|
- Zíbrt (ed.) | - Doktor Faustus | - |
Pověst o divných doktora Fausta kouzleních a čářích, když netoliko v Erffurtě, kdež mnohé k tomu podobné kouzedlnické skutky provozoval, ale také po té vší krajině a zemi, slyšána byla, mnozí mladí lidé z rytířstva, ze knížetcích a hrabských tu okolních, k doktorovi Faustovi do Erffurtu se vypravivše a s ním; v známost vešli, aby nětco divného a potvorného od něho bud slyšeti nebo viděti mohli, a tak potomně o tom jiným rozprávěti uměli. A poněvadž se takové sjezdy k němu často a zhusta dály, toho obávati se jest bylo, aby ušlechtilá mládež tudy skrze něho zkažená a zavedena, a k takovým čárům a kouzlům od Fausta nakloněná nebyla, zvláště že sobě to toliko za žert a schopnost pokládají nedomnívajíce se, že by tu veliké nebezpečenství ubohé duši nastávalo. I z té příčiny jeden vznešený mnich bosácký doktor Klinge řečený (kteréhož doktor Luther a doktor Lange dobře znali) od některých ctných, šlechetných, bohabojných lidí požádán byl, poněvadž by s tím doktorem Faustem jakouž takouž známost měl, aby k němu došel, a jej přísnými slovy potrestal, a všelijak k tom , se přičinili, mohl-li by ho z moci ďábelské zase vytrhnouti a vysvoboditi. Což mnich k sobě přijal, a šedše k doktorovi Faustovi, předně s ním přátelsky mluvil, potom k němu i tvrdě a přísně přistoupil, oznamuje mu boží hněv a věčné zatracení, kteréž by jemu z takového bezbožného a ďábelského posedlání nastávalo vychvalujíc jeho, kterak by vlídný a učený člověk byl, že by se beztoho dobře s pomocí Pána Boha Všemohúcího a dobrých lidí živit mohl, žádaje ho, snažně, aby od takové lehkomyslnosti, opovážlivosti, kteréž se snad hned od mladosti své ďáblu lháři a mordýři duší namluviti dal, přestal, a Pánu Bohu z hříchův svých se vyznal, což když učiní, jest ta nepochybná naděje, že by ještě odpuštění hříchův, zvláště když milosrdenství boží žádnému až posavad se nezapírá, míti a dosáhnouti mohl, etc. D. Faustus plně té řeči poslouchal, a po vykonání toho napomenutí, řekl Faustus k němu: Můj milý pane a příteli, poznávám, že mi všeho dobrého přejete, a o tom vím, co mi nyní od vás předloženo jest, ale oznámit mohu, že jsem již příliš daleko zabředl, a ďáblu šerednému krví svou vlastní tak vysoce zapsal, že s tělem i s duší jeho býti mám a chci, kterak pak tedy zase zpátkem couffati mohu, anebo mi od něho spomoženo býti může? Odpověděl mnich: dobřeť spomoženo býti může, kdybys jediné Pána Boha za milost a za milosrdenství jeho svaté skroušeným srdcem požádal, pravé lkání a pokání za hříchy své učiniti a jich se z cela, též kouzlení svého a obcování ďábelského na potomné věčné časy odřeknouti chtěl, a žádnému již dále pohoršení žádného dávati nechceš, tedy za, tě (prej) Pánu Bohu v kostele oběti činiti, a tak tudy tě z moci ďábelské zprostiti a vysvoboditi bychme chtěli. Oběti sem, oběti tam, řekl D. Faustus, nic nespomohou, neb zápis můj mne příliš vysoce víže, k tomu jsem také od Pána Boha opovážlivě a svévolně opovrhl, a tak nad Pánem Bohem zradil, ďáblu více věřil i se důvěřil, než Pánu Bohu, a protož se k němu také za to dostati musím, neb Pána Boha již za milost, okterouž jsem se sám dobrovolně připravil, prositi a žádati nemohu. Nadto vejše, nebylo by také poctivé, a chvalitebné, aby se to o mně mluviti mělo, že bych svému zápisu, krví stvrzenému, za dost neučinil. A poněvadž mi ďábel to všecko, což mi připověděl, upřímně jest zdržel, protož já jemu také to, což jsem jemu připověděl, upřímně zdržeti chci. To slyše mnich, rozhněval se, a řekl: A táhni tedy k všem čertům, stracené dítě ďáblovo, poněvad vždy sobě raditi a pomoci dáti nechceš, a s tím od něho odšedše, to vše co při něm zjednal, pánům rektorům universitatis, a panu purgkmistru a pánům města Erffurtu oznámil. Po kterémžto oznámení ihned D. Faustovi poručeno, aby se z města jich odebral, co přijavše D. Faustus (ač nerad), však nemohše takovému poručení přísnému odolati, tak se zachovati a města na budoucí časy prázden býti musel.
zpět na obsah 
Další: Kterak doktor Faustus kouzlení čtyř čarodějníkův, kteříž sobě hlavy stínali a zase na sebe vstavěli, vyjevil.