|
- Denis | - Konec sam. české | - |
Leopold a žoldnéři pasovští. - Pád Rudolfův. - Vláda Matiášova; moc královská a stavové; čtyři žádosti stavů. - Pokračování reakce katolické. - Volba Ferdinanda II. - Znepokojení a rozhořčení strany protestantské; záměry a náčelníci její. - Sněm roku 1618. Převrat státní; defenestrace.
Poslední události zasadily nejtěžší ránu rozumu Rudolfovu. Tento ubohý král, jenž již po léta trápen byl temnými přízraky a který zavíral se v paláci svém, vyhýbaje se obřadům veřejným, odmítaje slyšení, nyní viděl několikrát síň svou osazenou houfy ozbrojenými; on, jenž nejmenším nezdarem uvrhován býval v tupou strnulost nebo napadán zuřivými záchvaty, nebyl více pánem jediného království, kteréž uniklo ctižádostivému bratru jeho. Několikrát za této krise zachvácen byl nemocí svou, a z každého nového návalu rozum jeho vycházel méně jasný a vůle jeho méně pevná. Z neúplných zpráv našich o této době nelze souditi bezpečně, kdy v tomto čase, od počátku bouře až do smrti své, svědomě chápal se vedení věcí svých, a pokud zodpovědnost přísluší rozumu jeho nebo pokud omluvy zasluhuje šílenství jeho. V těchto chvílích šílení probíhal zámkem; v noci zcela nahý s mečem v ruce vydával řev: slyšáno, jak rozzuřil se, že břicho jeho obrátilo se do zadu a hřbet do předu; konečně hledal útěchy v opilství: přílišným požíváním nápojů rychle seslabil se pokažený organism, a císař byl neodvratně vydán všelikým nápadům blouznivé obrazotvornosti své.
V těchto temných chvílích vynikala jediná upomínka, jediný hněv: nevzdával se moci, která mu byla vytržena, v srdci svém zachovával nesmířitelné zášti proti původcům zkázy své, přede vším proti Matiášovi. Ale neméně hněval se na protestanty české, poněkud z nábožnosti, hlavně však proto, že obmezením moci jeho odňali mu prostředky, aby mohl pomstiti se a bratru svému vyrvati ztracené země své. Protože soudnost jeho byla téměř docela zničena, byl vydán svým vášnivým citům na pospas; přál si spíše neštěstí nepřátel svých, nežli úspěchu vlastní věci své a bez rozpaků by byl obětoval obecné prospěchy náboženství, aby těšiti se mohl ze zkázy nepřátel svých. Za takých okolností byl vhodnou kořistí nejhorších dobrodruhů.
Z mužů, kteří až do poslední chvíle naléhali na císaře, aby nepodpisoval majestat, nejzarputilejší a nejprudší byl arcikníže Leopold. Tento ještě velice mladý princ obraně církve přinášel horlivost velice překotnou a prudkost nepokojnou. Jmenován byv biskupem Pasovským a Štrassburským dříve, než dosáhl vysvěcení, necítil se povolaným ke stavu kněžskému, a nepokojná ctižádost jeho nelekala se pohoršení, aby mohl vrátiti se životu světskému. Jako bratr jeho Ferdinand štyrský, i on byl vychován v ideách obmezené zbožnosti; ale kdežto fanatism staršího bratra jeho byl do jisté míry zdržován obezřelostí, jakou ukládala mu situace, mladší bratr, poněvadž rodem svým vzdálen byl trůnu, rozdmychoval různice a zaplétal události, z přesvědčení a povahy právě tak, jako z výpočtu. Myslil o sobě, že je schopen státi v čele státu, protože byl nespokojen podřízeným postavením svým, a cítil se způsobilým k největším podnikům, protože neviděl nebezpečí jejich. Jen panovník šílený a ministři nerozumní a nezkušení, ale záštím svým zaslepení mohli býti svedeni tímto bouřlivcem, aby stali se jeho společníky.
Jeho plán byl velmi jednoduchý. Německo ozývalo se všecko vřavou válečnou, všudy katolíci a protestanté stáli ve zbrani, hotovi jsouce udeřiti na sebe pro dědictví Klevské a Jülišské, a kdyby Jindřich IV. nebyl zavražděn, válka třicetiletá by byla již tehdáž vypukla. Leopold za všeobecného hnutí a zmatku zamýšlel sebrati po tichu vojsko, proniknouti nenadále do Čech a způsobiti tu odvolání majestatu a obnovení moci královské; posílen prvními úspěchy doufal, že vypudí Matiáše, a odměnou za služby jeho, že Rudolf ustanoví ho nástupcem svým.
Plány nejpodivnější vydaří se někdy, a odvážnost Leopoldova málem by byla se potkala s výsledkem. Přese všecky zprávy z různých stran docházející a přese všecky výstrahy Petra Voka z Rosenberka, který z pevného města svého Třeboně ohlašoval sbírání se vojska v Pasově a předvídal pravý cíl jeho, stavové čeští setrvávali v domnělé bezpečnosti. Když Leopold v čele dvanácti tisíců žoldnéřů překročil hranici (v lednu 1611), nebylo učiněno žádného opatření obranného; příliš pozdě byla nařízena hotovost zemská, vojáci scházeli se velice pomalu, několik set nováčků, kteří byli pohotově, bez kázně, bez důstojníků, bez znalosti umění válečného, téměř bez zbraně, ani hodinu by nebylo odolalo vojsku zkušenému. Vůdcové nedůvěřovali vojům svým, v řadách jejich bylo mnoho nespokojenců, kteří by rozptýlili se při první ráně a přešli k nepříteli. Některými osamělými skutky hrdinskými nevnuknut cit povinnosti lidu, jehož odvaha a vlastenectví dávno byly již vysíleny. Budějovice, Tábor otevřely brány své na první vyzvání. Znenáhla přibývalo přívrženců straně arciknížete. Páni katoličtí, kteří z počátku protivili se přepadu nerozvážnému a úskočnému, zmateni jsouce zprávami z jižních končin království, spokojovali se postavením vyčkávacím a lhostejnost jejich nebyla méně osudna, nežli zřejmá zrada Berků, Martinicův a Slavatů. Po nešťastné šarvátce část města Pražského na levém břehu Vltavy byla osazena od rot Leopoldových a zločinnou smlouvou vydán jim hrad královský. Přední náčelníci stavů byli nepřítomni neb uvězněni, tak že vedení sněmu dostalo se do rukou pletichářů nehodných. Arcikníže, jemuž s úspěchy přibývalo smělosti, svlekl roucho církevní a úředně ujal se velitelství nad vojskem nájezdným. Spiklenci svrhnuvše škrabošku, žádali za zrušení majestatu a ukládali o zavraždění předních pánů protestantských.
V poslední chvíli, kdy vše záleželo na rychlém výkonu, Rudolf upadl v obvyklou váhavost; nedostávalo se mu zmužilosti, aby vykonal zločin, jejž schválil. Hrozil Starému městu střelbou z děl, ale zatím vyjednával se stavy. Již tehdáž ztracena byla všeliká naděje v úspěch. Moci katolické, jichž vůdcové netázali se ani o radu, ani nedali jim zpráv, odpíraly pomoc svou i neschvalovaly podnik. Několik tisíc loupežníků nezdrží na dlouho obyvatelstvo několika milionů. Obyvatelé byli rozhořčeni pleny a ukrutnostmi žoldnéřů; Praha byla v plném odboji; lid maje mnichy v podezření, že jsou tajnými pomocníky Leopoldovými, vrhl se na kostely, bořil obrazy, přepadal kláštery, trýznil nebo vraždil řeholníky; na venkově probíhaly houfy potulné, které vraždily vojáky osamělé, zachycovaly posly a zajímaly dovozy. Nebezpeění to spojenci pro šlechtu, tito sedláci zoufalí, kteří s pány svými zacházeli právě tak, jako s cizinci! Cesty byly tak nejisté, že nikdo neodvažoval se vyjíti z města, zločiny agrarní se množily a zdálo se, že hrozí všeobecné povstání. Leopold postavení své pokládal za velmi nebezpečné uprostřed vzpoury, a dne a 11. března vojsko jeho opustilo Malou Stranu i dalo se na ústup skrze jižní Čechy, pronásledováno jsouc od vojska stavovského. Vítězové neodpustili Rudolfovi úskočnost jeho: císař pozbyl posledních přívrženců svých, a nyní konečně Matiáš ode všech stran byl volán do země.
Přepad Leopoldův zbudil největší pohnutí v celém Německu; zvláště veliká byla úzkost v zemích rakouských a uherských, o něž běželo zároveň. Proto se všech stran odpověděno hned na zoufalý křik Čechův, a Matiáš rychle sebral vojsko, aby vypudil nájezdníky z Prahy. Dříve než přitáhl, město bylo sice již zachráněno, ale zpráva o přípravách a příchodu jeho uspíšila ústup žoldnéřů. Vděčnost, naděje v pána rozumnějšího, potřeba ochránce, který by zdržel hrozící bezvládí, lehce potlačily poslední rozpaky některých sněmovníků. Nikdo neujímal se Rudolfa, protestanté byli rozhořčeni, a katolíci snadno přesvědčeni od vyslance španělského: opustili pána, který poškozoval je bez prospěchu, nechtíce pošetilým vzdorem odciziti sobě panovníka příštího. Císař nechtěl vzdáti se moci, odpíral až do poslední chvíle: i když podepsal odřeknutí své (11. srpna 1611), myšlenka pomsty ovládala šílenství jeho, a nejpodivnější záměry rodily se v mysli jeho. Ale smrt již dotkla se ho; dávno trpěl vodnatelností, když dostavil se zánět, zemřel dne 20. ledna 1612 a tiše pochován jest v hrobce, kdež odpočívali již Ferdinand I. a Maximilian II. ; od té doby žádný král český nebyl pohřben v Praze.
"Že pak tak letitému a tolik mnoho let v císařském a královském důstojenství dosti platně trvajícímu potentatu nebyl žádný zjevný pohřeb a pompa slavná jako otci a dědu jeho učiněn a držán, to bylo nejvíce v cestě, že jest stavům evangelickým jak v Říši, tak ovšem i v královstvích i zemích svých přílišně folkoval a proti vší vůli papežově a jesuitské ten slavný a věčně pochvaly hodný majestat na svobodné náboženství jich provozování jim dáti směl. S tím však se vším přece jest dosti vzácně a ozdobně v stálé a neumírající paměti všechněch pobožných srdcí pochován, a duše jeho do rukou a do slávy vykupitele svého se dostala".684.1
Jak neuvěřitelně rychle tvoří se pověsti! Mínění Skálovo v skutku není osamělé; ve vypravování většiny dějepisců protestantských Rudolf stává se obráncem a téměř mučenníkem za svobodu svědomí: neštěstí a utrpení ubohého šílence zastírají památku chyb jeho; náchylnost, jakou vždy osvědčoval Praze, a slabost, kterou posléze za vlády jeho ochromeno bylo všeliké úsilí strany reakcionářské, zastiňují upomínku na úmysly pronásledovací. Všeliká nejistota, všeliké úzkosti ustoupily nadšení způsobenému majestatem. Potom následují dni hrozné, válka občanská, potupa a nájezd, nelítostná restaurace katolická a s povzdechem vždy trpčím vzpomíná se na dobu poměrného klidu a mírného štěstí. Již za bouřlivého rokování roku 1609 sněm jevil pravý soucit s tímto panovníkem, k němuž byl připoután službami prokázanými a věrností osvědčenou; vášně i nejvíce rozpoutané zastavily se před trůnem, v hanopisech osoba králova ušetřena, a když Budovec odlišoval panovníka od škůdných fanatikův a na ně uvaloval všecku zodpovědnost za zatvrzelost jeho, zdrželivost řečníkova byla upřímná i politická. Ba i výpravu Leopoldovu obrazotvornost lidu vykládala ve prospěch krále! Chtěl prý odevzdáním dědictví svého mladému arciknížeti vzdáliti od trůnu nepřítele země české Ferdinanda; nevděk Čechů dotkl prý se srdce jeho: "Praho, nevděčná Praho, já jsem tebe slavnou učinil, ale ty nyní vyháníš mne, dobrodince svého. Pomsta boží přijdiž na tě a prokletí připadniž na tě i na celou českou zemi!" Svědkové prý slyšeli slova tato, a kronikář exilia,685.1 zastižený kletbou touto, smutně oznamuje vypravování jejich.
