|
- Denis | - Konec sam. české | - |
Poznámky
ke straně 534
534.1 Od vydání díla Gindelyho, Rudolf II. und seine Zeit 2 sv., Praha 1863-1865 nevyšel žádný důležitější spis o Rudolfu II. - Gindely vůbec zdá se mi poněkud přísným k Rudolfovi a zvláště příliš příznivým k Matiášovi. - O Rudolfovi srovnej mimo studie, jež uvedeme později, Khevenhüllera Annales Ferdinandei (počátkem roku 1578) Lipsko 1771, 14 sv. - Rudolpi II. Imper. epistolae ineditae, uveřejněné od Pace, Vídeň 1771. - Theiner, Annales ecclesiastici. Paměti Duplessis-Mornayovy jsou pramenem velmi vzácným pro studium politiky protestantské za této doby. Všeliké potřebné zprávy bibliografické o událostech německých nalezneme u Stieveho, Die Verhandlungen über die Nachfolge Kaisers Rudolf II., Mnichov 1879, a u Bezolda, Kaiser Rudolf II. und die heilige Liga, Mnichov 1883.
534.2 Viz odpověď Rudolfovu na žádosti stavů (konec června 1584) uveřejněnou od Borového. Martin Medek, arcibiskup Pražský str. 172.
ke straně 535
535.1 Poručení císaře Rudolfa k podkomořímu, aby osoby sektářské v Táboře před konsistoř utraquistickou v Praze byly dostaveny, dané 23. října 1584 (ibidem str. 177); v mandatě ode dne 23. května 1586 Rudolf II. nařizuje městům v království Českém, aby o příští slavnosti božího těla jak úřední osoby tak i cechy průvodu se účastnily (ibidem str. 178). Mandaty r. 1584 a 1589 proti bratřím a sektářům a j.
535.2 Akta konsistoře jsou nepřetržitou řadou nářků: "neb jest tak od svého začátku zlehčována a potupována nikdy nebyla konsistoř naše, jako téměř jíž ode všech nyní se tupí a zlehčuje" (ibidem str. 181). Viz žaloby její ibidem 183, 185, 188, 191, 195, všecky z roku 1589.
ke straně 536
536.1 A nikoli roku 1580; srovnej Borového, Arcibiskup Brus str. 196.
536.2 Akta konsistoře utraquistické, Borového Arcibiskup Medek str. 75.
ke straně 537
537.1 List arcibiskupa Martina. Borový, Medek str. 75.
537.2 V přípise díla toho věnovaného cís. Rudolfovi r. 1577 Matouš, ukazuje k příbuznosti a rozšířenosti národů slovanských, vyličoval blízkou možnost, že by buď sám císař anebo některý z bratrů jeho mohl "skrze přízeň národů slovanských nad nimi a skrze ně nad jinými vládnouti". Podávaje knihu svou císaři, připojil žádost písemnou, v níž s důrazem dokládal, kterak prý pevně o to usiluje, aby církvi katolické mohl prospěti. Srov. Jirečkovu Rukověť str. 61.
ke straně 538
538.1 O zkáze kláštera Slovanského za války husitské a o záměru mistra Jana Příbrama obnoviti tu život řeholní viz str. 220. Proslulé dílo Karlovo obráceno potom v pouhou faru utraquistickou, která osazována bývala od konsistoře dolejší; farářové nepřestali nazývati se opaty. Obyčejně opatství jako bohatší prebenda dostávalo se administratorům strany pod obojí. Z opatů těchto na Slovanech prosluli jakožto náčelníci strany staroutraquistické Jan Hradecký řečený Nožička (str. 385, 394) a Jindřich Dvorský z Helfenburku (str. 522), jenž po třicet let obezřele spravoval statky kláštera a rozmnožil značné důchody jeho. Po smrti jeho r. 1583 nastoupil v opatství Matouš Benešovský podporou katolíků, kteří pomocí jeho doufali vytrhnouti vzácné založení Karlovo z rukou strany pod obojí. Viz rozpravu Křížkovu v Památkách archaeologických 1855 str. 197-198.
538.2 Borový, Arcibiskup Medek str. 95.
538.3 "Pro nepříkladné chování své s opatství byl ssazen a ze země vypověděn", pěkným zmírněním praví pramen současný. O klášteře Emauzském viz zajímavou rozpravu Křížkovu "Nástín dějů kláštera benediktinského na Slovanech" v Památkách archaeologických (1855 str. 193-199). O Matouši Benešovském srovnej Jirečkovu Rukověť I. str. 60-64.
ke straně 539
539.1 O správě nesytného Rezka žalostný obraz podává žaloba, kterou na administratora podalo nejvyššímu purkrabí pět konsistorianů jeho; uveřejněna jest od Gindelyho v Gesch. böhm. Brüder II. str. 495-496.
539.2 Proto stíhán byl písničkou: "A ten slovanský opat - dal na vinici kopat na svátek Jana Husi - za to do pekla musí - věčně se trápit." Viz Křížkovu rozpravu v Pam. archaeologických 1855 str. 198.
ke straně 540
540.1 Zdá se však, že roku. 1592 byl již vdovcem. Borový, Arcibiskup Medek str. 104.
540.2 Winter, Rakovník století šestnáctého v Časopise Českého Musea 1884 str. 235-236.
ke straně 541
541.1 Již asi od roku 1565 nálezy synod zdají se svědčiti o jistém uvolňování kázně; kárají opilství, hry, tance, radovánky hříšné, pýchu v oděvu, hlučné svatby a jiné. (Dekrety Jednoty bratrské str.240.) Vážnějším zjevem jest, že některé hlasy volají po shovívavosti a chtějí se smiřovati se slabostí lidskou. Sňatky pro peníze zavřené množí se, "mládenci baby staré sobě berou neb mladice některé starce" (ibidem str. 241). - Některé případy cizoložství: Jednota uznávala, že cizoložství způsobuje rozvrat stavu manželského; oklamaný manžel mohl zahnati ženu svou a znovu se oženiti (str. 245). Ke sňatkům kněží bratří byli poněkud donuceni některým pohoršením (str. 234 a 235). Chování duchovních nebylo vždy dosti příkladné (str. 256). Synod roku 1592 obviňuje kněze Mikuláše Kohouta, že "špinavě na kázaních o ženských věcech mluvil, až někteří ucházeli". Na synodu roku 1601 pilně toho vyhledáváno, měli-li by kněží smilstvem neb cizoložstvem zprznění a po svém pádu kající k úřadu svému navracováni býti; synod odpověděl záporně, ale jest to již znamením nemilým, že otázka byla učiněna. Stížnosti ozývají se také, že učeníci a jahnové příliš jsou přístupni svádění světskému a že časté jest u nich odpadlictví (str. 264, 270). Také nařízení o zapověděných řemeslech nedbá se již tak přesně. Vůbec zdá se opravdu, že Jednota nezůstala plně uzavřena dechu zkázy, kterým duše porušovány byly za této doby. Ostatně jsou to příznaky dosti lehké, spíše pro budoucnost znepokojivé nežli opravdu vážné. Mravní úroveň bratří stále nejen velice vyníká nad mravnost vrstevníků jejich, ale jest naprosto i dobrá. Protivníci jejich nemají žádné určité námitky proti nim, přestávajíce stále na týchž neurčitých osvědčenich. Balbín nenalezá jiné viny u nich než vzdělání, jehož dopřávali ženám. Jesuita pater Alexander, který pozoruje je z blízka, překvapen jest kázní jejich a zbožností (Gindely II, str. 192 pozn. 96).
ke straně 542
542.1 Dekrety str. 8.
ke straně 543
543.1 Srovnej Müllera, Die deutschen Katechismen der böhm. Brüder,. str. 316.
543.2 Viz velmi zajímavou odpověď Lutherovi, uveřejněnou od Müllera st. 323.
ke straně 544
544.1 Když Sturm chce studovati učení jejich, s velikou námahou opatřuje si spisy jejich a to jen lestně, neboť prý "oni sami mezi sebou své knihy kradmo tisknou, sami mezi sebou je rozdávají a prodávají, a žádný nemůže jich na žádném jarmarku, u žádných knihařů na prodej nalézti, než skrze dobré přátely". (Srovn. Jirečkovu Rukověť II. str. 274.)
544.2 Knihami vyučovacími byly katechismy, neboli otázky dětinské, mravy, t. j. sbírky pravidel a průpovědí o mravném chování, složené v duchu Erasmova díla Civilitas morum, kancionály, t. j. sbírky písní duchovních a knihy nedělních evangelií a epištol. Právě v těchto knihách dítky vedle češtiny a němčiny učívaly se také latině a řečtině, někdy i trochu hebrejštině. Studium řecké zdá se, že dosti pokročilo. Srov. rozpravu Jos. Jirečka, Školní knihy české na obec. školách před Komenským v "Besedě učitelské" 1878, str. 25.]
544.3 O bratrské škole v Ivančicích viz Gindelyho II. str. 105, 249-251 a rozpravu Zoubkovu v "Besedě učitelské," 1872, str. 217.)
544.4 Müller, str. 335.
544.5 Počet jest poměrně mnohem slabší v letech 1547-1620 než v době předcházející; to vysvětli se hlavně pronásledováním a zánikem dosti mnohých sborů. Čísla jsou jen velmí neurčitě přibližná: Jungmann připisoval Lukáši 25 děl, Gindely vypočítává jich 80; Jungmann zná jen 7 spisů Blahoslavových, Gindely 19 roku 1856 a 22 v roku 1858, vedle mnoha traktatů, Jireček 28; Zoubek vyčítá 110 spisů Komenského na místě 31, jež uváděl Jungmann.
ke straně 545
545.1 Karel z Žerotína často dopisoval br. Solínovi a v listech do Kralic vždy ho pozdravoval, ano u věcech choulostivých s neobmezenou důvěrou od něho dával se zastupovati. Br. Solín zemřel v Kralicích 8. břelna 1596. "Vkus a umělost v tiscích jeho vždy zůstanou přední a největší chloubou naší domácí typografie." Jirečkova Rukověť II. str. 241.
545.2 Viz malý katechism bratří uveřejněný od Müllera str. 276-315. Zajímavo bylo by srovnati tento katechism s Canisiovým.
545.3 O kancionalu bratrském viz rozpravu J. Jirečka v Čas. Čes. Musea 1862 str. 24-51, 95. Srov. i jeho Hymnologii.
ke straně 546
546.1 Chlumecký, Carl von Zierotin und seine Zeit, Brno 1862 str. 287. Předmluva kancionalu z roku 1576 mluví o "skládání písní nábožných služebníky božími a lidu svého tak, jak líbilo se duchu Hospodinovu vnuknouti je". O hymnologii bratří srovnej Croegera, Geschichte der alten Brüderkirche, 1866 sv. II., Zahna, Die geistlichen Lieder der Brüder in Böhmen, Mähren und Polen in einer Auswahl für eine Singstimme... eingerichtet 1875.
546.2 Péčí br. Lukáše pořízen r. 1505 první tištěný kancionál bratrský, jenž v nové úpravě vytištěn r. 1519 v Litomyšli, ač nehrubě správně, tak že Lukáš podnikl nové vzdělání, ale nedokončil ho.
546.3 Bratr Jan Roh, rodem z Domažlic, r. 1529 zvolen k úřadu biskupskému, v němž r. 1532 povolán ku přední starosti; umřel r. 1547 v Ml. Boleslavi. O náklonnosti jeho k ideám lutheranským viz str. 391, 397. Roh byl upravitelem kancionalu zůstaveného v rukopise po bratru Lukáši (1541) a vydavatelem německého kancionalu bratrského po smrti M. Weysze, jenž práci tu podnikl na radu Lutherovu (1535). Blahoslav nazývá ho mužem velikým, který sobě rovného v českém jazyku a dokonalé známosti jeho neměl, ač prý jako Livius po patavicku, v řeči zatrhal po domažlicku; nejvíce mistrovství své ukazoval v korrigování kněh českých. Jirečkova Rukověť II. str. 183-186.
546.4 Bratr Mach (neboli Matěj Sionský rodem z Kláštera Hradiště, jenž bratřím slul Sionem) biskupem zvolen r. 1537, poslán r. 1548 do Prus k bratřím vypověděným, zemřel r. 1551 v Doubravně (Gilgenberg). Jako Augusta ani on nekonal pravidelných studií. Kancional bratrský redakce Machovy vydán r. 1547 v Boleslavi.
546.5 Bratr Jiří Izrael (z Uherského Brodu, roku 1557 vyvolen za biskupa (str. 427) a smrti Augustově 1572 odevzdáno mu prvenství v Jednotě) byl hlavní organisator sborů bratrských v Polsku. Zemřel v Lipníku jako stařec více než osmdesátiletý roku 1588. S bratrem Machem Sionským připravil vydání kancionalu roku 1547 v Boleslavi tištěného.
ke straně 547
547.1 Kancional úpravy Blahoslavovy vytištěn r. 1561 v Šamotulách (sev. od Poznaně), na statku Lukáše hraběte z Górky. Z práce této vznikl spis Blahoslavův "Musika", první to pokus v literatuře české o prosodii (1558, 1569).
547.2 Srovnej úchvatnou píseň uvedenou v Jirečkově Anthologii II. str. 313.
547.3 Přání J. Jirečka, "aby nyní, kde smysl pro starožitnou hudbu čileji se probouzí, některý znatel toho se ujal a nápěvy bratrské jakož i vůbec kancionalův a gradualů staročeských prozkoumal", podnes zůstává bohužel nevyplněným a zbožným přáním.
547.4 Uvedeno od Schweinitze str. 405.
ke straně 548
548.1 Vyšlo jich patnácte v letech 1505-1659 vedle velmi četných vydání lidových. Kancionaly bratrské přeloženy byly též do jazyka německého (1535 a 1544) a polského (1554, 1569 a 1646).
548.2 Kancional Ivančický z r. 1576 jest nejkrásnější naše kniha česká střední doby, pravá chlouba umění typografického a dřevořezného. Jireček v Č. Č. M. 1862 str. 26.
548.3 Vocel, Miniatury české XVI. století v Památkách archaeol. III. str. 255.
548.4 Dva byly dílem Jednoty bratrské: Mik. Klaudiána (1518) a br. Lukáše (1525).
548.5 Blahoslavův překlad Nov. Zákona vydán byl v Ivančicích po prvé r. 1564 v dvanácterce, po druhé r. 1568 ve čtverci. Výsledky svého srovnávacího studia starších překladů českých s vulgatou a textem řeckým Blahoslav uložil v proslulé gramatice své, kterou položiti chtěl "příklad a pravidle pravé češtiny budoucím zákona Páně starého vykládačům". Dílo to, o němž Blahoslav po více než 20 let pracoval, a které vzácným je svědectvím bystrého vtipu, bedlivého pozorování a jemného citu pro dokonalost jazykovou, vydáno tiskem teprve r. 1857 od J. Jirečka a J. Hradila.
ke straně 549
549.1 Ondřej Štefan (zemř. 1577), žák a nástupce Jana Blahoslava v úřadě biskupském, sídlil v Ivančicích. Mimo přípravy, které spolu s mistrem Albrechtem z Kaménka podnikl ku překladu Starého Zákona, proslul účastenstvím svým v skládání pamětí bratrských, dvoudílnou postillou Kralickou (1575; a ve spolku s br. Kalefem vydáním kancionalu Ivančického (1576).
549.2 Isaiaš Cibulka neboli Caepolla (zemř. 1582), žák Blahoslavův a university vittenberské, správce sboru na Kralicích, kam r. 1578 přenesena tiskárna bratří z Ivančic. Po smrti Štefanově (1577) povolán byl do užší rady a uloženo mu, aby pod nejvyšším dozorem Jana Aeneaše pokračoval v díle osiřelém. V l. 1579-1582 vydány 3 díly bible Kralické, načež nastala přestávka pětiletá.
549.3 Jan Aeneaš (zemř. 1594), žák university vittenberské, na níž nabyl hodnosti mistrské 1567; zvolen byv r. 1577 biskupem a povolán ku přední starosti, sídlo své vzal v Ivančicích, kde zároveň byl správcem slavné školy bratrské. Po smrti Štefanově jemu svěřena hlavní péče o bibli Kralickou a za vedení jeho vydáno všech šest dílů (1579-1593). - Mezi druhými překladateli vynikli jako důkladní znatelé hebrejštiny: Mikuláš Albrecht z Kaménka (zemř. 1617), mistr university vittenberské, učitel hebrejského jazyka na školách bratrských v Ivančicích a Fulneku, rozešed se později s bratřími marně hledal lepšího postavení v Praze, a Lukáš Helice (zemř. po roce 1600) z rodiny židovské, která přestoupila k Jednotě, vědomostmi svými v hebrejštině posloužil Jednotě, ale nepokojným chováním svým způsobil mnoho mrzutostí bratřím. Řadu slavných překladatelů bible Kralické zavírají: Jiří Strejc neboli Vetterus, Jan Hlaváč neboli Capito, Pavel Jesen a Jan Effreim. Památku jejich zvěčnil pěvec Slávy dcery krásnou znělkou oslavnou (II. č. 133). Srov. Herm. Jirečka, Bible Kralická a překladatelé její v Rozpravách I. 1861 a dodatky k tomu v Památkách 1862.
ke straně 550
550.1 Slova Kšaftu umírající matky Jednoty bratrské, uvedená od J. Šmahy, kterýž o biblí Kralické uveřejnil důležitou rozpravu v Čas. Čes. Musea 1878, 1879. Srovnej též pozoruhodný, u nás neoceněný pokus Karafiatův o rozbor Kralického Nového zákona co do řeči i překladu; v úvodu jeho podána jest historie biblického textu bratrského (Praha 1878).
ke straně 551
551.1 Ochranov neboli Herrnhut v království Saském je střediskem obnovené Jednoty bratří moravských. Vystěhovalci moravští nalezli tu útočiště na statcích hraběte Zinzendorfa; má dnes na tisíc obyvatelů. O souvislosti obnovené církve bratrské se starou Jednotou bratří českých viz rozpravu J Müllera v Č. Čes. M. 1885.
ke straně 552
552.1 Nazývají se obyčejně folianty lešenskými. Po požáru archivu Litomyšlského r. 1546 Černý a Blahoslav sebrali paměti nejstarší, pokud možná bylo shledati. Když po zkáze protestantismu v Čechách polské město Lešno stalo se hlavním střediskem Jednoty, přenesen tam i archiv. Lešno vypáleno bylo od Poláků ve válce proti Švédům r. 1656 (29. dubna); brzo povstalo sice ze zřícenin svých, ale požár lešenský byl smrtelnou ranou pro Jednotu. Roku 1836 v kostele sv. Jiří nalezeno bylo 13 foliantů, které zakoupeny byly od bratří moravských za 500 dolarů. Folianty lešenské byly hlavním pramenem Gindelyho "Geschichte der böhm. Brüder" (1868); prozkoumány byly také od Reichela: Zusätze und Berichtigungen zu Johannes Plitt Denkwürdigkeiten (1844), od Palackého a Golla. Srovnej Gollův popis archivu Ochranovského vůbec a českobratrského, zvláště v Čas. Čes. Musea 1876, str. 733-752.
552.4 Hájek (zemř. 1553) "Apostata", ježto z utraquismu, ve kterém byl vychován, přestoupil k církvi římské, byl knězem katolickým, mravů pochybných a svědomí málo úzkostlivého, skoro po všechen život svůj potýkal se s představenými svými. Přes to někteří utraquisté a katolíci nerozpakovali se svěřiti jemu sepsání kroniky, která by byla předjatou odpovědí na dílo, připravované od stoupence strany pokrokové, Martina Kuthena (zemř. 1564). Hájkovi dostalo se od stavův úkolu úředního, a v rukou jeho ocitly se prameny velmi důležité. Bylo mu uloženo napsatí dílo spíše polemické nežli historické; když práce jeho byla skončena (1539), prohlédla ji komisse censurní, která nelítostně vymazala všecka místa podezřelá. Ostatně na tom mu nezáleželo. Pravda byla nejmenší starostí jeho. "Celý dějezpyt a dějepis český," praví Palacký, "nezná většího škůdce nad muže tohoto, který dav se do spisování obšírné kroniky české, jal se neslýchanou nestoudností nejen vymýšleti a na drobno líčiti dle zdání svého příběhy nebývalé, ale i podkládati jim za prameny spisy rovněž smyšlené a od nikoho, ani od spisovatele samého nevídané. A toto veliké pásmo lží a klamů chytře ukrytých, za kteréžto my na místě spisovatelově styděti se musíme, podáno jest národu našemu za pravou kroniku roku 1541, a za takovou přijato a přijímá se bohužel ode mnohých až podnes! Kalem Hájkovým naprzněny zůstaly potom více méně pohříchu všecky kroniky české, až teprve Dobner obšírným svým komentářem (r. 1761 až 1782) odkryl učenému světu všecku nečistotu pramene toho." (Dějiny národa českého I. č. 1. str. 31-32.
ke straně 553
553.1 Matěj Červenka (1521-1569) byl žákem br. Augusty, nad nějž výmluvností vynikl, a věrným přítelem br. Blahoslava, jenž stkvělé o něm vydává svědectví (srovnej str. 396); pracoval v VII. a IX. foliantu archivu bratrského. Hlavní jeho dílo historické jest Poznamenání některých skutkův božích, obzvláštních ... Což se vše dálo za panování Ferdinanda I. od I. 1530 za několik let pořád (Děje České v l. 1530-1545).
553.2 Jan Černý (zemř. 1565) přední zásluhu má o obnovení archivu. Foliant VII. a VIII. obsahují historické zprávy o dějinách Jednoty v l. 1547-1552. Srovnej díla našeho str. 394.
553.3 Zmínili jsme se již, že seznam spisů vyšlých z péra Blahoslavova daleko ještě není přesně určen. Viz článek Gollův Jana Blahoslava spisy historické v Čas. Čes. Mus. 1877 str. 325-333. Z historických spisů Blahoslavových obsahem důležité a formou dokonalé jsou zprávy o cestách jeho do Vídně (1555-1557) a do Magdeburka ku Flaciovi Illyrikovi, zakladateli církevního, dějepisectví mezi protestanty něm. (1556). V "Summě" podán nástin dějin Jednoty, v němž na základě starších pramenů původ Jednoty obšírněji a pozdější osudy stručněji jsou vylíčeny. Blahoslavova Historie bratrská, známá dějepiscům, XVI. století, není nám zachována. Nesprávně Blahoslavovi připisován t. zv. Život Augustův, jenž dle důkazů prof. Golla prací je br. Jakuba Bílka (Č. Čes. Mus. 1877 str. 327-330 ) a rukopisné dílo Historia fratrum, nejspíše dílo br. Vavřince Orlíka. (Ibidem str. 332.) Srovnej Gollovy Quellen und Untersuchungen zur Gesch. der böhm. Brüder str. 53-60. - Žádný sbor kněžský nebo světský, praví Jos. Jireček, nezaměstnával se tak pečlivě s dějinami svými jako Jednota. Až vše, co napsali, bude uveřejněno, poznáme, že bratří pro dějiny XVI. století učinili více než všichni tehdejší učenci čeští a moravští dohromady.
ke straně 554
554.1 Jireček, O vyvinutí historické prózy české za XVI. a XVII. věku v Čas. Čes. Musea 1873 (str. 420).
554.2 Jakožto professor na universitě pražské pojal za manželku dceru knihtiskaře Jiříka Melantricha z Aventina, stal se jeho společníkem, později nástupcem. Byl tajným posluchačem Jednoty, tak řečeným nikodemitou, a horlivým čtenářem bible Kralické. (Srovnej rozpravu Šmahovu o bibli Kralické v Č. Č. Mus. 1878 str. 493. Na důkaz uvádí se Veleslavínův spis "Štít víry pravé" (1591), kde na str. 1-452 dvě třetiny textu nejsou než samé doklady z bible šestidílné. I mohl Jungmann vypovědíti, že tu čeština výborná, přehlédnuv, že to čeština bratří českých.
554.3 Kalendář historický vydán byl v Praze r. 1578 a 1590. Jest to přehled dějin evropských, spořádaný dle měsíců den za dnem, bez souvislosti vnitřní. Nezdařilá myšlénka prof. Pavla Ebera o kalendáři historickém po prvé následována v Čechách od Lupáče jazykem latinským r. 1584 v díle Rerum bohemicarum ephemeris seu calendarium historicum. - Veleslavín zůstavil mnoho překladů z literatur cizích, obyčejně jako spolupracovník. Nejznamenitější je překlad historie české od Aenaše Sylvia, protože jeví se v něm pokrok řečí naproti překladům starším (r. 1487 od kanovníka Jana Húsky a 1510 od Mik. Konáče z Hodíštkova.) Nejpůvodnější část prací Veleslavínových tvoří předmluvy jeho z nichž rozprava o dějepravě české přidaná úvodem k společnému vydání obou kronik, Sylviovy a Kuthenovy (1583) náleží k nejznamenitějším pracím jeho vůbec. V Rozumově bibliotéce staročeské (sv.II. a IV.) uveřejněny byly výpisky z hlavních prací Veleslavínových.
ke straně 555
555.1 Politia historica, (o vrchnostech a správcích světských knihy patery (1584, 1592, 1606), jest jakési pojednání o mravouce politické. Obsahuje zajímavé zprávy o době spisovatelově. Viz pojednání prof. A. Truhláře o díle tomto v Č. Čes. Musea 1885 str. 346-365. - Dr. Jiří Lauterbeck, znamenitý právník a humanista německý, zemř. 1578. Jeho Regentenbuch, poprvé tištěný roku 1556, dočkal se několikera vydání.
555.2 "Pravá zásluha Veleslavínova," praví Jireček, "záleží v konečném upravení prózy historické na základé latinském (Č. Čes. Mus, 1873 str. 416). Týž způsob slohové dokonalosti vyniká i v historických pracích vrstevníkův a přátel Veleslavínových: Jana Kocína z Kocinétu, vzdělavatele historie církevní a turecké; Pavla Vorličného, překladatele Flaviova díla o válce židovské; Matouša Hozia, překladatele Guagninovy Kroniky moskevské, Václava Plácela z Elbinku, upravitele historie židovské, Abrahama z Günterotu, překladatele Xenofontovy Cyropaedie, a Marka Bydžovského z Florentina, dějepisce dob Maximiliana II. a Rudolfa II. O slovníkářských pracích Daniele Adama z Veleslavína viz pojednání J. V. Nováka v Č. Č. Musea 1885 str. 333, 556.
555.3 Václav Budovec z Budova narozen roku 1547, sťat dne 21. června 1621. Život jeho nebyl prozkoumán ještě tak, jak by zasluhoval. Budovec vynikl hlavně jako řečník; jeho hlavní dílo historické jsou paměti o pohnutých událostech v l. 1608-1620. O jeho mládí a cestách podává Dr. Konst. Jireček zajímavé podrobnosti v rozpravě Václav Budovec z Budova v Cařihradě (Čas. Čes. Musea 1877 str. 417 a násl.)
ke straně 556
556.1 Karel starší z Žerotína (1564-1636), jeden z největších mužů země české, byl předmětem důležitých prací. Ku poznání dějin jeho nejvíce přispěl V. Brandl a Petr rytíř Chlumecký. Chlumecký (zemř. 1862) velikým dílem Carl von Zierotyn und seine Zeit (1564-1615) Brno, 1862 ( Druhý svazek, obsahující vzácný materiál listinný k biografii Žerotínově, vydán po smrti Chlumeckého péčí d'Elverta r. 1879.), Brandl vydáním zápisků o sněmě r. 1612 (1864), zápisův o soudě panském (1866) a listů jeho (3 sv. 1870-1872). L. Leger v Revue historique uveřejnil některé listy jeho, týkající se Jindřicha IV.
ke straně 558
558.1 Alsted (1588-1638) filosof a theolog. Jeho encyklopedie biblická ode dávna bývala proslulá.
558.2 Didaktika, Kap. XXV. V různých spisech svých Komenský neustále vrací se k této myšlénce.
558.3 Spisy Komenského jsou velice četné; není skoro otázky bohoslovné, jíž by se byl nedotekl. V žádném díle nenalezneme něco původního, není žádného místa, kde by byl přispěl ku pokroku vědy theologické. To vysvětluje se částečně povahou encylaopedickou studií jeho, ale také tím, že ve většině spisů svých sleduje určitý cíl praktický. Criegern, Johann Amos Comenius als Theolog, Lipsko 1881 str. 58. Viz též Kleinerta, Theologische Studien und Kritiken 1898.
558.4 Str. 57.
ke straně 559
559.1 Viz Borového Arcibiskup Medek str. 230 a násl. Jako obyčejně dějepisci katoličtí velice rádi zveličují události a zvláště vyvozují z nich úsudky výstřední. I když nevěříme jim úplně a připustíme, že stížností kněží jsou často domnělé, bylo by pošetilé popírati je a mlčením přecházeti dle příkladu mnohých historiků protestantských; bylo by to porušování pravdy.
ke straně 560
560.1 Ibidem str. 119 dle zprávy, kterou probošt učinil arcibiskupovi roku 1583.
560.2 Listy faráře oujezdeckého uvedené od Borového ibid. str. 26, 108.
ke straně 561
561.1 Srov. Gindely, Geschichte des dreissigjährigen Krieges I. str. 124. - Dvorský, Jaký byl číselný poměr katolíků vůči straně podobojí l. 1609? L. 1589 udává se počet dorostlých osob mužských ze stavu panského v Čechách na 232 a seznam z r. 1609 počítá pánů k víře katolické se přiznávajících 61; všech osob dorostlých stavu rytířského r. 1589 udává se 2086 a v seznamu z r. 1609 počítá se 141 osob a několik ještě synů k víře katolické se přiznávajících. Číslice tyto jsou přibližné, ale zajisté přesné. V Praze roku 1619 bylo 51 kostelů nekatolických a 40 katolických; ale mezi těmito značný počet je kostelů klášterních a mnoho farních kostelů filialních, které i přes bouře husitské, třeba v spustlém stavu, zůstaly katolickými. (Rezkův Sborník historický 1884 str. 280-288.)
ke straně 562
562.1 První doba činnosti jesuitů obsahuje asi l. 1560-1572: restauraci katolickou ve Francii, tyranství vévody Alby v Nizozemí, získání zemí jižního Německa, počátek reakce katolické v Rakousku a v Polsku. Tyto úspěchy zbuzují okolo roku 1575 nový odpor protestantů, kteří asi po deset let hájí državu svou, často s úspěchem. Zavraždění prince Oranienského roku 1584, jímž způsobeno podrobení krajin belgických Filipu II., vyznačuje počátek druhého útoku katolického, který vede ku povstání protestantů rakouských a ku pádu Rudolfovu.
ke straně 563
563.1 Protireformace katolická v zemích štyrských smutně památna jest v kulturních dějinách národa slovinského. U tohoto počtem skrovného národa, jenž po celých devět věků (VII-XVI.) římsko-německého panství zůstával bez literatury, reformace zbudila čilý život duševní. Zásluhou Trubera a Dalmatina, prvních to překladatelů písma sv. do jazyka slovinského, vytvořen spisovný jazyk, a vyskytla se celá řada znamenitých mužů a prací, jichž vliv zasahoval brzy i do Přímoří a Bosny mezi Chorvaty a Srby. Nadějný rozkvět písemnictví slovinského protestantismem zbuzený zahynul útiskem náboženského pronásledování: jesuité sháněli a pálili knihy slovinské s takovým úsilím, že dnes tisky jihoslovanských protestantů náleží k největším vzácnostem; mnohé na dobro byly vyhlazeny. Od té doby počíná katolická doba slovinské literatury, která podobně jako v písemnictví českém znamená úplné zmrtvení duševního života, jež po dva věky trvalo a přestalo teprv, až nová doba přinesla nové probuzení. Viz Pypina a Spasoviče Dějiny literatur slovanských v překladu Kotíkově I. str. 237.
563.2 Jest to, nemýlíme-li se, fakt velmi důležitý; jesuité chopili se offensivy a oni právě dali znamení k nepřátelství. O skutku tom nelze ani pochybovati, studujeme-li události v Čechách; ale osvětlí se nám ještě jasněji, přihlédneme-li k tomu, co dálo se v druhých zemích Habsburských. Tu odhaluje se zřejmě plán útoční proti reformaci. Několika fakty a daty lze to dokázati: Rudolf nechce slavně potvrditi slibů, jež otec jeho učinil stavům v Hořejších a Dolejších Rakousích (1577-1578); zapovídá veřejné konání protestantských služeb božích v městech dolnorakouských (1578) a ve Vídni zavírá kostel a školu protestantskou, zřízenou v domě stavovském; přinucuje měšťany, aby účastnili se obřadů katolických, aby se zpovídali a přijímali (1580), Melichar Khlesl vede věc tak obratně, že po osmi letech protestantství téměř úplně zmizelo ze všech měst. Vyšší stavové déle staví se na odpor; ale vzpourou sedláků (1595-1598) jsou ohroženi, a velký počet far vrácen jest katolíkům. Opatření reformační rozšířena jsou do Hořejších Rakous (1597-1600). - Ve Štyrsku a v zemích sousedních stavové přínutili arciknížete Karla, aby uznal zásadu svobody náboženské; reakce připravuje se až po smrti Karlově (1590) za vlády vdovy jeho Marie bavorské. Když Ferdinand ujme se vlády, v době čtyř let (1597-16o00 katolictví, skoro úplně zničené, jest všudy obnoveno, chrámy protestantské pozavírány: vyšší stavové, kteří setrvávali v kacířství, vyloučeni jsou ze všech úřadův, a řady jejich brzo řídnou odpadáním. - Historikům katolickým bude vždy poněkud těžko popírati fakta tato. Snaha jejich, dokázati, že útok vyšel se strany protestantské, zdá se ostatně svědectvím velmi zvláštního úpadu myšlenky náboženské. Jesuité nestyděli se za dílo své, a bázlivé apologie nynějších obhájců jejich jsou urážkou pro ně. My zavrhujeme zásady jejich, ale oni ještě přísněji by se odsoudili sami, kdyby nebyli jich vykonávali.
ke straně 565
565.1 Zvláště proti bratřím směřovalo úsílí jesuitů za této první doby. Ještě necítí se dosti silnými, aby čeliti mohli lutheranům, hledí rozděliti protivníky své, povzbuzují a vykořisťují žárlivou nedůtklivost utraquistů. Proti bratřím soustředují také všecku polemickou činnost svou. Šturm, jeden z mladíkův od Ferdinanda poslaných do Říma, aby tu vychováni byli pod dohledem Loyolovým, uveřejňuje proti nim roku 1582 Srovnání víry a učení bratří starších, jednu z nejznamenitějších prací polemických, jaká kdy napsána byla proti Jednotě. Poměrné umírnění jeho, chvála, kterou vzdával mravouce bratří, jich zásluhám o literaturu a zpěv, činí tím vážnější druhé obžaloby jeho. Procházel zemí, vyzývaje protivníky své k veřejnému hádání, jež nebývalo vždy bez výsledku. (Missiemi jesuitů, zvláště Šturma a Hostounského, Jednota bratrská těžké škody brala v Litomyšli a na druhých rozsáhlých panstvích pernšteinských, kde v Čechách poměrně nejčetněji byla zastoupena. Jesuitům dostávalo se tu ochotné podpory od nejv. kancléře Vratislava z Pernšteina (zemř. 1582). Na rozkaz jeho pozavírány sbory bratrské v Litomyšli, v Landškrouně, v Potšteině, v Kostelci nad Orlicí. V Landškrouně sbor později dokonce rozbořen, škola bratrská odtud jinam přeložena. Pod pokutou 10 kop, věšením a trestáním zapověděna všeliká shromáždění tajná.
ke straně 566
566.1 Borový, Medek str. 145.
566.2 Ibidem str, 159.
566.3 Roku 1582 zemřel pan Vratislav z Pernšteina; roku 1592 pan Vilém z Rosenberka, jehož bratr Petr Vok, poslední Rosenberk (zemř. 1611), přestoupil r. 1582 k Jednotě bratrské; r. 1596 pan Adam z Hradce, jehož synem Jachymem Oldřichem r. 1604 vymřela tato větev starožitného rodu Vítkovicův.
ke straně 567
567.1 Naskytne se nám příležitost promluviti podrobněji o této zvláštní a málo sympathické osobě. Archivář Petra Voka z Rosenberka Václav Březan napsal biografii jeho; je to vzácný pramen pro dějiny konce XVI. a začátku XVII, století, ježto obsahuje velmi důležité zprávy o stavu mravním a duševním za této doby. Dílo Březanovo uveřejněno bylo od Fr. Mareše v Staročeské bibliothéce vydávané nákladem musea království česk. sv. 5., Praha 1880. (Březan, historik vyšlý ze školy bratrské, a vřelý přívrženec Jednoty, veliké zásluhy zjednal si o spořádání slavného archivu Třeboňského a horlivě pracoval o dějinách rodu Rosenberského. "Monumenta Rosenbergiaca" obsahovala pět dílů, z nichž první tři sahající od báječných počátků rodu Rosenberského do smrti Petra Kulhavého (1545) ztratily se a nejsou známy než z krátkého výtahu, jejž Palacký uveřejnil v Čas. Čes. Musea 1828. Díl IV. obsahuje život pana Viléma z Rosenberka, vydaný tiskem r 1847 a díl V. život Petra Voka, posledního Rosenberka, k němuž Březan lnul láskou téměř dětinnou. Srovnej životopis Březanův od Fr. Mareše v Čas. Česk. Musea 1878, str. 93, a násl. Viz rodopisnou studii Rybičkovu, Poslední Rožmberkové a jich dědictví v Čas. Česk. Musea 1880 a 1881.
567.2 Páni a rytíři od doby krvavého sněmu s největší nechutí stavěli se v popředí, ale jestliže někdo přejal zodpovědnost, byli hned velice ochotni. - Na sněmě roku 1593 zvítězila opposice (nastrojením pana Jiřího z Lobkovic, jenž tímto nebezpečným způsobem domoci se chtěl úřadu nejv. purkrabství, uprázdněného smrtí pana Viléma z Rosenberka, i užil k tomu pomoci bratra svého Ladislava k podnícení stavů. Sněm rozešel se nerozhodnuv o předloze královské, což nestalo se již dávno: příště, slibovali oba bratři Lobkovicové, "král již nebude moci více v tomto království rozkazovati a poroučeti tak jako v Rakousích, ale stavův za to, co by chtěl naříditi neb míti, bude musiti žádati." Na radu Ferdinanda Tyrolského Rudolf jednal rázně, Ladislav dal se na útěk, Jiří byl vržen do vězení. v němž zahynul roku 1607. Když sněm znovu se sešel, svolil ke všem požadavkům královým. Viz Tomkovu rozpravu Spiknutí Jiřího z Lobkovic roku 1593 v Čas. Česk. Musea 1853 str. 215-248.
ke straně 568
568.1 I. str. 40. - Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka 1572-1652; Paměti jeho jsou pramenem prvního řádu pro dobu od r. 1608-1619. Tiskem vydány od J. Jirečka ve dvou dílech r. 1866 a 1868. (Zápisky Slavatovy z let 1601 až 1603 uveřejnil A. Rezek v pojednáních kr. učené společnosti (VII. 2).] Vedle těchto Pamětí nejdůležitějším dílem, pro tuto dobu jest Historie církevní od Pavla Skály ze Zhoře (1583-1640); děje české v l. 1602-1603 uveřejnil K. Tieftrunk v pěti svazcích, Praha 1865-1870.
ke straně 569
569.1 Vilém Slavata byl třetí syn pana Adama Slavaty, posluchače Jednoty, a Doroty Kurcpachovy, lutheranky; vychování dostalo se mu ve víře bratrské. Učitelem jeho byl br. Jan Jaffet, proslulý dějepisec Jednoty, od něhož mladý Slavata získal nejen základy v jazyce latinském a českém, ale i zálibu k historii. Jaffet zemřel 1614 jakožto správce sboru Horažďovského. O ceně historických spisů jeho: Hlasu Strážného, Meče Goliášova, Historie o původu Jednoty bratrské, viz Gollovy Quellen und Untersuchungen str. 80-84 .
ke straně 570
570.1 Takto Slavata horší se na slabost katolíků: "Osoby z vyšších stavův k ženění a vdávání žádného rozmýšlení nemívaly, že muž katolický jednou vzal sobě za manželku pod obojí, aneb panna neb vdova pod jednou muže pod obojí sobě vzala a potomně, jak se mezi sebou namluvili, syny a dcery pod jednou neb pod obojí vyučovali a vycvičovali. Ke křtům svatým a na pohřby, a na kázaní při pohřbích tolikéž bez rozmýšlení obojího pohlaví pod jednou k těm pod obojí nacházeti se dávali, in summa pod tou zástěrou a pod tím zřízením zemským, že pod jednou a pod obojí v království Českém za jednoho člověka dobří přátelé byti mají katoličtí političtí se zastírali" (Paměti Slavatovy I. str. 40)
ke straně 571
571.1 A. Rybička, Pan Jaroslav Bořita z Martinic a město jeho Muncifaj v letech 1600-1612 v zasedacích zprávách král, čes. společnosti nauk, 1882, str. 100. (Muncifaj z lat. Mons fagi (Hora buková) městys v okresu Slanském, jehož starší název byl Dolní Smečno).
571.2 Jan Orth, Nástin historicko-kulturního obrazu Jindř. Hradce od konce 15 stol. až k povstání stavovskému (1618). Jindř. Hradec 1879 str. 52-54.
ke straně 572
572.1 Mandat uveřejněn jest v České historii Skálově I. str. 30.
ke straně 573
573.1 Nevíme, zda z nevědomosti nebo ze zlomyslnosti protivníci obviňovali Budovce, že přešel k islamu.
ke straně 575
575.1 O sněmu roku 1603 viz Pavla Skálu ze Zhoře I. str. 53-60.
575.2 To byli jediní, na něž možná bylo spoléhati a ostatně i jinak "malé stádce katolické" neopatřilo by dost učitelů, Následkem povstání roku 1618 stavové uveřejnili dvě apologie; druhá rozsáhlejší obsahuje důležité zprávy o reakci katolické. Ovšem nenapadne nikoho, aby věřil všem prohlášením jejich, nicméně je to důležitý kus listinný. Často byl uveřejněn, zvláště v díle "Historische Aktenstücke über das Ständewesen in Oesterreich, Lipsko 1847. Spis Peškův Geschichte der Gegenreformation in Böhmen (2 sv. Dráždany 1844) psaný s hlediska přísně protestantského, jest jinak dílo svědomité, dobře promyšlené a zasluhuje posud pozornosti. O záměrech Khleslových a Lanoyových srov. Skálu str. 73 a 75.
ke straně 576
576.1 Sboru Mladoboleslavskému zahrozilo nebezpečenství již r. 1588, kdy smrtí pana Adama Krajíře z Krajku vymřel tento v dějinách Jednoty slavný rod panský. O dědictví jeho vznikl spor mezi vdovou jeho a oběma sestrama, jejž marně snažil se porovnati biskup Kalef. Lakotný pan Jiří z Lobkovic slibováním sňatku vylákal na vdově páně Krajířově postup všech práv jejích a zastrašiv obě sestry vyhrožováním nemilostí císařskou, prostřednictvím nejpřednějších pánů českých, protivníků Jednoty bratrské, za 100.000 kop zakoupil si panství mladoboleslavské. Kalef, netuše nic dobrého, vystěhoval se z města spolu se všemi spisy a knihami bratrskými. Ale brzo oddechli sobě bratří, když pan Jiří z Lobkovic panství toto vyměnil za Chomutovské s panem Jáchymem Bohuslavem Hasišteinským z Lobkovic, synem pana Bohuslava z Lobkovic, známého z jednání sněmovního roku 1575, rovněž horlivým lutheranem. Roku 1597 měštané boleslavští, uživše peněžních nesnází pána svého, vykoupili se za 30.000 kop gr. z poddanství, a město nabylo práv města královského: bratří s lutherany rozdělili se o správu politickou, ve věcech náboženských užívajice plné rovnoprávnosti. V letech následujících konáno několik slavných synodů v Ml. Boleslavi, ku kterým i z Polska dostavilo se mnoho účastníků. R. 1599 voleni tu k úřadu biskupskému Samuel Sušický a učený Zachariáš Ariston. Ale dlouho bratří netěšili se ze změny vrchnosti své. Po vydání osudného mandatu Rudolfova r. 1602 dva komisaři královští vypraveni do Ml. Boleslavě. Dne 11. listopadu sbor bratrský kolím zaprán a zapečetěn; později zabavena také škola a dům bratrský. Tři měštané, kteříž odpírali tomu, byli zajati a v Praze na Bílé věži po sedm měsíců vězněni. Konečně novým rozkazem císařským zabaven bratřím všecken majetek nemovitý. Tak smutnou zkázu vzala v dějinách bratrských přeslavná hora Karmel, místo, kde působili a posledního odpočinku došli nejslavnější biskupové Jednoty: Lukáš, Roh, Augusta, Černý.
ke straně 577
577.1 Jest mnoho smýšleného ve vypravování protestantských dějepisců, že bylo krutě postupováno proti protestantům po r. 1602. Kdo mohl by takto vystupovati proti nim? praví Gindely v Gesch. der böhm. Brüder II, str. 343. - V skutku dějepisci katoličtí mají pravdu. Nebyloť opravdového pronásledování a skutky, kteréž uvádíme, jsou bud méně důležité nebo výminečné. Je to jedna z příčin, pro které lid celkem ukázal se lhostejným za doby povstání. Však nechceme tím říci, že nebezpečenství nebylo. - Cílem katolíkův - a oni netají se jím - bylo zničiti svobodu svědomí. "Lutherany a kalvinisty", praví Winder v traktatu svém o potlačení kacířství, "třeba zabíjeti mečem, vyháněti, hubiti, páliti ohněm, sirou a smolou, zmařiti a zničiti, pronásledovati všemožně až k úplnému zániku jejich ... zkrátka pronásledovati je až k smrti a vyhubiti je všemi mukami a útrapami". - "Vězte", praví jiný, "my všickni zde po všem světě sestoupili jsme se v svatou ligu; veliká jest naše moc, je nás již 80.000; dokud jeden z nás zůstane na živě, neušetříme ani námahy ani práce, ani péče, ani píle, abychom vás zničili, vás, vaše náboženství, vaší zemi a váš lid. A nikdo nám v tom nezabrání, ani anděl s nebe". Nač uváděti ještě více dokladů ? Zda jest jediný katolík horlivý, který by popíral církvi právo a povinnost všemi prostředky pracovati o vyhubení kacířství ? - Protestanté byli tudíž v spravedlivé obraně, a marnost, s níž potkávaly se pokusy nepřátel jejich, po stránce práva neměnila ničeho v situaci. - Jinou otázkou jest, zdaž odboj jejich byl vhodný, zda nebylo lépe pohrdati drážděním ještě neplodným, a v každém případě třeba bylo národu ponechati času, aby jasně poznal nebezpečenství. Nelze popírati, že mnozí náčelníci povstání rádi viděli záminky, po nichž pásla ctižádost jejich. Ale vše to nestačí ku přemístění zodpovědnosti; útočníky zajisté byli jesuité. Každému je na vůli, chválítí je za to nebo tupiti, ale zdá se mi zpozdilým, obhajovati je pro to.
ke straně 580
580.1 Respublica Bojema str. 166 a 421.
ke straně 582
582.1 Fellner; Mittheil. des Instituts für österr. Geschichte 1887. str. 296.
ke straně 586
586.1 Situace proměnila se velice za Rudolfa; proto Moravané byli první, kteří přáli si revoluce. Neoblíbeností Rudolfa a úředníků královských posílen byl ještě dávný odpor jejich proti všelikému vměšování se moci ústřední a potvrzeno smýšlení partikularistické. O stycích Čechů s Moravou viz Chlumeckého Carl von Zierotin und seine Zeit a Gindelyho Rudolf II. und seine Zeit lI. str. 171.
586.2 V l. 1548-1611 předsedou tohoto soudu apelačního byl vždy Čech a toliko řídkou výminkou povoláváni za přísedící jeho Slezané a Moravané.
586.3 Nejvyšší kancléř byl vždy Čech a přísahu věrnosti činil toliko králi a stavům českým v užším slova smyslu.
ke straně 587
587.1 K těmto stížnostem družil se ještě nárok Čechů, že sami chtěli voliti krále. Grünhagen v znamenitém díle svém o dějinách Slezska ukazuje zjevně, jak hluboký odpor Němci měli k Slovanům. - Nejhrozivější nebezpečenství nepotlačuje odvěkého záští (viz na př. Grünhagen II. str. 136). V prudkém zápase dále pokračuje se po celou vládu Mathiašovu (str. 161). Zjevná vřelost Grünhagenova je svědectvím, že shoda byla velmi nesnadná a že všecky chyby nezavinili Čechové. "Tak tito lidé byli nenapravitelní ve své krátkozrakosti," praví o Slovanech, "ukázali právě nyní dosti jasně tím, že Vratislavským, jichž nedůtklivost národní dostatečně znali v Praze, poslali věřící list pro posla svého Melichara Róra z Rórova, sepsaný jazykem českým". Všickni Slezané na štěstí nebyli Němci tak horlivými, jako měšťané Vratislavští nebo jako pan Grünhagen; mezi nimi byli lidé, přiznávající Čechům právo mluviti česky; při větší opatrnosti a obratnosti zajisté počet jejich byl by se rozmnožil a zavládly by poměry upřímnější.
587.2 2 Srovnej Gindelyho II. str. 275,
587.3 Goll, O slezském majestatě Rudolfa II. v Č. Č. Musea 1874.
ke straně 588
588.1 Od té doby pokrok měst vyznačen jest zákony a nařízeními, jež platilo pro celý stav městský, a nikoli soukromými výsadami, jež panovníci udělovali jednotlivým obcím. Čelakovský, Privilegia měst pražských XXXIX.
588.2 O zřízení městském za této doby viz Koldína ve sbírce Codes juris bohemici IV. 3. část, 2. oddělení (Praha 1876) str. 7-25. Koldín, rodem z Klatov (1530-1589) byl professorem na universitě, potom písařem a kancléřem města pražského. Jeho sbírka přijata ode všech měst českých - mimo Louny a Litoměřice, jež přijaly ji teprve roku 1610 - byla rozšířena na Moravu roku 1697 a zůstala v platnosti až do vyhlášení občanského zákonníka rakouského (1786-1811).
588.3 Na města královská povýšeny tehdáž tyto obce: r. 1569 Nový Bydžov. r. 1584 Rokycany, r. 1588 Rakovník, r. 1598 Hradčany a Loket, r. 1600 Mladá Boleslav, r. 1608 Týn nad Vltavou a r. 1609 Prachatice.
ke straně 589
589.1 Koldín, str. 395
589.2 Skála I. 70.
ke straně 590
590.1 Události tyto jsou stručně vylíčeny od Čelakovského, Úřad podkomořský v Čechách str. 62-73. Podrobnosti nalezneme po různu v díle Skálově a v druhé apologii stavů českých.
ke straně 591
591.1 Čelakovský str. 73. a 68.
ke straně 592
592.1 Stav městský došel však splnění svého požadavku podporou stavu panského. Neběží tu tolik o výsledek, jako o smýšlení veliké části šlechty. Skála III. str. 76.
592.2 Skála III. str. 196.
592.3 Ibidem str. 199. Všecko toto rokování, jehož podrobnosti podává Skála, nezůstavuje žádné pochybnosti o smýšlení šlechty. Nejprostší žádost stavu městského, rozhořčuje rytířstvo; nikdy sobectví a nesnášelivost nebyly výstřednější. Spory obou stran vedeny byly s zuřivou náruživostí.
ke straně 593
593.1 Dačického Paměti I. str. 244 a 245. Stavové "opovrhše král. čes. právo sami se žalobníci, svědkové, soudcové i exekutores učinivše na residencí J. M. Cské krále čes. táhli".
593.2 Kolín přidal se k odboji jen ze strachu. Není tudíž žádné oddanosti a odvahy; sklíčení jest všeobecné, každý obává se největšího neštěstí, ale nikdo nemá odvahy, jakou vzbuzuje zoufalost. Jedinou péčí jest, vyhnouti se břemenům veřejným. Srovnej Vávrovy dějiny města Kolína II. str. 10.
ke straně 595
595.1 Gindely, Rudolf II. und seine Zeit II. str. 343
595.2 A. Rybička, Poslední Rožmberkové a jejích dědictví v Čas. Čes. Musea 1881 str. 196.
ke straně 596
596.1 Ibidem 1880 str. 247.
596.2 Ibidem 1880 str. 89.
596.3 Ibidem str. 107.
596.4 Každý všeobecný úsudek, opakuji, třeba zmírniti. Požadavky pánů jsou poměrné. Páni nejsou nijak ukrutní a chtěli by spíše zlepšiti postavení sedláků svých: nejčastěji však nemají k tomu ani příležitostí ani prostředků. Nevyhnutelnou podmínkou šlechetnosti naproti poddaným jest zmírnění potřeb a pořádek v správě. V této stránce nápadna jest podoba mezi šlechtou českou v XVI. století a šlechtou francouzskou v XVIII. století. Ne z lakoty dvořané domáhají se pensí, ale proto, že vydaje jejich jsou přílišné.
ke straně 597
597.1 V l. 1567-1593. Die böhmischen Finanzverhältnisse.
597.2 Časopis Matice Moravské 1876 str. 18.
597.3 Sněmy české IV. str. 35, 39, 41 atd.
597.4 Dačického Paměti I. str. 268.
ke straně 599
599.1 Martin Philadelphus, narozený r. 1550 v Zámrsku u Vys. Mýta, kněz evangelický a horlivý přívrženec konfesse augšpurské, působil hlavně na Moravě, posledně v Opavě, kde česky kázával při osadě sv. Jiří. Objemná postilla jeho byla vydána téhož roku, kdy skladatel její zemřel, 1592 v Bruntále a r. 1602 dvakrát: v Drážďanech a Lipště. Rozbor díla toho a hojné výpisky kulturně historické podal Č. Zíbrt v Rezkově Sborníku historickém 1886 str. 77 a násl.
599.2 Pavel Stránský ze Záp (1589-1657) náležel k Jednotě bratrské a byl horlivým nepřítelem Ferdinanda II.; účastnil se odboje i nemůže býti tudíž obviňován ze soustavného nepřátelství proti šlechtě. Za svého vyhnanství složil dílo své: Respublica Bojema (1634), která jest pramenem převzácným. Část výhradněji politická byla znova otištěna v Jirečkově Corpus juris bohemici IV. č. 5. Viz str. 238-239. (Spis Stránského, v němž vytříbeným slohem a povznášejícím duchem vlasteneckým vyložen jest obraz státu českého před bitvou Bělohorskou, vydán r. 1634 o 18 kap., opravený a rozmnožený o 20 kap. v Elzevírské tiskárně v Lejdě r. 1643 a ještě vícekrát. Od jesuity Cornovy přeložen byl do němčiny a s hojnými poznámkami vydán v 7 dílech v l. 1792-1803. Český překlad řed. Tonnra již od několika let k tisku připravený bohužel nevydán ještě. Rozbor vzácného díla toho podal Jos. Šimek v Rezkově Sborníku historickém 1886 str. 93 a násl. Pavel Stránský, vzdav se učitelského povolání svého v Litoměřicích, oženil se s bohatou vdovou domácí, zastával potom různé úřady městské a nabyl hojného statku. Účastniv se horlivě odboje proti Ferdinandovi, po bitvě Bělohorské pozbyl polovice jmění svého a poněvadž vzpíral se přiznati k víře katolické, přinucen r. 1627 opustiti Litoměřice, kde národnímu živlu českému odchodem jeho zasazena první rána smrtelná. Po dlouhém a strastiplném bloudění Stránský usadil se konečně v Toruni, kde r. 1647 dosáhl úřadu professorského a po blahodárném a slavném působení zemřel r. 1657.)
ke straně 600
600.1 Fiedler, Relationen venetianischer Botschafter, 1870 str. 326.
600.2 Ibidem, str. 274.
600.3 Orth, Nástin hist. kulturního obrazu Jindřichova Hradce str. 64 a násl.
600.4 Viz Chlumeckého str. 173. (Listy české Karla z Žerotína u vydání Brandlově I. str. 77.)
600.5 Srovnej na příklad šlechetné i lidumilné zřízení paní Polyxeny z Lobkovic z roku 1608 Čas. Čes.Mus. 1844.
ke straně 601
601.1 Dačického Paměti II. str. 79.
ke straně 602
602.1 Viz Svátkovy Kulturhistorische Bilder aus Böhmen, Vídeň 1879, str. 158.-159.
ke straně 603
603.1 Dačického Paměti I. str. 158.
603.2 Březanův Život pana Petra Voka str. 100, 169.
603.3 Slavatovy Paměti I. str. 180.
ke straně 604
604.1 Fiedler str. 204 a 205.
ke straně 605
605.1 Winter, Rakovník století šestnáctého, v Čas. Českého Musea 1884 str. 438.
605.2 Fiedler str. 134.
ke straně 606
606.1 Březan, str. 154.
606.2 Stránský str. 511-523.
ke straně 608
608.1 Winter, Rakovník století šestnáctého Č. Č. Musea, 1884 str. 84.
608.2 Gindely, Die böhm. Finanzverhältnisse vom J. 1526 bis zum 1618. Srov. str. 412.
ke straně 609
609.1 Dvorský, Historické zprávy o lidnatosti království Českého v Památkách archaeol. díl X.
609.2 Gindely, Geschichte des dreissigjährigen Krieges I. str. 158.
ke straně 610
610.1 Veleslavín ve své Politii (1584) kárá toto vynášení peněz: "Není-li to věc městům záhubná, že za samé to černé sklo, jemuž vůbec šmelc říkají, z měst Pražských na dobré stříbrné a zlaté minci tak veliká suma peněz do Benátek vychází, na kterou by se několik tisíc vojáků proti nepříteli Turku vychovati mohlo? Mlčím o jiných věcech z hedvábí, stříbra a zlata setkaných, o pitích sladkých rozličných, kteráž k nám z dalekých krajin přicházejí, a my je na záhubu svou za drahé peníze kupujeme."
ke straně 611
611.1 Schlesinger, Geschichte Böhmens, str. 532.
611.2 Chlumecký, Carl von Zierotin und seine Zeit str. 296.
ke straně 614
614.1 "Nejsou to ministři, ale kupci", praví o rádcích Rudolfa II. Viz Gindelyho Rudolf II. und seine Zeit. I str. 48.
614.2 Rybička, Poslední Rožmberkové a jich dědictví v Čas. Č. Mus. 1881 str. 194.
614.3 Ibidem 1880 str. 244.
ke straně 616
616.1 "Z protokollů konsistoře kutnohorské" ve Sborníku historickém vydaném na oslavu desítiletého trvání "Histor. Klubu", v Praze 1883.
ke straně 617
617.1 Farragines poetarum bohemicorum, Praha 1561. O činnosti básnického kruhu Hodějovského viz Jos. Jirečka, Jan Hodějovský z Hodějova, jeho rod a působení a latinští básníci tovaryšstva jeho. Pojednání král. čes. společnosti nauk, řada IV., díl 12. Praha 1884.
617.2 Matouš Collinus z Chotéřiny (1516-1566), žák Filipa Melanchtona, v l. 1541-1560 působil zdárně na universitě pražské jakožto učitel řeči a literatury řecké. Protože mezi žáky jeho rozkvetlo básnictví latinské, nazván obecným pěstounem tehdejších básníků. V Karolinum dosud chová se památník, postavený mu r. 1568 od vděčného Řeka Jakuba Paleologa.
ke straně 618
618.1 Petr Codicillus z Tulechova (1533 - 1589), professor a několikrát rektor university pražské; snažil se zlepšiti studia, vymáhal na učitelích, aby v určité hodiny v témdni konávali přednášky své, vydal "Ordo studiorum docendi atque discendi, literas in scholis civitatum regni Bohemiae (1583). Český překlad návrhu tohoto, jak by studia humanitní řádné bylo zříditi, uveřejněn od Fr. J. Zoubka (1873). O pohaně, jakou Codicillus způsobil si vypuštěním svátku Husa a Jeronýma z minucí na r. 1585-87 viz str. 482.
618.2 Martin Bacháček z Nauměře (1539-1612). O universitě a školách v Čechách viz Tomka, Geschichte der Prager Universität str. 173-240; Tomkovy Paměti o školách českých za rektorských lat. M. Martina Bacháčka (1598-1615) v Čas. Č. Mus. 1845. Je to studie velmi zajímavá, ale třeba jest připojiti k ní jako doplněk zprávy, vyplývající z dějin jednotlivých měst. V této věci velice důležité jsou prameny, uveřejněné od Fr. Dvorského, Paměti o školách českých, listář školství českého v Čechách a na Moravě od leta 1598 do 1626 s doklady starší i pozdější doby, Praha 1882. Srovnej též rozpravu Zoubkovu, Školy za náboženského různověrství v Čechách v Osvětě 1880.
ke straně 619
619.1 "Literario namque ludo suo, apud nus nulla urbs, nullum oppidum, vicus fere nullus destituebatur. Sola triurbs Praga sexdecim scholas triviales numerabat; Cutnaeus-Mons ut minimum duas et totidem Boleslavia junior, urbes ceterae singulae singulas ... Scholae porro triviales istae; ita erant a majoribus jam olim ubique ordinatae, ut ingenii literis excolendi media, si non ubivis exuberantia, at certe ubivis mediocriter sese offerentia, aeque pauper ac fortunatus quivis posset reperire (318-319).
ke straně 620
620.1 Thadeáš Hájek z Hájku (1526-1600) byl jedním z řídkých učenců doby, kteří potírali pověry astrologické, ale oddával se alchymii. [Herbář Hájkův (1562) jest jen české vzdělání bylináře, který latině sepsal proslulý lékař a botanik Mathioli. Mimo lékařství a hvězdářství Hájek účastnil se živě i sporů náboženských, ve kterých stál při Jednotě bratrské, jejímž byl tajným vyznavačem.
620.2 O Adamu Zalužanském ze Zalužan viz životopis Palackého v Č. Č. M Musea 1829 a vědecké pojednání Jana Krejčího v témž sborníku (1848). V díle svém Methodi herbariae libri tres (1592) pokusil se o důmyslné a vědecké roztřídění rostlin. (Zásluhy Zalužanského jakožto předchůdce Lineova přivedl na pravou míru Lad. Čelakovský v Osvětě r. 1876, str. 33-54) Pokus jeho o opravu vyučování lékařského na universitě pražské nepotkal se s úspěchem. Zemřel morem roku 1613.
620.4 Brikcí ze Zlícka nebo z Licka narozen ku konci XV. století, zemř. 1543. Jeho Práva městská (1536) uveřejnil po druhé J. Jireček ve sbírce Codex juris bohemici sv. IV. č. 3. oddíl I., Praha 1880. O činnosti právnické školy české za této doby viz druhé stránky téhož díla. Srovnej dr. Jar. Čelakovského Příspěvky k životopisu M. Brikcího v Čas. Čes. Musea 1880 str. 489 a zajímavou studii téhož učence: O právech městských M. Brikcího z Licka a o poměru jich k starším sbírkám právním, Praha 1881.
ke straně 621
621.1 "Sed perturbant me et fateor plus quam deceat pericula patriae, scio nihil in rebus humanis firmum, sed quod in hoc tempore inciderim doleo, non ego amplius querelas illas miror, quas olim puer in Cicerone reprehendebat reipublicae ruinam deplorante, sed hoc magis demirur, quod Christianus cum sim, hominis ethnici effectus in me deprehendam, quos nisi reprimeram, perpederent me ..." Žerotín odporoučí se modlitbám Grynaeovým, "ut ad aeternam illam patriam aspirans hanc non magis amem, quam conveniat amari in terrenas". Viz Chlumeckého str. 258.
ke straně 622
622.1 Nesluší tu mlčením pominouti předního představitele tohoto prázdného a nechutného veršotepectví, pověstného Šimona Lomnického z Budče, jehož mrzká a nízká povaha nezaslouženě zakryta byla tajemnou rouškou pozdější pověsti.
ke straně 623
623.1 Skála I. str. 197. Ve formuli latinské bylo: Ad mandatum sac. caes. majest. proprium. což Fruvein četl ad mandatum sacram caesaream majestatem proprium "neměv za jiné, nežli že, poněvadž první slovo mandatum skonává se na um, i ostatní slova s takovou terminací vyřknuta býti musejí ... čímž způsobil sobě smích při všech učených lidech".
ke straně 626
626.1 Skoro všecky sbírky evropské obohatily se některými kusy musea Rudolfova. Taková byla pověst jeho, že touha zmocniti se ho přiměla Švédy, aby v době, kdy jednáno o mír Vestfalský, udeřili nenadále na Prahu, do Švéd odvezli velkolepé bohatství Hradčan. Několikrát museum toto bylo vyloupeno, poslední zbytky jeho zmizely, když Josef II. chtěl starý hrad královský proměniti v dělostřelecké kasárny. Nalezené trosky prodány byly dražbou, a pověstným stal se prodej, kdy Leda Titianova prodána pod názvem nahé ženy štípnuté zlou husou; skomolená socha Skopasova vyceněna za padesát krejcarů.
626.2 Svátek, Die Rudolphinische Kunstkammer in Prag v díle Culturhistorische Bilder aus Böhmen str. 287.
ke straně 627
627.1 Jos. Jireček, Zprávy některé o mravech staročeských v Č. Čes. Mus. 1864 str. 29-31.
ke straně 628
628.1 O proroctvích těchto viz Zoubkovu rozpravu O Komenského polemikách v Čas. Čes. Mus. 1885 str. 519-521.
ke straně 629
629.1 Kuchařství, t. j. knížka o rozličných krmích, kterak se užitečně strojiti mají, jakožto zvěřina, ptáci, ryby a jiné mnohé krmě, v Praze 1591. - O astrologii a alchymii v Čechách viz tři články v Svátkových Obrazech z kulturních dějin českých I. 133, II. 35, 241 (1891); Palackého O pranostikách a kalendářích českých, zvláště v XVI. století a Hanuše, Písemnictvo české hvězdoslovné 16. století v cís. knihovně Pražské, oboje v Čas. Čes. Mus. 1829 a 1862.
ke straně 631
631.1 Viz Svátkovu rozpravu Habsburkové a český jazyk v Osvětě 1886 str. 669. - Rybička (Ibidem str. 776.) dokázal, že Rudolf měl jakousi povrchní znalost češtiny. I z toho vysvítá vážnost situace: Habsburkové měli nejasnou představu o řeči národa, jemuž vládli od století.
631.2 Srovn. o úpadku jazyka českého na Moravě článek Šemberův: Jakou zkázu vzal jazyk český od časů kardinála z Dietrichšteina při manském soudě kroměřížském v Čas. Mat. Mor. 1871.
ke straně 632
632.1 Jirečkův Codex juris bohemici IV. č. 3. oddělení II. str. 43.
632.2 O této důležité stránce viz spis Hanelův O vlivu práva německého v Čechách a na Moravě. Praha 1874, str. 80-82.
ke straně 633
633.1 Všeobecně jest známo, s jakou neuvěřitelnou lehkostí Slované učí se cizím jazykům; však v zápase národností vítězství je tím bezpečnější, čím více pamět odpírá druhému jazyku. Rumuni velice nesnadno se učí jazyku slovanskému: proto postačí, aby přišlo několik rodin rumunských na příklad do vsi srbské, a za půl století celá ves se porumunští.
ke straně 634
634.1 "V Čechách mnohem jsou pyšnější zemané nežli páni, k rozmlouvání nesnadno povolí, a ne ledajaks k němu přijíti dopustí, a to proto, že více německých nežli slovanských obyčejů se přidržují, a také nemnoho se pravých Čechů nachází, poněvadž nebo Čech Němkyni sobě vezme nebo Češka Němce". Svědectví Bartoloměje Paprockého z Hlohol (1544-1614) uvedené od Šolce v díle Národnost a její význam v životě veřejném, Praha 1881 str. 259.
634.2 Viz list Jeremiaše Pastoria, tajemníka falckraběte Neuburského vévody Volfganga Viléma, jejž Svátek uvádí v "Osvětě" roku 1886 str. 679.
ke straně 636
636.1 Abychom osvětlili hledisko Němců, uveďme slova Schlesingerových dějin českých, díla jinak důkladného a velmi zajímavého: "Matiáš ... poslušným jsa sluhou stavů, musil potvrditi zákon, který v bezpříkladné nesnášelivosti měl s ukrutností opravdu drakonickou vyhladiti poslední zvuk německý, který v zemi se udržel ... Tato ustanovení nepotřebují podrobnějšího výkladu, nařizují pouze a prostě vyhubení všeho živlu německého z kořene. Doufalo se, že jednou pro vždy zastavena bude immigrace cizí, a v zemi samé nenáviděný jazyk byl zakázán pod tresty nejpřísnějími nejen v kostele a ve škole, ale i v rodině." - V skutečnosti není ani slova o tom v zákoně, ani v rozboru jeho, podaném od Schlesingera. Trest vyhnanství stíhá ne Němce, ale domorodce, kteříž umějíce česky, nechtí užívati mateřského jazyka svého. Němci nemohou odpustiti Slovanům, že nechtí oceniti dle zásluhy čest, býti příslušníky Germanie; jako dnes, ani tenkrát nelze Čechy viniti z nesnášelivosti, ale z laskavosti a slabosti. Maďaři k spojencům svým, Němcům, nechovají se s podobnou šetrností.
ke straně 637
637.1 Kronika Dalimilova u vydání Hankově 1851 str. 246.
ke straně 638
638.2 V rukopisné sbírce řečené "Prostopravda", památce, svědčící sic o rozpustilém duchu původce svého, ale věrně vyznačující dobu jeho. Některé skrovné výňatky skladby této, dýšící duchem Dalimilovým, uveřejnil Mikovec v Čas, čes. Mus. 1854, 368-371. Srovnej Rezkův úvod při vydání Pamětí Dačického str. LI-LII.
ke straně 639
639.1 Paměti Dačického I. str. 73, 75, 238; sv. II. str. 63, 64, 125, "Hora Kutná jest zajisté - všech zlodějů stanoviště, - nuzných Němcův útočiště, - kteříž berou, kradou čistě (II. str. 123). Na str. 125 zmiňuje se o smrti Václava Břežského z Ploskovic, jenž "jsa hojný v letech a starobylý Čech ... nenáviděl Němců, jenž v Čechách vládli (II, str. 125) a j.