|
- Zíbrt (ed.) | - Doktor Faustus | - |
Ačkoliv velikou žalost doktor Faustus nad svou nastávající smrtí měl, však byl hnut k tomu, aby sobě to takové své naříkání, lamentování a kvílení, pro budoucí pamět poznamenal a v spis uvedl, jakož pak týž spís po smrti jeho potom v těchto slovích nalezen jest takto: Ach, ach, Fauste, člověče srdce opovážlivého a lehkomyslného, pročs sebe i tovaryšství tvé v ortel ohně pekelného uvedl, všaks tak dobře, jako i jiní bohabojní lidé, věčného blahoslavenství, kteréž nyničko ztratiti musíš, účastníkem býti mohl. O rozume a svobodná vuole má, k čemuž jste mne přivedli, ješto již nic jiného na sebe neočekávám, než obloupení duše, a života mého zbavení. O oudové, a ty zdravý živote, ó duše má milá, všickni společně na mne žalujte, že jsem vás sám z dobré svobodné vůle své o spasení vaše a království boží připravil. Ó lásko a závist, proč jste se ve mně tak společně vkořenily ješto já nyní pro vaše spolčení takové těžké mouky trpěti musím. Ach, milosrdenství a pomsta, proč jste mně takové mzdy a hanby přály, a na mně dopustily. Ó zuřivost, hněvivost a trpělivost, och co jsem proto člověkem učiněn, abych takové pokuty, kterouž před sebou sobě připravenou vidím, sám od sebe podstoupil. Ach, ouve, běda mně nebožtíčkovi, an na tomto světě ani jedny nejmenší věci není, kterážby se proti mně nepostavovala. Ach ouve, co mi toužení a lkání mé spomůže.
zpět na obsah 
Další: Druhé lamentování a lkání Faustovo v těchto slovích nalezeno.