí. Bezpečni jsouce s této strany, pokračují v díle, ku kterému vedeni jsou jak svými prospěchy, tak svým přesvědčením, a nešťastní faráři za smělé žaloby pykají novými trampotami. Zachovávají-li i dále staré obřady, zdvojnásobují se pronásledování, služba boží se zastavuje a fary proměňují ve stáje.441.1
Záhy kněží zastrašení přestávají dožadovati se malomocné ochrany svých představených, jednají tak, aby zalíbili se patronům a stávají se poslušnými nástroji propagandy kacířské. Obyvatelstvo následuje jich, nepozorovaně přivyká novým naukám, nejsouc si ani vědomo odpadlictví, ku kterému jest vedeno. Jestliže projevuje nějakou nevoli, pán nejedná s ním lépe nežli s farářem: v Jílovém obec jest ještě katolická, ale neodvažuje se přiznati k tomu, bojíc se trestu; v Čermné obyvatelé velmi rázně protiví se přijetí faraře lutheranského jim vnucovaného, ale pán nestará se ani o nespokojenost jejich, ani o napomínání arcibiskupovo.
Jinak novotářům skoro všudy prospívá obecné mínění; velmi řídké jsou případy, kde jim třeba užívati násilí. Skutky donucovací jsou zajímavé, protože jasně osvětlují stav mravní za této doby a vytýkají meze moci královské, která nedovede - nejen zdržeti rozvoj kacířství - ale ani chrániti katolíků proti bezpráví; nesluší však zveličovati ani počet, ani dosah jejich.441.2 Vzhledem k utraquismu v plném rozkladu jeho a vzhledem ku katolicismu, jehož reorganisace sotva počíná, a jež masse lidu zdá se toliko nenáviděnou pověrou, postačí, když panovník upustí poněkud od své přísnosti, aby plně působily síly pudící lid ku protestantství. Okázale odpadají i panští rodové, jejichž věrnost k dvoru římskému přežila statečně povstání husitské. Při hranici německé panstvo skoro všecko přestupuje k lutheranismu. V drobné šlechtě, ve stavu rytířském, katolíci a kališníci jsou již výminkou téměř nepatrnou.
Ferdinand nezdá se příliš dojat tímto proudem, hrozícím vše strhnouti. - Lépe bylo nepřekážeti povodni, aby se rozlila, než stavěti jí v cestu hráze; jež by protrhla. Snad také tušil, že snadněji bude vyhubiti kacířství než zadržeti výboje jeho. Reformace česká, prováděna jsouc náhodou, bez plánu, dle vrtochu jednotlivců, strádala nevyléčitelným zlem, nejistotou a zmatkem učení. Zajisté veliká většina kacířů českých přiznávala se k Lutherovi; - zvláště v severních krajích lutherani byli tak četní, že od roku 1545 měli své zvláštní superintendenty. Ale nebylo jednoty mezi nimi, byliť rozerváni týmiž roztržkami jako v Německu; jako v Říši i zde orthodoxové a liberalové, žáci Flacia a Osiandra, stíhali se ostrými žalobami. Duchovenstvo lutheranské shánělo se náhodou: kdokoliv odebral se do Vittenberka nebo několik měsíců ztrávil v Německu, byl uznán hodným fary. - Jak nedostatečnými správci svědomí byli tito theologové improvisovaní, kteří dopouštěli se nejtěžších bludův a upadali v nejpohoršlivější odpory! Často duchovní, po sobě následující, s kazatelny hlásali učení různá.
Vedle lutheranů různé sekty rozkolnické šířily se dále. V krajinách středních Čech byli dosti hojní žáci Zvingliho a Kalvínovi, a úspěch jejich podporován byl novým směrem Jednoty bratrské, kteráž odchylovala se od Luthera i od Augusty a klonila se k theologům švýcarským a francouzským. Novokřtěnců, jichž přese všecko pronásledování hojně bylo na Moravě, naopak v Čechách bylo po řídku, ale Schwenkfeldt měl tu přívržence zvláště v krajinách sousedících se Slezskem.442.1 Konečně mimo tyto sekty ustálené tvořily se jiné skupiny stěží určitelné, jichž podstatou byla pouze nevědomost nebo přemrštěnost některého kazatele a pedantické nároky některého pána; mizely hned, zůstavujíce však novou příčinu nespokojenosti a zmatku v zemi.
Za obecného vření není tudíž nic stálého a pevného. Všecken pokrok zůstával nejistý, pokud kacíři neměli ani společného vyznání víry ani žádného ústrojí. Tomu rozuměli stejně Ferdinand i pokročilí utraquisté; tím vysvětlíme si tuhost zápasu jejich o osazování konsístoře. Byl to jeden z klíčů k situaci, a král pevně byl odhodlán podržeti jej v rukou svých.
Opatřil již vše, aby se konečně zabezpečil ode všelikého překvapení. Již roku 1553 arcikníže Ferdinand upozornil ho na podporu, jíž politice jeho poskytne konsistoř oddaná obraně věci katolické, i navrhl mu, aby ze své moci zvláštní sesadil administratora a dosadil nového. Král váhal: od roku 1517 stavové zcela svobodně vykonávali právo osazování konsistoře, proto neodvážil se porušiti tak zřejmě výsady jejich. Roku 1562 nabyl odvahy větší. Když předložen mu byl seznam osob hodných k úřadu administratorskému a k osazení konsistoře, jež známy byly svými snahami lutheranskými,443.1 zamítl potvrzení jich a netázaje se stavů, ustanovil jiné.443.2 Stavové rozhořčení dovolávali se obyčejů svých, dlouhého užívání svého. Dle zvyku svého Ferdinand vyjednával: věc prý je důležitá, vyžaduje zralé úvahy, až po návratu svém oznámí jim konečné rozhodnutí své; ostatně nepomýšlí nijak zasahovati do výsad stavů; nechť prokáží právo .své, a on uzná je. - Vědělť, že nemají žádného; žádným zákonem nebyly potvrzeny nároky stavů; tito jak obyčejně nepomyslili na to, aby právo své pojistili nade všeliký spor. Ferdinand nevrátil se nikdy více do Čech, a od té doby nástupci jeho přese všecky stížnosti zachovali si právo osazovati konsistoř. Opět jeden z oněch drobných převratů státních, tak hojných za vlády Ferdinandovy, nový příklad chytrosti, s jakou měnil zřízení zemské; neporušuje ho zřejmě; převýtečně dovedl vykládati mlčení zákonův a zjednávati si přechody. Roku 1562, buď že neměl po ruce mužů osvědčených, nebo - co zdá se pravdě podobnější aby zmátl odpor stavův a odňal všelikou záminku ke stížnostem, kněží, kterými osadil konsistoř, byli mu velice podezřelí, právě tak ku kacířství naklonění jako ti, jichž volbu nechtěl schváliti. Ale lidé odcházejí, řády zústávají. Důležito bylo, že protestanté zůstali bez organisace a bez náčelníků. Nastane chvíle, kdy konsistoř bude výtečnou zbraní proti nim. Potom kompaktat, za nimiž skrývali bludy své, užito bude k vyzvání, aby podrobili se moci papežské. Zkrátka, jestliže nepodařilo se zabrániti lutheranům, aby získali většinu národa, aspoň zatlačeni jsou mimo zákon, snášelivost jim dopřávaná byla dočasná i nejistá, a postavení jich podobalo se velice postavení bratří, vydaných vždy mandatům vyobcovacím; zřízení zemské neuznávalo a nechránilo lutheranů více než bratří.
Během této doby - ne bez obtíží - Ferdinand obdržel od papeže ústupky, které pokládal za nevyhnutelné, aby církvi katolické vráceno bylo jádro voje kacířského. Byl stále přesvědčen, že smíření s rozkolníky není nemožné, a že opatrnost velí, uznati spíše některé žádosti jejich, nežli hnáti je přímo v nenapravitelné schisma. Soudil v této věci jako všickni knížata doby jeho, ani nedávným sklamáním svým po interimu roku 1548 nebyl zmýlen v důvěrné naději své; Neustále zahrnoval kurii svými často velice důtklivými přímluvami, domáhaje se, aby povolila kalich nejen v Čechách, ale ve všech dědičných zemích jeho. Narážel na zvláštní neochotu. Po dosti dlouhé době váhání stolice papežská nabyla nové důvěry v poslání své; útoky zbuzena víra dávných časův a s vírou vrátila se tuhost theologická. Od té doby tovaryšstvo Ježíšovo duchem svým pronikalo církev, a směry smírné a smířlivé víc a víc ustupovaly v pozadí. Pavel IV., krátkozraký fanatik a neveliký přítel Habsburků, naprosto odmítal všeliké takové žádosti, a koncilium Tridentské nálezy svými shodu s protestanty učinilo, ne-li zcela nemožnou, aspoň pravdě velmi nepodobnou.
Bezprostřední následky této tvrdošijnosti nebyly pro církev příliš šťastné, a králové katoličtí brzy byli znepokojeni velikými pokroky reformace; Filip II. španělský a Jindřich II. francouzský odročili spor svůj a smlouvou v Chateau - Cambresi spojili se ku potírání kacířství. Jak zabrániti zlu? Vypovídání a auto-da-fé by nepostačila, kdyby zároveň nebyly spokojeny oprávněné požadavky svědomí lidového. Z čeho povstala vzpoura? - Ze zlořádů. Bylo třeba zasáhnouti ji v samém kořenu.
Pavel IV. právě zemřel k velikému štěstí pro církev, a na místo jeho nastoupil Jan Angelus Medicis, který přijal jméno Pia IV. (1559). Vlídný jsa a učený, byl přinucen za předešlého papeže opustiti Řím, aby unikl hněvu Pavla IV., který nenáviděl v něm umírněné snahy jeho a náklonnost k Habsburkům; tvrdilť veřejně, že dlužno shovívavostí získati Němce církvi, a zvolen byl nepochybně proto, že představoval politiku zcela odchylnou od politiky svého předchůdce.445.2 Ferdinand pokládaje okamžik za vhodný k obnovení žádosti své, uložil zvláštní komisi, aby vypracovala docela podrobný list pamětní, formou dosti mírný, ale obsahem rázný, který by úředně odevzdán byl konciliu. Císař domáhal se nejen pronikavých oprav v řádech římských a v mravech kněžských, ale žádal i přijímání pod obojí způsobou, sňatky duchovních, konání služeb božích v jazyce národním, odstranění postů.445.1 Katoličtí knížata němečtí podporovali císaře, a vyslanci francouzští měli jménem Kateřiny Medicejské podati návrhy podobné.
Avšak věc nešla tak rychle, jak se myslilo. Pius IV, při vší své přirozené dobré vůli nechtěl ani nemohl se znepřáteliti s nesmířlivou stranou katolickou, pravou to silou církve. Od té doby, co stal se papežem, na situaci hleděl se stanoviska trochu jiného: Ferdinanda I. byl by uspokojil toliko znepřátelením se na vždy s Filipem II., i nebylo mu téměř možná kolísati mezi dvorem Vídeňským a Madridským. - Tím méně, poněvadž viděl, že císař konečně vždy ustoupí: zda nepřiměl ho již ke svolení, aby koncilium sešlo se znovu v Tridentě, a ne v některém městě německém, jak Ferdinand dříve žádal ?
Historikové nové doby vůbec jsou přísni v této věci ku králi Českému, obviňují-li ho z neobratnosti a nestálosti; měl prý za sebou celou severní Evropu a přece nedosáhl ničeho od otců, prošel kaudijským jhem většiny italské a španělské. Zdá se mi, že tyto výčitky jsou poněkud nespravedlivé. Snad při větší poněkud pevnosti byl by mohl vyhnouti se jistému ponížení a zachovati zdání; ale výsledek byl by zůstal vždy stejný. Nejen že opravdu nebylo nikdy upřímné shody mezi dvorem francouzským a rakouským, ale Ferdinand zvláště měl zřejmou nevýhodu ve vyjednávání svém s konciliem a papežem: nepomýšlel odtrhnouti se od církve, nechtěl nikterak hráti úlohu Jindřicha VIII., a nejdůtklivější protestace jeho pozbývaly vší síly své, poněvadž jisto bylo, že nikdy neodhodlá se k roztržce. Pius IV. šetřil ho méně než Kateřiny Medicejské, poněvadž vážil si ho více, a nevěřil, že by byl schopen odpadnutí. Papež a císař shodovali se o cíli svém, obnově církve katolické; rozcházeli se toliko o prostředcích: nuže, zda za takových okolností neslušelo církvi, aby vyslovila se v poslední instanci? Její ochrance světský chtěj nechtěj bude tím přinucen podrobiti se.
Způsob, jak biskupové přijali pamětní list Ferdinandův, nezůstavoval žádné pochybnosti o smýšlení koncilia; císař sám neodvážil se podporovati návrhy své i vytáčel se; posléze spokojil se žádostí, aby dovoleno bylo přijímání pod obojí způsobou. Otázka přišla před koncilium již roku 1551. Otcové ustavili sic učení katolické o svátosti oltářní, ale nevyslovili se o kalichu. Ne že by mínění většiny bylo pochybné bývalo, ale bylo zdržováno naléháním vyslance Karla V., hraběte z Montfortu; zda možná zatarasiti cestu všelikému vyjednávání ve chvíli, kdy očekáván byl příchod protestantů. Ostatně někteří preláti nebyli neochotni připustiti narovnání v této věci. Z legátů, kteří tenkrát předsedali konciliu, kardinál Gonzaga, ochotně uznávaje potřebu některých oprav, byl nakloněn uspokojiti, pokud možná, císaře; kardinál Hosius pak příliš dobře znal věci německé, aby neviděl nevyhnutelnost jistých obětí. Taktéž zástupcové bavorští a arcibiskupa Solnohradského hájili přijímání pod obojí způsobou.
Některé důvody měly jakýsi vliv na shromáždění: přede vším nešlo o článek víry, než o zvyk nedávno v církvi zavedený, jejž vždy možná bude změniti. Nejen koncilium Basilejské povolilo husitům přijímání pod obojí způsobou, ale na Kypru, na Kretě a v državách benátských šest set tisíc sjednocených Řeků zachovávalo kalich. Vyslanci císařští, biskup Pětikostelský Jiří Draškovič a nový arcibiskup Pražský Antonín Prus z Mohelnice, neosvědčili velikou obratnost. Dlouho spokojujíce se lichými výmluvami, zavinili, že věc se protáhla. Když zpozorovali, že byli obehráni, chtěli dostati náhradu a žádali, aby jednání o věci dáno bylo na denní pořádek. Kardinál Gonzaga vystříhal jich od neopatrnosti: většina jest prý nepřátelská; lépe posečkati několik dní, neboť biskupové francouzští, od nichž dojdou podpory, jsou již na cestě. Vyslanci královi nechtěli o ničem slyšeti. Prus, na němž spočívala tíha rokování, nebyl oblíben u shromáždění. Jeho vysoká postava, upřímná pobožnost, vážná povaha a výmluvnost vzbuzovaly sic úctu, ale biskupové italští, na jichž straně byla většina, vyčítali mu pýchu a samostatnost jeho. Byl, praví Pallavicini, příliš horlivým a skoro nemírným zastancem práv biskupských proti moci papežské; byltě prelát XV. století, zbloudilý ve shromáždění, kde vládly snahy úplně opačné snahám kostnickým a basilejským. Mluvil k biskupům "jako pán" a prudkou řečí svou znepřátelil si všecky preláty nerozhodné. Španělové, kteří Prusovi mohli býti vděčnými za chování jeho vůči kurii, naprosto vzpírali se zase samé zásadě návrhu i nepřáli nijak Ferdinandovi, který chtěl rozhodovati o věcech, "které nenáleží císaři, nýbrž Bohu". V předchozím rokování jesuité Laynez a Salmeron ukazovali na nebezpečí, hrozící z toho, ukáže-li se učení církve nestálým a nejistým: jediný prostředek ku vítězství nad kacířstvím jest, čeliti mu mocně; vstoupí-li se na cestu narovnávací, kde možná bude zastaviti se? Arcibiskup Granadský, jenž z veliké těšil se vážnosti, hleděl odstraniti žádost Ferdinandovu otázkou předběžnou; věc byla již rozhodnuta, proč vraceti se k ní? Přese všecko úsilí poslů jen čtyřicet osm prelátů hlasovalo pro schválení kalicha, kdežto padesáte dva zamítali jej a šedesáte pět žádalo, aby rozhodnutí ponecháno bylo papeži. Kardinál Gonzaga navrhl tedy konciliu, aby papeži doporučeno bylo přání císařovo, ale sedmdesát devět hlasů proti šedesáti devíti vyslovilo se záporně. Avšak Simonettovi, jenž pokládán byl za důvěrníka papežova, podařilo se vymoci na konciliu jakési odvolání, a veliká většina hlasovala pouze a prostě, aby věc byla odevzdána k rozhodnutí dvoru papežskému (17. září 1562).
