|
- Denis | - Konec sam. české | - |
Maximilian II.: jeho dětství, povaha a politika. Naděje a sklamání evangelíků. - Strany náboženské kolem roku 1570. - Rozvoj Jednoty bratrské; vnitřní boje, dogmatické rozpaky. Augusta a Blahoslav. - Lutherani. - První pokusy o restauraci katolickou: arcibiskup Prus z Mohelnice. - Sněm roku 1575: Konfesse česká. Neúplné a neplodné vítězství protestantů.
Ze svého manželství s Annou Jagielovnou Ferdinand měl patnácte dětí. Při smrti jeho bylo živých ještě třinácte, deset dcer a tři synové. Nejstarší, Maximilian, zdědil Čechy, Uhry, Hořejší a Dolejší Rakousy; mladší, Ferdinand, který po dlouhý čas spravoval Čechy, obdržel Tyroly a země venkovské; poslední, Karel, Štyrsko, Krajinu, Korutany, Gorici, Terst a statky istrijské. - K čemu toto dělení, kterým poškozováno dílo, jemuž Ferdinand obětoval život svůj ? Zda lze vysvětliti to jednou z oněch slabostí, jimiž panovník jeví se člověkem, čili zbytkem nedůvěry, ne-li hněvu, proti nejstaršímu synu jeho Maximilianovi ?
Otec nebyl vždy příliš spokojen s chováním synů svých; za posledních let svého života, když císař žádán býval, aby se šetřil, odpovídal: "Práce neškodí mně, ale hoře, způsobené nerovným sňatkem Ferdinandovým a náboženskými ideami Maximilianovými." Zvláště nejstarší syn po dlouhý čas odděloval se od otce svého velmi vážnými neshodami.470.1 Rád choval se jako dědičný princ, stěžoval si, že neponechává se mu žádného vlivu v Čechách, ačkoli stavové přijali ho za krále, a že moc tu vykonává stále bratr jeho Ferdinand; posuzoval přísně rádce otcovy a káral naprostou důvěru císařovu k nim. Zvláště s hlediska náboženského ochotně přijímal nové idee, obklopoval se osobami podezřelými, vzdaloval od sebe kněze katolické: po několik let nechtěl se účastniti obřadů římských a raději nedal se korunovati za krále Uherského, než by přijímal pod jednou způsobou. Přijímal posly sekt, pronásledovaných od otce jeho, slyšel stížnosti jejich. Kazatelem jeho byl ženatý lutheran Pfauser, jejž Ferdinand po mnohá leta hleděl marně získati učení méně odchylnému, nebo vzdáliti od syna svého. Pfauser sám zůstavil nám vylíčení jedné z bouřlivých rozprav svých s císařem. Ferdinand jal se příti s ním, pak znenáhla zlost ho popadala, přikazoval mu odpovídati a zapovídal mluviti, nazývaje ho antikristem, šelmou potvornou, plval na tvář jeho; křičel německy, latinsky, italsky, chápal se dýky své, volal, že spíše si dá za živa kůži s těla sedříti, než by zradil církev, že raději chce býti zatracen s papežem, než spasen s Lutherem. Ačkoli ovšem nelze plně věřiti slovům Pfausera, chlubného to pošetilce, toliko skrovné důvěry zasluhujícího,470.2 takové prudké výstupy, vylíčené Maximilianovi, udavačství jesuitů, naléhání všech služebníků kurie, dlouho zdály se víc a víc utvrzovati mladého knížete v rozhodnutích jeho a málem byly by ho snad dohnaly k nějakému skutku výstřednímu.
Však změna dosti vážná udála se v chování Maximilianově kolem roku 1561. Běželo o zvolení jeho za krále římského; ale Pius IV ačkoli přál Habsburkům, netajil se Ferdinandovi, že k schválení volby žádati bude záruk výslovných. - Císař měl se synem svým vážnou rozmluvu, vyložil mu situaci a nebezpečenství, ve které se vydával; on sám přese všecku lásku svou k Maximilianovi nebude ho podporovati proti katolíkům. Mladý kníže poddal se, učinil přísahu, že chce žíti a umříti ve svaté církvi římské jako předkové jeho, potom obcoval obřadům náboženským a po zvolení svém slíbil poslušnost a věrnost papeži a církvi (1562).
Tato prohlášení uspokojila Pia IV. a kurfiřty duchovní.471.1 Protestanté nicméně zachovali důvěru v Maximiliana.471.2 Podrobení jeho nestalo se bez ohrad: stále domáhal se pronikavých oprav, schvaloval žádosti, jimiž Ferdinand obrátil se ke konciliu Tridentskému a vytýkal mu bázlivost a slabost, nechtěl přijímati pod jednou způsobou.471.3 Zda vláda jeho zahájí novou dobu? Když roku 1563 odebral se do Slezska, aby přijal přísahu poslušenství od stavů, kazatelé protestanští oznamovali mu, že podrželi všecky obřady staré církve, jež mohou býti zachovány bez modlářství: přijal je laskavě i pozbuzoval, aby setrvali na této cestě mírnosti, a slíbil jim svou ochranu. Jeho slova slyšána byla daleko.
Budoucnost neuskutečnila těchto nadějí. V politice Maximilian neřídí se arci týmiž ideami jako Ferdinand, ale celkem neliší se od něho příliš značně. Nepronásleduje sic evangeliků, ale nepodporuje jich nijak; vláda jeho není protiváhou vlády předchozí, ale pokračováním dosti slabým a prostředním jako většina pokračování. To zvláště vysvítá od sklonu roku 1569, totiž když po smrti Dona Carlosa Maximilian počíná pomýšleti na nástupnictví španělské a cítí tudíž potřebu zachovati si přízeň Filipa II. Dříve, třeba nesměle, jevil se poněkud náchylným k reformaci, hleděl smířiti konfesse nepřátelské, podporoval řešení klidná a mírná: na příště lhostejnější jsa k Německu a koje se nadějí, že stane se náčelníkem domu Habsburského, obětuje svým snahám ctižádostivým, ne-li své přesvědčení, aspoň své pochybnosti, a ačkoli jeho smýšlení nejhlubší nemění se téměř, přece přijímá poslušně pokyny Španěl a Říma.471.4
Proto brzo opouštějí ho sympathie, jichž se mu zprvu dostávalo. "Na počátku" píše vyslanec benátský, "nebáli se ho, ale milovali jej; nyní každým dnem ubývá dřívější úcty a lásky k němu."472.1 - Tato vzrůstající nepřízeň zarmucovala ho, i hleděl získati opět náklonnost národů svých okázalými deklamacemi; ale poněvadž tyto neodpovídaly ničemu skutečnému, přispívaly jen k rozmnožení všeobecné nespokojenosti, a Maximilian byl obviňován z obojakosti.472.2 Slovo to neústupně vtírá se do péra všem, kdo z blízka ho pozorovali, a v jistých rozhodujících okolnostech vnucuje se i nám. Není však úplně správné. V skutečnosti Maximilian náleží k onomu druhu lidí, kteří při větší chytrosti ducha nežli jasnosti, mají více dobré vůle než ráznosti. Příslušel k četné škole bezděčných klamatelů, k těm, kteří slibují více než mohou splniti. Dlouhý pobyt jeho ve Španělích, jeho nesnadné styky s otcem vyvinuly v něm již náklonnost ke lsti a zálibu k drobným prostředkům;472.3 tyto chyby vždy více byly zvětšovány cíli politickými, jež sledoval a které v odporu byly s nejhlubším smýšlením jeho.
Vzrůstající sklamání veřejného mínění, pochybnost a nepokoj následující po nadšení, jež provázelo vstup jeho na trůn, a měnící se konečně ve hněv a opovržení, tento žalostný úpadek vlády, která zbudila tolik nadějí, tento nezdar ducha v některých stránkách vynikajícího, ale některými mezerami nenapravitelnými k nečinnosti odsouzeného, celá tato bolestná tragoedie mravní podána jest v obrazech postupných, jaké o Maximilianovi líčí vyslanci benátští. Krutá ztráta to pro muže, jenž zanášel se záměry tak vysokými a jemuž sympathie obecná byla zvykem a potřebou.
S velikým však úsilím hleděl si ji zachovati. Při mnohých půvabech přirozených, jsa prostý, laskavý, přístupný a otevřený, byl by, jak dí vrstevník jeho, jedním z oněch slov hlubokých, vystihujících člověka, znamenitým dvořenínem: skláněl se ke všem, přizpůsoboval se všem situacím a všem povahám. Střízlivější jsa než otec jeho, ovládaje vždy myšlénky své, zdál se v plné sdílnosti odhalovati nejtajnější záhyby srdce svého. Přijímaje každého, uznávaje všecky námitky, rozuměje všem citům a oplývaje jimi, myslil, že vyplnil přání těch, které takto zahrnul svými úsměvy. Náležel k těm, kteří váží si každého a obecnou dobrou vůlí sváděni bývají k prohlášením sobě odporujícím a kteří domnívajíce se s důvěrou, že zavázali si všecky, k nimž chovají se vlídně, z nevděčnosti rádi obviňují pošetilce, kteří vážně je pojali, a zpozdile si stěžují, že byli oklamáni.
Příroda nebyla mu macechou, ačkoli štědrost její byla při něm celkem spíše zdánlivá nežli skutečná. Bylť pěkně urostlý, sličné tváře, svěží pleti, očí jiskrných, vážným vzezřením majestátním vynikala všecka postava jeho, takže první dojem byl příznivý, ač neobstál při bedlivějším pozorování. Vzrůst jeho byl prostřední, nohy slabé, ret veliký a svislý, zdraví zvláště dosti chatrné. Domníval se, že byl otráven, trpěl nepravidelným tlukotem srdce a hroznými bolestmi na prsou; dlouho trápen byl růží v noze: nebyl schopen žádné práce. Později počal se mu tvořiti kámen, a v hrozných bolestech ledvin svíjel se po třicet i čtyřicet hodin, načež byl zlomen, zničen. Špatné to podmínky ku podstoupení dlouhých bojů, ku provádění plánu dávno uváženého. Proto záhy zdál se podléhati malátnosti a únavě. Při živoření takovém neřídil události. Ačkoli tak přísně posuzoval důvěru, kterouž otec jeho choval k rádcům svým, i on péči o vládu slepě ponechává úředníkům svým a prohlašuje, že král nemůže jednati jinak.
Jeho plány vratké zdrtil drsný náraz skutečnosti. První velký podnik jeho, válka s Turky, skončila nešťastně: přestal na zkoušce té; upouští od velkých záměrů svých, ačkoli nemá zmužilost vzdáti se jich úplně. Jsa mírný a rozvážný, přeje si míru, ale nedovede zabezpečiti jej. Má toliko vůli šlechetnou. Někteří muži, a z této vlastnosti poznáváme politiky znamenité, vynikají více skutky svými než srdcem svým, na př. Jindřich IV. Maximilian je dilettant, zaujatý šlechetnými myšlenkami, jenž odváží-li se činnosti, škodí si a připravuje se o důvěru. Tím ohlašuje vládu Rudolfa II., nad něhož vyniká sice větší čilostí a povznešeností mravní, ale jemuž podobá se svou zálibou ku věcem uměleckým, myslí osvícenou, ba i náklonnosti ku pracem mechanickým, však také nedostatkem vůle a kolísavou nerozhodností. I kdyby prospěchy politickými nebyl vydán vlivu španělskému, ze slabosti, z dobroty srdce, z touhy, aby neznelíbil se části svých poddaných a nezpůsobil si nesmířitelných nepřátel, ze širšího rozhledu duševního a protože ve mnohých věcech byl pokročilejší než vrstevníci jeho, nepojímal příliš vážně otázek dogmatických, pro něž oni horlili, nebyl by upustil od politiky vyčkávací: neměl žádné vlastnosti revolucionáři potřebné, a plachost jeho byla by vždy zalekla se těžké zodpovědnosti.
Jaké bylo nejhlubší mínění jeho ve věcech víry? - První učitel jeho Volfgang Severus byl tajným žákem Lutherovým. Pfauser, jenž později po několik let byl kazatelem jeho, byl osvědčený protestant a nelze popříti, že Maximilian v této době dosti živě klonil se k náboženství evangelickému. Ale co bylo skutečného a co strojeného v těchto náklonnostech kacířských ? Jakou účast měly prosté potřeby svědomí a jakou nepokoj mladíka, který směle vchází v přátelství s lidmi nepříjemnými otci jeho? Jestliže na chvíli oddělil se skoro zjevně od církve římské, neučinil však nikdy veřejného vyznání víry protestantské. Reformace přežila již svou slavnou dobu bouře a útoku, nezachovala bez porušení vznět prvních dní: řevnivost sekt, fanatism kazatelův a dogmatické subtilnosti jejich nelíbily se panovníku, jehož idealní pojetí často bylo v krutém rozporu se skutečností. Za těchto podmínek zvítězily okolnosti vnější: znenáhla upouštěl od svého odporu proti církvi; měl zdánlivé důvody pro toto odpadnutí, a tak dobře zjednán byl přechod, že čest Maximilianova nevzala úhony.
Zmužilost jeho nerovnala se nikdy výši ducha jeho: Neměl dosti síly, aby odolal spojeným vlivům, hledícím vytrhnouti ho ze zkázy, svým bratřím, otci, k němuž přes některé mrzutosti choval vřelou lásku, a zvláště manželce své, již miloval vroucně; Marie španělská, sestra Filipa II., zbožňovala svého chotě, jemuž povila deset dětí. A čeho žádali ostatně po něm? - Závazku negativního. - Maximilian, jehož povaha neklidná libovala si v opposici mírné, zajisté cítil v hloubi srdce, že neodváží se zřejmé roztržky s katolictvím. Učený kardinál Hosius nepřesvědčil ho, ale podal mu záminku, jak by zakryl obrat svůj. Jaké výhody poskytovala mu reformace? Důvěrnější spojení s národy jeho: ale tato naděje skromná mizela před stkvělými vyhlídkami, jaké líčili mu obratně vyslanci papežský a španělský. Kdežto v jiných zemích otázky politiky zahraničné nevystupují v popředí, poněvadž vliv jejich na cizinu jest přirozeným a skoro bezděčným účinkem rozvoje jejich prostředků vnitřních, náčelníci domu rakouského vždy více starali se o věci zahraničné než vnitřní; stejně platí to o XVI. jako o XIX. století. Jaká byla by moc Maximilianova, praví někteří dějepisci současní, kdyby byl směle postavil se na přední stráž a v čele strany protestantské kolem sebe shromáždil celé lutheranské Německo? Již tehda byl by uskutečnil jednotu německou; opíraje se o vděčnost evangelíků v Říši, jist jsa oddaností bezprostředních poddaných svých, byl by proměnil Evropu; v den, kdy zaveden byl pokušitelem na vrchol chrámový, pustil kořist pro stín, pro moc odřekl se pravdy. - Věc není tak jistá. - Je-li zcela nepochybno, že sekularisace statků duchovních byla by prospěla hlavně císaři? Reformace byla úzce spojena se samosprávou knížat a pánů; zda taková byla by vděčnost jejich, že by odřekli se výsad svých ve prospěch ochránce víry své? Církev katolická zajisté byla by odpírala tomuto odpadnutí, obrana její byla by zoufalá a výsledek událostí aspoň pochybný. V době, kdy v plném rozporu byl s otcem svým, zkoumal protestantské přátele své, aby zvěděl, pokud může spoléhati na pomoc jejich: odpověděli opatrnými radami. Od té doby zachoval se dle rady jejich a rozhodl se, že tradicionalní prospěchy své neobětuje těmto bázlivým spojencům. Nemiloval valně Španělů, nedůvěřoval Filipovi II., jehož měl v podezření, že baží po koruně německé; v rozmluvách svých s vyslanci, v nichž smýšlení své odkrýval s nenuceností poněkud strojenou, mluvil o něm dosti drsně; Filip II. věděl to a byl pamětliv toho. Ale svazky byly tak dávné a tak důvěrné, že obě strany vyhýbaly se roztržce, která by se byla podobala válce občanské, a tak četné byly prospěchy společné, že zvítězily vždy nad touto obapolnou chladností. Filip II. byl zároveň bratrancem, švakrem a zetěm Maximilianovým; vojska jeho byla četná, vůle jeho nesmířlivá, po klady jeho pokládány za nevyčerpatelné. Byl by hrozným nepřítelem. Bohaté dědictví jeho bylo zajisté hodno některé šetrnosti. Maximilian, chtěje získati přízeň jeho, poslal do Španěl syny své Rudolfa a Arnošta, mluvil o Filipovi již jen s úctou, dožadoval se jeho rad a následoval jeho pokynů. Protestanté obviňovali ho, že na zkázu reformace spojuje se s "daemonem jihu". Jako všecky illuse jejich, tak i obavy byly přílišné, a Maximiliana právem uráželo toto podezřívání. Od svého mládí při jisté volnosti myšlenek odmítal s hrůzou užívati násilí u věcech víry. "Věci náboženství křesťanského se dotýkající", psal roku 1574, "nemohou mečem řízeny a spravovány býti. Žádný šlechetný a boha se bojící a pokoj milující člověk také jináče nepoví. Tomu Pán Kristus a jeho apoštolé nás mnohem jináče učili. Meč jejich zajisté bylo jen učení slova božího a obcování křesťanské. K tomu měli by ti vzteklí lidé alespoň již v tolika letech slušně patřiti a zkusiti, že víra tyranskými hlavami a ohněm nedá se přemáhati. Vůbec mně se to dokonce nelíbí a nebudu toho nikdy schvalovati, leč by pán Bůh na mne dopustil, že bych rozumu byl zbaven a zdivočil ... Já chci bohdá od osoby své šlechetně, křesťansky a upřímně spravovati a královati, maje nepochybnou naději, že mi Bůh k tomu svého požehnání uděliti ráčí, tak abych před Bohem i světem mohl ze své správy počet vydati." Několikrát pokoušel se nakloniti Filipa II. ke svým záměrům mírumilovným. Jako vždy i tehdáž rozhodnutí důsledná a rázná zvítězila nad bázlivými radami kolísavé mírnosti. Maximilian, nechť pravé záměry jeho byly jakékoli, do jisté míry podlehl konečně popudu španělskému, a třeba vzpíral se vždy ukrutnostem, přece nepropůjčil protestantům řádů, jimiž by byli chráněni proti všeliké reakci. Proto vláda jeho byla skutečně příznivá katolíkům přese všecky zdánlivé pokroky kacířstva, poněvadž budoucnost byla zachována. Maximilian odročil sice spory, ale nedovedl je ani urovnati ani potlačiti.
Protože za těchto okolností žádná strana nemohla plně spoléhati na panovníka, jenž neměl ani vůli ani moc, aby smýšlení své uložil stranám nepřátelským, královský trůn ztrácel rychle část moci, jíž nabyl za Ferdinanda I. Šlechta pozvedá hlavy, sněmy stávají se bouřlivými. Ale ani v politice ani v náboženství neděje se rozhodná změna. Jestliže Maximilian v skutku ustupuje, jest v tom opatrný, že úředně neuznává pokroky protivníků svých. Je to jakési interim, průběhem kterého strany se organisují; krise vypukne teprve za vlády následující.
Nastoupení Maximilianovo zbudilo mezi protestanty českými velmi živé pohnutí. Vlády příliš dlouhé způsobí vždy jistou únavu: každý se těšil ze změny, oddychoval si volněji, a všickni, kdož ohroženi byli nesnášelivostí Ferdinandovou, oddávali se nejluznějším nadějím. Velice záhy poznali, že obrat ve všelikém případě nebude tak náhlý, jak očekávali. Prvním sklamáním bylo, že musili domáhati se ústupkův, o nichž myslili, že budou jim dány beze všeho. Sotva první sklamání minulo, znovu jali se doufati. Maximilian oplýval laskavými slovy, přijímal poselství rozkolníků; měl okolo sebe prostředníky velmi vlídné, kteří vykládali laskavá slova jeho, sesilujíce je. Úkol, vykonávaný někdy kazatelem Pfauserem, připadl nyní lékaři Cratonovi z Crafftheimu, jenž neobmezené požíval důvěry panovníkovy.
Crato, narodiv se ve Vratislavi roku 1519, v patnácti letech odebral se do Vittenberka na studia. Žil v přátelství s Lutherem, a ponejvíce z upomínek jeho složeny byly proslulé řeči stolovní, uveřejněné Aurifaberem. V domě Lutherově setkal se s většinou reformatorů, zvláště s Melanchthonem, jehož laskavost a vážnost hluboce dojaly ducha jeho. Protože pro slabé zdraví své nemohl státi se professorem nebo kazatelem, věnoval se lékařství, navštívil university italské a vrátiv se do Vratislavě, přiženil se do jedné z bohatých rodin měšťanských. Chování jeho za hrozného moru r. 1550, jehož nakažlivou povahu první poznal, založilo pověst jeho, a brzo pokládán byl za nejlepšího lékaře v Říši. Roku 1560 byl jmenován lékařem císaře Ferdinanda, jenž skonal v jeho náručí; Maximilian zahrnul ho tituly i poctami a radíval se s ním.
Mnohé věci společné sbližovaly nemocného s lékařem. Crato v hlavních rysech svých zachoval učení lutheranské, ale těsný partikularism a nesnášelivá zchytralost nástupců velikého kacíře urážely ho a dráždily. Jsa ve stálém spojení s nejslavnějšími učenci a spisovateli doby své, v korrespondenci s theologem Ursinem a se slavným filologem Camerariem, s Calvinem a Socinem, Hubertem Languetem a Monauem, nenáviděl sekt a hádek jejich, rád byl by zmírnil řevnivost a utišil záští, rozrývající obránce evangelia k veliké radosti katolíků. Špatný dojem těchto roztržek viděl z blízka při Maximilianovi, jenž nalézal v nich pravděpodobné výmluvy k zakrytí svého ústupu a k zachování statu quo. Ale kázal hluchým, a Maximilian stával se opět nečinným vůči těmto pokrokářům, kteří více dychtili škoditi si na vzájem, nežli dobýti svobody náboženské: Snášelivost byla snad jediným řešením, jehož odvážila se slabost jeho; od chvíle, co běželo jen o to, aby na místo jednoho tyranství postaveno bylo druhé, k čemu by porušoval patrné výhody skutečné výsledkem nejistým ?
Léta míjela bez vážných změn v Čechách. Zdálo se, jako by Ferdinand nebyl přestal panovati, a výroky Maximilianovy neměly více váhy, než pokud byl princem dědičným. Z počátku ponechal správu království bratru svému Ferdinandovi a pokračoval s kurií u vyjednávání počatém otcem jeho o přinavrácení kacířů, dožadoval se papeže, aby kněžím dovoleno bylo ženiti se. Dlouho nepřicházel do Prahy. Věci německé, nová válka s Turky, dosti těžká a málo stkvělá, byly mu i důvodem i záminkou, jimiž omlouval svou nepřítomnost. Ale vše sevšední, i musil konečně pustiti se do otázky.
Roku 1567 císař přijel do Prahy, a stavové předložili mu svá přání. Žádali předně, aby kompaktata byla vypuštěna z desk zemských, totiž aby nebyla více chráněna zřízením zemským. Užili naučení, jehož dostalo se jim za vlády předešlé: přísaha, kterou králové zavazovali se šetřiti kompaktat, nebyla více zárukou, ale výhrůžkou od chvíle, co husitism vlivem lutheranským změnil se tak pronikavě. Maximilian vlídně vyhověl žádosti jejich, slíbiv držeti ruku ochrannou stejně nad těmi, kdo přijímali pod obojí způsobou, i nad katolíky. Sto jedenatřicet let po smlouvě jihlavské zmizely takto bez boje a bez slávy ony pověstné články, jež s takovým úsilím vyrvány byly absolutismu římskému a jež tak dlouho pokládány byly za palladium samostatnosti národní. Nic nevyznačuje lépe změnu, jaká se stala, a jak ti, kdo hájili ještě starých tradicí pravověrného husitismu daleko nepředstavovali již průměrné mínění veřejné.478.1
Zrušení kompaktat dle mínění Čechů mělo zahájiti politiku plné snášelivosti. Bohužel nebezpečenství, sotva zažehnané s jedné strany, objevilo se opět na druhé. Císař od stavů vyžádal si slib, že nezneužijí laskavosti jeho a nedovolí přístup do země sektám kacířským, ale trpěti budou jen ty, kdo spravují se slovem božím. V těchto slovech obmezení nebylo na překážku, a nikdo nenamítal ničeho proti těmto výhradám slohovým: kdo nedovolával se tehdáž slova božího! - V skutečnosti Maximilian zachovával nástupcům svým prostředek k zakročení, a brána zůstávala otevřena libovůli. Kde počíná kacířství? Zda chráněni jsou písmem novokřtěnci, jichž vypuzení král domáhal se na sněmě moravském? A bratří, proti nimž dovoláváno se ob čas mandatů dřívějších? Až na trůn opět dosedne panovník, jehož pravověří bude účinné, zda tyto neurčité formule neposkytnou mu právě tak pohodlné záminky ku pronásledování jako kompaktata?
Sněm nebyl šťastnější v druhé věci. Stavové žádali krále, aby navrátil jim osazování konsistoře strany pod obojí; byl to jediný prostředek, aspoň nejpřirozenější a nejjednodušší, ku potlačení bezvládí náboženského a k ustrojení církve české: Stavové byli velmi zarmouceni odpovědí panovníka: věc prý je důležita, třeba ji zrale uvážiti; nyní nedostává se času, až král vrátí se, učiní rozhodnutí; nechť stavové ukáží privilegia svá, jestliže jimi prokáží právo své, zajisté dostane se jim spravedlnosti. - Odpověď nebyla nehodna Ferdinanda.
Z tohoto prvního setkání panovníka s poddanými vyplývalo, že Maximilian, třeba neměl žádné náklonnosti ku pronásledování, přece byl odhodlán zachovati posice dobyté, tak že třeba bude moci vynutiti na něm nových a důležitých ústupků. Kolísaje mezi neurčitými radami svědomí svého a mezi vábením politiky, nemaje ani vroucích sympathií k Římu, jehož šetřil z vypočítavosti, ani zášti ku protestantům, jichž neuspokojoval, vytáčel se jako lidé nerozhodní, spoléhaje na okolnosti. Žádná strana nedůvěřovala již králi, ale všecky doufaly mocí mnoho dosáhnouti od něho. Proto léta pokoje následovala po této první srážce. Doba to soustřeďování a sbírání. Za zdánlivým tichem skrývá se práce tajná a stálá: strany se zřizují, spojenství se tvoří, programy se určují. Dějiny, možná-li tak říci, stávají se vniternějšími. Sekty nabývají určité povahy své, postavení se vytýkají; od té doby situace vzájemná nemění se již valně a konfesse podléhají již jen změnám podružným.
Jakési seřadění a třídění následovalo po hlučném hnutí, způsobeném reformací. Vyznání víry zajisté mění se ještě často ves ode vsi; nevědomostí nebo domýšlivostí patronův i kazatelův udržováno dosti hojných a zvláštních názorův. Znenáhla však většina pobloudilých vracela se opět do řady, nauky nejpodivnější mizely, a veliká většina národa rozdělila se na malý počet stran velmi určitě vyznačených. Nepočítáme-li něco židů, chráněných buď zištnou přízní panovníků nebo pyšnou lakotou pánův, a několik obcí novokřtěnců, kteří poněkud odvážné nauky své vykupovali svou zbožností, prostotou života svého a horlivou prací svou, a kteříž ostatně žili jen na Moravě, kde páni velmi draze zaprodávali jim svou snášelivost, Čechové celkem shlukovali se ve čtyřech skupinách, podvojně sdružených svými snahami a svým přesvědčením; na jedné straně utraquisté a katolíci, na druhé lutherani a bratří. Takto království České s odstíny, které vysvětlíme si tradicemi národními, ukazovalo veliké rozdělení, s nímž tehdáž potkáváme se ve všech zemích evropských. Kdežto v skutku obránci starých ideí dělili se na stranu horlivých a mírných, tytéž odstíny letory jevily se mezi protestanty vždy ostřejší opposicí lutheranů proti kalvinistům; v Čechách utraquisté odpovídají katolíkům mírným a bratří kalvinistům. Jelikož však jeden z obecných zákonů historie velí, aby vedení dostalo se povahám nejráznějším a stranám nejnenáviděnějším, nesmířitelní katolíci a přepjatí protestanté, třeba představují jen nepatrnou menšinu, strhnou konečně do proudu svého utraquisty i lutherany. Tito nejdou ovšem za tímto popudem bez jisté nespokojenosti, takže dějiny doby této záleží z dvojí řady činů velmi přesně oddělených, ač na vzájem působí na sebe: s jedné strany zápas protestantů s katolíky, s druhé v každém z obou táborů řevnivost a půtky jednotlivých stran každého voje.
Utraquisté hanbili se jaksi za svou dosti nenadálou úlohu pomocníků stolice papežské: vzpírali se, trvajíce na rozdílech, jimiž lišili se od Říma, právě tak, jako někdy hleděli zmírniti význam jejich, tvrdili, že chtí zachovati samosprávu svou: marná to obrana a zbytečná lítost! Ta tam byla doba zamlčování, bázlivých odbojův a bezbarvých programů; bylo třeba volíti mezi povstáním a poslušenstvím, a utraquism znenáhla klonil se ku poslušenství. Jenom že čím více povolnosti jevil naproti kurii, tím hojněji opouštěli jej věrní jeho a vždy rychlejším odpadáním jejich vydán byl na milost katolíků. Okamžik nebyl daleký, kdy nezbude mu více než rozhodnouti se k prostému a pouhému vzdání. Udržovalť se již jen jakousi silou nehybnou a lhostejnou, nebo výpočtem soků svých.
Na venek zachovával postavení své, udržoval pluky své: v čele jeho administrator a konsistoř; pod nimi 45 děkanů, kteří měli dozor nade vším duchovenstvem v zemi, dohlíželi, aby nebyl jmenován žádný podezřelý farář: kněží, než ujali se úřadů svých, slavně slibovali, že poslouchati budou děkanů, neuchýlí se od učení církevního a zachovají obyčejné obřady. - V skutečnosti tato rozsáhlá organice jest již jen kostrou těla v rozkladu. Často panovník zapomene ustanovovati členy konsistoře, mezery se nevyplňují; jednou v radě této zasedají již jen tři osoby. Důchodů jí ubývá neustále. Mnozí kněží nechtí býti členy jejími: prostředky její jsou velmi nuzné, vážnost její velmi malá, postavení její velmi nesnadné.480.1
Klientela její je vždy obmezenější. V městech, ačkoliv od roku 1547 jsou více než před tím podřízena moci královské, dekrety zapovídající ustanovování kazatelů protestantských nezdržují invasi duchovních "svěcení lipského". Obce nestrpí farářů poslaných od konsistoře, leda svolí-li tito k odřeknutí coelibatu a k zrušení starých obřadů. Nechtí-li, zastaví se jim příjmy, musí na své útraty vydržovati školmistry nebo kazatele lutheranské. V Berouně městská rada odnímá děkanovi část polí jeho a odevzdává ji protestantskému druhu jeho, kterého mu ustanovila, zapovídá mu útoky proti reformaci, kdežto lutheran s kazatelny hřmí proti utraquismu, uráží a ohrožuje posly konsistoře. Mnoho měst zdráhá se poslouchati administratora: neníť již utraquistou, namítají, nýbrž katolíkem. Obyčejně kněží kališní, než by se svářili se svými osadníky, raději přeměňují mši, nevyžadují již zpovědi, mnozí se žení; v Praze před zrakem konsistoře upouští se od tonsury. V Slaném sňatek kněží a křest dětí jejich jsou slavnostmi veřejnými, slavenými na útraty obce. Formule konfirmační přijatá od konsistoře ukazuje, jak málo illuse sama zachovala si o důstojenství a poslušenství svého duchovenstva: "Vám (osadním) - zněla - kněze N. N. z moci úřadu našeho za děkana (faráře) podáváme a konfirmujeme, tak a na ten způsob aby on nejsa kněz ženatý, jak jsme od něho zpraveni, v náboženství a řádích církve svaté starobylých a v straně naší podobojí zvyklých neměnitelně stojíc věrně se choval a v životě kněžském příkladu dobrého na sobě ukazoval." Zakročovala při zlořádu příliš pohoršlivém, ale jen k upokojení svědomí svého, napřed dobře vědouc, že nezmůže ničeho. Kněz utraquistický Jeroným, farář v Kadově, nechce již déle přijímati rozkazy její, prohlašuje, že na příště uznává jen moc arcibiskupovu, protože konsistoř "tak opuštěna jest". Administrátor neposuzoval jinak situaci. "V kostelích utraquistických," čteme v jedné ze stížností konsistoře, "v dosti malém počtu lidu bývá při službách božích, kdežto sektářové v houfech velikých nočně i ve dne své schůzky mívají, a nikdo jim v tom nepřekáží." V jiné supplikaci konsistoř stěžuje si na neposlušnost mnohých měst královských, kteráž "i přísným rozkazům císařským vzdorovati se odvažují, jako by nebyl Rudolf II, jejich císařem a pánem, ale oni sami jako by svoji páni byli." Ještě hůře bylo na venkově. Tu administrátor neodvažoval se již ani zápasu, a samo jméno utraquismu hynulo: dva nebo tři páni s hrstkou rytířů - taková byla bilance staré strany národní mimo města královská.
A ostatně zda strana tato měla ještě podstatného důvodu k trvání svému? - Ve všech kusech sporných ustupovala znenáhla. Již roku 1566 arcibiskup Antonín z Mohelnice může psáti, že "administrator a konsistoř shodli se s ním o všech otázkách a že ochotni jsou upustiti od podávání svátosti oltářní dětem". Ano i svátek Husův, poslední upomínka na odboj, upadá v zapomenutí: r. 1585 vypuštěn jest z kalendáře; mnoho osob horší se proto, ale celkem přestává se na vtipech a posměšných písničkách: po několik let usilováno o opětnou nápravu toho.482.1
Utraquistům zbývalo již jen jediné rozhodnutí, podrobiti se církvi; papež schválil kalich, pod nejvyšším dozorem arcibiskupovým zachovávali dosti rozsáhlou samosprávu náboženskou; rozum velel jim, aby spokojili se tím, čeho dosáhli; malé odchylky obřadné nebo dogmatické oddělující je od katolíků, neměly takového významu, aby setrvávali v rozkolu, a upřímný smír s Římem byl jim jediným prostředkem ku povznesení se z hlubokého a zaslouženého ponížení, do kterého upadli. Na neštěstí staroutraquisté zůstávali v odboji, ačkoli již dávno ztratili se zřetele předmět revoluce nebo spíše - což bylo horší ještě - neochotné poslušenství jejich bylo neúplné a nevolné. Upomínky na dávné boje zůstávaly svěží, i když zapomenuto bylo samé příčiny jejich. Ba i mezi utraquisty, kteří zamítali nauky vittenberské, mnozí chovali tajný hněv ke stolici papežské, v arcibiskupu viděli vetřelce. Administrátor bál se nespokojenosti jejich, aby nevehnal je v náruč reformace. V této straně tak sešlé byly ještě pravice a levice, jež konsistoř konejšila střídavě. Ona sama nerada vzdávala se samostatného života svého. Pokorně doprošovala se sice pomoci arcibiskupovy a císařovy proti rozkolníkům, ale hněvala se, měla-li jim zaplatiti pomoc vyžádanou. Ponižujíc se a hned zase pýchajíc, slibovala vše a neplnila nic, ukazovala neustále na ústupky, k nimž svolila, v drobnostech hleděla nabýti opět půdy ztracené a svou obojakostí a svými obraty ztrácela všecku úctu mravní a budila všeobecnou nespokojenost.
Velice horlivý arcibiskup Antonín z Mohelnice náležel ještě k onomu pokolení prelátů, kteří shodu s rozkolníky pokládali za možnou; Ferdinand měl v něm moudrého a mírného pomocníka. Domýšlel se, že čas sám zvítězí nad předsudky odvěkými, a že opatrností a shovívavostí odklidí se mnoho sporů. Ve stycích svých s konsistoří, zvláště z počátku, byl velice vlídný a mírný, neupíral jí práva svobodně nakládati s farami utraquistickými, pokoušel se rozptýliti nedorozumění a usnadniti přechody. V některých kusech však nebylo mu možná ustoupiti. Když Ferdinand vyžádal si od papeže jmenování arcibiskupa Pražského, zamýšlel konec učiniti roztržce, která v Čechách trvala téměř od půl druha století, a která na příště neměla již důvodu podstatného; chtěl tudíž, aby utraquisté jako katolíci podrobeni byli nejvyšší moci metropolitově; v té věci Maximilian míněním svým nelišil se od otce. Antonín tudíž nepřestupoval v ničem ani svých povinností biskupských ani vůle pa.novníků, jestliže dožadoval se práva dozoru nad jednáním konsistoře, domáhal se jistého dohledu nad osazováním far, obracel pozornost její k volbám nebezpečným, vybízel k odvolání kněží podezřelých; chtěl také, aby uznala nejvyšší jurisdikci jeho a neprotivila se obsilkám před soud arcibiskupský. Administratoři vůči požadavkům zcela oprávněným nevěděli co počíti, bojíce se, jestližeby vzdorovali arcibiskupovi, že způsobí si nevoli královu, s druhé strany zdržováni byli strachem, aby nezbudili nespokojenost stavův, a lichým studem. Dle okolností nebo dle vrtochu osob upadali v nejpodivnější odpory. Roku 1564 nechtějí dáti se v jednání s Antonínem, aniž přijmouti v bullu papežskou, kterou povoleno přijímání pod obojí způsobou; roku 1565 scena se mění: na vyzvání Prusovo nařizují ve shromáždění kněžstva, aby ve všech kostelích českých konány byly modlitby veřejné za požehnání boží zbraním císařským, a když někteří přítomní bouří se, ohlašujíce, že neznají arcibiskupa a nemíní poslouchati prelata katolického - administratoři vyvracují horlivě toto mínění, oznamují vůli Ferdinandovu a velmi hlučně osvědčují poslušenství své. Příštího roku nový obrat. A tak pokračuje se nejen rok od roku, ale často měsíc od měsíce a týden od téhodne. Výpočet byl špatný; jediným ještě prostředkem konsistoře k částečnému zachránění moci její bylo by, kdyby znovu připjala se těsně k řádné autoritě, kdežto střídavý rozmar její odhaloval jasněji slabost její a šířil zlou pověst její.
