|
- Ezop | - Bajky | - |
Žádný nemá všetečně tovaryšův se přidržeti, při kterýchž by nevěru poznal. O tom praví tato fabule.
Dva tovaryši spolu přes hory vandrovali i přes oudolí, na tom zůstavše, kdyby se jednomu kterému co přihodilo, že se mají věrně podlé možnosti zastati, a jeden druhého že nemá v nižádné potřebě opouštěti. Když pak tak spolu rozmlouvali, v rychlosti přišel nedvěd a proti nim v cestu se bral. A hned v tu chvíli odskočil jeden tovaryš na dřevo a vylezl na ně, což mohl najvejše. Druhej, vida, že nedvědu ujíti nemůž, lehl na zemi a nehnul nohou ani rukou, a také nedejchal, rovně jako by umrlý byl. Nedvěd, jsa lačen, pospíchal k němu, a sem i tam jím vrtě koulel, zda by sebou hnul, a přičiniv svá usta k jeho, činichal, zda by duch jeho počíti mohl. A když žádné teplosti přirozené při něm: nečil (neb jeho oudové strachem a uzkostí bylí zstydli a horkosti přirozené kosti jeho pozbyly), domníval se, že by byla nějaká smrdutá mrcha. Kdež pak nedvěd od přirození nerád mrchy jí, i odšel, nechav toho tovaryše zdravého, beze všeho urazu, a zas se do brlohu svého navrátil. Když pak již odšel a ti tovaryškové již sebou bezpečnější byli, i slezl ten, kterýž byl na dřevě, zase dolů, a přišed k tovaryši svému, řekl k němu: "Prosím tebe, pověz mi, coť ten nedvěd v ucho pošeptal kdyžs tak dlouho pod ním u velikém strachu ležel?" Odpověděl ten tovaryš a řekl: "Mnohému rozličnému umění mne naučil a toto mi zvláštní naučení dal, na kteréž já nebohý tovaryš s pilností mám pamatovati. To jest toto: Vdycky se mám nevěrného tovaryšstva varovati, a když z jednoho nebezpečného vandru vyklécím, abych se zlehka zase veň nepouštěl ani nedával." A tak se rozešli a s tím jeden od druhého rozdělili.
Další: