|
- Denis | - Konec sam. české | - |
Rudolf II. - Čechy v posledních letech XVI. století. - I. Konsistoř utraquistická. - Bratří, jich činnost literarní: kancionaly; bible Kralická; katechismy a konfesse. Školy. Stále znatelnější sblížení s kalvinisty. Mravní vliv a příčiny slabosti. - Lutherani, veliká převaha číselná, bezvládí mravní. - Reakce katolická; jesuité. První kroky proti kacířství. Sněmy roku 1585 a 1603. - Václav Budovec z Budova. - II. Ústava: král a sněmy. Sedláci a páni. - Stav hmotný: finance. - III. Život veřejný. - Literatura. - Samostatnost národní a cizí immigrace. Hrozící válka občanská.
Většina lutheranů jest právě tak přísná k Rudolfovi, jako shovívavá k Maximilianovi, a přísnost jejich jest poněkud přílišná právě tak, jako shovívavost jejich není vždy oprávněná. V skutečnosti chyby Maximilianovy znovu objevují se u Rudolfa, a jestliže následky jejich zdají se osudnější, není to vždy proto, že jsou mnohem význačnější. Panovníku přísluší zajisté velká část zodpovědnosti za neštěstí, které kalí vládu jeho, avšak sluší připomenouti, že situace, kterou zdědil, byla jednou z nejtěžších; zajisté snadnějším úkolem bylo nastoupiti po Ferdinandovi nežli po Maximilianovi. Nad to Evropa střední v poslední čtvrti XVI. století zmítána jest horečkou, jejíž síla stále roste až ke hrozné krisi války třicetileté. Katolíci, kteří od roku 1555 střásali svou zmalátnělost, neskrývají déle svých choutek panovačných; protestanté, rozhořčení porážkami svými, po dlouhé době ztrnulosti sdružují se opět k nejtužšímu úsilí: vášně dosahují největší prudkosti a vzbuzují krajní rozhodnutí; za takového vzájemného rozčilení úmluvy a vytáčky nejsou více na místě, a politika kolísavá, kterou Maximilian provozoval bez velkých obtíží, propadla nenapravitelnému nezdaru. Jako syn ani otec nebyl by lépe uchránil stát od stroskotání za této bouře.
Nepozorujeme opravdu, že by způsob, jímž Rudolf hleděl vládnouti, velice se lišil od prostředků, které málem zdařily se předchůdci jeho. Rudolfovi právem vytýkati můžeme toliko, že pohnutky chování jeho byly rázu poněkud nižšího. Postavení Maximilianovo a jeho liknavost vysvětlují se aspoň částečně, instinktivní nenávistí sporů náboženských a nejasným tušením vlády snášelivé; Rudolf nepřeje si smíření sekt, ač nemá potřebné síly, aby odhodlaně postavil se v čelo strany, o jejíž vítězství se snaží. Váhání jeho pochází ne z vyššího poznání, které prošlo mnohou nejistotou a proto zachovalo si jakousi úctu pro svobodu, ale z nedostatečné odvahy, kterou boje unavují a matou. Tento rozdíl mezi otcem a synem vyplýval spíše z vychování nežli z povahy. Maximilian vyvíjel se za vlivu hlavně německého, žil v ovzduší, fanatismem méně prosyceném. Rudolf byl vychován od jesuitů; všecko kouzlo umění jejich nedovedlo panovníka bojácného a nemužného přeměniti v neohroženého bojovníka víry; však měl-li srdce slabé, aspoň přesvědčení jeho nekolísalo nikdy. V této stránce Rudolf II. jest jaksi přechodem mezi Maximilianem II. a Ferdinandem II. povolnější než onen a méně pevný než tento.
Jako Filip II. také Rudolf myslil, že povinností a prospěchem panovníků jest potlačiti kacířství a zničiti onu svobodu svědomí, která nešťastnou dobou jim byla uložena. Proto nepřekvapuje nijak, že dosednutí jeho na trůn přijato bylo od rozkolníků s největší nedůvěrou. Sklamal obavy jejich právě tak, jako Maximilian zmařil naděje jejich. Nepostačovalať platonická ochota, aby církvi přinavrácen byl národ odloučený od Říma po více než dvě století; k tomu třeba bylo dobrých i zlých vlastností, jichž jemu stejně se nedostávalo. Byl spíše rozkošnický, nežli ctižádostivý, a sama pobožnost jeho byla jen povrchní. Jako otec jeho i on miloval hudbu, umění a ženy. Dědičná náklonnost u něho zvýšila se i vytříbila. Vkus jeho byl jistější, sbírky jeho bohatější; avšak pohrouzen ve své zábývky nevěnoval věcem státním ani stálé pozornosti ani vážného účastenství. Protože byl marnivý i pohodlný, zakládal si přede vším na zdání moci, kdežto vykonávání její svěřoval rádcům často neschopným a nepoctivým. Lhostejnost jeho více než přesvědčení činila jej hříčkou v rukou několika fanatických rádcův, a jimi veden vrhal se slepě v zápasy, jichž vždy netušil; největším nebezpečenstvím obyčejně nebýval vytržen z netečnosti své, a zoufalé prostředky vnuknuté mu blouznivou obrazotvorností jeho, špatně sestavené a špatně prováděné, pudily jej k nenapravitelné katastrofě.
Panování jeho bylo bohužel dosti dlouhé, aby dostavily se všecky následky chyb jeho, tím spíše, že chyby ty stíženy byly stářím. Zkušeností mírní se lidé prudcí a léty moudří lidé nepokojní; věkem slábly Rudolfovy velmi nedostatečné síly činné, kdežto rostoucí obtíže vyžadovaly právě vůle jistější a ruky pevnější. Starost o věci státní obětoval vždy více svým zábavám a rozkošem; obklopil se intrikány a dobrodruhy a v astrologii a v alchymii hleděl zapomenouti na své strasti. Rozum jeho se zatemnil, tak že míval opravdové záchvaty šílenství, jež často prodlužovaly se na celé měsíce. Trůn zdál se osiřelý: veliké bylo pokušení pro nespokojence, kteří chtěli střásti moc; nebo pro ctižádostivce, kteří toužili po panství.
Téže doby v celé Evropě katolíci a protestanté byli ve zbrani. Obráncové víry vyčkávali jen záminky, aby počali výpravu křížovou proti kacířství, a evangelíci varováni jsouce prudkými otřesy hrozící bouře chápali, jak potřebí jest, aby jejich svobody náboženské a politické uchráněny byly ode všelikého sporu; vzhledem k chování jich odpůrců nejprostší opatrnost velela jim, aby slavně dali si potvrditi sliby od panovníků vymožené, kteréž tito nepokládali za závazné. Bouře vznášející se nad Evropou snesla se na Rakousko, uspíšena jsouc nejen chybami panovníka, ale i tím, že strany tu byly prudčí, situace napjatější a nejistější - nad to, že Habsburkové postavením svým, ne-li povahou, byli náčelníky koalice reakcionářské, a že budoucnost protestantismu závisela ponejvíce na moci, kterou vykonávali nad bezprostředními poddanými svými. Nepokoje, jež vyplňují druhou polovinu vlády Rudolfovy, jsou takto jen episodou krise všeobecné a počátkem rozhodného boje, který svádí se v XVII. století mezi obránci a protivníky jednoty římské.534.1 I.
První léta panování Rudolfova byla celkem dosti pokojná. Skutečný nezdar sněmu roku 1575 zůstavil ve straně protestantské jistou malátnost. Defensoři nemajíce moci složili úřad svůj. Po dvakrát stavové žádali Rudolfa, aby obnovil právo jich osazovati konsistoř utraquistickou, ale žádosti jejich učiněny byly velmi bázlivě a proto snadno zamítnuty.534.2 Šlechta protestantská zdála se neschopnou právě tak smělého odboje jako rozvážného podrobení; nade vše přála si, aby od ní nebylo požadováno hrdinství. Dokud nebyla přímo zasažena v právech svých, sledovala události lhostejně, nestarajíc se o budoucnost, spokojila se okamžitým klidem, ze kterého se těšila, chladně pohlížejíc k rozvratu, kterým podvracovány byly životní síly země. Věci vyvíjely se způsobem obvyklým již po tolik let: katolíci organisovali se, lutherani nepokojně a žárlivě sledovali pokroky Jednoty, bratří váhali a utraquism zmíral konečně.
O tomto nebylo by třeba již ani mluviti, kdyby občas dávné záměry Ferdinandovy nebyly se znovu objevily a kdyby rádcové Rudolfovi nebyli pokusili se užíti konsistoře ku potírání propagandy protestantské. Bylať již jen strojem válečným, jehož užívali katolíci, a přeludem, který marně hleděli oživiti. Úlohou jí ukládanou rostla neoblíbenost její, a lutherani ve větší nenávisti a opovržení měli administratory utraquistické nežli arcibiskupa. Hněv proti nim byl zvláště veliký ve městech, která jsouce skoro všecka protestantská, občas byvala nepříjemně překvapována mandaty královskými, jimiž obnovována stará nařízení, odsuzovány novoty a na místo podezřelých kazatelův ustanoveno dosaditi kněze řádně posvěcené.535.1 Jediným účinkem nařízení těchto bylo, že udržovaly v zemi tajnou nespokojenost a stálou nejistotu, aniž opravdově prospěly moci konsistoře. I v Praze, kde klientela její byla vždy věrnější, a kde větší bdělostí dvoru zdržována byla smělost novotářův, administratorům snášeti bylo stálé urážky. Sami konšelé, královi zvolenci a bázliví pomocníci podkomořího, nakládali velmi neslušně a pohrdavě s náčelníkem církve národní. Obsílají administratora s konsistoří, kteří potom "na odiv lidu před světnicí radní nastáti se musejí a když purkmistr a konšelé přijdou, řeknou: 'Seďte páni konsistoriani!', toť celá jejich uctivost a vážnost k otcům svým duchovním". Na boží tělo "předkové, mladí staří, šli, každý svíci v ruce nesouce, na procesí, všickni cechové, purkmistr a primas. Ale nyní, ač to dekretem císařským poručeno, nejdou; a jestliže jdou někteří, nejsou ani horcí aní studení, a služebníci a písaři jejich z oken vyhlídají a prstem sobě na své pány ukazujíce jim se smějí. Jiných procesí neúčastní se než dvě baby na polo umrlé a z literatův a pánů radních žádný se neukáže."535.2 - V městech venkovských postavení bylo ještě horší: úřadové neoznamovali radám městským listy administratorovy, potlačovali staré obřady, nechtěli přijímati kněží od konsistoře jmenovaných, zastávali se těch, na něž ona žalovala, neodpovídali na dotazy její. Kněží posilu majíce ve svých patronech, nic nedbali obsílek konsistoře, i vraceli jí listy neotevřené. A přece nároky její byly skromné: nežádalať na vinících ani odvolání ani pokání, nejvýše jen slib, že neupadnou do starých bludů; aby zalíbila se obcím městským, ochotně potvrzovala volby kněží nejvíce podezřelých. Marná zbabělost: nedostalo se jí ani zdánlivého zadostučinění, jímž by se byla spokojila. Mimo města královská moc její byla ještě chatrnější, sotva že tu a tam několik šlechticů udržovalo s ní ještě styky. Její pravomoc soudní nebyla nikým zachovávána. V rozepřích, které slušely vždy soudům duchovním, jako na příklad ve věcech manželských, soudy městské osvojovaly si nejvyšší moc, nevšímajíce si nijak žalob autority církevní.
Tato nešťastná konsistoř, zahrnutá opovržením a ošklivostí, žebrala na všech stranách za pomoc - u krále, u katolíkův, u arcibiskupa, však všudy potkávala se jen s ústrky, a sotva dostalo se jí ledabylé a hrdé ochrany. Od roku 1571 záležela již jen z několika starců, kteří snažně prosili panovníka, aby ráčil je propustiti z těch povinností, ve kterých nekonali žádné služby; po dlouhá léta stesky jejich byly marny. Když Rudolf konečně svolil, aby vystřídáni byli v úřadech svých, nový administrator Václav Benešovský hleděl pokorou dosáhnouti přízně arcibiskupovy, učinil přísahu poslušnosti (1581),536.1 uznal nálezy koncilia Tridentského, protože "se strana podobojí od strany pod jednou v ničemž nedělí."536.2 - Co úřad jeho představoval již tehdáž a k čemu byl, poznal záhy. Arcibiskup neodpíral mu vznešené přízně své, však s podmínkou, že uzná bez ohrad nejvyšší moc jeho; k prospěchu svému užíval nejen logiky událostí, ale i vůle císaře Rudolfa, kterýž, ač z politických důvodů zachovával konsistoř, nepřál jí nijak; ano i většina kněží opovrhujíce vlastními náčelníky svými hledali jinde pomoci opravdové a vedení pevnějšího. Z nálezů konsistoře, nebyli-li s nimi spokojeni, odvolávali se k arcibiskupu, v případech těžkých žádali ho za radu. Král dovolil hejtmanům na panstvích svých dosazovati na fary jemu příslušící kněze katolické, nebude-li kandidatův utraquistických: hejtmani vědouce, že horlivost jejich nebude za zlé pokládána, překročovali nemálo instrukce své. R. 1581 císař arcibiskupovi poručil ke správě a dozoru všecky fary podobojí na panstvích svých Pardubském, Dobříšském, Brandýském, Křivoklátském a Chlumeckém: kandidati utraquističtí obraceli se k němu, administrator nebýval tázán o radu při osazování far, ba nebyla mu ani vždy ohlášena. Administrator Václav Benešovský neodhodlal se k úplnému odřeknutí, kterého žádáno po něm: málo kdo zřekne se rád náčelnictví, byť bylo i jen dle jména. Ostatně utraquistům bylo zemříti jako nenapravitelným nekajícníkům; snažně dožadovali se přízně arcibiskupa, ale křičeli o zradě, když tento vážně pojímal jich sliby poslušnosti. Dávné hádky obnovily se, a administratorovi dostalo se ostrých výtek: učinil by prý lépe, nežli míchati se do věcí, po kterých mu nic není, kdyby aspoň někdy pilněji dohlídal k farám v pražských a jiných městech královských.537.1
Jeho činnost mohla tu opravdu býti dostatečně zabavena. Jakou vážností tenkrát vynikalo kněžstvo utraquistické, poznáme, pohledneme-li na držitele předních úřadů: někteří z nich jsou vzory veselého života_ Administrátor měl synovce Matouše Benešovského, známějšího pode jménem Philonomus. Byv nejdříve vychovatelem, potom několik let ztrávil při hospodářství a přijal k sobě jako za ženu nějakou Salomenu, osobu pro nezachovalost z Prahy katem vymrskanou a vyvedenou. Protože při hospodářství se mu nedařilo, předsevzal si vstoupiti do stavu duchovního i zkoušel učení uveřejniv překlad epištol sv. Ignacia: v předmluvě naříká žalostně nad zkázou mravů za doby své, jak prý se "nyní mezi námi jednota ruší, víra klesá, poslušenství a poddanost vrchnostem duchovním hyne". Tato lítost odměněna byla vikářstvím při kostele sv. Víta. Matouš na odiv stavěl smýšlení přísně katolické a získal si tím přízeň nejen arcibiskupa" ale i legata papežského i samého dvoru císařského, jehož snahám o korunu polskou obratně se zalichotil v předmluvě ke Gramatice české rozmožené českým překladem několika žalmů.537.2 Literatury užíval k tomu, aby domohl se uprázdněného tenkráte proboštství kolleje Všech svatých. Mistři kolegiati, málo potěšení ctí míti jej za společníka, zbavili se ho tím, že rychle zvolili za probošta Petra Codicilla. Matouš když byl marně pokoušel se popříti platnost volby, odešel zkusit štěstí svého na Moravě (1579). Byl jmenován farářem v Kouřimi na podacím brněnském, brzo však znesvářil se s úřady, jež konečně vypověděly ho z města; odvolal se z rozhodnutí jejich a obtěžoval biskupa Olomouckého až byl uvězněn. Navrátiv se do Prahy vymohl si na nejvyšším kancléři Vratislavu z Pernšteina slib, že mu nápomocen bude v dosažení nějaké bohatší prebendy. Stále toužil po svém probošství, v promemoriu podaném nejvyššímu kancléři vypočítával zásluhy své a rádce císařovy zahrnoval osvědčeními oddanosti své. Mistři, jichž bylo dotázáno, zamítli ho však nelítostně: jeho kandidatura nemůže býti vážně pojímána, neníť ani strany jejich pod obojí, ani professor ani žák university pražské, sám uznává, že nekonal studií řádných, a slibuje jen, že po jmenování svém doučiti se chce filosofii. - Odmrštěn byv s této strany Matouš změnil záměry své a nepochybně pomocí katolíků jmenován byl opatem kláštera Emauzského. Klášter Emauzský nebo "na Slovanech" založený od Karla IV. byl jedním z nejslavnějších založení v Čechách a správa jeho svěřována obyčejně jen proslulým duchovním.538.1 Však sotva byl v úřad uveden, Matouš utuchl v oddanosti své ku víře katolické a přemýšlel již toliko, jak by vesele promarnil svůj čas: v klášteře zřídil kuželník, vystavil ptáka k střílení a zval veselé druhy, právě tak málo úzkostlivé jak on sám; potom odhodiv všeliký stud, postoupil Salomenu nějakému krejčímu a s velikou okázalostí slavil svatbu s dcerou jakéhosi šenkýře pražského, jménem Prasátka. Klášter změněn byl v krčmu: věník vystrčen a trubači zjednáni; veselých hostů byl s dostatek; ale peníze mizely rychle; když důchody nepostačovaly, pustošeny lesy klášterní.538.2 Arcibiskup i konsistoř stěžovali si u rady novoměstské; Matouš nedbal toho, spoléhaje na ochranu konšelů. Když však pohoršení bylo příliš křiklavé, byl roku 1590 zbaven úřadu svého a vypověděn ze země.538.3
Administrator Václav Benešovský dávno byl syt nevděčného úřadu svého. Již roku 1585 žádal, aby z něho byl propuštěn: utratil prý, co prve zachoval a pro velikou nouzi donucen jest šaty s sebe prodávati. Neplechy synovce jeho odňaly mu poslední špetku zbylé odvahy. - Matouš zahrnoval jej urážkami, prohlašoval ho za zrádce a odpadlíka; - konečně sproštěn byl úřadu roku 1590. Tento stařec neduživý byl náčelníkem dost ubohým; aspoň mravy jeho byly čisté a úmysly jeho upřímné. Nástupcem jeho stal se někdejší kanovník Všech svatých na hradě Pražském Fabian Rezek Strakonický (1590 až 1593), který zrazoval církev, jejíž osud mu svěřen; na škodu utra - quistů klonil se brzo k lutheranům brzo k bratřím, posléze smířil se s církví římskou a zemřel jako kanovník olomoucký. Ostatně věřící rádi užívali ochoty jeho: penězi každý na něm získal, co chtěl. Bylo velice nákladné míti kněze utraquistické: obce městské musily je sháněti z daleka, platiti jim cestu, posílati je do Prahy "na průbu", která záležela ve sloužení mše. Zvláště tato cesta působila měšťanům největší nesnáze: často stávalo se, že kandidati jim se nevraceli, berouce s sebou peníze na cestu i vyžádanou zálohu. Za Rezka bylo snadno obdržeti osvobození, jen když dary a penězi dovedli přikloniti ho k sobě.539.1 V skutku i ti, od nichž byl zvolen, znali ho dobře, ustanovivše mu za assessora Pavla Paminonda, jemuž uloženo, aby bedlivě pozoroval všecko jednání jeho a královské kanceláři zprávu dával o každém kroku, který by se mu zdál podezřelým. Po dvouletém tomto důstojném působení Paminondas obdržel v odměnu opatství na Slovanech, uprázdněné sesazením Matouše Benešovského (1590). Zvláštní to utraquista: takové bylo záští jeho proti novotářům, že raději si vyžádal za pomocníka kaplana katolického, než by přijal kněze ženatého. Napravil nepořádky správy Benešovského a znovuzřídil a vysvětil kapli svatováclavskou, která za předchůdce jeho oltářů byla zbavena a k postavení vinného lisu upotřebena; však když chtěl potlačiti svátek Husův539.2 a obnoviti obřad římský v kostele sv. Mikuláše na Podskalí, věřící jeho zbouřili se; smrti unikl jen útěkem, vrátil se opět po několika letech, nedovedl lépe udržeti se a málem by byl otráven býval. Nástupcem Rezkovým v úřadě administratorském byl kněz ženatý Václav Dačický z Brozan (1594-1604).540.1 Nejvyšší správa církve utraquistické kolísá takto mezi lutherany a katolíky, a za tohoto střídání mizí stará strana husitská, aniž možná určiti dobu, kdy zaniká docela. - Smutná to agonie zneuctěná pohoršením a pohanou! Prameny nezůstavují žádné pochyby o zvrhlosti nižšího kněžstva utraquistického. Roku 1590 kněz Václav Nepomucký, farář lišanský, žaluje pokrývače Jakuba, že se k jeho ženě nenáležitě měl. Tovaryš před soudem líčí výjev takto: farářová u Rejčků v hospodě byla opilá, že téměř na nohou státi nemohla. "Já jí řekl: Málo jsi se napila! na to ona nadala mi mi lotrů". - Roku 1600 měšťané Rakovničtí žalují na faráře senomatského, že s manželkou svou lidem poddaným, když skrz Senomaty obilí k městu jejich vezou, v cestu vchází a od nich na překup též obilí kupuje; tudy "nám nemalé zkrácení činí; odkudž nedostatek chlebů a ječmene toho týhodne býti počal a chudý lid nemálo nad tím úpí". Jiný kněz Vít Žatecký ze Zbečna "po šenkovních domech přeplněn silnými nápoji se vadí a rvaček dopouští ... v domu farním dobyv se nočně do pokoje, kde hospodyně na odpočinutí s děvečkami byla, s nimi nevážlivě svou vůli provésti usiloval, potom je na poctivosti nařekl". Všickni kněží utraquističtí nedopouštěli se ovšem neřestí tak hanebných, ale ovcí prašivých bylo mezi nimi hojně, za mnoho nestáli ani ti, kdo byli nejlepší. Není ani jediného dopisu konsistoře, v němž by nebylo výtek nebo stížností, a dle toho, co jsme vypravovali o ní, nemůžeme viniti ji z přílišné přísnosti.
Naproti tomuto nenáhlému a nebohému rozkladu Jednota bratrská dospívala k nejstkvělejšímu stupni svého rozvoje, vybavujíc se z tradicí mystických, aniž však v nejmenším pozbývajíc mravní ušlechtilosti své. - Působením vždy častějších styků s protestanty západními právě tak jako výsledkem logického rozvoje učení svého bratří blížili se zjevně k demokratickému zřízení církví kalvinských a presbyterianských. Moc biskupů byla vždy víc obmezována autoritou užší rady a tato rada sama byla jen výronem synodů, jichž shromáždění bývala častá a činnost převážná. Jen mezi bratry českými uskutečnilo se revolucionářské slovo Lutherovo: "Každý člověk je knězem" a jako laikové se sluhy božími závodili v ctnosti a zbožnosti, právě tak sdíleli se s nimi též o správu církve.
Zároveň kněží zbavovali se řádů téměř mnišských, jimž tak dlouho podléhali. Coelibat icněží upadl v zapomenutí, ba i mezi biskupy a členy užší rady byli kněží ženatí. Nemusili již jako dříve oddávati se práci ruční, vždyť štědrostí věřících většině jich poskytnuty statky a důchody, takže mohli plně věnovati se povinnostem úřadu svého. - Těmito změnami vážnost jejich nevzala nižádné újmy. Vzdělání jejich a oddanost zajišťují jim vliv, takže v úctě a něžné příchylnosti získávají opět část ztracené moci úřední; laikové spravují církev, ale oni vedou laiky. Farář utraquistický nebo lutheranský jest kaplanem šlechtice, s nímž sotva lépe se nakládá než se služebníkem. Kněz bratrský je přítel, vůdce, důvěrník, pravý hlasatel slova božího, před nímž osoby nejmocnější sklánějí se uctivě.
Tato přeměna ohrožena však byla nebezpečenstvím. Doba tehdejší vnikala do domu Hospodinova. Čím více nových přívrženců nabývala Jednota, tím více bylo se obávati, aby nevloudily se do ní živly nečisté; dosti je příkladů, kde pokrok duchovní zakoupen byl jistým poklesnutím mravním. Zdá se, že Jednota nebyla by unikla všeobecného osudu: slabost lidská vítězí vždy nad svatostí nauk; menšina kazí se již tím, když stane se stranou vládnoucí. Jednotlivé dekrety svědčí již poněkud o znepokojení náčelníků, vyznačujíce jakousi vlažnost u víře a příliš velikou náklonost ku přepychu; tu i tam chyby těžší, rozpustilosti ano i cizoložství.541.1
I při těchto řídkých slabostech Jednota zůstávala věrna svému původu a poslání; za všeobecného rozvratu a lhostejnosti byla podivuhodnou školou dokonalosti a čistoty a v generaci prosáklé sobectvím představovala pěstování idealu, oddanost a obětavost. Byla útulkem všech duší ušlechtilých, uražených nebo rozrhořčených neřestmi doby své a nesmazatelný znak vtiskovala všem, kdo vyrostli za vlivu jejího. Žili v poslušenství písem svatých a připomínali si apoštolů dle příkladů učitelů svých mistra Jana Husi a Petra Chelčického. Jednotu a lásku dokazovali skutky dobrými, jedni druhým posluhujíce skrze lásku ducha, ctnostný život vedli, pokorný, tichý, zdrželivý, trpělivý, čistý. A k tomu jedni od druhých přijímali naučení, napomínání, výstrahy i trestání a každý o druhého pilnost měl k vzdělání a ku polepšení jeho.542.1
Tato vážnost a zdrželivost byly vlastnostmi, jimiž bratří vždy se vyznamenávali, toto pohrdání marnostmi světskými, tato ušlechtilá snaha, uskutečniti království boží zde na zemi, která Jednotu všecku činí tak úcty hodnou, stávají se nevýslovně vznešenými, když členové její oddávají se vyššímu vzdělání duševnímu a povznášejí se do sfér nejvyšších. Nic není podivuhodnějšího nad postavy velmožů vyrostlých v této škole; idee demokratické, posílené a očištěné evangeliem, živě udržují se v tomto stavu a pronikají nejslavnější vůdce jeho. Touto přísnou kázní duchové zocelují se, jediná myšlenka je ovládá, konati všecku povinnost svou. V každém okamžiku denním cítí, že je pozoruje oko boží, nemají jiné vůle než vůli Jeho, neznají jiné obavy než aby nezbudili hněv Jeho. Žádná zkouška není jim břeměnem, žádná oběť postrachem. Václav Budovec z Budova a Karel starší z Žerotína, jmenujeme-li jen nejslavnější - co bychom mohli uvésti těch, kteří v postavení skromnějším náleželi k téže rodině duchovní - chybovali, ale nikdy neklesli. Přirovnati je můžeme toliko k některým kalvinským šlechticům francouzským, kteří jako oni s vznešeným duchem spojují vroucí pobožnost a podivuhodnou ctnost. Jsou chloubou svého národa a byli by zajisté zasloužili býti výkupem chyb jeho; stali se však jen jeho obětmi smírčími.
Základním rysem učení bratrského jest, že každý jest sám zodpověden za spasení své; věřící neskládá vůli svou a svědomí své v ruce správce, který na něho přenáší milost boží; jemu vlastní silou jest povznášeti se k pravdě a víře. - Z toho pochází potřeba vzdělání. Reforma česká osvobozením svědomí lidského ze jha církve, od první chvíle pečovala o to, aby všem umožnila čerpati přímo z pramene života, čísti evangelium. Z počátku škol bylo pořídku a methody špatné; kněží a otcové hospodáři byli na místě učitelů, a horlivost nahrazovala vědomosti. Později Balbín diví se, když v Rychnově uprostřed kázaní vyrusen jest babičkou, kteráž opravuje chybný citat jeho z písma svatého. Obyčej čtení byl tak rozšířen u bratří, že protivníci jejich myslili; jakoby čert je učil; postačí prý, aby sedlák vstoupil do Jednoty a již umí čísti, ale jakmile vystoupí z ní, hned zapomíná vědomosti své.543.1 Dekrety často rodičům připomínáno, že povinností jejich jest vyučovati dítky své. I mladé dívky čítávaly evangelium, ženám ukládáno, aby učily je čísti, šíti, psáti a bdíti "aby nic zlého nevniklo v srdce jejich".