Utraquisté domýšleli se, že arcibiskup bude prostým strojem ke svěcení, jenž zbaví je konečně trapné potřeby z daleka dožebrávati se posvěcení kanonického pro kněží své, bez něhož myslili, že nelze se obejíti. Sklamání jejich bylo trpké, když za prvních let pobytu svého v Praze Antonín odmítl svěcení kandidatů jejich: papež prý neoprávnil ho k tomu. Roku 1565 však upustil od své přísnosti v prospěch dvanácti mladíků, kteří slíbili "řádnému biskupu svému náležitou poslušnost." Ale otázka nebyla tím rozřešena: po každé nesnáze znovu vznikaly k veliké mrzutosti preláta, jehož shovívavosti dožadovali se král, stav panský i rytířský, Pražané a poslové druhých měst strany pod obojí, jemuž však povinnosti jeho vůči církvi i vůči jemu samému zakazovaly poddati se úloze, jakou chtěli mu vykázati. List, v němž Maximilianovi vykládá situaci na počátku vlády jeho, velmi ostře vyznačuje zvláštní chování konsistoře a tajné cíle její. Neustále, píše Antonín, ona vkládá se v biskupskou pravomoc, usazuje kněze utraquistické na takové fary, kde dříve, i v době uprázdnění stolce pražského, vždycky katoličtí faráři bývali ... Minulého roku přivedli ke mně třicet pět jinochů, ale toho dopustiti nechtěli, abych já s officialem a notářem svým je examinovati měl. Nicméně obávaje se za příčinou blízkého sněmu, že by snad horší věci odtud pojíti mohly, začal jsem je světiti. Když jsem jim však nižší svěcení udílel, shledal jsem je tak necvičenými a k úřadu kněžskému neschopnými, že nejen kněží, nébrž i domácí čeleď moje z toho pohoršení vzali. Pročež jsem je před sebe povolal a tu úplně dvě hodiny jsem k nim mluvil ... a je napomínal, že co kněží povinni budou mocně vstříc vejíti mravní zkáze vždy více se šířící, že tudíž o to starati se mají, aby lidé lehkovážně ke stolu Páně nepřistupovali, nébrž dříve skrze sv. zpověď, (kteráž mezi utraquisty jest velmi zlehčena), se od hříchův očistili. Také jsem jim na srdce vložil, aby se vší péčí o to se přičinili; by znenáhla, (ježto by náhle a najednou možné nebylo) se zastavil nechvalný obyčej, udělovati svaté přijímání malým dítkám. Toto mé napomenutí otcovské bohoslovci vděčně přijali a že se podle toho zachovati chtějí, jsou slíbili. Sotva však dva dny uplynuly, administratoři s několika konsistoriany přišedše ke mně, zle se ozvali a slova má předvčerejší k nejhoršímu smyslu natahovali, řkouce, že na ten čas vůli mé vyhověti nelze a protož abych kněžím jich o to pokoj dal. Nad to farář Malostranský po městech pražských lichou pověst rozšířil, jako bych kněží utraquistických proti konsistoři pozdvihovati a je od ní odvraceti zamýšlel. "Ježto tedy oni svěcencům svým na jinou cestu ukazují, a já ani vědomosti o tom míti nemám, koho mně k svěcení přivedou, ale mám tu jenom seděti a čekati, až mi rozkáží: Posvěť nám toho, posvěť nám onoho, jehož neznám, aniž se ho tázati aneb jej examinovati smím, tudíž jsem jim oznámil, že tak velkou věc sobě na svědomí vzíti nemohu, aby mne tedy za takých okolností se svěcením kněží svých ušetřili."485.1 - A v skutku v letech 1567-1587 žádný čekanec utraquistický nebyl více svěcen od arcibiskupa.
Nikdy nebylo většího nedostatku kněží. Několika mladíkům podařilo se vymámiti posvěcení v Olomouci, ve Vratislavi, v Poznani nebo v Pasově. Ale Čechům vždy více se nedůvěřuje: od chvíle, co jim kalich povolen, nemají již záminky dožadovati se ochoty okolních biskupů. Již nejen malé fary, ale i veliké jsou opuštěny. Kacířům není již třeba vyháněti faráře utraquistické, zabírají jen místa uprázdněná. Konsistoř na oko protestuje, uchvátí-li někdo místo, na něž ona má právo, v skutečnosti jak by je osadila? Tam, kde osadníci nechtějí přijmouti kazatele lutheranské, služba boží přestává, "děti zůstávají beze křtu, lidé umírají hůře než hovada".
"Na zdař bůh přijímá se každý, kdo se naskytne; opět objevuje se dávná třída nájemníků485.2, to jest kněží, jimž za roční poplatek dovoleno jest chovati souložnici; nevědomost kněžstva utraquistického je veliká, mravy jeho hrubé; konsistoř tváří se, jako by neviděla všecka pohoršení. Při všem nedovede vyplniti mezery, jimiž každý den řednou řady stádce jejího. V tomto rozvratu obrací se ku papeži, hledíc hnouti jeho milosrdenstvím. Marna námaha. Kurie, svolivši ku přijímání pod obojí způsobou; učinila poslední ústupek; nepovolí více. Doba vytáček a oklik minula: kdo není s církví, je proti ní; posvěcení dosáhnou jen ti, kdož uznají články koncilia Tridentského. Tomnto ultimatu vzpírá se utraquism. - Přijme je posléze. Žalostná to agonie strany, která bývala někdy tak slavná. Prodlouží se ještě na několik let, a téměř půl století uplyne, než dokoná. Ale od této chvíle utraquism oslabený neustálým odpadáním, porušený prostředností kněží svých, poškozený kompromissy a nedůslednostmi, není více než slovem, upomínkou; neměl nikdy programu, nemá již přívrženců. Jeho postavení stane se tím nepravidelnější a nesnesitelnější, čím vřelejší budou vášně a čím určitější programy. Zmítaje se mezi svými tradicem a mezi svou malomyslností již neví, jak se rozhodnouti.
Na první pohled situace katolíků nezdá se lepší. Neuskutečňují se naděje, jež Ferdinand kladl v obnovení arcibiskupství Pražského. Arcibiskupové však byli voleni s velikou obratností a prozíravostí. Roku 1567 nuncius papežský blahopřeje Antonínu z Mohelnice "k jeho ctnostem a službám vynikajícím, jež prokázal víře katolické," děkuje mu jménem papeže, jehož jedinou útěchou v oněch časech zmatených jest myšlénka, že "náboženství nenedostává se apoštolů zmužilých a nepřemožitelných," - a nejsou to pouhé formule řečnické. Antonin obcováním s jesuity částečně osvojil si vzácné vlastnosti jejich. Byl nejen paslušný syn církve, ale i dobrý vlastenec, miloval jazyk český; kacíři čeští vážili si při něm, že přál národnosti jejich; chtěl je přesvědčiti, že pamět starých bojů nezůstavila žádného hněvu v srdci papežů, a že Čechové naleznou v nich vůdce a ne despoty. Jeho nástupce Martin Medek (1581-1590) nebyl ani srdce tak vznešeného ani ducha tak osvíceného, byl však hoden vysokého důstojenství svého; bylť velice vzdělán - mluvil pěti jazyky - trpělivý, mírný. Jsa lámán dnou, často churavěl, však dovedl aspoň v Jiřím Bertholdu z Breitenberka nalézti muže nejzpůsobilejšího ku pokračování v díle počatém i podporoval ho bez žárlivosti a bez slabosti. Breitenberk, jakožto kazatel a básník známější pode jménem Pontanus, byl generalním vikářem až do smrti své roku 1616: byl žákem jesuitův i podporoval je co nejobratněji a nejoddaněji.
Ještě po dlouhá léta všecka tato horlivost a všecko toto nadání nepotkávalo se s výsledkem. Když Prus po mnohém váhání přijal toto vysoké důstojenství jemu nabízené, znal nesnáze, s nimiž mu bude zápasiti; - marně ozbrojoval se zmužilostí, několikrát málem upadal téměř v zoufalství. Tolik dobré vůle, úmysly tak čisté, dělník nejhorlivější a jaký výsledek? - Žádný. Na půdě nevděčné sémě nevzchází. Při smrti jeho roku 1581 situace není valně změněna; nejen kacířství je smělejší než jindy, ale žádný nedostatek strany katolické není napraven, ba po nejvíce ani zmírněn.
Hmotná bída kněžstva je největší. Arcibiskup k výživě své má toliko služné, jež vyplácí mu císař - velmi nesprávně. Kapitula je tak chudá, že kněží často zdráhají se vzdáti fary své, aby přijali úřad kanovnický; z důchodů svých nemůže ani udržovati metropolitní chrám sv. Víta, jehož některé části hrozí sesutím. Platy roční jednotlivým oltářům náležité zadržují páni pod záminkami nejničemnějšími. Aby vikaristé chrámu metropolitního nezemřeli hlady, musí zříditi sobě společný stůl a prostředky své rozmnožují prodejem piva kněžím, kostelníkům a jiným osobám při chrámu zaměstnaným. Z toho lze představiti si osud kněžstva farního. V této věci faráři utraquističtí neměli čeho záviděti katolickým druhům svým. Desátky se neodvádějí, duchovní statky jsou zabaveny; většina kněží ohlašuje, že zmírají hlady, nemajíce k výživě své než skrovné almužny osadníků svých. Po smrti jejich patron zmocňuje se nepatrného dědictví jejich; neustále porušuje se zákon Ferdinandův, kterým dopuštěno každému knězi volně nakládati se statkem svým. Kláštery, které nebyly úplně vyvráceny, byly spustošeny, pozemky jejich zabrány; v domech někdy nejbohatších bidně živoří několik málo mnichů. V letech 1570-1580 zdá se, že bídy kněžstva ještě přibylo. Úchvaty dějí se dále, kdežto propagandou jesuitů nebyla ještě zbuzena dávná štědrost věřících. Když roku 1586 Rudolf žádal na sjezdu duchovenstva půjčku 12.000 zlatých, povstalo všeobecné zděšení: opatové a převorové chudých klášterů se slzami v očích prosí, aby byli ušetřeni, a komisaři královští dojati jsouce bídou jejich svolí, aby nežádalo se ničeho na těchto chudých řeholnících.487.1
Potlačení statků duchovenských bylo jedním z hlavních článků programu husitského, zároveň jedním z těch, jež byly provedeny co nejsvědomitěji; otázka jest, zdaž odnětí toto mělo šťastné následky, jichž od něho očekávali reformátoři. Poněkud pozdě poznáno, že je-li nebezpečno přílišné bohatství, chudoba působí ještě větší zkázu. Hrdinství je třeba, chce-li kdo vzepříti se patronu, a hrdinství není dopřáno každému času a každému člověku. Ubohý farář jest jen placeným sluhou, jenž najímá se na půl leta a propouští, jakmile služby jeho se znelíbily. Každé polouletí stěhují se z osad svých dlouhé řady kněží katolických a utraquistických, kteří násilně propuštěni byli od pána, jehož požadavků nesnesla trpělivost jejich, a smutně odcházejí na zdař bůh týmž útrapám a týmž potupám vstříc.
Kde naleznou podporu v bídě své ? - U náčelníků svých ? Ti však nemají ani důvěry ani odvahy; nestarají se o podřízené své, ježto musí hájiti sebe sama. - Ve víře své? Zda vědí však, čemu věří a jaké jest učení církve jejich? - Vyrostli uprostřed roztržek a zvykli znenáhla bludu. Svědomí jejich otupené nebo zkažené přístupno jest všelikému pokušení, hotovo ke všem krokům, uspokojí se nejhrubší náhradou. Po více než jedno století vládne rozkol, vábí duchy dobrodružné a srdce vřelá, užívá massy pobožné v prospěch svůj. Útrapami příliš známými odstrašují se osoby povolané. Kde podává se vzdělání? - Na universitě, kde většina professorů jsou lutherani. Jak ubozí jsou tudíž služebníci, jichž církvi dostává se k obraně. Když nový arcibiskup přehlíží příští pomocníky své, klesá odvaha jeho: s takovými vojíny bude mu bojovati dobrý boj!
Mnozí kněží dělají dluhy, zanedbávají povinnosti své, neslouží mši; mrav jejich jest hrubý nebo zhýralý. R. 1570 v Krumlově bylo vězněno šest kněží ženatých; byli propuštěni na svobodu, když slíbili, že neupadnou opět do hříchu svého. Děkanové neustále stěžují si na život podřízených kněží svých, na jich opilství, na rvačky, do nichž se pouštějí, na pohoršení, jež zbuzují. Všimněme si třeba úřední zprávy děkana Mostského: farář bečovský Jindřich, pro churavost nemohl mnoho pracovati, ale byl lakotě oddán a bez prohlášek lidi oddával: - farář v Telně Kašpar nádherně se strojil, takže za jeden rok až do 80 tolarů za oděv vydal; - farář Jan v Lužci běhá z hospody do hospody a od oddavek celý tolar vyžaduje; farář v Novosedlech, sběhlý mnich, byl sic od kollatora přijat s podmínkou, aby katolické učení hlásal, ale neplní slibů svých, nikomu nechce podávati svátost oltářní pod jednou toliko způsobou, do chrámu svého zavádí obřady lutheranské, po hospodách se sedláky se toulá a kvasí, sám doma pivo točí a každý rok - salva reverentia - se ženou svou dítě splodí; - farář v Čúši neslouží často mše sv., obzvláště nikdy za mrtvé, rád tančí, s jinými rád zbraní se potýká, takže na celém těle má jizvy; je-li napomenut a kárán, vytáčí se a zapírá vše, co se mu vytýká, a setrvává ve svých neřestech; - farář v Dolejším a Hořejším Jiřetíně pohoršuje ovečky své chodě veřejně se svou manželkou a dítkami; - farář v Kopicích co do obřadů srovnává se úplně s církví katolickou, ale příliš často navštěvuje pivovary i krčmy a obyčejně dvěma ručnicemi ozbrojen chodí a právě v tomto ustrojení vojenském přišel k děkanovi; kuchařka chodí s ním vystrojená jako nějaká šlechtična; předních měšťanů žádal za kmotrovství svému dítěti, jež v městě dal slavně pokřtiti.489.1 - Povšimněme si, že děje se to právě v krajině, kde katolicism zachovává nejčetnější přívržence své, poněvadž v patnácti farách děkanství Mostského asi sedmnáct set osob přijímá pod jednou způsobou naproti jedenácti stům, kteří přijimají podobojí. Všecky tyto neřesti a zmatky nedějí se jen v menších osadách; v Kadani kazatel Ludovicus, sběhlý mnich z diecese vratislavské každý den býval opilý. Někdy sami náčelníci, děkanové, předcházejí špatným příkladem.
Kněžstvo řeholní jest ještě horší. Mniši nezachovávají pravidel řeholnických, povalují se v hospodách, opíjejí se, jsouce lidem ku pohoršení. Převorové často jsou největšími vinníky. Týrají sedláky své, vymáhají přílišně úroky, svádějí dcery, unášejí ženy. V Tachovském klášteře bosáků byl r. 1568 kvardian, opilec a surovec, kterýž ranami zasypával sluhy, kuchaře klášterního, muže starého, pruty často zmrskal, pevně přivázav jej k žebříku, hořícími svícemi na obojím boku pálil a mučil z té příčiny, že nějaký hrnec rozbil: Žádný řád není tak zkažen jako řehole dominikánů. Provincial Fridrich Bořikovský, oddán jsa všecek přepychu a lenivosti, rozšiřuje bludné nauky, vzdaluje z Prahy pravověrné kazatele, dluhy hromadí a jednomu z řeholních čekanců jmění jeho odňav své sestře daroval, do Plzně místo českého kazatele vyslal Vlacha, který jazyku českého neznal. Převor u sv. Anežky v Praze roku 1567 mnoho dluhův učiniv, kalich z chrámu vzal, klášterní pozemky odprodal, obžalován byl z krvesmilství; chtěje uniknouti trestu zaslouženého chystá se k útěku, předsílá svou kuchařku, osobu podezřelou s celým vozem věcí z kláštera vzatých. O tři leta později (1570) nový opat chce v klášteře zaříditi šenk, a třeba výslovného rozkazu císaře Maximiliana, aby mu to bylo zakázáno. Téhož roku konšelé Starého města pražského vznášejí k císaři žalobu proti dominikánům u sv. Anežky, že podpřevor s několika bratřími ukradli z břehu vltavského šest velkých trámů. Když pak úředníci městští s rychtářem přišli, aby věc vyšetřili, dominikáni zatarasili brány své a podstoupili obléhání; dlužno bylo otvor ve zdi učiniti a úředníci přijati jsou posměchem a nadávkami. Krádež je dokázána; visitátor téhož řádu pravil sice, že ona krádež stala se bez vědomí jeho a proti vůli jeho, leč omlouval skutek ten tím, že řeholníci pražádného dříví nemajíce z velké nouze to učinili; ostatně prý jim náleží celý břeh vltavský blíž kláštera sv. Anežky, a že tedy z věcí tam ležících desátek sobě vzíti mohou; - jest to lež pouhá, protože nemají žádného nároku vlastnického.l Na starém hřbitově vystavili množství malých chýší, pronajali je lidem podazřelým, ano takým, již z měst pražských metlami byli vymrskáni, a poskvrňují tak místo, "kde kosti mnohých zbožných a svatých lidí odpočívají." Převor vyhání poctivé chudé řemeslníky, kteří bydleli ve stavení jejich blíž kláštera, a z místa jich zřizuje krčmu, jež stává se brlohem zlodějův a nevěstek.
"Církvi hrozí zkáza," píše děkan litoměřický r. 1570; "ejhle kam nás přivedly naše spory, naše roztržky, naše záští, naše nenávist, naše touha po pomstě. Kolik hlav, tolik smyslů. Když každý vůl táhne na jinou stranu, vůz nehne se ku předu."490.2
Zprávy naše o biskupování Medkově nejsou mnohem potěšitelnější: stále týž nedostatek kněží, úchvaty patronů, hmotná i duševní bída, nevědomost farářů, jich nedostatek věroučný a mravní, obyčejné výjevy pohoršlivé, hádky, opilství, souložnictví. Kněží nenosí oděv církevní, chodí se zbrojí, perou se s osadníky svými, hrdlují se s duchovními utraquistickými. Vedením takového stádce rychle chabne i nejpevnější vůle; po několika letech děkanové prohlašují, že síly jejich jsou vyčerpány, prosí arcibiskupa, aby sprostil je úkolu velmi těžkého.
Svazky poslušenství přervány jsou od dávna; kněží zvykli si neobmezené svobodě i vzpírají se všeliké kázni. Když arcibiskup obnovuje cesty visitační nebo znovu zavádí konvokace duchovenstva, téměř z obyčeje vyšlé, mnoho kněží proto se horší a nedostavují se ke shromážděním. - Příklad odporu přichází s hůry: biskup Olomoucký zdráhá se uznávati vyšší moc Antonína Prusa. Metropolitní kapitola u sv. Víta nevzdává se ráda moci, kterou vykonávala po půldruhé století; arcibiskup několikrát musí dovolávati se zakročení papežova proti svým kanovníkům a děkanům, "drzým, nadutým a odbojným", a ani rozkazy stolice papežské nepotkávají se s velikým účinkem. Ještě méně ochoty dochází u moci světské; práv církve patroni katoličtí nešetří více nežli protestanté, neochotně přijímají a neslyší stížností Antonínových proti nehodnému osazování, při kterém nedbá se nijak prospěchu náboženství. Králové neskrbí se sliby: jen když byly učiněny! Záměry arcibiskupovy jsou podezřelé, nejmenší opatření jeho vykládají se ve smyslu nejnepříznivějším; stavové obviňují ho u Maximiliana, že chce v zemi zavésti inquisici: císař přijímá stížnosti jejich a několikráte zapovídá synody provincialní. Ba i za Rudolfa zamítá se žádost arcibiskupa Medka o založení semináře. Dlouhá léta uplynou, než v Čechách osmělí se v skutek uvésti nález koncilia, předpisujícího pravidelné konání synodů domácích.
