Otázka, jaké jest anděl zatracený krásy byl.

Doktor Faustus opět i sobě jinou rozprávku v oumysl vzal, kterouž s svým duchem míti usiloval, aby mu totiž to pověděl, jakou pán jeho krásou v nebi ozdoben jest byl? A jakým způsobem v něm jest přebýval? I od takové otázky duch jeho do třetího dne za hojemství a odklad sobě požádal, kterýžto odklad když přišel, duch jemu Faustovi toto za odpověď dal: Pán můj Luciper na ten čas tak řečený, kterýž s nebe strčen a světla nebeského zbaven jest, kterýž prvé také andělem božím a Cherubínem sloul a kterýž všecky skutky a stvoření božská v nebi viděl, ten byl v takové kráse, způsobu, pompě, vážnosti, důstojenství a bytnosti, že nade všeckna boží stvoření, nad zlato a drahé kamení, tak od Pána Boha osvícen byl, že jasností svou jasnost slunce převýšil. Nebo hned potom, jakž ho Pán Bůh stvořiti ráčil, posadil ho na huoru boží a na ouřad jednoho knížetství, tak že dokonalý byl ve všech cestách jeho. Ale jak se v vysokomyslnost a pejchu vydal, nad orient neb východ se vyvejšiti chtěl, hned ho Pán Bůh nebeského bytu zbaviti, s své stolice shoditi a do propasti horoucí a neuhasitedlné uvrci ráčil. Byl také korunou a pompou vší nebeské říše korunován a ozdoben. Ale poněvadž tak vědomě a lehkovážně proti Pánu Bohu přečinil a se postavil, protož se Pán Bůh také na svou stolici soudnou posaditi a jeho do pekla, z něhož na věčnost vyjíti moci nebude, odsouditi jest ráčil.

Doktor Faustus slyše od ducha svého o takových věcech těžkých a neveselých mluviti, mnohá a všelijaká razmyšlení a domnění v srdci svém o to měl, a protož odšedše mlče od ducha do své komory, položil se na své lůže a počal hořce plakati a naříkati i toužiti, rozvažujíc takové při sobě od ducha oznámení, kterak ďábel a zatracený anděl od Pána Boha tak krásně ozdoben jest byl, kdyby se tak pyšně a hrdě proti Pánu Bohu byl nepostavil, že by věčný nebeský ráj a bydlení v něm měl, ale nyní že věčně od Pána Boha zavržen jest a býti musí. I vzkříkl řka sám k sobě: Ach běda, běda mně, tak i mně ubohému člověku se stane, neb i já též stvoření boží jsem a vysokomyslnost má, též tělo a krev má, duši mou tolikéž k zatracení jsou přivedly. A rozum můj, též smysly mé všecky, k tomu mne jsou navedly a přivedly, že já od Pána Boha jakožto stvoření jeho jsem odstoupil a ďáblu se namluviti dal, že jsem se jemu s tělem i s duší poddal a prodal. A protož také již od Pána Boha žádného slitování a milosrdenství ani milosti neočekávám, nýbrž od něho s Luciperem v věčné zatracení a žalost utvrzen býti musím. Ach ouve, běda, běda mně, co jsem učinil? ó bych se byl nenarodil. Takové želení doktor Faustus nad svým vykonaném skutku jest měl, ale nechtěl sobě usmysliti a víry i naděje míti, že by skrz pokání k milosti boží zase přiveden býti mohl. Nebo kdyby byl takto myslil: Nu jestliže mne ďábel barvou svou tak oslepuje, že proto k nebi pohlédnouti nemohu, aj chci se zase obrátiti a Pána Boha za milost a odpuštění požádati, poněvadž více nehřešiti největší pokání jest. A bylby se dal do chrámu božího k křesťanskému zástupu nadjíti a spasitedlných křesťanských naučení poslouchati, kterýmž dáblu odoláno býti mohlo. Tehdy také, ačkoliv by jemu zde těla svého nechati musil, však duše jeho jemu obdržána a k věčnému blahoslavenství zase navrácena býti mohla. Ale že se toho od něho Fausta nestalo, příčiny toho tyto, jako zoufalství, nevěra, a o tom všem pochybování jeho jsou byly.

zpět na obsah Další: Hádání doktora Fausta s duchem svým Mephostophilem o moci ďábla.