Historie, zavrhuje-li pověst, nesmí však ochotně věřiti všem obžalobám, jimiž Rudolf byl zahrnován: nikdy podivínský a vilný šílenec nebyl by se tak dlouho udržel na trůně za situace tak spletité a při tak zuřivých snahách ctižádostivých. Po první době, která byla čestná a mnohdy i stkvělá, Rudolf i v druhé části vlády své, ač již napadán byl šílenstvím, několikrát projevil rozum důslednější a vůli opravdovější, než se myslí obyčejně. Z chyb spáchaných některé byly téměř nevyhnutelné a mnohé původ svůj měly v spravedlivém hněvu, jejž vzbudila v něm hanebná zpronevěra bratra jeho. Na veliké neštěstí své ovládán byl neprovednými snahami ctižádostivými i stal se obětí nevyléčitelného odporu ducha a povahy své. V nestálém myšlení jeho zračila se jednota nebo - lépe řečeno - zápas obou kmenů, s nimiž byl spřízněn, a dvou dob historických, jimž náležel. Tradice španělské a německé zápasily o duší jeho. Ač byl katolík horlivý, zdědil přece po otci svém vedle netečnosti fysické a mravní jistou přirozenou mírnost, která protivila se krajním prostředkům, bez nichž nebylo možná potlačiti kacířství. Idee politické a náboženské, ve kterých byl vychován, zapovídaly mu všeliký upřímný smír s revolucí, který po stránce hmotné vedl by ke zkáze moci panovnické, a po stránce dogmatické k úplné roztržce s Římem; ale tuhý fanatism jeho lekal se přísných prostředků; sám nebyl tak krutý jako strana jeho. Touto dvojakostí ideí a citů vysvětlují se náhlé obraty jeho, střídavá přísnost, ústupky hned odvolávané a rovněž únava a hluboký zármutek jeho. Měl přesvědčení a záměry Ferdinanda II., ale i odevzdanou a lhostejnou snášelivost Maximiliana II. Jeho šílenství, jedno z nejtragičtějších v dějinách, nezdá se nám takto jen dědičným osudem, ale jakýmsi odříkáním duše obtížené přetěžkými závazky a zmítané povinnostmi sobě odporujícími. Toto šílenství bylo snad nejlepší stránkou jeho, a ono jediné umožňuje nám pochopiti pověst, která vychvaluje jeho dobré srdce a bystrý rozum.
Nikdo nebyl lepším obhájcem věci Rudolfovy u potomstva než jeho soupeř a nástupce; dokázal i nejpředpojatějším, že nesnáze, jichž dovoláváno se proti předešlému králi, nebyly jím způsobeny, a že Matiáš neměl nijakého práva obviňovati někoho ze slabosti a nedbalosti.
Nadšení, s jakým nový panovník přijat byl v Čechách, nepřečkalo ani korunování: nepřátelské strany stejně zuřivě stály proti sobě; ani katolíci nezapomínali na záměry své, ani protestanté na stížnosti a naděje své. Stavové vedli si pánovitě: čí zásluhou uchvatiteli dostalo se koruny? Jak projeví jim vděčnost svou, a kdyby i usmyslil si nedbati žádostí jejich, kde najde podporu? Uhři, Rakušané, Moravané, Čechové, Slezané, všickni čelili k témuž cíli, chtějíce na místo moci panovnické zavésti republiku oligarchickou, a Matiáš nebyl muž, který by v sobě nalezl síly, kterých marně hledal u jiných.
V době korunování svého za krále Českého byl u věku padesáti čtyř let, to jest dožil se stáří, kdy u většiny lidí zjevně ubývá činných schopností, a ty u něho nebyly nikdy vynikající. Tento panovník, který ctižádostí svou způsobil tolik tragických příhod, a jehož život byl tak pohnutý, v skutečnosti byl liknavec a bázlivec, a v posledních letech nemocí těžkou a více ještě dojmy duševními vyčerpána byla síla a otupena činnost jeho. Jednou z hlavních stížností jeho proti Rudolfovi bylo, že tento stále protivil se sňatku jeho; zbaviv se konečně bratra svého, přese všecky výstrahy biskupa Khlesla, který pozornost jeho hleděl obrátiti k věcem důležitějším, staral se přede vším o to, aby zřídil si život příjemný a milý. Před koncem r. 1611 pojal za manželku Annu, dceru strýce svého Ferdinanda Tyrolského, ženu ducha nehybného a omezeného: vedli dům stkvělý, pořádali slavnosti; Anna milovala dlouhé hostiny, Matiáš hudbu a zábavu; i oni sdíleli zálibu předchůdce svého pro díla umělecká, a z dědictví Rudolfova vážili si velice velkolepých sbírek jeho. Věci státní odkládali, a o blaho obecné nestarali se více, nežli ten, jejž připravili o trůn.
Úloha panovníků byla ovšem nevděčná. Vůkol nich stály strany rozpoutané, stavové číhali na první příležitost, aby odňali králi poslední a nepatrná práva jeho; a jaké zbývaly jim prostředky! Nebylo vojska, správa ještě počátečná a nepořádná, statky zastavené; jedinými důchody byly pomoci peněžité, velice skrovně svolované od sněmů. Matiáš zvolen byl za císaře německého: poslední to ironie osudu, který přízní svou jej zahrnoval jen proto, aby dokázal mu, jak jest lichá. Říše byla rozdělena na dva tábory nepřátelské, a žádná z obou stran nestarala se příliš o Matiáše.
Hlavním rozdílem mezi Matiášem a bratrem jeho bylo, že tento liboval si v samotě, onen pak rád ukazoval se světu a v soukromém jednání obratně užíval svůdného půvabu zděděného po Maximilianovi, a vážnosti, kterou moc královská požívala dosud po tolika porážkách. Ostatně byl jen poslušným vykonavatelem vůle biskupa Khlesla, pro nějž zřídil místo ředitele tajné rady, a jenž pod tímto skrovným názvem vykonával všecku moc prvního ministra.
Politika biskupova nebyla příliš šťastna. V Říši obmýšlel zaujmouti úkol prostředníka, třeba nechtěl v ničem ustoupiti od prospěchů katolických. Bezvládí bylo úplné, a knížata protestantští tvořili pravý stát ve státu. Khlesl chtěl sblížiti protivníky a překaziti kurfiřtům záměrv jejich tím, že by sdružil je kol nejvyššího náčelníka jejich k obecné válce proti Turkům. Myšlenka byla svůdná, ale nebyla ani nová, ani provedná. Stoupenci kurfiřta falckého nedocházeli na sněmy více než dříve; knížata katoličtí dostavovali se někdy ke sjezdům, které svolával císař, ba odhlasovali i pomoci peněžité; touto ochotou uspokojeno bylo lacino svědomí jejich, protože berně svolené nebyly odváděny. Činnost Khleslova měla však jeden účinek, ač ne ten, jehož biskup očekával: Španělé a spojenci jejich měli v podezření tůčky jeho a div že nevinili ho ze zrady a odpadlictví. Obyčejná nevážnost moci císařské, možno-li, vzrostla ještě. Knížata sbírali vojska, počínali války, zjednávali mír, netážíce se Matiaše, ani neoznamujíce mu toho. Nezdar byl tak křiklavý, neschopnost Khleslova tak zjevná, že v okolí králově počali ukládati o pád prvního ministra; kolem arciknížete Maximiliana skupila se strana rázná, která pracovala proti biskupovi a po případě i proti pánu jeho; hnutí podobné odboji, kterým oba povznesli se k moci. Strana ta měla svého kandidáta Ferdinanda štyrského, a již roku 1614 zahájila s dvorem španělským jednání, které skončilo zvolením Ferdinanda v Říši a křížovou výpravou proti protestantům.
Khlesl pokoušel se o smír v Německu méně z přesvědčení, nežli z potřeby, že nemohl jednati jinak. V zemích dědičných chopil se způsobu jednoduššího a odvážnějšího a hned dal se do práce, aby povznesl moc královskou: událostmi zajisté ukázalo se, jak oprávněna byla nedůvěra Čechů, že Matiáš žádostem jejich ještě méně jest nakloněn, než bratr jeho. A jak by bylo jinak? Působily tu tradice příliš dávné a potřeby situace přiliš mocné.
Pro Khlesla bylo to spíše otázkou cti nežli svědomí: tak jedině mohl ospravedlniti předešlé chování své. Jen že podnik byl nebezpečný: nestályť proti němu jen sněmy jednotlivých zemí oslabené a svým osamocením zastrašené, ale dva spolky úzce sloučené. Jednak trvala dále konfederace Rakušanův, Uhrův a Moravanů, jednak Čechové v době, kdy dosáhli majestatu roku 1609, vešli se Slezany v jednotu, kterou zavazovali se k vzájemné pomoci proti každému, kdo by porušoval práva jejich. Obě jednoty hleděly se sblížití: idea konfederace rakouské takto zrozovala se znovu v podobě feudalní. Královská moc, jež nedovedla odpírati požadavkům sněmův osamělých, neobstála by před koalicí stálou, jež by byla nepřekročitelnou hrází i nejslabším úchvatným choutkám jejím. Kdyby jednota různých zemí utvrdila se vedením stavů, zaniknutí katolicismu by bylo již jen otázkou času, a rodu Habsburskému by se dostalo osudu katolicismu, protože příliš byl účasten, aby upřímné narovnání bylo možné mezi ním a evangelíky.
Prvním úkolem Khleslovým bylo zabrániti tomuto sdružení sil nepřátelských, a sluší právem uznati, že snažil se o to svědomitě, Čechové byli nejurputnější ze všech protivníků ministrových. Matiáš nikdy neměl v zemi mnoho přívržencův a za krále byl přijat jen z nevyhnutelné potřeby; dávno již bouřili se velmi četní protivníci Habsburků ve šlechtě, a rozčilení posledních zápasů neutišilo se ještě, poněvadž katolíci tu byli, ne-li nejnebezpečnější, aspoň vyzývavější nežli kde jinde. Při zvolení svém za krále Matiáš zavázal se šetřiti všech svobod zemských, spolu i majestatu; ale vedle toho Čechové předložili mu čtyři nové žádosti: aby měli právo konati sjezdy krajské bez zvláštního povolení královského, aby mohli sbírati vojsko k obraně, kdykoli by uznali toho potřebu, aby Matiáš stvrdil konfederaci mezi stavy českými a slezskými zavřenou před vydáním majestatu od císaře Rudolfa a schválil podobnou smlouvu, kterou učinili s druhými zeměmi koruny české a se stavy uherskými a rakouskými; o něco později žádali ještě, aby obnovil a potvrdil tak zvané dědičné jednoty učiněné někdy od krále Jiřího s knížaty sousedními, zvláště s kurfiřtem saským. - Nepodivíme se tomu, že Mathiáš nechtěl za takovou cenu zakoupiti si korunu, jakkoli lačná byla ctižádost jeho, a ačkoli Rudolf nebyl ještě docela osamocený. Potlačení sjezdů krajských bylo snad nejopravdivějším úspěchem Ferdinanda I., a od té doby panovníci, jakkoli prožili mnoho chvil trapných, nikdy nesvolili k řádnému obnovení jich; tyto sjezdy krajské, kdež opposice by byla se organisovala, připravovala programy své a činné prostředky, byly by moci královské odňaly poslední zbraně obranné proti sněmům. Svolením, aby stavové mohli sbírati vojsko, moc panovnická schvalovala dále právo odboje a zároveň vydávala v ruce jejich moc výkonnou. Posléze konfederace jednotlivých zemí upoutávala na vždy budoucnost a potlačovala všelikou naději v obnovu moci panovnické. Za těchto okolností byl téměř zbytečný poslední požadavek Čechův, aby pod zakrytou formou mohli z knížat sousedních, zvláště saských, činiti rukojmí svobod svých, a dovoloval nespokojencům domáhati se prostřednictví cizího proti králi vlastnímu. Nebylo potřeba pomoci cizí proti moci panovnické jen dle jména trvající a tak pokleslé, že nepomyslila ani pustiti se do boje beznadějného.
Khlesl tentokrát upokojil sněm neurčitými sliby, a podrobné rokování bylo odloženo ku příštímu sněmování. Také on myslil, že čas jest nejlepší lékař, a v skutku postavení jeho bylo lepší. Když znovu jednalo se o věci, Matiáš nebyl již kandidátem, ale panovníkem, a každý prostředek radikální nabýval rázu revolučního a lekal bázlivce; později Rudolf byl mrtev, a jednotliví princové rodu Habsburského úředně uznali Matiáše za náčelníka svého; Khlesl obehráv stavy, chlubil se tím, zveličoval vítězství své a zneužil ho.
Žádné vážnější změny nebylo učiněno ve správě zemské, a přední úřady jako dříve byly skoro výlučně osazeny osobami, které posledních událostí nejvíce byly súčastněny a velmi neoblíbeny. Jediný protestant, hrabě Jindřich Matiáš Thurn, dostal se do tajné rady, ale jeho úřad purkrabský na Karlšteině byl jen tučnou sinekurou; Lobkovic a Martinic zachovali místa svá, Slavata došel povýšení. Správa oživena byla týmž duchem, jako před změnou vlády; jestliže listiny slavné nebyly zřejmě porušovány a jestliže první ministr, pokud možná, hleděl šetřiti písmene zákona, nebylo třeba velké předvídavosti, aby se poznal cíl, kam směřoval na dráze své. Zvláště dvě opatřemí byla význačná: předně nařízení jeho, aby členům nejvyššího soudu dostalo se názvu rad královských; prostá změna názvu, jíž těžko bylo odpírati; věru pýše mnohého soudce bylo snad tajně zalichoceno, a vzrostla tím příchylnost jeho ku panovníku. - Pronikneme-li však k jádru věci, v tomto nařízení neútočném shledáme úmysl sledovaný někdy od Ferdinanda I. a zanedbaný od nástupců jeho, totiž aby úředníci zemští, strážci to zřízení zemského a zástupci stavů přeměněni byli v úředníky královské. Ferdinand II, a nástupci jeho budou jen pokračovati na dráze, kterou Khlesl jim takto vyznačil, aby v provincii monarchie neobmezené proměnili království, jehož samospráva přese všecky ústrky až dosud byla jasně vyslovena.