Po dlouhý čas bratří spokojovali se tím, netoužíce po vyšších studiích, jež zdály se jim neprospěšné, ba nebezpečné. Po učitelích svých žádali více zbožnosti než učenosti. Právě s vědou a zbožností mnišskou roztržky vnikly prý do církve.543.2 Kněží jejich Lukáš, Krasonický a j. měli však již tehdáž rozsáhlé vzdělání, ale zdá se, že neporozuměli výhodám z něho vyplývajícím, a věřící celkem splétali vždy nevědomost s prostotou srdce. Literarní činnost správců jejich bývala mnohým spíše předmětem nepokoje nežli povzbuzení - ob čas obnovováno nařízení, jímž zapovídalo se kněžím uveřejňovati knihy pode jménem svým nebo vydávati tiskem jakýkoli spis bez svolení užší rady; i práce, které schválili, nerozšiřovali, ale tajili je před jinověrci a rozdávali jen svým věřícím.544.1 Konečně bratří poznali škodlivé následky takové opatrnosti, jež podnětem bývala mnohého podezírání, i odkládali znenáhla plachost, kterou kárali všickni cizí protestanté. Okolo roku 1540 obvykli si posílati některé mladíky. na dokončení studií jich do Německa nebo do Švýcar, později zřídili školy nižší v Čechách a na Moravě. Vyučováno tu hlavně slovu božímu, a byť methoda jejich nerůznila se asi podstatně od způsobu, všude jinde užívaného, však kázeň tu bývala zajisté lepší a horlivost učitelů větší; brzo pověst těchto škol byla taková, že i lutherani a katolíci tam posílali dítky své a že přicházeli žáci i ze zemí sousedních.544.2 Vyšší škola založena byla v Ivančicích; vyučovalo se tu řečtině a hebrejštině, a správa její svěřena slavnému učenci Esromu Rüdingerovi;544.3 pro žáky své vydal parafrasi žalmů svědčící, že na ní zabýváno se exegesí. Kněžím dostávalo se vychování zvláštního, velmi pečlivého, obyčejně studovali několik let na universitách; již roku 1575 skoro čtyřicet studujících dlí takto v cizině, aby připravili se k posvátnému úřadu.544.4
Mezi bratřími bývalo vždy hojně spisovatelů; počet spisů složených od členů Jednoty páčí se skoro na třetinu vší produkce literarní v Čechách za XVI. století, znamenitá to účast, pomyslíme-li, že nikdy netvořili více než desetinu všeho obyvatelstva. V letech 1457-1620 známe asi 150 spisovatelů vyšlých z řad jejich a více než 500 děl sepsaných od nich, a co jich zmizelo za následující bouře! Seznam neustále vzrůstá a nikdy nebude úplný.544.5 K tiskárnám jejich v Mladé Boleslavi (hora Karmel) 1500, v Litomyšli (hora Olivetská) 1507 a v Bělé 1519 přidružily se později tiskárny na Moravě a zvláště v Ivančicích přenesená později do Kralic, z níž vyšla nejslavnější díla, jež kdy tiskem vydala Jednota. Páni z Žerotína povzbuzovali správce osvícenými sympathiemi svými a podporovali je penězi. Některé knihy vytištěné bratrem Zachariašem Solínem, nejslavnějším kněhtiskařem českým, směle mohou postaveny býti po bok proslulým pracím hollandských kněhtiskařův Elzevirů.545.1
Spisy bratří dělí se ve dvě velké skupiny: náboženství a dějiny. Knihy náboženské jsou díla polemická, katechismy, zpěvníky a překlady písem svatých. Poznáváme tu, jak Jednota dovedla pronikati duši až do hlubin jejích, nezanedbávajíc žádného účinného prostředku; bratří jako vychovatelé mají jen jesuity sobě rovné - jsou sice méně obratní, ale upřímnější a rovněž mistry v umění vlouditi se do duše a zmocniti se člověka celého. Katechismy byly dvojí, jedny rozsáhlejší; opatřené jakýms aparatem učeným a určené zvláště pro cizince a pro učitele; druhé, mnohem rozšířenější, malé katechismy; krátké, přesné, prosté, podivuhodně přizpůsobené pokorným srdcím, která nalézala tu odpověď na všecky otázky, jistého vůdce ve chvílích pokušení a pochybností.545.2
Kancionaly545.3 vyhovovaly potřebám citu a obrazotvornosti. Z počátku asketism bratří zavrhoval malířství a zpěv; jednou z příčin oddělení jejich od Říma byly obyčeje modlářské: modlitby zpívané cizím jazykem, nádherné obřady, zpěvy, trouby, všecken děj mše, obrazy, ornáty v očích jejich byly jen nebezpečným rozptylováním; oko a ucho bylo ukojeno, ale duše odvracela se od věcí věčných. Znenáhla upouštěli od této výlučné přísnosti. Není dosti, aby učení uspokojilo rozum, musí mluviti k srdci; všecky city melancholie a naděje, povznesení k Bohu, výkřiky bolesti a radosti došly výrazu svého v kancionalech. Zpěvy věřících se střídaly se sbory kněží, dodávaly pobožnosti jakéhosi rázu dojemného a poetického, aniž odnímaly jí vroucí prostotu její. "Hluboce nábožný cit lidu," praví dějepisec, který nemůže býti podzírán ze zvláštní náklonnosti k Jednotě, "vyléval se v těchto nápěvech, které duši zpívajícího povznášejí k Bohu. Jako dávný epos ani kancionaly nebyly dílem jednotlivce, ale téměř celý národ je skládal a právem lze tudíž tvrditi, že v těchto kancionalech obsaženy byly dějiny náboženského vývoje a posvátné poesie slovanského lidu na Moravě. Kancionaly byly výkvětem národního života; když tento zanikl, umlkl také onen zpěv."546.1
Tyto kancionaly možno rozděliti ve dvě skupiny. První skládány . byly obyčejně od biskupů: Lukáše,546.2 Roha,546.3 Macha,546.4 Izraela546.5 a Blahoslava;547.1 literarní a poetická cena jejich jest větší nebo menší, ale celkem vyznamenávají se snahou po přesnosti dogmatické; jsou to veršované perifrase katechismu, rozdělené na kapitoly; v nichž postupně stopujeme hlavní články víry. Skladatelé přede vším hledí poučiti věřící a hluboce proniknouti jejich ducha vědomostmi potřebnými k spasení; věda theologická nahrazuje tu dosti neúplně inspiraci. V druhých, které jsou obyčejně bezejmenné, podivujeme se někdy půvabu, svěžesti, ryzosti a síle citu, jež připomínají na nejrozkošnější a nejdojemnější písně národní. V době, kdy básníci povolaní jsou tak prostřední a tak planí, po povídavosti jejich pociťujeme radostné překvapení, čteme-li tyto verše, v nichž zrcadlí se duše slovanská, tak přístupná dojmům přírodním, tak prostá a něžná.547.2 O těchto písních duchovních vším právem platí slova Herderova: jsou prodchnuty prostotou a zbožností, vroucností a duchem lásky bratrské, kterou nedovedeme nápodobiti, protože zmizely charakteristické rysy, které tlumočí.547.3 - A nejen v kostelích písně duchovní zpívány, bylyť částí samého života věřících, každá hodina denní, každá práce měla píseň svou. "Vaše chrámy," dí Rüdinger, v předmluvě věnované Žerotínovi, "zpěvem předčí všecky ostatní. Kde možná poslouchati tak často písně chvály, díků, modlitby nebo poučení? ... Jaké ohromné to bohatství! Váš poslední kancional obsahuje 743 písní a co jich ještě nebylo nikdy uveřejněno! Více než jednou tolik! Celé shromáždění zpívá a činně účastní se takto služby boží. Co v žalmech hebrejských zdá se nenápodobitelným, bylo podivuhodně vystiženo v písních vašich. Hluboké bylo pohnutí mé, když jsem je slyšel poprvé ... A tyto zpěvy neslýcháme jenom ve sborech veřejných, ale i v rodině, v domě vašem i druhých pánů, při modlitbě ranní a večerní, před jídlem a po něm."547.4
Častá vydání kancionalů dokazují, jaké místo zaujímaly v životě veřejném i soukromém.548.1 Bývala to kniha nejoblíbenější, proto vydávána také s největší péčí. Některá vydání jsou pravými uměleckými díly. Kancional Ivančický z roku 1576 a Kralický z r. 1581 a 1615 jsou opravdu slavné,548.2 ale stejně proslulé jsou mnohé jiné. Miniatury, arabesky, inicialky svědčí o vynikajícím nadání. Malířství po době úpadu povznášelo se a osvojujíc sobě prostředky Vlachův a Němců, zachovalo si přece původnost svou. "Kancionaly české," píše učený archeolog, "co do krásy a zdařilosti obrazů v nich obsažených se vyrovnávají nejvzácnějším toho druhu plodům, ježto knihovny a musea ve Vídni, Mnichově, Berlíně, Benátkách, Miláně, Bruselu a Paříži chovají. Nevím však, zdali se kde nalézá tak velkolepých, ozdobně a genialně provedených začátečných liter, jakými se zpěvníky naše honosí."548.3 Bohatí páni čeští platívali 25.000 až 30.000 zlatých za tyto vzácné exempláry.
Vedle kancionalů knihou u bratří nejvíce čtenou bylo písmo svaté. V Čechách vyšlo již šestnáct překladů evangelií,548.4 když bratří uložili Blahoslavovi, aby z řeckého jazyka přeložil Nový zákon; pracoval o něm po dlouhá léta i vytvořil dílo všecky dřívější pokusy daleko převyšující a jedno z nejznamenitějších jak věrností smyslu tak lepotou slohu.548.5 Starší na prosbu kněží a četných věřících podnikli potom překlad celé bible. Přípravy k tomu konaly se velmi pečlivé: mladíci posláni do Vittenberka a do Basileje, kde zůstali po několik let, aby nabyli rozmanitých vědomostí k těžké práci své potřebných. Mnozí dosáhli nejvyšších úřadů v Jednotě a proslavili jméno své v literatuře české. Vyžádali si pomoci dvou znalců hebrejštiny, proslulých tehdáž ve světě vědeckém. Nejvyšší vedení bylo nejprve v rukou Ondřeje Štefana,549.1 později Isaiáše Cibulky549.2 a Jana Aeneaše.549.3 Zpráva o záměru jejich rozšířila se a způsobila jisté znepokojení mezi katolíky. Biskup Olomoucký Vilém Prusinovský vymohl si od Maximiliana mandat, kterým zapovídáno bratřím tisknouti něco bez vyššího schválení; nařízení císaře Rudolfa o tiskárnách a tiscích (1580) čelilo hlavně proti bibli zamýšlené. Tyto nesnáze nezalekly však bratří, ostatně oporu jak šlechetnou tak bezpečnou nalezli v panu Janu starším z Žerotína. Bible počatá v Ivančicích dokončena byla na Kralicích: znamená se dosud jménem tím. Skládala se ze šesti dílů čtvercových, z nichž první vyšel 1579 a šestý, obsahující Nový zákon, Blahoslavem přeložený, roku 1593. Papír jest pevný, tisk velmi pečlivý; na okrajích zevnějších jsou poznámky, na krajích vnitřních odkazy na místa podobná a krátká oznámení obsahu. Angličané teprv o půl století později pokusili se o věrný překlad písma sv.; překlady Vlachův a Francouzů nikterak nelze srovnávati s původním dílem bratří, ano i překlad Lutherův jest mnohem podřízenější; "málo jest ještě národů," velmi pravdivě dí Komenský, "kteříž by tak pravdivě, vlastně i jasně svaté proroky a apoštoly v svém jazyku mluvící slyšeli."550.1
Výklad velice obsáhlý a zajímavý svědčí o znamenité učenosti pro dobu onu; překladatelé znají nejen otce církevní a klassiky řecké a latinské, ale i archeologii hebrejskou; poznámky historické a filologické jsou četné a tak přesné, jak dopouštěla toho vědecká znalost tehdejší doby. Ale zároveň skladatelé nezapomínají nikdy, že první povinností jejich jest povznášeti mysli k Bohu, a takto bible Kralická jest vzácným pramenem zpráv o mravním stavu společnosti tehdejší a o pravém učení Jednoty.
Forma je podivuhodná. Vytýkány sice tu a tam některé odpory a poklesky, vyčítáno překladatelům, že přeložili totéž slovo textu řeckého nebo hebrejského slovy různými; to však jsou jen maličkosti, kterými neoslabena nikterak cena celku. Komenský právem vyslovil, že Jednota nebyla neplodna, ježto zanechala světu příklad nejčistší kázně, bezvadných mravů a bibli Kralickou. Katolíci sami, ač rádi obviňovali bratry, že proměnili slovo boží, spravedlivě posuzovali toto veliké dílo. "Podle všech zdání," čteme ve spise Žáčku z r. 1668, jehož původcem byl jesuita Steyr, bible Kralická "nad jiné české knihy vlastněji, pěkněji a pilněji vytištěna byla, způsob jejího písma nemůže se než nad míru chváliti." Jesuité Constantius a Steyr vydávajíce překlad bible pro lid katolický, čerpali často z díla bratří, a když žák jejich, kněz řádu pavlánského, Fr. F. Procházka chtěl opraviti tuto bibli svatováclavskou, dosti prostřední, přiblížil se ještě více k bibli Kralické a veřejně uznal služby prokázané Jednotou literatuře české. Protože u bratří zachoval se duch demokratický a že nevyšli ze styku s lidem, studia jich neoddálila se od národa, i čerpali ze samých zdrojů jazyka. Byli sic i před nimi velicí spisovatelé, ale od této doby počíná se teprve jazyk klassický. Bible stala se čtením všech, kněží i laiků, pánův i poddaných, boháčův i chudých, jí dokládáno se neustále, znali ji nazpamět a z ní učili se zároveň poznávati slovo boží i mluviti čistě a správně česky. Působení bible Kralické srovnáváno bylo s vlivem bible Lutherovy v Německu; snad není tím ještě dosti řečeno, vždyť od té doby až po dnes všickni znamenití spisovatelé čeští vzdělali se v této škole.
Zdá se, že bratří vědomi si byli úlohy vychovatelské, k níž byli povoláni; vlastenectví jejich, příliš křesťanské, aby bylo válečné a výlučné, béře odvetu svou v této formě literarní. Spisovatelé jejich ustanovují pravidla skladby a pravopisu, očisťují a obohacují slovník a jejich zásluhou perioda nabývá plnosti, vznešenosti a souladu před tím neznámého. Všickni spisovatelé jsou přímo nebo nepřímo žáky jejich a která jména mohla by se postaviti v XVI století vedle jmen Blahoslava a Komenského, Žerotína a Budovce, Skály a Slavaty, kteří všickni byli členy Jednoty a prošli školami bratří ?
Vliv jejich nepůsobí pouze na řeč a sloh; všecka produkce z této doby má ráz ducha jejich. Literatura XVI. století, kde poněkud cennější díla obrazotvornosti jsou tak řídká, - vážná, rázu přísného, poněkud chladného, nemnoho rozmanitá a hlučná, ale poctivá a přísná, chtějící spíše poučiti nežli pobaviti - jest odleskem vládnoucí methody a myšlenky těchto jansenistů, kteří chtějí jen vykonávati povinnost svou a nikoli rozvíjeti půvaby své. Jejich hlavní zásluhou literarní jest přímost srdce jejich. Píší jen, aby dokázali něco, vyvrátili námitku, opravili fakta nebo připomenuli tradice.
Bratří jsouce rozptýleni, přinuceni skrývati se, vydáni udavačství a pomluvám, musili býti zvlášť opatrni, aby zachovali nařízení svých biskupů, usnesení svých synodů, památku svých mučenníků, zkrátka vše, co tvořilo podstatu církve jejich; proto velmi záhy měli archiv, v němž uschovávány byly všecky písemnosti důležité. Archiv shořel sice r. 1546 v Litomyšli, ale byl obnoven v Ml. Boleslavi přičiněním zvláště Jana Černého a Blahoslava, i pokračováno v něm od té doby s velikou péčí. Třinácte foliantů v Ochranově551.1 a foliant chovaný v král. museu českém jsou nejvzácnějším pramenem pro dějiny české XVI. století. Přirozená a chvály hodná byla snaha použíti tohoto materialu: po sběratelích následovali kronikáři, po nich dějepisci.552.1
Česká škola historická vydala na počátku XVI, století dílo prvního řádu v Kronice pražské písaře Bartoše, jenž živými a svěžími barvami vylíčil soupeřství Paškovo a Hlavsovo.552.2 Neměl však následovníka. Knihy památné Sixta z Ottersdorfu jsou jen sbírkou listin o odboji roku 1547.552.3 Od té doby dějiny vypravují se jen od humanistů, kteří snažili se češtinu přizpůsobiti latině a události zakrývali temným závojem okázalé rhetoriky své. Jeden spisovatel všah skvrnou je této školy rozvláčné a jednotvárné, totiž pověstný Václav Hájek z Libočan. Dějepisci nové doby odsuzují ho přísně, a nevole jejich jest oprávněna: neměl ani za mák úsudku kritického a jest zodpovědným původcem nebo bezděčným šířitelem pošetilých bájí, které až do dnešní doby znetvořovaly dějiny české. Však nechybělo mu nadání; vypravování jeho jest prosté, jasné a zábavné; proniknut byl duchem starých kronikářův a je-li prašpatným vůdcem, jasně osvětluje aspoň duševní a mravní stav vrstevníků svých.552.4 - Protože nebyl podezřelý z kacířství, ve dnech pronásledování, kdy každé dílo psané jazykem českým bylo sebráno a spáleno, on jediný nalezl milost v očích jesuitů. Čtenáři libovali si v tomto románu, který hemží se malebnými podrobnostmi, a jemu náleží zásluha, že v lidu zachovala se některá jména a některé pověsti, poslední to drobty historie národní, slabé svazky, které poutaly přítomnost s minulostí. Jednou z oněch podivných náhod, které ničí všeliké předvídání, stalo se, že úřední historiograf zachoval nejasnou vzpomínku na dávné dni samostatnosti, a jestli památka arcikacířů nezaniká úplně, jakási čest, ne-li zásluha o to, náleží jemu. Tyto bezděčné služby prokázané národnosti české, jsou ku prospěchu jeho, tak že nemůžeme odepříti mu dobrodiní polehčujících okolností; však při vší dobré vůli nelze dějepisce spatřovati v tomto kompilatoru nesvědomitém a nechutném.
Pravé a jediné představitele historiografie české v XVI. století dlužno hledati v Jednotě bratrské. - Nejprve Matěj Červenka553.1 obrazotvornosti živé a ducha pronikavého, později Jan Černý553.2 a zvláště Jan Blahoslav,553.3 okolo něhož utvořila se opravdová škola historická, "jakovéž" dle úsudku soudce nejoprávněnějšího "sotva na kterém jiném místě nalézti lze."554.1 Posledním představitelem školy této, nejznámějším, ale ne nejznamenitějším, jest proslulý spisovatel mistr Adam Daniel z Veleslavína, veliký knihtiskař (1545-1599)554.2 Nebyl ducha vynikajícího; většina prací jeho jsou vzdělání nebo překlady, a vlastní díla jeho nevyznamenávají se ani původností ani hloubkou, a složení jejich často bývá pochybeno. Jeho kalendář historický554.3 svědčí spíš o pilnosti než o kritickém úsudku jeho. "Politia historica" je české vzdělání Lauterbeckova Regentenbuchu.555.1 Ale s důkladnou znalostí literatur klassických spojoval duši šlechetnou, lásku k dobru a vytříbený vkus. Byl střediskem všeho hnutí duševního za doby své: spisovatelé nalezli v něm ochránce šlechetného a rádce bezpečného. "Cokoliv učeného a vědeckého vydáno bylo v Čechách za vlády Rudolfa II.," praví Balbin, "Veleslavínem buď sepsáno nebo přeloženo neb opraveno neb aspoň vytištěno bylo." Vrstevníci jeho nazývali jej arcitypografem. Zvláště jako stilista proslavil jméno své za této doby. Nikdo neovládal jazyk dokonaleji, neučinil jej plnějším, zvučnějším a vznešenějším; nikdo také nemiloval ho láskou upřímnější a nepracoval horlivěji a svědomitěji o zdokonalení a rozšíření jeho.555.2 Spravedlivou odměnou služeb Jednoty jest, že spisovatelé čeští v době, kdy literatuře národní souzeno bylo zaniknouti, kupí se okolo jednoho z žáků jejích, dávajíce jí takto stkvělé svědectví vděčnosti a oddanosti.
Pravými velikány v oboru písemnictví za této doby nejsou však spisovatelé z povolání, nýbrž mužové činu, kteří vládnou mečem právě tak, jako pérem, Budovec a Žerotín, uvedeme-li jen nejpřednější. Jako ve správě Jednoty i tu první místo přechází od kněží k osobám světským. Paměti a řeči Budovcovy,555.3 Žerotínovy556.1 zápisky - zvláště listy jeho - jsou zajisté méně elegantní a méně pečlivě vyhlazené nežli předmluvy Veleslavínovy: co však na tom, jen když řečí pevnou a přesnou tlumočí myšlenku prodchnutou vlastenectvím a vírou. V rukou jejich spočívaly osudy národa v dobách rozhodných, a jestliže podlehli okolnostem a neblahému dědictví nakupených chyb, odvaha jejich nebyla překonána žádnou situací, aniž genius jejich předstihnut; duch vlasti vtělil se v nich a spisy jejich jsou jako závětí starých Čech. To jest poslední odkaz Jednoty zemi, korunování velkého hnutí duševního, které zbudila a kteréž událostmi děsně bylo přerváno.
Vším právem slušelo by podati přehled všech plodů literarních vyšlých z tiskáren bratří: ale oni nepsali pro slávu a k čemu bylo by toto neúplné vyjmenování knih? Tato jména neznámá mizejí rychle z paměti nezůstavujíce stopy. Jeden dojem aspoň setrvá; totiž ohromná činnost Jednoty, velké úsilí její a šlechetné ctnosti. Ze všech sekt křesťanských žádná snad nevdechla členům svým upřímnější lásku k povinnosti, žádná nezbudila vůdců znamenitějších. Co jim chybí ? - Bůh zahrnul je svými dary, rozumem, vzděláním, odvahou i výmluvností. Žádné sobectví nekalí činnost jejich, žádná nízká snaha nekazí program jejich. A přece podlehli. - Proč? Čeho bylo by jim ještě bývalo třeba, aby dosáhli vítězství?
Zajisté přišli příliš pozdě, boj byl již příliš pokročil - a velmi nešťastně, mravní síly země byly zničeny; podlehli osudné minulosti, a chyby otců jejich padly na ně a zdrtily je. - Nežalujme však hned příliš na nemravnost osudu! V pádu jejich i na ně spadá část zodpovědnosti. Podlehli z téhož důvodu, kterýž vždycky bránil Jednotě získati většinu národa. Nechť na venek měnila se jakkoli, přece zůstávala dílem Chelčického; zavrhla sice jeho dogmata, ale zachovala ducha jeho; jako v prvních letech idealem těchto v duchu a v pravdě pravých žáků Kristových bylo následovati příkladu apoštolského, života evangelického. Proč bychom se tomu divili ? Nebylo-li to podstatou jejich bytostí, zda dnes rozeznali bychom Jednotu jinak od různých sekt protestantských? - Proč bychom litovali toho? Není-li tu pramen všech ctností jejich?
Však i slabosti jejich a pádu. - Byli vyhnanci tu na zemi, a pravou vlastí jejich byla domovina příští. Skutečnost věcí urážela svědomí jejich, starosti světské zdály se jim zbytečným rozčilováním, které je odvracelo od myšlenek věčných, pouze opravdových; jejich poslušnost evangelia ochromovala odvahu jejich a zůstavovala jim nadšení jen pro mučennictví. Ve věcech jak víry tak i politiky nezbavují se nikdy jakési nepokojné plachosti. Myšlenka spasení trápí je, i strachují se, aby neposkvrnili duší svých dobrodružstvím. Po dlouhém úsilí přemohli sice hrůzu, kterou zbuzovala v nich vyšší studia, ale nikdy nepovznášejí se k idealu věd a umění, nerozumějí nezištnému zkoumání pravdy a krásy. Mají proslulé stilisty, znamenité historiky, učené theology; ale nemají vynikajících filosofů, ani nadšených básníků. Spisovatelé jejich jsou svědomití, poctiví, zalíbíme si je, mají nadání rozsáhlé, ale cítíme, jak jest obmezeno: vážnost a oddanost nepovznášejí se nikdy až k obdivu. Neznají oklik, ale také ne vzletu. Poslední v řadě velikánů jejich a ne nejmenší, Komenský, jest učitel opravdu podivuhodný. Paedagog - hle, poslední výkvět Jednoty. Práce jeho, hojné, zajímavé, pozoruhodné pro dobu jeho, v nichž jeví se duše upřímná, šlechetná, osvícená a milostná, přece urážejí nás stále. Čteme-li je, porozumíme hněvu a odporu Erasmovu proti oněm reformovaným, kteří pod záminkou vysvobození duší ze jha papežského překovávali železo polou spotřebované. Bylo by křiklavou nespravedlností přirovnávati bratry k jesuitům, vznešenou a přímou mravouku jejich ke všední obratnosti těchto; a přece co obojí přijali z humanismu? Především formule. Nevím sám, zda vítězství Jednoty, ač-li možné bylo, nebylo by zhoubněji působilo na pokrok rozumový nežli vítězství katolicismu. Nikde zaujatost theologická nejeví se zřejměji nežli u Komenského. On chce žáky své učiniti hodnějšími života příštího, k němuž tento jest jen trapnou přípravou. Obává se dokonce, že čtení starých klassiků protiví se duchu evangelia a navrhuje, aby učilo se latině z knih křesťanských, sepsaných v tom směru. "Však pak dítkám knížecím," praví, "za učitele nedávají fatkářů, šašků, kratochvilníků a podobných lehkých lidí, ale osoby vážné, vzácné, moudré, ctnostné. A máme my dědicům výsosti, Kristovým bratříčkům, za vůdce dávati oplzlého šaška Plauta? nečistého sodomáře Ovidia? bezbožného neznaboha Luciana, žertovného kejklíře Diogenesa? slepého šermíře Aristotelesa, básnivého rapsoda Plinia? chlubného Cicerona? ... Jest prý veliká v knihách mudrcův, řečníkův, básníkův složena moudrost. Odpovídám: Hodni jsou oslepení, kdo od světla odvracejí oči ... U boha toliko prvé jest světlo ... v písmích sám světa pán o svých skutcích velebná tajemství vynáší a z nejhlubších vnitřností všech viditelných a neviditelných tvorů základy odkrývá." - Na námítku, že písmo nás filosofii neučí, než pro theologii dáno jest, odpovídá: "Studnice moudrosti jest slovo Boha na výsostech přebývajícího. (Sir. I. 5.) Pravá filosofie nic není, než známost pravá Boha a všech skutků jeho, kteráž nikdež jinde kromě v písmích dokonale se nepředkládá. Což z nemalé částky Joh. Henr. Alstedius558.1 ve svém Triumphus biblicus ukázal, kdež základy všelikých umění a věd moudrých z samé biblí vyvedl."558.2 - Ba neukázal, Komenský se mýlí; není pravda, že věda nemá jiného cíle než hledati všudy stopy boží. Snižujeme ji a zapíráme, jakmile užíváme jí jen jakožto nástroje.558.3
A právě jako věda i život má cenu vnitřní, a bratří nepoznali toho. U Komenského převládá tichá naděje, že brzo spočine v klidu Hospodinově. Jeho zbožnost, dí Criegern, není ani lutheranská ani kalvinská, spíše kloní se k tomu, co nazýváme quietismem.558.4 Bratřím život jest povinností a nikoli radostí; boj zde na zemi jest podmínkou odměny příští. - Však k ovládání světa třeba jest povznášeti se nad něj a nikoliv odcizovati se jemu a k podmaňování duší nestačí pouhá ctnost, nespojuje-li se s některou ctižádostí a s velikou důvěrou a odvahou. Bratří dle svého obrazu utvořili si Boha, jenž náruč otvíral lidem dobré vůle; ale v písmě jest Bůh boje a světla, a na tohoto neodvážili se pohlednouti skrze blesky, jimiž jest obklopen.
Bratří seslabeni jsouce již touto oddanou malomyslností a tajným odporem hájiti zbraní světskou věci nebeské, byli ještě sklíčeni nedůvěrou, kterou cítili kolem sebe a která posílila se novou proměnou dogmatickou v Jednotě. Po době lutheranské dostali se nyní do období kalvínského. Od počátku byvše vábeni k západním reformovaným okolnostmi zevnějšími, jednoduchostí obřadu, přísnou kázní, demokratickým zřízením církví, znenáhla přijímali většinu nauk ženevských, zvlášť o svátosti oltářní: tou právě různily se mezi sebou jednotlivé sekty protestantské. Staré žaloby proti pikartům, jež dědily se pokolení od pokolení, staly se takto pravdivými, a na příště nebylo možné žádné shody upřímné mezi nimi a většinou pokrokové strany české. Cítili to, a opatrnost jejich vzrůstala. Veliké to bylo neštěstí pro ně, veliké také pro celý voj protestantů českých: bylť jako bez hlavy, nesmiřitelným rozrůzněním oddělen jsa od mužů, kteří vším ustanoveni byli k vedení jeho.
Zda na místě bratří v lutheranech nalezne vůdce potřebné? - Šťastná byla propaganda jejich. Posloužil jim výsledek sněmu roku 1575, třeba nedost uspokojivý. Na zprávu o ústupcích císařových lhostejní a bázliví dali se pohnouti k odtržení se od konsistoře a právě k lutheranům přistupovali skoro všickni odpadlíci od utraquismu. Nejprve páni. Ale přestup jejich brzo způsobil obrácení i poddaných jejich.
Jestliže tito váhali, páni měli neodolatelné prostředky přesvědčivé. "Jakého náboženství jest pán, takového i poddaní", bylo zákonem času toho a vyšší stavové, kteříž odporovali, když jim od krále byl vnucován, bez rozpakův ukládali jej poddaným svým. Z dosti četných stížností poddaného lidu lze souditi, že svoboda svědomí v XVI. století byla jen prázdným slovem, jedním z oněch hesel, jež strany píší na prapor svůj a na něž zapomínají hned po bitvě. Tu a tam kněží katoličtí byli vypuzeni nebo týráni; stížnosti arcibiskupovy nebo rozkazy panovníkovy byly ochranou jen velmi nedostatečnou.559.1 Z jednoho příkladu poznáme postupování pánův a stav duševní té doby.
V hrabství Kladském jakýsi Jachym Schmidt chtěl přinutiti sedláky Königshainské, aby stali se lutherany: ti však odmítli s velikou rozhodností; odbojníci byli zbaveni úřadu konšelského, biti holemi a uvrženi do vězení. Když někteří zemřeli, bylo zakázáno pohřbíti těla jejich do země posvěcené. Probošt řeholních kanovníků sv. Augustina v Kladsku chtěl zakročiti, a poslové jeho prosili Schmidta, aby pro náboženství neutiskoval více těchto ubožáků, "nejsa ani za biskupa ani za probošta od J. M. C. ustanoven." - Jsme katolíky, křičeli sedláci, nevěříme jinak než jako naše hlava a dědičný pán, císař, věří. - "Aj!" odpověděl Schmidt rozzuřený, "a kdyby císaře čert vzal, také byste pak chtěli s ním do pekla jeti?" - Kazatel lutheranský vmísil se v hádku svým hlasem kárajícím: "Kristus, Kristus jest hlava naše, nikoli císař." Sedláci vrženi do vězení ještě tužšího a nebyli propuštěni na svobodu dříve, než odpřisáhli katolictví.560.1 - A to dálo se na panství královském. A tento Schmidt byl císařským tajemníkem!
Katolíci rozhlašovali hlučně taková nemilá pohoršení; jakási báj počala se šířiti mezi mmi: lid prý tajně jest stále oddán staré víře své, která byla potlačena od pánů jeho. - "Lid jest výborný", píše farář oujezdecký. -- "Vaše Eminencí", píše druhý, "neuvěřili byste, jak lid zdejší je pobožný a katolický". V skutečnosti třeba mnoho odčísti. Tentýž farář oujezdccký vidí se opuštěným ode všech osadníků svých: "tento lid nezvedený, puzený zuřivou náklonností ku kněžím rozkolnickým a ke vší svobodě" upouští od obřadův úředních a hrne se na kázaní nějakého tkalce; farář udává věc úřadu městskému; vysmáli se mu, konšelé právě přivolali kněze kacířského. Lesník pana Berky neplatí desátek a o velkonocích s rodinou a čeládkou nešel do farního chrámu k svatému přijímání, nýbrž k onomu tkalci, kam i jiné osadníky posílal.560.2 - Úřední stížnosti na útisky sedlákův odsouzených ku kacířství přispívaly hlavně k udržení horlivosti katolíků bojujících; později chtěli tím omluviti odvetu svou. Zatím malý voj věřící drobil se rychle. I když připustíme upřímnou oddanost poddaného lidu k církvi římské, odpor jeho neměl vytrvalosti ani významu politického, kdežto ve stavích vyšších poměr rychle měnil se ve prospěch lutheranů. Nelze zajisté do slova věřiti prohlášení nejv. purkrabí Adama ze Šternberka, jenž na sněmě roku 1609 žádal záruk pro katolíky, protože "na jednu osobu pod jednou dobře se nachází třicet osob pod obojí." Číslice úřední ukazují aspoň, že jen čtvrtina stavu panského byla ještě katolická a sotva čtrnáctina stavu rytířského. V ostatním národě katolíci, kteří po dlouhý čas tvořili třetinu obyvatelstva, představovali brzo jen desítinu nebo dokonce patnáctinu.561.1
Na neštěstí tato číselná přednost lutheranů převážena byla velikou prostředností mravní. I tam, kde žádného nebylo potřebí násilí k zavedení víry evangelické, páni z jisté ani nepomyslili na to, aby potázali se dříve s poddanými svými. Z toho pocházelo dvojí zlo. Nešetřením práv poddaných způsobuje se u pánů jakýs úpadek duševní: kdo nešetří svědomí druhého, zaprodává levně své, kdož u věcech víry utíká se k moci připouští do jisté míry oprávněnost podobné soustavy a vydává se odvetě. Z pánů většina přestoupila z pohnutek hmotných, ale prospěchy protiví se obětem, a ve chvíli rozhodného boje ochromily odpor. Sedláci v případě nejpříznivějším zachovali si odvahu toliko trpnou; jejich resignace, často hrdinská po porážce, nemohla ji předejíti. Ostatně lutherani neměli ani organisace ani vyznání ani opravdového kněžstva. Protože každý šlechtic hleděl spíše využitkovati výhod reformace nežli zabezpečiti vítězství svých ideí, zanedbali obnoviti a dokončiti dílo navržené roku 1575. Faráři neměli nijakého vlivu, často žádné mravní hodnoty, a jednota víry nebyla chráněna žádnou autoritou.
Zlo bylo by prostřední, kdyby z toho zmatku byla se vybavila idea snášelivosti; na Moravě, kde rozkol byl tak veliký a sekty ještě četnější, sněmy přiznávaly každému právo starati se o spasení dle způsobu svého a v nenávisti měly toliko pronásledovatele. V Čechách nešťastným odporem víra, čím méně opravdová, tím byla výlučnější: lhostejnost dávala se tu v utiskování. Byl to skoro nevyhnutelný následek způsobu, jak tu rozvíjela se reformace, a povahy feudalní, jakou přijala. Přáním stavů bylo náboženství státní, to jest jedno z oněch náboženství, k nimž náklonnost přede vším jest objektivní a jež vykonávají se s jistým skepticismem, jež však rádi ukládají se druhým. Těžko je představiti si větší rozdíl naproti bratřím. Tito byli plaší a hrdinní, zatvrzelí a pokorní; lutherani naopak vlažní a výluční, násilní a náchylní k slabostem; první žili jen z povinnosti, a činnost jejich byla proto méně smělá a méně plodná; druzí zavrhujíce ideu povinnosti potlačovali jednu z podmínek potřebných k životu; celkem obojí byli neschopni dobýti světa, jedni proto, že mu byli příliš cizí, druzí proto, že mu byli příliš poddáni.
Vážnost okolností mohla zbuditi pozornost protestantů: však zdálo se, že nepozorují bouři na obzoru se stahující. Katolická reakce evropská, okolo roku 1575562.1 na chvíli přerušená, dávala se na nový postup. Ve Francii, v Německu, v Polsku, evangelíci pozbývali půdy; všecky nové pokusy jejich o propagandu zmařeny nešťastně; v zemích, kde moc jejich zdála se nejpevnější, oslabena byla náhlými otřesy a někdy i vyvrácena. Obráncové moci papežské, unášeni jsouce úspěchy svými, zdvojnásobňovali úsilí své. Nauky nejnásilnější vítězily. Sixt V. dosedl na stolec sv. Petra (1585-1590). Ve věcech víry, psal Justus Lipse, nelze dopouštěti ani milosti ani shovívavosti; pravou shovívavostí jest nemíti žádné, pro spasení mnoha lidí třeba ochotně obětovati některé. - Doktoři tehdejší většinou schvalovali vývody takové. Zbožností potlačena lidskost. Boj veden byl soustavně, podle plánu dřív ustanoveného; jesuité jsouce rozšířeni všudy a podivuhodně zpraveni o všem, ovládali pole válečné, zdržovali a vrhali voje, určovali místo, jehož třeba dobýti, protože klíčem bylo k celému postavení. Zatím budoucnost katolicismu závisela na výsledku událostí v Rakousku: kdyby kacíři tu se udrželi, všeliká naděje byla by zmařena a celá Evropa snad ztracena pro moc papežskou. Proto sotva že Maximilian umřel, církev snažila se zmocniti území ztraceného. V Hořejším a Dolejším Rakousku protestanté byli vypuzeni z měst královských a ohrožováni na statcích šlechtických, v zemích, jež Ferdinand odkázal nejmladšímu synu svému Karlovi, ve Štyrsku, Korutanech a Krajině, kacířství, na chvíli vítězné, rychle bylo zatlačeno, jakmile žák jesuitů Ferdinand Štyrský dosáhl moci.563.1 Kruh svíral se kolem Čech, jež byly nejstarším a nejnebezpečnějším střediskem oposice. Jesuité cítili již dosti síly, aby počali s útokem na této straně. Štastně přečkavše vládu Maximilianovu, očekávali stkvělého vítězství od panování Rudolfova.563.2
Horlivost jejich nesla již ovoce. Roku 1588 měli již 500 žáků, o deset let později 700. Otevřeli nové koleje v Krumlově (1584), v Chomútově (1589), v Jindřichově Hradci (1592) a v Kladsku (1597). Tovaryšstvo mělo dvě stě členů v Čechách, vesměs činných, zbožných a poslušných. Rozšiřovali missie své, měli učence své a polemisty. Za vedení výtečného štábu toho znovu zřizovaly se nečetné ještě voje katolické: kněží byli lépe voleni, lépe vzděláváni a v povinnosti své udržováni přísnou bdělostí. Ve válce, řekl proslulý myslitel naší doby, vítězství vždy připadá tomu, kdo přeje si ho nejvroucněji. Jesuité lutherany předstihovali nesmířitelným přesvědčením svým a nezvratnou oddaností právě tak, jako nad bratry vynikali svou smělostí a obratností politickou.
Katolíkům jesuité přinesli to, co až posud jim nejvíce chybělo. Vzácnou bylo předností jejich, že neoddávali se illusím. Velice záhy vystihli některé nezdary své; nepomýšleli více na obracování lidu. Král byl jim přízniv; doufali, že zbožnost jeho bude účinná, ale velmi rychle posoudili jej dle ceny jeho: oddanost jeho měla slabosti své, a ostatně moc jeho byla obmezena privilegiemi stavů. Tito právě zavedli reformaci a byli nejnebezpečnějšími ochránci jejími a jimi zrovna chtěli ji zničiti. Veřejné právo činilo z nich ve věcech víry neobmezené pány nad poddanými jejich: proč by neužili proti protestantům zvyků, které až posud jim prospívaly.
Jesuité přede vším snažili se získati jistý počet pánů, střásli lhostejnost oněch stavů katolických, jichž víra platonická netečně přihlížela k úchvatům kacířství. Jimi doufali zabrati opět jednu část království, svými přívrženci obsaditi místa nejdůležitější a ovládnouti nejvyšší úřady zemské; potom teprv odhalí plány své, které dříve odkryté byly by snad vyvolaly pozdvižení všeobecné a způsobily konečnou zkázu katolictví českého.
Nejdříve získali ženy. Od nastoupení Habsburků časté byly styky s cizinou, a páni často ženili se v Italii nebo ve Španělích: nejvyšší kancléř Vratislav z Pernšteina pojal za manželku Španělku Marii ze slavného rodu Manriquez de Lara, Jan z Pernšteina jednu z příbuzných Mariiných; Adam z Hradce, Vilém z Rosenberka a ještě mnoho jiných za ženy měli cizinky. Tyto Španělky a Vlašky, vychované v citlivé zbožnosti mystické, byly znamenitými pomocnicemi jesuitů, kteříž obratně posilovali fanatism jejich. I moda se přidružila k tomu. Marie Manriquez předcházela příkladem: brzo začala opět processí - pouti a obřady, při kterých náboženství se stkvěje a rozněcuje. Nad dary nebo mrtvení příjemnější jest Pánu obrácení kacířů: duchovní připomínají to svým kajícnicím, a manželové neodpírají valně tomuto něžnému a obratnému nátlaku. Ostatně co pohnútek působí na ně: přízeň dvora, odveta za pokoření odvěká, povznesení moci na panstvích jejich. Katolíci zajisté jsou stále jen slabou menšinou, ale jejich malý počet číselný z části převážen jest sjednoceností jejich a stkvělým postavením, jaké zaujímají. Od té doby většina vzácných rodů historických oddána jest jesuitům; Rosenberkové, Lobkovicové, Hradečtí, Pernšteinové - jmenujeme-li jen nejslavnější a nejbohatší - povolávají je na statky své, zavírají školy kacířské, vyhánějí kněze lutheranské, zapovídají obřady bratrské.565.1
Přeměna duševní jeví se ve výtečných stycích, jež tvoří se mezi šlechtou a arcibiskupem. Páni dožadují se rady jeho, poslouchají pokynů jeho, činí opatření, aby statky jejich nedostaly se do rukou kacířů. Když Volf Chanovský z Dlouhé Vsi r. 1584 přijímá svěcení na kněžství, nejvyšší purkrabí pražský Vilém z Rosenberka zvláštním listem žádá arcibiskupa, aby odročil první mši nového kněze, ježto chce jí býti přítomen s několika přáteli svými.566.1 Roku 1588 arcibiskup Medek přenáší do Prahy ostatky sv. Prokopa, a staré město husitské vidí kráčeti za reliquiářem světcovým dlouhý průvod urozených kajícníků.566.2
Okolo roku 1584 přípravné práce jsou skončeny. Jesuité chráněni jsouce vládou a nejbohatší a nejváženější stranou vyšší šlechty, cítí se konečně dosti silnými, aby otevřeně čeliti mohli nepřátelům svým. Když toho času stavové znovu domáhají se na králi práva osazovati konsistoř, Rudolf odpovídá úsměšně a hned potom obnovuje staré mandaty proti pikartům (31. července 1584). Pohnutí jest veliké, evangelíci v rozhodnutí králově vidí prohlášení války a chystají se k obraně. Na sněmě roku 1585 mluvčí stavu rytířského Vilém z Malovic, smělý zeman bratrský, zřejmě vyhrožoval odbojem.
Potom náhle nové upokojení. - Stavové protestantští byli povahy bázlivé a měli zdravý strach z následků možného odboje. Dokud nepovstane mezi nimi vůdce, který by je přinutil k tomu, dotud byla naděje, že nespokojenost jejich projeví se jen slovy. Ač nejasně tušili léčky jim strojené, zdráhali se uznati, že věc jejich společná jest s věcí Jednoty bratrské a stavu městského. Přese všecky opravy Ferdinanda I, a přese všecken pokrok moci královské od doby nastolení Habsburků zřízení pevné správy zemské bylo ještě v počátcích. Úřadové městští a tím spíše vyšší stavové odpírali vykonávati rozkazy panovníkovy, když byly jim nepříjemné; ostatně z hodnostářů královských mnozí, zvláště nižší úředníci přáli ideám novým. K čemu byl by tudíž odboj ? Pouhou liknavostí všeliká nařízení královská mohla býti přivedena na zmar: nad to Rudolf, ač byl horlivý katolík, té chvíle neprováděl záměrů svých s velikou vytrvalostí; uspokojil svědomí své, vydav nálezy proti kacířům, i lhostejnost svou, zapomínaje na ně, jakmile byly prohlášeny. Jesuité, kteří prohlédli ho dobře, neusilovali nijak, aby pevně spojili se s takovým náčelníkem.
Právě asi v tuto dobu smrt odňala jim nejpřednější přívržence jejich.566.3 - Zesnuli v čas; zbožnost jejich měla své chvíle slabosti; jsouce jen ochránci jesuitův a nikoli žáky jejich, nenáleželi ke škole novokatolické, byli příliš mírni, příliš prodchnuti starými tradicemi, příliš žárlivě střehli samostatnosti národní, s druhými stavy spojeni byli svazky příliš pevnými a příliš četnými, aby stali se kdy poslušnými nástroji nesmiřlivé politiky. K tomuto dílu krve a železa třeba bylo duší spracovaných od nejútlejšího mládí, v nichž dovedná kázeň byla by zničila všelikou snahu po svobodě a všeliké hnutí vlastenecké. Několik let uplynulo, než práce se ujal nový dorost, příští to pomocníci Ferdinanda II.: Martinicové, Lobkovicové, Slavatové. Zatím osud nepřátelsky se měl ke katolíkům. Bratr a dědic pana Viléma z Rosenberka Petr Vok, poslední člen tohoto starožitného rodu, získán byv manželkou svou Kateřinou z Ludanic, přestoupil k Jednotě a bratřím přinášel pomoc svým bohatstvím, jež vynikalo nad královské, a svým jménem, jehož všickni Čechové vážili si již od staletí.567.1 Jeden z nejpřednějších vůdců katolických pan Jiří z Lobkovic, velmi obratný, ale lakomý, nepokojný a nesvědomitý, zapleten byv v nebezpečné pikle, byl zbaven úřadu svého,567.2 a upomínka na tuto nemilou příhodu zanechala v nepokojné mysli Rudolfově temné podezření, které po několika letech změnilo se v chorobnou nenávist mnichův a kněží. V cizině štěstí přálo protestantům, a hvězda Filipa II. bledla před hvězdou Jindřicha IV. Po patnácte let jesuité spokojují se opatrným vyčkáváním; obě strany byly na stráži: žádná neodzbrojovala; nikdo nevěřil v mír, a klid zbraní porušován byl náhlými přepady a nájezdy na půdu nepřátelskou; nebylo to nepodobno příměřím Uhrů s Turky, jimiž nebyly staveny ani útoky ani vpády, ale zamezovány jen veliké výpravy válečné. S novým stoletím počíná nová doba válečná: tentokrát je to útok rozhodný: "Léta 1600", praví Slavata v Pamětech svých, "Zdeněk Popel z Lobkovic za nejvyššího kancléře království Českého byl dosazen; jakožto pán velice horlivý u víře katolické všelijak se snažil, aby víru svatou katolickou v témž království mohl promovírovati."568.1 Spoután jsa těsnými svazky rodinnými s vyslanci španělským a římským ve službu katolicismu dal nejlepší schopnosti své a vliv, jejž zjednal si u panovníka osvědčenou věrností a nezlomnou vůlí. Vysoký, svěží pleti, očí temně modrých s knírem a kozí bradkou jak nosila se tehdáž, choval se jako pravý hidalgo, kdežto v skutku byl náruživcem vychovaným ve škole španělské. Jsa vzdělán a hovoře plynně česky, německy, latinsky a španělsky, vynikal nad druhé rádce předností, jakou dává fixní idea. Ne snad že by fanatism jeho vylučoval opatrnost, ale s hrůzou odmítal všelikou myšlenku upřímného narovnání s bludem a nelekal se ničeho, aby jej zhubil. Protestanté nenáviděli ho a báli se ho; prohlašovali jej za "nepřítele pokoje", všemožně hleděli zbaviti se ho, obviňovali jej z pronevěry: - marně. Ve všech chvílích rozhodných setkáváme se s převážným vlivem jeho: nechce spolu podepsati majestat královský, vynucený evangelíky na Rudolfovi, a jest nejčilejší a nejobratnější jednatel při volbě Ferdinanda II. Když připomínáno mu, že Matiáš obnovil pokoj v Hořejších a Dolejších Rakousích politikou smiřlivou, pokrčil rameny: jestliže Matiáš otvírá poddaným svým cestu do pekla, pěkný to věru příklad navrhoval by se Rudolfovi! S povinností nesmlouvá se, a první povinností panovníkovou jest hájiti pravdu; zda zástupce a služebník boží smí zraditi pána svého?
Vedle něho dva muži vedli k útoku stranu katolickou, Martinic a Slavata. Jaroslav Bořita z Martinic pocházel z velmi staré a slavné rodiny, která nikdy neoddělila se od Říma. Jmění jeho nebylo veliké, i nemohl mnoho ztratiti, ale všecko získati převratem: nesluší podzírati jeho upřímnost, ale duše člověka je nevyzpytatelná: šťasten ten, jehož je království nebeské; všecko ostatní bohatství bude mu dáno přídavkem! Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka naopak náležel k rodině přející Jednotě.569.1 Přestoupení jeho ke katolictví je zajímavé, protože zahrnuje různé pohnútky a jemné vlivy, jimiž vysvětluje se odpadnutí dosti značného počtu protestantů za této doby: příklad nejbohatších a nejmocnějších pánů v zemi, naděje vznešeného sňatku, přání dostati se na blízko králi, trochu pohrdání šlechtickébo s bratry, kteří "byli lidé sprostní, neučení a na větším díle řemeslní", nejisté tušení malomoci Jednoty, která nemohouc získati většinu jest jen živlem roztržky a oslabení. Jesuité při čilé a stálé bdělosti své uhodli zápas tohoto svědomí, které chtělo býti jen přesvědčeno, přinášeli zvláštní důvody, dostatečné, aby odpadnutí nezdálo se tak hanebně vypočtené. Mínění veřejné neporozumělo úplně změně a velice pohnutě obvinilo Slavatu (1597), že toužil hlavně po statcích bohatého rodu pánů z Hradce, jichž dědičku Lucii Otilii skutečně pojal za manželku. Slavata sepsal obranu chování svého a vydal se na cesty ponechávaje vášním času, aby se utišily. Podezření, jehož předmětem se stal, bylo mu kruté, zajisté proto, že nebylo docela nepravdivé; tudíž hněval se dlouhý čas a když vrátil se do Čech, kde bohatství ženy a přízeň králova získaly mu brzo velký vliv, v chování svém vedle houževného ducha, přirozeně nezlomného, ovládán byl neustále myšlenkou odvety. V politice jeho právě tak jako v Martinicově jest část ctižádosti, čímž vysvětluje se, proč nenávist protivníků jejich mísí se s trochou pohrdání: prolévá-li kdo krev v potocích a vrhá vlast v propast bídy, nesmí kořistiti z toho, chce-li dojíti, ne-li odpuštění, aspoň shovívavosti historie.
Ač pohnutky vedoucí Martinice a Slavatu jsou zajisté složitější nežli Lobkovicovy, obojí představují nastoupení nové školy; papežové konečně nalezli v nich nástroje dle přání svého. Páni tito neznali než církev; kdyby k vyhubení kacířství třeba bylo zahubiti Čechy, učinili by tak bez milosrdenství a bez výčitek. Až dosud katolíci byli vlastenci a šlechtici, kteří nemínili zaprodávati ani samostatnost země ani vlastní výsady své: při vší upřímnosti, oddanost jejich k Římu měla jisté meze. Za této doby byli ještě zastoupeni v radě královské osobami mírnějšími, které lekaly se zuřivosti druhů svých; ku př. nejv. purkrabí, velice pobožný Adam ze Šternberka, protivil se, aby zadávány byly svobody zemské, hájil výsad stavův a práv panovníkových. Chování těchto politiků straně horlivější bylo předmětem pohoršení; všeliké šetření zdálo se jim zpozdilostí a všeliká snášelivost zločinem.570.1 Roku 1609, kdy rokovalo se o majestatu, katolíci dělí se na dvě strany, a názory jejich jsou významné: Martinic a Slavata s kancléřem Zděnkem z Lobkovic upirají králi právo přijímati žádost sněmu: ve věcech církevních králi nepřísluší zakročovati, jenom papeži náleží tato moc. Této nesmířlivosti ultramontanské diví se Šternberk: připomíná události předchozí, dokazuje, že "králové čeští s stavy na sněmě shromážděnými tu moc měli a mají, u věcech duchovních tak jednati a povolovati, jako u věcech světských a politických." S hlediska historického these jeho nemůže býti popírána, ale logika jest na straně odpůrců jeho, taktéž duch času; církev znovuzřízená vyžaduje na služebnících svých poslušnost bezvýminečnou a víru nebojácnou. Doba úmluv a vytáček minula, a politikové mimoděk strhováni jsou ve vír reakcionářský.
Že mladé pokolení chápalo se věcí státních, poznává se vzpružením horlivosti katolické: nové chrámy se pozvedají, různé kláštery zakládají; brzo počínají též přisné kroky proti protestantům. V pramenech této doby plno jest zpráv o násilnostech pánů katolických proti poddaným jejich: bijí je, násilím cpou jim hostii do úst, štvou psy na sedláky, kteří nechtějí do kostela. V těchto žalobách sluší zajisté přičísti velikou část na vrub pověsti; však svědectví úřední nezůstavují žádné pochybnosti o skutečném pronásledování. Martinic uděluje dosti rozsáhlé výsady městu svému Muncifaji, klade však za podmínku, že nikdy nepřijme kacíře mezi obyvatele své;, kdo aspoň jednou za rok nebude přijímati pod jednou způsobou, bude vyhnán a statky jeho zabaveny: třetina připadne městu, druhá pánu, a zbytek odevzdá se odsouzenému na cestu.571.1 - V Jindřichově Hradci katolíci byli u většině, co vysvětlí se snadno vlivem vrchnosti katolické; ale rozkolníci žili tu v pokoji; pod obojí měli tu kněze svého a nebylo-li ho, chodili vykonávat svou pobožnost do jiné osady; nikdo nekáral jich proto, i dopřáváno jim pohřbu v zemi posvěcené. V obci bylo také několik bratří, a i tito těšili se z plného pokoje. Ke konci století náhlý nastává obrat. R. 1592 nejvyšší purkrabí zemský pan Adam z Hradce žádal jesuitů, aby v městě jeho založili kolej, jež vysvěcena byla roku 1595. K návodu jejich a na radu děkana Brosia syn jeho Jachym Oldřich horlivě jme se obnovovati víru katolickou. Každá vrchnost jest povinna, praví nařízení vydané od něho, zvelebovati a rozmnožovati čest a chválu boží, což bez svornosti a jednoty u víře státi se nemůže; proto při počátku panování jeho nic nezdá se mu žádostivějším o vděčnějším, než postarati se o to, aby "u víře roztržitosti, řádů církevních potupení, a tu v náboženství ulevení" přítrž učiněna a jak za jeho předků bývalo, zase jednomyslnost u víře a pobožná horlivost zavedena byla.571.2 Následuje celá řada předpisů: obyvatelé nemají utíkati se ku kněžím cizím; řádné kněžstvo podávati bude svátost oltářní pod obojí způsobou těm, kdo toho požádají; není tudíž nijaké záminky, hledati jinde pomoci náboženské a správy, ku které pouze řádní sluhové církve jsou oprávnění. Kdokoli zemře bez přijetí svátosti posledního pomazání a svatého přijímání od kněze pravověrného, nebude pohřben na hřbitově městském. V neděli a ve dni sváteční po čas kázaní a služeb božích. krčmy zůstanou uzavřeny a pod pokutou peněžitou jest zakázáno prodávati a pracovati: pokuty 5 kop grošů čes. a osm dní vězení dostane se těm, kdo by súčastnili se obřadů cizích. Všickni obyvatelé budou povinni obcovati službám božím katolickým a choditi na processí; při průvodu božího těla konšelé půjdou s hořícími svícemi v rukou; měšťané před domy, vedle nichž processí s velebnou svátostí jde, máje vystaví, trávy postelou, hořící svíce za okna postaví, domy dle možností ozdobí a čeládce a všem, kdo doma zůstanou, všelikou svévolnost a všetečnost přísně zakáží. Kdykoli nově vysvěcený kněz do města přijde, konšelé pod pokutou kopy grošů míš. sejdou se na faře, doprovodí ho do kostela na nešpory, na zejtří přítomni budou nové mši a vykonají ofěru. Konšelům přísluší péče, aby nařízení těchto bylo posloucháno. Nikdo neusadí se v městě bez svolení vrchnosti a dokud před děkanem víry své nevyzná. A poněvadž na dobrém vedení dítek a mládeže mnoho záleží, bylo rodičům a poručníkům přísnými tresty přikázáno, aby dětí "do žádných škol učení nového mimo kolej zdejší aneb jinší katolické školy nedávali."
S některými změnami, jen povahou vrchnosti způsobenými, podobné věci dějí se tehdáž na všech panstvích katolických. - Takové skutky neodporovaly nijak zákonům zemským a týkaly se jen velmi skrovné části obyvatelstva; jimi vysvětluje se však nepokoj a nespokojenost, jež počaly se jeviti. Všeobecné bylo pohnutí, když dne 2. září 1602 hlasatelé královští sestoupili s hradu Pražského s trubači a bubny vlaskými, aby ohlásili mandat císařský, jímž obnovovaly se rozkazy Vladislavovy a Ferdinandovy proti bratřím, zapovídala se shromáždění jejich, kněžím katolickým neb utraquistickým rozkazováno zmocniti se chrámů jejich a za nepřítele obecného dobra zemského prohlášen každý, kdo by neposlechl nařízení královských. Byla to opravdová provokace, tím spíše, že nejisté a dvojsmyslné výrazy mandatu splétaly s bratřími všecky sekty kacířské, všecky, kteří nebyli katolíky nebo pravověrnými utraquisty.572.1
Když sněm sešel se v lednu 1603, oposice nalezla náčelníka v panu Václavu Budovci z Budova, kterýž od té doby až do smrti své zůstává jedním z nejpřednějších vůdců strany protestantské; v něm vtěluje se věc reformy v Čechách jako na Moravě v Žerotínovi a v Uhrách v Ilyésházovi. - Narodil se roku 1547. V osmnáctém roce rodiče jeho dle zvyku tehdáž mezi bratřími velmi rozšířeného poslali ho do ciziny; na cestách zdržel se po dvanácte let, navštívil Německo, Dánsko, Anglii, Nizozemí, Francii a Italii, pak provázel vyslance císařského do Cařihradu, kde pobyl několik let. Naučil se arabsky a turecky i pokusil se o vyvrácení nauky Mahomedovy, proti níž uveřejnil potom (1593, 1614.) velmi prudký spis polemický "Antialkoran".573.1 Po návratu svém jmenován byl radou nad appellacemi i vykonal panovníku některé důležité služby. Jeho učenost, výmluvnost, pevnost přesvědčení a důstojnost života upozornily naň spoluvěrce jeho. Slavata obviňuje ho, že byl žákem Theodora Bezy, a pravdou jest, že v důvěrných stycích žil s velikým theologem francouzským a že přátelství obou nikdy ničím nebylo oslabeno. Za této doby vliv kalvinistů na protestanty rakouské jest veliký. Jako u katolíků vedení dostává se straně nejfanatičtější, právě tak u protestantů připadá straně nejsmělejší. S hlediska politického knížata lutheranští byli vůbec velice umírnění; nespokojenci přáli si vůdců čilejších a rozhodnějších; kurfiřtové falčtí byli ochotni chopiti se hnutí, od něhož očekávali důležitých prospěchů. A jako panovníci kalvínští podnikali nebezpečnou válku, proti Římu, právě tak v žácích nebo v přátelích Kalvínových nalézali své stoupence: Tschernembl, Ilyésházi, Žerotín, Budovec, všickni bližší jsou Ženevě nežli Vittenberku.
Mezi těmito bojovníky poslední doby mnoho jest mužů vynikajících. Žádný však není tak ryzí jako Budovec, nevábí k sobě tolik srdce. Ač byl velmi zbožný - kázával sám evangelium poddaným svým - přece víra jeho nebyla ani obmezená ani nesnášelivá: těm, kdo pokoušeli se proti sobě popuzovati lutherany a bratry, odpovídal, že různí se jen podružnými rozdíly, podobnými, jakými liší se jednotlivé řehole klášterní, a že tyto drobné rozdíly nesmí býti na překážku těm, kdo bojují za svobodu slova božího. Téta svobody dožadoval se pro všecky, jak pro sedláky tak pro pány: spolu s Žerotínem jest jedním z oněch vzácných mužů, kteří vážili si svědomí lidského. Kdežto většině druhů jejich snášelivost náboženská byla jenom prázdnou formulí, za kterou špatně skrývali ctižádostivé snahy své, k odzbrojení Budovce a Žerotína bylo by postačilo. kdyby královská moc byla jen upustila ode všeliké myšlenky pronásledovací. Krajní rozhodnutí znepokojovala i rozum i svědomí jejich: příliš dobře znali situaci v Čechách a v Evropě, aby nebyli předvídali a se obávali možných následků povstání, a s druhé strany náboženská úzkostlivost jejich vzpírala se bezbožnému splétání náboženství s pletichami, jimiž slovo boží snižováno často až k zakrývání nízkých choutek. In Deo fortitudo bylo heslem Budovcovým: tento vojín Hospodinův byl hotov, věci svaté obětovati statky své i život svůj, a jednou byv stržen v boj, neznal ani slabosti ani výčitek; ale nepodával se ochotně a radostně myšlence osudného sporu; úzkostlivost věřícího mírnila v něm bojovnou horlivost šlechtice. Žil nadarmo po dlouhý čas mezi kalvinisty, přijal sice theologické nauky jejich, ne však důvěřivou odvahu a mladistvé nadšení jich. Nevěřil v úspěch a snad si ho sotva přál, více mu šlo o to, aby dobře jednal, než aby došel úspěchu, mělť oči upřeny na vlast příští, které snažil se zasloužiti.
Tyto vlastnosti duševní mají své přednosti: jimi jenom vysvětluje se vliv Budovcův, jímž podařilo se mu vzpružiti stranu svou; bez něho a bez několika málo jeho přátel protestantství bylo by snad zaniklo v Čechách jako ve Štyrsku bez hluku, bez poslední cti krajního zápasu: a bylo štěstím, že samostatnost česká neutonula za lhostejné zmalátnělosti národa vysíleného. Jaká nesrovnalost však ve dnech zápolu mezi lačnou vášní jesuitův a touto jakousi resignací, která přijímá boj z povinnosti! Lehce bylo přesvědčiti se o tom již na sněmu roku 1603.
Aby nevyšlo se z mezí zákonných, a proto také, aby věc boží nesplétala se s věcmi finančními, Budovec ne bez nesnází pohnul stav rytířský, že peněžité pomoci, žádané od krále, povolil dříve, než přednesl mu stížnosti své. Teprve potom, když berně byla povolena, ve znamenité řeči shrnul všecky žaloby protestantů. - Připomenul sliby Maximilianovy i Rudolfovy. Pod záminkou obnovy starých obyčejů, evangelíkům všude činí se násilí, chtějí je podrobiti konsistoři, ale kdo uznává ještě moc tohoto přízraku? Maximilian schválil zrušení kompaktat a uznal konfessi českou, konfessi, k níž hlásí se všickni rozkolníci. Jí spravovalo se mnoho vítězných vojínů, kteří na výzev králův táhli proti úhlavnímu nepříteli Turku, a krví svou zpečetili věrnost svou k panovníku. Zda jejich vdovám, dětem a přátelům za odměnu dostane se pronásledování a vyhnanství ? Taková myšlenka nemohla přijíti na mysl královu. Vinníky jsou nevěrní a cizí rádcové, kteří neznajíce práv a sněmovních snesení oklamali J. M. K. a vymámili na něm osudný mandat. Táhne-li se proti nevěřícím, křesťané neoddělují se vyznáním, bojují všickni ve jménu svaté Trojice; podobně Čechové mají býti sjednoceni v obraně svobody náboženské. My všickni platíme daně, jsme ochotni obětovati život svůj za Vaši Milost: proto všickni máme právo na stejnou ochranu a na stejnou spravedlnost.575.1
Hluboké pohnutí zmocnilo se sněmu; mnoho posluchačů bylo až k slzám pohnuto, ku konci řeči své Budovec sám dal se do pláče. Žádost velmi důrazná, jejíž on byl hlavním skladatelem, přednesena panovníku. Rádcové Rudolfovi odpověděli tím, že rozpustili sněm, kdežto proti řečníku stavu rytířského zavedeno bylo řízení soudní.
Katolíci vítězili. Nařízení z roku 1602 zůstalo v platnosti, zakázáno dosazovati na fary všelikých kněží, kteří by neuznávali moc buď arcibiskupa Pražského nebo konsistoře utraquistické. Důvěrníci královi jednali o prostředcích ještě ráznějších. Biskup Vídeňský Khlesl, kterýž osvědčil se v Rakousích, a jesuita Lanoy předložili novému arcibiskupu Pražskému Zbyňkovi Berkovi z Dubé ( (1592-1606) návrhy na restauraci katolickou velmi obratně sestavené: ať císař z měst královských, věrných u víře katolické, vypoví všecky cizozemce, obzvláště pak vyznavače jiného náboženství, ve všech městech dosadí faráře pravověrné; školmistři ať podrobeni jsou přísnému dozoru, učitelé podezřelí odstraněni a na jich místa postaveni jesuité.575.2 Nejvyšší úředníci Lobkovic, Slavata, Martinic, arcibiskup Pražský a generalní vikář jeho Berthold z Breitenberku, sekretář královský Pavel Michna byli poslušnými vykonavateli rozkazů Tovaryšstva. Kněží utraquističtí podezřelí, že přejí kacířství, byli nemilosrdně pronásledováni. Administrator Václav Dačický z Brozan, protože v kanceláři královské zastával vlastní dceru svou, že pochází z řádného manželství, byl sesazen s úřadu (1604) a členové konsistoře vybíráni na příště jen z těch farářů pražských, na něž možná bylo spolehnouti. Obřady a slavnosti vyznání protestantského byly zakázány; faráři předvoláváni před radu královskou, pod malichernými záminkami byli zastrašováni a vyháněni. Na statcích duchovních a na panstvích pánů katolických obyvatelům dáno na vůli, buď choditi na mši nebo se vyprodati. V Mladé Boleslavi, nejdůležitějším a nejslavnějším středišti Jednoty, chrám bratrský byl zavřen a statky jejich zabaveny.576.1 V Chomoutově, Mostě, Krumlově nechtěli do země posvěcené pohřbívati těch, kdo zemřeli bez posledního pomazání. Kněhtiskaři povoláni na hrad, kdež obdrželi rozkaz, aby tiskárny své nedávali do služeb evangelických. V městech k úřadům obecním připouštěny osoby nepřející novým ideám. "Ty víš sice lépe než kdokoli jiný", psal papež arcibiskupovi v bulle ode dne 14. října 1604, "co v Čechách stalo se pro povznesení víry katolické zlepšením mravů duchovenstva, ale chceme všude potlačiti kacířství." Arcibiskup takto povzbuzen a roznícen zdvojnásobil horlivost svou. Shromáždil roku 1605 poprve od dvou století synod kněžský, a tu vytčen celý plán, jak by povznesena byla vážnost kněží katolických, rozšířeno vzdělání jich a postrašeni protestanté. K dosažení hodnosti universitní, k vykonávání úřadu professorského, notářského, lékařského, kněhtiskařského nebo kněhkupeckého třeba bylo průkazu víry katolické.577.1
Ačkoli skutečný výsledek všeho pobuřování tohoto nebyl skoro žádný a ač není možná mluviti o pronásledování, protestanté přece byli znepokojeni a měli proč. Kolem nich tvořilo se spiknutí, jež neskrývalo záměrů svých; zda sečkají s obranou svou, až ochromeny budou všecky síly jejich? Z roztržek svých měli již dost obtíží vůči nepříteli v podivuhodné kázni drženému. Ve všech zemích kolísavá massa bývá kořistí osob ctižádostivých a násilných: zda vydána bude katolíkům ? - Zprávy docházející odjinud zvyšovaly úzkostlivost jejich: v Slezsku, v Lužici, v Rakousích, v Uhřích reakce dobývala vítězství za vítězstvím, a pokrok její byl zastaven toliko nesvorností vlastních působců jejích. Na Moravě kardinal Ditrichštein umlčel na sněmu Žerotína a protestanty, a svoboda náboženská, která před nedávnem zdála se tu ještě nezlomná, byla již jen upomínkou. Jak by společné nebezpečenství nebylo sblížilo náčelníky oposice v různých zemích, stojících pod panstvím Habsburkův, a zda nebylo jim pomýšleti, aby ku prospěchu svému využitkovali příznivých okolností, obtížné války s Turky, oslabeného zdraví Rudolfova a upadající moci jeho, různic v rodině císařské?
Heslem odbojníků, kteří o něco později povstali proti králi, byla svoboda náboženská. Pěkná formule, vytýkáno často, ale jak prázdná a lichá! Kdo mezi těmito všemi povstalci stará se o evangelium a o snášelivost? - Toto obvinění není plně oprávněno: nejznamenitější náčelníci Budovec a Žerotín opravdu starali se o to, aby své spoluvěrce uchránili od nebezpečí předvídaných, a v jádru voje, který vedou, mnozí nebyli by se nikdy přidali k odboji, kdyby nebyli k nejhoršímu doháněni útrapami, jež nebyly tak těžké samy o sobě, jako spíše snahami, jež zjevovaly.
Není ostatně pochyby, že s otázkou náboženskou splétá se mnoho jiných, a že pod zvučným jménem šetření svědomí a svobody slova božího skrývají se vášně velmi určité a výpočty docela světské. Rovněž jest jisto, že není vždy možná rozeznati co upřímnosti a co pokrytství, co přesvědčení a co výpočtu splétá se u jednotlivých bojovníků; vítězství protestantismu bylo by nevyhnutelně způsobilo následky, jež v nijakém nebyly by styku s náboženstvím. II.
Předně zřízení vlády oligarchické na troskách moci panovnické. - Nepřestalť boj stavů s králi, přerušený za doby Ferdinandovy. Jestliže moc panovnická učinila oprávněnou a potřebnou odvetu za porážky své, stavové zaleknutí nevzdali se žádného nároku svého. Otázka ústavní nebyla rozřešena lépe než roku 1526. Král soupeřům svým nahnal strachu, jenž po více než půl století zamezoval všeliké povstání, ale časem ponenáhlu oslabeny byly tyto upomínky, a když nová pokušení nastala, stavové chtěli ještě jednou zkusit štěstí svého. Možná-li diviti se tomu ? Trvanlivost politická jest jen utopií, poněvadž sám život států jest jen zápasem různých sil socialních, které se vyrovnávají. Na nejvýše lze ostrost a nebezpečenství tohoto neustálého a nutného řevnění zmírniti šířením ideí snášelivosti a rozněcováním hlubokého citu vlastenectví, to jest nerozlučné vzájemnosti prospěchův a práv v jednotlivých vrstvách, z nichž národ se skládá. Ferdinand neměl cílů tak vysokých, žil den za dnem, spokojuje se výsledky dosaženými a ponechávaje nástupcům svým péči, aby pokračovali v díle jeho a dokončili je. K trvalé shodě panovníka se stavy, k spravedlivému narovnání, jež by bylo šetřilo zákonných práv sněmu a nezbavovalo panovníka potřebné moci, dlužno bylo více než nadání muže vynikajícího; bylo tu třeba delšího času, stálého úsilí, vzájemného ducha smířlivého a dobrovolného, nezištné oddanosti k vlasti, sběhu okolností: to jest uskutečnění této žádoucí shody bylo velmi málo pravdě podobné. Anglie jest jedinou zemí, kdež obapolné a umírněné vládě podařilo se celkem udržeti se, ale po jakých otřesech! a za okolností zcela zvláštních. V druhých státech buď moc panovnická sprostila se všelikého dozoru a dospěla k despotismu, jako ve Francii, nebo byla odstraněna, jako v Polsku, a oligarchické bezvládí podlehlo cizímu nájezdu. V Rakousku a přede vším v království Českém ku konci XVI. století někteří duchové vyšší pozorovali možnost a potřebu trvalého a upřímného smíru moci panovnické se stavy, ale nenalezli stoupencův, a vášně náboženské splétajíce se s otázkami politickými činily spor neodvratný. Maximilian a Rudolf spokojili se užíváním moci, kterou odkázal jim předchůdce jejich, a nepomýšleli na rozvinutí její: však slábne každá moc, která se neutvrzuje. Zakladatel mocnářství vykládal zřízení zemské spíše v prospěch svůj, nežli aby je napravoval; nástupci jeho neodklidili žádného kusu sporného, ani neodstranili z ústavy žádného článku pochybného. Dvojsmyslné a nejasné kapitulace dopouštěly všecky revindikace feudalní a zdály se tak složené, že udržovaly nejsmělejší naděje. Organy vládní utvořené od Ferdinanda, apelační soud, komora dvorská atd. trvaly sice dále a činnost jejich šířila se znenáhla: ale poněvadž pravomoc jejich nebyla ani řádně ustanovena ani úředně uznána, zakročování jejich bylo jakýmsi stálým úchvatem a zbuzovalo více záští nežli opravdově utvrzovalo moc panovnickou. Nejvyšší úředníci, ačkoli celkem byli poslušnými nástroji vůle královské, nicméně svým urozením a částečně svým původem byli představiteli šlechty, a tato ovšem hleděla získati je opět pro úkol, od něhož znenáhla vzdalovali se slabostí nebo ctižádostí, a přeměniti tyto služebníky panovníkovy znovu v bedlivé zástupce, sněmem jemu přidělené. Zkrátka, žádné právo nebylo ustaveno; žádný nárok nebyl neústavní.
Skutečným výsledkem vlády Habsburků v Čechách byla spíše strnulost řádu politického nežli proměna jeho. Po celé století nevykonal se žádný pokrok, a změny, jež způsobil by jinak čas a běh událostí, byly zcela nemožny. Tato nehybnost přinášela moci královské výhody, jež měly svou protiváhu. Bouřlivé a nestálé sněmy, ve kterých moc stavu městského byla zničena, obyčejně lehce bylo možná zastrašiti a vésti: ale jakmile moc panovnická ochabla, vydány byly několika náčelníkům stran, a odvážný skutek stačil, uvrhnouti zemi do nejtěžších nesnází. Vliv stavův obyčejně býval slabý, ale nic není nebezpečnějšího nad tuto svrchovanost theoretickou, jež zkušeností a zodpovědností není vzdělaná a zmoudřelá. Protože šlechta za dob pokojných neměla již valného vlivu na osudy země, zabývala se svými vášněmi soukromými a svými nároky stavovskými, a za poslušností její skrývala se obyčejně snaha její po odvetě: ale velmi nejista byla záruka, kterou panovníci nalézali v této neprozíravé a sobecké netečnosti.
Pavel Stránský, který dobře prozkoumal ústavu českou za této doby, praví, že Čechové chtěli býti spravováni od krále, ale s podmínkou, aby moc jeho byla obmezena a do jisté míry sdílena se stavy. Není třeba dlouhých studií, abychom poznali, jak šlechta rozuměla takovému sdílení. "Převeliká jest svoboda těchto stavů v království," praví dále, "neboť ačkoli krále uznávají za nejvyššího pána, a jemu povinni jsou vší věrností, poslušností a uctivostí, a tudíž jednotlivci stojí hluboko pod ním, však v celku svém, protože představují stát, v přemnohých věcech účastníky jsou jeho velebnosti královské a rovni mu mocí a slávou".580.1 Z toho vyvozovali, že panovník jest jim toliko na rovni. - Neštěstím bylo, že necítili žádné náklonnosti ku králům, kteří vším odděleni byli od nich a kteří vždy neradi připouštěli je k účastenství ve věcech státním. Stavové byli vědomi svého pokoření i chtěli pomstiti se za ně. Ideal jejich nezměnil se od doby Vladislavovy: království volební a jen dle jména, úředníci ustanovení od stavův a zodpovědní jim, sněmy svobodně scházející se dle vůle jejich, mající iniciativu a moc zákonodárnou a v rukou svých soustřeďující správu věcí státních; v dlouhém spánku jejich neustále týž sen tanul jim na mysli. Ostatně byl to jediný prostředek, kterým by protestantism uchráněn byl ode všelikého překvapení; jen že mnohým více záleželo na prostředku nežli na výsledku, a konfesse z roku 1575 byli by si méně vážili, kdyby založení vlády oligarchické nebylo nerozlučně spojeno s vítězstvím reformace.
Někteří muži, jichž ideal politický byl méně obmezený a méně sobecký, předstihovali daleko dobu svou a vysoce vynikali nad vrstevníky své: druzí šli s nimi, když hlásali odboj, však odvraceli se od nich, jakmile odporučovali umírněnost. Tyto půtky mezi jádrem strany a mezi muži, kteří nadáním svým a ctnostmi ustanoveni byli na místa nejpřednější, byly příčinou, že většina stavů hledala vůdců méně bázlivých a střemhlav vrhala se za těmi, kdož obratněji lichotili nízkým vášním jejím. Někteří politikové nejznamenitější, pozbyvše brzo mysli, upadali v melancholickou nečinnost, nevědouce jaká jest povinnost jejich; na příklad Karel starší z Žerotína, který za možné pokládal zavedení řádu obapolného a umírněného a který neodhodlal se voliti mezi zřejmým odbojem a porobou. Posléze shledalo se, že prozíravá dobrá vůle jejich nebyla méně osudna než neobezřelá zaslepenost druhých: obávajíce se revoluce usnadnili vítězství despotismu, jehož nenáviděli; přátele své zrazuje téměř ten, kdo předstihuje je přes příliš.
Odchylky, které co do politiky vnitřní jevily se mezi členy strany, kterou dle - fraseologie příliš novodobé - bychom rádi nazvali liberalní, a mezi nesmířlivci obnovovaly se v otázkách politiky zahraniční. Jedna strana přála si zachování státu rakouského, kdežto druhá usilovala s větší nebo menší smělostí o znovuzřízení dávné samostatnosti království Českého. I tu byly patrny následky netečnosti cís. Maximiliana a Rudolfa. Nedovedliť řádně vyvinouti žádný z ústředních úřadů, založených od Ferdinanda, a ježto musili však užívati jich, nevytvořili vlastenectví rakouského, ale znepokojili vlastenectví partikularistické a zbudili nejoprávněnější nedůvěru Čechův, aniž upevnili ústřední organisaci dosti mocně, aby čelila síle odstředivé. Čechové skoro mlčky přihlíželi ku přeměně směřující k tomu, aby království sníženo bylo na pouhou provincii - z bázlivosti, z nevědomosti, protože změna dála se velmi znenáhla, stížnosti bylo těžko vysloviti. a samospráva království v zásadě byla vždy zachována; nicméně rozhořčováni byli timto tajným působením úřadův a úředníků cizích, kteří podrývali výsady jejich. Ačkoli sebeláska jejich byla upokojena stálým pobytem Rudolfovým v Praze, která stávala se takto opět hlavním městem říšským, věděli zajisté, že to je pouhá náhoda: rozmar nového krále mohl je brzo připraviti o střídavý primat, jenž ostatně i za této doby upírán jí byl od Vídně a Inšpruku. Vídeňská komora dvorská, vojenská komora, kancelář císařská na povšechný směr věcí státních vykonávaly vliv mnohem větší než nejvyšší úředníci zemští v Čechách. Nejpodstatnější, ne-li nejstkvělejší část meci byla v rukou cizích úředníkův: i za Rudolfa střediskem správy byla Vídeň: tu zřídilo se jakési vladařstvo za předsednictví jednoho arciknížete, a skoro všecka důležitá rozhodnutí vycházela odtamtud; sekretář uherský sídlící v Praze žádal konečně za propuštěnou, protože neměl co dělati.582.1 Nebylo již vojska českého, nýbrž vojsko císařské; politika nebyla již národní, ale dynastická; vyslanci byli pověřováni ne u krále českého, ale u císaře, náčelníka větve rakouských Habsburkův.
Aby taková smrt občanská byla uznána, musilo jednati se velice obratně. Způsob, jehož užívali Habsburkové, neupřímný a nedůstojný, v němž vedle mnohé slabosti a liknavosti jevilo se naprosté pohrdání právy národními, zveličoval ještě smutek z toho pocházející: jednota byla podniknuta, ale nebyla uznána. V této věci přání stavů setkávala se s přáním lidu. Národ celkem nerad snášel tíhu velikých daní, jichž skoro výlučně užíváno na válečné vydaje proti Turkům, tím neraději, že útoky mohamedanské od té doby ochably dost, aby vynikala potřeba společného jednání. Konečně stavové poznali, že hlavní příčinou nezdaru jejich jest spojení několika korun na hlavě krále jejich, kdežto národní hrdost jejich velmi těžce urážela se bezejmenou existencí, k jaké země byla odsouzena.
Jest tudíž nepochybno, že vítězství protestantů českých bylo by nejen založilo vládu oligarchickou, ale i svrhlo dynastii Habsburskou a rozptýlilo politickou jednotu, zřízenou od Ferdinanda I. Z toho vyplývá evropská důležitost událostí českých. Protivníci Habsburků, zvláště králové francouzští a protestantští knížata v Německu - přede vším kurfiřtové falčtí - podporovali evangelíky v říši, poněvadž to bylo nejbezpečnějším prostředkem nejprve k ochromení, později k zahlazení domu rakouského. Naopak Španělsko hledělo potlačiti na vždy tyto odboje, přesvědčeno jsouc, že jakmile Habsburkové upevní moc svou doma, žádný stát zahraniční nebude jim více nebezpečný. Dnes obecný jest soud historiků, že za války třicetileté nešlo jen o to, zda protestantism zachová se vedle katolicismu, ale zda císař moci své podrobí kurfiřty německé: vítěz nad Německem byl by ovládl celý svět. Podobně s událostmi, které předcházely válku, totiž ve sporu Rudolfově s protestanty českými splétaly se prospěchy politické. Jestliže Jindřich IV. nebo Filip II. tak pozorně sledují podniky stavů českých, ani jedinými, ani snad nejdůležitějšími pohnutkami chování jejich nejsou fanatism katolický nebo péče o svobodu svědomí.
Zcela přirozeným důsledkem způsobu, jak zahájen byl zápas, bylo, že porážka protestantů měla v zápětí vedle vítězství neobmezené moci panovnické pád samostatnosti národní: od té doby království české bylo nerozlučně spojeno s dynastií Habsburků. Dlužno-li těšiti se tomu, čili želeti toho? Otázka jest úplně zbytečná, ale byla příliš často projednávána, tak že nemůžem docela jí se vyhnouti. Následky bitvy Bělohorské jsou všemu světu známy: hrozné popravy, zkáza země, potlačené myšlení, porušená národnost, dvoustoletá agonie, a pravým jest divem, že národ český nezahynul v bouři, a ještě za našich dnů, přese všecko hrdinské úsilí a zázračné pokroky, co nesnází a útrap! Vzhledem k této bilanci třeba jest jisté zmužilosti, abychom zachovali soud poněkud nestranný, a rozumíme bolesti, jakou budí vždy u Slovanů vzpomínka na horu kletou. - A přece, jaký následek bylo by mělo vítězství oligarchie ? Kam Polsko bylo zavedeno nepořádkem feudalním? Zda by stavové čeští byli bývali moudřejší a šťastnější? Národnost česká celkem udržela se pod Habsburky, kteří byli ochranou její proti Německu: Zda rod falcký nebo saský byl by to mohl nebo jen chtěl? Aby Čechové opět ujali se jednou svého místa na přední stráži světa slovanského a přirozené úlohy své jako prostředníci mezi západem a východem, bylo především třeba, aby nebyli pohlceni jiným kmenem; přežili despotism, zda byli by odolali bezvládí ?
Kdo ví, namítne se, zdaž užíváním svobody nebyl by znenáhla rozvinul se duch šlechty a zda vlastenectví její nebylo by se vzdělalo a utvrdilo poznáním zodpovědnosti? - Snad; pustíme-li se na půdu domněnek, všeliký úsudek jest možný. Však jisto jest aspoň, že oligarchie česká zasloužila porážku svou. V rozhodné chvíli nesprostila se obvyklých chyb svých, obmezeného ducha, neprozíravé lehkomyslnosti, nestálosti; zavedla zemi do hrozné krise, nepomýšlela na možné následky jednání svého, nesrovnávala síly své a protivníků svých a neznala jasně, co chce, ani jakých prostředkův užije. Vítěznými revolucemi bývají jen revoluce spravedlivé, a revoluce spravedlivé jsou revoluce připravené, totiž ne ty, které způsobeny jsou pletichami několika dobrodruhů, nýbrž ty, které zbuzeny jsou temným svědomím lidu, protože bývají posledním článkem dlouhého vývoje předchozího. Nechť bitva na Bílé hoře byla nešťastná nebo šťastná, zajisté byla nevyhnutelná; chybami lidí a spletitými okolnostmi země česká přivedena byla k roztržce s králi svými, i dala se do boje za takových okolností, že vítězství její bylo nemožné. Politické zřízení zemské, poměry jednotlivých zemí korunních rozličných tříd společenských, hmotný a mravní stav země, vše jevilo takou nedokrevnost, že první, poněkud vážnější náraz musil býti osudný.
Hranice koruny české byly ještě velmi rozlehlé, ježto zabírala stále Moravu, Slezsko, obojí Lužici, a jistými tradicemi dávána jakási zdánlivá hodnota této jednotě theoretické. Na příklad zákony, kterými zapovídáno cizincům zakupovati se v Čechách, netýkaly se obyvatelů zemí přivtělených; Rakušan byl cizincem v Praze, ne však Slezan. Hojně bylo příkladů, že mnozí páni, kteří měli statky v různých částech říše, měli právo zasedati na několika sněmích, jsouc takto svazkem mezi jednotlivými shromážděními těmito. Ale v skutečnosti spojení nepokročilo nijak od dvou století, naopak: držitelům moci, králům i šlechtě, nepodařilo se vytvořiti ono společné smýšlení, onu nerozlučnou vzájemnost prospěchův, onu jakousi shodu mravní, jež jsou podmínkou vlastenectví a z obyvatelů téhož státu tvoří jednu rodinu naproti cizině. Společné úřady nezmizely: dvorská komora česká měla nejvyšší správu financí slezských a moravských, z nálezů všech soudů městských odvoláváno se k apelačnímu soudu na hradě pražském, kancléř český byl pravý ministr státní, jehož moc prostírala se po vší koruně; dosti často konány bývaly sněmy generální, na nichž scházeli se poslové jednotlivých sněmů. Protože však nic nebylo podniknuto pro vývoj citu národního, tento zárodek ústrojí ústředního přispíval spíše k udržení nespokojenosti, nežli k utvrzení jednoty. Slezané, Moravané a Čechové, všickni měli přece tytéž potřeby, ohroženi byli týmž nepřítelem; kdyby šlechta skutečně byla pomýšlela na štěstí a samostatnost vlasti, kdyby byla upřímně prodchnuta potřebou svobody politické, zda by nebyla dovedla nějak rozptýliti nespravedlivé předsudky a v svorném úsilí sdružiti všecky, kdo znepokojeni byli pokroky reakce katolické? Nechť by budoucnost rozhodla jakkoliv, ať by země česká nabyla opět své samostatnosti nebo dále tvořila část mocnářství rakouského, situace proměňovala se úplně, jakmile by jednotlivé členy koruny svatováclavské spojily se v celek souvislý a nerozlučný. Důvtip pánů českých nepovznesl se k takovým úvahám; rozhled jejich byl obmezený, protože duch jejich byl malicherný. Byliť zaslepeni výpočty všedními, řevnivostí nízkou; příliš bylo na jevě, že chtějí nejen země přivtělené udržeti v ponižujícím poručnictví, ale přede vším, že zamýšlejí obmeziti samosprávu sousedů svých toliko proto, že sami chtěli kořistiti z prospěchů moci ústřední. Jednota nabývala takto podoby výboje, a nelze se diviti, že zbuzovala všeobecný odpor.
Jsou ovšem okolnosti polehčující: žilo se ještě v plném středověku, theorie feudalní byly obecně rozšířeny, všecka společnost založena na výsadě, na privilegiích stavovských a na privilegiích zemských; ve prospěch Čechů byly tradice a právo, když domáhali se zvláštních předností v mocnářství. - To vše jest pravda, bohužel nemění se tím konečný výsledek, jenž jevil se tu roztržkou a nenávistí. Jen ti mají právo doufati v budoucnost, kdo dovedou sprostiti se bludův a předsudků přítomnosti.
Bylo úkolem nesnadným, pevně a trvale sblížiti země velice oddálené, jichž upomínky byly různé a snahy protivné. Čechové stávali často proti tuhým předsudkům a proti nepřátelským rozhodnutím, čím vysvětluje se chování jejich; - ale jim jakožto vůdcům náležela povinnost rozptylovati nedorozumění, snažiti se o přilnutí, vytvořiti téměř nové ovzduší mravní. K tomu potřebí bylo nejen velikého ducha smířlivého, ale i mnohé pevnosti a vytrvalosti, a toho právě se jim nejvíce nedostávalo; je-li vlastenectví hluboké, přechází ve stav utkvělé idee, všecko úsilí směřuje k témuž cíli a znenáhla odstraňuje překážky: srdce samo činí tyto divy, a aby byly možny, ideal sledovaný musí býti nad námi a mimo nás. Ctižádost pánů českých byla příliš soukromá, aby připustila takovou souvislost a takovou vášeň. Snahy jejich po panství často usínaly, a země vedlejší víc a více zvykaly samosprávě, sotva porušované občasnými pokusy úchvatnými, spíše dráždivými nežli opravdovými. Nedbalí a slabí panovníci v této řevnivosti nalézali záruku bezpečnosti. Koruna česká byla takto již jen výrazem zeměpisným, ježto každá země její měla nejen samosprávu svou, nýbrž i svůj život vlastní, svou politiku, své tradice, předsudky a hněvy často prudší proti sousedům nežli proti nepřátelům.
Na Moravě věci státní vedlo asi patnácte mocných rodů, velice proniklých přednostmi svými, kteréž oprávněny byly jejich opatrností, nadáním a důstojností života. Sám Ferdinand po bitvě u Mühlberka neodvážil se sáhnouti na privilegia jejich, a markrabství tvořilo jakousi poplatnou republiku, která panovníku odváděla vojsko a peníze, v jejíž správě však zakročoval on jen shůry.586.1 Moravané, nemíníce přerušiti společných svazků poutajících je ku koruně svatováclavské, nicméně domáhali se úplné svobody jednání, sněmy zemskými upravovali sami politiku svou, takže při všem příbuzenství co do původu a jazyka, Moravané a Čechové postupovali vždy sami o sobě a často si odporovali: vůči nepříteli nejen nejednávali bratrsky, jak se slušelo, ale bývali spojenci dosti vlažnými, jichž tůčkami a úskoky ochromováno bývalo společné jednání.
Moravané aspoň byli Slovany, a společný původ a jazyk zachovával mezi nimi a Čechy přirozenou náklonnost. Ale v Lužici a zvláště ve Slezsku! Protestanté, jichž bylo hojně v těchto zemich, byli by mohli společně jíti s evangelíky českými; na neštěstí kmenová nenávist jejich byla mocnější nežli strach katolicismu. Čechové nepodnikli ničeho k opravdovému posílení živlu slovanského v Slezsku, ač snadné to bylo za této doby, ani nepokusili se zbuditi účastenství obyvatelstva pro jednotu, ani přemoci jeho antipathie. Slezané neustále protestovali proti pravomoci soudu apelačního, jenž nezná prý ani obyčejův ani zákonů jejich586.2 a proti kanceláři české, která dopouští pánům českým vplétati se přímo do věci jejich.586.3 Osobovali si nejen právo, že závisí toliko na králi a ke koruně připoutáni jsou svazkem čistě osobním, nýbrž i prohlašovali, že poslušností povinni jsou jen vévodovi slezskému a nikoliv králi českému;587.1 země jejich jest prý lénem říšským, na koruně české úplně nezávislým.587.2 Takové theorie narážely na velmi tuhý odpor v Praze. "Aby knížata a stavové slezští byli zemí a členem říše", psal Rudolf roku 1604, "nikdy neslýchali jsme a nedopustíme toho." Slezané nepokládali věc svou za ztracenou, a Čechové, v poslední chvíli chtíce získati podporu jejich, vyhověli jim v kusech nejdůležitějších a přiznali téměř rozdrobení koruny. Podivné to vlastenectví, jež prospěchům stavovským obětovalo velikost a jednotu vlasti: A ani toto vzdání nebylo plodné. Jedním hlasováním nevyhladí se odvěké záští; v samé chvíli, kdy všickni protestanté koruny české společně kráčejí do boje, tvoří jen koalici, a síla jejich jest podlomena právě tak, jako činnost oslabena nedůvěrou a tajným řevněním, jež provázívají vždy spojenství nahodilá a příležitostná. Tehdejší styky Čech se zeměmi přivtělenými jsou snad volnější než styky jejich s druhými državami Habsburkův, a Žerotín raději odtrhne se od koruny, než by rozešel se s protestanty uherskými a rakouskými.587.3
Osamocení Čechů bylo tím nebezpečnější, že hmotné a mravní síly jejich byly oslabeny a že následkem politické nezkušenosti stavů smutná lhostejnost nesmírné většiny národa potlačeného a rozmrzelého vysilovala životní existenci těla společenského.
Zkázou měst r. 1547 zbuzen aspoň cit nerozlučné vzájemnosti jejich tím, že podrobena byla týmž zkouškám a vytvořen jistý duch měšťanský, volnější a méně těsně zavírající se ve zdech jednotlivých měst.588.1 Za Maximiliana a Rudolfa využitkovala slabosti králův a finančních potřeb jejich tak, že za dary a půjčky poskytnuté dostalo se jim některých důležitých ústupků. Rok 1579 vyznačuje se takto velmi štastnou změnou v postavení jejich: Rudolf i stavové svolili, aby vytištěn byl svod městského práva pražského, sebraného a spořádaného od mistra Pavla Kristiana z Koldína, jenž od této doby měl platnost zákonníka. Toto právo městské nejen chránilo měšťanů proti zvůli a útisku přesnějším stanovením soudního řádu a práva, nýbrž obcím vracelo i část samosprávy jejich. Města nabyla opět nepřímého vlivu na volby úřadů svých a získala část výsad správních, odňatých konšelům jejich; žádný dluh neměl býti učiněn bez svolení starších, přímých to představitelů obce, jež Stránský přirovnává k tribunům římským, protože úkolem jejich bylo brániti zřízení městského a svobodu. Znenáhla novými nařízeními potvrzovány a rozšiřovány tyto úspěchy.588.2 Právo, dle kterého měšťané byli souzeni toliko svými soudy, několikrát bylo schváleno od sněmů; zakázáno odvolávati se k cizím soudům; obmezena pravomoc rychtářův a hejtmanů královských; města nabyla opět některých statků svých, volné správy jistých důchodů svých, patronatu nad kostely svými. Městům pražským a obyvatelům jejich dovoleno znovu kupovati statky svobodné a vkládati je do desk zemských (1593); roku 1608 král všem stavům vydal majestat, v kterém vzdal se práva konfiskovati statky těch, kteří čest i hrdlo provinili.
V téže době, co města s jistým úspěchem hleděla vybaviti se z útisku těžkého, vzrůstal i počet jejich; králové celkem dost ochotně vyhovovali žádostem měst panských, přejících sobě zbaviti se moci bezprostředních .pánů svých, tak aby závisela toliko na králi; v čtyřiceti letech devět měst přijímá tudíž název měst královských,588.3 čímž ovšem zvyšuje se vážnost celého stavu třetího. Pokoj vládnoucí vůbec v zemi, dlouhé trvání míru, - v Praze pobyt dvoru a zasedání sněmů - na venkově přepych nově v obyčej přicházející oživují poněkud obchod. Blahobyt není sic ani příliš veliký, ani příliš stálý, ale měšťané užívají jisté zámožnosti a vládnou některým jměním: víc nebylo třeba, aby získali přízeň královu a zvýšili vážnost svou. Chování jejich na sněmích jest méně stísněné a postavení jejich méně nejisté. Od roku 1547 zasedali na nich jen z milosti, a zřízení zemské z roku 1549 a 1564 šlechtě samé vyhražujíc moc, se svolením královým měniti právo veřejné, odsuzovalo je k potupné podřízenosti. Zákonník z roku 1579 přiznává stavu městskému právo "aby s vůlí krále práv městských v časích budoucích mohli sobě přičiniti aneb ujíti podle příčin slušných a oč by se koli s vůlí J. M. Kské snesli a svolili, to aby mohli sobě za právo stanoviti".589.1 Zákonné postavení jejich není tudíž na příště nepodobno stavům privilegovaným.
Šlechta měla těšiti se z těchto změn, které slibovaly jí nové spojence na obrami veřejných svobod. Katastrofa roku 1547 i méně prozíravým mohla dokázati, že oslabení měst prospívá toliko absolutismu; zda právě města nezachránila husitství, a byť i hradby jejich nebyly již dosti pevné k zadržení vojsk stálých, kde jinde nežli v truhlách měšťanů mohly se nalézti peníze potřebné k podstoupení odboje? - Šlechta byla nenapravitelná, a ve zpozdilém záští svém neopominula ničeho, čím by zdržen byl rozvoj měst; nehodným chováním jejim vysvětluje se a ospravedlňuje plně chladnost stavu městského, když mu bylo bojovati po boku stavů vyšších. Tito horliví obhájci svobody náboženské neostýchali se poškoditi věc svou spíše, než by přiznali měšťanům jistou rovnost práv. Roku 1603, když stavové protestovali proti mandatu Rudolfovu, jímž obnoveno bylo nařízení Vladislavovo proti bratřím a jinověrcům, stav městský, proti němuž přímo čeleno bylo rozkazem tím, chtěl připojiti se k žádosti; stav panský i rytířský zamítl to však "dle svého zastaralého k témuž třetímu stavu záští "589.2 Úřadníci královští, povzbuzeni jsouce nenadálou pomocí touto, naléhali na provedení rozkazu královského: na odpor všem tradicím a řádům nedbali již nijak mínění obyvatelů při osazování úřadů městských: úskoky, výhrůžky, násilí, všeliké prostředky byly jim vítány, aby správu odevzdati mohli do rukou sobě oddaných; v některých městech, kde všecko obyvatelstvo bylo protestantské, vyhledáváni cizinci, jimž uděleno právo měšťanské, a přese všecky nejprudší a nejoprávněnější protestace dosazováni na úřady purkmistrovské a konšelské. Běda samostatnému úřadníku městskému: byl ssazen náhle, někdy vržen do vězení, zkažen velikými pokutami; na místo něho dosazeni lidé, neznajicí česky a neumějící čísti ani psáti. Lehce pochopíme tudíž, proč většina měst není zastoupena na sjezdu obecném, svolaném od stavů podobojích v měsíci květnu 1618. Mnohá z nich zřejmě oddělují se od stavů, prohlašujíce, že "kromě císaře žádného jiného za krále, pána a defensora znáti nechtějí a nepotřebují".590.1 Čí jsou to slova? - Měšťanů? Nikoliv, ale postrašených úřadů městských, představujících toliko nejslabší menšinu. Jestliže katolíci odvážili se útoku na tvrze reformace, zda nezavinili toho vyšší stavové, kteří vlastní rukou svou vydali města protivníkům svým?
Stav městský ví dobře, jak šlechta smýšlí o něm. Když roku 1609, dohnán jsa k nejhoršímu a opojen duchem revolučním, jenž zemi prochvívá, po prve od půl století odvažuje se ozvat proti četným útiskům, mírnost jeho podobá se pokoře; nedomáhá se samosprávy, jaké užíval před bitvou u Mühlberku, prosí jenom, aby zbaven byl nejkřiklavějších a nejhanebnějších přehmatů. Od vyšších stavů dostalo se mu výstrahy: za žádnou podmínku prý nesvolí, aby rozšířena byla privilegia stavu městského. Stížnosti přednesené od měst byly od stavů privilegovaných prozkoumány se stranictvím patrným a tím podivnějším, pomyslíme-li, že přede vším šlo o zabezpečení svobody náboženské společníkům jich utrpení: zajisté, dokládali, jest věc spravedlivá, aby hodní mužové bývali dosazováni do rady, ale nepřipouštěli, aby toliko pod obojí vybíráni byli, ani aby podkomoří šetřil návrhů volenců; nechtěliť, aby podkomoří byl zlehčen tím, když by kráčel podle volení volenců. V skutečnost; prostřednictvím jeho hleděli právě od dávna podrobiti stav městský moci své, ba i v této rozhodné chvíli stavovská privilegia jejich byla jim dražší nežli vítězství víry jejich.
Dlouhého jednání bylo potřebí, než stavové svolili, aby do nálezů sněmovních přijat byl článek nejasný, vedle něhož "volencům v městech královských povinnost jiná neobyčejná a prve nebývalá od podkomořího vydávána býti nemá, nýbrž v tom starobylý, chvalitebný, dobrý řád, způsob a obyčej, kterýž předešlý podkomoří zachovával, též na budoucí časy zachováván býti má." Nejinak se zachovali, když šlo o úřad hejtmanů královských, jehož zrušení domáhali se Pražané v městech svých, a o úřad rychtářů kr., jichž pravomoc chtěli míti vytčenu. Veliká nevole zmocnila se šlechty: z ní vybíráni byli hejtmani a rychtáři královští; dorážeti na ně znamenalo útočiti na celý stav šlechtický. Obviňovali stav třetí, že by "něco nad stavy vyšší chtěl míti" a neupustili od svého odporu. "Záleželo pouze na šlechtě protestantské", praví Čelakovský, "chtěla-li opatřiti samosprávu měst proti přehmatům orgánů vládních, chtěla-li učiniti třebas ne nemožné, tedy aspoň velmi obtížné a nebezpečné všeliké rušení náboženské svobody v městech. Ona ne pouze že hrubě ničeho v tom směru neučinila, nýbrž schvalujíc rušení obecné samosprávy, sama zavdala podnět k opanování správy městské stranou pod jednou ... Chtějíce zabezpečiti sobě svobodu náboženskou a ubrániti se proti absolutistickému proudu, jenž se již již sbíral v zemích vnitrorakouských, aby celé stavovské a zemské zřízení v Čechách z kořene vyvrátil, nemohli nalézti bezpečnějšího a mocnějšího spojence ve své obraně než v lidu českém a arci nejprve v stavu městském. Každé uvolnění, každá vymoženost měst ve věcech samosprávy obecní mohla býti pro ně velikým ziskem, proti němuž malicherné přidržování se toho, co nazýváno stavovskými předsudky a výsadami, nepadalo nijakž na váhu. Tím však, že opírali se aneb neochotně měli se k spravedlivým požadavkům měst, tím, že sobě opět nová, břemena vymýšleli i na stav selský, v jehož zájmu vyslaní městští též příležitostně ujímali se slova, popouzeli opět jako r. 1547 veřejné mínění v městech a po venkově proti sobě a v době, kdy bylo v zemi nejvíce třeba sjednocenosti, nadšení a obětavosti, způsobovali všeobecnou rozmrzelost a rozháranost".591.1
Chyba byla tak veliká, že někteří náčelníci prohlédli zpozdilost druhů svých. Jako ve stycích se zeměmi vedlejšími tak v těchto věcech nejchoulostivějších ústupky, učiněnými v poslední chvíli, nebyla by vyhlazena upomínka na roztržky odvěké; ostatně v okamžiku samém, když nájezd již hrozil, většina stavů, nedbajíc rad moudrých, setrvala v poblouzení svém. Roku 1619, když stav městský chtěl, aby podkomoří Purkhart Točník z Křimic a sudí dvorský Mates Prekl z Preklsdorfu, kteří těžce zneužili moci své, byli v artikulích sněmovních jmenováni mezi "neupřímnými syny vlasti, kteří v úřadech a službách královských, zemských ani městských více býti nemají", Vilém z Lobkovic, představitel strany výstředně feudalní, jménem celého stavu rytířského zastal se podkomořího Točníka, žádaje, aby byl ze seznamu toho vymazán poněvadž v ničem proti zemi a stavům se neprovinil, nýbrž nejvýše pouze proti měštanům.592.1 Když rokováno bylo o opravách zřízení zemského, žádosti stavu městského, ač nebyly nijak přemrštěné, zbudily pravou bouři. "Byliť mezi rytířstvem prchlíci, kteří mínili, že se svými chlapy co činiti mají."592.2 Stav městský pozbyl trpělivosti, hrozil vyjíti ze sněmu, protože nejen nechtělo se mu dopřáti nových svobod, ale upírány mu starodávné výsady jeho; nebude prý vice odváděti svolených berní. Stav panský, jsa prohlédavějšího ducha než rytířstvo, jal se prostředkovati, zvláště hrabě Šlik, jenž stav městský byl přivedl k odboji slibem, že obnoveny budou svobody potlačené roku 1547. Stav rytířský povolil jen nerad, ale spory tyto zanechaly v myslích mnoho nedůvěry a trpkosti.592.3 I v dobách nejbezpečnějších většina šlechty, zvláště rytířstva, bývala vždy ovládána řevnivostí svou a záštím, ba až do poslední chvíle nechtěla jednati s městy jako se stavem sobě rovným. Pro takové naduté a zlomyslné smýšlení stav městský opět nepouštěl se nikdy směle do války a neustále obracel zraky své k Vídni.
Od koho měl výsady své, ne-li od panovníků? Zda města a moc královská neměly tytéž prospěchy, tytéž protivníky? Zda tradice a rozum nekázaly jim spojiti se proti úchvatům nedůvěřivé oligarchie? Výstřednosti vyšších stavů příliš připomínaly stavu městskému, že několikrát chráněn byl jediným panovníkem. Proto mnozí z něho a ne nejméně zmužilí nebo nejméně protestantismu oddaní odvažovali se jen s úzkostí na cestu roklinatou, kam proti vůli své byli hnáni. Mikuláš Dačický z Heslova, který velmi zřetelně vyjadřuje snahy tehdejšího měšťanstva a zvláště Kutné Hory, rodného města svého, netají se nijak s odporem svým proti odboji, obviňuje vůdce, že jednali "nerozváživše, co z toho pojde", se zjevnou zálibou uvádí žaloby, jaké roznášely se proti nim: pozdvižení učinili prý, ne z hněvu spravedlivého a z obrany proti násilí a zvůli, ale z nenávisti, záští osobního a pýchy.593.1 A totéž mínění převládá ve všech spisech současných. V městech pražských na zprávu o povstání stavů "strach byl z téhož pročež mnozí se skryli a zujížděli". V Kouřimi zděšení jest obecné, v Kolíně, jehož obyvatelé skoro všickni jsou protestantští, není stopy po nadšení,593.2 a Pachta z Rajova, jeden z předních měšťanův a horlivý evangelík, více důvěřuje tajemníku místodržitelskému Michnovi, dobře známému katolickou vírou svou, než stavům protestantským.
Když města, kde s některými řády svobodnými zachovala se jakási záliba ku věcem veřejným a tradice samostatnosti, přestávala takto na podezřelé lhostejnosti nebo v případě nejpříznivějším věci národní přinášela dobrou vůli jen platonickou, čeho možná bylo očekávati od ostatního obyvatelstva ?
Úmysly Ferdinandovy ve prospěch sedláků nezpůsobily žádného valného zlepšení, a Maximilian a Rudolf neměli ani srdce ani ducha dosti vznešeného, aby ujali se prospěchů lidu poddaného. Ježto královská moc nevkládala se do věci, páni a poddaní stáli proti sobě tak, že žádná vyšší moc nezakročovala, aby zadržovala jedny a ochraňovala druhé. Situace v hlavních rysech svých zůstávala touž, jako v první čtvrti toho století, to jest postavení lidu selského bylo celkem zlé a smýšlení jeho dosti nepřátelské proti panujícímu pořádku věcí.
Dosti mnozí historikové div neviní stav selský z přepjatých požadavků. - Zda nebylo s ním daleko lépe nakládáno než s nevolníky polskými a uherskými ? Úroky nebyly přílišné, ani roboty přetěžké. Zámožnosti přibylo ano i přepychu: svědectví toho máme v zákonech proti nádheře, jimiž sedlákům a ženám jejich zakazují se zlatohlavy a látky hedvábné, oděvy drahé, zlaté čepce. Nebylo téměř vsi, která by neměla lázní svých, řádem čeledním předpisuje se často, aby nádeníci propuštěni byli z práce dříve, než jindy, aby mohli podle obyčeje svého lázeň vzíti. Úroky odvádějí se obyčejně penězi a nikoli plodinami nebo prací, což svědčí o zámožnosti. Stále přibývá mandatů jimiž upravují se poměry pánů k poddaným, poskytuje se sedlákům jisté samosprávy a napravují se nejhorší následky zákona. - To vše jest pravda; není pochyby, že sedláci v l. 1700-1750 s nadšenou radostí byli by přijali navrácení se správy, pod kterou žili Čechové v XVI. století. Ano, snad do jisté míry průměrný stav lidu poddaného byl poněkud lepší roku 1618 než roku 1550. Jak dosti často se stává, skutek dokonaný způsobil jisté utišení: šlechta ochotněji svolovala k některým ústupkům, jakmile práva její byla pevněji založena a všeobecněji uznána; humanism a křesťanské napomínáni bratří zjemnily mravy, dlouhou dobou pokoje poněkud zmírnila se krutá správa vrchností a poněkud oslabily požadavky sedláků.
Však jsou to jen odstíny a - byť i nebyly ledabylé - v podstatě věcí nezměnilo se nic. Sedlákům nebyla navrácena občanská práva jejich, podléhají zákonu, ač jsou mimo něj. Dva stavové stojí takto proti sobě, potlačení a potlačitelé. Jak možná doufati, že poddaní životy své obětují za pány zpupné? Mluvte jim o vlasti! - Nemají žádné. O náboženství ? - Vyznávají víru uloženou. Někdy lid povstal proti Sigmundovi, poněvadž tehdáž hájil vlastní věci své: nyní co mu po tom, kdo bude vítězem ?
Přese všeliké zlepšení v drobnostech, trvá veliká nespravedlivost a nevyhnutelné zlořády, které plodí. V skutku poddaný vydán jest svévoli pána svého, a jestliže obyčejně tento pán není zlý, často bývá vrtkavý, lakotný a hrubý; není věru žádného opravdového zastání proti němu, žádné naděje v ochranu proti vrtochům jeho.
Gindely, jehož v této věci nelze podzírati z pessimismu, uvádí jisté případy, jimiž jasně osvětluje se pravomoc pánů a chování jejich. - Henyk z Valdšteina vydal r. 1616 v tiskárně své na zámku Dobrovici spis o událostech posledních let, jenž dotýkal se nemile císaře Matiáše; pohnán byv před soud, vinu svaluje na knihtiskaře: když tento jest obeslán pro svědectví, Henyk odjede v největším chvatu domů, a na rozkaz jeho knihtiskař jest jat a tajně popraven. Vražda nicméně vyšla na jevo: vinník byl odsouzen zaplatiti značnou pokutu; ač vyvázl lehko, přece stěžoval si na nespravedlnost, jíž padl za oběť.595.1 - Podivnější ještě jest příběh levobočka Rudolfova dona Julia Césara. V Praze vedl život tak pohoršlivý, že otec jeho vypověděl jej na hrad Krumlovský; tu nechoval se lépe než v Praze. Roku 1606 purkmistr a rada městská zprávu dávají o zločinech jeho: žádná dívka není jista před násilím jeho; mocí vniká do domů, aby ukojil chtíče své, jest obávati se zbouření lidu. Marné nářky! Po dvě leta marchese neustává ve svých činech násilnických. V měsíci únoru 1608 zalíbí se mu dcera lazebníkova i uvede ji na hrad; zdá se ovšem, že tehdáž již rozum jeho se zatemnil a že trpěl záchvaty šílenství; v zuřivém výbuchu těžce zbodá dívku a hodí ji do rybníka. Nešťastnice zachránivši se jako zázrakem utekla k otci svému. Julius žádá za vydání její, a když otec odmítl, vyzývá radu městskou, aby vydala ho na smrt. Zatím uvrhne jej do vězení a v hrozném žaláři drží ho několik neděl. Zděšená žena lazebníkova přivede dceru svou zpět na hrad, kde tato za krátko jest zavražděna za děsných okolností. - Mnoho měsícův uplynulo, a žádného opatření nebylo učiněno proti Juliovi.
Namítne se, že takové případy šílenství neznamenají ničeho. - Samy o sobě zajisté nikoliv, a nechceme tvrditi, že páni čeští násilí činívali poddaným svým nebo že je vraždili. Zda nesvědčí však o plném nedostatku zákonné bezpečnosti? Slavata v Pamětech svých vypravuje, že za Rudolfa a Matiaše nebylo téměř příkladu, aby zaveden byl soud se šlechticem, byť obviněn byl ze zločinů největších; teprve po vítězství moci královské šlechta poznala konečně, že i ona podléhá spravedlnosti. Životopisec Petra Voka z Rosenberku s pochvalou poznamenává, že pan vladař potvrzoval vždy jenom ty ortele smrti, které byly vyneseny "na mordéře, žháře, loupežníky a podobné jim lotry": všickni páni nebyli tudíž stejně úzkostliví. A on sám, který nebyl zlým pánem, on, žák bratří českých, jak časem chová se zvlášť lhostejně ku právům poddaných svých ?595.2
"Páni z Rosenberka", praví Rybička, "bývali až dosaváde vždy milostivou vrchností poddaným svým, jmenovitě pan Petr byl více jejich otcem, přítelem, ochrancem a dobrodincem nežli pánem a vladařem." Otcem poněkud přísným a ochrancem, jehož bdělost, tuším, mnohdy chybovala. Však budiž; někteří šlechtici a snad dosti četní připouštějí, že mají povinnosti vůči poddaným svým; zda jediný z nich přiznává jim práva naproti vrchnosti své?596.1 A není-li na jevě, že takové pojetí socialní vésti může toliko ku potlačení, bídě a nenávisti.
Jak by většina těchto pánů, uvyklých takto bez překážky prováděti vrtochy své, nebyla opojena bohatstvím a pojata jako závratí svrchované autority své! Někteří vystupují jako mocnáři: Vilém z Rosenberku na statcích svých má 10936 poddaných - pouze v Čechách, nehledíc k statkům jeho v Slezsku, Rakousích atd. Vydržuje dvůr, zástupy služebníků: když Maximiliana provází ku korunování do Prešpurku, přivádí průvod 200 jezdců nádherně vystrojených; stkvělé hostiny jeho jsou proslulé.596.2 Petr Vok, jeho bratr a nástupce, na zámku svém vedle kaplana má "deset nebo dvanácte děveček a děvčat; ty mají své zvláštní dostatečné opatření, ty jsou jeho komornice, ty mají klíče jeho pokojů a dnem i nocí nevěrně jeho opatrují i k stolu mu slouží. K tomu", naříká starší bratr, jemuž však neslušelo stavěti se příliš přísným, "žádné pobožnosti, žádného řádu, žádné správy v ničemž není, outrata nesmírná, čeledi nepotřebné s ženami velké množství, ježto jest mi o tom těžko slyšeti, až mne srdce bolí."596.3 - Z toho pochází, že u pánů zahuben jest všeliký duch poslušenství zákona i všeliký cit pro spravedlnost. Nejmenší zakročení moci královské zdá se jim urážkou; však toto trvalé zakročení jenom by krotilo vášně, udržovalo na uzdě choutky, poskytovalo lidu toho, co hlavně mu chybělo, důvěry a bezpečnosti. Všecka tato okázalost podněcuje pány, budí choutky jejich; toužíce dychtivě po radovánkách, všeho odváží se, aby dosáhli výnosných úřadů. Převraty líbí se jim, poněvadž při nich loví se v kalných vodách. Jestliže se nechvějí při myšlence na katastrofu, jež lakotností jejich vlasti bude způsobena, zda bez ostychu nemohou vydírati na poddaných svých peněz potřebných. Jmění největší nestačí takovému mrhání: třeba utíkati se k půjčkám, úroky se hromadí, svými nesnázemi pán stává se dotěrnějším a tvrdším.596.1
Šlechta hledí na lid svaliti všecku tíži břemen veřejných: po čtvrt století neplatí berní.597.1 Sedláci spoutáni jsouce těsným kruhem libovolných nařízení, zkázu berou platy vždy těžšími a špatně rozdělenými, tratí mysl i srdce. Synody bratrské stěžují si, že veliký počet věřících oddává se živnostem nebezpečným, otvírají krčmy; ale neodvažují se odsuzovati je příliš přísně: třeba žíti, časy jsou zlé. Pan Smil Osovský z Doubravice a na Třebíči poddaným svým dává zřízení, poněvadž poznal, že jest mezi nimi "nemalý neřád."597.2
Prohlášení sněmu z roku 1574 jsou žalostná: kdyby sněm svolil peníze, žádané od Maximiliana, nebylo by možná vybrati je; "obyvatelé jsou úplně bez pomoci, zvláště v hornatých krajinách, kde zmírají hlady, děti své dávají cizím osobám, prosíce za ujetí se jich, jinak že zahynou".597.3 Obyvatelé měst na místo peněz přinášejí nábytky své, peřiny, oděvy, a úřady městské musí činiti půjčky, aby zaplatily podíly za chudé; na venkově nouze je všeobecná. Že nejsou to prázdné deklamace, vidíme z nálezu sněmovního roku 1593: zajisté nouze byla všeobecná, když šlechta vzdává se finančních výsad svých.
Letopisci tehdejší potvrzují svědectví listin úřadních. Dačický z Heslova popisuje nádherné slavnosti konané v Praze za sjezdu rozličných panovníků cizích: - někteří páni čeští dávali hostiny, jež skvělostí svou zastínily hody knížecí. Marnost nad marnost! A proto platy ukládané poddaným a proto ubožáci strádají a se nuzují. O něco dále vypravuje o hrozných útrapách, jež v zemi způsobila cizí vojska: "Tak hle pán Bůh na Čechy dopustiti a je trestati ráčil a to bez pochybnosti pro hříchy jich, pýchu, marnost, nesvornost, nespravedlnost etc.; nebo ... nesmírnou nádhernost v šatstvu bohatém, kroji, mustry rozličnými potvornými, starým Čechům předkům svým nepovědomými, páchali a provozovali v slavném hodování a pangetování, s soužením chudých lidí, jenž se práva a spravedlnosti dovolati nemohouce, úpěli, k Bohu na pomstu volali a žalovali."597.4
Služebníci, čeládka naříkají na nevlídnost hospodářů svých, čteme v české postille kněze Martina Philadelpha Zámrského, někdy také ovšem pravdu mají. Neníť nad způsob života služebné čeledi na tomto světě nic potupnějšího. Jimi otvírají a zavírají. Spílají: "šelma, lotr, viselec". Nemocného služebníka vyženou, vyhodí ven, dají ho do chlíva, do psince, káží ho pryč zavléci. Říkají o nemocném: "Ožral se, spí, škrabe. Tatarem ho zbuditi, po uhersku třmi kyjmi tu nemoc z něho vyhnati." Tak nyní mnozí hospodáři o čeledi s smíškem říkají, čeládku svou koňskými díly, bez oddechnutí zhmoždují, ani v svátek, ani v neděli, ba sotva na velikou noc odpočinouti jim dopřávají ... S nuznými poddanými mluviti zošklivují si bohatí páni a vrchnost, ale za to komoru svou mozoly týchž pracovitých žebráků fortelně chtějí zbohatiti, divných a mnohobarvých křikův a praktik při tom vyhledávajíce. Snášejí zajisté poddaní od nemilostivé vrchnosti těžká soužení a nátisky robotami, platy, daněmi, vojnami nepotřebnými, mejty, clem, díly denními, nočními a mnohými úzkostmi beze všeho milosrdenství, až těžce a sotva v tureckém držení zpohanilí obyvatelé takových ukrutností zakušují ... Slavní předkové zajisté darováním svobod poddaným svým chvalitelné pověsti sobě dobývati dychtili, nynější pak jejich potomkové bořením privilegií slavné předky rodův a držitele statkův svých zhyzditi se opovážili, i sami se poddaným tak zošklivují, že již obrať se kam obrať, neuslyšíš od nich než žalobu, hořekování a z smrti pánů svých se radování. Vždyť nynější páni toliko chtějí míti, by poddaní jich hladem, žízní, zimou, robotami scepeněti měli, ano by v stodole klasu, na dvoře kopejtka, v domě kuřecího pírka, na krově došku, na sedláku košile zůstati nemělo. Horlivými pomocníky jsou jim ouředníci, písaři a šafáři jejich ... Při dvořích velkých pánů dosti jest úředníků a písařů, kteříž z kůže chudých poddaných bohatnou, měšce sobě nacpávají, do svého loviště nadhánějí, nepovinnými robotami, nespravedlivými pokutami, lakomým darův bráním, platu, berní, úrokův zapíráním, poplatkův přivětšováním, dávek z ledačeho vymyšlováním, důchodův fortelně a loupežně přimnožováním, a to vše ne tak k panskému dobrému, jako k zisku svému krádežnému ... Snadno vyrozumíme, proč se vydávají páni a vrchnost na tak přílišné lakomství ... Vždyť velmi mnoho peněz na své libůstky, rozkoše, hody, kvasy, ožralství, tance, slavné a hojné pankýty potřebují. Mají drahé koně, pěkné rystunky, rejthary, ozdobné drabanty, edlknoby, knechty, žoldnéře ... V dobrých věcech vedou dny své. Husle, smyčec, píštala, buben na kvasích jejich. Strojí hody, dobrou vůli buď jiné veselí, provozují turnaje, kratochvíle na slavném, vnitř zevnitř nákladně ozdobném zámku. K tomu oděvové kmentoví, zlatohlavoví, rozkoš, rozliční drazí a sladcí nápojové, muzika ustavičná. - A na čí náklad ? - Sedlák vše zaplatí.599.1
Netřeba do slova bráti tato prohlášení; antithese bývala vždy zamilovaným hříchem mravokárcův a kázaní nejsou důkazy. Ale možná-li popříti je naproti jednohlasnému svědectví dějepisců, Veleslavína, Stránského, vyslanců benátských a j. ? U Stránského hned s počátku nalézáme důkaz, jak docela zapomenuto bylo starého svobodného zřízení Čech. Kníže Nezamysl prý sedláky přidělil pánům a rytířům, dav každému z nich jistý počet statkův a osadníků k hroudě připoutaných, aby prosti jsouce všeliké péče hmotné mohli cele obětovati se službě státu a krále. - To jest theorie Ctiborova, ale co na konci XV. století bylo posud jen míněním šlechty, potom ode všech přijato za pravdu nepopěrnou. Jinak po dlouhý čas, pokračuje historik, poměry vrchností a poddaných byly příjemné a mírné, jedni byli dobrotiví a laskaví, druzí poslušní a vděční. Nyní "páni a rytíři většinou odňali poddaným svým všeliké právo k žalobě a dali jim správu velmi tvrdou; sužují je útrapami libovolnými a nesnesnými, přílišnými platy, ohromnými břemeny a zacházejí s nimi často hůře než s hovady ... Veliké to neštěstí pro stát."599.2
Jeremiáš Ghisi v sedlácích českých vidí pravé otroky, jež páni mohou zabiti beze strachu spravedlnosti. Jan Corraro roku 1574 lituje, že Čechy jsou tak vzdáleny od Benátek; najímali by se tu výborní galejníci. A tito robotníci jsou tak ubozí, že by službu tu přijali jako vysvobuzení: páni a vrchnosti vždy hůře s nimi nakládají.600.1
Pramenům třeba jest výkladu; snadno jest v kterékoli době zakládati na přesných pramenech závěry si odporujicí: k dosažení pravdy nestačí hromaditi doklády, dlužno zkoumati svědectví a srovnávati je a pak ještě lze očekávati úsudek velmi nejistý a jen přibližný. Vedle Jana Corrara o tři léta dříve Jan Michiele potvrzuje, že Čechy jsou nejkrásnější ozdobou koruny rakouské a že každým rokem přibývá jim obyvatelstva, bohatství a vzdělanosti600.2. Inventáře v knihách kšaftů zachované dosvědčují, že třeba obydlí nábytkem byla vždy dosti chudě opatřena, přece rozšířeny jsou jisté obyčeje přepychu v šatstvu a klénotech.600.3 Jestliže mnozí páni jsou zištní a nespravedliví, jiní zarmucují se útrapami poddaných svých a osvícená péče jejich budí vroucí vděčnost. "Toliko to Vám připomínám, abyste nad poddanými mými", píše správci svému pan Žerotín za pobytu svého ve Francii (1592) "ruku drželi a nedopouštěli, aby se jim křivda jaká od koho dála."600.4 Listina, kterouž osvobozuje obyvatele Brandýské, praví životopisec jeho, svědčí, jak ušlechtilá byla duše jeho a jak vznešeně představoval si povinnosti vladařské. A nebylo jen jednoho Žerotína v zemi.600.5 Z těchto odporů souditi lze, že postavení sedláků záviselo na osudu, jímž vydáni byli tomu neb onomu pánu. Od té doby, buď pokrok mravnosti veřejné jaký buď - a víme, že byl prostřední - nebude s podivením, že mnozí páni často podléhali pokušení rozmnožiti příjmy své, tím spíše, že postačilo k tomu pouhé nařízení. V nejpříznivějších případech blaho poddaných vydáno bylo náhodě, dědictví, prodeji. A ostatně, i když připustíme, ač skutky nezdá se mi to plně potvrzeno, že postavení sedláků se zlepšilo, třeba by bylo dokázati, že osudem svým byli spokojeni. Zda v době, kdy začínala krise nebezpečná, bylo možná bezpečně spoléhati na jejich podporu ? - V této věci není žádné pochybnosti. Skoro vždy poddaný lid selský přihlížel nečinně a nespokojeně k boji, v němž o něj běželo, a mnohdy tajně radoval se z porážky potlačovatelů svých.
Nesmířiliť se nikdy se zákonem, jemuž byli podrobeni. Mnozí poddaní útěkem pokoušejí se zbaviti se poroby; aby zabráněno bylo utíkání, sněmy rozmnožují nařízení a postrašujíce měšťany chtějí překaziti, aby nepřijímali sedláků sběhlých. Opatření to marná. "Houf lidu chudého, horního, robotného," praví Dačický, "obživení své prací horní mají, zvláště kteříž od pánů svých, někteří před ukrutností jich, jiní pro svá provinění, někteří pak zúmysla, aby své vůle a svobody užili, na ty hory, zvláště na Kaňk mezi hašpléře horní, utíkají".601.1 Šlechta stěžuje si, žádá, aby byli jí vráceni poddaní její: z toho pocházejí neustálé nesnáze se stavem městským. Města celkem nebdí příliš ochotně nad zachováním řádů policejních a přehlížejí mnohé. Šlechta vzdává se a spokojí se tím, že zabaví statky uprchlíkův. Aby mohla je vzdělati, rozmnožuje roboty nebo vyhledává, jak by využitkovala jich co nejlaciněji: lukařství rozmahá se na ujmu orby; mnoho polí proměňuje se v rybníky a tehdejší veliký rozvoj rybníkářství jest nepopěrným důkazem, jak hospodářství upadalo.
Časté bouře, požáry, zločiny agrarní svědčí také o tajném hnutí, jaké vře mezi dělníky hospodářskými. Nedochází ovšem k velké bouři selské, která by podobala se oněm všeobecným povstáním, jež tehdáž ssutinami zahrnují Uhry nebo Rakousy. Události nám známé, ač nedosti ještě prozkoumané, přece jsou dosti četné k zjištění jakéhosi válečného stavu mezi potlačovanými a potlačovateli. Na počátku vlády Ferdinanda I. válka selská málem by byla zasáhla Čechy: vření bylo veliké, zvláště v severních krajinách, kde styky s Říší byly častější, a kde hrabě Šlik podřizoval poddané své správě velmi kruté. Roku 1524 bouře vypukla v Jáchymově: vzpoura čelila sice výhradně proti úřadníkům panským, brzo však vzala obrat hrozivější; nespokojenci povzbuzeni jsouce nepřítomností vojska, jež hrabě vypravil proti povstalcům ansbašským, v měsíci květnu 1525 shromáždí se na náměstí, vydrancují radnici, spálí listiny městské a táhnou na zámek Freudenstein, který vypálí. Hrabě Šlik přikvačí s třemi sty zbrojenci: vzdálí se však neodváživ se útoku na povstalce, jichž přibylo již na tři tisíce. Když pánu dostalo se posily, sedláci žádali za milost a dáno jim odpuštění, když vydali vůdce své: jinak vítěz zachoval se milostivě. Téhož roku nové zmatky vznikly v jižních stranách země. Stav je dosti vážný, protože bylo potřebí dovolávati se mravní autority Lutherovy, a na spěch přeloženy dva traktaty reformatorovy proti sedlákům. Nicméně pokoj neobnovil se snadno. Roku 1544 poddaní Bohuslava ze Švamberka bouří se proti němu. Roku 1571 z obyvatelé vsi Šamonic, rozhořčeni jsouce ukrutnostmi a a týráním pána svého Ludvíka Loreckého ze Lkouše, času nočního vniknou do zámku a usmrtí jej s oběma dítkami jeho.602.1 Tyto pokusy osamocené a špatně připravené nejčastěji vedou ku přísným trestům, utužují pouto poroby, v srdcích zůstavujíce zárod hněvu, jenž znenáhla klíčí a roste.
Jestliže v druhé polovici XVI. století zřejmé bouře neopakují se tak často, nelze v skutku příčinu toho hledati v utišení vášní a v usmíření tříd: vysvětlení této tišiny dlužno hledati v citu malomoci, jenž ovládl poddané. Hněv utajovaný nepozbývá prudkosti; z mnohých případů vysvítá působení proletariatu selského, jenž doháněn jest k nejhoršímu a hotov ke všemu. Houfy probíhají zemi, a ani nejpřísnějším zákonům nepodaří se zabrániti, aby ze žebrákův a loupežníků netvořily se roty, jež všudy šíří postrach a hrůzu: letopisy městské vypravují mnoho o výpravách proti tulákům.
Sedláci sběhlí jsou obyvatelstvem nestálým, jež věčný působí postrach policii. Roku 1585 lid robotný v Novém městě pražském vzbouří se proti některým stavu rytířského; tito stěží utekou do domu řečeného u Mělnických a tři osoby v té šarvátce zahynuly. "A ta šarvátka", dodává letopisec, "stala se proto, že lidé robotní, poddaní, honěni a nuceni byli ku pánům svým pro listy na dovolení služby na gruntech cizích podle tehdáž sněmovního v království českém nařízení, což za stížné bylo týmž poddaným, jenž se pánům svým ukrývali a svobody v tom užiti chtěli, i lidem svobodným, zvláště hospodářům, jenž čeládky potřebovali a v tom nedostatek měli."603.1 Ke konci XVI. století země je spustošena celou řadou požárů, způsobených dle obecného mínění od rybníkářů, dělníků, jichž užívalo se při zřizování a udržování rybníků: byli to skoro vesměs sběhlí poddaní. Úklady agrarní jsou časté: několik příkladů nalézáme v životopise onoho Petra Voka z Rosenberka, jenž bývá líčen jako "přítel a otec" svých poddaných a jenž nebyl zajisté ukrutníkem. Několikrát život jeho byl v nebezpečenství a přísné stíhání svědčí o skutečných obavách jeho.603.2 Roku 1597 byl strach, aby bouře selská, pustošící Rakousy, nerozšířila se do Čech: přese všecky výstrahy a výhrůžky někteří sedláci páně Vokovi byli ve stycích s povstalci: dva z náčelníků nespokojených byli kolem lámáni, jiní vězněni, a bouře by byla zajisté vypukla, kdyby sedláky rakouské nebyla stihla porážka. Všecka hnutí cizí jeví se účinky svými v zemi: stačí, aby nepřátelské vojsko shromáždilo se při hranicích, a již dech revoluční vane venkovem a šlechta jata jest postrachem.603.3
Jak lze se tudíž diviti, že výzev stavů ku povstání nalezl jen slabý ohlas v národě? Lid velmi jasně prohlédl ihned pravý cíl stavů povstalých. Zda chtěli rozšířiti politické nebo náboženské svobody národa? - Nikoliv, nýbrž vlastní privilegia svá. Náboženství většině jich bylo jen záminkou, za níž špatně skrývali příliš hmotné snahy své. V pravdě bylo by přílišným optimismem domýšleti se, že tito opovržení, ochuzení, rozhorčení sedláci povstanou na obranu řádu, který tak těžce doléhal na ně. Naopak, oni tušili, že vítězstvím stavů vlastní stav jejich stal by se ještě nesnesnějším a proto právě k moci královské obraceli prosebné zraky své. Když válka vypukla a k obvyklé bídě přidaly se hrozné zádavy vojsk, hněv poddaných obrátil se proti stavům, od nichž uvrženi byli do toho hlubokého neštěstí. Ani ti, kteří nejupřímněji oddáni byli víře protestantské a kteří později odpírali nejhrdinněji reakci katolické, nezachovali si již dosti naděje, ami dosti síly, aby povstali proti cizímu vpádu. Stavové, nemajíce opory v zemi, byli tudíž osamocení a odkázáni na vlastní síly své.
Nikdy však sjednocení všech synů národa nebylo více potřebí. Nikdy v skutku zápasu nebylo nerovnějšího a protivníka nebezpečnějšího; nikdy nebylo třeba většího vzmachu nadšení a zoufalejšího hrdinství, aby vyvážena byla veliká nerovnost podmínek boje.
Když v XV. století Sigmund útok učinil na husity, vedl s sebou houfy nekázané a nezkušené, nad něž Čechové velmi brzo vynikli ozbrojením i taktikou; voje shromážděné na vyhubení kacířství, sbírané na zdař bůh, bez vůdců, kořisti chtivé, nedovedly snášeti obtíží ani pochodu ani boje; sám počet jich byl jim na překážku, hubily se samy a staré hradby měst, hájené městskou hotovostí, vzdorovaly hlučným, ale prázdným hrozbám jejich. Od té doby veliký obrat udál se v umění válečném: stálá vojska nastoupila na místo hotovostí obecných, ozbrojení změnilo se, zdokonalení dělostřelectví nabylo důležitosti, jaké za doby Žižkovy sotva kdo tušil. Ale Čechové osudem, jenž po celé století oddaloval všelikou opravdovou válku od hranic zemských, a nenáhlým úpadem, který snížil je na pouhé nástroje politiky dynastické, přes to, že byli původci veliké proměny, jaká stala se v taktice, nesledovali pokroků jejích. Následky nedbalosti této ukázaly se již roku 1547 a není pochyby, že nerozhodnost a bázlivost stavů částečně vysvětluje se zřejmou nedostatečností branné moci jejich naproti italským, španělským nebo německým žoldnéřům Karla V. a Ferdinanda I. Dosti často se stává, že národové, kteří po některý čas vynikali nad sousedy své nebo dosáhli stkvělých úspěchův, oddávají se klamné bezpečnosti až do chvíle, kdy ze svých snův o slávě vytrženi jsou katastrofou: země česká na dále byla chráněna pouze svými vzpomínkami, a bystří pozorovatelé neklamali se v té věci.
"Země česká", psal Giacomo Soranzo roku 1563, "všecka obklopena jest jednak horami, jednak lesem hercynským, pročež pokládána byla za nedobytnou, ale dnes tolika přístupy možná vejíti do ní, že velmi nesnadno by bylo jí chrániti".604.1 Nic nebylo podniknuto k nahrazení starých hradeb, nyní zapadlých: nebylo zřízeno žádné pevnosti nové, a vetché hradby městské nemohly odolati pravidelnému útoku.
Ostatně aby čelilo se obležení, bylo by třeba vojska, jehož nebylo. Králové žádali od stavů peněz, a nikoli vojáků. Z Čech vycházeli vždy muži smělí a dobrodružní: hledali štěstí v cizině a vstupujíce do pluků žoldnéřských, pozbývali rychle všeho ducha národního: ve chvíli rozhodné obrancům samostatnosti národní bude bojovati s těmi, kteří při větší poněkud obezřelosti byli stali se pevným základem vojska jejich. Když válka stala se povoláním, lid vůbec pozbyl k ní náklonnosti a chuti: mravy žoldnéřů byly takové, že i v době dosti málo vytříbené vzdělanosti většina těch, kteří byli mravů poněkud hodných a vzdělání poněkud osvíceného, s nepřekonatelným odporem obcovali s nimi, tím spíše, že výpravy bývaly vzdálené, útrapy jejich kruté a cíl jejich velmi málo vábný. Lid nenáviděl Maďarův a přesycen byl oněmi válkami s Turky, jež stály tolik lidí a peněz. "Uhry", píše Dačický, "jsou hřbitovem Evropy." Když tedy král viděl, že nedosáhne od stavů nových pomocí peněžitých, žádal od nich postavení vojáků; kdo do pole netáhli, byli předně bohatí měšťané, konšelé, úředníci, kteříž osvobozují se od služby vojenské, potom osvobození rozšiřuje se víc a víc. Kdo nedovedli sprostiti se služby vojenské, platí si náhradníky. Tento strach z řemesla válečného je všeobecný, takže nikdo se jím netají i nevzbuzuje žádného podivení: v Rakovníku měšťan Holý Rybovi veřejně na soudě vyčítal, že "maje jíti na vojnu, plakal a pokrýval se (1594)".605.1 Maximilian stěžuje si do obtíží, s jakými sbírá se hotovost zemská, nařízená od sněmu: "mnozí úředníci zemští a vlastní raddové naši", praví, "předcházejí špatným příkladem; velký počet jich nedostavil se, jiní poslali méně mužů než slušelo, nedbajíce rovnosti". - Se žádnou horlivostí neposlouchá se více vyzvání náčelníkův odboje: mužstvo nedostavuje se, bojovníky stávají se jen ti, kteří nemohli uniknouti donucení. A jakými vojáky byli tito ubožáci, kteří v zoufalství a záští číhají na příležitost k útěku nebo v loupeži a plenu hledí zapomenouti na bídu svou!
O zřízení vojenském není potuchy: sumy svolované na výživu vojsk přicházejí buď příliš pozdě nebo ztrácejí se cestou; důstojníci nahodile sebraní jsou nevzdělaní, nesvědomití, po několikadenním pochodu pluky rozptylují se, bloudí po cestách, bouří se. Bojovné vlastnosti národa českého nezanikly docela: co slavných bojovníků českých, co hrdin padlo na nivách uherských! Jsou však zmařeny chybnými řády nebo spíše úplným nedostatkem řádu. Roku 1564 vyslanec benátský Jan Michiele podotýká, že v Čechách není ani kázně ani zřízení vojenského.605.2 Když roku 1594 naléháno na Petra Voka z Rosenberka, aby přijal velitelství nad pluky českými proti Turkům, odmítá, a jedním z důvodů jeho jest, že páni a rytíři nemají žádné zběhlosti ve věcech válečných a neposlouchají vůdců.606.1 Stavové sami jsou mysli málo bojovné, což zaviněno jest jednak vlivem bratří, jednak vědomím, že oběti vyžadované na zemi neprospívají jí nijak. Životopisec posledního Rosenberka chválí jej, ža na své knihy a sbírky vydal více peněz, nežli knížata italští nebo němečtí na svůj dvůr nebo na své žoldnéře. Zajisté podivíme se ušlechtilosti velmožově i vzácné a drahocenné knihovně jeho o 10.250 svazcích: však v jistých dobách vojáci jsou užitečnější nežli knihy. Čechové byli nepřemožitelni, pokud měli vojsko národní; v odboji proti Habsburkům nelze ani říci, že byli přemoženi, stáli mimo bojiště; mysliliť, že dost učinili najmutím několika tisíc žoldnéřů, nedovedli však nalézti důstojníků k seřadění jich, ani vůdců k vedení jich.
A tyto žoldnéře dlužno bylo ještě platiti. Jest na jevě, že jakmile neběželo o všeobecné pozdvižení lidu, ale o válku obyčejnou, vedenou dle způsobu obvyklého, povstali stavové přinuceni jsouce na rychlo podnikati ozbrojení, trpěli značnou ujmu, a postavení jejich bylo tím povážlivější, že pomocníci jejich měli na straně své Španěly, stolici papežskou a moci katolické vůbec. Nebylo by sice nemožno zjednati - aspoň do jisté míry - rovnováhu obětmi hmotnými. Na neštěstí stav finanční, třeba nebyl tak zoufalý, jako postavení vojenské, nebyl nijak utěšený.
Dlouhý mír, jehož užívalo království, mohl prospívati pokroku jmění veřejného. - Stránský, který se zálibou vyčítá, ohromné důchody velmi mnohých pánův a dva, tři nebo čtyři tisíce poddaných, kteří vzdělávali statky jejich, soudí, že katolíci by nikdy nebyli zvítězili, kdyby evangelíci vlasti a víře obětovali statky své, jak povinnost a i prospěch opravdový toho vyžadovaly.606.2 - Není pochyby, že tehdáž byl v Čechách dosti značný počet velkých statků. Vedle Rosenberků, Hradečtí, Lobkovicové, Švamberkové, Kolovratové, Kinští, Šternberkové, Trčkové a mnoho jiných rodů závodí v přepychu, staví velkolepé zámky, vydržují zástupy služebníků. - Zdánlivá to stkvělost, za kterou často skrývá se špatně skutečný nedostatek. Všichni páni tito jsou velmi zadluženi, nemají ani jmění hotového ani úvěru.
Zdá se, že takový jest povšechný ráz situace. Nářky mravokárcův a kazatelů, vypravování kronikářů, zákony proti přepychu, statistiky a inventáře svědčí o obvyklé nádheře, jež neodpovídá skutečnému vývinu bohatství; přepych zmahá se rychleji nežli blahobyt. Již soustřeďování ohromných statků v rukou několika majetníků není nijak znamením příznivým a toto rozšiřování latifundií v Čechách značí spíše, že hospodářský stav země se zhoršuje.
Mnohé příčiny brání tomu, aby přibývalo kapitálu a tvořily se zálohy peněžní: berně příliš těžké, bídná správa hospodářská, organisace socialní zdržující ducha podnikavého, - stejně osudny jsou jak sedlákům, kteří pozbývají chuti ku práci a hospodárnosti, tak šlechticům, jejichž útratnost a zpozdilou marnotratnost dráždí. Všeliké porušování zákona mravního tresce se po stránce hmotné: peníze lehce nabyté nemají více ceny a zmrhají se bez užitku; všudy, kde společnost jest spravována tak, že celek národa vykořisťuje několik privilegovaných, vykořisťovaní trpí a vykořisťovatelé přicházejí na mizinu. Mnozí šlechtici, okrádáni jsouce od správců svých, tísněni dluhy, chytají se zoufalých prostředků, hledíce jen, jak by sprostili se statků svých a uchýlili se do města, kde by vedli život skromný a pokojný. Když za války tak těžce se vymáhají na nich příspěvky jejich, často děje se tak proto, že nemají ničeho; žijí den ode dne z půjček na vysoké úroky: v době odboje jen velmi nesnadno seberou několik tisíc zlatých, jichž požaduje se na nich.
Jestliže takový nedostatek mají boháči, co možná říci o druhých? - Daně jsou těžké, ale zvláště špatné rozdělení berní a zlořády rozvrhování a vybírání jich obtěžují zemi dluhy. Ku konci století berně dosahují téměř milionu tolarů, číslici to značnou pro tuto dobu. Od doby Vladislavovy břemena se více než zčtyřnásobila. I když přihlížíme k obecnému pokroku, k hospodářskému obratu, způsobenému objevením Ameriky, pokleslé hodnotě peněz, zřejmo přece, že vydaje jak státu tak jednotlivců rozmnožily se rychleji nežli příjmy, a že země se tím vyčerpává. Žádná země v mocnářství mimo Dolejší Rakousy není většími břemeny obtížena. Tyto peníze vycházejí téměř všecky ze země; tři nebo nanejvýš pět ze sta věnuje se na správu země; ostatek stráví výpravy uherské. A to jsou jen platy, odváděné panovníkovi: k tomu dlužno přidati náklady na správu místní, na vydržování kostelů a kněží, jichž statky skoro všudy byly zabaveny, na jízdní stráže, na podpory, jež obce v potravinách a v penězích musí udíleti chudým, na dobrovolné dary úředníkům panským a úředníkům královským. Bez peněz a bez daru od nikoho nedosáhne se ničeho; znovu dosvědčuje se pravda, že bezplatná správa bývá ze všech nejnákladnější. Podkomoří, hofmistr, hofrychtéř, radové při apelaci, úředníci při komoře, sekretáři, všickni, kdo pod jakýmkoli názvem drží část moci, loudí a slídí neustále. Kdykoliv úředník se žení nebo provdává některé z dětí svých, zve pány konšely; tito odpovídají vždy podle stejného formuláře: "Ačkoli žádost Vaše slušná a křesťanská jest, jíž by jedenkaždý pobožný člověk u sebe snadně místo dáti měl", nicméně brání tomu úřední jednání, že nemohou přijíti; za sebe posílají soudek piva větší neb menší dle toho, jak důležitá jest osoba; ano i vrátný při komoře dostává takto svůj soudeček.608.1 Způsob jednání se mění, ale pod tou neb onou formou poplatníci jsou pravidelně vydíráni. Protože stavům uloženo jest vybírati berni, vyžadují od svých poddaných více, než srovnává se s poměrem, a k prospěchu svému zdržují část poplatků, vybíraných jménem královým.
Statistika XVI. století nezasluhuje sice plné důvěry, však nemůžeme jí odepříti cenu aspoň přibližnou, i v ní jeví se jasně výsledky toho stálého ubývání peněz a této žalostné správy. V prvních letech panování Ferdinandova statky šlechty a stavu městského páčily se na 13,600.000 tolarů, statky selské na 6,200.000 tolarů, což v okrouhlé sumě dává 20,000.000 tolarů movitého a nemovitého jmění Čech kromě Chebska a Loketska, jež nejsou správní částí království; od té doby počet klešá na 17,156.000 roku 1541, o tři léta později na 15,600.000 a konečně na méně než 11,000.000 roku 1563.608.2 Jisté zlepšení stává se za Maximiliana a v prvních letech panování Rudolfova, ale jakmile obnoví se válka s Turky, finanční potřeby vlády rostou a s nimi také bída poplatníků. - "Tehdaž válka ta uherská mezi císařem křesťanským Rudolfem a Turkem pohanem vzniklá" ..., píše smutně Dačický, "kteráž okolo 14 let pořád trvala a mnoho lidí z obojí strany a peněz - zvláště Čechům - pobrala na ten čas jest spokojena". - Pod záminkou, že veliké jsou prostředky Čech, požaduje se na nich více, nežli mohou platiti: břemeny přetěžuje se země. Z mnohonásobných pokusův o změnu způsobu berní jeví se obecné utrpení; tou měrou, jak bohatství ubývá, fiskus důvtipně hledí dobýti ho; k berni domovní po sobě druží se posudné, podymné, daň z židů, z mlýnů, a j.
Zkoumáme-li číslice, jež máme o obyvatelstvu země, ani tu obraz není mnohem příznivější. Někteří kronikáři vypravují sic o 36.000 vsech a 3,000.000 držitelích, ale přehnání je příliš zjevné, takže nemůžeme nejmenší váhu přiložiti tomuto fantastickému odhadnutí. Zprávy o spoustách vlky a jinými dravci způsobených dokazují, že tehdáž aspoň některé strany země byly poměrně řídce zalidněny. Ku konci XVI. století toulají se v houfech kolem vsí plzeňských: " bylo by dobře," píše Maximilian nejvyššímu lesnímu, "abyste ty vlky, kteří okolo Prahy jsou, pobiti dáti mohli". Medvědi nejsou vzácnější.609.1 Ohromné ztráty, způsobené válkou husitskou, nahrazují se jen velmi zvolna. Počet obyvatelstva jest ještě mnohem menší, než za Karla IV. a nepřesahuje zajisté 2,500.000 duší.609.2 Poměry zdravotní jsou špatné. Mor skoro bez přetržení zuří v dvaceti posledních letech XVI. století, a obětí počítá se na desítky tisíců. Bezpečnost jest velmi malá; policie špatně zřízena; zákony ukrutné a nedostatečné k udržení pořádku. Počet domů, jediný to přesný údaj náš, zabírá 14 000 pro města, 4000 jen pro Prahu, kde pobytem dvoru a zasedáním sněmu udržuje se poměrná zámožnost; i když předpokládáme velké nahromadění obyvatelů, přece velmi nesnadno uvěříme počtu 200.000 duší, kterýž udává se od některých historiků. Na venkově po patrném pokroku za Maximiliana a v prvních letech panování Rudolfova statistika označuje znova náhlé klesání: ze 131.176 osedlých roku 1567 přechází na 150.930 roku 1596, ale roku 1615 klesá na 133.134.
Rolnictví dosti zkvétá. Dačický ve chvíli samé, kdy hořekuje nad obecnou bídou, Čechy vydává za obilnici Německa; ale jestliže orbou obživí se národ, jedině průmysl a obchod obohatí jej; však ani obchod, ani průmysl nenabyly již té čilosti, jako v XIV. století.
Za středověku Čechy byly velikým střediskem průmyslu a obchodu. Válkami husitskými přerušeny byly styky jejich s národy okolními, kdežto vypuzením měšťanstva německého, spory občanskými, cizími nájezdy a vlivem učení asketických potlačován nebo zdržován všeliký ruch průmyslový. Vláda Poděbradova vyznačuje se opětnou, dosti nadějnou obnovou, která však brzo zastavena byla roztržkou se stolicí papežskou, válkou s Uhry a nepořádky, které vyplňují dobu panování Jagielovců. Za Ferdinanda I. užší styky s Říší a obnovení pokoje znova zbudily jakousi činnost: na neštěstí dobrá vůle jeho nebyla vždy dosti prozíravá, a opatření nařízená často vedla k výsledkům zcela jiným, než jakých si přál.
Politické zřízení země zahrnuje v sobě soubor zásad a myšlenek řídících všecken život: ač neodvažujeme se tvrditi jako druzí historikové, že páni z jakési instinktivní žárlivosti proti movitému jmění hleděli překážeti výměně a zdržeti výrobu obmezovacími nařízeními a nesmyslnými předpisy, nicméně vítězství feudalní jevilo se také v zákonech, týkajících se průmyslu a obchodu. Ostatně právě za této doby utváří se a určuje učení ochranářské. Panovníci, jichž zřejmým prospěchem bylo, aby podporovali stav městský, v oboru hospodářském nejsou jiného mínění než sněmy, a soustava zavedená nebo přísněji prováděná za této doby v Čechách neliší se valně od systemu, vládnoucího v ostatní Evropě. Ale tím, že zevšeobecněla, nestala se méně osudnou, a účinky její jsou zvláště neblahé v zemi krutě zkoušené a těžkými břemeny obtížené.
Města nebyla sice přemožena od šlechty, ale takřka obrácena; na příště zřízení jejich je zcela oligarchické, a správa obecní znenáhla soustředila se v rukou několika rodin, kteréž od věcí obecních odstranily ostatní obyvatele. Takto patriciat měšťanský naproti podruhům jest naplněn týmž smýšlením, jako šlechta naproti sedlákům: stav vyznačuje se určitěji; kasty uzavírají se, svoboda mizí a s ní duch podnikavosti a chuť ku práci. Čechy stávají se výlučnějšími, a výsady a práva vyhrazují se synům a vdovám starých mistrů. Tovaryši podezřelí, beznadějní, pomýšlejí jen, jak by pracovali co možná nejméně. Zručnost technická mizí. - Pivo české zachovává pověst svou; připojíme-li k tomu sklářství, něco soukenictví a plátenictví, provozovaného v severních a severovýchodních krajinách - jsme u konce. Obyčeje přepychu byly by podmínkou blahobytu, kdyby domácí výroba byla stačila poptávkám spotřeby, naopak způsobují ochuzení, poněvadž opatřují se výhradně z ciziny.610.1 Tíseň, zaviněná takovou ztrnulostí, zavdává podnět k novým opatřením zákonným, jimiž rozmnožuje se obecná nesnáz. Posledním krokem na této dráze týrání a libovůle jest pověstné nařízení Rudolfovo z roku 1605. Bylo dlouho připravováno, poněvadž sněm roku 1597 ustanovil výbor ku prozkoumání jeho, a osm let nebylo marně tomu věnováno. - V srovnání s tím nejpodrobnější ustanovení Colbertova jsou volná. Aby pomoženo bylo drahotě, na niž byl všeobecný stesk, nevědělo se o lepším prostředku, než ustanoviti jakési maximum. Krejčí podrobeni jsou obecnému cenníku, obsahujícímu dvacet čísel, v tarifu ševců jest jich třicet devět. Dohlídka svěřena jest zvláštním úředníkům, a aby nebylo možná porušovati nějak nařízení, uložen jest různým cechům jakýsi dohled vzájemný. Pekařům jest dohlížeti, aby mlynáři plnili nařízení, a ševcům bdíti nad koželuhy. Do jakých podrobností zabíhá zákon, poznáme z toho, že mydláři musili kupovati lůj v letě, poněvadž té doby jest nejlacinější. Nikdo nesmí míti více domů nebo provozovati více řemesel. Mistr vyrobí jen určitý počet kusů sukna bílého a za jeden kus bílý musí zhotoviti deset kusů sukna hnědého. Kdokoli poruší pořádek, bude vyloučen z cechu a odsouzen k pokutě "košem", to jest zavřen do jakéhosi koše a ponořen jednou nebo vícekrát do vody. Takový způsob pranýře zachoval se až do roku 1787.611.1
"Brzo úřad městský a řemeslo," praví Chlumecký, "dostávají se jednotlivým spolu spřízněným rodinám, synům a vdovám mistrů, neteřím a bratrovcům radních pánů, cizina a cizinci, jakožto živel těmto poměrům nepřátelský zavrhují se a zamítají, a nikdo neodvažuje se zvenčí přiblížiti k této oligarchii měšťanské, vše pohlcující." Tato konečně stane se obětí sobectví svého. "Rychlé ochuzení počíná, protože výrobce, chráněný výš uvedeným způsobem, nenalezá již odběratele a aby odbyl zboží své, musí je sám spotřebovati".611.2 Zákony, ustanovené k zamezení lichvy, poutají obchod peněžní, týravými neb ukrutnými předpisy, jimž podléhají Židé, soudním jednáním zdlouhavým, nejasným, proměnlivým, zákony utlačovacími ochromuje se; konečně všeliký duch podnikavý a na mizinu přivádějí se města. "Národ český nemá žádného průmyslu", píše Žerotín roku 1590, "miluje jen to, čeho nabývá přirozeně a bez práce. Myslím, že kdyby nebylo veliké úrodnosti země, velká část obyvatelstva by zemřela hlady: žije den ode dne a stará se toliko o přítomnost. Města česká, mimo Prahu, nelze srovnati s městy německými; jen náměstí bývá ozdobeno prostředními budovami, jinak není tu nic památného."
Obchod neprospívá lépe než průmysl. Silnice jsou špatné; spojení nesnadné, cesty nebezpečné: z Prahy do Brna jezdí se osm dní. Pošta slouží jen králi, a šlechta i města nemohou udržeti jinak spojení než tím, že užívají zvláštních poslů rychlých. Policie je špatně opatřena, spravedlnost nejista. Privilegiemi jistých měst a monopoly zdržuje se všeliký obchod: na každém kroku cla, ungelty, mýta. Zákony zdají se složeny k tomu, aby zastrašovaly kupce. Zprávy, které zachovaly se nám o jednotlivých městech, svědčí tu a tam o jisté čilosti v obchodě, ale většina jeho jest v rukou cizinců, zvláště Vlachův. Italština stává se řečí obchodní. Obchod jest jen obstarávací.
V společnosti, založené na privilegii a libovůli, nikdo nepomýšlí tolik na obohacení své, jako na to, by zamezil pokrok sousedů svých. Města bdí, aby žádný obchod a žádný průmysl nevznikl ve vsech, nepomýšlejíce, že konečně sami stanou se obětmi výsad, tak žárlivě ostříhaných. Jak obyčejně předsudky a lakota skrývají se za theorií vědeckou: právě pod záminkou zachování řádu socialního páni brání sedlákům svým, aby neusazovali se v městech a měšťanům, aby nenabývali jmění pozemkového, měšťané zakazují soutěž a vtěsnávají řemeslníky v pravidla nepřekročitelná; tyto nauky pronikly tolik mysli, že již se nepotkávají se žádným odporem: ale tím, že přijaty jsou bez odporu, nestávají se ani méně lichými, ani méně osudnými. Překážejí utvoření se kapitálu, zmenšují vliv třídy střední, kazí a oslabují stav městský, dotýkajíce se samé podstaty životní síly království. III.
Lidé stěžují si vždy; v každé době ozývají se tytéž nářky na drahotu potravin, na všeobecnou bídu, na nesnadnost nebo nestálost věcí; i za dob nejšťastnějších nalezneme ve svědectvích vrstevníků všecky rysy, potřebné k vykreslení obrazu situace co nejtemnějšího.
Nesluší zapomínati na to: velice přehnané bylo by tvrzení, že Čechy ku konci XVI. století byly v úplném a naprostém úpadku. Města, jakkoli velice poklesla, přece zachovala si zbytky dávné důležitosti své. Abychom utvořili si správnou představu o skutečnosti, třeba pomysliti, čím na příklad bylo Polsko ku konci XVIII. století: přirovnáním věc vynikne v pravém světle, oslabí se stíny, ukáže se, co síly a prostředků nahromaděno bylo ještě v království Českém. Národ byl vzdělaný a velmi živý; půda úrodná, chuť ku práci nezanikla, znamenité bylo ještě bohatství, nabyté několika staletími osvěty a šetrnosti. Ale známky úpadu tím více vynikaly. Záloh nepřibývalo již, spíše se vyčerpávaly. Blahobyt klesal znenáhla. Zdraví země, možná-li užiti toho obrazu, bylo podryto vysilující chorobou. Ve společnosti, do které není přístupu, city nejhlubší odumírají nebo se zvrhují; ježto zákony zdržovaly všelikou činnost, duše usínaly ve vzrůstající malátnosti nebo přirozená potřeba činnosti propukala všelikými zpozdilostmi a výstřednostmi. Velkoprůmysl a velkoobchod vyžadují obezřelost, rozvahu a pevnost ducha, jimiž lidé připravují se na nesnáze a oběti veřejného života: národové obchodní bývali vždy národy svobodnými. V době, kdy počal odboj husitský, země česká se těšila ze všech dobrodiní vlády Karla IV.; v XVII. století bohatství její bylo vrátké. Protivníci její byli nebezpečnější a obranné prostředky její méně vydatné. Vítězství by bylo vyžadovalo hrdinského úsilí, však Čechy nebyly ho již schopny. Mravní síly jejich byly opravdu mnohem více ještě zasaženy, nežli hmotné síly jejich.
Všecky třídy strádají tehdáž týmiž neduhy, jichž nemírní téměř různost podmínek socialních - sobectvím, lhostejností k věcem veřejným, hrubostí nebo porušeností mravů, touhou po rozkošech a marnotratnictvím. Šlechta ve všem je vzorem, a nešťastný příklad její svádí všecken národ. "Byl to neustálý svátek", čteme v Pamětech Bassompierra, který zanechal nám několik zajímavých zpráv o pobytu svém v Praze roku 1604. Stále kvasilo se nebo tančilo, nebo jezdilo na saních nebo jinak bavilo. Hry, hostiny, průvody, orgie vyplňují život větší části šlechticů: život jest jim toliko karnevalem; politika prostředkem dosáhnouti velkých sinekur. Thurn neodpustí nikdy katolíkům, že odňali mu velmi výnosný úřad purkrabský na Karlšteině. Práva dostane se tomu, kdo nejvíce podá. Od sekretáře císařova až po nejnižšího sluhu vše jest úplatné. "V Praze", píše vyslanec španělský, "možná vyjednávati s úspěchem jen tehdáž, jsou-li peníze v rukou".614.1 Sněmy zavdávají jen příležitost k hodování: k nejdůležitějším schůzím šlechta nedostavuje se, protože hostina příliš dlouho se protáhla a hodovníci ještě nevystřízlivěli. Opilství jest tak rozšířeno, že neuráží nikoho. Petr Vok z Rosenberka, obviněn byv z nemírného pití, nehledí omluviti se, nýbrž přestává na výroku, že není sám.614.2 Hody takové často mívají v zápětí hádky, páni chápou se mečů svých, vrhají se na sebe. Ani ženy nebývají lepší. Manželka pana Petra Voka, Kateřina z Ludanic, byla sic od přirození dobrotivá a štědrá, ano - a to již v panenství svém - až marnotratná, že by všecko byla "rozmantlovala"; avšak při tom byla divná a jsouc zdětinělá a nesmyslná, nehodila se veskrz k správě nějaké: vůbec prý byla všelikým vášním podána, kteréž pohlaví mdlejšímu připadají: poslouchajíc rady a řečí lidí lehkých dávala se svésti ke skutkům, které byly proti Bohu a slibu manželskému a zavdávaly příčiny k rozmluvám a klevetám lidským.614.3 A Kateřina z Ludanic byla přece vychována v Jednotě.
Patriciové měšťanstva právě tak jako šlechtici vykořisťují vliv svůj; razí peníze se svými obpisy. Spoluobčané jejich stěžují si neustále na lakotu jejich, na cesty, jež podnikají nákladem poplatníků, na platy, jež vymáhají a jichž zákonnost jest právě tak pochybná, jako těžko lze ospravedlniti upotřebení jejich. Zvláště hostiny jsou časté, vždy na obecný řád. V Rakovníku konšelé takto pravidelně jídají na radnici každý týden při poradě, a nejmenší záminka zavdává příčinu k novým schůzkám; nejobyčejnější záminkou takovou bývají trápení a popravy zločinců, kdy páni scházívali se v nejplnějším počtu a dobře si pochutnávali. Takovým mrháním zadlužují se města, ale nad rozvrat finanční smutnější je znemravnělost. Jakým právem takoví náčelníci od svých podřízených vyžadují oddanost k vlasti a poslušnost zákonů?
Sněmy zabývají se touto divokou náklonností k rozkošnictví a přepychu, rozmnožují nařízení, odporučují pánům, aby přísně bděli nad poddanými svými: "Což pak se lidí sedlských obecních dotýče," praví usnesení sněmovní z roku 1545, "kteříž majíc manželky, také s kuběnami přebývají a mnozí z nich utekouc od ženy a majíc je živé jinde sobě jiné pojímají, tolikéž i ženy se téhož proti mužům dopouštějí: a protož každý pán, rytířský člověk, města pražská i jiná, aby to na gruntech svých netrpěli, tak byl-li by který z takových na gruntech jeho ... nalezen a postižen, má vzat od toho pána býti a u pranýře aby jemu šilink dán a cejch přiložen byl." Jinými nařízeními zakazají se posvícení selská, též kolední piva neboližto obecní, "poněvadž skrz posvícení a takové jich sňatky neb schůze mnozí a častí svárové, mordové a jiní mnozí neřádové a hříchové proti pánu Bohu se páší a tudy lid selský v rozpustilosti k outratám, záhubě a chudobě přichází... Tolikéž i přástky a hry, na kteréž se scházejí a při nichž téměř více nežli při jiných artikulích oplzlosti a hříchy páchají, aby každý pán, rytířský člověk, Pražané a jiná města na gruntech svých opatřili a je zastavili pod trestáním týchž lidí, jakžby se každému pánu mírně a slušně vidělo. A jakož také lidé sedlští obojího pohlaví sobě v nenáležitých a příliš pyšných šatech chodí a je sobě kupují, jakožto šnůry zlaté, košile kmentové se zlatem vyšívané, peří pštrosové, sukně lindišové, to každý pán při svých lidech poddaných aby zastavil a jim toho nedopouštěl, než aby chodili tak, jakž na ně záleží." Prázdná slova! Zákony vyznačují sice nebezpečenství neduhu, ale nezabraňují jemu. K zlepšení stavu bylo by dosti, však i třeba, aby třídy vedoucí vlastním chováním svým učily poddanné své důstojnému životu a aby spravedlivější zřízení budila opět zálibu k spořivosti; ostatek byl jen polehčujícím lékem. Historikové, kteří prozkumem archivů dospěli k hlubokému poznání národa, docházejí všichni úsudků dosti pessimistických, vytýkajíce opilství, časté hádky, zkázu mravů. Paměti Dačického podávají nám velmi živý, ač ne příliš příkladný obraz města českého v XVI století. Zločiny jsou časté, svazky rodinné dosti rozpoutané. Nikdo neleká se trestů, často ukrutných, jimiž stíhá se cizoložství a prostopášné živobytí, ježto užívá se jich ostatně jen občas a nestejně. Dvě věci zvláště význačné svědčí o malé jemnosti mravní: neobyčejný počet manželství posloupných a obyčej ženiti se pro peníze. Neustále připomíná se: to byl její třetí, čtvrtý muž, jeho, třetí nebo čtvrtá manželka, ovdověla po třetí. Ve zvyk vešly sňatky osob nerovného stáří, takže nikdo jim se nediví: mladí muži, kteříž opouštějí universitu, chtějí-li vyšinouti se, za manželku vybírají si některou vdovu chytlavou; později až zdědí a sestárnou, ožení se s mladicí.
Ne že by tehdáž nebylo v Čechách řemeslníkův obratných a poctivých, ani měšťanů šetrných a vážených, ani pánů zachovalých a šlechetných. Zvláště tu platí omezení, jež výše jsme učinili o žalobách mravokárců. Kronikáři rádi uvádějí pohoršení, a kdyby bylo možná v této věci podati číslice, každý zajisté by byl poněkud překvapen. Řehák616.1, který prozkoumal registra konsistoře na Horách Kutných, města, ze kterého právě pocházel Dačický, vyčítá v letech 1515 až 1619 jen asi sto sporů manželských, ku kterým možná přidati sedmdesát rozepří o slib manželský; i když předpokládáme - jak ostatně pravdě velice se podobá - že to jest velmi neúplný seznam sporů manželských a nedostatků mravních, číslice není neobyčejná při městě, jehož obyvatelstvo taktéž bylo dosti četné a záleželo ze živlů zvláště bujných. Není pochyby, že národ český zachoval si jestě ony vzácné vlastnosti odvahy, houževnaté trpělivosti, jemnosti a laskavosti, o nichž svědčí celé dějiny jeho; způsob, jak snesl a přečkal pronásledování, jest výmluvnou protestací proti každému, kdo by chtěl zapomínati toho. Ale tyto vlastnosti byly nepopěrně pozměněny a oslabeny, a znovu objevily se neporušeně teprve po hrozné bouři, kterou vyčištěno bylo ovzduší. Zatím před samým bojem zdá se téměř nepochybno, že přechvaty šlechty, nejistota vlády slabé a přec utiskující, hádky dogmatické a zkáza všeho ústrojí církevního způsobily jisté ochabnutí nejvzácnějších vlastností mužných a špatně připravily národ k hrdinskému úsilí, jež jediné bylo by odboj učinilo vítězným. Národu vedlo se jako lidem, kteří vyčerpáni jsouce životem vysilujícím a nezvyklí namáhati se, zachovávají zdánlivou sílu; ale tělo jejich jen nedostatečně odporuje nemoci neb únavě.
Nemíníme zajisté psáti obžalobu: v dějinách všeliké úmysly odsuzovací jsou obyčejně zpozdilé; zde zošklivila by se všeliká myšlenka očerňovací. Samo neštěstí zjednává Čechům šetrný soucit, kdybychom i zapomněli, že s nimi přemožena byla také věc svobody. Ale musíme-li vytknouti porážku jejich, proč bychom nechtěli poznati příčiny její ?
Někteří historikové ji vysvětlují spíš okolnostmi nahodilými, neobratnou volbou náčelníků, chybami velitelů. Jejich vlastenectví, krvácející z nevyléčitelné rány, snaží se nalézti útěchu v tom, že vinu svého neštěstí svalují na nespravedlnost osudu. Nač prý přestávati na svědectvích, jichž cena jest obmezená a podezřelá; zkoumejte skutky pouze průkazné. Zda duševní život byl kdy hlubší, jazyk národní váženější, školy zdárnější? Možná-li mluviti o úpadku při této všeobecné snaze po vzdělání a při tomto bohatém myšlení?
Nejen patrna jest upřímnost jejich a úcty hodna sympathie, jaké zasluhují šlechetné vášně jejich, ale vážny jsou i důvody, jež uvádějí, a povšimnutí hodny skutky, jež oznamují.
Reformace způsobila utišení záští národního, tak že Čechům možno bylo zbaviti se neblahého osamocení, v němž zůstávali od doby upálení Husova. Neposílali bratří jediní mládež svou na studia do ciziny: lutherani navštěvovali rádi přednášky na universitách německých, katolíci na universitách vlaských. Nastoupením Habsburků na trůn český rozmnožily se styky s národy cizími; mladí páni trávili jinošství své ve Španělích nebo v Italii, a vychování nezdálo se úplným bez putování po Evropě. Tyto cesty budily rozum, tříbily vkus: mnozí přinášeli odtud pravou úctu k literaturám starověkým. Humanism, který za doby Jagielovců býval toliko zábavou několika učenců, proniká již duchy a proměňuje je. Mecenáš Jan starší z Hodějova chce dokázati, že od času Bohuslava z Lobkovic, "českého Horatia" a Sigmuda Hrubého z Jelení, jehož tak vřele chválil Erasmus, studia klassická nepoklesla v Čechách: padesát spisovatelů pracuje o sbírce veršů, na niž on náklad činí, a veliký počet básní tu uveřejněných vyznačuje se něžnými obrazy, pěknými myšlenkami, ozdobným slohem. Ale jak prostředními básníky jsou tito přátelé Hodějovského;617.1 lehkost, se kterou ovládají verš, zakrývá jen slabost nadání jejich; jen latinou povznášejí se nad předmět svůj a nad sebe samy.
Ve všech třídách společnosti mají mnoho čtenářův, obdivovatelův a následovníků. Na universitě pražské studia klassická, na chvíli pokleslá, opět byla povznesena professorem jazyka řeckého Matoušem Collinem z Chotéřiny617.2 a nástupci jeho Petrem Codicillem z Tulechova618.1 a Martinem Bacháčkem z Nauměře.618.2
Tento zvláště s neúnavnou oddaností pracuje, aby znovu zřídilo se a zlepšilo veřejné vyučování. Četné a kvetoucí školy za doby Karla IV. utrpěly velice v době válek husitských jednak následkem zmatkův a obecné bídy, jednak hlubokým úpadkem, jakým zastižena byla universita: již jen pouhou vzpomínkou bylo nejvyšší řízení, které vykonávala až dotud nad nimi; katolíci a bratří vymkli se avšem dozoru jejímu, a utraquisté sami nevážili si valně učitelů, které posílala jim poněkud na zdař bůh. Protože studujících na ní bylo po řídku, neměla dosti kandidátů na místa, jež měla opatřiti a často k úřadu učitelskému ustanovovala kantory, zvoníky, řemeslníky. Nikdo nevezme za zlé rodičům, že dětem svým raději brali jiné učitele. V samé Praze před očima rektora soukromé školy byly školám veřejným hroznou soutěží. Mistři horšili se, žalobu za žalobou posílali radě městské, jejíž odpovědí bylo, že pro navrácení žáků jest výborný prostředek, totiž ustanovení učitelů lepších nežli jsou druzí.
Universita uposlechnuvši moudře těchto rad, pracovala statně o opravě své, a asi okolo polovice XVI. století poznáváme velmi významný pokrok na všech stupních vyučování. Znenáhla správa škol dostává se jí opět na veliký prospěch studií, a zlepšení pokračuje bez překážky a zvyšuje se až do roku 1620. Z register universitních dovídáme se za této doby asi o stu škol, spravovaných od žáků jejích, počet to zajisté znamenitý, zvlášť uvážíme-li, že seznamy naše jsou velmi neúplné a že k veřejným ústavům třeba přičísti školy soukromé a jmenovitě školy katolíkův a bratří. Učitelé, vykonavše studia na universitě, závisí na moci její, přijímají návody její, užívají method jejích; úcta, pojící se ke jménu jejich, důkazem jest, že okolí jejich chápe důležitost vzdělání. Mnozí nabývají v obci postavení velmi vzácného, stávají se písaři, městskými úředníky, konšely; někteří muži, kteří tehdáž byli pýchou měšťanstva českého, počali stavem učitelským: ani později, když spravují věci městské, nezapomínají na prvotní úřad svůj, dohlížejí ke školám, povzbuzují mladé učitele a všemožnou podporou hledí k rozšíření vědomostí. Plodné závodění podniká se mezi jednotlivými městy. Od XIV. století spolky literátské tvořily se pro pěstování zbožnosti a vzdělání, počet jich roste víc a víc, šíří se i do městeček; bratrstva česká tvoří se vedle starších bratrstev latinských. Vyšší stavové právě tak, jako měšťané přesvědčeni jsou o potřebě vydržovati dobré školy. Methody paedagogické se zlepšují: co důvtipu a rozumu v instrukcích Bacháčkových! a komu není znám vliv, jakým Komenský působil v oboru vyučování ? - Však není-li patrno, že bystrost jeho názorův a smělé i praktické opravy jím navržené předpokládají již zdokonalený způsob vyučovací ve školách, kde se vzdělával? Stránský, kterv byl professorem a měl příležitost seznati stav škol v Čechách a v různých zemích jiných, míní, že nikde mládeži a zvláště chudé mládeži nebylo tak snadno vzdělávati se619.1, a jesuita Balbín, kterého nemůžeme viniti z přílišné lásky ke kacířství, lituje zániku zřízení školního z doby před rokem 1620.
Ruch literární kořistil zajisté z této obecné snahy po vzdělání. Knih přibývá, hojně jest překladů. Polemikami náboženskými vytříbily se mysli, zbudila záliba pro rokování a zkoumání, velmi čile zachovává se tato záliba, ale obrací se znenáhla k jiným předmětům; přehojný jest počet cestopisů, vědy se méně zanedbávají; Rudolf na dvůr svůj povolává dva nejslavnější učence doby své Tychona de Brahe a Kepplera. Thadeáš Hájek, lékař, hvězdář a botanik, vydává proslulý herbář svůj a pracuje o vědecké mapě Čech, kterou bohužel nemůže dokončiti.620.1 Botanik Zalužanský, "takový filosof, jakému věk jeho a národ náš neměl rovně", předvídá theorii Lineovu.620.2 Jessenius v Praze první koná pitvu.
Podniká se vědecký prozkum jazyka, sbírají přísloví, vydávají slovníky, mluvnice a gramatika Blahoslavova620.3 nejen hluboce vystihuje ducha jazyka, ale vyznamenává se i učeností a neobyčejně rozsáhlou znalostí spisovatelů starších.
Za rokování sněmovního vyvinují se bystří řečníci. Veliká škola právnická, jejíž ozdobou byli Ctibor Tovačovský z Cimburka a Viktor Kornel ze Všehrd pokračuje dále Brikcím ze Zlicka,620.4 který vydává právo obecné Starého města pražského a Pavlem Kristianem z Koldína,620.5 který spořádal práva městská království Českého (1579). Mluvili jsme již o škole historické, o neobyčejném úspěchu jejím, a o obou nejvýznačnějších představitelích jejích, Václavu Budovci z Budova a Karlu starším z Žerotína.
Pomineme dosti četných ne-li nejlepších druhých spisovatelů, vždyť již z několika rysů těchto, můžeme vysvětliti si oprávněnou hrdost historiků českých a hněv jejich na události, že tak násilně zahubily tuto mnohoslibnou vzdělanost. Ano, země česká chovala ještě zárodky budoucnosti; ano, živila celé řady mužů, kteří s duchem vyšším spojovali nejvzácnější snahy duševní. - A přece, přihlédneme-li věci blíž a vypustíme-li některá veliká jména, záhy poznáme vnitřní neduh, sžírající všecken tento zdánlivý prospěch. I při nejslavnějších mužích, při Budovci a Žerotínu, přese všecky sympathie, jež budí, zda můžeme zapomenouti na úzké meze ducha jejich ? Vlastenectví jejich nepovznáší se nad předsudky vyznání a svědomí jejich hýbe se a bouří, že příliš živě zabírají se o osudy království: "Čím to jest," píše Žerotín, "že já, ač jsem křesťan, lnu tak těsně k vezdejší vlasti své?"621.1 Jsou mysli laskavé a mírné, ale neznají jiné vlády než oligarchickou, a svědomí obou nekormoutí se bezprávím páchaným na lidu, které dlužno napraviti, nemá-li pykati se za to. Jsou vzdělaní a vědy chtiví: zda chápou nejvyšší cenu věd, nezištné pěstování pravdy a krásy? Píší jazykem výtečným: co nového přinášejí a čím přispívají ku pokladu myšlení lidského ? V skutečnosti tací mužové jsou ctí národa, ale nikoli spásou, a spisy jejich vyznačují se sice nejvyšší měrou dokonalosti, ale jeví také úplnou neschopnost ku přeměně a rozvoji; znepokojují spíše, než aby budili podiv.
A nedostatek ten jeví se ještě křiklavěji, pohlédneme-li na muže, jenž této době literatury české dal jméno své - a plným právem na mistra Adama Daniele z Veleslavína. Žerotín a Budovec jsou přede vším politikové, proto ušlechtilá prostřednost jejich uráží méně, a oni skutky svými náhrady poskytují za myšlenky. Prázdnota hrozná zeje naopak u Veleslavína. "Jazyk český," praví v předmluvě k slovníku svému Silva quadrilinguis (1598), "jak jej nyní máme vzdělauý, jest ozdobný, bohatý, hojný, líbezný, vznešený, k vyložení všech věcí, nechť se týkají theologie nebo filosofie způsobný a příhodný" . Opravdu. Obratní dělníci spracovali způsobný a příhodný, vytříbili jej; nástroj je výborný: bohužel spisovatelé nemají co vysloviti. Myšlenka ochuzuje se tou měrou, kterou jazyk se zdokonaluje. Nikdy sloh nebyl zvučnější a spisy nudnější.
Po dobu příliš dlouhou spisy scholastické zabíraly pozornost a činné síly národa vyčerpávaly se v planých hádkách; ještě za této doby theologický hypnotism ovládá muže nejvzdělanější. Nad to bezpečnost není dostatečná, pronásledováním, zastihujícím právě nejčilejší a nejnadanější část národa, konečně vysilují se duchové; převážná většina obyvatelstva živoří v nevědomosti, ztracena jsouc pro všeobecné tvoření. Tím vším jeví se jakási krajní únava. Zručnost technická jest obecná, ale zvrhuje se ve všednost. Za celé století nebylo vydáno ani jediného díla básnického, jež by zasluhovalo zmínky. Poesie jest řemeslem, veliký je počet básní příležitostních, v nichž slaví se veliké i malé příhody ze života panovníků, pánů nebo konšelů městských; špatné to zaměstnání, snižující skladatele a bídně ho obživující. I drama, není-li prostým a pouhým překladem z němčiny, jest dialogisovaný dithyramb, v němž bez vkusu a bez ostychu do nebe vynášejí se přednosti a ctnosti některé vznešené osoby. Nápodoba ciziny je zjevná, a nadání spokojují se mechanickým užíváním pravidel vždy složitějších. I u bratří inspirace národní ustupuje víc a více chladným a střídmým skladbám theologickým, a takto zaniká znenáhla poslední ozvěna poesie národní.
Co čtou Čechové? Romány nekonečné a nejapné, polemické knihy náboženské, rozvláčné, choulostivé, prázdné a plané verše, jež neunavně skládá asi deset veršotepců.622.1 Za takového stavu věcí duchové malátní. Horuje-li se velice o tom, jak rozšířen byl humanism, a jak vyvinuto bylo vzdělání: na jaký stupeň dokonalosti povznášejí se nové idee? - Zdá se, že ne příliš vysoko. Nářky vrstevníků nad malou zálibou Čechů ke studiu vážnému nejsou planou frasí. Mnohým pěstování věd a umění jest jen věcí mody, marnivostí. Učenci, jichž jména se uvádějí, celkem jsou nečetní, většinou cizinci: zda způsobují opravdový ruch vědecký? Jakým vlivem bádání jejich působí na národ? Ano, zda zasahuje jej? - Zdá se, že nikoliv.
Nemáme proč pochybovati o pravdivosti zpráv Stránského a možná v skutku, že školy české té doby byly nejlepší v Evropě: běží jen o to, co znamená tato poměrná přednost. Nelze pochybovati, že jest mnoho škol a některé výborné: ale průměrná cena jich ? Učitelé přicházejí právě z university, kde pobyli několik měsícův, a vědomosti jejich jsou skrovňoučké, štěstí jim teprve kyne, a povolání své milují nejvíce tenkrát, kdy podařilo se jim vzdáti se ho a získati jiné postavení. Položení jejich jest velmi nestálé: stěhují se skoro tak často jako faráři. Zda za takových okolností podobá se pravdě, že obecné výsledky byly velmi skvělé i při dobré vůli některých mužův a při jistém zlepšení hmotném? Spíše by se zdálo, že vzdělání chabne, známost latiny jest méně obecná. V měsíci březnu 1609 prokurator Martin Fruvein, předčítaje prohlášení královské, barbarským způsobem znetvořuje formuli latinskou: "taková umělost", podotýká Skála, jenž vypravuje o události té, "byla téměř při všech prokuratorech českých, kteří sice v tu dobu zdáli se býti nejpilnější atlantes nebo podpůrcové věcí těchto obecných."623.1
Universita má několik vynikajících professorů; ku konci století XVI. některé šťastné opravy jsou zavedeny - ovšem malé ještě a skromné pro neduh tak veliký. Kdo by směl vzpomenouti na dni slávy, kdy Praha závodila s Oxfordem a Paříží o vedení Evropy křesťanské? Takové upomínky i za Bacháčka by se zdály krutou ironií. Nikde ve světle žalostnějším nejeví se zhoubný výsledek bojů náboženských a politických. Universita jest protestantská, a králové ovšem všecku přízeň svou prokazují soupeřům jejím, jesuitům. A evangelíci? - Jen universita byla by poskytla kněžím jejich vzdělání potřebného zvolnou a stálou prací studujících; byla by v zemi rozšířila soubor ideí průměrně společných. - Obecné úvahy takové zanikají naproti nejobmezenějším předsudkům. Universita je podezřelá lutheranům, pokud je utraquistická, a stává se podezřelou umírněným, jakmile kloní se k straně pokročilé. Ostatně sněmy jsou neschopné provésti opravu, která by vyžadovala času a důslednosti: na takové půdě vrátké žádná pevná stavba nemůže se zbudovati. Záhy upouští se ode všech záměrů, jež nevedou k bezprostřednímu a skutečnému zisku; sněmy rozněcují se, ale nepodnikají ničeho; neznají jiné formy činnosti politické než revoluci. Čas od času někteří řečníci vyznačí zlo, ustanoví se výbor, učiní se návrh, ale sotva že stavové se rozejdou, věc je pohřbena, a události jdou svým chodem.
Statky nebyly navráceny universitě; její prostředky jsou nedostatečné a nejisté. Zastaralými předpisy - na příklad povinností coelibatu - spolu s nedostatečnými příjmy a nejistým postavením odvracuje se většina mužů důstojných. Zbývá několik professorů vysloužilých: jsou k úhoně duchům prostředním, které znepokojují obyčeji svými a kteří všemožně hledí se sprostiti nevolného sousedství svého. Od doby, co styky s Německem jsou méně nepřátelské, většina těch, kdo nespokojeni jsou s tímto živořením, vyhledává na universitách německých život volnější a svobodu plnější. Zbývají tu jen osoby bázlivé a úzkostlivé, které ve studiu vidí toliko řemeslo: nejlepší čas tráví správou skrovných důchodů svých; přední starostí jejich jest, aby nevzali újmy a lehce získali nuzné služné své. Jedinou fakultou se zkouškami a přednáškami pravidelnými aspoň v zásadě jest fakulta filosofická. Není fakulty právnické! V době, která všecka vyplněna je spory náboženskými, není fakulty theologické! Studujících bývá sotva třicet. Professoři hovějí si v nedbalé nečinnosti: přednášky jejich jsou nedostatečné a nepravidelné. Endemické chorobě tohoto století, opilství, podléhají též mistři. "Contubernium zasluhovalo by správnějšího názvu conbibernium". Povolání do koleje, zkoušky, narozeniny, častě vyjížďky do vsí dávají samou příležitost k pití; mysli se rozněcují, hovory oživují a nejsou to otázky vědecké, o nichž rokuje se tak živě. Z hádek docházívá ke rvačkám. Mistři jsou tak neopatrní, že neskrývají chyb svých v kolleji; konají úkol heilotů pro vzdělání žáků svých: tito z úcty jakési k tomu, čím sami stanou se později, podpírají je v chůzi vrátké a odnášejí je, nemohou-li udržeti se na nohou. Druhého dne duch je skalen, práce těžká. V zimě studujicí, často docela promrzlí, u dveří posluchárny čekají na professora, který nepřichází. Jsou to nováčkové nezkušení; po několika nedělích dovtípí se i přicházejí na fakultu jen ob čas. Mnohý učitel má dvě nebo tři přednášky za čtvrtletí, druzí vůbec žádnou. Nepřátelé university tvrdí, že ztrávil-li někdo dvě nebo tři leta v kollejích jejich, nestojí za nic. I nejlepší professoři neunikají nákaze. V posledni části života svého Bacháček počal se také opíjeti: z toho vznikaly veliké hádky se starým přítelem jeho Trojanem, jenž byl též oddán opilství: jednoho večera dostali se do sebe, a Trojan málem by byl oknem letěl; ubohý Bacháček pro tento kousek obeslán byl před radu akademickou, která vyžádala na něm slib, že neopije se aspoň po celý rok; mistr prosil jen snažně, aby mohl ve své síni vypiti sklenici vína s některým přítelem svým.
Anekdoty nejzajímavější nebývají nejpravdivější. Nelze vždy věřiti jim úplně; teprve když opravíme je, oslabíme a vysvětlíme, přibližují se jaksi ke skutečnosti. Opilství teprve před nedávnem stalo se známkou špatné společnosti, a Bacháček, jestliže rád pil sklenici vína, nebyl proto učitel méně svědomitý, učenec a paedagog osvícený a moudrý. Z jeho druhů mnozí chápali ho a podporovali. Nicméně při všech možných výminkách konečně nelze přece popříti prostřednost vyšších studií, a jest na jevě, že úpad university zajisté vlivem nejžalostnějším působí na mravní stav celého národa.
Je vždy na velikou škodu země, porušují-li se tyto ústavy vzdělání národního, jichž úkolem jest rozšiřovati a pěstovati krásu a pravdu. Cit literární v pravém slova smyslu se otupuje. Pokrok jazyka a plodnost spisovatelů do jisté míry zakrývají prázdnotu díla jejich, ale z dějin umění jasně poznáváme suchopar a neplodnost toho věku.
Poznáme-li poněkud důkladněji pány české XVI. století, kteří vedou stavy, řídí strany, v rukou svých soustřeďují moc a bohatství, shrnujíce v sobě největší měrou přednosti a slabosti vlasti a doby své, shledáme, že lze je rozděliti na dvě veliké skupiny, na věřící a na umělce. Renaissance a reformace jsou oba poly tohoto století a jako ve všem světě tak i v Čechách všickni lidé vzdělaní kolísají mezi těmito oběma přítažlivými ohnisky; jen že u pánů českých tyto ušlechtilé vášně náboženské i umělecké zdají se jaksi změkčilé, nejsou ani dosti smělé ani dost opravdové jako jinde.
Kdežto fanatikové mezi nimi splétají s vírou svou příliš mnoho výpočtu nebo jistou pokleslou únavu, umělci jsou jen zvědavci. Vejděte do sněmu v den, kdy předsedá Budovec, a řeknete že ocitl jste se v parlamentu anglickém v předvečer bouře puritanské: týž jazyk biblický, táž směs politiky a náboženství, tytéž žaloby proti moci panovnické ohrožující víru, ústavu ano i čest země: však podoba jest jen zdánlivá, slova nemají téhož smyslu, duše týchž potřeb. Na zámku svém pan Vilém z Rosenberka podobá se knížatům italským za doby renaissanční; všickni letopisci užívají toho přirovnání, jež lichotí mu - zajisté proto, že není pravdivé. Tito dilettanti jsou jen povrchně vzdělaní; nevědouce o pravém požitku esthetickém, podporují umělce, zřizují nádherné paláce, umělecká díla kupí v palácích svých, zámky jejich obklopeny jsou čarokrásnými zahradami; nové druhy rostlin nebo zvířat ozdobují sady jejich: pávi, koroptve; tulipány, jež Busbek přinesl z Cařihradu; slavností velkolepě pořádaných jest veliký počet. - Ale celkem to vše jest jen nádhera, a nikoliv umění a často dětská chlubivost spíše, než nádhera. Většina těchto pánů holduje modě, vkus jejich není ani jemný ani jistý.
S tohoto hlediska, jako s tolika jiných, Rudolf shrnuje v sobě dosti věrně obecnou povahu vrstevníků svých. Jako ctižádostivé snahy jeho jsou bez stálosti, horlivost bez ráznosti a nesnášelivost bez víry, právě tak vášnivě lne ku věcem uměleckým, ač nerozumí jim. Obraznost ovládá ho; malířství, sochařství, mosaika, zlatnictví, alchymie, astrologie, zkrátka všecky formy činnosti duševní baví ho velice. Jednatelé jeho jezdí po světě, aby opatřili mu vzácné předměty. Po smrti jeho jesuita Julius Cesar Boulenger, znamenitý archaeolog - zemřelý v Cahorsu roku 1628 -- páčí na 17 milionů cenu perel, drahokamů, zlatých a stříbrných předmětů sbírky jeho: přidejme k tomu cenu obrazů, soch atd., summy vydané na sebrání všech pokladů těchto, škody, podvody, mrhačství! Celková summa, kterou císař obětoval na zřízení tohoto musea převyšuje zajisté několik desítek milionů.626.1 S částí těchto peněz Turci mohli býti vypuzeni z Uher, odboji Matiášovu zabráněno, a celé dějiny věku toho by byly jiné. Marnotratnost tato jest jen podivínství sběratele tretek. Rudolf nezakládá museum, ale cafarnaum. Vedle mistrovských děl uměleckých podivujeme se tu knížecí čepici Přemyslově, jeho střevícům, dvěma hřebíkům z archy Noemovy a čelisti sireny z moře aegejského.626.2 Není tu ani pořádku ani výběru; nejrůznější díla nakupena jsou na zdař bůh. Do sbírky lze se dostati jen zvláštní přízní nebo téměř úskokem. Jaký prospěch za takových okolností umění národní může míti ze všech vzorů těchto?
V žádné době nebylo tak prostřední a tak málo původní. Není ani jednoho malíře nebo sochaře, jehož jméno by zasluhovalo zmínky: sotva několik miniaturistův. Umělci nerozumějí ani ceně starých prací. Pod záminkou obnovy zohavují se znamenité obrazy doby Karlovy na Karlšteině. Stavitelství, tak stkvělé za doby předešlé, spojuje v bizarních a hrubých výtvorech svých ozdoby renaissanční s velikými massami gothickými. Hudba, proslulé to umění lidové, které téměř je duší národa, zapomíná starých tradicí svých a hledá vzorů svých v cizině.
Počet škol, pokrok kněhtiskařství a rozšíření nauk humanistických, zdá se, nepůsobily více na vědecké vzdělání nežli volání cizích umělců nebo zřizování museí pro pokrok vkusu. Nikdy pojetí světa a života nebylo dětinštější, pověra obecnější. "Sotvaže se ditě narodí," vypravuje Zámrzký, "již mnohé matky a zrádné proklaté baby ďáblům žehnáním, hádáním, čary a pověrami, vosku, olova litím, slov nad nimi breptáním, jinými kouzly obětují, samým ďáblem vymyšlené poboňky pod hlavičky a jich mladistvá tílka podstrkují, žehnají, křižují, natahují pysky nad nimi, vyzdvihují". - Marné vymítání ďáblů! Toto dítě, jež chtí vyrvati ďáblu, po všecken život svůj bude trápeno a ovládáno od něho. Zda mravokárci, zavrhující tyto obyčeje, bývají prosti této hrůzy? Zámrzký plně kněžský úkol svůj, ostře kárá takové bezbožnosti, ale sám rád věří příběhům nejfantastičtějším, a jak málo duchů prozíravých opravdu zprošťuje se podivínských báchor. Sotva tři nebo čtyři spisovatelé pokládají alchymisty za podvodníky a nevěří v moc čarodějů. Ve všech letopisech zaznamenávají se pečlivě znamení a zázraky. S nadpřirozenými věcmi, s pomocí ovšem ďáblovou, zanášejí se věštci, planetáři, čarodějníci, kouzelníci, losníci, zaklínači, hadači a černokněžníci; vidouce dlouhou řadu podvodníků kořistících z lehkověrnosti lidské, myslili bychom, že jsme v starověkém Římě.627.1 V celé Evropě ovšem duchové znepokojeni jsou jakýmsi podivínským pověrectvím: veliké objevy poskytli lidem látky k nejpodivnějším snům, a otřesení víry vydává ji nestřeženou všelikým podvodům; zdá se však, že v Čechách neduh jest obecnější. Astronomie jest oblíbena proto, že se jí připisuje tajná síla. Astrologie mate všecky hlavy. Blouzení věřících jeví se probuzením ideí chiliastických. Předtucha konečné katastrofy ovládá mysli a udržuje je v neustálé hrůze: svět blíží se ku konci svému. Jan Kocín z Kocinétu "Abecedu pobožné manželky" vydal roku 1585 "těchto posledních zlých a rozpustilých časův". V "Tituláři" roku 1567 Jan Jičínský projevuje tušení nejisté o trvání světa: "I bude k časům budoucím - ač však bude-li dlouho svět ještě státi - tato má práce a toto mé vlastních jmen sebrání nápomocné mnohým, kteříž by ještě po nás živí pozůstali a na věci za času našeho zběhlé i na lidi poptávati se chtěli". Při každém kroku potkáváme se s touž myšlenkou o konci světa, jeho sklonu a posledních letech. Lid zpívá písně o tomto předmětě, a nejosvícenější duchové nemají více ani důvěry, ani méně pošetilého strachu. Veleslavín vydává svůj Kalendář historický léta posledního věku 1590, Budovec v Antialkoranu (1614) předpovídá, že přinese nastávající dvanáctá hodina nastávající soudy boží na Goga Magoga (Turka), potom pak začne nový věčný věk, pravá země zaslíbená, nový Jerusalem, stálý trůn Davidův, zlatý věk, potom bude jeden ovčinec a jeden pastýř. Množí se proroctví temná, o něco později vystupují proroci a prorokyně a nářky svými naplňují padesát let, která následují po požážce protestantismu českého. Vystěhovalci, vyrostlí v těchto úzkostech a neštěstím rozhořčení, často budou jimi oklamáni, ano sám Komenský.628.1
Vedle astrologie kvete též alchymie. Příkladem i tu předchází panovník. Vše přispívá k tomu, aby Rudolf stal se kořistí dobrodruhů: zvláštní duch, jejž zdědil po otci, potřeba peněz, nepoctivost služebníků chtějících odvrátiti pozornost jeho od věcí státních, neurčitá touha lidská po osvobození a zabrání přírody, jaká zbuzena byla prací tohoto století. Skoro po čtyřicet let Hradčany jsou Eldoradem všech kejklířů, kouzelníkův, alchymistů, čarodějů, vynálezců zázračných procezovadel, skladatelů pranostik: všickni prahli po kořisti, aniž ubohý král kdy prohlédl tyto podvody a šejdířství. Po všecken život svůj s důvěrou téměř tklivou snaží se objeviti perpetuum mobile, kámen mudrcův a elixir životní. "Co zlata pohltily alchymistické kuchyně Rudolfovy," volá Balbin, "nelze ani vypsati." Čtenář učiní si jakousi představu o tom, pomyslí-li na náklonnost tohoto panovníka ku vědám a na štědrost jeho, na počet alchymistů jeho, jichž bylo do dvou set, a na práce jejich; neboť od počátku vlády své až do posledních let života svého císař nevzdal se alchymie a neupustil od naděje, že přece dovede zlato dělati. Ob čas vězením, vyhnanstvím neb i smrtí docházejí trestu někteří šejdíři, ale nešťastný osud tento neodstraší následovníků jejich. Nákazou zasaženi jsou i duchové nejosvícenější, lékař králův Thadeáš Hájek i hvězdář jeho Tycho de Brahe.
Na venkově od Viléma z Rosenberka a nejmocnějších pánův až do nejposlednějších tříd národa není nikoho, kdo by netěšil se tímto snem o náhlém bohatství a štěstí, které přírodě možná vyrvati obratným zaklínáním. Zatím mnozí přivádějí se na mizinu vychováváním zlatodějů svých. Na všech zámcích jsou laboratoře alchymistické. Angličan Kelley stojí pana Viléma z Rosenberka v době ne celých tří let 300.000 zl. Jan Zajíc z Hasenburka, potomek jedné z nejstarších a nejslavnějších rodin českých, zdědil majetek, jenž byl na několik milionů ceněn; jakožto velký podporovatel věd a umění dal stavěti nádherné zámky; knihovna jeho, jež stavěla se po bok Rosenberské a Lobkovické, také přivábila Švédy a byla odvezena za války třicetileté; více než knihy a stavby zničila jej alchymie. Po smrti své (1616) zanechal ohromné dluhy, synové jeho žili v nedostatku, a rod vymřel jimi. Alchymie stejně záhubna byla Bavorovi Rodovskému z Hustiřan, jenž zkoumání svá potom dále konal v laboratořích Hasenburských a Rosenberských: aspoň nebyla docela bez užitku, protože zůstavena nám od něho kniha o kuchařství, první v jazyku českém složená; nic více nezachovalo se z ohromné spousty nesčíslných rukopisů čarodějných.629.1 Proč bychom dovolávali se více příkladů ? Dlužno by bylo přiváděti všecku šlechtu, všecken národ. Sotva že tu a tam ozvou se dvě nebo tři protestace; nejznámější učinil Komenský ve svém Labyrintu světa: "Těch já tuto, kteří nadarmo pracují, dosti vidím; kteří by pak kamene dostávali, žádného nevidím. Zlato vidím, že tito vaříc a život škvaříc, oboje promarňují a proškvařují" (kap. XII.). Marné dovolávání se rozumu lidského, když utlumen jest vřavou množství.
Pře čarodějnické počínají, nejprve v městech německých nebo pohraničních, později téměř všudy. Některé úřady městské odpírají, nechtíce stíhati těchto domnělých vinníků: potom dosti rychle podává se zdravý rozum; poprav přibývá. V Chomútově hrůza je všeobecná, a v knihách městských neustále zapisují se nové pře. Roku 1579 čarodějnice jest upálena, druhá za živa pohřbena. Následujícího roku spozorováno, že výnos bání kamencových upadá: z toho povstalo veliké pohnutí, neboť byl to hlavní důchod obce; vězí v tom nějaké čáry; chopí se baby, mučí ji, chtějíce vynutiti na ní jména spoluvinníků jejích; umírá v mukách, a kat spálí mrtvolu její. V Kutné Hoře mladík sedmnáctiletý na mučidle přizná se, že krví zapsal se ďáblu: čert chrániti ho bude do šedesátého roku, potom si jej vezme. Žalostná smlouva, které ďábel nedostál: ubožák je sťat roku 1593. Co jiných nevinně zahynulo za utrpení nejhroznějšího! Čím dále ku konci tohoto století, tím více ještě obraz se zachmuřuje; rozum se zatemňuje, tupé a kruté pudy vítězí; dobrá vůle některých mužů nestačí, aby se vzepřeli proudu příliš mocnému.
Význačné svědectví o mravní anemii, jakou strádají Čechy, jeví se v tom, že hned po stkvělém vítězství národnosti slovanské v době, kdy prospíval jí běh obecný, události předchozí i zákony, tato v pokroku svém náhle se zastavuje, a Němci znovu nabývají ztraceného území. Roku 1526 Čechové domnívají se ovládati situaci tak, že nepozvedá se téměř žádné námítky proti přijetí dynastie německé. Neopatrnost jejich dochází brzo trestu. Volba Ferdinanda I. znamená vrchol panství slovanského v zemi: od té doby Němci z obrany přecházejí na útok, z prvu sice bázlivě, brzo však směle a drze. Nejprve domáhají se snášelivosti, pak rovnosti, ano nadvlády, konečně nechtí ani dovoliti, aby v Čechách mluvilo se česky. Postup jejich trvá takto až do Josefa II., jehož násilnými kroky vzbuzuje se nová reakce a počíná znovuzrození české.
Nástroji germanisace jsou na předním místě králové. Ferdinand I. nikdy nenaučil se dokonale jazyku českému. Maximilian rozumí sic a mluví jím, ale dosti špatně a jen nerad; kdo chce se jemu zalíbiti, hovoří s ním německy. Rudolf sotva zná česky. Mládí své trávil ve Španělích. Když vrátí se za osm let z ciziny, zapomněl jazyk národa, kterému má vládnouti a přese všecka občasná a jemná naléhání sněmu nenamáhá se příliš, aby se mu opět naučil. Při korunování musí se mu slovo od slova překládati řeč, kterou ho oslovil pan Vilém z Rosenberka, král odpovídá mu německy a pan z Pernšteina překládá odpověď jeho do češtiny. Na dvoře jeho mluví se toliko německy neb italsky. Roku 1584, když stavové pod obojí žádali ho, aby vrátil jim osazování konsistoře, všecko jednání vedlo se jazykem německým; r. 1607 sněm ustanovuje hraběte Jáchyma Ondřeje Šlika, aby přednesl žádosti jeho císaři, poněvadž zná dobře německy. Dvorské úřady rozděleny jsou mezi Němce, Vlachy a Španěly. Ze čtyř komorníků, kteří jsou pravými ministry, jediný jest Čech. Lékaři, kaplani, antikváři, kuchaři, bradýři, všecka ta ohromná čeleď dvorská najímá se z ciziny, pohrdá jazykem českým a posměch tropí si z národa, jejž vykořisťuje.631.1
Čeština je sice stále úředním jazykem zemským, ale ve věcech veřejných užívá se hlavně němčiny. Nejvyšší úředníci císařští jsou skoro výhradně Němci, komora dvorská, komora válečná, apelační soud vyřizují věci jazykem německým a čím hojnější jsou styky Čech s druhými zeměmi mocnářství a čím více rozšiřuje se pravomoc ústřední správy, tím víc rozmáhá se obor jazyka německého. - Není zjevného nebezpečenství, jmenovitě žádného úmyslu nebo výslovného záměru odstraniti jazyk slovanský; plány germanisační vznikají teprve v XVIII. století. Ale zdlouhavé a nenáhlé vsákání sousedního jazyka, moc úředníků cizích nad národem, plíživé vtírání se jazyka německého do života soukromého a do věcí veřejných, jest právě tím snad nebezpečnější. Zdá se, jako by obrana byla odzbrojena silou přirozenou, proti níž nikdo neodváží se povstati, i nedostatkem všelikého násilí a všelikého systemu.
Nesprávné bylo by tvrzení, že usnulo všecko vlastenectví: za pokleslosti mravní a ochablosti duševní láska k vlasti jest nejupřímnějším citem ovládajícím stavy české. Ale osudným zákonem nejšlechetnější city oslabeny jsou v srdcích změkčilých. U mnohých šlechticů českých vlastenectví přestává na úzkém sobectví kastovním; skoro všem nedostává se prozíravosti a jasnosti. Více jest citu nežli přesvědčení. Naproti přechvatům příliš křiklavým vzpírají se sice, potom však upokojeni jsouce výbuchem hněvu svého, zapomínají na nebezpečenství a v těchto přestávkách dlouhých a netečných cizinci znenáhla opět chápou se díla svého. Na Moravě hrabě František z Dietrichsteina, biskup Olomoucký, chce zasednouti na soudě zemském a hlasovati německy, ježto nezná jazyka českého631.2 a městská rada Olomoucká osměluje se psáti německy panu z Žerotína; v Praze administrator německým jazykem vysvěcuje na kněžství dva kandidaty a hrabě z Dohny chce na sněmě německy předčítati rozkaz císařský. Tím však poněkud ukvapili se, a smělým pokusům těmto dostalo se přísného pokárání. Dietrichstein nesmí zasednouti na soudě zemském, až naučí se jazyku českému (1600); Žerotín důrazně prohlašuje měšťanům olomouckým (1610), že opováží-li se mu psáti jinak než česky, nechť nepodiví se, jestliže nedostanou od něho odpovědi. "V této zemi jazyk svůj obzvláštní a zvláštní máme, za který se Vám styděti nic není potřebí: nébrž styděti bychom se slušně za to musili, kdybychme se toho dopustili, aby týž jazyk náš přirozený, tak vzácný, starožitný a rozšířený měl od cizího vytisknut býti". Rektor universitní přísné kárá chování administratora utraquistického (1609) a odpor stavů (1611) přerušuje řeč posla císařova: nechť německy mluví se v Němcích; zde jsme v Čechách, mluvme česky! - Nicméně vážným je případem, že dějí se podobné pokusy, tím spíše, že utuchuje brzo hněv jimi vzbuzený. Koho stavové volí na místo Ferdinanda II., jehož sesadili s trůnu ? - Kurfiřta německého, a na sněmu, který svolán byl po nastoupení Fridricha V., stavové po písni české jali se zpívati německou.
Nepokoj jejich stiší se brzo, poněvadž myslí, že dosti jsou chráněni zákony, které každým novým zákonníkem vytýkají se určitěji: "Přede všemi soudy v království Českém pořádnými", čteme v Městských právech Koldínových, "když by jeden druhého z čehož pak koli viniti chtěl, má a povinen bude původ svou žalobu v jazyku českém na obeslaného aneb obviněného činiti. Obviněný pak též českým jazykem má jemu odpovídati".632.1 Sbírka Koldínova znenáhla přijata jest od jednotlivých měst: sněmy roku 1609 a 1610 zakazují právo magdeburské, a města Louny a Litoměřice po dlouhém odporu slibují, že za pravidlo přijmou právo pražské.
Tím vším do jakési míry omluví se klid stavův, ale neospravedlňuje se úplně. Vlastenectví v moderní a zušlechtěné formě své jen velmi z daleka podobá se vlastenectví starověkých republik, nepředpokládá sice žádné nenávisti k okolním národům a neodporuje v ničem citu vzájemnosti sbližující všecky národy; naopak jest podmínkou humanismu, protože umožňuje každému národu, vyvinouti se úplně a v plném vývoji schopností svých pracovati ke všeobecnému pokroku. Nelze však popříti, že v sobě zahrnuje velmi živý cit svéráznosti národní a, ne-li nedůvěru, aspoň stálé úsilí zachovati naproti nim postavení význačné. Jako život jednotlivce tak i život národa je stálou reakcí proti silám vnějším, a nejmenší porušení velmi brzo přivádí smrt. Nad to, jestliže národ málo četný jest ve styku s kmenem mnohem nebezpečnějším a od přírody výbojným, bdělost neustálá zajisté jest nevyhnutelna. Tudíž jednak okolnosti a jistá souběžnost událostí historických, jež od roku 1526 rozvíjely se po obou stranách hor Krušných, jednak pak sama povaha kmene slovanského nepřející dlouhému hněvu a podávající se vlivu cizímu, třeba neoslabovaly vlastenectví Čechů, vnukaly jim tehdáž důvěru a netečnost zvlášť nebezpečnou. Záští, rozpoutané vpády německými, utišilo se, jakmile pokládalo se za upokojené. Styky obou národů sousedních staly se velmi důvěrnými. Protestanté studují na universitách německých, z Němec přivolávají své školmistry a kazatele; jesuité z veliké části přicházejí z Němec a do svých kollejí vábí žáky německé. Velmi časté jsou sňatky smíšené, a protože Němci buď z pýchy nebo z lenosti neučí se jazyku českému, každým manželstvím takovým oslabuje se život národní.633.1
Žerotín bez váhání zamýšlí oženiti se s Němkyní, v skutečnosti cítí se méně vzdálen od protestantské Němkyně nežli od katolické Češky. Králové přijímají cizí šlechtice, dávají jim statky a volí je k nejvyšším úřadům. Znamením doby jest, že hlavní původce odboje roku 1618 sotva zná jazyk český.
Při pomezí zemském hranice jazyka slovanského ustupuje: v krajině pod Krušnými horami báně vábí k sobě hojně horníků cizích. V městech, kde převaha živlu českého není dávná, vítězství jeho není na příště jisté. "Většina Němců", píše Stránský, "ode vždy byla zvyklá životu kočovnému. Opouštějí lehce zemi svou a jako za časů dávných i nyní přicházejí, aby usadili se mezi námi. A jistě na velkou škodu našeho jazyka, neboť ačkoli rádi zůstávají u nás, přece za zbytečné pokládají naučiti se jazyku našemu." V Mostě přestalo se užívati jazyka českého, což vysvětlí se častými sňatky dcerek domácích s Míšňany, jakož i "nedbalostí vlády, která nehledíc ku právu a zákonu nestará se nijak ani o ochranu ani o zdokonalení našeho jazyka". Právě tak děje se v Ústí a v Chomútově. V Litoměřicích opatření zdají se znamenitě provedena, aby živlu slovanskému na vždy pojištěno bylo panství: již roku 1526 purkmistr, konšelé a měšťané ustanovili se, že nepřijmou žádného Němce - neboť tito přistěhovalci nejen nejsou užitečni, ale působí i nesnáze a roztržky. - Několikrát tyto nálezy se obnovují, ač opravdu zdají se zbytečnými; všecko obyvatelstvo jest české a noví příchozí rychle se připodobují; v XVI. století všecky listiny městské sepsány jsou česky a to jazykem výtečným. A tu náhle za posledních let XVI. století a za prvních let následujícího stává se hluboká proměna: Němců přibývá, nejprve v předměstích; mají svůj chrám, již nemísí se s ostatními obyvateli a třeba jest zákazu, aby nenazývali se obcí německou. - V samém středu země, jazyk český jest ohrožen: obchod skoro všecken jest v rukou cizinců; přese všecky zápovědi Němci usazují se v Praze, zřizují školy a chrámy, mají dva kazatele, sdružují se ve společnost nebezpečnou a smělou. Slované neostýchají se přáteliti se s nimi proti vlasti své, přijímají zvyky a jména cizinců, posílají děti své do škol jejich, zapomínajíce je učiti jazyku českému.634.1 Zpozdilá mládež tváří se, jakoby mluvila jen německy, nechce odpovídati česky, zakládá společnosti, ve kterých zakázáno jest promluviti slůvko české, v hospodách a při tanci německy dotazuje se přítomných.634.2 Školy zaplaveny jsou učiteli německými; páni osazují fary Němci, kteří svým jazykem káží věřícím, neznajícím než česky. V městech podkomoří osazuje rady těmito cizinci, nástroji to poslušnými a ochotnými.
"Jest zde ještě mnoho lidí starých," píše vyslanec falckraběte Neuburského, kteří se jináče než česky neučili a Německa neviděli". - Sněm konečně pohnul se a chtěje konec učiniti těmto přehmatům, usnesl se o zákoně roku 1615.
Mnozí nynější obyvatelé království tohoto, přiznávají se stavové, zasluhují pokárání, že do vlasti své uvádějí všeliké cizí jazyky a národy. Takto víc a více do země přibývá cizinců, kteří se tady usazují, své živnosti a obchody vedou, velkých statků docházejí, na úřady rozličné, obzvláště v městech a městečkách do rady dosazováni bývají, ač neumějí ani tří slov českých, stranám věci své česky přednášejícím nerozumějí a práva tohoto království povědomi nejsou. Na příště uloženo jest, "aby všickni ti, kteří z cizích zemí posavad do království českého buď za obyvatele do země nebo do měst za měšťany přijati jsou, děti své ihned z mladosti jazyku českému povinni byli dáti učiti, tak aby jsouce v Čechách usedlí a zrostlí, toho skutkem dokazovali, že Čechové jsou, poněvadž jeden národ od druhého ničím tak jako jazykem rozeznán býti nemůže. A aby děti cizozemců také v nově posavad do země přijatých větší příčinu k učení se jazyku českému měli: protož aby dědicové obojího pohlaví vyšších i nižších stavův, kteříž by jazykem českým dobře mluviti uměli, po smrti rodičů svých napřed před jinými v statcích pozemských dvojnásobně dědili, a tak jim raději statkové pozemští zůstávali; jiní pak, kteří by česky neuměli, aby na penězích neb jináč díly své přijíti a na tom přestati povinni byli. Na potomní však a budoucí časy od zavření tohoto generalního sněmu, aby žádný cizozemec, kterýž by jazyka českého neuměl a potřeby své v něm srozumitelně přednésti nemohl, do země za obyvatele ani do měst za měštěnína žádným způsobem přijímán nebyl, nýbrž aby každý ten, kdož by žádati chtěl toho, aby do království přijat byl, nejprve se jazyku českému naučiti povinen byl, a když by se naučil, tu teprv aby mu se toho dostati mohlo a prvé nic; však s tou při tom znamenitou výminkou: aby žádný takový v nově do země přijatý cizozemec ani děti jeho do třetího kolena na žádné úřady zemské neb městské i jiné, ani také do žádných soudů dosazován nebyl ... Tolikéž v těch farách, kostelích neb školách, v kterýchž jest před lety desíti slovo boží jazykem českým kázáno bývalo a dítky témuž jazyku českému se vyučovaly, aby to nyní ještě i budoucně v tom předešlém dobrém způsobu zůstávalo ... A jestliže by kde od těch nahoře jmenovaných desíti let tak v nově na takové fary neb školy Němci dosazeni byli a cizím jazykem kázali, tehdy aby všickni do nejprv příštího sv. Jiří odtud vybyti a na místo takových kněží, kde pod jednou, tu od arcibiskupa, a kde pod obojí, tu od administratora, i také správcové školní Čechové dosazeni byli ... A jakož jistá zpráva se činí, že by některé osoby z stavů i také lidu obecného mezi sebou se zavázaly, aby při shledání jich společném žádný jazykem českým nemluvívaly, což na velké zlehčení jazyka českého se vztahuje; protož jsou se stavové s císařem o to snesli tak: kdož by koliv ten byl a jsa obyvatel království Českého jazykem českým, uměje jej, mluviti nechtěl a jiné též od mluvení českého odvozoval, aby v zemi trpín nebyl, nýbrž v půl létě pořád zběhlém ven z země se vystěhovati povinen byl... A naposledy poněvadž se ještě to vyhledalo, že v některých místech v království Českém, zvláště v městech Pražských, německého národu lidé obcí německou se jmenují, ježto v témž království o žádné jiné obci mimo obec českou se neví ... protož na tom jsou se všickni tři stavové snesli, aby toho na budoucí časy nikoli nebývalo, a nějaká obec nová v království tomto zvláštní německou se nejmenovala pod pokutou výš položenou."
Téměř tři staletí uplynula od přijetí tohoto zákona, a Němci podnes s rozhořčením bouří se proti nesnášelivosti oněch Čechů, kteří chtěli, aby šetřeno bylo jejich jazyka a žádali některých záruk od lidí, kteří žádali za pohostinství jejich.636.1 Zákon roku 1615 v době, kdy o něm stalo se usnesení, nezpůsobil žádného vzruchu, Matiáš schválil jej bez váhání, a Němci nepokládali se za ohrožené. Poslední články čelily toliko proti některým zlořádům osamělým a tak obtížným, že nikdo nedivil se snaze, aby jim učiněna byla přítrž. Články o přijetí cizinců za obyvatele království Českého nebo za měšťana vztahují se jen k novým příchozím a nikoli k Němcům poddaným koruně. Pomyslíme-li však, že sněmů zemských účastnívalo se jen asi sto stavů a že v městech měšťanství bylo výsadou jednoho až dvou set obyvatelů, zda nebylo přirozeno, že stavové pokusili se o ochranu svou proti vtírání se cizinců: jinak by bylo postačilo jediného hromadného povýšení, aby přesunuta byla většina v městech i ve sněmu, a v skutečnosti zákon roku 1615 vzbuzen byl spíše výlučností kasty vládnoucí, která nechtěla se děliti s nikým o výsady a vliv, nežli oprávněným nepokojem ohroženého vlastenectví.
Proto jako dříve, tak ani po zákonu roku 1615 nepřestaly pokroky Němců. Praví-li Tomek, že za XVI. století v Čechách není otázky národní, má pravdu potud, že ohromná většina obyvatelstva slovanského netuší nebezpečenství nastávajícího. Jen několik mužů prozíravějších nebo bázlivějších ozývá se hlasem varovným. Péče spisovatelů o jazyk český a úsilí o zdokonalení jeho zjevují tajnou předtuchu nepokojné nedůvěry; v nadšení jejich jest trochu oné lásky zoufalé, jakou budí v srdcích našich nebezpečenství bytosti drahé. V staré literatuře české vyhledávají díla polemická, jimiž by zbudilo se nadšení národní; připomínají proudy krve dělící Němce od Slovanů. Pavel Ješín z Bezdězce vydává kroniku Dalimilovu, aby ukázal, že "předkové naši od začátku osazení se v zemi této nic po Bohu a duši milejšího nad vlast, svobodu a jazyk svůj jsou neměli; též že pro nic zmužileji a srdnatěji nikdy nebojovali, ani jakých větších úsilí pociťovali, jako pro zachování toho trého ... Aniž jediný příklad najíti se moci bude, aby který národ skrze potlačení jazyka svého přirozeného rozšířen, zmocněn a vzácným učiněn býti měl ... Dostiť jest již, až příliš jazyk náš slovanský zlehčen a potupen, kdyžto netoliko z celé země míšenské, brunšvické, lineburské a bremské etc., ale také od Labe z království Českého vycházejícího a do moře pod městem Hamburkem vpadajícího, ze všech těch zemí až k moři půlnočnímu jinak baltickému, dobře za sto mil se táhnoucích, jako jsou: Lužice, obojí brandenburské Marky, Sasy, Pomořany, Meklenburk, Lavenburk, Holštein a až právě do těch zátok království dennemarského, vyhlazen".637.1 Zda podobný osud stihne jej také v Čechách? Druzí hledí vytrhnouti krále z vlivu německého, stkvělými barvami líčí štěstí kynoucí jim, kdyby stali se Slovany: cit národní povznáší se tu, překročuje hranice království a zachvacuje všecky národy téhož původu. Matouš Benešovský připisuje českou gramatiku svou císaři Rudolfovi (1577) hledí kořistiti z jeho snah polských, připomíná jednotu kmene slovanského a kouzlo, kterým řeč česká působí na všecky, kdo mluví podobným jazykem.638.1
Osamocený hlas některých prozíravých spisovatelů zaniká bez ozvěny. Nebezpečenství není patrné, množství nechce slyšeti o něm, uspává se v klamné bezpečnosti. Cizí slova vtírají se do jazyka: u nejlepších spisovatelův, u puristů, neustále narážíme na obraty nebo výrazy německé; Veleslavín oplývá jimi. "Naši předkové tolik podstoupili práce, aby zachovali neporušený jazyk náš a aby rozvili jej; naše doba zvrhlá usiluje naopak, aby zkazila jej a poskvrnila". S jazykem děje se jako s národy: nenáhlým vsákáním připravuje se násilný vpád.
V Pamětech Dačického nepřestávají nářky nad lhostejností, s jakou Čechové přihlížejí k immigraci německé a nad zločinnou netečností jejich. Již roku 1546 píše: "Mnoho Němcův v Čechách na úřady vsazeno všudy; a ti přirozené Čechy, jak mohli, sužovali."Odtud stále ozývají se nářky jeho. Zmíniv se o zákonu r. 1615, dodává: "Ale to žádné platnosti neneslo: nebo věc již jest zastaralá, obmeškaná, nezhojitelná a nenapravitelná skrze vlastní nedbalost a nesvornost českou." Opětuje to v jiném díle svém:638.2
"Není to v světě nic divného,Větším písmem píše v rukopise svém:
že vlast táhne k sobě svého;
Česká země hladovitého
živí, i nepřítele mnohého,
nemá odměny od žádného,
trpí od cizích mnoho zlého:
O Bože! Chraniž národu českého!
- - -
Když pak z osudu božského
od národu slovanského
skrze Čecha osazena
ve všem dobrém rozmnožena,
tu hned národové jiní,
závistiví, nepřízniví,
oč prve nikdy nestáli,
nestarali, nevzdělali,
zosobit usilovali
a do Čech se valně drali,
chtíce to Čechům vydříti,
z cizí práce rozkoš míti
a svou vůli provodíti,
o vše všudy připraviti.
A usilují posavád,
aby jen každý v Čechách vlád.
Čechové se jen dívají
a nic na vlast svou nedbají,
mnozí i napomáhají,
tak k záhubě pospíchají."
"Rovně jako housenka v zelí, had za ňadry, myš v stohu a v stodole, kozel v zahradě, tak Němec v české radě, loupí, bere, šidí, podvozuje a zjevně krade. Mnozí pak neupřímní Čechové učí se tomu od Němců, s nimi v tom spolek činí a tak sobě napomáhají a s nimi se spřízňují a cvikířují na svou vlastní lehkost a záhubu", a v poznámce připisuje: "Do Čech ledajakýs poběhlý, nuzný cizozemec se dostane a přiběhna od polu nahý, ať má hned v Čechách úřad, plat, a ať vládne a rozkazuje a zbohatne. Medle, ví-li kdo Čecha, aby se mu toho v Němcích dostalo? O! již nebozí, bědní, nedbalí, ospalí, němí, hluší, slepí, svázaní, nesvorní Čechové, kde jsou vaši předkové, udatní, věrní, stálí, upřímní, horliví Čechové! Kteříž to, co páni předkové vaši udatností a krví svou vlastní dobyli, ničemně tratíte a zúmysla na své zlé opouštíte, se podvozovati dáte, ba i sami proti sobě, vlasti své, napomáháte, spřízňujete a zlehčujete!639.1
Takové žaloby budily úsměch, neboť nehledíme-li k čistě německým krajům Chebskému a Loketskému, jež měly zvláštní správu, poměr Slovanů byl tehdáž jako deset proti jedné. Proto nikdo nemohl tvrditi, že hrozí nebezpečenství bezprostřední: zda nebylo zjevem neutěšeným, že za půl druha století po velkém odboji národním, když odtud moc náležela vždy Slovanům, možny byly podobné nářky, a jakého odsouzení zasluhuje vláda oligarchická, že připustila opět otázku, která měla býti na vždy odklizena.
S hlediska národního právě tak jako s hlediska politického a náboženského celkem mnoho času a úsilí bylo ztraceno v neplodném hmoždění, a tento úpadek, jehož každý neurčitě byl si vědom, zanechával duchy pokleslé a téměř vysílené. Století XVI. je rozhodnou dobou v dějinách nové doby: národové zaujímají postavení a organisují se pro nastávající zápasy: běda těm, kdo do boje přijdou špatně připravení a špatně vyzbrojení! I když připustíme, že byli jsme dojati přes příliš nepříjemnými stránkami situace a že dosti jasně nevylíčili jsme nadějné podněty a plodné zárodky, pomyslíme-li na historický vývoj Evropy za této doby, snadno přiznáme, že muži, řídící tehdáž Čechy nedostačovali úloze své: nedovedliť ani zaceliti rány minulosti ani připraviti budoucnost. Národ upadá, nekráčí-li s druhými na dráze téhož pokroku. Století XVI. jest dobou Mora, Camoena, Machiaveliho, Ariosta, Rabelaiea, Cervanta! Co bouřlivých ideí, co vzletu plodného, a vedle nich jak planými a prázdnými jeví se nám hádky utraquistů pokročilých s utraquisty pravověrnými a jak prostředními žáci Veleslavínovi i se svými periodami zaokrouhlenými! A totéž co o literatuře, platí též o náboženství a politice: věčné zkoušení, nekonečné pokračování a přece nevznikne žádné rozhodnutí, ba ani nevybavuje se jasně žádný program. Čím dále postupujeme, tím víc únava, omrzelost a nechuť zmocňuje se všech, srdce poklesají, duše se porušují. Některé doby bývají lepší než pověst jejich, a za nesouvislými zmatky jejich tají se síly neznámé; v Čechách za XVI. století na oko není zle: ústava jest svobodná, vášně méně prudké, jistá snášelivost zavládla v životě, školy jsou četné, záliba k vědám se zmáhá, jazyk zkvétá. - Ale budova je rozpukána. Při nejmenším otřesu se zřítí a troskami svými pohřbí všecky, kdo neopatrně nepozorovali trhlin jejích. Tradice, tvořící sílu národa a spojující různé strany jeho, jsou zde tolikou příčinou roztržek; zřízení nejen nezabezpečují pravidelný běh věcí, ale překážejí všeliké činnosti vlády a zaviňují spor. Z národa zbývá jen kasta, z náboženství jen formule, z písemnictví jen jazyk.
Zkušení politikové a vlastenci neklamali se v té věci. Ve chvíli, kdy zahájeno bylo nepřátelství, muži nejprozíravější a nejmoudřejší se zastavují, hlas vnitřní varuje jich, že okamžik jest nevhodný ku přijetí boje. Jedním z důvodů zvláštní mírnosti Žerotínovy, jest přesvědčení, že vítězství dostane se protivníkům jeho. Výstřední rozhodnutí nemohou vésti k ničemu dobrému, píše Žerotín k jednomu z přátel svých "protože národ je lehkomyslný a nestálý, náčelníci zištní a nenávistí rozdvojení, země opuštěná neb ochuzená dlouhou válkou, a proto výsledek musí býti smutný".
Na neštěstí, ač bylo pravdě velice podobno, že roztržka bude míti "smutný výsledek", neviděli, jak by se jí vyhnuli. Nejen páni nedovedli mírniti se a dlouho uvažovati, čímž by zabezpečili se proti politice krkolomné, prospěchy jednotlivých stran odporovaly sobě příliš, aby narovnání bylo možné, a situace byla příliš nestálá, aby se udržela na dlouho. Síly moci královské byly takové, že musila usilovati o konečné založení panství svého, a šlechta byla tak mocná, že nevyhnutelně snažila se o zabezpečení moci své na zříceninách státu. Protestanté byli příliš četní, aby spokojili se neúplnou a ledabylou snášelivostí, a katolíci zase příliš horliví, aby smlouvali se s bezbožností. Ostatně vášně národní byly rozníceny všeobecnou atmosférou Evropy, mračna, shánějící se se všech stran obzoru, kupila se nad državou Habsburkův, a tu právě měla vypuknouti bouře. Národu českému, jakožto nejzkušenějšímu bojovníku za svobodu náboženskou dostávalo se nebezpečné cti, aby dal znamení k rozhodnému boji, jímž svět měl se otřásti až do základů svých, a z něhož vyšla společnost novodobá.
Další: