Poznámky

ke straně 470

470.1 Maximilian kolem roku 1560 pomýšlel i prchnouti do ciziny, aby zbavil se příliš důtklivých napomínání otce svého. Zdá se nicméně, že Ferdinand zachoval k němu vždy největší lásku. Srovn. velmi zajímavou rozpravu Reimannovu: Die religiose Entwickelung Maximilians II. in den Jahren 1554 bis 1564. v Sybelově Historische Zeitschrift 1866.

470.2 Vím ovšem, že většina historiků, píšících o něm, není téhož mínění, ale jeho řeč a chování nepřipouštějí, tuším, jiného soudu.

ke straně 471

471.1 Schwarz uveřejnil korrespondenci Maximiliana s Piem V. (Paderborn 1888). Listy později vydané nemění ovšem podstatně skutků již známých.

471.2 Otázka volby jeho v Říši jest velice důležita pro náboženskou krisi Maximiliana II. Bylť velmi popuzen úsilím Karla V., aby syn jeho Filip II. zvolen byl za krále římského, a v této době právě vrstevníci jeho počínají mluviti určitěji o jeho snahách protestantských, kdežto předtím činěny pouze řídké narážky. Důvěrně styky jeho s kurfiřty lutheranskými vysvětlují se rovněž potřebou utvořiti stranu protišpanělskou. Jakmile nepokoj tento pominul, zjevně uhasíná jeho zápal protestantský.

471.3 Zajímavé zprávy o chování Maximilianově nalezneme v Pamětech Castelnanových, u vydání Le Laboureura sv. I. a II., passim.

471.4 Maurenbrecher, Kaiser Maximilian II. und die deutsche Reformation v Sybelově Hist. Zeitschrift sv. VII.

ke straně 472

472.1 Fiedler, str. 292. Slova vyslancova týkají se Němců, ale platí neméně též o Češích.

472.2 Ibidem str. 282: non manca (la Mta. S.) anco d'esser tenuta artificiosissima, et che altro habbia nell' intrinseco, altro nelle parole ... E anco chi la riprenda, che sia nelle parole piu larga al promettere di quello, che conuenga aprencipe. Attissima a far fare di grandi errori, tanto ad Ambasciatori, quanto ad altri che trattano seco.

472.3 Viz obraz, jaký o něm kreslí Paolo Tiepolo u Alberiho III. str. 151.

ke straně 478

478.1 O stycích Maximilianových s protestanty českými mimo práce výš uvedené viz velmi důležitý článek Reimannův: Der böhmische Landtag des Jahres 1575 ve Forschungen zur deutschen Geschichte 1863. Reimann užil zpráv nuntia papežského, jimiž ku podivu osvětlují se události.

ke straně 480

480.1 O postavení utraquistů viz Tomka, O církevní správě strany podobojí v Čechách v Čas. Čes. Musea 1848, Borového, Die Utraquisten in Böhmen a monografie jeho o arcibiskupech Ant. Prusovi z Mohelnice a Martinu Medkovi, Jednání a dopisy konsistoře katolické i utraquistické a j.

ke straně 482

482.1 Touto proměnou kalendáře pověstným stal se mistr Petr Codicillus z Tulechova. Pověsti již před tím šířené, že ochotou touto zjednal si privilegium od císaře, aby mimo něho nikdo jiný nevydával minucí, potvrzeny byly vydáním minuce jeho roku 1585. Proto zpívána po ulicích potupná písnička: "Stal se Čechům protivný kus, - vyletěla jim z Prahy hus, - prodal ji mistr Codicillus." Až do r. 1587 svátek Husův i Jeronýmův vynechával, teprve v minucí na rok 1588 nejspíš na nalehání knihtiskaře, opět jej vložil (Srovn. Jirečkovu Rukověť I. 360.) Roku 1603 k rozkazu nejv. kancléře Zdeňka Albrechta z Lobkovic vypuštěn z kalendáře a k imprimování zapověděn byl "svátek a památka starodávná mistra Jana Husi a Jeronýma" ... "A aby táž památka dokonce k zahlazení přijíti mohla, každého roku kněží pražští na hrad pražský do kanceláře beze vší potřeby, toliko aby slovo boží se nekázalo na ten den, obsíláni a tam přes poledne zdržováni bývají". [Paměti Viléma hraběte Slavaty I. str. 239.]

ke straně 485

485.1 Borový, Antonín Brus z Mohelnice, str. 187.

485.2 Tributarii, jak nazývali se kněží v konsistoři, kteří cizí ženy měli a z nich mužům jejich plat dávali. (Sněmy české IV. str. 449.)

ke straně 487

487.1 Borový, Antonín Brus str. 130, a násl. Borový, Martin Medek passim. - O stavu kněžstva řeholního viz Tomka, Příběhy kláštera a města Police nad Medhují 1891.

ke straně 489

489.1 Borový, Antonín Brus, str. 210 a násl.

ke straně 490

490.1 Ibidem str. 165.

490.2 Ibidem str. 98.

ke straně 492

492.1 Fiedler, str. 321.

ke straně 498

498.1 O posledních letech Augustových viz Gindelyho Geschichte der böhm. Brüder II. str. 52-73. Gindely, jenž docela přesně přidržuje se vypravování bratří, zdá se mi vůbec velmi přísným k Augustovi. Protivníci jeho zachránili Jednotu, ale na jak dlouho? A zda učení jejich samo bylo tak přesné? Viz Jirečkovu Rukověť str. 33-35 a Müllera, Die Deutschen Katechismen der böhm. Brüder str. 212, 334.

498.2 Filipika proti misomusům z roku 1567. Uveřejněna jest v Čas. Čes. Mus. 1861, str. 373-381 (od Šafaříka, jenž nazývá ji mistrovským dílem řečnictví Českého) a (v překladu německém) od K. Müllera v II. příloze znamenitého díla jeho Die deutschen Katechismen der böhm. Brüder. Monumenta Germaniae paedagogica IV., str. 353-358.

ke straně 500

500.1 Historická díla Lasitského o Jednotě bratrské, kratší Commentarius a obšírná Historia v 8 knihách, zachována jsou nám jen kuse a neúplně. Rukopis Historie chován byl někdy v knihovně pana Karla Staršího z Žerotína, od něhož darován byl Jednotě. R. 1649 Komenský tiskem uveřejnil z něho osmou knihu o řádech a obyčejích Jednoty v původním latinském znění spolu s překladem českým, připojiv obsah druhých sedmi knih vedle některých výtahů z nich. O ceně díla toho, zvláště pro starší dějiny bratrské, viz Golla, Quellen und Untersuchungen zur Geschichte der böhm. Brüder I. str. 78-80. Lasitského historie o původu a činech bratří českých kniha VIII. v českém vzdělání Komenského otištěna jest v I. sv. Českobratrské bibliotéky, v Praze, 1869)

ke straně 501

501.1 Většina dějepisců líčících dějiny lutheranův a bratří jsou velmi přísni k oněm. Nikomu nepřipadne na mysl, aby pokoušel se o obranu stavů, tak žárlivých na svobodu svou a tak málo šetřících cizí svobody, jichž snahy politické špatně skrývají se za požadavky náboženskými. Ale všecky chyby nepadají zajisté na jejich vrub. Spravedlivo-li předně vyčítati jim, že o snášelivosti neměli představu takovou, jak dnes jí rozumíme ? Zda zvláště byli s to, aby získali pro ni Maximiliana? Ostatně bratří svými prohlášeními ospravedlňovali naděje, které zdráhali se potom uskutečniti, a malicherný odpor jejich zjednává jim právem výčitku obojakosti. Není pochyby, že měli plné právo nepříjímati konfessi augšpurskou, ale povinností jejich bylo vyznati jasně víru svou. Dáti a zase vzíti nelze. Pilné studium pramenův uveřejněných v IV. svazku Sněmů českých nezůstavuje, tuším, žádné pochybnosti v této věci; členové Jednoty jeví bázlivost ducha a lhostejnost k obecným prospěchům strany protestantské, čímž vysvětluje se rozhořčení jejich společníků.

ke straně 505

505.1 To jsou slova žáka Blahoslavova Orlíka (Jirečkova Rukověť I. str. 82.) O Blahoslavovi mimo často uvedená díla všeobecná možná poučiti se ze zajímavého životopisu Gindelyho v Čas. Č. Musea 1856 a z článku Slavíkova v Osvětě 1873. Ostatně nelze žádnou z prací o něm uveřejněných pokládati za konečnou. Nezdržoval jsem se dlouho jeho historií, poněvadž s hlediska obecných příběhů mají důležitost toliko poměrnou. Blahoslav byl člověk velkého srdce, ale nebyl velikým mužem. Jediný znamenitý skutek jeho života jest boj s Augustou, a nepřihlížíme-li k tomu, že neznáme ho dobře, nevíme ani jistě, zda úspěch jeho byl velmi šťasten pro Čechy. Jako theolog nemá ani ducha tvůrčího, ba ani ducha vždy přesného. Od doby biskupování jeho Jednota kloní se víc a více ku kalvinísmu, ale změna není ani dosti smělá, ba ani svědomá. Blahoslav byl sic ozdobou strany své, ale s hlediska lidského nemůže býti přirovnán ani k Augustovi ani k Lukášovi.

ke straně 507

507.1 Sněmy české 1574-1576, Praha 1886 sv. IV. str.34-35

ke straně 508

508.1 Sněmy České IV, str. 58.

ke straně 509

509.1 Theiner, Annales ecclesiastici sv. II., 452 a násl. Listin sbírky této užil již Reimann, Der böhmische Landtag des Jahres 1575 ve Forschungen zur deutschen Geschichte 1863 str. 259-286. Reimann velice šťastně opravil a doplnil vypravování Gindelyho, takže velmi často mohu jen opakovati vývody jeho.

ke straně 512

512.1 V posledním článku proposice královské Maximilian vyslovoval ochotu vyhověti žádostem stavů často opětovaným, "aby zase učení pražské k vzdělání a dobrému všeho toho království, z kteréhož učení stav duchovní i světský zdržen bývá, tudíž také mnohé osoby z cizích zemí dítky své, kteréž by se řeči české učily, raději do Prahy, nežli kam jinam dávaly, zase vyzdviženo býti mohlo ... protož J. M. C. o tom žádné pochybnosti nenese, že sobě stavové tuto vysoce důležitou a jim samým požitečnou a prospěšnou věc se vší bedlivou pilností poručenu míti budou, tak aby ta vedle poddaných žádostí pokudž nejdříve možné, s dobrou příležitostí k vyřízení svému přivedena byla". Sněmy české IV., str. 175.

ke straně 513

513.1 O věcech polských viz zprávu Tiepolovu v IV. dílu Alberiho. Srovnej též monografii Pilińského, Das polnische Interregnum von 1572-1573. Podrobné vypsání kandidatur cís. Maximiliana II. a soupeře jeho pana Viléma z Rosenberka podal Th. Wierzbowski ve spise ruském Dve kandidatury na pol'skij prestol'(1574-1575) Varšava 1889. V české literatuře historické poprve pojednal o těchto snahách rodu Habsburského V. V. Tomek v Čas. Čes. Musea 1851 (Srovnej Athenaeum 1892, str. 116

ke straně 514

514.1 Bratří zveličují zajisté příznivé úmysly Maximilianovy naproti kacířům. Za předchozích úrad obeslal prý arcibiskupa a dlouho s ním rozmlouval: "není-li on u příčině, že se to tak prodlívá, že odpověď straně pod obojí není dána, nelibost svou při tom oznamuje, a že by chtěl, aby se v pokoji snášeli, nebo nemůže proti pod obojím býti, sub una habent mandatum ecclesiae a druzí sub utraque habent mandatum Christi, a J. M. že neráčí býti ani proti Kristu ani proti církvi, protož rád by, aby k pokoji bylo směřováno" (Sněmy čes. IV. str. 396). - Jest na jevě, že tato řeč nebyla do slova tak pronesena, ale zdá se, že vyjádřuje dosti věrně mínění císaře, který snad hleděl brániti zakročování arcibiskupovu.

514.2 Viz ve Sněmích českých jakýsi denník úřední o sněmování (IV . str. 311). Katolíci prohlašují, že otázka netýká se jich, že nemohou zakročovati ve věcech utraquismu. Srovn. diarium Sixta z Ottersdorfu, ibidem str. 326. - O zakročení arcibiskupově viz Borového Antonín z Mohelnice str. 224.

ke straně 515

515.1 Ibidem str. 322. Jan z Valdšteina pokoušel se zbuditi dávné vášně národní proti náboženství německému, ale starého záští bylo již zapomenuto. Srovn. str. 393-394.

ke straně 516

516.1 Vypravování bratří, ač dost opatrné, vyznačuje přece dosti jasně tyto různosti. Pan Karel z Bibersteina, jeden z členů velikého výboru zvoleného k vypracování nové konfesse, ve sporu s pány bratrskými "správců bratrskýeh dotýkal štípavě, že pány vládnou a jim rozkazují, a kdyby jich nebylo, že by snadně srovnali, dotýkal i pýchou, neústupností." Sněmy čes. IV. str. 423. Nebýti odporu starších, spojení bylo by se stalo, jako stalo se později, když vedení Jednoty dostalo se do rukou šlechty v událostech r. 1609. Viz Sněmy české IV str. 405, 407 a j.

ke straně 517

517.1 O účastenství duchovních správců, zvláště br. Jana Kalefa při jednání pánů bratrských v poradách sněmovních roku 1575 hojné a zevrubné zprávy zaznamenány jsou v XI. foliantu archívu bratrského, jenž jediný jako vzácný klenot chová se v českém museu (sign. 2. G. 10). Zvláště důležity jsou tu podrobné zprávy br. Daniela Jindřicha Švarce ze Semanína, čilého jednatele a bystrého pozorovatele událostí za doby předběžného jednání o konfessi čes., kdy br. Kalefovi pro těžkou chorobu oční nebylo možná vydati se do Prahy. Později v měsíci červnu br. Švarc upozorňuje br. Kalefa na "praktiky vlaské", že císař jest již jiné mysli i vůle než prve, rád by byl rozdvojení, aby příčinu měl nepovolovati k tomu snesení. In summa o císaři co jest a co myslí, těžce se kdo domysliti může (Sněmy čes. IV. str. 436. Jiné zprávy zaznamenány jsou od br. Kalefa a Ondřeje Stefana. Zápisy bratří o sněmování a listy o událostech za sněmu r. 1575 uveřejněny jsou ve Sněmích čes. IV, str. 392 - 469.)

ke straně 518

518.1 Zápisy bratří str. 396-398.

518.2 Za rozmluvy ve Znojmě řekl prý Crato císaři: "Milostivý císaři! mezi těmi všemi reformacími a což jich koli odstoupilo od římské církve, já nenalézám žádné podobnější býti první cirkvi apoštolské, quae faciem primitivae ecclesiae repraesentaret, tak jakž se z psaní apoštolských i skutkův vyhledati může, jako jest fratram Valdensium seu Piccardorum." Na to J. M. C. odpovědíti ráčil: "Tak jest, pravdu pravíte, Crato, aniž my nenalézáme." Sněmy čes. IV. str. 397.

518.3 Pan Jan z Žerotína obeslán byl k císaři; tento vzal ho k sobě do vozu i jeli spolu a mnoho císař tu s pánem mluvil, až i to mezi jinými věcmi: "slyším, že poně pikharté jíž od konfessí své pustili a k těmto pod obojí přistoupili;" - řekl mu pán z Žerotínu: "Milostivý císaři! aby od konfessí své měli bratří pustiti, nic o tom nevím, žádají oni při své konfessí zůstaveni býti a svých řádích." ... Dí císař: "Co pak tomu páni Pražané říkají? oni se hlásají, že jsou praví husité a také při svém náboženství zůstávati chtějí;" řekl pán z Žerotína: "Bratří, kterými pikharté říkají, ti jsou, milostivý císaři, praví husité, oni to náboženství v čistotě mezi sebou zachovali až posavad, o čemž v konfessí své a předmluvě na ni V. C. M. podané široce vypsali." Řekl císař: "Tedy mají pikharté svou konfessí?", odpověděl: "Milostivý císaři! mají, však ji V. C. M. i kancionál německý podali." Dí císař: "O kancionalu víme, než konfessí aby nám dána byla, nepamatujeme se a rádi bychom ji viděli," Pan Pruskovský tu připomenul, že jest podána a že někde v Vídni zůstala. Takž císař: "může býti, že jest tam, ale abychom v ní čtli a ji měli, nepamatujeme." Ibidem str. 425.

ke straně 519

519.1 Bratří byli ducha prostého, i oddávali se lehce illusi. Jinak nemohu si vysvětliti naděje, jež několikrát skládali v Maximiliana. Okolo r. 1557, to jest v době jeho největšího zápalu protestantského, již nedobře o nich smýšlí jako pravý lutheran; později víra jeho ochladne: může-li to býti důvodem k domněnce, že chýlí se k sektě nejradikalnější?

519.2 Postavíme-li se na toto stanovisko - a celý souhrn rokování, tuším, vyžaduje toho, - chování lutheranů k bratřím vysvětlí se mnohem snadněji a jest daleko méně odporné. Myslí se vždy, jako by lutherani byli ovládali situaci: v skutečnosti nebylo toho nijak, jak dokázaly události. Bylo třeba dobývati svobody a proto spojení všech rozkolníků bylo potřebno.

ke straně 521

521.1 Sněmy české IV, str. 189.

521.2 Ibidem str. 190.

ke straně 522

522.1 Ibidem str. 185.

522.2 Ibidem str. 213,

522.3 Praesertim cum regnum sit illud a communibus imperii romani negotiis plane remotum. Doklad u Reimanna str. 267.

ke straně 523

523.1 Gindely, Geschichte der böhmischen Brüder II., str. 166.

523.2 Mimo Prahu, kde na Šmerhově a jinde na dvou místech bratří mívali shromáždění a kázání za velikého shluku šlechty i lidu, a mimo Ml. Boleslav, kde vedle znovu otevřeného sboru v starém klášteře minoritském zřízen byl nový sbor, kam lidí jen se hrnulo, podle žaloby konsistoře utraquistické bratří schůze své a posluhování u velkém počtu nejen po domích, ale již i v kostelích činili ve vsi Vidimi na zboží pana Jiříka Hrzaně z Harasova, ve vsi Nechanicích na zboží pana Mikuláše Pecingara, ve vsi Stěžeřích na zboží pana Šťastného Pravětického z Pravětic, ve vsi Boharyni na zboží dědiců pozůstalých po nebožtíku panu Jistřibském, ano i v městě Turnově v jednom domě sbor sobě vnově zarazili. V okolí Prahy sbory bratrské byly v Čičovicích, Nižburce, Dubči a na Tuchoměřicích, kde sídlo míval správce sboru pražského (r. 1575 r. Václav Preis). Viz Sněmy čes. IV. str 432 a 434.

523.3 Skutek je tím památnější, že Lobkovc byl nejvyšším sudím zemským, to jest držitelem jednoho z předních úřadů. - Diarium Sixta z Ottersdorfu str. 353. - Vypravování bratří jest úplnější. Císař prý stěžoval si do stavů, že "se tak lenivě a ospanlivě sněmuje"; pan z Rosenberku omlouvá stavy: věci, o nichž se rokuje, jsou veliké a zasluhují, aby vážně byly projednány. Maximilian odpírá, nikdy prý nepronesl slov jemu připisovaných: "a vás, pane sudí, ptám se, slyšel-li jste vy to od nás, abychom to mluvili a ovšem stavům vzkázatí mělí?" K tomu pan sudí odpověděl: "Jáť za jiné, nejmilostivější císaři, nemám, než že jste tak ráčili mluviti, a tak sem já také slyšel". I odepřel císař, že jest toho nemluvil, aby on sobě stěžovati měl, ale že některé osoby z stavu rytířského, sobě stěžují, že se lenivě a ospanlívě sněmuje, "ale abychom měli mluviti, že my sobě stěžujeme, toho není a tomu odpíráme". Tehdy pan sudí řekl: "V. M. nejmilostivějsí císaři, ráčili ste mluviti". I odpověděl císař s velikým hněvem a s proměnnou tváří: "My se odvoláváme na tyto, kteříž také přítomni byli, že sme tak nepravili". I řekl císař k panu Španovskému: "Slyšeli-li jste vy nás tak praviti?" A on cosi odpověděl, že žádný neslyšel co a všecken se bál. A když pan sudí přece na svém stál, že jináč neslyšel, než jakž stavům oznámil, řekl císař: "Již tedy, kdyžkoli budem míti s vámi mluviti, musíme při sobě svědky mívati proti vám budeme-li chtíti právi zůstati." (Sněmy české IV., str. 443) Otázka sama o sobě nebyla příliš důležitá, a možná, že stal se nějaký zmatek, tím spíše, že král česky mluvil velmi špatně; ale výjev je význačný. Chování pánů katolických nebylo mnohem uctivější nežli chování evangelíků.

ke straně 525

525.1 Sněmy české IV. str. 447.

525.2 Ve středu na den sv. Bartoloměje (24. srpna, když přední náčelníci evangelíků se sešli, objevil se mezi nimi Reyhart Štrejn, president komory dvorské, s poselstvím od císaře. Prosil jich, aby nežádali odpovědi veřejné a před sněmem, a to z těchto příčin: "nejprve, že ustavičná psaní o to sobě činěná od papeže má, aby toho nijakž nedopouštěl, čeho stavové žádají, pod klatbou; druhé, že od krále hišpanského, od krále franského, od kurfiřtů duchovních tolikéž, jestliže toho dopustí zde království tomuto, jakožto hlavě, že potomně okolní jiné země jakožto oudové témuž chtíti budou, a tak že nemalé rozrtžení by přišlo; slibujíc král hišpanský J. M., jestliže toho nedopustí, synům jeho dvěma, které v Hišpanii má, po smrti své znamenité dvoje království dáti; kurtiřtové pak duchovní slibují, že chtějí J. M. druhým dvěma synům největší dvoje biskupství dáti: a tak kdyby to dovolení J. M. stavům na žádost jich stalou publice do sněmu jíti a vepsáno býti mělo, poněvadž se sněmové tištění ven z země, sem i tam, roznášejí, že by snad potomně i těm osobám to se dostati mohlo, a tak tudy že by dědicové J. M., i J. M. o to přijíti musili. Ale že jim J. M. C. milostivě připovídati ráčí, všecko to, což stavové pod obojí při J. M. žádají, milostivě dovoliti, a nad to výš milostivě i majestátem svým potvrditi, tak aby on i budoucí králové čeští nemohli jim stavům pod obojí v tom žádné překážky činiti, a podle toho i král Rudolf, aby od sebe týmž způsobem stavům takovouž konfirmací aneb certifikací učinil, a stavové že budou moci na tom přestati, a jiní národové nebudou věděti ani tomu rozuměti, jakým způsobem stavům pod obojí toho od J. M. C. dovoleno jest ... Co se pak konsistoře pražské dotýče, J. M. že laskavě žádati ráčí, abychom se o ni nedrali. Jakoukoli sobě stavové konsistoř nařídí, že jim toho J. M. též dovolovati ráčí, nebo s touto že nic nesvedou, a zvlášť, poněvadž ustavičně vždycky o to, aby zkažena nebyla, papeže stará. A když se jí žádný spravovati nebude, sama pomalu že zhyne, a zemrouc tito stavové že budou moci sobě to, jak budou chtíti, naříditi." (Sněmy české IV. str. 452.) - Není proč nevěřiti tu v upřímnost Maximilianovu, a o takové vůbec rozřešení zjednána shoda. - V poselství presidentově je však jedno místo temné: císař nabízí schválení svého prohlášení i "majestátem svým". - Gindely překládá Majestätsbrief, a bylo by ode mne dosti odvážné, popírati překlad jeho. Však jak lze tato slova srovnati s kontextem ? Dlužno-li věřiti, že Maximilian učinil chybu, která lehko vysvětlí se jeho neznalostí češtiny? Či jde o tajný list, jakým na příklad bylo prohlášení Poděbradovo bískupům? Však jisto je nade vši pochybnost, že nemůže býti řeči o závazku úředním a veřejném.

ke straně 526

526.1 Reimann, str. 272.

ke straně 527

527.1 Mezi desíti osobami stavovskými, kterým cís. Maxmilian učinil toto ústní ubezpečení, nebyl účasten žádný člen Jednoty Bratrské.

527.2 Sněmy české IV. str. 460.

527.3 Do této asi doby klade se zajímavý výrok Maximilianův. Bratr Švarc potkává se s Cratonem a radostně oznamuje mu dobré zprávy došlé z hradu: "Vím o tom," odpovídá Crato, nebo po odchodu stavů byl jsem u J. M. a mezi mnohými řečmi J. M. C. ráčil říci: "Quomodo illis hoc denegare possem, cum ego sim ejusdem religionis?" (Sněmy české IV, str. 454) - Jakého náboženství? mohli bychom se tázati. Zajisté víra Maximilianova nebyla živou vírou, o níž mluvili bratří.

527.4 Pouhé ústní prohlášení Maximilianovo přestávalo celkem na neurčitém slibu snášelivosti a na svolení, aby zvolen byl jistý počet defensorů pro věci náboženské (Sněmy čes. IV, 239); zároveň potvrzovalo závazky královy ku katolíkům a zahrnovalo v sobě zachování konsistoře.

527.5 Možná však, že při obřadu posvěcení vynechána byla otázka tradicionalní: "Vis sanctis ecclesiis, earumque ministris tutor et defensor esse" (Ibidem str. 265), i dopisovatel vévody bavorského není docela spokojen. Co však bylo ještě podrobností, jimiž stavové mohli býti uráženi a znepokojováni!

ke straně 528

528.1 Politická snesení sněmu roku 1575 vydána byla ve Sněmích českých IV. str. 269-300

528.2 Diarium Sixta z Ottersdorfu ibidem str. 369.

528.3 Ibidem str. 387. Šlechta popírala stavu městskému též právo voliti osoby, které na Karlštein jeti měly pro korunu. "Přednost v vyšších místech a úřadech zemských těm dvěma stavům samým náleží". Vyšší stavové vraceli se k theorii Rendlově.

ke straně 529

529.1 Reimann str. 275.

529.2 Theiner, Annales eccles. II str. 20.

ke straně 530

530.1 Máme dosti četná líčení posledních okamžiků Maximilianových; podrobnostmi různí se poněkud; velmi podrobné vypravování Dietrichsteinovo, jež podává Gindely (II, str. 225-228) zdá se nejhodnověrnější a svědčí o tom, že císař měl vůli zcela jasnou nepřijmouti svátost. Biskup naléhá naň, aby se smířil s Bohem. - Již jsem to učinil. - Lituje-li hříchů svých? - Ano. - Umírá-li v církvi katolické? - Ano. - To bylo poslední slovo jeho. Zda bylo opravdu proneseno a co možná z něho souditi?

530.2 "Uznejme osobní vlastnosti jeho", dí Maurenbrecher, jemu spíše příznivý, "dobré záměry jeho a především volnou snášelivost všeho vyznání, kterou vynikal daleko nad dobu svou". Však historie, nelítostná ve svých soudech a nepřístupná osobním úvahám, nemůže než odsouditi ho neodvolatelně. Ku konci vlády jeho Německo je více rozděleno než kdy jindy, strany politické a náboženské pohnutější. Právě z tohoto zmatku nevyhnutelně vzchází válka třicetiletá. (Sybels Historische Zeitschrift VII str. 380). Stejně platí to o Čechách jak o Německu.

zpět na obsah