|
- Denis | - Konec sam. české | - |
Politická situace evropská na počátku XVII. století. - Katolíci a protestanté; Králové a stavové. Zápas nastávající: vzájemné síly obou stran; příčiny slabosti. - Habsburkové a Jindřich IV. - Rudolf, styky jeho se Španělskem. - Tragoedie rakouská; oba bratří. - Povstání Uher a Rakous proti Rudolfovi. - Žerotín; odpadnutí Moravy. - Věrnost Čechů; sněm roku 1609. - Stavové roku 1609. Majestat. - Václav Budovec z Budova.
Kolem roku 1623 exulant, vypuzený z Čech vítězstvím katolicismu, jal se psáti o dějinách katastrofy, která snesla se nad vlasti jeho; ale ve čtyřech foliantech věnovaných prvním dvaceti třem letům XVII, století nemluví jen o koruně svatováclavské, nýbrž i o Francii, Anglii a Holandsku. Vrstevníci takto pochopili velmi jasně, jakým těsným poutem souvisely události tehdejší v různých stranách Evropy, a jestliže počátkem roku 1608 Čechy vystupují v popředí ve vypravování Pavla Skály ze Zhoře, příčinou toho jest, že tehdáž na příbězích pražských a vídeňských záleželo po nejvíce vítězství reakce nebo protestantismu v celé Evropě právě tak, jako se zdálo, že úplným vítězstvím katolicismu v Rakousku Habsburkové zbudují zároveň monarchii universalní.
Podivuhodná to spletitost okolností: Hus stává se spojencem Bourbonů proti Rakousku; svoboda kalichu mění se v otázku všeobecné politiky; povstání počaté proto, že protestantům odpírá se právo stavěti sobě chrámy, vede k úmluvám Vestfalským, v nichž ústupkům territorialním dostalo se tolik místa a ustanovením konfessionalním tak po skrovnu. - A přece revoluce neodchýlila sa tolik od původu svého, jak zdá se na první pohled: jako na počátku, tak i na konci stojí proti sobě dvojí názor světa; naproti mocnostem představujícím středověk a naproti shromáždění křesťanstva pod touž vírou a společnou autoritou, povstalci hájí idee moderní, samostatnost myšlení a svobodu národností. Porážka Habsburků jest celkem posledním aktem rozkladu svaté říše římsko-německé, a tento byl nutným následkem odboje svědomí proti tradici a církvi.
Ohromný zmatek revindikací náboženských a politických, jejž tak rádi vytýkají dějepisci války třicetileté, překvapí jen toho; kdo nemá představu o vývoji světa. Krise mravní, jakkoli prudké, nepotlačují ani prospěchů ani nepřerušují tradice: mění jen fraseologii programů. Na příklad revoluce francouzská, jak dokázal světle Sorel, jsouc abstraktní ve své zásadě a kosmopolitická ve své činnosti, neučinila změny ani ve snahách ani ve zvláštních náklonnostech jednotlivých národů, jichž se dotkla; každý přijal ji dle vlastní povahy své. Podobně bylo s reformací, jak jsme již připomenuli. Ani stavové ani národové vystoupením Lutherovým nepřestali býti tím, čím byli dříve; chování jejich vůči němu řídilo se jich upomínkami a nadějemi, a jako dříve, tak i na dále byli potom vedeni jedněmi a puzeni druhými.
Stavové přistoupili k protestantismu, poněvadž v něm tušili prostředek rozšířiti privilegia svá, a lid,následoval jich, protože svoboda svědomí právem zdála se mu zárukou osvobození národností.
Jestliže Habsburkové přese všeliké odchylné smýšlení některých členův, a zvláště Maximiliana II, zachovali věrnost církvi, příčinou toho bylo, že ctižádostivé snahy jejich vyžadovaly udržení katolícismu. Situace byly mocnější, nežli osobní choutky. Vedle otázky svědomí úvahy obecného řádu způsobily rozhodnutí Ferdinanda I. a nástupců jeho. Svrchovanost, jakou dědicové Karla Velikého osobovali si nad druhými panovníky, nebyla podstatně odůvodněna, jakmile moc papežská zanikala; k vládě nad Německem potřebovali přízně kurie; konečně působení jejich na venek bylo tím účinnější, čím vážnější byla moc jejich uvnitř, i nemohli neviděti, že reformace směřuje k rozmnožení práv stavovských na škodu jejich a k uvolnění svazků jednotlivých zemí, které spojili pod žezlem svým.
Zda při tom zápasící strany měly jasnou představu o cíli zvoleném a o důvodech volby své? - Nikterak.
Řevnivost politická zakryta jest tehdáž vášněmi fanatickými. Jako národové, tak i knížata podléhají vlivu přeměny církve a nového vedení, jenž jí vtisknut byl tovaryšstvem Ježíšovým. Ferdinand štyrský jest ozbrojený apoštol pravdy, a dobytí světa jest mu jen prostředkem, kterým by zničil blud a zakoupil své spasení. Ale nesvědomitostí jeho skutečnost věcí nemění se nijak, a politikové prozíraví neklamou se o tom. Tím vysvětlí se zájem, s jakým všickni, kdož obávají se založení monarchie universalní, pozorují obraty vnitřní politiky rakouské.
Jsme vždy více méně klamáni událostmi doby své: protože od doby tak dávné Rakousko neohrožuje více rovnováhu evropskou, zdají se nám přehnány obavy, které vzbuzovalo tehdáž. Co peněz, co vášně obětoval Filip II, a nač? Zdaž urval Francii Jindřichu IV., Anglii Alžbětě, Nizozemí Mlčelivému? Komu může zdařiti se to, čehož on nedovedl?
A přece situace byla vážná. Habsburkové rozlohou svých držav, počtem svých poddaných, svými tradicemi a spojenci měli v rukou svých prostředky veliké: zda nezdálo se několikrát za války třicetileté, že slabostí protivníků svých domohou se již cíle svého? K zastavení jich bylo potřebí zajisté Richelieua a Gustava Adolfa. Jejich věc byla totožná s vírou katolickou: vždyť na počátku XVII. století církev dobývala vítězství za vítězstvím. Úspěchy její zvláště v Rakousku byly tak rychlé, že zarážely téměř vrstevníky. Ještě několik let, a Habsburkové jsouce na příště neobmezenými pány v bezprostředních zemích svých, vší silou dolehnou na Německo a pokusí se znovu dobýti ho.
Tyto stkvělé vyhlídky byly náhle skaleny Jindřichem IV. Chopiv se vedení protestantismu, obezřelou a odvážnou politikou svou v zárodku zničil všeliké záměry o reakci katolickou a o panství universalní. Úspěchy Habsburků z veliké části způsobeny byly osamocením a malomyslností protivníků jich: Jindřich IV. sblíživ je, vrátil jim smělost a důvěru. Knížata italští a němečtí skupili se kolem něho, a po prvé od doby více než čtvrt století katolíci ocitli se na naproti rozhodnutí ráznému a jasnému. Jindřich IV. byl příliš prozíravý, aby unikla mu evropská důležitost zřejmého zápasu panovníka se stavy v bezprostředních državách Habsburků; velmi dobře byl zpraven o událostech zdejších a velmi pozorně sledoval příběhy dějin českých. Mimo všeliké osobní a přímé zakročení jeho stavové nerozhodní a bázliví získáni byli jeho plány obmýšlenými, jeho spojenstvím a chováním, takže pojímali situaci méně pessimisticky a jali se kloniti k radám strany rozhodné.
Okolo téže doby zostřovala se vnitřní přeměna, kterou jsme již vytkli ve straně protestantské: vedení od lutheránů přecházelo ku kalvinistům nebo k sektám blízkým kalvinismu. Lutheranism znenáhla ustrnul v nepokojném pravověří, jehož prostředností a požadavky brzo unavila se srdce ušlechtilá a mysli povznešenější. Cestováním v obyčej vešlým a vychováním jemnějším vzbuzeny byly v duších potřeby nové, jichž kazatelé lutheránští neuspokojovali více, neb ani nechápali. Šlechta i panovníci poznavše duchovní správce vzdělanější, smělejší, věcí světských znalejší, odvraceli se od dřívějších vůdců svých. Kalvinism, jsa méně výlučný a přístupnější vlivům cizím, zároveň odpovídal lépe ideám kosmopolitickým, které rozšířeny byly humanismem, i potřebám politickým, které vyžadovaly jednotu protestantů proti nepříteli.
Tento vývoj byl nebezpečný pro stranu reformovanou; tvořilť hlubokou roztržku mezi vůdci a vojíny, kteří zachovavše věrnost starým kazatelům svým, od nich naučili se opovrhovati odpadlictvím knížat svých. Zatím bezprostředním výsledkem bylo, užijeme-li obratu moderního, že nejvyšší správa dána byla frakci radikalní. Kalvinism v reformaci představuje logiku, odvahu a do jisté míry dobrodružnost. Žáci Kalvínovi, jsouce smělejší ve svých úsudcích, nepřátelštější církvi římské - poněvadž byli si pravdy jistější a jí hlouběji proniknutí - též v životě skutečném byli méně ochotni k ústupkům. Snášelivost nestačila jim, zbožnost velela jim domáhati se panství. Protože hojně šlechticů bylo v řadách jejich, idee bojovné nebyly u nich vyváženy přirozenými obavami lidu, na nějž spadá vždy tíha války, a naděje jejich byly předrážděny styky velmí těsnými, jež udržovali s Evropou západní, zachvívající se ještě od posledních bojů. Kdežto lutherani čeští řídili se dále radami kurfiřta saského, jehož snahy umírněné byly známy, páni kalvinističtí smáli se "staré opici bezzubé" a klonili se ke kurfiřtu falckému, velmi podnikavému i velmi čilému.
Takto stalo se, že v prvních letech XVII. století strany protivné ovládány byly nesmířlivci, kteří stejně přáli si roztržky, jedni proto, že svědomí zakazovalo jim snášeti déle pohoršení způsobené svobodou náboženskou, druzí proto, že chvíle zdála se jim příhodnou, aby zbavili se lichého postavení, do něhož byli vehnáni, a aby na pevných základech zřídili své panství politické a náboženské.
Oba voje však zjevně lišily se od sebe. V táboře katolickém vůdcové spíše byli unášeni houfy svými, než aby je vedli, i sledovali je jen z daleka: vojáci jejich snili jen o boji bezprostředním, spoléhajíce, že Bůh neopustí věci své: králové neměli tak na spěch, poněvadž víra jejich byla méně prostá a názory jejich méně obmezené. Naopak u protestantů jádro strany bylo by se raději odhodlalo ke všelikým útrapám, nežli aby odvážilo se dobrodružství.
Jestliže muži umírnění na obou stranách neměli dosti síly, aby zažehnali krisi, aspoň dovedli ji zdržeti po dlouhý čas. Každá strana ovládána byla jakýmsi temným tušením vážné chvíle, a každý ovšem vyhýbal se zodpovědnosti příliš těžké. Dějiny nové doby neznají téměř hroznější doby nad válku třicetiletou: bohatství nakupené ve střední Evropě po několik století poměrného míru bylo zničeno, vzdělanost poklesla náhle; zlo nebylo napraveno ještě ani za dvě století. Ač nikdo nepředvídal jasně zlo ve vší hrůze jeho, přece každý bál se vrhnouti se do tmy. Proto několikrát voje připravené, odváživše se častějších půtek, ustoupily zase do svých postavení - obecná srážka zahájena byla teprve po celé řadě zdánlivých útokův.
Ostatně tábory protivné - a třeba důrazně upozorniti na důležitou okolnost tu - skládaly se jen ze spojenců, kteří pohromadě udržováni byli společným záštím, ale kteří nevzdávali se ani svých vášní, ani svých snah zvláštních. Vnitřní řevnivost jejich propukala někdy s takou prudkostí, že zapomínali proto na spojenství své, a tyto hádky trvaly, i když bylo již zahájeno nepřátelství. Obě strany stejně podléhaly tomuto nedostatku. Jestliže řevnivost lutheranův a kalvinistů byla jednou z hlavních příčin úspěchů, jichž domohli se katolíci na počátku války třicetileté, katolíci předtím roztržkami svými přivedeni byli na pokraj záhuby.
Obě větve rodu Habsburského, ač celkem měly společné prospěchy, sledovaly politiku zvláštní a v důležitých věcech se lišící. Císařové, jsouce postavením svým přinuceni k opatrnému jednání, nejevili mnoho náklonnosti k fanatismu španělskému, a zuřivá nesnášelivost Filipa II. děsila a urážela větev rakouskou. Potomci Filipa Sličného a Johanny Šílené odlučovali se víc a více, vliv okolí vítězil nad vlivem společného původu, a přese všecku podobnost podmínek a víry, protivou povah a letor spojenství stávalo se velmi nejistým a součinnost velmi málo vroucí. Karel V. ne bez zármutku odhodlal se ponechati bratru svému korunu císařskou, a nástupci jeho zdědili jeho lítost a hněv. Habsburkové rakouští opět majíce za to, že poškozeni byli při dělení dědictví Maximilana I., s nedůvěrou málo zakrytou sledovali pokroky moci španělské i báli se, aby restaurace katolická neprospěla výhradně bratrancům jejich. Ba i válečná horlivost papežů byla zdržována výpočty a nedůvěrou politickou! Jindřich IV. doufal získati je ke spolku proti Španělsku, a stolice papežská neodsuzovala vždy kardinála Richelieua, když stavěl se v čelo ligy protikatolické: sotva by byla příliš tvrdě kárala obmysly druhých panovníků katolických.
Rudolf ztrávil ve Španělích ona léta jinošství, kdy vytváří se a zoceluje povaha: jsa melancholický, nedůvěřivý, mlčelivý, mnohými rysy upomínal na bábu svou Johannu Šílenou a na bratrance svého Filipa II.; ani jeho nikdo neviděl usmáti se. Tato duševní podobnost a společná oddanost církvi katolické zdály se ohlašovati spolek důvěrnější a upřímnější s dvorem Madridským nežli za vlády předešlé. Však Rudolf sotva že stal se císařem, jevil tutéž žárlivou nedůtklivost, kterou Maximilian vzdalován byl od Filipa II., a jež nabyla brzo povahy chorobné, čím stala se urputnější a osudnější. V dědičných zemích svých okázale jevil velikou horlivost pravověrnou, ano dostalo se mu i výstrah krále španělského, jenž vytýkal mu postupování příliš rychlé; ale jemu běželo hlavně o to, aby dokázal, že není pouhým nástrojem v rukou svého příbuzného. Politika jeho byla dosti nestálá, čímž chtěl dokázati, že jest osobní. Ve věci kurfiřství kolínského, která tak hluboce pohnula Německem, způsobila veliký nepokoj světa katolického a málem by byla zbudila válku, Římané nemohli se chlubiti horlivostí jeho; jedné chvíle zdálo se dokonce, že kloní se ke straně kandidata protestantského Gebhardta Truchsessa.648.1 Don Juan d'Austria stěžoval si, že obdržel od něho list takový, že ani "z kanceláře prince Oranienského, ač je výborně zřízena, nebylo by vyšlo lepšího."648.2 Roku 1577 podzírali ho, že povzbuzoval bratra svého Matiáše, když nerozvážně chtěl dobýti sobě panství v Nizozemí, a Filip II. hněval se proto po dlouhý čas.649.1
Ani s kurií styky císaře Rudolfa nebyly srdečnější: šetřil jí, poněvadž peněžitých pomocí jejích potřeboval nevyhnutelně, ale obával se zakročení jejího a jevil více nevole nežli nadšení, když mu ohlašován býval příchod nunciův. Za dlouhé vlády jeho situace ovšem změnila se několikrát, a četné pokusy staly se o sblížení jeho s Filipem II.; ale uvažujeme-li vůbec věci povšechně, shoda dvoru Pražského a Madridského byla vždy zdánlivá spíše, nežli skutečná. Král španělský stále nedůvěřoval Rudolfovi, jeho náhlému střídání horlivosti a vlažnosti, a zároveň tušil nejasně, že nebezpečenství, ve která se vrhá, jeho vlastním snahám ctižádostivým poskytnou nějaké příznivé vyhlídky. Císař opět domýšlel se těchto záměrův a znepokojen byl vlivem, jakýž osobovali si vyslancové Filipovi San Clemente nebo Zuňiga a vážností, jaké požívali u katolíkův. Ociťoval se takto v situaci velmi spletité a velmi nesnadné: vnitřní politikou svou odcizoval si protestanty, aniž odvažoval se proti nim opírati se o moci katolické; chování jeho měnilo se neustále: pro vychování své a vrozenou náklonnost nemohl odhodlati se k prostému provádění snášelivosti, a přece chvílemi zdálo se, že ochoten jest sblížiti se s evangelíky z nenávisti nebo ze strachu strany španělské. Takové kolísání v zemi, kde většina obyvatelstva byla kacířská, mařilo všeliký účinek nejráznějších opatření a stíháno bylo nenávistí.649.1
Různé snahy zmítající duchem královým jevily se v rádcích, kteří dělili se nebo spíše svářili o vliv. Mezi fanatiky, jichž nejznámějšími typy jsou Zdeněk Popel z Lobkovic, Jaroslav Bořita z Martinic a Vilém Slavata z Chlumu a mezi umírněnými, kteří kupili se kolem nejvyššího purkrabí pana Adama ze Šternberka, Rudolf k prvním chýlil se přesvědčením svým, k druhým pak povahou svou. Jsa spíše flegmatický a mírný nežli prudký, spíše bázlivý nežli horlivý a přede vším melancholický, nenáviděl sice protestantův, ale bál se zápletků, jež by způsobeny byly kroky radikalními. Jsa příliš nedbalý, aby opatřoval věci státní s onou stálou bdělostí, která jest vlastní podmínkou vlády, byl pravou kořistí všech, kdo číhali na jeho záchvaty lenivosti. Vedle fanatiků byli v okolí jeho intrikáni, jimž restaurace katolická byla dobrým obchodem, a kteří vidouce v tom některý prospěch osobní, nedbali o to, přivedou-li zemi na pokraj propasti. Jedni byli při straně vyslance španělského, zaprodávajíce mu co možná nejdráže podezřelou oddanost svou; druzí naopak povzbuzovali nedůvěru císařovu proti Filipovi. Protože cíl byl jim dosti lhostejný, nejvhodnější opatření k domnělým záměrům jejich byla jim v podezřelá, jakmile navrhli je soupeřové jejich, a touto žárlivostí dvorskou vysvětlí se nejnáhlejší kolísání. Barvitius, Trautson, Rumpf, Lang, Liechtenštein, Berka, ve vší této havěti lačných dobrodruhů, právě v této kamarille jednotlivých lokajů, komorníků, tajemníků třeba hledati přední vinníky chyb panovníkových a původce katastrofy.
Z prvu zdržují vznět restaurace katolické. Kdyby nebylo vnitřních sporů jejich, možná, že reformace by byla potlačena bez boje, jak stalo se to na příklad v Štyrsku. Na Moravě, kde svoboda svědomí byla tak dávného původu, kacíři po dosti dlouhý čas téměř neodvažují se odporu, a kardinál František z Dietrichšteina, který záměry své uskutečňoval soustavně i směle, byl by snad církvi přinavrátil tuto zemi tak dávno odtrženou, kdyby záměry jeho nebyly neustále mařeny řevnivostí a nečinností okolí císařova. V tehdejší chvíli apathické resignace protestantů nelze povědíti, co by byla zmohla vytrvalá vůle. Ale nejpřísnější opatření, jakmile nebyla zachovávána a prováděna důsledně, rozhořčovala sice rozkolníky, ale neoslabovala jich a vedla jen k roznícení nenávisti a k opovržení mocí svrchovanou.
Tato nejistota a takové kolísání, tato malomoc byly ještě zjevnější a nepříjemnější ve věcech politických. Mocnářství bylo příliš rozsáhlé, prostředky spojovací zdlouhavé a nesnadné, poloha Prahy poněkud excentrická, dohled nad druhými zeměmi nevykonával se odtud lehce. Ve Vídni byla zřízena jakási druhá vláda pod náčelnictvím arciknížete, jemuž přidáni zástupci nejvyšších rad.650.1 Takto většina věcí státních vymykala se králi, jenž neznal dobře událostí, a znenáhla zapomínáno na práva jeho. Protože bylo však nutno, aby dvoru byly podávány zprávy o událostech nejdůležitějších, nalehavé věci trpěly dlouhými odklady, a rozhodováno o nich nahodile ministry nedobře zpravenými. Často změnily se již okolnosti dříve, než rozkazy jejich došly. Zástupci moci ústřední nejsouce ani ostříháni, ani zdržováni, zneužívali moci své, jedni z osobní lakoty, druzí z výstřední horlivosti. Dotýkali se privilegií sněmů, na škodu svobod zemských rozšiřovali pravomoc kanceláře dvorské nebo soudů královských. Odporem častým v dějinách stalo se, že země, ač necítila se spravovanou, přece byla utiskována. Nespokojenost byla všeobecná, prudčí v některých zemích, ku příkladu na Moravě, kteráž od dávna bývala zvyklá samosprávě velmi rozsáhlé, nyní však vydána byla ctižádostivcům nestoudným.651.1
Jindřich IV. měl v Praze velmi čilého vyslance, který znal dobře věci české, ježto v zemi pobýval již po dlouhý čas, a jako všickni diplomati francouzští této doby vším úsilím snažil se o vítězství pána svého.651.2 Král francouzský chtěl zničiti dům Habsburský rozptýlením jednotlivých zemí spojených od Ferdinanda I. a velmi horlivé pomocníky nalezl v kurfiřtovi falckém a v drobném knížeti říšském Kristianu Anhaltském. Kristian, jsa nesvědomitý, velice vynalézavý, neunavný v pletichách, spravoval Hořejší Falc, pročež mohl udržovati nepřetržité styky s nepřáteli Rudolfovými. Dostávalo se mu velmi dobrých zpráv od spoluvěrců jeho, kalvinistů Ilyésháza v Uhřích, Tschernembla v Rakousích, Žerotína na Moravě, Budovce a Petra Voka v Čechách. Všickni tito velmožové, stojíce v čele strany své svým postavením, bohatstvím, vlivem, svou horlivostí náboženskou, neradi poddávali se myšlence odboje a zvláště nepřijímali stejně lehce krajních důsledků jejích: na příklad Žerotín, srdce snad nejupřímnější a duch zajisté nejznamenitější v této skupině vynikající tolik nadáním a ctnostmi, byl úplně přesvědčen, že dlužno udržeti Rakousko; všickni však nesmýšleli stejně s Rudolfem. Takové různosti objevily se hned před odbojem a zmenšily úspěch jeho; zatím splývaly v společném hněvu. Cizí ctižádost, feudalní zášti, separatistické snahy spojovaly se ve spolek, aby proti králi vykořistily všeobecnou skoro nespokojenost, kterou způsobila špatná vláda jeho, a reakce katolická jím podporovaná.
Povstání bylo brzo tak na snadě, že vzbudilo lačné choutky mezi příbuznými panovníkovými; ti nebyli by zajisté zavinili zlo, ale protože trvalo, byli ve velikém pokušení využitkovati ho. - Život Rudolfův byl jen dlouhým vyjednáváním o sňatek. První z nevěst jeho, s níž nejdéle se obíral v mysli své, byla dcera Filipa II. Klara Isabella; námluvy trvaly přes dvacet let. Matka Rudolfova, dobrá Španělka a dobrá Římanka, velmi vřele přála si toho sňatku; roku 1582 král španělský dal výslovné svolení své, a sňatek ustanoven byl na měsíc květen příštího roku. Byl odložen, odročen několikrát, aniž přece upustěno od něho úplně po dlouhý ještě čas. "Byl to", dle slov důmyslného historika, "sen na polo svůdný, na polo nepříjemný, z něhož Rudolf nechtěl býti probuzen, protože obraznosti jeho poskytoval řadu rozmanitých kombinací, a ač trápil jej, přece neodhodlal se nikdy zanechati ho docela".652.1 Hrozivé předpovědi astrologů, nechuť zříci se života dosti nespořádaného a pletich oblíbených byly příčinou, že oddaloval sňatek, jehož obával se již proto, že by byl těsněji upoutal svazky jeho se Španělskem. Chtěje však přece dosáhnouti z něho zisku nějakého, věnem žádal Milanska nebo Nizozemí, kdežto Filip II. naopak mínil dojíti ústupku nějakého za sňatek, který nabízel bratranci svému.
I při vyjednávání se Španělskem střídavě přerušovaném a opět podnikaném o ruku Klary Isabelly, jejíž mládí uvadalo za tohoto váhání, navrhovány jiné sňatky. Znenáhla však úmysly Rudolfovy přestaly se vážně pojímati, a všickni, kdož osobovali si nějaké právo k bohatému dědictví, zaujali postavení, aby mohli kořistiti z neopatrnosti jeho. Houževnatý odpor králův proti sňatku byl velkou chybou a jakýmsi prohřešením proti rodu jeho: ve státu, jehož části nebyly ještě pevně sloučeny, první povinností panovníkovou bylo pojistiti nástupnictví na trůně. Ale nezkušeností Rudolfovou neomlouvá se netrpělivost těch, kteří, jakmile měli naději dosednouti na trůn, chtěli ji uskutečniti hned, nelekajíce se žádné záminky ani žádného prostředku, aby bezprostředně ujali se dědictví ještě neuprázdněného.
Ferdinand I a Maximilian II. měli mnoho dětí: rodina královská, nehledíme-li ani k větvi španělské, byla tudíž velmi četná. Mladší bratr Rudolfův Arnošt umřel roku 1594, a zákonným dědicem císaře Rudolfa, jestliže by se neoženil, byl druhý bratr jeho Matiáš. Arcikníže Matiáš unikl na štěstí vychování španělskému, čím získal si jistou oblibu, až nezasluhoval jí žádnou vlastností vynikající. Jsa ovládán nepokojnou ctižádostí, jednu chvíli pomýšlel na to, aby dal se prohlásiti za krále nizozemského: nerozvážný podnik byl neslavný a kandidatu trůnu k malé cti; navrátiv se s nemalou hanbou, prostřednictvím císařovny vdovy lehce smířen byl s bratrem svým, a Rudolf, jenž při své nedůvěře choval upřímnou náklonnost k rodu svému, svěřoval mu důležité úkoly. Matiáš jako vůdce vojsk císařských v Uhřích a jako místodržitel v Rakousích, v skutečnosti byl spoluvladařem bratra svého i spravoval celou východní část říše. S malou jen opatrností a obezřelostí by byl zajisté zachoval si přízeň Rudolfovu a vykonával velmi prospěšný vliv na všeobecnou politiku; bohužel předchozími nezdary nebyl vyléčen ze svých choutek dobrodružných. Chování Matiášovo bylo takové, že by bylo znepokojilo i panovníka, jehož nedůtklivost by byla méně popudlivá než Rudolfova. Historikové, zvláště ti, kteří nejvíc oddáni json rodu Habsburskému, jeví vůbec právě tolik shovívavosti k Matiášovi, co zatvrzelosti k staršímu bratru jeho. Stává se to však poněkud výstředně.653.1 Matiáš jako člen domu rakouského stává se pomocníkem a hříčkou protivníků domu tohoto, a není zajisté vinou jeho, že zmatky, které vyvolává, nekončí rozdrobením a zkázou říše; jako katolík horlivý staví se v čelo nespokojených kacířů, zakupuje pomoc jejich největšími sliby a sotva že pomocí jejich získal trůn, hledí zapříti slovo své a klame společníky své jako oklamal bratra svého; aby uchvátil moc, sbírá stížnosti protivníků Rudolfových na neschopnost a nedbalost jeho, a jakmile zvítězí, není ani důslednější v ideách ani pevnější ve skutcích; takto jeví se nám jako člověk nepokojný, hotový ke všelikým pošetilostem, aby ukojil lačnou touhu svou po vládě, a neschopný ospravedlniti ctižádost svou způsobem, jak uživá moci. Nesluší zapomínati, že aspoň část pokleskův a chyb, jež způsobily záhubu Rudolfovu, padá přímo na Matiáše, poněvadž po mnoho let spravoval věci uherské, kdežto poslední skutky Rudolfovy, téměř šílené, vysvětlují se, ne-li omlouvají, zoufalstvím císaře, jenž uražen byl v nejposvátnějších citech lásky a zrazen od lidí, kteří, ne-li z jiné pohnutky, aspoň z vděčnosti neměli odvážiti se hanebného odpadlictví.
Matiáš byl přede vším nástrojem intrikána, biskupa Vídeňského Melichara Khlesla. Jsa rodu nízkého, ale velmi ctižádostivý, bez vyššího nadání, ale jinak čilý a zkušený, Khlesl poznal záhy, jakého úkolu velikého dostane se muži, jenž postaví se v čelo restaurace katolické. Třeba jeho víra nebyla velmi vroucí, rychlé slávy nabyl přísnými kroky proti kacířům rakouským a odměnou za horlivé služby své obdržel biskupství v Novém Městě za Vídní. Chtěje schopností svých užiti na širším jevišti, ucházel se dříve o přízeň Rudolfovu. Odmítnut byv od něho, přivinul se k Matiášovi, vyčkávaje příležitosti ku pomstě nad císařem, který neodpustitelnou chybu učinil tím, že nechtěl ho za rádce. Byl hlavním tvůrcem všech úkladův, a ve svědomí svém necítil výčitky, jestliže domáhal se pomoci u spiklenců kacířských.
Rudolf býval vždy zdraví mdlého. Již roku 1577 Matiáš vydává ho za "téměř melancholického" a již tehdáž říkalo se o něm, že není zdráv. Vrstevník, který ho viděl roku 1579, ulekl se bídného zevnějšku jeho. Následujícího roku onemocněl, a dlouho pochybovalo se o něm. Od té doby ob čas jevíval patrné známky únavy duševní, z náhlých výbuchů předráždění upadal v apathii, nepřijímal nikoho; často se počištoval, a v těchto chvílích choroby nikdo nesměl k němu mimo lékaře a jednoho nebo dva vyvolené důvěrníky. Všelikými výstřednostmi a více ještě předrážděnými obavami sobeckými zhoršoval se nemilý stav tento. Obtěžován jsa se všech stran rádci více méně súčastněnými, kteří vybízeli ho, aby spořádal nástupnictví své na trůně, domýšlel se konečně, že obklopen je zrádci, a v skutku se zdá, že nejbližší důvěrníci jeho byli ve službách domnělých kandidatů trůnu. Ku konci roku 1600 tyto útrapy mravní vedly ku pravým výbuchům šílenství. Od té doby Rudolf podléhal dosti častým návalům nemoci své a toto střídání vrátkého rozumu a šílenství s okamžiky světlými potrvalo až do smrti jeho.
Knížata domu rakouského, obávajíce se právem zápletky nepříjemné, snažili se napraviti zlo. Podnik byl velmi choulostivý; vyžadoval nekonečné obezřelosti: nejmenší ukvapení, nejmenší neopatrnost mohla způsobiti nebezpečné zápletky. Vyjednávání protáhlo se po několik let, až dne 25. dubna 1606 učiněna byla proslulá smlouva mezi Matiášem a bratrem jeho Maximilianem i oběma bratranci štyrskými, totiž arciknížetem Ferdinandem a bratrem jeho Maximilianem Arnoštem: arciknížata hledíce k tomu "že Jeho milost císařská, bratr a strýc jejich, pro jakousi nezpůsobilost a nemoc ducha, kteráž má své chvíle nebezpečné, ke správě království a zemí svých jest nedostatečný a nedosti schopný", odevzdávali Matiašovi plnou moc svou, aby zastupoval je a jednal co možná nejlépe ve prospěch domu jejich. Jak velmi správně poznamenává Tomek, význam této smlouvy zveličuje příliš každý, kdo vidí v ni jakýsi bílý list daný Matiášovi; z pozdějšího chování arciknížat vysvítá, že neběželo o sesazení Rudolfovo, jehož by se nebyli odvážili; chtěli jen způsobiti naň jistý nátlak mravní, aby odhodlal se k volbě nástupce svého. Zda mohlo podařiti se jim to? Nebylo to jisto; ale zatím zřejmý odboj a nejistý výsledek jeho stejně nezamlouvaly se většině podepisatelů smlouvy ode dne 25. dubna. Však Matiáš a našeptávači jeho byli již tehdáž odhodláni znenžiti nejasného svolení, jehož se domohli. Již dávno připravovali veřejné mínění, rozdmychujíce nespokojenost, uvalovali na samého krále zodpovědnost za nesnáze, které sice rozmnožovány byly nedbalostí jeho, ale spíše měly hlubší příčiny všeobecné.
Válka v Uhrách proti Turkům počala znovu roku 1592 - zpočátku dosti nešťastně, ale štěstí náhle obrátilo se ku praporům císařským. Od nich obsazeno bylo Sibiňsko, jež od doby Ferdinanda I. bylo spojencem a vasallem sultánovým; Porta, jejíž moc počínala již upadati, byla tak sklíčena, že poprvé dožadovala se míru; však podmínky navrhované zdály se jí příliš těžké, tak že se pokračovalo v nepřátelství (1604), Rudolf byl pln nadějí, jež událostmi zdály se oprávněné.
Opojen jsa úspěchy svými, nešťastně odvážil se v týž čas celé řady plánů, které jednotlivě bylo sice možno pochopiti, protože vesměs shodovaly se s politikou a tradicemi domu Habsburského, ale jestliže měly býti vedeny rázně, vyžadovaly muže vynikajícího. Jedním z důvodů, jež způsobovaly tato odvážná rozhodnutí jeho, bylo zajisté, že chtěl umlčeti ty, kteří vyhlašovali neschopnost jeho ke trůnu. Jakým lepším prostředkem usvědčí je ze lži, než povznese-li moc královskou uvnitř a spolu rozšíří hranice říše své ? V Rakousích zdvojnásobily se přísné kroky proti rozkolníkům; na Moravě úředníci královští popírali práva sněmův a porušovali, ne-li znění ústavy, aspoň odvěké tradice; v Uhřích, kde veliký počet protestantů těšil se již po dlouhý čas z plné bezpečnosti, úředníci zemští jali se jich znepokojovati a když sněm Prešpurský roku 1604 stěžoval si, král na stížnosti jeho odpověděl tím, že k nálezům, o nichž stavové se snesli, o své újmě přidal článek, v němž obnovoval přísné nařízení sněmu proti kacířům z roku 1524. Tato opatření byla, ne-li úplně nemoudrá, aspoň velice odvážná; ke zdaru jejich by bylo potřebí bdělosti neunavné, ráznosti, která by nelekala se žádného nebezpečenství, zvláště pak těsné jednoty všech panovníků katolických a jmenovitě všech knížat rakouských. Však nebylo žádné podmínky této.
Ze všech zemí Habsburských nejtíže vládlo se v Uhřích. Nikde vláda feudalní nebyla obtížnější, nikde šlechta nestřehla žárlivěji privilegií svých a neodpírala více všelikým podmínkám řádné správy; nikde panství Rakušanů nevzbuzovalo více nenávisti. Vzpoura hrozívala tu stále: moci nebylo šetřeno, nebyla-li podporována silným vojskem, a právě pluky císařské, složené ze žoldnéřů potulných a z námezdníků skoro odevšad najímaných, stěžovaly si, že zadržuje se jim žold; finance byly vždy slabou stránkou Habsburkův a nezlepšily se za vlády Rudolfovy. Roku 1604 vypuklo povstání; v čele jeho stál Štěpán Bočkaj, někdejší vojevůdce Štěpána Batora. Bočkaj popuzen jsa tím, že rádcové císařovi odepřeli jemu spravedlnost, získal nejprve hajduky; - tímto jménem nazýváni Maďaři, uprchlí před tyranstvím tureckým do stepí potiských, kde tvořili jakousi republiku vojenskou, živíce se loupeží a spravujíce se volenými hejtmany a kalvínskými kazateli. - Později povolal ku pomoci své moslemy; vůdcové rakouští, opuštěni jsouce od části vojínů svých a na pochodu svém zdrženi nedostatkem peněz, musili ustupovati rychle. Vojsko Bočkajovo rozmnožilo se všemi nespokojenci; Ilyésházi přidal se k němu, a po některém váhání část šlechty následovala příkladu jeho. Brzo povstalci opanovali celé Uhry. Rudolf žádal za pomoc stavů rakouských a českých, ale ti byli by raději šli s povstalci, nežli by svolili pomoci peněžité na potření jejich. Zbýval mu toliko jediný prostředek: vyjednávati. Matiáš jal se smlouvati s povstalci a po dlouhém rokování zjednal s Uhry mír Vídeňský (23. září 1606) a brzy potom s Turky mír Žitvatorocký (9. listopadu).
