Slované v revoluci Vídeňské

(N. N. 21. října 1848.)

Ve Vídni a v Pešti rozhodne se nyní snad již brzy osud Rakouska, osud Slovanů v Rakousku, ne v pokojné radě, jak se posud myslelo, nýbrž mečem a střelbou. My, Slované? znajíce dobře spravedlivost své věci, chtěli jsme pokojně na říšském sněmu rozhodnouti o tom, v jakých poměrech máme nyní ve svobodném Rakousku podle sousedních národů žíti: ale odporníci naši, Maďarové i Frankfurtisté, jakmile pozorovali, že se spravedlnost díti a neslušné panování jejich přestati má, chopili se ještě naposledy meče, podaří-li se jim snad hmotnou mocí zvítěziti nad většinou ve sněmu.

Každému bylo známo, že revoluce vídeňská od 6. října byla protislovanská, frankfurtsko-maďarská, všichni Maďaři a všichni Němci⁷ tomu dobře porozuměli; čím to jest, že jen Slované, jenom našinci, buď hned věci neporozuměli nebo posavad ještě porozuměti nemohli a nechtěli.

Ohlédněme se mezi Slovany rakouskými, jak se kteří po událostech vídeňských zachovali. Jihoslované, kteří nyní všichni ve statečném boji jsou o pravo své, nejrázněji se obořili proti Vídni, v novinách a v časopisech jejich nenacházíme ani hlasu, který by se snažil ospravedlniti nejnovější revoluci vídeňskou, nebo ji nazývati bojem o svobodu. Jihoslované jakožto národ bodrý, zdravý, neočekávají, aby jim někdo jiný svobodu vydobýval, oni důvěřují sami v sebe a jenom sami o svou svobodu bojují.

Mezi Slováky a Rusíny též ani jediného hlasu neslyšíme ku prospěchu Vídeňanů, tito kmenové slovanští dobré tušení mají o tom, že svcboda pro Slovany pocházeti nemůže a nebude ani od Maďarů ani od Němců.

Bolest a žal svírá však srdce slovanské, když vzpomene na Poláky. Tento nešťastný, odštěpený, zpanštilý kmen slovanský nesdílí s námi ostatními nikdy ani radost ani žalost, on vždy o samotě opodál stojí, hrdě, bez naší pomoci chtěje dosáhnouti svého blaha, ba on se raduje když my kvílíme, a kvílí, když my se radujeme. Poláci sebe nikdy upřímně za spolubratry naše nepovažují, a byl-li čas, kdežto Slovanstvo u nich v modě bylo, přece nikdy nevešlo do krve; přišla bouře a Poláci přestali býti Slované a začali být zase jen Poláky. - S Maďary, úhlavními škůdci Slovanstva, bratrují se vždy, ba i s Frankfurtisty, kteří jim přece nedávno oddekretovali půlku Poznaně k německé říši, i s těmito chtějí raději se bratrovati, než s námi. Ve sněmu vídeňském od 6. října hrají Poláci skoro nejznamenitější roli. Polská šlechta⁸ od roztržení Polska nemyslí na nic, než na revoluci; revoluce, ustavičná revoluce jest život těchto, obyčejně málo neb nic nepracujících šlechticů, a kde jest revoluce, tu je Polák, a kde je Polák, tu je revoluce. Jakmile nastala revoluce ve Vídni, byli Poláci hned ve svém živlu, nedbajíce na účel revoluce, chopili se hned pilně anarchistického díla. Polák, pamětliv příliš starých urážek, nenávidí Rakousko z celé duše své a pomsta jest mu tak sladká, že ji třeba ke své největší škodě vyhledává. Časopisy polské jsou nyní naplněny jásáním nad 6tým říjnem a urážkami českých deputovaných za to, že ze sněmu odešli.

Jaký účinek měly události vídeňské u nás, ví beztoho každý. Také u nás v Praze počali se ozývati hlasové přízniví revoluci vídeňské, nyní ale skoro všichni umlkli, až na jeden neb na dva malé časopisy Pražské, jejichžto křiklavost ale tak dobře známa jest, že na jejich hlas žádný moudrý nic nedá. Ostatní všichni, ačkoli dříve mnozí proti poslancům českým a ku prospěchu Vídeňanů se prohlásili, přece nyní po lepším poznání věcí úsudek svůj změnili.

Duch lidský příliš podroben jest moci zvyku, a velmi nesnadno se vpraví do jiných okolností. Za bývalých časů měli jsme vládu despotickou, zlou, a proto byla ta vláda i se vším, co od ní pocházelo a co s ní ve spojení bylo, ve spravedlivé nenávisti. Nyní se vláda změnila (nejposlednější ministerstvo zajisté bylo v celosti svobodomyslné a řádné), ale tito lidé se nezměnili, oni se vždy ještě drží starých slov, byť by i smysl nyní byl celý jiný, oni vždy ještě ochotně se přidrží každého, kdo proti vládě stojí a proti vládě zuří.

Tak ku př. jsou nyní záležitosti dvoru císařského a záležitosti Slovanů rakouských úzce spojeny; my musíme držeti Rakousko, abychom zůstali ve spojení s ostatními Slovany a společně se podporovati mohli; dvůr musí držeti Rakousko proto, že jest koruna jeho. Ale najdou se lidé, kteří raději budou držeti s Frankfurtisty ke své vlastní škodě, než se dvorem ke svému prospěchu, a proč ? - protože si již zvykli považovati to za liberální! - Inu, komu není s hůry dáno, v apatyce nekoupí! Ale to jest jisté, že ten, kdo ještě neumí hleděti na smysl, nýbrž jen na slova, by neměl se míchati do politiky, neboť uškodí svou dobrou vůlí, ale malým rozumem víc než zjevný nepřítel.

Jak nyní věci stojí, nemáme se co obávati. Sněm říšský bude jistě v nejkratším Čase od JMC. na jiné místo přeložen - na které, se posud s jistotou udati nemůže. Veliká síla vojenská, která se brzy okolo Peště a Vídně sestaví, brzy zajisté pokoří stranu maďarskou a frankfurtskou, pak ale uvidíme, bude-li dvůr císařský pamětliv toho, kterak jsme se my, Slované, zachovali v době nebezpečné. Říká se, že velcí pánové rádi zapomínají na dobrodiní, ale na východě jest opět přísloví, že dobrou službu král nikdy nezapomene. Nadějeme se, že se dvůr náš říditi bude vždy podle tohoto posledního přísloví a byla by to skutečně svatá jeho povinnost, aby nám, Slovanům, vždy odstrčeným při kvase, ale vždy nevyhnutelným při práci, konečně upřímně a beze všech těch kliček velkopanských pomáhal k dosažení skutečné rovnoprávnosti.

Více nežádáme, a pokud moudří zůstaneme, žádati nebudeme. Ostatně ale musíme se přiznati, že poučeni trpkou zkušeností, na nikoho jiného se nespoleháme, než sami na sebe, a kdyby se celý svět proti nám postavil, musíme, opřeni na své dobré právo, svou vlastní prací a přičinlivostí dosáhnouti toho, co nám před Bohem a před světem patří.

zpět na obsah Další: O sankci císařské