Druhý prostředek byl smělejší. Roku 1612 Matiáš opustiv Prahu, usadil se ve Vídni. Čechové byli velice popuzeni přenesením archivův a úřadů do Vídně; neběželo o pouhé přesídlení knížecí, ale o změnu hlavního města. Nejvyšší kancléř, jenž musil vždy býti na blízku krále, usadil se ve Vídni, a království České, které po více než čtvrt století bylo sídlem správy ústřední, stalo se již jen zemí poddanou, jejíž osudy závisely na ministrech cizích a jí nepříznivých. Granvella rakouský, jakmile jednou vytrhl se z bezprostředního dozoru stavů českých, postoupil dále: všeliká slabost a nedbalost stavů českých přicházela mu vhod; pokoušel se, aby králi dostalo se práva jmenovati ze své plné moci členy nejvyšší rady, obmezoval pravomoc nejvyššího soudu a po tichu zaváděl zásadu odvolávati se ku králi; smlouva o konfederaci Čechů s Moravany nebyla úředně potvrzena přes výslovné závazky Matiášovy, a když na naléhání Moravanů dvůr konečně ji potvrdil, poznalo se, že několik předních článků bylo proměněno a že prvotní znění bylo porušeno tak, aby dána jí byla povaha prozatímní a odvolatelná. Konfederace Čechů se Slezany byla potvrzena; ale o druhých čtyřech článcích sněmem podaných nedocházelo žádného rozhodnutí; Matiáš odročil odpověď svou ku příštímu sněmu, ale tento sněm, ač Čechové neustále se ho dovolávali, nebyl stále svoláván. Khlesl raději vzdával se pomocí peněžitých, než by slyšel stížnosti stavů.
Politika Khleslova, čilejší v Čechách než v Německu, a na oko šťastnější, vedla nevyhnutelně ke srážce. Stavové nejmírnější pozbývali trpělivosti, a smutné předtuchy svíraly muže nejméně pessimistické. Žerotín předvídaje nové boje, vyzýval přátele své k vytrvalosti; "já sám," pravil, "odhodlán jsem umříti spíše nežli žíti ve vlasti zotročené."690.1 Bůh těžce vložil na nás ruku svou, psal dále, snad nalezneme lék, abychom zbavili se přílišného zla. - Ale po řídku bylo takových projevův odhodlaných; Žerotín neměl více důvěry svých let předešlých; zoškliviv si zarputilý odpor, pozbýval mysli pro tvrdošijnost, která mařila všeliké vítězství protestantů. Když neunavný Duplessis-Mornay žádal ho za pomoc: "Jsme téměř v témž postavení jako za Rudolfa ..., proto nemůžeme vám pomoci, poněvadž musíme sami sebe chrániti."
Jako kdyby nebylo dosti zmatků vnitřních, hrozila ještě válka s Portou. "Jsme ohroženi válkou," píše dále Žerotín, "válkou, které bojíme se, takže neustupnost, se kterou poslední císař chtěl ji vésti, dlužno pokládati za hlavní příčinu pádu jeho. Král žádá si války s Turky ku povznešení vážnosti své a ministři radí k ní z touhy po prospěchu soukromém." Khlesl a Liechtenštein, kteří za této doby požívali velké přízně Matiášovy, zamýšleli v skutku ujmouti se opět velikého záměru Rudolfova; chtěli Turkům odníti Sibiňsko pomocí peněžitou získanou od Španěl, papeže a kurfiřtů; vábila je nejen sláva rozšířiti hranice říše, ale zvláště příležitost utvořiti vojsko, které nebezpečnější jsouc nepřátelům vnitřním nežli vnějším, utišilo by všecky nespokojence. Jest vždy snadno nalézati rozsáhlé plány, však rozvaha jen tvoří státníky, ne obrazotvornost; rádcové Matiášovi nenalezli spojenců, ve které doufali: plán nebyl včasný a původce jeho neměl pověst světce.
Khlesl chtěl provésti svou a byv odmítnut v cizině, hleděl potřebných prostředků dosáhnouti od stavů; bylo by zajímavo, aby tito platili na vojáky sebrané proti nim. Ostatně záminky, pro které dosud otáleno bylo se svoláním sněmu českého, konečně zevšedněly, a det rozhodný, čím více zdržován, tím stával se jen hrozivějším. Svolán byl tudíž sněm český na měsíc leden roku 1614., ale poněvadž mor zuřil v Praze, sešel se v Budějovicích. Obyvatelstvo města toho bylo katolické, a stavové osamocení snad nebudou tak smělí. Vůdcové jich uvažovali, jak by se zachovali: Budějovice zdály se jim jakousi pastí; až dostanou je tam, přinutí je, aby vydali se na milost, a přimějí je, aby za dědice koruny uznali arciknížete Leopolda, hrdinu výpravy roku 1611. Vydali se tam přece: neodváží se toho, domnívali se o králi a ministru jeho; ale obavami těmi jen se rozhořčovali, a neobratnost Matiášova doháněla je k nejhoršímu. Císař přivedl s sebou generála Buquoye, který všeobecně byl vyhlašován za vůdce křižové výpravy proti kacířům: jesuité budějovičtí na počest generálovu pořádali slavnosti, představení dramatická, kde s jasností sice chvály hodnou, ale neopatrnou vykládali, co očekávají od něho. Proto když král žádal stavů českých, aby svolili peněžitou pomoc na válku proti Turkům, tito odmítli krátce: nedají halíře, pokud žádosti jejich nebudou vyřízeny. Však upustivše poněkud od tuhosti své, svolili něco peněz, když Matiáš slíbil, že na počátku příštího roku svolá sněm generalní, kde shromáždí se zástupcové jednotlivých zemí jeho a kde konečně rozhodnuto bude o čtyřech žádostech. - V jakém smyslu? O tom nebylo možno pochybovati vzhledem ku přípravám stavů. Zřídil výbor obranný, který zasedati měl v Praze, a kdyby třeba bylo, sebrati vojsko. Výstraha byla výslovná. Oba přední náčelníci oligarchie, Kolona z Felsu a Matiáš z Thurnu podali císaři spis, který byl téměř vypověděním války, a za jehož loyalními protestacemi špatně skrývala se smělost: jest holou pošetilostí, pravili, namáhati se tolik pro Sibiňsko, jež jest přiliš vzdáleno, aby na dlouho mohlo býti zachováno, a vše je ztraceno pro toho, kdož oddálí se "od milého otce" Dnnaje hlouběji do Uher; lépe jest trvati v pokoji, nežli sbírati vojsko; není ještě zapomennto výpravy žoldnéřů pasovských, a všeliké dobrodružné tažení mohlo by lehce Matiáše připraviti o všecky tři koruny.
Bylo by nesprávné domnění, že moci královské i po tolika nezdarech nezbývalo jiného vyhnutí, než bez odporu přijmouti výminky smlouvy obtížné. Moc nepřekoná se bez naděje v odvetu, leda nahradí-li se mocí jinou, a když nové zřízení obyvatelům podává dostatečné záruky bezpečnosti a blahobytu; však stavové nepoužili ani svého vítězství, částečně proto, že nevěřili daům příštím, a že boj podniknutý poutal pozornost jejich, nejvíce však proto, že pomýšleli spíše na zvláštní prospěchy své, nežli na blaho veřejné a měli více vášně nežli způsobilosti kn vládě; zničili moc královskou, ale nenahradili ji, a republika oligarchická, o jejíž založení se snažili, nebyla než vítězstvím bezvládí. Tím zaviněna byla vrátkost úspěchů jejich. Jak lehce Ferdinand I., dosednuv na trůn za okolností ne nepodobných přítomnému stavu, zabezpečil moc panovnickou a zřídil vládu svou na základech tak pevných, že jakkoli nedostateční byli nástupci jeho, ona udržela se jaksi sama sebou.
Restaurace podobná nebyla nemožná: vyžadovala jen vlastností stejných, ne-li znamenitějších, než byly Ferdinandovy; jestliže o ni pokoušely se ruce neobratné, propadla ponižujícímu nezdaru a ženouc stavy k nejhoršímu, nevyhnutelně uspíšila katastrofu. Khlesl a pomocníci jeho, majíce mysl živou a nadání jen prostřední, nedovedli než popuzovati protivníky své, kdežto nejistotou a nezkušeností jejich oslabována a v nevážnost uváděna moc. Nic nebylo podniknuto, aby zaveden byl opět pořádek a povznesen blahobyt těžce poškozený dlouhými zmatky. Aby od šlechty odvrácen byl stav městský, spravedlivě popuzený chováním jejím na posledních sněmích, bylo by postačovalo trochu spravedlnosti a několika ústupků ve věci náboženské; ale Khlesl byl neoblomný v této stránce, a idea snášelivosti v očích jeho byla velikým pohoršením. Lehce by bylo možná obdržeti pomoc sedláků proti pánům jejich: Hannewaldt, jeden z tajemníků Rudolfových, navrhoval již králi, aby chopil se svého úkolu ochranného nad utištěnými a chudými. Liechtenštein odporučoval velice důtklivě toto spojenství s obecným lidem; stavové nejsou dosti bezpečni, poddaní rychle by uposlechli vyzvání k odboji: bohužel plán přesahoval příliš prostřednost Matiášovu. Obě strany nepřátelské, oligarchická i královská, obmezenosti ducha a srdce závodily spolu až dokonce o nejvyšší prospěchy vlasti.
Náledky zpozdilé zpupnosti a neobratnosti ministrů brzo se zjevily. - Od smrti Rudolfovy všeohecný stav zhoršil se ještě. Nebylo peněz: koně pocházeli hlady ve stájích královských, řemení a sedla byla spravována provazy jako u sedláků, pažata byla rozedrána jako děti řemeslníků; na úvěr brány potřeby zámku, a kuchaři hádali se na trhu o zeleninu, kterou nechtěli jim dáti na dluh. O úvěr tisíce tolarů bylo potřebí dlouhého vyjednávání; platilo se 30-40% úroků; pohledávky koruny prodávány byly s 90% škody. Vyslanci neodjížděli nemajíce peněz, a úředníkům královským nevypláceno služné; nikdo nechtěl přijímati úřadů veřejných, a ti, kdo podržovali úřady, nevyřizovali věci nebo jednáním svým hleděli sobě jen vydírání a krádeže. Nikdo nevedl správu, ani nedohlížel na statky královské, a členové komory dvorské trávili čas svůj vycházkami nebo hostinami: kancelář posílala do zemí rozkazy sobě odporující. Královská rada byla samé pletichy. Dvě strany zápasily o důvěru císařovu. Khlesl, kterýž odpíral rozhodnutím násilným a přede vším přál si, aby udržel moc svou, byl obviňován ze zrady ode všech, kteří toužili po nástupnictví jeho. Strana vždy čilejší kupila se kolem knížete z Liechtenšteina, velice prudkého a ctižádostivého; včasné odpadnutí jeho velice prospělo Matiášovi; kníže zveličoval ještě zásluhy své a domáhal se odměny za ně. Výstřední katolíci podporovali ho ze záští proti Khleslovi a svými piklemi přes ministra čelili přímo na krále; úzce jsouce spojeni s vyslancem španělským, pomáhali na trůn Ferdinandu štyrskému, nutíce Matiáše, aby pojistil volbu jeho. Biskup Vídeňský jsa v neshodě s arciknížetem, protahoval věc, a vyhýbavé rady jeho líbily se pánu jeho, jenž nerad by byl odřekl se nejmenší částky moci své tak těžce nabyté. Ba neostýchali se ani líčiti těhotenství Annino, dary ke křtu došly již, když klam byl odhalen. Soupeřství Khleslovo s Lichtenšteinem podporováno jsouc zástupcem Filipa III. Zuňigou, bylo veřejně známo, a evangelíci doufali pevně, že z něho nabudou některého prospěchu.
Khlesl nejsa dosti pevný, byl aspoň svéhlavý; neupustil od myšlenky své podniknouti výpravu křížovou, a aby vyhnul se generálnímu sněmu, na němž podle slibu císařova přede vším mělo jednati se o čtyřech žádostech stavů českých, svolal do Lince sjezd, kteréhož účastnili se více méně řádně ustanoveni zástupci jednotlivých zemí habsburských. Byl to jakýsi říšský sněm rakouský nebo lépe řečeno shromáždění vynikajících stavův. Od nezdařilých pokusů Ferdinanda I, téměř zapomenuto bylo těchto velikých sjezdů společných; ale přese všecken odpor jednotlivců čas vykonával dílo své, a mezi různými zeměmi Habsburků tvořily se svazky prospěchu a náklonnosti. Pod jakou formou stane se jednota? Bude-li to monarchie absolutistická čili konfederace republik oligarchických? V zásadě aspoň nevzbuzovala odporu tak všeobecného; ba i Čechové, jejichž snahy separatistické byly vždy vroucí, nečinili žádné theoretické námitky proti těmto společným úradám (v srpnu 1614).