Ferdinand byl velmi popuzen touto porážkou, a papež obával se jednu chvíli, aby nevole nedohnala ho k nějakému skutku násilnému. Odebral se do Inšpruku, aby z blízka sledoval průběh koncilia, stěžoval si do zdlouhavosti a zotročilosti jeho: snad Italie a Španěly nepřejí si reformy církve, ale Německo nesnese, aby dále trval posavádní pořádek věcí. Vyslanci francouzští naléhali naň, aby přeložil koncilium do některého města německého. - K čemu bylo by vedlo toto pohoršení! Lutherani nebyli by se zajisté spokojili malým zadostučiněním, které jim podáváno, a všechen tento hluk skončil by rychlým ústupem; jediným možným následkem okamžité roztržky s církví byl by vzmach síly kacířské. Zda sami spojenci Ferdinandovi, když jej v čelo postavili, byli by ho následovali, a nebylo-li neopatrné, vrhati se v podobné dobrodružství bez jakékoli jiné podpory než kardinála Lotrinského? Nový legát papežský Morona a jesuita Canisius který nabyv důvěr císařovy, byl zasvěcen v nejtajnější záměry a jednatelům římským dával výtečné zprávy, oba snadno dokázali mu nebezpečí přenáhleného skutku, k němuž byl povzbuzován. Jakou stížnost vážnou měl proti papeži? Jestliže žádosti jeho byly přehlasovány většinou biskupů, zda legáti nezastávali se jich zcela upřímně? Proč neobrátil se přímo ke kurii? - Král, zaražen jsa již dosti svou úlohou oposiční, hleděl, jak by získal si přízeň Pia IV., aby tento bez obtíží uznal volbu Maximilianovu za krále římského. Dal se na cestu naznačenou a jevil tím víc ochoty k stolici papežské, poněvadž jen od ní samé doufal dojíti ústupků žádaných. Poselství odebralo se do Říma, aby papeži předložilo žádosti císařovy: přijímání pod obojí způsobou bude povoleno, ženatí kněží podrží manželky, a tam, kde nedostává se řádných duchovních, osoby světské mohou zvoleny býti k vykonávání služby boží. Ferdinand velmi usilovně trval na potřebě těchto opatření: přivedou prý nazpět zbloudilé a "způsobí prospěšný počátek onoho obnovení pokoje a jednoty církve, tak dávno marně žádaného a očekávaného."448.1
Odpovědí kurie dvůr Vídeňský nebyl valně uspokojen; papež zbaven jsa koncilia, nechtěl více obyčej katolický měniti v některých kusech podstatných. - Však přijímání pod obojí způsobou Pius IV. pokládal vždy za otázku pouhé formy a bez skutečné důležitosti. Proto v této věci vyslyšel snadno žádosti vyslanců německých. Jsme zpraveni, pravil v listě ode dne 16. dubna (1564), že mnozí cítí takovou náklonnost ku přijímání kalicha, že svedeni byli ke spojení s rozkolníky, od nichž před přijetím svým přinuceni jsou vzdáti se pravé víry své, a že jiní hotovi jsou následovati jejich odpadlictví. Aby zamezeno bylo toto pohoršení, svoloval, aby arcibiskupové Pražský a Solnohradský v dioecesích svých dovolili přijímání pod obojí. - Ve všech ostatních kusech Pius IV. zůstal neoblomný, a samo povolení kalicha bylo spojeno s ohradami, které zvlášť oslabovaly význam jeho: všickni, kteří přihlásí se ku přijimání pod obojí způsobou, učiní vyznání víry katolické a odpřísáhnou bludy své. Obvinění z kacířství husité pokládali vždy za urážku a bezpráví; obdržeti od nich odpřisáhnutí nebylo možné. Ferdinand chtěje odstraniti nesnáz, hleděl nálezem královským upraviti podmínky a obřady přijímání pod obojí. Zajímavé je znění předpisu, jejž poslal do Prahy, méně snad tím, pokud svědčí o horlivosti, s jakou staral se o obnovu jednoty katolické, a o důvěře, jakou v něm zbuzovaly jisté prostředky smiřlivé, nežli proto, že dokazuje, jakou moc osobovali si tenkrát panovníci ve věcech víry, a na jakém zmatku ideí stavěli povinnost svou pronásledovati rozkolníky. Nařízení krále Českého je pravým spisem theologickým; není prý pochyby, že knížatům světským nepřísluší rozhodovati o otázkách duchovních; však svou mocí císařskou jest prvorozenec církve, její obhájce a nejvyšší ochrance a jako biskup mimořádný. - Tímto právem kárá a pozbuzuje kněze, stanoví obřady a články víry, vytýká správcům cestu, kterou by kráčeli; dává se do podrobností nejzevrubnějších, řeší nesnáze, předpisuje, jak bude kalich podáván, jak víno naléváno a uchováváno atd.449.1
Ferdinand odporučoval přede vším kněžím, aby vyhýbajíce se subtilnostem theologickým neb obřadům pokořujícím, neodstrašovali dobrou vůli, nýbrž usnadňovali návrat zbloudilcům. Avšak při vší této dobré vůli zdálo se, že nařízením jeho utraquisté mohou se znépokojiti. Katolická kapitula zalekla se: úmysly panovníkovy prý jsou chvály hodné, a slova nařízení sama sebou výborná; ale třeba dbáti okolností a šetřiti přechodu: řekne-li se Čechům, že každá způsoba obsahuje Krista celého s jeho božstvím, duši, tělo i krev jeho, že církev má moc měniti zevnější formu svátostí, narazí se na předsudky nejvíce zakořenělé a zmařeny budou všecky úspěchy očekávané od schválení papežského.
Breve Pia IV. konečně bylo slavně čteno v metropolitním chrámu sv. Víta (23. července 1564.). List, kterým arcibiskup oznamuje to císaři, jest pln nejradostnějších nadějí: v jazyku českém bude prý uvěřejněno následující neděli; arcibiskup má v úmyslu, projížděti potom království, zvláště kraj žatecký a litoměřický, aby tam podával svátost pod obojí způsobou; utraquisté na příště nebudou míti žádné záminky, aby setrvávali ve svém osamocení; také doufá, že císař uveřejní záhy nové nařízení, nutný to doplněk bully ze dne 16. dubna, kterým všickni kazatelé kacířští budou vyhnáni z království; smír Čechů s Římem bude takto úplný.449.2 - Téhož dne císař umřel ve Vídni (25. července 1564).
Zda byl by vydal nařízení, jakého přál si arcibiskup ? Zda toto nařízení mohlo býti provedeno, a zda král byl by přiměl stranu utraquistickou, aby spokojila se s nepatrnými ústupky, které získal od stolice papežské? - Opak zdá se pravdě velice podobný. Smrtí císařovou luzné naděje, na okamžik předvídané, náhle byly zmařeny. V zemích okolních poznána marnost, ano nebezpečenství novoty, která znepokojovala svědomí, ničila tajemnou jednotu těla Kristova, působila vření tím, že dána jí tvářnost vítězství.450.1 Již roku 1571 vévoda Albrecht bavorský zapověděl přijímání pod obojí způsobou. V Čechách hlavním výsledkem bully roku 1564 bylo trochu zmatku mezi katolíky: jedna část žádala kalich, a toto přestoupení dávných zvyků bylo často jen počátkem odpadnutí. Ani utraquisté neupustili od své oposice.450.2 Arcibiskup Prus z Mohelnice zachovával nařízení jaksi jako věc cti své. Za nástupce jeho upadlo již v zapomenutí; když roku 1587 na arcibiskupu Medkovi žádáno, aby v Litoměřicích dovolil přijímati pod obojí způsobou, odepřel; lépe prý jest nezaváděti novot a držeti se tradicí. Zkouška nezdařila se.
Lehce bylo to předvídati. Když na konciliu Tridentském vyslanci Ferdinandovi prohlásili, že husité odlišují se od církve jenom přijímáním pod obojí způsobou, velice klamali se, ať již bezděčně nebo úmyslně. Naopak, co jiných odchylek! Podávání svátosti dětem, povinnost a nikoli povolení kalicha, různé obřady, nepočítaje v to zakořenělý život nezávislý. Z chování konsistoře, když arcibiskup jí poslal bullu ode dne z 6. dubna, bylo lze předvídati nesnáze nastávající: kněží nechtěli ji přijmouti, "obávajíce se stavů". A co říci o lžiutraquistech, kteří již tehdáž tvořili devět desítin strany tak zvaných podobojích ? K návratu jich ke katolicismu bylo by třeba zcela jiných opatření, nebo spíše, naproti sobě stály na příště dvě strany nesmířitelné. O sto let dříve za doby Poděbradovy bulla Pia IV. byla by asi zahájila dobu usmíření, ale pozdní ústupky přispívají vždy jen k roznícení odboje. Bylo to jako nové, nesmělejší vydání interimu Augšpurského, zoufalý pokus mírné strany katolické, která vysílila se sledováním tohoto přeludu, smíru s kacířstvím. A k čemu dospěli, ne-li k oslabení obrany, a zda váhavostí svou a nevhodným vyjednáváním nezavinili částečně neobyčejný úspěch protestantismu? Proti nim události dávaly za pravdu straně nesmířitelných a fanatiků. Církev, kterou mírní poškodili, násilníci zachránili.
Ale jakými záchvaty a jakým vražděním! Této krvavé myšlenky lekal se právě Ferdinand. - Neměl nic společného s Ferdinandem štyrským anebo Maximilianem bavorským: uznával závazky svých přísah, i když učiněny byly kacířům; miloval jesuity a přál jim, ale poznal je příliš pozdě, kdy vychování jeho bylo již ukončeno, a proto nebyl od nich vyléčen z některých starých předsudků: jako v politice i v náboženství nedůvěřoval prostředkům radikalním a pro své povinnosti křesťanské nezapomínal na své závazky panovnické. Však ku konci života jeho lehko jest pozorovati při něm změnu dosti patrnou, sám nevěří již dost upřímně v dohodnutí rozkolníků s pravověrci, s malomyslným skepticismem domáhá se ho jen k upokojení svědomí. Poslední události poučily jej o chování jak lutheranů tak otců. Nové pokolení v život politický přináší vášně bouřlivější a idee méně kolísavé. Ferdinand sám podlehl vlivu proměny, jaká dála se v okolí jeho. Stáří probudilo city vroucí víry mladých let jeho, jesuité jsou v okolí jeho a ovládají jím; dávné snahy jeho o soud rozhodčí působí mu některé výčitky svědomi. Jest již příliš stár, aby změnil všecken způsob chování svého, ale neodmítá již tak zhola potřebu boje o vyhubení kacířství, a jestliže nepomýšlí podniknouti jej, aspoň jej připravuje. - Opatření, kterými zahájil znovuzřízení strany katolické, zvlášť obnovení arcibiskupství Pražského a zavedení řádu jesuitského do království, byla právě tak plodná, jako jalové byly pokusy o smír.
Od chvíle, kdy na počátku válek husitských arcibiskup Pražský Konrad z Vechty přestoupil ku kacířství, osiřel stolec arcibiskupský v Praze. Čechům nikdy nepodařilo se dosíci schválení kandidatů svých od kurie, a biskupové, jež dvůr papežský pokoušel se ustanoviti Čechám, sami vzdávali se brzo úřadu jak nepříjemného tak prázdného. Takto po více než půldruhé století úřad arcibiskupský zastáván byl od administratorů, kapitulou volených. Katolíci byli zbaveni přirozeného vůdce svého ve chvíli, kdy více než kdy jindy byli by potřebovali správy jednotné a pevné. Administratoři byli celkem lidé řádní, oživení vroucí zbožností, a vší horlivostí svou snažili se o zachování věřících v poslušnosti a kněžstva v konání ctností kanonických: ale oddanost jejich nenahrazovala úplně moc jim chybící. Byli nuceni neustále užívati ochoty biskupův okolních, žádali jich za poslání svatých olejů, za posvěcení chrámů, za poskytnutí biřmování jich katechumenům a za svěcení jich kněží. Zvláště s toho hlediska potřeba utíkati se k autoritě cizí byla těžkou překážkou: kandidati katoličtí odsouzeni byli k dlouhým a trudným cestám a často vydáni nevlídnému odmítnutí. Mnohým prelátům vše, co přicházelo z Čech, bylo podezřelé; častěji byvše podvedeni od utraquistů, měli se na pozoru. Tyto nesnáze všeliké odstrašovaly osoby povolané a to v době, kdy již tak nesnadno bylo získati dělníky ku práci na vinici Páně. Nad to uprázdnění stolce metropolitního zdálo se tvořiti jakousi rovnost mezi syny církvi věrnými a mezi odbojníky. Konsistoř dolejší nesvolila by nikdy k uznání vyšší moci konsistoře hořejší: jen arcibiskup mohl dodati opět jakési síly činnosti katolické a zbuditi jakousi úctu utraquistů.
Však teprve po dosti dlouhém vyjednávání Ferdinand přiměl dvůr papežský ke jmenování arcibiskupa Pražského. Velikou nesnází bylo, jak opatřiti mu čestné důchody: skoro všecky statky arcibiskupské, někdy velmi bohaté, přešly v ruce cizí a papež obával se, vydati trapnému ponížení jednoho z nejpřednějších zástupců svých: Naléhání a sliby císařovy zvítězily konečně nad úzkostlivostí papežskou.452.1 Ustanovený kandidat byl Jindřich Píšek neboli Skribonius z Horšova, jenž od r. 1556 spravoval dioecesi pražskou. Jakožto vychovatel arciknížete Karla, otce Ferdinanda II. požíval plné důvěry rodiny královské. Svou učeností, výmluvností, upřímností víry své zjednal si název orakula kapituly; laskavý jsa a vlídný neměl nepřátel; král nemohl si přáti jiného pomocníka, jenž by byl lépe pochopil - úmysly jeho, a jehož osvědčená oddanost církvi by byla moudřejší a laskavější. Za správy jeho vykonány již byly patrné pokroky a odstraněny nejkřiklavější zlořády; katolíci posílení pozdravovali zoři nové doby; Skriboniem počíná opravdu dílo obnovy, ve kterém pokračovali potom Prus, Medek a Harrach. Po práci vykonané nechtěl přijmouti důstojenství i nepřál si jiné odměny za námahu svou, než aby mohl ve službu nového arcibiskupa dáti svou zkušenost a svou autoritu.453.1
Ferdinand pak navrhl kurii muže, kterého dlouho již znal a miloval, Antonína Prusa z Mohelnice. Pocházeje ze zámožné rodiny původu moravského, výmluvný a vzdělaný Prus rád pokoušel se o úkoly obtížné: bylť nadšenec. R. 1542 žádal, aby jako kazatel vojenský mohl provázeti vojsko táhnoucí proti Turkům; jako farář ve Chbu krok za krokem hájil půdu proti vnikajícímu protestantismu. Roku 1552 zvolen byl za velmistra křižovnického řádu. Ferdinand, povolav ho do Vídně, jmenoval jej tajným radou svým a později biskupem Vídeňským. Papež, ač jemu chování Prusovo na konciliu a samostatnost jeho málo se líbily, konečně povolil neustálému naléhání císařovu a 15. září 1561 posvětil jej za arcibiskupa Pražského. Volba byla šťastná, a Prus nesklamal důvěry panovníkovy: Za neustálých a neslýchaných nesnází, jež byly by zmalátnily mysl nejpevnější, jeho oddanost neochabla a jeho víra neumdlela; bezprostřední úspěchy nebyly příliš patrné, ba jak mohlo býti jinak? Avšak klestil cestu svým nástupcům a umožňoval jejich vítězství.
Však sám o sobě s podporou jen kněžstva domácího nebyl by svedl ničeho. Ale král opatřil mu znamenité spolupracovníky, o několik let dříve povolav do Čech řád jesuitský. Jako v celé Evropě i v Čechách jesuité byli nejobratnějšími a nejstatečnějšími apoštoly nového pozvednutí církve.
Doba papeže Pavla IV. (1555 -1559) jest kulminačním bodem protestantismu. Roku 1558 vyslanec benátský odhaduje, že sotva desetina Němců poslouchá ještě stolice papežské. Nejen dnešní protestantské země německé již tehdáž drží se učení nového, ale i jižní a západní země, později z části od katolíků dobyté, jsou rovněž ohnisky kacířství. V državách Habsburských, v zemích rakouských a v Uhrách, při vší dobré vůli Ferdinandově, skoro všecka šlechta jest protestantská a nejpřísnější kroky nejsou s to, aby zastavily pokrok reformace ve městech. Národové skandinavští byli mezi prvními, kteříž odtrhli se od Říma. I tam, kde autorita církevní dlouho zdála se co nejlépe opatřena a nejpevněji založena dějinami a povahou národa, moc její jest otřesena; v Polsku za Sigmunda Augusta lutherané s kalvinisty zápasí o dědictví její. Obraz není mnohem vábnější, pohledneme-li na Evropu západní. Švýcarsko a Nizozemí většinou jsou protestantské, Skotsko obráceno jest Janem Knoxem, a Anglie, rozkolnická od doby Jindřicha VIII. a roznícená ukrutnostmi Marie Krvelačné, osud svůj spojuje s osudem reformace. Ve Francii velká část šlechty zachvácena jest nákazou, a královna Kateřina kolísá mezi mší a kázaním. Ba i ve Španělích a v Italii hnutí oposiční zmáhá se čím dál tím víc, a ohniska invase zdají se ohlašovati tu blízký a obecný výbuch zla. Předtuchy největších pessimistů jsou přirozené, proud roste neustále a odboj rve poslední překážky: ještě jeden náraz a po oné moci papežské, jíž kořili se národové a králové, nezůstane než pouhá zpomínka.
Příčiny tohoto pádu jsou velmi rozmanité, ale žádná neusnadnila více vítězství protivníků kurie jako vlastní vytáčky její a jakási lhostejná resignace, na níž přestávala. Útok stihl ji právě ve chvíli, kdy plně byla opojena nedávnými vítězstvími svými. Překonavši nebezpečná a hrdá koncilia XV. století a opírajíc se o podporu draze zakoupenou od panovníků světských, myslila, že může již jen těšiti se z úspěchů svých, a opovrhujíc nepřáteli svými, pohroužila se v pěstování věd a umění nebo v záludné bažení po výbojích territorialních. Po dlouhý čas kázaní Lutherova nedovedla vytrhnouti ji ze zamilovaných prací; hádky dogmatické zdály se dosti nepatrnými a směšnými mužům, idealem humanismu zaujatým: dříve než Lev X. a Kliment VII. poznali opravdu, oč běží, polovina Evropy vymykla se jim. Ostatně nebylo příliš snadno organisovati odpor. Tytéž důvody, které zbudily pozdvižení odboje proti Římu, jsou svědectvím, že kurie sotva pokusila se o obranu. S některým prospěchem byla by bojovala, kdyby proti nepříteli svému byla postavila program přesný a armádu vycvičenou, vyznání a duchovenstvo: ale v tomto případě zpoura nebyla by ani vypukla. Zda nevytýkaly se jí právě nevědomost a zkaženost kněžstva a převaha, již prospěchům hmotným dává nad věcmi náboženskými ? Jakými pomocníky byli tito kněží, kteří nejčastěji ve stavu duchovním hledali jen záminku k ukojení svých chtíčův! A zda sami strážci víry, biskupové a papežové, elegantní, přívětiví, duchaplní byli dosti jisti pravdou, aby, děj se co děj, udrželi neomylnost církve a nezměnitelnost symbolu ? Když dvě náboženství zápasí, vítězství připadá nevyhnutelně nábožnějším, to jest ne těm, jichž učení je nejčistší, ale oněm, jichž přesvědčení je nejrozhodnější. Proti nim papežové vynikali nepopěrnou převahou intellektualní, jakou měli nad svými nepřáteli.
Avšak fanatism je nakažlivý; přednost, kterou zjednává jedné straně, může býti proto vždy jen pomíjející, poněvadž zbuzuje reakci, jejíž síla je tím větší, čím prudší jsou vášně vyvolané. Víra utuchlá zbudila se, jakmile byla popírána. Katolicism zaujímal v minulosti příliš důležité místo, příliš úzce byl spojen s duchem národů, představoval příliš ušlechtilou snahu hloubací, aby mohl býti odstraněn bez odporu. Některé nejhnusnější neřesti přestaly té chvíle, kdy nová sekta domáhala se správy křesťanství. Kněžstvo jsouc střeženo, zanechalo své obvyklé nevšímavosti a nedbalosti, a znenáhla vánek pobožnosti a víry, zmáhaje se víc a více, províval celou hierarchií. Když nebezpečenství jest vážné, pud zachování volá na přední místa osoby nejneohroženější a nejbojovnější. Na stolici papežské na místo humanistů zasedli theologové, a nástupci krasovědců stali se asketové. Vojáci lépe vycvičení šli do boje s větší prudkostí, a jejich odvaha u vůdců nestrpí ani slabosti ani smlouvání. U všech představitelů církve dostavilo se ono střídání postupu a ústupu, které vyskytuje se vždy, jakmile národ, strana nebo náboženství strženy jsou do boje na život a na smrt; všickni bojovníci zachváceni byli týmž neodolatelným nadšením.
Moc papežská, únášena jsouc massou věřících a sama je unášejíc, ujala se mocné offensivy, a několik let postačilo k úplné proměně situace. Na konciliu Tridentském katolicism dokázal, že má dosti síly životní ku podniknutí nutných oprav, ale tyto opravy nejen neusnadnily shodu s odbojníky, - jak doufala nerozhodnost těch, kteří měli více dobré vůle než prohlédavosti - ale vedly k tomu, že jen jasněji odkryla se roztržka, posílily moc papežskou a dogmatu daly přesnost a přísnost dosud chybící. Kněžstvo změnilo se a podrobeno bylo kázni nezlomné, samostatnost církví národních zmizela a odchylné obřady neodvolatelně zavrženy. - Ve chvíli, kdy protestanté myslili, že opanovali pole, boj sotva počínal. Nechápali ještě ani důležitosti koncilia Tridentského, a již vyhnáni byli z celé jižní Evropy, Filip II. ohrožené víře své posloužil voji svými, poklady a nesmiřitelnou svéhlavostí ducha, v němž vtělil se fanatism španělský, zocelený za dob křižáckých. Na jeho výzev všudy připravováno se k obraně. V mnohých zemích úspěchy protestantismu byly spíše hlučné nežli opravdové, vznět prvních dní ochabl a podryt byl vnitřními hádkami. Nyní útočníci zase byli překvapeni a rychle na ústup zatlačeni.
V zápase potom mezi protestantismem a katolicismem zahájeném, jenž trvá až do doby, kdy objevení ideí filosofických, jestliže neusmířilo různé sekty křesťanské, aspoň obrátilo hněv jejich proti novému a nebezpečnějšímu nepříteli, opravdovými strůjci vítězství byli jesuité: Záští, které je stíhá, a hrůza skoro mystická, kterou zbuzují, oprávněny jsou skutky. Můžeme o nich mluviti bez hněvu a bez lásky, ale ne bez údivu a bez úděsu. Je-li pravda, že konciliem Tridentským počíná obnova katolicismu, není pochyby, že bez vlivu jejich dílo koncilia nebylo by se stalo tím, čím bylo, že oni jediní vystihli význam nálezů tridentských, a že moci papežské opatřili jádro vojska, jehož potřebovala. "Úskoky ďáblovy jsou nevyčerpatelné," píše historik tovaryšstva, "ale zmařeny jsou dobrotivostí božskou. Aby vyhladil svaté náboženství a zahubil nesčíslné množství duší, nepřítel pokolení lidského usmyslil si svésti mnicha a proniknouti jej hrozným duchem svým. Právě mnich nedůvěřoval dílu mnichovu. Aby moudrost boží nezdála se menší nežli lest hadova; proti novým houfům nevěřících bylo třeba postaviti nové voje věřících".456.1 Voje Kristovy, vojsko víry, vojíni věřící, tyto válečné výrazy jaksi dotěravě derou se do péra spisovatelů tovaryšstva, vždyť Ignac z Loyoly vytvořil pravý stroj válečný, nejhroznější, jaký kdy vynalezen byl pro vítězství myšlénky. Bez vůle, zbaven všech pout světských, jesuita jest nejcvičnější zbrojnoš, nejsmělejší apoštol a nejstatečnější mučenník. Žádný úkol jemu není dosti nevděčný a nižádná povinnost dosti nebezpečná. Jako všecky legendy i legenda jesuitská, jak si ji představuje fantasie lidová, jest směšná, vztahujeme-li ji na tu neb onu osobu, ale pravá všeobecnou a hlubokou pravdou, rozšíříme-li ji na celé tovaryšstvo. Na vzdor provincialů jesuité sami o sobě jsou velmi počestní lidé; setkáme-li se s nimi v historii nebo v životě; bezděčně pocítíme k nim úctu, často jakousi sympathii a někdy šetrný obdiv. Jsouť skromní a učení, milí v obcování, oddannost jejich jest upřímná a svůdná, zbožnost shovívavá a laskavá, tvrdší jsou k sobě nežli k jiným, znají svět a ač ovládají jej, povrhují jím; nad ně nikdo lépe nedovedl loviti duše, a po svém zakladateli zdědili neodolatelné kouzlo a schopnost, býti každému vším.
A přece v téže chvíli, kdy nejživěji oceňujeme všecky tyto vábné vlastnosti, cit podivného nepokoje zmocňuje se duše: jesuité neznají lidskosti. Všecky žaloby a všecko záští odůvodňuje jak jich cíl vytčený tak prostředky užité. Jisté způsoby oddanosti, ač jsou vznešené, dějí se přece proti přírodě. Obnovili zločin Origenův, zmrzačili se vlastníma rukama svýma. Odřekli se svědomí svého a chtěli lidstvo přiměti k témuž hroznému odřeknutí. Tu pramen byl síly jejich; ale také konečného úpadu. Jejich vítězstvím svět byl by odsouzen k věčnému dětství, proto také nic nezaložili ani nevydali, žádného spisu, ani památníku, ani stavby. Ale po dvě století vzdorovali budoucnosti. Protože v očích jejich jedinou nenapravitelnou chybou byla vzpoura proti církvi, všecky prostředky byly jim vhodné ku potlačení ducha podnikavého a bádání svobodného. Jejich nelítostná laskavost bez hlasu svědomí kupila mrtvoly, když vraždění bylo potřebí k obnově autority.
Nikde činnost jejich není tak podivuhodná a hrozná zároveň jako v Čechách. Když sem přišli, strany katolické nebylo více, byla zastrašena spíše nežli oslabena odpadlictvím, oni opravili ji ve všech směrech, znovu zřídili, rozehřáli opět ohněm, kterým sami pláli; pak když byli připravili boj se stejnou obratností jako vytrvalostí a obětavostí, pouštěli se do zápasu s přesvědčením, které neděsilo se více nebezpečenství nežli ukrutností. Jako vítězové zneužili vítězství svého nemilosrdně a nelítostně; vyhnali ze země kacíře tvrdošijné, jiné sklonili pode jho železné: Za půl druha století všecko bádání bylo dáno do klatby, všeliká práce duševní byla podezřelá; tak jako v Paraguaji oni i v Čechách uskutečnili svůj ideal vládní, a jest pravý div, že národnost česká neskonala pod jich tyranstvím. Však ne že by nějak byli nenáviděli země české: nijak. Naopak milovali ji, ale jako dílo, kteréž uhnětli svýma rukama a s podmínkou, aby poslušně opětovala hymnu poddanství, které ji naučili.
Ferdinand byl jedním z prvních panovníků, kteří předvídali příští osudy tovaryšstva. Od stvrzení řádu papežem (27. září 1541) neuplynulo ani deset let, a již žádal Loyolu, aby poslal mu několik řeholníků. Pravým zakladatelem missie německé byl Canisius. Byl zástupce biskupa Augšpurského na koncilu Tridentském, roku 1549 professor a rektor university Ingolstadtské, později tolik proslulé; vynikaje velikou moudrostí, chytrostí a ctižádostivostí, získal si přízeň císaře, jenž r. 1551 povolal ho do Vídně a jmenoval jej dvorským kazatelem.457.1 Taková byla důvěra Ferdinandova v něho, že dlouho naléhal naň, aby přijal biskupství Vídeňské. Ignac nechtěl zbaviti se výtečného služebníka, ale dovolil Canisiovi spravovati dioecesi po jeden rok; v skutečnosti úřad jeho prodloužil se na čtyři léta. Ferdinand daroval jesuitům vídeňským klášter karmelitský, dvě stolice na universitě a svěřoval jim důležité úkoly diplomatické; založili kollej pro syny rodin šlechtických a činnost jejich zmáhala se znenáhla.
Nicméně zdá se, že pobyt ve Vídni nelíbil se příliš Canisiovi: brzy nové pole otevřelo se jeho činnosti.
