Hádání o ohni pekelním, kterak učiněn, a jaký jest, jaké muky, mučení a trápení v něm jsou.

Ačkoliv doktor Faustus v srdci svém vždy toho želel, že sám duši svou věčného blahoslavenství zbavil a pro tyto věci časné a pomíjející ďáblu sebe vlastně na věčnost poddal však takové želení toho bylo toliko želení Kainovo a Jidášovo, kteřížto ovšem v oumysl měli pokání činiti, ale zoufali sobě nad milosrdenstvím božím, a zdálo se jim nemožné býti, aby na milost boží zase přijati mohli býti, nýbrž pravili, že hřích jejich tak veliký jest, kterýžby jim odpuštěn býti nemohl. Takový tento doktor Faustus oumysl měl, pozdvíhl dobře očí svých k nebi, chtěje pokání činiti, ale nechtěla mu se ta píseň o pokání jeho zdařiti, a protož zdálo se jemu (jakž říkají) také i o ďáblu a peklu, to jest vězelo jemu jednostejně v srdci a mysli přečinění jeho hrozné, a vždy se domníval, že skrze častá hádání, otazování a promlouvání s duchem svým, k tomu přivede, že tudy bude moci k pokání a želení hříchu svého přiveden býti. Ale bylo to všecko nadarmo, neb ho ďábel příliš osedlal a oslepil. A tak tehdy opět doktor Faustus (maje nový sen o pekle) v jiné hádání a promlouvání s duchem svým se davše, ptal se ho: Předně, co by peklo bylo? Druhé, kterakby peklo ustavené a učiněno bylo? Třetí, jakéby muky a trápení zatracencův v pekle byly? Čtvrté a naposledy, mohou-li zatracencové také zase na milost boží přijati a pekla zbaveni býti. Ale na tyto otázky duch doktorovi Faustovi hned jisté odpovědi nedal, nýbrž toliko jeho napomínal: medle (prej) Fauste, nechávej otazování tvého o pekle a mukách jeho, a nečiň sobě větší starosti, nebo bys pak ty na nebe vstoupil, tehdy bych tebe zase z nebe doluov do pekla strhl, poněvadž ty mně vlastně přináležíš, a v marštali mé sobě místo již přistrojené a ustlané máš. A protož milý Fauste, radím tobě, nech pekla a otázek o něm, a raději o nětco se jiného ptej, nebo budu-li tobě o pekle mluviti, budeš toho tak želeti a v hoře sobě bráti, i žádati, abys takové otázky sobě poodložil a na peklo se neptal. Odpověděl mu doktor Faustus: Já chci to věděti, anebo hned umříti, protož pověz mi. I řekl mu duch: Nu poněvadž vždy toho vědeti žádáš, povímť, však mně žádost tvá žádné péče a starosti nepřináší. I máš předně a především otázkami svými věděti o tom, že peklo mnoho figur a znamení má. Nebo peklo jednak se jmenuje žížnivé, z příčiny té, že člověk jsouc v něm, žádného občerstvení a v svlažení jazyka, těla i duše své nemá. Druhé jmenuje se peklo oudolí, kteréž nedaleko od Jeruzaléma vzdálené leží, a širokost a hlubokost toho oudolí jest, to jest, od trůnu nebeského, v němž obyvatelé nebeského Jeruzaléma jsou a přebývají, odcizeno a vzdáleno jest, takže zatracenci v témž oudolí bez přestání bydlejíce, vysokosti města Jeruzaléma nebeského dosáhnouti nemohou. Třetí, peklo se také jmenuje palác, kterýž tak široký jest, že zatracenci, ješto na něm bydlejí, žádného konce jeho spatřiti nemohou. Čtvrté, jmenuje se peklo, peklo horoucí a hořící, od něhož se všecko zapaluje a hoří, čehožkoliv (se) dotkne, a cokoliv s tam dostane, nápodobně jako kámen v peci ohnivé, ačkoliv ten se od ohně rozpaluje, však neshoří, a od téhož ohně skažen, a na popel spálen nebývá, nýbrž čím dále vždy více tvrdčím zuostává: Tak také nápodobně i duše zatracencův jednostejně hořeti, a od ohně pekelného nikterakž spáleny nebudou, nýbrž vždy větší a větší muky okušovati a snášeti mají a budou. Páté, jmenuje se peklo tolikéž muka věčná, kterážto ani počátku ani konce a naděje k vysvobození žádného nemá. Šesté, jmenuje se také věže tmavá, v níž se slávy boží, světla nebeského, slunce ani měsíce spatřiti nemůže. A kdyby jen to peklo takové světlo mělo, jako - u vás noc temná přirozená jest, tehdyby vždy čáka a nadějc byla budoucí jasnosti slunečné a světla nebeského. Sedmé, jmenuje se tolikéž peklo jámou, klopotou a roklí, jakoby ta od zemětřesení učiněná byla, o níž když kdo zavadí, takovou propast a příkrost z sebe vydává, že do konce nespytatedlná jest, z kteréžto propasti a hlubokosti jakoby nic jiného nevycházelo, než toliko pouzí větrové. A tak peklo jednák jest volný a prostranný, jednák široký a ouzký, a zase rozšířený, a tak dále. Osmé, peklo se také jmenuje skálou tvrdou, špičatou a příkrou. Nebo peklo tak upevněno a opatřeno i učiněno jest, že ani země, ani kamene žádného okolo sebe nemá, nýbrž rovně jakž Pán Bůh nebesa stvořiti a učiniti, také i grunt pekelný velmi tvrdý, špičatý a urážlivý založiti jest ráčil jako nějakou vysokou skálu. Deváté, jmenuje se peklo vězení, v němž se zatracenci na věčnost vězí a drží. Desáté jmenuje se tolikéž odsouzení, kdež se duše do pekla jakožto do věčného žaláře odsuzují a kondemnují. Nebo jak při světským patrným právem zločinci a přestupníci ortelováni bývají: tak také i duše hříšných týmž podobným ortelem odsouzení berou. Jedenácté, jmenuje se peklo také záhuba a zkáza, nebo v něm duše hříšné takové nenabyté škody na sobě pociťují, kteráž jim na věčnost k nápravě přivedena býti nemůže. Dvanácté, jmenuje se hanbou, kondemnací a zavržení duší, po němž se člověk do takové propasti a hlubokosti doluov vspustí, rovně jako ten, kterýž na vysoké skále stojíc, z ní dolův k zemi hledí, a všecko se s ním točí. A jako člověk ten, ješto sobě zoufá, ne proto na vrch a špic skály neb hory leze, aby okršlek její spatřiti mohl, nýbrž čím vejšeji nahoru vyleze, tím zvejšeji aby dolův upadl: Tak také i s hříšnými a odsouzenými dušemi, kteréž do ohně pekelného uvrženy bývají, se děje, neb čím více která duše hřeší, tím také hlouběji až na grunty pekelné upadá. Kteréžto peklo (poněvadž i toho ode mne věděti žádáš) tak jest od Pána Boha stvořeno a utvrzeno, že možné není, aby je člověk spytovati, a rozumem svým, jaké jest, obsáhnouti mohl. A jest to hněv boží a stavení hrozné, od Pána Boha pro přestupníky přikázání jeho svatých učiněné a ustavené, a protož také i jiná ještě jména, mimo svrchu dotčená, má jako hanebné bydlení, požeradlo, pomsta, hlubokost, a nejzadnější propast pekelní. Nebo duše zatracených netoliko se v něm mukami ohně pekelného věčně trápí, ale také přes to vejše v hanbě, potupě a posměchu u Pána Boha a vyvoleným božím jsou, že v tak potupném, hrozném a mukami plném místě zůstávati musejí, kteréž takové požeradlo má, že nikdá nasyceno býti nemuože, nýbrž vždy více a více po dušech hříšných dychtí a žízní, aby je též k sobě přitáhnouti, je požříti a pohltiti mohlo, do jehožto hrdla i ty, pane Fauste, dostati se musíš, poněvadž tak míti chtěl. A tak tehdy věz, zbavení všech dobrých věcí, nepamatování na Pána Boha stvořitele lidského pokolení, ustavičné trápení a mučení, věčný neuhasitedlný oheň, obývání všech pekelných drakův, čertův, příšer a dáblův zatracených, též smrad od vody, smoly a síry, i jiných všelijakých horkých kovů a rud. A to buď tobě ode mne na první a druhou otázku za zprávu a odpověď dáno.

Třetí pak, kdež také mne tvé zaklínání k tomu nutká, abych tobě též zprávu dal, jaké muky a trápení hříšníci, přestupníci, a zatracenci v pekle mají a míti budou? I v tom měl jsi se ty, pane Fauste, ohlédnouti na písma svatá a při mně toho nehledati, poněvadž to přede mnou skryto jest. Ale jaké a kolikteréž obzvláštnosti a vlastnosti peklo má, tolik také muk a trápení nesnesitedlných v sobě obsahuje. A protož tobě tuto správu činím, že se hříšníkům a přestupníkům božího přikázání tak díti bude, jakž jsem (se) nahoře se všemi circumstancími dotekl, neb jest pravda a za jisté tobě jistím, že jak peklo, život nevěstky a země nenasycené jsou, tak také i hříšníci a zatracenci žádného konce ani nasycení muk svých míti a očekávati nemají a nebudou. A protož také z té příčiny budou s velikým třesením křičeti a naříkati na své hříchy a zlosti, na pekelný smrad a ohavnost, na skázu a neduhy své. Též budou ku Pánu Bohu volati z velikých bolestí a žalostí svých s pláčem, úpěním a škřípením zubův, poněvadž všeckno stvoření boží, též vlastní a věčná hanba jejich proti nim se postavovati, a tomu na proti, svatí vyvolení boží v věčné a neskonalé radosti a Pánem Bohem se těšiti budou. Avšak jedna žalost a bolest jich větší a těžší bude nežli druhá, a poněvadž hříchové nerovní jsou, tak také muky nerovné a ne jednostejné budou. A protož také zatracenci naříkati budou i na nesnesitedlnou zimu, na oheň neuhasitedlný, na tmu a smrad přetěžký, na věčnou jejich metlu, na šeredné ďáblův tvářnosti, a hrozné postavy, na zoufalství své nade vším dobrým. Budou také hořce plakati nad škřípením zubův svých, nad smradem nesnesitedlným, nad, žalostným hlasem svým, nad zněním uší svých, i nad třesením noh a rukou svých. Též budou pro bolest velikou jazyky své kousati, smrt sobě vinšovati, a raději chtíti umříti, ale umříti moci nebudou, neb smrt od nich odstoupí, a před nimi utíkati bude, a jich muky a trápení den ode dne vždy větší a těžší učiněny budou. A tak opěty, pane Fauste milý, máš ode mne i na třetí otázku, kteráž se s první i s druhou srovmívá, odpoveď danou.

Čtvrté a naposledy, vzkládáš na mne i tuto otázku, kteráž Pánu Bohu náleží, totižto, také-li zatracenci zase na milost boží přijati budou čili nic. Na tu abych tobě též zprávu, svou dal, žádáš. I nechť to náleží komužpakkoli, já abych tebe v tom tolikéž spraviti mohl, prvé rozjímati budu, co jest peklo a podstata jeho. A kterak z hněvu božího učiněno jest, a potom také povážiti, můžeme-li my nějaký jistý grunt o té otázce míti čili nic? A ačkoliv, Fauste pane milý, taková otázka tvému přirčení, slibu a závazku velice odporná jest, však poněvadž vždy toho ode mne žádáš, i oznamuji tobě o též otázce tuto zprávu, a pravím, že zatracenci na milost boží zase přijati nebudou, nýbrž kteříž v pekle, a od tváři boží zavržení jsou, ti v hněvu božím, a v nemilosti jeho na věčnost hořeti, zůstati, a setrvati musejí, neb jim žádná naděje k sproštění muk, a k přijetí zase milost boží pozůstavena není. Anobrž kdyby ho nějaká částka naděje byla, žeby na milost boží přijati býti měli, tehdyby se vždy, jako i my duchové toho očekáváme, radovali, a po takovém čase mnohým a častým s lkáním dychtiti mohli. Ale jak my ďáblové v pekle, pád náš veliký, tak ani hříšníci a zatracenci pro hříchy své jsouce vidění božího zbavení, na milost boží zase přijati býti nemohou a nebudou, tuť žádná jim naděje nebude, aniž jim spomůže jejich prošení, volání a lkání, aniž to od Pána Boha uslyšáno bude, nýbrž svědomí jejich je čím dále, vždy více hrejzti nepřestane. A tak oni na hříchy své naříkati budou, jako císař, král, kníže, hrabě, i jiná kterákoliv vrchnost, na ukrutnost a tyrranství, též na vysokomyslnost a vyvejšenost svou, bohatý na lakomou žádost mammony své, pyšný na pejchu a nadutou mysl svou, cizoložník a smilník na chlípnost tělesnou, na cizoložství a ruffianství, vožralec na obžerství své, žrout na žrádlo a hodování každodenní, hráč a kostkář na.zrádnou hru svou, zlolejce na nezbedné koffěrování své, nevěřící na neupřímnou nevěru svou, zloděj a loupežník na krádež a loupežnictví své, mordýř a vražedlník na vraždy a mordy své naříkati a lamentovati budou, dokládajíce, by takových skutkův hanebných a činův se nedopouštěli, že by ještě na milost boží přijati býti mohli, ale.že jsou hříchové jejich větší, nežli jich odpuštění postačiti může. Protož také tuto pekelnou a právě zasloužiloů muku a trápení snášeti a trpěti, a na věčnost zatracení býti musejí, žádné naděje nemajíce, by od Pána Boha slibování a milosrdenství jakého dosáhnouti a dojíti mohli.

A protož, pane Fauste milý, věděti máš, že zatracenci žádného času a cíle o svém z pekla a od muk věčných vyproštění nemají, ba byť jen tu naději míti mohli vymožení svého, co by někdo moře po jedné krápěji každodenně z něho ubírajíc osušil, anebo byť hromada písku až po oblaka nanošena býti mohla, a ptáčátko přiletíc každého roku jednou, jedinké zrnýčko z té hromady vzalo a pryč odneslo, a tak po odnešení všech těch zrnýček pískových, že by muk pekelných zbaveni, a k radosti kůru andělského připojeni býti mohli, tehdy by se vždy z toho ještě radovali a těšili. Ale věz, že tu žádná ovšem čáka k vysvobození není, aby kdy Pán Bůh na ně se rozpomenouti, anebo nad nimi se slitovati ráčil, nýbrž v pekle věčně spolu s námi zůstanou a zůstati musejí, rovně jako umrlčí kosti a hlava v kostnici, a smrt, též svědomí jich vlastní je hrejzti nepřestanou, a ta silná naděje a důvěrnost, kterouž ku Pánu Bohu mají, od Pána Boha uslyšána a připomínána nebude. A byť se pak i krásně hříšníci v pekle skrejti mohli, a všickni vrchové a pahorkové v hromadu shloučiti, a ze všech stran spolčiti, neb všeclco kamení v moři vysušené bylo, buď velbloud skrze ucho jehelní projíti, a všecky krůpěje deštové sečtěny býti mohli, tehdy vždy ani tu ještě spasení a zproštění žádného není. A tak pane Fauste milý, máš sobě na otázku tvou čtvrtou, tuto opět v krátkých slovích odpověď danou. A abys ty konečně věděl, budeš-li se podruhé o takových věcech mne tázati, žádné odpovědi ode mne se pekle nenaděj a neočekávej, neb o nich tobě oznamovati povinen nejsem. Čímž sebe na ten čas i dále spraviti, a mne takovými otázkami již více ztěžovati a zanepráždnovati nebudeš.

A maje doktor Faustus sobě od ducha svého na předpsané čtyry otázky své světlé a jistě dosti žalostivé odpovědi dané, odešel od něho velmi truchlivě pryč, a jsa vrtkavé a pochybné i nejisté mysli, divně s vrtochem sobě přemejšlel, a ve dne ani v noci takových věcí o pekle sobě od ducha oznámených zapomenouti nemohl, poněvadž (jakž nahoře oznámeno) nad míru od ďábla jatý, posedlý a oslepený byl, k tomu také i to přistoupilo, by pak časem, jsouc v pokoji svém samotný, o slovu božím přemejšleti, a ním se těšiti chtěl, tehdy se ďábel k němu v spůsobu a tvářnosti krásné panny přitovaryšil, objal ho, a chlípnost s ním všelijakou provozoval, tak že hned nad slovem božím a přikázáním jeho svatým se zapomněl, z mysli své je vypustil, a v svém nešlechetném předsevzetí trvaje, větší posilu sobě tudy k zlému ubohý Faustus vzal a obral.

zpět na obsah Další: Otázka doktora Fausta na ducha svého, kdyby člověkem od Pána Boha učiněn byl, jak by se jemu zalíbiti chtěl.