Obě smlouvy tyto byly velmi těžké: Uhrům slíbena plná rovnost jednotlivých vyznání, a moc královská byla zajisté velice oslabena tímto jednáním se sněmem. V míru Žitvatorockém upuštěno bylo ode všech výhod, které kynuly z prvních úspěchů. Rudolf, jehož náklonnost k Matiášovi utrpěla velice posledními událostmi, měl ho v podezření, že špatně hájil prospěchů jeho, a že na škodu jeho došel obliby u stavů. Zdráhal se potvrditi mír: obraty často se dály v Sibiňsku; proč by štěstí nenavrátilo se opět tak rychle, jak se vzdálilo ?
Štěstí třeba uchvátiti mocí, a lásky své neuštědřuje nesmělým milovníkům, kteří dožadují se ho z dáli. Rudolf náležel k oné třídě vymýšlivých politiků, kteří neunavně činí podivuhodné a prázdné koncepce: mysli byl velice ctižádostivé, ale "nehnul sebou, leda když ho dobrá napadla". Po ztrátě mnoha času a po dětinském váhání potvrdil sice mír Vídeňský, ale nechtěl podepsati ratifikační listinu míru Žitvatorockého. Měl k tomu dobré důvody: Bočkaj právě umřel a s ním nespokojenci ztratili nejnebezpečnějšího vůdce; převraty, jež udály se v Sibiňsku, umožňovaly nový postup útočný a opravdovou naději v úspěch, a král popuzen jsa chováním Turků v této věci, obviňoval je a ne zcela bez důvodu, že porušili smluvené podmínky. Nepomýšlel však dáti se opět do války, spíše chtěl zastrašiti Portu, aby od ní získal některých drobných ústupkův a odvrátil ji od přímého zakročení ve věcech sibiňských a uherských. Velmi nesnadno posouditi lze muže, který neustále podléhá záchvatům šílenství; nad to archiv Rudolfův byl zničen a zachovány jsou nám jen zprávy protivníků jeho: však o pravdivosti jejich možná pochybovati, a zajisté neznali dobře úmyslů králových. Nicméně z pramenů zdá se vysvítati, jednak že rozhodnutí předsevzaté nebylo vždy tak nerozumné, jak obyčejně se tvrdívá, a rovněž že císař zachoval si aspoň povšechné vedení vlády: opravdu v rozhodnutích jeho z této doby nalezneme lehce vedle velmi mnohého kolísání v podrobnostech dvě idee hlavní, jež vždy ovládaly chování jeho, nenávist kacířství a neurčitý cit vladařské povinnosti jeho. Za nesnesnou škodu pokládal ztrátu zemí, které někdy měl v moci své, a jejichž držením Rakousko mělo uchráněno býti od nájezdů muhamedanských, kdežto v dobytí jižních Uher viděl nevyhnutelnou podmínku utvrzení své moci vnitřní; zároveň doufal, že v očích potomstva zahladí takto pohoršení soukromého života svého a zjednáním si zásluh o církev křesťanskou najde opět poklid svědomí svého. Jeho ctižádost byla poněkud fanatická, a protože splétal ji s myšlenkou vykoupení, chtěl všecko vésti sám. Výsledky tohoto zakročování osobního nebývaly vždy příliš šťastné. Často rozhodoval se teprve po dlouhých úvahách a v těchto dnech zápasů vnitřních nepodpisoval ani listin sobě předložených: z toho povstávala neobyčejná zdlouhavost a zmáhala se obecná nespokojenost.
Uhři za podmínku svého podrobení položili mír s Turky, a smlouva Vídeňská neměla platnosti, pokud nebyla potvrzena mírem Žitvatorockým. Naopak Rudolfovi oni přáli si Turecka silného, aby král šetřil svobod jejich. Ctižádost Matiášova lehce shodla se s nevolí jejich. V měsíci listopadu vypukla nová vzpoura hajduků. Nebyla příliš nebezpečná, a již v měsíci lednu komisař císařský zjednal s nimi příměří, které obsahovalo podmínky narovnání. Ale záminka zdála se vhodnou Matiášovi, tím spíše, že shoda zjednaná s arciknížaty dne 25. dubna 1606 činila odboj jeho zdánlivě zákonným.
Důležito jest poznamenati hned na počátku, že lid neúčastnil se hnutí; ano stavové sami chovali se vlažně, sněmy, na kterých usnesení se stala o odboji, nebyly četně navštíveny; hnutí nebylo nijak národní a spontánní a ničím na příklad nepřipomíná počátek válek husitských nebo revoluci anglickou. Povstání se připravovalo již od dávna a předchozími událostmi stalo se nevyhnutelným: bezprostřední příčiny roztržky byly však ne obecné rozhořčení, ale prudká ctižádost Matiášova a výpočet několika náčelníků protestantských, kteříž okamžik pokládali za vhodný, aby zabezpečili vítězství svých ideí politických a náboženských. Spojenství jich s Matiášem bylo jen dočasnou koalicí prospěchův a náklonností sobě odporujících, a necítili k němu více lásky, než k bratru jeho. Vůbec byli přesvědčeni, že víra jejich bude potud ohrožena, pokud Habsburkové zachovají si některou moc, i chtěli bud svrhnouti dynastii neb aspoň "ostříhati nehty" svému panovníku a na vždy zabrániti mu, aby neliboval si v tyranství. Někteří z nich upřímně se snažili o smír založený na vzájemných ústupcích, ale většině na mysli tanul jen ideal feudalního bezvládí, jaké zřízeno bylo v Polsku, i bylo nevyhnutelno, jak události dokázaly, aby strana prudší ujala se nejvyššího vedení událostí.
Na sněmu Prešpurském (1. února 1606) stavové uherští a rakouští vešli s Matiášem ve spolek tak, že zavázali se hájiti společně splnění míru Žitvatorockého proti komukoli, kdo by se protivil tomu. Prohlášení Matiášova neoklamala nikoho; byl to zřejmý odboj, a v skutku arcikníže ujal se hned vlády, učinil smlouvu s pašetem budínským a sbíral vojsko. Rudolf stál před dvojím rozhodnutím: buď neodkladně potvrditi mír Žitvatorocký a odstraniti takto všelikou záminku odboje nebo rychle sebrati brannou moc svou a potlačiti povstání; v obojím případě úspěch byl možný, ba pravdě podobný. Knížata domu Habsburského a panovníci katoličtí byli překvapeni spíše, nežli uspokojeni povstáním Matiášovým, povstalci nezískali snadno většinu stavů rakouských neb uherských a porážkou byli by ztratili větší část stoupenců svých; konečně tragoedie rakouská, ačkoli předvídána od dávna a do jisté míry organisována od několika vůdcův evropské strany protestantské, překvapovala ji ještě organisací svou. Vyjednávání mezi Jindřichem IV. a Kristianem Anhaltským bylo velmi čilé, zvlášť od roku 1606, i položeny jsou od nich základy unie evangelické, jejímž účelem více méně tajným bylo, vyhladiti zbytky moci císařské v Německu. Ale nebylo lehko uvésti v pohyb ohromný stroj válečný vynalezený od Jindřicha IV.: evangelíci byli rozděleni mezi sebou; někteří z přednějších těsně stáli k Rudolfovi; zakročení cizí, které nezachránilo povstalců roku 1619, nebylo by jim lépe posloužilo roku 1608. Skutečné nebezpečenství záleželo více ve vlastní slabosti císařově nežli v síle protivníků jeho; finance jeho byly ve zmatku, všecky sympathie odcizeny a jestliže nepřátelům jeho nedostalo se podpory, nikdo neuchopil se zbraně proti nim; moci katolické nezakročovaly a země ještě poslušné spokojovaly se jistou neutralitou. Celkem výsledek byl pochybný, a mužným rozhodnutím Rudolfovým nepřátelé by byli uvrženi u veliké nebezpečenství. Tito byli si toho vědomi: hleděli odzbrojiti krále protestacemi a poslali Khlesla do Prahy; vyjednávání protahovalo se, všecky průtahy tyto škodily Rudolfovi, jehož vojsko špatně vyplácené uváděno bylo ve zmatek; zatím povstalci dokončili přípravy své, získali znenáhla stavy nerozhodné a rozšířili styky své s cizinou. Když v měsíci březnu 1608 Rudolf potvrdil mír s Turky, příliš pozdní ústupek tento neměl již žádného účinku, a Matiáš odhodiv škrabošku vyzýval ku povstání stavy moravské a české.
Nikde vláda Rudolfova nebyla více nenáviděna nežli na Moravě, protože nikde politika absolutistická a katolická nebyla provozována tak směle a důsledně; zásluha nebo zodpovědnost toho sluší přede vším biskupu Olomouckému Františku z Dietrichšteina. Synem jsa Adama z Dietrichšteina, který po všecken život svůj těšil se ze zvláštní přízně panovníků svých, a zastupoval Maximiliana při dvoře Madridském, František ztrávil mládí své ve Španělích; matka jeho, Španělka, byla velmi horlivá katolička. Kliment VII. na cestě po Moravě v době, kdy byl ještě kardinalem, překvapen jsa vlastnostmi hocha a okouzlen půvabem jeho, přivedl jej do Říma a povýšil ho, ještě docela mladého, za kardinála a biskupa Olomouckého. U věku dvaceti devíti let František přibyl do země, jíž neznal více a jejíž řeči nerozuměl, naplněn jsa nadšením a pevným předsevzetím službami svými zasloužiti si přízeň dvoru papežského. Obdařen jsa schopnostmi vynikajícími, s horlivostí a smělostí apoštola spojuje činnost a rozhled státníka, byl jedním z nejznamenitějších představitelů politicko-náboženské školy založené od jesuitů. Zásluhou jeho církev římská rychle se povznesla na Moravě. Užito tu ostatně těchže prostředků jako v Rakousích a v druhých zemích habsburských: vyšší stavové, jejichž privilegia byla chráněna výslovnými smlouvami a jejichž odpor by byl příliš nebezpečný, nebyli přímo ohrožováni, dosti bylo, že zamezeny byly přechvaty jejich; na statcích církevních nebo na panstvích komorních, v městech královských obnovena byla bohoslužba katolická; protestanté vytištěni byli z úřadů veřejných, vyloučeni z cechů, někdy i přinuceni obcovati obřadům římským neb opustiti domy své; přísnou censurou zakázáno šířiti knihy kacířské; jesuité byli podporováni a nové řehole přivolány, zvláště kapucíni, kteří zaměstnávali se katechisováním obecného lidu; kněžstvo bylo podrobeno přísné kázni, nabylo nové důvěry a získalo opět vážnosti. Tu a tam restaurace narazila na odpor; biskup pak neváhal užiti moci, a Opava, jež po několik let odpírala rozkazům kanceláře královské, potrestána byla pravou exekucí vojenskou; po několik měsícův odírána byla posádkou císařskou; blahobyt města zanikl, ale protestanté se poddali (1607).
Ani František z Ditrichsteina, ani Martinic, Slavata a druzí ministři, kteří později vykonávali rozkazy Ferdinanda II., v zásadě nebyli nepřáteli starého zřízení zemského; ale zřízení toto bylo téměř nepřekonatelnou překážkou vítězství církve: proto když je vyvraceli, svědomí nemohlo jim činiti a skutečně nečinilo žádných výčitek. Úředníci královští, aby odstranili rozkolníky, porušovali znenáhla práva sněmu moravského, obsazovali přímo nejvyšší úřady a nedbali obyčejů, kterými osazování jich vyhrazeno bylo stavům - tito sice si stěžovali, ale marně. Práv nejvyššího soudu moravského nebylo lépe šetřeno: tendenční pře byly způsobeny některým náčelníkům opposice stavovské, i poháněni do Prahy před soudy, jichž nestrannost byla podezřelá a právomoc aspoň velmi pochybná. Kancelář česká rozšiřovala práva svá na úkor správy domácí. Dvůr a biskup, jakmile projevili účel svůj a prvními úspěchy osvědčili sílu svou, nalezli horlivé nástroje ve všech, kdo měli více ctižádosti nežli vlastenectví; vyhlídka nenadálého zbohatnutí utišovala mnohou úzkostlivost a způsobovala mnohé přestupy: protestanté, osamocení a pokleslí, ze strachu bouře opouštěli stranu - chybou ústav oligarchických bývá, že blaho všech závisí na několika odpadech, a tyto bývají tím častější, čím patrněji náčelníci jejich vydáni jsou pomstě vítězů; protože sázka je značná, nikdo neodvažuje se jí, než v naději velikých výhod: proto bývá vždy více smělých hráčův a odvážlivců, než opatrných a obezřelých vypočítavců. Okolnosti prospívalý úředníkům královským: Moravané byli na úzdě držáni vojskem císařským, které téměř neustále stálo poblíže hranice, a pro nebezpečenství nájezdu tureckého stavům bylo skoro nemožno nevsvolovati peněžitých pomocí.
Moc panovnická chtěla tuto zemi znovu dobýti, ale nedovedla ji spravovati. Pomocníci biskupovi nebyli všickni muži počestnými: někteří nejpřednější byli usvědčeni z podvodu, a pohoršení z toho padalo na moc královskou. Na věci státní vzaté do Prahy bylo tam zapomínáno, jmenování protahovalo se nekonečně, nedbalost byla tak veliká, že po několik let soudy nemohly zasedati. Válka turecká ukládala zemi břemena, pod nimiž klesala; vojska, která neustále procházela tudy, nakládala s ní jako s územím dobytým. A ani za tuto cenu nebyla ještě uchráněna od vpádu. Několikrát Turci překročili hranice; země byla hrozně zpustošena od hajdukův a Maďarů: na širém prostoru vsi byly vypáleny, žeň zničena, stromy vyvráceny; hrozný hlad spustošil zem a potom mor zachvátil a pohubil tento lid vysílený. "Nikdo před lety nebyl šťastnější", psal tenkrát smutně Žerotín, "nikdo není dnes nešťastnější, než Morava." Pokud mír nebyl zjednán se sultánem, zvláště pokud nesnáze s Uhry nebyly odklizeny, země neustále byla vydána novému zmatku a vysilována zbrojením. Na volání své ke dvoru Pražskému nedostávala odpovědi: nechť stavové se seberou, posléze zněla odpověď, císař nemůže pro ně ničeho učiniti. - Věru nebylo potřebí hájiti tak houževnatě práv korunních, když takto jich bylo užíváno. Vzhledem k takové abdikaci nebylo již ani protestantův, ani katolíků, nýbrž jediný národ zoufalý, který volal po vykupiteli; náčelníkem všeobecně označovaným, očekávaným a kýženým byl Karel starší z Žerotína.
Historie, která sice v hluboké úctě chová ctnosti Žerotína, cítí přece některou nesnáz, pronášejíc o něm úsudek svůj. Zdaž úkol jeho byl užitečný čili záhubný? - Dvakrát rozhodně zasáhl do událostí a v rukou svých měl budoucnost země: roku 1608 získal Moravany arciknížeti Matiášovi a tím zabezpečil vítězství jeho; v době po defenestraci pražské některý čas krajany své udržel v poslušenství, zdržel povstání a odňal Čechům příležitost nabýti úspěchů, jichž dosah by byl nedohledný. O upřímnosti jeho nelze pochybovati, ale zda prozíravost jeho rovnala se vždy poctivosti jeho? Stížnosti stavů moravských proti Rudolfovi byly nejspravedlivější, ale nevidíme jasně, jaký prospěch kynul jim z toho, když na místo jeho postavili Matiáše, který nebyl ani schopnější, ani pracovitější, ani snášelivější; povstání Čechů roku 1618 bylo zpozdilé, ale jakmile bylo podniknuto, zda nebylo povinností podporovati je a zda spása země nevyžadovala sjednocení všech protestantů? Nejvyšší moudrostí - a mudrci světa toho chápou to jen zřídka - bývá v jistých dobách jíti s vášnivými a neopatrnými.
Žerotínovi nedostávalo se zrovna této jiskry smělosti a toho podezření zpozdilosti, jimiž jen vyznamenávají se mužové opravdu výteční a ku vládě stvoření. Jsa prohlédavý a bystrý v drobnostech, velmi rád přehlíží lidi okolí svého a vášně jimi zmítající; je to filosof zabloudilý do politiky a světec ztracený ve věku svém. Jako všickni bratří i on oči své upírá mimo svět a s jistou náklonností těší se z porážek proto, že nemohou se dotknouti jediného dobra opravdového, života věčného. Miluje vlast svou láskou hlubokou, ale bázlivou - je více křesťanem než občanem; bojuje za svobodu náboženskou a touží nejasně, aby nebylo dosaženo vítězství příliš plného: zda Chelčický neučil, že mírné pronásledování prospívá víře? - Bojuje proti Habsburkům, ač nechce ani vyvrátiti ani příliš oslabiti moc jejich. Předstihuje velice vrstevníky své, cítí úzkosti, jichž oni neznají a nechápou; neusiluje o vítězství jednotlivého vyznání, ale o zřízení vlády snášelivé; idealem jeho by bylo úplné oddělení otázek náboženských od politických, a s duchovními pastýři svými tvrdil, že křesťan umírá sice za víru svou, ale nebojuje za ni: proto by nikdy nebyl účastnil se odboje, kdyby Rudolf s právy evangelíků nebyl ohrožoval také práva sněmu. Jakožto stoupenec vlády obapolné, kde moc panovníkova by byla vyrovnávána výsadami stavů, soudil, že samosprávu Moravy srovnati lze s existencí říše rakouské,663.1 a necítil ani záští stavů českých, kteří chtěli odstraniti dynastii Habsburskou, ani tužby stavů rakouských neb uherských, kteří dožadovali se samostatnosti téměř úplné a připouštěli jednotu pouze osobní.
Krásný to sen o smíru a shodě, bohužel, že neuskutečnitelný! Jestiť trvalý a podstatný odpor mezi církví katolickou a snášelivostí a nechť nikdo v tomto tvrzení neshledává obžalobu; byvši po několik staletí porážena, ustoupila sice síle, ale neupustila od žádného práva svého; ale zjevnou utopií byla by domněnka, že v XVII. století, když horlivě dala se na dráhu výbojů, vzdala by se panství nad světem a s bludem rozdělila o vedení duší. Chtěla i musila zmocniti se znova území ztraceného a proto odstraňovala vše, co stavělo se jí v cestu, lidi i věci! Zajisté Žerotína nelze nijak srovnávat s Matiášem z Thurnu, a přece Thurn měl pravdu naproti Žerotínu, tvrdil-li, že všeliký pokus usmířiti Ferdinanda štyrského s protestanty jest nemožný a nesmyslný.
Drsný byl život Karla Žerotína: on jediný viděl cíl, a nemohl přesvědčiti ani těch, po jichž boku bojoval, upozorňoval na propast, do které řítí se vlast, a za ovoce oddanosti své sklícel jen drsné odmítání a podzírání, svědkem byl zkázy strany své, rozptýlení církve své, rozvratu svobod obecných a konečně zemřel ve vyhnanství! Čí osud byl trpčí! Jediné bolesti největší byl aspoň ušetřen, necítil nikdy ani lítosti ani pochybnosti. Poslouchal vždy jen svého svědomí, které ho nezradilo nikdy. Již jako jinoch, když vydal se do Francie, aby bojoval ve vojště Jindřicha IV., předvídal záhy příštího odpadlíka a se zármutkem odvrátil se od krále-politika; znamenité vlastnosti tohoto veleducha, obezřelost, opatrnost a chytrost, nezalíbily se mu; nepřipouštěl, aby se hrálo s pravdou neb aby se vyjednávalo s povinností. Jsa dědicem několika pokolení přísné ctnosti a zbožnosti, žákem kněze Jednoty a později vychován ve škole Theodora Bezy, byl přede vším věřícím, a řekl bych sektářem, kdyby v tomto slově nebyla obsažena jistá dávka násilnosti a přísnosti. Cestoval mnoho, v důvěrných stycích byl s většinou velmožů cizích, znal všeliké pikla, ale jeho duše byla z kovu tak ryzího, že z ohně vycházela nedotčena plamenem. Ač byl velice bohatý a žil jako pán, pokládal přece za povinnost svou vykonávati pilně úkoly uložené mu urozením jeho a počet činiti Bohu ze všech činů svých: proto politiky se účastnil s pilností vážnou a smutnou, s opatrností pozornou a často pessimistickou, se svědomím přímým a poněkud obmezeným, s dobrou vůlí přísnou a těsnou. Však ctnost neni nikdy plnou zpozdilostí. Velice podobá se pravdě, že katastrofa mohla býti na nejvýš zdržena, ale nikoliv odvrácena chytrostí nejbystřejší a nejobratnější: běželo nejvíc o to, aby příštím pokolením zachovány byly šlechetné upomínky, které by rozněcovaly vlastenectví jejich. Kdo byl opravdovým vítězem, zda Žerotín či Ferdinand II. ?
Rod Žerotínův, rozsáhlé statky jeho, slavné a četné přátelstvo jeho, velmi záhy upozornily naň náčelníky strany protestantské. Svou výmluvností, svou důkladnou znalostí práva a tradicí národních, svou neohroženou mírností, úctou, již vzbuzoval u každého, brzo dosáhl pravé diktatury mravní. Proto když zahájena byla výprava katolická, první rány byly zamířeny na něho: byl bezdůvodně obžalován z velezrády: neodvážili se sic odsouditi ho, ale po několik let byl vydán všelikému pokoření, ohrožován ve statku svém a ve cti své. Byv za ničemnou záminkou vysazen z nejvyššího soudu zemského uchýlil se na statky své; rozlítostněn jsa zbabělostí spoluvěrců svých, zarmoucen opětovnými nehodami rodinnými, po čas dosti dlouhý nečinně přihlížel ku pokrokům nepřátel víry své: snad liboval si v malomoci své; nebylť ani ctižádostivý, aní marnivý, děkoval Bohu, že zbavil ho těžké povinnosti stavěti se v čelo odboje. Přátelé jeho vytýkali mu, že příliš snadno oddal se tomuto klidu;664.1 hlas národa úpějícího v bídě, zdál se mu hlasem božím. "Jako s Rakousy", psal Richardovi ze Stahrenberka (9. prosince 1607), "nakládá se také s jinými zeměmi. Kterak zachován jest slib Uhrům učiněný? Kde je svoboda Čech, kde naše práva a privileje? Všickni jsme spojeni společným jhem otroctví, všickni jsme vedeni na jednom řetěze do vězení; zlo jest příliš veliké, aby dalo se odstraniti obyčejnými prostředky. Jediný Bůh může nám poskytnouti příležitost, abychom se zachránili; pomoc tato není daleka; když nouze je největší, pomoc boží bývá nejbližší. Nepřátelé podlí pozbyli všeho studu, oprátka klada se nám na hrdlo. Ne prosbami a napomínáním, jinými prostředky dlužno neduh léčiti, nemoc jest zlá, potřebuje silného léku; Mojžíše je třeba, aby Israelity vyvedl z Egypta, neboť srdce faraonů jest tvrdé! Bůh seslal vždy pomoc svou. Abraham vypudil Asyřany, Gedeon Moabity, Cyrus vrátil Židům svobodu, a jakých vítězství nedobyli slavní Makabejci! ... Není jiné cesty, než buď zvítěziti buď trpěti. Všecky prosby, stížnosti, poselství a vyjednávání posud nic neprospěly."665.1
Páni moravští neozvali se hned k vyzvání Žerotínovu, ale nečinnost Rudolfova, pokroky Matiášovy, odpadnutí části katolíků, kteří s jedním z předních náčelníků svých, Karlem z Lichtenšteina, přešli k odboji, zvítězily nad úzkostmi a obavami jejich. Vojsko císařské vedením Tillyho ustoupilo před většími silami povstalců, stavové Karla z Liechtensteina postavili v čelo prozatímní vlády a sněm Ivančický zavázav se k obraně svobod zemských proti každému, spojil se se stavy rakouskými, uherskými a Matiášem, chtěje státi s nimi nejen o zachování míru s Turky, nýbrž i o "každou jinou věc slušnou a spravedlivou" (19. dubna 1608). Rudolf vládl již jen v Slezsku a v Čechách, ale i tu bylo drahně nespokojenců a všem byly známy styky předních pánů českých s Anhaltem a Ilyésházem. Císař jal se vyjednávati, nabízel bratru svému postoupení Uher a Rakous; tento odpověděl svoláním stavů českých do Čáslavě (v květnu). Doufal, že dostaví se někteří přední náčelníci kacířští, a nebylo možná téměř pochybovati o výsledku tohoto sněmu, jenž svolán jsa proti vůli zákonného panovníka konal by se za nátlaku vojska rakousko-uherského. Žerotín, jenž požíval velké vážnosti v Čechách, velmi důtklivě doléhal na přátele své: "Bůh dejž vám zmužilosti," psal jim "a vzbudiž dávného ducha českého, jenž téměř udušen byl pýchou a rozkošnictvím. Vzpomeňte si na útrapy své, následujte příkladu předků svých, aby neřeklo se někdy o vás, co Tiberius pravil o svých Římanech: to jsou lidé zrození pro otroctví."
K velikému sklamání Matiášovu většina přátel očekávaných se nedostavila; jen několik pánů se sešlo, znenáhla, neochotně, v počtu tak skrovném, že hlasování nebylo by mělo významu. Naopak sněm svolaný Rudolfem do Prahy byl velmi četně obeslán a přese všecky pikle Matiášovy a zoufalé volání Žerotínovo odepřel odtrhnouti se od Rudolfa.
Překvapení bylo všeobecné a trvá posud. Čechové, jak víme, neměli proč chovati zvláštní lásku k Rudolfovi, a od několika let cizí vyslancové znamenali vzrůstající podrážděnost stavů, podniky náčelníků jejich, schůzky, kdež umlouvali se o sesazení Rudolfově, ba i o svržení Habsburků s trůnu. Jindřich IV., kurfiřt Falcký a Kristian Anhaltský věděli o těchto záměrech i podněcovali je.
Nepřátelství protestantů českých bylo až posud zdržováno tím, že nebylo náčelníka všemi uznaného. Václav Budovec z Budova byl prostý zeman, bez velkého jmění, a většina lutheranská, stále nepřátelská bratřím, nepodřizovala se jeho vedení. Velice bohatý Petr Vok z Rosenberka, zástupce prvního rodu panského, náležel také k Jednotě bratrské, a kdyby i nebyl fantasticky dobrodružnou a mystickou osobou, jakou líčí se od historiků, nebyl způsobilý ku vynikající úloze:666.1 jeho zdraví velice chatrné samo by bylo ochromovalo činnost jeho. Matiáš z Thurnu teprv nedávno osadil se v zemi, takže mladistvá ctižádost jeho nemohla býti příliš vytrvalá a mocná.
Tímto nedostatkem mužů zajisté stavové ještě poslední chvíle byli zdrženi v jisté nerozhodnosti, která na posledy posloužila zákonnému panovníku. Ale nečinnost jejich měla hlubší příčiny. - Odboj nezamlouval se jim z mnohých důvodův. Autonomistické a téměř separatistické požadavky Moravy urážely vlastenectví jejich. Když stavové odpověděli Uhrům, že "nikým nedají se zastrašiti, že strach nerozhodne o jejich jednání,"667.1 a že zvyklí jsou býti příkladem než přijímati jej, pýcha jejich pocházela z citu velmi úcty hodného a velmi oprávněného, z vůle zachovati jednotu koruny a nedopustiti, aby roztrhány byly svazky pojící v jediný stát všecky syny jednoho národa. A co bylo jim nabízeno v náhradu za oběti požadované? Nastoupení Habsburka na místo Habsburka. - Kdyby aspoň zrušena byla osudná smlouva učiněná s Ferdinandem I.! Záměrem Jindřicha IV. a Anhalta bylo rozptýliti na několik kusů říši Habsburkův, a přední páni čeští shodovali se s nimi. Jsouce mnohem méně oddáni rodu panovnickému, mnohem smělejší nežli Žerotín, chtěli toliko rázný odboj, a nelíbilo se jim navrhované řešení poloviční. Vyslanec francouzský Bongars protestanty německé vystříhal od Matiáše, a záští jeho bylo prozíravé. Matiáš, potřebuje jednou pomoci mimořádné, potvrzoval privilegia jejich, a není to přísaha punská nebo galská, dodával, ale přísaha německá a česká (non fide gallica, non punica, sed germanica et bohemica); časem shledalo se, že věrnost německá není lepší než galská; strana která pomohla mu na trůn, přesvědčila se brzo, že změnou nezískala ničeho. Čechové pokládali za lepší nepouštěti se do revolucí neužitečných: zachovali věrnost panovníku svému i snažili se vykořistiti nesnází jeho, aby napravili zlořády, které vloudily se do správy a aby dosáhli uznání politických a náboženských svobod svých. Všeliké pokusy rozbily se o pevnou vůli jejich.
Matiáš přál si sice získati sobě Čechy, ale nechtěl podrobovati je mocí; v Dubči počalo vyjednávání mezi stavy českými a posly moravskými a rakouskými. Mírem Libeňským Matiášovi zůstaveny Uhry, Rakousy a Morava; bratru jeho Čechy a Slezy. Nejasným článkem Matiáš prohlášen jest za zvoleného dědice koruny české (25. června 1608).
"Protože císař i bratr jeho král Uherský", psal Villeroy roku 1611, "jsou na vzájem stejně málo spokojeni, každý se vynasnaží, aby zcela se zbavil druha svého."668.1 - V těchto slovech se shrnují poslední léta vlády Rudolfovy: Matiáš trýzněn jsa spíše jakýmis úzkostmi svědomí nežli ctižádostí, nepožíval pokojně ovoce odboje svého, pokud neodňal bratru posledních zemí jeho. Nedávná krise působila opět hrozně na tělesné a mravní zdraví císaře Rudolfa; bylť vydán prudkým záchvatům šílenství a v této zatemnělosti ducha vynikala jen jediná vzpomínka, dávná víra jeho, a jediná vášeň, pomsta. Neschopen jsa na příště sledovati ideu nebo připravovati plán, podnikal pokusy nejnebezpečnější; a nejpošetilejšími výstřednostmi odvrátil od sebe nečetné přívržence své.
Spor stále rozjitřený mezi bratry prospíval stavům, kteří mohli jen zaprodávati poslušenství své. Před odchodem svým z Čech stavové rakouští, moravští a uherští ještě v ležení Matiášově u Štěrbohol vešli spolu vc spolek, kterým žavázali poskytovati sobě vzájemné pomoci i proti králi. Nový panovník, přihlížeje k chování se stavů, nemohl nepoddati se: v Uhřích, v Rakousích a na Moravě nejen všecky obyčeje nově za vlády Rudolfovy zavedené byly odstraněny, ale i moc panovnická vzdávala se všech výhod od doby Ferdinanda I. znenáhla dosažených; úřady ústřední byly zničeny a naprostá samospráva zemí zaručena; právo odboje prohlášeno pro případ, kdyby porušena byla ústava; - iniciativa a nejvyšší moc ve věcech zákonodárství dostala se sněmům, výkonná moc svěřena zástupcům stavů, znovu vyslovena úplná nezávislost soudů, moc královská ustupovala ve všech kusech sporných; byla již jen neužitečným článkem, jenž udržován byl pouze z jakéhosi studu, a jehož zaniknutí bylo jen otázkou času. Na neštěstí toliko několik mocných a starých rodů těžilo z proměny této; lid lhostejně přihlížel ke změně, která se ho nedotýkala: poddanství bude vždy stejně těžké, vůle vrchností stejně libovolná, stav městský stejně opovržen; několik oprav demokratických, několik drobných oprav by bylo uchránilo vítěze ode všeliké odvety, pojišťujíc šlechtě pomoc ostatního národa: vyšší stavové nerozuměli tomu.
V Čechách Rudolf draze zaplatil věrnost stavův: ustanoveno, aby všecky soudy výminečné byly zrušeny, a nejvyšší soud zemský obnoven ve vší vážnosti své; král nechť svolává vojsko jen se svolením stavů; nejvyšší úředníci budou nesesaditelní a jmenováni jen k návrhu nejvyšší rady a soudu zemského; pře z velezrády jsou zakázány, libovolné konfiskace potlačeny, svobody zemské ochráněny.669.1 Usilováno o obnovu Vladislavova zřízení zemského, jež bylo vždy idealem stavův. O všech článcích těch sněm usnášel se jednomyslně, a katolíci se neoddělovali od protestantův. Odveta za rok 1547 byla úplná.
Stavové, jichž vítězství ve věcech politických bylo tak snadné, byli méně šťastni ve věci náboženské. Tu za Matiášem i za Rudolfem stála v zemi strana nečetná sic, ale rozhodná, kdežto v cizině Španěly, Řím, Bavory a j. tvořily jakousi zálohu jejich. Tato záloha zajisté byla jen dle jména: katolická strana evropská byla ještě rozdělena; nedobře vyzbrojena k rozhodné válce a jsouc velmi znepokojována podniky Jindřicha IV., hleděla přede vším vyhnouti se vážné srážce; ale posléze nemohla uniknouti osudu svému, a tato veliká, hrozivá moc působila aspoň účinem mravním. Ostatně Habsburkové zachovali si naději odvety proti stavům tím, že otevřeným udržovali zápas aspoň v jednom kuse, a vítězství oligarchie bylo nejen pochybné, ale i vrátké, pokud nebylo potvrzeno snášelivostí náboženskou. Několik let plné svobody by bylo stačilo; aby katolicism vymizel úplně v mocnářství rakouském; panovníci věděli to i hleděli za každou cenu zameziti to: jaký vliv opravdu by byli potom měli na poddané své neb aspoň jakou záminku k reakci? Posléze u Matiáše a Rudolfa, panovníků to dosti prostředních a slabých, nepokoj svědomí musil přispěti na pomoc mdlé vůli; kolem nich byli rádcové bigotní, kteři raději by byli rozpoutali nejhroznější katastrofy, než by vydali v nebezpečenství spásu duší svých, a panovníci do jisté míry sdíleli aspoň úzkost jejich. Matiáš byl částečně upřímný, když prohlašoval Moravanům, že spíše vzdá se trůnu, než by podepsal článek povolující svobodu vyzvání evangelického; v Rakousích ustoupil teprve zjevnému povstání; Khlesl, Dietrichstein, ač nenáleželi ještě k nejzatvrzelejším, popuzovali ho k odporu. Arcikníže Leopold štyrský, nepřihlížeje nijak k skutečnosti, odsuzoval všelikou myšlenku narovnávati se na škodu církve: Má duše jest smutná až k smrti, psal bratru svému Ferdinandovi, prose ho, aby pomohl přímluvou svou u krále. "Obětoval bych spíše život svůj a krev svou, než bych dopustil, aby v přítomnosti mé potvrzena byla tato osudná a zlá smlouva." Matiáš, jehož víra osobní byla sice vlažnější, ale jenž mravní mdlobou svou bez obrany vydán byl všelikým radám, ve chvíli, kdy svoloval k žádostem stavů rakouských, napadán byl touto horečkou okolí svého, trápen hroznými výčitkami svědomí, probděl noci v slzách; svolení, zpovědníka svého dosáhl teprve po zápase dvoudenním. Když císař a rádci jeho chtěli o velkonocích jíti k zpovědi, Khlesl nedal rozřešení těm, kteří radili králi, aby ustoupil, a kteříž uznáním svobody náboženské sami vytrhli se z lůna církve. Matiáš musil psáti papeži, aby od něho dosáhl rozřešení; rádcové, obvinění z moderantismu, musili se vyznati z bludu svého, prohlásiti, že slib svůj pokládají za nijaký a že při první příležitosti napraví zlo spáchané.
Podobně v Čechách jediné snesení sněmu, jemuž Rudolf vyhnul se roku 1608, týkalo se svobody náboženské, a sotva Matiáš s vojskem vytáhli. ze země, již počaly opět útisky protestantů. Zvláštní to neopatrnost: nepřátelé Rudolfovi nepokládali se za přemožené a Kristian Anhaltský doufal bezpečně v odvetu za nedávný nezdar svůj; zprávy docházející z Moravy, Rakous a Uher povzbuzovaly nespokojence české; nechtěli býti oklamáni za oddanost svou a uvěřiti, že by vděčnost došla horší odměny nežli odboj sousedů jejich. Proto když v měsíci lednu 1609 císař svolal sněm, kde by narovnány byly všecky kusy sporné, stavové dostavili se, pevně jsouce rozhodnuti, že nerozejdou se dříve, než dosáhnou úplného zadostučinění.
Zlý to následek špatné pověsti: stížnosti stavů českých neuvažují se příliš vážně a většina historiků vidí v nich jen záminku, ze které vysvítá záměr oligarchů založiti panství své a potlačiti katolíky. Přesvědčení nejsmělejší za našich dnů jest více méně ovládáno duchem století, a vítězové bělohorští jsouce v nemalých rozpacích nad krvavým vítězstvím svým, rádi by dokázali, že odpovědnost spadá na kacíře. Bohužel toto tvrzení neobstojí v zkoušce, a jisto jest, že požadavky stavů ve věci náboženské byly velmi oprávněné a nespokojenost jejich velmi odůvodněná.671.1
Nikdo nepopírá, že pochybné, ne-li docela domnělé jsou některé násilnosti, z nichž protestanté obviňovali protivníky své, ba připouštíme i, že ostatní měly důležitost jen prostřední, svědčíce spíš o vášních několika jednotlivců, než o všeobecném plánu pronásledovacím; ze studia událostí vysvítá, že šlechta na statcích svých požívala samostatnosti téměř úplné a že rozkazy Rudolfovy nejčastěji ve zmar přicházely úpadem meci královské. - Nicméně nelze pochybovati, že každým dnem jasněji vynikalo působení strany, kteráž osnovala reakci a která v prvním okamžiku vhodném by se odvážila opatření nejráznějších. Katolíci vytiskli již protivníky své z nejdůležitějších úřadů veřejných; vládnouce takto svrchovanou mocí obořili se nejprve na ony kacíře, kteří nebyli výslovně chráněni zákony a závazky královskými. V městech podkomoří královský Purkhart Točník z Křimic a sudí dvorský Mates Prekl z Preklsdorfu smělým výkladem práv dovedli z rad městských odstraniti všecky osoby, které byly v podezření, že jsou pikarty, bratry nebo kalvinisty, to jest v skutečnosti všecky ty, na něž nemohli spoléhati;671.2 ve většině měst královských, kde katolíci tvořili jen velmi slabou menšinu, správa přešla do rukou katolíků nebo nejmírnějších utraquistů. Příklad zemí sousedních ukazoval s dostatek, kam směřují tyto podniky: právě tak jednáno v Rakousích, právě tak Ferdinand postupoval ve Štyrsku, právě tak jesuité znovu dobyli Polska; až šlechta bude osamocena, snadno ji získají buď po dobrém nebo po zlém. Nejprostší opatrnost kázala stavům, aby přítrž učinili zlu, pokud byl ještě čas, kdyby ani svědomí neukládalo jim již za povinnost chrániti spoluobčanů svých proti ohavnému pronásledování.
Docela nespravedlivě obviňují se evangelíci, že tehdáž ukládali o zkázu strany katolické; třeba ji předvídali a těšili se z toho, a ani to nemůže jim býti vytýkáno - přece nemínili ani uspíšiti ji, ani způsobiti prostředky násilnými. Požadavkem jejich byla pouze svoboda náboženská; byli poučeni dlouhou a krutou zkušeností: "Víra jest dar boží, a nesluší knížatům, aby vkládali se do otázek víry." V těchto slovech přednesených Rudolfovi zahrnut jest program jejich. Zcela jiný duch než v roce 1575 oživuje stavy roku 1609; poznáváme tu převážný vliv Jednoty; stykem s bratřími lutherani znenáhla sprostili se předsudků svých a povznášejí se k idei snášelivosti.672.1 Proto události náhle stávají se zajímavými: v poslední chvíli kacíři čeští jsou opět tím, čím byli na počátku, obhájci práv svědomí, a věc jejich se spojuje se vzdělaností a pokrokem.
Zcela jasné jsou žádosti sněmu předložené Rudolfovi, jež po dlouhém vyjednávání byly s některými nepatrnými změnami schváleny majestatem roku 1609.
Konfesse r. 1575 bude vložena do desk zemských, to jest uznána zákonně; skutečná snášelivost, které stavové požívali od doby Maximilianovy, přestane býti dočasnou a odvolatelnou i zaručena bude ústavou a konečně pevně ustanovena. Všickni poddaní království, katolíci i protestanté, nechť přijímají pod jednou neb pod pod obojí způsobou, stejně budou chráněni zákonem, požívati týchž práv, a žádná z obou stran nesmí dopouštěti se násilí nebo výhrůžek. Šlechta i města mohou svobodně, bez překážek a nesnází stavěti kostely a školy na půdě své; žádny pán světského nebo duchovního stavu násilně nebo úkladně neuloží vyznání svého poddaným svým, a poddaní selští, kteří v osadě své nebudou míti kostel dle vůle své, budou moci svobodně obcovati bohoslužbám v kostelích sousedních. - Takto svoboda víry ustanovena jest pro šlechtu i města královská, svoboda svědomí pro všecky bez obmezení, bez ohrady. - Porovnání, jež učinili protestanté s katolíky na potvrzení a doplnění majestatu, sepsáno jest týmž duchem umírněným: obě strany podrobeny jsou týmž závazkům, opatření nejmoudřejší učiněna, aby zabráněno bylo novým sporům; každého překvapí, že v této smlouvě uložené vítěznou revolucí straně pyšné a nenáviděné, nenalézáme žádné stopy hněvu, žádné choutky odvetné.673.1
Mírnost evangelíků neupadala však v neopatrnost, proto žádali zárukou, aby jim vydána byla konsistoř a universita. Členové konsistoře ustanoveni budou od stavův: ona bude světiti a jmenovati faráře, bdíti nad zachováním kázně a čisté víry. Universita bude záviseti na sněmu, jejž zastupuje jistý počet defensorů, pečujících o vážnost a ochranu náboženství evangelického proti všelikému překvapení. Král takto vzdával se nejen všeliké moci nad církví a školou, ale defensoři vedle něho byli jakýmsi dozorným výborem a jako trvalými a zákonnými zástupci odboje. Že taková opatření byla potřebna, bylo vinou neobezřelých rádců, kteříž i této chvíle zamítali mír nabízený jim a neupouštěli od zamýšlené války občanské.
Žádosti stavův o konsistoř a universitu byly spravedlivé. Potlačení staré konsistoře utraquistické bylo důsledkem svolení roku 1567, kterým kompaktata přestala býti zákonem zemským. Utraquistů v přesném a dávném smyslu slova toho nebylo více, a poněvadž dvůr smělou přetvářkou se stavěl, jako by v konsistoři dolejší viděl zastoupení většiny rozkolníků, všickni, kdož od reformy požadovali něco jiného, než přijímání pod obojí způsobou, měli právo a povinnost, aby odhalili pravdu, zbavili se nebezpečného dvojsmyslu a vyrvali z rukou protivníků svých nástroj, který nejsmělejším podnikům jich dodával zdání zákonnosti. Ale potlačení staré konsistoře nestačilo jim; jako žádná společnost, ani církev neobstojí bez autority a bez pluků spořádaných; až posud četné sekty, různé a více ještě nejisté a vrátké učení, nedostatečná kázeň byly na škodu lutheranům; tento pořádek věcí nesměl trvati déle. Obnovením university mohlo dostati se jim duchovenstva vážného, vzdělaného, jehož jednostejné učení by znenáhla bylo zvítězilo nad velikým zmatkem dogmatickým a mravním, jímž trpěla země; nová konsistoř, požívající všeobecné důvěry a chráněná defensory, mohla povznésti kázeň, zadržeti přehmaty stavův a pod uznanou ochranou její kněží nabyli by znovu života ctihodného i úcty věřících. Evangelíci nepožadovali více než to, čeho vymáhala situace, následovali příkladu, jejž dávali jim sami jesuité, a protože na opak neupírali katolíkům svobodu spravovati se a říditi způsobem svým a že nechtěli podříditi všecky rozkolníky témuž vyznání, než předsevzali si jen odstraniti zřejmé nedostatky a učiniti konec nesnášelivému bezvládí, nevíme na jakém základě chování jejich mohlo by odsouzeno býti, leda dovolává li se kdo božského práva církve katolické. Jedinou chybou stavů českých bylo, že tak pozdě poznali pravdu, a i tehdáž ještě mnozí z nich nepouštěli se bez obmyslu na cestu volnou a plodnou, kam vedli je bratří.
Stavové shromáždili se v posledních dnech ledna 1609; teprve 21. července Budovec, vlastní to vůdce sněmu, vynikající vytrvalostí, výmluvností a moudrostí, mohl oznámiti stavům, že král defensorům jejich odevzdal majestát.674.1 Sluší "prvé, nežli by ten majestát od J. M. C. jim odvedený, přečten byl, aby přede všemi věcmi Pána Boha s ponížením se před tváří jeho chválili, že jest jejich pokorné modlitby uslyšeti a tomu dílu od nich začatému žehnati ráčil. Protož aby živě a horlivě k prokázání vděčnosti Pánu Bohu ty tři veršíčky zpívali: O chvaliž, duše, Pána z takové milosti atd. A po zpívání těch veršův všichni kleče se modlili."674.2 Radost zbožná a vážná, jakou v Praze způsobila první zpráva o ústupcích císařských, rozšířila se rychle po všem království; protestanté čeští konečně domohli se své veliké listiny. Výstřední katolíci byli všickni ustrnulí. Jesuité nařídili sobě v Praze modlení za čtyřicet hodin, "aby pán Bůh víru jejich římskou v celosti před tak škodlivým předsevzetím kacířů chrániti, je pak vyhladiti ráčil"; jeden z nejoblibenějších kazatelů jejich, pater Andreas, potvrzoval s kazatelny, "že v království českém s strany náboženství čím dále, tím vždycky hůřeji díti se počíná, a nákvasa kacířská den po dni vzrost a posilu svou béře".674.3 Po šest měsíců bojovali se zoufanlivou odhodlaností, aby krále odvrátili ode všeliké slabosti, a až do poslední chvíle doufali v úspěch; nic neospravedlňuje lépe chování evangelíků, než zuřivost náčelníků strany římské.
Arcibiskup Pražský a jesuité měli v okolí králově oddané služebníky, Martinice, Slavatu a zvláště Zdeňka z Lobkovic, za kteréhož "kancelář česká více se podobala nějaké kněžské konsistoři nežli kanceláři královské".675.1 Žádný důvod politický nebyl přístupen mužům, kteříž naproti úvahám světským stavěli nezlomné přesvědčení své. - Rudolf i v pomatenosti své zachoval si víru hlubokou, a vážné byly důvody předkládané mu od nejhorlivějších rádců jeho.
Síla stavů, pravili mu, není taková, jako smělost jejich, a nelhali. - Lid s radostí přijal majestat, ale nepřál si války, více touže po pokoji nežli po svobodě. V městech, ač na ně hlavně snášela se libovůle královská, moc královská požívala velmi velikého vlivu, a obyvatelstvo bylo městskými úřady dosti dlouho udržováno v jisté neutralitě; jestliže by odboj povstal, měšťané velice neradi by byli následovali vyšších stavů; když v rozhodné chvíli roznesla se pověst, že defensoři nechtí přijmouti narovnání nabídnuté od dvora, hned živé pohnutí jevilo se v Praze, a již následujícího dne defensoři upadli u velikou neoblíbenost. - Zda spojení lutheranů s bratřími bude dosti pevné a zdaž odolá dlouhým úradám a úkladům dobře nastrojeným? Vedle rozdílů náboženských stavové dělili se na tři velmi různé strany. Většina nemínila odpadnouti od Rudolfa, ale z nejpřednějších náčelníků někteří chtěli na trůn povolati Matiáše, jiní, kteří byli v nejdůvěrnějším styku s Kristianem Anhaltským a unií evangelickou, chtěli zvoliti knížete cizího. Kandidatem jejich po dlouhý čas byl kurfiřt saský; ale pobyt tohoto knížecího hýřila a pijana v Praze schladil úmysly jejich: však kdyby i jeho nebylo; hlásili se jiní uchazeči. Zda nebylo možná užiti řevnivosti této ku vítězství katolicismu ? Na sněmích počalo se pozorovati působení, příčin, které v Polsku vedly k liberum veto a ku konfederacím: byť i všickni šlechtici hlasovali, hlas chudého zemana nevážil tolik, jako hlas pána, který vynikal ohromným bohatstvím svým a tisíci poddanými; před hlasováním musilo proto předcházeti pravé vyjednávání, často velmi nesnadné: zda nebylo možná s malou obratností a důsledností zdržeti tento stroj složitý ?
Po několik měsíců fanatikům v radě královské podařilo se na uzdě držeti většinu stavů; chtěli přiměti je, aby spokojili se prohlášením jen ústním, doufajíce v nové vydání roku 1775. I kdyby stavové odhodlali se k otevřené válce, nelekali se jí. Vyslanec španělský Zuňiga, když přidával se k Lobkovicovi proti straně mírnější, představoval zajisté Rudolfovi možnost účinného spolku se Španělskem; v Německu strana katolická se hýbala, a vojenské přípravy veřejně dále konaly se v zemích sousedních. V Praze bylo plno nepokojných a podezřelých dobrodruhův, a arcikníže Leopold dychtil pomstiti se za nedávný nezdar svůj v Pasově. Bouřlivá a nekázaná vojenská moc stavů českých nezastaví rot vallonských a španělských, a dobytí Čech stane se počátkem války na vyhubení kacířství. O několik let později ukázalo se, že plán nebyl jen přeludem.
Lobkovic a přátelé jeho byli odhodláni k nejhoršímu. Nehnuli se od krále, zdržovali ho, kdykoli již již chtěl povoliti, znovu přiváděli otázky již vyřízené, opětovali sliby již učiněné. Protestanté projevili však, že rozhodnutí jejich jest určité: chopivše se prostředků revolučních, sjížděli se v Praze a konali sjezdy své přes zákazy císařovy, posílali posly k mocnostem cizím, nařizovali sbírání vojsk a zřizovali vládu povstaleckou: nicméně strana výstředních katolíků nejevila žádného pohnutí. Úmyslně dráždila protivníky své, hnala je ke krajním rozhodnutím, na příklad když před zraky stavů překvapených spíše, nežli rozhořčených obnovili rozkaz, kterým poručeno purkmistrům a konšelům všech tří měst Pražských, představeným všech cechův a všem mistrům a kollegiatům university Pražské účastniti se průvodu o slavnosti božího těla.676.1
V poslední chvíli mírnější rady nabyly převahy. Zajisté na neštěstí pro Čechy, neboť, byl-li krvavý konflikt nezbytný, vyhlídky povstalců roku 1609 by byly příznivější, nežli roku 1618. Okolnosti politiky evropské byly jim příznivé, a Jindřich IV., který po tak dlouhý čas připravoval se k válce proti Habsburkům, nebyl by ku porážce Čechů přihlížel tak lhostejně, jako rádcové mladého krále Ludvíka XIII. Soupeřství císaře a Matiáše mohlo býti snadno vykořistěno od povstalců. Konečně bylo svrchovanou neopatrností pro katolíky odvažovati se rozhodného boje s náčelníkem, jakým byl Rudolf II. Všickni, jichž rozum nebyl zaslepen fanatismem, soudili, že lépe jest nechati bouři minouti a zachovati se pro lepší budoucnost.
Ostatně všickni katolíci nebyli tak vášniví jako Martinic a Slavata a mnozí jsouce oddanější vlasti, nežli církvi, cítili bol v srdci svém při myšlence na hrůzy, jež by rozpoutala válka občanská. Petr Vok z Rosenberka psal ujci svému panu Volfovi Novohradskému z Kolovrat, "tuhému papeženci": "Však spolu jsme křesťané a pokřtěni jsouce ve jmeno nerozdílné blahoslavené Trojice rozdílné dary boží máme; avšak není zde v nás obojích dokonalosti žádné, ale té v nebi očekáváme. Sama pak láska Boha a bližního jest svazek dokonalosti. Jsme všickni Čechové, jsme krev jedni druhých; jednoho pána Boha, jednoho krále, jedno právo české máme; trpme raději Čechové sebe, než abychom potom jiné cizí a daleké národy trpěti musili, kteříž by nás všech mezi sebou trpěti nechtěli, ale usilovali by nás všecky trápiti a snad i ven ze země potomně vyhnati".677.1 O několik měsíců později Budovec ohlašuje úklady některých nepokojných a škodlivých osob duchovních a politických náboženství římského, "které jak J. M. C, tak všem i celému tomuto království a všem jeho pokojným šlechetným obyvatelům naprosto nic dobrého nepřejí a o nich neobmýšlejí, chtějíce snad skrze uvedení do něho nějaké cizí pomoci vojenské dotčené obyvatele nenadále potlačiti, sebe pak samé s náhončími svými statky jich zbohatiti a nade všecky jiné zdůstojniti." Těchto výstrah a těchto napomenutí nebylo oslyšáno: většina katolíkův opustila vůdce své, přijavši podmínky evangelíkův a ruku, kterou jim podávali.677.2
Nesmířliví Římané zrazeni byvše od vojínů svých, shledali brzo známky vlažnosti u vyslanců cizích; tito po nerozvážlivém nadšení prvních dnů posuzovali chladněji situaci a znajíce lépe všeobecný stav Evropy, za nebezpečné pokládali pouštěti se daleko. Konečně všeliká naděje roztrhnouti stavy neb unaviti úsilí jejich zmizela, jakmile většina jich upřímně se spojila s Budovcem. Rokování protahovalo se, pokud jednání vedli lutherani, kteří chtěli jednak krále překonati, jednak bratry oklamati. Vše změnilo se, jakmile tvrdošijnost dvoru rozhořčila nejmírnější a přesvědčila všecky rozkolníky, že k úspěchu proti nesmířitelným protivníkům třeba jest bojovníků nepředpojatých a nebojácných. Většina všecka skupila se kolem člena nejznamenitějšího, a od té doby vliv Budovcův nabyl úplné převahy až do chvíle, kdy konečně spořádány byly věci organisace. vztahující se k majestatu. Zjednav prohlášení svobody církve české, dal jí i kázeň a ústrojí.
Oceníme náležitě zásluhy Budovcovy, představíme-li si obraz sněmu a města v tomto roce osudném. Zavládlať plná krise revoluční, nebylo žádné moci řádné, zákony byly zastaveny. V městě hemžilo se vojákův - a jakých vojáků! - jedni přišli v průvodu pánů nebo najati byli od stavů, druzí tajně naverbováni od dvora. Každé chvíle udály se výtržnosti; zbrojnoši z ručnic svých stříleli na sochy kostelů, Španělové a Valloni kupili se kolem Raméa, čekajíce jen na znamení arciknížete Leopolda, aby vrhli se na město. Pověsti nejhroznější se roznášely; mysli vzrušené věřily zprávám nejpodivnějším. Zasedání sněmu přerušována udavačstvím, povykem a poplachem; několikrát stavové opouštějí síň zasedací, aby chopili se zbraně a postavili v šik válečný na náměstí Staroměstském; skoro každého dne dějí se prohlídky domovní; vypravováno, že klášter jesuitů přeplněn jest vojáky, že připraveny jsou pumy, domy protestantů vyletí do povětří a pod ssutinami svými pohřbí nebezpečné vůdce jejich. S kazatelen ozývaly se útoky a zuřivá kázaní; konsistoř utraquistická pozbývala posledních věřících svých, kněží měnili obřady a slavnosti, jiní přicházeli do sněmu naříkajíce na zlý čas, obviňujíce soky své a dávajíce se v ochranu zákona. Směs neboli lépe řečeno zmatek citů sobě odporujících a vášní zuřivých, způsobilý byl k revolucím, nejnižší pudy skrývaly se pod zvučnými slovy, nejvznešenější myšlenky pokládány za ohavné zločiny. Smělým i zbabělým jesuitům posmíváno se. A v hloubi tohoto hluku tajné vření lidu poplašeného tímto přerušením řádné moci, žíznícího po kořisti a krvi, tázajícího se, nenastala-li již doba vlády jeho, a pokoušejícího se o loupež a vraždu.
Budovec utišil vášně, zadržel lid, zastavil nepořádek a revoluci poměrně umírnil tím, že zachoval jí ráz pouze náboženský. Sněm byl velmi četný a bouřlivý; členové jeho často jsouce málo vzdělaní a jen nepatrní, přicházeli do shromáždění s tajným hněvem, jaký zmítal lidem; jeho prudkostí a vrátkostí ovládáni byli i oni: hotovi byli umříti za víru, a podléhali náhlému nerozumnému strachu; pohrouželi se v modlitby, a pohoršovali město svými prostopášnostmi; propukali v pláč při myšlence na vítězství pravdy, a schopni byli nejhanebnějšího odpadlictví. Mimo sněm pikle, tržení, řevnění propukající v prudké výjevy a netrpělivé snahy ctižádostivé. - Opatrností svou vyhnul se léčkám, moudrostí svou zmírnil hněv, poctivostí svou skrotil řevnivé prospěchy, pevností svou zdržel odpadlictví. Když dne 31. března stavové odepřeli poslušenství rozkazu královskému, kterým rozpouštěn sněm, obrátil se ke všem, "komukoli jeho spasení milé, kdo pečuje o královské a vší země této i jednoho každého dobré, kdo miluje svatou svornost, lásku a vzdělávání jedni druhých, kdo pamatuje na předků svých starých v božských věcech horlivost, věrnost a stálost"679.1 Láska k zemi rodné, snášelivost, víra, všecka duše Budovcova soustředila se tu a tento veliký vlastenec, který byl ještě větším křesťanem dovedl na chvíli odvrátiti osudné síly, které připravovaly pád protestantismu a království Českého. Zásluhou jeho dostalo se evangelíkům posledního a nejryzejšího vítězství. Dle výroku velkého dějepisce láska tentokrát byla mocnější, nežli nenávist, a zoufalé prosby Martinicovy, Lobkovicovy a Slavatovy nezabránily ústupu Rudolfovu.
Poslední měsíce roku 1609 vyplněny byli zřizováním nové církve české, jež potvrzena byla majestatem. I tu činnost Budovcova byla veliká a vynikající;679.2 nesnáze vznikly mezi bohoslovci lutheranskými a bratrskými; jeho důstojností a klidem přetrženy spory. Nová konsistoř skládala se ze šesti kněží lutheranských, tří bratří a tří členů university.679.3 Lutherani a bratří, ač úzce spojení, zachovali své zvláštní obyčeje, řády, vyznání, užívali plné svobody co do vzdělání a zřizování kněží svých. Spravedlnost těchto rozhodnutí přispěla k rozhodnutí více, než dlouhé porady: každá strana zachovala učení své, předsudky však mizely; spojenci sblíživše se výpočtem, poznávali se a počali se ctíti. Bratří, z počátku neustupní a poněkud svárliví, na příště byli uspokojeni: na ústupky odpovídali ústupky, upouštějíce od oněch obřadů svých, které budily pohoršení ostatního národa. Důležitá opatření byla předsevzata, aby universita znova se povznesla, aby zvýšen byl vliv její nad školami nižšími, zvelebena studia, zvětšen počet studujících.
Bohužel defensoři jinými starostmi záhy odvráceni byli od mírumilovných prací svých. "Když tedy ty všecky věci stavův pod obojí," praví Pavel Skála ze Zhoře, "byly na tak dobré a bezpečné míře i ujištěním náboženství jich postaveny; byla vůbec naděje pevná a neomylná, že žádný tak snadně se o to nepokusí, aby to, co jsou obojí stavové království Českého pod obojí i pod jednou společně na sněmu obecném ... s svým zdravým rozmyslem za právo ustanovili, i král jich jim toho všeho znamenitě potvrdil, rušiti, zřízením obecným pohrdnouti a tudy důstojnost královskou potupiti směl. Však s tím se vším přece našly se osoby, kteréž je stavy v té naději náramně zmýlily, a to přede všemi titíž, o nichž svrchu nejednou zmínka učiněna jest, totiž platní nástrojové jesuitští".680.1 Katolíci v skutku nespokojili se snášelivostí právě tak, jako Rudolf nemohl oželeti ztrát svých. Neuplynul ani rok, a obzor již zachmuřoval se novými mraky, a Čechy uvrženy byly v nové zmatky, které tentokrát vedly k neodvratné katastrofě.
Další: