|
- Zíbrt (ed.) | - Doktor Faustus | - |
V Erffurtě v ulici zámečnické v domě u Enkeru řečeném, bydlel nějaký bohatý zeman, jehožto jméno tuto z příčin slušných se pomíjí, u kteréhožto doktor Faustus ten všecken v Erffurtě byl, na větším díle se zdržoval, a mnohé divné posuňky a kratochvíle, obzvláštně když dobré tovaryšstvo u sebe měl (jakž se pak to každodenně stalo) a vesel býti chtěl, provozoval a tropil. I přitrefilo se, že jednoho času doktor Faustus, když týž pan zeman mnoho dobrých přátel svých k večeři pozvaných měl, doma v Erffurtě nebyl nýbrž v Praze při dvoře Jehomilosti přebýval, při kterémžto večerním kvasu hodovníci a kvasitelové jeho veseli jsouce, častokráte sobě přítomného býti doktora Fausta vinšovali, ale hospodář je spravil, že ho doma není nýbrž že v Praze na ten čas při dvoře císařském zůstává, při čemž ač toho na chvílku zástolníci jeho zanechali, však předce sobě ho opakovati nepřestali, nýbrž jej zejména jmenujíce, a naň spůsobem žertovným volajíce, jej sobě vinšovali, aby mezi ně přijel, a přátelského posedění a kvasení neopouštěl. I v tu chvíli kdos nenadále na vrata zatloukl, a hausknecht z okna na mazhause vyhlídaje, ptal se, kdoby to byl? Doktor Faustus stojíc u vrat, a držíc kůň za uzdu, ozval se, řkouce hausknechtovi: zdaliž mne neznáš, že jsem ten na kteréhož voláno jest? Hausknecht nemeškaje rychle, prvé nežli mu otevřel, běžel do světnice, a pánu svému to, že doktor Faustu před vraty stojí, oznámil? Pán jeho mu domlouvaje řekl: Snad jsi se (prý) zbláznil anebo dobře nehledíš, vímť já dobře, kde doktor Faustus jest, bodejby nyní před vraty mými jsouc v Praze, nestál: A tak věříc hausknecht řeči pána svého, otevříti zanedbal. V tom doktor Faustus ještě jednou zatloukl, až pán sám s hauknsechtem ven vyšel a vyhlédše z okna poznal, že řeč hausknechtova s pravdou se srovnává, a doktor Faustus že osobně před domem u vrat stojí, pročež jemu také i hned otevříti poručil, kteréhožto přivítav syn hospodářův, prosil, aby s otcem do světnice k hostem šel, sám pak vzavše kůň od něho, připověděl mu obroku dosti dáti, čehož však zdržeti nemohl, jakž se níže porozumí. Když pak doktor Faustus k hostem a hodovníkům do světnice vešel, i poctivě od nich za stůl posazen byl, a jsouce od hospodáře domu tázán, kterakby se tak brzy zase navrátil, oznámil: Měl jsem (prý) dobrého kleprlíka, a poněvadž mne páni kvasitelové a hodovníci přítomného sobě býti žádali a vinšovali, nemohl jsem žádosti jich oslyšeti, nýbrž k nim se najíti, ač na malou chvilku toliko, neb přede dnem zase v Praze býti a se postaviti musím. Tu hned bez meškání jídlo na talíř mu předložili, a valně mu připíjeli, až i rauš dobrý dostal, kdež potom i posuňky své před nimi provozovati počal, mezi kterýmižto posuňky tolikéž se svých spolukvasitelův ptal: Takéliby chtěli přespolního vína, jako Rivoli, Malvazi, hyšpanského neb franckého koštovati? Odpovídaje mu jeden z nich smíchem, řekl: Že všecka dobrá jsou. A tak Faustus kázav sobě nebozízku podati, vyvrtal čtyry díry v stole, a do každé díry čípek vrazil, rovně jako do nějakého sudu, a potom kázal sobě dvě sklenice vypláknouti a přinésti, kteréžto když mu přinesli, vytáhl jeden čípek po druhým, a každému jakého koli vína svrchu psaného kdo žádal, z týchž děr, jako ze čtyr sudův vytačoval. Čemuž se hodovníci a hosti velice divíce smáli, a při tom rytířsky pijíce, veseli byli. V tom pak přiběh syn hospodářův, mluvil k doktorovi Faustovi takto: Pane Fauste, kleprlík váš tak hrubě žere, jakoby od půl léta nic nežral, raději bych jiným desíti neb dvadcíti koňům žráti dal, nežli tomu vašemu jednomu, neb mi již několik strychův ovsa sežral, a vždycky se od žlabu ohlídá, zdali mu více ovsa nesu. Což slyše doktor Faustus netoliko sám, ale i jiní všickni náramně se tomu smáli. Když pak dále syn hospodářův mluvil, poněvadž doktorovi Faustovi připověděl kleprlíku jeho do sytosti ovsa dáti, že také přípověd svou zdržeti, a jí za dost učiniti chce, i odpověděl mu doktor Faustus, aby toho již zanechal, že dnes dosti má, a kdyby mu jednostejně žráti dávati měl, žeby jemu všecken oves, kterýž v domě na půdě má, sežral. Ale kůň ten byl duch jeho Fausta jménem Mephostophiles, kterýž se (jakž dotčeno) častokráte v kůň s křídly velikými, nic jinák než jako kůň poétův Pegasus, proměniti uměl, když Faustus někam ryehle chtěl. Takovými i jinými posuňky a chvílemi doktor Faustus hosti a hospodáře svého obveseloval. Když pak o půl noci bylo, tu kůň Faustův zařechtal, jakoby nebe zahřmělo, až po všem domě se rozlíhalo; i řekl doktor Faustus: Již musím zase odsud jeti, vinšuji vám dobrou noc a všecko dobré. Ale hosti ho zdržovali prosbou svou, že s nimi ještě hodinku poseděti se jest uvolil, a na znamení udělal sobě uzlík u pasu svého. Kterážto hodina když vypršela, po druhé kleprlík hlasitě zařechtal, tu opět odjeti se chystal, ale jsouc od tovaryšstva svého ještě naprošen, vždy předce hodinku při nich zůstal, udělavši uzlík u pasu svého. Když pak i ta hodina tolikéž minula, a kleprlík jeho po třetí zařechtal, tu již déle zůstati nechtěl, pravíc, že již beze všeho odkladu jeti musí, a tak rozžehnav se s tovaryši, a kvasiteli svými, odpuštění od nich vzal. Tovaryši pak jeho vidouce, že při něm dalšího posedění obdržeti nemohou, provázeli ho až ke vratům, a kázali mu kleprlíka jeho přivésti, na kteréhož on všedše, jel na něm ulicí zámečnickou nahoru, však nežli k čtvrtému domu od hospody té přijel, tu hned kleprlík dosti rychlý jeho v povětří zmizel, tak že ti, ješto po něm hleděli, jeho hned více spatřiti nemohli. A tak Faustus zase ranním jítrem do Prahy přitáhl, a vyřídiv tam své věci, po mnoha nedělích potom domu se zase vracuje, mnohé spisy a noviny s sebou ode dvora císařského z Prahy přivezl.
zpět na obsah 
Další: Kterak doktor Faustus sám kompanii své oběd připravil.