Kterak doktor Faustus s velikým vojskem proti pánu tomu, kterémuž při dvoře císařském rohy jelení na hlavě udělal, v létu zápisu svého devatenáctém, vytáhl.

Doktor Faustus některého času do Eislebn šel, a když na polavici cesty byl, viděl zdaleka, an jakýsi pán s sedmi koňmi proti němu jede, kteréhož on dobře znal, totižto, že jest hrabě to, kterémuž (jakž nahoře dotčeno) při dvoře císařském rohy jelení v hlavě udělal. I poznav to hrabě též doktora Fausta, poručil služebníkům svým, aby se maličko pozastavili. Čemuž doktor Faustus porozuměv, vyhnul se drobet z ccsty na nějaký vršek, kteréhožto hrabě honiti a k němu z ručnic stříleti kázal, ale on se jim v okamžení ztratil, neb se neviditedlným ukázal. Hrabě pak pozastaviv se drobet na tom vršku, na kterýž se Faustus vyhnul, zdali by jeho zase spatřiti mohl? I v tom slyšel pod vrškem a tu pod hájkem veliké troubení a bubnování, též viděl několik set jízdného lidu, k sobě se přibližujícího, před kterýmž on strachem obklíčen jsa, v utíkání se dal. A když z vršku dolů jeti chtěl, vytaloupilo se proti němu veliké množství zbrojného lidu pěšího, a vidouc to, obrátir se na jinou cestu, opěty též viděl množství veliké jízdného lidu, proti němu táhnoucího, pročež opět před nim utíkati sem i tam vrtochem točiti musil, tu opět vojsko veliké proti sobě spatřil, tak že se mu do pětikráte utíkati dostalo, kam se koliv na kterou stranu obrátil, všudy okolo něho vojsko bylo. I vida, že nikam uteci a vyniknouti nemůže, jel beze všeho uvážení a s nebezpečenstvím velikým do prostředku vojska, a ptaje se, jakáby toho příčina byla, že jsou ho všudy vůkol tak obklíčili, a proč se naň nutkají? Ale žádný mu odpovědi žádné na jeho otázku nedal, až naposledy sám doktor Faustus z vojska svého proti němu, již jako jatému vyjel, a jeho napomínal, aby se poddal, jinák že by přísně k němu přikročeno býti muselo. Hrabě se domníval, že to lid přirbzený, a vojsko opravdové jest, ješto to toliko kouzlení a očarování Faustovo bylo, a nemaje odnikud žádné pomoci, z nouze se poddati, a všecky své koně, ručnice a kordy, doktorovi Faustovi od odvésti musil, místo kterýchž mu doktor Faustus potom jiné koně, ručnice a kordy podvrhl, s tím doložením: Pane milý (prej) nejvyšší nad tímto vojském nařízený, poručil vám to oznámiti, abyšte na ten čas tak s tím pryč táhli, poněvadž jste na toho štraffem vyjeli, kterýž od nejvyššího pomoc a retuňk míti může. I když to hrabě do hospody odjelo, a služebníci jeho s koňmi Faustovými do vody k vybrození jeli, tu ti koňové všickni se ztratili a zmizeli, a služebníci sotva z vody se dobyvše, pěšky domův jíti musili, kteréžto vidouc pán jich tak v blátě ukálené a v vodě smáčené, a porozuměv z jich zprávy, jak to přišlo, teprva se dovtípil, že to vše jako i předešlé kouzlení Faustové bylo, a to že mu na zdory k posměchu a hanbě jest učinil.

zpět na obsah Další: Jaký život chlipný a sodomský doktor Faustus v letech od zápisu svého devatenáctým a dvadcátým vedl.