Kapitola Pražská a opat Broumovský žádali Ferdinanda, aby povolal jesuity do Čech. Ze všech nedostatků, jimiž strádal katolicism v království, nejvážnějším a nejosudnějším byla nevědomost kněží a lhostejnost věřících. Nuže, hlavním cílem jesuitů bylo právě povznésti duševní a mravní úroveň kněžstva a vychováním vytvořiti nové pokolení, schopné napraviti chyby předchůdců svých. Vedle domů pro nováčky jesuité zakládali koleje a ne kláštery. Canisius odebral se do Prahy, aby prozkoumal půdu. Byl dosti špatně přijat: pryč s tím psem (Canis - Canisius), pokřikováno naň, nad námi bdí Hus.458.1 On však ukonejšil obavy utraquistů: jesuité nepřijdou prý, aby podněcovali hádky, nýbrž jen aby šířili nauky: zda všem Čechům neběží o to, aby pastýři národa byli lépe prodchnuti povinnostmi svými? - Za obydlí vykázán jim proslulý klášter svatého Klimenta na Starém městě, nedaleko od mostu Karla IV. Míval někdy až stopadesát mnichův, a dominikáni s prospěchem spravovali tu po dlouhý čas školy své; vydrancován byv a částečně pobořen za válek husitských, byl útočištěm pouze převora a dvou mnichů. Přese všecku rychlost, s jakou práce obnovovací byly poháněny, jesuité ujali se ho teprve roku 1562; rozsáhlá budova, která dnes nazývá se Klementinem, povstala ponenáhlu tak, jak úspěchy jejich a štědrost stoupenců jich povolovala jim rozšiřovati původní stavbu.458.2
Administrator Skribonius žádal Canisia, aby mu poslal řeholníky znalé jazyka českého i německého: s touto podmínkou jen domohou prý se nějakého vlivu. Náčelníci jejich věděli to dobře, ale kde vzíti tyto missionáře znalé jazyka českého? Ferdinand arci poslal do Říma roku 1551 devět mladých Čechův, aby tu dokončili svá studia náboženská; ježto nebylo více místa v kolleji německé, která právě byla otevřena, Ignac přijal je do domu kolleje římské a nadchnul duchem svým; vstoupili všickni do řádu a stali se zápasníky za víru a zakladateli pokolení, které zvítězilo roku 1620. Ale vzdělávání jich daleko ještě nebylo skončeno, a zatím třeba bylo spokojiti se tím, co tovaryšstvo podávalo. Na místě vědění aspoň víra činila zázraky.
Přese všechnu nepřízeň prvních dní, dojem, kterýž odnášel Canisius, nebyl nepříznivý. Posuzoval situaci s bystrostí, která jest mu ke cti: lid pražský přijímá sice pod obojí způsobou, ale kromě toho zachovává obřady a slavnosti katolické, kacířům pak nedostává se učencův a není shody mezi nimi. Půda prý tu jest mnohem příznivější než ve Vídni, kde vzpoura mladší je živější a v užším styku s protestantismem německým.459.1 - To neznamenalo však, že hlasatelům pravdy nebude podstoupiti hojně zkoušek. Řeholníci ubírali se z Italie vedením rektora Cornelia Brogelmanna. "Jděte," řekl jim papež, "jako beránci mezi vlky. Nemějte strachu, Kristus jest v čele vašem. Buďte opatrní, sprostní jako holubice, a vyžádá-li toho dobro obecné nebo náboženství, neváhejte a obětujte životy své v boji svatém."459.2 - Cesta skrze Německo byla trapná: trýznili je, kamením házeli po nich, nutili je, aby v postní dni maso jedli. Konečně dne 18. dubna r. 1556 přišli do Prahy. Kollej pražská náležela tehdáž provincii německé; roku 1563 založena byla provincie rakouská, jejíž provincial sídlil ve Vídni.
Ignac zdvihl se na smrtelné posteli své, aby missionářům udělil poslední rady své: málo lidí tou měrou mělo dar udíleti oheň božský svým pomocníkům; nadšení, kterým byli prodchnuti, podporovalo je proti mdlobám a co ještě zvláštnějšího, chránilo jich ode všelikých chyb. Canisius žádal zakladatele řádu, aby poslal mu muže "ozbrojené svatou trpělivostí a planoucí žádostí mnohého utrpení, kteří by zasívali nyní se slzami a klidili později s radostí". Jesuité přinášeli dvoje přesvědčení, které činilo je nepřemožitelnými: byli jisti, že drží se pravdy a jisti, že budoucnost jim náleží; příkoří neodstrašovalo jich, hojnost žně vynahradí zdlouhavou práci.460.1 Z prvních dob jesuitů v Praze máme paměti jesuity, sepsané se zřejmou upřímností; je to pramen velmi vzácný a zajímavý.460.2 Vrženi jsouce do země, které neznali a jejíž řeči nerozuměli; měli proti sobě mimo předsudků kacířů, žárlivost ostatních řádův a nedůvěru skoro všeho kněžstva katolického, jehož pokoj kalili. Z počátku bylo potřebí zázrakův, aby se udrželi, vyhledali si styky a zabezpečili prostředky. Žádný jiný řád ve službu věci nepřinesl podobného souboru vlastností si odporujících: byliť mystiky čilými, politiky nadšenými, apoštoly diplomatickými. V žádné době při jednom sboru nepodivováno se podobnému sdružení vědění dostatečně hlubokého a prostoty sdílné, odříkání a ctižádosti, pokory a nádhery, nezlomnosti a ohebnosti. Nebylo duše, k níž by nenalezli klíče. Velikou převahou jejich bylo, že bezpečného útulku poskytovali lidem, jichž vědomí tak dlouho trápeno bylo pochybnostmi, a kteří žíznili po pokoji. U nich nebylo již hádek ani nejasnosti: přinášeli učení jasné, přesné, určité v nejmenších podrobnostech. Jaká to vnada pro lenost a nevědomost lidskou! K spasení svému každý mohl odevzdati se jen do jejich rukou. Katechism, který Canisius složil ve Vídni, byl podivuhodný svými otázkami tak dobře spjatými, svými odpověďmi stručnými, jež nezůstavují místa ani bludu ani dvojsmyslu. Na sta nových vydání dostalo se mu, a na sta tisíc duší přinavrátil Římu. Jesuité byli prodchnuti tímto vzorem, jehož změna v jistých podrobnostech podružných stačila, aby byl přizpůsoben ke všem okolnostem.
Jesuité, sotva že přišli do Prahy, počali své dílo vyučovací, otevřeli gymnasium a akademii. Professorů chybělo, žáků bylo po skrovnu, proto také organisace byla velmi neúplná. Gymnasium mělo šest tříd ... na papíře: tři třídy gramatické svedeny v jednu, rhetorika někdy celá léta zůstala zavřena. Na akademii, zárodku to příští katolické university, vyšší studia představoval jediný professor theologie, k němuž o něco později přidružil se professor filosofie. Nejnaléhavější potřebou bylo získati tovaryšstvu příznivce, udržeti v poslušnosti a ve víře pány katolické, u nichž objevovaly se známky slabosti, zabezpečiti lepší výběr kněžstva. Již roku 1556 otcové slavnostně otevřeli konvikt šlechtický (convictus seu contubernium nobilium); arcikníže Ferdinand poslal sem své panoše; roku 1559 oba synové vévody bavorského Arnošta tu byli na vychování. Touto vznešenou ochranou přivábena byla šlechta; několik nejvyšších úředníkův otcům svěřilo děti své, a brzo stalo se to modou. Roku 1573 Řehoř XIII. v uznání zásluh tovaryšstva založil seminář chovanců papežských (seminarium alumnorum pontificiorum), kde dvanácte mladíků, vybraných ponejvíce z chudé šlechty, bylo vydržováno na útraty kurie; žáci, nadání požívající, podrobeni jsou témuž řádu jako žáci kolleje německé v Římě, připravovali se na kněžství a byli školkou, odkudž vybíráni náčelníci církve české. Jiným nadáním byl seminář chudých studentů (seminarium seu domus pauperum, též collegium novum zvaný), odkud vycházeli prostí kněží, otevřen byl roku 1559, ale zavřen zase po několika letech z nedostatku důchodův a znovu zřízen teprve roku 1580.
Dle svědectví jesuitů školské ústavy jich velmi záhy získaly pověst, která rozšířila se až za hranice království a zbudila závist universit protestantských. V některých stránkách pýcha jejich jest oprávněna skutky: professoři staré university bez příjmů, bez žáků, podrobení zastaralým řádům, přetížení nevděčnými pracemi správními, nejevili vždy přílišné horlivosti, a příklad jejich býval mnohdy málo pozbuzující. U jesuitů vyučování bylo pravidelnější, kázeň přísnější. Zkoumáme-li však věc zevrubněji, poznáme, že dovedli hlavně žáky své baviti a prach házeti do očí rodičům nebo veřejnosti. Vše bylo vypočteno na okázalost. Rok školní byl jen neustálou řadou slavností, jichž přípravy působily velikou radost mladíkům a jichž nádhera klamala posluchače. Slýcháme často, že byli prvními paedagogy na světě, a pravdou je to potud, pokud rozumíme tim, že nikdo neznal tak umění vlouditi se do duší svých žákův a zakrývati jim nudu vědění. Jako spasení tak i vzdělání nabývalo se u nich bez námahy a bez bolesti. Tak r. 1559 zařízen poprvé slavný průvod na den božího těla; na oltáři mládenečkové okrášlení věnci, s křídly na ramenou, pěli píseň na pokyn učitele svého. Všecky svátky byly podnětem podobných obřadů, živých obrazů, přestrojení, zpěvův a tanců. Představována poslední večeře Páně, pašije, utrpení Kristovo v zahradě Jethsemanské. Znenáhla osmělili se: po pantomimách následovala mysteria. Roku 1558 žáci jejich hráli opravdový kus: Církev a moc její nad národy; roku 1559 Boj těla s duchem; roku 1560 komedii Evropa, jíž líčila se nestálost věcí lidských a krátkost života našeho; následující léta Zahynutí Saulovo a korunování Davidovo, Kristovo z mrtvých vstání, Sv. mučenník Václav; toto poslední mysterium vydáno později též překladem českým.462.1 Na tisíce diváků bývalo při těchto představeních, někteří neušetřili vtipy svými ani hercův ani učitelů jich; většina sice nerozuměla nijak vší této latině, ale byla nadšena krásným uspořádáním divadla, hudbou, vystrojením, průvody a zápasy.462.2 A pro žáky jakým požitkem byly tyto slavnosti se zkouškami, jakých vyžadovaly, s potleskem množství, s blahopřáním vysokých osobností, s hostinami jim vystrojenými! Celý život školní byl neustálým inscenováním. Roku 1559 na boží hod svatodušní jesuité pořádají velikou slavnost, žáci přednášejí řeči latinské a řecké, oslavují sedmero darů ducha svatého ve verších makaronských, sedmerem jazyků: českým, německým, italským, latinským, řeckým i hebrejským a to ani ne po celých dvou letech studií! Každou neděli a o svátcích jeden žák rhetoriky přednáší před druhy svými latinskou báseň nebo řeč. V sobotu škola otvírá se rodičům, a před nimi vedením professorů počíná zápas, v němž žáci výborní vědomostmi svými druh druha snažili se předstihnouti: každý žák chlubí se svou učeností, na odiv staví své půvaby. Koncem roku slavnější zápas řečnický skončí se rozdílením cen.
V tom ve všem jest cos umělkovaného, málo vážného a jako nádech lži. Celkem žáci naučí se málo. Rodičové diví se rychlým pokrokům jejich v latině. Professoři, neznající česky, napapouškovali s nimi několik slov, několik vět. Co znamenalo toto drmolení? Jesuité nevštípili žákům svým zálibu a úctu ku vědě, nehledí ani povznésti ducha jejich ani vzdělati rozum jejich. Málo příznivým pro ně svědectvím jest, že z řádu jejich vyšlo spisovatelů tak po řídku a tak prostředních. Ba i stará universita, i při svém úpadku, vyniká nad ně nekonečně; studia jsou tu opravdovější, methody vyšší. Který z jejich zbožných humanistů může býti přirovnán k Matouši Collinovi z Chotěřiny? Celá propast zeje mezi rektorem jich Brogelmannem, který podniká lov na duše, a mezi mistrem Martinem Bacháčkem z Nauměřic, který ve snahách svých o povznesení osvěty pozbuzován jest toliko pěstováním pravdy a dobra.
Jesuité přestávajíce na vzdělávání paměti, zavádějí žalostný system vybraných kusů, jenž potom zachoval se tak dlouho; děsí se všeho, co jen z daleka budí přemítání. Zmrzačují starožitnost; od slavných literatur řecké a latinské, oněch velikých osvoboditelek, kde vzňal se humanism, požadují jen vzdělání rhetorického. Žádný spisovatel klasický nepřečten od začátku do konce; sotva že několik řečí Ciceronových najde milost před zraky jejich. Víra jejich znamená všudy nebezpečenství. Roku 1559 vylučují ze školy knihu Erasmovu "De copia verborum", ne že by dílo samo sebou bylo podezřelé, ale poněvadž spisovatel "kacířství okno otevřel". Studium řečtiny je velmi zanedbáno, dějepis a vědy přírodní úplně vyloučeny. Professor filosofie neustále opakuje staré definice scholastické, professor theologie vykládá knihu sentencí Petra Lombardského. Z mladých lidí sobě svěřených nechtějí vychovati učence a muže, nýbrž poslušné syny církve. Hudba, zpěv, výklady náboženské, odříkávání katechismu a cvičení náboženská zabírají větší díl času. Žáci chodí ku přijímání každou neděli, někteří dvakrát v témdni. Vyvinuje se u nich ona zbožnost mystická, která vždycky kvetla v tovaryšstvu. V kostelích, na ulicích mnozí z těchto mladých lidí mají vidění: Ježíš a Maria se jim zjevují; učitelé rádi slyší tato vypravování a hlučně je rozhlašují. Idea neustálých zázraků, víra v zakročování božské ve všech případech života, při zkouškách proniká tyto duše mladé, ničíc všeliké vědecké pojetí světa a mravnosti. V životě jako ve vědě důležito je zachrániti zdání, vyhnouti se pohoršení: žáci jsou podivuhodně vycvičeni, plni úcty k otcům, zdvořilosti uhlazené, chování jejich ve službě boží je předmětem pozbuzení, a srdce prostá jsou dojata, vidí-li, jak jdou v průvodu se zraky skloněnými: ďábel však neztrácí tu ničeho, a současné prameny dokazují, že tato povrchní ctnost neodporuje hrubě pokušení.463.1
Jesuité nepřestávali na svých kollejích: útočí na společnost se všech stran najednou; mimo úřad učitelský jsou kazateli, almužníky, missionáři, spisovateli a j. Za prvních let pobytu jejich v Praze malý hlouček věřících vůčihledě se rozptyloval ještě; roku 1559 jediný kazatel utraquistický obrátil prý pět set katolíků. Za toto hromadné odstupování slabou náhradou bylo čtrnácte proselytů, které získali otcové.464.1 Nicméně tvářili se vesele, hleděli působiti na obrazotvornost lidu, slavili obřady náboženské s okázalostí dávno zapomenutou, navštěvovali vězení, pozbuzovali odsouzené a vyprošovali jim milost, jestliže přestoupili. Každý pátek a každou neděli dva z nich chodívali do domů špitálských a když poskytli své služby nemocným, vyučovali je v náboženství. Ferdinand svěřil jim roku 1562 censuru tištěných spisův a oni plnili úřad svůj "svědomitě." Přemlouvali kajícníky své, aby vydali jim díla podezřelá, a pálili je s velikou okázalostí. Již byli vyhledáváni též jako zpovědníci; dvůr jim byl nakloněn, a arcikníže velmi pravidelně a pobožně poslouchal kázaní Blyssemiova. V městě, kde hovořilo se téměř jen česky, tato kázání latinská nebo německá obrácena byla jen k nepatrné menšině i byla poslouchána jen od těch, kdo nejméně potřebovali jejich poučení. Proto již roku 1560 jali se učiti jazyku českému s takovou pílí, že ku konci roku jeden z nich Baltazar Pfarrkirchen mohl zpovídati česky.
Obtíží bylo s dostatek. Příjmy jesuitů byly ještě dosti malé: komora královská, majíc vždy nedostatek peněz, vyplácela velmi nepravidelně příspěvky slíbené; mnohdy nedostávalo se jim věcí nejnutnějších. R. 1558 za zimy velmi tuhé neměli dříví ani peněz k vytápění síní školních; prosili žáků svých, aby vyžádali na rodičích svých peníze k nakoupení dříví. Nepřátelé jich stavěli se velice rozhorlenými: - hle, vytýkali, to je bezplatnost, kterouž ohlašovali; v skutečnosti vymamují veliký počet peněz pro vlastní potřeby své. Sám arcikníže rozhněval se a pokáral požadavky jejich: proč obracejí se " k žákům, když král slíbil vydržování jejich? Lid neustále byl na nejvýš nepřátelský, věřil všemu udavačství proti nim; vytloukána jim okna a přezdíváno jim synů Jidášových. Z počátku arcikníže k zamezení výtržností musil jim odporučiti, aby neukazovali se na ulici.464.2 Utraquisté hlasitě mluvili v jejich kostelích, blížili se k těm, kteří se zpovídali, aby je poslechli; když vystaven byl hrob boží, mnozí chodili okolo oltáře s klobouky na hlavách a vysmívali se těmto modlářským obřadům. Poněkud přílišnou horlivostí svou zavinili některé nepříjemnosti. Utraquisté, kteří jim svěřili dítky své, stěžovali si trpce, že zneužívají mladosti jich, aby odvrátili je od víry otců jejich. Žaloby nebyly vždy docela oprávněny, ale nepřátelé otcův opakovali je, bouřili lid, jenž shromaždoval se před domy jejich a pronásledoval je povykem svým. Pohoršení bylo ještě větší, když jejich professor theologie Wolfgang za kacíře prohlásil všecky, kdo přijímání pod obojí způsobou pokládají za potřebné k spasení. Odvážlivější smlouvali se již o tom, aby vydáni byli na smrt; stěží jsou přemluveni, že spokojili se stížností k arciknížeti: ovšem tím věc byla odbyta.
Prvních deset let uplynulo v těchto zápasech nevděčných. Všecken úspěch jejich záležel z několika desíti pochybných přestupů. Ferdinand I. jesuitům dal právo povyšovati na důstojnost akademickou (1562) a Pius V. rozšířil později toto právo na všecky akademie jejich (1571), ale zatím řád neměl než asi padesát žákův a nebylo kandidátů. - Jesuité však nermoutili se z tohoto postavení a plným právem. Zakořenili se v zemi, nalezli tu mocné přátele a poznali půdu; dorostu jim přibývalo, jich pluky se doplňovaly a také zlepšovaly; naskytla-li se příznivá okolnost, hned byli po hotově a nepřicházela-li dlouho, věděli, jak ji přivoditi. Jako v politice tak i v náboženství dílo přípravné, jediné možné v této době, pokračovalo pomalu. Ferdinand vykonal úkol svůj: na jeho nástupcích bude, aby využitkovali sil, které jim odkázal.
Od nějakého času Ferdinand slábl; jeho zdraví, dosud výtečné, změnilo se kolem roku 1560: trpěl kamenem a byl vysílen záchvaty zimnice.465.1 Na zelený čtvrtek roku 1564 chtěl dle obyčeje umývati nohy chudým, však byl zachvácen mdlobou. Lékaři hleděli zatajiti mu pravdu, ale nepřesvědčili ho. Živořil ještě několik měsícův a zemřel 25. července 1564.
Z poddaných Ferdinandových, psal o něco dříve vyslanec benátský, Němci milují krále, ale nebojí se ho, Čechové nemilují ho, ale bojí se ho "pro přílišné tresty, které jim uložil za posledního odboje, ale tento strach začíná již ochabovati". Uhři nemilují ho, ani se ho nebojí.466.1 Vyslanci benátští svým obyčejným způsobem, poněkud zastřeným, shrnují s obvyklou bystrozrakostí významné výsledky panování Ferdinanda I.
Po větší část života svého byl v Němcích poslušným vykonavatelem vůle Karla V. Když nepodařilo se bratru jeho podrobiti lutherany, on stav se císařem, ochotně uznal dokonaný skutek, a Němci byli mu vděčni za jeho resignaci a snášelivost. V skutečnosti vzdával se panství nad Německem. Svatá říše římsko-německá končí Karlem V. ; moc panovníkova, ode dávna podkopávaná rozpínavou mocí knížat, mohla býti již jen upomínkou od chvíle, kdy veliká většina poddaných prohlásila se pro jinou víru; jestliže kurfiřtové protestantští bez velikých nesnází dali hlasy své Habsburkům, bylo to proto, že jejich svobodě nebylo se více čeho obávati. Dávné formule trvaly, ale neměly již moci. V den korunování císař, korunu maje na hlavě a říšské jablko v ruce, přijímal přísahu svých manů klečících; ale věrnost jejich byla tak opravdová, jako vrchní panství nástupce Karla Velikého nad královstvím Arelatským nebo nad Italií. Vrstevníci nikdy nechápou dosti jasně revolucí, které se vykonávají, a Ferdinand ani netušil posledních důsledků míru Augšpurského. Není aspoň pochyby, že od té doby sledoval cíl zcela jiný, než předchůdce jeho. Ne snad, že by se byl odřekl myšlénky odvetné, ale chápal neurčitě, že podaří-li se Habsburkům obnoviti někdy moc svou v říši, stane se to jen přemožením Německa z venčí. Od roku 1555 přísluší jim nejlépe titul náčelníků domu rakouského; žezlo císařské nepřidává ničeho moci jejich, není-li na překážku činnosti jejich.
Právě to je přední a nejvážnější výsledek vlády Ferdinanda I. On přemísťuje téměř osu moci, ctižádost rodiny své, neb aspoň uznává a posiluje změnu počatou již od věků. - Tím vysvětlíme si, proč Čechy jsou hlavním předmětem pozornosti jeho, a že tu také politika jeho má nejznamenitější výsledky. - V zemích dědičných, v Rakousku, Štyrsku atd. přese všecky nesnáze nové, způsobené reformací, nebylo se obávati vážného odporu; odboj byl tu možný jen podporou, kterou by nalezly v zemích sousedních. Ale v korunách sv. Václava a sv. Štěpána, národové, zvyklí samostatnosti, snášeli neradi jho cizí dynastie; a přece jenom spojení Rakouska, Uher a Čech povzneslo Habsburky nad jiné panovníky a umožnilo jim vykonávati velikou úlohu na venek. Jejich moc zůstává nejistá, dokud nepřemění nahodilý spolek v jednotu určitou a nezaloží pevně moc královskou. V Uhrách všeliký vážný pokus o opravu byl nemožným učiněn pro přítomnost Turků, kteří drželi polovici země a byli vždy hotovi pomoci své nabídnouti opposici. Ferdinand chtěl jen zachrániti to, co mohlo ještě býti zachráněno, a pojistiti nástupcům svým právo ku panství nad dolejším Dunajem, i setrvává proto v boji nerovném, ale statečném proti Solimanovi.
V Čechách pole bylo volné. Ferdinand, ačkoli přejal situaci velmi porušenou, již v několika letech dovedl moci královské vrátiti práva nejpotřebnější, přinutil šlechtu ku poslušenství a sněmy přeměnil v poslušné vykonavatele vůle své, pokořil města a potlačil ony články zřízení zemského, jichž povaha demokratická právem zdála se mu nejnebezpečnější pro budoucnost. Snadné pokoření odboje roku 1547 bylo důkazem, jakých úspěchů již dosaženo, a zároveň poskytlo Ferdinandovi příležitost, směleji prováděti předsevzetí své. Země česká na pohled nepřestala býti královstvím samosprávným, ale již tehdáž byla vtěsnána v okovy správy ústřední, jen na králi závisící, a sklesla za provincii. Od té doby není již české politiky, nýbrž politika rakouská, není již vojska českého, nýbrž armáda císařská. Vyslanci cizí přicházejí do Prahy, když dvůr tu sídlí, a odcházejí, jakmile král se vzdálí. Čechové dávají svou krev a své peníze za věci, které jim jsou lhostejné, ba někdy protivné. Kdežto na příklad za Karla IV. nebo za Poděbrada věc králova nerozlučně je spojena s věcí národa, a každé vítězství panovníkovo povznáší důležitost Prahy, naopak každý úspěch Ferdinandův sráží ji jen na stupeň nižší. S ním národ český počíná onu bolestnou cestu, která řadou porážek dovede jej v porobu za Ferdinanda II. a povede ku pokusům soustavné germanisace za Josefa II.
V této veliké proměně jaký podíl náleží panovníkovi a jaký době a povšechné situaci? - Skoro nemožné jest činiti tu roztřídění. Všecky revoluce, které na dlouhé věky určují vnitřní osudy národa, jsou výslednicí tajného spolupůsobení stálých sil a osobních činů. Tehdáž bylo velmi nesnadno, aby země česká setrvala ve svém osamocení vzhledem k novému seskupení mocí evropských i vzhledem ku vzrůstajícímu nebezpečenství, jež hrozilo se strany východní. Hrozné a dlouhé otřesy, jež přestála, vyčerpaly síly její, vášně stran zahubily vlastenectví a úchvaty oligarchie usnadnily všecky podniky tím, že zúžovaly nad míru základy vlády. Ferdinandovi příslušela zásluha, že vystihl, kam padnouti mají rány rozhodné, a uhodil rukou nechvějící se. Za pomocníky měl Čechy samé, a v jeho úspěších tak veliká část padá na vrub chyb jejich, že pozbyli téměř práva míti ho proto v nenávisti. Nelze ani pochybovati, že i roku 1526 přese všecky omyly nakupené možná bylo sníti o jiné budoucnosti. Panovníku, kterýž opíraje se o města, byl by rozvinul demokratické zárodky ústavy, nebylo by nemožno svobodou zabezpečiti povznesení země české. Ale k tomu bylo třeba, aby tento panovník sám byl Čech, vychovaný upomínkami národními a prodchnutý duchem národa svého. Ferdinand byl cizinec, a tím dnem, kdy Čechové přijali jej za pána, odsoudili se za nástroj politiky cizí.
Král méně jsa šťasten na půdě náboženské, nedovedl ani utraquisty přivésti ku poslušenství, ani překaziti odpadání, které rozdrobovalo čety jejich na prospěch lutheranův. Avšak i v této věci přese všecky okolnosti nepříznivé Ferdinand získal úspěchy, které třeba byly přede vším negativní, nebyly tím méně znamenité. Nejen že protestanté zůstávali rozděleni a jako nekryti, oslabeni svým bezvládím chronickým a vydáni vždy na ránu obnovovaným zákonům, ale i propaganda bratří byla zastavena, kdežto strana katolická povznášela se za správy arcibiskupa a jesuitů. Zajisté budoucnost zdála se ještě spíše příznivou evangelíkům, ale již to bylo významno, že vítězství neponecháno jim bez boje, a že hrstka věřících, ze které tenkrát skládal se celý voj římský, mohla sebrati dosti sil i odvahy ku přijetí rozhodného boje. - Však svoboda náboženská, jakožto nejslavnější z tradicí národních, byla zároveň poslední právo, kterého do jisté míry účastnila se ještě massa národa; co síly mravní zachoval si ještě lid, vše posvětil její obraně. Byla to jako tvrz, která neustávala se brániti, ač město bylo již v rukou nepřátelských. Jediné vítězství Čechů na této půdě otřáslo hned vším dílem Ferdinandovým; porážka jejich nevyhnutelně měla v zápětí konečný pád svobod politických. Panování bezprostředních nástupců Ferdinandových jest tudíž jen epilogem: běží o poznání, zda Čechové domohou se odvety nebo zda politika jeho dojde plného úspěchu. Není to malou chválou pro zakladatele dynastie, že chyby potomků jeho nedovedly zmařiti díla jeho.
zpět na obsah 
Další: SNĚM ROKU 1575