|
- Zíbrt (ed.) | - Doktor Faustus | - |
Po takovém pak lamentování a želení ukázal se Faustovi duch jeho Mephostophiles, a přistoupiv k němu, řekl mu: Fauste milý, znals to z písem svatých dobře, že se samému Pánu Bohu klaněti, jemu se modliti, a samému sloužiti máš, a žádného boha jiného mimo něho, ani po levici, ani po pravici, že míti nemáš, ale žes takové přikázání boží přestoupil, od Boha odstoupil, a jeho zapřel, mně pak že jsi se proti tomu s tělem i s duší zapsal, protož také přiřčemí a zápisu tvému dosti učiniti musíš. Však nyní sobě tyto verše mé naučení měj:
Víš-li o čem, to v tejnosti měj,
dobrým bydlem nepohrdej.
O to, co máš, se vší blažeností péčuj,
a neštěstí ve všem se spečuj.
Protož mlč, trp, načť jde, to snášej,
v tom neštěstí tvého neroznášej. Neb již pozdě, pročs Boha zapřel,
na to nena,říkej, k čemus přišel.
A tak tehdy milý Fauste, není dobře s velikými pány a ďáblem stoliti, aneb višně jísti, neb peckami potomně mezi oči střílí, jakož sám nyní vidíš, a protož kdybys byl daleko od satanáše odstoupil, i byl bys také toho nebezpečenství ušel, k kterémuž tě žádná jiná věc jest nepřivedla, než toliko neústupná a dutá pejcha a opovážlivost tvá, pro niž uměním tvým, kterýmž tě Pán Bůh obdařil, a na němžs přestati nechtěl, pohrdal, a tak tudy ďáblas k stolu svému pozval, domnívaje se, že v těch dvadcíti čtyrech létech, to všečkno, co se bliští, zlatem jest, a zase všecko, co jsem tobě mluvil a připověděl, pravdou bude, ale skrze to jsem toliko tobě zvonec, jako kočce k hrdlu přivěsil, hle byls pěkné stvoření, ale nyní jsi přirovnán k růži, kteráž když se často k ní voní, a v spocené ruce nese, dlouho netrvá: A protož čís chléb jedl, toho také písničku zpívati, a cos mi připověděl, to ovšem zdržeti musíš. Jakož znáš, že klobása pečená dva konce mívá, a o tom jsi také věděl, že po ledě ďáblovým bezpečno choditi není, měls zlej vobyčej, a protož také se ten tebe pustiti nechtěl, jako i kočky chytání myší, opovážlivost činí nebezpečnost. A dokud lžíce nová jest, dotud ji kuchař užívá, ale když již spotřebovaná jest, nanečistíc na ni, zahodí ji: pak nevztahuje-li se toto podobenství na tebe, tys byl také nová kuchařská lžíce ďáblova, ale tebe již více ďábel nepotřebuje, neb trh tě měl učiti kupovati, k tomu nechtěls na tom přestati, co tobě Buoh dal a propůjčil, provozovals ve všem tvém životě velkou pejchu a vysokomyslnost, tak že jsi se i v tom přítelem dábla nazvati směl, a protož také již jináče toho se nenaděj, než že nepochybně mým přítelem a holomkem slouti a zůstati musíš, neb Bůh jest pánem, ďábel pak mordýřem duší, strašidlem a holstrem prázdným. Nyničko víš, co tobě ta tvá pejcha jest přinesla, chtěls všudy vidín býti, ale kdo mnoho chce míti, ten nejmíně mívá, a tak sluší blázny holiti. Protož nechť jest tobě toto mé napomenutí za naučení, což připusť k svému srdci, ač již pozdě bycha honiti. Nebs neměl ďáblu tak mnoho věřiti, poněvadž od počátku až posavád lhářem a mordýřem duší jest, v tom jsi měl lepšího rozumu užívati, nyní pak měj sobě žert za škodu. Neb snadno se člověk o duši připraví, ale těžce jest při duši ďáblu hospodu dáti, neb chytrého a moudrého hospodáře užívá, a víoe náleží k tanci, nežli pár střevícův červených. Kdybys se byl Pána Boha bál, a na těch dařích, kterýchž tobě propůjčil, přestal, i nebylo by také nyní potřebí tobě toho tance pískati, neměls také tak rychle ďáblu k vůli býti, a tak jemu snadno věřiti, nebo kdo snadně věří, také snadně oklamán bývá, nyní se ďábel tebou očišťuje, a na popeli tě nechá, poněvadž jsi sám sebe za rukojmě krví svou vlastní zapsal, také sám jemu platiti, a sebe z rukojemství svého vyvaditi musíš, a kdo slibuje, ten dej. Těmi a takovými posmíšky a příslovími duch doktora Fausta odbývaje, před ním zase zmizel, a bídného Fausta samého, velmi vrtkavého a tesklivého odešel.
zpět na obsah 
Další: Kterak doktor Faustus na veliké a nevypravitedlné mouky a trápení pekelné žaluje a naříká.