Zkoumáme-li situaci nestranně, úsudek jest na jevě: přese všecko úsilí Ferdinandovo a první práce jesuitů katolictví české v letech 1565-1580 nebylo ještě s to, aby podniklo vážný útok.
Kdyby Maximilian prohlásil se zřejmě pro reformu, nebo kdyby sněm vynutil na něm výslovné uznání svobody náboženské, staré strany, katolická i utraquistická, byly by rychle pozbyly nečetných věřících svých, a národ, obrácený všecek ku protestantismu, byl by nalezl opět jednotu mravní, tak dávno ztracenou. Však bylo na spěch; chvíle byla vhodna, bylo by velikou neopatrností propásti ji. Bylo by nesprávno, z posavadní desorganisace katolicismu skutečně souditi o úplném úpadu; prozíraví pozorovatelé v zdánlivém rozkladu byli by již vystihli tajnou práci o znovuzřízení; jestli zárodkům vzkříšení zůstaví se čas, aby sklíčily, možno bylo mnohé překvapení, jak budoucnost ukázala.
Nejprve všeobecné okolnosti, církvi tak dlouho nepříznivé, měnily se patrně. Vždycky odsuzovány budou následky řeže svato-bartolomějské nebo poprav vévody Alby: takové ukrutnosti vůbec nebyly by možny o dvacet let dříve, i byly vážným znamením probuzené víry. Stolice papežská měla obránce nesmířitelné a zuřivé a tudíž i zarputilé a rozhodné. Reakce pozvedala hlavy také v zemích, kde reforma byla starší a lépe ustrojena, protestantism nepostupoval více nebo již ustupoval. Vítr se obrátil; a jakým půvabem úspěch působí na mysli bázlivé a nerozhodné, to jest na množství! Od chvíle, kdy vítězství je nerozhodné, přestává odpadlictví, opatrníci mají se na pozoru, bázlivci v hloubi srdce svého nalézají opět zbytek náklonnosti k víře, které chtěli se vzdáti.
Tyto šťastné zprávy byly mimo to jako odměnou těch, kteří vzdělávali půdu méně příhodnou; od nich vítány byly jako zaslíbení Páně. Byli by snad podlehli tolika nezdarům stálým: však událostmi v cizině posilněny byly opět naděje jejich. S větším optimismem posuzovali situaci, poněkud zveličovali výsledek prací svých a dokazovali, že přese všecky nesnáze dílo jejich není neplodné. Obraz katolických Čech za doby Medkovy, pravili jsme, jest žalostný, ale přece ne tak jednotvárně smutný, jako před desíti lety, sem tam několik světlých paprsků, čím dále tím stkvělejších. Moc arcibiskupova jest lépe opatřena, práv jeho dbá se více; pluky opravují se zvolna; vedle pohoršení příklady vzdělavatelné; kněží zbožní, bezúhonní, poslušní; kázeň jest pravidelnější, veřejné mínění naléhavější, poučení přesnější. Přichází nové pokolení, mravně lepší, méně ochotné k obratům, méně přístupné bludům. Někteří páni upouštějí od starých tradicí; myslí spíše na spásu svou nežli na své bohatství, tvoří se různá bratrstva náboženská. Od dávna protestanté měli své sbory literácké, jejichž členové vázáni byli věrně plniti povinnosti své naproti Bohu a snažili se rozmnožovati lesk služby boží; vedle nich tvoří se družiny katolické. Tu a onde pozvedá se kostel, staré se opravují; po uplynutí téměř dvou set let poprvé počíná se opět pomýšleti na zakládání nových.
Jesuité po době usazení - velmi krátké, přihlížíme-li k vnějším nesnázím situace, - jsou v plné činnosti. "Nemohu neuznati", píše Jan Corraro r. 1574, "že křesťanstvo velikými díky zavázáno jest otcům; co několikrát pozoroval jsem ve Francii, potvrzuje se i v Německu. Za doby naší náboženství katolické stalo se vřelejším jen jejich vědou, láskou a zvláštní činností; bez nich bylo by na mnohých místech, ne-li úplně vyhlazeno, aspoň zcela znetvořeno, ale jejich práce a námaha, jejich vzácný příklad přináší neustále ovoce tak znamenité, že nejen věřící jsou potěšeni a nerozhodní posíleni, ale i mnoho kacířů přinavráceno pravé víře."492.1
V Čechách výsledky práce jejich jsou sice ještě nejasné, ale nikoli ledabylé. Pokračovali ve svých missiích, nejprve v okolí pražském, potom v ostatní zemi, chodili do krčem, dávali se do rozmluv se sedláky. Povinnost kázala, a oni poslouchali, ale bez illuse; přestupů takto získaných nebylo mnoho a byly bezvýznamné; sedláci nerozuměli a nedůvěřovali jim, druhdy je kamenovali. Jiné postupování bylo plodnější: dospělí jim unikali, ale oni jali se uchvacovati část mládeže; počet žáků jejich zmáhal se znenáhla. Páni katoličtí zvykli si odevzdávati se jejich vedení: Rožmberkové, Hradečtí, Pernšteinové pomýšleli na založení kolejí jesuitských v městech svých, jiní svěřovali jim děti své, povolávali jejich kazatele. Pronikli na Moravu, kde založili kollej v Olomouci (1566) a druhou v Brně (1572). Cizinci, zvláště Vlachové, v Praze dosti četní, shromažďovali se kolem nich; zřídili pro sebe kongregaci "Na nebe vzetí panny Marie", ku které přistupovali již někteří měšťané pražští. Žáci, vyslaní od Ferdinanda do Říma, vrátili se planouce všickni svatým nadšením. Po dobu tak dlouhou katolictví ustupovalo do pozadí, zůstavujíc volné pole protivníkům svým; nyní jesuité podnikali hádání, vyvraceli knihy kacířů, sami hleděli rozvinouti výmluvnost a učenost dříve, než užijí síly. Poněvadž většina jich přicházela z ciziny a v Čechách přebývali dobu dosti krátkou, neměli žádné úzkostlivosti národní; od kněží domácích byli často obviňováni, že povrhují starými obyčeji, "ve všem chtějíce následovati pravidla církve římské". Náčelníci katoličtí nemohli přáti si pomocníků obratnějších; příklad trpného poslušenství dojímal druhých kněží; jesuité poslušnosti učili lépe chováním svým nežli kázaním. Byli v neustálých stycích se zeměmi nejrůznějšími: takto zvídali o veliké změně v evropském mínění veřejném, stávali se jednateli jakéhosi mezinárodního spiknutí. Roku 1577 jeden z přívrženců jejich prohlásil na kazatelně, že jediným prostředkem přinavrátiti husity k dobru, jest podrobiti je brannou mocí: z toho vzbouření veliké povstalo v Praze. Vypravováno, že jesuité v kolleji své a na svém statku Kopanině skrývají zbraň, že vojáci jsou tam shromážděni; lid rotil se, již mluvilo se, aby vybit byl dům jejich; konšelé na kvap poslali stráže, aby rozptýlily chátru. Zda tento náhlý strach, směšný v této naivní formě, nebyl nijak oprávněn? Jesuité pochybovali sic o obrácení země, ale nevzdávali se naděje, že dobudou jí. Počet věrných svých chtěli nahraditi výtečností, cvičili pluky své, ozbrojovali se pro blízký boj; menšina, třeba slabá, ale vždy hotová ke všemu, stačí ohroziti vítězství: musila býti zabezpečena v dostatečném fanatismu, aby pro vítězství pravdy obětovala všecky úvahy vlastenecké; sbírali znenáhla pomocníky své, očekávajíce trpělivě, až chyba jejich protivníků nebo všeobecný stav politiky poskytne jim příležitosti želané.
Chvíle však nenastala ještě k zahájení nepřátelství; jestliže by překvapeni byli v době příprav, byli ztraceni. Proto nepokoj jejich byl veliký, když Maximilian ujal se vlády. Utišili se poněkud, vidouce, jak v prvních letech zamítá přání rozkolníkův. Ale císař byl kolísavý a nespolehlivý; když byl krutě mařil plány protestantů, zda nemohl navrátiti se k první lásce své? Roku 1570 veliká byla radost protestantů na zprávu, že císař prohlásí konfessi augšpurskou. Když následujícího roku sněm svolaný v Praze v měsíci květnu žádal za schválení této konfesse, Maximilian váhal; arcibiskup a kapitola odrazili ránu, ale ne lehce, a jaké překvapení mohla skrývati budoucnost?
Na neštěstí lutherani a bratří, kteří představovali obě velké strany pokročilé, nedovedli užiti příležitosti, a nesmířitelná nedůvěra jejich poskytla katolíkům vážný důvod, jímž působili na nerozhodnost panovníkovu.
Lutherani byli beze vší pochyby velikou většinou obyvatelstva v zemi. Někteří dějepisci bratrští pokusili se popírati to, uvádějíce radostně slova nejvyššího komorníka Jana z Valdšteina, jednoho z nečetných věřících starého utraquismu. Ten chtěje zastaviti novotáře, jednou ukazoval na nebezpečenství hrozící utraquismu hlavně od bratří: "Pikarti nás pohltí, tři čtvrti království jim náleží, zvláště v kraji Královéhradeckém, kde jich se jen hemží; samo město Králové Hradec odolává ještě poněkud." - Bylo by nanejvýš neopatrno přikládati nějakou váhu této zpozdilé myšlence. Úplné téměř seznamy šlechty přiznávající se k Jednotě svědčí, že kolem r. 1575 ani desátá část stavu rytířského a patnáctá část stavu panského nehlásila se k bratřím. Poněvadž není pochyby, že bratří poměrně byli méně četni v městech, počet jejich nepřesahoval nijak desetinu všeho obyvatelstva. Počet jejich takto asi jen zdvojnásobil se od konce XV. století, a nepodivíme se tomu ani příliš. Jestliže v skutku nebyli pořáde pronásledováni, přece byli neustále mimo zákon i prožili několik těžkých krisí. Ostatně zda namáhali se příliš o získání většiny? Propaganda jejich byla bázlivá, množství bylo by rozrazilo jejich pluky příliš těsné; církev jejich byla jen útočištěm vyvolených. Proto také vliv jejich byl neobyčejně velký, větší, než bychom soudili podle počtu přívrženců jejich.
Naopak síla lutheranů záležela hlavně v množství. Strhli k sobě jádro staré strany utraquistické, ale zdědili také některé chyby její. Názory jejich byly proměnlivé a málo přesné, kazatelé prostřední, věřící lhostejní, obyčej nekázně všeobecný. Okolnostmi právě tak jako přirozeným důsledkem učení Lutherova správa věcí náboženských dostala se u nich šlechtě, jež nebývala vždy nejpřístupnější důvodům theologickým. Střehouc velmi žárlivě privilegií svých, hájila svobodu slova božího jako jednu z politických výsad svých: také osob toužících po mučennictví bylo po řídku v řadách jejich. Potřebí jim bylo pozbuzení a vedení, ale pýcha jejich nepoddávala se tomu, stejně jako plaché svědomí bratří děsilo se ústupků, jimiž jen byli by odzbrojili lutherany. - Obě veliké strany protestantské mohly společně kráčeti toliko na půdě svobody náboženské; ale jakkoli v XVI. století idea snášelivosti byla stejně cizí většině kacířů jako katolíkům a jakkoli lutherané cítili nepřekonatelný odpor proti jistým snahám Jednoty, lutherané i bratří viděli, že od císaře dostanou vážných ústupků jen tehdáž, jestliže předloží mu program přesně stanovený a všemi evangelíky přijatý. Ačkoli Maximilian na mnoze předstihoval dobu svou, bylo by zpozdilostí domnívati se, že nabídne jakýsi bílý list všem naukám: neutralnost státu co do učení zdála by se mu jakous abdikací a jako schválením anarchie. Shoda byla tudíž nevyhnutelná, jestli obě strany chtěly použiti smířlivého smýšlení panovníkova, a s druhé strany tato shoda byla téměř neprovedná, poněvadž žádná z obou stran rozkolných nechtěla jednotě přinésti potřebných obětí; nebo, lépe řečeno, tyto oběti byly nemožné a vzájemné důvody obou skupin samy o sobě byly téměř nevývratné.
Otázkou tou zabývali se všickni, jichž politická znalost nebyla docela zastřena fanatismem; velmi živě přetřásali ji bratří, u nichž střízlivé rozvažování bylo obyčejnější, a kteří pronásledováním byli víc ohroženi, takže zjevným prospěchem jich bylo, aby vyšli z lichého postavení svého.
Nejprostším rozřešením bylo by zajisté, kdyby bratří přijali, aspoň ve všeobecných rysech, konfessi augšpurskou. Proč by neujali se opět plánu Augustova, zmařeného odporem bratří a přerušeného nešťastným útokem roku 1547 ? - Biskup pokusil se o to. Vytrvale přestál nejhroznější mučení a více než deset let tuhého vězení. Ale ctižádost, hněv, a uražená pýcha zvítězily nad vytrvalostí jeho. Při pomyšlení, že Jednota zvolila si jiné biskupy, že spisy jeho jsou zamítnuty, že záměry, ve kterých spatřoval jedinou spásu reformy a vlastní slávu svou, jsou zavrženy, ovládán byl jen jednou myšlenkou, opustiti svůj útulek, zahanbiti utrhače své. - Roku 1560 podal arciknížeti Ferdinandovi a manželce jeho Filipině Velserové prosbu o navrácení svobody; žádáno, aby veřejně odvolal. Ustoupil, vytáčel se, slíbil přiznati se ke straně podobojí. Vazba jeho prodloužila se ještě několik let, nad první snad bolestnějších. Tento duch nezlomný ponížil se až ke lži. Zdaž odpřisáhnutím nevykupoval příliš draho právo, aby mohl opět ujmouti se místa svého? Vypil kalich hořkosti do kapky, posílán byv od Mystopola zpět k jesuitům, smlouvaje se o hanbu svou, jat náhlou lítostí; několikrát, v poslední chvíli, neměl dost odvahy, znovu byl veden do svého vězení. Konečně roku 1564 byl propuštěn, aniž žádáno po něm výslovného vyznání víry; pouze slíbil, že nebude více kázati.
Hřích nebyl tím menší a způsobil největší pohoršení mezi náčelníky Jednoty. Někteří snad přeháněli poněkud rozhorlení své; dávno již byli přesyceni osobivostí Augusty, tyranstvím, v němž si liboval, nové spisy jeho páchly rozkolem. Vystoupili rozhodně: Augusta byl nejprve sproštěn všech biskupských povinností svých, potom zbaven kněžské moci své a vyloučen z Jednoty. Krok ten byl snad spravedlivý, ale zajisté krutý. Vyobcovaný nedbal nijak nálezu synodu aniž závazkův učiněných arciknížeti Ferdinandovi. Vykonával všecka práva biskupská, okázale zřizoval kněží, světil sbory. Zločinné to vyzývání! Zda popuzený správce zemský nepomstí se na bratřích? Užší rada, při vší nespokojenosti své, neodvážila se zakročiti, ochromena jsouc bezděčnou úctou a obávajíc se odporu věřících: mučenník Křivoklátský stal se jakousi osobou mythickou. Novým přísným zakročením byla by vzbuzena všeobecná nespokojenost a rozkol byl možný. Rada se poddala, vrátila odpadlíku úřady jeho, a Augusta vrátil se u vítězoslávě.
Opojen jsa úspěchem svým směle postupoval ku předu; nezměnil se cíl jeho: těsné spojení Jednoty s lutherany, a protože neměl žádné moci v radě, mezi věřícími získával si stoupence proti ní; povzbuzoval nedůvěru jejich proti doktorům, kryl se autoritou bratra Lukáše, jehož učení sic odříkal se docela, ale jenž, jak připomínal se lstivou obratností, vždy žáků svých vystříhal od učených. Roku 1570 obecné mínění zdálo se mu dosti dobře připravené, aby učinil krok rozhodný. Dokončil knihu, kterou spisoval v trpkých hodinách vězení svého a v níž učil věrouce lutheranské; synod zamítl ji, ale on doufal přinutiti jej ku přijetí; předcházel si administratora utraquistického Martina Mělníckého, nástupce Mystopolova, předložil návrh o opravu konsistoře, který sice neznáme, ale jenž měl mu zajisté zjednati přístup do velké rady reformované církve české. V posledním okamžiku shoda se rozbila. Proč? - Zdaž administrator zamýšlel nastrojiti léčku biskupovi, a doufal poškoditi Jednotu neopatrným jednáním? Či požadavky Augustovy byly přílišné? Martin věděl, že tento syn kloboučníkův "páchl primatem". Či v poslední chvíli administrator byl opuštěn od lutheranů záštím svým zaslepených? Pro nedostatek pramenů možné jsou všeliké domněnky. Ale proč jích hledati? Nezdar byl nevyhnutelný. Usmíření obou velikých stran protestantismu českého, ač-li vůbec možné bylo, mohlo jen škodu vzíti těmito tajnými pletichami a tímto postupováním spikleneckým. Martin náhle ustoupil a dotíral na Jednotu. Tato nepoctivost mrzela a hněvala Augustu; chtěl uveřejniti listy, jež dostal od administratora, "aby prý všickni věděli, jak on dva jazyky v hrdle má". Tato polemika hlučná byla by ještě zvýšila pohoršení, rozpoutala hněv; přátelům biskupovým stěží se podařilo utišiti ho.
Všecken tento hluk byl již jen velmi nepříjemný; nepokojná činnost tohoto starce nad hrobem stojícího, jenž s horečným úsilím hnal se za mocí, která mu unikala, jeho plány špatně pojaté, nezdary, které vyvolávala opojená mysl jeho, šarvátky, kterymi umdlévala činnost synodu, oslabovaly Jednotu a kalily svědomí prostých bratří. Prosili snažně Pána, aby slitoval se nad dítkami svými a vrátil pokoj církvi. Soukromé chování Augustovo nebylo nijak příkladem vzdělavatelným. Možná jen s největší opatrností přijímati zprávy zachované o poslední části života jeho, ježto všecky pocházejí od protivníků jeho; jestliže nevymyslili fakta, jistě asi zveličili je poněkud. Velice jest pravdě nepodobno, že tento stařec, trápený nemocí, sešlý utrpením a zmítaný ctižádostí, mohl vésti život nepořádný a nemravný. Za to není pochyby, že odporoval rozkazům synodu, v obleku a stroji svém vedl pohodlí a přepych proti pravidlům Jednoty a že střádal peníze. Smrt jeho byla pravým ulehčením (1572).
Žalostné poblouzení vlastností vynikajících! Nešťastný konec života tak slavného. Jednota měla jen jednoho náčelníka opravdu znamenitého, a ona zapřela ho, - a nebylo jí možná jednati jinak. Příliš dlouho žil pro slávu svou. Ne že by politika jeho za posledních let byla úplně lišila se od politiky vždy sledované, než proto, že stářím zostřily se chyby povahy jeho a že vynikla protiva mezi povahou jeho a povahou sekty, kterou chtěl říditi. Spíše jsa protestantem než bratrem, spíše diplomatem než biskupem, nebyl by váhal vzdáti se tradicí církve své, aby zabezpečil budoucnost reformace české; s hlediska světského úspěch jeho byl žádoucí, ale nemožný; moc, jakou náčelník má nad stranou, není nikdy taková, aby přiměla ji k samovraždě, a Augusta chtěl právě Jednotu vésti k samovraždě.498.1
Největším protivníkem Augustovým a pravým správcem Jednoty za této doby pohnuté byl Blahoslav. Nikdy snad dva lidé nerůznili se více. Blahoslav byl právě tak jemný, moudrý a opatrný jako Augusta prudký a rozhodný; kdežto tento byl hříčkou illusí svých, onen obezřele a chladně posuzoval lidi a věci; konečně Blahoslav, jenž nad jiné lépe znal minulost Jednoty, proniknut byl duchem jejím, sdílel i slabé stránky její, miloval ji až ku předsudku; výpočty moudrosti lidské byly mu podezřelé, a ačkoli nebyl ani pyšný ani výlučný a fanatický, smlouvání se mu protivila, poněvadž páchnou vždy jakousi simonií. Narodiv se roku 1523 v Přerově na Moravě z rodiny počestné a pobožné, užil vychování velmi pečlivého; některý čas studoval v cizině, v Goldberku, Vittenberku, Královci a Basileji; vrátiv se do Čech, vytkl si za úkol, šířiti mezi bratřími zálibu ku vědám, což se mu podařilo. Když četl spis, v němž Augusta hleděl podezření uvrhnouti na učence, pocítil tak velikou bolest, že "div se srdce nad tím nerozpučelo" i odpověděl filipikou proti nepřátelům vyššího vzdělání v Jednotě, kteráž je zajímavým vzorem výmluvnosti české.498.2 Jméno jeho nalézátne na předním místě ve všech velikých dílech bratří; v kancionalech, v překladu písem sv., v pracích historických, při zřizování archivu. On sám byl výtečný spisovatel. "Ze všech spisů XVI. století," praví Gindely, "není ani jednoho, jenž by vkusnou exposicí, čistým slohem bohatým rozvinutím mohl přirovnán býti ku spisům jeho." Žádný spisovatel nemiloval vřelejší láskou jazyk český, nepracoval s něžnější pílí o rozvoj jeho a zdokonalení. Jeho překlad Nového zákona, provedený na základě originalu řeckého, právem zasluhuje podivu. Bohužel nastaly právě ony chvíle kritické, které více než dobrou vůli a přímé srdce vyžadují - jasného ducha, smělých rozhodnutí, rychlého konání, a Blahoslav nebyl muž doby. Naděje jeho nenesly se nad zachování statu quo; nemaje vášní ani hněvu přál si sice sblížiti se s lutherany, ale obával se jich. Byl veliký spisovatel ale nikoli veliký myslitel nebo hluboký theolog, věroučné theorie jeho plouly poněkud ponořené u výlevu lásky. Chtěl zachovati samostatné trvání Jednoty, ale nebyl vždy jasně vědom toho, v čem záleží svéráznost její, i byl vydán brzo nebezpečným kompromisům, brzo přílišným ústupům. Při vyjednávání nic není osudnějšího, než nevíme-li jasně co chceme: pak nemůžeme býti než podvedeni a podezíráni z obojakosti.
Chyby Blahoslavovy byly zvláště veliké, protože v něm vtělen byl sám duch Jednoty. Bratří uznávali ovšem potřebu těsnější jednoty s druhými sektami reformovanými. Vůči nenadálému probuzení se katolicismu protestanté všude cítili potřebu sblížiti se. V této době různé frakce strany lutheranské pokoušejí se nalézti formuli pro shodu; kurfiřt falcký navrhuje církvím reformovaným přijetí společné konfesse; všude množí se společná rokování. Roku 1570 synoda Sudoměřská v Polsku shromažduje všecky sekty rozkolnické v jistou konfederaci, a bratří přistupují k vyznání přijatému od většiny; úzkostlivost ustupuje nátlaku panstva. Hnutí šíří se do Čech. Jestli synod neodvážil se zakročiti rázněji proti Augustovi, stalo se tak proto, že mnoho osob světských bylo na jeho straně, které litovaly subtilnosti doktorů; někteří šlechtici nedbajíce námitek biskupů, vyzývali náčelníka svého k jednání s lutherany. V Letovicích hrabě Jan Fridrich z Hardeka nutil bratry, aby sjednotili se s druhými protestanty. Proč setrvávati v osudném postavení ? Zda nepodali Lutherovi konfessi svou a nevyžádali schválení professorů vittenberských? Zda vyhnanci roku 1548 nepřijali konfessi augšpurskou?
Mnohý z kněží samých divil se chování synodu. Bratří netvrdili nikdy, že jsou jedinými majiteli pravdy. - "Církev bojující", čteme v jejich konfessi z roku 1573, "jest shromáždění všech věřících ... Všude, kde káže se učení čisté, kde svátosti podávají se dle nařízení Spasitelova, kde věřící sjednocují se v Kristu láskou a vírou, nalézá se pravá církev". Bratří jsou její částí, ale netvoří ji sami. - "Nemáme žádné pýchy zvláštní", píší dále, "nemyslíme, že jsme bez hříchu, známe své chyby a nedokonalosti a ochotně je napravujeme; nepohrdáme dobrem na mnohých místech od Boha zjeveným, ale hledíme je poznati a rádi ho užíváme. Vše, co dobrým shledáno jinde, my jsme přijali a si osvojili." A nebyla to slova lichá. Neustále dožadují se rad a jako schválení cizích theologův, učí se v škole jejich. Ve stycích svých s protestanty německými nebo švýcarskými jeví nejen mnoho povolnosti, ale i jakousi pokoru, hledajíce ochrany, která se jim poskytuje dosti neochotně, a kterou vykupují sobě velmi draze. Co ústupků již učinili! Upustili od druhého křtu a coelibatu kněží, pozměnili vyznání své. Vzhledem ke změnám učiněným proměny, ještě žádané od nich, jsou skoro nepatrné: proč vzpírati se jim, když za tuto cenu zabezpečiti lze vítězství protestantismu? - Zda není úkolem jejich na tomto světě, aby byli příkladem čistého života? Když Polák Jan Lasitský navštíví sbory jejich, je tak dojat životem bratří, že podnikl sepsání dějin jejich:500.1 "Nesmrtelný Bože! jaká se tehdáž v srdci mém vzňala radost z spatření věcí těch, kteréž jsem tuto vypsal! Jistě žeť jsem se sobě zdál, prohlédaje všecko a vytazuje se na všecko, v církvi efezské aneb tesalonicenské aneb jiné apoštolské býti, očima vida a ušima slyše takovéž věci, o jakýchž čteme v psaních apoštolských a v listech Ignaciových a v apologiích Justinianových a Tertulianových." - Jak účinnější byla by činnost jejich, kdyby odřekly se zvláštností pohoršujících druhé věřící! Nekáže-li povinnost žákům Spasitelovým vzdáti se odporu svého, když blaho světa záleží na jejich dobré vůli a povolnosti?
Většina bratří však neodhodlala se nikdy k úplnému odřeknutí, jehož požadováno od nich. Dávali se do protestací, prohlašovali vším způsobem, že touží jen po shodě, vychvalovali bez ohrad konfessi augšpurskou; tvrdili, že biskupové jejich neoddělují se v žádném kuse podstatném od theologův augšpurských; v poslední chvíli však, když na ně naléháno, aby od slov přešli k činům, vytáčeli se; titíž lidé, v zásadě tak prostranní, zastavovali se před překážkami nepatrnými. Pokusy o splynutí, po celé století neustále podnikané, vždycky se zmařily. Jako v Polsku i v Čechách došlo jen ku koalicím okamžitým, nikdy k trvalé a upřímné shodě. Jako za doby Augustovy, tak po smrti jeho nedovede v Jednotě nabýti většiny strana, kterou bychom nazvati mohli politickou. Nejvážnější úvahy zůstaly vždy marny naproti instinktivnímu odporu věřících. V době nastoupení Maximilianova bratři ulekli se pověstí, jež roznášely se o záměrech císaře, a synod r. 1565 dlouho rokoval o konfessi augšpurské a o chování, jež by bylo zaujinouti, kdyby jim byla uložena: shromáždění připomnělo přátelských stykův udržovaných s Lutherem a vyslovilo vřelé sympatie pro evangelíky německé, ale zamítlo přijetí jejich katechismu. Roku 1571 doktor Crato uveřejnil rozpravu, v niž vyzýval všecky rozkolníky, aby přistoupili ku konfessi augšpurské; postavení jeho při císaři a vliv, jaký měl na něho, spisu jeho dodávaly jakýsi ráz poloúřední; bylo to jako vyzvání moci státní a prohlášení výminek, které Maximilian ukládal svobodě náboženské. To nebránilo Blahoslavovi, aby v odpovědi, ne-li prudké, aspoň pohnuté, povstal proti navrhovanému odpadlictví. Bratří neuchýlili se nikdy od tohoto způsobu chování. Takto styky jejich s lutherany zůstaly vždy obojaké i nejasné, a nezdar všeho jednání zůstavil u těchto hořkost tím větší, že chování bratří příkře odporovalo jejich projevům. Jest to bolestná stránka dějin českých. Sympathie opouští obě strany: odsudek kolísá mezi lutherany pyšnými, prudkými, nesnášelivými a mezi bratřími nejistými a tvrdošíjnými.
Dříve než odsoudíme lidi, třeba se pokusiti, abychom jim rozuměli, a lehce poznáme pak, že odpory, zdánlivě nejméně vysvětlitelné, mají svou podstatu a že lidé nejsou vždy zodpovědni za chyby své.501.1 - Že v chování Blahoslava a přátel jeho byly účastny předsudky a nerozvážlivost, neobezřelá náklonnost ke starým zvykům, dětinná hrůza ze změny, o tom pochybovati nebo tomu se diviti mohl by jen ten, kdo nemá vůbec představy o sborech nebo shromážděních církevních. Bůh žehnal nám v této hodině, proč bychom ji měnili, odpovídal před několika lety člen rady věřícím, kteří žádali, aby služba boží konána byla v deset hodin místo poledne. Při smýšlení podobném - a ovšem ctihodném - bratří pokládali za velikou důležitost, aby nebyla proměněna ta neb ona formule, ta neb ona část obyčeje kněžského. Lekali se důvodů prospěchu praktického, jaké jim byly odporučovány. "Žili na světě," čteme v jedné z duchovních písní jejich, "ale nemilovali ho. Jejich mysl, jejich duše, jejich touhy nesly se tam, kde sídlí věčuá blaženost. Byli tu jako u vyhnanství. Všecka péče jejich směřovala k věčnému bytu, kde bez zlata a stříbra každá duše jest bohata." Proto právě nepřipouštěli obyčejného počítání mezi pravdou a prospěchem světským, a všeliké narovnání zdálo se jim odpadlictvím.
Však zdá se, že bratří by byli zbavili se těchto obav poněkud malicherných, a jisto jest, že do řad jejich vniklo dosti politiků zkušených, kteří by je k tomu přivedli, jestliže by k setrvání ve svém osamocení nebyli měli důvodů vážnějších - které sice nejasně cítili spíše, nežli pojímali zřetelně, ale které lze vyčísti z dvojsmyslných prohlášení jejich.
Po dlouhý čas důvody zevnějšími a povrchními vysvětlována roztržka, kterou téměř od první chvíle strana protestantův evropských rozdělila se na dvě strany nesmířitelné. Pravdou jest, že jedni z nich pohoršeni jsouce zlořády vniklými do církve, od Říma oddělili se jen v malém počtu otázek; obmezili rozkol jaksi na minimum, a opětný smír jich s mocí papežskou vlastně nebyl naprosto pravděnepodobný. Kurie nikdy týmž hněvem nepronásledovala lutheranův a kalvinistův, a odstíny hněvu jejího dosti přesně se shodovaly se skutečností věcí. Vůči kalvinistům nezachovávala žádné mírnosti, kdežto vůči lutheranům poměrné umírnění její zdálo se vždy vyhrazovati možnost kompromissu.
Rozborem vysvětlí se to. - Zajisté nejde tu ani o osobní učení Lutherovo ani o to, co později za vlivů mnohonásobných stalo se s protestantismem německým, ale jen o směry obecné, o význačný ráz jednotlivých církví reformovaných v XVI. století. Idee svobody svědomí, samostatnosti osobní, bádání individualního, zkrátka snaha osvobozovací, kterou dnes představuje protestantism, obsažena jest zajisté jako zárodek v kázaní Lutherově, ale bezprostřední žáci jeho ještě nebyli si toho vědomi. Takto vzpoura německá vyvolala potřeby nespoutané zbožnosti, jichž neuspokojila, a které naopak nalezly potravu svou v sektách Evropy západní.
Bratří v Čechách představovali právě snahy podobné, z jakých vzešel kalvinism. Poněvadž nepláli žádným fanatismem věroučným, byli vyzýváni, aby podrobili se konfessi augšpurské, ale právě toto podrobení bylo jím proti mysli. Nechtěli jiného pravidla než písmo svaté, to jest vyhrazovali každému právo, slova evangelia vykládati ve smyslu určitém - a program přikázaný, buď si on jaký buď, byl v očích jejich překážkou přímému obcování s Bohem. Nechápeme ještě člověka, známe-li idee, k nimž stojí, ani církev, vyčteme-li její konfesse; důležitější jest odchylování, jemuž podléhají tyto idee a tyto konfesse v srdcích. Návyky mysli a duše, povaha, letora, znamenají více než dogmata. Učení o praedestinaci, jehož přirozeným následkem byla by fatalistická resignace, neoslabilo nijak mravní sílu kalvinistů. Zatím co program příliš určitě vytčený přivádí lehce jakési ochabnutí a co křesťané příliš vědomi jsouce, že drží se pravdy své, rádi hoví sobě; potřeba vytvořiti si víru svou udržuje pozornost, povznáší mysl, a v životě činném jeví se vyšší ctností. Bratří v samé chvíli, když upouštěli od růzností theologických, oddělujících je od spoluvěrců jich, takto měli přece důvody nejvážnější, jestliže nechtěli zaniknouti v církvi, která neodpovídala ani jejich větší potřebě víry ani jejich idealu učení uvažovaného a čistoty mravní.
Z tohoto rozporu zásad vznikalo v praxi mnoho neshod. Jak u kalvinistů, tak i u bratří svérázná povaha nauk jevila se ve zřízení církví úplně demokratickém, a žáci Chelčického pohoršovali se jak poníženou podřízeností kazatelů lutheranských, padajících k nohám knížat, tak přílišnou autoritou, kterou duchovní osobovali si nad věřícími. V skutku více než v zásadě uznávajíce právo každého následovati popudu svědomí svého, chtěli s protestanty všech zemí zachovávati styky přátelské, proto urážela je výlučná pýcha lutheranův a nesnášelivá domýšlivost jejich. Ježto vždy odsuzovali užívání moci ve věci náboženské, jich nevábila nikdy vyhlídka na církev národní, to jest na náboženství státní. Občasné pronásledování, jímž hrozilo jim katolictví, pokládali za méně nebezpečné, než závistivou bdělost sekty protestantské, proti jejímuž ovládnutí nemohli tak snadno brániti se hlavně proto, že byli od ní méně odděleni.
Bratří byli by unikli mnohým žalobám, ne-li mnohým nesnázím, kdyby směleji byli se přiznali ke svým směrům kalvínským. Styky jejich s Francouzi nebo Švýcary byly od první chvíle srdečnější a upřímnější než s Němci. Od nedávna staly se ještě důvěrnější, a ve mnohých podstatných kusech bratří uchylovali se od Vittenberka a blížili k Ženevě. Staré upomínky, podmínky historické a geografické, jakási něžnost pudící je, aby stali se každému vším, také vědecká prostřednost jejich, malomoc přestati na programu theologickém a přijmouti důsledky jeho, byly překážkou, že nevyslovili pravou náklonnost srdcí svých. Z toho pocházely projevy dvojsmyslné, výklady spletité a odporující si, chování plaché a liché, jež většině bylo podnětem útoků proti nim.
Tak velká byla protiva lutheranův a kalvinistů, že úplný smír nebyl nijak pravděpodobný, ale bylo by s prospěchem obou stran, kdyby otázka byla určitěji dána, a roztržka sama zůstavila by upomínky méně palčivé, kdyby příčiny její byly lépe poznány. Jedinou omluvou bratří jest, že sami nevěděli jasně, pokud uchýlili se od ostatních evangelíků českých.
Kdyby Blahoslav byl zůstal na živě, mnohdy tvrdilo se, události vzaly by obrat příznivější, a jiný byl by výsledek sněmu r. 1575. Měl prý dosti moci, prozíravosti a moudrosti, aby zdržoval své, nezrazuje jich, aby upokojil soky jejich, nezadávaje jim nic podstatného. Chtěl, aby Jednota byla lépe poznána. Až posud bratří uchylovali se v dobrovolné ústraní, sbory jejich nejčastěji byly tajné, knihy jejich kolovaly skrytě; Blahoslav káral tuto bázlivost, chtěl získati mínění veřejné, a zajisté bylo by se mu to, aspoň částečně, podařilo, poněvadž měl všecky vlastnosti srdce a ducha potřebné apoštolu míru.
Ale jsou to, jak se zdá, jen illuse. Blahoslav nebyl nijak způsobilý za náčelníka strany; smrt jeho byla lehká, a ušetřila ho trpkého zármutku a snad i chyb. Zdraví byl vždy neduživého;: práce a příhody posledních let, časté cesty jeho a boje s Augustou, jeho polemika s Cratonem, jeho práce theologické a literární pohltily zbytek jeho sil; všecku péči svou věnoval přípravám k latinskému vydání konfesse bratrské, potom pomýšlel již jen na věčnost. Psal věrnému žáku svému Orlíkovi, že ve snu viděl, jak dva sloupové klesli. Bůh zjevil mu tím vlastní smrt jeho i smrt jeho spolupracovníka a oddaného přítele Červenky. Bratr Matěj Červenka zemřel 12. prosince 1569, Blahoslav postonával ještě skoro dvě léta. Dne 24. listopadu 1571 "umřel otec a vozataj lidu Páně v Jednotě, muž velký a znamenitý, velice pobožný, pracovitý od mladosti, ke všem velice přívětivý, jehož pověst široce mezi jinými národy roznešená vznikla, veliký a drahý klínot Jednoty. Přepříliš brzo, podle našeho soudu, Pán Bůh jej vychvátiti ráčil."505.1 Blahoslavem zemřel poslední z velikých biskupů Jednoty před katastrofou. Nástupci jeho byli neméně zbožní a neméně upřímně oddaní, než předkové jejich; vzdělání jejich jest, ne-li větší, aspoň úplnější a soustavnější, ale nadáním svým nestačí úloze své, a Jednota bratrská pluje bez vesla a bez kormidelníka ve chvíli, kdy okolnosti vyžadovaly nejvíce chladnokrevnosti a obratnosti.
Od některé doby zřejmé známky ohlašovaly blížíci se bouři. Maximilian vyhýbal se Čechám, o království staral se jen tenkrát, když žádal peněžitých pomocí; prospěchy země obětoval dynastické politice své. Válka s Turky, odvážně počatá a neobratně vedená, skončila smlouvou neslavnou, a ani tou nedosáhlo se dobrodiní míru. Přese všecky úmluvy a ačkoli chválena byla mírnost sultána Selima, bylo třeba odpírati neustále vpádům Osmanů, zřizovati nové pevnosti v Uhrách, vydržovati posádky; tímto proudem zlata všecko bohatství unikalo z Čech. A zač ? Za podezřívání a zpupnost Maďarů. Bylo to jako tělesné zobrazení politického úpadku země, a vlastenectví stavů znova stávalo se nedůvěřivým, jakmile dotýkáno se jich na místě citlivém.
