|
- Ezop | - Bajky | - |
Jest mnoho lidí, ježto se řečí svých neobávají a často propovědí, ježto jim potom toho líto bývá, když toho škodu mají. O tom jest tato báseň.
Liška, jsouci lačná, šla do vsi, a když nalezla kohouta, řekla k němu: "Pane kohoute, můj pán, otec tvůj, velmi čistý hlas měl. Já jsem pak proto přišla, abych také tvůj hlas slyšela. Protož prosím tebe, zazpívej mi hlasitě, jediné abych poslechla, ty-li pěknější a libější hlas máš čili otec tvůj měl." K té řeči kohout, zatřepetav křídly a zavřev oči, počal hlasitě kokrhati. Pochytivši ho liška, do lesa ho nesla. Zvěděvše to sedláci, běželi za ním a křičeli: "Liška nám preč nese kohouta." Slyše to kohout, řekl k lišce: "Slyšíš-li, paní liško, co ti chlapi sedláci praví? Rci k nim, že kohouta svého neseš a ne jejich." I pustila liška kohouta z tlamy a řekla k sedlákům: "Já nesu svého kohouta a ne vašeho." Vtom vletěl kohout na dřevo a řekl: "Lžeš ty to, paní liško, lžeš, já jsem sedlský a ne tvůj." I udeřila se sama liška v houbu, řkuci: "Zrádná usta, co ráda mnoho žvete a neužitečně mluvíte, kdybyšte nyní byla nemluvila, byla byšte kořist zachovala."
Takť se mnohejm lidem stává, kteřížto svým žváním a pliskáním mnohokrát k hanbě i k škodě přicházejí.
