Otázka doktora Fausta na ducha svého, kdyby člověkem od Pána Boha učiněn byl, jak by se jemu zalíbiti chtěl.

Doktor Faustus povolav před sebe ducha svého, opěty od něho na jinou otázku svou odpovědi žádal, aby mu ji na ten čas neodepřel. Což až se duchu to již za velmi ztížné zdálo, zvláště poněvadž mu Faustus prvé byl připověděl, že ho dále takovými otázkami jemu odpornými zanepráždňovati nechce, však ještě nicméně i k této jeho otázce povolil, a to k poslední a k nižádné více dále. I čeho pak (prej), Fauste, ještě ode mne žádáš? Odpověděl mu Faustus: Na tuto otázku chci, abys mi odpověď svou dal: Kdybys ty člověkem, jako i já, od Pána Boha stvořen byl, co bys chtěl činiti, abys se Pánu Bohu svému, i lidem zalíbiti mohl. I na to dal mu s úmyslem toto za odpověď: Můj milý pane Fauste, kdybych já člověkem od Pána Boha stvořen a učiněn byl, jako jsi ty ním stvořen a učiněn, chtěl bych kolena svá před Pánem Bohem skloňovati dotud, dokudžby duch můj živý oudy těla mého spravoval, je zde zdržoval, a pokudžby ve mně zuostával, a k tomu se všelijak snažiti, abych Pána Boha proti mně k hněvu nepopouzel, zákona, přikázání a slov i učení jeho svatých a spasitedlných, podlé své nejvyšší. možnosti nepřestupoval, nýbrž jeho samého vzýval, velebil, ctil a chválil, a tak tudy se Pánu Bohu zalíbiti a spasením duše mé, též věčnou slávou a radostí i blahoslavenstvím nebeským po mé smrti jist býti mohl. Odpověděl mu D. Faustus: Co jsem já pak toho neučinil? Ba ovšem, řekl mu duch, toho jsi neučinil, nýbrž stvořitele svého, kterýž tobě duši i tělo, též všechněch pět smyslův dal, abys vůli jeho znáti, a o blahoslavenství věčném k dosažení jeho přemejšleti mohl, toho jsi zapřel, rozumu a smyslův svých, jakožto darův božských zles užíval, a od Pána Boha i ode všeho stvoření jeho jsi odstoupil a se zbavil, v čemž žádnému jinému vinny dáti nemůžeš, než tvé pyšné a naduté i neustupné mysli, skrze níž jsi svůj nejdražší klenot, totižto oufání v Boha, a utíkání se k němu stratil. Po hříchu řekl mu D. Faustus: Jest ovšem, milý Mephostophile, tak, ale prosím tě, pověz mi, chtěllibys ty pak člověkem na místě mém býti? Odpověděl mu duch s úpěním: Ba rád, bych mohl tím skutečně slouti, nebyloby mi potřebí s tebou o to dlouho a mnoho se hádati, neb bychť pak krásně proti Bohu byl zhřešil, vždy chtěl bych se zase božskou milostí jeho posilniti a skrze ni odpuštění svých hříchův a království nebeského, po tomto zdejším vykonaném pokání beze vší pochybnosti zase dosáhnouti. Na to D. Faustus: Tehdy bych já také dosti času ještě k utíkání se k té božské milosti měl, kdybych se polepšiti chtěl. Ba ovšem (řekl mu duch) mohloby ještě to všecko býti, kdybys jen pro tvé veliké a těžké hříchy k milosti boží přijíti mohl, ale jižť jest pozdě, neb prchlivost hněvu božího tebe k pomstě očekává. I řekl doktor Faustus k duchu: slyš to, dej mi pokoj, a duch mu: ej poněvadž tobě pokoj dáti mám, dej mi jej také, a dále mne tvými otázkami stěžovati neusiluj.

zpět na obsah Další: Druhá stránka historie o kouzlení a čářích Faustových.