Kdy bude konec toho? - Žádná nekynula naděje; navždy byli spoutáni s osudnou rodinou Habsburků. Proč nenásledovali opatrných Poláků? Ti volili krále své a sami byli pány osudů svých. A hmotné škody, uražená pýcha národní takto budily znovu ctižádostivé snahy oligarchické. Naskytne-li se kdy příležitost k odvetě za pohromu roku 1547? Nepřítomností panovníka, jeho slabostí a nestálostí povzbuzována znenáhla zmužilost; zasedání sněmů stávala se bouřlivější, jejich hlasování pochybnější.
Na jaké půdě vésti lze zápas? -- Instinktivně stavové zvolili půdu náboženskou. Důvody toho jsou patrné. Především moc královská od doby Ferdinandovy příliš se zmohla a byla na postrach veliký; nebezpečno bylo by vyzývati ji přímo. Maximilian méně horlivě hájiti bude moci církevní než svého prospěchu vlastního, a sázka nebyla tak odvážná. Potom dosáhnou souhlasu veliké většiny národa, jenž ku povstání byl by se choval lhostejně neb i nepřátelsky, kdyby stavové odhalili tajné úmysly své. Konečně otázka náboženská vyskytovala se právě ve všech zemích, bylať to forma, ve které jevily se věčné řevnivosti politické a socialní. Obviňují-li se stavové, že z evangelia učinili pláštík k zakrytí ctižádostivých snah svých a vyhlašují-li se za pokrytce, věc přehání se poněkud. Stavové byli velmi upřímní, když - pro sebe - dožadovali se svobody svědomí, vždyť věděli, že tím rozšíří výsady své a zmenší moc královskou.
Znenáhla vření vzrůstalo, ve schůzkách umlouváno se o prostředcích útočných, jednotlivé strany se sbližovaly. Na sněmě r. 1571 vůdcové osmělili se: na zakřiknutí Maximilianovo neodpověděli, byli však dosti spokojeni pokusem svým. Přehlédli své síly. Pouze tři utraquisté odepřeli podepsati žádost za svobodu svědomí.
Od císaře dostalo se jim slibu, že častěji sídliti bude v Čechách. Však nezavítal zase po několik let do země, poněvadž jednak okolnosti vyžadovaly pobytu jeho mimo království a jednak asi proto, že nelíbilo se mu mezi Čechy, k nimž nikdy nechoval náklonnosti. Každý sněm obnovoval stížnosti své, na něž odpovídáno týmiž výmluvami, které přijímány byly s odporem vždy větším. Zprávy docházející z ciziny rozmnožovaly nespokojenost. V Uhrách nejrůznější sekty užívaly plné samostatnosti; v Hořejších a Dolejších Rakousích Maximilian dovolil šlechtě konati bohoslužbu lutheranskou; země poddané arciknížeti Karlu Štyrskému obdržely totéž svolení. Proč tato výjimka na škodu Čech? Zda pravda zůstane v klatbě právě v zemi, odkud vyšla reformace?
Nespokojenci doufali, že získají, ne-li zjevnou podporu, aspoň ochotnou neutralnost pánů katolických, kteří králi nebyli příliš nakloněni. Sněm lednový roku 1574 zvolil za řečníka pana Viléma z Rosenberka, jenž byl katolík, avšak ne fanatický a veliký boháč; přednesl velmi důrazně stížnosti stavů; rod jeho pokládán byl vždy za strážce práv stavovských. - Připomenul sliby výslovné, Maximilianem opět a opět dané, a přece Čechy neustále jsou bez krále. Otázky nejvážnější zůstávají nerozřešeny, nejdůtklivější potřeby se odkládají. Nic není podniknuto k zajištění obrany království, ani k ochraně hranic jeho naproti náhlému přepadení, ani k obnově míru náboženského; fary jsou opuštěny, děti nekřtí se a snoubenci vcházejí ve stav manželský bez posvěcení kněžského, král nevzpomíná na zemi, leda žádá-li od ní peněz, bída je největší.507.1 - K naléhání arciknížete Arnošta, jenž zastupoval otce svého na sněmě, stavové chtěli ochotně svoliti některé příspěvky peněžité, ale za svolení své žádali velikou odměnu. Císař slíbí, že osobně dostaví se k příštímu sněmu: tu přede vším, ba i před proposicí královskou, to jest před berněmi, rokovati se bude o otázce náboženské; poněvadž bylo lze předvídati, že jednání se protáhne, přede sněmem svolány budou sjezdy krajské, jež zvolí zástupce své a povolí některou sumu peněz na vychování jich. - Vzpomeňme si; že pravou příčinou malomoci sněmů byla jejich nestálost a osamocenost, a že Ferdinand šlechtě zasadil ránu nejúskočnější zákazem shromáždění sjezdů krajských. Ve chvíli krise stavové se své strany chtěli zabezpečiti se co nejopravdověji.
Ze žádostí jejich vysvítalo dosti zřejmě, že odhodláni jsou neustoupiti víc, a jestliže by schváleny byly, královská moc ociťovala se v postavení velmi nesnadném. Maximilian bez okolků byl by slíbil vše, ale žádal více peněz a delšího odkladu. Stavové stáli na svém, opakujíce nářky své o bídě. Čím déle jednání se protahovalo, tím více zmáhala se nevole jejich. Byliť velice nespokojeni vyjednáváním arciknížete Arnošta. Jsa velmi mlád a nezkušen, tento nedávný vyučenec španělský popudlivým chováním svým dráždil stavy, a svěží ohnivý fanatism jeho nelíbil se lutheranům. Čechy byly mu cizí, neznalť ani jazyk, ani tradice, ani privilegia jejich. Moc jeho byla velmi obmezená: neustále musil psáti do Vídně, odpovědi protahovaly se. "To nedálo se nikdy," reptali stavové nespokojení. Hle, kam vedla ona nešťastná lhostejnost, jež vlast vydala rodu cizímu! I méně prozíraví viděli nyní jasněji, a i nejmírnější byli podrážděni. Čím více poselství se střídalo, tím více řídly řady stavů; sněmovníkův odjelo tolik, že několik členů ještě zbylých nemohlo se usnášeti, a sněm rozešel se, nesvoliv berní.508.1
Události a výsledek sněmu lednového způsobily jisté pohnutí. Po prvé od roku 1547 opposice zvítězila, a ačkoliv vítězství její bylo negativní, nebylo proto méně závažné. Nový sněm shromážděný v měsíci červnu téhož roku, byl však povolnější. Tentokrát Maximilian dal se zastupovati vedle Arnošta Rudolfem, nejstarším synem svým a příštím králem českým. Král oplýval výmluvností: žádá-li peněz, jest prý to ku prospěchu země; království jest otevřeno, bez pevností; daleko lépe jest u souseda ohni brániti, nežli se toho doma dočekati. Ostatně sliboval, že záhy zavítá do Prahy osobně a setrvá tu, až vyřízeny budou všecky otázky nerozhodnuté, zvlášť otázka náboženská. Sněm, jenž by o nich rokoval, položen byl na den sv. Martina nejblíže příští. Stavové uspokojení povolili žádané peníze.
Král nežádal více. Sotva dostal peníze, odročil sněm slíbený. Toto prodlužování lhůty bylo nejapné a neobratné. Nejvyšší úředníci upozorňovali na žalostný účinek, způsobený tímto rušením slova. Bude nevyhnutelno dříve nebo později státi vůči sněmu: nač rozhořčovati jej těmito známkami nedůvěry? Po několikerém odročen; stavové byli konečně svoláni na den 21. února 1575.
Sněm roku 1575 jest jeden z nejdelších a nejdůležitějších v dějinách českých. Přerušen byv dvakrát, o svátcích velikonočních a v době žní, trval od 21. února do 27, září. Jest neobyčejně zajímavý, poněvadž ukazuje nám jednotlivé strany zápasící, takže jasně můžeme chápati jejich postupování, jich snahy a takřka nejhlubší myšlení jejich. Znamenitá publikace kr. archivu zemského redakcí Gindelyho a Dvorského poučuje nás o rokování sněmovním den za dnem. Na základě úředních listin, proposicí královských a odpovědí stavů, denníku kancléře města pražského Sixta z Ottersdorfu a vypravování a listů bratří můžeme sledovati nejen obecný běh událostí, ale i rozvoj jednotlivých stran; zprávy nuncia papežského uveřejnění od Theinera 509.1 dávají nám zároveň aspoň představu, třeba zlomkovou, o diplomatických pletichách a o úloze, jakou v této krisi měly vlivy cizí. A přece neznáme ještě jasně všech stránek; nikdy na příklad pohyblivá a kolísavá povaha císařova neuložila dějinám hádanku tíže rozřešitelnou. Jaké byly tudíž tajné záměry lutheranův a jaká část odpovědnosti za konečný nezdar přísluší oběma velikým frakcím strany protestantské? Spor trvá nerozřešen a zůstane jím asi po vždy. Nikdy vnitřní odpory oslabující různé sekty reformované, nebyly jasnější a zároveň kormutlivější, nežli za této doby, kdy lutherani pod záminkou svobody svědomí pracují o panství a kdy bratří slovy laskavými zakrývají vůli zcela pevnou, neobětovati ničeho jednotě.
První dny ztráveny byly přípravami. Sněm byl ještě málo; obeslán. Ze členů zvolených od sjezdů krajských mnozí myslili, že mandát jejich vypršel, i nepřišli; byli pozváni, aby se dostavili; hledělo se, aby řádně placeny byly sumy svolené poslům, a tito slíbili, že nerozejdou se před konečným hlasováním. Bylo na jevě, že opposice má program i vůdce a že nesvolí, aby s ní bylo zahráváno. Proposice královské, kterými král žádal peněžité příspěvky v sumě větší než kdy jindy, způsobily špatný dojem. Stavové byli pevně odhodláni nepovoliti ani halíře, dokud nedostane se jim zadostučinění.
Skutečné rokování počalo v měs. březnu 1575. Mluvčím protestantů byl nejvyšší sudí zemský Bohuslav Felix Hasišteinský z Lobkovic. Bohatý a rozvětvený rod Lobkoviců byl skoro všecken katolický, a někteří členové jeho prosluli oddaností svou k církvi; též větev, ze které byl řečník lutheranů, přistoupila k ideám pokrokovým teprve před nedávnem; nejznámější, ne-li nejznamenitější představitel humanismu v Čechách, básník Bohuslav z Lobkovic, jehož předkové byli též předky řečníka protestantského, byl, jak víme, poslušný žák stolice papežské. Od té doby tradice literarní zachovaly se v rodě lépe, nežli přesvědčení náboženské: Lobkovicové měli zálibu pro věci duševní, a vůdce stavů roku 1575 přál naukám, sám jsa dosti vzdělán. Většina historiků soudí přísně o něm, vyčítají mu jistou obmezenost a přílišnou náklonnost k úskočnosti: tyto výtky nejsou docela nezasloužené, ale nesluší přece posuzovati ho jen dle svědectví bratří, kteří často podezření svá pokládají za skutečnost. Za posledních dnů byl ovšem dopaden při podvodu, ale nijak není dokázán jakýsi záštiplný předsudek proti Jednotě, z něhož bývá obviňován, a chování jeho lze částečně vysvětliti vlastní jeho nevědomostí theologickou, tvrdošijností protivníků jeho a přesvědčením jeho, že tito bezděčně slouží tajným záměrům katolíků. Mistr strany lutheranské byl Václav z Vřesovic, který bohužel při velké sčetlosti své byl malého vzdělání. Sám jsa ubiquitář, přátelům svým opatřoval důvody proti bratřím; záštím zostřovala se jeho prozíravost, a když vinil je z kalvínství, již blížil se pravdě. Svůj hněv našeptával podkomořímu Michalu Španovskému z Lisova, jehož prudkost mnohdy rovnala se výmluvnosti. Předsudky jeho ostatně byly míněním převážné většiny sněmovníků, kdežto nepatrná menšina smýšlela spravedlivěji o svobodě svědomí a byla ochotna přiznati druhým práva, jichž domáhala se pro sebe.
V tomto sněmu, kde se rokovalo o nejspletitějších otázkách dogmatických a jenž často nabýval povahy koncilia, žádného úkolu nedostalo se duchovenstvu. Tuto zvláštnost lehce si vysvětlíme. Koho by se tázali? Konsistoře? - Její pověst byla vždy horší, a jí právě chtěli se zbaviti. - Kněžstva farního? - Bylo vůbec velmi prostřední, neznalé tehdejších sporův, a názory jeho často různily se od fary k faře; a jak stavové mohli cítiti úctu nějakou k těmto kněžím, jež jmenovali a propouštěli dle vůle své, a jimž často předpisovali učení jejich? - Zbývala universita; ale vliv její byl slabý, a nikdo ze zástupců jejích neměl dosti důstojnosti nebo moci, aby hlas jeho padl poněkud na váhu; professoři byli povoláváni, když bylo nějakou zvláštní práci vykonati, nějaké místo vysvětliti, konfessi redigovati, ale vždy vyhrazeno bylo právo ke změně jejich závěrků.
Sněm stavů dosti nevědomých, zákonodárný ve věcech dogmatických, byl posledním slovem oné reformy, ve které předsudky světské zaujímaly vždy přední místo. Postupování takové budilo však ošklivost bratří, jichž víra byla upřímnější, a kteří vůbec kněžím zůstavovali péči rozhodovati o otázkách víry. Smlouvání, narovnávání, vzájemné ústupky, úskoky, a dvojsmyslnosti, lehkost, s jakou stavové měnili formuli k usnadnění úspěchu, všecky tyto pletichy, přirozené a do jisté míry oprávněné, jde-li o prospěchy světské, jež mohou býti řízeny jen dobrou vůlí vzájemnou, nevzbuzovaly pohoršení lutheranů, poněvadž celkem jim prospívaly; však bratří s nepřekonatelným odporem odvraceli se od nich, nechtíce porušiti slovo boží v těchto lichých dobrodružstvích ani přistoupiti zcela k této společnosti ničemné. Byli pokládáni za hrdopýšky, pokrytce a pobožnůstkáře, a oni naopak obviňovali lutherany z lehkosti a bezbožné nemravnosti. I když obě křídla voje protestantského pospolu kráčela, vzájemné smýšlení jejich bylo málo laskavé, a útok jejich ztrácel tím velikou část síly své.
V obecném shromáždění Lobkovic vytkl program sněmu: učení reformované vzniklo v Čechách; odtud rozšířilo se do Němec, kde došlo pravého výrazu svého a kde potvrzeno bylo od císaře. Proto přejeme si, aby král nás nechal žíti v tomto pravém a svatém náboženství zjeveném od Krista a apoštolů jeho.
Pravdě však podobalo se, že Maximilian pokrokářům učiní dřívější námitku: že vázán jest sliby svými šetřiti kompaktat a zachovávati náboženství posavádní; poněvadž změny žádané od něho protiví se církvi římské, není mu možná přijmouti je, nemá k tomu ani práva; katolickým poddaným svým dal slovo své i neporuší přísah svých.
Námítka očekávaná pozbývala důležitosti, jestliže by získáni byli katolíci; proto Lobkovic, dříve než obrátil se ku králi, žádal jich, aby podporovali žádost protestantů. Mnozí páni katoličtí byli ještě dosti vlažní ve víře své; časem zvykli si žíti vedle kacířů, v řadách rozkolníků měli své přátele, příbuzné, s nimiž byli v dobré shodě. Byli spíše šlechtici nežli pobožnůstkáři, a porážka moci královské nezdála se jim příliš draze vykoupena některými ústupky náboženskými. - Menšina však mezi nimi podlehla již vlivu španělskému nebo jesuitskému, i podařilo se jí zabrániti odpadnutí, jehož následky byly nedohledné. Strana tato, odkázaná na své síly vlastní, byla by podlehla, ale dostalo se jí vedení a podpory kněžstva a kurie. Účinky změny nastalé v obecné politice stolice papežské jeví se tu s podivuhodnou jasností.
Stolice papežská na zprávu o úmyslech stavů činila opatření svá. Již za předešlého sněmu Maximilian, arcibiskup a Rosenberk obdrželi listy papežské dovolávající se jejich zbožnosti a odporučující vytrvalost v odporu proti kacířům. Na počátku roku Řehoř XIII. opět psal císaři, naznačuje mu plán, jak by postupoval, a důvody, jichž by užil proti sektářům. Nuncius a vyslanec španělský, kteří znali krále a měli jen skrovnou důvěru v pevnost jeho, naléhali naň přímluvami, obracejíce pozornost jeho na nebezpečenství, kterými protestanté hrozí moci jeho a hleděli vytrhnouti jej z vlivu rozkolníků. Nuncia zvláště znepokojoval záměr o znovuzřízení university.512.1
Maximilian konejšil obavy jeho, zahrnoval jej laskavými slovy a velmi obratně budil v něm důvěru, která nebyla úplně zasloužená. V skutečnosti byl velice nerozhodnut a mrzut. Chtěl šetřiti Říma, Filipa II. a duchovních kurfiřtů. Ve stycích více než chladných žil s protestantskými knížaty v Němcích, kteří vinili jej ze zrady a na sněmě roku 1570 zavrhli jeho návrhy; jestliže by popudil také katolíky, hrozilo mu nebezpečenství, že bude úplně osamocen. S druhé strany potřeboval peněz a chtěl, aby Rudolf přijat byl za krále Českého, a jak mohl dosáhnouti toho, jestliže stavové čeští urputně zůstanou na svém ? Jeho vnitřní přesvědčení nezměnilo se valně. Stále byl ještě špatným katolíkem, ale protestantské sympathie jeho ochladly jaksi. Násilí bylo mu vždy odporné: nemínil pustiti se do války náboženské; noc Bartolomějská naplnila ho hrůzou, a káral, třeba formou mírnější než jindy, auto-da-fé vévody Alby; ale trápen byl řevnivostí sekt reformovaných a znepokojován planými hádkami jejich; uprostřed vzájemných hádek jejich a udavačství, nevěděl, koho vyslechnouti dříve, a všickni tito fanatikové nezdáli se mu ničeho jiného hodni než ledabylého jen schválení, nanejvýše platonické podpory. Nad to byl nemocen, trápen kamenem, čímž jeho vůle zlomena a myšlení učiněno neurčitým a těkavým.
Za řídkých chvil pokojných, zůstavených mu těžkou nemocí jeho, pomýšlel na korunu polskou pro sebe nebo některého ze synů svých. Byl již kandidátem po smrti Sigmunda II. Augusta (1572); Poláci dali přednost Jindřichu Anjouskému, bratru Karla IX. Ten po roce volitelům odměnil se útěkem z království svého jako z vězení. Když takto trůn znovu osiřel, Maximilian ještě jednou se ucházel oň. Hlavní sok jeho byl Štěpán Báthori, kníže sibiňský, podporovaný od porty.513.1
Starostmi kandidatovými zvětšována nerozhodnost panovníkova. Maximilian připomínal si, že někdy Blahoslavem byl vystříhán od zlého dojmu, jaký u Poláků způsobí si přísným zakročováním proti bratřím, a v rozhodné chvíli hlasy protestantů byly by zajisté způsobily tam obrat rozhodný. Ale zda přízeň jejich může nahraditi nepřátelství dvoru papežského? Řehoř XIII. mluvil o vyobcování a znám byl jako muž, jenž nepřestává na výhrůžce. Jestliže Francie, Španělsko a Řím spojí se proti němu, neštěstí jeho jest neodvratné. Všecky úvahy tyto vedly k témuž výsledku: - stavové čeští velmi nevhodně volili chvíli svou; byla to velmi nepříjemná komplikace, z níž musil hleděti, aby vybavil se a neurazil někoho. Sliby jeho nunciovi byly tudíž asi upřímné: protáhne věc do délky a nesvolí k ničemu. Ctižádost i pohodlnost dávaly mu tytéž rady, aby nechal přejíti bouři a oslabiti vášně. O to, zdá se, pečoval nejvíce při tomto dlouhém rokování za neustálého zmítání a nenadálých obratů, jež s dostatek vysvětlují se jeho nestálou povahou, různymi vlivy, jaké působily v jeho okolí, a velikou, ač nejasnou náklonností k ideám pokrokovým. Ostatně dle obyčejného zvyku svého nemluvil ke všem touž řečí, a třeba nelhal ve vlastním slova toho smyslu, odstiňoval prohlášení svá tak, aby líbila se různým tazatelům. Kdežto ve svých rozmluvách s nunciem slavně trval na vůli své, že neschválí žádné novoty, vyznával zase svému lékaři Cratonovi, že nikdy nepronásledoval nikoho pro víru a že neučiní tak ani ve stáří svém. Nebylo v tom odporu, ale těžko bylo srovnati tyto sliby, tlumočil-li je Crato nebo nuncius.