Khlesl vedl si obratně v těchto tůčkách kabinetních, i byl by výborným taktikem parlamentarním. Návrhy byly velmi důvtipně učiněny. Předložil stavům listiny, kterými nepopěrně prokázána byla zrada knížete sibiňského a ospravedlněno zakročení rakouské. Doufal v pomoc stavů rakouských, v zakročení arciknížat a Zuňigy, kteří přítomni byli rokování. Zástupci jsouce osamocení a svých zemí vzdálení budou poddajnější; náčelníci opposice se nedostavili. Biskup myslil, že dosáhne rozhodnutí v zásadě: shromáždění jednou takto zavázané neodepře pomocí peněžitých, jichž pro nedostatek času nebylo prý možná žádati na jednotlivých sněmích. Tyto zajisté budou si stěžovati, ale pozdě již; třeba nerady uznají skutek hotový a pro starost o výpravu proti mohamedanům nedostane se jim potřebného klidu mysli, aby hádali se o ústavní oprávněnost takového postupu.
Khlesl počet činil bez hostů svých. Vůdce opposice umírněné Žerotín vystihl záměry jeho, a poslové moravští přibyli s instrukcemi zcela přesnými. Na všeliké návrhy odpovídali, že pravomoc jejich jest obmezena; přišli prý jen vyslechnouti a přijmouti zprávy, ale zakázáno jim nějak se zavazovati, ježto pouze sněm má potřebnou moc svolovati ku pomocem peněžitým. Opatrného příkladu jich následovali zástupci druhých zemí; sjezd, od něhož biskup tolik očekával, byl jen shromážděním bez mandatu. Poslové, ač vyhrazovali si výslovně hlasování své, ostatně ministru ochotně projevili smýšlení své, a smýšlení to protivilo se docela nadějím, které vzkládal na ně. Uhři, jichž vlastenectví hleděl zbuditi, omlouvali knížete sibiňského a Portu: nepřáli si nikterak války, zvláště proto, že měli býti k ní přinuceni proti vůli své; druzí stavové neústupně setrvávali při smírném smýšlení svém. Sjezd rozešel se bez výsledku, a Khlesl byl konečně nucen svolati do Prahy sněm generalní, který působil mu tolik smrtelné úzkosti (v červnu 1615).
Sněm ten zavdal biskupovi příležitost k nenadálé odvetě. Nikdy věru, poznamenává zcela správně Chlumecký, nenaskytla se oligarchii doba vhodnější, aby doplnila a upevnila vítězství své: země požívaly plné samosprávy své politické i národní; nebylo žádné obmezující instituce centrální; v čele správy stáli jen domácí stavové; nebylo žádného cizího vojska v zemi; sídlem sněmů zůstávala Praha, "kromě níž není blaha" (extra quam non est salus).695.1 - Nikdy sněm ústavodárný neměl působiště snadnějšího. A co podnikl? Nic. - I muži nejméně prozíraví cítili tehdáž křehkost strany protestantské, která měla sice moc v rukou svých, ale nedovedla jí užiti. Od té doby Žerotín oddal se úplné zdrženlivosti, ustoupil ze života veřejného; poslední naděje jeho přišly na zmar: obracel se střídavě ku králi a ke stavům, však na obou stranách viděl jen zášti a malomoc.
Hlavním účelem sněmu bylo v užší konfederaci spojiti jednotlivé země Matiášovy a v jednu obrannou jednotu sloučiti protestanty rakouské, uherské a české; však jediným výsledkem jeho bylo, že odhalil všecky předsudky a řevnivosti. Uhři nedostavili se ke sněmu, Rakušané byli uraženi chováním Čechův, - a zodpovědnost toho částečně připadá snad dvoru, který s hůry obratně podněcoval pýchu jedněch a nedůtklivost druhých. V samých zemích koruny svatováclavské nebylo ani snadnější, ani upřímnější shody: Moravané, Slezané a Čechové činili sobě výčitky, obviňujíce se z úchvatů, svévole a zrady. Stěží podařilo se vypracovati velmi neúplný plán jednoty obranné, který však zůstal jen pokusem.
V Praze jako v Linci Khlesl řídil velmi obratně vyjednávání. Mírní katolíci poslušně následovali vedení jeho; protestanté nebyli příliš svorní: ministr rozněcoval spory, jitřil raněnou sebelásku. Majestat prospěl zvláště bratřím, kteří slavili jaksi vítězství své; otevřeny jim chrámy v Praze, získáno hojně přivrženců na velkou nevoli lutheranův.696.1 Ze stavů mnozí byli přesvědčeni o možnosti upřímné shody s Habsburky; cit monarchický ještě podnes tak vroucí v obyvatelstvu českém po tolikerém krutém sklamání, oddanost k dynastii, opravdovému to svazku ve státu tak různorodém, již tehda zapustila kořeny hluboké v duších; mnozí spokojujíce se již tím, čeho dosáhli, nežádali sobě více, než některým ústupkem usnadniti upřímný smír; většina odloučila se od vůdců svých v otázce o sjezdech krajských; po odchodu jich stavové svolili k značné pomoci peněžité.
Zmatek strany protestantské, ačkoli byl hlavně zásluhou biskupa Vídeňského, prospěl více sokům, jeho, nežli jemu samému. Bylo nevyhnutelným důsledkem situace, že pro muže umírněné nebylo tu místa. Stále přetřásána byla otázka o nástupnictví Matiášově. Císař neměl dětí, rychle stárnul: co stane se, zemře-li a neustanoví dědice? Byly veliké obavy, aby stavové rod Habsburský nezbavili trůnu. Ferdinand přiměl sice sněm, že uznal zásadu dědičnosti koruny; ale od roku 1547 mnoho se změnilo: Matiáš dosáhl moci své opravdovou volbou a zavázal se, že za živobytí svého nedá korunovati nástupce svého. A kdybychom i připustili, že stavové by se neodvážili prostředku tak radikalního, jako sesazení Habsburků, jak užili by moei své za mezivládí a v jaké nebezpečí by bylo vydáno náboženství katolické!
Přirozeným kandidatem dědictví Matiášova byl Ferdinand štyrský. Bratří královi Maximilian a Albrecht byli o málo mladší nežli on a bezdětní; bylo zbytečno na místo umírajícího stavěti nemocné a nevyhnutelno předejíti krise příliš blízké.697.1 Arcikníže Maximilian vřele ujal se věci Ferdinandovy a zjednal odstoupení Albrechtovo. Nesnáze povstaly se strany, odkud nejméně byly předvídány. Větev španělská nechtěla, aby promlčeny byly staré nároky její, a Filip III. pokládal okamžik za vhodný spojiti všechny državy Habsburské v rukou svých. Byl synem Anny, dcery Maximiliana II. i tvrdil, že právo jeho jest přednější, než nároky arciknížete Ferdinanda, jehož otec byl třetí syn Ferdinanda I. Důvody Filipa III. neměly žádné platnosti; - zřízení a obyčeje zemí, které chtěl přivtěliti k Španělsku, nezůstavují v té věci žádné pochybnosti; - myšlenka podříditi témuž panovníku Uhry a Španěly, Ameriku a Čechy, Italii a Rakousy byla nesmyslná, a úspěch plánu Filipova byl nemožný. Ctižádost jeho byla proto velmi nevčasná, ježto nemohl dojíti spojení všech katolíkův. aby překazil jmenování Ferdinandovo. Po několik let toto vření bránilo všeliké energické činnosti. Protestanté radovali se z toho, a Khlesl s Matiášem nehněvali se proto.
Dvůr Madridský však prohlédl skutečnost. Vyslanec Filipův v Praze don Baltazar Zuňiga upozorňoval jej na zlé následky chování jeho. Ferdinand zase, nejsa dostatečně znalý ústavního práva českého a uherského a maje vůli dosti nerozhodnou, pokud nešlo o věci náboženské, přál si velice, aby soupeř jeho za náhradu sebe větší odřekl se nároku svého. Přední rádce jeho Eggenberk dle přání Španělska zjednal smlouvu tajnou dne 31. ledna 1617: touto úmluvou právě tak zbytečnou jak obtížnou Filip vzdával se domnělých nároků svých a za náhradu přijímal Elsasy; nad to Ferdinand zavazoval se, až zvolen bude za císaře, že odevzdá jemu všecka léna odumřelá v Italii. Tato shoda odňala aspoň Khleslovi všelikou záminku k novým odkladům. Již roku 1616 dal slovo své Maximilianovi a na věčné spasení své slíbil, že Ferdinand stane se králem Českým do velkonoc. Velkonoce minuly, neděle, měsíce uplývaly, a závazek tento nebyl uskutečněn. Maximilian rozhořčen ohlásil mu, "že bude litovati všech průtahů těchto", pomýšlel již na převrat státní i chtěl ho zajmouti neb uvězniti. Kardinal - Khlesl dostal klobouk kardinalský roku 1616 - nedbal však toho. Po smlouvě lednové roku 1617 Zuňiga naléhal zároveň s Maximilianem, a kardinal opět slíbil uspíšiti rozhodnutí žádané. Tentokrát událostmi byl přinucen dostáti slovu svému. Matiáš roznemohl se těžce, až bylo o obáváno o život jeho. Katolíci zdvojnásobili tehdáž úsilí své, a kardinál se poddal, znepokojen jsa poněkud zodpovědností jemu hrozící. Okamžitě rozeslány byly listy královské, kterými svoláván sněm na den 5. června 1617, a když císař opět se pozdravil, již bylo pozdě ustoupiti.
Zda stavové přijmou kandidata navrženého ? Na první pohled zdálo se to pravdě velmi nepodobno. Stavové přicházeli velmi rozmrzeni. Matiáš zřejmě rušil přísahy své žádostí svou, aby přijali nástupce jeho, a osoba následníkova nemohla utišiti rozhořčení jejich. Ferdinand narodil se v Štyrském Hradci roku 1578; bylo mu tedy čtyřicet let. Byl malý, zavalitý, s dlouhým nosem, mdlýma očima, řídkým, bledě ryšavým vlasem. Vlas a vous nosil po španělsku, což nerušilo celkový výraz tváře, jenž svědčil o člověku dobrém nevelkého ducha. Měl všecky vlastnosti výborného faráře venkovského, bylť veselý, dobré mysli, obmezeného vědění, bázlivý a úzkostlivý. Tento panovník, jehož vláda je jednou z nejkrvavějších v dějinách, neměl ani kapku žluči; tento panovník, který na chvíli moc rodu svého povznesl na stupeň; jehož nikdy potom nedosáhli Habsburkové, neměl ctižádosti; tento císař, který málem by byl provedl to, co nezdařilo se Karlu V., neměl ani důmyslu ani záliby pro vysokou politiku. Jeho sílu a úspěch vysvětlíme si tím, že v něm moci docházela strana, která dávno již vyčkávala svou chvíli a sbírala prostředky k činnosti své; v rukou jejich výtečným nástrojem byl Ferdinand, jenž přesvědčen byl až k nadšení a mučennictví, a poslušen až k barbarství. Otec jeho Karel a matka Marie - dcera knížete bavorského Jindřicha V. - velice zbožní, a poněkud slabí, útěchu za nezdary své nalézali v tom, že v něm připravovali mstitele víry. Jesuité byli přáteli domu, rádci ve dnech zlých, po vůli své vychovali ducha příštího císaře. - "Věčné spasení dětí našich a štěstí jejich na tomto světě," pravil k Marii vyslanec císařský Khevenhüller, "závisí na vychování, jaké jim dáte; svěřte je jen lidem, kteří vnitř i vně jsou katolíky". První učitelé mladého arciknížete byli vybráni s úzkostlivou péčí; potom poslán byl do Ingolstadtu, "bašty víry". Měl tu znamenité učitele, kteří s vynikajícími ctnostmi a znamenitým nadáním spojovali nelítostné přesvědčení: Řehoře Valenského, "horlivého a učeného obrance neomylnosti papežské," Gretsera, který slul "kladivem" kacířův a který myšlení své a všeho tovaryšstva zahrnoval v známou větu: "Mluvíme-li o církvi, rozumíme tím papeže." Stavové vnitrorakouští lekali se, jaký pán se jim vychovává, druzí členové rodu Habsburského potřásali hlavou: zda panovníku přísluší takové vychování klášterní? Marie neustoupila; Ferdinand zůstal pět let v Ingolstadtě, oddán jsa téže neustálé a neodolatelné činnosti, a když vrátil se roku 1595 byl tím, čím zůstal pro všecken život svůj.
