|
- Hněvkovský | - Děvín | - |
1. Když se zatím před Děvínem, na Děvíně
chystalo vše ke krveprolití,
vznešeným dvoum na Bilíně
den se blížil nejšťastnější v živobytí.
Již již nesmírné překážky
překročivše, v lůnu lásky
měli dojít sladké radosti,
měl jim plouti život v milosti.
2. Kasal, Radišův syn, jehož slavné činy
vyhlašují Kašparské tam hory,
v bojích mnohdykráte nad Babory
zvítězil a zahnav Šváby za končiny
české, pobil mnohé hrdiny;
pověst jde skrz všecky krajiny,
že se měl vždy v válkách jako lítý,
vždycky zvítězil a nebyl nikdy zbitý.
3. Běla, dcera Kazy Krokové,
spanilosti růžové,
vzdálí vychovaná v tichosti
ode dvora Libušina hrdosti;
nedychtěla po žezlu a boji,
ale z srdce milostného
po lásce a po pokoji,
Kasala si dojít svého.
4. Stejný hledá sobě stejného:
jak si mohla tichá holubice
ptáka zvolit dravého?
I jak on rek nechav bojovnice
dychtil srdcem vroucným, horlivým
po děvčeti bázlivým? - - -
Ó jak láska jeví moci předivné,
spojuje dvě srdce protivné!
5. Ale sebe větší hrdinové
nemají přec srdce zkameněné
ani líce vždycky zamračené.
Vzdychajíť i někdy jako pastýřové,
měknou, krutost v usmívání mění,
přísnost v sladké lichocení;
když pak takový rek prosí o příměří,
kteráž z dívek jemu neuvěří? - -
6. Mnohý z Čechů řekne: "Proč ten v rozboji
nepřemožený rek, nyní v pokoji
dívce k vůli hledě zahálky,
netáh pro vlast milou do války?"
On se stydě v nerovný boj s děvčaty
vjíti, povrh jejich boje jako hračky;
myslilť, že se nabažejí této rvačky
a se zaberou zas za kolovraty.
7. Tu i překážku, že tolik na dvorcích
jako Bělin otec neměl, přemoh;
za to více na dobytých praporcích
čítal. Otec posléz nemoh
odporovat, obou lásku znaje
svolil. Slovo Kasalovi daje
určil pak den radovánek, svatby.
Vše se okrašlovalo, i hrad i hradby.
8. Když se před slavností Ládinou
přibližoval přeradostný svatvečer,
když měl ráno Kasal s Bělou nevinnou
sňatky slavit; nejkrásnější z českých dcer
v roucha bílá oblečené,
milostné a okrášlené,
v Lády chrámě tance prováděly,
chvalozpěvy Ládě takto pěly:
9. "Bohyně sličnosti nebeské, Ládo!
V nebi i na zemi vše tě má rádo,
tvoříš nám stkvějící nebe, kdy chceš.
Cítíme plápolat srdce a plésat,
bez tebe soužit se, vadnout a klesat;
podletí stkvěje se, jak ty k nám jdeš.
10. Na koho tvá ruka žehnání leje,
tomu i Peroun i Svatovít přeje,
laskavý jemu je každičký Bůh.
Chtí co chtí Sudice, Ninva a Vila,
třebas mu Nehoda souzena byla,
spokojen jeho se vynáší duch.
11. Toho jen Sašani, Dračice souží,
Chrvoři, Pochvisti za nástroj slouží,
kterého opustil dobrý tvůj Lel;
který si svazek tvůj bez lásky zvolil,
nevinnost odníti nešťastně svolil,
neštěstí stíhá ho, smutek i žel.
12. Zejtra rač vyjeti s vozíkem zlatým,
holoubky, labutí párečkem spatým,
poupátka milosti s sebou si vem,
pochodeň k milosti, ne ale k zbrani,
Žízlilo, Živice, ó Krasopaní,
bohyně přemilých, překrásných jmen!
13. Zejtra dvoum přispěj! Jsou milostí jati,
požehnej vznešeným závazek svatý,
věrnost a blaženost laskavě přej!
K nám hleď však dívečky rozmilé vzíti,
abychom podle mch mohly se míti,
mravy a způsoby jejich nám dej!
1.4. Bleskem ať stkvěje se jitřní hned záře,
aby nám jevila milost tvé tváře,
bohyně, pohlaví válčící spoj!
Smířit rač záhubné v pohlaví svády;
vždyť pak jsou stvoření, aby se rády
měly a povrhly škodlivý boj."
15. Takto vecer. Ráno hned, jak světlo růžové
roztrousila dennice si brunátí,
í Kasal z tvrze, strejcové a družbové,
oblekše sc v roucha bohatá,
s oborem svým vyšňořeným,
růžemi a kvítím okrášleným,
vybrali se k Bělinskému hradu;
všickni jízdecky a v řadu.
?.16. Mládež na bujnějších koních zpředu jela,
komonstvo a chasa za ní.
Nebyla dnes ozbrojena zbraní,
nástroje však hudebné jen měla.
Ženich Kasal nesl jen odění,
lebku, helm a brnění.
To a jiné v Lády chrámě pro památku
oběti chtěl složit svého sňatku.
17. Nejkrásnější z vůkol družičky,
též i jiné šlechetnější dívčičky
vstaly z lůžka, plné starosti,
myslíce jen na šňoření,
aby došly při té slavnosti
lichotného pochválení,
též by mnohých srdce podjaly,
jak se stává, lásky nové získaly.
18. Stará Kaza také nemohouc víc spáti,
přišla Běly volat: "Vzhůru, Bělo!
Podívej se, jak se rozednělo!
Hleď již jednou z lůžka vstáti!
Máš dnes ještě mnoho překročiti.
Ubožátko, slyšíš ? Vstávej,
by tě nemoh ženich zahanbiti.
Jindy sobě déle spávej!"
19. Takto mluvíc tloukla, volala
na Bělu a na pěstounku silněji.
Však se živá duše neozývala.
Ztratila pak k dovolání naději.
Plna strachu mocí dala dvéře vypáčiti,
ale ach! kdož může vyjádřiti
její bolest ? Běía není k nalezení,
pěstounka pak její v krvi bez cítění.
20. Jaké hoře! Jaké naříkání!
Otec, matka bolestí jen řvali.
Jaký nářek! Jaké bědování!
Ruce lomíc k nebi spiali.
Všichni v domě celí sklíčení
sem tam běhali jak zmatení:
"Ach! Kdež pak je milá Běla!
Kamž pak se přec asi děla ?"
21. Též tu stará Bzýrka, Kazy tetka,
nejvíc nářek vedla, že prej věděla,
že se stane nešťastná ta spletka,
hned, jak se jim černá kočka zmizela,
jak se Běle o sršáních /dálo
a jí o krahulci pozlaceným,
že hned vykládala srdcem zarmouceným,
ač prej se jí všecko smálo.
22. Navraťme se s povídáním zpátky!
Nepřijde nic v svetě k pomlčení:
bájky, příhody, lže, hody, sňatky
přijdou všecky k vytroušení.
Pověst stooká a stohubá a stouchá
není nikdy slepá, němá, náhluchá:
všecko svede, všudy vyzvoní,
cokolivěk někde uhoní.
23. Přinesla též na Děvín tu zprávu,
že, jak přijde slavnost Ládina,
svatba držeti se bude Bělina.
"Medle," řekly dívky, "naši slávu
po tolikerém jsme vítězství a prospěchu
čistě rozmnožily; kdežto vidíme
Bělu do jha mužského nám k posměchu
zapřahat, a my to trpíme?"
24. "Pro věčný smích, nečest, potupu,
nechcem toho!" každá volala,
ale žádná z celičkého zástupu
o vyvedení se nedrala,
až pak Šárka, z dívek nejbystřejší,
ze všech všudy nejošemetnější.
Kde co podvodem, lstí, lichocením
dělat bylo, vyvedla hned s podivením.
25. "Živou nebo mrtvou v krátkém čase,
dřív než Nočena své rohy vezme zase,
v hradu máte," řekla Šárka, "vidět ji!"
Na to Vlasta s výmluvností nemalou
vzbuzovala smělost její s pochvalou.
Ihned každá dívka chtěla s ní,
ale ona ze všech dvacet jen si vzala,
s nimiž na cestu se rychle odebrala.
26. Po mnohých pak v devíti dnech příšerách
přitáhla si k Bilinskému hradu.
Hnedky dívky s koňmi na úpadu,
v houští, v roklích, po jamách a po děrách
nechala stát, samla na hrad pěsky
v kroji sedlském jako Staročešky
vyšla; zvěděla, že zejtra Ládin svátek
slaven bude, též i Běhn sňátek.
27. Přirozeně hloupou sedlskou dívčici
hrála, k samé přisla Běle,
že jí prosí, by jí, chudé poutnici,
něco dala, že k ní přišla směle,
že ví, že je hodná slečenka,
že jí hezkého dá muže Živěnka;
kidyby jí dát chtěla muže Láda,
že prej by se vdávala již ráda.
28. Zasmáli se této její sprostnosti,
dlouho si z ní šašky dělali;
když ji potom obdarovali,
odebrala se pryč v tichosti,
stavěci se, jak by zevly, lelky
chytala, tak jako v Praze selky.
Pak šla z hradu, když se tolik dověděla,
co by zapotřebí měla.
29. Sotva přislo půlnočního času,
něco koní zanechavši,
vedla tiše k hradu svoji chasu,
pak, že stráž spí, vyzkoumavši,
řebřík ke Běliným oknům přistavila,
sama napřed po něm ze zákopu
lezla, okna tiše vysadila,
podavši je druhým do příkopu.
30. Obě dvě se ze sna skrze šuštění
probudily nevědouce, co se děje.
Běla strachy peřinou se lépe kreje,
pěstounka pak dá se do křičení.
Šárka, popadnouc ji za chřtán, zaryla
do srdce jí'dýku, až se sklopila.
"Jest i pro tě, Bělo, vostřena.
jestli slovo mukneš, tak jsi ztracena.
31. Vstávej honem! Nic se tobě nestane,
poctivost ti milá ostane.
My jsme dívky slavné, v světě znalé!"
Pro Bělu to bylo potěšení malé,
Padla do mdlob, hned ji do náručí
oknem druhým čerstvě podala,
pěstounku pak, ana ještě skučí,
několikrát dýkou prohnala.
32. Šatstva, jiných věcí něco s sebou vzavši,
a co zloděj, kterémuž se častěji
podařilo, krade směleji:
takto ona vše co jindy spořádavši,
vesele se k lesu odebrala;
teprv od hradu dál se svou loupeží
při měsíci popuštěnou otěží,
co jen mohla, palovala.
33. Na ráno pak veselý zvuk zněl
příchod svatebníků znamenaje;
Kasal na běloučkém koni prostřed jel
v mysli svou jen Bělu maje.
Děvčátka pak, majíc svité věnce,
čekaly již na mládence.
Všudy veselých trub znění
rozlíhá se po stavení.
34. Však když ženich otce, máti
lomit ruce viděl: "Tomu zvyku
neslušnému hleďte výhost dáti!
Nechte pláče, nechte křiku,
nebuduť jí v ničem nikdy ubližovat,
ale nad své oči opatrovat."
Než to dořek, seznal, že ten křik
znamená víc nežli pouhý zvyk.
35. O nevěstě strašná novina
prohnala mu srdce, mozek, tuk.
Třás se ponejprv ten hrdina,
zůstal, jak by do něj Hromotluk
vrazil nenadálý třesk.
Zbled a v očích míhavý jen blesk
viděl: oudy povolné mu nebyly,
slova se mu v ústech hatily.
36. Když se sám zmoh, nemohl se dosti
vynamyslit, kam by se přec děla.
Hledal, ptal se, kde by byla Běla,
plný jsa jiz netrpělivosti.
Ale žádný nemoh jemu zprávy dáti.
Prohlížet šel všecko všudy sám,
vida ale, že je přec ta tam',
vyslal hořekuje v vůkolí se ptáti.
37. V tom tu přijda stařec udychtěný
zprávu přincs, že dnes v Koucké dolině
zahlíd zástup jezdců ozbrojený,
že jel zrovna k Kozoradské hlubině
a že podle mravů, podle způsobů
měli tito jezdci ženskou podobu,
i jak se mu všecko zdá,
že je za bojovné dívky má.
38. Prostřed jednu skoro vyslečenou,
bědující, zarmoucenou
druhá na svém koni opatrovala,
a že zaslech často znale,
jak si ona hořekovala
volajíc: "Kdes, ó Kasalei"
Ale druhé z této smutné chvíle
že si dělaly jen kratochvíle.
39. Otci Bělině i matce velké potěšení
touto zprávou v srdci nevzniklo,
ale Kasalovo proniklo.
Ani chudý toho utěšení
nemá, není radostí tak jatý,
příhodou když najde poklad zlatý,
jako Kasal; radost na obličeji
prozrazuje živou naději.
40. Cítil v žilách předešlé zas síly
dobyt Běly v malé chvíli,
ji zas brzy v náručí svém míti,
nedat jí si žádnému víc vzíti.
Na mnohokrát povídanou věc se ptal,
vsak, když nic ten stařec nevěděl,
než, co kolikráte pověděl,
obdarování mu dal.
41. V mysli najednou mu celé příhody
jak blesk přišlo vysvětlení.
Včerejší žebrácké podoby,
na které své viděl podivení,
nemoh poznat; nyní ale
najednou mu přišly tváře znalé;
vzpomněl si, že byly podobné
Šárce zchytralé a podvodné.
42. Dal si sedlat koně bez meškání
z nejlepších všech nejrychlejšího,
přichystat zbraň k potýkání.
Vybrav sobě nejvěrnějšího
služebníka, druhým kázal domů jíti,
zbraň a oděv jiný vzíti.
Však ho mnozí, kteří zbraň si sebrali,
s radostí hned následovali.
43. Zapřisáh se u Ladona Vitislava,
že dřív nechce spatřit Skřítků, Šetků,
dokavad se neponíží Vlastislava,
dokud všechněch ženských spletků
nerozdrtí, hradu jejich nerozboří
a jich k službě mužům nepokoří.
Všichni, že mu chtějí věrně pomáhati,
začali mu svatosvatě přisahati.
44. Na to otec, tíží věku ohnutý,
z této smělé zmužilosti
mysli nabyl, nabyl důvěrnosti.
Jsa tu nad ním tuze pohnutý:
"Kasale můj," pravil, "milý synu!
Neopusť mne! Přiveď zase na dědmu
Bělinku mou, jedinké mé potěšení,
moji radost, moje odlehčení."
45. Na to slzel. Dal mu požehnání,
by byl šťastný ve svém vykonání.
Kasal ale, dřív než tuto cestu
předevzal, šel do Ládiny svatyně.
Tam jen vroucně prose o nevěstu,
by ji zachovala lásky bohyně,
klad jí mnohé věci k oběti,
by mu popřála ji brzo viděti.
46. To vše činil, pln jsa dychtivosti
za dívkami jen se honem brát.
Rozloučiv se krátce v nevrlosti,
spěšně do lesa se začal hnát.
Popuštěnou uzdou maní
letěl v mysli jenom za ní.
Chasa vzdálí pozůstala,
ač jen za ním palovala.
47. Když byl v děvčích koní stopě,
tu se teprv znovu vzchopě
letěl. Ani se tak prudce chrti neženou,
zajíce když vzdálí shlídnou,
ani se tak za popeřenou
loupeží sup, luňák, káně
prudce nevybídnou,
jako Kasal za ní přes pahrbky, stráně.
48. Brzy ztratil stopu v třetím lese,
tu krž na kříž projel křovmy,
skály, rokle, doupata a dolmy,
při hlaholu radostně se děse;
zbytečně však, neb již byly dále.
Když pak našel stopu nenadále,
tu se zase znovu začal hnáti,
nehleděl si ani kom oddechnutí přáti.
49. Již pak na obloze u západu
třpytily se jasné čarvánky,
když on, unavený do úpadu,
s koně slezl u příjemné studánky
z ní si nabyt občerstvení.
Chtěl zas honem jeti dále,
ale v tomto okamžení
Pomoz! Pomozl zaslech volat stále.
50. Ihned k tomji místu běžel.
A hle! Jinoch krásný poraněný ležel
žádaje ho, aby na nejbližší tvrz,
co by třikrát z luku střelil,
dovézti ho z outrpnosti velil.
Kasal seznav, že je skrz na skrz
poraněný, převázal ho hned a vsadil
na kůň, daje pozor, by s ním nezavadil.
51. Na cestě se teprva ho ptal,
jak a odkud pohromu svou vzal
a pak jestli viděl dívky tudy jeti.
"Milý reku, chci vše pověděti,
jenom ale mějte se mnou strpení!
Ach, ty dívky, po kterých se ptáte,
tyť jsou vinny mého ranění.
Kýž jich hodně potrestáte!
52. Před osmi dny já jsem ještě v ležení
před Děvínem stál; mně bylo donešeno,
že má hejno dívek k tažení
tajnému být nastraženo.
Ihned jsme se dvacet v počtu vybídli,
myslíc na kratochvíle a na příšery,
polapnout ty Ladonovy dcery.
Také šťastně jsme jich stopy zastihli.
53. Co se všecko na té cestě přihodilo,
nejsem v stavu nyní vypravovati,
ani by dnes času nestačilo,
kdybych chtěl jen hlavní věci vyjevovati.
Když jsme stopy najít nemohli, dnes ráno
rozdělit se na tři díly ujednáno
bylo; při sobě však blízko jeti,
abysme se mohli na znamení sjeti.
54. Nenadále všecky dívky vyrazili
se vší mocí z naší strany.
Mnozí hned nás zrádně vyzradili,
outěku se davše do obrany.
Já a čtyři se mnou jsme sic k zbrani sáhli,
chtíce jim se šťastně ubrániti;
proti nim jsme srdnatě sic táhli,
nebylo však možná jim se obrániti.
55. Pomoc nešla: druzí strachem podjati,
byli přemoženi, též i brzy zajati.
Já pak poraněný z předu, z zad,
umdlený jsem s koně spad.
67
Víc již nevím, co se dále dělo,
to však ale vím, že koně, lebku, zbraň
a vše, co jen cenu mělo,
pobraly a zanechaly mi jen ran."
56. Kasal, an jen milou Bělu v mysli nes,
když mu dlouho o ní zmínky nepřednes,
dychtivě se po ní znale ptal,
jestli mezi nimi ji též znamenal.
"Shlíd jsem," řek on, "nebylo to z vzdálí,
dívku bledou, štíhlou, bez zbraně,
která měla jiné dívky k obraně.
Proč pak hned tak ruce vaše pálí?"
57. Kasal mlčel, ale bolesti své nemoh skrýt,
ač ji tutlal. Však jak brzy
přijel k nadjmenované té tvrzi,
pomohli mu hned ho s koně vzít.
Když pak ještě dále jeti chtěl ten rek,
prosil, aby pro památku jméno řek.
On že Kyboj, Rozhoňův syn jest,14
o kterém zde všudy čest.
58. Však jak Kasal řek své jméno,
bylo to hned v tvrzi rozhlášeno.
Přišli samodruzi vítat hrdinu,
všeho neštěstí mu kladou příčinu,
u Děvína že se špatně vede,
že zas jisté toto tažení,
jestli na pomoc on nepřijede,
polehoučku vezme zhlazení.
59. On že bude všeho vojska ochránce,
že se dočká, Přemysl že vyslance
pro něj vyšle, by chtěl zapomenout starou věc.15
Kasal z těch slov neměl velkou radost, přec
slíbil však zde na té tvrzi noclehovati,
dokud měsíc o půlnočním času
nevyjde. V tom vítali též jeho chasu,
jíž i přislíbili následovati.
Hněv vřel na Přemysla v prsích hrdiny,
že mu v boji slíbil mnohé dědiny,
však že za odplatu udatnosti
šeredné se dočkal nevděčnosti.
zpět na obsah 
Další: Zpěv třetí.