Stavové katoličtí stavše se jaksi rozhodčími situace vyzváním, kteréž učinili k nim rozkolníci, dosti neradi viděli odpovědnost, náhle jim připadlou. Nechtěli neposlouchati papeže, ale neradi by byli popudili své společníky sněmovní. Žádali za svolení, aby o otázce mohli poraditi se s arcibiskupem. Tento přišel u velikém průvodu, provázen kapitolou, třemi opaty, dvěma jesuity; laikové byli zastoupeni některými radami appellačního soudu, asi padesáti šlechtici a posly města Plzně, jediného to města katolického, jež mělo zástupce na sněmě. Antonín z Mohelnice byl velmi obratný; znal posluchače své a dávku hrdinství, jehož mohl se nadíti od nich. Otázka, pravil jim netýká se jich, jim nezbývá než spoléhati na císaře, připomenouti mu, že, jestli Habsburkové vládnou ještě v Čechách, katolíci nemálo k tomu přispěli; oni byli vždy strážci moci jeho, nežádají ničeho, důvěřujíce poctivému slovu jeho. - Maximilian, který byl by si přál, aby katolíci spojením svým s protestanty ho jaksi chránili u papeže, přijal rozhodnutí jejich velmi chladně, litoval velice roztržky, která stala se mezi stavy.514.1
Takový projev nelibosti způsobil na chvíli úžas mezi katolíky, kteří viděli se již ohroženi nebezpečnými kroky nepřátelskými. Hleděli vyhnouti se nesnázi. Vilém z Rosenberka žádal za nový odklad pro přátele své: proč by nepočalo se rokovati o proposicích královských dříve, než by došla konečná odpověď katolíků ? Evangelíci odmítli dosti suše; léčka byla prohlédnuta: pokládáni byli za příliš zpozdilé. Z ruky do ruky, bez zápisu nesvolí peněz. - Katolíci ocítivše se v největších nesnázích, odpověděli konečně, že nejinak smýšlejí, nežli že utraquisté nemíní vzdáti se staré víry své, že chtějí šetřiti posavádních smluv a zachovati ku krajanům svým dobré přátelství, jehož nikdy neporušili. Byl to dvojsmysl. Když druhého dne Lobkovic žádal, aby přistoupili k většině a domáhali se na císaři svolení ku přeměně církve české, odepřeli docela.514.2
Evangelíci sklamáni byvše s této strany, obrátili se k Maximilianovi, žádajíce, aby dopustil stavům rokovati mezi sebou o věcech náboženství. Na veliký hněv nunciův král jim to povolil (15. března). V listech svých ku papeži omluví se již obšírně: odmítnutí jeho bylo by způsobilo všeobecnou nespokojenost; čeho odvažuje se? Nikdy kacíři nesmluví se, a zmatek jejich bude tím zjevnější. Kdybyby - což je nemožno - shodli se, zbude dosti času k zakročení; at papež důvěřuje mu, nesvolíť k ničemu, co by škodilo prospěchům náboženství. - Výmluvností svou utišil poněkud nuncia, ale nicméně psal tento do Říma "ďábel je tak lstivý a chytrý, že za okolností takových usnadňuje často to, co pokládá se za velmi obtížné." Proto nemínil zanedbati ničeho a se všech stran svolával na pomoc pány katolické, staré utraquisty, arcibiskupa, vyslance španělského, katolická knižata německá a j.
Všem pomocníkům těmto nebylo možná důvěřovati zcela. Nuncius zajisté nikdy nespoléhal mnoho na stranu staroutraquitistickou a prvními schůzemi sněmu byl v tom asi potvrzen. Když Lobkovic navrhl, aby císař požádán byl za svobodu konfesse augšpurské, protestoval nejvyšší komorník pan Jan z Valdšteina. Bylo to jako náhlé vyvolání minulosti, vyhaslých vášní a zastaralých předsudků: jako by tovaryš Rokycanův zabloudil mezi vrstevníky Kalvínovy. Jan z Valdšteina nenáviděl stejně novotářů jako katolíkův, život svůj s větší svéhlavostí nežli štěstím věnoval "udržení, rozvití a zdokonalení dobrého řádu starého křesťanství"; jinak byl muž poctivý, vzdělaný; neschopný nízkosti a hodný úcty. V odpověď na oslovení Lobkovicovo promluvil řeč velmi prudkou, v níž perně káral novoty, vnikající do království, žádal, aby věrnost zachována byla starobylým pořádkům a velmi rozhořčeně útočil na většinu. Osobní úcta k nejvyššímu komorníku zdržela odpor, ale ostrá kritika jeho přijata byla s význačnou chladností.515.1 Sixt z Ottersdorfu, kancléř pražský, který náležel téměř téže straně jako Valdštein, ač méně nesnášelivý, pokusil se zmírniti jeho porážku prohlášením, že nikdo nepochybuje o dobrých úmyslech jeho; Valdštein dosti nevrle přijal tyto omluvy a po několik měsíců neobjevil se ve sněmě: Staří utraquisté ve šlechtě měli jen několik zástupců. Poněkud četnější byli mezi posly městskými; od povstání roku 1547 města byla pod přímým dozorem úředníků královských, jejichž bdělost, nezastavila-li, aspoň zadržela pokrok reformace. Ostatně konšelé městští a tudíž i poslové byli pečlivě vybíráni a voleni vždy z strany nejmírnější; konečně města nezapomenula hrozného naučení, daného jim od Ferdinanda: zda mohou uškoditi sobě znova k vůli šlechtě, která nevzdala se žádného nároku svého, a která na témže sněmě roku 1575 neustávala v záští svém naproti stavu městskému. Po některém však váhání města následovala stavů vyšších, ač bez velkého nadšení. Starý utraquism nebyl mocnější v zemi nežli na sněmě. Když po několika měsících královský hejtman Starého města pražského pokusil se způsobiti demonstraci proti stavům, nepodařilo se mu to přese všecken důrazný nátlak, kterým chtěl získati souhlas svolané obce; pouze tři měšťané prohlásili se pro zachování staré víry.
S této strany tudíž lutheranům nebylo se obávati ničeho. Konsistoř namáhala se velice, prosila arcibiskupa, prosila císaře, ale dostalo se jí tvrdého odmítnutí. Jen s tíží obdržela slyšení u Maximiliana, jenž ji propustil nemilostivě: nejste horcí ani studení, jděte pryč a dejte mi pokoj. - Kdybychom užili moderní mluvy parlamentarní, levé centrum bylo pohlceno od vlastní levice, ale vůči ní nebezpečnější a hroznější byla krajní levice, silná osobní důstojností členů svých a styky svými s cizinou, totiž Jednota bratrská.
V ní menšina skoro výlučně ze šlechty složená byla by ráda společně šla s lutherany, ale duchovní mnohem víc odporovali ústupkům, a kněží v Jednotě měli úkol mnohem důležitější, než v druhé straně pokrokové.516.1 Správcové Jednoty přibyli do Prahy dohlížet k událostem, Jakub Veliký, Jan Javornický, Isaiáš Cibulka, Jiří Strejc, Ondřej Stefan a j. Někteří z nich klonili se zřejmě ke kalvinismu, většina účastna byla rokování, v němž jednalo se o otázce, sluší-li přijmouti konfessi augšpurskou. Nebyli nijak překvapeni, ježto znali velmi jasně rozdíly, dělící je od lutheranů: postavení jejich bylo určité: Ondřej Stefan byl jedním z hlavních spolupracovníků Blahoslavových, skoro všickni ostatní potýkali se s Augustou, a svěží ještě upomínky na tyto zápasy zůstavily v srdcích jejich jistou ne důvěřivou příkrost. Přední náčelník Jednoty Jan Kalef došel velké vážnosti hrdinností svou v době zkoušky. "Pravdy boží statečným byl obhájcem až do smrti," praví letopisec. Opětovně prokázal pevnost svou: o dvě léta později roku 1577 neváhal vyobcovati z církve dva členy z onoho rodu Krajků, který byl stálým ochráncem Jednoty a pod štítem svým uvedl ji do stavu panského. Kalefa nezdržel ani vděk ani hněv šlechty. Tento muž spravedlivý nevymykal se nikdy povinnosti své, a marně bylo by nadíti se kolísavosti jeho nebo slabosti. Průběhem jednání laikové několikrát vzeprou se proti příliš přísné správě jeho, stěžují si na jeho nesmířlivost; vždy však sklánějí se před pomazaným Páně, a on až do poslední chvíle zachovává nejvyšší vedení strany své.517.1
Z chování takového radovali se katolíci i rozdmychovali co nejvíce různice evangelíků. Již r. 1571, když roznesla se pověst, že bratří spojili se s lutherany, mnozí stavěli se uraženými: Jak, tito zbožní žáci Kristovi, kteří bez slabosti obstáli v tolika zkouškách, nyní zrazují pravdu! - Maximilian chopil se téhož úskoku, velmi obratně užil lékaře svého Cratona, jehož dobré styky s Jednotou nevzaly ujmy polemikou jeho s bratrem Blahoslavem. - Proč by přistupovali ku konfessi augšpurské, když jejich jest daleko lepší? U protestantů německých není řádu ani kázně. Kladl důraz na odchylky dogmatické: lutherani učí, že tělo Spasitelovo trvá ve svátosti večeře Páně s chlebem, vy však, že tělo Páně je chléb, a vy byste společně šli s nimi? V čí prospěch? Císař jest vám velice nakloněn; několikrát chválil vaše vyznání víry. - Našeptávání zračilo se v závěrku, jenž nezůstavuje, tuším, žádné pochybnosti o našeptavači a o účelu jeho napomínání: mnohem lépe učiníte, místo abyste se spojili proti králi s protivníky jeho, když vynasnažíte se zasloužiti sobě milost jeho odročením všeho toho lichého rokování a projednáním proposicí královských.518.1
Crato poněkud se změnil od roku 1571, kdy tak důtklivě radil bratřím, aby přistoupili ku konfessi augšpurské. Zdaž obrácen byl odpovědí Blahoslavovou ? Byl by to velmi vzácný zjev, a jakkoli vážíme si výmluvnosti učeného biskupa, taková domněnka jest pravdě nepodobna. Snad vzdaloval se lutheranů tím více, čím větší převahy nabývalo u nich přísnější pravověří; ukrutnosti kurfiřta Augusta saského naproti tajným kalvinistům zajisté se mu nelíbily, a nepřál si, aby podobný řád zaveden byl i v Čechách. - Lékař kurfiřtův Peucer, zeť Melanchtonův, byl jat a držán dvanácte let ve velmi krutém vězení. Crato, jenž byl upřímným přítelem jeho, nadarmo žádal v Drážďanech, aby puštěn byl na svobodu; ani Maximilianovi nepovedlo se to. Chci za služebníky své míti jen lidi, kteří věří, čemu já věřím, řekl kurfiřt. Nemám žádné moci nad svědomím, odpovídá Maximilian, a nemám práva nutiti někoho k víře jeho. - To je mé poslední slovo, odpovídá suše August. - Těmito příhodami vysvětlí se mnoho úvah. Buď jak buď, upřímnost doktora Cratona jest nade vši pochybnost, oznamoval bratřím slova císařova, ozdobiv je snad poněkud.
Zda měl příčinu, aby věřil jim do písmene? - To jest jiná věc. Maximilian, jenž dle Cratona byl tak velice náchylen k bratřím,518.2 v jiné chvíli přiznává se, že nečetl jejich konfessi, ba nevzpomíná si ani, zda mu byla podána.518.3 Sotva že zbavil se nesnází sněmu, již obnovuje staré dekrety proti bratřím.519.1 V skutečnosti hlavním přáním jeho bylo, aby nezavdal příčinu k nespokojenosti dvoru papežského, a zjevně nepopudil protestantů českých. Nejlepším prostředkem k tomu jest roztrhnouti je, pak bude mu snadno nalézti konečnou odpověď naprosto odmítavou; znenáhla trpělivost stavů se vyčerpá, sněm se rozejde a získán bude čas. Většina brzo prohlédla tuto taktiku a nechtěla nijak poskytnouti Maximilianovi záminky, které očekával.519.2
Nejlepší odpovědí na výčitky bezvládí jí neustále ve tvář metané, bylo upravení společné konfesse, již král byl by přinucen schváliti. Nebylo v ní nic, co by odstrašilo bratry, kteří vždy co nejvíce vychvalovali theology vittenberské. Na neštěstí v nevědomém zápalu svém lutherani dali se do sporu s nimi: pokusili se provésti věc hrdým bojem, chtěli strhnouti na svou stranu sněm a pokřikem stranníků svých potlačiti váhání Jednoty. Později ukázalo se, že nebyli tak prudcí; jak se tvářili: v nejvážnějších otázkách velmi pronikavě změnili způsob svého názoru; vůbec všickni tito laikové starali se dosti málo o subtilnosti dogmatické a nechápali ani dosti jasně význam formulí, o něž byl spor. Ale nehledíme-li k tomu, že tato lehkomyslnost a tyto náhlé obraty nelíbily se bratřím, ani ústupky většiny, učiněné s neochotou a popírané, sotva že zdály se získané, nezvítězily, nad předsudky jejich. Mimo to mezi stavy byla strana, Jednotě velmi nepřátelská, která strojila jí léčku; Vřesovec, Španovský a přátelé jejich, když byli marně pokoušeli se o vyloučení její ze strany protestantské, neskrývali zlých záměrů svých a svého úmyslu, vykořistiti svobod dobytých proti menšině. Bratří zveličovali si poněkud tento odpor a neprávem připisovali jej celé straně lutheranské. Jsouce na polo kalvinisty, ač bránili se tomu, byli vědomi lichého postavení svého, zdvojnásobovali požadavky a ustupovali tou měrou, jak druzí postupovali; rádi zůstávali pro sebe, vyjednávali příma s císařem, nepozorujíce, že takto protivníkům svým dávají zbraň proti sobě. Na nesmířlivost jejich vůdcové sněmu odpověděli úskokem, porušili sliby své, dvakrát proměnili znění předmluvy na konfessi: bratří měli se na pozoru, odhalili lež a vším právem rozhořčeni byli pro tuto zradu. Roztržka zdála se nevyhnutelná. Veliká byla radost v táboře katolickém. "Bez bratří," těšili se, "oni sami nic nezjednají." - Lutherani, než by přijali zodpovědnost za zjevnou roztržku, raději přijali konečně výminky bratří. Dne 18. května po jednání, které takto trvalo po více než dva měsíce, odebrali se k Maximilianovi, aby mu předložili výsledek úrad svých.
O návrhu konfesse, sepsaném od professora university Pražské Pavla Pressia a písaře Starého města Pražského Krispina, bylo jednáno nejprve ve výboru osmnáctičlenném, po vážných změnách schválena v plném sněmě. Tak povstala proslulá konfesse z roku 1575 známá pode jménem "české konfesse". Dosti krátce byla sepsána s patrnou péčí, aby co možná vyhnula se otázkám sporným. Je to často dosti temná a někdy sobě odporující směs učení lutheranského a bratrského. Vliv bratří patrný jest zvláště ve dvou podstatných kusech, o večeři Páně a o ospravedlnění skrze víru. - V eucharistii věřící dostává pravé tělo a pravou krev Spasitelovu. - Bylo to učení Melanchtonovo, ale blížilo se zvláště k učení Kalvínovu; universita vittenberská znamenala hned nejasnost článku a možný výklad o svátostech. - Co se týkalo ospravedlnění skrze víru, konfesse, uznávajíc celkem působení milosti boží, nebyla také jasná, a výklady, provázející dogma, oslabovaly je patrně. "A tak posvěcení, obnovení anebo znovuzrození člověka skrze víru a Ducha sv. jest, když skrze víru Krista Pána účastni býváme učinění Krista a všech jeho zásluh a tak před Bohem dokonale spravedliví, tu ihned spolu skrze též účastenství a společnost Krista Pána vylévá se na nás, jakožto živé oudy jeho svatého těla, Duch svatý, kterýž nás posvěcuje a obnovuje, abychom začátečně svatí byli a umírajíce všelikým zlým žádostem těla, již Bohu živi jsouce zase vždy a vždy nabývali oné první Adamovy potracené svatosti, kteréž teprve dokonale dojdeme v životě věčném."521.1 Víra sama je spasitelná, a Kristus se nám daruje pod tou jedinou výminkou, jestliže toliko v něho srdcem věříme a doufáme, "není ona a nemůž býti při člověku mrtvá, ale ustavičně působí nový a věčný život, mrtví zlé všeliké žádosti ... neb jakž oheň bez horkosti a slunce bez blesku, tak i víra pravá a Krista účastná bez obnovení, bez lásky a tak bez mnohých dobrých skutkův nikoliv a nikdy býti nemůže."521.2 Není dobrých a svatých skutků než ty, které z víry pravé pocházejí a jsou z ovoce Ducha svatého; ctnosti těch, kteří nemají víry, jsou hříchy; ale kdokoli zanedbává dobré skutky a odevzdává se zlu, odvrací Ducha sv. a takto zapuzuje a zahání víru, neboť není možná, aby mohl vzývati Boha s důvěrou a nadějí, se srdcem radostným a pokojným.
Většina stavů přijala opravy navržené od bratří, neuváživši docela přesně význam jejich, ale cizí lutherani byli dosti málo uspokojeni tímto narovnáním, v němž opravdu tak jasně bylo pozorovati mravní a praktické předsudky Jednoty. Bratří však ani po těchto změnách nechtěli přistoupiti prostě a přímo ku konfessi české, prohlásili jen, že chtějí kráčeti společně s druhými protestanty.
Tato zevnější shoda stačila docela evangelíkům přiměti krále, aby nevytýkal jim vnitřních roztržek jejich. Zároveň s konfessí svou stavové evangeličtí předložili králi plán o znovuzřízení církve české. V čele jejím konsistoř, složená z administratora a konsistorianů, bude volena od stavů; vedle ní budou defensoři, laikové zvolení rovněž od sněmu, jejichž úkolem bude dohlížeti nad ní a chrániti jí. Konsistoři obecné podřízeny budou konsistoře krajské. Jmenování farářů na dále náležeti bude patronům, ale musí býti schváleno od moci církevní. Kněží svěceni budou od administratora.
"Také, nejmilostivější císaři", zněla žádost stavů, "kdež jsme položeni byli, jako bychom ne všickni se u víře snášeli a zvláště páni a přátelé naši milí, kteříž z Jednoty bratrské se jmenují: protož se vší poddanou ponížeností V. C. M. oznamujeme, jakož jsou oni předešlých let konfessí svou V. C. M. podali, a aby při ní zachováni byli, ve vší poníženosti V. C. M. jsou žádali, že my jich, poněvadž se ve všech podstatných artikulích s tímto naším podávajícím vyznáním víry naší křesťanské snášejí, od náboženství jejich utiskati nemíníme a společně jednomyslně V. C. M. poníženě žádáme, že nad námi všemi svou milostivou a ochrannou ruku držeti a nám, abychom v náboženství našem křesťanském volně a svobodně pánu Bohu sloužiti mohli, toho milostivě příti ráčíte" (18. května 1575),522.1
Maximilian přijal evangelíky s ironickou laskavostí: nezaháleli prý ale pracovali a toho drahně sepsali, popřejí zajisté i jemu několik dní k uvážení. - Dle obyčejné taktiky své žádal za radu papeže, kurfiřta saského, Jana z Valdšteina; bylo úplně zbytečno dožadovati se odpovědí napřed již dobře známých, ale císař získal tím vždy několik dní. Konsistoř utraquistická prudce dotírala na pokrokáře, viníc je z odboje, ježto chtějí králi odníti jmenování nejvyšší církevní rady české: nedbáno toho. Odpověď katolíků, ač nepřekvapovala více, byla aspoň velmi obratně sepsána, aby dotkla. se poněkud Maximiliana: připomínali mu přísahy jeho, prosili ho, aby nepoškodil moc svou ústupky odbojníkům a opatrně dávali na srozuměnou, že budou-li dohnáni k nejhoršímu, i oni mohou jako druzí zamítnouti rokování o proposicích královských.522.2 Papež nezůstával nečinný, posílal list za listem, obraceje se ke všem, kteří dle mínění jeho měli nějaký vliv, mezi jinými k vévodovi bavorskému: tento omlouval se, že nezná nikoho v Čechách, že styky tohoto království s říší německou jsou velice skrovné.522.3 - Jestliže však kurie neměla hojných důvěrníků v Čechách, měla jich dosti v Polsku a v Německu. Maximilian, zaskočen byv se dvou stran, neodpovídal. Dni míjely a nic se nedělo. Situace ta nemohla však déle trvati. Mysli rozčilovaly se rychle. Páni obou stran přivedli služebníky své a něco lidu ozbrojeného: kdyby hádka povstala mezi služebnictvem, mohl snadno strhnouti se boj pouliční. Kazatelé rozněcovali vášně: jednou na Slovanech administrator kněz Jindřich Dvorský z Helfenberka, tajně obrácený ku katolictví, ale na rozkaz arcibiskupův vydávající se za utraquistu, "poněvadž by mohl více prospěti katolickému náboženství, kdyžby skryt zůstal"; po druhé mistr Václav Franta z Plzně, jenž v metropolitním chrámě na hradě Pražském přirovnával lutherany k šelmě ze zjevení. Protestanté trpce stěžovali si, a nebýti úcty, kteréž u všech stran požíval Vilém z Rosenberka, snad byla by strhla se půtka. Evangelíci obviňovali katolíky z nejhorších záměrů. V Praze bylo drahně cizinců, hlavně Vlachů, kteří stáli pod zvláštní ochranou jesuitů: tito byli podezříváni, že obmýšlejí noc svatobartolomějskou; vypravováno, že v kázaních svých vynášejí vévodu z Alby. Jednou v noci na klášteře sv. Jakuba po třikrát zazvoněno; nejspíše že zvoník byl opilý: hned celé město bylo vzhůru.523.1 Katolíci na žaloby odpovídali žalobami, tvrdíce, že evangelíci strojí se k řeži a ukládají o sesazení Maximilianovo. Bratří, kteří chtěli se asi usaditi, veřejně konali svá shromáždění v Praze na pohoršení jedné části obyvatelstva, slavně otevřeli opět sbor svůj v Mladé Boleslavi, zavřený na výslovný rozkaz Ferdinanda I., ba i mnozí protestanté vinili je z ukvapenosti a neopatrnosti.523.2
Většina, unavená a rozmrzelá zlou vůlí dvoru, byla odhodlána nedbati již ničeho. Mezi posly sněmovními a králem udál se výjev neslýchaně prudký: Lobkovic Maximiliana vinil výslovně ze lži.523.3
Císař očekávaje, že vášně poněkud ochabnou, potěšil protestanty několika laskavými slovy a propustil je na žně (6. července - 16. srpna).
Když sněm opět se sešel, císař, jehož zdraví sláblo vůčihledě, měl nový důvod šetřiti stavu, ježto chtěl, aby nejstaršího syna jeho Rudolfa přijali za krále Českého, ale málem byl by příliš draze zaplatil hlasování jejich odcizením si stolice papežské. Chopil se opět svých úskoků, zahrnoval evangelíky lichotami a poklonami, svou mírnost a zdlouhavost svaloval na katolíky, s druhé strany nunciovi vymlouval se, že sliby mu byly vynuceny, chlubil se svým odporem a velice výmluvně ujišťoval dvůr římský o pravých záměrech svých. V prvních rozmluvách svých s protestanty po prázdninách byl velice chladný, nepochybně aby zmírnil poněkud jejich požadavky a usnadnil narovnání. Ale nechtěl nijak zastrašiti je úplně; bál se velice nevole jejich, a kdyby je popudil, sám první byl by potrestán sklamáním jejich: nedostal by ani peněz ani usnesení očekávaných. Protože běželo mu zároveň o to, aby chránil zodpovědnost svou vůči papeži a aby jasně dokázal, že má ruce vázané, podněcoval tajně evangelíky a dovedl takto získati znovu důvěru jejich, čímž chtěl učiniti je povolnějšími.
Podniknutí bylo nebezpečné a nenehodné věku, kdy skoro všickni panovníci chlubili se učitelem svým Machiavelim. Maximilian provedl úkol s obratností největší, která nebyla by nedůstojna Kateřiny Medicejské; celkem dosáhl svého cíle, poněvadž obdržel od sněmu, co chtěl, aniž rozhněval si katolíky. Na neštěstí bývá poněkud neobratno býti příliš obratným; za nedlouho všecky tyto chytrosti neoklamou již nikoho a neodvratně o důvěru připraví ty, kdo jich užívají. Královská moc z této krise vyšla velice seslabená; rozkolníci, které podvedla, neprominuli jí sklamání svého a katolíci, jež postrašila, vzpomínali jen na postrach svůj. Zůstala osamocena mezi stranami, jichž nedovedla rozsouditi, a stala se hříčkou jejich. V tomto zápase, kde nebylo vítězův, ona jediná opravdu byla přemožena. Sněm roku 1575, ačkoli stavové nedosáhli splnění všech žádostí svých, jest přece odvetou za rok 1547 a předzvěstí ponížení Rudolfova a Matiašova.
Dne 21. srpna Maximilian zpravil o záměrech svých Bohuslava z Lobkovic: "Pane sudí, nebudete míti dobré odpovědi a nebudete se stavům líbiti, ale tím sobě nedejte nic překážeti, buďte stálí a nepřestávejte na ní, nebo já musím tak učiniti, aby se tak Římanům dosti mohlo státi."525.1 - Druhého dne přijal posly sněmu: není prý mu možná schváliti novou konfessi, ježto vázán jest přísahami svými, a ona odporuje starému učení utraquistickému. Ostatně co by prospělo schválení její, ježto ani tím neobnoví se jednota náboženská v zemi, a bratří na dále chtějí tvořiti církev zvláštní. K čemu konečně tyto novoty? Stavové nemají až posud proč stěžovati si do něho, nepronásledovalť nikoho pro náboženství a neučiní tak ani příště. Ani bez tohoto nepřímého pokynu evangelíci nebyli by se spokojili odpovědí touto: zamítli námitky královy a žádali za rozhodnutí určitější.
Maximilian zmírnil brzo řeč svou. Jediná věc jest prý mu proti mysli, totiž úřední ujištění, zapsané do desk zemských, protože jeho pověst a povaha slavnostní zbudily by roztržku s dvorem papežským.525.2 Avšak pouhé ujištění takové bylo by poskytlo protestantům úplné bezpečnosti, uchránilo je ode všelikého obratu štěstí a vytrhlo z lichého postavení, v němž potáceli se od dávna. Nejprostší opatrnost velela jim neustupovati v tomto kuse. - Diplomacie králova zvítězila posléze nad obezřelostí jejich.
Několikrát obeslal nejvážnější členy opposice; v těchto soukromých rozmluvách užíval všech vlastností ducha svého, otvíral jim srdce své: dostanou vše, čeho si přejí, jen ať nežádají veřejného závazku, úřední listiny. Zatím co získával takto stavy a zahrnoval je slovy laskavými a kropil je svěcenou vodou dvorskou, nunciovi chlubil se pevností svou. Vyslanec papežský blahopřál mu, vyzývaje ho k vytrvalosti. Císař skromně přijímal tyto poklony: řekl jsem vám, že vše půjde dobře; třeba jen býti trpělivým a postupovati obezřele; jinak nepořídí se nic s tímto národem.526.1
Evangelíci tušili velikou zpozdilost, ku které jim se radilo. Dožadovali se stále smlouvy, listiny: protože král má vážné pohnutky šetřiti mocí katolických, netrvají prý na konečném závazku; ať jim jen slíbí - písemně - že kněží jejich nebudou znepokojováni až do sněmu příštího, kdy počne opět rokování. Císař nebyl neochoten přistoupiti k záměru jejich; bylť z oněch dlužníků, kteří myslí, že vyvázli, když odložili propadnutí směnky. - Naopak katolíci, administrator, Jan z Valdšteinu, křičeli, pokládajíce se za podvedené. Maximilian vykořistil zakročení jejich. Dne 2. září obeslal Lobkovice a devět osob ze stavů,527.1 počal opět stěžovati si: chtějí listinu, ale pak nemají důvěry veň a zda podepis jeho platí více než slovo jeho ? - Či v podezření mají úmysly synů jeho ? - Oni ovšem jsou katolíky, ale vědí, čím povinni jsou otci svému a nebudou jednati proti vůli jeho. Na pravdu jeho a podle dobrého svědomí jeho nechť nepochybují o něm; kdyby někdo utiskoval protestanty, ať jen obrátí se ku panovníku svému, ví, že ruka boží těžce dopadá na krále křivopřísežné. - Narážka na Karla IX. byla patrna a nebyla nepozorována.527.2
Poslové neodolali této mocné výmluvnosti a přemluvili ostatní stavy. Slibům Maximilianovým při nejmenším nedostávalo se určitosti. Vztahují-li se také na Jednotu bratrskou ? Pochybnost byla arci možná, ale bratří byli získáni,527.3 a lutherani, dosti nespokojeni jsouce úlohou společníků svých, nestarali se o bezpečnost jejich. Staré řevnivnosti stavův obnovily se; měšťané stěžovali si právem do stavů vyšších a tito uráželi se jejich smělostí. Mnoho šlechticů bylo unaveno tímto nekonečným sněmováním, téměř všickni toužebně si přáli vyhnouti se zřejmému odboji. Raději nechtěli příliš hluboko pouštěti se do věci. Poselstvo evangelíků s poděkováním odebralo se ku králi a patnácte defensorů bylo zvoleno k zabezpečení svobody vyznání protestantského.527.4 Po několika dnech Rudolf přijat byl za krále (7. září) Českého. Stavové nepomyslili ani na změnu přísahy korunovační: Rudolf přísahal ve jmenu panny Marie a svatých, co neučinil Maximilian, a přijal slavně svátost oltářní u přítomnosti katolíků.527.5
V posledních dnech sněm jednal o rozličných věcech. Stavové usnesli se o celé řadě opatření, jimiž rozmnožen vliv jejich na vládu, rozšířena moc jejich nad poddanými. Výminky uložené Rudolfovi byly již těžší než kapitulace, ku které svolil Ferdinand za Maximiliana. Jiné nálezy zapezpečovaly samostatnost soudů zemských, zapovídaly cizozemcům v městech se osazujícím kupovati statky pozemské, pokud nebyli pořádně přijati do země, Čechům obnoveno privilegium krále Vladislava, dle kterého jim výlučně vyhrazeny úřady vrchních hejtmanů v knížectví Slezském, jakož i v jiných knížectvích jakožto v Svídnickém, Javorském, Hlohovském a Opavském, též v markrabstvích Lužických a v Šeštiměstech fojtův a j. Žaloby poddaných na vrchnosti stávaly se nesnadnějšími. Měšťanům pod trestem pokuty bylo zakázáno bráti do služeb svých poddané, kteří nevykázali se řádnými listy propouštěcími, aniž přijímati nebo skrývati peníze nebo klenoty svěřené jim od sedláků.528.1 Tyto poslední články dotýkaly se prospěchu měst; poněvadž obáváno se jejich odporu, stav městský nebyl ani vzat v poradu. Pražané, velice nespokojení, žádali, aby věc odkázána byla příštímu sněmu: šlechta nedbala toho.528.2 Naproti měšťanům právě tak jako naproti sedlákům nebo králi šlechta nijak nevzdávala se pýchy své; naučení minulosti jako by nebylo pro ni.528.3
Stavové těšili se drobnými úspěchy skutečného sklamání svého. Na zprávu o shodě stavů s králem všeobecná byla radost v Praze: doba pronásledování minula, nový věk vzchází. V skutečnosti co změnilo se? Některé rozmluvy, některé výlevy, a dále? Až posud protestanté nebyli vůbec pronásledováni, však stáli mimo zákon, vždy jsouce ohroženi, podle jména podrobeni konsistoři, jejíž učení zamítali, v skutku bez řádné správy a bez kázně. Nejasnost situace nebyla odstraněna, nebezpečenství nezamezeno. Když nuncius papežský jevil jakýsi nepokoj, Maximilian ubezpečoval ho, že chce ponechati věci, aby se vyvinuly a dozrály tak, jak připraveny byly od otce jeho; až nastane chvíle vhodná, chopí se příslušných prostředků; doufá prý, že pobyt Rudolfův v Čechách prospěje katolíkům a ku pravému náboženství přinavrátí mnoho rozkolníků. - Nechť upřímnost císaře takto mluvícího byla jakákoli, mluvil přece pravdu. A papež nebyl neskromný, blahopřál mu, upozorňoval ho jen, že kacíři jinak vykládají slova jeho; bude snad lépe vyvrátiti pověsti zvětšující smělost jejich; velmi obratně pozornost jeho obrátil na zlý účinek řečí takých v Polsku. Císař upokojil jej: přílišný spěch byl by neopatrný, lépe jest dopustiti, aby vášně vyčerpaly se slovy, záhy prý umlčí všecky ty mluvky. Jesuité pozorovali velmi jasně situaci: všecka nebezpečenství nejsou prý odstraněna a cíle konečného že zajisté jsou daleci, ale právě unikli šťastně velikému nebezpečenství. Arcibiskup, Rosenberk, vyslanec španělský byli téhož mínění; nic není poškozeno a kacíři nejsou podrážděni, co bylo by nepříjemno za takového panovníka.529.1 Nikdy náboženství nebylo tak nebezpečně ohroženo, psal papeži arcibiskup Pražský, (17. září) "obludy hrozné a všecko stádo podzemské sběře a pekelné jeskyně se pozvedly se svými šípy jedovatými a s tou potupnou konfessí nebo lépe konfusí na úplné a konečně zahubení, zničení a zboření zbytku církve katolické. A rád věřím, že všickni ďáblové s četnými kacíři již zemřelými opustili peklo a vešli do některých pánů českých. Ale ďábel nezískal ničeho, neboť vaše svatost ví, že mimo to, co od dávna trvá v této zemi, nic nového nebylo zavedeno."529.2
Papež nečekal dlouho na skutky, kterých dožadoval se na císaři. Maximilian před odjezdem svým z Čech zakázal vytištění konfesse české; přibyv do Řezna vydal manifest, kterým hejtmanům krajským přikazoval přísné vykonávání dekretů Vladislavových a Ferdinandových proti bratřím, zakazoval městům královským zaváděti všeliké novoty a nařizoval jim poslouchati rozkazů konsistoře. Jen za akt slušnosti vůči dvoru římskému pokládal několik pří, několik uvěznění; jiné věci třeba bylo k obnovení církve římské v Čechách, a králi nedostávalo se ani věku ani letory, aby podnikl válku zuřivou proti kacířství. Pohnutí bylo však veliké mezi protestanty. Defensoři, kteří nemohli konati úkol svůj, vzdali se úřadu svého a vysvětlili ústup svůj v prudkém provolání, jež bylo téměř vyzváním k odboji. Hle, kam vedlo tolik nadějí! Události roku 1575 byly nešťastné pro moc královskou, která nedovedla ani odepříti ani splniti slibů svých, nešťastná pro evangelíky, kteří jsouce rozdělení a prostomyslní neužili nejvhodnější situace, nešťastná konečně pro zemi, kteráž odsouzena byla vléci se stále bezvládím a spory náboženskými. Osud poskytl vlastencům českým nejlepší příležitost povznésti království a seskupiti všecky strany pod společnou mocí přijatou ode všech a schválenou zřízením zemským; ale oni byli již neschopni úsilí, jakého potřebí jest k použití takového obratu štěstí. Když tento pokus špatně vedený zmařen byl, stavové, přestávajíce na skutečné snášelivosti, které dosud užívali, a libujíce si v nejasnosti a neurčitosti, která prospívala několika pánům, ve své neprozřetelnosti a malichernosti po více než čtvrt století klidně přihlížejí ku přípravám reakce, která na dlouho nespokojí se úspěchy negativními, jichž právě nabyla.
Ani Maximilian nedošel odměny za své pokoření dvoru římskému; trůn polský mu unikl. Tento poslední neúspěch uspíšil smrt jeho. Katolíci obávajíce se pohoršení strachovali se, aby v poslední chvíli neobrátil se ku protestantství. Podařilo se jim zabrániti tomu, ale nedovedli přiměti císaře, aby přijal svátost posledního pomazání. Biskup Lambert dostal se až k němu, zakuklený a přestrojený. Umírající tím rozmrzel se poněkud: nežádal jsem ho, pravil. Biskup napomínal ho, aby pamatoval na utrpení a smrt Ježíše Krista, jehož milost a láska přesahují všecky hříchy V. M. - Jak by bylo jinak, odpověděl Maximilian. Po několika minutách pak vydechl duši, zůstaviv světu poslední hádanku (12. října 1576).
Před tímto hrobem předčasně otevřeným530.1 národové pamětlivi byli toliko prvních nadějí svých. Maximilian nepotlačoval jich, byl ducha prostranného a duše jemné: byl by výtečným panovníkem ústavním, ale vrtkavá vůle jeho sklonila se pod zodpovědností příliš těžkou, a výsledek vlády jeho byl žalostný.530.2 Za několik let promrhal všecku autoritu Ferdinandem znenáhla získanou a synu svému zůstavil trůn otřesený a moc podrytou nesmiřitelnými vášněmi. V den pohřbu průvod pohyboval se s neobyčejnou nádherou ulicemi hlavního města. Když přibyl na Staroměstské náměstí, temné pověsti rozšířily se v lidu; mluvilo se o spiknutí a řeži: Rudolf jest prý raněn, zabit. Strach náhlý padl na přítomné, takže zděšeně prchali, skrývali se po domech: kněží odhazovali komže své, aby pozornost neobrátili na sebe, prelati polámali berly své. Ačkoli počasí bylo ještě chladné (22. března), několik utíkajících vrhlo se do Vltavy, aby vyvázli z nebezpečenství. - Je to jako zobrazení nejistoty, která vznášela se nad osudy země, a nepokoje, kterým zmítány byly mysli.
zpět na obsah 
Další: PŘEDZVĚSTI REVOLUCE