|
- Zíbrt (ed.) | - Doktor Faustus | - |
Některého času doktor Faustus do městečka, slove Gotty, za nějakou potřebou svou toho měsíce června, když seno sklizovati obyčej mají, přišel, a jsa při večerním kvasu truňkem obtížen šel s komoňstvem svým za ním hlučícím z městečka, a procházeje se za branou po příkopích, vezl proti němu sedlák vůz sena, jemuž doktor Faustus cestu, kterouž jeti měl, zaskočil, a sedlák nemoha proň ouvozem jeti, prosil ho, aby mu se vyhnul, a stezkou, jako jiné lidé chodí, šel. Odpověděl mu D. Faustus jsouc pod helmem: Slyš to, sedláčku Vavroušku, rád zvím, jáli tobě čili ty mně vyhnouti se musíš. Zdaližs neslýchal, že se člověku opilému každý i s vozem sena z cesty vyhnouti má. Sedlák s kofěrováním nemotorným Faustovi pyšné řeči podával. Kterémuž to D. Faustus: Co pak, sedláčku, ještě mi chceš odporných slov podávati, radímť, mlč, jinák tobě to seno, vůz i tvé koně sním. I řekl mu sedlák: I sežer třebas i nadělení mé. A když dobré slovo dobrého místa míti nehlo, oslepil D. Faustus sedláka, takže se jináče nedomníval, než že on doktor Faustus takovou tlamu má, jako nejvyšší drejlink, a že mu koně, vůz i seno již zžírá, náramně se ulekše, počal za ušima stejskala hledati. A vidúc, že mu nevděk, zděšeně k purgkmistru toho města klubal, a žalobu svou jak se sama v sobě zběhla, stížil. Purgkmistr chtěje podlé zprávy na to pohleděti, ubíral se s sedlákem za bránu smějíc se, ale když za bránu přišli, viděli koně i vůz sedlákův v své váze státi jako i prvé, a teprva srozuměvše; že D. Faustus sedláka toliko svými čáry oslepil a oči jeho zastřel, toho při tom zanechali.
zpět na obsah 
Další: Kterak doktor Faustus tré hrabat k spatřemí svatby knížete bavorského syna do Mnichova v povětří přinesl.