Jsa prostředního vzdělání, neznaje národů, nad nimiž mu bylo příště panovati, měl jen jednu jasnou představu, nevydávati v nebezpečí spásu duše své. Vypravuje se, že na pouti do Loreta učinil slib, raději zemříti, nežli dopustiti, aby církev byla ponížena; nezapomněl nikdy přísahy své; později vyslovil se, že raději chce míti království spuštěné než zatracené. Bylo stálou péčí jeho, aby neznepokojil svědomí svého, ale svědomí bývá rozdílné, jeho svědomí však nebylo svědomí panovníka, ale kostelníka. Každého dne dvě nebo tři hodiny věnoval modlitbě nebo zbožnému rozjímání, každý den počínal dlouhou modlitbou, potom přítomen býval dvěma mšem, do kostela přicházel opět odpoledne, určitý čas věnoval zpytování svědomí a dlouho modlíval se před spaním; v neděli a ve svátek slyšel dvě kázaní a jestliže v sobotu zdržel se na honbě, strhal několik koní, aby nezanedbal pobožnost panny Marie. Jeho zbožnost nebyla nijak oduševnělá: podobal se žáku bázlivému, kterýž obává se, že zapomněl na některou úlohu a zasluhuje trestu. Povahy jsa mírné, ctnostný bez boje, vedl život jednotvárný a pokojný uprostřed dětí svých, byl velmi něžný, laskavý k sluhům svým, jimž rád odpouštěl poklesky jich; okolo sebe rád viděl tváře spokojené, byl velmi štědrý, ba až marnotratný. Žádný panovník za doby jeho nebyl větším nehospodářem: kdyby bylo dobře užilo se konfiskací jím vyhlášených, byly by uhrazeny náklady válečné, a kdyby vojsku jeho správně byl žold vyplácen, snad byl by dosáhl vítězství; byly však promrhány. Z povinnosti hleděl čestně zastávati královský úřad svůj, však duch jeho nestačil úkolu tomu; byl by si přál štěstí poddaných svých a snažil se o to, bohužel duch jeho nebyl důsledný, ani prohlédavý. Velice pilně, ač bez záliby, opatřoval věci státní. Jedinými vášněmi jeho byla hudba a honba; za krisí nejtěžších trávíval na lovu dva dni v témdni. Ministrům svým dovolovali přicházeti k němu každé chvíle a vyrušovati ho i v oblíbeném zaměstnání, však samostatně nerozhodoval o ničem, ponechávaje vládu rádcům svým, jednak z bázlivosti, jednak z úzkostlivosti a pohodlnosti.
Poněkud přehnané je tvrzeni, že zpovědníci vládli ve jménu jeho: ovšem neodvažoval se žádného rozhodnutí vážného, aby neotázal se jich, není-li hříšné. Villery, který byl zpovědníkem jeho v letech 1597--1619, později Becain a Lamormain byli muži opatrní, hluboce proniklí pravidly tovaryšstva a rádi plnící úkol svůj; Lamormain vypravuje, že hrozil jednou císaři odepřením absoluce, jestliže by z důvodů lidských nechtěl učiniti opatření žádaného; byl to krajní pokus, jehož neodvažováno se téměř; aby vyhnuli se srážce, ustupovali raději ve věcech vedlejších, jisti jsouce poslušenstvím jeho i bez vyhrožování.
Učení jesuitův o kacířství nezměnilo se nikdy; nyní pokládali chvíli za vhodnou prohlásiti je jasněji: "Katolický vládce dopouští se hříchu, nechá-li kacířů bez trestu; více hřeší se mírností, nežli násilností. Svoboda náboženská odporuje vůli boží, a snášelivost jest příčinou všeho zla." V těchto několika větách obsaženo jest všecko učení vštípené Ferdinandovi za pobytu jeho v Ingolstadtě; jest vyvolencem nebes, ustanoveným, aby mír uvedl na zemi vyhlazením odbojníkův a bezbožníků. Po celý život jeho zpovědníci denně hudou mu tutéž píseň, vyličují mu povinnost jeho a kdyby váhal, ukazují peklo otevřené. Zachované výpisky z jakési příruční knihy zpovědníka panovníkova svědčí o tom, v jaké škole byl vychován: "Protože vládcové jsou Bohem ustanovení ochránci víry svaté a církve, zda přihlížel císař, aby církvi dostalo se opět práva jejího, a aby poddaní vzdávali úctu duchovenstvu, farářům a vyšším řádům? - Zda nezdržoval činnost svaté inquisice proti kacířům a odpadlíkům? Zda nezanedbával vykonávati její nálezy a poskytovati jí žádoucí ochrany? - Protože cílem života jest spása věčná, povinností panovníkovou jest vésti poddané své k dobrému životu, aby zasloužili si blaženost věčnou, a nařizovati věci potřebné k spasení". Idealem této vlády byl patriarchalní absolutism. Panovník ustanovený od Boha slyší sice přání poddaných, ale vůle jeho jest všemocná; svobody stavů jsou jen žalostným následkem roztržek náboženských. "V zemích, kde jest několik vyznání, odpovídal Ferdinand roku 1609 stavům štyrským, nevládne ani vzájemná důvěra, ani milost pána nebeského, ale nedůvěrou vždy vzrůstající rozmáhá se zkáza a porušuje blaho politické." - "Poddaní a manové" praví jinde, "mají vyznávati totéž náboženství, jako pán jejich."701.1 Z jaké záminky by potom vznikaly roztržky a k čemu by potřebí bylo ústavy ?
Za jeho neobmezenou poslušnost vůle boží, Bůh jaksi povinen jest držeti nad ním ruku ochranou. Ač povahy byl téméř plaché, vírou svou nabyl nezlomné důvěry a zmužilosti, která někdy stávala se až hrdinnou. Heslem jeho bylo: Legitime certantibus corona, koruna přísluší bojujícím za právo. Úspěchy prvních let svých byl potvrzen v mínění svém. Bez vážného odporu, bez krveprolití obnovil víru katolickou ve vnitrorakouských zemích svých, jež od dávna byly kacířstvím nakaženy: pro něho bylo to "znamením" a povzbuzením. - Lobkovicovi a Slavatovi konečně naskýtal se vládce dle srdce jejich.
Protestanté čeští znali jeho povahu,- vychování, program a minulost. Jakým poblouzením nebo jakou zbabělostí přijali ho za krále? Volba byla velmi dobře připravena; katolíci velmi obratně užili slibův i výhrůžek. - Vystřídalo se tolik obratů, dvůr povznesl se z tolika porážek; někteří z rozkolníků nedostavili se ke sněmu ze strachu, jiní neodvážili se hlasovati dle svědomí svého. Mezi stavy nebylo žádné shody; již na sněmu roku 1615 evangelíci byli rozděleni na dvě strany. Neznáme příčin, které způsobily tuto roztržku; ale pokud lze souditi dle jmen předních vůdců, zdá se, že mnozí lutherani nedůvěřovali straně radikalní a nesmířitelné, jejíž členové byli z největší části bratří, a klonili se k mírnosti, pracujíce o narovnání s Habsburky. Důvody práva historického působily na ně velmi mocně, a katolíci velmi úspěšně hájili stránku právní: stavové, namítali, panovníka jen přijímají, ale nevolí; příklad volby Matiášovy jest osamělý a bez pravní platnosti. Někteří byli přesvědčeni, mnozí tvářili se tak, vítajíce záminku, kterou by zakryli ústup svůj. Nejvyšší úředníci skoro všickni přáli Ferdinandovi, a rady jejich padaly na váhu ve stavu panském, kterýž obyčejně ovládal sněm; stav městský byl získán dosti lehce. Když přistoupilo se k hlasování, jen několik osamělých hlasů domáhalo se práva volebního pro stavy, a arcikníže štýrský téměř jednohlasně přijat byl za krále Českého.
"Chvála Panu bohu," pravil Ferdinand Slavatovi, "že toto korunování mé vykoná se bez ourážky svědomí mého." - Slavata pokrčil rameny: majestat císaře Rudolfa II. byl potvrzen, svoboda náboženská trvala dále. - Ferdinand k tomuto ústupku neodhodlal se bez nepokoje a bez úzkosti. - Ale byla to podmínka, bez níž nemohl býti korunován, a kdyby odmítl, zvolení jeho za císaře bylo nemožno. Čtyři jesuité otázaní o radu prohlásili, že Ferdinand bez nebezpečí pro spasení své nemohl by uděliti majestat, ale nedopustí se smrtelného hříchu přijetím skutku hotového; ostatně co platí slib vynucený?
Nový král bez odkladu dal se do díla; chtěl činiti pokání za bezděčnou vinu, která tížila svědomí jeho. Protestanté snili krásný sen roku 1609; byli z něho drsně vytrženi. Byli obviňováni, že popuzovali protivníky své a že nedovedli dáti příklad snášelivosti: není pochyby, že vítězství své slavili někdy s nemalou okázalostí. Zkoumáme-li však poněkud zevrubněji žaloby katolíků, poznáme brzo, že neměly opravdového podkladu a že domnělým popuzováním evangelíků nejčastěji bývalo pouhé vykonávání práv jejich. "Jestliže naši hřešili jednou," praví dějepisec Jednoty, "druzí hřešili desetkrát."
Vedením jesuitů dílo restaurace nebylo nikdy přerušeno, na nejvýše zdrženo chvílemi. V skutku hlavní články smlouvy z roku 1609 nebyly ani opravdu provedeny. Páni katoličtí přese všecky závazky své nutili poddané, aby chodili na mše a přijímali pod jednou. Majestat přiznával obyvatelům na statcích korunních právo zřizovati sobě kostely evangelické: Matiáš odevzdal duchovní správu na statcich svých arcibiskupu Pražskému Janu Loheliovi (1612-1622), který znenáhla odstranil všecky duchovní kacířské a nahradil je kněžími katolickými nebo spolehlivými utraquisty; někteří poddaní nechtíce se vzdáti víry své, musili prodati pozemky své nebo krutě byli vyhnáni a oprávněný hněv svůj šířili po všem království. Ani měšťanů nebylo více šetřeno, a na stížnosti defensorů Matiáš odpovídal, že na statcích svých chce míti tolik moci, kolik páni na panstvích svých.
Rozhořčení v zemi bylo již veliké, když horlivost strany výstřední roznítila se ještě více zvolením Ferdinandovým. Vypravuje se, že za obřadu korunovačního manželka nejvyššího kancléře, Polyxena z Lobkovic, rozená z Pernšteina, "žena nad míru vysokomyslná a Římanka tuhá, směla to před jistými osobami světle a neukrytě mluviti, že již nyní k tomu přichází a přicházeti bude, aby aneb papeženci evangelíkům, aneb evangelíkové papežencům na hlavy vsedli a zjezdili se."703.1 - Všecky strany cítily, že nastává chvíle rozhodná: evangelíci s úzkostí, katolíci s nadšením. Když nový král přijel na Moravu, jesuité olomoučtí ku přivitání jeho postavili velkolepou bránu vítěznou. Na ní viděti bylo erb rakouský a k němu s jedné strany lva českého a s druhé orlici moravskou na řetěze přivázané, pod nimi pak s otevřenýma očima spícího zajíce s nápisem: ADSVEVI, přivykl jsem, totiž otevřenýma očima spáti; "zjevně skrze to stavům se posmívajíce, že zaspali a tak se podmaniti dali ... Jakož pak že stavům ústy, papeži pak svému srdcem přísahal Ferdinand, hned se to brzo znáti dalo."703.2
Hned po volbě Ferdinandově rada královská předvolala několik nejznámějších členův oposice a trpké činila jim výčitky. O něco později hrabě Jindřich Matiáš Thurn, pravý vůdce strany revoluční, byl hmotně velmi těžce poškozen ironickým postoupením, kterým zbaven byl dobré sinekury.703.3 Pokynutí bylo jasné; panovník byl rozhodnut postupovati; tím hůře pro ty, kdo se mu stavěli v cestu.
A hned ozvaly se všecky hlasy a všecky síly katolické. Evangelíci byli zahrnováni potupami a urážkami, kněží jejich udáváni, knihy jejich zabavovány a zakazovány; majestat vyhlášen za smlouvu hanebnou a neplatnou. Protestantům odnímány chrámy a hřbitovy jejich, jestliže scházeli se po tají, obviňováni z úkladův, ohrožováni, vězněni a na svobodu propouštěni teprve, když odřekli se víry své. Odstraňováni byli z úřadů veřejných, a všecka místa vyhrazena odpadlíkům; přestupy byly zjednávány za peníze. Důchody duchovních zabavovány. Za nemanželské pokládány děti, jichž rodiče oddáni byli od kazatelů lutheranských. Sirotci, ba i děti rodičů ještě žijících byly unášeny a zavírány do kollejí jesuitských, kde svědomí jejich znásilňováno. Poddaní byli nuceni obcovati obřadům katolickým a přiznávati se, že touží po návratu k víře římské; když odpírali, byli vyhnáni neb uvězněni. Kněží všemi prostředky rozněcovali horlivost věřících svých, zavrhovali obvyklou snášelivost, jež znenáhla vnikala do života, nechtěli dáti rozřešení osadníkům, kteří přítomni byli křtům, svatbám nebo pohřbům kacířským, nedopouštěli manželství smíšených než výminečně a v případech s velikou opatrností ustanovených. Jesuita kázal v Praze, že lépe jest v domě míti čerta, nežli ženu lutheranskou: neboť ďáblové se vymítají, ale ne lutherani.
Tyto stížnosti, jež v dlouhém seznamu vyčítá apologie stavů,704.1 jsou celkem velmi spravedlivé. V téže době Slezané, kteří neměli zvláštní nenávisti k Habsburkům a kteří vzdáleností svou byli chráněni do jisté míry, vytýkají celých dvě stě tři a třicet článků, ve kterých majestat porušován byl na škodu jejich. Odpověď katolíků na apologii jest podobna přiznání. Vyhýbají se sporné věci, vyčítají některé násilnosti - ostatně téměř všecky spáchány byly teprve po povstání - zamítají vyšetřování, spokojují se výpovědmi všeobecnými: Žaloby povstalců jsou jen záminkou; nikde svoboda nebyla bohužel tak veliká jako v Čechách za vlády Matiášovy, kdy každý věřil, co se mu líbilo; zda J. M. Cís. nedovolila, aby v Praze, v hlavním městě jeho, před samým zrakem jeho vystaveny byly dva znamenité chrámy, kde protestanté konali bezbožné služby své? Zda pikarté neotevřeli ještě jeden? Zda několik jiných kostelů nebylo otevřeno v různých městech královských? Prohledněme jen seznam osob, které podepsaly apologii, nalezneme tu přísedící nejvyššího soudu, úředníky domu královského, konšely obecní. Podivnými psanci jsou tito úředníci!
Odpověď jest zvláštní. Slavata, jenž píše Paměti své, aby vyvrátil obžaloby učiněné proti němu od Thurna a vystěhovalců, zmiňuje se několikrát o privilegiích, jichž užívali: "In summa jak stavové království Českého tak vtělených zemí neměli příčiny v náboženství i v politických věcech větší svobody sobě žádati a přáti, nežli jakož jsou měli pod štastným kralováním Jich Mstí z slavného domu Rakouského ."704.2 Ostatně brání se proti pomluvám, jichž předmětem se stal spolu s Martinicem i tvrdí, že nečinil žádných úkladů zřízení zemskému. - V skutečnosti šermnje jen slovy. Když rokovalo se o přijetí majestátu, Slavata s přáteli svými odpíral jemu ze dvou hlavních důvodů, protože svědomí nedovoluje jim, aby otázky náboženské řešeny byly od shromáždění politických, a proto že "tím majestatem jiné scestné náboženství mimo katolické se approbiruje, konfirmuje a schvaluje."705.1 Zda změnilo se přesvědčení jejich od té doby? Kdož by odvážil se takového tvrzení? Když Ferdinand stvrzoval listinu z roku 1609, Slavata i muži, kteří vyhlašovali sebe za katolíky horlivé s největší péčí prohlásili, že oni sami necítí se tím zavázáni. "I věděti sluší," praví Slavata o sobě a Martinicovi, "že oni dva hrabata zdravě to při sobě uvažovali, že jedna každá vrchnost před Bohem a podle dobrého svědomí poddané své k tomu, co k spasení duší jich prospěšného a tělu nejužitečnějšího jest, vésti a přidržeti povinna jest, a tudy Pánu Bohu z vladařství svého počet dáti musí. Pročež oni pro ujití těžkého odpovídání před trůnem božím byli povinni, poddané své ke všemu tomu, což k vzdělání a rozšíření katolické víry (silně věříce, že v ní věčné spasení dosáhnou) sloužilo, podle nejvyšší možnosti vésti a přidržeti. Jakož pak, že jsou tak ve všech jiných obecních jednáních a radách vedle úřadu a povinností své pilností svou nic sjíti nedali, k tomu se dobrovolně přiznávali."705.2 Přiznání to dostačí. Jakým posledním zbytkem studu nebo jakým výpočtem popírali později své činy a myšlenky? Těžko jest sice vyzkoumati to, ale památce jejich špatně se zavděčuje, kdo výklady jejich přijímá doslovně. Pozdější chování jejich nelze opravdu jinak vysvětliti než nesmířlivým přesvědčením, a zda by nezasluhovali potupy muži, kteří tak krutě využitkovali vítězství, aby nebyli měli dost odvahy přáti si ho, a dosti víry připraviti je!
Odpovědi jejich - a třeba si to pamatovati! - jsou jen potud pravdivé, že horlivosti jejich nezdála se ještě kynouti odměna; svoboda náboženská nebyla ještě vážně porušena, a protestanty nebylo lehce zastrašiti, protože byli chráněni určitými privilegiemi svými, měli ohromnou většinu a důvěřovali v nové úspěchy své. Ale katolíci podrývali půdu, popírali v zásadě práva rozkolníkův, obmeznjíce je v skutku. Až do kdy protestantům bylo čekati? Jakým útiskem ospravedlňuje se revoluce ? Důvod, kterýž obyčejně se uvádí proti nim, je sofisma sevšednělé. V skutečnosti i přes zcela nepatrné hmotné ztráty své, byli na příště v postavení zákonné obrany, a v prostředcích, kterých užijí, musili přihlížeti jen k vlastnímu prospěchu svému. Události sic ukázaly, že osobní záští a ješitné pletichy měly značnou - snad převážnou - účast v odboji; však soukromé snahy ctižádostivé nebyly by strhly většinu stavů, kdyby tato nebyla ohrožena opravdovým spiknutím proti náboženství domácímu.
O tom nelze pochybovati. - Vedle Slavaty pikle dvoru prozrazovány i od jiných. Pavel Michna, sekretář královské kanceláře české a jeden z předních činitelů strany reakcionářské, ohlašoval, že defensoři pohnáni budou před soud: jen co Ferdinand ujme se vlády, Praha dostane stálou posádku vojenskou a pak nemine půl roku, "že všichni měšťané pod jednou býti musí; dále, že jest prý domu Rakouského snesení již takové, aby budoucně žádná jiná víra než pod jednou v zemích těchto trpína nebyla." - Jakub z Tepence, hejtman královského panství Mělnického, posmíval se, "když nový král dosedne, potom že musí všickni jednoho náboženství býti, a že bude mnoho Petrů." - K čemu král přísahu stavům učinil? - K námitce takové odpověděl Tepenec: "Když jest Ferdinand zemím dědičným podobné přísahy zdržeti nebyl povinen, že ani Čechům nebude." - Měšťan krumlovský přestěhoval se do Prahy, poněvadž pronásledován byl pro víru v obci své: "Neměl-li jste žádné jiné příčiny," zrážel ho jesuita jistý, "mohli jste dobře tam zůstati a do Prahy se nedávati, neb dříve než pět let mine, v Praze též tak bude." - Nejvyšší mincmistr, pan Vilém z Vřesovic, prorokoval, že Thurn, Šlik, Vilém starší z Lobkovic a "Kozí brádka" (Budovec) "svých prázdných makovic z Prahy domů neponesou."706.1
Zatím hlavní úsilí reakce katolické směřovalo proti městům. Podkomoří Purkhart Točník z Křimic nezachovával žádné míry; městské úřady, kteréž odvážily se některého odporu, obdržely přísná napomenutí: písař a přední radní Nového města pražského mistr Valentin Kochan z Prachové a primas žatecký Maximilian Hošťálek, kteří jménem stavu městského žádali na sněmu roku 1617, aby Ferdinand před přijetím za krále potvrdil majestat, byli sesazeni s úřadu a nahrazeni katolíky. - V Litoměřicích Točník žádal, aby právo městské uděleno bylo dvěma katolíkům, kteří výstřednostmi svými rušili od nějakého času již pokoj města; když konšelé odmítli, zahrnul je výčitkami a nadávkami, primasa a dvě osoby radní, mezi nimi mistra Pavla Stránského dal uvězniti a držel je v žaláři potud, až druzí ustoupili. Potom při první obnově rady jeden z obou měšťanů byl jmenován konšelem, ač neobdržel ani jediného hlasu od volencův a nevyhovoval podmínkám zákonným. - Podobně postupováno ve většině měst. Brzo ozývaly se ode všad nářky. Malostranští stěžovali si v květnu 1618, že hejtmanové královští zacházejí s nimi jako s poddanými svými: katolíkům uděluje se právo městské na pouhé poručení z kanceláře neb z komory aneb i jen na pouhé vzkázání, kdežto podobojí nemohou je obdržeti. Podobně že s nimi zachází i podkomoří. Když obnovoval radu, byly mu z obce voleny a přidány podle starobylého obyčeje a dobrého řádu jisté osoby za volence; avšak on jim opět obzvláštní neobyčejnou přísahu vydal, a ač oni "hodné, rozumné, způsobné, právu a městu užitečné a platné osoby" volili, on nicméně "jiné prosté, právních a jiných starých dobrých zvyklostí i jazyku českého nepovědomé, též psáti a čísti neumějící osoby", jenom když byly pod jednou, dosazoval. Tímto nestoudným nátlakem moc téměř ve všech městech přešla do rukou stoupenců dvoru: když defensoři roku 1618 svolali obecný sjezd, aby protestovali proti útokům na ně konaným, většina měst se nedostavila; některá zastrašena jsouce, dokonce oddělila se od stavů, prohlásivše, že "kromě císaře žádného jiného za krále, pána a defensora znáti nechtějí a nepotřebují". Když revoluce povstala, stav městský zachovával dlouho výčkávací neutralitu, jež vysvětluje se jednak nedůvěrou, kterou budila v něm šlechta, jednak strachem, který měli z podkomořího.
Se žádným městem nebylo zacházeno krutěji, než se stolicí království. Nařízení ode dne 4. listopadu 1617 rozšířilo pravomoc rychtářů královských tak, že potlačeny byly téměř všecky svobody obecní: příští rychtář měl ve všech shromážděních obce sedati "na předním místě, zkoumati a přehlížeti účty obecní; nic nemělo odtud býti v poradu vzato, aniž usneseno bez vědomí jeho, aniž jaké shromáždění rad nebo lidu státi se bez předchozího svolení jeho. - Jakým směrem vykonávati se bude činnost jejich? Nařízení samo nedopouštělo žádné pochybnosti. Článek XXVI. přikazoval rychtářům, aby všeliká nadání zádušní neobracela se na nic jiného, nežli na to, k čemu vlastně odkázána jsou, to jest, protože všecky takové odkazy pocházely z dob před reformací, měly vráceny býti náboženství katolickému. Byl to jakýsi "edikt restituční": po prvé v Čechách použito politiky, kterou Ferdinand o několik let později snažil se uložiti celému Německu. Pohnutí způsobené nařízením ode dne 4. listopadu, neutišilo se ještě, když nový dekret zapovídal uveřejňovati všeliké spisy náboženství protivné nebo vládě nepřátelské; nařízeno, aby všecky rukopisy k vytištění ustanovené, prve "do kanceláře české ukázány a pak odtud dovoleny byly."
Těmito kroky vyplňováno přání strany revoluční, jež odpadáním mírnějších byla velmi oslabena; úsilím dvoru přiváděni jí opět bázlivci a nerozhodní. Její vůdce nejčilejší byl tehdáž hrabě Jindřich Matiáš z Thurnu. Pocházeje ze slavného starého rodu, hrabě Matiáš nebyl ani Čech: jeho rod původu italského, teprve nedávno byl vstoupil mezi vyšší šlechtu českou; on sám skoro všecko mládí své ztrávil v Korutanech a nemluvil nikdy správně česky. Ve chvíli, kdy vše záleželo na sněmích a kdy sněmy závisely na výmluvnosti, bylo velikým nedostatkem pro náčelníka strany, že neznal dobře jazyk těch, které chtěl vésti, a čím zračí se lépe všeobecný úpadek země české nežli tím, že vlast Žižkova a Poděbradova musila svěřiti osudy své polovičnímu cizinci! Thurn, neznal nejen jazyk, ale ani potřeby, slabosti, přání, ducha země české, a jeho vlastenectví nedůtklivé nemělo ani jemnost a úzkostlivost Budovcovu, ani prozíravý nepokoj Žerotínův. Jakožto netrpělivý obhájce svobody náboženské nebyl ani ducha příliš zbožného, ani srdce příliš vznešeného; s tohoto hlediska mohl býti nejlepším vůdcem revoluce oligarchické, kde prospěchy hmotné splétaly se velmi úzce s upřímnými vášněmi a někdy je potlačovaly. Měl dosti smělosti, aby v nebezpečenství vydal život svůj pro svou víru a vlast, ale nemiloval jich tak něžně, aby hrozil se odvážlivosti a lekal myšlének krajních. Nebyl příliš bohatý, však velice ctižádostivý, toužil příliš po slávě a neostýchal se zakoupiti ji velikou zodpovědností; v době prostředních povah smělost, s jakou dral se ku předu, třeba nezjednala mu oblibu, způsobila mu velikou pověst, a v zemi, kde vlastnosti a ctnosti vojenské byly v žalostném úpadu, pamět několika výprav uherských a lehkost, s jakou přijímal velitelství, všeobecně doporučovaly ho za vůdce. Na neštěstí událostmi se ukázalo, že byl právě tak nedostatečný stratég, jako dobrodružný politik, a historie nemůže než přísně souditi muže, kterýž, ač nedostačoval k těžkému úkolu, přece odvážil se ho lehce.
Vedle Thurna, kterýž označován byl již za vrchního vůdce povstání, politické vedení na místě Budovce, který nestál v popředí událostí, dostalo se Václavu Vilému z Roupova. Mluvil a psal několika jazyky se vzácnou dokonalostí, takže vším byl ustanoven, aby vedl jednání s národy sousedními. Úřady, které dříve zastával znamenitě, byly příčinou, že nabyl vzácných vědomostí administrativních. Ostatně právě tak jako Thurn ani on nebyl mužem vynikajícím a jestliže nelekal se skutku nebezpečného, zmužilost jeho nebyla prosta náhlých slabostí: projevil to roku 1617, když neodvážil se odepříti hlasu svého Ferdinandovi, ač před tím hájil zásadu svobodné volby krále.
Po několik let Thurn, Roupa, Budovec a jich společníci připravovali povstání a byli ve stycích s protestanty cizími. Roku 1612 Thurn pravil jednateli saskému, že stavové stále oklamávaní a ohrožovaní, vyčkávají již jen podnětu, aby se zbavili nenáviděného pána. Vyslanec kurfiřta saského psal, že šíří se myšlénka voliti za krále Jakuba I. Král anglický, který dosti neobratně ujal se úkolu Jindřicha IV. v čele strany protestantské, netoužil sice po koruně české, ale vřele odporučoval kandidaturu kurfiřta falckého. Zástupci mocí katolických věděli o těchto úkladech a Zuňiga zprávu dával dvoru madridskému, že Čechové a Uhři chtějí odtrhnouti se od domu Rakouského. Václav Vilém z Roupova byl ve styku přátelském s kurfiřtem falckým Fridrichem V. Přijetí Ferdinanda za krále potlačilo poslední úzkostlivost vůdcův, a chování ministrů zjednalo jim hojně přívrženců. Čekali jen na hlučnou záminku i nepochybovali, že v zemi, kde vášně byly rozpoutány, nebudou ždáti dlouho.
Jedním z nejspornějších článků majestatu císaře Rudolfa II. bylo postavení rozkolníků na statcích duchovních. Listina z roku 1609 přiznávala šlechticům a obyvatelům měst královských právo stavěti si kostely; porovnání učiněné mezi stavy protestantskými a katolickými, které bylo jako dodatkem majestatu a které vloženo byvši do desk zemských, mělo moc zákona, vyhradilo totéž právo obyvatelům statků královských; v předběžném vyjednávání evangelíci vykládali, že pode jménem statků královských rozumějí také statky duchovní, které dle obyčeje zemského pokládány byly za závislé přímo na koruně.710.1 Úmysl protestantů nebyl pochybný, a právo jejich není téměř více popíráno;710.2 na jevě však jest, že učinili velikou chybu tím, že do smlouvy nevložili článek určitější.
V době, kdy všeobecná byla snaha o povznesení víry katolické po všem království, jak by arcibiskup mohl lhostejně přihlížeti ku vítězství kacířstva na bezprostředních statcích svých ? Spor počal pro dvě městečka německá, položená blízko hranice zemské, Broumov a Hrob. Broumov, který náležel opatství benediktinskému, svářil se od dávna s opatem svým Volfgangem Selendrem, jedním z nejzuřivějších bojovníků kurie. Po vítězství protestantů obec povolala duchovního evangelického a vydala mu kostel městský; porušení práv patronatních bylo křiklavé, a když obyvatelé na stížnosti opatovy byli přinuceni navrátiti kostel, defensoři nezakročili; rozkolníci počali tehdáž stavěti si chrám, jenž přes nové, tehdáž méně odůvodněné protestace Selenderovy vysvěcen byl roku 1612. Opat zakázal jim konati v něm služby boží a dostal výslovné nařízení rady královské; obyvatelé však nedbali toho a defensoři ujali se pře jejich. Věc protahovala se; několikráte novými mandaty přikazováno zavříti chrám; nebylo jich vykonáno. Když roku 1617 Matiáš vracel se do Vídně, předvolal v Pardubicích zástupce obyvatelstva, přísně vytýkal jim neposlušnost jejich a hrozil jim vší přísností, neupustí-li od odporu svého; vyzval je, aby klíče chrámu odevzdali opatu a list svědomí od něho vydaný aby předložili místodržícím v Praze. Obyvatelé neposlechli jako dříve, a když do města přibyla komise královská, chopili se zbraně i vypukla vzpoura. Královští komisaři odjeli bez pořízení (v březnu 1618). Osm předních měšťanův obeslaných do Prahy, vrženo bylo do vězení; obec však neustoupila.
Tato příhoda způsobila dosti živé pohnutí v zemi: - události hrobské potkaly se s ohlasem zcela jiným nejen v Čechách, ale po vší Evropě. Městečko Hrob při hranici saské chtělo míti také svůj kostel protestantský: arcibiskup dal jej zavříti (1614), ačkoli práva jeho k městu byla pochybná; nespokojil se jen tím, že protestantům zakázal konání služeb jejich: křiklavějším porušením zákona zapovídal jim choditi do chrámův okolních a trestal osoby vzpouzející se; úředník jeho dr. Ponzon hrozbami a týráním hleděl poddaný lid sobě svěřený přivésti k víře římské: arcibiskup, aby nikdo nemohl pochybovati o úmyslech jeho, rozkázal konečně zbořiti kostel protestantský; ve třech dnech byl srovnán s zemí (11.-13. prosince 1617). Provokace byla zřejmá, výkřik hněvu rozlehl se zemí a pohnutím zachváceno všecko Německo.
Defensoři užívajíce privilegia povoleného jím majestatem, svolali do Prahy sjezd protestantský (5. března 1618); Thurn přednesl stížnosti evangelíkův, a shromáždění poslalo žádost císaři, dožadujíc se spravedlnosti; zároveň domáhalo se zakročení druhých zemí korunních; sjezd chápal se takto opět konfederace, která tak nešťastně zmařena byla roku 1615; potom odročil se k měsíci květnu, aby vyslechl odpověď panovníkovu. - Matiáš přijal velmi nelibě stížnosti kacířův a nejen odepřel jim všeliké zadostučinění, ale přísně zakázal i všeliké nové shromáždění a vší váhou hněvu svého hrozil těm, kdo by neuposlechli rozkazů jeho.
Císař dříve než odejel do Vídně, ustanovil v Praze místodržitelstvo, ve kterém zasedali nejnenáviděnější náčelníci reakce a mezi nimi Martinic a Slavata; strana evangelická uražena jsouc odpovědí Matiášovou, s větší nebo menší jistotou obviňovala místodržící; že ji sepsali, a neoblíbenost jejich tím jen vzrostla. Ačkoli věc nezdá se pravděpodobnou, dnes jest dokázáno, že list byl opravdu složen ve Vídni a že byl dílem Khleslovým. Dvůr byl jaksi opojen úspěchy svými. Byla tu strana velmi mocná nelekající se srážky; první ministr ustupuje všeobecnému proudu, nebo snad v naději, že dosáhne přízně Ferdinandovy, tentokráte vyslovil se pro násilná rozhodnutí: "Liška ustupuje lvu", pravil. Tato pevnost nepotrvala však dlouho. Defensoři projevili pevný záměr neupustiti od sjezdu svolaného na měsíc květen; čím více přiostřovala se oposice jejich, tím víc ustupoval Khlesl, a jestliže nepovolil již i samé rokování, řeč jeho nebyla již tak kategorická, a na místo hrozeb nastoupilo napomínání. Bylo příliš pozdě, a tímto ústupem rozmnožená jen smělost protestantův.
Ostatně tehdáž právě stavové protestantští byli velice rozhořčeni pokusy dvoru, aby odtržen byl od nich stav městský a aby oživen byl starý utraquism. V Praze mezi osobami světskými i duchovními bylo ještě dosti lidí, kteří jen proti vůli své přiznávali se ku konfesi evangelické, a kteří litovali starého náboženství národního se slavnými obřady jeho; sekretář královské kanceláře Pavel Michna spojil se s několika nespokojenci a přiměl je k tomu, že podepsali žádost k císaři, aby obnoveny byly obřady utraquistické. Jeden ze společníků jeho, farář u svatého Mikuláše na Starém městě pražském, na bílou sobotu konal slavné processí a konšelům, kteří se ho účastnili, kancléř poslal listy, děkuje jim z toho a ujišťuje jich císařskou přízní a milostí. Hnutí mohlo se státi nebezpečným: náčelníci odboje však nepopřáli mu času k rozvoji.
Vůdcové shromáždili se v Praze dne 18. května i složili jisté prohlášení, které poslali farářům městským a které následující neděli ve všech kostelích čteno bylo s kazatelen. - Dne 21. května zahájen býl sjezd protestantský; přese všecky hrozby a úsilí místodržitelů byl četněji obeslán nežli předešlý; šest měst bylo tu zastoupeno. Po modlitbách a písních přečten byl list královský složený slovy velmi mírnými, ale popírajícími zákonitost shromáždění. V následující schůzi stavové usnesli se jíti k místodržitelům a podati jim odpověď svou. - Není-li to neopatrné? Mluvilo se o úkladech; posádka prý sesílena; což kdyby zavřeny byly brány hradní za stavy a tito uvězněni! - Žádáno na místodržících, aby stavové mohli dostaviti se ve zbrani. - "A co" zvolal nejvyšší purkrabí, "pana hrabě z Thurnu, abychom jíti dáti měli, našeho nejmilejšího ujce a švakříčka? Uchovejž toho milý Pán bůh!" - A bez nesnází udělil žádané svolení.
Thurn a přátelé jeho byli již tehdáž odhodláni k odboji; okamžik zdál se jim konečně vhodný, aby vykonali záměr dávno již zamýšlený, a vyvrátili v Čechách dynastii Habsburskou; k tomu musili stavy mocí přinutiti a překaziti všeliký pokus o opětný smír. Dne 22. května ve schůzce konané v domě Albrechta ze Smiřic712.1 Václav Vilém z Roupova, Kolonna z Felsu a Thurn ustanovili se vydati na smrt nejnenáviděnější protivníky své, mezi jinými Martinice a Slavatu. Druhého dne hrabě Jachym Ondřej Šlik vzav stranou posly Slánské "Víte o tom dobře", pravil jim, "že nás jednuškové o majestat připraviti chtějí, kterého jsme z milosti boží dosti těžce dosáhli, ale k tomu s pomocí boží přijíti nedopustíme. Dnes uslyšíte a uhlídáte hrozné a neslýchané věci, kteréž jste jak živi ani předkové vaši i naši neviděli a neslyšeli, a které se straně pod jednou líbiti nebudou. Nebo páni stavové o to se, aby majestat v své podstatě a celosti zůstati mohl, upřímně zasaditi a k rušitelům jeho podle spravedlnosti se zachovati chtějí ... Slezáci jsou na hotově a ti, bude-li toho potřeba, mezí našich chrániti budou." Některé jiné osoby byly zasvěceny v spiknutí; Budovec je schválil. Záměry spiklenců pronikaly na veřejnost; v městě bylo plno vřavy; židé a katolíci zavírali krámy své, lid tlačil se v ulicích hotov jsa k vzpouře a vyčkávaje jen znamení, aby vrhl se na kláštery a domy jesuitů.
Dne 23. května 1618 kolem deváté hodiny ranní stavové šli městem ubírajíce se na hrad; všichni byli ozbrojeni, většina provázena čeledí brannou. Bez překážky otevřeny jim brány hradské, i odebrali se nejprv do síně sněmovní, aby tam vyslechli čtení protestace, která měla býti odevzdána místodržícím; byla velmi stručná, v několika větách připomínala, že jedinou příčinou předešlého sjezdu jsou křivdy, jimž byli vydáni; úmysly jejich očerňovány u krále; oni sami obviňováni ze spiknutí; sjezdy jejich měly býti zakázány a stavové zastrašeni tím, že by se sáhlo na některé osoby; "však k tomu bůhdá nepřijde, a na ně stavové toho nedopustíme. Neb my všickni summou za jednoho stojíme a jeden za všecky. Což aby se nestalo, o to se s svými životy a hrdly podle nejvyšší možnosti zasaditi a do nejposlednějšího přemožení přičiniti chceme". Spis konečně dotazoval se přímo místodržících: "poněvadž skrze jejich ruce taková poručení procházela a J. M. C. rady a v tomto království místodržící jsou, také-li jsou k takovým věcem těžkým a nebezpečným na záhubu pánův stavův pod obojí radili a jim povolovali, an měli ku pokoji spíšeji nežli k rozbroji podle svých povinností raditi, aby se v tom zjevně pronesli".
Mysli byly již velmi rozníceny, když dostavilo se několik měšťanů Starého města pražského. Na Novém městě protestanté přes odpor některých konšelů snadno dosáhli většiny, a obec přistoupila ke stavům; ale na Starém městě rázností purkmistra a vlažností rady městské zmařeny plány rozhodnějších protestantských měšťanů;714.1 pochybujíce o výsledku hlasování, opustili síň radní a odebrali se na hrad, kde vypravovali, že královský rychtář zavírá konšely, kteří chtěli brániti svobody náboženské. Pod dojmem těchto pověstí stavové vnikli do síně, kdež očekávali jich místodržící.714.2
Hrad Pražský neměl tehdáž té podoby, jaké nabyl přestavbami XVII. a XVIII. století. Počat byv od Karla IV. dle vzoru Louvru, byl velmi ozdoben od Vladislava II., za jehož vlády vystavena byla síň stavovská, která ještě dnes budí obdiv všech cestovatelů jakožto jeden z nejznamenitějších památníků renaissančního umění v Čechách. Výše jsou síně a světnice, které byly kancelářemi úřadů zemských, a mezi nimi byla síň prostřední velkosti třemi okny osvětlená; byla to poradní síň místodržících. Hradčany na levém břehu Vltavy zvedají se na dosti příkrém pahoru, jenž trůní nad městem, a okna poradní síně, odkud otvírá se překrásná vyhlídka, hledí ku příkopu velmi hlubokému.
Z desíti místodržících přišli toliko čtyři, nejvyšší purkrabí pan Adam ze Šternberka, purkrabí Karlšteinský Jaroslav Bořita z Martinic, nejvyšší sudí Vilém Slavata z Chlumu a Košumberku a převor řádu Maltského Děpolt z Lobkovic. Většina jich, byvši tajně zpravena o záměrech Thurnových, pokládala za dobré ukrýti se; sekretář královský Pavel Michna, pravý náčelník spiknutí, znaje dobře nenávist, kterou vzbuzoval, uprchl; Martinic a Slavata, ač i jim dostalo se výstrah, nemínili jich dbáti.
Místodržící vyslechše přednesení stavů, žádali za propůjčení spisu, aby jej mohli pohodlněji prozkoumati; protestanté svolili, ale žádali za odpověď přesnou a bezprostřední. Nejvyšší purkrabí vymlouval se tajemstvím úředním: jest prý to neslýchaná věc, aby se na radách císařských, kteříž přísahou se byli zavázali zachovávati v úředních věcech celé tajemství, něco podobného bylo žádalo. - "Buď že dávána bývala odpověď nebo ne" ozval se hrabě Thurn, "jim že na tom nic nezáleží, než aby ráčili věřiti a věděti, že odtud nepůjdou, dokud jim světlá a patrná odpověď na otázku jejich dána nebude." - Společníci křičeli, že "nepůjdou, nepůjdou" a že "jinak učiniti nechtějí," pozvedujíce ruce, aby Boha vzali za svědka rozhodnutí svého. Nejvyšší purkrabí žádal aspoň, aby dotázáni byli nepřítomní místodržící a zvláště nejvyšší hofmistr pan Adam z Valdšteina, bez jehož vědomí nemohou rozhodnouti o ničem. - Není toho potřebí, zvolal Vilém starší z Lobkovic; byl jsem včerejšího dne u něho i pravil mi, že "nikda k tak škodlivému doložení neradil a nepovoloval". Pravými vinníky jsou tito zde, Slavata a Martinic, - a když onen chtěl tomu stavěti se na odpor: ano, pokračoval Vilém, zdaž on neprotivil se vždy majestatu? Jak by nyní neusiloval o zničení jeho?
Jednotliví páni vložili se potom do hádky, vyčítajíce oběma místodržícím násilnosti proti poddaným, ze kterých obviňováni byli veřejným míněním; Martinic chtěl se ospravedlniti. "Mlč! mlč !" voláno naň, "však o tobě víme co jsi a co jsi činil". Jachym Ondřej Šlik "horlivě a slzavě jakožto věrný a horlivý milovník náboženství svého" učinil jakýsi stručný přehled událostí, připomenul, že Thurn neslýchaným porušením privilegií zemských byl připraven o purkrabství Karlšteinské: - "Vy pak, ničemná jezuvitská pacholátka s těmi vašimi pochlebníky, sekretáříčky jste to před sebe vzíti směli, nevědouce již, kterak jináč nás šiditi, ano i jiné na zlehčení strany naší. I aby jste o tom věděli, žeť baby nejsme a že se vám šiditi nedáme, protože s vámi osobami v stavu rovnými činiti máme ... Dokud staří páni, rozšafní a moudří, toto království spravovali, dobře ono stálo; ale jak vás jezuvitská pacholátka na přední místa vlepili, tak se v něm všecko na opak děje." Tu jeden z stavu rytířského řekl: "Páni přejte nám nebeského království, však my vám pekla nezávidíme." - Jaké jest mé provinění, tázal se Thurn, že jsem obesílán před soud královský ? "Snad na mně se chce něco začíti a k mému hrdlu sáhnouti, potom pak i k jiným by přikročeno bylo". - Mysli dosáhly potřebného stupně rozčílení: Thurn, Fels a Lobkovic pokládali okamžik za vhodný, aby dosáhli od přátel svých rozsudku, jakého si přáli: myslíte-li, zvolal Fels hlasem hromovým, aby tito dva vinníci za nepřátele obecného dobrého a rušitele majestatu byli pokládáni, a má-li podle toho k nim přikročeno býti? - Nastalo utišení veliké; ve chvíli, kdy zločin bylo spáchati, mnozí váhali; pomýšleli snad na nevyhnutelnou válku občanskou, která následovati bude po tomto útoku a mnohý asi v tomto rozhodném okamžiku předvídal hrůzy, jež rozpoutá v zemi. Po několika okamžicích nejvyšší purkrabí užívaje okamžitého utišení a doufaje upokojiti docela nespokojence, ohlásil, že ani on, ani společníci jeho nejsou zodpovědni za list, kterým král zakazoval svolání sjezdu protestantského. Ačkoli řekl pravdu, nebylo mu uvěřeno; jeho prohlášení způsobilo však jistý dojem, a zdálo se na chvíli, že nebezpečí je zažehnáno.
Thurn nechtěl, aby mu vyrvány byly oběti jeho, i učinil svá opatření. Následkem jednávání roku 1609 Rudolf vydal plnou a všeobecnou amnestii za všecky skutky, které předcházely vymožení majestatu; patent podepsán byl všemi nejvyššími úředníky katolickými, vyjímaje Martinice a Slavatu, kteří tvrdošijně vzpírali se tomu. "Kdyby v budoucnosti mělo se státi," slavně ohražoval se tehdáž Budovec, "že by list majestatní k porušení přišel, to že by stavové musili oddávati se podezření, že tito dva pánové jsou původcové porušení jeho, a nic že by jim potom nesmělo překážeti, zastávati se práva svého proti všem jeho rušitelům až do nejkrajnějšího přemožení." Pavel z Říčan připomenul tato slova Budovcova a připojil: "Poněvadž stavové jsou o tom v skutku přesvědčeni, že oba pánové mají za rušitele majestatu považováni býti, proto prohlašují je za nepřátele své a obecného dobrého i za odbojníky království Českého vůbec". Srovnáváte-li se se mnou? otázal se přátel svých. - Ano, ano, ozývalo se se všech stran. Jaká škoda, že nemáme tu také "Dlouhého," připomínali někteří, míníce tím nejvyššího kanceláře, který s Matiášem dlel ve Vídni.
Kostky byly vrženy; nejvyšší purkrabí a křižovník pokoušeli se prostředkovati, prosili stavův, aby rukou svých neposkvrňovali krví a slitovali se nad sebou samými a nad královstvím. Slavata a Martinic drželi se jich, prosíce, aby neopouštěli jich; Martinic byl zeť nejvyššího purkrabího, který požívaje dosti velké obliby u stavů, hleděl vytrhnouti jej z rukou nepřátel. Šternberk spolu s Děpoltem z Lobkovic byli však násilím odtrženi a z kanceláře vyvedeni.
"A nyní s šelmami do arestu neb do Černé věže," ozval se někdo, chtěje snad zachrániti je. - Ven z okna, ven z okna! volali druzí. Vilém z Lobkovic přiskočil za Martinice, chopil se obou rukou jeho, kdežto Thurn popadl Slavatu a chtěli ho vléci k oknu. Oba místodržící bránili se a vzpírali ze všech sil svých. Aspoň zpovědníka! žalostivě prosil Martinic. - "Ale právě hned tobě sem ještě ty šelmovské jezuvity přivedeme!" odpověděno mu. - "Poruč duši Pánu bohu," pravili druzí. - Několik šlechticů popadlo ho: v černém plášti, s rapírem a tulichem, však bez klobouku vyhozen byl po hlavě do hlubiny hradského příkopu; byl to pád s výše 28 loket. Když padal, slyšeti bylo, jak silně volal: Jesus Maria! - "Vzácní páni, tu máte druhého!" pravil Thurn, ukazuje na Slavatu. Slavata zachytil se pravou rukou okna; hruškou dýky nebo kordu bil ho někdo v články prstů tak, že spustil se rámce a sletěl do propasti.
Sekretář Filip Fabricius, který s úzkostí přihlížel k tomuto hroznému výjevu, přistoupil k hraběti Šlikovi, prose ho za ochranu. Stavové chtíce se na něm pomstiti za Michnu, jehož nemohli stihnouti, za pány poslali služebníka. Dopadl velice rozmrzen a obraceje se k Martinicovi pravil: "Ale což pak jsem jim jen udělal, že mne také vyhodili?" - "Pane Filipe", odpověděl Martinic, "neníť nyní k tomu času, tak se tázati a čekati, co stavové odpovědí. Poněvadž jste z nás nejčerstvější, vstanouce raději, pomozme panu Slavatovi a donesme ho pospolu do domu paní kancléřové!" - Náhodou, která pokládána za zázrak, Martinic a sekretář utrpěli při pádu svém dosti lehkých poranění; horší byl stav Slavatův. Padaje poranil se dosti těžce o kamennou řimsu dolejšího okna, pak svalil se až do hlubokého příkopu; ležel tu polou mrtev a u velikém nebezpečenství, že udusí se krví, která prýštíc z rány na hlavě tekla mu do úst, a pláštěm, z něhož nemohl se vyprostiti. Martinic přivalil se k němu, pomazal ho pod nosem a na spáncích balsamem, jejž dle obyčeje tehdejšího měl při šátku v stříbrné lahvičce, i povzbuzoval a napomínal ho, aby se posilňoval modlitbami. Někteří páni vyhnuli se z okna, aby viděli, co stalo se s odsouzenci, a byli nemálo překvapeni, vidouce, že nevede se jim příliš zle. Přivolali služebníky své i rozkázali jim, aby "stříleli na jejich kůži a do konce je zabili." Několik ran skutečně padlo z oken a s valů, ale chybily se. Služebníci hradští přikvapili, někteří přátelé přidružili se k nim, a úsilí jich podařilo se zachrániti je. Fabricius opustil ihned Prahu a jel do Vídně, kam zprávy podrobné přinesl o povstání; byl povýšen do stavu šlechtického i přijal predikát "z Hohenfallu." Martinic prchl do Bavor, Slavata, jenž nalezl útulek v paláci manželky páně kancléřovy Polyxeny z Lobkovic, byl střežen v polovičním zajetí, až konečně následujícího roku podařilo se mu opustiti Čechy.
Katolíci připisovali zachránění místodržících zázraku; žena nějaká vypravovala, že viděla pannu Marii v plášti nákladném barvy nebeské, ana Martinice a Slavatu berouc do křídla téhož pláště, je pěkně a povlovně skládala na zemi. Protestanté dávali výklad přirozenější: odsouzenci padli na smetiště; od mnoha let prý vyhazovány do příkopu papíry kancléře, a pád místodržících byl zmírněn hnojištěm zkypřeným a změkčeným. Slavata popírá dokonce okolnost tuto, což není rozhodným důkazem, neboť paměť jeho podléhala zajisté dosti vážným slabostem, a v tomto případě zvláštním zajisté mohla býti poněkud zakalena. Ostatně o to neběží: "přes to všecko řízení božského při té věci nic nezlehčuje ... nebo za časté přihází se, že mnohý na rovni padna nohu zláme neb hlavu dokonce srazí."718.1
Mnohý z pánů tohoto shromáždění strany protestantské byl dojat tímto znamením: či Bůh přechází do táboru katolíků ? Většina země při zprávě o zločinu 23. května pocítila jen hrůzu a nelibost. Zajisté nezasluhovali žádného soucitu sektáři, kteří neohlížejíce se na zákony a zřízení zemské nepřestávali nenávistí svou pronásledovati rozkolníky, a jejichž fanatism nelítostný nelekal se války občanské a zkázy vlasti, aby církvi zabezpečil vítězství. Hluboce jsouce proniklí nesmířitelnými naukami rozšířenými od jesuitů, nikdy neuznali upřímně zásadu svobody náboženské, a rovnost vyznání vycházející z majestatu, budila v nich pověrečnou hrůzu. Jakožto zrádci vlasti své, nehodní vysokých úřadů, jež zastávali, svolovali ke všem prostředkům, a žádné opatření nezdálo se jim ani nebezpečné, ani ukrutné, k obnově panství církve římské.
Ale nechť záměry jejich byly jakékoli, násilí na nich vykonané nebylo proto méně zločinné. Spiklenci k obraně své marně dovolávali se podání země české a měst pražských, upomínek na Římany a jiné slavné národy, kteří se skal shazovali nepřátele obecného dobrého, nebo příkladu Jezabely ukamenované od Židů; skutek jejich nebyl tím méně nehodný. Všecka ustanovení práva psaného a spravedlnosti byla hanebně pošlapána; místodržící byli trestáni pro skutek, jehož nezpůsobili, byli odsouzeni bez výslechu; všecky ochranné záruky obrany byly porušeny proti nim, a jejich žalobcové, jsouce zároveň soudci a stranami, nebyli nijak, jak předstírali později, vykonavateli rozsudku, nýbrž prostými vrahy. Tato vražda, chladně uvážená a podle vykonaná, zahájila povstání způsobem nejžalostnějším a zdála se předem ospravedlňovati ukrutenství, se kterými byla potlačena tři neb čtyři léta později.718.2
zpět na obsah 
Další: